Špatná úroveň analýz australského ustoupení od tradiční asimilační imigrační politiky dosáhla svého vrcholu v podobě současného přívalu článků z per renomovaných komentátorů. Návrh dne zní – otevřené hranice a neomezená imigrace bez ohledu na ostatní faktory kromě bezpečnosti. Mnoho Australanů se s tímto přístupem neztotožňuje a považuje jej za absurdní. Naneštěstí však podklad pro vládní strategie od 70. let nezohledňuje takřka nic jiného než ekonomická kritéria.

Mirko Bagaric (1), profesor na právnické fakultě na Deakin University, se staví za neomezenou imigraci z nejchudších zemí světa do těch nejbohatších, jež má být nejlepším prostředkem na snížení chudoby třetího světa. Těm, kdo aplikují biologické koncepty a metody na studium lidské společnosti, se jeho článek zpočátku mohl jevit coby příjemné překvapení, neboť zohlednil dva pravdivé argumenty mající co dočinění s lidským etnocentrismem: “Většina stále dává přednost lidem svého vlastního druhu a ostatní kultury jí nejsou příjemné” a “Vše je zapsáno v lidské DNA.” (2) Od tohoto bodu však autor článku jakoby opomenul, že lidé jsou vyvinutým živočišným druhem se svým vlastním zájmem o přežití. Prof. Bagaric povrchně zmiňuje tři zájmy, jež by mohly být ovlivněny otevřením hranic; jedná se o materiální prosperitu, národní bezpečnost a kulturní tradici – té se věnuje ze všeho nejvíc. Spoustu dalších aspektů však vůbec nezmiňuje.

Neomezená migrace poškozuje australské národní zájmy způsoby zdokumentovanými ekonomy, sociology a představiteli dalších vědních disciplín. Velká část těchto negativních jevů je vyvoditelná z jevu zvaného “dysfunkce diverzity.” Jedná se především o rostoucí nerovnost v rámci výjimečně nespravedlivé etnické stratifikace. Nikdo nechce být ovládán příslušníky odlišné etnické skupiny ani vidět své vlastní lidi se mít hůře nežli ostatní. Výsledkem pak bývá vztek nebo pohrdání, záleží na úhlu pohledu.

Diverzita rovněž bývá spojována s omezením demokracie, zpomaleným ekonomickým růstem, úpadkem sociální soudržnosti, rostoucí korupcí a zvýšeným rizikem občanského konfliktu. (3)

Ztráta sociální soudržnosti souvisí s empatií. Vidíme zde neschvalování chování ptáků slétajících se do hejna, což je biologický jev, který musí být brán v potaz. (4) Vzrůstající diverzita v rámci lidských společností má tendence lidi rozdělovat, ti si pak musejí hledat útočiště v individuálních aktivitách (například v zaměstnání) nebo v lůně etnických komunit. Praktické dopady následně zahrnují úpadek veřejného altruismu a pospolitosti, jenž se odráží v poklesu občanského dobrovolného aktivismu, vládních příspěvků pro staré a nemocné, veřejné zdravotní péče (5) a vzájemné důvěry všeobecně. (6) Etnická diverzita jde ruku v ruce s nedostatkem demokracie směrem vedoucím k občanské válce. (7) V globálnějším měřítku má i negativní vliv na efektivitu vládnutí a prosperitu. (8)

Síla argumentů nahromaděných prostřednictvím výzkumů ve vícero vědních disciplínách naznačuje, že masová imigrace je pro bohaté země katastrofou. Některé z těchto výzkumů si získaly slušnou publicitu, a i v Austrálii.

Sluchu si ovšem zaslouží i některé filosofické argumenty.

Jednostranný důraz kladený na chudobu třetího světa považuji za pochybný, speciálně když se jedná o dílo deklarovaného morálního univerzalisty. Je sice pravdou, že chudoba těch, jimž se podaří emigrovat na bohatý západ, se notně sníží, nemají ovšem i národy rozvinutých zemí své specifické zájmy (například ekologickou udržitelnost a přežití národa), jež by přílivem miliónů cizinců utrpěly vážné trhliny? Neměly by naopak globální problémy být řešeny pomocí optimalizace zájmů narozdíl od situace, kdy jedna populace žije na úkor druhé? Neměli bychom snad usilovat o východiska výhodná pro všechny?

Z globálního pohledu čelí lidstvo jako takové vážnému nebezpečí přelidněnosti zeměkoule. Jak podotkl ekolog Garrett Hardin, když dovolíme chudým zemím s vysokou mírou porodnosti expedovat populační přebytky do oblastí s nižší porodností, omezíme tím jejich vlastní snahy vyřešit své populační problémy například pomocí boje proti chudobě a nedostatečnému vzdělání žen.

Dalším filosofickým problémem je Bagaricovo srovnávání provinciální omezenosti s morálně zavrženíhodným rasismem. Tento argument rozhodně není pravdivý, zejména pak proto, že “rasismus” nemá žádnou oficiálně uznávanou definici a více než cokoliv jiného slouží jako ideologická zbraň v rámci argumentace ad hominem. Slouží více jako nástroj nenávistných výlevů nežli jako prostředek rozumu. Pokud se skutečně nelze vyhnout užívání tohoto termínu, měl by být vyhrazen pro vyjádření a akty etnické agrese, jeho použitím by naopak neměla být denunciována vyjádření společensky pozitivních citů vlastních každé lidské společnosti.

Zadruhé, názor, že preference vlastních lidí je nemorální, ignoruje univerzální zájem, jenž všichni sdílíme v rámci dílčích vztahů. Dá se říci, že celému lidstvu je vlastní sdílení partikulárních zájmů, jež vedou k rozvoji sociálních preferencí. Bylo by nepřirozené nepreferovat lidi svého vlastního druhu počínaje rodinou. Celkově vzato jsou takováto výběrová kritéria morální. Vychovávání a starání se o své vlastní děti, intuitivní výběr přátel a chování vřelých citů ke své vlasti nemůže být srovnáváno s nenávistí k ostatním. (9) Liberální společnost povolující vyjádření těchto běžných citů se jen ztěží dá označit morálně podřazenou té, v níž její elitní složky kárají a trestají vlastní občany za touhu žít ve své vlastní zemi.

Univerzalita dílčích parochiálních zájmů je v rozporu s tvrzením profesora Bagarice, který uvádí: “V průběhu celé lidské historie zde bylo jen málo migračních omezení… Relevantním důvodem (pro omezení imigrace) nemůže být místo narození daného jednice. To je jen šťastná, nebo nešťastná náhoda.” Antropologická realita nám však ukazuje pravý opak: až do doby před několika málo desetiletími se každá společnost snažila omezovat masovou migraci na permanentní bázi. Lovci, sběrači, primitivní zemědělci, farmáři a pastevci, ti všichni si vyhrazovali právo na určité území, které si následně zuřivě bránili. Životní partneři se hledali především v rámci etnicky definovaných skupin hovořících specifickými místními dialekty. Psychologické motivace pro takové jednání tkví v mechanismech sociální identity, kolektivismu, výběru na základě podobnosti, přirozeném poznávání lidských druhů a racionálním výběru. (10) Evoluční důvody teritoriality a etnocentrismu u lidského pokolení leží již v samotném bytí člověkem, ostatně podobně je tomu i u opic. A z evoluční perspektivy, jež počítá jen s omezenou schopností všech světových teritorií pojmout na svém území určitý počet lidí, je neadaptabilní připustit, aby vlastní rodová linie, rodina, klan nebo etnická skupina byla nahrazena jinou. (11)

Životní zájem, jež všechna společenství nalézají v kontrole nad určitým územím, rovněž vyvrací domněnku, že národní bezpečností se myslí výhradně ochrana jednotlivých občanů před útoky prostřednictvím nevpouštění imigrantů s napojením na teroristické struktury, jak je tomu praktikováno v případě turistů. Narozdíl od turistů totiž imigranti ovlivňují identitu a soudržnost hostitelské společnosti. Všechna společenství mají svůj vnitřní zájem na uchování národní suverenity, jež zahrnuje kontrolu nad území, z níž pak vyvěrá vůle bránit takové území před jeho vyvlastněním. Když například pozveme celý svět do tak prosperující země, jíž je Austrálie, bude to mít následek postavení Australanů na druhou kolej v jejich historické domovině.

Závěrečnou filosofickou otázku, jíž hodlám probrat, je tvrzení, že otevřené hranice jsou v souladu s liberálním myšlením stavějícím na tom, že každý člověk na světě má totožná práva. Problém spočívá v tom, že jednotlivá práva se mohou do sebe vzájemně zasahovat nebo se i popírat, což přímo dokládá i teze, že nikomu by nemělo být povoleno zasahovat do něčích práv. Argumenty postavené na zájmech se vyznačují stejným problémem, mají ovšem výhodu v tom, že vyvracejí ze základů celou hromadu abstrakcí. Ale zpět k věci. Otec moderního liberalismu, John Stuart Mill, ačkoli je z celkového pohledu řazen mezi univerzalisty, kteří své žáky odrazovali od přírodních věd, byl natolik obeznámen se zákonitostmi tohoto světa, že se počítal mezi liberální nacionalisty:

“Kdekoli existuje národnostní sentiment v jakékoli podobě, je prvořadým důvodem pro sjednocení jedinců dané národnosti pod stejnou vládou, jež bude složena z osob pocházejících z jejich řad. Těžko nalézti oprávněnějšího zájmu jakéholi složky lidského organismu než toho na určení, s jakými kolektivními entitami se hodlá sdružovat.” (12)

Mill rovněž napsal:

“Ustavení svobodných institucí je takřka nemožné v zemi složené z lidí odlišných národností. Mezi lidmi postrádajícími smysl pro pospolitost, a speciálně v případě, že hovoří odlišnými jazyky, nemůže existovat jednotná veřejná vůle, potřebná k výkonu vládních pravomocí.” Mill není tím, kdo by k věci řekl poslední slovo, demonstruje ovšem, že argument stavějící na právech, nemusí logicky zahrnovat otevřené hranice. (13)

Závažnost jednotlivých dílčích argumentů v otázce otevřenosti hranic pak dává podnět ke kladení dalších otázek. Jak je může být výše zmíněný výzkum ignorován bez jakékoli zmínky profesionálním akademikem ve věku Googlu? Jednotliví vědci jsou technicky zodpovědní za literární tvorbu opírající se o jejich výzkumy. V tomto konkrétním případě však můžeme vzít v potaz polehčující okolnost celkového stavu sociálních věd v Austrálii i jinde na světě. Ani tři týdny poté, co článek profesora Bagarice spatřil světlo světa, jsem nenarazil na jeho akademické vyvrácení. SMH nepublikovala jedinou odpověď od profesora,který by poukazoval na viditelné empirické omyly, vědecké poklesky, nepřesný a pobuřující jazyk. Nezaregistoval jsem ani žádnou bouři profesionálních odsouzení ze strany kolegů nebo médií, ani žádné hromadné dopisy zaslané tisku obraňující důvěryhodnot Deakinovy univerzity nebo humanitních či sociálních věd. Nic jsem nezaslechl ani v rádiu nebo v televizi. Online komentáře byly ve velké většině kritického rázu a působily přesvědčivě, žádný z jejich autorů se však neidentifikoval jako akademik. Vypadá to tedy, že zatímco běžní občané si uchovali zdravý rozum, ze strany intelektuálů se nedočkáme ničeho než zlověstného mlčení.

Mike Steketee, protřelý žurnalista jednoho z australských listů (14), však viditelně Bargaricovým názorům oponuje. Rovněž tak polemizuje s Chrisem Bergem (15), dalším z výzkumníků Institutu pro veřejné záležitosti, který prosazuje podobné důvody pro neomezenou imigraci. Steketee píše, že obhajování otevřenosti hranic je sice dobře myšlené, avšak způsobilo by chaos, aniž by jej ovšem autor specifikoval. Dobrý úmysl? Souhlasí s s Bargaricem a s Bergem v tom, že otevření všech bran do široka by bylo etické a redukovalo by chudobu třetího světa. Ve světle univerzálních lidských práv by takový počin byl dobrou věcí: “Věříme ve stejná práva jednotlivců, bez ohledů na to, kde žijí. Želbohu se však do cesty staví demokratický princip. Voliči by odmítli rozložení národních států a instalaci světové vlády. Stále podporují (nemorálně) tvrdé zacházení s lidmi připlouvajícími na vratkých bárkách. Pan Steketee se domnívá, že i přes prokázané obohacení společnosti ze strany imigrantů si Australané stále přejí uchovat “kontrolu nad svým vlastním osudem,” což implikuje, že rozumná voličská obec by přijala mnohem větší přísun imigrantů.

Zdá se, že Steketee není s Bagaricem a Bergem v rozporu v sociálních a etnických otázkách, s oběma totiž souhlasí, že volný pohyb osob přes hranice je ideální. Jediný jeho nesouhlas s jejich myšlenkami plyne z důrazu na společenské vztahy a tempo transformace, jež je politicky udržitelné.

Bergův článek představuje radikálně libertariánské stanovisko, jež se neobtěžuje zabývat kolektivními zájmy. Naopak se výhradně zaměřuje na morální imperativy, konkrétně pak zmiňuje ten, že “všichni lidé mají stejnou morální hodnotu bez ohledu na to, kde žijí.” (str. 1) Rovněž pak podtrhuje výhody imigrace pro imigranty samotné. Následující úryvek vyjadřuje podstatu jeho zbývajících argumentů:

“Imigrace ovšem prospívá i rozvinutému světu. Je dobrá pro ekonomiku – z přistěhovalců se stávají podnikatelé a majitelé obchodů, zaměstnanci a zaměstnavatelé, konzumenti a výrobci. Více lidí značí více tvořivosti, více příležitostí a více kultury. Migranti s sebou přinášejí schopnosti, znalosti a mezinárodní kontakty.” (str. 3)

Jelikož Berg nerozlišuje imigranty podle úrovně dosaženého vzdělání nebo místa původu, každá věta z výše zmíněného úryvku je buďto otevřeně chybná, což mohou doložit dostupné výzkumy, anebo přinejmenším sporná. Imigranti ze zaostalých zemí nepředstavují výhodný artikl pro rozvinuté země, ačkoli některým zaměstnavatelům mohou přinášet výhody prostřednictvím omezení mzdových nákladů. (16) Nerovnost roste. Ve Spojených státech imigrace z třetího světa způsobuje rozšíření celkové ekonomiky země, nicméně snižuje příjem na hlavu každého obyvatele. Právě tento druhý aspekt ovlivňuje životní úroveň. Přistěhovalci z rozličných kultur se dramaticky odlišují v dosažených studijních výsledcích a míře podnikavosti, což se týká celých jejich generací.

Profesor Bagaric na koncept národa pohlíží mezi prsty jak na otevřeně rasistický. Berg se zase vyjádřil, že “na národních hranicích nebo národech jako takových není opravdu nic zvláštního.” Je to opravdu odvážné tvrzení, jež ovšem odhaluje, že směšuje pojmy státu a národa, čímž ignoruje základní a důležité rozlišení. (17) Jádro národa představuje určitá etnická skupina žijící na svém domovském území, sdílící jednotlivé kulturní elementy a komunikační prostředky. Národ bez svého vlastního státu může existovat, příkladem budiž například Kurdové. Většina států se také neomezuje na území obývané jedním národem. Všechny národní státy byly vybudovány okolo jeho zakladatelského etnického jádra. (18) Avšak i přes tuto neznalost je Berg natolik v realitě, když napsal: “Národ je nejpříhodnějším mechanismem zajišťujícím existenci základních aspektů svobody.” (str. 4) Pravda pravdoucí, není to tedy samo o sobě důvodem pro libertariány a všechny, jimž leží na srdci ochrana lidských práv, aby ochraňovali národní integritu?

Intelektuální ticho obklopující koncept národa se nejzřetelněji ukazuje, když se Berg diví, proč se jinak přesvědčený libertarián Murray Rothbard domnívá, že kulturu lze chránit pomocí omezování imigrace. (str. 6) V této souvislosti cituje jedno z jeho odůvodnění: “Po rozpadu Sovětského svazu začalo být jasné, že etničtí Rusové byli nabádáni k přesunu do Estonska a Lotyšska za účelem zničení kultury a jazyků těchto národů.” Není to špatný argument. Může být podpořen i pomocí příkladů užívajících demografických zbraní, jako v například v případě Číňanů v Tibetu nebo Indonésanů v západním Irianu. Je však poněkud neobvyklé, že Berg Rothbergovu citaci ponechává bez komentáře. Vypadá to, že užité pojmy “etnický” a zničení kultury a jazyků” vůbec nevzal v potaz. Jsou ovšem reálné. Australští tvůrci veřejného mínění by měli mít na paměti, že etnický nacionalismus je stále mocnou silou, jež rozkládá státy a impéria, a zároveň formuje nové národy. Jako příklady z relativně nedávné minulosti může posloužit například rozpad Sovětského impéria a Jugoslávie v 90. létech 20. století. Když je lidu dáno na výběr, hlasuje pro takové politické koncepce, které z něho učiní nebo mu zaručí status etnické většiny. Výsledkem pak je, že postupující demokratizační proces vytváří relativně homogenní malé státy se zvyšujícím se sociálním kapitálem, fungující vládou, nízkou korupcí, větším množstvím demokracie a vyšším ekonomickým růstem. (19) Proč by tedy libertarián chtěl otevřené hranice? Proč by se chtěl někdo stát menšinou ve své vlastní zemi?

Mimochodem, k Rothbardovu excelentnímu důvodu k obraně kulturní integrity národů se dají přidat i mnohé další. Všechny výhody relativní homogenity (a tím i asimilace a rozumně omezené imigrace) dokumentované na výše zmíněných příkladech náleží národům, nikoli multietnickým státům. Rothbardovy názory lze ovšem ještě rozvinout. Sověti se pokoušeli rusifikovat Estonsko a Lotyšsko ve snaze o získání kontroly nad těmito územími. Předpokládaly, že menšiny etnicky ruského původu si zachovají vlastní identitu, odlišnou od místních národů. Jelikož se tyto národní komunity zmenšily a staly se jen jedněmi z mnoha navzájem bojujících národnostních skupin na daném území, jejich národní identita byla nahrazena koncepcí multietnického státu a jejich schopnost řídit své vlastní záležitosti se výrazně snížila. A právě na tohle narážel Rothbard. Když by tato politika přežila vládu Sovětů a demografická transformace trvaly dostatečně dlouho, původní národy by zahynuly. Na jejich troskách by možná povstaly nové, nicméně by to vyžadovalo delší čas a nikdy by plně nenahradily to, co by bylo z původních národů ztraceno.

Zmíněné dva články, jeden z pera významného publicisty a druhý od výzkumníka v rámci respektovaného think-tanku potvrzují dojem, že pokřivené standardy analýz majícími za cíl obraňovat politiku otevřených hranic nejsou žádnou anomálií, naopak jsou hluboce zakořeněny v elitních patrech australské politické kultury. Problém tkví ve vlivné tradici, jež velmi pevně zapustila kořeny na univerzitách a v rámci intelektuální třídy jako takové.

Jak je jen možné, že tolik vědců ignoruje dohledatelné znalosti o lidské podstatě a zájmech? Třicet devět australských univerzit zaměstnává tisíce docentů a profesorů zabývajících se relevantními vědními disciplínami. Kterýkoli z nich by měl být schopen odhalit jednotlivé faktory otevření státních hranic. I student prvního ročníku sociální antropologie by měl vědět, že hranice by měly být otevřeny jen v nezbytné míře nutné k doplnění úbytku obyvatelstva. Studenti politologie a sociologie by měli alespoň v hrubých rysech znát hlavní důvody pro a proti diverzitě. Jak tedy máme rozumět tomu, že tyto troufalé výroky v článcích, jež jsem komentoval výše, zůstaly nepovšimnuty? Co se tedy na našich univerzitách učí?

Zhruba před sto lety sociální vědy podaly žádost o rozvod s vědami přírodními. (20) Opětné smiřování počalo v 70. létech 20. století, ovšem sociologie, politické vědy, značná část antropologie a většina humanitních věd zůstaly stranou. Když k tomu přičteme politickou profilaci těchto disciplín, jež hraje důležitou roli v jejich doktrinálním odmítání biologie, není pak vůbec překvapivé, že z profesorských řad se nesetkáme s žádným odsudkem tohoto utopistického socialsimu ve své nejnaivnější formě. Svět idejí je totiž naopak arénou, v níž diverzita představuje nesmírnou výhodu, zatímco homogenita prokazatelně snižuje standardy.

Důkazy vyvracející oprávněnost požadavku na otevření hranic se rovněž týkají i rozsahu a diverzity existující imigrační politiky. A každá politika, jež ohrožuje ekologickou udržitelnost, zvyšuje diverzitu nebo směřuje k porobení hlavní etnické skupiny v zemi, je automaticky podezřelá. Tento trend začal probíhat již o několik let dříve, než historik Geoffrey Blainey v polovině 80. let varoval, že imigrace z netradičních asijských zemí se vymyká kontrole. (21)

Dochází k etnické stratifikaci. Australští Aboriginci zůstávají ekonomicky deprivovanou třídou a v mnohých imigrantských komunitách registrujeme vysokou úroveň nezaměstnanosti. Anglosasští Australané, stále tvořící okolo 70 procent populace, v současnosti čelí nepřiměřenému vytěsňování z nejrůznějších profesí a manažerských pozic asijskými imigranty a jejich dětmi. (22) Situace je dramatická především ve výběrových školách, jež představují odrazový můstek pro univerzitní studium a lukrativní zaměstnání. Etnocentrismus není rozhodně jen chorobou bílých, důkazy totiž hovoří o tom, že imigrantské komunity chovají vůči Angloaustralanům záštiplné pocity, haní jejich kulturu a jejich oprávněnost coby ústředního kulturního elementu v zemi. (23)

Demokratickému procesu jako takovému je efektivně zabraňováno, aby napravoval chyby vyplývající z nezdravého přístupu k imigračním otázkám z důvodu nepsané dohody- existuje zde totiž dlouholetý “pakt” mezi nejvýznamnějšími politickými stranami, jehož cílem je smést veškeré otázky týkající se imigrace ze stolu, především pak ve volebním období. Lze se odůvodněně domnívat, že tato “úmluva” sloužila coby prostředek k ulehčení asimilačních procesů v rámci masivního poválečného imigračního programu z Evropy. Do začátku 70. let tato nepsaná dohoda představovala jakýsi štít hlavních politických stran před námitkami ze strany většinového elektorátu, neboť ty z multikulturní politiky profitovaly, sbíraly hlasy imigrantských komunit výměnou za udělování výhod jejich příslušníkům. Tento postup by se však býval stal dlouhodobě neudržitelným, pokud by se našlo dostatečné množství akademiků a politických komentátorů, již by neváhali hovořit mocným pravdu.

Namísto toho se rapidní transformace Austrálie prostřednictvím imigrace z třetího světa stala revolucí shora, v jejímž rámci exkluzivistické zpolitizované akademické kruhy spokojeně praktikovaly nevyrovnanou politiku, v níž kontrastovalo pošetilé nadržování jedněm s tichým opomenutím druhých. Političtí vůdcové i běžní občané vzhlíželi k intelektuálům, od nichž očekávali patřičná fakta a analýzy, nezbytné pro učinění moudrých rozhodnutí. V technických záležitostech byla tato očekávání naplněna, nikoliv však s ohledem na populaci a diverzitu. Chybné přístupy nejsou doménou současné politické garnitury, neboť jejich původ můžeme vystopovat již před několika desetiletími, totéž se týká i selhání mozkového trustu národa. Náprava musí zahrnovat konfrontaci intelektuální a ideologické zkorumpovanosti humanitních i sociálních věd pomocí znovuzavedení intelektuální diverzity a svobodného projevu, jakožto jediných prostředků znovuobnovení otevřeného univerzitního školství a výuky.

