Autor: Radim Lhoták

Milí přátelé, vážení hosté

Kdo se trochu svobodně a nezaujatě zamýšlí nad našim světem a nepodlehl manipulaci veřejných sdělovacích prostředků, všem těm ideologiím a indoktrinacím moderní doby, které dělají ze západní civilizace vrcholnou éru lidského vývoje a mluví o konci dějin, nuže každý svobodně smýšlející člověk musí zjistit, že tento náš liberálně demokratický svět je plný hrozivých společenských jevů. Kdo si myslí, že to napraví utužováním zákonů, je buďto snílek nebo diktátor. Nehodlám se tady všemi těmi jevy zabývat, nestačil by mi na to patrně ani celý den, natož pak mých přidělených 20 minut.

Chtěl bych se jen letmo dotknout aspektu, který nakonec řídí způsob smíření či vzdoru, s nímž se každý z nás vztahuje k realitě, mám na mysli životní pocit, s jakým kráčíme vstříc budoucnosti a spřádáme naše životní příběhy. Není myslím pochyb o tom, že životní pocit člověka má cosi společného s jeho morálním vědomím a je výsledkem střetu individua s okolním světem. Jak se člověk vymezuje vůči vlastnímu společenskému prostředí, do jaké míry je tímto prostředím formován, znásilňován či pohlcen, to vše v něm vytváří trvalý pocit. Barva, naléhavost, účinek takového pocitu potom skládá morální postoj každého z nás k celku. Morálka člověka není totéž, co etický kodex, který byl lidem předkládán různými ideologiemi jako morální imperativ, až ztratil svůj jednotící obsah a zbyly z něho jen vykonstruované zákony.

Chce-li dobrý vojevůdce pozvednout morálku svého mužstva, nesnaží se vojáky poučovat o tom, co je dobré a co špatné, ale hledí podnítit jejich odhodlání k činům. Musí mluvit a jednat tak, aby pocítili, že jejich pravá touha hoří pro společnou věc síly, hrdosti a víry v sebe. Jeho apel nesměřuje k jejich rozumu, ale k jejich srdci. Morálka není dána prvotním poznáním dobra a zla, nýbrž silou vášně horující pro spravedlivý a důstojný život. Teprve z takového života lze odvozovat stupnici etických hodnot. Ne z rozumu či zjevení boží vůle. Stejně jako bojovník potřebuje vojevůdce, stejně tak duše každého z nás volá po otci. Kde chybí otcovská péče a autorita jako vůdčí princip, tam panují rozepře a dekadence. Stát bez patriarchy a bez rodiny, v níž otec představuje jednotu vůle, morálního vedení a výchovy, takový stát jen planě potírá množící se projevy násilí, jimž není konce.

Násilí je projevem nedostatku síly. Ne síly fyzické, ani prvotně morální, nýbrž síly vůdčí podpořené duchovní zralostí. Pouze silný vojevůdce dokáže stmelit řady svých žoldnéřů a zabránit vnitřním půtkám. Vojevůdce tak pořádá vůli k moci v srdcích těch, kdo se na ni chtějí podílet. Nikoliv vládnout, ale být ovládán ve jménu kmene, jímž sílí strom společného růstu k hrdým plodům zítřka, to je touha většiny z nás. Vědomí, že se s námi počítá ve společné věci, stačí mnohdy k tomu, abychom odpovědnost za směr a cíl s radostí přenechali druhým. Kde chybí vůdčí síla, nebo alespoň vzor rozvážné odhodlanosti a nezlomné převahy, tam vyrůstá násilí z morální nouze a ze strachu před prázdnotou bytí.

Dlouho mi trvalo, než jsem pochopil, že moderní státy jsou místem, kde probíhá morální výprodej člověka, kde spory pravice a levice jsou bezcennými tahanicemi o jednu tvář téhož politického systému a rozhodují pouze o tom, jakými barvami bude tato tvář nalíčena. Socialismus nebo kapitalismus, volný či regulovaný trh, zdroje v rukou státu nebo mocných oligarchů, jde jen o dvě strany téže mince s cejchem liberalismu. Pravým nepřítelem lidskosti a lidské touhy po svobodě je liberalismus. Neexistuje ideální svoboda pro jednotlivce, protože jednotlivec sám neznamená nic, pokud není zakotven ve smysluplném společenství, které mu dává identitu a určuje jeho hodnotu podle toho, do jaké míry směňuje sám sebe za prospěch celku.

