Autor: Franz Chocholatý Gröger

Než se začneme zabývat otázkou Střední Evropy, pokusme se definovat prostor střední Evropy. K prvnímu dělení Evropy došlo po roce 1054 (velké schizma). Proběhlo při tom oddělení Říma od Byzance. Vznikl celek západní Evropy a celek východní Evropy. Toto dělení bylo dáno hranicemi katolické církve a vznikající západní kultury a ortodoxní církve a východní byzantské kultury. Mezi Labem a Pobaltím však vzniká celek střední Evropy kulturně a civilizačně patřící k Západu, který počátkem 16. století začíná ztrácet kontakty se Západem a tento proces končí koncem 18. století, kdy se tento celek vrací zpět k Západu. František Dvorník v knize „Zrod střední a východní Evropy“ přesvědčivě dokládá, že střední Evropa představuje svébytný celek, který však nedokázal vytvořit mocensky odolnou Říši. Náběhy k tomu byly, a to za vlády Václava II, kdy byla „poslední šance Čechů a Poláků splynout v jediný národ“. Nasledovalo úsilí Jiřího z Poděbrad založit jakousi bezpečnostní zónu, vláda Jagellonců a naposledy panování Habsburků, jejichž pokus o vytvoření nadnárodní Říše skončil ve víru Velké války. (1)

Obdobně hodnotí tento vývoj maďarský historik Jenö Szücs ve své knize „Tri historické regióny Európy“, který vidí ztroskotání v tom, že modernizační proces od 18. stol. probíhal „shora“ a střední Evropa vytvořila sice region, avšak ne svébytný model historického vývoje. (2) Třetím pohledem je pohled Oscara Haleckého, který v knize „Hranice západní civilizace: historie středovýchodní Evropy“ dělí Evropu do čtyř celků: Západ a Východ, v podstatě dělení uvedené v úvodu, a dva meziregiony. (3) První region tvoří území Svaté říše římské národa německého (Heiliges Römisches Reich Deutscher Nation) – Německo, sever Itálie, rakouské alpské země – österreichische Alpenländer, druhý region tvoří Polsko, země Koruny české, Uhry, Pobaltské státy a Finsko. Zařazení zemi Koruny české do tohoto regionu se mi jeví jako konceptuální násilí. Výraz Středovýchodní Evropy (Ostmitteleuropa) zavedl právě v letech 1950 a 1952 Halecki a tento výraz se etabloval právě v důsledku začlenění Polska, Československa a Maďarska do sovětského bloku, avšak pojem Středozápadní Evropa (Westmitteleuropa) vůbec neexistuje. Problémy s Ostmitteleuropa by vůbec nevznikly, kdyby Německo zařadil do západní Evropy.

Historie odvíjená od devátého století vede k poznání osudové klatby uvalené na střední Evropu: „Historie ukazuje, jak neúprosné dokáží být její zákony. Kdykoliv vznikne v rozsáhlém prostoru mezi Baltem, Jaderským mořem a Černým mořem politické vakuum, vstoupí sem ze západu či z východu jeden ze dvou obrů, aby narušil evropskou rovnováhu. Tento vývoj započal v 11. stolení, kdy byly zničeny všechny naděje na vznik středoevropské mocnosti“. (4) Nutno podotknout, že pojem Západ a Východ používaný od dvacátých let 19. století není totožný s geografickým vymezením Evropy. Halecki odmítá považovat za vskutku evropský jen západní Evropu a pojem západní civilizace jen na západní Evropu. Jeho oponent Jaroslav Bidlo se přiklání k myšlence dualismu evropských dějin, stavějící východní Evropu za hranici kulturní Evropy. (5)

Pojem středu Evropy se poprvé jako idea objevuje u Johanna Gottfrida Herdera, pro něhož evropský střed představuje ideální místo mezi asiatským despotismem a duchem západního kramářství. S politického hlediska otázka středu se objevuje poté, co roku 1806 zanikla Svatá říše římské národa německého a tím vyvstala otázka nástupnictví po tomto útvaru a otázka toho, kdo převezme vůdčí roli ve středoevropském neboli německém prostoru. Po Vídeňském kongresu vzniká Německý spolek třiceti devíti států pod rakouským předsednictvím. Vůdčí postavou je Klemens Wenzel Nepomuk Lothar von Metternich, který ač pocházel z Porýní, nikdy se nepovažoval za Němce a byl důsledným odpůrcem nacionalismu, který považoval za nežádoucí import ze Západu. (6) Zastával myšlenku silné Střední Evropy a naprosto cizí mu byla myšlenka velkoněmectví a německá otázka byla zcela rozpuštěna v problému střední Evropy a tato střední Evropa musí být ochranným valem proti Východu. S myšlenkou střední Evropy jako území celní unie přichází ekonom Friedrich List, založené na rovnováze průmyslu a zemědělství a moderního systému dopravy a v Dunaji viděl dopravní tepnu první důležitosti. Střední Evropa měla být federací a takto sjednocená a posílená střední Evropa by byla ve spojenectví s Anglií. Na něj navazuje saský historik a odpůrce nacionalismu Constantin Frantz. Německý národ je složen z několika národů a národ nechápe ve smyslu etnickém. Střední Evropa (das europäische Mittelland) by byla federativně uspořádané spojenectví západoněmeckého spolku, Pruska a Rakouska omezené pouze na vojenskou obranu a vytvoření společného hospodářského prostoru. Klíčovou roli hraje polarita Rýn – Dunaj. Jistou podobu střední Evropy má idea austroslavismu F. Palackého a K. Havlíčka Borovského, v případě prvního se vymezuje vůči pangermánské myšlence, v případě druhého proti všeslovanskému mysticismu. Oba hledali realistický program mezi zachováním říše a respektováním jejích vnitřní různorodosti vylučujíce všechny říšské nacionalismy – pangermánský, maďarský a panslavistický.

V roce 1903 vychází anglicky kniha Central Europe (Mitteleuropa. Die Länder und Völker von den Westalpen und dem Balkan bis an den Kanal und das Kurische Haff, německy vyšla v roce 1904) Josepha Partsche, geografa z Breslau (Vratislavi). Byla napsána na požádání sira Halforda Mackindera, která se mimo geologii, klimatu, etnografii a kulturního přehledu zabývá analýzou strategického myšlení té doby. Upozorňuje na to, že Francie, ve snaze znovuzískat Alsasko-Lotrinsko, se může „spiknout s obrovským východním impériem, aby zničila německé císařství“. Cílem díla bylo vzbudit solidaritu mezi národy střední Evropy a vše zakončil výzvou:
„Střední Evropa byla pro všechny národy už tak dlouho bitevním polem, že by měla zabránit dalšímu utrpení (…) Kéž by onen velký památník na lipském bojišti, kde byl zastaven zločinný pokus ujařmit celý kontinent (…) nepřestal být (…) varováním pro všechny příští tyrany lačné moci a zároveň napomenutím národů střední Evropy , aby zůstaly sjednocené, zachovávaly mír a bránily ho.“ (7)

V roce 1915 vychází práce liberálního politika, sociálního teoretika a říšského poslance Friedricha Naumanna „Mitteleuropa“ (Střední Evropa). V deseti kapitolách Naumannovy knihy jsou obsaženy tyto náměty: 1. Společná válka a její následky (Gemeinsamer Krieg und seine Folgen s.1-29), 2. K předchozím dějinám Střední Ev­ropy (Zur Vorgeschichte Mitteleuropas, s.30-54), 3. Konfese a národnosti (Konfessionen und Nationalitäten s. 55-94) 4. Stře­doevropský hospodářský národ (Das mitteleuropäische Wirtschaftsvolk s. 95-124) 5. Společné problémy válečného hospodářství (Gemeinsame Kriegswirtschaftsprobleme s.125-152),6. Světové hospodářství (In der Weltwirtschaft s. 153-183) 7. Ce!ní otázky (Zollfragen s. 184-211), 8. Otázky ústav (Verfassungsfragen s.212-242), 9. Statistiky a historický přehled (Statistisches und Historisches s. 243-275), 10. Literatura (Literatur s. 276- 290).

Naumann zvláště ve druhé části knihy velice po­drobně rozpracovává plán ekonomic­kého, celního a státoprávního uspo­řádání Střední Evropy. V tomto ohledu chápal vytvoření Střední Evropy ne jako vznik nového státu, ale jako sva­zek států existujících, které by neztrá­cely svou svrchovanost, pouze centra­lizovaly některé státní činnosti a které by si především ve svých jednotlivých oblastech a provinciích uchovaly místní osobitost. V úvodní kapitole odmítá Naumann pojetí první světové války jako boje Germánů se Slovany a chápe ji jako volbu středoevropských států a národů mezi možností seskupit se do celistvěj­šího středoevropského útvaru nebo skončit jako přívěsky Východu a Zápa­du. Předpokladem vytvoření Střední Evropy je ovšem nový způsob myšlení a v tomto ohledu Němci musí obětovat určitou část svého dosavadního myš­lení, stejně jako národy Rakousko-Uherska by neměly již setrvávat v protipruské mentalitě. V dalších pasážích této kapitoly předkládá autor charakteristiku obou státních celků a jejich národností. Německo bylo na rozdíl od Rakousko-Uherska rozbito třicetiletou válkou a napoleonskými invazemi, takže se konstituovalo až na základě národní myšlenky. Je dítětem devatenáctého století a mezi velkými evropskými národními celky nejmladším národním státem. Svým uspořádáním je to stát spolkový (Bu­ndesstaat), kdežto Rakousko-Uhersko je svazkem států (Staatenbund). V Ně­mecku převažuje protestantismus, v Rakousko-Uhersku katolicismus. Ně­mecko je techničtější, obchodnější, věcnější, Rakousko-Uhersko romantič­tější, víc obráží východní mentalitu. V obou státech existuje množství rozdílností, které brání vzniku Střední Ev­ropy. Neumanův plán je koncipován na principu národnostní, jazykové a rasové tolerance s důrazem na ekonomický aspekt integrace. Střední Evropou rozumí oblast ležící mezi evropským Západem a Ruskem a má-li se utvořit nějaký ucelený organismus je k tomu nutné vzájemné porozumění Německa a Rakouska.

Střední Evropa má také své předdějiny. Jejich nástin je obsažen ve druhé kapitole. Za jednu ze závažných příčin rozdrobenosti středoevropského prostoru považuje Naumann středověký princip volitelnosti císařů. Ale ať je vlastní příčinou cokoli, jisté je, že Fran­cie a Anglie na jedné straně a Rusko na druhé se poměrně brzy a snadno ustavily do národních organismů, kdež­to střed Evropy od Švédska až po Nea­pol vytvořil zónu neuvěřitelně malých států a státečků. V této zóně nevzniklo natrvalo ani žádné velkoměstské cen­trum srovnatelné s Římem, Kon­stantinopolí, Moskvou, Paříží nebo Londýnem. Vídeňským kongresem byla sice Střední Evropa nově zřízená, leč pod ruskou patronací. Teprve revolucí z roku 1848 vnikají zde nové impulzy ze Západu, dominovalo však přání německé jednoty. Důležitým mezníkem v dějinách Střední Evropy byl rok 1866, kdy Bismarck na základě vítězství v Německé válce nechtěl vytvořit německý národní stát, ale snažil se uchovat spojenectví dvou středoevropských mocností. Vytvořením Dvojspolku se roku 1879 objevily nejpříznivější základy k celistvé Střední Evropě. Proto je možné dnes chápat první světovou válku jako zápas “vněj­ších” velmocí, Anglie a Francie na Západě a Ruska na Východě o udr­žení kontroly nad středoevropským prostorem na jedné straně. Je to zápas o udržení mocenské homogennosti středoevropského prostoru na straně druhé. Vytvořením národních států na­místo Rakousko-Uherska se naplnil záměr první. Koncepce Střední Evropy tím padla a zbylo zde „zradikalizované“ výmarské Německo s velkoněmeckou alternativou uspořádání středoevropských poměrů.

Třetí kapitola je věnovaná otázkám konfesí a národností a Naumann zde vymezuje specifiku Středoevropana. Ve středo­evropské pestrosti podob a charakterů tkví veliká síla, avšak zároveň s ní vy­vstávají politické a společenské nesnáze. Máme sice představu o tom, kdo je Němec, Maďar, Polák, Čech, ale typ Středoevropana ještě nevyspěl, ale teprve se vytváří. Střední Evropa byla místem kontaktu obou částí staré říše římské: Říma a Byzance. Poz­ději místem styku protestantského severu s katolickým jihem. Střední Evropa je v Naumannových očích také místem židovské pří­tomnosti a by bylo dle něj nesprávné ji při tvorbě této jednotné oblasti pominout, protože Židy viděl jako významné činite­le v hospodářském životě, v politice a v publicistice. Naprosto je nezbytné porozumět psychologii malých národů a vyvarovat se paušálních posudků “zvenčí”, nechá­pajících vnitřní tíhnutí těchto národů. Němci mají řadu schopností, ocitají se však v nebezpečí, že ostatním národům neporozumí. Tra­gická vina velkoněmeckých germanizá­torů spočívá v tom, že tyto proměny doby a nové skutečnosti dosud nechá­pou. S národnostními složitostmi jsou spojeny otázky jazykové a zde se musí osvědčit výrazný liberalismus, jinak národy Střední Evropy vykrvácejí v ná­rodnostních sporech. Naumann je přesvědčen, že se po válce oslabí a rozmělní jak velkoněmectví, tak panslavismus.

Významné místo zaujímá v Nauman­nově knize čtvrtá kapitola obsahující v titulu pozoruhodný termín “das mitteleuropäische Wirtschaftsvolk”, středoevropský hospodářský národ. S velkou otevřeností si tu autor klade řadu otázek, jež se stejnou otevřeností zodpovídá. Tvrdí, že příčinou první světové války byl střet kapitalismu prvního stupně, vybudovaného Anglií, s kapitalismem druhého stupně, dosa­ženým v rapidně se vyvíjejícím Něme­cku. Napříč hranic se utváří “hospodář­ský národ”, hospodářské společenství, bez ohledu na jazykovou různost. “Národy a národnosti v Rakousko-Uhersku převzaly, aniž si toho byly vědomy nebo o to usilovaly, svůj mezinárodní tech­nický a obchodní rozvoj z německých rukou. Zprostředkovateli přitom často byli německy mluvící Židé. Jejich spo­lupůsobení nelze podcenit, protože všechno, co se vyskytuje v Rakousku a v Maďarsku v oblasti bank, akciových společností, dopravy, obilných, skladů, obchodu s dřívím a ve výrobě, pohy­buje se uprostřed složitých národností právě proto, že polští, maďarští, čeští a němečtí Židé hledí, aby si vzájemně porozuměli. A tak vzdor všem protes­tům antisemitů jsou Židé ne­zanedbatelnou součástí hospodářského společenství dvojmonarchie.”

V šesté kapitole se věnuje postavení Střední Evropy ve světovém hospodářství. Reálnými středisky světové vlády jsou prozatím Londýn, New York a Moskva, mohou se však vytvořit taková střediska v Japonsku, Číně, Indii či Latinské Americe. Tato válka také rozhoduje, zda takové středisko vznikne v oblasti mezi Londýnem a Moskvou. Pokud nevznikne, pak národy této oblasti se dostanou do postavení států-družice či států – trabantů (Trabantenstaaten). Nyní jsou hotové tři organismy -Velká Britanie, USA a Rusko, čtvrtým může být Střední Evropa. Nestane-li se to, stane se Střední Evropa součástí britského nebo ruského hospodářského systému. Vstup do britského hospodářského systému by byl zaplacen po­klesem do postavení s pouhým teri­toriálním historickým významem. Pro ruský velmocenský svaz by se středoevropské země, a přede­vším Němci, stali inženýry jeho vojen­ského a hospodářského vítězství. Je proto lepší zůstat raději malý a osamocený nežli ruský.

Při rozvažování možností, jaké se Německu nabízejí, přichází Naumann k tomuto závěru: “Pokud nám ještě slunce svítí, musíme se držet myšlenky na vstup do řad předních světových hospodářských velmocí. S tím souvisí připojení jiných středoevropských států a národů. Ty však, odhlédneme-li od rakouských a maďarských Němců, nemají žádný přímý zájem, abychom právě my Němci seděli v nejvyšší radě světových dějin. A my zas na nich nemůžeme vyžado­vat, aby sdíleli naše dějinné pocity, protože v nich bije srdce z jiného rodu a jiné látky. Ze svého hlediska si kla­dou otázku, zda ve volbě mezi němec­kým, ruským nebo anglickým vedením chtějí nebo nechtějí náležet k němec­kému světovému svazku. Jejich situace je podobná té, kterou jsme právě pop­sali, když jsme se zmiňovali o tom, jak by nám bylo, kdybychom museli vstou­pit do ruského nebo anglického svazku a to pouze s tím rozdílem, že malé národy nemají vůbec žádnou možnost prezentovat se jako vůdčí skupiny svě­tového hospodářství. Ve skutečnosti jim zbývá pouze volba mezi izolací nebo připojením, a protože izolace je pro ně vzhledem k jejich vyspělosti a z uvedených důvodů sotva již únosná, musí se dříve či později nějak rozhod­nout, s kterým svazkem mohou nebo chtějí jít, v souladu se zeměpisnou polohou, ekonomikou a duchovním zaměřením. Je to tvrdý tlak, těžký osud, ale je to velice mocné směřování současné doby, kategorický imperativ teritoriálními a národními státy a zbý­vajícím obyvatelstvem světa objeví mocné meziútvary, nepomůže žádné vzpíraní se a naříkání. Je možné zařídit se podle této nezbytnosti dříve nebo později, avšak světové heslo již zaznělo a je třeba je následovat. Ten, kdo se jím bude řídit dříve, bude také v bu­doucnu vyžadovat lepší podmínky nežli ten, kdo se nechá vytěsnit z historické chvíle a vláčet dobou.“ (8)

Vycházeje z toho, že se jeho plán “Střední Evropy” vedené Němci nemusí u ma­lých národů, např. Čechů, setkat s příznivým ohlasem, počítal na jedné straně s dějinnými i hospodářskými tlaky, kterým se ani neněmecké národy nemohou tr­vale vyhnout, na druhé straně byl přesvědčen o atraktivnosti svých návrhů na uspořádání střední Evropy. Naumann se jednoznačně distancoval od jakýchkoliv germanizačních záměrů; např. velmi zřetelně to vyplývá z jeho ostré kritiky metod pruské politiky v Polsku v předválečné době. Požadoval plné respektování ná­rodních zvláštností, jakož i soulad zájmů všech národů náležejících ke “Střední Evro­pě”. Naumann měl v úmyslu dovést myšlenku německo-českého zájmového vyrovnání co nejdál, vyvolil si Prahu jako možné sídlo “středoevropské cen­trály”. To, že při volbě této středoevropské metropole Naumann reflektoval i české zájmy, vyplývá z jeho vize obsažené v závěru jeho knihy o “Střední Evropě”:

“Myslím, že za deset nebo snad i více let přijedu do Prahy a navštívím předsedu nebo místopředsedu Středoevropského výboru pro hospodářství. (…) Zeptám se ho, jak to vy­padá s Čechy a jinými neněmeckými Středoevropany. Ach, odpoví, zpočátku se to ne­mohlo rozběhnout, protože v úřadě mluvíme německy, ale pro české zemědělce a ob­chodníky nakonec bylo dost důležité být s námi v kontaktu. A tu a tam proložím řeč několika českými slovy, často to napomůže vzájemnému porozumění. Vědomě neděláme z těchto věci žádnou principiální otázku, nechceme se, zde ve Střední Evropě, přiklánět k jedné či druhé straně. Němci nám to sice měli za zlé, ale oni už také dobře vidí, že oblast světového hospodářství se dá spravovat jen s jistou mírou všeobecné humanity. Je to tón, který tvrdí muziku. Ostatně, jakou politickou činnost vyvíjejí tam venku lidé, kteří k nám přicházejí, se nás netýká, neboť my zde zastupujeme jen a pouze oblast hospodářství.” (9)

Ohlasy na Neumannovou knihu nebyly v německém prostředí jednoznačné, pro socialisty byl příliš nacionalistický, pro nacionalisty málo. Velký ohlas vzbudil v Uhrách především u občanských radikálů, kteří se domnívali, že německá disciplina, vztah k práci a vědomí povinnosti, by mohly být pro Maďary příkladem. Kniha Friedricha Naumanna se v českých zemích setkala s rozporuplným přijetím. S nadšením ji přijali umírnění političtí představitelé Němců v Čechách, zejména Franz Jesser, Hermann Ullmann a spolupracovníci časopisu Deutsche Arbeit, kteří před rokem 1914 byli nakloněni národnostní dohodě s Čechy. Uvítali, že se v Německu ozval vlivný hlas, který se dokázal vcítit do komplikovaných národnostních poměrů v Čechách a v celé habsburské monarchii. Naopak představitelům nacionalistických spolků Němců z českých zemí se zdálo, že Naumannovy návrhy byly příliš vstřícné vůči Čechům, zvláště když Naumann na několika místech knihy varoval před německou malichernou neústupností a nabádal k velkorysosti ve vztahu k neněmeckým národnostem. Nespokojeni byli také četní němečtí podnikatelé z českých zemí, obávající se říšskoněmecké konkurence v případě úzkého hospodářského a politického spojení habsburské monarchie s Německem. (10)

O Naumannově myšlence “Střední Evropy” se diskutovalo i mezi českou veřejností, a to nejen v kon­zervativních kruzích. V Naumannových nedatovaných zápiscích týkajících se pláno­vaných rozhovorů s českými osobnostmi v Praze na jaře 1916 najdeme poznámky o staročeském politikovi a řediteli Zemské banky v Če­chách Karlu Mattušovi (“V roce 1891 se zúčastnil jako jeden z vůdců jednání o ně­mecko-českém vyrovnání. On i jeho strana tehdy udělali dalekosáhlé ústupky němec­kému stanovisku.”), dále o zakladateli moderní historické školy Jaroslavu Gollovi (“Studoval v Německu a sympatizoval s Německou říší.”), o vůdci českých agrárníků Františku Udržalovi (“Česká strana agrární je nejsilnější a nejlépe organizovaná ze všech buržoazních stran, (…) je to mladá strana (…) a schopná k případným kombina­cím.”), o předním politikovi Mladočechů a bývalém ministru obchodu Františku Fied­lerovi (“Nikdy žádná účast na slovanských akcích a na vztazích s Ruskem.”) a o jeho stranickém kolegovi Františku Maštálkovi (“Velkoprůmyslník /cukr/, zaujímá jedno z vedoucích míst při organizování českého průmyslu a českých bank.”). Také český sociální demokrat Bohumír Šmeral je zaznamenán na tomto seznamu, avšak bez krát­ké charakteristiky, která už pro Naumanna v tomto čase nebyla nutná. Tak mohl Šme­ral už v roce 1915 anonymně uveřejnit v Naumannově časopisu Die Hilfe pří­spěvek, který v mnohém ohledu odpovídal i Naumannově postoji k Čechům (zdůraznění společného bratrství ve zbrani, požadavek větší pozornosti k českým po­žadavkům ze strany německé veřejnosti aj.). Naumann si tedy své partnery pro rozhovory vybíral podle poměrně jednoznač­ných kritérií: museli být loajální ke státu, tedy prorakousky smýšlející Češi, kteří se nepřikláněli ani k Masarykovi ani ke Kramářovi a byli schopni dělat kompromisy. Ta­to očekávání téměř ideálním způsobem naplňovalo publicistické stanovisko již zmí­něného českého agrárníka a říšského poslance Františka Udržala, které pod názvem Ein Wort zur Verständigung aus tschechischen Kreisen (Slovo z českých kruhů o dorozumění) zveřejnil v jednom rakouském časopise v dubnu 1916, odvolávaje se přímo na Naumanna. Udržal v něm zásadně sdělil: “Ano my Češi jsme rakouský národ a zůstaneme jím navzdory mnohým obviněním a podezřením i po válce (…) Češi jsou přece jediný národ v Rakousku, který nemůže šilhat přes hraniční kameny, neboť oni nemají vně Rakouska-Uherska žádného soukmenovce. Pouze v Rakousku můžeme národně vyžít. Trvání Rakouska je proto právě pro nás prvořadou životní nezbytnosti“. Po demonstrativním se distancování od „jednotlivých více svedených než pobloudilých“ žádal více spravedlnosti a rovnoprávnosti pro národy monarchie. Jakmile se jednotli­vé národy v Rakousku nebudou muset obávat o svou národní existenci, nepotřebujeme se obávat ani Naumannovy Střední Evropy. “Bude-li tato cesta “národní spravedlnosti” konečně nastoupena, může se Rakousko stát “vzorem a do­konce jádrem Naumannovy Střední Evropy”.

To byl přesně duševní stav, s nímž počí­tal Friedrich Naumann a na jehož základě chtěl své plány “Střední Evropy” učinit cel­kově přijatelnými také pro Čechy. V roce 1916 vydal Zdeněk Tobolka v němčině sborník „Das Böhmische Volk“ (Český národ), který Naumann shledal hodný recenze. Publikace dělá do­jem, že “máme před sebou národ nanejvýš usilovný” – psal pochvalně v „Hilfe“ a podtr­hl horlivost západních Slovanů v oblasti vzdělávání, která podle něj byla “vlastní ob­zvláště Čechům”. Skutečnost, že příspěvky tohoto sborníku náležitým způsobem oceňovaly “souvislost českého duchovního vývoje s německým duchovním životem” a že celá kniha byla napsána “dobrou němčinou”, vyvolala v Naumannovi ještě větší sympatie. (11)

Při Naumannově návštěvě Prahy na jaře 1916 byli jeho partnery staročeský politik a ředitel Zemské banky v Čechách Karel Mattuš, významný český historik Jaroslav Goll, předák agrární strany František Udržal nebo mladočeský politik a bývalý ministr František Fiedler. Ještě v roce 1916, kdy průběh první světové války nebyl pro odpůrce Německa nijak příznivý, dokázali mnozí Češi rozlišovat mezi různými odstíny německé Střední Evropy a ocenit všechny náznaky pozitivního uznání české kulturní a hospodářské aktivity. (12) Mimo souhlasu dostalo se Mitteleuropě i nesouhlasu ze strany českých národohospodářů, jako byl Karel Engliš nebo Josef Gruber. Tento odpor byl v Čechách spíše ojedinělý a zdrženlivý. Český zahraniční odboj vůči Mitteleuropě postupoval mnohem rozhodněji, protože tento směr české politiky za první světové války považoval za předpoklad zdárného vývoje českého národa rozbití německé nadvlády.