Poznámky:

1) Sydney Morning Herald: Migration can end worldwide poverty, April 7 2010
2) Salter, F. K. (2008). “Evolutionary analyses of ethnic solidarity: An overview.” People and Place 16(2): 15-25.
3) Ad korupce a růst: Mauro, P. (1995). “Corruption and growth.” Quarterly Journal of Economics 110(3): 681—712.
Ad ekonomický růst: Alesina, A., R. Baqir, et al. (1999). “Public goods and ethnic divisions.” Quarterly Journal of Economics 114(November): 1243—1284.
Easterly, W. and R. Levine (1997). “Africa’s growth tragedy: Policies and ethnic divisions.” Quarterly Journal of Economics 112(November): 1203—1250.
Ad zahraniční pomoc: Masters, W. and M. McMillan (2004). Ethnolinguistic diversity, government, and growth. Welfare, ethnicity, and altruism. New data and evolutionary theory. F. K. Salter. London, Frank Cass: 123-147.
Souhrnný přehled viz: Salter, F. K. (2004). Ethnic diversity, foreign aid, economic growth, social stability, and population policy: A perspective on W. Masters and M. McMillan’s findings. Welfare, ethnicity, and altruism. New data and evolutionary theory. F. K. Salter. London, Frank Cass: 148-171.
4) McPherson, M., L. Smith-Lovin, et al. (2001). Birds of a feather: Homophily in social networks. Annual Review of Sociology. K. S. Cook and J. Hagan. Palo Alto, California, Annual Review. 27: 415-444.
5) Sanderson, S. and T. Vanhanen (2004). Reconciling the differences between Sanderson’s and Vanhanen’s results. Welfare, ethnicity, and altruism. New data and evolutionary theory. F. K. Salter. London, Frank Cass: 119-120.
6) Salter, F. K., Ed. (2002). Risky transactions. Trust, kinship, and ethnicity. Oxford and New York, Berghahn.
Salter, F. K., Ed. (2004). Welfare, ethnicity, & altruism: New data & evolutionary theory. London, Frank Cass.
Leigh, A. (2006). “Trust, inequality and ethnic heterogeneity.” The Economic Record 82(258): 268-280.
Putnam, R. D. (2007). “E Pluribus Unum: Diversity and community in the twenty-first century. The 2006 Johan Skytte Prize lecture.” Scandinavian Political Studies 30: 137-174.
Healy, E. (2007). “Ethnic diversity and social cohesion in Melbourne.” People and Place 15(4): 49-64.
7) Rummel, R. J. (1997). “Is collective violence correlated with social pluralism?” Journal of Peace Research 34(3): 163—176.
8) Alesina, A. and E. Spolaore (2003). The size of nations. Cambridge, MA, MIT Press.
9) Cashdan, E. (2001). “Ethnocentrism and xenophobia: A cross-cultural study.” Current Anthropology 42(5): 760 – 765.
10) MacDonald, K. (2001). “An integrative evolutionary perspective on ethnicity.” Politics and the Life Sciences 20(1): 67-79.
11) Salter, F. K. (2002). “Estimating ethnic genetic interests: Is it adaptive to resist replacement migration?” Population and Environment 24(2): 111—140.
12) Mill, J. S. (1960). Chapter XVI: On nationality. Representative government. Three essays by John Stuart Mill. J. S. Mill. London, Oxford University Press: 380—388, p. 381.
13) Ibid., p. 382.
14) The Australian: Open borders a well-meant road to chaos, April 10, 2010
15) Berg, C. (2010). “Open the borders.” Policy 26(1): 3-7.
16) Borjas, G. J. (2004). “Increasing the supply of labor through immigration: Measuring the impact on native-born workers.” Center for Immigration Studies Backgrounder. [http://www.hks.harvard.edu/fs/gborjas/Papers/cis504.pdf]
17) Connor, W. (1978). “A nation is a nation, is a state, is an ethnic group, is a . . .” Ethnic and Racial Studies 1(4): 378-400.
18) Smith, A. D. (1986). The ethnic origins of nations. Oxford, Basil Blackwell.
19) Alesina, A. and R. Wacziarg (1998). Little countries: Small but perfectly formed. The Economist: 63-65.
20) Degler, C. (1991). In search of human nature: The decline and revival of Darwinism in American social thought. Oxford, Oxford University Press.
21) Blainey, G. (1984). All for Australia. North Ryde, Australia, Methuen Haynes.
22) Wilkinson, P. (2007). The Howard legacy: Displacement of traditional Australia from the professional and managerial classes. Essendon, Australia, Independent Australian Publishers.
23) Zevallos, Z. (2005). “‘It’s like we’re their culture’: Second-generation migrant women discuss Australian culture.” People and Place 13(2): 41-49.

Článek byl převzat ze stránek Quadrant Online: The Misguided Advocates of Open Borders

Autor: Guillaume Faye

Celá světová historie byla vždy historií zápasu národů a kultur o přežití nebo o nadvládu. Historie je bojištěm, na kterém vůle k moci nalézá svůj výraz. Je nepřetržitým sledem velkých tragédií, které skončí teprve jasným světelným paprskem odhodlané tvůrčí síly.

Třídní boje jsou skutečností, avšak podřízeného významu. Síla národa spočívá dlouhodobě především v jeho dispozicích, tzn. v zachování biologické identity a v jeho demografické obnově, stejně jako ve zdraví jeho tradice, v jeho kreativitě a v jeho kulturní osobitosti. Na základě těchto prvků spočívá civilizace.

V rozporu s dnes běžným názorem není stabilnost národa nebo kultury nakonec určena hospodářskou nebo vojenskou silou, sociálním zákonodárstvím nebo politicko-strategickou nezávislostí. Tyto prvky jsou sice velmi důležité, ale nejsou ničím jiným než nadstavbou. Všeurčujícím základem je a zůstane biokulturní identita a demografická obnova.

Z toho důvodu nyní Evropa prožívá dramatickou situaci, která by dlouhodobě, poprvé za dvě tisíciletí, mohla mít za následek takřka její vyhlazení, a to právě v době, v níž se pokouší, dobře či špatně, sjednotit, jako by měla předtuchu smrti, která ji hrozí poté, co dobyla celý svět.

Evropa je prométheovská, sražena západním systémem, který kdysi sama stvořila. Je stejnou měrou podrývána vnitřně i zvenku. Zevnitř maloměšťáckým individualismem, konzumním amokem, demografickou sterilitou, feminizací svých mužů, kultem cizinců, etnomasochismem a kulturní atrofií. Zvenčí dnes prožívanou kolonizací a okupací cizinou, invazí islámu, naší strategickou a kulturní závislostí právě na komplici islámu: americkém soupeři.

Dnes, když nad Evropou nastává noc, by její národy měly konečně dospět k názoru, že v budoucnu se musí chápat jako velký celek, totiž jako evropský národ, a že tento národ, implicitně napadený a narušený ve své substanci, má k dispozici už jen méně, dokonce mnohem méně než století, aby zachránil své dispozice a svoji kulturu. 21. století skutečně bude, a zde obzvlášť jeho první třetina, století rozhodující; víc než kdy jindy bude platit vojenské rčení: zvítězit nebo zemřít.

Jestliže evropská generace, které bude mezi lety 2000 a 2010 dvacet let nezareaguje, potom je vše ztraceno, možná natrvalo. Duše stavitelů chrámů a dómů navždy dohasnou. I východoevropské národy, které dnes rovněž těžce onemocněly, nebudou už moci pro své západní bratry nic udělat.

Nadcházející století bude stoletím ze železa a oceli. Přinese – po krátké mezihře „moderny“, která trvala jen tři staletí, což je v historickém měřítku velmi krátký časový úsek – pravým archeofuturistickým způsobem návrat „starých otázek“, věčných střetů. Nadcházející doba bude titánská a tragická. Enormně předimenzované lidstvo, namačkané na nemocné zeměkouli, svede rozhodující boje o přežití. Stojíme na konci věku a interregnum začíná.

Budoucí střety se sotva ještě budou týkat financování nově založených firem, natož pak postavení ženy v politice či nálady uvnitř „homosexuální komunity“, ale spíše: kdo zvítězí, Evropa nebo islám, který ji kolonizuje? Zůstanou Evropané v Evropě majoritou? Budeme moci omezit dramatické zhoršení životního prostředí? Atd. Předložený manifest a slovník tyto klíčové otázky propracovává a pokouší se odpovídat.

V průběhu tohoto století budeme mít – a s námi veškeré lidstvo – globálně, ale nejprve v Evropě, co do činění s konvergencí katastrof, jak jsem to již vícekrát vylíčil. S největší pravděpodobností nebude možné žádné řešení bez vážné krize, v níž se musíme, tak říkajíc zády u zdi, konečně probudit a reagovat. Navzdory iluzím všech konzervativců „zprava“ nebo chimérám všech optimistů „zleva“ nemůže být nynější systém, „západní moderna“, zachráněn. Musíme se s tím smířit, postavit se na odpor chaosu a v myšlenkách se již připravovat na to, co přijde po něm.

„Realističtí“ apoštolové rozumu mi samozřejmě budou, jako vždy, předhazovat revoluční a tragickou pózu. „Realisté“, kteří jsou vlastně jen krátkozrakými „experty“, kteří svět pozorují pouze ze své omezené perspektivy, jakživ neměli v historii pravdu. I já si jistě budu muset vyslechnout výtku, že se oddávám „apokalyptické romantice“. V žádném případě! Jsem realistický a konkrétní. Paradoxem na této výtce je, že je mi často vytýkána samozvanými „filozofy“, kteří nechtějí být „pokrokoví“, ale propadají nejhorší iluzi liberálně-marxistického pokrokového bludu, totiž pseudoracionalistickému odmítání brát v úvahu katastrofu, vážný případ. Jsou jako pštrosi, kteří své vyjukané hlavy strkají do písku, nebo jako slepé mořské organismy, které vegetují v hloubkách bez denního světla. Historie není dlouhý, klidný tok, skládá se z vodopádů a peřejí – a samozřejmě i z vyústění.

Proč bojujeme? V první řadě nebojujeme za „věc národů“, protože každý národ je sám zodpovědný za svoji identitu a protože historie je hřbitovem národů a kultur. My bojujeme pouze a jedině za osud našeho vlastního národa.

Politické, kulturní a metapolitické aktivity všedního dne, neambiciózní a přece nepostradatelné, i nejskromnější, jako ty sloužící k vypracování praktického programu, všechny musí stále, uvědoměle a absolutně hájit tento kategorický imperativ velké politiky: bojujeme zároveň za dědictví předků a budoucnost dětí.

Logika úpadku

Evropská kultura je otrávena západním, kosmopolitickým systémem, který sama zplodila, jak na počátku tohoto zničujícího procesu řekl Nietzsche. Právě v tomto smyslu je její osud tragický.

Nejdůležitější příčinou úpadku je bujení egalitářských, individualistických myšlenek 18. století na účet pospolitostního, nacionálního a etnického uvědomění. Další příčinou je sekularizace univerzalistických (a zároveň egalitářských) hodnot židokřesťanství. Třetí příčinou je bezuzdná touha po okamžitém uspokojení materiálních potřeb a nároků, která charakterizuje měšťáckého ducha. [1]

V tomto smyslu lze říci, že Evropané nesou hlavní zodpovědnost za zlořády, které dnes musí snášet: pokles porodnosti, kolonizace masami cizinců a islámem, znekulturnění, všeobecné plazení se před Amerikou, nedostatek strategických konceptů atd. Jejich duch byl znečištěn nepřítelem a oni sami dnes nechávají chátrat svá těla.

Nombrilismus, závislost na konzumu, etnomasochismus, feminizace zvláště evropského muže, absurdní kult homosexuálů, třídní egoismus, sebepřehlíživá záliba ve všem cizím nebo barevném (mylně oštemplovaná jako „antirasismus“), pokles porodnosti, sklon k neoprimitivismu v kultuře, odvrat od krásy a vůle k životu, nenávist vůči aristokratickým a válečnickým hodnotám, zbožnění ekonomična (vskutku sekulární monoteismus!) na účet suverenity, nakonec znetvoření klasického humanismu a pravého duchovního života ve prospěch pokrytecké vulgarity „humanitářství“. Všechny symptomy ztráty charakteru pracují už více než století. Inkubační doba dlouho neviditelného viru vnitřní dekadence končí teprve dnes a nemoc se může plně rozvinout.

1. Odcizení

Ne už o „imigraci“, ale o masivní kolonizaci africkými, arabskými a asijskými národy musí být řeč, a o nahlédnutí, že islám přešel k dobytí Evropy, že „kriminalita mladistvých“ je pouze předzvěstí občanské a rasové války, že naše odcizení probíhá neméně v porodnicích jako na propustných hranicích, že obyvatelstvem podmíněná islámská nadvláda by mohla nastat nejdříve ve Francii, potom i v dalších evropských zemích, nejprve na obecní, potom snad na státní úrovni.

Pod násilím Beurs [3] a Blacks, kteří se chovají jako noví dobyvatelé, se hroutí náš veřejný vzdělávací systém. Ve Francii existuje více než tisíc zón, v nichž francouzské právo přestalo fakticky platit. Přistěhovalectví již několik let kulminuje, ať už legální (s vízem) nebo ilegální. Nově příchozí nejsou žádní užiteční „gastarbeitři“, ale percipienti sociální péče. Padáme do propasti. Jestliže to tak půjde dál, nebude už např. Francie během dvou generací majoritní evropská země – poprvé v celé své historii. S několika lety časového posunu pak na tutéž osudnou cestu vykročí Německo, Itálie, Španělsko, Belgie a Holandsko. Takové historické zemětřesení Evropa od úpadku římské říše nezažila. Katastrofa se děje za pasivní či aktivní spolupráce zaslepené etnomasochistické politické třídy a s pomocí imigračních lobbistů naplněných zjevně zločinnou energií.

Rasový chaos, který se v Evropě rozmáhá, by přitom mohl náš kulturní svět jednoduše vymazat, událost horší než všechny války a morové epidemie, které v minulosti Evropu postihly. Nesmí se ale zapomínat, že zájmům USA tato kolonizace a islamizace vyhovuje, a že integrace (nebo akulturace) cizinců stejně jako na druhé straně komunitarismus [4] jsou nemožná řešení. Musíme se tedy připravovat na jiné řešení: reconquistu.

Etnická a kulturní identita Evropy, ba základ její civilizace, ještě nikdy nebyly tak zásadně ohroženy. Celé by to ovšem bylo nemožné bez sebevražedné, manipulativní podpory a spoluúčasti politického vedení a mediálního světa. V týdeníku Le Nouvel Observateur lze tak z pera jistého Laurenta Joffrina číst zmatenou větu: „Radikální pravice se domnívá, že chaosu liberalistické budoucnosti lze čelit právě tak nesprávnými jako vražednými prostředky: etnickou identitou, agresivně stavěnou proti nevyhnutelnému míšení kultur.“ Nuže, tato zdánlivá „nevyhnutelnost“ není v žádném případě potvrzena realitou: neboť co dnes ve Francii prožíváme, není „míšení všech kultur“, ale devastace, eliminace a genocida evropské kultury ve prospěch amerikanizace na jedné straně a v poslední době afro-arabizace a islamizace na straně druhé.

Pod pláštíkem ideologie míšení kultur, která není praktikována nikde na světě, si naši nepřátelé, věrni svému původnímu trockismu, stanovili cíl: odstranit naši tradiční kulturu, která je v jejich utkvělé představě vnitřně „špatná“ a nesmí proto vznášet nárok na další existenci.

Etnická identita a její obrana jsou prezentovány jako „zlo“, jako znak „agresivity“, abychom to řekli zmíněným Joffrinem. Jinak řečeno: chtít se hájit a bránit by podle tohoto názoru bylo již „rasistické“, tedy „maximálně opovrženíhodné“.

Svět má však daleko k tomu, aby se smísil nebo směřoval ke „světové kultuře“ v „globální vesnici“, ve skutečnosti se dnes organizuje do velkých etnicko-kulturních bloků, které jsou identitní a vzájemně soupeří. Mísení kultur a odstranění etnických identit: nic takového rozhodně není na programu 21. století! Indie, Čína, černá Afrika, arabský nebo turecko-muslimský svět atd., na vlastní půdě nedovolují ani imigraci, ani kolonizaci nebo rasové míšení. Jen evropské pseudoelity ještě hájí dogma „planety míšenců“. Žijí v oblacích.

Evropa zapomíná dědictví svých předků a oficiálně hlásaná „ochrana kulturního dědictví“ je ve skutečnosti muzeální spektákl, tedy v žádném případě tvůrčí. S kulturní identitou se to má jako s biologickou: je vždy principiálně archeofuturistická, tzn., že na základě prvotní dispozice vede k trvalé obnově, věrné ve změně, forem a generací. Stále znovu se realizující regenerace, biologická a kulturní zároveň, stejně jako trvalé udržení „vůle k moci“, jsou zákonem dlouhověkých národů. Bez nosného konceptu kontinuity, dalšího trvání, je identita nepředstavitelná.

Boj proti identitě je však nyní heslem dominující egalitářské teorie. Jde o to, vymazat naši paměť, naši krev. Svědčí o tom např. již školní osnovy, v nichž se dnes žáci učí africké pohádky místo našich starých písní. Jak vidno, měl Céline přece pravdu, když předvídal „invazi bušbubnů“.

Avšak tato kolonizace má kořeny v naší vlastní mentalitě. Jsou to sami Francouzi, kdo zavinil zkázu Francie imigrací cizích ras. Jestliže je dnes Francie nejtvrději zasaženou zemí, tak proto, že pojem etnické a kulturní identity byl a je už předem odmítán. Kořeny zla sahají hluboko do minulosti. Už v revolučním roce 1789 se nová jakobínská Francie viděla jako „republika lidského pokolení“, jako „vlast všech lidí“ po vzoru Spojených států amerických, které se právě tehdy staly nezávislými. Jen s tím rozdílem, že na druhé straně Atlantiku formule dokonale sedí: základem Ameriky je přece imigrace a genocida na domorodých Indiánech; naproti tomu ve Francii, zemi zakořeněných národů a kmenů, je tato floskule nesprávná a nebezpečná. Lze tedy tvrdit, že francouzská republika se od počátku zakládá na teorému priority lidí bez domova, bez vlasti.

Po porážce v roce 1871 srovnávali vedoucí ideologové republiky, s Renanem v čele, Německo jako „národ /Nation/, který je tvořen původním etnikem mluvícím původní řečí“, a Francii, která je údajně civilizovanější, protože prý nebyla založena na vrozené rase, na zakořenění, dědičné identitě, nýbrž spočívá na společenské smlouvě, na „potřebě politického soužití“. Ona doba zrodila neblahou „francouzskou ideologii“, která negovala identitu národů Francie a místo toho propagovala jako ideál perfektního občana republikánského míšence.

V roce 1914 a později roku 1945 byli Němci vnímáni jako „dědičný nepřítel“, potom byli pokládáni za svérázný identitní národ, „národ s kořeny“, který by se měl porazit, přičemž žádoucí vzor a ideál byl republikánský Francouz bez domova, [2] který dostal na ochranu dodatečnou pomoc ze zámoří, byl zproštěn všech pokrevních svazků a s ostatními „společníky“ byl spjat pouze dle smlouvy.

Šokujícím bumerangovým efektem však už tato republikánská ideologie, nepřátelská národu a identitě, nedokázala, poté, co se pokusila zničit originalitu různých francouzských regionů, integrovat, asimilovat a smísit originalitu milionů přistěhovalců (nebo spíše nových kolonistů): ti si ponechávají identitu vlastní, zatímco masa domácích Francouzů ji ztrácí. Francouzská ideologie hodlá zničit Francii.

Tato ideologie, založená na nevymýtitelném kosmopolitismu, je velmi hluboce zakotvena v psychice vládnoucí buržoazie. To vysvětluje skoro jednohlasné přijetí tzv. „antirasistických“ zákonů Plevena (1974) a Gayssota (1998), které zavedly ideovou policii. Vysvětluje také bujení opatření podporujících imigraci a rezignaci všech vládnoucích, ať z levice či z pravice, na jakoukoli kontrolu migračních pohybů. Celkem vzato nemají francouzské měšťácké elity, v politice i v médiích, vůbec žádné etnické nebo identitní uvědomění. Stávají se spoluviníky kolonizace a invaze tím, že z ideologicky přehnaného, již religiózního přesvědčení šíří „antirasistické“ pocity viny, že identita – stejně jako i všechny politické názory, na nichž ulpívá „stigma“ etnického – jsou samo zlo. Podle mého názoru jsou přitom nejnebezpečnější ti kolaboranti, kteří se hlásí k „pravici“, neboť paralyzují a demobilizují vůli k odporu (ještě) zdravé části mládeže.

Identitě nepřátelské instinkty, pocity viny, které se právem dají označit spíše za xenofilii nebo nezávaznou abstraktní lásku (tzn. okouzlení jiným, cizím) než za „antirasismus“, se nacházejí dokonce v jádru politicko-kulturních hnutí, která se jinak hlásí k francouzské a k evropské identitě, ale odsuzují „etnocentrismus“. Z toho je vidět, jak hluboko neštěstí sídlí, jak pevně virus hnízdí v těle.

Jejich logika je: zatímco dům hoří, ať se laskavě nemluví o ohni. Co se týče kruhu osob, o kterém je tu řeč, tedy údajně„identitní“ intelektuálové, kteří však zastávají „komunitarismus“, minimalizují nebo vůbec popírají šok odcizení a kolonizace a s ovcemi mečí proti „rasismu“, tak příčinou takového chování není ani tak pomatení, neznalost nebo dokonce poctivá víra v kosmopolitické teorie, jako spíše zbabělost, potřeba profilovat se ve společnosti jako přijatelný „myslitel“, podřízení se metle ideové policie, přání rebelovat vždy korektně – aniž je kdy „překročena hranice“. Taková zrada je tak neomalená, tak nízká, že jí upřímně opovrhuje i kosmopolitická levice.

Neboť nepřítel vždy opovrhuje kolaboranty a respektuje jen odbojáře, kteří mu kladou odpor.

2. Blokovaná společnost

Společnost, víc než kdykoli předtím, uvázla na mrtvém bodě a trpí sociální sklerózou: bezuzdnost „nabytých práv“ (vlastně: výsad) veřejné služby, která se jich zuby nehty drží a odmítá jakoukoli reformu, bezmoc vládnoucích před odbory, které v dělnictvu zastupují vlastně jen menšinu, před lobbisty všeho druhu, ba dokonce před ulicí: to vše nasvědčuje uskutečnění nového třídního boje, u kterého levicoví voliči objektivně stojí na straně vykořisťovatelů.

Ve skutečnosti se sociální skladba jeví takto:

1. Privilegovaní „jistých výplatních sáčků“ (tedy členové veřejné služby nebo srovnatelných míst, kteří mají celoživotní posty, jsou plně sociálně zajištěni a požívají spousty dalších výsad); cizinci, kteří se u nás usazují, se mnohem spíše než tuzemci stávají příjemci finančních podpor a ve velkém měřítku provozují beztrestné příživnictví; tradičně omezená třída zámožné velkoburžoazie (spjatá s intelektuálními a mediálně-politickými kruhy), ke které se připojila nová třída spekulantů.
2. Střední vrstvy, stále méně chráněné destabilizovaným pracovním právem (sociální programy, „zeštíhlování“ – nezašifrovaně: masové propouštění -, atd.) a znejistělé; které však nadále ručí (musí ručit) za daňové příjmy a tvorbu přidané hodnoty v ekonomice.
3. Stále rostoucí domácí proletariát, zcela nebo částečně nezaměstnaný, ve stadiu chudnutí a beznaděje. Zde je nutno konstatovat, že „sociální vyloučení“, o kterém se tak často mluví, se skoro výlučně týká domácích Evropanů, kdežto přistěhovalí kolonisté užívají veřejných peněz a tak jako tak mohou počítat se solidaritou své rasové a kulturní pospolitosti.