Velikost svobody člověka se odráží ve velikosti kultury národa, z níž jedinec čerpá pravý význam lidství. Svoboda člověka se váží mírou jednoty přesvědčení, s níž lidé vstupují do svazku vzájemnosti a nabývají pravdivého poznání o otázkách dobra a zla, o své příslušnosti k celku, která nevyvolává pocit ujařmení, bezmocnosti a strachu, ale dává člověku vědomí vlastního významu a naplnění z pocitu účasti na společném díle. Kultura lidského společenství není určena tím, co se lidem dává, ale tím, co se od nich vyžaduje.

Každé vyžadování je zároveň odpovědnost, soucit i vážnost k tomu, koho pověřujeme úkolem. Potvrzením přijatého úkolu je slib. Slibem se z úkolu stává morální závazek. Slib je zkouškou morální vyspělosti. Morální síla jedince je vyjádřena jeho spolehlivostí, zárukou, jakou je schopen dát za své sliby. Je proto zřejmé, že morální jednání člověka vyžaduje protistranu, od níž je takové morální jednání očekáváno, vyžaduje druhého člověka, jemuž má být vydán počet z činů vynaložených ke splnění závazku. Vztah vyplývající z úkolu a slibu k jeho dodržení ovšem nemá adekvátní váhu tam, kde mezi lidmi panuje rovnost, kde životní filozofií každého člověka je individualismus. Morální vztah vyžaduje vzájemnost a hierarchii rozlišující toho, kdo úkol dává, a toho, kdo slibuje jeho vykonání.

V morálním vztahu nemá místo rivalita, nýbrž pouze srozuměnost s účelem i spravedlivým rozdělením rolí. Jde o přirozený řád v nerovnosti, s nímž jedině může být zachována vzájemná úcta mezi lidmi. Takovým přirozeným a spravedlivým řádem je patriarchát, k němuž dospěly generace našich předků dlouhodobou zkušeností, delší, než kam lidská paměť sahá. Považuji proto za krajní projev zlovůle nebo naprostého nepochopení založení člověka, když pod hesly rovnoprávnosti, rovných příležitostí nebo genderových pseudoteorií se zpochybňuje vůdčí role otce v rodině a samotný základ tradiční rodiny.

Jednou z myšlenek České konference je cesta cti a svépomoci. Každý z nás je na nějaké cestě a málokdo z nás si myslí, že v životě kdy jednal nečestně v rozporu s vlastním svědomím. Pokud tak někdy učinil, byl k tomu donucen okolnostmi. Cesta cti je cesta morálního jedince. Cesta svépomoci znamená být ve vztahu k někomu, kdo mi podá pomocnou ruku, když to budu potřebovat. Na takové cestě nejsou a ani nemohou být jen silní, suverénní a nezávislí jedinci. Většina z nás hledá a potřebuje oporu, v níž se tříbí morální vědomí a krystalizuje cit, jemuž většinou říkáme láska. Láskou vděčíme za život svým bližním. Láska má původ v rodu a jí se také každý rod obnovuje. Atomizovaná a individualistická společnost proto nemůže být morální, od rodného celku odtržený a osamělý jedinec žádnou morálku nemá, nemá k ní žádný důvod.

