Autor: Jack Donovan

Ano, muži mají “opravdový talent“ na vynalézání věcí, v jejichž světle se mužnost zdá být překonaná. Již jsme se tu zmínili o starých Sparťanech, v této souvislosti jsem si navíc vzpomněl na jejich odmítání šípů, coby „ženského“ elementu. V dnešní době tu máme samopaly, ostřelovače a řízené střely. Muži všechny tyto věci vynalezli, aby si ulehčili život, dnes je však poněkud ironií, že jak chlapci, tak i dospělí muži si hrají na válku s joystickem v ruce a přitom fantazírují o nebezpečném a drsném životě, jaký dříve mužové vedli. Všeobecná letargie a úpadek fyzických sil jsou daní, již platíme za výdobytky civilizace a osobní bezpečnost.

Dobře řečeno. Všechno tohle vede k virtuální existenci, v níž není vítězů, jen poražených.

Snaha o dosažení co možná největší úrovně lidské “bezpečnosti” zní smysluplně a úkolem moderního státu, respektive jakéhokoli státu je zajistit alespoň její rozumnou míru. Nicméně takřka absolutní absence nebezpečí se v podstatě rovná mužské duševní rakovině svého druhu. Podle mnohých je naší budoucností kultivovaný, chráněný a uhlazený svět obchodníčků nebo byrokratů, což se z mého úhlu pohledu zdá být naprostou dystopií, neboť vše dobré, co v mužích je, zůstane skryto. Proto tu máme tolik nezdravých, depresívních a ztracených chlapců bez jakéhokoli cíle a duševně infantilních mužů. Nikdo s tím nechce nic dělat, neboť případné řešení tohoto problému by v plné nahotě odkrylo lži a selhání současného pořádku.

Mám jednu osobní zkušenost kontrastující s tím, co jste právě řekl. Jednalo se o naše (pozn.: skupiny Changes) turné po Rusku, jež jsme podnikli před několika lety. Tamní muži byli skutečně mužní a ženy ženské. Oproti dnešním Američanům potřebujícím k životu všemožné prášky se mi zdáli plní života, a to jak po emoční, tak i fyzické stránce. Pro většinu tamních lidí Rusko nikdy nepředstavovalo jednoduché a pohodlné místo k životu. Jak trefně říkal Periklés: “Těžko na cvičišti, lehce na bojišti.” (“Superior is he who is reared in the severest of schools.”)

Jste tedy toho názoru, že právě tato rozmazlenecká kultura bezpečnostní sítě, ochraňující muže i chlapce před rizikem a nebezpečím je pravým důvodem duchovní krize západního člověka?

Ano, jedná se o jeden z jejích mnoha elementů. Mnohé z těchto bezpečnostních sítí jsou důsledkem pasívní agrese. Je to jedna z diktátorských metod tvářící se, že všechny tyhle věci koná pro vaše dobro, ať již se jedná o povinné použití bezpečnostních pásů nebo nošení helem a chráničů u motorkářů nebo cyklistů. Všechny tyto paternalistické předpisy jsou produktem federální vlády. Ačkoli byly přijaty i jednotlivými státy, jsou ve své podstatě produktem celostátního financování dopravního systému. Federální vláda tyto prostředky poskytné státům a od toho momentu jim začne diktovat, na jaké účely je mají použít, v opačném případě na ně ztratí nárok. To samé platí ve školství. Jakmile vláda poskytne prostředky na vzdělávání, začne diktovat osonvy. Státy se tak stávají loutami přivázanými k federální peněžence. Platí to i pro nepopulární zákony, jež by místní obyvatelé nikdy neschválili, u nich se pak jejich účinnost odkládá na dobu čtyřech až pěti let. Následně jen sleduje, kolik ovcí se jim podřídí, a až se zdá, že jich je většina, začne je vynucovat s povýšeneckou vehemencí. Všechny tyto praktiky rovněž představují jakýsi trénink poslušnosti populace.

Vraťme se ovšem k problematice ženského vytlačování mužů z pracovních míst. V této souvislosti bych rád zmínil zajímavé úryvky z díla Oswalda Spenglera „Člověk a technika.“ Tato útlá knížečka je považována za aktualizaci či chcete-li dodatek k jeho rozsáhlému epickému dílu „Zánik západu.“ Spengler v ní razí tezi, že v pozdějších fázích faustovské (západní) civilizace její mozky a talenty houfně opouštějí velká města, odcházejí od strojů a vracejí se k prostému životu na venkově. Pamatuji si, že při opětovném čtení tohoto díla jsem si pomyslel, jak by asi do Spenglerovy demografie zapadal takový Ted Kaczynski (Unabomber). V dnešní době se najde mnoho jedinců, kteří rezignovali na život v područí korporací a přetechnizovaného světa, a navrátili se prosté zemědělské existenci vně oné imaginární klece. Může to i mít co dočinění s ženským útokem na mužské pracovní pozice.

Dalším faktorem ovlivňujím proces demaskulinizace západního světa byla Studená válka (tento termín je připisován britskému spisovateli Georgi Orwellowi). V 60. letech jsme byli svědky navýšení tenze. Většina z nás nad svými hlavami cítila hrozivý Damoklův meč v podobě nukleární destrukce. Jistě, celá lidská historie, jak ji známe, je monotónní sérií válek invazí a vyhlazování, podstatný rozdíl však spočívá v tom, že nukleární věk vystavil jedince na pospas světu. V minulosti se člověk mohl spoléhat na svou sílu a důvtip vedoucí k přežití. Náhle však celá generace čelila hrozbě, na níž mohla reagovat pouze prostřednictvím vyhloubení díry v zemi, schováváním se, modlením a nevylézáním z úkrytu, dokud není čistý vzduch. Jaká bezmocnost. Jaká závislost na silách, jež člověk nemůže ovlivnit. Nukleární válka i přes všechny své technologické zázraky a vymoženosti redukovala válku jako takovou na úroveň otrockého nihilismu. Chybí veškerý smysl pro hrdinství, odvahu a čest. I umírání a obětování se pozbylo svého dřívějšího smyslu.

Všechny tyto faktory zmiňuji zejména proto, abych se pokusil oponovat myšlení současné politické pravice, která všechny současné problémy připisuje subverzi, konspiraci a skrytým silám tahajícím za drátky. Neříkám, že něco takového ve skutečnosti neexistuje, nicméně ve společnosti zdravých lidí s vůlí k životu by podobné záležitosti měly jen velmi malý efekt a životnost. Nemalou část úspěchů těchto sil lze klást za vinu vnitřnímu rozkladu a masové degeneraci našeho národa. Na generaci po 1. světové válce nic podobného neplatilo, neboť si to v jejích řadách nenašlo živnou půdu. Na to byli až příliš silnou a životaschopnou generací stojící nohama pevně na zemi, připravenou uplatnit své zkušenosti a sílu.

Jedna z mých oblíbených písní Changes nese název „Čekání na pád“ (Waiting for the Fall). Myslím si, že její tématické zaměření se pozdává mnoha čtenářům stránek Alternative Right.

Asi ano. Je to velmi oblíbená píseň na našich koncertech a všude, kde hrajeme, je publikem vyžadována.

There’s talk of revolution, impending Civil war, The lines are being drawn, The writings on the wall.
Ancient spirits slumber, The calm before the storm. Hero wakes and stretches, reaches for his sword.
(Chorus ) Waiting for the fall my friend, Just waiting for the fall, Waiting for the fall my friend I am – just waiting for the fall.
The first shots have been fired, The battle has begun The blood red tide is rising, swelling like a flood.
An age of soot and ashes, Hero takes his stand: ” Lets have this out with fate My brothers – and liberate our land.”
( Chorus ) Waiting for the Fall – just waiting for the fall. Waiting for the fall I am my friend – just waiting for the fall.

Již výše jste se zmínil o „alfa“ a „beta“ mužích. Souhlasím s vámi, že tyto dvě kategorie jsou zjednodušující a ne vždy úplně přesné, i přesto však slouží jako určité modelové příklady. Většinou muže posuzuji podle toho, jak moc „alfa“ jsou. Alfa samci představují archetyp maskulinity. Myslím, že každý muž má v sobě něco z tohoto archetypu, jenž je nedílnou součástí jeho osobnosti. Alfa muži jsou jedinci, kteří ať už z jakýchkoli důvodů vynikají v tom, že jsou muži.

Tento názor považuji za rozumný.

Možná že se jen jedná o můj hodnotící předsudek, nicméně všichni opravdoví alfa muži, jež znám, vypadají, jako kdyby „čekali na společenský kolaps.“ Vidí, že svět se obrátil vzhůru nohama, muži dosahují svých „vítězství“ pomocí kapitulace a kvality, jež dříve zdobily největší a nejlepší muže, jsou dnes považovány za symptomy psychologické poruchy. Na touhu po zvyšování síly, soutěživosti a dominanci je dnes nahlíženo jako na formu přehnané kompenzace. Statečnost se rovná bláznovství. Tradiční mužská čest je zesměšňována ironickými hipstery, kteří ji pokládají za specifickou formu mužské naivity. Všem alfa mužům, jež znám, se jeví, že tento svět spěje k jistému kolapsu, neboť honoruje všechny špatné věci. Bručí si pod vousy a brblají na tuto všeobjímající faleš jako Clint Eastwood ve filmu Gran Torino. Čekají, až přijde jejich čas. Očekávají pád.

Jsem si jist, že k onomu pádu dojde. Otázkou zůstává jeho přesná podoba, neboť budoucnost je vždy plná otazníků.

Povězte našim čtenářům něco víc o této písni. A abychom toto téma vyčerpali: myslíte si, že stojíme před velkým pádem a zbrusu novým začátkem? Blíží se Ragnarok západního světa?

Nikdo nemůže přesně předpovědět běh budoucích událostí. A platí to i pro ty, kteří ze zákulisí tahají za drátky. Často se přihodí něco překvapivého, což potvrzují i úspěchy pravice v posledních volbách. Ačkoli tato vítězství nejsou konečná a nepředstavují odpověď na všechny problémy, naznačují rostoucí uvědomování si toho, co levicoví radikálové u kormidla provedli s tímto národem. Již po několik desetiletí čekám, až se nezanedbatelné množství lidí probudí. Podle všeho tak již někteří učinili.

“Waiting for the Fall” byla napsána téměř jako všeobecná revoluční balada. Předpokládám, že její téma a poselství může být aplikováno kdekoli, kde panuje politická represe a kde proti ní existuje odpor. Vždy jsem obdivoval nepřeberné množství revolučních balad, které vznikly v Irsku, během nekončícího boje za nezávislost. Chtěl jsem zkusit napsat revoluční baladu, jestli se ní budu moci vyrovnat jako umělec. Pamatuji si, že když jsem mluvil telefonicky s Michaelem Moynihanem (spisovatel, překladatel a hudebník). Určitým způsobem jsme přemítali nad současným stavem našeho národa. Oba jsme ve svých konečných závěrech souhlasili, že tak špatný systém, jako je ten náš, se dostal do stavu, kdy nebude trvat věčně a rozpadne se způsobem, který jsme mohli pozorovat u bývalého Sovětského svazu. Extrémně rozbujelá byrokracie nemůže zůstat nedotčená, když základna ztratí schopnost nést její váhu. Ten večer, po našem rozhovoru, jsem napsal text skladby a zasadil ho jednoduchého, tříakordového rytmu. Předpokládám, že se mi revoluční baladu podařilo napsat. Vypadalo to, že skladba je populární v mnoha různých zemích, kde jsme hráli. Publikum v Rusku, Maďarsku, Rakousku a dalších místech, včetně Spojených států, vypadalo, že se ztotožňuje se skladbou z podobných důvodů. Hádám tedy, že píseň “Waiting for the Fall” funguje v tom smyslu, v jakém byla zamýšlena. Zatím jsem však neslyšel žádnou reakci od nějakého Ira, který skladbu vyposlechl.

Rovněž, v souvislosti s mladými muži, čekajícími na jejich čas a na pád systému, jsem si všiml narůstajícího počtu těch, kteří už mají své “polní batohy” nachystány ve skříních. Čekajícími v předtuše chvíle, kdy vycítí že nadešel moment povstat k činu. Mnohotěchto mladých mužů jsou bývalí vojáci, kteří sloužili v Afghánistánu a Iráku. Mám však pocit, že je zde víc tohoto druhu lidí, než celkový počet lidí, sdružených v milicích a podobných skupinách – to znamená skutečně místních lidí, kteří nejsou tak náchylní k riziku infiltrace informátory a vládními agenty. Myslím, že zde už je určitý druh stínové armády, organicky se formující, připravující a čekající ve skupinách na pád. Časem uvidíme.

Třetí část rozhovoru Jacka Donovana s Robertem N. Taylorem Waiting For the Fall, který vyšel na stránkách Alternative Right dne 17. února 2011.

Související články:

1. Waiting For the Fall: rozhovor s Robertem N. Taylorem, část 2
2. Waiting For the Fall: rozhovor s Robertem N. Taylorem, část 1

Autor: Jack Donovan

V jednom ze svých současných článků jste napsal, že po ukončení své činnosti v řadách hnutí Minutemen jste přišel na to, že „primární problémy západního světa neleží samy o sobě ve sféře politické, nýbrž duchovní.“ Politické i spirituální problémy se dozajista v současném západním světě vyskytytují na mnoha úrovních. Rád bych se nyní zaměřil na problematiku mužnosti.

Duchovnost, o níž jsem se zmiňoval, může hrát důležitou roli v procesu budování charakteru. Když hovoříme o mužnosti, musíme se v prvé řadě zabývat charakterem. Charakter definuje muže a je nedílně propojen s jeho mravy. Mravy pramení z vnitřního lidského povědomí (inner plane) a nejsou povrchního rázu. Mají vliv na jednání jedince a jeho interakce s okolním světem. Základní stavební kameny charakteru jsou i dnes naprosto totožné s těmi, jež jimi byly v archaických dobách. Patří mezi ně především odvaha, statečnost, vytrvalost, věrnost a pevné dodržování slibů. Tyto vlastnosti pak uplatňujeme v reálném životě. Charakter má moc přenést člověka i přes ty největší rány osudu a propůjčuje mu schopnost překonat i to, co by se na první pohled zdálo nemožné. Za charakter a morální rysy, jež ho podtrhují, neexistuje žádná náhražka, je však pravdou, že dnešní moderní civilizace k budování charakteru příliš nepřispívá. Žijeme totiž v éře korupce, lží a manipulací. Jen málokdo ze současných politiků, filmových hvězd a dalších veřejně činných osob (pokud vůbec někdo) může sloužit jako modelový příklad pro mládež, jíž by ukázal správnou cestu.

Mou výhodou bylo, že když jsem byl desetiletým nebo jedenáctiletým chlapcem, měl jsem tu možnost hovořit s mnoha starými vojáky, kteří bojovali za 1. světové války v evropských zákopech. Patřili k absolutně maskulinní generaci mužů nebojících se zodpovědnosti, jimž nebylo proti srsti si ušpinit ruce nebo ohnout hřbet, když to vyžadovalo splnění ať už jakéhokoliv úkolu. Byli to lidé svolní k činu za všech okolností. Mnoho z nich během svého života vystřídalo rozličné profese, nejednalo se o žádné úzce zaměřené specialisty. Jejich životy nebyly jednoduché a nenašlo se v nich místo pro lenost. Každé prkno určené na stavbu domu bylo vlastnoručně uříznuté. Každá díra musela být vyvrtána kolovrátkem (brace). V té době neexistovaly žádné elektrické nástroje. Dřevorubci té doby byli opravdu úctyhodní muži. Když mi jeden z nich ukázal fotografie hromady polen, jež byly nasekány a nařezány v průběhu jediného dne pomocí ručních seker a pil, pomyslel jsem si, že dnešní muži by tím zákonitě museli být zahanbeni. Jednalo se o poslední generaci amerických mužů, jejichž představitelé v sobě stále nosili ducha a hodnoty někdejších amerických pionýrů. Každá následující generace se od té doby zdá být slabší, než ta předchozí.

V médiích a nejrůznějších akademických kruzích se hovory o krizi americké mužnosti staly obvyklými. Když se ovšem ponoříme trochu hloubějí, tak se zdá, že za onu krizi je naopak považováno to, že zbytky zmiňované maskulinity ještě stále v určitých podobách existují i přes horlivou snahu těchto lidí ji zneutralizovat. Sociologové a psychologové míní, že vinou médií a volnočasových aktivit typu videoher a nejrůznějších bojových umění je maskulinita spojována s násilím a dominancí, jako kdyby tyto asociace byly doménou moderního věku. Poté, co se lidé dozvědí informaci, že v průběhu současné ekonomické recese přišlo o zaměstnání okolo 70 procent mužů, jen rezignovaně pokrčí rameny, zároveň však oslavují fakt, že ženy nyní tvoří okolo 50 procent pracovní síly. Mnoho pozornosti upoutal nedávný článek v magazínu Atlantic spekulující o „konci mužů.“ Zdá se totiž, že muži čím dál tím více pokulhávají v mnoha oblastech lidského konání a i zmíněný článek uvádí, že tato proměna může mít efekt sněhové koule.

Ženy se začaly objevovat na pracovištích na začátku 2. světové války v důsledku nedostatku mužů ve zbrojařském odvětví, kteří byli posláni na frontu. Tento trend bude pravděpodobně dále pokračovat.

Domníváte se i vy osobně, že dochází ke „krizi maskulinity“? Pokud ano, jak byste ji charakterizoval? Jaké jsou podle vás duchovní problémy, jimž dnešní západní muži musí čelit? Co muži potřebují k tomu, aby se jim moderní svět nevzdaloval, a myslíte si, že existuje cesta zpět (či kupředu) k něčemu lepšímu?

Jsem si vědom role médií v tažení proti maskulinitě, k čemuž se ještě vrátím.

Když se chceme přiblížit jádru problému, musíme si říci, že existují 2 typy mužů: alfa samci a beta samci. Alfa samci jsou od přírody agresivní, impulzivní, panovační, majetničtí a často také násilničtí. Beta samci jsou naopak méně agresivní a spokojí se s podřadnější rolí na společenském žebříčku.