Shrnutí: chráněné třídy žijí na účet nechráněných výdělečných tříd, které vykořisťují. Tvůrci legislativy a správních předpisů samozřejmě patří do třídy první.

Proto ve Francii pozorujeme krajně znepokojivý Brain Drain-Effekt, emigraci vědců, která hrozí přivodit poměry třetího světa. Zemi každý rok opustí tisíce mladých vědců a zkouší štěstí v zahraničí, daleko od této strnulé, daňově přetížené společnosti, kde stát vysává živoucí síly, místo aby je podporoval. Kdo plní mezery vzniklé tímto pouštěním žilou? Nekvalifikovaní, neproduktivní cizinci, kteří jsou extrémně nákladní právě proto, že jsou většinou příjemci dávek, ne producenty výkonů.

Demokracie, která se beztak už kvůli kariérismu profesionálních politiků stává stále nevěrohodnější, se mimoto ukazuje podryta vznikem soudcokracie a narůstající cenzury proti všemu „politicky nekorektnímu“. Názorový delikt ničí právní stát od shora dolů. Volební abstence dosahuje bezprecedentní míry. Vládnoucí se v národě opírají už jen o menšiny, a to o intelektuální a mediálně-politickou třídu. Jestliže se kupříkladu uváží, že se komunistům a zeleným, kteří přece zastupují jen mizivý zlomek veřejného mínění, vždy znovu daří prosadit v parlamentu zákony, prozrazuje to pravou podstatu této pseudodemokracie.

Ve skutečnosti se západní „demokracie“ pomaloučku potichoučku orientuje podle stalinistického vzoru, který byl zase kopií tyranie francouzské revoluce. Vládnoucí intelektuální mediálně-politická třída, která se ráda proklamuje jako „antipopulistická“ a „antidemagogická“, je proti jakékoli přímé demokracii a dokonce jde tak daleko, zvlášť levice, že proti národu stojí s opovržením, nedůvěrou a odporem. Západní pseudodemokracie je ve skutečnosti totalitní oligarchií nového typu.

Soft-totalitarismus se šíří, pochopitelně pod pláštíkem „demokracie“. Politické spektrum stran v Evropě (nepřesvědčivé majority i nicotné opozice) se podobá jednotné straně, která víceméně (nehledě k nepodstatným nuancím) vyznává tutéž ideologii. Z toho důvodu je pochopitelně přímá demokracie podle švýcarského modelu zapovězena jako nelegální, a názor národa jako nezralý a nebezpečný. Před několika lety tak bylo s jednou evropskou stranou, rakouskou FPÖ, oficiálně zacházeno jako s „nezákonnou“, ačkoli byla zcela řádně zvolena. Institucionální laxnost vůči morálnímu rozkladu, kriminalitě a odcizení provází paradoxně zostření politické represe, elektronicko-informační špehování a daňový útisk domácího obyvatelstva. Big Brother je Král Ubu [5] a obráceně. Probíhá rozklad zdravých sil svalové tkáně společnosti ve prospěch zkameněliny její kostry. V nynější ekonomice máme nevýhody kapitalismu i socialismu, aniž bychom požívali jediné výhody obou systémů. Z kapitalismu se ponechal jen nepříjemný volný obchod a neuvážené otevírání hranic, ale ne podpora svobody podnikání. Ze socialismu se vypůjčil etatismus, odborový korporatismus, daňové přetížení a byrokracie, ale ne sociální spravedlnost, skutečná solidarita a právo na práci.

Tvrzení pravicových nebo levicových teoretiků, kteří nemají ani ekonomické znalosti ani zkušenost ve světě práce, že liberalismus je hlavní nepřítel a my žijeme v systému pustošivého ultraliberalismu, je přitom naprosto nesprávné. Jedná se tu o převzetí levicové analýzy, která posuzuje realitu úplně nesprávně.

Zaprvé. Je to globální, nekontrolovatelný systém volného obchodu, který se musí likvidovat, ne hra trhu v evropském, kontinentálním, chráněném vnitřním prostoru. Zatracovat trh sám o sobě by znamenalo nahrávat quasi komunistickému a zkornatělému korporatismu.

Zadruhé. Oprávněná kritika „komerční společnosti“ a „diktatury peněz“ nesmí zamlčovat, že výkon, hospodářská energie a inovace se živí hlavně soutěží, a že hybnou silou hospodářské dynamiky byla, je a vždy bude snaha o dosažení zisku (a ne ctnost, ať se nám to líbí nebo ne).

Zpochybňovat „komerční společnost“ neznamená kritizovat trh a jeho liberální princip, nýbrž odporovat jejich možné diktatuře a spekulativním silám. To znamená požadovat existenci nad trhem ustanovené suverénní síly a rozhodovací pravomoci a také uvnitř trhu existující korekční mechanismy sociální solidarity pro občany, jejichž pracovní síla jim nezajišťuje přežití.

Problémem naší společnosti není tudíž příliš mnoho liberalismu, ale příliš mnoho socialismu, a to nejhoršího ze všech socialismů: ne socialismus a la Proudhon nebo Blanqui, ale z komunistické šmíry, oficiálního korporatismu „nabytých“ výsad, obligatorního dojení kolosálního rozsahu! Realitě sociální spravedlnosti, která se zaklíná tím hlasitěji, čím méně je realizována, jsme tak nekonečně vzdáleni.

Velké instituce veřejného života, základy každé civilizace, se pomalu rozpadají: školství, zdravotnictví (viz poměry ve státních nemocnicích), armáda, policie a také všechny základní principy jakékoli živoucí společnosti, obecná jistota, přenos vědomostí z jedné generace na druhou atd.

Avšak společnost ještě stále stojí jako strašák uprostřed havrany zpustošeného pole. „Nová společnost“ „nové moderny“ se cítí velmi zdatná (tím, že se oddává globální síti), zatímco ve skutečnosti je vykotlaná jako ztrouchnivělý strom, který drží už jen kůra. Ta však pukne v příští bouři.

Vyčerpávání vnitřní mízy, tzn. biologických hodnot a sil, vyhovuje zesilování vyschlého systému: administrativa fosilizuje a nafukuje se, ale vnitřní oheň je ten tam, krev, nadšení dochází, sama svoboda se stává lacinou, kdykoli prodejnou cetkou. Jinak řečeno: falešná civilizace se rozednívá, zatímco pravá kultura se hroutí (imploduje).

Člověk by měl ale pořád doufat. Náš lid ještě disponuje obrovskými silami. I když je rozkládán zevnitř, tragický, tvůrčí duch evropské kultury ještě dlouho nebude mrtvý.

Francie nebo Evropa?

Zde se doporučuje, položit si pár nepříjemných otázek.

„Být Francouz“: bude to mít ještě nějaký smysl? Bude toto označení ještě manifestovat nějaký vztah k evropské identitě? Proto otázka: musíme zůstat Francouzi – v dnešním právním smyslu slova – nebo se stát Evropany? Lze brát vážně budování Evropy při souběžném zachování francouzského státu? Bylo by zmizení tohoto státu synonymem konce Francie? Je tento konec nevyhnutelný a v rámci (a ve jménu) suverénní, identitní vůle k moci na evropské úrovni žádoucí? A konečně: vyhovuje ideologie francouzského státu, směs z jakobínského centralismu a kosmopolitického one worldovství, skutečně přáním a zájmům identitní Evropy?

Mají nás závažné nedostatky hybridní Evropy, jak je známe z Amsterdamu, přimět k návratu do minulosti, anebo je třeba usilovat o směr vpřed do suverénního spolkového státu?

V tomto smyslu: musí se budování Evropské unie machiavelisticky pokládat za nouzové řešení, za nutné, dočasné velké staveniště, za nedokonalý, nicméně nepostradatelný dům postavený „užitečnými idioty“, který se však bude muset později od základu přestavět?

Byl by evropský spolek (federace), který by přece byl historickou revolucí – bezpochyby nejdůležitější za 1500 let – ve všech oblastech jediným obranným prostředkem proti smrtelným ohrožením, která se vznáší nad Evropou?

Má se intenzivně zapracovat na evropské revoluci, abychom setřásli americké okovy, ovládli neúnosné problémy imigrace a islamizace, omezili úbytek našeho obyvatelstva, zabránili enormní ekonomické krizi, která si už razí cestu, a znovu nalezli lesk a sílu naší kultury? Nebo se máme utopie evropského spolkového státu, která se často jevila dost bezmocná, vzdát? Máme místo toho, abychom zachránili Evropu, opět sáhnout po tradičním pojetí suverenity evropských smluvních nacionálních států? To jsou klíčové otázky, které je třeba naléhavě zodpovědět.

Vstupujeme totiž do věku bouří velikosti, jaké jsme už dlouho nezažili, plujeme vstříc historickému orkánu, který jsem v jedné dříve vydané knize (L´Archéofuturisme) nazval „konvergencí katastrof“.

Budoucí, mnou vytoužená Evropa pochopitelně nemá být prvním krokem ke „světovému státu“, ale k novému národu [6] /Nation/, federativnímu a imperiálnímu, na základě velkoregionů – ne už tedy dnešních nedostačujících států, a s obecnou etnickou jednotou. Stejnou měrou tak bojujeme proti státním nacionalismům, které nás už neochrání, protože příliš zeslábly, a klamnému ideálu kosmopolitní Evropy.

Nacionalistou jsem byl vždy, ale nikdy „francouzským“, spíše evropským nacionalistou. Přes všechny sny o velikosti (které beztak ztroskotaly) je totiž Francie příliš malá. Abychom mohli existovat, bránit se a jednat ve světě, který je stále tvrdší (a ještě bude tvrdší), je potřeba spojit naše síly do velkého celku, do kontinentálního bloku. Jisté francouzské ctnosti by se přitom mohly přenést na evropskou úroveň: imperativ ze sebe vycházející aktivity a autonomie, strategická vůle k moci, státní suverenita. Ale měly by se také nechat stranou jisté chyby, které úzce souvisejí s francouzským státem a s francouzskou ideologií: zarytý kosmopolitismus, sebevražedné „náboženství lidských práv“, institualizovaná byrokracie, drtivé daňové zatížení, iluze rovnosti, přílišný centralismus, konzervatismus „nabytých výsad“, který je přece znakem blokované společnosti atd.

Teze evropského nacionalismu jsou dokonce chápány a akceptovány spíše Italy, Španěly, Belgičany, Rakušany než Francouzi. A přece to byli Francouzi, kteří evropské sjednocení uvedli do pohybu. I de Gaulle upustil od zastavení tohoto díla. Paradoxem dějin jistí Francouzi, kteří pochopili nedostatečnost Francie, jestliže zůstala odkázána sama na sebe, a obávající se osudu Anglie, která se přece stala služkou svého amerického pána, byli, snad spíše bezděčně, připraveni zapojit včerejšího „dědičného nepřítele“ (Německo) do výstavby celku, který lze oprávněně nazvat „neokarolínským“.

Máme tu co do činění s dialektickým obratem, který se dá vysvětlit podvědomím národů: Francie, která se tak dlouho vzpírala zbytku Evropy a bojovala proti ghibellinské říšské myšlence, která hrdě hájila kult jakobínského státu, se proti všemu očekávání mohla stát tvůrcem příští evropské federace. Když se tento národ /Nation/, který je přece takřka souhrnem všech evropských etnik [7], chtěl promítnout do Evropy – chápal ji ovšem spíše jako „Francii ve větším měřítku“ – a přitom jiným způsobem uskutečnit napoleonský sen, než po roce 1945 a dekolonizaci viděl mizet své síly. Ale historie samozřejmě rozhodla jinak: Evropa nikdy nebude velkou Francií. Je na nás, postarat se, že Evropa bude opravdu imperiální, nikoli chaotický útvar, který je otevřen všem národům, všem vládám a všem hrozbám. V tomto smyslu žádná neodvratnost neexistuje.

Získejme trochu odstupu: nedalo by se zaujmout stanovisko, že evropská výstavba tvoří tak říkajíc kontrapunkt k likvidaci římské říše před 1700 lety a k pozvolnému vzniku národů /Nationen/, a (v jiné podobě) představuje obnovení ztracené jednoty, jak se o ni snažil už i křesťanský středověk?

Dnes, více než 50 let po podpisu Římských smluv (EHS), je nám zřejmé, že evropské národní státy /Nationalstaaten/ mají v unii blízko k tomu, aby se vymanily z anémie, že ztratily svoji substanci. Měli bychom se proto odvážit riskantního pokusu revitalizace anebo historické revoluce tím, že vybudujeme pravý Grande Nation, a vzít přitom v úvahu riziko, které je s tímto smělým krokem spojeno?

Pravda, takové otázky budou pro francouzské vlastence srdcervoucí. Avšak existují doby, kdy se srdcervoucí obraty či revoluce musí vykonat, jde-li o to, zůstat si sám věrný nebo zachránit podstatu. Pro mne je idea „Francie“, která je samozřejmě ve vysoké míře úctyhodná, přece jen méně důležitá než idea „evropského národa“. K tomu přistupuje, že se mi idea „Francie“, tak jak je dnes praktikována národy, které tvoří Francii, zdá být v podstatě škodlivá. Neboť v této době masivního odcizení a kulturní atrofie sahají „francouzští nacionalisté“ (jaká ironie historie!) dokonce po folklóru a tradicích etnik, která v minulosti pod francouzským jakobinismem velmi těžce kulturně utrpěla: Alsasané, Provensálci, Bretonci atd. Chtějí přitom opět nalézt „francouzskou identitu“, která se v oficiální, úplně znetvořené Francii už neprojevuje!

Antverpané belgické státní příslušnosti, Katalánci španělské státní příslušnosti, Lombarďané italské státní příslušnosti atd. jsou mými krajany. Jsou totiž Evropany. Avšak západní Indové nebo Afričané, Arabové, Číňané s francouzským občanským průkazem mými krajany nejsou. Přesto jsou „Francouzi“, což ovšem vyjadřuje pouze právní příslušnost. Dotyční ostatně s tímto zjištěním zpravidla souhlasí, – navzdory zbožným přáním asimilačních fanatiků a politováníhodných zastánců „republikánského integračního modelu“.

Učinit takové zjištění znamená reagovat jako kterýkoli občan kteréhokoli národa na světě. Neboť etnická příslušnost je jediným pevným základním kamenem lidského společenství, jak už v Race et Histoire [8] vyzdvihl Claude Lévi-Strauss.

V Alžíru upírali Alžířané bílým kolonizátorům status „Alžířana“ nebo „Afričana“, který pro sebe někteří nárokovali, protože je zdravým lidským rozumem vnímali jako nenapravitelně evropské. Obdobně se dnes většina cizinců v Evropě přes „francouzskou“ státní příslušnost zdráhá zbavit své identity jako Afričanů nebo Asiatů, natož pak, aby se označovali za „Evropany“, což je důkaz, že pojem evropanství chápou etnicky. Nezapomeňme, že v USA, kde pragmatismus platí za bernou minci, označuje pojem Europeans oficiálně jen potomky bílých přistěhovalců z našeho kontinentu.

V archeofuturistické perspektivě, podle které bude budoucnost návratem k archaickým principům, poté co univerzalistická řešení „moderny“ ztroskotala, bude Markétčina otázka [9] pro příští Evropu znít: chce Evropa zaniknout v modelu rasového chaosu, v utopii soužití pestrých společenství, která všude ztroskotala, anebo stavět na základě organického sjednocení spřízněných kultur se společnou vůlí a centrálním řízením?

Další bod, který zde musí být zdůrazněn, je nezbytné rozlišování mezi hlavním nepřítelem a hlavním soupeřem: hlavním nepřítelem Evropy je „Jih“, shromážděný pod vlajkou islámu a provádějící kolonizaci „zdola nahoru“, která má být definitivní. Hlavní soupeřem jsou Spojené státy, které hrají dvojí hru tím, že se spolčují s islámem, jak to během útoků NATO proti Srbům jasně udeřilo do očí.

Islám přešel k dobývání a k odvetě. Spojené státy by Evropu rády zneškodnily v okamžiku, kdy se sjednocuje a mohla by ohrozit jejich převahu a hospodářskou nadvládu nad naším kontinentem, což je z geopolitického hlediska naprosto logické. Rozdělit Evropany, aby je mohly snadněji ovládat, vyvolávat rozepře, aby pokud možno v Evropě vedly válku, podporovat u nás imigraci a tím pokračující šíření a upevnění islámu, zamezit našemu spojenectví se Slovany a Rusy, udržet proti jakékoli strategické logice nad námi svoji vojenskou kuratelu, nutit nás otevírat naše trhy bez reciprocity a zároveň se prohlašovat za naše „ochránce“: tak přibližně zní logika pokryteckého protektorátu Ameriky, který z nedostatku politické vůle ze strany „Evropy národů“ /Nationen/, natož pak té z Maastrichtu nebo z Amsterdamu, nemohl být dosud nikdy účinně odražen.

Možná by bylo vhodné, vzít na zřetel třetí cestu, která je ovšem pro hlavního nepřítele i pro hlavního soupeře noční můrou: demokratická, suverénní, mocná, avšak decentralizovaná evropská federace, která by vycházela z ekonomického principu „autarkie velkoprostorů“. Takový útvar by zamezil islamizaci a odcizení Evropy třetím světem, byl by na něm nezávislý, disponoval by globálně odstrašující armádou, perspektivně by usiloval o zahrnutí Ruska do největšího říšského útvaru, který kdy v lidských myšlenkách existoval: Evrosibiře. Ta by byla pevně odhodlána zabránit své demografické zkáze, uzavřela by spojenectví s Indií a Čínou, zkrátka byla by schopna klást odpor světu muslimů i americkému vlivu.

Pozitivní na tragédii, kterou dnes musíme prožívat je, že by Evropany, především mládež, mohla vyburcovat z katatonie konzumní společnosti. Neboť, jak jednou konstatoval Jean-Paul Sartre, aniž správně zhodnotil celý dosah svého výroku: „Radost se rodí z nepřátelství, z nutnosti boje, z války.“

Evropská revoluce – tento doutnák je nyní načase zapálit. Ve světě pod zataženou bouřkovou oblohou má být jediným světlem. Jedinou nadějí.

Poznámky:

[1] Pojem měšťák, buržoa /le bourgeois/, má v této knize většinou význam spíše psychologický, charakterový než třídní, stavovský nebo hospodářský. Buržoa ve smyslu Flaubertova: „Ten, kdo myslí nízce“. Hegel píše o měšťákovi jako o „člověku, který nechce opustit nepolitickou a nerizikovou soukromou sféru, jenž se na základě majetku a ve jménu spravedlnosti soukromého majetku chová jako jednotlivec stojící proti celku, jenž nalézá náhradu za svoji politickou nicotnost v plodech míru a výdělku a především v dokonalé bezpečnosti jejich požívání, a jenž proto chce zůstat zproštěn statečnosti a ušetřen nebezpečí násilné smrti.“ (Schmitt. Pojem politična s. 62, Praha 2007)
[2] Regionální identita byla francouzským centralistickým („jakobínským“) režimem tvrdě potírána.
[3] „Beurs“: mladiství narození ve Francii, druhá nebo třetí generace maghribské (=tradiční označení záp. části arabského světa) imigrace.
[4] viz Metapolitický slovník
[5] Ubu Roi (doslova: „Král Ubu“): postava francouzské literatury (románu Alfreda Jarryho): Ubu ztělesňuje všechno, co je na světě groteskní.
[6] Tedy nikoli už jen evropský národ, jako národ /Volk/ dávného společného původu, ale jako národ /Nation/ spjatý ideou evropského impéria. Svým „etnickým federalismem“ chce ale Faye zároveň vrátit slovu nation jeho původní, římský význam. Viz slovník.
[7] Francouzi jsou především potomky Germánů („Franků“), Keltů a Římanů („Galorománů“).
[8] Česky: Rasa a dějiny. Atlantis 1995.
[9] Narážka na Goethova Fausta, kde se Markétka ptá na Faustův poměr k náboženství. Zde obecně otázka bytí a nebytí.

Článek je součástí předmluvy ke knize Guillauma Fayeho “Proč bojujeme?”.

Cílem politické strategie levicových radikálů je „odstranit systém“. Tento strategický cíl je pro jejich politickou jednotnost mnohem rozhodnější než shoda v tom, jak by se měl uspořádat systém nový, který bude třeba po úspěšně „odstraněném systému“ nastolit. Protože je sjednocuje tato strategie revolučního díla, zůstávají organizační rozdíly, rozkoly či ideologické střety vedlejší. V tomto smyslu sahá strategická jednota „levicového radikalismu“ od Německé komunistické strany a její universitní odnože „Spartakus“ přes nejrůznější anarchistické skupiny až po vedení Mladých socialistů (Jungsozialisten – „Jusos“) a podstatné části Mladých demokratů (Jungdemokraten – „Judos“); o tom, že je k nim třeba připočíst i značnou část západoněmeckých novinářů a mladších teologů obou konfesí, většinu mluvčích vysokoškolských studentů a asistentů, právě tak jako důležité skupiny mladších učitelů, ačkoli je s levicovými organizacemi nepojí žádné organizační vazby, lze těžko pochybovat.

„Odstranit systém“, tento strategicko-revoluční cíl, znamená především zrušit a vyměnit společné politické prvky a znaky západní demokracie, její ústavněprávní základy a pluralistické rozdělení mocenských pozic; za tím se skrývá záměr zrušit základní politicko-sociální vzory a z nich vyrůstající životní vzorce společensky nosných skupin ve Spolkové republice (a v západním světě vůbec) tím, že se odstraní jejich hodnotová a ideologická politicko-sociální základna. Jednota této strategie vyrůstá z vágního „revolučního smýšlení“ všech zúčastněných, kteří, jsou-li vůbec organizačně vedeni, nacházejí své velení stále víc v prostředí ultralevice a jejích kádrů spojených s organizacemi východního bloku. Nakolik je subjektivní smýšlení toho kterého jednotlivce utvářeno humanitně-osvícenskými ideály a upřímným přesvědčením, anebo představuje pouhé slovní, či dokonce demagogicko-taktické mimikry, je ostatně pro strategii „odstranění systému“ vcelku lhostejné, protože záleží jen na účinku, jakým demonstrace takového smýšlení působí na protivníka. Nejúčinněji na „nepřítele“ očividně působí směsice idealistického přesvědčení a demagogické frazeologie, protože nedostatek „přesvědčených“ a tudíž přesvědčivých idealistů by u protivníka i souputníků věrohodnost těchto cílů zpochybnil. Převaha „pachatelů z přesvědčení“ ve vlastních řadách by ovšem opakovaně vedla k anarchistickému nepořádku a nedisciplinovanosti v politické strategii.

Pokud jde o změnu sociálních a politických základů potíraného společenského řádu, je tato strategie zcela „revoluční“, i když ve vědomě negativisticky vymezeném smyslu pojmu „revoluce“. „Systém“ se má odstranit převodem rozhodujících mocenských prostředků do jiných, tj. vlastních rukou. Personálně obměnit mocenské skupiny uchvácením nástrojů moci, to je už dávno základní strategie každé revoluce, která zde za změněných podmínek znovu probíhá. Velká šance této revoluční strategie levicových radikálů tkví v tom, že v moderní industriálně-byrokratické společnosti západního typu odhadují a určují mocenské prostředky mnohem realističtěji než sami její vládci či obránci. Revoluce, které se zaměřují na domnělý znak moderního státu, totiž na monopol moci, které trvají na odporu proti vojsku a policii, jež je třeba přemoci, jsou právě tak zastaralé jako strategie státního převratu, který chtěl – podle receptů Trockého a ve fašistickém pojetí Malaparteho – ovládnout a obsadit technická centra moci. Současná společnost a stát, který jí odpovídá, jsou komplexnější a zajišťované řadou institucí, takže revoluční strategie, která operuje zevnitř a nemůže doufat ve vnější převrat, se už musí vydat na „dlouhý pochod institucemi“, jak to výstižně formuloval Rudi Dutschke. „Táhnout na Řím“ se už nedá; revoluce dnes přichází po špičkách.