Memorandum T. G. Masaryka z února 1916 přímo reagovalo na německé středoevropské plány všech odstínů již svým názvem: L’Europe centrale pangermanique, ou une Bohęme libre? (Všeněmecká Střední Evropa nebo svobodné Čechy?). V očích Tomáše G. Ma­saryka byl Naumann jen jedním z obzvláště rafinovaných reprezentantů pangermán­ského expansionismu. Naumannův záměr vybudovat v Praze středoevropskou centrálu například interpretoval jednoduše jako pokračování geostrategického myšle­ní Bismarckova ražení. Také mnohé pasáže Masarykových válečných spisů, zvláště pak v jeho brožuře „Nová Evropa“ napsané v letech 1917 -1918, působí i přes nevyřčené námitky jako přímé repliky na Naumannovu ideu “Střední Evropy”. (13)

Když Velká válka přinesla výsledky, které zcela překreslily geopolitickou mapu střední Evropy a Německo s Rakousko-Uherskem byli poražení, respektive zcela rozpuštěni, myšlenka nadnárodní koncepce nezanikla. Velký pokus byl ukončen. Naumann chápal Mitteleuropu nejen jako sjednocený prostor několika národů, ale také jako výchovně vzdělávací úkol pro Němce, směřující k větší toleranci a k potřebě poznat jiné národnosti a jejich zvyklosti. Poltické uspořádání budoucí Mitteleuropy se pohybovalo mezi prvky federalistickými a centristickými. Měla být společná měna, jednotné celní tarify, míry a váhy. Stát by měl mít parlamentní zastoupení, ale rozhodovací kompetence by se nacházely jinde. Předpokládal, že Mitteleuropa se stane útvarem atraktivním, kolem něhož by se seskupily jiné Trabantenstaaten. Brzy se ukázalo, že volný středoevropský prostor se stává politickým vakuem. V roce 1926 přichází Elemér Hantos se spisem „Das Kulturproblem in Mitteleurpa“ (Kulturní problémy ve střední Evropě) obsahujícím časovou analýzu doby po Velké válce, co se vinou touto události ztratilo a kde je možno hledat nápravu. (14)

Deset let po té přichází „německý Moravan“, brněnský průmyslník a myslitel Victor Bauer s knihou „Zentraleuropa, ein lebendiger Organismus“ (Střední Evropa, živoucí organismus). Bauer navazuje na Palackého a Herdera a pracuje se třemi svébytnými typy-západním, východním a orientálním. Střední Evropa je prostor smíšený, utvářený prvky německými, slovanskými, latinskými, maďarskými a židovskými. Přisuzuje specifické místo Židům, kteří se pohybují ve střední Evropě “především mezi národními protiklady, (…) mezi Východem a Západem“. Středoevropské Němce považuje za etnikum vnitře velmi členité a odlišné od říšských Němců. Střední Evropa je vitálnější než Západ, mísí se zde několik prvků a to mužský prvek (západní zkušenosti) a ženský prvek (východní vitalita). Podle něj střední Evropa na západě tvoří hranici spojnici Štětín (Stettin) –Terst (Triest), na východě Královec (Königsberg) – Istanbul a na jihu je její nespodnějším bodem Soluň (Thessaloniké). Střední Evropa je tak vymaněná z říšskoněmeckého elementu a posunuta znatelně na východ a jih.

Herderovou teorii středu si pro své pojednání o střední Evropě vyvolí Felix Weltsch (Das Wagnis der Mitte), pro něhož střed představuje to, co protiklady přitahuje. (15) V tomto období probíhá spor mezi Oscarem Haleckým a českým historikem Jaroslavem Bidlem o to, jak prostor mezi Německem a Ruskem členit. Podle Haleckého Rusko do Evropy nepatří, neruské národy mezi Ruskem a Polskem – Ukrajinci, Litevci, Lotyši, Estonci a Bělorusové patří do východní Evropy. Dělicí čáru mezi Východem a Západem tvoří podle Bidla hranice mezi křesťanstvím a ortodoxií a z tohoto pohledu Rusové, Srbové, Makedonci, Bulhaři ad. patří k Východu. Bidlo se oproti Haleckému přikláněl k dualismu evropské kultury. K otázce střední Evropy se ještě vrací Heinrich von Srbik ve své knize „Mitteleuropa. Das Problem und die Versuche seiner Lösung in der deutschen Geschichte“, vydané v roce 1937 ve Weimaru, v níž zastává názor, že německé dějiny jsou dlouhotrvajícím zápasem o pozice ve středu Evropy a tento region je jím stále otevřen. Tento problém nejde řešit velkoněmecky, ale pro budoucí uspořádání hledat v minulosti u Metternicha. Jeho pokus je „kombinací říšskoněmeckého nacionalismu a rakouského universalismu“. (16)

Rokem 1933 problém střední Evropy podléhá politicko-mocenské instrumentalizeci a není bez zajímavosti, že Naumannův koncept ideolog nacionálního socialismu Alfred Rosenberg odmítal. Vpádem sovětského Ruska v roce 1944 do střední Evropy, realizující sen Ruska ze září 1914 o ruských hranicích na Odře a Lužické Nise, přinesl regionu největší tragedii v jeho dějinách.

V letech 1944 – 1948 bylo vyrváno či přesunuto 31 135 000 obyvatel z jejich původních domovu:

Útěk před frontou ………………………………………..5 650 000 ob.
Násilná deportace do SSSR………………………………488 000 ob.
Repatriace do SSSR………………………………………5 000 000 ob.
Organizovaný poválečný odsun……………………..9 937 000 ob.
Neorganizovaný „divoký“ povalečný odsun …….1 760 000 ob.
Vnitřní poválečné osídlení do r. 1950…………….8 300 000 ob. (17)

Po roce 1945 v německém jazykovém prostoru pojem Mitteleuropa nabyl nepřijatelných konotací a začíná se používat pojmu Zentraleuropa nebo Zwischeneuropa či Mitte Europas. V zemích pod sovětskou vládou mizí také a je nahrazen pojmem východní Evropa. Naumannův projekt Mitteleuropy byl rozmetán výsledky obou světových válek. Jeho kritici dávající mu nálepku „pangermánského ovládnutí“, jeho knihu buď nečetli či nepochopili anebo svou kritikou se snažili zakrýt skutečné plány Nové Evropy. A to rozbití jedněch států a vytvoření nových států bez ohledu zda jeho obyvatelé by se chtěli stát jejich občany či vytváření nových národů násilných sjednocením. Nicméně sama integrační myš­lenka, vytvoření evropského nad­národního hospodářského společenství, se dočkala svého uskutečnění. Evropa, poslední válkou vyřazená ze světovládného postavení, se začala scelovat, a to tváří tvář hrozbě, jakou představovala násilná integrace střední a východní Evropy pod nadvládou Sovětského svazu. A idea Střední Evropy se znovu objevuje v šedesátých letech. (18).Svou úvahu bych ukončil slovy historikovými: „Po pádu habsburské monarchie začaly osvobozené národy přesta­vovat své domovy s mladickým entuziasmem, jejich vůdcové se však odmítli poučit ze stránek historie. Dočetli by se v nich, že pouze sjednocením a obranou práv každého z nich mohou malé ná­rody uchovat svůj národní charakter a svoji svobodu. Německý Drang nach Osten byl zastaven pouze dočasně a Rusko jen krátce oddechuje před tím, než se opět vrátí ke své snaze uskutečnit sen Ivana Hrozného o třetím Římu. Historie ukazuje, jak neúprosné dokáží být její zákony. Kdykoli vznikne v rozlehlém prostoru mezi Baltem, Jaderským a Černým mořem politické vakuum, vstoupí sem ze západu či z východu jeden ze dvou obrů, aby narušil evrop­skou rovnováhu. Tento vývoj započal už v 11. století, kdy byly zni­čeny všechny naděje na vznik velké středoevropské mocnosti.

Má být toto neodvolatelný osud střední Evropy? Odpověď na tu­to otázku budou znát teprve budoucí historikové. Některé ideje však nezemřou nikdy. Myšlenka sjednocení byla mnohokrát pohřbe­na v sutinách středoevropských kataklyzmat, aby se v budoucnu znovu vynořila v jiných podobách. Dveře jejímu nejnovějšímu ožive­ní snad nejsou ani dnes definitivně zavřeny.“ (19)

Poznámky:

(1) Dvorník František, Zrod střední a východní Evropy. Mezi Byzanci a Římem, Prostor Praha 2008, S.16, 301, 303
(2) Szücz Jenö, Tri historické regióny Europy, Kalligram Bratislava 2001, S. 72
Travníček Jiří, (Ed.)., V kleštích dějin. Střední Evropa jako pojem a problém., Host Brno 2009, S. 246-248
(3) Halecki Oscar, Europa. Grenzen und Gliederung seiner Geschichte, Darmstadt 1957
(4) Dvorník František, Zrod střední a východní Evropy. Mezi Byzanci a Římem, Prostor Praha 2008, S. 307
(5) Bidlo Jaroslav, Ce qu´est de l´Europe orientale de l´Orient européen, quelle en est l´importance et quelles furent ses étapes, In: Bulletin d´Information des Sciences historigues en Europe Orientale VI (1934 , S. 11 -13
Pfaff Ivan, Češi mezi západem a východem Evropy v 19. Století, In : Evropa očima Čechů, Sborník ze symbozia konaného v Centru Franze Kafky ve dnech 22.- 23.10.1996, Nakl. Franze Kafky Praha 1997 s.163-166
(6) Travníček Jiří, (Ed.)., V kleštích dějin. Střední Evropa jako pojem a problém., Host Brno 2009, 2/Protofáze, S.248-251
(7) Travníček Jiří, (Ed.)., V kleštích dějin. Střední Evropa jako pojem a problém., Host Brno 2009, 2/Protofáze, S.256
Davies Norman- Moorhouse , Návraty střební Evropy, In: Travníček Jiří, (Ed.)., V kleštích dějin. Střední Evropa jako pojem a problém., Host Brno 2009, S. 100-102
(8) Naumann Friedrich, Mitteleuropa, Volksausgabe mit Bulgarien u. Mitteleuropa, Verlag von Georg Reiner, Berlin 1916
(9) Jaworski Rudolf, Friedrich Naumann a Češi, In: První světová válka a vztahy mezi Čechy, Slováky a Němci, Matice Moravská s.200
(10) Kořalka Jiří, Mitteleuropa Friedricha Naumanna jako plán německé hegemonie v Evropě za první světové války, Dějiny a současnost č. 1/2003 , http://deliandiver.org/2009/12/mitteleuropa-friedricha-naumanna-jako-plan-nemecke-hegemonie-v-evrope-za-prvni-svetove-valky.html
Jaworski Rudolf, Friedrich Naumann a Češi, In: První světová válka a vztahy mezi Čechy , Slováky a Němci, Matice Moravská s.201
(11) Jaworski Rudolf, Friedrich Naumann a Češi, In: První světová válka a vztahy mezi Čechy , Slováky a Němci, Matice Moravská s.202-203
(12) Kořalka Jiří, Mitteleuropa Friedricha Naumanna jako plán německé hegemonie v Evropě za první světové války, Dějiny a současnost č. 1/2003 , http://deliandiver.org/2009/12/mitteleuropa-friedricha-naumanna-jako-plan-nemecke-hegemonie-v-evrope-za-prvni-svetove-valky.html
(13) Masaryk Tomáš G., Nová Evropa, Doplněk Brno 1994,
(14) Jeřábek Miroslav, Za silnou střední Evropou. Středoevropské hnutí mezi Budapešti, Vídni a Brnem v letech 1925-1939, Dokořán Brno 2008s.38-63, s. 143-176
(15) Jeřábek Miroslav, Za silnou střední Evropou. Středoevropské hnutí mezi Budapešti, Vídni a Brnem v letech 1925-1939, Dokořán Brno 2008s.38-63, s. 74-90, 212
Travníček Jiří, (Ed.)., V kleštích dějin. Střední Evropa jako pojem a problém., Host Brno 2009 s. 264
(16) Elvert Jürgen, Mitteleuropa! Deutsche Pläne zur europäischen Neuordnung (1918–1945), Historische Mitteilungen – Beihefte Band 35, Franz Steiner Verlag 1999 S. 286
(17) Davies Norman- Moorhouse , Návraty střební Evropy, In: Travníček Jiří, (Ed.)., V kleštích dějin. Střední Evropa jako pojem a problém., Host Brno 2009, s. 102,
Tabulka In: Travníček Jiří, (Ed.)., V kleštích dějin. Střední Evropa jako pojem a problém., Host Brno 2009. S. 21
(18) Davies Norman- Moorhouse , Návraty střední Evropy, In: Travníček Jiří, (Ed.)., V kleštích dějin. Střední Evropa jako pojem a problém., Host Brno 2009, s. 102-104
(19) Dvorník František, Zrod střední a východní Evropy. Mezi Byzanci a Římem, Prostor Praha 2008 S.307

Literatura:

AshTimothy Garton, Středoevropanem volbou, Institut pro středoevropskou kulturu a Politiku, Praha 1992, ISBN 80-85241-24-2
Bauer Victor, Zentraleuropa, ein lebendiges Organismus, Brünn-Leipzig 1936
Bibó István, Bída malých národů východní Evropy, Kalligram-Doplněk, Brno _Bratislava 1997, ISBN 80-85765-85-3
Dvorník František, Zrod střední a východní Evropy. Mezi Byzanci a Římem, Prostor Praha 2008, ISBN 978-80-7260-195-0
Elvert Jürgen, Mitteleuropa! Deutsche Pläne zur europäischen Neuordnung (1918–1945), Historische Mitteilungen – Beihefte Band 35, Franz Steiner Verlag 1999. ISBN 978-3-515-07641-8
Evropa očima Čechů, Sborník ze sympozia konaného v Centru Franze Kafky ve dnech 22.-23.10.1996, Nakl. Franze Kafky Praha 1997, ISBN80-85844-36-2
Halecki Oscar, Europa. Grenzen und Gliederung seiner Geschichte, Darmstadt 1957
Hantos Elemér, Das Kulturproblem in Mitteleurpa, Stuttgard 1926
Jaworski Rudolf, Die aktuelle Mitteleuropadiskussion in Historischer Perspektive, In: Historische Zeitschrift 247/1988 S. 529-550
Jaworski Rudolf, Na stráži němectví nebo v postavení menšiny? Pražská edice, 2004 ISBN 80-86239-09-8
Jaworski Rudolf, Friedrich Naumann a Češi, In: První světová válka a vztahy mezi Čechy, Slováky a Němci, Matice Moravská, Brno 2000, ISBN 80-902304-8-2 S. 195- 206
Jaworski Rudolf, Tomáš G. Masaryk versus Friedrch Naumann, Zwei Europavisionen im Ersten Weltkrieg, In: Occursus, Setkání, Begegnung, Sborník k poctě 65. Narozenin prof.dr. Jana Křena, Karolinum Praha 1996, ISBN 80-7184-227-3
Jeřábek Miroslav, Za silnou střední Evropou. Středoevropské hnutí mezi Budapešti, Vídni a Brnem v letech 1925-1939, Dokořán Brno 2008, ISBN 978-80-7363-181-2
Kisielewski Tadeusz, Federacja środkowo-europejska, Ludowa Spóldzielnia Wydawnicza, Warszawa 1991, ISBN 83-205-4400-9
Křen Jan, Dvě století střední Evropy, Argo 2005, ISBN 80-7203-612-2
Kučera Rudolf, Kapitoly z dějin střední Evropy, Tschechischer Bationalausschuss in Deutschland, München 1989
Le Rider Jacques, Německo, Rakousko a Střední Evropa, In. Střední Evropa 23/1992 s. 26-36, 24/1992 S.20-27
Masaryk Tomáš G., Nová Evropa, Doplněk Brno 1994, ISBN 80-85765-29-2
Moravcová Dagmar, Československo, Německo a Evropská hnutí 1929-1932, Institut pro středoevropskou kulturu a politiku, Praha 2001, ISBN 80-86130-14-2
Morgenbrodová Brigitt, Česká otázka v říšskoněmecké publicistice 1914-1918, In: První světová válka a vztahy mezi Čechy, Slováky a Němci, Matice Moravská, Brno 2000, ISBN 80-902304-8-2, S. 179 – 194
Nacionalismus, společnost a kultura ve Střední Evropě 19. a 20. století – Nationalismus, Gesellschaft und Kultur in Mitteleuropa im 19.und 20. Jahrhundert, Pocta Jiřímu Kořalkovi k 75. Narozeninám, Karolinum 2007, ISBN 978-80-246-1398-7
Naumann Friedrich, Mitteleuropa, Volksausgabe mit Bulgarien u. Mitteleuropa, Verlag von Georg Reiner, Berlin 1916
Partsch Joseph, Mitteleuropa. Die Länder und Völker von den Westalpen und dem Balkan bis an den Kanal und das Kurische Haff. Gotha 1904.
Salman Harrie, Evropa v novém světle, Éós 1994 ISBN 80-901433-3-4
Szücz Jenö, Tri historické regióny Europy, Kalligram Bratislava 2001
Travníček Jiří, (Ed.)., V kleštích dějin. Střední Evropa jako pojem a problém., Host Brno 2009, ISBN 978-80-7294-323-4
Weltsch Felix, Das Wagnis der Mitte, Mährisch Ostrau 1935

Friedrich Naumann

* 25. března 1860 na faře v Störmthalu, nyní součást Großpösna bei Leipzig; † 24. srpna 1919 v Travemünde, evangelický theolog, liberální politik v době Německého císařství

Dílo:
.„Asia“. Athen, Konstantinopel, Baalbek, Damaskus, Nazaret, Jerusalem, Kairo, Neapel. Hilfe, Berlin-Schöneberg 1899
Demokratie und Kaisertum: Ein Handbuch für innere Politik. Hilfe, Berlin-Schöneberg 1900
Friedrich Naumann und Theodor Barth: Die Erneuerung des Liberalismus. Hilfe, Berlin-Schöneberg 1906.
Die politischen Parteien. Hilfe, Berlin-Schöneberg 1910
Geist und Glaube. Fortschritt, Berlin-Schöneberg 1911
Freiheitskämpfe. Fortschritt, Berlin-Schöneberg 1911
Neudeutsche Wirtschaftspolitik. Fortschritt, Berlin-Schöneberg 1911
Im Reiche der Arbeit. Reimer, Berlin 1913
Gesammelte Schriften. Reimer, Berlin 1913
Mitteleuropa. Reimer, Berlin 1915
Werke. Westdeutscher, Köln, Opladen 1964, Hrsg. u.a. Theodor Schieder

Převzato ze stránek Náš směr.

Související články:

1. Mitteleuropa Friedricha Naumanna jako plán německé hegemonie v Evropě za první světové války

Na strategické náhorní plošině na jih od Kavkazu mezi Kaspickým a Černým mořem, na křižovatce říší, obchodních cest a nájezdů, žili Arméni téměř tři tisíce let. Neustálé dělení jejich země mezi uchvatitele jim přineslo ztrátu nezávislosti a předznamenalo tragédii, která v letech 1915 až 1916 zahubila dvě třetiny jejich komunity žijící v turecké Anatolii. Bylo tehdy zabito téměř půl druhého milionu Arménů. Ti, kteří přežili, uprchli do ciziny a usadili se v Palestině, Sýrii, Libanonu, ve Spojených státech, v Řecku a ve Francii a vytvořili početnou arménskou diasporu. Na počátku 20. století ještě neexistovalo slovo, které by kvalifikovalo etnické čistky. Termín genocida se stal součástí mezinárodního práva až v roce 1948. Arménská agonie, která se odehrála o tři desetiletí dříve, byla první velkou tragédií, při níž byl téměř vyhlazen jeden národ.

Související články:

1. Arménská genocida, část 1
2. Arménská genocida, část 5
3. Arménská genocida, část 6

Ďalším našim spoločným znakom je tiež vedomie ďalekosiahleho úpadku na všetkých úrovniach – intelektuálnej, duchovnej, fyzickej, environmentálnej. Z pozície tohto vedomia stojíme ako svedkovia a obrancovia našej bezprostrednej reality, pričom nám je cudzie relativizovanie typu, že i úpadok je prirodzený a teda nemenej “reálny”. Takéto úvahy považujeme len za jeden zo symptómov modernej ignorancie a nihilizmu.

Naša pozícia je teda v zásade reakčná. Sme reakcionári a nemôže tomu ani byť inak, pretože zastávame názor, že súčasný smer postráda akúkoľvek šancu udržať ľudstvo ako duchovnú bytosť a v našom veku už dospieva do štádia, keď ohrozuje našu samotnú biologickú existenciu. A práve preto názov Pretrvanie, zápas o pretrvanie večných a trvácnych hodnôt, ktoré tu boli dávno pred nami a budú platiť ešte aj dlho po nás.

Ako symbol sme si vybrali znamenie Perúna, vládcu nebeského ohňa, tiež ľudovo známy ako Perúnov kvet. Vidíme v ňom mystérium blesku i letného slnka, ktoré oživujú náš svet, povestné papradie, ktoré podľa predania počas búrkových nocí a na noc letného slnovratu zakvitá zázračným kvetom. Ten, kto prekoná strach a nájde ho, je obdarený schopnosťou porozumenia a prezretia vecí dovtedy skrytých. Je to pre nás symbol vyššieho poznania, nájdenia samého seba, zasvätenia a premeny v nového človeka.

Naša filozofia stojí na troch základných ideových pilieroch, ktorými sú tradicionalizmus, nacionalizmus a environmentalizmus. Preto sa naše motto skladá z troch slov, ktoré tieto piliere reprezentujú: TRADÍCIA – ROD – ZEM. Tradícia v tomto prípade nie je len označením nejakých ľudových zvykov a obyčají, ale označením vyššieho princípu, ktorý stojí nad všetkým a ktorý je večný a trvácny.

Ako píše René Guénon vo svojej knihe Kríza moderného sveta:

“V duchovnej zmätenosti typickej pre našu dobu sa nám stáva, že užívame slovo “tradícia” bez rozdielu pre rôzne veci, často i úplne bezvýznamné, ako sú napríklad jednoduché zvyky bez hlbšieho dosahu, a často dokonca aj zvyky, ktoré vznikli iba nedávno… Rezolútne odmietame označovať týmto slovom čokoľvek, čo je čisto ľudského rádu, na tom musíme výslovne trvať.”

ROD to je národ, ktorý obýva našu krajinu, našu ZEM. Spojenie týchto slov tvorí jednotu a ani poradie nie je náhodné. Tradícia stojí na vrchole všetkého, pod ňou stojí človek a jeho vedomie, a človek sám stojí na zemi, ktorá ho splodila, a ktorá ho živí.

Autor: Franz Chocholatý Gröger

Pojem konzervativní revoluce se poprvé objevuje v eseji Ruská antologie Thomase Manna z roku 1921, představitele konzervatismu Výmarské republiky, a prvně byla zkoumán Arminem Mohlerem v práci Die konservative Revolution in Deutschland 1918–1932. (Konzervativní revoluce v Německu 1918-1932) z roku 1950. Nutno zdůraznit, že konzervativní revoluce není hnutím výslovně politickým, ale jedná se spíše o ideologické hnutí konzervativních intelektuálů.

Mohler rozčlenil konzervativní spektrum na pět základních skupin, k nimž přiřadil autory nebo autorské skupiny. Tato seskupení jsou: národovecká skupina (die Völkischen), mladokonzervativci (Berlin-okruh A. Moellera van den Bruck, Hamburg- seskupení kol Wilhelma Stapela, München skupina kol Edgara J. Junga, o němž jsem již pojednával), časopis Die Tat a jeho šéfredaktor Hans Zehrer, nacionální revolucionáři (tzv. vojácký nacionalismus zastoupený Ernstem Jüngerem a přestaviteli veškerých polovojenských seskupení) a měně významné skupiny a to tzv. Bündnische (Hans Blüher) a Landvolkbewegung. Specifickou skupinu tvoří tzv. osobnosti, a které z pohledu Mohlera boří kategorie (Oswald Spengler, Thomas Mann, Carl Schmitt a zčásti Hans Blüher a Ernst Jünger). (1) Nechme stranou dvě skupiny Bündnische, Landvolkbewegung a národovce a věnujme pozornost těm, kteří jsou nositeli dominantních myšlenkových postupů buď jako jednotlivci Ernst Jünger či ve dvojicích Othmar Spann a Edgar J. Jung.

Osobou procházející napříč tímto spektrem je Carl Schmitt, patřící k nejvlivnějším právním a politickým myslitelům 20. století. Kdo byl Carl Schmitt? Začínal jako kritik státoprávního pozitivismu (1910 -1916), stal se decizionistou a teoretikem novověkého suverénního státu (1919-1932), nacionálním socialistou a učitelem „konkrétního myš­lení řádu a utváření” (1933-1936).A když byl přesvědčen o konci suve­rénní státnosti, načrtl „teorii velmocenského prostoru” (1937 -1950) stejně jako politiku technicko-industriálního světa (1950-1978). Jedna pozice, nebo mnoho pozic? Každopádně zrcadlo tohoto století. A když v něm toto století vidí i to, co nevidí příliš rádo, není to pouze vina teoretika. (2) Ve svých textech Schmitt nastínil teorii právního decizionismu, tedy nadřazenosti politického rozhodnutí v zájmu státu nad ústavní pořádek. Nepřátelství k liberální demokracii přivedlo katolicky orientovaného Schmitta v prostředí výmarské republiky, které bylo samo o sobě republikánskému zřízení vesměs nepřátelské, do řad a kruhu teoretiků „konzervativní revoluce.“

Narodil se 11. července 1888 v rodině malého podnikatele ve vestfálském městečku Plettenbergu. S rodným městem ležícím v katolické enklávě kolem Münsteru zůstal úzce svázán do konce života, ostatně tu prožil řadu let po druhé světové válce. Studoval práva a politickou vědu v Berlíně, Mnichově a Štrasburku, kde v roce 1910 promoval prací Über Schuld und Schuldarten (O vině a druzích viny, vedoucí práce Fritz von Calker) z oblasti trestního práva, kde také v roce 1915 obhájil disertaci a o rok později se tu i habilitoval.(3) V témže roce jako válečný dobrovolník byl převeden k zastupitelství generálního velitelství do Mnichova, 1919 k městskému velitelství. V Mnichově má také svou první profesuru na Handelshochschule München a buď v tomto roce, nebo krátce předtím se seznamuje s básníky Franzem Bleiem, Konradem Weißem, Theodorem Däublerem. Schmitt, obdobně jako básník Däubler, chápal modernu jako epochu ztráty transcendence, jako boj ducha proti postupujícímu světu materialismu a kapitálu, techniky a ekonomie.