V tomto místě se sluší položit otázku: Jaká je role obce nebo státu v životě člověka? Co by měl stát udělat pro to, aby lidé znovu nastoupili cestu cti a svépomoci? Zjistili jsme, že výchozím místem morálních vztahů je rodina, rod, kmen či rodový klan. Teprve zprostředkovaně a z úhlu pohledu vysoké morální odpovědnosti lze mluvit o obci, národě, nebo státě. Uspořádání poměrů v rodině je věcí muže jako hlavy rodiny. V intencích širšího rodu či kmene může jít o starší otce či radu starších. Uspořádání poměrů v obci nebo státě je věcí politiky. Je-li tedy politika hledáním harmonie na úrovni obce, národa či státu, znamená to, že musí vycházet ze způsobu zakotvení člověka v jeho rodinné pospolitosti, jde o nejnižší sféru lidské existence, o privátní, soukromý rozměr bytí, do kterého politika nemá co zasahovat. Pokud tedy stát chce pomoci lidem k důstojnému životu, a co jiného je důstojnost, než vědomí cti a nezávislé existence?, nuže, takový stát by se měl zrušit, pokud jde o jeho moc zasahující do soukromé sféry života lidí, takový stát by měl být prakticky neviditelný ve všech oblastech činnosti, v nichž si lidé uspokojují svoje základní existenční potřeby a cíle.

Naučme lidi svépomoci, naučme lidi, aby se uměli postarat sami o sebe. Když říkám naučme, znamená to snad, že taková dovednost mezi lidmi chybí? Odpověď zní: Ano i ne. Vše záleží na tom, v jakých podmínkách je člověk zasazen, je-li mu dána nutnost starat se sám o sobe bez toho, aby se spoléhal na podporu státu. Pokud nebude mít jinou možnost, naučí se to. Pokud mu nezbude nic jiného, začne se spolčovat a hledat jistoty ve vzájemnosti, ve vzájemné podpoře. Druhá věc je, z jakých zdrojů může čerpat. Ve starých stavovských řádech byl člověk od narození předurčen k jistému existenčnímu údělu, byl přivázán ke zdrojům svých otců, k jejich postavení, to vše mu dávalo jistotu a zázemí. Bylo jistě těžké povýšit z nižšího do vyššího stavu, ale pokud se to podařilo, měl člověk opět jistotu, že nespadne zpět.

Dnes zde máme tržní hospodářství, v němž většina zdrojů přešla do rukou oligarchů, vlastníků těch podniků a korporací, které trh ovládají. Rozhodně lze jen těžko mluvit o svobodné soutěži. Většina lidí nese otrocký úděl námezdních disponibilních zdrojů, jejichž využití závisí na ekonomickém a v důsledku nelidském kalkulu rentability takového zdroje. Stát potom přebírá existenční zabezpečení lidí, kteří nenašli využití. Osvobodit se od otrockého údělu námezdní síly je možné pouze cestou podnikatele, je to ale stále těžší. Pokud vůbec firma vyroste, není jisté, jak dlouho se udrží. Tlak konkurence, korporativismus, bezohlednost, chamtivost, neustálá potřeba kumulovat kapitál a zvyšovat moc na trhu jsou běžnými jevy, s nimiž se musí podnikatel potýkat. To nemá nic společného s příslušností ke stavu, v němž v minulosti člověk nacházel pevné místo i hranice své působnosti. Proto stále méně podnikatelů chce podnikat ve výrobě, kde vznikají skutečné hodnoty. Více se obchoduje a prodává než vyrábí a postupně mizí střední vrstva lidí, kteří vlastní produktivní zdroje. V takové situaci není o koho se opřít, komu co předávat, dědí se jen peníze, cennosti, nikoliv statky, umění a znalosti.

Ekonomismus, korporativismus a globalizace zanechávají běžného člověka ve stavu totální existenční nouze. A nic na tom nemění okolnost, že je momentálně zaměstnán a těží ze svého platu slušný hmotný prospěch, který z valné části obratem konzumuje, nic na tom nemění ani statistické výkazy rostoucí životní úrovně. Pokud by nebylo státní sociální podpory, žije v neustálém riziku smrti v okamžiku, kdy přijde o zaměstnání. Stojí tak sám čelem proti džungli s názvem liberální trh a jedinou ochranou je mu almužna státu, o níž musí v případě nouze poníženě prosit. Je na něm, aby se začal sdružovat a tak si zajistil větší schopnost přežít. Je na něm, aby zakládal rodinné klany, jimiž z trhu práce vydobude živobytí pro všechny své členy pod morálním příkazem vzájemné solidarity a společného vlastnictví majetku, žen i dětí. Stát by mu k tomu měl dát dostatek volnosti a svobody, projevit k tomu dostatek nadhledu a legislativní vůle, což nastane jedině tehdy, když postupně omezí a nakonec zcela anuluje svoje intervence do života lidí a způsobu jejich vnitřní organizace s tím, že je postupně zbaví i jejich daňového zatížení.