Než tuto strategii v institucích vysvětlíme, vymezme krátce z jejího pohledu protivníka: je to abstraktně „systém“, zosobněný „vládnoucí vrstvou“, „establishmentem“. Snad žádný jiný revoluční záměr necharakterizoval nepřítele či protivníka tak ideologicky nedbalým difamujícím pojmem. Označit prostě všechny „autority“ ve všech institucích za establishment či „vládnoucí vrstvu“, bez ohledu na to, jak demokraticky legitimní je jejich právo na vedoucí místo a jaké politicko-sociální úkoly a názory hájí a představují, znamená vytvořit výtečný předpoklad pro požadavek, aby byla celá tato skupina osob vyměněna či „zbavena moci“. Čistě polemicko-strategická funkce tohoto pojmu a jeho politická obsahová prázdnota dovolují, aby se používal stejně tak na politiky, jako jsou Kiesinger, Barzel, Strauß a Schiller, Leber či Helmut Schmidt ( politikové různých politických stran zcela odlišného názorového zaměření – pozn. red. ). na odborové předáky právě tak jako na podnikatele či bankéře, na primátora Vogela právě tak jako na kardinála Döpfnera, a přirozeně obsáhne universitní profesory stejně tak jako soudce či důstojníky spolkové armády. Díky takovému universálnímu skupinovému označení lze také tuto revoluční strategii zároveň realizovat jako kolektivní generační výměnu, díky níž nebudou muset jednotlivé mladší osoby pracně a pomalu stoupat, jako kdyby se integrovaly do „systému“. Zmíněná strategie tím získává významný psychologický pohon. Tato agresivní generační mentalita a obsahově prázdná, sociologicko-skupinová abstraktnost, s níž se vymezuje pojem „nepřítele“, zastírají především souputníkům, že po vítězné strategii může následovat jen nový „systém“ a s ním autority i establishment nové generace „vládnoucí vrstvy“.

A jak tedy strategie tohoto „dlouhého pochodu institucemi“ vypadá? Abychom ji poznali, musíme typologicky rozlišit několik skupin institucí, proti nimž se postupuje s rozdílnou strategií a s rozdílnými strategickými a taktickými zbraněmi. Celkově pro tuto strategii platí, že základní morální a politické hodnoty a reakce těchto institucí degraduje na prostředky mocenského boje a základy jednotlivých institucí tak podrývá pomocí jejich vlastních hodnot a přesvědčení.

Západní „kulturní revoluce“

První skupinu institucí, na něž se revoluční strategie „odstranění systému“ vztahuje, označujeme my sociologové jako instituce „socializační“ a „komunikační“; pod tímto pojmem se myslí na jedné straně všechna výchovná a vzdělávací zařízení, od mateřských škol přes všechny další typy škol až po universitu, od vzdělávání dospělých až po vzdělávací a přeškolovací zařízení nejrůznějších organizací, a na straně druhé všechna zařízení sloužící k šíření informací, tvorbě názorů a zábavě, tedy tisk, rozhlas a televize, v jistém smyslu i všechny instituce zábavné a zároveň naučné, jako jsou divadla, kina, musea, umělecké a literární spolky atd. Jako instituce výchovné a prostředkující „informace o smyslu života“ sem patří především církve, jako instituce politického informování a tvorby názoru politické strany.

K těmto institucím přistupují levicoví radikálové s prostým strategickým cílem „uchvátit moc“, tj. obsadit rozhodující vedoucí místa a orgány a většinově prosadit příslušnou praxi prostřednictvím vlastních stoupenců, přívrženců a souputníků. Šanci zmocnit se těchto institucí zvyšuje fakt, že vůči celkovému politicko-státnímu a hospodářsko-sociálnímu systému si všechny udržují jistou autonomii postavenou většinou na vymožených základních individuálních právech (svoboda bádání, svoboda výuky, svoboda názoru, svoboda víry atd.). Taková autonomie skýtá bohaté vyhlídky, že podobné revoluční osoby „odstraňující systém“ se těchto institucí zmocní, aniž by jim v tom mohl celkový politický a hospodářsko-sociální systém účinně zabránit, pokud by nezrušil právě základní hodnotu „autonomie“, pro zmíněné instituce v demokratickém pojetí zásadní. To je „kulturní revoluce“ západního ražení.

Tvůrci této strategie pochopili, že „tlumočit smysl“ se stalo rozhodujícím mocenským a stabilizačním prostředkem společnosti vysoké a komplexní civilizace, takže zde se nacházejí klíčové pozice pro revoluční změnu společnosti. Řečeno politicko-ekonomicky: „informace“ se stala rozhodujícím „výrobním prostředkem“ moderní společnosti a monopolizace tohoto výrobního prostředku představuje nejperspektivnější způsob, jak se politicko-mocensky prosadit. Tato revoluční strategie má pochopitelně historické kořeny; „revoluce ve výchově“ od Platóna přes Rousseaua a Karla Mannheima až k moderním pedagogům typu von Hentiga tu působí právě tak jako užívání informace coby politické zbraně u lorda Beaverbrooka či Josepha Goebbelse. Současní levicoví radikálové však se svou strategií poprvé překonávají ryze akademické požadavky této „revoluce ve výchově“ a pouze podpůrnou roli informační politiky v rámci předem daných mocenských nároků, a ve vítězné zteči pozice „tlumočníka smyslu“ spatřují rozhodující cíl revolučního boje.

Přitom se využívá různých, dříve podružných stránek činnosti spojené s „tlumočením smyslu“: Tou nejdůležitější je možnost „smysl“ vytvářet a tlumočit, to jest vytvářet a tlumočit informace, normy, ideály, postoje, údajné výsledky bádání, zprávy atd. bez sebemenší kontroly ze strany příjemce a jeho skutečné zkušenosti; právě fakt, že v komplexních společnostech s vysokou dělbou práce se skutečnost, o níž si může jedinec udělat přehled na základě osobní zkušenosti, a opatření, jejichž důsledky může realisticky odhadnout, scvrkávají na minimální část světa, s nímž ho na druhé straně pojí rozsáhlé a většinou neproniknutelné vazby osobní závislosti, vytváří onu obrovskou a nevyhnutelnou potřebu informace. Právě proto, že moderní člověk poznává „svět“ prostřednictvím papíru, zvuku a obrazu, dostávají se „tlumočníci“ vládnoucí papírem, zvukem a obrazem v naší společnosti do role vládnoucí třídy.

Další strategickou šanci skýtá možnost tlumočit ideály či normativní představy, protože ty už beztak mají – a aby mohly plnit svou úlohu morálního ukazatele, i mít musejí – duchovní odstup od pouhého reálného jednání. Nejúčinnějším prvkem této strategie je vytvářet základní etické názory, oproštěné od realizace a kontroly vlastních následků. Politická taktika s mocenskými cíli založená na systematickém potírání skutečnosti prostřednictvím morálky představuje dosud jen zřídkakdy tak systematicky zakoušenou zvrácenost lidského úsilí o dokonalost. Politicky tak rozdílně založení autoři, jako jsou Arnold Gehlen a Gerhard Szczesny, nedávno důkladně vyložili, jak se základní intelektuální a etické hodnoty osvícenství, humanity a emancipace coby „takzvané statky“ přetvářejí v nástroj vlády a teroru (aniž by přitom ovšem kdokoli postřehl chladnou a realistickou strategii). „Teror ctnosti“, který poprvé diagnostikoval Hegel u Robespierra, se stal zásadou profesionalizované politicko-revoluční strategie, jež si tak může do svých služeb jako své pomocníky a souputníky postavit všechny učitele morálky. Nejúspěšněji ji lze přirozeně uplatnit na institucích, jejichž úkolem je formovat smysl a morálku a jejichž členové pochopitelně statky, jež sami vytvářejí, berou obzvlášť vážně a zvlášť na nich závisí. Když se těmto osobám navleče na krk oprátka jejich vlastních morálních názorů, nebude v těchto institucích funkce rozeznatelná od revoluce, to jest zůstane trvale pochybné, zda poněkud nepraktický, ideologický normativní nárok má za cíl zdokonalit lidské chování, anebo skrytě směřuje prostřednictvím přemrštěné normativnosti k převzetí moci. Pro stratégy mocenského boje zůstane morálně-ideologické přesvědčení vždy jen taktickou základnou, takže i kritika zaměřená na ideologičnost „takzvaného dobra“, jakým jsou představy humanismu a emancipace, stihne vždy jen souputníky a pravověrné pomocníky, ale nikoli jádro této revoluční strategie.

Z toho všeho by mělo vyplývat, proč hraje obsazení universit a vysokých pedagogických škol v této strategii klíčovou roli: pro toho, kdo ovládne tyto instituce, jejichž autonomie je nejvíc zaručena a o jejichž monopolu nejvyššího „tlumočníka smyslu“ nelze pochybovat, je otázka, kdy se chopí moci ve všech důležitých výchovných zařízeních, v církvích jakož i v organizacích prostředkujících informace a zábavu a obsazených rovněž převážně „vysokoškoláky“, jen otázkou času; a to ostatně času vůbec ne dlouhého, protože tento profesní sektor se v naší společnosti rozrostl do značných rozměrů. Tyto instituce pro socializaci (výchovu a vzdělávání) a komunikaci ostatně poměrně přesně vymezují oblast takzvané „mimoparlamentní akce“, tedy cílovou oblast takzvané mimoparlamentní opozice (Aussenparlamentarische Opposition, APO), jejíž záporný vztah k stranickému parlamentarismu je jen polemickou zástěrkou precizního a soustředěného útoku na tyto skupiny institucí.

Uvedená proměna morálních nároků, které na sebe kladou druzí, v mocenské prostředky a zbraně revoluční strategie se s obrovským úspěchem zaměřuje na politické a názorové liberály. Tato „myslící menšina“ takřka nutně napomáhá revoluci, jež se tváří jako moralisticko-názorová, protože si v agresivních revolučních kruzích nemůže udržet svou silnou stránku – toleranci k jiným hodnotovým názorům, svou umírněnost, soudnou kompromisnost jakož i prozíravou oporu ve vlastní zkušenosti, jež jsou základem stability a funkčnosti demokratických systémů a na nichž závisí jejich rozvoj a blahobyt –, nýbrž je proti své vůli nucena hájit zásadní protiklady. V takových situacích radikální polarizace si všichni liberálové z podstaty odporují; vždycky pak mohou jen střílet do vlastní brány. Vyhrotit ideologickou polarizaci v liberálně-demokratickém řádu společnosti a státu tedy patří k nevyhnutelným cílům této revoluční strategie a jako názorný příklad tu může posloužit nejen Spolková republika Německo. Aby nedošlo k nedorozumění, měl bych zmínit, že pod pojmem „liberálové“ na západoněmecké scéně rozhodně nechápu jen představitele FDP, nýbrž i převážnou část staré SPD a stále větší skupiny CDU, především ovšem starší generaci oněch profesních skupin, jež od roku 1945 plní výchovné a informační úkoly.

Pokud jde o šance na úspěch, které má zmíněná revoluční strategie na tomto poli, je třeba bez velkého pesimismu konstatovat, že už dnes v podstatě vyhrála; skupina osob v těchto institucích, na niž tato strategie útočí, se už takřka bezvýhradně dostala do stavu defenzivy a rezignace; vítězství této strategie, dosud zastírané publicistickými střety, v příštím desetiletí ještě zřetelněji zdůrazní generační posun.

Znejistit státní moc

Druhou skupinou institucí, na něž se tato revoluční strategie zaměřuje, jsou instituce zajišťující klasické úkoly moderního státu, tedy zahraniční politiku, obranu, soudnictví, vnitřní bezpečnost a správu. Typické pro uvedenou strategii je, že na rozdíl od všech předchozích revolučních hnutí rozhodně nepokládá za nutné na tyto „klasické“ státní orgány přímo útočit, nýbrž převzetí moci na odpovídajících pozicích pokládá za druhořadé, protože tyto mocenské pozice jí, až zvítězí, beztak spadnou do klína. Zde se uplatňuje názor, že stabilita a bezpečnost moderních společenských systémů rozhodně nezávisí především na státních silách, jež reprezentují „povšechně“ ono „obecné blaho“ týkající se stejnou měrou všech občanů, nýbrž na kooperaci velkých organizací partikulárních, skupinových zájmů v naší společnosti – poznatek, jenž tradiční akademické nauce o státu v podstatě (snad až na pár výjimek) zůstal skryt. Cílem zmíněné strategie tedy rozhodně není tyto státní funkce bezprostředně převzít, nýbrž znejistit je prostředky, které nabízí difamace. Je třeba oslabit obranyschopnost klasických státních orgánů proti revoluci, která se chce prosadit společenskými, to jest nestátními prostředky přehnaně zdůrazňujícími partikulární zájmy. Musí se zpochybnit samotný „stát“, je nutno ho proměnit v loutku partikulárních a ideologických nároků.

Nejosvědčenějším prostředkem, jak toho dosáhnout, je přemrštěně uplatňovat individuální základní práva a svobody, jež se už jednou proti vrchnostenské a státní moci prosadily. Individuální právo na obranu a svobodu se „přetváří“ v nástroj útoku proti legitimním úlohám samotného státu. Je pochopitelné, že soudnictví, zejména ústavní a správní, ale i policie a správa, vázané povinností chránit jedince proti zneužívané státní moci, této strategické změně svých politických úloh nedorostly, nýbrž se mnohdy nutně stávají nedobrovolnými pomocníky revoluční strategie.

Aby tato strategie, která k útoku proti legitimním úkolům státu a jeho výkonným orgánům užívá základních individuálních práv a svobod, působila a aby se příliš neprojevilo, že osobních práv zneužívá jako skupinových mocenských nástrojů revoluce, je opět třeba stát a jeho orgány, navzdory jejich velké demokratické legitimaci a jasné právní vazbě, postavit do role bezohledně vládnoucího vrchnostenského státu. Taková systematická difamace či poštvávání státní orgány nutí úzkostlivě formálně dodržovat práva a svobody jedince, ačkoli jim je jasné, že se tím má jen ochromit jejich schopnost plnit legitimní úkoly. Státní orgány, takto znejistěné ve své legitimní funkci, se pak buď uchylují k legálně korektnímu „principu krytých zad“; to znamená, že místo aby efektivně plnily své státní úkoly, sice vydávají legální nařízení a rozhodnutí, ale prosazovat je v sociální skutečnosti je děsí právě tak jako konflikty z toho plynoucí, a tak prakticky ponechávají příslušné nižší výkonné orgány s jejich povinnostmi na holičkách („hodná“ policie, vojsko, soudy, správa atd.), anebo jsou nuceny k opatřením, která sice zasahují revoluční jádro této strategie, ale co do legality jsou sporná. Difamujícímu pokřikování o „vrchnostenském státu“ tak skýtají zdánlivě oprávněný důvod. Západoněmecký diplomat v Portugalsku, rotmistr spolkové armády, policejní president, rada správního soudu, rektor university či gymnasiální ředitel už nemohou jednoznačně plnit své povinnosti pod záštitou příslušné „politiky“ svých politických představených. Nejistoty, jež tato revoluční strategie vyvolává, postupují „níže“, znejistělá a difamovaná státní moc přesouvá potíže na nižší výkonné orgány, které je nemohou vyřešit. Takový stav již svědčí o rozsáhlém vítězství uvedené strategie i v této institucionální oblasti.

V této souvislosti poznámku k úloze násilí v této strategii: revoluce „klasického“ typu by se trestně-sankcionální sílu státu snažila zlomit až k „legitimnímu užití síly“ přímo revoluční protisilou. Takovou představu pokládá současná revoluční strategie právem za zastaralou; zformování subverzivní „rudé armády“, která by přímo násilně zaútočila proti státním orgánům, této radikální strategii odporuje a oslabuje možnost ji prosadit. V této strategii plní násilí jen dvě funkce: jako pečlivě dávkovaná a zdánlivě zanedbatelná hrozba, jež narušuje osobní bezpečnost jednotlivých protivníků (psychoteror), a jako omezené násilné právní přestupky, jež provokují státní a právní orgány k zdánlivě přemrštěným vrchnostenským a pořádkovým protiopatřením. Smyslem je šmahem zpochybnit státní monopol na zákonné uplatňování moci a nátlaku proti jednotlivci, byť se takový člověk pohybuje „poněkud mimo zákon“; tato stránka státnosti se má zásadně difamovat a její orgány znejistit.

Příkladů, kdy se základní individuální práva stávají difamačními a znejisťujícími zbraněmi, je příliš na to, abychom je mohli vyjmenovat, proto jen stručné odkazy: Difamuje a znejisťuje se vojenská obranná síla přehnaným uplatňováním práva odmítat vojenskou službu z důvodů svědomí, přičemž se toto „svědomí“ dnes plánovitě organizuje a základní svoboda – původně míněná pro případy nekompromisní náboženské víry – se rozšiřuje na pouhé politické přesvědčení. Systematicky se difamuje a znejisťuje policie („fízlové“), jejíž moc potírat kriminalitu se podřizuje měřítkům „dodržení osobních práv“ zločinců, která se z „pedagogických důvodů“ naštěstí stejně přísně neuplatňují u akademické mládeže. Pro stejně systematickou difamaci soudnictví uvnitř i vně soudní síně je typické, jak politicky radikálně angažovaní mladší sociologové přetvářejí nezbytné zkoumání společenské vázanosti a sociálních úkolů soudnictví v plánovitou difamační sociologii právníků („ochránci práva a pořádku“). Sousloví „Law and Order“ se stalo intelektuálním difamačním stigmatem, jako by ti, kdo důsledně hájí právní stát, splývali s oním představitelem vrchnostenského státu, který prohlásí „klid za první občanskou povinnost“ (stálo by za to jednou sledovat, jak zlovolně tohoto sousloví užívá publicistika třeba v rozhovorech a článcích proti sociálním demokratům typu hamburského starosty Weichmanna či proti Helmutu Schmidtovi – „Law and Order –Schmidt“ ve časopisu Spiegel č. 47/1971). Konečně se přemrštěně uplatňuje právo na demonstraci, základní individuální právo, jež už je v moderním informačním a veřejném systému beztak sporné; protože veřejnému projevu názorů lidu či menšin určenému legitimním adresátům (zákonodárcům, vládám) dnes demonstrace slouží už jen ve velmi zřídkavých případech, mnohem spíš jsou určeny televizi a tisku, čili pouze zásobují jiná veřejná média zpravodajskými podněty, a to jen s tím, že se veřejnosti patrně dostane emocionální informace zproštěné argumentů. Svoboda demonstrace tedy dnes jako „základní právo“ emocionalizuje veřejnost, čímž odstraňuje racionální politiku. Sledujeme-li, jak demonstrace proti perskému šáhovi, nepřetržitá demonstrace proti vietnamské politice Spojených států a další podobné akce vysoce zatížily či ovlivnily zahraniční politiku našeho státu oproti jeho zahraničněpolitickým zájmům, pak zvažme účinky revoluční strategie i v této klasické oblasti státní suverenity.

Touto strategií se s paradoxně vyměněnými stranami opakuje intelektuální degradace státního řádu, která přinesla konec už Výmarské republice: Zatímco se k tehdejšímu státnímu zřízení hlásila jen menšina progresivních intelektuálů a konzervativní vzdělané vrstvy naopak toužily po jeho pádu či ho nanejvýš akceptovaly, je dnes velká většina profesionálně činných intelektuálů pro „odstranění systému“ a prakticky tedy pro revoluci proti zřízení tohoto státu, zatímco skupina inteligence kaceřovaná coby konzervativní a coby „establishment“ (např. „vysokoškolští profesoři“) bez politického a duchovního kontaktu s legitimnímu obhájci ústavy, ministry spolkové a zemských vlád, se marně snaží základy této státnosti hájit. „Konec duchovní sebepresentace státu“ (Forsthoff), totiž liberálního občanského právního státu, jejž ustavili muži typu Steinova a Humboldtova formátu, dokládají historicky kuriózním způsobem ministři kultury Friedeburgova a Oertzenova ražení. Strategie usilující „odstranit systém“, to jest politicky nepochybně odstranit ústavu, si k ruce zajisté může vzít většinu profesionálně činných intelektuálů Spolkové republiky.

Přemrštěné sociální nároky

Poslední skupina institucí, na niž se strategie usilující „odstranit systém“ zaměřuje, tvoří oblast pro stabilitu a fungování společnosti nejdůležitější, tedy hospodářství, sociální zabezpečení a infrastrukturu. Patří sem podniky, odbory a profesní svazy, sociálněpolitická zařízení, obce a – jako řídící politická instance všech těchto institucí – politické strany, a to zejména ve svých „základnách“. Na tomto poli revoluční strategie rozhodně nehodlá převzít funkce a práci příslušných institucí jako v kulturním sektoru, či narušit a ochromit jejich funkci jako u institucí plnících základní státní úkoly, nýbrž chce zcela zachovat jejich chod, práci druhých, již však hodlá ovládnout revolučními skupinami „odstraňujícími systém“. Řečeno jejich vlastním slovníkem: Strategickým cílem je mocensky vykořisťovat práci jiných. „Práce“ v tomto případě znamená výrobní činnost dělnictva, manažerů a podnikatelů, daňové a jiné příspěvky širokého obyvatelstva, služby obcí, sociálních zařízení a tak dále.

Že by se z těchto jasných zájmů dalo v naší společnosti organizované na základě skupinových zájmů mocensky ještě těžit, se zdá poměrně nepravděpodobné. A přece existuje ověřený strategický prostředek, jak toho dosáhnout: přehánět sociální nároky bez ohledu na funkčnost a výkonnost tohoto institucionálního systému. Ve společnosti, kde požadavek sociální spravedlnosti patří k základním politickým hodnotám, mají přemrštěné sociální nároky především vždycky šanci vzbudit emocionální souhlas a naděje širokých vrstev obyvatelstva, jež přece za realizaci a její systémově strukturální vedlejší účinky nenese zodpovědnost. Případů takových přemrštěných sociálních nároků existuje spousta: nulové tarify, šestatřicetihodinový pracovní týden s dvouměsíční dovolenou (zvláště „vzdělávací dovolenou“, jež by představitelům „kulturní revoluce“ zajistila profesní a zároveň politické šance v dosud netušené míře), přehnané daňové sazby pro „bohaté“ a hospodářství obecně (Steffens: „zkoušet meze zátěže“), nekontrolovaná velkorysost v oblasti financování profesního přeškolování, příspěvky na „sociální“ výstavbu bytů, přehnané mzdové nároky; o nekontrolovaných a přehnaných sociálních nárocích v oblasti „vzdělávání“ či dopravy ani nemluvě, protože nárok na kontrolu tady už naráží na ustálená tabu.

Aby se těmto přehnaným sociálním nárokům dodalo věrohodnosti, musí se spojovat s difamací těch, kdo představují souvislost hospodářského výkonu a sociálně politických možností společenského systému. To se v první řadě týká podnikatelů ve svobodném tržním hospodářství (u nichž je třeba vzít v úvahu jejich skupinově sobecký zájem tlumit sociální nároky), stejně jako dosud z celkového hospodářského hlediska zodpovědné reakce odborů (jejichž principiální agresivita vůči „podnikatelskému hospodářství“ je podobně legitimní). Difamace se však už dávno zaměřuje i na sociálnědemokratické komunální politiky a politiky hospodářské i finanční, kteří chtějí „brát rozum do hrsti“. Návrat k ideologii „starého“ třídního boje v této strategii ani tak nepočítá s širokými vrstvami pracujících, kteří svou skutečnou situaci a zájmy mohou velmi dobře posoudit, nýbrž slouží především emocionální a duchovní integraci vlastních intelektuálních vůdců a souputníků a difamaci navíc poskytuje zdánlivě vědecký slovník.