V roce 1921 se stal profesorem na univerzitě v Greifswaldu a napsal práci Die Diktatur. Von den Anfängen des modernen Souveränitätsgedan­kens bis zum proletarischen Klassenkampf.(4) Probírá v ní základy nově ustavené výmarské republiky a klade důraz na funkci říšského prezidenta. Decize bez diskuse ztělesňuje diktaturu. Diktatura může lépe uplatňovat vůli lidu než zákonodárné orgány, protože, soudí Schmitt, může provádět rozhodnutí, aniž by ji někdo omezoval, kdežto parlamenty musí o svých krocích diskutovat a dělat kompromisy: „Je-li stát demokratický, pak každé odmítnutí demokratických principů, každé uplatnění státní moci nezávisle na souhlasu většiny lze označit za diktátorské.“ Podle Schmitta se musí k diktátorskému jednání uchýlit všechny vlády, jež chtějí uskutečnit rozhodný krok. Tento „výjimečný stav“ exekutivu osvobozuje od uplatnění jakéhokoli právního omezení její moci, které by použila za normální okolnosti. Diktatury rozlišuje do dvou typů – diktaturu „komisaře“, kterou nalézáme u Římanů, u Bodina, u komisařů absolutistických knížat nebo u lidových komisařů Francouzské revoluce, kde byla zadána ústavní mocí; jejím smyslem bylo uchránit ústavu dočasnou suspenzí jejích článků. Proti tomu „suverénní diktatura“, zadána ústavodárnou mocí, měla, jako „diktatura proletariátu“ nebo diktatura revolučního Národního shromáždění Francie, vytvořit novou ústavu namísto staré; protože „suverénní“ diktatura je formálně závislá na vůli zadavatele, není možné ji obsahově omezit-fenomén závislé nezávislosti. (5) Při pohledu na výmarskou ústavu mohl Schmitt nazvat její ústavodárné shromáždění „suverénním“ a diktaturu říšského presidenta podle 48. Čl. Říšské ústavy označit jako diktaturu „komisaře“. (6)

Problematické by bylo, co měly tyto odlišné pojmy znamenat v případě rozpadajícího se ústavního konsensu. Následujícího roku přechází na universitu v Bonnu a vydává knihu Politische Theologie. Vier Kapitel zur Lehre von der Souveränität (Politická teologie) se známou první větou knihy „Suverénní jen ten, kdo rozhoduje o výjimečném stavu“. Suverenita je zde spojena s krajní nouzí a suverénní je podle ní ten, kdo v krajním případě rozhoduje o veřejném bezpečí a veřejném blahu. Suverénní kompetence se tak stává jednoznačně nedílnou a neomezenou, suverénní je tedy jeden nebo nikdo a suverenita je monopolem v rozhodování, a kdo rozhodoval suverénně činí tak na základě čisté decize, nepostižitelné právem a normou, neboť se rozhoduje v normativním „nic“. (7) Ve svých analýzách “monopolu na rozhodnutí” se odvolává na Jeana Bodina, otce moderního pojmu suverenity, jako klasický příklad pro ono “decizionistické” rozhodovací myšlení suveréna, kdy rozhodnutí je tvořeno z normativního nic, není vyvozeno z žádné vyšší pravdy, ale z autority suveréna samotného. Auctoritas, non veritas facit legem – zákony neplatí na základě vztahu k pravdě, ale na základě uznání – to je zásada decizionismu, zde v posledku odůvodněná teologicky. Sdružení decizionismu a výjimečného stavu bylo důsledné. Stát se nyní v jistém smyslu stává tvůrcem práva. „Politická teologie“ měla u Schmitta vlastní, a to několika způsoby interpretovaný, smysl. Měla být a) dějinami pojmů, b) kritikou sekularistických pozemských náboženství a c) theologii polity. „Všechny pregnantní pojmy moderní státovědy jsou sekularizované nelogické pojmy“. (8) Schmitt za politikou stále viděl theologii a metafyziku a bojoval nejen proti ateistickému anarchismu a socialismu, nýbrž také, a to s větší vervou, proti liberalismu jako protivníku stejnou měrou politickému i metafyzickému. V roce 1923 vydává Die geistesgeschichtliche Lage des heutigen Parlamentarismus (Duchovně dějinný stav dnešního parlamentarismu)v níž kritizuje institucionální praktiky liberální politiky a tvrdí, že je ospravedlňuje víra v racionální diskusi a otevřenost. Ovšem ty jsou ve sporu se skutečnou parlamentní stranickou politikou, poněvadž ta bývá výsledkem dohod stranických vůdců na uzavřených setkáních. Parlamentarismus občanského státu měl svůj duchovní princip, svou „ideu“ ve veřejnosti a „diskusi“. (9) Obojí je v moderní masové demokracii zbaveno svého smyslu, místo svobodné konkurence názorů nastoupila propaganda, orientovaná na získání a udržení moci. Veřejnost politických diskusí je nahrazena tajnou politikou jednání za zavřenými dveřmi. Realita parlamentarismu již své „ideji“neodpovídá. Demokracie nebyla v historii vždy spojena jen s parlamentarismem. Tato aliance vznikla společným bojem proti monarchismu, jehož cílem byla sociální demokracie. Césarismus 19. století předvedl spojení plebiscitní demokracie a diktatury, známé z dob spojení plebsu a Ceasara. „Demokracie je identita vládnoucích a ovládaných“ stejně jako „homogenita“ a spojení plebiscitní demokracie vzniklé mlčenlivým souhlasem ovládaných nebo „aklamací“. Tato kritika vzbudila dojem, jako by byl parlamentarismus překonán a má jen úlohu dekorativní, „jako kdyby někdo pomaloval radiátor ústředního topení červenými plameny“. (10) Umírněněji k této otázce vyzněl spis Verfassungslehre z roku 1928.

Dvacátá léta věnoval Schmitt teorii státní suverenity, tuto pozici mění spisem Der Begriff des Politischen (Pojem politična) z roku 1927. (11) „Pojem státu předpokládá pojem politična“. Tato první věta spisu popírá tradiční ztotožnění politiky a státu. Stát zvrátil monopol na politično. Politično můžeme nalézt v každé oblasti konání, lhostejno zda se jednalo o hospodářství, kulturu, náboženství nebo vědu. Kriteriem je „odlišení přítele a nepřítele“. (12) Přátelství a nepřátelství je třeba vnímat jako pojem politický, nepřítel byl „veřejný“ nepřítel, ne osobní protivník. Hostis (polemik) nikoliv inimisus (echthros). Politického nepřítele nebylo nutno milovat, avšak také by neměl být ani nenáviděn. Političnu nelze uniknout. Je pluriversum, žádné univerzum. Světový stát ustavující navždy mír a odstraňující politiku je rozpor v sobě samém. Avšak ani světový stát by neodstranil možnost občanské války a v případě, že by se občanskou válku jednou provždy podařilo odstranit, nebyl by „světový stát“ žádným státem, ale „společnosti konzumu a produkce“. (13) „Všechny pravé politické teorie“ předpokládají „člověka jako zlého“, „zlý“ znamena teologicky „hříšný“, politický „nebezpečný“. Pojem politična mlčky obešel přítele. Ale o soudržnosti politických jednotek, o identitě a homogenitě hovořil Schmitt jinde. „Jádrem politična“ nebylo „nepřátelství“ vůbec, nýbrž odlišení přítele a nepřítele a předpokládá obojí: přítele a „nepřítele“. V oblasti politična nestojí lidé vůči sobě abstraktně jako lidé, nýbrž jako politicky zainteresovaní a politicky determinovaní lidé, jako, vládnoucí a ovládaní, političtí spojenci nebo protivníci, tedy v každém případě v politických kategoriích. Ve sféře politična se nemůže od politična abstrahovat a zanechat jenom všeobecnou lidskou rovnost; stejně tak jako v oblasti ekonomična jsou lidé chápáni jako producenti, konzumenti tedy jen ve specifických ekonomických kategoriích.

V roce 1926 se Schmitt podruhé oženil se Srbkou Dušku Todorovićovou, před tím byl v letech 1916-1924 ženatý se Srbkou Pavlou Dorotićovou. Z tohoto důvodu by, byl exkomunikován z katolické církve. Právník a filosof, jenž byl celý život nadšeným obdivovatelem katolicismu jako “politické formy” a předobrazu ideje politické reprezentace, který hledal souvislosti mezi politickou teorií a teologií a byl považován za bytostně katolického autora, tedy zůstával vyloučen z přijímání svátostí až do smrti své první ženy v roce 1950. Od roku 1928 působí až do roku 1933 na Handelahochschule v Berlině. V roce 1930 se seznamuje s Ernstem Jüngerem a jejich přátelství trvá až do Schmittovy smrti.

Schmittovi byl blízký politický katolicismus a straně Centrum (Zentrumpartei) a v letech 1932/1933 byl poradcem prezidiálních kancléřů Franze von Papena a Kurta von Schleichera a v jejich politice byl zapleten až po vypracování konspirativních nouzových plánů připravovaných důstojníky říšské armády v září, prosinci 1932 a lednu 1933. Dne 20.6.1933 provedl kancléř Franz von Papen státní převrat ve Svobodném státě Prusku, které po celou dobu bylo vzorovou německou republikou stabilních vlád sociálního demokrata Otty Brauna od roku 1920 (poslední 4.4.1925-20. 7. 1932), a nechal se jmenovat říšským presidentem podle čl. 48 ústavy říšským komisařem pro Prusko. Proti tomu vznesla pruská vláda žalobu u Říšského soudního dvora. Schmitt byl právním zástupcem Říše v procesu „Prusko kontra Říše“. 20. 7. 1932 dospělo „poslání nového Pruska o zajištění a prohloubení demokracie v Německu“ ke konci jak prohlásil Otto Braun ve svém posledním rozhovoru s von Schleicherem. Prusko de facto přestalo existovat. (14)

Posledním významným spisem výmarského období je Legalität und Legitimität (Legitimita a legalita) z roku 1932. Práce je na jedné straně útokem na samu legalitu ústavy a na druhé straně je apelem k zabránění možného zneužití legality k účelům odporujících ústavě. Diskutuje otevřeně o možném zákazu KPD a NSDAP a vyslovuje se pro zákaz. Jeho analýza upozornila, zásadně vzato oprávněně, že ústava, která má být neutrální i vůči sobě samé, riskuje své sebezrušení. Varuje Výmarskou republiku před uskutečněním “legální revoluce”, tedy před možností, že strany nepřátelské ústavnímu zřízení obdrží legální cestou moc, politické protivníky vyloučí a “dveře legality” za sebou zabouchnou. (15) Naléhal na říšského prezidenta Paula von Hindenburga, aby zrušil NSDAP a uvěznil její vůdce a vystupoval proti těm lidem v katolické straně Centrum, kteří si mysleli, že nacisty lze zvládnout, budou-li muset zformovat koaliční vládu.

Spolupráce ve Viererově komisi pro vypracování zákona o říšském místodržícím (Reichsstatthalter-Gesetz ze 7.dubna 1933). Pak 1.5.1933 vstupuje do NSDAP (členské číslo 2 098 860). V období 1933 – 1936 objevují se jeho články, jako Vůdce ochraňuje právo (Der Führer schützt das Recht, 1934), který můžeme číst jako pokus o ospravedlnění vraždy E. Röhma, nebo Německá právní věda v boji proti židovskému duchu (Die deutsche Rechtswissenschaft im Kampf gegen den jüdischen Geist, 1936), titul, jenž mluví sám za sebe, dosáhly smutné proslulosti.

V té době upouští pojem decizionismus, který ustoupil „konkrétnímu myšlení řádu a utváření”. Na místo decizionistické antitetiky vstoupilo myšlení trojčlenění. Politickým řádem byl (staticky) „stát”, (dynamicky) ,,hnutí”, (nepoliticky) „národ”, a Schmitt, který do roku 1932 myslel v pochybném případě etatisticky, přiřkl nyní vůdčí roli “hnutí”. Právní myšlení, které až dosud stálo před alternativou „normativismus”, nebo „decizionismus”, bylo rozčleněno triadicky: „normativismus” „decizionismus” – ,,konkrétní myšlení řádu a utváření”. „Utváření” nebylo přitom ničím víc, než byla dříve decize. Politično se stalo, s odvoláním se na Hauriouovo učení o institucích, institucionálnem .(16) Dosud neome­zená decize se ukázala jako „výron již předpokládaného řádu” a dříve samospasitelném decizionism se nalézá v nebez­pečí, že „… punktualizací okamžiku mine nehybné bytí, jež je v každém velkém politickém hnutí obsaženo…“ . (17)

V roce 1936 byl Schmitt denuncován v časopise SS “Das Schwarze Korps” i v “Mittei­lungen” Rosenbergova úřadu: jako katolík, jako přítel Židů, jako protiv­ník NSDAP v legitimitě a legalitě. Ztratil většinu ze svých nacionálně socialistických vysokoškolských politických úřadů, ale až do roku 1945 zůstal profesorem a pruským státním radou. To, co psal v letech třetí říše, bylo ambivalentní, pohyboval se mezi přizpůsobením a podvratnictvím. (18)

Po roce 1936 se Schmitt sám stylizoval do role “přítele” a “bratra” velkého Thomase Hobbese a tak jako byl Hobbes porodníkem suverénního státu, chtěl být Schmitt diagnostikem jeho konce. Schmittův spis Der Leviathan in der Staatslehre der Thomas Hobbes (Leviathan v státovědě Thomase Hobbese, 1938) proka­zoval “nezdar” tohoto velkého symbolu. “Leviathanem“, kterého Schmitt vykládá čtyřmi způsoby: jako smrtelného boha, jako velkého člověka, jako ne-tvora a jako stroj, se Hobbes pokusil pomocí “mytické totality” symbolu obnovit politicko-theologickou jednotu státu, kterou zničila náboženská občanská válka. Tím, že Hobbes učinil víru soukromou záležitostí, oddělil vnitřní víru (fides) a vnější vyznání (confessio), narouboval tak “zárodek smrti”, který “zničil mocného Le­viathana zevnitř a přemohl smrtelného boha”. (19)

Schmitt upustil od roku 1939 od mezinárodně právní kategorie suverénního národního státu a nahradil ji naukou o ,,říši” a “velmocen­ském prostoru”, která se nalézala v dvojznačné blízkosti k politice dané doby. “Velmocenský prostor” byl kategorií “dějinné legitimity” která odrážela konec staré Evropy a vznik nového světového řádu. Ve spisu Land und Meer (Pevnina a moře, 1942) rozšířil Schmitt teorii světového konfliktu mocností v teorii novověkého velmocenského uspo­řádání vůbec. Podle něj bylo toto velmocenské uspořádání založeno na rozdílu pozemských mocností a námořních mocností a nalezlo svoji kon­krétní formu v rovnováze mezi kontinentálními mocnostmi a námořní mocností Anglií. Toto uspořádání ztratilo svoji rovnováhu, nadcházející uspo­řádání bylo nejisté, neboť technika a průmysl revolucionizovaly představy o prostoru a z prostoru uspořádaného podle rozlišení pevniny a moře se stalo “silové pole lidské energie, aktivity a lidských výkonů”.

V roce 1945 je zatčen, vyslýchán a internován v Norimberku. Stáhl se do ústraní, jakéhosi vnitřního exilu, a prožil zbytek života v rodném Plettenbergu. Napsal zde řadu dalších významných textů, v nichž se soustředil zejména na otázky mezinárodní politiky a práva. Systematický závěr teorie velmocenského prostoru tvoří spis Der No­mos der Erde (Nomos země), jenž vyšel v roce 1950. V něm zvolil Schmitt pojem nomos v jeho archaickém významu za základní pojem pro vymezení prostoru, pro souvislost práva a prostoru, uspořádání a lokali­zace všeho práva. Dějiny dosavadního uspořádání světa byly podle této teorie dějinami uspořádání prostorů, právo a politiku bylo možné určit skrze praakty „brát”, „dělit” a „požívat”. V epoše před novověkem vedly tyto praakty k předglobálnímu uspořádání prostoru, v době novověku ke globálnímu. Globální uspořádání prostoru bylo zprvu eurocentrické jako první velké dělící linie mezi Starým a Novým světem (raya, amity line). Tyto linie byly ve 20. století opuštěny vytvořením hemisfér, protikladem Východu a Západu. Stejně jako Pevnina a moře, i Nomos země ponechal budoucí uspořádání prostoru nejasné. U Schmitta, který již v roce 1929 umístil techniku jako těžiště 20. století na konec řady dosavadních “neutralizací” novověku, se stále více prosazoval názor, že “technizace a industrializace… se dnes staly osudem naší země”. S technikou a průmyslem se vynořily moc­nosti překonávající samo prostorové uspořádání a radikálně delokalizující, mocnosti, jejichž politické vymezení prostoru nebylo ještě viditelné. ” (20)

Co znamená konec staré státnosti v epoše techniky, se pokusil ukázat v roce 1963 v knize Die Theorie des Partisanen (Teorie partyzána). Partyzán je pro Schmitta symbolickou postavou 20. století, jako Lenin a Mao, Giap nebo Che Guevara byli symbolem majícím světodějnou sílu. Na pozadí problematiky politického prostoru, mezinárodní vztahy a otázky přirozenosti a nepřirozenosti zobrazuje vývoj partyzánského hnutí od jeho počátků ve španělské partyzánské válce proti Napoleonovi až do moderní doby, analyzuje Clausewitzovy úvahy o partyzánství, zabývá se vlivem, jejž měli na vývoj partyzánského hnutí Lenin, Mao, Stalin, Che Guevara, Castro, zdůrazňujíc, že jedním ze základních znaků partyzána je jeho politická angažovanost. Výchozím bodem je zde věta „válka jako nejextrémnější politický prostředek demonstruje možnost tohoto rozlišení přítele a nepřítele tvořící základ jakékoli politické představy a je proto smysluplná jen potud, pokud toto rozlišení v lidstvu reálně existuje, nebo je aspoň reálně možné.“ Co dokazovalo konec války-souboje a konec justus hostis víc než bojovník, jenž se stal politickým bojovníkem, bojujícím proti koloniálnímu útlaku za národní osvobození nebo proletářskou světovou revoluci? Schmitt mu přiřkl “telurickou legitimitu”. Měl své oprávnění jako někdo, kdo bojoval ještě o kus země, kdo byl “jedním z posledních strážců země”. (21) Partyzán se podobá v mnoha rysech duchovně-politickému partyzánu z Jüngerovy eseje z roku 1957 Waldgang. „Nepřítel“ se v tomto spise stal pojmem interpretovatelným přinejmenším trojím způsobem. Bylo třeba odlišit „absolutního nepřítele“ rasového a třídního nepřátelství od „relativního“ nebo „konvenčního“ nepřítele“ partyzána, proti kterému je třeba legitimně bojovat jako proti vetřelci v cizí zemi.

Posledním větším Schmitovym díle je Politische Theologie II. Die Legende von der Erledigung jeder Politi­schen Theologie ( Pojetí politična II.), Politická teologie je pro Schmitta klíčem k porozumění novověku. Novověk byl pro něj „zákonný“ (legální), ale ne již oprávněný“ (legitimní). Byl charakterizován metafyzikou hybridních sebezplnomocnění, pro něž neexistoval žádný původ, nýbrž již jen emancipace, žádné „ovum“, již jen „novum“.

Přestože nemohl učit, udržel si mimořádný vliv na vývoj sociálních a právních věd. Na návštěvy do Plettenbergu k němu putovali filosofové, literáti, právníci i politologové z různých koutů Evropy. Okruh jeho věrných byl skutečně bizarní: nalezli bychom tu jeho přítele spisovatele Ernsta Jüngera, právního filosofa a socialistu Ernsta-Wolfganga Böckenfördeho, pozdějšího soudce ústavního soudu, filosofa Alexandra Kojéve, levicového historika Reinharta Kosselecka, radikálně-pravicového politologa Armina Mohlera, sociologa Hanno Kestingse a množství dalších předních evropských intelektuálů z různých politických táborů. Publikoval 68 let od roku 1910 do roku 1978. Zemřel na velikonoční neděli 1985.

Smíme ho interpretovat pouze z perspektivy tří let, kdy byl obhájcem bezpráví? Jeho teorie nebyly často lepší než století, ke kterému patřily. Nečteme Hobbese, Machiavelliho nebo Bodina nezávisle na tom, v čem spočívalo jejich aktuální politické zapojení? Dějiny působení jeho idejí ještě nejsou napsány a jejich interpretace je předmětem sporu jako jeho dílo samé. Sám Schmitt v ústraní Plettenbergu pozoroval až do své smrti v roce 1985 se zadostiučiněním, jak se jeho vliv rozšiřuje po světě, a přijímal početné návštěvy svých fanoušků a starých i nových žáků, aniž by mu vadila jejich rozličná politická orientace.

Poznámky:

(1) Urválek Aleš a kol., Dějiny německého a rakouského konzervativního myšlení, Nakladatelství Olomouc. 2009, s.243-244

(2) Ottmann Hennig , Carl Scmitt, in: Ballestren Graf Karl, Ottmann Hennig, Politische Philosophie des 20. Jahrhunderts,. Oldenbourg Wissenschaftsverlag München 1990, s.62

(3) Schmitt, C., Über die Schuld und Schuldarten. Breslau 1910.

(4) Die Diktatur. Von dem Anfängen des modernen Souveränitätsgedan­kens bis zum proletarischen Klassenkampf, München /Leipzig 1921

(5) Die Diktatur. Von dem Anfängen des modernen Souveränitätsgedan­kens bis zum proletarischen Klassenkampf, Auflage 1978. S.144

(6) Die Diktatur. Von dem Anfängen des modernen Souveränitätsgedan­kens bis zum proletarischen Klassenkampf, Auflage 1978. S.240

(7) Politische Theologie. Vier Kapitel zur Lehre von der Souveränität, ,2. Auflage 1934, S. 20, S.42

(8) Politische Theologie. Vier Kapitel zur Lehre von der Souveränität, ,2. Auflage 1934, S.49

(9) Die geistesgeschichtliche Lage des heutigen Parlamentarismus, Auflage, Berlin 1979 S.43

Pozice dnešního parlamentarismu s hlediska dějin ducha, in.: Urválek Aleš a kol., Dějiny německého a rakouského konzervativního myšlení, Nakladatelství Olomouc. 2009, česky překlad str.8-11,34- 38,62-63,81-84.88-90 vydání Die geistesgeschichtliche Lage des heutigen Parlamentarismus z r.1996 (1923)

(10) Die geistesgeschichtliche Lage des heutigen Parlamentarismus, Auflage, Berlin 1979 S. 35, S. 14, S:22. S.10

(11) Der Begriff des Politischen, v: Archiv für Sozialwissenschaft und Sozialpolitik 58 (1927), S. 1-33, Berlin 1928.

Česky: Pojem politična, OIKOYMENH, CDK Praha Brno 2007 ISBN 978-80-7298-127-42007

(12) Der Begriff des Politischen, München / Leipzig 1932,S.26

(13) Der Begriff des Politischen, München / Leipzig 1932,S.50

(14) Ballestren Graf Karl, Ottmann Hennig, Politische Philosophie des 20. Jahrhunderts,. Oldenbourg Wissenschaftsverlag München 1990 S. 72, S.86

Schoeps Hans-Joachim, Dějiny Pruska, Garamond 2004, ISBN:80-86379-59-0 S.245

Moravcová Dagmar, Výmarská republika,Karolinum Praha 2006 S.195

(15) Legalität und Legitimität, Berlin 1968. S.50 n

(16) Staat, Bewegung, VOlk. Die Dreigliederung der politischen Einheit, 2. Auflage 1934 S.12, S. 55 n

(17) Ober die drei Arten des rechtswissenschaftlichen Denkens, Hamburg 1934. S. 35 , S. 8

(18) Ballestren Graf Karl, Ottmann Hennig, Politische Philosophie des 20. Jahrhunderts,. Oldenbourg Wissenschaftsverlag München 1990, S.73-74

(19) Der Leviathan in der Staatslehre des Thomas Hobbes. Sinn und Fehlschlag eines politischen Symbols, Ko1n 1982. S. 31, S. 86

(20) Ballestren Graf Karl, Ottmann Hennig, Politische Philosophie des 20. Jahrhunderts,. Oldenbourg Wissenschaftsverlag München 1990, S.76

(21) Theorie des Partisanen. Zwischenbemerkung zum Begriff des Politi­schen,; 2. Auflage 1975 s.74

Převzato ze stránek Náš směr.

Šest typů universální myšlenky spásy

Když Arthur Moeller van der Bruck vyzval v roce 1922 po ztroskotání Druhé říše měšťanstvo k jejímu novému utvoření, a to na nacionálním základě, použil k popisu vzniklé situace prastaré náboženské, politické, sociální a poetické pojmy. Mystický podtón jeho analýzy musel tehdy vyzařovat velmi silně. O několik let dříve označil Oswald Spengler třetí říši za germánský ideál, věčný Zítřek, který zavazoval a zavazuje všechny velké osobnosti od Danta k Nietzscheovi a Ibsenovi a stává se „ukazatelem touhy po jiném břehu„. Zároveň spatřoval veškerou tragédii faustovské lidské vůle v jejím zaměření na nemateriální cíl.

Nyní se již Zítřek stal Dneškem; myšlenky na zánik se proměnily ve vzpouru; konečný cíl míří k horizontu Dneška, díky veškeré víře v zázraky účinně přetváříme skutečnost. Mystická trojka neznamená pouze ukončení, ale i článek historické řady, která bude mít pokračování. Vstupem Nekonečného do Konečnosti a ztrátou břehu se objevila pevná země, ke které se upínají naše naděje. Záměr realizovat staré ideály sice s sebou nese prostorové a časové omezení, všechny síly národa však neochably a ideály, ke kterým se upínala minulost, jsou díky revolučnímu konzervativismu, tj. konzervativně-revoluční myšlence věčného návratu, opět na denním pořádku.

V jednom fragmentu Novalis praví: „Každé zklamané a znovuobnovené očekávání se vztahuje k určité kapitole v doktríně zítřka.„ Stejně jako přisuzuje matematice pokusy vynalézt perpetuum mobile a vypočíst kvadraturu kruhu, chemii snahu objevit kámen mudrců, filosofii hledání prvního či věčného Principu, člověku touhu po Bohu a po životě v jeho podmanění, tak i politika má usilovat o dokonalý a svobodný stát a věčný mír. Kdyby rozeznal politiku na jedné straně a filosofickou či náboženskou ideologii na straně druhé, mohl by se na tomto místě také zmínit o dobře známé romantické představě třetí říše.

Představa třetí říše se v různých podobách objevovala po tisíc let. Odvěký sen a myšlenka na spásu, štěstí lidstva a na realizaci tohoto štěstí v rámci jednotlivých národů, to vše je rozděleno v rozdílném poměru jednotlivých složek do šesti různých útvarů, jež pokaždé odpovídají ideálu určité „životní formy„ (E.Sprangler).

První je mytická představa rajského věku, pra-času jako přírodního věku lidstva, tedy věku, kdy se člověk ještě těšil bezprostřední Boží ochraně. Rajský věk byl říší lásky a požitku, ve které štěstí nemohla narušit nenávist, nouze, smrt ani nepřátelství. Zlatý věk představuje dokonalý protiklad skutečnosti. Je vybájenou antitezí věcného boje o život. Pokud je člověk unaven, rád se noří do světa pohádek a snů. Představu mytického věku tedy vytvořil estetický člověk.

Druhá představa, teokraticko-religiózní, projektuje vidinu zlatého věku do budoucnosti. Ztracené štěstí vrátí zpět Vykupitel, syn Boží. Objevuje se nová zbožnost. Mesiášské ideje starozákonních proroků a křesťanský chiliasmus jako výraz očekávání tisícileté říše, ideálního „civitas Dei„, se utvářejí v myšlenkách religiózního člověka.

V představě heroicko-imperialistické dochází k sekularizaci ideálu světové monarchie. Celé lidstvo je spojeno pod vládou, která násilným zrušením protikladů vytváří dokonalý právní stav, ve kterém jsou každému zajištěna jeho práva a povinnosti. Není tedy žádný důvod k válce. V tomto smýšlení se uplatňuje energický postoj člověka moci.

Čtvrtá představa, humanitně-filosofická, nezná protiklad mezi teokracií a imperialismem. Podle této představy, která směřuje k výchově lidského pokolení, není duchovní oblast oddělena od světské. Estetický ideál zde odpovídá představám teoretického člověka.

Pátá, prakticko-federativní představa je založena na myšlence účelné dohody mezi zainteresovanými členy světového hospodářského společenství, podle které jsou zisky vyrovnány. Tento pokus o kvadraturu knihu se stává vážným politicko-hospodářským problémem, jejž musí řešit ekonomický člověk.

Šestá je anarchistická či komunistická představa o zrušení soukromého majetku, ze které pramení věčné rozepře a boj za bratrské rozdělení soukromého majetku a za společné vlastnictví. Tyto snahy sociálního člověka vedou zpět k výchozímu bodu básnickému a religióznímu, takže se kruh představ zatáčí do spirály.

Následující schéma může posloužit při výkladu německé filosofie a poesie, přičemž je patrný i paralelismus mezi teokratickým a komunistickým útvarem i federativním a imperialistickým:

1

mytická představa

zlatý věk

estetický člověk

6 2

komunistická představa teokratická představa

stát budoucnosti říše Boží Religiózní člověk

sociální člověk religiózní člověk

5 3

federativní představa imperialistická představa

společnost národů světová monarchie

ekonomický člověk člověk moci

4

humanitní představa

duchovní říše

teoreticky člověk

Tyto útvary jsou na sobě vnitřně závislé. Po odhalení slabých míst v jistém útvaru dochází k jeho proměně v útvar jiný(…)

Národní říše

Ve schématu vývoje politického ideálu nicméně schází definování nového ideálu. Ten však neleží vně kruhu představ, nýbrž uvnitř. Pohroužením do hlubiny národního uvědomění udává magnetická střelka kompasu směr v tomto zdánlivě bludném kruhu. Opouštíme rovinu, na které jsme popisovali jednotlivé „životní formy„, a dostáváme se na zcela jinou úroveň. Pojem „lidstvo„ se nyní rozpouští v mnohosti jednotlivých nacionálních projevů.