Není zde prostor pro hlubší analýzu způsobu, jímž by se mělo napravit současné odcizení člověka vlastní lidskosti. Toto odcizení se jako temné prokletí táhne celou moderní érou liberální revoluce a znamená ztrátu identity, ztrátu sama sebe, vytržení z kontextu pospolité existence, která lidem dávala smysl života, záštitu tradice, morální přesvědčení přinášející důvod k sebekázni a oběti vlastního já ve prospěch celku. Moderní ideje pokroku a svobody jedince vyhlásily nesmiřitelný boj starým pořádkům, všem přežitkům minulosti a vymazaly tak z vědomí lidí úctu k lidské zkušenosti, význam dědictví utvořeného zápasem, zvyklostmi a moudrostí celých generací předků. Zničení tradice znamenalo konec kultury. Moderní člověk tak ztratil duchovní obsah vlastního společenství, v němž je ukryta hodnota života. Nahradila ho duchovní prázdnota a suchopárná řeč čísel kvantifikujících hmotu bez hlubších souvislostí i smyslu. Tato situace vyvolala krizi rozumu, když ustavičná kritika rozumářů a spekulantů namířená proti všem dřívějším tradicím a moudrosti otců uvolnila cestu iracionalismu, jeho zmatenému hledání záchytných bodů v nastalém chaosu, jeho zoufalým výstřelkům subjektivních úniků od světské reality a jejího pravdivého obrazu. Iracionalismus se stal výrazem myšlení postmoderního člověka, jeho rezignace na okolní svět a popření pravdy v její pravosti. Žijeme v plutonské době destrukce, ve zničující fázi vlády hmoty nad duchem, v níž sama hmota přestala mít vnitřní soudržnost v souladu s kosmických řádem a přírodními zákony.

Charakter současné civilizace je převráceným obrazem tradičního schématu udržitelného rozvoje. Převrácení tradičních hodnot se jednoduše projevuje v protikladu těchto hodnot. Je to stejný protiklad, jaký vidíme u vzestupu či sestupu, dne a noci, v konstrukci a destrukci. O jaké hodnoty jde? Starověk vyznával tyto hodnoty: Stabilita, jednota, vláda jedince, udělení moci posvěcením, potvrzení moci časem, zbraně v rukou jedné kasty, hierarchické uspořádání, kontinuita tradice, stálost, uctívání, pravda, spolehlivost. Naproti tomu současnost pod vlivem liberální doktríny pokroku vyjadřuje jejich pravý opak: Nestabilita, mnohotvárnost, vláda lidu, udělení moci hlasováním, ztráta moci vlivem času, zbraně v rukou všech, boj tříd, stálá revoluce, změna a pomíjivost, povstání, lži, nespolehlivost.

Jak se žije „svobodnému“ jedinci v moderní době? Pokud mohu mluvit za sebe, celý život postrádám vnitřní jednotu, jakou člověk čerpá z osoby milovaného učitele, celý život postrádám bezpečný přístav mých pochybností, rádce a záštitu v podobě staršího patriarchy, jenž bdí nad mým životem i cestou. Celý život postrádám muže ve svém srdci. Nyní, když se pomalu blížím věku starce a sám bych měl být příslovečnou studnicí moudrosti pro své mladší soukmenovce, trpím absencí dědictví a duchovního odkazu mých předků, jenž by mi mohl být oporou ve chvíli, kdy se už nemohu opřít o vedení starších. Co je však horší, nikdo ani o mé rady nestojí, naopak, jako stárnoucí muž se přestávám pro společnost jevit zajímavý a užitečný. A přijde doba, kdy mi každý vyjevený výrostek řekne: „Vrať se do hrobu dědo.“ No řekněte, je snad pádnějšího důkazu o umírání?

http://www.ceska-konference.cz/

Přednáška se koná v sobotu 24. ledna 2008 od 13:00 v Praze a vystoupí na ní:

Ondřej Šlechta s prezentací: G.R.E.C.E. – 40 let války idejí a Martin R. Čejka s příspěvkem: Multikulturní kotlík nové „pravice“.