Striktní rozdělení do těchto dvou kategorií nicméně není úplně přesné a dokonalé. Přírodní faktory a různé další okolnosti a situace mnohdy způsobí, že lidské bytosti jsou schopny překročit očekávání. Klíčovým faktorem v otázce maskulinity západního světa je, že mnoho nejlepších alfa mužů padlo na polích dvou světových válek, zapomenout nemůžeme ani na následné bojové konflikty v Koreji, Vietnamu a dnešní „křižácké tažení“ v arabském světě. Mnozí z padlých jsou velmi mladí a bezdětní, což má za následek dysgenický efekt a úpadek národního celku. Země, jako je například Velká Británie, mimo to, že ztratily své nejlepší muže na bojištích, utrpěly jejich odlivem do kolonií. Pamatuji si na svou návštěvu Anglie, kde jsem se účastnil výročního setkání spolku Odinic Rite. Jednoho dne jsme šli na oběd do místní hospody, když jeden z mých kolegů se rozhlédl kolem a poukázal, že se zde nenachází snad jediná osoba vyšší 168 centimetrů. Všichni přítomní byli velmi hubení a o žádném z nich by se nedalo říct, že by vykazoval nějaké známky robustnosti. Poznamenal, že tohle jsou zbytky druhdy imperiálního národa, z něhož se stal národ malých obchodníčků. Když jsem se rozhlédl kolem sebe, nemohl jsem než souhlasit.

Rovněž tak se potýkáme s problémem mužských vzorů. V dřívějších dobách sloužili mladým chlapcům za vzor jejich otcové. Dnes však vzhledem k množství rozvedených manželství a rozvrácených rodin tuto roli přebírá matka a otec je odsunut do pozadí. Jestliže můžeme hovořit o mužských vzorech, jedná se o televizní otce, jež média od nejrůznějších sitcomů až po MTV prezentují coby neschopné mouly. Mezi dnešními muži se nachází spousta ztracených duší. Mnoho z nich jednoho dne najde takovou otcovskou figuru v některém z politických vůdců.

Navíc tu máme technologii, jež život činí jednodušším a lenivějším. Všechno je instantní. Nikdo není nucen k trpělivosti či ke statečnosti, jež napomáhají formovat opravdový charakter. Je zde jen velmi málo opravdových výzev ryze fyzického charakteru. Jsou to v první řadě počítače, jež zbavily muže touhy po fyzických výkonech a opravdovém úsilí. Jedněmi z mála míst, kde se tyto vlastnosti v dnešní době uplatní, jsou bitevní pole a vězení: dvě místa, kde člověk musí být opravdu pevný v kramflecích a čelit situacím, v nichž je v sázce jejich vlastní život.

Jen málo dětí z příměstských oblastí se dnes věnuje fyzickým aktivitám. Takřka vůbec neboxují, nezápasí, nešplhají ani neběhají. Ze všeho nejvíc připomínají usedlé starce, jimiž se stávají ještě před dosažením dospělosti. Ať již technologie přinesla lecjaké výdobytky, nelze se nezmínit o jejích četných negativech.

Jako malý chlapec jsem vyrůstal na dělnickém předměstí Chicaga, kde slaboši a ustrašenci měli jen velmi malou šanci být tolerováni. Skupinová hierarchie byla neúprosná. Spolu se svými kamarády jsme se účastnili her jako například ringolevio, jež bylo opravdu násilnou bojovou hrou, při níž bylo dovoleno téměř vše. K tomu, abyste zajali protivníka, jste si mohli vypomáhat údery nebo kopanci, mohli jste jej povalit nebo užít nejrůznějších dalších metod. Protivníka jsme naháněli i po střechách, přičemž jsme přeskakovali z jedné na druhou v úrovni třetího patra. A toto byla jen jedna z mnoha násilných her, jimž jsme se věnovali. Spoustu času jsme trávili házením kamenů na nákladní vlaky, boxerským zápasům bez rukavic a válkám mezi jednotlivými gangy. Podobné aktivity v člověku vybudují odvahu, sebevědomí a tvrdost. Nemyslím si, že by nějaké zženštilé typy naše hry přežily ve zdraví. Všichni jsme si byli vědomi rozdílů mezi chlapci a dívkami. Považovali jsme je za samozřejmé. Naším cílem vždy bylo zahnat nudu pomocí dobrodružství. Dá se říci, že jsme opravdu řádili. To by měl ovšem dělat každý normální puberťák, aniž by se ovšem uchýlil k opravdovému zločinu. Jestliže se mladíci zavčas nevybijí, může u nich tato potřeba vyvstat v pozdějším životě a její realizace může mít opravdu nepěknou podobu.

Dobrým příkladem je typický křesťanský kazatel typu Jima Bakkera. Většina kazatelů nepatří mezi ostré a agresivní hochy. Jedná se o lidi, kteří strávili příliš mnoho času ze svými matkami a ctihodnými šedovlasými dámami. V jejich pozdějším profesním životě jim jsou tyto zkušenosti výhodou. Vědí, jak ošálit a obalamutit stárnoucí ženy za účelem vlastního ekonomického prospěchu, avšak jelikož patřili mezi hodné a uhlazené hochy, nikdy neřádili venku s kamarády, tudíž se může stát, že jejich osobní ďábel vystrčí své rohy v pozdějším věku-třeba v podobě sexuálních skandálů, jak tomu bylo v případě Jimmyho Swaggarta a jeho skandálů s prostitutkami.

Digitální věk má podle mého názoru ničivý a odlidšťující účinek na duše mladých lidí. Jedná se o virtuální realitu. Někteří lidé stále hrají digitální hry, ač je jim čtyřicet i více. Většina z nich sedí na zadku, pojídá nezdravá jídla, tloustne, leniví, v důsledku čehož se jim zhoršuje zdraví i zrak. Stávají se z nich otupělí pohodlní lidé, jimž uniká realita.

Druhá část rozhovoru Jacka Donovana s Robertem N. Taylorem Waiting For the Fall, který vyšel na stránkách Alternative Right dne 17. února 2011.

Související články:

1. Waiting For the Fall: rozhovor s Robertem N. Taylorem, část 3
2. Waiting For the Fall: rozhovor s Robertem N. Taylorem, část 1

Autor: Jack Donovan

Robert N. Taylor hraje aktivní a významnou roli na poli alternativní pravice již po dlouhá desetiletí. V 60.letech úzce spolupracoval s hnutím The Minutemen – ortodoxní antikomunistickou skupinou vedenou Robertem “Bolivarem” DePughem. Tato polovojenská skupina, jež vstoupila do všeobecného povědomí prostřednictvím samolepek s nápisem „Zrádci, bojte se!“ se nakonec z mnoha různých důvodů, z nichž stojí za zmínku například nátlak ze strany FBI a dalších organizací, rozpadla, nicméně na jejích troskách vzniklo mnoho dalších militantních skupin. Poté, co opustil řady Minutemenů, se Taylor začal věnovat trochu jiným zájmům a spolu se svým bratrancem Nicholasem Teslukem založil folkovou skupinu Changes (Myspace, Wikipedia). Taylor rovněž pomáhal razit cestu rychle rostoucímu ódinistickému (či chcete-li Ásatrú) hnutí, když byl členem hned několika organizací. Na skonku 90.let pak kapele pomohl obnovit její popularitu vydavatel radikálně tradicionistického žurnálu Tyr Michael Moynihan, jenž se zasadil o vydání starších i zbrusu nových materiálů tohoto dua. Taylor stále i dnes vydává nahrávky a pořádá vystoupení.

Pamatuji si, že před několika lety jsme se letmo seznámili před portlandskou galerií Optic Nerve Arts a následně jsme se účastnili skupinové diskuze. V jejím rámci jste hovořil o výchově svého syna a dal jste k dobru dojemný příběh o tom, kterak jste mu pomohl podstoupit přeměnu z chlapce v muže prostřednictvím pohanského rituálu. Jestli si dobře pamatuji, jednu z hlavních rolí v něm hrál štít. Bylo to pravděpodobně moje první setkání s člověkem, který praktikoval Ásatrú smysluplným způsobem. Mohl byste prosím čtenářům Alternative Right tento rituál přiblížit?

Naše setkání se uskutečnilo v průběhu premiérového večera Heathen Art Show, jež se konalo právě v Optic Nerve, následujícího večera se pak uskutečnil koncert Changes v místní irské hospodě. Událost, již zmiňujete, se odehrála sněmu (pro nějž se užívá název Althing) Ásatrú Alliance (patřil jsem k jejím zakladatelům a byl jsem jejím dlouholetým členem a podporovatelem). Jednalo se o rituál nabytí mužnosti mého staršího syna Thora, který zhruba měsíc před touto událostí dosáhl věku šestnácti let.

Formální stránka rituálu sestávala z vytvoření velkého kruhu, jehož součástí bylo 82 členů hnutí. Na jedné straně kruhu stála má bývalá žena spolu se synem Thorem. Já jsem stál v kruhu přímo naproti nim. Karen držela kulatý vikingský štít vyrobený z ocele a semišové kůže, jež předala Thorovi řkouc:

“Chop se svého štítu a statečně jej nos. Nikdy se nevracej z bitvy, aniž bys jej třímal ve své ruce nebo na něm neležel.”

(Jinými slovy: vrať se jako vítěz nebo zemři, nikdy jej neodhazuj, abys mohl z bitvy rychleji utéct.)

Poté postrčila Thora doprostřed kruhu a pravila mu, aby se postavil po bok svého otce a stal se mužem. Ten byl jejím gestem viditelně překvapen, přešel však středem kruhu a postavil se vedle mě. Podal jsem mu oštěp, přičemž jsem mu říkal, aby s jeho pomocí hrdě bránil svou rodinu a lid. Jednalo se v podstatě o velmi jednoduchý rituál, přitom však v očích mnohých zúčastněných bylo vidět slzy. Emoce to vyvolalo v každém, včetně Thora, což bylo nejdůležitější. Od toho dne se již nikdy ode mě nebo od mé ženy ničeho nedožadoval. V průběhu letních prázdnin pracoval, aby si vydělal na dodávku a rovněž si sám platil energii a pojištění. A takovým zůstal až do dneška. Strávil 4 a půl roku v americké armádě, s níž absolvoval i boje v Iráku. Nyní studuje na univerzitě, má svůj vlastní dům a v průběhu letošního roku očekává narození svého prvního dítěte. Právě oslavil své třicáté narozeniny. Jako otec jsem s ním nikdy neměl žádné problémy a cením si jeho osobních vlastností coby dospělého člověka. Je pracovitý, čestný a od přírody statečný. Disponuje excelentními truhlářskými a zednickými dovednostmi, dobře se vyzná v opravách automobilů a motocyklů, žije spořádaný život a udržuje se ve špičkové fyzické kondici. Asi by byl stejný i bez onoho rituálu. Možná všechny jeho dobré vlastnosti jsou vrozené, avšak cítím, že právě tento rituál udělal tlustou čáru mezi jeho dětstvím a dospělostí. Svůj původ má v podobných iniciačních obřadech starých Sparťanů, pro tyto účely je však aplikovatelný u všech válečnických náboženství.

Rád bych ještě dodal, že mimo rituál samotný jsem plánoval dovršit Thorův přechod v muže prostřednictvím nějakého činu fyzické povahy. Chtěl jsem s ním seskočit s padákem nebo s ním podstoupit nějakou jinou fyzicky náročnou a nebezpečnou akci. Naneštěstí jsem však nenašel žádnou společnost, jež by umožňovala seskočit s padákem člověku mladšímu osmnácti let. Mluvilo se i o lovu na divočáky pomocí oštěpů, k němuž však nikdy nedošlo vzhledem k určitým lidským faktorům, jež nestojí za zmínku. Avšak jakmile Thor oslavil svoje osmnáctiny, vydal se spolu se svým kamarádem ven a během jednoho víkendu se jim povedlo čtyřikrát seskočit s padákem. O svém plánu mi neřekl zhola nic, nicméně po svém návratu mi hrdě předložil certifikát o seskocích. Byl jsem na něj dvojnásobně pyšný. Nejenom proto, že tuto část iniciace vykonal ze své vlastní vůle, nýbrž i z toho důvodu, že dokud celou akci neabsolvoval, ani slůvkem se mi o ní nezmínil.

Důvod, proč jsem spolu s rituálem požadoval nějakou zkoušku fyzického rázu koresponduje s mým základním etickým přesvědčením, že slova a gesta sice mají sama o sobě jistou váhu, nicméně pravé opodstatnění jim dodá až určitý hmotný důkaz. Řekněme, že mi uděláte nějakou laskavost nebo mě něčím odměníte. Poděkuji vám za vaši štědrost či odhleduplnost a abych svá slova něčím podložil, něco pro vás na oplátku udělám nebo vám něco dám. To dodá mým slovům váhu, respektive opodstatněnost.

Tento přístup může být aplikován i obráceně. Jednou jsem si najal řemeslníka, aby vykonal nějaké práce na mém domě. Jednoho dne se však nedostavil do práce a ani se neobtěžoval mi zatelefonovat. Čekal jsem na něho čtyři nebo pět dnů, poté se konečně uráčil objevit pln omluv a výmluv. Sdělil jsem mu, že jeho vinou jsem musel čekat, což se mi opravdu nelíbí, jeho omluvy jsem však nakonec přijal a zeptal jsem se ho: “Jakým způsobem mi to hodláte odčinit?” Mou otázkou byl poněkud zaskočen a opatrně se mě zeptal, jak jsem to vlastně myslel. Navrhl jsem mu odpočet 500 dolarů z celkové částky za odvedenou práci, s čímž souhlasil a své dílo dokončil bez dalších absencí.

Jedná se přesně o příběh, jenž jsem měl na mysli. Myslím, že spousta lidí si o spolku typu Ásatrú pomyslí, že se jedná o jednu z povrchních hipsterských subkultur, jež se snaží na sebe připoutat pozornost a něčím se od ostatních odlišovat, nakolik vyprázdněná a nesmyslná globální momokultura válcuje vše, co jí stojí v cestě. Váš příběh mi ovšem ukázal, jak hluboce, symbolicky a transformativně může podobný rituál zapůsobit na život mladého člověka.

Nepovažuji Ásatrú za omezenecké nebo za povrchní. Není v něm nic z onoho hipsterismu. Jedná se o návrat k hledání vlastní cesty v oblasti pocitů, myšlení a konání. Je to prostředek k nalezení vlastní duše. Z určité části se jedná o reakci na „monokulturu“, jež ve své podstatě není vůbec žádnou kulturou. Současná Amerika má v podstatě komiksovou kulturu, extrémně plytkou a bez kořenů, nebo nějakého hlubšího smyslu – nehledě na její přízemní materialismus. A materialismus – to je nikdy nekončící otročina. Vždy je zde něco dalšího, co je potřeba vlastnit. Toto otrocké úsilí je vždy uspokojeno jen do doby, než se v dohledu objeví další nicotná tretka, bez které si nedokážeme představit život.

První část z rozhovoru Jacka Donovana s Robertem N. Taylorem Waiting For the Fall, který vyšel na stránkách Alternative Right dne 17. února 2011.

Související články:

1. Waiting For the Fall: rozhovor s Robertem N. Taylorem, část 2
2. Waiting For the Fall: rozhovor s Robertem N. Taylorem, část 3

Rozhovor Christiana Boucheta pro švédský identitární blog Oskorei

Christian Bouchet je jeden z nejvýznamějších a nejzajímavějších evropských myslitelů. Je vedoucím představitelem evropského národně-revolučního (RN) proudu, v současnosti působí jako člen Front National a rovněž je v pozadí internetového zpravodajského portálu Voxnr.com. Blog Oskorei je hrdý na to, že s ním může přinést rozhovor.

Zájem a vědomosti o francouzských a evropských politických hnutích jsou ve skandinávských zemích na vzestupu. Nicméně je toto povědomí stále ve svém počátečním stadiu. Mohl byste se představit pro čtenáře, kteří vás doposud neznají, a zároveň říci i něco o vaší minulosti?

Povoláním jsem učitel. Pocházím z rodiny, jejíž zapojení na “špatné straně” se dá vystopovat zpět až do časů Francouzské revoluce a povstání ve Vendée. A tak bylo jen přirozené, že jsem se v rámci rodinných tradic v roce 1969, kdy jsem se začal politicky angažovat, přiklonil na “špatnou stranu”. Co mě však od této rodinné tradice odlišovalo bylo to, že moje rodina byla spjatá s roajalistickým a reakcionářským proudem, zatímco já jsem rychle vstoupil do revolučního nacionalistického hnutí.

A tak jsem od počátku 70-tých let působil jako militant v různých RN organizacích, které v té době vznikly: Organisation Lutte du Peuple, Groupes nationalistes révolutionnaires Françoise Duprata, a poté Mouvement nationaliste révolutionnaire. Nejdřív jsem začal prostě, jako aktivista, poté jsem se stal místním organizátorem a nakonec, v polovině 80-tých let, jsem se zapojil do tohoto ideologického směru na celofrancouzské úrovni. Byl jsem postupně generálním tajemníkem hnutí Troisième voie, Nouvelle résistance a Unité radicale a jedním z vůdců panevropského hnutí Front européen de liberation.

V letech 1998 – 2002, jako součást strategie Unité radical, jsem inicioval “radikální” směr v Mouvement national républicain Bruno Mégreta byl členem vedení této strany, za kterou jsem i kandidoval v různých volbách. Od roku 2002 jsem se postupně odpoutával od aktiismu v rámci malých skupin a stal se členem Front National, kde jsem měl nižší pravomoci na místní úrovni.

V současnosti je mou hlavní aktivitou především psaní. Ood roku 1997 mám na starosti časopis Résistance, jsem francouzským korespondentem italského NR deníku Rinascita a od roku 2008 jsem zástupcem šéfredaktora a vedu mezinárodní rubriku ve čtrnáctideníku Flash. Píši jak pod svým jménem, tak i pseudonymem, do různých tiskovin, včetně například časopisů Réfléchir et agir, Eurasia a Nations presse. Na internetu jsem šéfredaktorem stránek Voxnr.com a mé články jsou široce citovány.