Vezmeme-li výše uvedené schéma do ruky a čtyřikrát ho otočíme, jeho vztah k dějinám a umístění na mapě Evropy bude zřetelnější. Mytická představa zlatého věku a humanitně-teoretická představa duchovní říše, stejně jako ideály básnictví a filosofie se sice vznášejí kdesi v zásvětí, ale teokratické a komunistické ideály se uplatňují na východě, rovněž myšlenkám federativním a imperiálním se dostalo politické realizace na západě. Mezi východem a západem je umístěna osa sever-jih, na níž musí dojít k zrušení protikladů, a to za předpokladu, že těžiště této osy bude umístěno ve specifickém bodě. Každý národ může sdílet harmonii s celým lidstvem pouze tehdy, je-li sám vnitřně harmonický. Svou existenci tedy národ nesmí popřít. Z národního způsobu existence potom vyplývá i zaměření, k němuž by měla směřovat vůle. Objasněme si tuto tezi na příkladu: pokud italskému lidu vyhovuje fašistická představa kooperativního státního absolutismu, dnešní Německo nalézá spásu v národně-socialistické představě o národní říši, jejímž zastáncem je německý člověk:

5 6

federativní představa komunistická představa

společnost národů stát budoucnosti

ekonomický člověk sociální člověk

4 5 1

humanitní představa nár-soc představa mytická představa

duchovní říše národní říše zlatý věk

teoretický člověk německý člověk estetický člověk

3 2

imperialistická představa teokratická představa

světová monarchie říše Boží

člověk moci religiózní člověk

Ze středu schématu se spřádají vztahy ke všem útvarům, které v dějinách německého národa hrály jistou úlohu a podílely se na formování a výchově německé povahy.

Nyní se opět stává vzorem zlatý věk, období neposkvrněné přirozenosti nordického lidství a s vůdčí ideou oběti; víra v Božské poslání Vykupitele a Vůdce se stává jistotou. Mobilizace všech rysů estetického, religiózního, uvědomělého, teoretického, ekonomického a sociálního člověka, tak jak jsou obsaženy v typu člověka německého, by měla přispět k realizaci ideálu národní říše (…)

Doslov

Literární historik a filosof dějin Julius Petersen(5.11.1878 – 22.8.1941) měl v době Hitlerie již zvučnou pověst a prominentní postavení. Profesor germánských literatur na berlínské universitě, předseda výmarské Goethovy společnosti, společně s Ernstem Bertramem vydavatel předního německého literárněvědného periodika dvacátých a třicátých let Euforion (od r. 1.933 příznačně přejmenovaného na Dichtung und Volkstum), editor a interpret děl Lessingových, Schillerových a Fontanových, přední znalec německé romantiky, už rok po nástupu Hitlera k moci popravuje ve své knize „nepokojné židovské literáty Landauera a Miihsama„ a určuje další „závazné„ úkoly, jež nyní stojí před německými spisovateli. V celé knize se Petersen pokouší sepsat a popsat měnící se symboly, jež se snažíc „syntetické překonání rozdílů„ mezi světem a duchem, Kristem a Dionýsem, říší a Římem… Svůj rozbor dovádí až do začátku třicátých let. Při Lessingově Výchově lidského pokolení se zmiňuje o tom, že tento spis, předjímající Třetí říši, si Mazzini, teoretik italského fašismu, přeložil již před lety. Přes Joachima da Fiore, Luthera, Savonarolu, pietisty 17.věku, jako Johanna Valentina Andrease či Konráda Dippelse, Herdera, Mladé Německo, Raabeho a Fontana, Freytaga jako příznivce pruských junkerů, Ibsena, a Nietzscheho sleduje symbol třetí říše k Schlafovu románu Das dritte Reich (1900), „metafysickým dramatům„ Kolbenheyera a Georgově Nové říši. Nezapomíná se vypořádat se „slabomyslnými a hysterickými výkřiky expresionistů„, pochvaluje si, že většina z nich „už odvandrovala do Moskvy„ nebo zemřela a horlí proti Unruhově pacifismu sloužícímu „ženevské opičárně pod režií Francouzů„. Ke konci už jen nadšeně volá: „Der Führer ist gekommen!„ a svůj spisek ukončuje verši:

Boj je již rozhodnut ve hvězdách.. .Vítězem
zůstane ten, kdo Palládium uchová v zemi své
a pánem zítřků, kdo se změnit zná.

Z německého originálu Die Sehnsucht nach der Dritten Reich in deutscher Sage und Dichtung, J.B.Metzlersche Verlagsbuchhandlung Stuttgart 1934, vybral a přeložil Václav Petrbok. Vyšlo v revue Souvislosti č. 4/1994. Kráceno o poznámkový aparát.

ČÁST 1 – REVOLUČNÍ ROK 1989

Kapitola 1

Rozlamování komunistické struktury

Pracovat na otevírání uzavřených společností jsem začal zhruba před deseti lety. Byl jsem tehdy úspěšným ředitelem mezinárodního investičního fondu a vydělával jsem více peněz, než jsem mohl spotřebovat. Začal jsem uvažovat, co s nimi. Zamlouvala se mi myšlenka založit nadaci, protože jsem vždy cítil, že můžeme-li si to dovolit, měli bychom dělat něco pro druhé. Byl jsem přesvědčený egoista, avšak sledovat pouze svůj vlastní zájem se zdálo mému poměrně ambicióznímu já příliš omezeným. Mám-li mluvit pravdu, od dětství jsem v sobě nosil silně mesianistické představy a cítil jsem, že je musím kontrolovat, nemám-li skončit v blázinci. Jakmile jsem se však domohl úspěchu, přál jsem si popustit těmto představám uzdu, pokud si to mohu dovolit. Když jsem se rozhlížel, kde bych našel nějaký vhodný cíl, dostal jsem se do rozpaků. Nepatřil jsem k žádnému společenství. Jako maďarský žid jsem se nikdy nestal Američanem.

Z Maďarska jsem odešel a moje židovství se neprojevovalo formou nějaké kmenové věrnosti, jež by mne vedla k tomu, abych podporoval Izrael. Naopak, byl jsem hrdý na to, že jsem v menšině, že jsem outsider, schopný vidět věci z jiného úhlu. Pouze schopnost myslet kriticky a povznést se nad partikulární nazírání mohla vyrovnat nebezpečí a urážky, jimž jsem byl jako maďarský žid vystaven za 2. světové války. Uvědomil jsem si, jak hluboký je můj zájem o koncepci otevřené společnosti, v níž lidé jako já mohou žít svobodně, aniž by byli uštváni k smrti. Proto jsem svou nadaci, jejímž cílem bylo rozvíjet otevřené společnosti a napomáhat k otevírání uzavřených, nazval Open Society Fund.

Měl jsem značné výhrady k charitativní činnosti. Zformovala mne zkušenost nemajetného studenta v Londýně. Šel jsem tehdy na Židovský podpůrný výbor, abych požádal o finanční pomoc, ale tamní lidé mne odmítli a řekli, že nepodporují studenty, pouze mladé začínající obchodníky. Jednou jsem o Vánocích pracoval na železnici jako nosič a zlomil jsem si nohu. Rozhodl jsem se, že to je příležitost dostat z těchto darebáků nějaké peníze. Šel jsem za nimi a řekl jim, že jsem pracoval ilegálně, když jsem si zlomil nohu, a nemám tedy nárok na státní podporu. Nemohli mne odmítnout, ale pěkně mi ztrpčili život. Abych si mohl vyzvednout své peníze, musel jsem se každý týden vyškrábat o berlích do třetího patra. Ve stejné době od nich pobíral podporu i jeden můj přítel. Spolupracoval s nimi; byl ochoten naučit se obchodovat, ale stále ztrácel místo. Mně za nějaký čas další pomoc odmítli. Napsal jsem předsedovi Výboru srdceryvný dopis. Řekl jsem, že nezemřu hlady, ale že mne bolí způsob, jak jeden žid pomáhá druhému v nouzi. Předseda mi nabídl, že mi budou týdenní částku posílat, aniž bych musel chodit do úřadu. Tuto nabídku jsem taktně přijal, i když už jsem měl dávno sádru z nohy pryč a když jsem stopem podnikl výlet do jižní Francie, oznámil jsem jim, že už jejich podporu nepotřebuji.

Z této zkušenosti jsem se naučil mnohému, co mi dobře posloužilo, když jsem měl vlastní nadaci. Pochopil jsem, že úkolem žadatele je dostat z nadace peníze a úkolem nadace je chránit sebe samu. Židovský podpůrný výbor mne sice prozkoumal skrz naskrz, ale nepřišel na to, že čerpám rovněž dávky z Národní podpory. Díky tomu jsem mohl psát s takovým morálním pobouřením předsedovi, i když jsem podváděl. Rovněž jsem přišel na to, že dobročinnost může mít stejně jako jakékoli jiné lidské snažení nezamýšlené důsledky. Paradoxem dobročinnosti je, že z příjemců, jako byl např. můj přítel, dělá pouhé předměty dobročinnosti. Tuto nesnáz lze překonat dvojím způsobem. Buď se stát nadmíru byrokratickým po vzoru Fordovy nadace, anebo nebýt vůbec vidět – poskytovat podpory bez vypisování konkursů a zůstat v anonymitě. Zvolil jsem tuto druhou alternativu.

První velký podnik jsem rozvinul v roce 1979 v Jižní Africe, kde jsem v univerzitě v Kapském městě objevil instituci oddanou ideálu otevřené společnosti. Určil jsem stipendium pro černé studenty, které bylo dostatečně velké, aby mohlo mít vliv na celou univerzitu. Tento model však nefungoval tak dobře, jak jsem doufal, protože univerzita nebyla tak přístupná různým názorům, jak tvrdila, a mými fondy byli podporováni zčásti studenti, kteří tu již byli, a pouze zčásti se z nich nabízela místa studentům novým. Nicméně nezpůsobil ani žádnou škodu.

Začal jsem se skromně angažovat v podpoře lidských práv jako člen Helsinského a Amerického výboru a jako jejich podporovatel. Moje nově utvořená Nadace pro otevřenou společnost rovněž nabídla určitý počet stipendií ve Spojených státech disidentským intelektuálům z Východní Evropy a tento program mne přivedl k založení nadace v Maďarsku. Po jisté době však byly problémy s vybíráním kandidátů, protože jsme všechno museli domlouvat ústně, což nebylo nejspravedlivější. Napadlo mne, že by bylo prospěšné ustavit v Maďarsku zvláštní výbor a vypisovat konkurs veřejně. Vešel jsem ve styk s maďarským velvyslancem ve Washingtonu, který kontaktoval svou vládu a k mému velkému úžasu jsem dostal kladnou odpověď.

Když jsem se odebral najednání do Maďarska, měl jsem k dispozici jednu tajnou zbraň: byli tu příjemci stipendií z Nadace pro otevřenou společnost a toužili mi pomoci. Na straně vlády byl mým partnerem při jednání Ferenc Bárta,* jenž se zabýval zahraničně-ekonomickými vztahy a viděl ve mně expatriovaného obchodníka, kterému by rád prokázal laskavost. Zavedl mne do Maďarské akademie věd a uzavřeli jsme dohodu mezi Akademií a právě založenou Sorosovou nadací v New Yorku (název Nadace pro otevřenou společnost byl pokládán za příliš provokativní). Ustavili jsme společný výbor, v němž byli představitelé Akademie a já jako spolupředseda. Zbývajícími členy byli liberální maďarští intelektuálové, s nimiž souhlasily obě strany. Obě strany měly právo vetovat rozhodnutí výboru. Rovněž měl být vytvořen nezávislý sekretariát, který by pracoval pod záštitou Akademie.

Při výběru svých společníků jsem měl velké štěstí. Za svého osobního zástupce jsem si zvolil Miklose Vasarhelyiho, který byl tiskovým mluvčím vlády Imre Nagyho v roce 1956 a spolu s Imre Nagym byl souzen a odsouzen. V té době pracoval jako vědecký pracovník v jednom akademickém ústavu a třebaže nemohl být oficiálním členem výboru, jako můj osobní zástupce byl akceptován. Byl váženým politikem neoficiální opozice, současně jej však uznávala i vládní místa. Měl jsem také velice dobrého právníka, Lajose Dornbacha, který byl celé věci plně oddán, a pracovala se mnou i celá řada jiných, kteří záměru nadace rozuměli lépe než já.

Před i po podepsání dohody jsme museli absolvovat pár velice obtížných jednání. Vládní úředníci měli za to, že mají proti sobě příznivě nakloněného emigranta, příslovečného amerického strýčka, jemuž se mohou přizpůsobit a využít jej. Zvláště obtížným problémem se stala otázka nezávislého sekretariátu. Myšlenkou vládních představitelů bylo, že výbor bude rozhodovat, sekretariát bude vést záznamy a rozhodnutí pak bude předávat příslušným výkonným orgánům, aby je provedly. Příslušné výkonné orgány byly přirozeně integrální součástí systému státní bezpečnosti. Záležitost se dostala do kritického bodu. Navštívil jsem Gyorgy Aczela, neoficiálního cara přes maďarskou kulturu a blízkého poradce generálního tajemníka Kádára. Oznámil jsem mu: „S tím nemůžeme souhlasit: balím..” Aczel řekl: „Doufám, že neodcházíte se špatnými pocity.” Odpověděl jsem, že jsem přirozeně rozladěn, když jsem tolik měsíců vyjednával. Byl jsem ve dveřích, když se zeptal: „A co vlastně potřebujete k tomu, aby nadace začala pracovat?” „Nezávislý sekretariát. ” „Uvidím, co by se s tím dalo dělat.” Dosáhli jsme kompromisu: mohli jsme mít nezávislý sekretariát, avšak měli tu být též představitelé Akademie a zprávy měli podepisovat jak představitelé Akademie, tak náš sekretariát.

Když jsem mluvil s kandidátem na místo výkonného tajemníka, kterého navrhla Akademie, řekl jsem mu: „Nebudete mít lehkou práci, protože budete muset sloužit dvěma pánům.” „Jen dvěma?” odpověděl, z čehož jsem vyrozuměl, že bude muset podávat zprávy i bezpečnostní službě. Naše pracovní vztahy však byly nakonec dobré. Jeden z členů sekretariátu, kterého jsem sám vybral, ztratil pro svou politickou činnost místo. Oficiální strana protestovala proti tomu, abych jej zaměstnával a prohlašovala, že jeho charakter není bez chyb. Na přechodnou dobu mu však dovolili zůstat. Po roce se stal členem rovnoprávným s oficiálními členy sekretariátu a všichni spolu od té doby přátelsky vycházeli. Nadace oznámila možnost četných dotací včetně otevřené výzvy k projektům, které by byly nezávislé a měly by inovativní ráz. Hledali jsme způsoby, jak převádět dolary na maďarskou měnu. Naším nejúspěšnějším programem asi bylo obstarávání xeroxů pro veřejné knihovny a akademické instituce za forinty. Forintů jsme pak používali na lokální dotace. Založili jsme stipendia pro spisovatele a badatele zaměřené na společenské vědy, ironií osudu jsme však nesměli dotovat zahraniční obchod, neboť to byl monopol oficiálního výboru, který byl přísně kontrolován bezpečnostní službou. Vedle činnosti Sorosovy nadace pokračovalo udělování stipendií i prostřednictvím Nadace pro otevřenou společnost a nijak jsem se s tím netajil. Ministr výchovy, který dozíral na oficiální stipendia, nakonec kapituloval. Dohodli jsme se, že žádosti se budou podávat dvojmo a příspěvky poskytované naším nezávislým výborem pro stipendia budou automaticky schvalovány oficiálním výborem.

Měli jsme štěstí, že propagandistický aparát komunistické strany zakázal jakoukoli publicitu, týkající se činnosti Sorosovy nadace. V souladu s naší dohodou jsme směli inzerovat v novinách a vydávat výroční zprávu, ale to bylo vše. Veřejnost se tedy o naší existenci dozvídala pouze postupně a pouze v souvislosti s nějakou akcí, kterou jsme podporovali. Řídili jsme se zásadou podporovat jakoukoli iniciativu, která byla spontánní a nevládní. Dotovali jsme experimentální školy, knihovny, amatérské divadelní společnosti, svaz hráčů na citeru, dobrovolné společenské organizace, umělce a umělecké výstavy stejně jako kulturní a výzkumné projekty. Jméno nadace se vynořovalo na nejneočekávanějších místech. Nadace se stala čímsi mytickým právě proto, že se jí dostávalo tak málo publicity. Pro politicky uvědomělé lidi se stala nástrojem občanské společnosti; pro širší veřejnost byla manou z nebes.

Naši činnost jsme pečlivě organizovali tak, aby programy, jež vláda považovala za konstruktivní, převažovaly nad těmi, na něž mohly úřady pověřené sledováním ideologie hledět podezíravě. Postoj úřadů byl rozpolcený. Ti, kteří se zabývali ekonomikou, nám obecně přáli; ti, kdo se zabývali kulturou, byli proti nám. Jen zřídka jsme naráželi na zásadní nesouhlas. A pokud se tak přece stalo, pouze nás to tím více pobízelo kupředu. Činit dobro je ušlechtilé, ale bojovat se zlem může být zábavné.

Jeden z těchto konfliktů vznikl na sklonku roku 1987. Generální tajemník Kádár byl zjevně popuzen, když se dočetl o jednom z našich darů v týdeníku, který pravidelně zveřejňoval přidělované příspěvky. Dotace byla určena na historický výzkum, který by mohl na Kádára vrhnout nepříznivé světlo. Týdeník nesměl nadále referovat o našich akcích. Ministr kultury zároveň vydal oběžník zakazující výchovným institucím, aby se obracely na nadaci přímo, bez předběžného jednání s ministerstvem. Proti oběma těmto krokům jsem protestoval a když se mi nedostalo uspokojivé odpovědi, oznámil jsem, že nepojedu do Maďarska, a do doby, než se celá záležitost vyřeší, nebude nadace udělovat žádné nové příspěvky. V říjnu 1987 se zhroutil trh s cennými papíry a jeden reportér z maďarského rozhlasu se mnou vedl telefonické interview, v němž se mne ptal, zda uzavírám nadaci, protože jsem přišel o majetek. Vysvětlil jsem mu důvody, proč odmítám přijet do Maďarska. Řekl jsem, že je to nedorozumění, které se jistě brzy vyjasní. Rozhovor byl vysílán a úřady se dostaly do rozpaků. Vyhrál jsem a navštívil Maďarsko; když jsem však jednal s premiérem, vedoucí oddělení pro propagandu pan Bérec osobně zakázal jakékoli interview se mnou. Tento zákaz do týdne padl, když moskevská televize informovala o mém setkání s prezidentem Gromykem v Kremlu a v souladu s komunistickou etiketou opakovala tuto zprávu i maďarská televize. Dobře jsem se bavil.

Během času jsme začali lépe chápat priority. Miklos Va-sarhelyi zvláště zdůrazňoval programy určené mladým lidem. Podporovali jsme celou řadu samosprávných kolejí (fakultní domovy, v nichž studenti zaváděli vlastní vzdělávací programy). Ty se později staly základem Svazu mladých demokratů (FIDESZ), který sehrál velkou úlohu při přechodu k demokracii a je dnes jednou ze dvou hlavních opozičních stran v parlamentě. Někteří mladí vědci ze skupiny, kterou jsme poslali do Oxfordu, se později stali vedoucími osobnostmi FIDESZ.

Není na mně, abych posuzoval společenský a politický význam nadace. Mohu pouze vyslovit subjektivní soud. Dařilo se nám nad všechna má nejsmělejší očekávání. Nadace se stala účinnou, hladce fungující organizací, která překypovala duchem. Po úvodním období, kdy se teprve rozbíhala, jsem na ni ani nemusel vynakládat mnoho času: všechno šlo samo. Bylo radost rozhodovat, když jsem věděl, že tato rozhodnutí budou provedena. A ještě větší potěšení bylo, když jsem zjistil, že nadace pracuje způsobem, o němž jsem sám ani nevěděl. Když jsem jednou letěl z Budapešti do Moskvy, seděl jsem vedle neobyčejně vzdělaného cikána. Byl to etnograf, zabývající se sbíráním cikánských tanců. Když jsem mu řekl, jak se jmenuji, sdělil mi, že cestuje na stipendium naší nadace. Na letišti v Moskvě jsem narazil na osmnáct maďarských ekonomů, kteří jeli do Číny na studijní cestu, kterou sponzorovala nadace. Byl to šťastný den.

Povzbuzen úspěchem maďarské nadace, vysunul jsem tykadla, abych zjistil, zda by i Čína nebyla ochotna zřídit něco podobného. Na jaře 1986 jsem se setkal s Liang Chen-gem, autorem knihy Syn revoluce,** těsně před tím, než odjel na návštěvu do Číny. Získal mezi reformátory dobré kontakty a výsledkem bylo, že maďarská nadace pozvala osmnáct čínských ekonomů, aby přijeli a studovali reformní proces v Maďarsku a Jugoslávii. Návštěva byla velice úspěšná, protože ke skutečným kontaktům došlo mimo oficiální kanály a čínští ekonomové hodně pochopili. Setkal jsem se s nimi v Maďarsku a s Čchenem Ji-či, který stál v čele Ústavu pro ekonomickou reformu, jsem projednal pojetí nadace. S Liang Chengem, který se stal mým osobním představitelem, jsem se odebral do Číny a podle maďarského modelu jsem tu ve spojení s ústavem Čchena Ji-čiho jako svým partnerem vybudoval nadaci. Pao Tung, hlavní tajemník Čao Cjanga, generálního tajemníka komunistické strany, přemohl úředního šimla a na místě nadaci schválil.

Pao Tung i nadace se však dostali do nesnází, když se Paovi političtí nepřátelé pokusili využít nadace k útoku proti němu. Připravili důkladný materiál, v němž byl označen za agenta CIA a antikomunistického spiklence. Pao Tung přešel do protiútoku a předložil obsáhlou informaci o jiných mých nadacích, aby dokázal mou poctivost. To nebylo obtížné, neboť se svými úmysly jsem se nikdy netajil a v roce 1987 jsem založil nadaci i v Moskvě. Sám Gromyko stvrdil její schválení, když mne oficiálně přijal v Kremlu. Přesto však nějaká vysoká stranická rada rozhodla, že nadace musí být zrušena a že mi mají být vráceny peníze. Musel osobně zasáhnout Čao Cjang, aby toto rozhodnutí bylo zrušeno. Dohodl se s Čchenem Ji-či, že rezignuje na své místo spolupředsedy, a naší hostitelskou organizací se stalo Mezinárodní středisko kulturní výměny, jehož předseda, jak se ukázalo, byl vysokým úředníkem bezpečnostní služby.

O těchto zákulisních manévrech jsem nebyl plně informován, ale nebyl jsem spokojen se způsobem, jímž nadace pracovala. Ztrpčoval jsem život nešťastnému Čchenovi Ji-či, protože jsem mu vyčítal, že příliš mnoho peněz vynakládá na svůj ústav, a byl jsem natolik naivní, že jsem byl rád, když se vzdal kontroly. Nadace však s novým řízením nefungovala lépe.

Byl jsem konsternován, kdyžjsem byl navštívit jeden z našich projektů: putovní knihovnu, kterou řídili pionýři. Bylo to naprosto formální: děti v uniformách, upjatí vychovatelé, nesmyslné projevy a děti tvořící tableau vivant, které mělo znázornit používání knihovny. A co bylo nejhorší, sekretářce nadace se tento výjev tak líbil, že měla slzy v očích.

K mému sluchu začaly docházet některé nepříznivé poznámky ed lidí, kteří jednali s nadací. Nakonec mi jeden Číňan, který od ní dostával podporu, řekl, že nadaci řídí bezpečnostní služba. Brzy na to byl Čao Cjang zbaven moci a já jsem toho využil jako záminky k tomu, abych svou činnost v Číně přerušil.

Po tvrdém zákroku na náměstí Tchien-an-men zaujímala nadace přední místo v obviněních proti Čao Cjangovi a Pao Tungovi. Čaovi vytýkali tři věci: „buržoazní uchylkářství”, protože byl příliš mírný ke studentům, prozrazování státního tajemství, protože Gorbačovovi řekl, že Teng Siao-pching stále vládne rozhodující mocí, a konečně zrada, protože dovolil činnost nadace. Zrada je vždy obvinění nejzávažnější. Když jsem se o tom dozvěděl od Čchena Ji-čiho, jemuž se podařilo z Číny uprchnout,*** napsal jsem Teng Siao-pchingovi dopis, v němž jsem mu navrhl, že přijedu do Číny anebo mu podám jakékoli potřebné informace, abych očistil své jméno. Napsal jsem mu mimo jiné toto:

V prvním roce (1986-87) obdržela čínská nadace více než 200 žádostí o podporu a udělila celkem 40 grantů. V druhém roce (1987-88) obdržela čínská nadace více než 2 000 žádostí a udělila celkem 209 grantů. Všechny granty byly veřejně oznámeny ve výročních zprávách Čínské nadace. Domnívám se, že každému, kdo se seznámí s granty poskytnutými čínskou nadací, bude jasné, že se v Žádném případě nejedná o podporu podvratné činnosti. Naopak uvidí, že tyto granty byly plně v souladu s veřejně vyhlášenými cíli nadace. Ti, kdo spolupracovali s čínskou nadací, činili tak v dobré víře, že slouží zájmům čínského lidu a že se účastní činnosti schválené Čínskou vládou.

Dovídám se, že v Číně kolují pověsti, že jsem ve spojení s CIA nebo s nějakou jinou podobnou vládní agenturou. Tyto pověsti nejsou pravdivé. Prostředky, které jsem poskytl čínské nadaci a ostatním nadacím, které jsem založil, jsou výhradně moje vlastní. Moje finanční poměry lze lehce zkontrolovat. Dosáhl jsem velkého úspěchu v ekonomickém systému, který umožňuje nashromáždit značné bohatství, a jsem připraven pomoci čínské vládě s reformou ekonomiky, aby se stala zdrojem bohatství pro celou zemi.

Pro tentokrát jsem svou podporu čínské nadaci pozastavil. Jsem nicméně ochoten ji obnovit. Naznačí-li Čínská vláda přání uskutečňovat politiku ekonomické reformy a otevřenosti, a bude-li deklarovat, že ti, kdo budou spolupracovat s čínskou nadací, nebudou kvůli tomu trpět žádné příkoří, budu ochoten znovu začít poskytovat podporu pro činnost nadace. Nic mi nebude milejší než moci znovu navázat přátelství a produktivní spolupráci s vaší vládou.

Můj dopis byl vytištěn v Přehledu stranických dokumentů, který mel Širokou publicitu, což naznačovalo, že obvinění padlo. To vše byla velice nepříjemná zkušenost.

Když jsem se podíval nazpět, uvědomil jsem si, že založení nadace v Číně byla chyba. Čína nebyla pro něco takového připravena, protože tu nebyla nezávislá či disidentská inteligence. Lidé, o které se nadace opírala, byli členové stranické frakce. Nemohli být ke mně naprosto otevření a upřímní, protože především byli zavázáni své frakci. Nadace se nemohla stát institucí občanské společnosti, protože občanská společnost tu ještě fakticky neexistovala. Bylo by bývalo lepší, kdybych poskytl dotaci přímo ústavu Čchena Ji-čiho, který potřeboval podporu.

Po revoltě z roku 1989 se podmínky změnily. Před masakrem na náměstí Tchien-an-men musel kdokoli, kdo si přál změnit společnost, působit uvnitř strany. Pro disidenty, nezávislou inteligenci tu bylo málo prostoru, protože společnost byla naprosto podřízena straně a nemohla je tolerovat. Po masakru však strana ztratila důvěru lidí. Ti, kdo byli ze strany vyloučeni anebo přišli o svá místa, budou moci přežít, protože společnost je bude podporovat. To bude počátek nezávislé disidentské inteligence.

Díváme-li se z této perspektivy, byla čínská revolta z roku 1989 ekvivalentem maďarské revoluce z roku 1956. Doufám, že doba, během níž vydá své plody, nebude tak dlouhá, jako tomu bylo v Maďarsku. Maďarsko bylo uzavřeno před vnějším světem, zatímco Čína zůstává otevřená. S telefaxy a cizinci všude kolem již nebude možné obnovit onu přísnou kontrolu myšlení, která tu vládla dřív. Čína se stala příliš závislou na zahraničním obchodě a zahraničních investicích, než aby se mohla vrátit k uzavřené společnosti. Stoupenci tvrdé linie nemohou nadlouho obstát.