Po vystoupení obou přednášejících bude následovat diskuse.

Setkání účastníků je od 12:30 do 12:50 ve vestibulu stanice metra B Náměstí republiky, výstup směr Náměstí republiky, odkud se přesuneme do blízkého sálu. Případné dotazy rádi zodpovíme na telefonním čísle 724 755 033 či na mailu vfpraha@centrum.cz.

… Kdybych dnes mluvil ve své zemi, soustředil bych pozornost v rámci rozbitého světa na neštěstí Východu. Protože však už čtyři roky musím žít zde, na Západě, a protože mám před sebou západní posluchačstvo, bude užitečnější, když tu představím některé rysy současného Západu tak, jak je vidím.

Co asi na dnešním Západě bije cizince do očí? Občanská statečnost zmizela nejen ze západního světa jako celku, neprojevuje ji žádný z jeho států, žádná vláda, žádná strana a ovšem ani OSN. Tento úpadek odvahy je zvlášť patrný na řídící vrstvě inteligence, takže vzniká dojem, jakoby odvaha zmizela ze společnosti vůbec. Jistě – je zde samozřejmě ještě mnoho individuální odvahy, ale to nejsou lidé, kteří by udávali tón životu společnosti. Političtí a intelektuální činitelé vykazují známky úpadku, slabost, nerozhodnost činů, slov a ještě více teoretických úvah, v nichž ochotně nabízejí důkazy, že tento způsob jednání, zakládající politiku určitého státu na servilnosti a zbabělosti, je pragmatický, racionální a oprávněný, a to na kterékoli intelektuální i mravní úrovni. Tento úpadek odvahy, který tu a tam již vede k naprosté ztrátě jakékoli mužnosti, je se zvláštní ironií podtrhován tam, kde titíž činitelé projevují nečekané návaly statečnosti – vůči vládám bez moci, vůči slabým státům, které nikdo nepodporuje a vůči proudům, které všichni odsuzují a které zjevně nemohou nikomu ublížit. Zato jim slova zamrzají v ústech a ruce klesají před každou mocnou vládou či hrozivou silou, před agresorem a před internacionálou teroru.

Je třeba připomínat, že úpadek odvahy se vždy považoval za začátek a předzvěst konce?

Každý občan dostal vytouženou svobodu a s ní i takové množství a takový výběr hmotných statků, jaké měly zajistit štěstí – přinejmenším podle té laciné koncepce, která se v téže době vytvořila. Tato aktivní a tvrdá konkurence mobilizuje všechny myšlenky člověka a rozhodně neprospívá jeho svobodnému duchovnímu rozvoji. Už obyčejná biologie ví, že pro živočicha není dobré, aby si zvykl na velký blahobyt. V životě západní společnosti začíná dnes blahobyt odkrývat svou zhoubnou masku.

V souladu se svými cíli si západní společnost zvolila formu existence, která pro ni byla nejpohodlnější a kterou bych označil jako právní. Je-li člověk z právního hlediska v právu, nikdo od něho nemůže chtít víc. (Chtějte na něm, aby se dobrovolně obětoval nebo podstoupil nějaké riziko – budete vypadat jako naprostý pitomec. Dobrovolné sebeomezování se téměř nevyskytuje: všichni se věnují seberozpínání, až z právních rámců začíná vycházet tichý praskot).

Celý život jsem prožil v komunismu a tvrdím, že společnost, kde neexistuje nestranná právní instance, je hrozná věc. Ale ani společnost, která má na všechno jen a jen právní instanci, není opravdu důstojná člověka. Když je celý život proniknut právními vztahy, vytváří se ovzduší mravní prostřednosti, které otravuje nejlepší podněty v člověku. Právní berle nemohou stačit, aby ve zkouškách, které ohrožují toto století, lidé obstáli vzpřímeni.