Kromě toho všeho provozuji vydavatelství Ars Magna a jsem spolupracovníkem vydavatelství Éditions Avatar.

Jste často uváděn jako vedoucí činitel národně-revolučního proudu. Někteří z našich čtenářů nemusí vědět, o co se jedná. Mohl byste nám národně-revoluční hnutí představit, jeho historii a o co usiluje?

Revoluční nacionalismus můžeme popsat mnohými definicemi a všechny budou platné a celistvé. Pravděpodobně se ale jedná o evropský protějšek národně-osvobozeneckým hnutím Třetího světa, je součástí většího politického celku zvaného “konzervativní revoluce” a je “centristickým” proudem, který odmítá rozlišování na pravici a levici ve prospěch ideologické jednoty lidu. Francouzský historik Fabrice Bouthillon toto popisuje v jednom svém nedávném článku: “Cílem je oživit to, co bylo nedokončeno za Francouzské revoluce a co se postupně rozšířilo po roce 1789 do celé Evropy; snahy o kompromis mezi pravicí a levicí, vytvoření centristického proudu (…) Jsou zde dva druhy centrismu, které spočívají buď v vyřazení, a nebo začlenění extrémů.” Revoluční nacionalismus představuje konkrétně druhý zmíněný model, který je ve skutečnosti radikálním centrismem, kombinujícím extrémní levici a pravici.

Podíváme-li se zpět do historie, tak téměř ve všech evropských zemích, nebo zemích obývaných lidmi evropského původu, vznikly v různých historických údobích místní verze revolučního nacionalismu jako např. jonsismus ve Španělsku [1], perónismus v Argentině, hnutí okolo Ernsta Niekische, Ernsta Jüngera nebo okolo Strasserů v Německu atd.

V zemích Třetího světa se rovněž můžeme setkat s různými revolučně nacionalistickými směry, jako například násirismus nebo baasismus.

Můžete nám jmenovat některé lidi, ktěří vás inspirovali?

To je vždy zrádné, poněvadž riskujete že budete jen prostě vyjmenovávat lidi a nic víc… Řečeno takto, plně si uvědomuji, že za moje názory vděčím velkému množství četby a seznamování se [s idejemi] a tak mohu alespoň zmínit některé autory, kteří na mě měli zásadní vliv.

Pro mě je to jistě Alain de Benoist, který “uvedl myšlenky” (Les Idées à l’endroit je název Benoistovy knihy), Julius Evola – a v menší míře – René Guénon, kteří mi poskytli základ pro můj světonázor. Co se týče geopolitiky, byli zdrojem mé inspirace Alexandr Dugin a Jean Thiriart. A v neposlední řadě François Duprat jehož šlépěje jsem následoval téměř čtyřicet let.

Oba nás inspiruje Jean Thiriart a jeho vize Evropy “od Dublinu po Vladivostok”. Jak byste charakterizoval dnešní Evropskou unii? Má nějaký potenciál pro budoucnost Evropy jak ji zamýšlel Thiriart?

Z mého pohledu se Evropa, organizovaná z Bruselu, vzdaluje každým dnem představě Evropy, o které jsme snili. Po určitou dobu jsem doufal, že z Evropské unie může vzniknout mocnost. To se však ve skutečnosti nestalo a namísto toho zde máme obrovský společný trh, který je vstřícný k nadnárodním korporacím a tvrdý k lidem a který je geopoliticky impotentní, protože je příliš rozlehlý a rozdělený.

Když jsme měli malou Evropu, ve které bylo devět nebo dvanáct zemí, tak jsme mohli doufat, že k této alternativě dojde. “Větší” Evropa, tak jak ji známe dnes čítá 27 států a její růst ještě není u konce, se stává méně říditelnou a více otevřenou americkému vlivu. Již to není geopolitický projekt, ale jen čistě projekt ekonomický.

Ve stejnou dobu, kdy nabývala na velikosti, se Evropa rozdělila na základech, které již nejsou národními, ale regionálními nebo etnickými. Jistě, obrana jednotlivých identit je chvályhodný závazek, se kterým všichni souhlasíme. Ale je zde současně riziko heterotelismu [2], zvrácené tendence, která ve svém důsledku povede k podpoře rozparcelování Evropy a jejímu oslabení. A tohle je bohužel přístup, který zaujaly různé identitární skupiny, které jsou aktivní na celoevropské úrovni.

Jejich Evropa stovek vlajek je Evropa stovek Kosov…

Je to Evropa, ve které vymizela jakákoli solidarita, ve které se setkáváme s postoji tak ohavnými a groteskními, jakým je například když jeden bretaňský identitární vůdce prohlásil, že co se týče Bretaně, tak nevidí rozdíl mezi přistěhovalcem z Francie nebo Afriky!

Také to rozděluje Evropu ještě více, než je teď – to znamená, že její nejslabší součásti jsou dále manipulovány, a Evropa je v zásadě absolutně bezmocná. Taková Evropa se může srovnávat s Německem po Vestfálském míru, rozdělenému do 350 států, které pak jen dalších 200 let příhlíželo, jak je jeho historie psána jinými.

Když vidím ty, kteří na jednu stranu volají po rozdělení naší země a Evropy a na druhou stranu se stejně tak odvažují, navzdory geopolitické realitě, pořádat kampaně na téma evropské moci, tak se mohu jen spekulovat o jejich inteligenci nebo upřímnosti.

Jaký je váš názor na vztah Ruska, Turecka a severní Afriky k Evropě?

Silná Evropa, jednající v rámci multipolárního světa, by mohla mít přátelské vztahy a spolupracovat s těmito geopolitickými oblastmi. Ale Evropa je tak slabá… a proto tyto vztahy nehrají žádnou roli, jak jsme mohli vidět v případě problémů v Tunisku a Egyptě počátkem letošního roku.

Co se týče Ruska, tak usilujeme o silné a hluboké spojenectví, soustředěné v rámci kontinentu okolo osy Paříž-Berlín-Moskva.

Státy Maghrebu jsou s námi spojeny geograficky a historicky již od starověku. Oblast Středozemní by nás měla spojovat, ne rozdělovat. Ale bude stále potřeba vytvořit skutečné Mare Nostrum bez přítomnosti americké flotily [3] a vlivu států, které tvoří hranice této oblasti, a které jsou agenty Velkého Západu a Langley. Proaktivní politický vývoj by měl ukončit přistěhovalectví z Jihu na Sever.

Pro to, aby vše uspělo, stejně jako aliance s Ruskem, kterou jsem zmiňoval dříve, je nutná politická vůle Evropy, ve které není ani vůdčí země, což je další věc. Nic z toho v Evropské unii neexistuje, a ani už ve Francii od doby, kdy skončilo funkční období Jacquese Chiraca.

Ohledně Turecka, jeho osudem není vstoupit do Evropské unie, jak si přejí Spojené státy, nýbrž zavedení regionálního geopolitického uspořádání se Sýrií, Íránem a Irákem, jak se o to v současné době pokouší turecký ministr zahraničí Ahmet Davutoglu.

Jaká je vaše představa lepšího sociálního a ekonomického systému?

Ekonomicky jsem keynesián, preferuji silný stát, aktivně intervenující do ekonomiky a navíc i přerozdělující národní bohatství a blahobyt. Plně souhlasím s tím, co bylo ve Francii nazýváno “autoritářským Colbertismem,” ve kterém “Stát řídí kapitalismus”.

Pro mě je ekonomický liberalismus absolutní zlo, ze kterého pochází vše co podkopává naše společnosti.

Jaký je váš názor na alternativní encyklopedii Metapedia?

Je důležité, aby byla naše historie psána námi samotnými a ne našimi nepřáteli – poněvadž ji zkreslí a díky tomuto, naruší naše vnímání sebe samých.

Nicméně jsem býval, navštěvujíc různé sekce Metapedie, často nešťastný z tendence po nostalgické politice a zaměření na jedno velmi konkrétní, velmi krátké období evropské historie, ačkoli historie našeho kontinentu a nacionalistického hnutí je mnohem více než jen to.

Jaký je váš názor na Nicolase Sarkozyho?

Zvolení Nicolase Sarkozyho se především jeví jako gigantické nedorozumění: zatímco zaměstnanci státní správy, vyšší střední třída a městská spodina volili především socialisty, je to především volba většiny nezaměstnaných, dělníků a zchudlých středních tříd, odsunutých daleko od velkých městských center a jejich hospodářského a kulturního dynamismu, která umožnila Sarkozymu získat 30% hlasů v prvním kole prezidentských voleb a výhru v kole druhém.

Máme zde paradox – neoliberální kandidát byl zvolen prezidentem díky podpoře lidových vrstev. A teď tito voliči nemají žádný ekonomický program, který by Nicolas Sarkozy schvaloval. Raději po něm tedy požadují, aby využil své autority a zachránil sociální výhody, které pocházejí od levice.

Pokud tito voliči hlasovali pro Sarkozyho aby bojoval s kriminalitou, tak rovněž doufali že udrží i sociální systém a nevěřili, že by lidé ze Sarkozyho okolí mohli opustit gaullistický odkaz, zničit vládní isntituce a francouzskou nezávislost.

V těchto třech bodec přišlo zklamání velice brzo, což bylo následováno i zklamáním voličů.

Navíc, Nicolas Sarkozy byl vždy považován za spojence Washingtonu, dokonce se chlubil přezdívkou “Američan Sarkozy”. Byl podporován americkými neokonzervativci, nejen proto že by nepodporovali žádného pravicového kandidáta, ale také proto, že ho považovali za jediného francouzského politika, který zastává jejich ideje. Ztělesňoval pro ně naději, že jednou pro vždy skoncuje s dvouhlavou hydrou, která představovala to, co zbylo z francouzského sociálního modelu a nezávislou politiku Francie. Jeho vítězství představovalo podřízení Francie zahraničnímu vlivu, ke kterému nikdy v historii nedošlo, snad jen s výjimkou vojenských porážek.

Jaký je váš názor na Front National a její šanci na změnu Francie?

Situace je taková, že podle posledních výsledků volebních průzkumů, pokud by se konaly prezidentské volby příští neděli, tak by Marine Le Pen mohla skončit třetí, za Nicolasem Sarkozym a socialistickým kandidátem. Někteří analytici odhadují, že v roce 2012 není nemožné, že bychom čelili situaci, kdy by se dostala do druhého kola jako vyzyvatel liberálního nebo socialistického kandidáta.

Parlamentní volby ve Francii bezprostředně následují volby prezidentské, a tak pokud by Marine Le Pen skončila ve druhém kole prezidentských voleb se můžeme spolehnout na totální přeskupení voličské základny Front National. I kdyby skončila na místě třetím, tak by se voličská základna Front National významně zvětšila. Je očekáván uplný zlom v politické rovnováze Francie.

Což znamená, že volby budou za něco přes rok od teď a hodně se toho do budoucna může změnit, ať už k lepšímu nebo horšímu, protože si myslím, že bychom neměli podceňovat schopnost liberálního systému se bránit.

Každopadně si ale myslím, že francouzské nacionální hnutí jako celek čelí “historické příležitosti” v podobě, jakou nikdy předtím neměla. Má nového vůdce, mladou, krásnou, energickou a moderní ženu, která si vede velice dobře v průzkumech veřejného mínění, zatímco ve stejnou dobu jsou síly pravice a liberální levice, které dříve dominovaly francouzské francouzské politice, v krizi.

Proto je pro mě možné pomáhat této národní revoluci, která bude mít i velmi závažný vliv na celoevropské úrovni a z tohoto důvodu jsem vstoupil do Front National a bojuji za její vítězství.

Jaký zaujímáte postoj k islámu, a skutečným vztahem mezi Evropou a světem islámu?

V tomto případě se musíme vyvarovat esencialismu a jakýchkoli iracionálních reakcí.

Islám má, jako každé vélké náboženství, mnoho podob a to musíme brát v potaz. Odsuzování islámu jako celku, tak jak to vidím činit mnoho nacionalistů a identitářů, je prostě hloupé a hodné dvouciferného IQ.

Můžete mít tradicionalistický přístup, kdy znamená být v opozici “dobrým” islámem vůči tomu “špatnému”. Jmenovitě ší’ité a súfismus versus sunnité a wahhábismus. Je to i postoj, který jde navíc za tradiční pohled na islám a který je současně i celkem operativní při zaujímání postojů v mezinárodní politice – od doby kdy jsou ší’ité na straně odporu vůči globalizaci, zatímco sunnité mají tendenci spát se Strýčkem Samem.

Stejně tak ale musíme brát do úvahy, že Evropa není islámskou zemí a že muslimové co zde žijí jsou pouze pozdní příchozí. Z proto mi nepřipadá kdovíjak šokující, že mohou využívat přiměřené prostory pro bohoslužby a pro pohřby na místech tomu vyhrazeným. Ale současně je neustále nutné jim připomínat, že žijí mezi námi a že se musí přizpůsobit našim zvykům – včetně architektury, kuchyní a způsobu oblékání – a nepožadovat po nás přesně to opačné. Mají volbu asimilovat se, pokud si to budou přát – anebo odejít tam, kde žili jejich předkové a nenutit nás, abychom se my snažili přizpůsobit jim.

Jaký máte názor na sionismus a jeho vliv na Evropu?

Absolutně souhlasím s myšlenkou Stanislase de Clermont-Tonnerre, který v roce 1789 prohlásil: “Musíme odepřít vše Židům jako národu a dát vše Židům jako jednotlivcům.”

Stručně řečeno, měli bychom rozlišovat mezi dvěma věcmi: těmi, kteří praktikují židovské náboženství a sionismem jako takovým.

Prvně jmenovaní mají právo na respekt, bezpečí a umožnění praktikování jejich náboženství bez omezení. V něterých případech však vypadá podivně, že se něčeho dovolávají jako společenství a neadekvátně využívají výhod obecného práva.

Sionismus je pak pro mě nedávno vzniklá forma nacionalismu, bez oprávnění co se týče lidu nebo národa, tedy pokud někdo nevěří v legendu tak archaickou, až je k smíchu – o bohu, který vyvolil lid a dal mu zemi. Sinističtí vůdci, kteří zvládli zhmotnit své fantazie do podoby státu způsobili, že čelíme problému, který je potenciálním zdrojem regionálního konfliktu, nebo světové války.

Je zde nelegitimní koloniální stát, který existuje přes půl století – což je nic, srovnáme-li to s historií. Jeví se mi to tak, že musíme najít politické řešení a tím nejrozumějším je jednotný stát, sekulární a demokratický, na celé ploše historického území Palestiny. Do jisté míry řešení podobné jihoafrickému: stát a demokracie založená na principu “jeden člověk, jeden hlas” a komise pro pravdu a usmížení, která by amnestovala chyby obou táborů.

Ale sionismus není jen Stát Izrael. Aby zajistili jeho existenci, vytvořili sionističtí vůdcové vlivové struktury ve většině cizích zemí, které sahají od klasických lobby až po využívání tzv. sajanim (zahraničních pomocníků). To je však neakceptovatelné. Memůžeme tolerovat tajnou činnost cizí vlády na našem území, aby ovlivnila naši zahraniční politiku v její prospěch. Nemůžeme tolerovat, aby se francouzští nebo jiní evropští státní příslušníci považovali za více spojené se zemí, jež nejsou občany, než se zemí, ve které pobývají. Z těchto důvodů si myslím, že by mělo být bojováno s projevy sionismu na evropské půdě.

A k tomu se zde objevil další problém, kterým je nacionál-sionismus, například podpora zájmů Izraele jako integrální součást národních hnutí v evropských zemích. Máme zde případy Vlaamse Belang v Belgii, Bloc identitaire ve Francii, Geerta Wilderse v Holandsku atd. Tyto skupiny jsou fascinující svým obrácením. Jejich láska k Izraeli je jen jednou součástí něčeho mnohem většího: stali se – pokud ovšem už nebyli od začátku jako Wilders – stoupenci Západu, ultraliberálové, neokonzervativci atd. A teď zastávají pozice, které jsou v přímém protikladu k těm našim. Proto musí být odsouzeni a musí proti nim bojovat jako proti nepříteli.

Rozvoj národně-revolučního, národně-levicového hnutí a Nové pravice ve Skandinávii je stále v počátcích, obzvláště ve srovnání s Francií. Jak byste nám poradil, hnutím i jednotlivcům?

Myslím že potřebujete číst díla velkých spisovatelů a přeložit je do svého jazyka. Stejně tak je musíte uvést do povědomí – publikováním jak v tištěných, tak online médiích – historii našeho hnutí a jeho významné osobnosti. Z důvodu jazykové bariéry o těch vašich nic nevím, ale je velice pravděpodobné že zde existoval, v nějaké formě, švédský revoluční nacionalismus. Organizace Nysvenska Rörelsen bylo dlouhou dobu v těsném kontaktu s různými organizacemi v jižní Evropě, některé z nich byly správně orientované. Nevím nic o tom, jestli to mělo nějaké výsledky ve vaší zemi, ale bylo by možná dobré se podívat tímto směrem a zapátrat, jetli nebyly vytvořeny nějaké překlady.

Rovněž si myslím, že bychom měli prohloubit mezinárodní spolupráci, která je vždy užitečná pro rozvoj idejí.

Z teoretického úhlu pohledu byste měli chápat jako škůdce hnutí ty, kdo se z vás snaží udělat žoldáky reakce, pravice, sionismu a Západu. Musíte odmítnout všechny, kdo by vás chtěli přinutit akceptovat bezzásadové a zmatené ideologie – jako je tomu v případě pobloudilého národního anarchismu – nebo ty, kdo si pletou politiku s nostalgií a aktivismus s maškarním bálem.

Závěrem, nenechte zmást nepřítelem. Jediným skutečným je liberalismus, z něj pochází všechno.