Krátce po čínském dobrodružství jsem ustavil nadaci v Polsku. Nadace pro otevřenou společnost měla v Oxfordu pod vedením Dr. Zbigniewa Pelczynského velice úspěšný program udílení stipendií pro polské studenty a pozvání pro hostující profesory a vedle toho podporovala i jiné záležitosti týkající se Polska. Pelczynski, jenž pravidelně navštěvoval Maďarsko, mne přesvědčil, abych zkusil své štěstí i v Polsku samém.

Myslel jsem si, že to bude snadné: Pelczynski byl ochoten vyjednávat s vládou a já jsem měl vlastní kontakty s občanskou společností. Ale tímto způsobem to nešlo. Polští přátelé trvali na tom, aby nadace byla naprosto nezávislá na vládě a já jejich přání respektoval. Nadace byla založena, ale nemohla pracovat: nemohla dokonce najít ani místo pro své kanceláře. Členové rady sice docházeli na schůze, ale výsledky byly nepatrné. Ve výboru rovněž vládla hluboká neshoda o tom, jakým směrem má nadace působit. Někteří členové chtěli, aby se soustředila na akademickou činnost, jiní měli na mysli širší úlohu. Protože neměla jasný směr, nepodařilo se nadaci, aby se ustavila jako nástroj občanské společnosti.

Tento problém jsem si uvědomoval, ale neměl jsem čas ani energii na to, abych se jím zabýval. Když se k moci dostala Solidarita, požádal jsem výbor, aby odstoupil a předal nadaci do rukou nového týmu v čele se Zbigniewem Bujakem, bývalým vůdcem Solidarity ve Varšavě, který ji, jak jsem doufal, měl konečně rozběhnout.

Varšavu jsem navštěvoval jen příležitostně, na jeden či dva dny. I tak se mi téměř okamžitě podařilo navázat úzký osobní kontakt s hlavním Wałęsovým poradcem Bronislawem Geremkem. Rovněž mne přijal prezident generál Jaruzelski a dal nadaci své požehnání. Měli jsme spolu velice zajímavý rozhovor. Navrhl jsem mu, aby zahájil jednání se Solidaritou. Řekl, že je ochoten mluvit prakticky s kýmkoli a že se také prostřednictvím církve vskutku snažil dialog navázat; avšak vůdci Solidarity jsou prý zrádci, kteří přiměli západní mocnosti, aby uvalily hospodářské sankce na Polsko, a proto s nimi nechce nic mít. Řekl jsem mu, že jsem se setkal s Geremkem a ten že se staví velice kladně k dosažení nějakého kompromisu právě proto, že ekonomika je v tak špatném stavu a lidé jsou nespokojení. Jaruzelski věděl o Geremkovi mnohem víc než já. „Změnil své náboženství, když už byl dospělý: to nemohl udělat z přesvědčení”, říkal. „Já jsem také změnil .své názory, ale udělal jsem to v mládí.” Řekl jsem mu, že je chyba, je-li takto silně ovlivňován svými osobními city, protože by mu to mohlo bránit v dosažení kompromisu. V demokracii je možné vládnout s méně než padesáti procenty hlasů, avšak není-li demokracie, je třeba mít za sebou všechno obyvatelstvo. A to bez Solidarity není možné. Řekl jsem mu, že Solidarita bude nesmírně riskovat, vstoupí-li do jednání, protože každý ekonomický program bude zahrnovat striktní redukci těžkého průmyslu, což poškodí dělníky, kteří jsou základem Solidarity. Přesto však jsou ochotni chopit se příležitosti, protože jim jde o budoucnost Polska jako země. Moje tvrzení, týkající se politického rizika, jemuž by se Solidarita vystavovala, hluboce na Jaruzelského zapůsobilo, neboť, jak jsem se později dozvěděl, opakoval je následujícího dne na zasedání politbyra.

Moje nadace byla nazvána po Stefanu Batorym, maďarském šlechtici, který se stal polským králem a ve válce porazil Rusy. Na zpáteční cestě mi tlumočník reprodukoval slavný výrok Stefana Batoryho: „Pro Poláky můžete udělat hodně, ale ne s nimi.” Cítil jsem, že nadace byla pojmenována příhodně.

Poznámky:

* Nyní prezident Ústřední banky.
** Naklad. Alfred A. Knopf, Inc,. 1983.
*** Čchen Ji-Či vyložil historii nadace v rozhovoru s Lu Kengem dne 1. října 1989 v Paříži: Čchen Ji-či odhaluje spiknutí, jimi byl svržen Čao Cjang – úplné vylíčení případu Soros. Pchai-sing č. 203, I. listopadu 1989.

Z anglického originálu “Underwriting Democracy: Encouraging Free Enterprise and Democratic Reform Among the Soviets and in Eastern Europe”, vydaného v roce 1991 nakladatelstvím Free Press, přeložil Miroslav Petříček a Ivan Chvatík. Český překlad po názvem “Směnka na demokracii: Vzestup a pád sovětského systému” vydalo v roce 1991 nakladatelství Prostor, Praha ISBN 80-85190-11-7.

Související články:

1. George Soros: Směnka na demokracii, část 1

Autor: Franz Chocholatý Gröger

Vystřihejte se největšího nebezpečí, jaké existuje –dejme si pozor, aby se život pro nás nestal čímsi obyčejným. Nezáleží na tom, jakou materii je třeba ovládnout a jaké prostředky jsou k dispozici – ona teplota krve, která vchází do bezprostředního kontaktu, nesmí být ztracena. Nepřítel, který ji má, je pro nás cennější než přítel, jenž ji nepoznal. – Ernst Jünger.

Toto jest motto aristokrata zákopů, revolučního nacionalisty, tvůrce magické prózy se snovou inspirací, entomologa, věčného cestovatele, osobnosti konzervativní revoluce, který se narodil před sto patnácti lety. S jeho jménem je spojen boj za nové čili „pravé Německo”. A zrození dělníka z ducha války. Tam, kde „granáty hučí jak železní ptáci“ nemůže se člověk spoléhat na jistoty, není kam uniknout. Člověk se tak dostává do bezprostředního kontaktu s běžně nedostupnými projevy života. Pociťuje záchvěvy vyšší neosobní moci. Jeho život získává na kvalitě, že snáší stále větší bolest. Kdo neuhýbá bolesti, neutíká před základními projevy života do smluvně zajištěného bezpečí, ten má vůli podřídit se přesažným silám a hodnotám a udělat již krok, aby překonal typ občana a vrostl do celostní formy dělníka. Lidství zde vystupuje ve formě figury dělníka (Gestalt des Arbeiters). Dělníka, který ovládne planetu a svět změní ve Werkstattlandschaft (výrobní krajinu). „A naše víra spočívá v tom, že vzestup dělníka se co do významu shoduje s novým vzestupem Německa“. (1)

Ernst Jünger se narodil 29. března 1895 v Heidelbergu, jako nejstarší ze šesti dětí chemika Dr. Ernsta Jüngera (1868-1943) a Karoline roz. Lampl (1873-1950). Ernst Jünger vyrůstal v Dolním Sasku (Niedersachsen) – Hannover, Braunschweig, Wunstorf, Hameln – a od roku 1907 žil s rodinou v Rehburgu, kde navštěvoval se sourozenci Scharnhorst Realschule ve Wunstorfu. V této době se u něj objevuje slabost pro dobrodružné příběhy a lásku pro entomologii. Spolu s bratrem Georgem Friedrichem se v roce 1911 stává členem hnutí Wandervögel ve Wunstorfu. Tam začal psát své prvé verše, které vyšly v časopise hnutí Wandervögel. V listopadu 1913 utíká z domova do Francie a ve Verdunu se zavazuje k pětileté službě v Cizinecké legii. Dostává se do výcvikového tábora v Sidi Bel Abbes v Alžíru, odtud utíká s přítelem do Maroka, kde je zatčen a vracen k Legii. O šest týdnů později je propuštěn po intervenci otce a kvůli svému věku., Tehdy také poprvé navštívil Afriku, kterou barvitě popsal ve své knize Africké hry (Afrikanische Spiele), publikované v roce 1936. (2)

Dne 1. srpna 1914, krátce po vypuknutí první světové války se přihlásil jako dobrovolník k pěšáckému regimentu Generalfeldmarschall Prinz Albrecht von Preußen (Hann.) číslo 73. Po složení nouzové (válečné) maturity absolvuje vojenský výcvik a v prosinci je na frontě v Champagne a zde je 24. 4. 1915 zraněn. Na radu otce se vydá na cestu důstojnické kariéry (kadet) a 27. 11. 1915 je znovu na francouzské frontě jako poručík, kde si pro odvahu při akcích získává jméno. Během druhé bitvy na Sommě je zraněn a 16. 12. 1916 vyznamenán Železým křížem I. třídy. V roce 1917 ho najdeme na bojištích západní fronty v intenzivních zákopových bojích jako velitel průzkumných hlídek, za odvahu je 4. 12. 1917 vyznamenán Preußischer Hausorden von Hohenzollern, rytířským křížem s meči. V březnu 1918 přežil granátový útok a srpnu 1918 je zraněn u Cambrai a zbytek války prožil v nemocnici v Hannoveru , kde plně studuje Friedricha Nietzscheho, Arthura Schopenhauera, Ludovico Ariosto a Alfreda Kubina. Veterán od Sommy je 22. 9. 1918 oceněn nejvyšším pruským řádem Pour le Mérite (mimo to byl nositelem Železným křížem II. třídy a odznakem zraněných ve zlatě). Jüngerovy zkušenosti coby velitele průzkumných oddílů zraněného více než tucetkrát ho později vedly k popisu válečných zkušeností, které bezprostředně zachycuje jeho deníková kniha In Stahlgewittern (V ocelových bouřích, 1920). (3) Popisuje zde, jak se mnohokrát úspěšně vyhýbal smrti a zároveň tu odhaluje svou lásku k literatuře, zvláště k Tristramu Shandymu, kterého četl během pobytu v zákopech. Kromě zveřejněné In Stahlgewittern píše další díla o zkušenostech Velké války (Der Kampf als inneres Erlebnis (1922), Sturm (1923), Feuer und Blut (1925), Das Wäldchen 125 (1925), než se obrátil se k jiným tématům. (4) Na rozdíl od pozdějších prací s jejich více reflexní a systematickou koncepční strukturou, je In Stahlgewittern, strukturálně velmi jednoduše stavěny, jako zprávy o zkušenosti autora. Popisuje zápas z pohledu mladých dobrovolníků od prvních setkání na jaře roku 1915 v oblasti Champagne až po ty, které má jako důstojník pěchoty od zákopů Arrasu, přes bitvy u Somme, bitvy ve Flandrech, bitvy u Cambrai po německou jarní ofenzivu roku 1918. Bude cestovat často, často dobrovolně, ale zdánlivě více ho řídí zvědavost a touha po dobrodružství než smysl pro povinnost. Ve velmi nebezpečných situacích ho vede odhodlání přežít a často neuvěřitelné štěstí. Ve Feuer und Blut a Das Wäldchen 125 přebírá epizody z In Stahlgewittern, které rozvíjí podrobněji. Obě knihy se zabývají rozčarováním z válečné horečky roku 1914.

Po ukončení války se stále ještě zotavuje z průstřelu plic u Sapignies (za Velké války byl čtrnáctkrát zraněn) a přitom konfrontován s zhroucením svého světa, německá armáda byla poražena, bylo svrženo císařství. Po návratu ze západní fronty jej brzy zklamaly zjevné projevy dekadence v nově budované buržoazní Výmarské republice. Nová republika je deklarována jako politické násilí a nový stát byl nucen podepsat diktát z Versailles.

Středem jeho zájmu se stává práce Oswalda Spenglera Zánik Západu (Der Untergang des Abendlandes. Umrisse einer Morphologie der Weltgeschichte). (5) Naplněn deziluzí přidal se k elitnímu filozofickému hnutí konzervativní revoluce a brzy se stal jedním z jeho hlavních intelektuálních představitelů. Do 31. 8. 1923 slouží v Reichswehru jako poručík 16. pluku v Hannoveru a krátkou dobu je ve Freikorpsu Gerharda Roßbach jako styčný důstojník. V témže roce se pustil do studia filozofie a zoologie v Lipsku a Neapoli. V roce 1925 se oženil s Grethou von Jeinsen.

1925-1932

Na podzim 1925 se Jünger poprvé angažuje politicky – vstupuje do redakčního výboru časopisu Die Standarte, týdeníku nového nacionalismu, jehož šéfredaktorem je dávný frontový velitel a Jüngerův přítel Helmut Franke. Časopis Die Standarte – svázaný s veteránskou organizací Stahlhelm – má dát výraz „frontové nacionalistické mentalitě vojáků“. Když vláda Die Standarte v srpnu roku 1926 zakáže, Ernst Jünger společně s Wilhelmem Weissem začnou vydávat časopis Arminius, který vycházel týdně od 23.1.1926 do 11.9.1927, propagující nový nacionalismus. Jünger píše též do národně bolševického měsíčníku Widerstand. Zeitschrift für nationalrevolutionäre Politik, vydávaného v období 1926 až do zákazu v prosinci 1934 Ernstem Niekischem. Jünger ale, přes určitou fascinaci bolševismem, na národně bolševické pozice nikdy nepřejde. Dne 1. května 1926 se narodil v Lipsku jeho syn Ernst. Vojenský důchod a příjmy z vydaných knih mu umožňovaly cesty do Francie, na Baleáry a do Chorvatska, které se staly předmětem pozdějších knih. Jünger ukončil 26 května 1926 studium a zcela se věnuje psaní. V roce 1927 se Jünger stěhuje do Berlína a navazuje početné kontakty v kruzích berlínských národních revolucionářů a revolučních konzervativců, jako byli, vedle jeho bratra Friedricha Georga, Ernst von Salomen, Ernst Niekisch,Walter Stapel, Helmut Franke,Wener Lass, Hartmut Plass, Emil Mühsalm, Bertolt Brecht, Otto Strauss, Emil Toller, Carl Schmitt, Valerius Marc a také Joseph Goebbels, který ho chtěl získat pro národní socialismus. Jünger však v roce 1927 odmítl nabídnutý mandát NSDAP do Říšského sněmu, se slovy napsaní jednoho řádku je pro něj čímsi cennější než representovat 60000 pitomců v parlamentu. Národní socialisty považoval za pouhé kupce voličských hlasů, jimž vposled nejde o uskutečnění revoluční ideje. O Jüngera usilovali také němečtí komunisté a Karl Radek tvrdil, že získat někoho jako je Jünger by bylo cennější než všechny nové hlasy voličů najednou.

Jünger se stává redaktorem časopisu nacionalistické mládeže Der Vormarsch, neoficiálního tiskového orgánu organizace kapitána Hermanna Ehrhardta. V roce 1930 se Jünger znovu vrhá do víru politické aktivity – společně s Wernerem Lassem vydává časopis Die Kommenden s národně revolučním zaměřením. V červenci 1931 Jünger a Lass opouštějí redakci Die Kommenden. Lass brzy zakládá časopis Der Umsturz o rozhodném národně bolševickém charakteru, ale Jünger se k této iniciativě nepřipojí. Do roku 1933 napsal do těchto periodik a do Deutscher Volkstum, vydavaného Wilhelmem Stapelem, do Ja und Nein, Die Literarische Welt, Das Reich, Der Student, Der Tag asi 140 článků.(6) V dubnu 1928 Jünger předává vedení Der Vormarsch do rukou Friedricha Hielschera a věnuje se více času psaní knih.

V roce 1928 přitahuje Jüngera evropský surrealismus, který vytryskl v prvním vydání knihy Das abenteurliche Herz (Dobrodružné srdce) v roce 1928 a pak v celé síle v druhém přepracovaném vydání v roce 1938. Je poutí do světa čisté reflexe, do světa snů, představ a vizí, světa jazyka daného formou a stylem, do světa květin a hmyzu, do světa barev, vůní a zvuků. Je cestou do onoho nádherného, zázračného světa „magického realismu“. Jak napsal Jünger „každý řád nosí ve svém lůně sny, v nichž je stanoven jeho pád, a každý sen se rozvijí v květ krystalického pořádku“. (7) Znovu opouští kvůli psaní knih politickou činnost a publikuje dvě první základní politické práce: Die totale Mobilmachung (Totální mobilizace) v roce 1930 a Der Arbeiter: Herrschaft und Gestalt (Dělník) v roce 1932. (8) Ve studii Totální mobilizace snaží se určit skrytou povahu války, jenž je „největší a nejpůsobivější událostí této doby”. Válka je zkušeností se „skutečností”, je uskutečnění pracovního nasazení je událostí „kultického rázu”. Pojem „totální mobilizace” analyzuje odlišením oproti pojmu „částečné mobilizace” (partielle Mobilmachung). Tuto charakterizuje jako „všeobecnou” a spojuje ji s monarchistickým i občanským politickým řádem. Totální mobilizace ohlašuje panství dělníka, který překonává veškerá státní zřízení a společenské řády tím, co nazývá v Dělníkovi „organická konstrukce” (organische Konstruktion) vykazující rysy „absolutního režimu”. Na částečné mobilizaci se podílí lid, rozpočet a společenský duch, objem nákladů a výdajů je omezený, vypočitatelný, v částečné mobilizaci se odráží ještě určitý svérázný státní zájem dokumentovaný nadšením dobrovolníků nastupujících do válečných vojů. Částečná mobilizace má charakteristickou lokalizaci a týká se určité společenské roviny, sledujíc provinciální záměry. Totální mobilizace se týká neomezeností lokalizace, týká se všech zemí, všech společenských tříd. Branná služba „již není povinností a výsadou pouze vojáků z povolání, nýbrž se stává úkolem všech, kdo jsou schopni nést zbraň”. Totální mobilizace stírá jakékoli závazky, privilegia a vazby. Jejím smyslem totiž je „rostoucí přeměňování života v energii”. Válka uskutečňující totální mobilizaci, podle Jüngera nabývá charakteru „gigantického pracovního procesu”, ve kterém jde o „absolutní uchopení potenciální energie”. „Dělníci by se měli naučit vnímat jako vojáci. Honorář, žold, ale žádný plat! Žádný vztah mezi splatností a výkonem! Nýbrž nastavit individuum vždy podle jeho způsobu tak, aby mohlo podat maximální výkon, který je v jeho dosahu.

Mimo jiné zde říká: „V hlubinách kráteru měla tato válka smysl, jež neovládne žádné počtářské umění. Vytušilo jej nadšení dobrovolníků, v němž důrazně promluvil hlas německého dé­mona a v němž se znechucení ze starého světa spojilo s nevědomou touhou po novém životě. Kdo by si pomyslel, že synové materialistického pokolení budou tak horouc­ně vítat smrt? Takto se ohlašuje toliko život, jemuž někde bohatě přebývá a jenž nezná šetrnost žebráků. A tak, jako nemůže upřímně žitý život přinést nic jiného než zisk skutečného, hlubšího charakteru, nemůže být výsledkem této války nic jiného než to, že získáme hlubší Německo. To, že tomu tak je, potvrzuje neklid, znamení nového pokolení, který se nespokojí s žádnou ideou tohoto světa, ani obrazem mi­nulosti. Zde vládne plodná anarchie, jež se zrodila z prvků země a ohně a skrývá zárodek nové vlády. Zde se objevuje náznak nového zbrojení, které hodlá ukovat své zbraně z ryzejších, tvrdších kovů, jež jsou s to odolat jakémukoli odporu.

Němci vedli válku se ctižádostí, pro ně dosti lacinou, být dobrými Evropany. Pro­tože však válčila Evropa s Evropou – nemohl vyhrát nikdo jiný než Evropa. Tato Evropa, jejíž povrch nyní získal planetární rozměr, se nicméně stala tenkou politu­rou – co získala na prostoru, ztratila na přesvědčivosti. Povstanou z ní nové síly.

Hluboko pod místy, kde vše určuje dialektika válečných cílů, narazil Němec na silnější moc: na sebe sama. Tato válka tak pro něho zároveň a především byla pro­středkem k tomu, aby uskutečnil sám sebe. Z toho důvodu je nutné, aby nové zbro­jení, v němž se již dlouho nalézáme, bylo mobilizací Němce – a ničeho jiného“.

(9) Jünger shrnul v roce 1984 obsah svého díla Der Arbeiter: Herrschaft und Gestalt slovy “Kdo se drží figury dělníka jako velkého povolaného a vztahu­je na ni proměny světa jako na princip, který se proměňuje, jenž však není těmito proměnami zasažený, ten nalezne měřítko, které neklame. Bude vnímat, že existuje jistá moc, jež kráčí napříč katastrofami jako skrz ohnivé opony. Pořadí a uspíšení samotné proměny jsou příslibem jisté bytosti, pro niž technika znamená uskutečnění, nikoli však skuteč­nost. Cílem je zduchovnění Země.” (10) Jednotný prostor skrývající se za mnohostí je postava dělníka, znamenající určitý způsob bytí. Dělník ovládá stroje a přitom sám je prostředkem výkonu moci, která stojí nad ním. V postavě dělníka se ztrácí protiklad svobody a poslušnosti, protiklad individua a celku.

Zatímco na nejnižším stupni se celostní forma dělníka podobá slepé vůli, která se coby planetární funkce ujímá jednotlivce a podřizuje si jej, na druhém stupni jej staví jako nositele speciálního dělnického charakteru do různorodých plánovaných konstrukcí. Na posledním a nejvyšším stupni se však zjevuje jedinec tím, že stojí v bezprostředním vztahu k totálnímu pracovnímu charakteru.

Teprve s nástupem těchto jevů je možné státnické umění a vláda ve velkém stylu, to značí: světovláda. Částečně se tato vláda ohlašuje již účinností aktivního rázu, jenž mnohotvárně prolamuje hranice starých struktur. Aktivní typ však není schopen překročit hranice, jež určuje speciální pracovní charakter; ať už jako vědec, jako technik, jako voják nebo jako nacionalista potřebuje integraci, velení, jež čerpá přímo z pramene smyslu.

Teprve v reprezentantovi této mohutnosti se na vrcholu pyramidy protínají různo­rodé protiklady, jež se doplňují, a tím vytvářejí proměnlivé světlo, šerosvit, osobitý pro naši dobu. Těmito protiklady je staré a nové, moc a právo, krev a duch, válka a politika, přírodní věda a duchověda, technika a umění, vědění a náboženství.

„Je však třeba vědět, že neviditelný výsledek má větší význam než výsledek viditelný. Tento neviditelný výsledek spočívá v mobilizaci světa prostřednictvím postavy dělníka. Poprvé o sobě dává vědět zpětným úderem zbraní proti silám, jimž nebyla dána možnost, aby byly produktivně nasazeny. Tento projev ovšem naprosto nemá negativní povahu. Vyslovuje se v něm opatření metafyzického útoku, jehož neodo­latelná síla spočívá v tom, že sám napadený si sám a zdánlivě dobrovolně vybírá prostředky svého zániku. To neplatí pouze za války, nýbrž všude tam, kde se člověk dostává do styku se speciálním charakterem práce. Všude, kde člověka spoutává technika, je nezvratně postaven před rozhodnutí buď-anebo. Buď přijme osobité prostředky, osvojí si jejich jazyk, anebo zanikne. Postaví-li se k technice kladně, což je zásadní, udělá ze sebe nejen subjekt technic­kých postupů, ale současně i jejich objekt. Užití prostředků má za následek zcela určitý životní styl, jenž se vztahuje na velké právě tak jako na drobné záležitosti ži­vota.

Technika tedy v žádném případě není neutrální mocí, rezervoárem účinných či pohodlných prostředků, z něhož může dle libosti čerpat jakákoli z tradovaných sil. Právě za zdáním této neutrality se skrývá tajemná a svůdná logika, jíž se technika podbízí člověku. Tato logika nabývá na evidenci a neodolatelnosti do té míry, v níž se pracovní prostor stává totálním. V téže míře slábne i instinkt těch, kterých se to dotýká. Zatímco ve světové válce, jako ostatně v celém našem světě, se již zřetelně proje­vil trpný i činný stupeň typu, do viditelného pracovního prostoru poslední a nejvyšší reprezentant dosud nevstoupil. S tím souvisí, že světová válka nepřinesla žádná definitivní rozhodnutí – dosud nenastolila nedotknutelný řád, který by zaručoval jistotu“ (11) Rok 1931 je začátek korespondence s Martinem Heideggerem a Carlem Schmittem. Právě Heidegger byl Jüngerovými úvahami od počátku fascinován, byť je s ním nesdílel a byl vůči Jüngerovi vždy kritický. Srv. Heideggerův dopis E. Jüngerovi, který vešel ve známost pod titulem Zur Seinsfrage, Frankfurt a. M. 1977, jenž je odpovědí na Jüngerův příspěvek k Heideggerovým šedesátinám pod titulem Über die Linie, Frankfurt a. M. 1950. Podle Podle Heideggera Jüngerovo myšlení stojí plně na půdě Nietzschovy základní metafyzické pozice, kterou Heidegger charakterizuje jako vůli k moci (Wille zur Macht). (12)

Po uchopení moci v roce 1933 učinili nacisté (zejména ministr propagandy Joseph Goebbels) několik neúspěšných pokusů zapojit tohoto autora do svých mesiášských vizí. Jako oddaný nonkonformista odmítl Jünger během následujících let řadu výzev z různých míst nacistické hierarchie. Byly zde nepřehlédnutelné rozdíly v pohledu na svět od počátku. Zatímco Hitlera motivoval primitivní „sociální darwinismus“, Jünger byl intelektuální, aristokratický, metafyzický a romantický žák Moltkeho, který věřil, že „boj je zápolením morálních energií“. Mezi těmito výzvami se dvakrát objevila nabídka stát se předsedou Říšského sněmu a členství v Deutsche Akademie der Dichtung (nacionálně socialistické Německé akademii poezie). Jünger také odmítá členství v nově zřízené Preussische Akademie der Künste a odmítl i předsednictví nacistickému svazu spisovatelů Reichsverband Deutscher Schriftsteller a od roku 1938 měl zákaz publikační činnosti.

Vnitřní emigrace

V prosinci 1933 se přestěhoval do Goslar v pohoří Harz. Jünger, kterého obdivovali nacionalistické i socialistické skupinky stejně jako mnoho ostatních mladých lidí, musel v roce 1933 řešit dilema spočívající v tom, že jeho sen o silném autoritářském státě se náhle stal skutečností. Avšak skutečná mravní podstata nového režimu byla jasná mnoha současníkům. Zejména po krvavém Röhmově „puči“ z 30. června 1934, kdy Hitler nechal popravit mnoho svých bývalých „soudruhů“. V roce 1934 se mu narodil syn Alexander a v listopadu 1934 Jünger napsal svému bratrovi Friedrichovi Georgovi: „Revoluční fázi, ve které jsme se ocitli, můžeme přestát za pomoci silnějších sil, než jsou řečnické, literární nebo ideologické. Postaví nás to před zkoušku. Bude nutno vyložit karty na stůl. V hrůzných a matoucích podmínkách je myšlenka nebezpečná, protože je pravdivá a duše, které jsou postiženy pravdomluvností, představují zrcadlo, ve kterém se objeví nicota šedého světa. Logická myšlenka, vznešený čin, pouhá neúčast na základních aktech – to vše jsou dnes věci, které představují napřažené zbraně ostřejší tím víc, čím méně člověk odpovídá současné době“. O tři roky později se stěhoval do Überlingenu u Bodamského jezera, a konečně v roce 1939 odchází do Kirchhorstu v Dolním Sasku. Jünger i nadále hodně cestuje – do Norska v roce 1935, do Brazílie, Kanárské ostrovy a Maroko v roce 1936 (viz. Atlantische Fahrt z r. 1947), do Paříže v roce 1937 a na Rhodos v roce 1938. V Paříži se seznámil s Josephem Breitbachem, Julienem Greenem, André Gidem, Jeanem Schlumbergerem a Annette Kolbe.