V dnešní západní společnosti lze konstatovat nerovnováhu mezi svobodou dělat dobré a dělat zlé. Obrana práv jednotlivce je dovedena do takové krajnosti, že společnost sama je bezbranná vůči některým svým členům: pro Západ je už na čase, aby začal víc zdůrazňovat lidské povinnosti, než lidská práva. Ve srovnání se svobodou dělat dobré má svoboda destruktivní a nezodpovědná daleko širší pole působnosti. Například zneužívání svobody pro páchání mravního násilí na mládeži: pouhým teoretickým protějškem svobody nabízet filmy plné pornografie, zločinu a satanismu, je svoboda mládeže na takové filmy nechodit. Tak se ukazuje, že život pojatý takto právně a výhradně právně se nedokáže bránit zlu a nechává se pozvolna nahlodávat. A když v některé zemi začne státní moc rázně potlačovat terorismus, veřejné mínění ji ihned obviní z pošlapávání občanských práv zločinců atd.

Tisk – a říkám-li tisk, myslím tím hromadné sdělovací prostředky vůbec – se přirozeně těší té nejlepší svobodě. A k čemu ji používá? Dává si pozor, aby nepřekročil zákonný rámec, ale překračuje skutečnosti a zkresluje proporce bez jakékoli skutečné právní zodpovědnosti. Stalo se už někdy, že původci dezinformace veřejně přiznali svou chybu? Vinu? Ovšem že ne, protože by to vadilo prodeji. V takových případech to odnese stát, novinář se z toho vždycky dostane a můžete se vsadit, že bude se stejnou sebejistotou psát opak toho, co tvrdil dříve. Tisk má moc padělat veřejné mínění stejně, jako je kazit. Jednou nasazuje teroristům herostratovské věnce, jindy odhaluje i obranná tajemství vlastního státu a jinde zase nestoudně vniká do soukromí slavných lidí pod heslem „každý má právo vědět!“ (lživé heslo lživého století). Protože daleko výš stojí dnes potřebnější heslo – dnešnímu člověku vyrvané právo: právo člověka nevědět. Nezaneřádit svoji Bohem stvořenou duši pomluvami, žvásty, hloupostmi. Lidé, kteří opravdu pracují a žijí naplněný život, nemají zapotřebí této mnohomluvné záplavy ohlupujících informací. Právě v tisku nejvíce vyniká ten spěch a ta povrchnost, které jsou duševní nemocí 20. století. Jít k jádru problému je mu zakázáno. Západ, který nemá cenzuru, přece jen provádí pečlivý výběr a odděluje myšlenky, které jsou v módě, od těch, které nejsou. A i když ty druhé nezakáže, nemohou se opravdu vyjádřit ani v periodickém tisku, ani v knihách a rovněž ne v universitním vyučování. Tak se v masách zakořeňují předsudky a zemí prochází slepota, nemoc v našem dynamickém století krajně nebezpečná. Vezměte například tuto iluzi zdejších lidí, že rozumějí dnešní světové situaci. Tato iluze obaluje hlavy tak tvrdou skořápkou, že jí nepronikne žádný hlas, který k nám přichází ze 17 zemí východní Evropy a východní Asie, dokud ji nevyhnutelná palice nerozbije na kusy.

Nikdo z přítomných mne nebude, doufám, podezírat, že jsem se pustil do této zaujaté kritiky západních systémů proto, abych na jejich místo vyzvedl myšlenku socialismu. Rozhodně nikdy nebudu navrhovat socialistickou alternativu. Kdyby se mě však někdo naopak zeptal, zda bych navrhoval dnešní Západ tak, jak je, za vzor pro svou zemi, musel bych odpovědět upřímně: NE, nemohu doporučit vaší společnost jako ideál pro proměnu společnosti naší. Při bohatství duchovního rozvoje, které naše země získala utrpením v tomto století, není západní systém v současném stavu duchovního vyčerpání nijak přitažlivý. Pouhý výčet zvláštností vaší existence, jak jsem jej tu nastínil, naplňuje člověka nejhlubším zármutkem.