Děkujeme za rozhovor.

Rozhovor s Christianem Bouchetem vyšel na stránkách Oskorei dne 20. února 2011.

Poznámky:

[1] Na druhé straně extremistického spektra v roce 1931 založil Ramiro Ledesma Ramos (1905 – 1936) časopis Dobytí státu (La Conquista del Estado), v němž vyjadřoval obdiv k Itálii, SSSR a Německu, ale neoznačoval se jako fašista. Katolík Onésimo Redondo (1905 – 1936) vydával časopis Svoboda (La Libertad). V říjnu 1931 se spojili ve Výbory národně odborového výboje (Juntas de Ofensiva Nacional-Sindicalista – JONS), jejichž programem byla jednota Španělska, katolictví, přímá akce, syndikalismus, potlačení spekulace a odstranění gerontokracie. Počet členů nebyl velký: v roce 1932 – 25, 1933 – 400, 1934 – 300. Šlo hlavně o univerzitní studenty. Jonsismus je synonymum pro nacionální syndikalismus, tedy fašismus.
V roce 1933 založil JUDr. José Antonio Primo de Rivera (1903 – 1936), syn bývalého diktátora, a letec Julio Ruiz de Alda (1897 – 1936) 2 000 členný fašistický Španělský válečný šik (Falange Español – FE), jehož programem byla směs nacionalismu a korporativního socialismu. 11. 2. 1934 se FE a JONS sloučily v FE de las JONS (FE-JONS) s korporativním a sociálním programem. Ve vedení stál triumvirát Primo, Ledesma a Ruiz. Vít Zvánovec: Španělská II. republika – konec jednoho mýtu, Britské listy 28. září 2002
[2] Heterotelický – směřující ke zvýznamňování druhých.
[3] Podrobný popis americké vojenské přítomnosti přináší článek Zdeňka Brousila: Americká vojenská přítomnost v Evropě, Britské listy, 28. srpna 2006

Související články:

1. Rozhovor s Christianem Bouchetem

Můžete našim čtenářům poskytnout krátký náhled do historie francouzského revolučního nacionalismu, zvláště pak s ohledem na vaše působení v kruzích Třetí pozice (Troisieme voie – TV)?

Revoluční nacionalismus má své kořeny v radikálním levicovém proudu Francouzské revoluce, jenž byl ztělesňován muži jako Jacques Hébert, Jean-Paul Marat nebo François-Noël (Gracchus) Babeuf. Poté se tyto myšlenky projevovaly v rámci blanquistického hnutí vzniknuvšího po pádu francouzské Komuny z let 1870-1871. Tito militanti byli zároveň socialisty i nacionalisty. V období sklonku druhého císařství byly tomuto myšlenkovému proudu vlastní antikřesťanské postoje, antisemitismus a darwinistická eugenika.

Za časů boulangerismu a Dreyfussovy aféry došlo k rozkolu mezi levicí a nacionalistickými seskupeními. Po První světové válce vzniklo několik revolučně nacionalistických a fašistických hnutí, jmenujme například Le Faisceau vedené někdejším čelním anarchistou Georgesem Valois, Parti Fasciste Revolutionaire, Parti Populaire Francais, jejímž vůdcem byl bývalý komunista Jacques Doriot a Rassemblement National Populaire, jemuž předsedal bývalý socialistický předák Marcel Déat. Všechno však bylo utopeno v krvi prostřednictvím takzvaného osvobození Francie Spojenci. Tisíce lidí bylo zabito při řádění lůzy nebo odsouzeno k smrti lidovými (de facto komunistickými) tribunály, stačilo, že jste byl fašistou, monarchistou, pravičákem, atd. Odsouzení k smrti potkalo i mého dědečka (dodnes děkuji bohům, že nakonec nebyl zastřelen) a celá moje rodina byla uvržena do vězení.

Po Druhé světové válce došlo ke vzniku malých hnutí jako například La Phalange française Charlese ‘Luca’ Gastauta, jež udržovala kontakty s Otto Strasserem (‘Luca’ pomáhal 17. června 1956 znovuobnovit Strasserovu Deutsch-Soziale Union) a francouzskou sekcí jeho Evropského lidového hnutí. V šedesátých letech založil Jean Thiriart hnutí s názvem Jeune Europe (Mladá Evropa), opomenout nelze ani aktivity Françoise Duprata (např. Parti des forces nouvelles – PFN, Ordre Nouveau – ON), jenž byl v sedmdesátých letech zavražděn v sionisty zinscenovaného výbuchu auta. Z Dupratovy iniciativy vznikla Groupes nationalistes révolutionnaires de base, jež představovala akční buňku operující jak uvnitř, tak i vně Front National, která byla založena v roce 1972. Po jeho smrti bylo zformováno [Jean-Gilles Malliarakisem - pozn. redakce DP] Národně revoluční hnutí (Mouvement Nationaliste Revolutionnaire – MNR), pod jehož křídla byly včleněny menší skupiny, jako například Groupe d´Action Jeunesses (aktivistická skupina antikomunistické mládeže), l’Organisation Lutte du Peuple (malá skupina Thiriartových přívrženců, v jejímž rámci jsem zastával pozici administrativního tajemníka /pod stejným názvem vycházel i tiskový orgán Nouvelle résistance – pozn. redakce DP/) nebo již zmíněná Groupe nationalistes révolutionnaires de base. V roce 1985 hnutí změnilo název na Troisieme Voie. Její mládežnické křídlo pak neslo název Jeune Garde.

Po nějakém čase jsem byl jmenován celonárodním tajemníkem této organizace. Uvnitř Troisième voie docházelo k pnutím mezi zastánci Thiriarta, v jejichž čele jsem stál já osobně v rámci skupiny Les Terceristes Radicaux (Radikální terceristé) a skupinou okolo předsedy strany Malliarakise, jenž se řadil k reakcionářům. V roce 1991 jsme jej nakonec ze strany vyloučili a změnili název na Nouvelle résistance. Nouvelle résistance byla velmi národně-bolševicky orientována a vystupovala velmi aktivně. Setkali jsme se s bývalými komunistickými vůdci sovětského Ruska, státními představiteli Libye, předáky islamistických organizací a různými dalšími bojovníky za nezávislost, přičemž s některými z nich jsme započali aktivní spolupráci.

V té době jsme vydávali dvouměsíčník, který byl k dostání ve všech francouzských novinových stáncích a po dobu dvou let jsme rovněž tiskli stručný týdeník. Úspěšně jsme rozvinuli taktiku infiltrace Strany zelených (měli jsme pod palcem jejich mládežnickou sekci), regionalistických hnutí a antifašistických skupin. Došlo to až tak daleko, že jeden z našich členů infiltroval hnutí Mezinárodních socialistů (francouzskou sekci Socialistické dělnické strany) v takové míře, že skončil v posteli s jednou z jejich vůdčích představitelek. Velmi jsme se bavili reakcemi na článek v našich novinách informující o úspěšném průniku na dvou frontách!

Kdy a proč jste se rozhodli zformovat Nouvelle résistance?

Naším hlavním problémem se ukázal být růst preferencí Front National, jež se stala velice populární v mezi pracujícími, lidmi s nižsími příjmy a mládeží z nižších společenských tříd. S ohledem na tento vývoj bylo pro nás těžké přilákat nové členy a rovněž tak si udržet ty stávající. V roce 1997 jsme se proto rozhodli Nouvelle résistance rozpustit a fungovat jak pod hlavičkou FN, tak i vně prostřednictvím dvou frakcí operujících pod názvy Résistance a Jeune résistance. Zhruba v této době jsme rovněž začali spolupracovat se studentskou akční skupinou Groupe d’Union Défense (GUD).

Jaký je postoj vašeho hnutí vůči Jean Marie Le Penovi a Front National?

Po velmi dlouhou dobu jsme se nacházeli ve velmi příkrém rozporu s Le Penem a jeho Front National, postupem času však začalo docházet k vnitřní proměně této strany z popudu myslitelů řadících se k Nové pravici. Taktéž se proměnila společenská základna této strany a v nynější době se dá říci, že FN je považována za hlavní sílu francouzského dělnictva. Je obtížné s jejich názory nesouhlasit a pro nacionalisty se stalo téměř nemožným FN oponovat, neboť máme společné nepřátele, mezi něž se mimo jiné řadí sionisté, rudí aktivisté, liberálové nebo sexuální devianti. V současnosti se snažíme aktivně ovlivňovat jejich mládežnické křídlo a radikálnější stranické proudy. V mnohých věcech se snažíme postupovat stejně jako svého času militantní odnož britské Labour Party.

Máte lví podíl na založení Evropské fronty osvobození (European Liberation Front – ELF), můžete nám tedy v kostce popsat cíle tohoto společenství?

Dle mého názoru je nutné sjednotit evropské národně-revoluční síly a mnohem efektivněji je připravit na válku se Systémem. Není to však vůbec jednoduché. Různé radikální nacionalistické skupiny se obvykle spokojí s vyměňování korespondence a tiskovin, což považují za rozvíjení „mezinárodních vztahů.“ ELF zastává názor, že je potřeba vytvořit jednotnou evropskou stranu s jednotným centrálním vedením a jednotlivými národními pobočkami. V mnohém bychom si měli vzít příklad z Kominterny.

Koho Nouvelle résistance považuje za své hlavní ideology?

V prvé řadě francouzské zakladatele revolučně-nacionalistického proudu, z nichž jmenujme například Blanquiho nebo Valoise, dále pak Rusy jako například Oustrialova, německé myslitele v čele s Paetelem, Lassem, Niekischem, Strasserem a Jüngerem, z Italů nelze vynechat Bombacciho, Evolu nebo futuristy, ze Španělů pak Ledesmu Ramose. Dále nás velmi ovlivnili Juan Perón, Jean Thiriart a Alain de Benoist.

Když si vezmeme v potaz váš příklon k politické decentralizaci, domníváte se, že centralizované nacionalistické vedení je skutečně životaschopný projekt nebo byste spíše doporučoval se inspirovat některými anarchistickými proudy?

Žádoucí by byla organická demokracie v základech hnutí a oddělené fungující pobočky. Aktivisté na každé dílčí úrovni musí postupovat podle svého nejlepšího vědomí a svědomí.

Co dnes považujete za největší překážku v cestě národních revolucionářů?

Neevropskou imigraci a globalizaci.

Jaký je váš současný názor na ozbrojený boj? Myslíte si, že se v budoucnosti něco v tomto ohledu změní?

Nežli se dá vůbec hovořit o ozbrojeném boji, je potřeba v prvé řadě definovat nepřítele, rovněž pak disponovat širokou strukturou příznivců po vzoru Pravé IRA, baskické ETA nebo korsické FLNC. Avšak i v případě splnění této podmínky je to velmi obtížné. Jean Thiriart razil názor, že k úspěchu podobné iniciativy je třeba mít vnějšího spojence (neevropskou zemi, která v případě potřeby přispěchá na pomoc) nebo tzv. Piedmont (evropskou zemi vedoucí válku na zahraničním území). Nic z toho však v současnosti nemáme. Poslední ozbrojený boj, v němž byla Francie angažována, skončil v šedesátých letech krvavou porážkou OAS. Myslím, že zatím nenastala ta správná doba pro spekulace o ozbrojeném boji. Je to romantická představa, jež však momentálně postrádá reálné základy, ačkoli jsem přesvědčen, že jednou ten pravý den přijde.

Jaký máte názor na současný stav revolučního nacionalismu v Anglii?

Již dlouhou dobu mě přitahují teze Oswalda Mosleyho, speciálně s přihlédnutím k poválečné Britské fašistické unii (BUF). Je s podivem, že se v anglických nacionalistických kruzích netěší většímu zájmu, neboť jejich ideje evropského spojenectví byly dobré, rozhodně progresivnější než úzkoprsý buržoazní nacionalismus. Od doby rozpadu Národní fronty mám blízké kontakty na Patricka Harringtona a Třetí pozici (ITP), nerozumím však vnitřnímu vývoji této skupiny, jež se stala příliš měkkou a liberální. Není mi jasné, jakou cestou se rozhodli vydat a čeho hodlají docílit. Ulster Nation lze považovat za noviny artikulující odvážné názory, jejich význam je však nevelký. Jednou jsem měl možnost se setkat s Derekem Hollandem a dalšími vedoucímí představiteli ITP, jednalo se však o podivínské fanatiky, zastávající prapodivné názory, kteří v případě, že jste si jim dovolil oponovat, se namísto politické argumentace uchylovali k vašemu označení za homosexuála nebo satanistu. ITP pro mě osobně nepředstavuje revolučně nacionalistické hnutí, nýbrž malichernou, buržoazní a úzkoprsou organizaci. Ve skutečnosti Anglie úpěnlivě čeká na založení skutečné revolučně nacionalistické organizace, jež bude hrdá na minulost země a zároveň bude hledět vpřed. Boj kulturní je dle mého názoru stejně tak důležitý jako boj politický. Myslím tím fundamentální kulturní boj, nikoli ten, s nímž se setkáváme na univerzitách.

Chcete, Christiane, něco dodat na závěr?

Čtěte Gramsciho a učte se z dobrých a špatných zkušeností podobných skupin v jiných zemích. Jen tím, že budete nejlepší, oslovíte ty skutečně nejlepší.

Následující rozhovor byl publikován na stránkách anglického časopisu The English Alternative č. 9, časopisu English National Movement, odštěpenecké skupiny Troye Southgatea od International Third Position. Poté přetištěn na stránkách Terra Firma (nefunkční) a nebo dne 9. května 2007 na blogu Food for European Thought.

Související články:

1. Christian Bouchet o revolučním nacionalismu, islámu a sionismu

Autor: Julius Evola

Automobil rýchlo opúšťa komickú panorámu, ktorá predstavuje centrum Bukurešti: nevysoké mrakodrapy a najmodernejšie budovy, prevažne funkčného typu, s výkladmi a obchodmi, zanechávajú dojem akejsi zmesi parížskeho a amerického štýlu. Jediným exotickým prvkom sú časté baranice na meštiakoch a trhovníkoch. Míňame Severnú stanicu a vezieme sa prašnou provinciálnou cestou, ktorá vedie spočiatku vpravo, potom sa prudko stáča doľava; nakoniec vychádzame na poľnú cestu a ocitáme sa pred osamelo stojacim domom uprostred polí: je to Zelený Dom, rezidencia hlavy rumunskej Železnej Gardy.

“Vlastnými rukami sme ho postavili,” poznamenávajú s miernou hrdosťou sprevádzajúci nás legionári. Intelektuáli i remeselníci sa spojili aby postavili rezidenciu svojho vodcu, čo sa pre nich stalo takmer symbolickým a obradným aktom. Budova je postavená v rumunskom štýle, z oboch strán rozšírená portikom pripomína kláštor. Vchádzame a vystupujeme na prvé poschodie. Naproti nám prichádza vysoký, urastený mladý muž športovej postavy, s výrazom budiacim dojem šľachetnosti, otvorenosti a sily. Je to Corneliu Codreanu, vodca Železnej Gardy osobne. Pravý ario-románsky typ, podľa všetkého potomok starého ario-italického sveta. V jeho šedomodrých očiach sa zračí tvrdosť a rozvaha vlastné vodcom a súčasne celá jeho osoba žiari idealizmom, energiou, vnútorným svetom a ľudským porozumením. I štýl jeho rozhovoru je charakteristický: skôr než odvetí zahĺbi sa v seba, vzdiali sa, potom odrazu prehovorí, vyjadrujúc svoje myšlienky s takmer geometrickou presnosťou zreteľnými a krátkymi vetami.

“Po všetkých tých novinároch rôznych farieb a národností,” hovorí Codreanu, “prvý krát, k svojej spokojnosti, vidím niekoho koho zaujíma predovšetkým duša, duchovné jadro môjho hnutia. Ale našiel som patričný spôsob, akým tých novinárov uspokojiť a povedať im aj niečo viac, ako im ukázať tvorivý nacionalizmus. Človek sa skladá z organizmu, to je organizovanej formy, životných síl a ďalej duše. To isté možno povedať i o národe. Preto je národná štruktúra štátu, hoci aj skutočne obnovuje všetky tri zložky, podriadená u každého hnutia v prvom rade jednej z nich (v závislosti od skúsenosti a dedičstva). Podľa môjho názoru, v fašistickom hnutí prevláda zložka štátu zodpovedajúca organizovanej forme. V tom sa prejavuje formujúca moc starovekéha Ríma, vládcu práva a politickej organizácie, ktorého priamymi následníkmi sú Taliani. V národnom socializme je na prvé miesto vyzdvihnuté to, čo je zviazané s životnými silami: rasa, rasový inštinkt, národno-etnická zložka. V rumunskom legionárskom hnutí sa dôraz kladie predovšetkým na to, čo v organizme zodpovedá duši: na duchovnú a náboženskú stránku. Odtiaľ pramení charakteristika rozličných nacionalistických hnutí, hoci v konečnom výsledku musia zahrnúť všetky tri zložky, neignorujúc ani jednu z nich. Osobitý charakter nášho hnutia je podmienený našim starovekým dedičstvom. Už Herodotus nazýval našich predkov nesmrteľnými Dákmi. Oni už pred prijatím kresťanstva verili v nesmrteľnosť a nepominuteľnosť duše, čo svedčí o ich sklone k duchovnosti. Rímska kolonizácia k tomu pridala rímsky duch organizácie a formy. Všetky nasledujúce storočia boli v znamení rozkladu a vyústili v bezvýznamnosť nášho národa, no tak ako v chorom a uštvanom koni možno rozpoznať ušľachtilú rasu, tak i v rumunskom národe možno odhaliť skryté elementy toho dvojakého dedičstva. Toto dedičstvo,” pokračuje Codreanu, “sa snaží prebudiť legionárske hnutie. Vychádza z ducha, chce vytvoriť duchovne nového človeka. Ak bude táto úloha prostredníctvom hnutia zrealizovaná, prebudí sa i druhé dedičstvo, to je rímska formujúca politická sila. Teda, duša a náboženstvo sú pre nás východiskovým bodom, a konštruktívny nacionalizmus je náším cieľom, to znamená, prostým následkom. Súčasne asketická a heroická etika Železnej Gardy spočíva v spojení oboch týchto zložiek.”