Vnitřní emigrace byla pro Jünger odloučením od politického dění kolem něj. Jeho psaní se skládalo ze sbírky esejí Blätter und Steine z roku 1934 (13) s jizlivou kritikou rasismu, románu Afrikanische Spiele, (1936) (14), druhého revidovaného vydání Das abenteuerliche Herz (1938) a v roce 1939 konečně mimořádného románu Auf den Marmorklippen (Na mramorových útesech). (15) Bylo napsáno jen málo textů, kde je takto působivě předvedena síla a moc lidského ducha. Jüngerův mravní odpor proti hnutí, které ze svých rasových teorií učinilo základní složku svého náhledu na svět a vidělo nordickou rasu jako skutečné strážce evropského dědictví, byl pouze pokračováním jeho znechucení z hlavních trendů v této době. Kniha Na mra­morových útesech je výrazné svědectví jeho proměny po r. 1933. V myticky bezčasé krajině, která však byla okamžitě pochopena jako současné Německo, se ukazuje protiklad mezi teroristickými mravy žoldnéřského tábora a hledáním duchovní cesty, kterou v knize repre­zentuje mág Nigromontanus (= Heidegger). V hlubokých lesích kol Mariny začíná růst moc Nadlesního (=Hitler), děsného lovce lidí. Zlo z lesu postupně rozkládá prastarý řád a nakonec propukne otevřený boj, v němž se celý kraj vzplane v plamenech. Je zde také postava Braquermarta (= Goebbels) bloudícího pouští nihilismu. Kniha byla okamžitě pochopena jako symbolický protest proti současným poměrům v Německu.

1939-1944

Již po vypuknutí 2. světové války je Jünger povolán v srpnu 1939 do armády v hodnosti kapitána jako velitel pěší roty 19. pluku. Od listopadu 1939 do května 1940 byla jeho jednotka umístěná na Západním valu na francouzsko-německé hranici, nejprve v Greffern, pak v Iffezheimu. Již neměl sklony k hrdinství na bojišti a to nejméně pro nacisty. Ani při obsazování Francie mezi květnem a červencem 1940 se příliš nehrnul do skutečného boje. V roce 1941 byla jeho jednotka v Paříži a Jünger byl převeden na administrativní pozici v MBF generála Otto von Stülpnagela poté, co se seznámil s náčelníkem štábu plukovníkem Otto Speidelem. Štáb sídlil v hotelu Majestic. Pozice štábního důstojníka mu spolu s plynulou francouzštinou umožnila stýkat se s mnoha francouzskými intelektuály a vedla ho opět k vedení záznamů o válečných zkušenostech – později vydaných jako Pařížské deníky: 1941-44 (Pariser Tagebücher). Byl po většinu času v Paříži, kde jeho známosti zahrnovaly Sacha Guitry, Jeana Cocteau, Marcela Jouhandeau, Paula Leautard, Celine, Gastona Gallimard, Paula Morand, Banine, Georgesa Braque, Pablo Picasso, Henriho de Montherlant, Pierre Drieu La Rochelle, Florence Gould. Jüngerovi kritici jej kritizují za jeho práci na oddělení štábu – zvláště z této doby – ale Jünger vždy dělal ctnost německému aristokratovi prosazováním osobní svobody. V roce 1942 vydává Gärten und Straßen, deník zachycující období od 3.4.1939 do 24.7.1940, které brzy na to vychází francouzsky jako Jardins et Routes. Z té doby pochází kniha Strahlungen (1949) popisující prostředí odbojové skupiny Wehrmachtu a spory s nacistickou okupační správou. V roce 1942 pracuje na štábním oddělení vojenského velitele ve Francii, generála pěchoty Carl-Heinrich von Stülpnagela, pozdějšího člena odboje proti Hitlerovi, a ten ho vysílá na Kavkaz údajně proto, aby prošetřil morálku vojska před případným pokusem o atentát na Adolfa Hitlera. Později vznikly Kaukasische Aufzeichnungen . Vrací se do Paříže a zahajuje práci na Der Friede. Ein Wort an die Jugend Europas und an die Jugend der Welt (1942-1944), považova­nou za zahraničně-politický program německých důstojníků připravují­cích nezdařený atentát na Hitlera z 20. července 1944, která je tajně šířená. V roce 1943 vydává, přesto že má zákaz publikování, Myrdun. Briefe aus Norwegen. (16) Jünger byl v té době kapitánem a měl blízké kontakty s vojenským velitelem Francie Heinrichem von Stülpnagelem a také s generálem Hansem Speidelem a Erwinem Rommelem, kteří byli všichni spojeni s pokusem o atentát na Hitlera z 20. července 1944. Všichni, kdo byli zapojení do červencového atentátu na Hitlera, jsou zatčeni a popraveni. Na seznamu popravených najdeme zvučná jména pruského státu, neboť pomstychtivá hitlerovská justice popravila Yorska von Wartenburga, Helmutha von Moltke, Erwina von Witlebena, F.-D. von Schulenburga, Ulricha W. von Schwerina, Heinricha von Dohnu, Heinricha von Lehndorfa a mnoho dalších. 20. červenec 1944 byl poslední velký čin starého Pruska a jeho idejí, kdy se pruská šlechta odhodlala k povstání proti tyranům. Jüngerovi bylo umožněno v září opustit armádu v hodnosti kapitána. Ve skutečnosti sám Hitler osobně nařídil nepopravovat slavného spisovatele. Ten odešel po Kirchhorst v Dolním Sasku. V roce 1945, poté co Goebbels nařídil médiím nepublikovat nic od Jüngera či o něm (slavil právě padesátiny), byl povolán do Volkssturmu v Kirchhorstu, kde měl vést jednu jednotku do boje. To byl také jeho poslední návrat do armády (aby zamezil zbytečným ztrátám, zavedl svou jednotku k americkým liniím, kde se vzdala).

Jeho nejstarší syn Ernst se svým přítelem Jobstem Siedlerem byl odsouzen v roce 1944 k trestu devíti letům odnětí svobody za rozkládání branné moci, když kritizovali poměry ve škole jako pomocná obsluha vlaku. Na Jüngerovu přímluvu u admirála Dönitze byli poslaní na frontu v trestném oddílu. Ernest byl zabit 28. 11. 1944 v boji u Carrary v Toskánsku, což je tragickou ironií osudu místo Jüngerova románu Na mramorových útesech z roku 1939.

Po 1945

V poválečné době byly Jüngerovy knihy opět zakázány a zákaz se vztahoval také na jakoukoliv další publikační činnost v Německu. Jeho práce se objevují mimo Německo, Der Friede v Amsterdamu, v roce 1946, Atlantische Fahrt je vydán v roce 1947 v Londýně pro německé zajatce, Aus der goldenen Muschel v roce v 1948 v Curychu. Mimo to Jünger odmítl vyplnit denacifikační dotazník a nedělal nic pro to, aby se urychlilo zrušení zákazu. V roce 1949 vyšly válečné deníky Strahlungen a utopický, kvazi-sci-fi román Heliopolis. Heliopolis je další multirozměrný román líčící konflikt mezi guvernérem a Prokonsulem ve středomořské metropoli Heliopolis. V románu se odrážejí odkazy na údobí nacionálního socialismu, hladovějící vězni zadržováni guvernérem, oním tlustým a labužnickým velice podobným Göringovi, Pársové vyloučení ze země připomínají pronásledování Židů. (17)

V roce 1951 se Jünger přestěhoval do domu hraběte von Stauffenberga ve Wilflingenu, který byl příbuzným známého spiklence z roku 1944. Od 1949 do 1953 byl osobním tajemníkem Armin Mohlera a Jünger se v roce 1949 setkává s objevitelem LSD Albertem Hofmanem a oba experimentují s touto drogou, o čemž pak napsal v roce 1952 román Besuch auf Godenholm. (18)

V roce 1950 se vrací k esejistickým pracím. Mimo jiné napsal.:

1950: Über die Linie – Esej o překonání nihilismu.
1951: Der Waldgang. Esej o volbě jednotlivce k odporu proti despotické společnosti.
1953: Der gordische Knoten. Spekulativní esej na vztahy Východ-Západ.
1954: Das Sanduhrbuch. Esej o časovosti a modernosti.
1956: Rivarol. Překlad výběru z tvorby francouzského aforisty a protirevolučního myslitele, spolu s rozsáhlým esejistickým komentářem a Heideggerovým dopisem, týka­jící se jedné Rivarolovy myšlenky o čase.
1959: An der Zeitmauer.

Esej Chůze lesem (Der Waldgang) je podobenstvím o lese a lesním chodci, na kterém se autor snaží ukázat osud a úlohu těch, kteří se rozhodli vzdorovat despotickým totalitním systémům. I jediné ,,ne“ má ve volbách význam. ,,Ano“ zastupuje odevzdání se, ale ,,ne“ zastupuje svobodu a její obranu. Volič, který zvolil ,,ne“ na sebe přebírá velké riziko, protože k volbě ho pozval režim nedodržující pravidla. Slovo naplňuje svět, slovem je míněno ,,ne“, které nabývá velkého významu v nesvobodné společnosti. Volič, který zvolil ,,ne“ se stává lesním chodcem, protože se rozhodl opustit vyšlapanou cestu a tím ukázal svou odvahu, dokázal projevit vlastní mínění a opustit rámec většinového myšlení. V prostředí naší doby se prosazují dva typy: dělník a neznámý vojín. Dělník zosobňuje pokus ovládnout svět a rozkazovat mu. Neznámý vojín s sebou nese břímě sebeobětování a zároveň je sjednocujícím duchem národa. Vedle těchto dvou typů se objevuje typ třetí – lesní chodec, který se rozhodl pro odpor, chce se vzepřít mechanickému chápání (automatismu) a pasivnímu odevzdání se (fatalismu). Místem svobody je les, který je všude okolo nás, ale lesní chůze je schopen jen jeden člověk ze sta, protože jen několik jedinců je schopno vzdorovat režimu. Jeden ze sta znamená jeden hlas ,,ne“ proti stům hlasům ,,ano“. Lesní chodec je osamělý, protože v boji nelze čekat na církve, duchovní vůdce či knihy. Osamělost se stává pozitivním znamením, protože v osamělosti se stává člověk suverénem, pokud zná své postavení, osamělost posiluje. Bytí znamená duši a lidský domov, tedy bohatství, které nemůže být ukradeno ani zničeno. Bytí je jako pramen v poušti a tento pramen můžeme otevřít pomocí prostředníků. Takovým prostředníkem je lesní chodec mající sílu vzepřít se a bojovat za svobodu. (19)

Ve stejné době, Jünger také vydal povídku Die Eberjagd, (1952) a román Gläserne Bienen (Skleněné včely, 1957).

V r. 1959 zakládá s Mirceo Eliadem dvouměsíčník Antaios. Začal také ve větší míře cestovat. Jeho destinacemi jsou Egypt a Súdán (1962), Dálný východ (1965), Angola (1966). V roce 1960 zemřela jeho první žena Gretha a v roce 1962 se oženil s Liselotte Lothar (roz. Baeuerle). Jeho esejistické práce pokračovaly díly Der Weltstaat (1960), Typus, Name, Gestalt (1963) a Maxima–Minima, Adnoten zum »Arbeiter« (1983). Z dalších knih bych mohl uvést An der Zeitmauer, (1959) a Annäherungen. Drogen und Rausch (1970). V obou se plně uplatňuje jeho schopnost typologické­ho pohledu na fyziognomii dějin, resp. obrazové skutečnosti vůbec. Poslední kniha obsahuje mj. podrobné líčení vlastních zkušeností s jed­notlivými látkami, roztříděnými podle jejich geografického původu, včetně protokolů ze společných intoxikací s A. Hoffmannem, objevite­lem LSD. 20. 7 1977 umírá jeho bratr, významný německý básník a spisovatel Friedrich Georg Jünger. Do konce svého dlouhého života se věnoval literární tvorbě, v roce 1981 byl oceněn cenou Prix mondial Cino Del Duca. Po svých 70. narozeninách v roce 1965 začal psát deník Siebzig verweht I – V, který vedl do až do jara 1996. Běh desetiletí nakonec jakoby obměkčil bývalé odpůrce a 28.8. 1982 byl Jünger oceněn ve Frankfurtu nad Mohanem Goetheho cenou za literaturu. V rozhovoru, který při té příležitosti poskytl německému časopisu Der Spiegel, prohlásil „Má žena a já jsme loajální občané, ovšem žádní nadšenci, pro nás je Německá říše realitou. Mezi námi, žijeme přece v poměrech, kdy je všechno dovoleno“. (20)

Zúčastnil se slavnostního uctění památky mrtvých obou světových válek 22. září 1984 ve Verdunu s Helmutem Kohlem a Francoisem Mitterrandem. Dne 20.7.1993 ho navštívili v jeho domě ve Wilflingenu francouzský president Francois Mitterand a bývalý kancléř Helmut Kohl. Na oslavách 100. narozenin v Bad Saulgau byli přítomni spolkový president Roman Herzog, kancléř Helmut Kohl, ministerský předseda Erwin Teufel a mnoho pozvaných hostů. Dne 26. září 1996 Ernst Jünger konvertoval na římský katolicismus. Převedl své práce do archivu německé literatury v Marbach am Neckar, kde se svolením jeho vdovy jsou k dispozici rukopisy, strojopisy a originální deníky pro studium. Ernst Jünger zemřel v Riedlingenu, ležícím na Dunaji jižně od Švábských alp, 17. února 1998 ve věku nedožitých 103 let. Jeho pohřbu se zúčastnilo 2000 lidí, včetně Erwina Teufela, ministerského předsedy Bádenska-Württemberska, zástupce federální vlády v Bonnu a pěti generálů ozbrojených sil.

Poznámky:

(1) Jünger, Ernst, In Stahlgewittern, Berlin 1925, Jünger, Ernst , Über dem Schmerz 1934,
Urválek Aleš a kol., Dějiny německého a rakouského konzervativního myšlení, Nakladatelství Olomouc. 2009, s. 262
(2) Jünger, Ernst: Afrikanische Spiele, Stuttgart: Klett-Cotta 1978 (Bd. 15 der Sämtlichen Werke, Erzählende Schriften I) S. 75-245, ISBN 3-12-904251-2, ISBN 3-12-904751-4
(3) Jünger Ernst, In Stahlgewittern. Klett-Cotta, Stuttgart 2007, ISBN 978-3608952087
(4) Jünger Ernst, Der Kampf als inneres Erlebnis, E.S. Mittler & Sohn, Berlin 1922
Jünger Ernst Der Kampf als inneres Erlebnis, in: Sämtliche Werke, Band 7. Essays I, S. 9-103, Klett-Cotta, Stuttgard 1980, ISBN 3-608-93477-4
Jünger Ernst: Sturm Klett-Cotta Verlag, 1979 ISBN 9783129043615
(5) Spengler Oswald, Der Untergang des Abendlandes – Umrisse einer Morphologie der Weltgeschichte, Wien: Braumüller, 1918 (Band 1: Gestalt und Wirklichkeit), München: C. H. Beck, 1922(Band 2: Welthistorische Perspektiven)
Zánik Západu. Nárys morfologie světových dějin In: Urválek Aleš a kol., Dějiny německého a rakouského konzervativního myšlení, Nakladatelství Olomouc. 2009, S. 290-307-zkracený překlad
(6) Politická žurnalistika
Arminius – Časopis je v Bayerischen Staatsbibliothek (Signatur: Rar. 2276) jako mikroforma v Staatsbibliothek zu Berlin (Signatur: Rx 400/15) vorhanden.
(7) Jünger Ernst, Das abenteuerliche Herz. Aufzeichnungen bei Tag und Nacht, Berlin: Frundsberg-Verlag 1929, :
Jünger Ernst Das abenteuerliche Herz. Figuren u. Capriccios, Hamburg: Hanseat. Verl. Anst
Ernst Jünger: Sämtliche Werke in 18 Bänden, Band 9, Essays III: Das Abenteuerliche Herz, Stuttgart: Klett-Cotta 1979 ISBN 3-12-904191-5 a ISBN 3-12-904691-7
(8) Die totale Mobilmachung, in: Krieg und Krieger. Hg. Ernst Jünger. Junker und Dünnhaupt, Berlin 1930
Die totale Mobilmachung, in: Sämtliche Werke. Band 7. Essays I, S. 119-142, Klett-Cotta, Stuttgart 1980, ISBN 3-608-93477-4
Jünger Ernst, Der Arbeiter. Herrschaft und Gestalt. Klett-Cotta, Stuttgart 2007, ISBN 978-3608936049
(9) Novák Aleš, Dělník, nadčlověk, smrtelník. Tři podoby lidství ve filosofické antropologii, UK FHS Praha 2006 S.19-27
Jünger Ernst, Werke, sv.5 EssaysI. Beitrachtungen zur Zeiit, Stuttgard 1964 S. 147
Totální mobilizace in: Urválek Aleš a kol., Dějiny německého a rakouského konzervativního myšlení, Nakladatelství Olomouc. 2009 S. 324
(10) Jünger Ernst, Maxima-Minima, Adnoten zum Arbeiter, Cotta´s Bibliothek der Moderne Stuttgard 1983 978-3-608-95173-8 S.16
(11) Jünger Ernst, Werke., Sv. VI, Essay II, Arbeiter, Stuttgard 1964
Dělník, in: Urválek Aleš a kol., Dějiny německého a rakouského konzervativního myšlení, Nakladatelství Olomouc. 2009 S. 328,330
(12) Heidegger Martin, Zu Ernst Jünger, esamtausgabe, IV. Abteilung: Hinweise und Aufzeichnungen. Band 90, Vittorio Klostermann Verlag, Frankfurt am Main 2004, ISBN-10 3465033248, ISBN-13 9783465033240
(13) Jünger Ernst Blätter und Steine, Hamburg: Hanseatische Verlagsanstalt 1934
(14) Jünger Ernst, Afrikanische Spiele, Stuttgart: Klett-Cotta 1978, Bd. 15 der Sämtlichen Werke, Erzählende Schriften I) S. 75-245, ISBN 3-12-904251-2, ISBN 3-12-904751-4
(15) Jünger Ernst, Auf den Marmorklippen. Hanseatische Verlagsanstalt, Hamburg 1939/1941
Jünger Ernst, Auf den Marmorklippen, in: Sämtliche Werke. Band 15. Erzählungen, S. 247 – 351, Klett-Cotta, Stuttgart 1978, ISBN 3-608-93485-5
Jünger Ernst, Na mramorových útesech, Mladá fronta 1995 ISBN 80-204-0554-2
(16) Jünger Ernst, Gärten und Strassen: Aus d. Tagebüchern von 1939 u. 1940, Mittler, Berlin 1942
Jünger, Ernst, Myrdun : Briefe aus Norwegen , München : Deutscher Taschenbuchverlag, 1980. ISBN: 3423024119 s ilustracemi Alfreda Kubina
Sämtliche Werke, Band 2. Tagebücher II: Strahlungen I, Klett-Cotta Verlag,Stuttgard 1979, ISBN 3-12-904121-4
Strahlungen I (Gärten und Straßen – Das erste Pariser Tagebuch – Kaukasische Aufzeichnungen), dtv (Taschenbuch), München 1995, ISBN 3-423-10984-X
(17) Jünger, Ernst, Heliopolis. Rückblick auf eine Stadt. Tübingen 1949
Sämtliche Werke, Dritte Abteilung, Erzählende Schriften II, Band 16. Heliopolis, Stuttgard 1980
(18) Jünger, Ernst, Besuch auf Godenholm, Klostermann, Frankfurt 1952
Sämtliche Werke. Band 15. Erzählungen, S. 363 – 420, Klett-Cotta, Stuttgart 1978, ISBN 3-608-93485-5
(19) Jünger, Ernst, Der Waldgang, Klostermann, Frankfurt a.M. 1951
Der Waldgang, in: Sämtliche Werke. Band 7. Essays I, S. 281-375 Klett-Cotta, Stuttgart 1980, ISBN 3-608-93477-4
Jünger, Ernst,Chůze lesem, OIKOYMENH, Praha 1994 ISBN 80-85241-68-4
(20) Spiegel 16.8.1982 s. 154-163
Jünger Ernst, Přípitek se smrtí, in: Západ 2007, Národní myšlenka Praha 2007. S.41

Převzato ze stránek Náš směr.

Související články:

1. Otázka po smyslu války: Erich Maria Remarque a Ernst Jünger
2. Moc, technika a věda: Martin Heidegger a Ernst Jünger
3. Ernst Niekisch: Naše stanovisko

‘Imperialismo Pagano’ bylo vydáno roku 1928, pár měsíců před uzavřením Lateránských dohod mezi Itálií a katolickou církví v únoru 1929. Jak zhodnotil autor předmluvy posledního vydání ‘Imperialismo Pagano’ (Mediterranee, 2004) : “[Tato] brožura Julia Evoly, která zestručňuje a kombinuje několik článků, jež se poprvé objevily v letech 1926-27, byla původně míněna jako varování fašismu ohledně této události (tj. Lateránských dohod – ed.), která dle autorova názoru hrozila, že přistřihne křídla imperiálnímu potenciálu Mussoliniho režimu. Nebyl to pouze osobní apel, ale rekapitulace názorů vysoce heterogenního esoterického a pohanského světa, který se vytvořil z podnětu skupiny UR a který v Dohodách spatřoval pro fašistickou Itálii konec veškeré naděje na možné fašistické potvrzení duchovních hodnot neslučitelných s křesťanskou a konkrétně katolickou nadvládou. Toto dílo musí být chápáno v tomto kontextu, ale zároveň jako jednoznačná výzva Ducemu a všem “fašistům hodných toho jména”, kterou Evola jednoznačně napsal “ve formě volání do zbraně”. Je to tudíž neobyčejně polemická esej, která otevřeně čelí problémům, a je napsána tak prudkým a neústupným stylem, jak je to jen možné u třicátníka, pro něhož “Fašismu nebylo dost”, jak napsal o dva roky později v časopise ‘La Torre’. Toto dílo provádí přísnou kritiku na logické, politické, filozofické a náboženské úrovni, kritiku všech těch hodnot, všech těch okolností, všech těch mýtů, které dle Evoly brání fašismu a jeho vůli oživit národ a stát, jeho potřebě být ‘imperiální’: na jedné straně demokracie, liberalismu, komunismu, nepochopeného evropanství a zápaďáctví; na druhé straně křesťanství (ne pouze katolicismu) jako ‘oficiálního náboženství’”.

Vydání ‘Imperialismo Pagano’ vyvolalo tak prudké spory, že Evola, který v té době spolupracoval s oficiálními fašistickými časopisy, byl na několik let víceméně umlčen, dokud roku 1933 nebyl vydán německý, přepracovaný a upravený překlad tohoto díla. V roce 1959 se Julius Evola v článku magazínu ‘L’Italiano’ oficiálně postavil proti dalšímu publikování ‘Imperialismo Pagano’; až do své smrti roku 1974 svůj názor nezměnil a svůj odpor opakoval. Vyjádřil se k tomu ve své autobiografii ‘Il Cammino del Cinabro’. Vysvětlení není příliš přesvědčivé. Ve skutečnosti není v ‘Imperialismo Pagano’ nastíněna jediná idea, kterou by nebylo možno znovu nalézt v jeho pozdějších dílech, od ‘Maschera e Volto dello Spiritualismo contemporaneo’ (‘Maska a tvář současného spiritualismu’) (1932) k ‘Revoltě proti modernímu světu’ (1934), ‘Lidem uprostřed ruin’ (1953) a ‘Jízdě na tygru’ (1961) či dokonce, pokud jde o kritiku fašismu a nacionálního socialismu, v různých vydáních ‘Fašismu z pravého pohledu’ (1964-1970).

Z toho, co je nám známo z odpovědi psané Evolou jménem redakce časopisu Ur a Krur na obviňování, vznášená proti článkům této skupiny časopisem Ignis, je skutečnost, že ‘Imperialismo Pagano’ bylo mimo jiné míněno jako ‘duševní operace’ fašismu.

Evropská dekadence

Západní civilizace potřebuje kompletní obnovu, nebo se dříve či později zhroutí.

Uskutečnila nejúplnější překroucení logického řádu věcí.

Vláda hmoty, zlata, stroje, čísla již v sobě nemá dechu, ani svobody, ani světla.

Západ ztratil smysl pro vládnutí i poslušnost.

Ztratil smysl pro Čin i Rozjímání.

Ztratil smysl pro hierarchii, pro duchovní sílu, pro člověko-bohy.

Již nezná podstatu. Pro západního člověka již není živým tělem, tvořeným symboly, bohy a rituálními gesty – ["skvělým kosmem" místo "harmonií, kosmem" ] harmonií, kosmem, v němž se člověk volně pohybuje jako mikrokosmos v makrokosmu: naopak se rozložil na neprůhlednou a osudovou vnějškovost, mystérium, které se profánní vědy snaží ignorovat prostřednictvím svých zákonků a hypotéziček.

Západ již nezná Moudrost: již nezná majestátné ticho těch, kteří se ovládali, radostný klid proroků, překrásnou sluneční realitu těch, v nichž se idea stala krví, životem a silou. Moudrost byla vytlačena rétorikou ‘filozofie’ a ‘kultury’, vládou učitelů, novinářů, sportovců; plánů, programů a proklamací. Podlehl sentimentální, náboženské, dobročinné kontaminaci a rase lidí pěkných slov, kteří pobíhají jako šílení a oslavují ‘stávání se’ a ‘zážitek’, protože ticho a rozjímání jim nahání strach.

Západ již nezná Stát: Stát-hodnota, Impérium, jako syntéza duchovnosti a vznešenosti, jako cesta k ‘nadsvětu’, jaký oslnivě zářil od ["jaký byl znám velkým starověkým civilizacím od" místo "jaký oslnivě zářil od"] Číny k Egyptu, od Persie k Římu a západní Římské říši, byl zdolán buržoazní bídou víry otroků a kupčíků.

To, co je válka, jakožto hodnotu samu o sobě nadřazenou pouhému vítězství či porážce, jako onu hrdinskou a posvátnou stezku k duchovnímu naplnění, velebenou v Baghavadgítě bohem Krišnou ["proto je nebeský pobyt u Ódina ve Valhale privilegiem hrdinů padlých na bitevním poli; v islámu je džihád, , 'svatá válka', shodná s 'božskou cestou'; v árijské Indii je válečník na stejné úrovni s asketou, a v klasickém starověku je mors triumphalis pojímáno jako vítězství nad smrtí" místo "velebenou v Bhagavadgítě bohem Krišnou"] – co taková válka je, tito strašní evropští ‘aktivisté’ již neví, již neznají válečníky, ale pouze vojáky, a rozmíška jim již stačila k zastrašování a nucení k rétorice humanismu a patosu, či ještě hůře, k vychloubačnému nacionalismu a d’Annunzianismu ["k rétorice humanismu, pacifismu a sentimentalismu" místo "k rétorice humanismu a patosu, či ještě hůře, k vychloubačnému nacionalismu a d'Annunzianismu"].

Evropa ztratila svou jednoduchost, ztratila svou středovost, ztratila svůj život. Zlo demokracie ["Zlo demokracie a semitský jed" místo "Zlo demokracie"] ji naskrz rozežírá, od jejích kořenů k jejím květům, stejně jako zákon, vědy a spekulativní myšlenka. Vůdcové – bytosti, které se odlišují ne násilím, svým zlatem ["žízní po penězích" místo "svým zlatem"], schopnostmi vykořisťovatelů otroků, ale naopak svými nesnižitelnými kvalitami života ["neochvějnými a transcendentními kvalitami života" místo " svými nesnižitelnými kvalitami života"], žádní neexistují. Evropa je velké bezvýznamné tělo, které se zalévá potem a je nepokojné kvůli úzkosti, jíž si nikdo neodvažuje vyjádřit ["které je posedlé a vyčerpané úzkostí, jíž si nikdo neodvažuje vyjádřit" místo " které se zalévá potem a je nepokojné kvůli úzkosti"], jehož krví je zlato, jehož masem jsou stroje, továrny a zbraně, jehož mozkem je stránka novin – mohutné tělo, jež se zmítá a převrací ["beztvaré tělo, jež se neklidně zmítá" místo " mohutné tělo, jež se zmítá a převrací"], hnáno temnými a nevypočitatelnými silami, které nesmiřitelně rozdrtí každého, kdo se pokusí proti němu postavit či jen uniknout z jeho pout.