V této psychologické strategii přehnaných sociálních nároků se skrývá dvojí nebezpečí: Zaprvé se tak každý představitel „konkrétní utopie“, každý poněkud nepraktický humanista, který žádá „víc sociální spravedlnosti“, aniž by na sebe bral zodpovědnost za její realizaci, stává potenciálním pomocníkem oné revoluční strategie, jež i v tomto případě přetváří ideál systému ve zbraň k jeho odstranění. Za druhé tak lze každý oprávněný konflikt zájmů a jeho urovnání ve stávajícím sociálním a hospodářském systému okamžitě přenést do roviny střetu ohrožujícího právě samotný tento „systém“: v důsledku této „funkční změny“ legitimních sociálních konfliktů pak obhájci stávajícího hospodářského a sociálního systému pochopitelně, byť falešně nadmíru zdůrazňují harmonické a nekonfliktní sociální poměry, čímž se vydávají na opačně bludnou cestu. Abychom to ozřejmili aktuálním příkladem: ať jsou spory o tarifních platech jakkoli tvrdé, v rámci systému svobodné tržní ekonomiky v sobě samy obsahují sankce, totiž v důsledcích pro vývoj cen, růst hospodářství, zisky, investice, jistotu pracovních míst. Tyto důsledky diskreditují nerealistické sociální nároky prosazované jen z politických důvodů ke škodě vlastní klientely. Stanou-li se však prostředkem politického mocenského boje, pak jsou právě tyto krizové důsledky žádoucí či dokonce chtěné, protože otřásají stabilitou „systému“ a dokládají jeho údajnou nefunkčnost.

V plných revolučních souvislostech si však tuto psychologicko-ideologickou strategii přemrštěných sociálních nároků, jež se prohlašují za „reformy odstraňující systém“, uvědomíme, teprve všimneme-li si, že ji jako taktického prostředku s cílem převzít moc v uvedených institucích využívá především skupina osob, jež tuto strategii sama usilovně rozvíjí. Odpovídající strategická koncepce využívá s cílem uchopit moc demokratického kooperačního prostředku, který rovněž vyvinul systém: totiž prostředku spolurozhodování ( „spolurozhodování“ je v SRN ústavně zaručeným právem na podíl zaměstnanců při rozhodování o řízení podniků – pozn. red. ). . Jak ukázal E. Helmstädter (Frankfurter Allgemeine Zeitung 26. listopadu 1971), představuje pro tuto strategii „spolurozhodování náhradní řešení politické revoluce“ v oblasti hospodářství, a pokud jde o taktiku, jejímž cílem je uchvátit prostřednictvím spolurozhodování moc, pak tu prý tato revoluční skupina zcela neochvějně využívá zkušenosti z dob vlastních studií, kdy si „techniku spolurozhodování se všemi jejími triky“ důkladně osvojila. Jde tu především o to, aby si profesionální politická mocenská skupina uzurpovala emoce lidí bez politického názoru a lidí politicky neaktivních. Zodpovědným vedoucím politickým a hospodářským silám jen pomalu svítá, že je patrně čeká stejný osud jako universitní profesory. Ale totéž platí i pro vedoucí představitele odborů a dělnictva: kdo by vlastně ještě pochyboval, že generaci dělnických vůdců vzešlých z dělnictva a těsně svázaných s jeho skutečným stavem, jeho mentalitou a zájmy, jako jsou Brenner či Bleicher v IG Metall, jako jsou Wehner či Leber v sociální demokracii, má nahradit skupina intelektuálů, jež se chopí moci a která na vedoucí politická místa proniká přímo z politologických a sociologických seminářů universit dobytých na základě spolurozhodování? Tady se nastoluje všeobecná sociální kuratela dělníků, jež se od patriarchalismu kapitalistických podnikatelů vůči dělníkům v devatenáctém století liší jen modernitou a rafinovaností prostředků, jakými se vede. (Dokonce i zpravodajství „kulturně zrevolucionalizované“ televize z posledního stranického sjezdu SPD jasně ukázalo, že sociálně údajně nejoprávněnější nároky hájila skupina politiků projevem i tónem, argumentací a smýšlením jednoznačně akademických intelektuálů, které však rozhodně neformovaly zkušenosti dělnické existence a kteří nebyli s dělnictvem ani skutečně spjatí způsobem, jenž by nás opravňoval mluvit o legitimnosti spolurozhodování).

Jedna z rozhodujících praktik či taktik, jejichž prostřednictvím se má pomocí „spolurozhodování“ dosáhnout moci, spočívá v tom, že se až do krajnosti k vlastnímu prospěchu využívá právních pravidel procesních a jednacích řádů, které se však okamžitě označí za „právní formalismus“ a mocenský prostředek establishmentu, směřují-li proti vlastním mocenským výhodám. Tuto strategii lze označit jako princip „procesní revoluce“; i zde tkví strategický trik v tom, že se mlčky opomene zásadní ochota ke kooperaci, jež tvoří základ všech procesních a jednacích řádů, a právní procesní povinnosti pak jednostranně svazují politického protivníka. Podobnou situaci nemůže důsledný představitel právního státu zvládnout. V tomto střídání systémových a nesystémových zbraní spočívá vlastní rafinovanost „dvojí strategie“, na níž se mladí socialisté výslovně shodli jako na principu svého boje. Znamená to například, že mladí socialisté se na jedné straně v rámci stranické základny a základních politických i hospodářských institucí zcela systémově prosazují prostřednictvím „spolurozhodování“, na straně druhé však jako mimoparlamentní a kulturněrevoluční opozice stejné instituce revolučně potírají. Rozhořčovat se nemá smysl, protože „rozhořčení není politická kategorie“ (Bismarck).

Modly systému

Popsaná strategie „odstranění systému“ představuje v mnoha ohledech již úspěšný pokus generačně vymezené skupiny intelektuálů zaujmout mocenské pozice v naší společnosti, spojený s cílem vytvořit pro novou vládnoucí třídu systém sociální kurately pracujících. Ideologické prvky této strategie, ať už je přívrženci a protivníci tohoto vývoje předkládají sebeoduševněleji, pokládám za povrchní proměnné, za nimiž se už dávno skrývá jádro cílevědomé, realistické a machiavellistické politické strategie, jak uchvátit moc. Protože se řídí zásadou měnit nosné hodnoty „systému“ ve zbraně proti němu samému, zmohou obranné mechanismy tohoto systému – jak idealisticky-hodnotové, tak institucionální (například ústavní soudy) – pramálo, protože tito stratégové jednají „legálně“, byť jejich legalita odpovídá legalitě Hitlera předtím, než se dostal k moci.

Simone Weilová o naší době prohlásila: „Jejími modlami jsou ´Já´ a sociálno.“ Opravdu: Protože základem našeho společenského systému je osobní svoboda a sociální spravedlnost, stačí je jen zbožštit, aby se lidská skutečnost na nich postavená mohla jevit jako nehodnověrná. Za tím se pak otevírá široké pole nové kněžské hierarchii.

Tento článek otiskl 10. prosince 1971 list Frankfurter Allgemeine Zeitung. Ačkoli velmi silně souvisel s politickou situací ve Spolkové republice Německo a o této časové vázanosti jeho argumentace nepřehlédnutelně svědčí aktuální příklady, citáty a soudy, měl velký a dlouhodobý účinek. Otiskly ho četné německé i zahraniční noviny a časopisy, jako např. Neue Zürcher Zeitung, dále byl přeložen do angličtiny, francouzštiny a do skandinávských jazyků; anglické znění, vydané v říjnu 1972 v časopise „Minerva“, přeložil osobně můj kolega Edward Shils tak zasvěceně, že bych mu zde rád poděkoval za nové poznatky, které jsem z jeho převodu sám načerpal. K dnešnímu datu vyšel tento článek, pokud vím, ve více než půl druhém milionu exemplářů; takový dopad, zejména za hranicemi Spolkové republiky, zdá se mi, dokládá, že jsem se analýzou revoluční strategie radikální levice rozhodně nedotkl pouze jevu západoněmeckého, nýbrž že jsem odhalil, že liberální a demokratické společenské řády západního typu ohrožuje moderní strategie revoluce, nespjatá s detaily a zvláštní situací ve Spolkové republice. Obecně politické a sociální důsledky plynoucí z tohoto poznání dodnes rozhodně nikdo nevyvodil.

Helmut Schelsky: Jak odstranit systém : strategie dlouhého pochodu institucemi [z německého originálu "Die Strategie der Systemüberwindung: Der lange Marsch durch die Institutionen" přeložila Veronika Dudková], Praha : Občanský institut, 2006. 15 s. ISBN 80-86972-05-4 (brož.). Vyšlo jako bulletin Občanského institutu č. 178.

Autor: Oskar Krejčí

Velkým problémem debat o radaru a Rusku je falešná historičnost. V ní jsou fakta nahrazena analogiemi a místo hledání zákonitostí nastupují emotivní stereotypy. Projevilo se to také v diskusi nad článkem Karla Pacnera „Mám strach o naši zemi” (Reflex č. 39/2009), kde lze zachytit dvě takovéto pasti. Není to ovšem případ jen této diskuse, zejména v poslední době, po americkém odstoupení od radarových” plánů v Česku se to projevilo ve slovech pravicových politiků a žurnalistů.

Strach z Ruska vyrůstá dílem z jednostranně zobecněné generační zkušenosti, dílem z vize věčné imperiální ambice Ruska. To vše pak je propojováno s představou, že Rusko stále sleduje linii bolševické zahraniční politiky.Bývaly doby, kdy se celá Evropa třásla před francouzskými vojsky. Dnes tento pocit nesdílí nikdo. Též obavy z Německa mizí jak díky dlouhodobě rozvážné politice této země, tak i v důsledku odchodu generací, které měly s německým imperialismem ty nejhorší zkušenosti. Obdobně to bude s Ruskem.

RUSOFOBIE

Tvrzení, že Rusko po příchodu Vladimira Putina do Kremlu provádí politiku směřující ke světovládě, je prostě nesmysl. To v diskusi ukazuje i Rudolf Kučera. Nejde pouze o fakt, že světovládné ambice Ruska nelze zachytit v žádném oficiálním dokumentu. Rusko bude mít ještě řadu let starosti samo se sebou – s demografickým propadem, modernizací ekonomiky a sociální struktury, hodnotovou krizí společnosti. O stavu armády nemluvě. To, že se snaží mít výhodné postavení v tzv. blízkém zahraničí – což je výraz, jenž se používá pro země bývalého Sovětského svazu, nikoliv pro střední Evropu – , souvisí jak s bezpečnostní tematikou, tak i s přítomností ruských menšin v těchto nových státech, ale i propojeností ekonomiky v bývalém SSSR.

Problémem Evropy 21. století pravděpodobně nebude dovoz velkého množství ropy a plynu z Ruska, ale to, že tyto dodávky nebudou stačit. Skutečnost, že díky příjmům z vývozu bude Rusko posilovat své postavení na Západě, není důsledek imperiální politiky, ale logiky chování kapitálu. Budou se tak chovat i jiní – ze vzdálenějšího západu a východu, ale i jihu. Konkurenti ruských firem ovšem budou ještě dlouho démonizovat Rusko a motat obchod s geopolitikou.

GEOPOLITICKÉ STEREOTYPY

Ty se projevují především ve fikci, že po Obamově rozhodnutí vzniká ve střední Evropě mocenské vakuum, že existuje věčný nepřítel v podobě Ruska (případně Německa), že Írán nemá jiné starosti než připravovat muslimskou invazi do Evropy či USA.

V Česku žádné mocenské vakuum nevzniká. I bez radaru bude Bezpečnostní informační služba nadále spolupracovat se západními zpravodajskými službami a pěstovat protiruské nálady. Čeští generálové budou upevňovat družbu s Bruselem a Washingtonem. A čeští diplomaté budou nadále hlasovat spolu se svými západními velkými bratry. Na tom nic nezmění ani případné vítězství Jiřího Paroubka ve volbách.

Představa o tom, že Rusko má utkvělé nutkání ovládnout Česko, je právě tak častá jako směšná. Hodnota našeho území je z geopolitického hlediska velmi malá. Na několik měsíců vzrostla, protože zde měla být rozmístěna část systému strategické obrany USA – kterou lze ovšem umístit i jinde a jinak. Ten, kdo se diví, že velmoci mění vztah k dohodám, když se změní situace, nepochopil nic z dějin a zákonitostí mezinárodní politiky.

ZMĚNĚNÁ SITUACE

Po vítězství ve studené válce převládal v USA názor, že po celé 21. století lze udržet americkou hegemonii. Ukázalo se ale, že moc USA nestačí na takové pojetí hegemonie, jež prosazovala vláda George Bushe ml. I zpravodajské služby USA dospěly k závěru, že budoucí svět bude multipolární.

Bude to svět, kde naše západní, liberální či křesťanská civilizace – k níž patří i Rusko – ztratí postavení, které měla po 15. století. V diskusi to naznačil Hynek Fajmon. Má-li nějaká civilizace přežít, musí na jednu ženu připadnout 2,1 dítěte – a v Evropské unii to loni bylo 1,5 dítěte. Úspěšný si musí udržet ekonomickou dynamiku – a meziroční pokles ekonomiky Česka byl v druhém čtvrtletí – 5,5 % HDP, zatímco Čína zaznamenala růst + 7,1. Ti, kdo s takovou bohorovností pohrdají vstřícnými gesty Moskvy, by si měli přečíst knihu Patricka Buchanana Smrt Západu, v níž tento bojovný americký konzervativec volá po spojenectví s Ruskem.

Pokles specifické váhy Západu včetně Ruska je tak prudký, že prostý pud sebezáchovy by nás měl odnaučit pěstovat nenávist a házet bomby. Měl by nás vést k jednání i s Íránem. Na dlouhé cestě budoucností budeme mnohem úspěšnější, když pochopíme, že kooperace je nadějnější způsob zajištění našich zájmů než hysterické vize věčných a nepřekonatelných konfliktů.

Související články:

1. Strach z Ruska? Ano, ale …

Spor o podstatu a kořeny environmentalismu

Autor: Ondřej Šlechta

Ekologická témata často štěpí politickou debatu na dvě nesmiřitelné poloviny, jejichž reprezentanti se ztotožňují tu s pravicovým, tu s levicovým světonázorem. Ochranářství přírody, jak si následně pokusíme ukázat, nemusí být nutně spjato s moderním rozdělením politiky, byť je na druhou stranu se samotným problémem modernity spjato téměř nerozlučně. V minulosti můžeme najít nejen revoluční environmentální názory (tak jak je dnes známe z vystupování lidí jako Daniela Cohn-Bendita, nebo organizací typu Nesehnutí), ale i reakční (kde se dostáváme na velmi tenkou plochu koketování s rasistickými teoriemi). Především je ale nutno vzít v potaz, že ochranářství přírody má co dočinění s „konzervací“, tedy uchováním něčeho co je nám drahé a co samou svou podstatou volá po ochraně a péči. A jak koneckonců upozorňují mnozí významní konzervativní autoři dneška, ty politické síly, považující se za „pravicové“, či „konzervativní“ dnes ekologické problémy trestuhodně pomíjejí.

Přitažlivost „putujících duší“ Wandervögel, jejichž smělé víkendové výlety za přírodou daly vzniknout celonárodnímu německému romantickému hnutí středostavovské mládeže se silným antiburžoazním a pohanským nábojem, byla svého času unikátní. Začalo se formovat první masové hnutí, které lze dnešní terminologií popsat jako „ekologické“ (někteří autoři dokonce pro Wandervögel používají výrazu „pravicoví hippies“). Pomyslný zelený prapor antiurbanismu, ochrany fauny a flóry, odporu proti technice a snaha o znovunalezení rovnováhy mezi člověkem a přírodou vskutku nepozvedli radikálové s kořeny v osmašedesátém. Dokonce ani „zelení“ politici, kteří létají ze střední Evropy na severní pól tryskáčem zkontrolovat stav tajících ker, či aktivisté, prosazující přesun vyřazených nezávadných ropných plošiny do norských fjordů, kde si jejich likvidace vyžaduje nepoměrně větší náklady a je větší zátěží pro ekosystém, než jejich potopení do oceánu. Kořeny „zeleného“ myšlení lze překvapivě nalézt především v antiosvícenecké (kontra)revoluci, nechápané ovšem výlučně v intencích politických „kontras“ jako byl Joseph de Maistre, nebo Louis de Bonald.

Environmentalismus, ochranářství životního prostředí, které kupříkladu britský konzervativní filosof Roger Scruton etymologicky chápe jako odvozeninu ze slov „conservare“, popř. „conservation“ (uchovávat, konzervovat), a tedy jako jeden z principů konzervativní politiky, se stal po druhé světové válce téměř výlučně záležitostí post-materialistické levice. Vina ohledně toho, proč pravicové síly vyklidily toto pole své realizace svým ideovým protivníkům, ovšem neleží výlučně na oné většině „konzervativních“ stran, které poválečný vývoj zasvětily ideálům volného trhu na úkor témat kulturních a společenských, ale především na temném nacistickém dědictví, které si řadu ve své době revolučních ekologických principů přisvojilo ve snaze vědecky obhájit vize rasové čistoty a ospravedlnit vlastní mocenskou expanzi.

Podstata sporu

Za všechna knižní díla, dramaticky odsuzující konzervativní tendence v ekologii poukazem na „protiosvícenské anti-humanitářství“, zmiňme studii německých sociálních ekologů Janet Biehlové a Petera Staudenmaiera Ekofašismus (1).  Autoři, blízcí koncepcím teoretika anarchismu a kontrakultury Murraye Bookchina, ve svém díle vedou problematickou spojovací linii mezi romantismem, německými völkisch spolky a nacistickou Třetí říší. Určitá nepopiratelná afinita mezi například sympatizanty hnutí Wandervögel a v té době se objevujícími nacisty, je ovšem generalizována v generalizující hodnotící soud, přisuzující veškerému antimodernistickému zpochybnění kultu rozumu, nebo vnímání člověka jako součásti přírody zápornou hodnotu předehry fašistických hrůz. Autoři ovšem zcela opomněli romantickou tradici, se kterou je spojené znechucení z osvícenecké iluze pokroku v celé Evropě a rozhodně nelze jen pro to některým romantickým autorům přisuzovat předznamenání fašismu.

Staudenmaier a Biehlová rovněž těžko mohou popřít především vlastní ideologickou motivaci, jejich počin se termíny „reakční“, „zpátečnický“ a „pokrokový“ jen hemží. Avšak jak zdůraznila již Hannah Arendtová, kteráněkteré teorie, mající sklon vidět v totalitních systémech znovuožití „archaických“ vzorů chování, nacismus rozhodně není vyústěním výhradně iracionalistických tendencí (byť ty na jeho zrodu bezesporu podíl mají, ovšem přisuzovat jim generický kód koncentračních táborů má stejnou logiku, jako spatřovat gulag a 100 milionů obětí komunismu již v Marxově Kapitálu). Staudenmaier a Biehlová tak podobně jako někteří další „sociální ekologové“, a „tmavozelení“ (z českého prostředí zmiňme například filipiku Hnědí a Zelení. Vzájemný boj, ale i prorůstání, šéfredaktora listu „Romano Hangos“ Pavla Pečinky), pro které je spojení ekologie s pravicí svatokrádež, zavánějící hnědou totalitou, se tak ukazují ve svých vývodech navýsost omylní a tendenční. Jejich teze o spojenectví ekologického antimodernismu a antiracionalismu s fašistickým dědictvím navíc vyvrací i „ideologicky souputnická“ Frankfurtská škola.

Zejména Theodor Adorno upozorňuje na to, že přednostní postavení techniky, ovládnutí světa člověkem a panství občanské subjektivity, nelze oddělit od pochopení systému trestaneckých a tedy i nacistických koncentračních táborů. Nacismus není vzpourou proti moderně, ale jejím zvráceným vyústěním. V tomto názoru jej podporuje i představitel francouzské „nové pravice“ Alain de Benoist, který připomíná, že za některými nacisty akcentovaným ruralismem se ve skutečnosti skrývala pouhá politická vábnička nejednotné nacistické ideologie. Za zdánlivým archaismem, tvrdí De Benoist, se Hitlerův režim zasazoval o modernizaci Německa. „Stejně jako komunismus masově zaváděl metody taylorismu a fordismu – ovšem s tím rozdílem, že Sovětský svaz nikdy nepřekonal nedostatek, kdežto německá společnost již v Třetí říši znala začátky masového konzumu (!) – racionalizovala výrobu, propůjčila technice přednostní postavení (…) navzdory heslu „Blut und Boden“ nacismus výrazně přispěl k likvidaci německého selského stavu (…) a zatímco opěvoval ctnosti ženy v domácnosti („Kinder, Kirche, Küche“) poslal ji ve velkém množství do těžkého průmyslu.“ (2)

Současné environmentální hnutí kontrolují především pragmatické frakce tzv. „tmavozelených“ (viz například vítězství Bursíkova křídla v české Straně Zelených), zdůrazňující (a někdy na úkor skutečného zeleného programu) myšlenky tzv. filosofie osvobození, multikulturalismu a podpory demokracie, kteří se ale někdy dostávají překvapivě k nalezení styčných bodů s liberální pravicí(podpora amerického radaru ze strany bursíkovského křídla a pod jeho vlivem participace na Topolánkově vládě, salonní antikomunismus „zeleného“ senátora Štětiny atp.). Environmentální hlasy na pravici zůstávají roztříštěné a netvoří ucelený tábor.

Nezbývá tedy, než si položit otázku jak to, že pravice tak rychle vyklidila pole ekologické problematiky? Předně je nutné si uvědomit, že na poválečné krizi pravice, po jejímž překonání se vytrácí akcent na některá typicky konzervativní témata, se podepsaly především dva faktory. Zdiskreditování některých konzervativních elit spoluprací s nacistickým, popř. fašistickými režimy a poválečná ekonomická devastace Evropy, v jejímž světle byl vzestup socialistického tábora, umocněného vojenským vítězstvím SSSR, logický.

Celkem jiná situace byla pochopitelně v USA, kde pravice ztrácela především proto, že byla až příliš vytížena bojem se sovětským nepřítelem. V této situaci řešily pravicové síly dominantní pozici levice možná až velkým důrazem na liberální alternativu k socialistickému zřízení a protikomunistickou rétorikou. O několik let později, v době nástupu kontrakultury, byla řada témat (včetně ekologie) prakticky opuštěna a otevřen prostor k tomu, aby osmašedesátníci dokázali společnosti unavené otřepanou bipolární rétorikou a válečnými konflikty (které vesměs pravice podporovala) nabídnout na svou dobu pozoruhodně pestrý svět alternativy ke světu démonizovaného protivníka, který si zcela zbytečně nechal řadu zajímavých oblastí vlastní politické realizace zcizit.

Děti slunce

Ten, kdo čeká, že po vyslovení názvu „reakční ekologie“ bude následovat plejáda explicitních tradičně konzervativních a politicky radikálních myslitelů, bude nejspíš zklamán. Ekologické myšlení má hluboké kořeny a ne vždy bezprostředně souviselo s tím, co dnes chápeme jako „pravicovou“ politiku. Naopak, často mělo co dočinění s vysloveně antikřesťanskými transfiguracemi a postoji. Reakční ekologická antimoderna nezřídka akcentovala fenomény, související s „liberalizací“, často dokonce s komunitarismem (stejná práva ženám, zvířatům, otevřenost ve věci sexuality), byť nebyla ovlivněna antropologií toho liberalismu, který chápeme jako politickou ideologii.