Pýtame sa Codreana nakoľko je jeho hnutie duchovne zviazané s pravoslávnym náboženstvom.

On odpovedá: “Vcelku sa snažíme oživiť, formou národného povedomia a priameho prežívania to, čo je v náboženstve až príliš často mumifikované a stalo sa iba tradicionalizmom ospalého duchovenstva. Nachádzame sa v priaznivých podmienkach, nakoľko nášmu národnému náboženstvu je cudzí dualizmus medzi vierou a politikou a je nám schopné zebezpečiť etické i duchovné elementy nevyhnutné k usporiadaniu nášho hnutia. Práve z nášho náboženstva čerpá Železná Garda svoju kľúčovú myšlienku – všeobjímajúcu ideu. Je to cesta pozitívneho prekonania ako internacionalizmu, tak i akéhokoľvek abstraktného racionalistického univerzalizmu. Všeobjímajúca idea je myšlienkou spoločnosti, chápanej ako organická jednota, živý organizmus, ako spoločný život nie iba s našim národom, no i s Bohom a našimi mŕtvymi. Uskutočnenie tejto myšlienky v podobe aktívnej skúsenosti je ústredným bodom nášho hnutia; politika, strana, kultúra a ostatné sú pre nás len následkami a postrannými záležitosťami. Musíme oživiť túto centrálnu realitu a tým obnoviť Rumuna, čo v budúcnosti umožní rekonštrukciu národa i štátu. Osobitým prvkom je to, že pre nás prítomnosť mŕtvych v zjednotenom národe nieje abstrakciou, ale realitou; naši mŕtvi to sú, predovšetkým, naši hrdinovia. Nemôžeme sa od nich oddelovať, oni sú sily, oslobodivšie sa od ľudskej podmienenosti, prenikajú a podporujú náš vyšší život. Legionári sa pravidelne schádzajú v neveľkých skupinách nazývaných hniezda. Tieto schôdze sú sprevádzané osobitými obradmi. Každá schôdza sa začína obrátením sa ku všetkým našim padlým kamarátom, na ktoré zhromaždení odpovedajú zborovým S nami! (Prezent!). Nieje to pre nás obyčajná ceremónia alebo alegória, ale skutočné obrátenie sa k duchom našich predkov. Rozlišujeme jednotlivca, národ a transcendentálnu duchovnosť,” pokračuje Codreanu, “a v heroickom sebaobetovaní vidíme to, čo vedie od jedného k druhému, až do vyššej jednoty. Zavrhujeme všetky formy princípu hrubého materiálneho prospechu: nie iba na úrovni jednotlivca, no i na úrovni národa. Okrem národa uznávame večné a nemenné princípy, v mene ktorých je potrebné byť pripraveným bojovať a umierať. Tak napríklad, pravda a česť sú metafyzické princípy, ktoré staviame vyššie než samotný národ.”

Je nám známe, že asketizmus Železnej Gardy nieje iba abstrakciou, ale úplne konkrétnou a praktizovanou činnosťou. Napríklad sa zachováva pôst: tri dni do týždňa asi 800 000 ľudí drží takzvaný čierny pôst; zdržiavajú sa jedla, alkoholu i tabaku. Tiež modlitba predstavuje dôležitú súčasť hnutia. Ba čo viac, pre vybraný zbor, nesúci mená dvoch legionárskych vodcov padlých v Španielsku – Mota a Marin, platí pravidlo celibátu. Žiadame Codreana aby nám objasnil zmysel podobných obmedzení.

Po chvíľke zamyslenia sa nám hovorí: “Sú dva aspekty, pre vyjasnenie ktorých je nutné vziať do pozornosti dualizmus človeka, ktorý sa skladá z prírodného materialistického elementu a duchovného. Keď prevláda prvý nad druhým je to peklo. Akákoľvek ich rovnováha je dočasná a náhodná. Iba plná moc ducha nad telom je normálnou podmienkou a predpokladom akejkoľve skutočnej sily, pravého heroizmu. Postíme sa pretože to napomáha zachovaniu podobných podmienok, oslabuje telesné putá, priaznivo vplýva na sebaoslobodenie a samoutvrdenie čistej vôle. Keď k tomu pridávame modlitbu, žiadame vyššie sily aby sa nám naklonili a neviditeľne nám pomohli. To vedie k druhému aspektu: je mylné myslieť si, že v boji rozhodujú iba materiálne a čisto ľudské sily; naopak, boja sa zúčastňujú i nevidené duchovné sily, aspoň tak účinné ako tie prvé. Uvedomujeme si prínos a význam týchto síl. Preto dávame legionárskemu hnutiu zreteľne asketický charakter. V starých rytierskych rádoch tiež dodržiavali zásadu celibátu. Zdôrazňujem však, že tá sa u nás týka iba údernej brigády, čo vyplýva z čisto praktických dôvodov; veď tomu, kto sa plne posväcuje boju a nemá sa báť smrti, je lepšie nemať rodinné záväzky. Nakoniec, v tom zbore ostávajú iba do tridsiatich rokov. No v každom prípade, uplatnenie princípu ostáva nemenné: z jednej strany existujú tí ktorí nepoznajú nič okrem života a úsilia o blahobyt, prosperitu, bohatstvo, prepych; z druhej tí ktorí poznajú viac než život – slávu i víťazstvo v boji, ako vonkajšom tak i vnútornom. Železná Garda patrí k tej druhej skupine. A jej vojenský asketizmus sa završuje posledným pravidlom: sľubom chudoby, ktorého sa drží celá elita hnutia. Predpisuje sa jej zrieknutie sa prepychu, jalového trávenia času, takzvaných svetských zábav – to znamená že je povolaná k skutočnej premene života.”

Rozhovor Juliusa Evolu s hlavou Železnej Gardy, Il Regime Fascista, 22. marca 1938.

Slovenský překlad byl převzat ze stránek Integra!: Asketické Legionárstvo.

Související články:

1. Legionarismo ascetico. Colloquio col capo delle “Guardie di Ferro”
2. Julius Evola: Mé setkání s Codreanem

Autore: Julius Evola

Rapidamente la nostra auto lascia dietro di se quella curiosa cosa che è la Bucarest del centro: un insieme di piccoli grattacieli e di edifici modernissimi, prevalentemente di tipo “funzionale”, con mostre e magazzini fra la parigina e l’americana, l’unico elemento esotico essendo i frequenti cappelli di astrakan degli agenti e dei borghesi. Raggiungiamo la stazione del Nord, imbocchiamo una polverosa strada provinciale costeggiata da piccoli edifici del tipo della vecchia Vienna, che con rigorosa rettilineità raggiunge la campagna. Dopo una buona mezz’ora, l’automobile svolta improvvisamente a sinistra, prende una via campestre, si arresta di fronte ad un edificio quasi isolato fra i campi: è la cosiddetta “Casa Verde”, residenza del Capo delle “Guardie di Ferro” romene.

“L’abbiamo costruita con le nostre stesse mani” ci dicono con un certo orgoglio i legionari che ci accompagnano. Intellettuali e artigiani si sono associati per costruire la residenza del loro capo, quasi nel significato di un simbolo e di un rito. Lo stile della costruzione è romeno: ai due lati, essa si prolunga con una specie di portico, tanto da dar quasi l’impressione di un chiostro. Entriamo, raggiungiamo il primo piano. Ci viene incontro un giovane alto e slanciato, in vestito sportivo, con un volto aperto, il quale dà immediatamente una impressione di nobiltà, di forza e di lealtà. E’ appunto Cornelio Codreanu, capo della Guardia di Ferro. Il tipo è caratteristicamente ariano-romano: sembra una riapparizione dell’antico mondo ario-italico. Mentre i suoi occhi grigio-azzurri esprimono la durezza e la fredda volontà propria ai Capi, nell’insieme dell’espressione vi è simultaneamente una singolare nota di idealità, di interiorità, di forza, di umana comprensione. Anche il suo modo di conversare è caratteristico: prima di rispondere, egli sembra assorbirsi, allontanarsi, poi, ad un tratto, comincia a parlare, esprimendosi con precisione quasi geometrica, in frasi bene articolate ed organiche.

“Dopo tutta una falange di giornalisti, di ogni nazione e colore, che altro non sapevano rivolgermi se non domande della politica più legata al momento, è la prima volta, e con soddisfazione” dice Codreanu “che viene da me qualcuno che si interessa, prima di tutto, all’anima, al nucleo spirituale del mio movimento. Per quei giornalisti avevo trovato una formula per soddisfarli e per dire poco più che nulla, cioè: nazionalismo costruttivo.

“L’uomo si compone di un organismo, cioè di una forma organizzata, poi di forze vitali, poi di un’anima. Lo stesso può dirsi per un popolo. E la costruzione nazionale di uno Stato, benché riprenda naturalmente tutti e tre gli elementi, pure, per ragioni di varia qualificazione e varia eredità, può soprattutto prendere le mosse da uno particolare di essi.

“Secondo me, nel movimento fascista predomina l’elemento Stato, che equivale a quello della forma organizzata. Qui parla la potenza formatrice dell’antica Roma, maestra del diritto e dell’organizzazione politica, della quale d’Italiano è il più puro erede. Nel nazionalsocialismo viene invece in risalto quanto si connette alle forze vitali; la razza, l’istinto di razza, l’elemento etnico-nazionale. Nel movimento legionario romeno l’accento cade soprattutto su quel che, in un organismo, corrisponde all’elemento anima: sull’aspetto spirituale e religioso.

“Da ciò sorge la caratteristica dei vari movimenti nazionali, per quanto essi, alla fine, comprendano tutti e tre questi elementi, e non ne trascurino nessuno. Il carattere specifico del nostro movimento ci viene da una remota eredità. Già Erodoto chiamava i nostri progenitori: “I Daci immortali”. I nostri antenati getotraci avevano per fede, già prima del cristianesimo, l’immortalità e l’indistruttibilità dell’anima, ciò che prova il loro orientamento verso la spiritualità. La colonizzazione romana ha aggiunto a questo elemento lo spirito romano di organizzazione e di forma. Tutti i secoli successivi hanno fatto miserabile e disgregato il nostro popolo: ma come anche in un cavallo malato e frustro si può riconoscere la nobiltà della sua razza, così anche in ciò che ieri e oggi è il popolo romeno si possono riconoscere gli elementi latenti di questa doppia eredità.

“Ed è questa eredità che il movimento legionario vuole destare” continua Codreanu. “Esso parte dallo spirito: vuole creare un uomo spiritualmente nuovo. Realizzato come “movimento” questo compito, ci attende il risveglio della seconda eredità, cioè della forza romana politicamente formatrice. Così lo spirito e la religione sono per noi il punto di partenza, il “nazionalismo costruttivo” è il punto di arrivo e quasi una conseguenza. A congiungere l’un punto con l’altro sta l’etica ascetica e simultaneamente eroica della “Guardia di Ferro””.

Chiediamo a Codreanu in che rapporto stia la spiritualità del suo movimento con la religione cristiano-ortodossa. La risposta è: “In genere, noi tendiamo a vivificare nella forma di una coscienza nazionale e di una esperienza vissuta ciò che, in questa religione, molto spesso si è mummificato ed è diventato il tradizionalismo di un clero sonnolento. Noi poi ci troviamo in una condizione felice per il fatto che alla nostra religione, articolata nazionalmente, è estraneo il dualismo tra fede e politica ed essa può fornirci elementi etici e spirituali senza imporsi come una entità comunque politica. Dalla nostra religione il movimento delle Guardie di Ferro riprende poi un’idea fondamentale: quella della ecumenicità. Questo è il superamento positivo di ogni internazionalismo e di ogni universalismo astratto e razionalistico. L’idea ecumenica è quella di una societas come unità di vita, come organismo vivo, come un vivere insieme non solo col nostro popolo, ma anche con i nostri morti e con Dio. L’attuazione di una simile idea in forma di esperienza effettiva è il centro del nostro movimento; politica, partito, cultura, ecc. per noi non sono che conseguenze e derivazioni. Noi dobbiamo rivivificare questa realtà centrale, e rinnovare per tal via l’uomo romeno, per poi procedere e costruire anche la nazione e lo Stato. Un punto particolare è che, per noi, la presenza dei morti nella nazione ecumenica non è astratta, ma reale: dei nostri morti e soprattutto dei nostri eroi. Noi non possiamo separarci da essi; essi, come forze divenute libere dalla condizione umana, compenetrano e sostengono la nostra vita più alta. I legionari si radunano periodicamente in piccoli gruppi, chiamati “nidi” [cuib, n.d.c.]. Queste adunanze seguono riti speciali. Quello con cui si apre ogni riunione è l’appello a tutti i nostri compagni caduti, al quale i convenuti rispondono con “Presente”. Ma ciò per noi non è una pura cerimonia e una allegoria, bensì una evocazione reale.

“Noi distinguiamo l’individuo, la nazione e la spiritualità trascendente” continua Codreanu “e nella dedizione eroica consideriamo ciò che porta dall’uno all’altro di tali elementi, fino ad una superiore unità. Noi neghiamo in ogni sua forma il principio dell’utilità bruta e materialistica: non solo sul piano del singolo, ma anche su quello della nazione. Di là dalla nazione noi riconosciamo dei principi eterni ed immutabili, in nome dei quali si deve esser pronti a combattere, a morire e a tutto subordinare almeno con la stessa decisione in nome del nostro diritto di vivere e di difendere la nostra vita. La verità e l’onore sono, per esempio, dei principi metafisici, che noi poniamo più in alto della nostra stessa nazione”.

Noi abbiamo saputo che il carattere ascetico del movimento delle Guardie di Ferro non è generico, ma anche concreto e, per dir così, praticante. Ad esempio, vige la regola del digiuno: tre giorni alla settimana circa 800.000 uomini praticano il cosiddetto “digiuno nero”, cioè l’astinenza da ogni specie di cibo, da bevande, da tabacco. Del pari, la preghiera ha nel movimento una parte importante. In più, per il corpo scelto di assalto che porta il nome dei due capi legionari caduti in Spagna, Mosa e Marin, vige la regola del celibato. Chiediamo al Codreanu che ci indichi il senso preciso di tutto ciò. Egli sembra concentrarsi un momento, poi risponde: “Vi sono due aspetti, per chiarire i quali bisogna tener presente il dualismo dell’essere umano, composto di un elemento materiale naturalistico e di un elemento spirituale. Quando il primo domina il secondo, è l’”inferno”. Ogni equilibrio fra i due è cosa precaria e contingente. Solo il dominio assoluto dello spirito sul corpo è la condizione normale e il presupposto di ogni vera forza, di ogni vero eroismo. Il digiuno viene da noi praticato perché propizia una tale condizione, allenta i vincoli corporei, propizia l’autoliberarsi e l’autoaffermarsi della pura volontà. E quando a ciò si aggiunge la preghiera, noi chiediamo che forze dall’alto si uniscano alle nostre e ci sostengano invisibilmente. Il che conduce al secondo aspetto: è una superstizione pensare che in ogni combattimento solo le forze materiali e semplicemente umane siano decisive; in esso entrano invece in giuoco anche delle forze invisibili, spirituali, almeno altrettanto efficaci quanto le prime. Noi siamo coscienti della positività e dell’importanza di tali forze. Per questo diamo al movimento legionario un preciso carattere ascetico. Anche negli antichi ordini cavallereschi vigeva il principio della castità. Rilevo tuttavia che esso da noi è ristretto al Corpo di Assalto, anche sulla base di una giustificazione pratica, cioè che chi deve votarsi interamente alla lotta e non deve temere la morte è bene non abbia gli impedimenti della famiglia. Del resto, in quel corpo si resta solo fino ai 30 anni compiuti. Ma, in ogni caso, resta sempre una apposizione di principio: vi sono da un lato coloro che conoscono solo la “vita” e che quindi non cercano che la prosperità, la ricchezza, il benessere, l’opulenza; dall’altro lato vi sono coloro che aspirano a qualcosa più che la vita, alla gloria e alla vittoria in una lotta interiore quanto esteriore. Le Guardie di Ferro appartengono a questa seconda schiera. E il loro ascetismo guerriero si completa con una ultima norma: col voto di povertà a cui è tenuta l’élite dei capi del movimento, con i precetti di rinuncia al lusso, ai vuoti divertimenti, agli svaghi cosiddetti mondani, insomma con l’invito ad un vero cambiamento di vita che noi facciamo ad ogni legionario”.

* * *

Tratto da Il Regime Fascista del 22 marzo 1938.

Risorsa Centro Studi La Runa: Legionarismo ascetico. Colloquio col capo delle “Guardie di Ferro”, 1 gennaio 2000.

Související články:

1. Asketické Legionárstvo

Váš životní příběh, od FAR k MSI a Ordine Nuovo, Fiamma Tricolore až MIS, [1] je plný různých starostí a komplikací. Která zkušenost byla ta nejvíce hořká a která naopak ta nejsladší?

Nejhorší zážitek mám z kongresu ve Fiuggi. [2] Nespojil jsem se s Alleanza nazionale, protože mnozí – a to i z těch, kteří mi tleskali a možná nad tím pak plakali – mě ujišťovali, že pokud odejdu, pokud se nespojím s AN, pak mě budou následovat. Namísto toho jsem odešel téměř sám. Naříkali i nadále, ale zůstali. Co se týká příjemných starostí, tak ty jsem asi neměl. A ani si nemyslím, že v životě vášnivě a oddaně politicky angažovaného člověka, jak tomu bylo u mne, existují. Nicméně dnes musím dodat, že ona vášeň a oddanost mohou způsobit jistou „zaslepenost“, ztrátu smyslu pro racionální rovnováhu, který je ovšem v politice potřeba vždy zachovat. Zpětně samozřejmě není k ničemu.

Na co ze svých politických bojů rád vzpomínáte?