Toho všeho je schopna velebená západní ‘civilizace’. Toto je chvástavý důsledek pověry o ‘postupu’ – za Římskou říši (*), za starověký Východ, za velký Oceán ["za římskou imperialitu, dórskou Helladu a všechny ostatní významné původní civilizace Árijců" místo "za Římskou říši, za starověký Východ, za velký Oceán"].

A každý den se utahuje oprátka kolem těch, kteří jsou ještě schopni velké averze a velké vzpoury.

Fašismus jako antievropa ['Imperialismo Pagano']

Může být fašismus základem pro obnovu antievropy?

Je dnes fašismus schopen takového stupně uvědomění, jenž je pro tento úkol nezbytný?

Fašismus povstal zezdola, z nejasných potřeb a brutálních sil, které rozpoutala válka v Evropě. Fašismus se živil kompromisy, rétorikou a bezvýznamnými ambicemi bezvýznamných lidí. Organismus státu, který ho vytvořil, je často nejistý, těžkopádný, násilný, omezený a není prost nejasností.

Nicméně, pokud se dnes rozhlédneme kolem sebe, po úpadku dvou států – Ruska a Německa – které si zachovaly zbytky hierarchických hodnot, i když pokřivených a materializovaných, shledáváme my na Západě, že fašismus je naším jediným důvodem k naději.

Fašismus za všech okolností vytvořil tělo. Toto tělo však stále postrádá duši; a tato duše – a nadřazený akt, který ho může ospravedlnit, doplnit, přinutit ho skutečně se postavit jakožto princip proti všemu evropskému – jen tato duše, jak jsme uvedli jinde, toho může dosáhnout, pokud fašismus prostřednictvím radikálního, opravdového a absolutního převratu učiní nový skok právě opačným směrem, než je ‘normalizace’ a zburžoaznění, které jím nyní začínají prostupovat. Musí se mu podařit oživit nevšední řád meta-ekonomických a meta-politických hodnot.

Nesmí to však dát podnět k nedorozuměním. Fašismus v podstatě vyrostl na mladistvých, rázných silách připravených na cokoliv, odolných vůči abstrakcím doktrín, odolných vůči chorobě ‘kultury’. Toto je živé jádro a ti, kteří se dnes začínají znepokojovat kvůli ‘filozofii fašismu’ a ‘fašistické kultuře’, jsou sami symptomy úpadku či alespoň odklonem od směru, jímž se fašismus musí ubírat, aby hlásal něco skutečně nového, opravdovou revoluci, jakožto opak těch, o nichž lze s ironií říci: “plus ça change, plus c’est la même chose”.

Ne. Fašismus musí zůstat antifilozofický, pevně a odhodlaně. A navíc musí při svém prosazování se smést špinavou krustu prázdných řečí, sentimentality, moralizování a pokrytecké religiozity, jíž Západ vše zastřel a humanizoval. Je nezbytné, aby někdo – třebas i barbar – konečně vtrhnul do chrámu, aby vyhnal jako korupčníky všechny ty, kteří v ‘civilizované’ Evropě slavili úspěch s monopolizováním ‘Ducha’, Dobra a Zla, Vědy a Božského, a prohlásili se za jejich propagátory, kdežto ve skutečnosti znají jen hmotu a to, co slova, strach a pověra navrstvily nad hmotou.

Tomu všemu musí být řečeno: ‘Dost!’, aby mohli nějací lidé alespoň znovu získat zpět dlouhé cesty, dlouhé nebezpečí, dlouhý pohled a dlouhé ticho; aby mohl vát vítr z otevřeného moře – onen vítr STŘEDOMOŘSKÉ TRADICE – který probudí spoutaný lid Západu.

Anti-filozofie, anti-sentiment, anti-literatura, anti-náboženství: toť předpoklad. Dost! Toto musí být řečeno estetismům a idealismům: dosti žízni duše, která sobě tvoří semitského boha k zbožňování a úpěnlivým prosbám; již dosti potřeby, která svazuje bídné lidi ve společné závislosti ve jménu soudržnosti, kterou každý z nich postrádá.

Postoupit dál a nad toto všechno s čistými silami, které tedy budou muset splnit úkol, který přesahuje ‘politiku’, přesahuje společenský zájem, a který musí ignorovat hlučný projev a povrchní ozvěnu, a který je takový, že materialistická síla, která chvěje věcmi i lidmi, již neslouží cíli.

My v Itálii musíme skrze tvrdou disciplínu, neochvějné sebeovládání, vážnost a jednoduchost vytvořit v tichu energickým a dychtivým snažením jednotlivců elitu, v níž se znovu probouzí k životu Moudrost, ona starožitnost, jež je nevyjádřitelná, jež povstává v hermetickém a pythagorejském tichu, jež žije z nadvlády smyslů a duše, a neprojevuje se prostřednictvím argumentů a knih.

Musíme se probudit do obnoveného, oduševnělého a ostrého vnímání světa, ne jakožto filozofického konceptu, ale jako něčeho, co pulsuje v rytmu naší vlastní krve: vnímání světa jakožto moci, jakožto svižného a svobodného rytmického tance Šivy; vnímání světa jakožto posvátného aktu (Véda). Toto vnímání vytvoří silné, tvrdé, aktivní, sluneční, středomořské bytosti, bytosti učiněné ze síly a pouze síly, otevřené tomuto smyslu pro svobodu a velikost, tomuto dýchání kosmu, o němž ‘mrtví’ tolik blekotali, ale jemuž málo rozuměli.

Proti profánní, demokratické a materiální vědě, vždy relativní a podmíněné, otroku nepochopitelných jevů a zákonů, němé pokud jde o hlubokou realitu člověka, musíme probudit – v této elitě – posvátnou, vnitřní, skrytou, tvořivou vědu iniciační, vědu sebenaplnění a pozvednutí se, vědu, která vede k okultním silám, jež ovládají náš organismus a ona nad nimi vytváří nadvládu, aby se ne jako v mýtu, ale v nejpozitivnější skutečnosti, rodili lidé znovu jako bytosti silnější než zákony těla a podmínky prostoru a času.

Pak vzniknou vůdcové, rasa vůdců. Neviditelní vůdcové, kteří netlachají a nepředvádí se, ale konají přesvědčivě a mohou učinit vše. Pak bude existovat v Evropě centrum – v této Evropě bez centra.

Je zcela chybné nazývat problém hierarchie jinak než jako problém vytvoření vůdců, zcela individuální a vnitřní problém. Hierarchie existuje pouze, když je nějaký vůdce, a ne naopak.

Je zcela chybné představovat si, že říše může být zbudována na základě ekonomických, vojenských, průmyslových či dokonce ‘ideálních’ faktorů. Impérium je dle iránských a římských konceptů něco transcendentního, a může ho být dosaženo pouze těmi, kteří mají moc přesáhnout životy bezvýznamných lidí a jejich tužeb, jejich národní pýchy, jejich ‘hodnot’ a jejich bohů.

Tomuto staří rozuměli, když své císaři prohlašovali za bohy, když spojovali královskou důstojnost a duchovní důstojnost. Budou tomu rozumět mladí barbaři, kteří se odvážili znovu vyvolat Orla a Svazky prutů? Budou rozumět, že není jiné alternativy, že toto je jediná podmínka, díky níž jejich ‘revoluce’ nemůže být jen bezvýznamnou, podružnou událostí v nedůležitém národě, ale zárodkem návratu Říma, prvního světélka v husté mlze evropského úpadku a principem skutečné obnovy?

Nový symbol ['Heidnischer Imperialismus']

Je v tomto potemnělém světě ještě možné dosáhnout osvobození a obrození?

Je dnes Evropa schopna takového stupně uvědomění, jenž je pro tento úkol nezbytný?

Nenechme se mýlit: teprve až porozumíme velikosti úkolu, budeme schopni konat. Musí se vzít na vědomí hrozivá realita zničujícího duchovního procesu, jehož kořeny spočívají téměř na počátku prehistorie, jehož kulminující fáze splývají s těmi, které dnešní lidé vyzdvihují jakožto své civilizační hodnoty, a jejich vlivy se nyní projevují ve všech oblastech myšlení a konání.

Není to otázka kompromisů a přizpůsobování. Je zapotřebí síly nového středověku – vnitřní i vnější vzpoury barbarské čistoty. Filozofie, ‘kultura’, každodenní politika: nic takového. Není to otázka obrácení se na druhou stranu této postele agónie. Je to otázka toho, konečně procitnout a vstát.

Tu a tam stále existují lidé, v nichž žijí vzpomínky na starou vznešenost, kteří jsou jako jedinci neklidní a cítí potřebu reagovat, někdy v této sféře kultury, někdy v oné. Co musí být vyvoláno zpět do vědomí těchto roztroušených lidí, než bude pozdě, je velikost neznající omezení a osobní zájmy, které je nyní vysilují. Neúprosné jednání musí zajistit, že se jejich nejčistší síla ukáže nezdolnou, připravenou rozbít špinavou krustu prázdných řečí, sentimentality, moralizování a pokrytecké religiozity, jíž Západ vše zastřel a humanizoval.

Ten, kdo vchází do chrámu, ať už má sebevíc z barbara, má nesporně povinnost vyhnat jako korupčníky všechny ty, kteří v ‘civilizované’ Evropě slavili úspěch s monopolizováním ‘Ducha’, Dobra a Zla, Vědy a Božského, a prohlásili se za jejich propagátory, kdežto ve skutečnosti znají jen hmotu a to, co slova, strach a pověra navrstvily nad hmotou.

Tomu všemu musí být řečeno: “Dost!”, aby mohli nějací lidé alespoň znovu získat zpět dlouhé cesty, dlouhé nebezpečí, dlouhý pohled a dlouhé ticho; aby mohl znovu vát vítr z otevřeného moře – vítr původní nordické tradice – která probudí spáče na Západě.

Anti-filozofie, anti-humanitářství, anti-literatura, anti-’náboženství’, toť předpoklad. Dost! Toto musí být řečeno estetismům a idealismům ; dost! Žízni duše, která sobě tvoří semitského boha k zbožňování a úpěnlivým prosbám; již dosti potřeby, která svazuje bídné lidi ve společné závislosti ve jménu soudržnosti, kterou každý z nich postrádá.

Musíme postoupit dál a nad toto všechno s čistými silami, jež tedy budou muset splnit úkol, který přesahuje ‘politiku’, který přesahuje společenský předsudek, který musí ignorovat hlučný projev a povrchní ozvěnu, a který je takový, že materialistická síla, která chvěje věcmi i lidmi, již neslouží cíli. V tichu musíme skrze tvrdou disciplínu, rozvážnost a zdolávání sebe samých vytvořit vytrvalým a dychtivým snažením jednotlivců elitu, v níž bude znovu žít ‘sluneční’ Moudrost: ona starožitnost, jež je nevyjádřitelná, jež povstává z hlubin smyslů a duše, a jež se nevyjadřuje argumenty a knihami, ale tvořivými činy.

Musíme se probudit do obnoveného, oduševnělého a střízlivého vnímání světa, ne jakožto filozofického konceptu, ale jako něčeho, co pulsuje v rytmu naší vlastní krve: vnímání světa jakožto moci, vnímání světa jakožto rytmu, vnímání světa jakožto posvátného aktu. Toto vnímání vytvoří silné, tvrdé, aktivní, sluneční, středomořské bytosti, bytosti učiněné ze síly a pouze síly, otevřené tomuto smyslu pro svobodu a velikost, tomuto dýchání kosmu, o němž ‘mrtví’ tolik blekotali, ale jemuž málo rozuměli.

Proti profánní, demokratické a materiální vědě, vždy relativní a podmíněné, otroku nepochopitelných jevů a zákonů, hluché k nejhlubší realitě člověka, musíme probudit – v této elitě – posvátnou, vnitřní, skrytou a tvořivou vědu, vědu sebenaplnění a ‘pozvednutí se’, vědu, která vede k okultním silám, jež ovládají náš organismus a spojují se s neviditelnými kořeny rasy a věcí samotných, a která nad těmito silami vytváří nadvládu; aby se ne jako v mýtu, ale v nejpozitivnější skutečnosti, rodili lidé znovu jako bytosti, které již nenáleží ‘životu’, ale nyní již ‘více než životu’, a jsou schopny transcendentních skutků.

Pak tu budou vůdcové, rasa vůdců. Neviditelní vůdcové, kteří nemluví a neukazují se, ale jejichž konání nezná odporu a mohou učinit vše. Pak bude existovat v Evropě centrum – v této Evropě bez centra.

Je zcela chybné si myslet, že můžeme dosáhnout obnovy, pokud nebude obnovena hierarchie, to jest, pokud nezavedeme vyšší zákon, nadřazený řád, který může nalézt potvrzení pouze v živé realitě vůdců, nad nižšími formami, spojenými se zemí a hmotou, člověkem a člověčím.

Je také zcela chybné věřit, že Stát může být něčím jiným než civitas diaboli, pokud se neoživí jako Impérium, a je také chybné chtít zbudovat ono Impérium na základě ekonomických, vojenských, průmyslových či dokonce ‘intelektuálních’ či nacionalistických faktorů. Impérium je dle původní koncepce, zakořeněné v Tradici, něčím transcendentním, a může ho být dosaženo pouze těmi, kteří mají moc přesáhnout životy bezvýznamných lidí a jejich tužeb, jejich sentimentu, jejich národní pýchy, jejich ‘hodnot’ a jejich bohů.

Tomuto staří rozuměli, když na vrcholu své hierarchie uctívali bytosti, v nichž se královská podstata snoubila s posvátnou, v nichž světská moc byla prostoupena duchovní autoritou podstaty ‘již ne lidské’, nositele tajemné a nezdolné síly ‘vítězství’ a ‘štěstěny’; kdy v každé válce ožíval kus ‘svaté války’, něco univerzálního, něco ohromujícího, co oslovovalo a organizovalo vše s čistotou a nevyhnutelností velkých sil přírody.

Budou tomu rozumět ti, kteří stále mohou či stále chtějí klást odpor? Budou rozumět tomu, že není jiné alternativy? Že není jiný duch, ať už v jiných formách či jiných podobách, který musí být probuzen? Že toto je jediná podmínka, díky níž jejich ‘revoluce’ může být něčím více než triviální, podružnou událostí v jednom národě, může se stát univerzálním konceptem, prvním paprskem světla v ‘temném věku’ – západní kali-yugi (stádium hinduistického cyklu světa, doprovázeného ztrátou identity a vzestupem kolektivismu – pozn. překl.), a principem skutečné obnovy, jediného možného obrození?

Původně vyšlo na stránkách Evola as he is: Heathen Imperialism (Excerpts). Český překlad Wolf.

Související články:

1. Mnichovská dohoda a Julius Evola v Praze
2. Ultima Thule: Julius Evola a Herman Wirth
3. Julius Evola – Metafyzika sexu

Autor: Franz Chocholatý Gröger

Po volbách v lednu 1919 se ustanovila Výmarská republika nesoucí nadále název Deutsches Reich. Ústavodárné shromáždění (Weimarer Nationalversammlung) se sešlo ve Weimaru 6. února 1919 a 13.února 1919 ustanovená první vláda na čele s Philippem Heinrichem Scheidemannem. Versailleskou mírovou smlouvu, kterou bylo Německo nuceno 28. června 1919 podepsat, pociťovali téměř všichni Němci jako do nebe volající nespravedlnost, a to jednak kvůli postoupení území na úkor Německa, především ve prospěch nově vzniklého Polska, jednak kvůli materiálnímu zatížení ve formě reparací, ztrátě kolonií a vojenskému omezení, které bylo zdůvodněno válečnou vinou Německé říše a jeho spojenců. (1) Výmarská republika byla centralizovanou federací v čele s říšským kancléřem a říšským prezidentem. Kontinuita mezi císařskou říší a Výmarskou republikou tak byla ve skutečnosti značná. Svým způsobem žila dokonce instituce monarchy ve změněné formě dál. Úřad říšského prezidenta voleného lidem byl vybaven tak silnými pravomocemi, že už současníci hovořili o „nahrazení císaře“ nebo „náhradním císaři“.

Také po stránce etické nedošlo ke skoncování s Druhou říší. Naopak se vytvořila legenda o „ráně dýkou“ (podle které vedla k porážce Německa domácí zrada), ta přispěla k tomu, že byla podkopána legitimita první německé demokracie. Na „ideji roku 1914“, dědictví Druhé říše a na cestu ke Třetí říši se po roce 1918 odvolávaly hlavně síly politické pravice, které Německu připisovaly nové poslání. (2) Po všeobecných volbách roku 1920 již nebylo možné vytvořit fungující vládu s parlamentní podporou, která by mohla rozhodně provádět demokratickou politiku. Rovnováha sil byla tak nestabilní, že republika měla v průměru každých osm a půl měsíce novou vládu. Politická pravice byla rozdělena do různých proudů: na nacionální socialisty, německé nacionalisty, národní bolševiky Ernsta Niekische nebo “mladé nacionalisty”. Demokraticko-liberální éra byla rázně odmítnuta, byli přesvědčeni „o nutnosti národního státu, v němž všechny části dříve rozděleného státu do tříd, mají své místo”. Chtěli vytvořit nové Německo.

Jako parlamentní demokracie trvala Výmarská republika jen 11 let. Na konci března 1930 ztroskotala poslední většinová vláda, vedená sociálním demokratem Hermannem Müllerem, a to na sporu o změnách v pojištění v nezaměstnanosti. Na místo dosavadní Velké koalice nastoupil buržoazní menšinový kabinet vedený katolickým politikem Centra Heinrichem Brüningem, který vládl od léta 1930 pomocí nouzových nařízení říšského prezidenta, generála polního maršála Paula von Hindenburga. Říšský sněm měl od přechodu k prezidentskému systému nouzových nařízení jako zákonodárný orgán menší slovo než v konstituční monarchii císařské říše. Deparlamentarizace znamenala dalekosáhlé vyloučení voličů a právě to bylo vzpruhou pro pravicové a levicové protiparlamentní síly. Nejvíce z toho profitovali nacionální socialisté, kteří se začali prezentovat jako jediná lidová alternativa ke všem „marxistickým“ seskupením, jak bolševickým tak reformistickým. Byli nyní schopni apelovat na oboje – na rozšířený podvědomý odpor k parlamentní demokracii, která už skutečně padla, a na nárok lidu, stvrzený od dob Bismarcka ve formě všeobecného rovného volebního práva, které o jeho politický účinek připravily tři prezidentské vlády – Heinricha Brüninga (Zentrum) 30. 3. 1930 – 31. 5 1932, Franze von Papena (do 3. 6. 1932 Zentrum) 1. 6. 1932 – 1. 12. 1932 a Kurta von Schleichera (nestraník) 3. 12. 1932 – 28. 1. 1933.

O dalším osudu republiky rozhodly rozhovory v residenci Kurta von Schödera v Düsseldorfu a následující schůzka 17.1. mezi Hitlerem, von Papenem a předsedou Deutschnationale Volkspartei (DVNP), Alfredem Hugenbergem, která vedla ke jmenování Hitlera říšským kancléřem 30.1.1933. Vicekancléřem a vládním komisařem v Prusku byl jmenován Franz von Papen. Ve volbách 5.3.1933 získala NSDAP pouze 44% hlasů, SPD 18%, KPD 12%, Zentrum 11%, DVNP 8%. Nový říšský sněm byl vlastně zbaven pravomoci a to zákonem Gesetz zur Behebung der Not von Volk und Reich z 24.3.1933 s nímž získal Hitler plné moci k uskutečnění záměrů nacionálně socialistické revoluce. Začala nacifikace státního aparátu a unifikace země.

Po nacistickém převzetí moci snaží se Edgar Julius Jung přesvědčit von Papena, že je nutno vytlačit Hitlera z jeho pozic a že nese odpovědnost za to, že se Hitler dostal k moci. Na podzim roku 1933 píše esej „Sinndeutung der deutschen Revolution“, (4) kde revoluci dává pečeť konzervativní a rozhodl se jasně rozlišovat mezi nacionálně socialistickou a konservativní revolucí. Koriguje pojetí svobody – míru svobody nemá, kdo co přikazovat- a také mění vztah k celku – jedině co váže člověka ke společnosti, je jeho svědomí. Konservativní revoluce se musí oprostit od totalitního státu. V únoru 1934 píše poslední větší esej „Deutschland ohne Europa“ popisující proces jeho duchovní transformace. Dochází k závěru, že Německu hrozí sebevyloučení z Evropy, pokud vše co nyní se děje v Německu zůstane beze změny, pokud Německu zůstane vlastní brutalita, nelidskost a démonické zbožňování moci a bezpráví. Dochází k poznání, že západní humanitářství není liberální, ale křesťanské. Vynáší verdikt o Hitlerovi, říká, že „Dämonie der Macht” nutno obrátit zpět. (5)

.

Vše vrcholí v textu řeči, kterou připravuje pro Franze von Papena, která má být přednesena před velkým publikem a má vést ke kampani proti Hitlerovi za účasti konzervativních politiků, presidenta a armády. Dne 17. 6. 1934 pozdě odpoledne přednáší Franz von Papen ve zcela zaplněné velké posluchárně university v Marburgu 1934 tento projev:

„Události posledního půldruhého roku zasáhly celý německý národ a hluboce jej rozjitřily. Je to jako sen, že jsme se dostali z údolí plného rmutu, beznaděje, nená­visti a rozepří a opět jsme nalezli cestu ke společenství německého národa. Nesmírné napětí, v němž se nacházíme od srpnových dní roku 1914, polevilo, aby z něho po­vstala německá duše, před níž se odehrávají slavné, byť bolestné dějiny našeho ná­roda, od pověstí německých hrdinů až k verdunským zákopům, ba až k pouličním bojům dnešních dnů.

Tuto duši osvobodil neznámý voják světové války, jenž si se strhující energií a neotřesitelnou vírou podmanil srdce svých soudruhů z lidu. Se svým polním mar­šálem zaujal místo v čele národa, aby do knihy německého osudu vepsal novou stránku a obnovil duchovní jednotu. Tuto jednotu jsme zažili v opojení tisíců prů­vodů, vlajek a svátků, jimiž národ demonstroval svou snahu znovu nalézt sám sebe. Dnes, kdy nadšení ochladlo a houževnatá práce na tomto procesu se hlásí o své, je zřejmé, že očistný proces takovéhoto historického rozsahu zanechává odpad, jejž se poté musí zbavit. Tento odpad je patrný ve všech oblastech našeho života, v materi­álních i duševních. Zahraničí, jež nás pozoruje s nelibostí, ukazuje prstem na tento odpad a považuje jej za vážný signál rozkladu. (…)

17. března 1933 jsem ve Vratislavi poukázal na to, že se po válce rozvinulo kon­zervativně-revoluční hnutí, které se od národního socialismu zásadně lišilo pouze taktikou. Protože se německá revoluce stavěla proti demokratizaci a jejím neblahým důsledkům, odmítal nový konservativismus důsledně jakoukoli další demokratizaci a věřil, že je možné vyřadit pluralistické síly shora. Oproti tomu se národní socia­lismus zprvu vydal cestou důsledné demokracie, načež stanul před nelehkou otázkou, jak uskutečnit ideje bezpodmínečného vůdcovství, bezvýhradné autority, aristokra­tického principu výběru a organického uspořádání národa. Historie dala za pravdu národně socialistické taktice, což konzervativní státníky přimělo k tomu, aby na po­čátku roku 1933 začali spolupracovat s národně socialistickým hnutím. [… ]

Bolševismus proto není pravou revolucí 20. století, ale vzpourou otroků, která chce nastolit definitivní mechanizaci života. Pravá revoluce 20. století – jak jsem nastínil již ve své berlínské univerzitní přednášce, – je revolucí heroické osobnosti spjaté s Bohem proti neživoucí spoutanosti, proti potlačování božské jiskry, proti mechanizaci a kolektivizaci, která není než posledním projevem zvrhlosti měšťan­ského liberalismu. Kolektivismus je individualismus masy, které nejde o celek, ale už jen o sebe samu.

O tom, jak v národě vzniká a roste nový pocit doby, většinou ví nejméně ten, kdo sám stojí na pomezí. Neulehčuje si to, chtěje pochopit jeho smysl. Z historie nic­méně víme, že revoluce je do jisté míry pouze politickou pečetí na listině vystavené dějinami. Nový člověk vyrostl díky době obratu; naproti tomu stát je zapotřebí utvá­řet lidským rozumem. Stát zřejmě rovněž formuje člověka, bylo by však iluzorní se domnívat, že je možné z pozice státu provést zásadní změnu v přístupu k lidským hodnotám. Stát tak pravda může napomoci určitému pojetí dějin a může se brát za jejich sjednocení. Nemůže však tato pojetí naporučit. Pochází přece ze světového názoru, jenž má svůj základ mimo stát. Rovněž se zakládá na exaktním zkoumání, jehož nerespektování se vždy vymstí. Když dnes uvažuji o problému dějinného vý­kladu pro současnost, vzpomínám s potěšením na otázku, kterou mi s oblibou kladl profesor dějepisu: “Jak by se vyvíjely německé dějiny, kdyby si Friedrich Veliký vzal Marii Terezii?“ (…)

Skutečná vláda nemůže pocházet z jednoho stavu nebo jedné třídy. Ovšem prin­cip národní suverenity doposud pokaždé do této třídní vlády vyústil. Antidemokra­tickou revoluci lze domyslet do důsledků pouze v případě, že skoncuje se zásadou národní suverenity a vrátí se k přirozené a Boží vládě. Nezaměňujme s tím ovšem případ, kdy je národ zbaven svých práv. Z demokracie může povstat anonymní tyranie, kdežto z opravdové odpovědné vlády nikdy nelze odvodit zrušení svobody národa. (…)

Vedle požadavku principu vlády, založené na vyšší odpovědnosti a nadosobní platnosti stojí ve vzájemné podmíněnosti nutnost založit nový sociální řád. S jeho nutností se vnitřně ztotožňují všechny evropské národy, které prošly ohromnými změnami industrializace, urbanizace, technizace a kapitalizace. To, že tuto touhu po novém sociálním řádu sdílí především fašismus a národní socialismus, není třeba zvlášť zdůrazňovat. Na druhé straně jsme si vědomi toho, jak je nesmírně složité masu, která ztratila vazbu na krev a půdu, proměnit v národ, neboť v liberální epoše zanikly zdravé stavovské vazby a hierarchie.

Národní socialismus tak klade zásadní důraz na to, aby se duše těchto mas nejprve získala pro národ a stát. To se děje ponejvíce prostřednictvím výchovy, disciplíny a propagandy. Národně socialistický systém tak nejprve plní úlohu, na niž byl parlamenta­rismus příliš slabý: znovu navázat bezprostřední kontakt s masami. Tak vzniklo cosi na způsob přímé demokracie, které se podařilo znovu získat masy, jež se od státu začína­ly odvracet. Za touto dobovou nutností však čeká mnohem větší revoluční cíl: založit sociální řád spočívající na obecně platných organických formách, nikoli jen na šikov­ném ovládání mas. Zatímco Francouzská revoluce vytvořila základní formy v parla­mentu a v obecném volebním právu, konzervativní revoluce musí usilovat o organic­ko-stavovské uspořádání, a tak proniknout k obecně platným principům.

Dominance jedné strany namísto systému vícero stran, jenž po právu zmizel, se mi z historického pohledu jeví jako přechodný stav oprávněný pouze do té doby, do­kud to bude vyžadovat upevnění přelomové doby a dokud nezačne fungovat nový osobní výběr.