Mluvíme-li o kořenech environmentálního, popř. ekologického myšlení (v tom smyslu, jak jej v roce 1867 definoval Ernst Haeckel, a sice jako myšlení, založené na zdůraznění interakcí mezi organismy a jejich životním prostředím), nutně se dostáváme do doby definitivního upevnění křesťanství v Evropě. Je to křesťanství, které je mnoha autory obviňováno z rozvrácení harmonie mezi člověkem a přírodou (3).  Dobře nám poslouží neblahý příklad evangelizace prostoru budoucího Německa. Výpravy vůči Sasům lze (nehledě na množství povražděných, odmítajících přijmout křest) považovat za první v jistém smyslu ekologickou katastrofu – výpravy mnichů, šířících evangelium, spojené s kácením posvátných hájů a ničením svatyní, zanechaly na tváři tehdejší střední Evropy nesmazatelnou stopu. O obrození teutonského ducha a zejména nalezení harmonického vztahu člověka k přírodě pak o několik staletí později usiloval křesťanský mystik mistr Eckhart. Za jisté předznamenání pozdějších romantizujících spolků 19. století usilujících o opětovné sepjetí s přírodou také můžeme považovat různé tzv. středověké „heretiky“, zejména Adamity, kteří „návrat k přirozenosti“ leckdy dováděli k „dokonalosti“ praktikováním úplné nahoty. Sám vrcholný středověk navíc přinesl tehdy v jistém smyslu „převratné“ myšlenky – zejména co se týče představ Viléma z Conches, který chápal přírodu jako entitu, oproštěnou od jakéhokoli duchovního principu (což okamžitě ústilo v představu, že lidské tělo je stvořeno přírodou a až následně do něj Bůh vdechne život). Rovněž by neměli zůstat opomenuti představitelé italské renesance, Marsillio Ficino a především Nicolló Machiavelli.

V roce 1796 překvapil dílem Die Kunst das menschenlishce Leben zu verlängern Christoph Wilhelm Hufeland, který zde poprvé použil výrazu „makrobiotický“ ve vztahu k výživě. Hufeland byl prvním, kdo se pokusil konceptualizovat vztažení se člověka k živé přírodě problematikou osobního chování a jednání – co se týče stravy a životního stylu. Ale až Johann Wolfgang Goethe provedl první novověký pokus o setření vzájemných hranic mezi přírodou a člověkem. Goethe, přítel Herderův, člen kulturní skupiny Sturm und Drang, bojující proti „faleši civilizace“, stoupenec naturfilosofie a vynikající literát, byl mimo jiné biologem. Zabýval se osteologií a botanikou a téměř padesát let před zformulováním Darwinovy teorie interpretoval součásti květu jako metamorfované listy a rostliny jako metamorfózy protorostlin.

Druhá polovina 19. století je bohatá na celou řadu osobností, volajících po znovunalezení harmonie mezi člověkem a přírodním okolím. Především se dostáváme do doby, kdy se Evropa mohutně industrializuje, což vyvolává nejen sociální otřesy a poltické změny, ale i proměny krajiny a životního prostoru. Často se zapomíná, proč démonizovaná völkisch a antimodernistická hnutí odmítla industrializaci a průmyslový vývoj. Nikoli z vrozeného zpátečnictví, ale v obranné reakci na hypertrofovaný urbánní progres – zatímco ještě v roce 1870 byla německá populace ze dvou třetin rurální, kolem roku 1900 již byly dvě třetiny Německa plně urbanizovány. V Británii dokonce na postupující průmyslovou revoluci reagovali ruku v ruce toryové spolu s radikály. Odpor k rozvíjejícímu se průmyslovému zemědělství spojoval socialisty jako byl H.J. Massingham, torye jako byla lady Eve Balfourová a excentriky typu Rolfa Gardinera (4).

Počátky zmasovění životního stylu na konci 19. století vedou mnohé non-konformisty k odmítnutí civilizačních výdobytků a snaze jít vlastní cestou. Ernst Moritz Arndt už v roce 1815, tedy na samém počátku industrializace Evropy, publikoval stať O ochraně lesů a péči o ně, za několik let na něj navázal Wilhelm Heinrich Riedl spisem Pole a les, kde vyzýval k boji za „práva divočiny.“ Začíná se také houfně objevovat vegetariánství, ale též nudismus (v roce 1904 se tomuto fenoménu v samostatném díle věnoval Richard Ungewitter) a kritika chemizace lidské hygieny. V roce 1860 publikoval bývalý pruský ministr Eduard Baltzer knihu Die naturliche Lebensweise („reforma života“), na svých sympoziích velebil vegetariánství a „přírodní životní styl“. Jeho přítel, malíř Karl Wilhelm Diefenbach reflektoval „životní reformu“ ve svých dílech. Spolu se svými dvěma žáky – Hugo Höpnerem (známého pod přezdívkou Fidus) a Gusto Gräserem se stali reprezentanty tzv. psychedelického umění, jehož velkým fanouškem byl například Hermann Hesse.

¨V roce 1895 se objevuje mládežnické hnutí Wandervögel, které zakládá Hermann Hoffmann. Zprvu malá skupinka, pořádající výlety do přírody, jak bylo v úvodu zmíněno, se brzy rozroste do počtů několika desítek sympatizantů, považujících se za „tažné ptáky.“ Typický příslušník Wandervögel – věkově mezi 14-20 lety, se zajímal o životní prostředí, faunu a floru, preferoval dobrodružné přežívání v drsných podmínkách před civilizací, studoval myšlenky východních učení a velebil „pohanská“ božstva. „Putující duše“ se staly fenoménem zejména díky své typické charakteristice – to když desítky tyrolských čapek houfně procházely krajinou a prozpěvovaly tradiční lidové písně.

Dvacáté století: tradicionalismus i kontrakultura

Hnutí Wandervögel bylo významně ovlivněno filosofem Ludwigem Klagesem. Ten vydal své fenomenální dílo „Člověk a země“ u příležitosti legendárního míšeňského shromáždění Wandervögel v roce 1913. Klagesova esej, která se v Německu dočkala v 80. letech svého znovuvydání, je dodnes považována za dílo, které předjímalo řadu témat současného ekologického hnutí. Klages v něm zachycuje problém mizení jednotlivých živočišných druhů, narušení globální rovnováhy ekosystémů, odlesnění, zkázu domorodých kultur, růst měst a rostoucí odcizení člověka a přírody. Razantně zde odmítl křesťanství jako „strůjce iluze pokroku“, stejně jako kapitalismus a hypertrofii materiální spotřeby. Klages odvrhl kult rozumu, jehož převaha podle něj vede k „barbarským politickým následkům.“

Do podobných snah se zapojil i filosof  Martin Heidegger. Jeho oslava „autentického bytí“ a nelítostná kritika moderní technologie ho rovněž řadí k předchůdcům současného ekologického myšlení. Nutno zdůraznit, že inspiroval především hlubinné ekology (5).  Do této skupiny můžeme zařadit i kontroverzního italského filosofa Julia Evolu, který současnou kulturu Západu s jeho technicismem a materialismem považoval za úpadkovou formu liberalismu. Podobně jako v případě Klagese, i Martin Heidegger musel zejména po druhé světové válce čelit obviněním ze sympatií k nacismu (které skutečně choval a dokonce byl po určitý čas členem NSDAP) a podezření, že jeho myšlenky byly ovlivněny vpravdě antihumanistickými, až misantropickými pohnutkami. Samotný nacionální socialismus se vývody lidí jako Riehl, Haeckel a Klages bezesporu inspiroval. Zůstává rovněž nepopiratelným faktem, že mnozí antimodernisté 19. století a stoupenci völkisch hnutí byli leckdy upřímnými šovinisty a antisemity a houfně vstupovali do NSDAP.

Zatímco antimodernistická revolta vůči průmyslovému světu a racionalismu byla skeptická až nepřátelská k antropocentrismu, k lidstvu jako k celku, k přílišnému nadhodnocení „lidské esence“ na úkor přírody a ostatního živočišstva, nacistický pohled tyto tendence převrátil ve snaze ospravedlnit dominanci árijské rasy ve světě. Bez ohledu na to, že znečišťujícím průmyslníkem a bezohledným likvidátorem lesů mohl být stejně tak Němec jako Žid, nebo Slovan, byli právě Germáni v očích nacistů nositeli „vyšší kultury“ a jejich expanze předzvěstí nového splynutí člověka s přírodou. Je známo, že Heinrich Himmler a Adolf Hitler byli přísnými vegetariány, Hitler ve svých vizionářských snech dokonce spřádal plány na budoucí využití bioplynu z fekálií coby obnovitelného zdroje energie. Nacionální socialisté na druhou stranu ale také předpověděli využití vody, větru, nebo přílivových vln ve smyslu energie budoucnosti.

„Zelení“ nacisté jako Alfred Rosenberg, Walter Darré, nebo Fritz Todt si libovali v homeopatické medicíně a přírodním mysticismu, kdy nezřídka přirovnávali ekosystémy k árijské rase (například Darré v knihách označoval Židy za „plevel“) a plánovali budoucí „ekologické“ využití východních teritorií (Heinrich Himmler v roce 1942 vydal dekret “Jak zacházet se zemí ve východních teritoriích”).

Padesátá léta přinesla zcela nový fenomén: kontrakulturu, která byla nesena především na bedrech literárních děl tzv. „beat generation.“ Kontrakultura rezolutně odmítla stávající kulturu Západu, založenou na liberalismu (podobně jako v případě Evoly, nebo Heideggera!), konzervativní mravy (zejména ve vztahu k sexu) a prudérní morálku. Při bližším prozkoumání tohoto fenoménu zjistíme, že pozdější jev zvaný „hippies“ má překvapivě i alternativní výklad svého vzniku. Gordon Kennedy ve své studii Children of the Sonne v časopise TYR dokonce tvrdí, že typický zjev hippies (neoholení, s dlouhými vlasy) má kořeny v Tacitově popisu „přírodního člověka“, tedy Teutona (!) z prastarých evropských hvozdů.

Hnutí hippies, jakkoli se v 70. letech naplno utopilo v laciném pacifismu a užívání drog, má kořeny v generací „beatniků“, kteří byli silně inspirováni některými zásadními autory německé „anti-modernistické“ školy (především Nietzschem). Tak například Hermann Hesse se svým obdivem k jungiánské psychologii, východním filosofiím a esoterismu, silně oslovil Jacka Kerouacka. Inspirace přírodní filosofií a deziluzí z moderní doby se naplno projevila v Kerouackově románu On the Road („Na cestě“). V tomto také autor vypráví příhodu ze setkání s „přírodními muži“, tzv. Nature boys (6).  Fenomén „nature boys“ má kořeny v roce 1948 v Kalifornii a jednalo se vůbec o první případ na Západě, kdy skupina lidí plně převzala filosofii Naturmensch. Nature boys lze dodnes potkat například v lokalitě kaňonu Topanga.

Panoptikum a realismus

Svého času nezůstalo v 90. letech ohledně sporu mezi „reakční“ a „tmavozelenou“ ekologií ušetřeno ani Česko. V roce 1999, brzy po vydání studie Staudenmaiera a Biehlové ji kritizoval ekologický publicista Jakub Kašpar, který ji vytýkal přílišnou generalizaci, zjednodušení a stavěl se odmítavě k myšlence, že by ekologické hnutí mohlo být ovládnuto „mysticisty a newagisty.“ (7)

Známým je ale případ Roberta Gruzovského, který byl v 90. letech členem SPR-RSČ a po jejím ústupu z Parlamentu vstoupil do Strany zelených. Vyskytly se i případy, jako například při volbách v roce 1997, kdy leták brněnské SZ volal po snížení trestní odpovědnosti a povinné práci vězňů. V roce 2002 kandidovala znojemská zelená kandidátka spolu s lidmi z okruhu podnikatele Petra Dušejovského ve snaze „zamezit kapsářskému řádění a skončit s ústupky vůči nepřizpůsobivým.“ Člen brněnské SZ Jan Tauš, vynálezce v oblasti větrných elektráren a soukromý detektiv, vystupující též jako Občanský ochránce lidských práv, adresoval členům SZ v červenci 2003 tuto výzvu: „Všechny Romy, kteří mají vstoupit do brněnské SZ je nutno prověřit, vyžádat si jejich trestní rejstříky, zjistit, zda mají stálé bydliště, zda nejsou stíhání soudem, atd., stejně jako by to mělo tak být u všech členů SZ (8).

Příznačná je i „aféra Pucherna“ z roku 2002. Václav Pucherna byl tehdy jako náměstek primátora pro životní prostředí v Ústí nad Labem nejvýše postaveným funkcionářem „staré“ SZ, v parlamentních volbách 2002 kandidoval za SZ na 1. místě v Ústeckém kraji. Před komunálními volbami na podzim 2002 ústecká koalice Puchernovy SZ a Bloku demokratických stran (ODA, ČSNS, KAN, Cesta změny, Naděje) navrhovala přestěhování některých, nájem neplatících obyvatel s asociálním chováním. Šlo především o Romy ze známé Matiční ulice a čtvrti Předlice. Vystěhování se mělo týkat podle lídra koaliční kandidátky Pucherny hlučných neplatičů, spojených s podsvětím. Nově vybudované sídliště z obytných buněk za městem měla střežit policie. „Termín ghetto odmítám, já bych to nazval spíš slumem“ (9) , prohlašoval Pucherna. Signifikantní byla reakce Ondřeje Lišky, reprezentanta „tmavozeleného křídla“, který požadoval Puchernovo okamžité vyloučení, poukazem na „zásadní rozpor základům politiky SZ.“

Co se týče anti-modernistických vlivů, inspirovaných Theodorem Adornem, či Erichem Frommem (dílo Mít, nebo být?), současná Strana Zelených se zdá být po někdejším bursíkovsko-liškovském převratu nasměrována na cestu pragmatismu a středovosti. Navíc alternativa Demokratické strany zelených po otevřeném vyznání její přední představitelky vůči sociální demokracii je zřejmě dopředu posmrtnou záležitostí. Koneckonců, nová levice se v českém prostředí nikdy nekonstituovala a přes jisté náznaky byla pohlcena konformismem a vyústila buď v „neotrockistickou“ pózu (P.Uhl) nebo humanitářství a podpis Projektu pro Nové Americké Století (V. Havel) Výjimkám patří čest, takovou je například Václav Bělohradský.

V každém případě zůstaly otevřeně rasistické nebo „reakční“ názory uvnitř SZ dočasnou okrajovou anomálií a konzervativní spektrum v Česku výraznější cestu k environmentálnímu myšlení zatím nenalezlo. Výjimku může tvořit ekolog Bedřich Moldan z ODS, který nedávno vydal knihu Přeplněná planeta, kde označuje fenomén globálního oteplování za vysoce rizikový jev současnosti (srv. například s názory Václava Klause).

Environmentalismus vycházející primárně z koncepcí Ernsta Haeckla, popř. z hlubinné ekologie a nezdůrazňující postojů sociálně-emancipačních hnutí je v Evropě (odhlédneme-li od aktuální „zelené“ módní vlny mnoha nacionálních socialistů)  zastupován hojně Novou pravicí. Její autoři, jako například Alain de Benoist, se na problematiku ochrany životního prostředí dívají celostně. Podle de Benoista se problematika ochrany životního prostředí musí zabývat především „otázkou hranic.“ „Od jaké míry znečištění a ničení ekosystémů začne být život na Zemi nesnesitelný? Od kterého momentu bude možné pokračovat bez toho, abychom počítali s „přírodními zdroji“? (…) Je možné, aby ve světě, který je konečný, existoval nekonečný materiální rozvoj?“ (10)   V manifestu „Nová pravice v roce 2000“ v kapitole „Proti démonii techniky“ prohlašují Charles Champetier a Alain de Benoist, že „proti ekonomické pýše (l´hubris) a technickému prometheismu stavíme smysl pro míru a hledání souladu“, podobně přemýšlí i reprezentant italské nové pravice, Marco Tarchi, který prohlašuje, že „s odvoláním na celou řadu společných zájmů – sociální spravedlnost, vztahu člověka a přírody, obranu práva národů na sebeurčení (…) – cítím, že mám blíže k nějaké přijatelné levici, než ke všem pravicím, jež až dodnes existovaly.“ Patrně nejvíce kontroverzní, až extrémní současný proud radikálního environmentálního myšlení představuje finský misantrop, bývalý rektor Helsinské Univerzity a vášnivý rybář Pentti Linkola. Linkola podporuje deindustrializaci, obviňuje lidstvo z genocidy životního prostředí, odmítá vlastnit automobil, stejně jako vodovody a obdivuje eugeniku a speciálně nacistickou a stalinistickou genocidií politiku, jejichž strůjce chválí za „rozumný boj s přelidněním.“

Nejvíce při zemi tak pravděpodobně zůstává Roger Scruton, který, jak už bylo nastíněno v úvodu, představuje svébytný příklad konzervativního environmentalismu dneška. Scruton zůstává realistou a i když kritizuje mýtus volného trhu, připomíná, že svobodné podnikání sice potřebujeme, ale zároveň také vládu práva, které jej omezuje. Scruton pokračuje, „každému konzervativci je zřejmé, že naše bezohledná snaha dosáhnout osobního uspokojení podkopává jak společenský řád, tak životní prostředí na zemi.“  Vzorem by nám měl být Edmund Burke se svou koncepcí „konzervativní smlouvy“ mezi mrtvými, živými a ještě nenarozenými. Výstižně si všímá, že „obhajovat pomalé jídlo, pomalou dopravu a nízkou spotřebu energie ve společnosti, závislé na rychlém občerstvení, turistice, luxusním zboží a produkci odpadků nepřinese žádné volební hlasy.“ Je pravda, že vinou nerealistických romantických snílků, toužících po návratu k primitivismu, je dnes téma ochrany životního prostředí prezentováno jako téma „nostalgických cvoků.“ V kontrastu s „uhlíkovým byznysem“ (Al Gore) si ale také Scruton všímá, že globální vize moderních environmentalistů mají na ekosystémy podobně destruující vliv, jako bezohledná volnotržní honba za růstem a ziskem. Britský konzervativec nás nabádá, abychom environmentální otázky řešili na úrovni komunit, popřípadě jednotlivých států. Zkrátka je lepší, lapidárně řečeno, zamést vlastní dvorek a zahrádku, než nabízet okázalá globální zdanění, regulace a restrikce. Jak sympatické.

Poznámky:

1) BIEHLOVÁ J., STAUDENMAIER P.: Ekofašismus. Poučení z německé zkušenosti, Olomouc 1999.

2) DE BENOIST A.: Totalitarismus – komunismus a nacionální socialismus – jiná moderna 1917-1989, Brno 2009 – v tisku.

3) KENNEDY G.: Children of the Sonne: Wandervögel, Reformers, Hippies, Greens, Naturmenschen and Ferals, in: TYR – Myth, Culture, Tradition 3, Atlanta 2007, s. 197.

4) SCRUTON R.: Ochrana přírody jako konzervativní téma, in: Bulletin OI č. 208, Praha 2008, s. 3.

5) Hlubinná ekologie je přesvědčení, že příroda tu není proto, aby sloužila lidem, nábrž naopak. Člověk je chápán jako součást přírody, jinými slovy – jedním druhem mezi jinými.

6) Fenomén „nature boys“ má kořeny v roce 1948 v Kalifornii a jednalo se vůbec o první případ na Západě, kdy skupina lidí plně převzala filosofii Naturmensch. Nature boys lze dodnes potkat například v lokalitě kaňonu Topanga.

7) KAŠPAR J.: Hrozí nám zelení fašisté?, dostupné www na: < http://www.ekolist.cz/recenze.shtml?x=2017958>.

8) PEČINKA P.: Hnědí a zelení. Vzájemný boj, ale i prorůstání, dostupné www na: < http://www.blisty.cz/art/36578.html>.

9) Tamtéž.

10) CHAMPETIER CH, DE BENOIST A. : Manifest. Nová pravice v roce 2000, s. 19.

Zdroje:

•    BIEHLOVÁ J., STAUDENMAIER P.: Ekofašismus. Poučení z německé zkušenosti, Olomouc 1999.

•    CHAMPETIER CH, DE BENOIST A. : Manifest. Nová pravice v roce 2000.

•    DE BENOIST A.: Totalitarismus – komunismus a nacionální socialismus – jiná moderna 1917-1989, Brno 2009 – v tisku.

•    KAŠPAR J.: Hrozí nám zelení fašisté?, dostupné www na: < http://www.ekolist.cz/recenze.shtml?x=2017958>

•    KENNEDY G.: Children of the Sonne: Wandervögel, Reformers, Hippies, Greens, Naturmenschen and Ferals, in: TYR – Myth, Culture, Tradition 3, Atlanta 2007.

•    MILZA P.: Evropa v černých košilích, Praha 2005.

•    PEČINKA P.: Hnědí a zelení. Vzájemný boj, ale i prorůstání, dostupné www na: < http://www.blisty.cz/art/36578.html>

•    SCRUTON R.: Ochrana přírody jako konzervativní téma, in: Bulletin OI č. 208, Praha 2008.

Vychází v Revue Kontexty 4/2009.

Autor: Karel Kaiser

Volby do Evropského parlamentu přinesly rozporné výsledky. Na jedné straně posílení pravicových sil, které je ale především výsledkem působení krize, na druhou stranu úspěch sil levicových v těch zemích, kde vládly pravicové liberální strany. Jediným (a nikoli nevýznamným) zajímavým ukazatelem je celoevropské posílení „pravicově-extremistických“ stran, které ukazuje na v tuto chvíli již alarmující stav ohledně neřešení problému neevropské imigrace, který začíná představovat výrazný (avšak zatím stále v rozumných intencích zvládnutelný) problém. Jedno poselství je nad slunce jasné. Evropského voliče evropská témata nezajímala. Tento trend se markantně projevil v České republice.

Evropská politika se stala limitem i principem, otevírajícím pomyslné bruselské a štrasburské dveře zároveň. Lze konstatovat, že v České republice zaznamenaly strany, zaměřené na Evropu, katastrofální neúspěch. Přitom celkové výsledky Evropské demokratické strany a SNK ED (2,88% + 1,66%) dokazuje, že rozštěpení někdejšího SNK ED vedlo pouze k rozmělnění hlasů. K zájmu o evropskou politiku nepřiměla voliče ani postava v evropských otázkách jistě sběhlého, zkušeného a erudovaného Lukáše Macka.

Na druhé, tj. „euroskeptické“ straně doplatily tři paralelně kandidující subjekty na domácí předsudky, které dopředu znemožnily získání jakéhokoli potenciálu, který zde byl. Jak poznamenal například Ondřej Šlechta v Revue politika, kandidatura Svobodných, Libertasu a Suverenity Jany Bobošíkové, tedy stran s v podstatě identickým programem, potvrdila svébytný zvyk českého prostředí a sice nehledět na společný cíl, ale především na vlastní visáž. Přitom sečteme-li samostatné výsledky těchto tří subjektů (Suverenita 4,26%, Svobodní 1,26%, 0,94%) je jasné, že při společné kandidátce by hypotetická „Koalice proti Lisabonské smlouvě“ dnes měla své europoslance. Opět jako v případě SNK ED, paralelní kandidatura více stran s podobně profilovaným voličem a podobným programem neměla jiný, než rozmělňující efekt.