Je nepopíratelnou skutečností, že na Západě se charakter člověka oslabil, kdežto na Východě upevnil. Náš národ za šest a národy východní Evropy za tři desetiletí prošly duchovní školou, která nechává zkušenost Západu daleko za sebou. Složitý, smrtelný a drtivý život tam vychoval charaktery silnější, hlubší a zajímavější než západní život s řízeným blahobytem. Z toho důvodu by proměna naší společnosti ve vaši znamenala v některých případech vzestup, ale v jiných – vzácnějších – úpadek. Společnost jistě nemůže trvale žít na dně propasti bez zákonů, jak je tomu u nás, ale bylo by pro ni výsměchem, kdyby měla zůstávat na spořádaném povrchu bezduchého právnictví, jak to děláte vy. Lidská duše sklíčená desetiletími násilí touží po něčem vyšším, vřelejším a čistším, než je to, co může dnes nabídnout masová existence na Západě, která se jako navštívenkou ohlašuje odporným tlakem reklamy, hrubostí televize a nesnesitelnou hudbou.

Žádné sebevětší zbrojení Západu nepomůže, dokud sám nepřekoná ztrátu své vůle. Pro duchovně oslabeného kapitulanta se výzbroj sama stává přítěží. Kdo se chce bránit, musí být připraven zemřít. A to je vzácná vlastnost ve společnosti vychované v kultu pozemského blahobytu. A tak zbývají jen ústupky, odklady a zrady.

Nezbývá tedy, než hledat chybu u samého kořene, v samých základech novověkého myšlení. Myslím tím převládající západní pojetí světa, vzniklé v renesanci, a politiky, vytvářené v osvícenství, základ všech věd o státu a společnosti. Můžeme jej nazvat „racionalistický humanismus“ nebo „humanistická autonomie“. Je to směr, který prohlašuje a uskutečňuje autonomii člověka vůči všem silám, které jsou nad ním. Můžeme také mluvit o antropocentrismu, myšlence, že člověk je středem všeho, co existuje. Humanistické vědomí se prohlásilo našim vůdcem, popřelo existenci zla v lidském nitru a za nejvyšší cíl vytklo nabývání pozemského štěstí: tak vložilo do základu novodobé západní společnosti nebezpečný sklon klanět se člověku a jeho hmotným potřebám. A tak svoboda sama rozhodně nemůže vyřešit všechny problémy lidské existence. Naopak – nese s sebou řadu dalších.

Ale přesto přiznávaly první demokracie, včetně začínající americké, všechna práva lidské osobě jakožto cíli Božímu. Jinými slovy, svoboda byla člověku svěřena jen pod podmínkou a za předpokladu trvalé náboženské odpovědnosti. Postupem doby sice Západ s úspěchem a více než dostatečně obhájil práva člověka, ale v člověku zcela zakrnělo vědomí jeho odpovědnosti před Bohem a před společností. Tak se humanismus vyvíjel k materialismu, stával se víc a víc terčem socialistických a později komunistických spekulací, takže už v roce 1844 mohl Marx napsat, že „komunismus je naturalizovaný humanismus“. Není náhodou, že se všechny znaky, tj. komunistická hesla, točí kolem Člověka s velkým »Č«. Silnější, přitažlivější a vítěznější je vždy ten proud materialismu, který vede více do leva, je tedy důslednější. A humanismus, který úplně ztratil své křesťanské dědictví, nemůže v této soutěži obstát. Že se komunistický řád mohl udržet a na Východě tak upevnit, je dáno tím, že byl horlivě podporován skutečnými masami západní inteligence, která cítila svou příbuznost s ním. Jeho zločiny přehlížela, a když už je nebylo možno přehlížet, snažila se je ospravedlnit. Právě proto je úloha Západu tak těžká – obstát vůči Východu.

Vkládali jsme příliš velké naděje do politicko-sociálních proměn a teď se ukazuje, že nám berou to, co máme nejcennějšího: náš vnitřní život. Na Východě po něm šlape komunistická strana, na Západě obchod (trh). Sama skutečnost rozbitého světa není tak děsivá, jako to, že hlavní části tohoto světa jsou napadeny podobnou chorobou. Lpět dnes na osvícenských formulích je pravé začátečnictví.

Překlad projevu byl převzat z Týdeníku Politika, č.65/1992 (redakčně kráceno TP).