Logika antiliberálního vývoje si žádá princip organického utváření politické vů­le, spočívající v dobrovolném přístupu všech částí národa. Pouze organické vazby překonávají strany a vytvářejí ono svobodné národní společenství, jež nutně stojí na konci této revoluce.(…)

Při tom, jak jsem rozvíjel tento cílový obraz německé revoluce, jsem se dostal do centra problematiky současné situace, které se, jak jsem poznamenal v úvodu, ne­hodlám vyhnout. Otázka, kterou jsem předestřel jako základní problém doby obratu, rozlišení na věřící a nevěřící, se dotýká sporu o pojetí státu. Stát se musí rozhodnout, zda chce být náboženský, nebo světský. Dějinná logika si žádá, aby po liberálním, světském státě z roku 1789 následoval nábožensky založený stát německé kontrarevoluce. (…)

Je sice samozřejmé, že nositelé revolučního principu zprvu obsazují i mocenské pozice. Je-li však revoluce dokončena, reprezentuje vláda toliko celek národa, nikdy není exponentem jednotlivých skupin; jinak by utváření národního společenství ztroskotalo. Přitom je třeba skoncovat s nesprávnými romantickými představami, které se nehodí do 20. století. Nelze se domnívat, že si po starořeckém vzoru zopa­kujeme rozdělení na Sparťany a Hélóty. Na konci tohoto vývoje neměli Sparťané na práci nic jiného než držet Hélóty zkrátka, čímž však zeslábla zahraničně politická moc Sparty. Ve státě opravdového národního společenství musí už konečně ustat vnitropolitické výzvy k boji. Bez výběru se pochopitelně neobejdeme. Princip při­rozeného vyčleňování a výběru nelze nahradit tím, že se někdo přihlásí k určité for­maci, pokud dosud není jasné, čím je tento krok motivován. Proto národní socialismus vždy bojoval o to, aby nahradil stranickou knížku tím, jak se ten či onen člověk osvědčil a jak je výkonný. Na druhé straně je šlechta nejen principem krve, ale i du­cha. Není proto možné sprovodit ducha ze světa tím, že jej prohlásíme za intelektu­álštinu.

A když si dnes někdy stěžujeme na 150% národní socialisty, pak se jedná o právě takové intelektuály bez zdravého základu, kteří světově proslulým vědcům upírají právo na existenci jen proto, že nemají stranickou knížku. Duch bytostně zakotvený v krvi je však charakterní, neúplatný, zavázaný poznání a svědomí. Jemu náleží za všech okolností obdiv národa, jenž hřeší proti stvoření a popírá sám sebe, pakliže se negativně staví k duchu. Střežme se toho, abychom lidi ducha vylučovali z národa, a mějme na paměti, že vše velké pochází z ducha, a to i v politice. Není třeba na­mítat, že lidem ducha se nedostává vitality, bez níž není možné vést národ. Skutečný duch má takovou sílu k životu, že je schopen se pro své přesvědčení obětovat. Zá­měna vitality za brutalitu by ukazovala na to, že jsme zbožštili násilí, což by pro národ bylo nebezpečné. Existují naveskrz liberální lidé, kteří nevysloví jedinou větu, aniž by přitom ne­zneužili slovo liberální. Nejhorší intelektuálštinou je však vláda hesla. Domnívají se, že skutečná humanita je liberální, a přitom je to květ anticko-křesťanské kultury. Svobodu mají za liberální pojem, přičemž ve skutečnosti je pragermánská. Brojí proti rovnosti před soudem, což se pranýřuje jako liberální zvrácenost, a přitom je ve skutečnosti nutným předpokladem každého spravedlivého rozsudku. Tito lidé po­tírají onen základ státu, kterému se odjakživa, nejen v liberálních dobách, říkalo spravedlnost. Jejich útoky se obracejí proti bezpečnosti a svobodě v oblasti soukro­mého života, které si německý člověk vybojoval po staletích nejtěžších bojů.

Rovněž věta “Dějiny dělají mužové” se často chápe nesprávně. Říšská vláda se tudíž po právu obrací proti falešnému kultu osobnosti, který je tím nejzazším po­přením prušáctví, jaké si jen lze představit. Velké muže nedělá propaganda, velikost získávají svými činy, za což sklízejí dějinné uznání. Na těchto zákonech nic nemění ani byzantismus. Kdo tedy mluví o prušáctví, měl by se nejprve upamatovat na skromnou a neosobní službu, a až na závěr, nebo raději vůbec ne, pomýšlet na od­měnu a uznání. [… ]

Problémy německé revoluce včetně svého postoje k nim jsem načrtl tak ostře proto, že dodnes neberou konce řeči o druhé vlně, která dokončí revoluci. Kdo si nezodpovědně pohrává s těmito myšlenkami, by neměl zapomínat, že po druhé vlně může snadno následovat vlna třetí, že zkrátka ten, kdo hrozí gilotinou, pod ní větši­nou končívá sám. Také není zřejmé, kam by tato druhá vlna měla vést. Hodně se mluví o nadcházející socializaci. Copak jsme zažili antimarxistickou revoluci proto, abychom uskutečnili marxistický program? Vždyť marxismus je vždy pokusem vy­řešit sociální otázku prostřednictvím kolektivizace vlastnictví. Bude snad díky tomu německý národ bohatší, zvětší se jeho národní důchod, bude se snad někomu dařit lépe než těm, kdo v této loupežné výpravě větří kořist? Jistěže máme sociální pro­blémy, vyvolané hospodářskými a populačně politickými procesy. Tyto problémy však zvládneme pouze tehdy, spojíme-li vlastnictví opět se zodpovědností, nikoli tím, že prohlásíme kolektivní nezodpovědnost za vládnoucí princip. Proto z ní nesmíme učinit princip plánovaného hospodářství, jež se bude čím dál více vzdalovat od vlast­ní iniciativy a zodpovědnosti. Kdo si dosud nepovšiml toho, že jakákoli podoba ko­lektivismu vede k nevymytitelné korupci, ten dosud kráčel světem se zavázanýma očima.

Žádný národ si nemůže dovolit věčné povstání zdola, chce-li obstát před dějina­mi. Každé hnutí musí jednou skončit, vždycky musí vzniknout pevná sociální struk­tura, scelená neovlivnitelným výkonem práva a nezpochybňovanou státní mocí. Věčná dynamika nic neutvoří. Není možné, aby se Německo vydalo na výpravu do neznáma, u níž nikdo neví, kdy skončí. Dějiny plynou samy od sebe, není nutné je neustále popohánět. Pokud by se německou revolucí měla prohnat druhá vlna nového života, pak nikoli v podobě sociální revoluce, ale jako tvůrčí dovršení započatého díla. Státník je tu pak od toho, aby vytvářel formy; jeho výlučnou starostí je stát a národ. Stát je výhradní mocí a posledním garantem toho, nač má každý občan státu nárok: na železnou spravedlnost. Stát proto natrvalo nesnese dualismus, a na otázce, zda se podaří uspokojivě vyřešit dualismus mezi stranou a státem, závisí úspěch ně­mecké revoluce a budoucnost našeho národa.

Žádná organizace ani sebehlasitější propaganda si nebude sama o sobě trvale schopna udržet důvěru. Z toho důvodu jsem vlnu propagandy proti takzvaným “kri­tikářům” pojal jinak, než tak činili mnozí ostatní. Neprovokoval jsem, zvláště pak mládež, ani nevyhrožoval bezbranným složkám národa, protože pouze otevřený dialog s národem může vzbudit důvěru a vyvolat ochotu k nasazení. Národ ví, že se od něho očekávají velké oběti. Unese je a bude Vůdce následovat s neotřesitelnou věrností, pakliže se bude moci podílet a nebude-li se každé kritické slovo okamžitě chápat jako zlomyslnost, nebudou-li zoufalí patrioti hned cejchováni jako nepřátelé státu. (…..)

Doba si žádá, abychom se v bratrské lásce a úctě před soudruhem z lidu semkli, nenarušovali dílo vážených mužů a umlčeli doktrinářské fanatiky. Vláda varuje ty, kteří nehodlají uznat, že Němci jsou jedním z mnoha národů ve středu Evropy, že skromné, tradované statky, jež jsme zachránili, musejí zůstat pohromadě, a my si nemůžeme dovolit lehko vážně ničit uchované hodnoty. Budeme-li zapírat velké kul­turní dědictví, znevažovat a zneuctí vat tisícileté dějiny našeho národa, tři tisíce let staré dějiny našeho kontinentu, pak promarníme poslední velkou šanci, kterou 20. století pro tentokrát nabídlo národu v srdci Evropy. Světové dějiny se dnes tvoří tam, kde se s úsměvem shlíží na nemocnou Evropu. Chce-li si Evropa uchovat svůj vůdčí nárok ve světě, nesmí už ztratit ani minutu, aby mohla všechny svoje síly vě­novat duchovnímu obrození a zapomněla na nicotné půtky.

Svět se ohromně proměňuje, vůdčí postavení může získat toliko národ, vědomý si zodpovědnosti a kázně. My Němci se můžeme vypracovat z bezmoci až k posta­vení, jež nám náleží, pakliže spojíme ducha s energií, moudrost se sílou a zkušenost s činorodostí. Dějiny nás očekávají, přijmou nás však pouze tehdy, budeme-li jich hodni.” (6)

Projev vzbudil velký zájem. Na konci zní dlouhotrvající potlesk, představitelé university tisknou von Papenovi ruce. Na projev vydává Joseph Goebbels ihned embargo a zakazuje plánovaný přenos tohoto projevu, který měl být vysílán večer. Redaktoři všech německých listů jsou upozorněni, že nesmí nic z tohoto projevu uveřejnit na svých stránkách. Jen Frankfurter Zeitung uveřejňuje některé statě ve svém odpoledním vydání. Tiskárna Germania však vytiskla plné znění projevu, které je doručeno zastupitelským úřadům a zahraničním zpravodajům. Von Paren a Jung jsou pod dohledem Gestapa. O projevu je informován Hitler a ten na to má projev na oslavách v Geře. Je to násilný projev a Hitler ho doprovází prudkými gesty. “Všichni ti trpaslíci”, křičí Hitler,”kteří si myslí, že mohou plivnout na naši myšlenku, budou smeteni naší společnou si­lou.” “Jak směšný je ten malý červ, (… ) co by se stalo, kdyby tito malí reptalové dosáhli své­ho cíle? Německo by se rozpadlo!” A s rukou sevřenou v pěst Hitler volá: “Tato sevřená pěst národa rozdrtí každé­ho, kdo se pokusí o sebemenší sabotáž.”

Na koho dopadne pěst, kterou v neděli 17. června pozvedl Hitler nejprve proti svému vice­kancléři, muži, který mu pomohl dostat se k moci, elegantní­mu kavaleristovi Franzi von Papenovi a protivníkovi Ernsta Röhma? (7) Dne 20. 6. vychází útočný článek Alfreda Rosenberga v Völkischer Beobachter: „Neuskutečnili jsme moderní revoluci, aby doba, která se přežila, mohla pod heslem „konzervativní revoluce“ restaurovat stát z doby před pěti sty léty.“ Téhož dne se setkává Hitler s von Papenem, který protestuje proti Goebbelsovým zákazům publikování jeho řeči z Marburgu. Hrozí odchodem z vlády. Dohodnou se, že půjdou do Neudecku k von Hinderburgovi. Hitler ho předejde. Zde hovoří s ministrem obrany generálem Wernerem von Blombergem, který chce vědět, zda platí dohoda z křižníku Deutschland o SA. Není možný žádný odklad, Hinderburgovo zdraví se zhoršuje, narůstá napětí v Německu a Franz von Papen, Carl Fedor Eduard Herbert von Bose, Edgar J. Jung, Erich Klausener a Kurt von Schleicher jednají s částí armády. Na stadionu v Hamburgu při derby diváci provolávají slávu von Papenovi. Hitler se musí rozhodnout zda von Papen nebo likvidace SA. Dostává zprávy o chystaném puči SA. Von Papen je ve Westfalsku, když se dozvídá a zatčení Egarda J. Junga v jeho bytě u Halensee 25.června a jede 27.června za Himmlerem a žádá vysvětlení zatčení Junga, Himmler mu sděluje, že se jedná toliko o šetření a že bude brzy propuštěn. V deníku Alfreda Rosenberga čteme: “Vůdce řekl, že Dr. Junga, autora neuvěřitelné Papenovy řeči (sic), nechal zatknout. – Právě se vice-k.[ancléř] nechá dotazovat, zda by ho Vůdce mohl přijmout. Hitler se směje: ´To přijde kvůli svému Dr. Jungovi!´ A nechává jej odmítnout“.

Je čtvrtek 28.června, všude jsou vlajky na půl žerdi, je den hanby a smutku , neboť v tento den bylo Německo přinuceno podepsat Versailleskou smlouvu. Z Bendlerstrasse jsou odeslány telefonické instrukce na štáby jednotlivých vojenských okruhů hovořící o hrozbě puče ze strany SA. V pátek vychází na titulní straně Völkischer Beobachter článek generála von Blomberga schvalující činy Führera a přisahající mu věrnost Reichswehru. Dopoledne odjíždí von Papen a jeho sekretář Fritz Günther von Tschirschky ke Göringovi a tam se dozvídají, že ten přebírá jeho pravomoci. Když se vracejí je budova vícekancléřství obsazena SS a von Papen je dán na tři dny do domácího vězení a von Tschirschky zatčen.

Začala Noc dlouhých nožů (Nacht der langen Messer) trvající do 1. července. V souvislosti s tzv.”Röhmovým pučem” bylo zavražděno celkem asi 200 osob, včetně Carla Fedora Eduarda Herberta von Bose, Ericha Klausenera, Gregora Strassera, Gustava Ritter von Kahr a generála Kurta von Schleichera. (8)

V noci z 30. června na 1. červenec 1934 byl Edgar Julius Jung zastřelen v souvislosti s těmito událostmi v lese nedaleko Oranienburgu. Jeho smrt je tragickým symbolem selhání ideologie, ale je také svědectvím o osobní statečnost Junga, vytrvale hledajícího nové pravdy. Pokusil se vyvolat nacionálně konzervativní povstání, podcenil však celkovou atmosféru mezi Němci a nacionálněsocialistickým režimem. Tento pokus o převzetí moci byl špatně načasován, vstoupil do plánu neúspěšného coup d’état vůdce SA Ernsta Röhma. Franz von Papen přestal být sice vicekancléřem, ale stal se velvyslancem v Rakousku, kde pomáhal hasit vraždy iniciované Hitlerem. Dne 3.července 1934 byl se zpětnou platnosti schválen zákon, který jednou větou ospravedlňoval to co se stalo: “Opatření uskutečněna k potření velezrádných a vlastizrádných útoků 30. června, 1. a 2. července jsou po právní stránce považována za obranu státu.” (9)

Poznámky:

(1) http://cs.wikipedia.org/wiki/V%C3%BDmarsk%C3%A1_republika
http://de.wikipedia.org/wiki/Weimarer_Republik
(2) Moeller Arthur van den Bruck, Das Dritte Reich,, Hamburg ,Berlin , Leipzig, 1923
Sebastian Maaß,: Kämpfer um ein drittes Reich, Arthur Moeller van den Bruck und sein Kreis. Kieler ideengeschichtliche Studien, Band 2, REGIN-VERLAG Preetz 2010
(3) Gesetz zur Behebung der Not von Volk und Reich
(4) Jung, Edgar Julius, Sinndeutung der deutschen Revolution. Oldenburg 1933
Jung, Edgar Julius, Sinndeutung der deutschen Revolution, Reihe Konservative Revolution, Bd. 1, Superbia Leipzig 2009
(5) Jung, Edgar Julius. Deutschland ohne Europa. Deutsche Rundschau 61, 1934 s.73-78
(6) „Rede des Vizekanzlers von Papen vor dem Universitätsbund in Marburg am 17. Juni 1934“ v červnu 1934 vydán v Verlag „Germania AG“ Berlin SW 68
Wortlaut der Marburger Rede in: Sebastian Maaß, Die andere deutsche Revolution, Edgar Julius Jung und die metaphysischen Grundlagen der Konservativen Revolution, Kieler ideengeschichtliche Studien (KIGS) 1, REGIN-VERLAG Preetz 2009
Jung, Edgar Julius, Marburská řeč německého vicekancléře Papena , in: Urválek Aleš a kol. Dějiny německého a rakouského konzervativního myšlení, Nakladatelství Olomouc 2009, S. 351-356, překlad krácen.
(7) Gallo Max, Noc dlouhých nožů, Sv.48, Edice Archiv, Mladá Fronta, Praha 1986, S.131-137
(8) Gallo Max, Noc dlouhých nožů, Sv.48, Edice Archiv, Mladá Fronta, Praha 1986, S.204-270, Výňatky z projevu kancléře Hitlera proneseného před Říšským sněmem v Krollově Opeře 13.7. 1934 ve 20.hodin -S.273-280
Hans-Günther Seraphim (Hrsg.): Das politische Tagebuch Alfred Rosenbergs. 1934/35 und 1939/40. Dokumentation; München 1964; S. 42
(9) Stern Josef Petr, Hitler, Vůdce a lid, Lidové noviny 1991 ISBN 80-7106-054-2 S.119-126,
S. 181 Die zur Niederschlagung hoch und Landesverräterischer Angriffe am 30. Juni, 1. Und 2. Juli (1934) vollzogenen Maßnahmen sind als Staatsnotwehr rechtens (Machtergreifung s, 963):
Schmitt Carl, Der Führer schützt das Recht, DJZ vom 1. August 1934, Heft 15, 39. Jahrgang.

Převzato ze stránek Náš směr.

Související články:

1. Edgar Julius Jung: zvěstovatel nové Říše

Autor: Franz Chocholatý Gröger

Edgar Julius Jung se narodil 6. března 1894 v Ludwigshafenu. Na začátku první světové války vstoupil do císařské armády a v r. 1916 jako poručík v záloze a konečně jako stíhací pilot působil na západní frontě. Po válce vstoupil do Freikorps von Epp a podílel se na potlačení bavorské sovětské republiky na jaře roku 1919.

Jung pokračoval ve studiích práva v Heidelbergu a Würzburgu a v roce 1920 získal ve Würzburgu, titul Dr. jur. PhD. V roce 1922 složil advokátní zkoušky a poté pracoval jako právník v Zweibruecken ve Falcku (Pfalz). Ve stejném roce se oženil. Falc byla od prosince roku 1918 obsazená francouzskou armádou. Společně s Emmerlinge založil tajný „Rheinisch-Pfälzischer Kampfbund“, který si stanovil za cíl odstranění francouzské okupace.

Z Falce musel odejít a usazuje se v Mnichově. Zde spoluorganizuje likvidaci Franze Josefa Heinze, presidenta Autonome Pfalz. Na večer 9. ledna 1924 pod velením asi 20 mladých mužů, kteří překročili zmrzlý Rýn a ve Speyeru v jídelně hotelu Wittelsbacher Hof zabili Heinze, jeho zaměstnance Matthiase Nicholase a Fußhöllera, nezaujatého návštěvníka. V následné přestřelce zabili dva členy nacistické strany. Jung sám byl lehce zraněn při přestřelce a utekl z Falce do Mnichova. Ve stejném roce se snažil být zvolen za Deutsche Volkspartei při volbách do Reichstagu, ale neúspěšně. V roce 1925 byl zvolen do správní rady Deutscher Schutzbund, jejímž úkolem je podpora a péče o zahraniční Němectvo. Jung se přátelí s předsedou sdružení, Karlem C. von Loeschem. V Berlíně na Motzstraße sídlí Moeller van den Bruck a Heinrich von Gleichen, kteří založili Juni-Klub a později Herren-Klub, Jung byl členem obou sdružení. Podílel se také na činnosti „Volksdeutscher Klub” a 2. června 1926 je spoluzakladatel ” Jungakademischer Klub” v Mnichově, jehož cílem je dle Junga „vytvoření německého národa a jemu přiměřeného státu.” Jung se věnuje politickému psaní. Ve své knize Die Herrschaft der Minderwertigen. Ihr Zerfall und ihre Ablösung (později Die Herrschaft der Minderwertigen. Ihr Zerfall und ihre Ablösung durch Neues Reich) se pokouší o zúčtování s demokracií, parlamentarismem a liberalismem a nastiňuje svůj autoritářský světový názor (Weltanschauung) a odmítá rovnostářství. Vyvolává mýtus věčné Říše, jejíž základy vidí v duchu. Stal se v roce 1926 jedním z nejvýznamnějších mluvčích konzervativní revoluce. Věří, podobně jako Carl Schmitt, že pád liberálního parlamentarismu je nevyhnutelný. Postupem se stále více staví proti nacionálnímu socialismu.

V roce 1932 píše Deutschland und die konservative Revolution. Zde několik myšlenek z díla:

„První polovina 20. století likvi­duje kapitalistický, individuálně-kolektivistický, sekularizovaný svět, jenž je pozů­statkem novověkého vývoje. Vidíme tak proudy, jež se tento vývoj snaží završit: diktaturu proletariátu, totální masový stát proletářů, dokončení procesu vyvlastňování, který započal industrializací a byl korunován anonymizací a hromaděním kapitálu. (…) Rusko dnes pomocí masivního státního kapitalismu dohání nutnou a promeškanou industrializaci; pokračuje v biologicko-sociologickém utváření národů obývajících jeho prostor. Státní kapitalismus je pak raným stádiem ruského vývoje, ve střední Evropě nebo na Západě by byl pozdním stádiem, stádiem zániku.(…) Právě velká konzervativní protirevoluce zabrání rozkladu západního lidstva, neboť pod německým vedením založí nový řád, nový étos a novou západní jednotu (…)Třetí říše tedy nebude pokračovat ve velkém procesu sekularizace, můžeme si ji představit pouze jako ukončení tohoto procesu. Buď bude germánsko-křesťanská, nebo nebude vůbec. Odvrací se od národněstátních forem západní ražby, od chybně zúženého nacionalismu. Nový nacionalismus je nábožensko-kulturní pojem, proto­že usiluje o totalitu a nestrpí žádné omezení na to, co je čistě politické. Vytýká se nám, že klopýtáme kdesi stranou politických sil, že jsme romantici, kteří nevidí skutečnost a utíkají se ke snům o ideologii říše, jež směřuje zpět. Ovšem tvar a beztvarost jsou dva věčné sociální principy, tak jako se mikrokosmos a mak­rokosmos vzájemně vyvažují ve svém věčném souboji.(…) Nastala doba, kdy dochází k rozpadu, kdy se skuteč­nost liberálního pojetí světa mění v iluzi, kdy se ukázalo, že život nelze zvládnout pomocí abstrakce a rozumu. Svět vidíme takový, jaký je, protože sami nejsme pouze z tohoto světa, máme tušení o světě metafyzickém, jejž pociťujeme jako kosmický zákon. Proto přišla naše hodina: hodina německé revoluce.“ (1)

Zároveň dochází k rozčarování s průběhem nacionálně socialistické revoluce a odklonu od ní. Jung však nebyl spokojen pouze s poskytováním intelektuálních vodítek, měl v úmyslu i zasáhnout do politiky. Německý vicekancléř Franz von Papen, pro kterého Jung psal politické projevy, se jevil jako ideální zprostředkovatel Jungových idejí. Franz von Papen pronesl 17. června 1934 v Marburgu projev, který pocházel z Jungova pera. Bohužel podlehl iluzi o moci a ochotě konzervativců postoupit boj s nacionálněsocialistickou mocí. Přesné okolnosti konce Junga nejsou plně zjištěny: Fritz Gunther von Tschirschky uvádí ve svých pamětech, Jung byl opět krátce 30. června ve sklepě velitelství Gestapa v Prinz-Albert-Strasse a tam byl zabit. Hans – Günther Seraphin uvádí, že Jung byl zastřelen ve stejný den jako účastníci tzv. „Röhmputsch“ z propagandistického důvodu. Jiné zdroje naznačují, že Jung byl převeden do koncentračního tábora Oranienburg a v noci na 1. července byl zastřelen. To zpochybňuje Edmund Forschbach.

Poznámka:

(1) Jung, Edgar Julius, Německo a konzervativní revoluce, in: Urválek Aleš a kol. Dějiny německého a rakouského konzervativního myšlení, Nakladatelství Olomouc 2009, S. 347-350 překlad krácen.

Dílo:

1925 In eigener Sache. In: Münchener Neueste Nachrichten (dále MNN) z 20.3.1925
1927 Die Herrschaft der Minderwertigen. Ihr Zerfall und ihre Ablösung. Berlin 1927
1929 Die Herrschaft der Minderwertigen. Ihr Zerfall und ihre Ablösung durch Neues Reich, 2. Auflage [d.i. Neufassung] Berlin 1929/30
1930 Volkserhaltung. In: Deutsche Rundschau ( dále DR) März 1930, S. 185-196
Die Erschießung des Heinz-Orbis in Speyer. In MNN vom 23. 11. 1930
Die Tragik der Kriegsgeneration, In: Süddt. Monatshefte 27, S.511-534
1931 Die Bedeutung des Faschismus für Europa, DR 58, Juni S.178-186
Aufstand der Rechten. in: DR 58, November 1931, S. 81-86
Föderalismus aus Weltanschauung. München 1931
1932 Revolutionäre Außenpolitik, DR 59, Febr.1932, S. 86-92
Neubelebung von Weimar? In: DR 59, Mai 1932, S. 153-162.
Deutschland und die konservative Revolution. In: Deutsche über Deutschland.
Die Stimme des unbekannten Politikers. München 1932, S. 369-383.
Das eigenständige Volk, DR 59, Oktober 1932 , S.1 -8
Deutsche Unzulänglichkeiten. In: DR 59 November 1932, S. 81-86
1933 Verlustbilanz der Rechten, BR 60 Januar 1933, S. 1-6
Einsatz der Nation. In: DR. 60 März 1933. S. 155-160
Sinndeutung der deutschen Revolution. Oldenburg 1933
Die christliche Revolution. In: DR. September 1933, S. 142-147. Denkschrift Jungs an Papen, verfasst im April 1934 (?). Abschrift beim Institut für Zeitgeschichte München, Photokopienarchiv 98/2375/59
Die geistige Krise des jungen Deutschland. Berlin ohne Jahrgang.
1934 Deutschland ohne Europa In: DR 61 Febr. 1934, S. 73-78
Rede des Vizekanzlers von Papen vor dem Universitätsbund in Marburg am 17. Juni 1934 Verlag Germania AG, Berlin SW

Literatura:

Forschbach Edmund, Edgar J. Jung, ein konservativer Revolutionär 30. Juni 1934, Neske, Pfullingen 1984 ISBN 3788502673
Gallo Max, Noc dlouhých nožů,Sv.48, Edice Archiv, Mladá Fronta, Praha 1986
Jaecker Tobias, Antidemokratisches Denken in der Weimarer Republik, Edgar Jung und die Konservative Revolution, Freie Universität Berlin, Friedrich-Meinecke-Institut für Geschichtswissenschaften SS 1998
Maaß Sebastian, Die andere deutsche Revolution, Edgar Julius Jung und die metaphysischen Grundlagen der Konservativen Revolution, Kieler ideengeschichtliche Studien, Band 1 REGIN-VERLAG 2009 ISBN: 978-3-941247-20-8
Maaß Sebastian, Kämpfer um ein drittes Reich, Arthur Moeller van den Bruck und sein Kreis. Kieler ideengeschichtliche Studien, Band 2 REGIN-VERLAG 2010
Stern Josef Petr, Hitler, Vůdce a lid, Lidové noviny 1991 ISBN 80-7106-054-2
Urválek Aleš a kol., Dějiny německého a rakouského konzervativního myšlení, Nakladatelství Olomouc 2009, ISBN 978-80-7182-252-3

Převzato ze stránek Náš směr.

Související články:

1. The Other German Revolution
2. Jiná německá revoluce
3. Marburská řeč německého vicekancléře von Papena z 17.června 1934