Zajímavým číslem je jednoprocentní zisk Dělnické strany. Paradoxně je jedinou „protestní“ stranou těchto voleb, která slaví úspěch. Bez ohledu na to, zda DS skutečně získá peníze (poté, co její nárok byl ještě před volbami s ohledem na možný zisk zpochybněn) je výsledek 1,07% ve srovnání například se Svobodnými důvodem k zamyšlení. Strana, která vyjma pouličních protestních průvodů nevedla prakticky žádnou kampaň, má téměř srovnatelný výsledek se stranou, která má potřebné know-how, odvolává se na podporu ze strany prezidenta republiky a chce hrát roli alternativy k ODS. Výsledek v evropských volbách by měl být pro Stranu svobodných občanů důvodem ke zpytování svědomí. Nejednotnost, nejasnost ohledně budoucnosti, nekoncepčnost a v neposlední řadě preference vnitrostranických půtek (tlaky na kandidáty Bátoru a Janáčkovou) je nutno taktéž vzít v úvahu a v souvislosti s s očekávaným vznikem další pravicové strany, tentokrát z iniciativy Miroslava Kalouska (jehož aktivitu podporuje i řada poslanců ODS) se zamyslet nad dalším směřováním, potažmo existencí. Čas do předčasných voleb se rapidně krátí.

Nelze rovněž nezmírnit očekávané uspokojení a zadostiučinění z volebních úspěchů evropských krajně-pravicových stran. Na jednu stranu je pochopitelná radost z jasného účtu, předloženého liberálním demokratům, ale na stranu druhou nelze opomíjet fakt, že šlo především o evropské volby. Pokud by měl být do budoucna nastolen trend konstantního vytrestávání doma vládnoucích stran, mocensky na tom utrpí samotná Evropa. Je potřeba zahodit salónní euroskepticismus ve prospěch skutečně konstruktivní EU-kritiky.

Související články:

1. Rozhovor s Alexandrem Duginem o Evropské unii
2. Nord stream se může stát základem evropské energetické bezpečnosti

Autor: Ryszard Legutko

Odpůrci feminismu v mají jen nepatrný přehled o výsledcích jeho intelektuálních aktivit. Naše feministky toho využívají a své protivníky obviňují z neznalosti věci.Zaklínají se přitom, že myšlenkový směr tak drahý jejich srdcím vyprodukoval mimořádná díla, která antifeministická lobby nečte pouze proto, že umanutě setrvává ve své myšlenkové lenosti.

Co se dá o feministické intelektuální produkci říci? Několik věcí lze zjistit ještě předtím, než vezmeme do ruky knihy. V prvé řadě je to fakt, že jde o obrovskou produkci. V západních knihovnách a knihkupectvích zaujímají police s feministickou tvorbou velký prostor, často větší než práce věnované antice nebo středověku. Za druhé, tyto knihy se kupují a vypůjčují, zčásti mají svou stálou klientelu, zčásti jde o početné zástupy studentů, kteří se na západních univerzitách feminismu vyhnout nemohou. Za třetí, jsou vydávány různými vydavatelstvími, ale také těmi nejprestižnějšími, jakými jsou například nakladatelské domy Oxfordu, Cambridge nebo Har-vardu. A nakonec – ale to už je třeba do těch knížek trochu nahlédnout –, existuje nebývalý počet autorek jdoucí do tisíců, které tuto obrovskou produkci způsobují. Dalo by se možná přímo hovořit o feministickém průmyslu, který sám roztáčí vlastní konjunkturu: nakladatelství, časopisy, konference, univerzitní kurzy.

Vzdor světové kariéře a své početní síle však feminismus vytvořil uzavřené prostředí. Jeho tvorba se z devadesáti devíti procent omezuje na ženy. Muži se tu objevují velice zřídka, obvykle jako členové redakčních rad časopisů nebo – zcela příležitostně – jako autoři textů v antologiích. Obrovská většina autorek jsou osoby mimo feministické prostředí neznámé, které se neproslavily v žádné oblasti ani v žádné specializaci. Takže průmysl funguje tím způsobem, že se tisíce neznámých autorek navzájem čtou, odvolávají se na sebe, polemizují mezi sebou, vydávají se, zvou se, kritizují, vyvracejí, intronizují a ve svém vlastním kruhu se přesvědčují o své ceně. Máme tu co dělat se svého druhu světovým feministickým písečkem.

Tento dojem dodatečně potvrzuje fakt, že všechny autorky se cítí být vzájemně propojeny biologicko-ideologickou solidaritou.Nesmírně se navzájem chválí a vzájemné polemiky mají upřesňující a doplňující charakter. Spory sice jako by existovaly, ale máme tu i tak vpravdě všeobjímající jednotu. Velice obtížně bychom ve feministické literatuře hledali větu, v níž by se prohlašovalo, že ta či ona osoba napsala úplnou hloupost a že je hanbou feministické teorie. Tento smírný postoj – vysvětlují některé feministky – svědčí o sesterských svazcích. V protikladu k mužům, kteří se od mládí rádi perou – ve třídě, na vojně, v rubrikách časopisů nebo na stránkách knih –, ženy-feministky jsou příkladem sesterskosti. Tímto způsobem pojímaná sesterskost má své zjevné následky: nejsou věci lepší a horší, nejsou hlouposti a moudrá tvrzení. Všechno je dobré, zapadá-li to do zavazujících schémat v daném prostředí.

Mám však za to, že ona sesterskost je zdánlivá. Především představuje formu současné ideologie politické činnosti. Uvědomme si, co je feminismus: představuje – jak tvrdí samotné feministky – koncepci, která na jedné straně popisuje zotročení žen muži, na druhé straně se snaží tento nešťastný stav věcí změnit. Tyto dvě záležitosti nelze od sebe oddělovat, podobně jako v marxistické koncepci jednoty teorie a praxe. Feministické myšlení se tak vždy nachází ve stavu intenzivní mobilizace a vyznačuje se politickými hledisky – nejenom proto, že existuje cíl, jehož je třeba dosáhnout, ale i proto, že existuje dokonale definovaný nepřítel, jímž je muž. Cíl a nepřítel sjednocují mnohem silněji, než by mohly jakékoli doktrinální spory rozdělovat.

Intenzivní mobilizace je zjevná u většiny feministických textů a u některých nabírá podob, které nemají daleko k šílenství. Kdo někdy měl v rukou některý z textů Andrey Dworkinové, musel cítit její zavilou zlobu, která vyzařuje z každé věty, z každého slova, dokonce z každé čárky. Nejde tu o výklad, o běžné emoce, není to ani sebevyjádření; máme tu co do činění s nekončící explozí fúrie utržené z řetězu a namířené proti mužům, která proniká beze zbytku tělo, duši i jazyk. Jiná z autorek ve sborníku věnovaném feministickým teoriím napsala, že pociťuje takový hněv, že náhle není schopna teoretického myšlení, což – jak se lze domýšlet – bylo ve vší vážnosti čteno jako důležitý hlas ve sporu o tom, čím je feminismus jako teorie.

Tento stav ducha lze chápat. Pokud někdo celou svou duší věří, že od samého počátku biologické existence – nepočítáme- li pravěký matriarchát ponořený v mytologické mlze – byly ženy předmětem ničím nepřerušované diskriminace, násilí, vykořisťování, dominace a jiných nepříjemných věcí, a pokud se někdo s těmi všemi generacemi žen bezezbytku solidarizuje a na této solidaritě buduje svoji identitu, musí v něm propukat hněv, který si nelze na ničem vybít a který – proti fyzikálním zákonům – s každým vybíjením spíš roste než slábne.

Dosvědčují to dějiny feministického hnutí. Úměrně tomu, jak si ženy vydobývají stále větší množství práv a šancí, feministky propadají stále větším vášním a hecují se do stále zavilejších bojů o nová území. Standardní a v podstatě pravdivý výklad říká, že do poloviny dvacátého století feministické hnutí nijak nevybočovalo z liberálního schématu boje jednotlivce za práva: feministky požadovaly, aby měly stejná práva jako muži. Koncem šedesátých let – jak napsala francouzsko- bulharská feministická hvězda Julia Kristeva, a většina jejích kolegyň to potvrzuje – se však zjistilo, že tento druh činnosti kopíruje mužská schémata a v prvé řadě ponechává nedotčeny mocenské struktury.

Takto vlastně vznikl současný feminismus, který představuje velký emancipační proces vybudovaný na jednotě teorie a praxe. Co je cílem emancipace? Odpověď je jednoduchá: všechno. Ony „mocenské struktury“ totiž nezahrnují pouze právo a politické instituce, nejenom mravy, ale také jazyk, literaturu a umění, filozofii, vědu včetně věd přírodních a matematických. Muž se stal něčím na způsob tisícihlavého monstra, jež je všudypřítomné a jež vším proniká, které ovládá naše myšlenky, náš rozum i naši představivost. Je to velký biologicko-kulturně-mentální konstrukt budovaný v průběhu mnoha tisíciletí mužské dominace. Feminismus měl za úkol tento konstrukt popsat, demaskovat ho a také od něj osvobodit vytvořením a definováním konstruktů alternativních.

Ve chvíli, kdy si feminismus vytýčil takový cíl a vytvořil takový obraz protivníka, změnil se z výlučně politického hnutí na hnutí politicko-intelektuální a z ulic a parlamentu se přenesl na univerzity. Z politického hlediska dosáhl úspěchu, ale z intelektuálního hlediska prokázal svou mizérii.

Existuje zarážející kontrast mezi základním myšlenkovým schématem, na němž je vystavěn feminismus, a jeho intelektuálními ambicemi. Schéma je prosté: muži diskriminovali ženy a je třeba to změnit. Ambice jsou však obrovské. Na základě podobné výchozí premisy je nutné se vyslovovat k Homérovi i Balzakovi, ke genetice i k matematice, k poezii i k próze, k univerzitě i k ústavě, ke gramatice i k filozofii, k teologii i k teorii filmu.

Následky lze snadno předvídat. Zmíněné tisíce autorek emitují nekonečné úvahy na téma, že například Platón byl dobrý, protože napsal něco o ženách, ale že Aristoteles byl špatný, protože o nich napsal něco jiného; že Descartes byl špatný, protože rozprostraněnou věc definoval způsobem namířeným proti ženám, a Francis Bacon ještě horší, neboť psal o podmanění si přírody člověkem, přičemž měl určitě na mysli násilí muže na ženě. Na tomto základě samozřejmě vznikají spory a probíhá výměna názorů. Nějaká autorka napíše, že realismus je plodem mužské nadvlády konzervující mocenskou strukturu, jiná pro změnu dospěje k závěru, že realismus může být využíván i v ženské věci. Jedna autorka se vysloví, že mužský umělecký kánon je třeba nahradit ženským, jiná jí odpoví, že už samo myšlení v kategoriích kánonu je mužské, a kromě toho, je-li všechno konstruktem, potom žádný kánon neexistuje. Jedna feministka prohlásí, že umělecký génius je výsledkem mužského myšlení, ale druhá řekne, že je třeba definovat vzor génia ženského a nahradit Tomase Manna Alicí Walkerovou.

Jedna z autorek napíše, že je třeba hledat ženskost, ale jiná jí na to odpoví, že pojem ženskosti vyjadřuje jakýsi mužský esencialismus a že žádná ženskost neexistuje, ale jsou pouze neustále se měnící diskursy a konstrukty, například třetího světa, rasový, třídní nebo lesbický. Jedna autorka napíše, že ženská obraznost je vodorovná, horizontální, a tedy nedominantní, jiné jí na to odpovědí, že se časem může stát svislou, vertikální, a že tedy i ona dokáže ovládat.

Tímto způsobem semílají feministické mlýny na desítkách tisíc stránek knih, časopisů, semestrálních prací jeden a týž skrovný obsah. Kdo je tak starý, že si ještě pamatuje produkci triumfujícího dialektického materialismu, toho musí taková podobnost zarazit. Stejné nekonečné fantazírování o tom, je-li někdo subjektivně spravedlivý a objektivně nespravedlivý nebo je-li tomu naopak, stejné demaskování a protidemaskování, stejné hledání společenské podmíněnosti ve vědě, ve filozofii nebo v lidském myšlení. Jediný rozdíl představuje sesterská atmosféra, která mezi soudruhy intelektuály a soudruhy umělci rozhodně nepanovala.

Stále dokola se opakující prohlášení o mnohosti diskursů – což je jedno z nejoblíbenějších brnkadel současné humanistiky – nejsou nikde tolik vzdálená od reality jako ve feminismu. Depresivní monotónnost, která je pro feministickou produkci tak typická, jí se vší určitostí už natrvalo zůstane, s tím se při nejlepší vůli nedá nic dělat. Jestliže je výchozí i výstupní bod feministického myšlení jasný, přesně stanovený a „neobchodovatelný“, nedá se kromě radikalismu a výstřednosti vymyslet ve feministické látce nic nečekaného a objevného. Totéž by platilo i o každé jiné teorii, která by měla podobnou strukturu, a tedy prosté, nevyvratitelné premisy nebo stejně nevyvratitelný závěr. Přemýšlejme: kolik originálních myšlenek může přivést na svět premisa, kterou feministky neustále explicite vyslovují, že při intelektuální a umělecké tvorbě spisovatelovo a filozofovo pero, malířův štětec, sochařovo dláto, dirigentova taktovka a učitelovo ukazovátko jsou symbolickými náhražkami falu a upevňují falokratickou strukturu?

Napsal jsem, že autorkami feministických textů jsou z devadesáti devíti procent ženy. Kdo by však na základě toho dospěl k závěru, že ve feminismu existuje nějaký ženský teoretický proud, ten by se mýlil. Nic takového ve feminismu neexistuje. Mýlil by se i ten, kdo by soudil, že ona tisícová armáda univerzitních feministek přispěla – kromě neproporcionálně enormní produkce braku – něčím novým našemu myšlení nebo že navrhla nějaká teoretická řešení, na která nepřišel nikdo předtím. Nic nového nepřinesla.

Celý, opakuji, celý teoretický rámec feminismu vznikl mimo něj. Kdyby nebylo koncepcí Marxe, Nietzscheho, Freuda, Laca-na, Foucaulta a Derridy, dnešní feminismus by neexistoval. Jména, která jsem uvedl – plus dvě nebo tři další patřící do skupiny myslitelů sledujících sociální a biologickou podmíněnost myšlení nebo formulujících strategii emancipace –, prakticky vyčerpávají to, co tvoří základní teoretickou konstrukci feminismu. Odejmeme-li koncepce těchto autorů, nezůstává nic. Kdo má za to, že nemám pravdu, ať mi ukáže jeden jediný teoretický nápad feminismu, který by představoval něco jiného než výpůjčku.

Každý, kdo se na feminismus podívá relativně objektivním okem – což samotné feministky nechtějí učinit, neboť popírají, že by podobné objektivní oko existovalo –, musí potvrdit, že jde o koncepci teoreticky sekundární, žijící z cizích myšlenek a živící se jimi. Nic takového jako feministická teorie neexistuje. Existují pouze rozličné teoretické aplikace idejí současné humanistiky, které mají v jejím žargonu vyjádřit to, co feministky nazývají emancipačním projektem. Proto musí zarážet rozpor mezi pokřikem o samostatnosti a alternativnosti, který zaznívá ze stránek feministických děl, a závislostí těchto děl na počinech vzniknuvších mimo feminismus.

Nyní se vnucuje následující otázka. Je-li feminismus monotónní a navíc druhotný, neboť je v podstatě formou politického aktivismu, který používá vypůjčených teoretických konstrukcí, jak se potom mohl dostat na dnešní západní univerzity a získat na nich tak silné postavení?

Akademická kariéra feminismu souvisí s politickými změnami na univerzitách, nikoli s vysokou kvalitou toho, co feminismus nabízí. Z hlediska klasických univerzitních standardů je třeba považovat za něco naprosto hrozného, jestliže se vysoké školy zapojují do jakýchkoli „emancipačních projektů“, ať už jde o projekty ženské, rasové, třídní nebo sexuální. Místem, kde je možné vyzkoušet realizaci podobných projektů, jsou politické instituce, společenské organizace nebo – v určité oblasti – média. Ale v žádném případě není takovým místem univerzita. Čím něco takového hrozí, o tom se mohla přesvědčit inteligence střední a východní Evropy v průběhu několika desítek let dvacátého století.

Západní univerzity bohužel začínají v určité oblasti napodobovat naše někdejší ideologické vzory a své výzkumně-výchovné programy přizpůsobují boji za mír, proti diskriminaci, za spravedlnost a toleranci, proti rasismu, za rovnost práv a řadě jiných věcí. Velká část akademických představitelů reaguje na podobné tendence s nejvyšším znepokojením. Mnozí chovají naději, že jde o chvilkovou epidemii, která se přežene. Mnozí před ní své fakulty a katedry účinně chrání. Mnozí podléhají konformistickému nátlaku a i když se v emancipačních projektech neangažují, poskytují jim morální podporu. Mnozí takovými projekty pohrdají, ale mlčí v zájmu své vědecké kariéry; jiní pociťují sice nemenší pohrdání, nicméně v úvodech nebo doslovech ke svým knihám neopomenou poznamenat, jak moc jsou vděční feminismu, přestože ve svých pracích feminismus zcela ignorovali. Mnozí také přijímají feminismus zcela vědomě: jsou to nejčastěji ti z akademiků, kterým je blízká intelektuální linie vedoucí od Marxe, Nietzscheho a Freuda k Derridovi a Lacanovi.

Pokusy zavést v Polsku na univerzity ženská studia probíhají prakticky při užití jednoho dobře známého argumentu: „vždyť přece na Západě“. Bohužel tento argument – jeden z nejvíce nemoudrých, jaký se mohl objevit ve svobodné zemi – se občas ukazuje jako účinný.

Tato esej je přetištěna z právě vydané knihy:
Ryszard Legutko: Ošklivost demokracie a jiné eseje, Brno, Centrum pro studium demokracie a kultury, 2009, 322 stran

knihu lze zakoupit zde.

Zdroj: Kontexty 1/2009.

Související články:

1. Jaká má být žena?

Zdiskreditovaní bushovskou érou, vrací se jestřábi pod praporem Obamy

Autor: Michael Brendan Dougherty

Když Republikáni přišli v Kongresu o většinu a John McCain prohrál prezidentské volby, zdálo se, že neokonzervatismus je mrtvou a přežitou silou. Francis Fukuyama si nad neokonzervatismem koneckonců posteskl už v roce 2006. Iam Buruma dokonce popsal McCainovu kampaň jako „poslední neokonský výstřelek“ a zdvořile si odkašlal v tom smyslu, že nám neokopni rozhodně chybět nebudou.

Jeden by čekal, že neokonzervativci budou z usazení se Baracka Obamy v Bílém Domě podráždění a k jeho prezidentství krajně skeptičtí a kritičtí. Místo toho se ale radují a spolu s liberály mesiáše obskakují. Zkrátka si užívají znovuzískaný respekt. Obama je jejich hrdina.

31. března založili editor Weekly Standard Bill Kristol, úvodníkář deníku Washington Post Robert Kagan a další prominenti „Zahraničně-politickou iniciativu“ – Foreign Policy Initiative (dále jen FPI, pozn. překl.), zatím poslední neokonzervativní think-tank. Na první konferenci, věnované plánu na zformování „úspěšné strategie“ v Afghánistánu, vládl duch znovu spojené rodiny. Žoviální šprýmy, klevetění a dobrá nálada ovládly Hotel Mayflower. Jediným přerušením byl nepřátelský hukot, to když prošel Lewis „Scooter“ Libby. Muž, který byl zodpovědný za únik dat o CIA.

Vypadalo to, že skoro každý účastník byl prezidentem nějakého významného institutu či spolku. V jednom rohu seděl Clifford May, hlava „Nadace pro obranu demokracie.“ Jinde zase stál John Nagl, vedoucí „Centra pro Novou americkou bezpečnost.“ Poblíž něj, Randy Scheunemann, zdiskreditovaný lobbyista a – křičte to se mnou – bývalý prezident Výboru pro osvobození Iráku, dílčí aktivity programu „Projektu pro Nové americké století“ (PNAC). Kolem těchto figur se jedna báseň točila konstelace mladých neokonských pisálků a snaživců, zahrnující bloggera Davida Adesinka, dále Jamie Kirchick z „New Republic“ a Michael Goldfarb ze „Standarts“.

V roce 2004 se sloupkař New York Times a časopisu Weekly Standard David Brooks smál těm, kteří jsou „fixování“ na ideu všemocného PNAC a věří v „Trilaterální komisi“. Brooks řekl, že „organizace (PNAC) má štáb přibližně pěti lidí a zabývá se zahraniční politikou“ a také, že „lidé, kterým se říká neokonzervativci, mají rozdílné zájmy a často se navzájem ani neznají.“ Zkrátka, nic zajímavého.

Jakkoli organizace typu PNAC a FPI mohou vypadat tak trochu jako e-mailový list, nebo seznam telefonních čísel odběratelů, je zajímavé, že tyto malé skupinky jsou schopny formovat zahraničně-politické debaty a ovlivňovat exekutivní moc snahou návrat mentality studené války.

Rozčileni politikou détente, sáhli neokonzervativci po Trumanově dědictví a reformovali tzv. „Výbor pro současná nebezpečí.“ Už dlouho předtím, než se usadili v Bushově administrativě, v něm figurovali Richard Perle a Paul Wolfowitz. V roce 1981 Midge Decter založil „Výbor pro svobodný svět.“ Donald Rumsfeld se stal jejich předsedou. O sedm let později se připojil k Wolfowitzovi a Perlemu a mimochodem také s Billem Bristolem a Robertem Kaganem společně podepsali otevřený dopis PNAC Billu Clintonovi, ve kterém požadovali změnu režimu v Iráku, a také, aby se intervence do Iráku stala předmětem americké vládní politiky. Kristol a Kaganem nyní založili FPI. Navzdory Brooksovu zlehčování toto ukazuje na výraznou propojenost.

Prvním bodem ustavujícího jednání FPI byla nelítostná kritika tzv. „izolacionistů.“ Pamflet „Ano, dokážeme to“, pod kterým jsou podepsaní Max Boot, Frederick Kagan a Kimberly Kagan, byl rozdán přítomným. Hned v první kapitole se autoři obávají „hlasů jak na pravici, tak na levici, které volají, že válku v Afghánistánu není možné vyhrát a že je potřeba zredukovat a přehodnotit své cíle“. Diskusní panel, zahrnující Nagla, Roberta Kagana a zástupce deníku Washington Post Jacksona Diehla, se poté zaměřil na obranu dosavadního zahraničně-politického konsenzu, jehož primárním cílem by mělo být (jak ostatně říká Obama) navýšení počtu bojujících amerických jednotek v Afghánistánu.

John Nagl, hlavní postava mezi jestřáby uvnitř Demokratické strany, touží po dnech „kdy mezi dvěma stranami existoval konsenzus ohledně zahraniční politiky, speciálně tehdy, když jsme své syny a dcery vysílali do války.“

Kagan varuje, že „oportunisté uvnitř Republikánské strany mohou zaútočit na plánovanou eskalaci války v Afghánistánu. V souladu s Obalovou strategií zvolával, „Obama učinil odvážné rozhodnutí…Nejenom, že se zavázal k dokončení mise v Afghánistánu, nýbrž také učinil závazek k opravdové protipovstalecké strategii – to jest idea vyčištění, udržení a budování.“

Druhý diskusní panel onoho dne byl věnován armádním zdrojům a navýšení bojových kapacit. Frederick Kagan, badatel z Enterprise Institute, předčil svého staršího bratra Roberta v pění chvály na současné vedení: „Plně podporuji politiku současného prezidenta – a budu pracovat tak tvrdě, aby prezidentská politika byla účinná a úspěšná, jako jsem pracoval pro úspěch kampaně v Iráku.“ Jeho proslov byl opětovným ujištěním, jak se věci ve skutečnosti mají: jiný prezident, ale stále stejní ideologičtí pisálci a snílci.

Z jiného soudku: republikánský Kongresman John McHugh hovořil o návrhu poslušnosti obou hlavních stran prezidentu Obamovi – „prezidentovi mohu říci pouze jedno: zní to dobře, šéfe.“ Demokratka Jane Harman odmítla kritiku, která jí vyčítala spolupráci s „další neokonskou skupinou“ jako výstupy nesmyslných bloggerů. Jiný účastník panelové diskuse zase dotazoval Obamu zda koncepce vybudování bezpečného, nezkorumpovaného Afghánistánu, uspořádaného podle amerických představ bude otázkou minimálně jedné dekády.