Rád vzpomínám na prvních deset, patnáct let po válce, kdy jsem, spolu s mnohými dalšími (četli jsme krásnou Cariotiho tematickou knihu „Sirotci ze Salò” [Gli orfani di Salò]) pokračoval, obnovoval a prohluboval v politickém terénu tentýž „konflikt“, který nás se vší naší adolescentní čistotou úmyslů dovedl k boji v mládežnických oddílech Sociální republiky. [3]

Váš první „křest ohněm”?

Stálo by hodně úsilí najít jedno přesné datum pro to, čemu říkáte „křest ohněm”. Jestli se dobře pamatuji, tak to byly moje polemiky o Atlantickém paktu na prvním kongresu MSI. Pro mnohé byl Atlantický pakt logickým a dogmatickým cílem našeho „transferu” do oficiálního politického života: „pro mě to byla pouze trpká nutnost, ale nikoli náš osud”. [4]

Bylo v politice před třiceti, čtyřiceti lety více účasti a angažovanosti?

A to je přesně to, co v dnešní politice chybí: účast, angažovanost, obecné nadšení – takové, které je cítit ve vzduchu, co je dýchatelné a životadárné jako vzduch – že se vytváří něco společného a zároveň něco, co může zastat kdokoli. Dnes si každý „dělá“ a „jde“ za svým vlastním cílem. A proto je dnes, a to i v politice, tolik osamocenosti; té samé osamocenosti, která charakterizuje dnešní sociální život.

Změnil se způsob, jakým se dělá politika?

Jistěže se změnil, a jak! A mně se zdá, že se změnil k horšímu a nejsem jediný, kdo si to myslí, kdo soudí, že se změnil k horšímu; tak trochu to říkají všichni, a pokud bychom chtěli odkazovat na knihy, které píší, dalo by se říci, že máme k dispozici velmi početnou knihovnu. Způsob, jakým se dělá politika, se změnil, protože, jak jsem uvedl před chvílí, se změnily cíle i hodnoty. Jednoduše řečeno – málo hodnot a hodně zájmů.

Je fašismus mrtvý?

Očividně je „překonaný” jako program a forma vedení státu, je překonaný, protože už neexistuje to, co tvořilo jeho základní prvky (tedy „fondány”, ve smyslu podloží). Ale je svým způsobem „živý”, protože se na něj i dnes lze dívat pozitivně jako na „studnici”, zdroj podnětů, varování před problémy a příkladů k následování, pokud je aktualizujeme.

Co pro Vás znamenal Benito Mussolini?

Pro Itálii je to především muž, který ji ze země hašteřivého seskupení lidí transformoval v Národ, jakým je dnes. Pro Itálii, Evropu a celý svět pružný revolucionář a „gradualista”, který hledal novou formu státu konzervativní pravice a socialistické a komunistické levice. Sepsal jsem o něm jisté „zamyšlení”, které zde uvedu a které mě svého času stálo hodně práce, abych je jakž takž dal dohromady.

BENITO MUSSOLINI
Revolucionář, státník, zákonodárce
Během svého bouřlivého a dramatického života:
Zušlechtil bažiny v Itálii a poušť v Libyi;
usmířil kapitál s prací a stát s církví;
vytvořil sociální stát a chtěl, aby práce byla jeho centrem;
rozdrtil obležení 52 národů a smetl otroctví v Etiopii, přinášeje milióny osadníků a stavě jim ulice, přístavy a nemocnice;
zachránil Itálii od komunismu v r.1922 a Španělsko – a s ním i celou Evropu a svět – od stalinistického bolševismu v r.1936;
z Itálie, jež roku 1922 byla se svými nemocemi a bídou třetím světem Evropy, udělal moderní národ, obrátil autoritu státu ke společnému blahobytu;
chtěl, napřed KORPORATIVISMEM, integrovat síly práce, techniky, vědy a produkce do právní struktury státu a pak, SOCIALIZACÍ, přivést pracující do centra tohoto podniku, s právem na jejich zisky i na vedení.
Letěl vysoko, Benito Mussolini, snil o tom, že „půjde dál”.
Myslel si, že ekonomie není lidský osud.
Snil – možná příliš napřed ve srovnání s muži jeho doby a vzhledem k tehdejším prostředkům – o rozdrcení hegemonie ekonomie nad politikou a peněz nad ekonomií a nad lidskými životy.
Nakonec podlehl ne toliko silám plutokratických komunistů, jako zradě a odpadlíkům.
MY, kteří ho věrni následujeme i do obrovského zákopu CTI v ITALSKÉ SOCIÁLNÍ REPUBLICE, zatímco další zrady přicházejí, potvrzujeme naší neutuchající víru v NĚJ, náš vděk za jeho nezměrné dílo a víru v Jeho SOCIÁLNÍ REVOLUCI, v jeho ideály, ve fašismus zamýšlený jako „Slunce chudých” a v naději i utrpení mladé Itálie.
JISTI, ŽE BUDOUCNOST PATŘÍ NÁM! [5]

Mladí potřebují věřit v něco opravdového, správného a celistvého, co byste jim doporučil?

Jistěže mladí potřebují věřit. Pokud jako mladí v nic nevěříte, jak pak můžete žít slušně? Ale stejně jasné je, že dnes mají mladí mnohem méně motivace v něco anebo v někoho „věřit“. S takovým množstvím negativních příkladů, které jsou všude kolem, ve většině vyrůstají bez perspektivy věřit angažovaně, s pílí, kterou jsme měli my a všechny generace minulého století.. Pokud mohu v této otázce radit – ale je v této otázce možné vůbec radit, a je tu rada vůbec k něčemu? – přál bych si, aby se někdo nebo něco do této role a do této funkce vrátilo. Neradostný společenský život, nebo lépe šedý a fádní společenský život, ze kterého se stává, jak to nyní vidíme, život nespolečenský, život „autonomů“, kteří baží jen po zisku a komfortu. Život, který nemá smysl, protože postrádá cíle.

Stav informací v médiích mi připadá poněkud podjatý proti mladé pravici, proč?

Protože média jsou stále hegemonií levice; nebo lépe řečeno levičáctví, obecného a generalizujícího pokrokářství, které nadále „dělá modernu“, dominantní, trvající, neochvějnou.

Kam nás dovede současná evropská politická situace?

Nevyhnutelně nás přivede k tomu, že Evropa převezme „svou“ roli, mezi Spojenými Státy, Ruskem a nově vznikajícími silami jako Čína a Indie, islámským světem a třetím světem a čtvrtým světem chudých zemí. Ale Evropa může udělat hodně, nejen pokud najde rozměr, který jí dosud chybí, ale i pokud bude schopna vypracovat svůj model občanského a společenského života, jinak skončí jako obrovská zóna volného pohybu osob, materiálu a služeb, vrátí se do role rozsáhlého „tržiště“ produktů a nebude moci mít politické role nebo ambice. Evropa potřebuje „projekt“, model na vyšší úrovni, napřed spíše kulturní než politický.

Mohly by všechny evropské strany extrémní pravice v případě konsenzu zformovat jednotnou evropskou stranu?

Jistě by mohly. Když jsem byl evropským poslancem, napínal jsem své síly právě tímto směrem. A řekl bych také, s velkým důrazem, že naším hlavním nepřítelem byl „nacionalismus starého stylu”, šovinismus rázu osmnáctého století, ten samý, který, stoupaje po kořenech evropské historie posledních sto padesáti let, přinesl pak v rámci Evropy tolik válek. Válek, které vyústily v Jaltu, zmizení Evropy ze světové politické scény a rozdělení světa mezi Spojené státy a Rusko..[6]

Které z těchto nových stran se nejvíce blíží vaší představě politiky?

Všechny jsou, alespoň v hlavních liniích, stejně platné. A mrzí mě, že již nejsem ve Štrasburku, abych s nimi mohl pracovat a tlačit je alespoň k vytvoření „paktu jednoty akcí”.

Co je politicky nesprávné?

Naprosto nesprávné je nedržet se převzatých závazků, veřejně (nebo i soukromě) daných slibů; nedodržet dané slovo.

Vy jste byl vždy v první linii, kde jste udělal kdy chybu?

Udělal jsem mnoho chyb, tolik, že si je ani všechny nepamatuji. Za 50 let politického života v Římě, Štrasburku a Bruselu k nim nemohlo nedojít, bylo by divné – nemožné – kdyby tomu bylo naopak. Kdybyste se mě zeptal, která byla moje největší chyba, řekl bych – jako již při jiných příležitostech – že jí bylo nevstoupení do Alleanza nazionale. Možná – říkám ´možná´ a zdůrazňuji pochyby, protože se pohybujeme v rovině dohadů – kdybych byl zůstal „tam uvnitř”, byl bych politicky mohl být snáze jakýmsi dosažitelným „referenčním bodem”.

V 70. letech existovala takzvaná „rudá pomoc”, existovala také „černá”?

Jisté formy „pomoci” existovaly v našem okruhu již dříve než v 70. letech, vlastně od dob prvních Svazů revoluční akce, slavných FAR. Tehdy si pomáhaly tisíce veteránů z RSI, kteří byli uprchlíky nebo hledaní nebo utekli z vězení či z koncentračních táborů, ocitli se bez práce a vážně jim hrozila smrt hlady. A podtrhl bych – hrdý na naše lidské milieu – že této zoufalé situaci čelili s důstojností: pouze nemnozí sklouzli k běžné kriminalitě a jen velmi málo jich „vyměnilo vlajku”.

Cítíte se politicky perzekuovaným?

Jestli je něco jistého, pak je to fakt, že jsem byl často – ne vždy, ale často – perzekuován. Za bomby, které jsem neodpálil, jsem perzekuován ještě dnes, v soudem neuvěřitelně stále odkládaném případu krveprolití na Piazza della Loggia v Brescii. [28. 5. 1974 tu bomby zranily 94 lidí a 8 zabily, oficiální verze zní, že to byly bomby „neofašistů”, Rauti byl v této věci vyslýchán ještě 15. 5. 2008 a soud pokračuje]

Vaše pravda o …?

Moje pravda o čem? O krveprolitích, která mě – jako nařčení – vždy více přitížila léty a léty strávenými soudními vyšetřováními, od Trevíza po Milán a od Bologni po Catanzaro: plod zkorumpovaných tajných služeb, štvaných CIA, aby realizovaly „strategii napětí”; k nemalému prospěchu setrvávání Washingtonu u moci..[7]

Jaký byl, podle Vás, nejvíce ohromující justiční omyl u politicky motivovaných trestných činů?

Případ krveprolití v Bologni. A tady je třeba zdůraznit odvážné a senzační gesto Cossigy, který, když jsem byl generálním tajemníkem MSI, veřejně požádal o odpuštění za obvinění, která ihned po atentátu přednesl a na kterých se podílel. [2. 8. 1980 si výbuch na nádraží v Bologni vyžádal 85 mrtvých a 200 raněných, nařčení aktivisté však museli být, pro nedostatek důkazů, zproštěni obžaloby; některé stopy vedly k záhadné zednářské lóži P2; toto pozadí masakru líčí mj. Kriminální román, it. tv-film natočený Michelem Placidem, který byl loni uváděn Českou televizí]

Vaše myšlenka pro Národ?

Moje „národní myšlenka” je přejít liberálně kapitalistický systém. To je záležitost devatenáctého století, kterou je třeba odložit a překonat.

Kdo je Pino Rauti?

Zopakuji: Kdo je Pino Rauti, to musí – nebo lépe řečeno budou muset – zhodnotit jiní, až přijde čas.

Věta, která vás identifikuje?

Jediná věta: Věrnost kořenům.

Převzato z knížky Republika Salò: skutečný fašismus.. Kráceno. Další ukázka zde. Možnost objednávky zde.

Poznámky:

1. FAR – Fasci di Azione Revoluzionaria/Legione Nera (Svazky revoluční akce/Černá legie), působily v letech 1945 – 51. Nejznámější akce: obsazení rádia Roma III. v den prvního výročí Mussoliniho smrti; přepad kina, v němž se promítal Rosselliniho film Řím, otevřené město (Rossellini ovšem dříve scénáristicky spolupracoval třeba i s Vittoriem Mussolinim na filmu Hrdinný letec), pumový útok na americkou ambasádu apod.; MSI – Movimento sociale italiano (Italské sociální hnutí), 1946 – 1995, nejvýznamnější poválečná neofašistická strana, v polovině 70. let měla přes 400 tisíc členů ze všech vrstev (rozdělených do několika frakcí), zastoupení 56 poslanců (zvolených 2, 9 miliony hlasy) a 26 senátorů (zvolených 2, 8 mil. hlasy), milion odborářů atd.; Ordine nuovo (Nový řád), 1954/56 – 1973, mimoparlamentní konzervativně-revoluční hnutí, v roce 1968 mělo okolo 12 tisíc aktivistů v celé Itálii; Fiamma Tricolore (Trojbarevný plamen) – odštěpenecká organizace těch, kteří nesouhlasili s tím, když se MSI pod Finiho vedením změnila v konzervativní Alleanza Nazionale (Národní aliance); MIS – Movimento Idea Sociale (Hnutí sociální myšlenky), pokračující v ideálech RSI – Italské sociální republiky: www.misconrauti it : v roce 2008 šlo do parlamentních voleb s Forza nuova (Nová síla) Roberta Fioreho (ex-Terza posizione).
2. Kongres ve Fiuggi znamenal zánik staré MSI. Alleanza nazionale sice následně získala významný podíl na řízení státu v Berlusconiho vládě (od r. 1996), avšak za cenu, že „popřela vlastní minulost“. Jádro aktivistického, revolučního a antikapitalistického proudu následovalo Rautiho do Fiamma Tricolore.
3. RSI – Repubblica Sociale Italiana (Italská sociální republika), 1943 – 1945, poprvé ve své historii mohl italský fašismus, skoro neovlivňován kompromisem, realizovat svoji vlastní ideologii. Proto označení „autentický fašismus“.
4. „Autentičtí“ fašisté věrní ideálům RSI se bránili „spolupracovat se včerejším nepřítelem“ v NATO, když pak v první polovině 50. let získal v MSI konzervativní směr převahu, mnoho z nich raději odešlo, aby se připojili k různým mimoparlamentním hnutím a skupinám.
5. Tato „politická báseň“ musela vzniknout někdy mezi lety 1943 – 46, kdy Rauti bojoval v oddílech RSI (Battaglioni „M“, Guardia Nazionale Repubblicana), ale byl Spojenci zajat a internován v jednom z táborů v severní Africe.
6. Rauti vždy patřil k předním stoupencům evropeismu „třetí síly“, tzn. myšlenky, že jednotlivé evropské země mohou čelit síle vítězných velmocí, jež si mezi sebe Evropu po válce rozdělily, USA a Ruska (resp. někdejšího SSSR), jen ve společném svazku. Požadavek evropské federace byl nicméně obsažen již v tzv. Veronském manifestu Italské sociální republiky.
7. Itálie se s koncem šedesátých let stala jednou z nejvýznamnějších „laboratoří“ CIA. Ani odvážné výpovědi Francesca Cossigy, prezidenta Itálie v letech 1985 – 1992, tzv. akci Gladio, na níž se sám Cossiga spolupodílel, plně neosvětlily..

Jaký byl Evolův [*] přístup k náboženství, přesněji v jakých náboženstvích spatřoval ducha Tradice?

Může se to zdát zvláštní, ale Evola se nikdy nezajímal o to, co se obecně nazývá „náboženství“. Vždy se hlavně zajímal o uskutečnění potenciálu vlastního Já a v budování (nebo uchování) společností, které jsou schopné umožnit sebezdokonalování těm, kteří o něj nejvíce usilují. Z toho vyplývá, že taková náboženství, která zlehčují osobní snahy jedince za účelem poskytnutí všeobecného duchovního jmenovatele, jsou nepřátelská jeho záměru. Evola jasně určil křesťanství jako náboženství, které zneschopňuje potenciál několika „vyšších lidí“, aby nerozlobila většinu tvořenou ovcemi. Ale to samé platí na podoby mahájánového buddhismu a více nebo méně pro všechna náboženství kali jugy, současného věku temna.

Na druhou stranu primordiální Tradice může působit na téměř všechna současná náboženství, pokud se nesoustředíme na dogmata, ale raději na to, jak ztělesňují bojového ducha. Křesťanské rytířstvo se nehledě na velké rozdíly ve své náboženské mytologii příliš neliší od bojovníků džihádu nebo samurajů.

V jedné věci si byl zralý Evola jistý – oživení „pohanství“ jako náboženství je nemožné. Proto musíme kultivovat hyperborejské hodnoty buď mimo náboženskou sféru, nebo musíme posílit tyto včleněné hodnoty v existujících náboženstvích. V Evropě je to hlavně křesťanství. Je zajímavé, že politickým a náboženským hnutím, které uskutečnilo nejvíce z Evolových ideálů, byla Legie archanděla Michaela v Rumunsku.

Jaké byly ve skutečnosti vztahy mezi Evolou a italským fašismem? Jaký byl Evolův názor na národně revoluční hnutí a hnutí nové pravice vzrůstající v poválečném světě?

Na to není jednoduchá odpověď, protože co do míry Evolovy účasti v „realpolitice“ se mnoho věcí neví a nebo si na pohled navzájem odporují. Jeho odstup od fašismu jakožto partajnického hnutí byl vždy velký. Evola nikdy nebyl členem strany ani žádného vlivného kroužku, ale měl rozličné kontakty a příznivce. Se zřetelem na ideologii lze odpovědět snadněji. Evola odmítal liberalismus Západu stejně jako komunismus. A věřil ve zmrtvýchvstání ideálů Římské říše. Po rozchodu se svým učitelem Arturem Reghinim, což byl svobodný zednář pokoušející se budovat „pohanský imperialismus“, navázal Evola styk s Guidem de Giorgio, nejvlivnější osobou v pozadí časopisu La Torre, který Evola po krátkou dobu vydával. Když byl časopis La Torre donucen skončit, snažil se Evola sledovat stejnou linii pod záštitou jiných časopisů.