Rozpačitá podívaná vyvrcholila, když si vzal slovo senátor John McCain a byl dotazován Robertem Kaganem, jak by se jeho politika lišila od Obamy. McCain nabídl následující: „zaprvé – a on (Obama, pozn. překl.) to tak dělá – musíte si uvědomit, jak obtížná tato výzva bude. . . za druhé, osobně bych býval byl požadoval celkový nárůst našich jednotek o 10 000 raději než být připodobňován k Lyndonu Johnsonovi.“

Uvědomme si, že to nejsou strategicky v zásadě odlišné přístupy, ale pouze odlišný marketing propagace toho samého produktu.

Za třetí, McCain doporučil Obamovi „pokračovat v konzultacích s Kongresem a s lídry obou stran ohledně prevence obrození protiválečných aktivit.“ (!!!) Pro McCaina představuje obrovskou hrozbu americkým zájmům v Afghánistánu právě domácí disent. Nikdy ale zatím nespecifikoval, jak by měl Kongres protiválečnému sentimentu bránit.

Někteří progresivní žurnalisté stáli v konferenční místnosti a byli naprosto užaslí. Jim Lobe, dopisovatel Inter Press Service prohlásil, že „bychom měli obdivovat jejich agilnost pod novou administrativou.“ Robert Dreyfuss, přispěvatel magazínu Nation, nemůže uvěřit „respektu“, který si Obama přirozeně získává. „Jsou tak jedovatí, že s ním budou manipulovat dle svých potřeb,“ dodává Dreyfuss.

Magazín New Republic poznamenal, že FPI bylo založen proto, že Kristol a další byli „znechuceni“ z rozhovorů s mnoha lidmi z vedení GOP. Spousta Republikánů začala pochybovat nad neustálým nárůstem vojenskými výdajů, které se měly stát alternativním stimulačním plánem. A proto cílem FPI nyní je poskytnout na pravém křídle prezidentu Obamovi obhajobu v očích těch, kdo vůči němu začali být skeptičtí.

Proliberály hlavního proudu tento slib jistě připadá jako hotová kajícnická cesta za Bushovy roky. A oni jsou připraveni neokonzervativcům všechno odpustit zapomenout. Přítomní Intervencionisté z řad liberálů si tak přišli odkývat litanie Fredericka Kagana na téma, jak Obama „počítá s množstvím podpory od svých politických protivníků“ pro dovršení vítězství v Afghánistánu.

Komentátor Matthew Yglesias si ostatně všimnul, že „neokonzervativci sice byli zbaveni moci, ale v žádném případě vykázáni na okraj diskuse.“ Klíčové progresivní skupiny jim poskytly potřebný prostor k akcentování vysokých témat.“ Podle Yglesiase to je cítit opakováním devadesátých let, kdy neokonzervativci bránili pravicové křídlo kosovského konsenzu: „Tím, že byli Clintonově administrativě prospěšní, ale zároveň uchovávali odpovídající úroveň kritického odstupu, dokázali neokonzervativci pozdvihnout svůj status pomocí koalice tradičních konzervativců a ukázat se později jako nejvíce vlivná strana v Bushově administrativě, když předtím chyběli v administrativách Bushe staršího a Reagana. Každá krize v sobě skrývá pro neokonzervativce potenciální příležitost.

Dreyfuss může mít pravdu v tom, že neokonzervativci jsou otrávení a nuceni se obrátit k Obamovi, ale jistě to neučiní ve chvíli, kdy jsou zčásti ještě považováni za zkrachovalé existence. Obecně vzato, neokonzervativci podporovali Clintonovu zahraniční politiku zvláště ve chvíli, kdy se střetnul s realistickými Republikány a odpůrci zahraničních intervencí. Právě v roce 2000 Bill Kristol a Robert Kagan společně sepsali úvodní esej ke knize s názvem „Současná nebezpečí“ ve které si naříkají, že devadesátá léta byla pro Spojené státy „promarněnými lety.“ Američtí vůdci, hřímají oba autoři, měli „posílit americkou strategii benevolentní hegemonie“ ale namísto toho si vybrali „nečinnost a úhybné manévry.“ Proto, pokud Obama usiluje o aktivní zahraniční politiku navzdory protestům odpůrců intervence, neokonzervativci budou zde a budou jej podporovat.

Tato romance mezi neokonzervativci a Bílým domem ovšem byla odhadnutelná. Sliby ohledně více pokorné zahraniční politiky pohotově padly ve chvíli, kdy se stal Obama hlavním šéfem. Kancelář Bílého domu začíná vykazovat tendence směrem k intervencionismu a neokonzervativci mají přirozený vztah k takovým prezidentům, bez ohledu na stranickou příbuznost. Výkonná moc hustě přerostla pozice národní bezpečnosti, pokračuje v tendenci být místem schůzek s neokonzervativci nebo jejich liberálními spojenci – bez obav, protože právě oni brání maximalistickou interpretaci prezidentské moci.

Ostatně, jak se děje každých pět let, Washington otočil hlavou a neokonzervativci jsou opět na vrcholu. Ti tradiční konzervativci, kteří minulý rok podporovali a schvalovali Baracka Obamu ve víře, že uvidí změnu v zahraniční politice, jsou dávno zapomenuti. Jestřábi, kteří se tvářili drsně a proti Obamovi bojovali, jsou oslavováni liberály jako zodpovědná frakce pravého spektra. Nebyla v tom žádná manipulace, pouze vedlejší rebranding. Tak lehce, jako Kagan sestupoval z pódia akce, jiní vystupovali nahoru, aby jej za řečnickým pultem nahradili. Z PNAC se stalo FPI a neocons se přetvořili v nové Obamacons.

Z originálu Neoconned Again přeložil Ondřej Šlechta.

The American Conservative.

Lidé většinou nemají vlastní názor. Nejeví zájem, je jim to lhostejné a bude jim to lhostejné, dokud nebudou zmírat hlady. Ti pak, kdo názor mají, buďto proces otevřeně vítají: „více takových příchozích, více“; a nebo se naopak vyznačují fašizujícími názory: „barevní a šikmoocí zvyšují kriminalitu a berou nám práci“ – nejsem si jist, který z těch postojů mě děsí víc. Jedno je jisté. Problém vnímají povrchně. Ani se nesnaží prohnat jej hlavou.

Problém masové imigrace má tu zvláštnost, že se za ním skrývají silné zájmy. Vůbec to není tak, že se sto tisíc Afričanů či milion Asiatů rozhodne sám od sebe přestěhovat přes půl zeměkoule…

Žádný národ nikdy v historii se takto svévolně a bezdůvodně netrhal. Ti lidé ze zemí třetího světa byli a jsou manipulováni. Jsou zneužíváni ve své zaostalosti, jsou jim vykládány pohádky o zemi zaslíbené, kde z oken hledí se do mraků, kde hrábě samy hrabou a peníze se samy kutálejí do kapes. Můžete si být jisti, že bez tohoto psychologického znásilnění, bez toho krásného zpěvu se ptáček z hnízda nehne. Ani náhodou. Proto celý ten proces nazývejme důsledně: řízenou ekonomickou migrací. Ta by se dala rozdělit v zásadě do dvou bodů: migrace vnitřní a migrace vnější.

V případě vnitřní migrace budu stručný. Naši Páni by byli velmi rádi, kdyby námezdně pracující se snadno, bez okolků a s širokým úsměvem stěhovali za prací tak, jako jsou na to zvyklí dělníci ve Spojených státech. Silná evropská tradice jim nevoní. Tedy podle toho, jak se jim to zrovna bude hodit, opustíme chalupu zděděnou po rodičích, jejich hroby necháme zarůst travou – nebudeme už o ně pečovat každou neděli; opustíme úplně všechno co nám kdy bylo drahé a kvůli čemu stálo za to žít a přestěhujeme se třeba na druhý konec republiky, aby nás hned vzápětí hnali na jiný konec.

O socializaci člověka si pak budeme moci nechat jen zdát, protože si budeme naprosto cizí. Chtějí-li tedy Pánové, abychom pro ně pracovali, nechť postaví provozy blíže nezaměstnaným. Ať přijdou za Námi, protože My je nepotřebujeme. Oni Nás ano. Rovněž je třeba vynutit, aby města nežila na úkor venkova. Hlavní město na úkor republiky. Západní Evropa na úkor Evropy střední. Nezřízená urbanizace s centralismem musí skončit. Po dobrém nebo po zlém.

Ve věci vnější migrace… Společnost, která uzákoní právo ekonomického azylu, musí tak činit opatrně, promyšleně a hlavně: s přihlédnutím ke svým vlastním zájmům. Před demagogií světoobčanství varuji. Politika – to není pískoviště, na kterém si mohou naivky a zaprodanci plácat své pokusné bábovičky bez ohledu na následky. Politika je především filosofií ekonomických zájmů!

Jediným důvodem, který by mohl ospravedlnit masové přijímání přistěhovalců, může být strategický zámysl posílení geopolitické posice státu. Otázkou pro nás je, zda opravdu chceme vést takovou politiku. A proti komu? A vyděláme na tom opravdu My? Pakliže ano, a já myslím že ne, je třeba přijímat takové lidi, kteří jsou nám blízcí rasou, kulturou, jazykem, aby se nový národní kolektiv zformoval co nejdříve a s co nejmenšími bolestmi.

Pro pochopení našeho problému, a problém to je vskutku kapitální, má stěžejní význam hierarchický charakter společnosti. Ten je přímo založený na nerovnosti mezi lidmi. Čím větší rozpory, tím lépe. Nově příchozí jsou vykořeněni, dezorientováni, nerozumí svým novým spoluobčanům, nerozumí zde zavedeným pravidlům, a pokud jsou z jiného kulturního okruhu, rozumět ani nechtějí. Nepřišli kvůli nám a našim zvyklostem, ale kvůli té zlaté kleci, kterou jim kdosi slíbil. Místo toho, aby se socializovali, uzavírají se. Sami se vylučují. Tam, kde je náš kapitalista mít chtěl, tam je má.

Je-li Vám Vaše privilegované postavení jediným měřítkem a současně jediným omezením, shánějte se po nových poddaných ve velkém, ale opravdu ve velkém. S národovectvím, coby přirozenou a nenásilnou formou sebe-identifikace lidí stejného cítění a kultury, si hlavu příliš nelámejte. Je těm Vašim zájmům nepohodlné, a proto je házejte do jednoho pytle s nacionalismem, fašismem, komunismem a bůh ví s čím ještě…za to s aparátem moci, s tím počítat musíte. Nejde přece o zájmy národa jako celku. Nejsou to zájmy duchovní ani ideové. Společenské vztahy měli vždy a všude materiální charakter. Zájem přežití a prospěchu fungoval už v prvobytně-pospolné společnosti. O tom si nedělejme žádné iluze.

Jestliže se mocní tohoto světa něčeho obávají, pak je to kultura neprivilegovaných vrstev. Užívám-li slova kultura, nemám na mysli nějaká operetní představení nebo sportovní šou, ale úroveň kolektivního uvědomění a dobrovolného sjednocování ve společném zájmu, socializace. Je-li kultura nepříjemně vysoká, je dobré ji zředit a učinit poddané méně jednotnými skrze nějaké ty nerovnosti.

Představme si Pána, který se kvůli sebevědomým a agresivním odborářům dostává pod tlak: „přivezu tisíc stávkokazů z ciziny, to mi vytrhne trn z paty“. Představme si Pány, kteří musí sledovat, jak se kulturně silné masy pracujících sdružují v politické platformě a hrozí ovládnout politickou scénu: „nepřivezeme tisíce, ale statisíce – ba co, miliony Vietnamců, Číňanů a Mongolů. Vždyť by tam ti chudáci jenom hladověli. A dáme jim práci, na úkor těch našich potížistů. Pořád si jen ztěžují, a vůbec si nás, Pánů, neváží“. Socializaci jsme tedy se štěstím zahnali na útěk, nebo alespoň oslabili a rozpory nám opět krásně narostly.

Nevěříte, že by se něco takového mohlo stát? Ale vždyť ono už se stalo. Zahleďte se k večeru do západního směru. Uvidíte rudou záři nad obzorem. Ale není to známka revoluce. To hoří ulice evropských „multikulturních“ měst návalem všeobecné zloby. Škoda jen, že se ta zloba neobrací proti původcům problémů. Ještě jsem neslyšel, že by vzplála nějaká přepychová residence.

Rozřeďování kultury přílivem zaostalosti a jinakosti, o tom jsem přesvědčen, je specifickou metodou třídního boje. Negativní důsledky jejího působení lze stejně dobře, jako u nás, pozorovat i v zemích původu oněch ekonomických migrantů. Dá se předpokládat, že osoby, které se rozhodly emigrovat navždy, bez myšlenek na návrat, byly nějakým způsobem nespokojeny s poměry ve staré vlasti a odmítali se s nimi smířit natož ztotožnit. Nespokojenci všeho druhu byli vždy nositeli revolučních změn. Byli tvůrci vyšší kultury. Aby však svůj positivní společenský potenciál mohli naplnit, nesmí umřít ani emigrovat.

Vytrhněte nespokojeného polodivocha z kořenů. Přesaďte ho do kulturnějšího prostředí, rázem bude spokojeným či relativně spokojeným polodivochem. A co víc: učiníte-li tak, zabijete dvě mouchy jednou ranou. V zaostalé zemi dojde k sterilizaci společnosti. Byla zbavena nejméně spokojených a tedy nejrevolučnějších vrstev. V zemi silných odborů a silné strany pracujících dochází k oslabení v důsledku naroubování kulturně slabších příchozích. To vše za stavu, kdy nejméně spokojení lidé i v této zemi jsou lanařeni a přetahováni za hranice, aby sehráli podobně hanebnou roli.

Jistě se objeví kritici, kteří můj popis skutečnosti rozcupují na kusy, pro spoustu bílých míst. Já ale nechci psát román. Najdou i nepřesnosti. Například přistěhovalci v ghetech nežijí v přepychu. Vím, že žijí v bídě. Musí žít v bídě, aby byli povolnější a okamžitě bez přemýšlení přijali roli stávkokazů. Kdy si Pán vzpomene. A když na ně zrovna nevzpomíná, dovolí jim alespoň pracovat na černo. No, není to dobrák od kosti? Jistě najdou kritici i jiné vady. Budou však formální.

Masovou, nebo skrytě masovou ekonomickou imigraci do evropských kulturních okruhů z vnějšku a stěhování obyvatel mezi jednotlivými zeměmi EU pod záminkou „volného pohybu osob, zboží a kapitálu“ považuji za jeden z největších zločinů kapitalismu. Přitom nejde vůbec o problém nový. Jsou historicky dokumentovány metody, kterými britská vládnoucí třída programově plnila chudobince a sirotčince na ostrovech, aby je vzápětí vyprazdňovala a oběti nuceně odesílala do zámořských kolonií. A pak, po II.sv. válce a po rozpadu valné části impéria, se směr migrace z nějakého zatím neznámého důvodu obrátil. Nucené stěhování obyvatelstva v masovém měřítku bylo, jen tak pro zajímavost, velice oblíbeným nástrojem východořímských císařů. Stížnost najdete i v bibli. Námezdně pracující občané, kteří se dosud proti zločinům kapitalismu nepostavili s mečem v ruce a dynamitem v čapce, by se měli okamžitě vzpamatovat, chtějí-li se vyhnout mnohem větším problémům. Pro lepší pochopení hrozby doporučuji návštěvu některého z bývalých koncentračních táborů.

Kdo jiný než námezdně pracující, by měl vzít sektářům vítr z plachet ? A jak jinak by s tím měl začít, než uznáním, že problém ten a ten reálně existuje? Alibistické strkání hlav do písku je zradou na nás samých!

Namísto doslovu

Výroky Pánů jsou smyšleny, ale výroky kmánů jsem slyšel na vlastní uši. Fašizující názory lze slyšet už u některých členů sociální demokracie a mezi komunisty. Když jim je vytknete, cítí se silně dotčeni a hrdě se bijí v prsa, že přece stojí na té správné straně.

Určují-li svůj politický stav nikoliv podle ideologie samotné, ale podle vnějších znaků strany/straníka; jsou-li vnější znaky pro jejich sebe-identifikaci v společnosti dostačující, jakou úlohu v budoucnu ti lidé asi sehrají? A kolik jich teprve dřímá v lůně oné mlčící většiny? Začínám se o nás trochu bát…

Zdroj: Britské listy

Autor: Radim Lhoták

Ženská emancipace se podle zákonů přírody obrací proti ženám samotným. Kdo se vzepře přírodě a přirozenosti, sklidí jen vlastní škodu a jeho život nemá smysluplné pokračování. Z emancipované ženy čiší na sto honů, jak není ochotna nic obětovat pro rodinu. To ovšem jen v případě, je-li zamýšlenou nebo faktickou součástí rodiny muž osmělený aspirovat na hlavu rodiny.

Vše se změní v okamžiku, když žena zůstane se svými dětmi sama. Tehdy je plná odhodlání obětovat pro své děti cokoliv, vlastní svědomí, svobodu, štěstí i pohodlí, jen aby si získala jejich lásku a neodlučitelnou závislost. To jí pomáhá překonat pocit vlastní zbytečnosti a prázdnoty v samotě bez rodinného zakotvení. Často si děti k sobě nestoudným způsobem připoutává ještě ve stavu manželském jen proto, aby vyřadila ze hry otce, s nímž vlastně už dopředu nepočítá.

Představa, že by měl muž těžit z péče ženy o zázemí domova a ona by měla něco obětovat také pro jeho blaho, dohání k zuřivosti každou ženu uvězněnou v zaslepené potřebě emancipované suverenity po té, co ztroskotal její sen o bezpodmínečně milované a svým empatickým druhem všestranně podporované ženě. Proto na něho doráží, vyčítá mu každou minutu vlastní práce v jeho prospěch, nutí ho na všem se podílet a nikdy není dost spokojena s tím, co pro ni vykoná. Tato žárlivá a ničím nevymezená bitva o rovné postavení ženy v rodině má jediný cíl: Získat ženě výlučnou moc nad dětmi i vlastnictvím domu. Toho může popravdě dosáhnout teprve tehdy, až muže z domu docela vypudí.

Přelud ženské nezávislosti

Příčinou všeho zla v moderní rodině je chybné chápání pocitu nezávislosti ze strany emancipované ženy. Zdrojem tohoto nepochopení je mýtus, že žena je dnes schopná se sama uživit, kdežto v minulosti byla nucena se podvolit muži jen proto, že ji zajišťoval hmotnou existenci. Omyl, schopnost  nezávislé existence ženy v minulosti nebyla v poměru k mužům o nic menší, než dnes. Přitom tam, kde v otázce obživy nutně potřebovala pomoc muže, šlo o existenční závislost vzájemnou, danou nízkým společenským postavením rodiny. Stejně tak muž potřeboval její ruku, bez níž by se těžko dokázal obejít.

Nezávislá a samostatná existence ženy bez muže byla v minulosti vnímána spíše jako prohřešek proti jejímu přirozenému poslání matky: počestné dárkyně života a laskavého tepla rodinného krbu. Její tradiční role v rodině měla zdůvodnění morální a přirozeně lidské, nikoliv existenční. Nezávislé ženy, a tím nemám na mysli staré panny, měly pověst poběhlic, v lepším případě vznešených kurtizán. Nezávislá žena nikdy nemohla být opravdu šťastná a smysl jejího života byl jen zřídka naplněn. Společnost ji proto vychovávala k rodinnému údělu pro dobro její i pro dobro celého rodu.

Muž znamenal vždy pro rodinu nositele řádu a duchovní jednoty. Otec rodiny vytvářel obraz i význam rodiny, jak se jevila navenek. Proto apel společnosti na vytvoření řádné a celku prospěšné rodiny směřoval vždy k hlavě rodiny, k otci, který za ni nesl plnou odpovědnost. V páru muže a ženy je přirozeně vůdčí osobností muž, protože je k ní připraven jak genetickými dispozicemi tak generacemi osvojenou sociální rolí. Je přitom nade vší pochybnost, že odpovědnost, má-li mít smysl, musí být nedělitelná.

Jsou dnešní muži bezradní?

Stalo se hloupým zlozvykem podporovaným feministickou propagandou tvrdit, že muži si v nové době nevědí sami se sebou rady, protože se nedokáží smířit s podmínkami rovnoprávnosti a přizpůsobit se nově nabytému sebevědomí žen jako suverénních konstruktérek vlastního života. Bez ohledu na naprosto iluzorní hodnotu onoho chtěného „nárůstu ženského sebevědomí“ (v ženě zraje a sílí nezávislé sebevědomí do té doby, než narazí na Hulváta) má tento hluboký klam feministického tlaku na ženskou emancipaci nebezpečnější důsledky, než se může obecně jevit na pozadí rozvratu současné rodiny. Odvolává totiž muže od jeho otcovské odpovědnosti jako sám v sobě rozvrácený element neschopný plnohodnotného života v nových společenských podmínkách a dělá z něho paradoxně povinného a otrocky bezprávného živitele.

Popřením tradiční role otce po té, co byla znevážena a potlačena i role dobré ženy a matky v rodině, se z mužů stávají zcela zbytečné relikty lidského početí. Jde o situaci, jíž se nelze přizpůsobit. Ba co víc, nelze se s ní ani smířit bez toho, aby proti ní postižený muž začal bojovat, nebo se od takového postavení předem distancoval. Jakýkoliv kompromis totiž nutně vede k zlým rozepřím a násilí, které končí vzájemnou nenávistí mezi manžely s tragickými důsledky. Vnějšími faktory vynucený distanc ovšem muž těžko může projevit otevřeně, pokud nechce navždy zůstat závislý na autoerotice či placených erotických službách. Výsledkem je jeho nečitelnost, nikoliv bezradnost.

Ženy by si měly co nejdříve uvědomit, že otázka jejich kariéry a společenského uplatnění v zaměstnání nemá nic společného s jejich rodinným posláním. Jejich význam na pracovišti stojí mimo veškerou souvislost s významem, jaký mají jako manželky a matky v rodině. Pro smysl života a naplnění ženy v rodině je zcela lhostejné, zda je úspěšnou lékařkou, manažerkou, zdanou zahradnicí či ošetřovatelkou prasat. Je lhostejné, zda pracuje mimo rodinu za účelem společného výdělku, či pečuje o domácí hospodářství. Její role v rodině se tím nikterak nemění.

Štěstí řádné ženy

Pouze pokud bude žena řádnou manželkou a matkou, pokud se stane oním vpravdě klidným ženským elementem vytvářejícím rodinnou pohodu a prokazujícím úctu otci jako hlavě rodiny, teprve tehdy bude mít šanci být svým mužem skutečně a věrně milována, teprve tehdy bude moci rozvinout svůj mateřský pud ke svým dětem za plné podpory muže, z něhož se stane první učitel všestranné zdatnosti a lidských ctností, jak se sluší na řádného otce a poctivého manžela.

Na druhou stranu teprve ze své ryze ženské pozice „dole“ dokáže žena přijmout vedle sebe pravého muže, po jakém niterně touží a jakého si svým emancipovaným odporem nedokáže k sobě připoutat ani tak úzce, aby se mu ve svých citech mohla láskyplně a s důvěrou oddat. Ženy, začněte o sobě přemýšlet! Ne podle toho, co je vtloukáno vnější propagandou do vaší hlavy rozjařené individuálním prospěchem a fyzickými požitky, ale podle toho, co vám velí vaše srdce, cit a vnitřní hlas přírody. Není podstatné, kolik toho za vás doma muž udělá, ale kolik prostoru mu dáte k tomu, aby si byl vědom své moci, lásky a odpovědnosti.