Toto následné pojetí může být považováno za méně agitativní a hlubší než Reghiniho a může být označeno za jakousi podobu „fašismu ducha“. Spojuje duchovno starověkého Říma s moderním fašistickým státem, jež byl víceméně neplánovaně ovlivněn okolnostmi svého vzniku a osobností Duceho a dalších. Fašistický stát, jež byl ale vždy státem moderním, měl být transformován směrem k tradičnímu duchovnímu státu a jeho úloze – kterou představuje osa a fasces. Pojetí „pohanského imperialismu“ bylo založeno na síle a do jisté míry také na ideji posvátna.

Stejná otázka pro poválečnou dobu: Jak může být tradiční společnost vybudována moderními prostředky? To je jediné kritérium hodnocení národně-revolučních hnutí a hnutí nové pravice. To vidíme například v Evolově hodnocení „Imperia“ Francise Parkera Yockeye, které můžeme vyložit jako program pro většinu hnutí „nového eurasijského řádu“. Evola píše, že Yockey, navzdory své bystrosti, nedovede dobře rozlišovat mezi kulturou a civilizací (rozdíl definoval Oswald Spengler) a pokouší se vybudovat říši na základech civilizace. Evoliánská alternativa – řád založený na metafyzickém a kulturním principu – se na území poválečné Evropy neobjevil a Evola si udržel od všech politických hnutí kritický odstup. Kromě toho je třeba vědět, že Evola byl na rozdíl od těchto hnutí z principu monarchista a nikdy se nebyl smířil s demokracií.

Jak byste definoval základní myšlenky Evolovy filosofie historie?

Jeho názory byly v tomto ohledu podobné těm, které zastával u náboženství. Evolu nezajímá historie jako taková. Zajímá se o spojení s nezměnitelnými principy, věčným Bytím. Historie je proces setrvalého ztrácení tohoto pojmu. Historie se rodí a je poháněna třemi faktory: nejzásadnější je dekadence těch, kteří by měli být strážci kontaktu s věčným Bytím. Selhávají v okamžiku, kdy přijímají exoterní pohled namísto vnitřního sebeuskutečnění a iniciace. Dále jsou zde nepřátelé stávajícího řádu – ti vyloučení z důvodu svého původu či svých přirozených schopností v oblasti materialistického hospodářství (které tradiční společnosti přísně omezují). Tito lidé jsou utlačováni a jsou podhoubím vzpoury. Oba procesy – dekadence a vzpoura – vrcholí, když je tradiční iniciační společnost obrácena vzhůru nohama a uvykne směřování ke zničení tradičního řádu namísto jeho obrany.

To se například podle Evoly stalo se svobodným zednářstvím. Tady vstupuje do děje další důležitý činitel: tyto společnosti jsou v zásadě nástroji nadpřirozených duchovních sil. Evola toto téma příliš neodhalil, ale v zásadě měl podobný názor jako Corneliu Codreanu (zakladatel zmiňované Legie Archanděla Michaela) – nejdůležitější bitvy jsou vybojovány na nebesích a ne na zemi. Ačkoliv v názoru na skutečnou povahu těchto „nebes“ by se jejich názory asi lišily.

Jakým způsobem Evola ovlivnil světový názor současných politických a intelektuálních iniciativ v Evropě?

Jeho vliv byl vždy obrovský z hlediska kvality. Z hlediska kvantity si důležitost Evolových myšlenek pro porozumění osudu Evropy uvědomilo pouze několik jednotlivců. V posledních letech jeho vliv značně stoupá, což přináší nebezpečí, že se rozpustí do nemastné, neslané ideologie. Tisíc silně odhodlaných mužů je více než zástupy donekonečna diskutující o jeho odkazu. Velice důležité bylo „objevení“ Evoly ve východní Evropě. Vzhledem k tomu, že kapitalismus vede postkomunistické země ke katastrofě, může dojít ke zdravé radikalizaci – radikalizaci mysli též. Podobná „tabula rasa“ na západě chybí, Evola je přirovnáván k tomu či onomu a inspiruje množství kulturních a politických iniciativ. Ale s jakým cílem? Mohu jen doufat, že zdravé jádro zastánců Tradice najde cestu k organizaci podobné „Řádu Železné koruny“, který Evola nastínil – ne jako dogma, ale jako návrh – aby jako elita byli schopni přežít naprosté civilizační znekulturnění a vzkřísit řád.

Mohl byste představit našim čtenářům svou činnost a největší úspěchy vydavatelství Kšátrija?

To je prosté. V roce 1994 jsem začal publikovat články o Juliu Evolovi v různých kulturních a politických časopisech. Ty byly později pomocí internetu shromažďovány s podtitulem Kšátrija. Vznikla celá řada mezinárodních kontaktů. Navíc, v roce 1998 vyšel časopis v tištěné podobě v německém jazyce. Následuje další výtisk, lepší co do kvality a designu. Vzniká iniciativa utužit spojení se čtenáři. Jméno „Kšátrija“ odkazuje samozřejmě na osobnost Julia Evoly, ale také mělo vyjadřovat, že ani já jako vydavatel ani moji spolupracovníci nejsme jako jednotlivci ničím – a že ani Evola, navzdory svým zásluhám o tradici, není tak důležitý jako idea, kterou se pokusil vytvořit: idea duchovního válečníka. V tomto smyslu „odosobnění [1] ve jménu Tradice“ – je konečným cílem vydavatelství Kšátrija vytvoření neviditelného řádu nositelů a strážců evropského znovuzrození.

Vídeňský rodák Martin Schwarz je stoupencem eurasijského hnutí prof. Claudia Muttiho v Rakousku, zakladatelem časopisu Kšátrija – tradice a metafyzika [*], věnovaného dílu italského spisovatele Julia Evoly a islámské tradici; provozuje mimo jiné nakladatelství Eiserne Krone [*] navazující na stejnojmenný časopis [*]

Poznámky překladu:

[1] Evola v díle Cesta samuraje shrnul vnitřní proměnu válečníka (kšátrije) do čtyř stupňů: stát se pánem vnějších vlivů a podnětů (askeze); uplatnit vlastní autoritu proti tělu – vytrvalost (výcvik); ovládnutí žádostí a pocitů (vnitřní rovnováha); odosobnění (odloučení Já)

Rozhovor poprvé vyšel v polském časopise Odala, do angličtiny pro stránky Rose Noire jej přeložil Ulf Herder. Český překlad poskytla redakce stránek Slavonie.org.

A historic interview conducted by Andre Müller in 1979 with Arno Breker, Hitler’s favourite sculptor

Artist Arno Breker became notorious as Hitler’s favourite sculptor during the Nazi years, when he took on commissions from National Socialist government, created heroic, monumental figures and led Hitler around Paris. The first solo show of his sculptures in Germany since World War II opened July 22 in Schwerin, prompting much discussion on how Breker’s works should be shown today (review here). On this occasion we have translated a lengthy interview with Breker conducted in 1979 by Andre Müller, one of the most respected interviewers of his generation.

Interviewer Andre Müller introduces this discussion with sculptor Arno Breker with the following words:

During this interview, which was conducted at Breker’s Düsseldorf home, his wife and his art dealer, Joe F. Bodenstein, to whom the artist is bound by contract, were in attendance. Each of them interrupted the conversation a number of times to prevent the discussion from centring for too long on the topic of the artist’s political situation. Breker himself made no objections. When he mentioned the tragic consequences of his professional activities under Hitler, his isolation and desperation, his wife trembled with laughter. When I asked her what she found so amusing, she replied that normally her husband spoke in a completely different way. During a stroll around the garden, where several sculptures dating from the National Socialist period were on display, she told me: “I don’t listen when he tries to discuss politics, it bores me.” A macabre incident occurred when I asked the sculptor about his attitude toward the gassing of the Jews. Precisely at that moment, Bodenstein inserted a new tape into his recorder and mistakenly pressed the play button, so that my words were accompanied by a few bars of dance music. The autobiography mentioned in this interview first appeared in French under the title “Paris, Hitler et Moi.” The title of the German edition is “Im Strahlungsfeld der Ereignisse” (In the Radiation Field of Events). Breker’s first sentence when I mentioned the subject I wanted to discuss was: “I’m not afraid of politics.”

Andre Müller: Reading your autobiography, I have the impression you’re immensely dissatisfied. What’s the source of this dissatisfaction?

Arno Breker: You know, you can’t just say all the time that I made my large figures out of sheer perverseness. My artistic situation has been completely devalued by political history, cast in a false light. I don’t make large figures out of megalomania, as many people assume.

I don’t assume that. But I will say that your figures are expressions of your client’s, of Hitler’s megalomania.

That’s not true. That’s mistaken. I became close to him only very late, in 1936, when I won the silver medal in the sculpture competition at the Olympic Games. In the beginning, I wasn’t even participating in the competition. But the president of the committee, an Italian, knew my work and came to Rome where I was living on a scholarship from the German Academy, and said to me: I don’t have anything from you. That’s how I came to participate.

That does nothing to invalidate the assertion that you produced sculptures on commission from Hitler which gave expression to the regime’s ideology. Alexander Mitscherlich called this ideology “infantile fantasies of omnipotence” lacking any basis in reality. Wasn’t it all doomed to failure from the very beginning, based as it was on unreal assumptions?

No, look at the redesigning of Berlin, which I participated in. That wasn’t unreal. There are precedents from ancient history, from antiquity. They also made large buildings back then. Hitler was compelled to redesign the city as a consequence of increased traffic flow. New axes had to be created.

To what purpose?

To channel the traffic. He also began building highways for purely technical reasons related to traffic flow.

Yes, in order to create routes for his tanks.

As to that, I can tell you the following. We were planning something quite large, a grand arch sketched by Hitler when he was in a military hospital after being wounded in World War I, and for which I was supposed to design the figural decorations and reliefs. He never called it a victory arch, always a grand arch. Now here’s the important thing: Hitler had conceived the arch on a scale that was typical for the time, around 30 meters in height. The Arc de Triomphe in Paris is 40 meters high. But then there was this massive axis through Berlin, which called for an appropriate terminus, so Speer raised its height to 120 meters.

Against Hitler’s intentions?

No, but it was meant to be a surprise. It was now so large that the Arc de Triomphe could easily have fit into the passageway. But then the following happened: although the arch had now acquired these new dimensions, Speer was intent on slavishly adopting the old architectural plans. We had a talk. I’m an architect by training, and I told him it couldn’t possibly be done like that. If the arch is 120 meters high, then the architecture must have a different design. But Speer said: There’ll be no talk, it stays like that. And then a model was prepared. We had a marvellous team of sculptors, who fashioned it in such a way that it was just like standing in front of the finished city. Hitler came right from launching the “Deutschland” battle cruiser, and he was really moved by this structure. It flattered him. He said, look here, the entire new design costs as much as a single battle cruiser, but in perhaps three years time, the battle cruiser will already be scrap metal …

And the same was true of Berlin. But I want to get back to the question of your dissatisfaction. Today you are one of the busiest sculptors in Germany. Soon after the war, despite your National Socialist past, you were already receiving large architectural commissions. In the early 1950s, you were chief architect of the Gerling Company. Why then this sense of dissatisfaction?

Well, of course, political defamation had consequences.

Such as?

Such as the idea that I had nothing more to express as a sculptor. In 35 years, I received only two official commissions.

But certainly that has nothing to do with defamation. Your expressive force was lost because the regime to which your aesthetic mode of expression was so well suited now lay in the past. Surely it’s naive to think the Federal Republic of Germany would award you commissions on the same scale as Hitler, who led this country into the abyss?

I fail to see why an artist has to be somehow political, just because he’s received a commission. In that case, Hitler’s favourite firm, namely Mercedes, would no longer have any right to exist.

But Mercedes is a private enterprise.

I am also a private enterprise.

Yes, but you expect the state to give you work. As a private enterprise, you have enough customers to provide you with a secure life. Why then do you want state commissions?

I don’t want anything. I want peace and quiet, you understand? I’ve done nothing that went against artistic values or the dignity of the artistic vocation.

In what way have you been harassed then?

After the war, I could no longer exhibit. I was simply no longer invited.

Well then you had the peace and quiet you desired.

Pardon me, but I lost everything with the German defeat.

But you gained peace and quiet.

Yes, but peace and quiet alone can’t keep you alive. Sculpting is an enterprise requiring a great deal of money. You need models. You need plaster casters. You need bronze casters. Fortunately I’d studied architecture, and was able to live for 12 years designing for Gerling.

Did you have financial difficulties?

Yes, of course. During the third Reich, the fees I received were just enough to cover necessities. Speer told me the taxes were so high they would devour everything, and that I should wait until after the war to collect my fees. But after the war they were gone. When we had to flee Berlin, we had the 100,000 Reichmarks my wife had been able to save, and we deposited them at the Bavarian Hypothekenbank in Starnberg. But then it was confiscated by the state of Bavaria. So that was gone too. Then there was also the fact that I was denazified only very late, and by one of the strictest officers, a communist who’d been spent a long time in a concentration camp.

Fair enough, everyone was poor back then, for understandable reasons.

I don’t regret that I was poor. I come from a modest background, I’ve always known how to economize. Up to the present I’ve never taken vacations, and I’ve never had a passion for big cars or beautiful horses or glamorous women.

Which makes it all the more difficult for me to understand your complaints.

After the war, I lacked the resources needed to develop further.

So did everyone else. Surely you can’t expect that a country that had suffered such a defeat – and, moreover, for which it alone was responsible – could simply keep going as if nothing had happened?

Yes, that is difficult to accept.

The defeat?

No, the personal consequences.

Yes, that’s difficult. In such a situation, there are only two possibilities: one you live out the despair, or you repress it.

I suffered my first heart failure at the time.

In 1945?

Yes, after the defeat. If not for that, we wouldn’t be sitting here today. I’d received a series of offers to go abroad. When the war was over, I immediately received invitations from Peron, Franco and Stalin. When Stalin invited me, the American NATO general came to Bavaria personally to take me to Russia. That’s how much respect the Americans had for an offer like that.

It’s most illuminating that your art was appreciated so highly by dictators. But for now I’m more interested in your psychological state at that time. What was the source of this irrepressible drive to fling yourself immediately into your work, as though nothing had even happened?

I’m a vigorous worker, and I had a lot of ideas I wanted to realize. The sculptor Despiau, who was a friend of mine, once wrote a book about me which ended with a sentence expressing his amazement at my formidable stamina.

Do you know Mitscherlichs’ book “The Inability to Mourn”?

I mourned mightily.

What about?

About the defeat and the collapse of Germany. But there’s an aspect to this collapse you’re not aware of. We owned a house about 75 km east of Berlin, it was our refuge during the war. I could no longer work in Berlin, and my three Paris studios had been damaged by bombing raids. So we moved to the country. Then came the first attempt at Russian penetration. The attack was repelled, but at half past eleven we got a call from the Nazi district officer telling us we had to abandon everything within half an hour. We departed amid heavy snowfall. I had no idea why we had to leave so suddenly. I thought we’d be able to return the next day. As we sat in the car, Speer said: That’s out of the question. My wife asked me: What do you think? I answered that I felt liberated from my crushing work schedule. I’d been under pressure to finish the sculptures for the great arch.

Had Hitler put pressure on you?

No, never. He never pushed me, never gave me any kind of instructions. Everything I did, I did in complete freedom and under my own responsibility.

I’d like to confront you with a text you wrote in 1940. It appeared in a brochure about the construction of the Reich Chancellery in Berlin. There, you wrote the following about your work with Speer: “No discussions, no trials preceded our work together. Speer gave the marching orders in Prussian style, and we met again when our results were integrated into the larger organism…”

Oh, you’re going back to my first commission?

Yes, for the sculptures for the Reich Chancellery. Someone else gave the marching orders, and you were only there to execute them.

No, no, look here, I’ll explain it to you. I’d like to tell you exactly how things were. I’d already wanted to offer my talents to Speer, I wrote him letters then tore them up and threw them into the wastepaper basket, never even sent them. Then suddenly I got a call, he wanted to speak to me. So I went to him, and he took me into the Academy of Arts, and I went inside and saw an architectural model which I considered highly successful, an inner courtyard with very good proportions, good profiles, restrained profiles, and so on. It was a model of the court of honour for the Reich Chancellery. I liked it, and I saw the two blocks on each side of the the staircase leading to the entranceway. My figures were to make sweeping gestures away from the entrance, and to have a relationship to the building. I could hardly install Adam and Eve there. In my view, the only sensible embellishment was to set a spiritual man on one side, symbolized by a flame, and on the other, the defender of the country, a man with a sword. So I set to work on it at home, and came back two weeks later with my sketches. They were displayed, and Speer didn’t say much. Then we parted. He immediately called Hitler, who saw them and was instantly enthralled. The names of the figures, “Party” and “Wehrmacht,” were his invention.

Good. So much for your story. But your text goes further. You write: “I perceive in this uncompromising collaboration the first elementary, energising heartbeats of a new style, one that can only become actualized in the intact community of equal natures, unified by the march set by the greatest renovator and perfecter of German being.” So once again, no talk about artistic freedom, but instead orders and marching.

I’d like to tell you the following. Listen carefully. I come from the Ruhr District. I studied there, experienced the total political disintegration after World War I when everything was destroyed. A little bit more and it would have been utterly destroyed. Then I turned the page, went to Paris, and made a new start there. The really big spiritual crisis came not after World War II, but after World War I. Things went so far that people wanted to burn down the museums, because they felt the entire past, and art as well, were responsible for the war and its aftermath. And then someone came along with a real concept. I didn’t experience Hitler’s rise to power, the rise of National Socialism that is, because I was in France at the time.

But you did experience how he organised the “Degenerate Art” exhibitions. You’d been back for a long time by then. And among the artists affected were many you held in esteem. How did you feel when these artists were defamed and banned?

You mean the business with Hausenstein?

What business?

The art historian Hausenstein, who was a friend of mine, came to see me in Rome and said: You’ve got to come back to Germany and save whatever can be saved. He meant I should bring my influence to bear, and in fact I was on the jury for the first Great German Art Exhibition in Munich.

Despite that, you did acquiesce to the “degenerate art” action. Why did you continue to obey a political system that did such things?

If I had opposed Hitler, I wouldn’t have been able to help my persecuted friends. I saved Hausenstein’s wife from imprisonment. I got Maillol’s Jewish model out of prison, and prevented Picasso from falling into the hands of the Gestapo.

Did you ever consider leaving Germany?

Yes, repeatedly. Later, there were great disappointments, because in 1943, the situation really did become grim. But where would I have gone? I had my studio here, my work. The most important thing for me was my work. I thought only of myself and my work.

I want to come back to the shock you suffered after the war. What was the immediate occasion for your collapse?

The Americans had destroyed 90% of my Berlin sculptures, and my money was gone.

Wasn’t it far worse to witness the destruction of the ideals in which you had believed for 10 years?

Yes, they were gone. My ideals, that is, everything that had driven me to execute the monumental sculptures, that was gone. On this subject, I must tell you about my artistic development. In Paris, I was still strongly influenced by Rodin. But through my own work I realized that Rodin’s sculptures lacked volume. His surfaces were dissolved. They never had the effect of light and shadow I was after. The volume is the place where a sculpture captures light and shadow. So the volumes must be shaped with great clarity. That’s how I arrived at my sleek, monumental forms.

And that was exactly what Hitler wanted.

No, at first, not at all. In the beginning, the National Socialist press didn’t support me at all. I didn’t know what Hitler wanted. I had never read “Mein Kampf.” The contents of my art were entirely my own affair, there was no political background.

What kind of background did they have, if not a political one?

The origin of my sculptural work is the beauty of the human body. My human forms are always intact. I come from a very wholesome family that was strongly influenced by Christianity on my mother’s side. My grandfather was a minister. I had a fantastic family life. We were a marvellous entity. My father was a highly gifted sculptor, who was derailed from the profession by fate, so to speak, because his father died young, and he had to feed a family of seven. For him, I represented the overcoming of his unhappy fate, because I achieved what he had aspired to.

So your task was to compensate for your father’s failure?

I wouldn’t put it like that. My affinity for beautiful bodies had other origins. The strengthening of the body, the vitality of sports and the prevalence of sports, a hunger for nature, even for a culture of nudity, nude bathing out of doors: all of these things are elements of the feeling of being safely enclosed in a shell, in which we travel through the world.

So nude bathing was an important source of beauty for you. That’s certainly quite consistent with the kind of twaddle the National Socialists liked to peddle to people: that everything would be grand, that a thousand years of paradise was just around the corner. A couple of years later, everything fell apart. What happened inside of you then?

I entered a clinic, and wasn’t able to work for a whole year. I was totally debilitated.

Did you experience anything like anger against the regime, or against the people who had deceived you so dreadfully?

May I say the following: in Berlin during the war, we had many parties, and at every one, politics was discussed, which I found nauseating, because it was always the same thing. But I was fortunate enough to have access to music. I was on a first name basis with Wilhelm Kempff and Alfred Cortot. My brother-in-law is a pianist. Elly Ney was also a friend of mine. So to avoid all of that, we had only musical evenings. On one of these evenings the situation in Stalingrad was acute, and people were terribly agitated. Speer was there, and so were some other government ministers, and I said to Speer: either you people know a way out of this situation, or else you’re all criminals.

That’s hardly an answer to my question. I want to know what you felt in 1945 when you realized that these people with whom you’d been together on a daily basis had murdered six million Jews. Was your image of the human being still perfectly intact? Or did you repress it all?

Today I’ve repressed it. Today it’s gone. Because I’m still living, and I have the drive to develop further. Last year I had a heart attack, but after eight days I already had my sketchbook with me under the covers.

Did you continue to produce the same heroic figures after 1945, or did the contents of your sculptural work change?

No, not at all. Look here, I’ve got a problem right now. I’ve received an invitation from Greece to produce a monument to Alexander the Great. Of course, It’s a wonderful thing for me. But I’m 79 years old. I can no longer produce figures that are 10 meters tall. I’m restricted by my age. But the theme, this look, it still fascinates me.

Nevertheless, it’s possible that your conception of the human form underwent a change. It’s not purely a question of the size of the figures. Did you ever produce after the war the kind of giant statue you made for the National Socialists?

Excuse me… you’re assuming once more that a political component was in play.

No, I am assuming that personal experiences can alter an individual’s world picture.

About that I can say: I’ve just made a sculpture of Europa. In political terms, I have only a single concern: the association between Germany and France. If these two states come together, everything will be fine. As far as my picture of the world goes, it has remained unaltered despite the catastrophe, or has slowly recovered after the catastrophe.

What was decisive for this recovery?

My enthusiasm for people, for beautiful people. Last Sunday, I watched a tennis match. The six or seven players I saw would have been superb models for me. When I look at these athletes, I feel confirmed in my point of view. My ideal image of humanity is reinforced. Alongside the other kinds of proportionality, shouldn’t the artist disclose the inner beauty of the human form before all else? I’ve come to realize that the man who is outwardly perfect is also inwardly beautiful. I had such a perfect man available to me in the decathlete Gustav Stührk. He was the model for most of my male nudes.

Could you also talk with him?

Yes, of course. He was highly-educated. You can visit him in Munich. He’s still alive. I’d be happy to give you his address.

If he really was a brilliant man, then you failed to capture his intellectual qualities in your sculptures. Have you ever done a bust of him?

No, never.

So you were only interested in his body?

Yes, he was the best-looking athlete in Germany at the time. And above all, he was a decathlete. Decathletes are uniformly developed. Tennis players aren’t developed like that, neither are sprinters. They have well-developed muscles in their legs, but the upper body and arms are not correspondingly well-developed. But these are really specialized requirements. I aspire toward the divine, the perfected human being.

Does this mean that with divine humans, breast and leg musculature must always be in harmony?

Yes.

But then Gerhart Hauptmann, for example, whose portrait you did, was not divine, nor was Cocteau. He was rather thin.

No, you see, in order to look like Stührk, you have to do physical training. An intellectual type like Hauptmann, who writes books, can’t possibly spend enough hours every day cultivating his body. That’s why in antiquity, they modelled their heroes and emperors not as whole figures, but instead set the heads of emperors on muscular statues that has been done previously. I’m quite sure Pericles was no athlete, nor Socrates, but they certainly had interesting heads, and because the Greek sought wholeness, they set their heads on the bodies of athletes. In their studios, the sculptors had breast pieces with splendid drapery folds, and above was a space, a cavity where a head could be inserted.

Then you should have set Hauptmann’s head on Stührk’s body. But Hitler might not have liked that. Your mistake is to perpetually confuse Ancient Greece with National Socialist Germany. The political situation and the situation of art in Germany were totally different from those in antiquity. You’ve described the situation in your autobiography. There was a gap between the people and the artists, and Hitler, in order to draw close to the masses, attempted to bridge the gap. He eliminated the artist and heralded a utilitarian art, that is to say, he sought to channel that which you refer to in your book as the “stream of average talents” into a solitary, officially sanctioned direction.

Yes, there he was mistaken.

How so?

In setting this direction. He admitted this to me later on. He wanted me to straighten things out. He told me himself that he’d been wrong. Hitler was an artist by nature, and he had no reservations against French culture, as many people believed. And if fate hadn’t driven him into the arms of politics, he would have become a painter. The measures he took in the area of the arts had purely political motives. You simply have to understand how things were. As a politician, he wanted to bring art closer to the people, and he could only do that with the help of artists with an intact image of the human form. He turned away only from those who transformed the image of the human form, to an extent destroying it, occasionally disintegrating it. He resisted this. His mistake was to have thrown out the baby with the bath water.

I refuse to accept your attempts at justification. There are no excuses. Inexcusable things happened. What I do accept is your distress, your despair, your attempts at reflection.

Perhaps you think I don’t suffer? You won’t get a photo of me smiling today. I can’t smile into the camera any more. You should write: Breker has been deserted by laughter. I’m a beaten man, a victim of the times. I’ve been totally deprived of the impact of my artistic achievement. Fifty years from now, when someone looks at my figures impartially because the political point of reference will no longer apply, then my works – and your presence here shows their actuality – will be seen for how I depicted arms and legs and human beings in general. And then I will be understood.

You can have that kind of understanding from me already today. I have no ulterior political motives when I find the sculptures you made for Hitler repellent.

What don’t you like about them?

Their cold, necrophilic aesthetic, the ludicrous poses, the primitivity of expression.

Fair enough, it’s a question of perception.

I’m not reproaching you for having worked for the NS state, but because even today you remain blind to certain things expressed in your works.

You’ll have to be more precise.

I mean you do not see any difference between your early things, the ones produced in Paris, and the sculptures for the new Reich Chancellery, for example.

All right, then you would have to say that I went in a false direction by moving away from studio pieces and turning to public sculpture. I wanted my sculptures to have an impact on the public. In order to do so, they required architecture, and, so to speak, urbanistic features. I wanted to pursue the figure in an architectonic direction. My earlier works were influenced by Rodin. Later, I found my ideal in the Greeks.

There is absolutely nothing Greek about National Socialist buildings. This pseudo-Classicism has nothing whatever to do with Ancient Greece. But I realize I can talk for hours, I’ll never be able to get anything across to you. You were under influences, no matter which ones, and you excelled at delivering what was required of you. Take your figure “Die Flehende” (Supplicating Woman), for example, created in your Rodin phase. What were you trying to express there?

I wanted to show that there are abysses that human beings are unable to overcome. She begins to pray, to make an appeal, to return from total isolation to normality, to enter a protective atmosphere.

And as a comparison, your sculpture “Bereitschaft” (Readiness), which crowned Berlin’s Mussolini Memorial. What is expressed there?

My model was Germany’s youth, who were soldiers in body and soul. That really made an impression on me.

Were you conscious of the political symbolism of these sculptures?

No, my work is too realistic for that. My point of departure is the human form. I am guided solely by the human image.

Here, I really must confront you, once again, with something you yourself wrote. “The obsessive will to immortalize National Socialist Germany through native cultural creations has been realized in a grandiose manner. The path toward the representation of form develops with elementary fury… The building as such is a symbol of our political situation and of our world view… Here, this symbolism speaks its most convincing language… The rooms are aglow with the fire of political power…” And so on and so forth.

Where’s that written?

In the same brochure I cited earlier, the one on the construction of the new Reich Chancellery.

No, I didn’t write that. I’m anything but a coward. I stand by what I’ve done in my life, I have a clear conscience, I’ve helped persecuted people, I’ve helped Jews, I saved Picasso from being arrested … but I’ve never spoken in such a bombastic manner. That’s not my style. You got that from the newspapers. I can’t possibly have written that. My orientation was entirely French, that is to say, what the French refer to as ‘mesure’, good measure in judging all things. If you want to condemn me, Herr Müller, you’re doing a good job. Politically, that’s exactly what’s in vogue today.

But I’m not condemning you at all. I’m only trying to make you aware of what happened back then, to your own benefit. An artist can’t create out of repression. Whether you wanted to or not, you fulfilled the intentions of your client with exactitude. That’s not a reproach, it’s a fact.

Michelangelo received commissions from the popes.

Yes, but above all, he had an idea. He didn’t adopt the ideology of the papacy as the content of his creative work. On the contrary, he used the papacy to realize his own conceptions. No one denies your technical abilities. What distinguishes you from Michelangelo is the absence of any idea. That’s why you’ve been so incapable of resisting all manner of external influences. After the war, you suddenly began to do abstract work again.

I made abstract things after World War I, in the wake of the shattering experience of defeat, when the human image had nothing more to say. At the art academy in Düsseldorf, where I studied, I was considered to be on the Left. Unfortunately, all of those things were lost. You’d be amazed at the fantastic abstract works I did back then.

I’ll take your word for it that in the wake of events you functioned very well. You also produced abstract works after World War II.

No, not after World War II.

Of course you did. There is the “Gewandfigur” (Robed Figure) you made for Mannheim, and the figures of girls in the 1950s, those are very stylized.

In Mannheim, I had to adapt to the given architectural conditions. The building had a completely smooth facade.

That’s what I’m saying: you’ve always conformed to existing conditions.

That goes without saying. I’m a visual person.

All right, but then it’s not really correct to say you made the same kind of things after the war as you did under Hitler, namely heroes.

Look here, I wouldn’t have made so many heroes if I hadn’t had to produce the reliefs for the grand arch in Berlin. It was to have been a memorial to German warriors of all historical epochs, it was conceived in their honour, so I was confined to a very narrow framework, it took me a long time, because construction work could only be started once the reliefs were finished.

So Hitler wanted heroes, and you delivered them.

Yes, what was I supposed to do? Tell me someone who would have done things right.

It’s not a question of right or wrong, but of giving some thought to the causes when you’ve become as entangled as you were.

You’re preaching to the choir there. Look here, I myself want to be finished with these things, with all of these problems. But for that, I would need time and quiet. My commissioned activities are not so great that I could speak of financial independence. I live from hand to mouth. Just consider the cost of bronze casting. With a larger sculpture, you have to reckon with 40,000 marks just for casting alone. Today, the bronze caster drives a Mercedes, but not the sculptor.

I wouldn’t say that in your place. First of all, you do drive a Mercedes. Secondly, you don’t necessarily need to insist upon making such enormous things.

Look, if you’re a sculptor with a penchant for the monumental, now and then you have to produce a large sculpture. It’s only human. You could call it human weakness. The impulse toward monumentality is a part of me. The monumental is my sickness. I’m always delighted to see a successful monumental sculpture, whether it’s Michelangelo’s David, or Andrea del Verrocchio’s statue of Bartolomeo Colleoni, or the Venus de Milo.

But none of that is comparable to the sculptures you made during the NS era. The monstrosity of your figures is not merely a function of their size, but of their habitus, their cramped pathos.

You’ll have to define that more precisely.

I hinted at it earlier. The roots of your susceptibility to National Socialism lay in the fact that failure never manifests itself in your image of humanity. Of course, that suits the Nazis, for whom the possibility of defeat had to be repressed. There was the ultimate victory and the Thousand Year Reich, and right up to the end there was the possibility of a meaningful death for the sake of this phantasmatic empire. In this way, quasi-religious sentiments of sacrifice replaced fears of death, and out of gratitude for this liberation from the pressure of fear, millions of people allowed themselves to be slaughtered. In reality, human existence is a thoroughly broken one, full of hesitations and doubts.

Not for me. There is no hint of decadence in me, you know.

Human doubt, fear, ambivalence, you call that decadence?

The disintegration of the human image, as we are experiencing it today, that is undoubtedly a manifestation of decadence.

Then Michelangelo was also decadent. Virtually no one else ever gave form to human imperfection in such a harrowing way.

Listen, in Michelangelo’s case, there were purely technical reasons. There was a series of figures he wasn’t able to complete. He wouldn’t have left them unfinished if the pope hadn’t compelled him to work on other commissions.

I’m not talking about the incomplete works, but about the element of incompletion in the finished works.

There is none.

I disagree. Take David for example. It’s quite large, obviously, but it entirely lacks the tacked-on triumphalism of your heroic figures.

Look, the kind of relaxed stance we find among the Italians, it never existed among northern peoples. Christianity expunged the motif of the supporting and non-supporting leg, because it called the worldly sphere into doubt, transporting it to another plane.

Yes, to the level of a stability that is possible only in the ideal or in the divine. But Hitler was no God, even if he perhaps liked to pose as one.

I’d to say the following about that: clarifying that remains a matter for historians. This is where words come in. You need the distance of time, a voltage curve lasting a few months, in order to formulate that. I can’t discuss such a far-reaching things with you now. I’m not prepared to do so. I’m not an author, not a man of words.

Do you find it insulting when I characterize you as an artisan?

No, not at all. I come from the crafts, my father was a stonemason, and the artisan is hardly a rewarding object for psychologists. I have a friend, he’s the director of an insane asylum, his name is Heinrich, a highly gifted man, he gave a speech at the Rotary Club on schizophrenia among artists. I said to him: there’s one profession you’ve left out, the sculptor. If you look at history, you’ll see there are no schizophrenic sculptors, because sculpture comes from the handicrafts, and has a completely different basis, for example, than music or poetry. Just consider the degree of schizophrenia Richard Wagner managed to attain. Just read the diaries of Cosima Wagner: what a titan of neuroses! It’s exactly the same with painters and writers. Many authors have been psychopaths. We sculptors, however, are too close to the material. We have to deal with stone, with the material. The overcoming of the material is a monumental task, one that challenges me from the moment my day begins. If you like, you might classify me among the naive.

Precisely that is the tragedy of your life. Because you arrived at a time when there was only one thing that was entirely impermissible, namely being naive.

I wasn’t in a position to choose the moment of my birth, otherwise I would have waited.

Or better: set the date back in time.

Fair enough, there was Rodin, and before Rodin there was Carpeaux, also a giant, and afterwards came Maillol and Despiau, and today, its over. Today things are quiet, the quiet before the storm. Today, humanity is only occupied with various materials. Someone takes a piece of railroad track and sets it on a lawn, and that’s supposed to be art.

It bespeaks a profound scepticism about inherited values.

Really?

Yes, it must have some reason for being. There’s no more trust in the order of things, in the health of the world.

Well I have it. My relationship to humanity is unbroken.

You see, that’s exactly what I’m unable to comprehend, after everything that’s happened, and after what you must have experienced.

If I may reply in a rather grandiloquently way: in this context, I am a real phenomenon.

In which context?

To be able to see people the way I see them, despite everything.

In fact, it’s phenomenal, an impressive kind of obstinacy.

I don’t find it at all obstinate. It’s just how I am. The French like to say; c’est a prendre ou a laisser, take it or leave it. I was recently in Paris again, and I went to a fruit stand, there were bananas there, all the same size, but with different prices. I must have had a funny look because the seller said: c’est a prendre ou a laisser, either take it or else leave. That’s how it is. That’s how things are. I see something that irritates me, and I try to fathom the reason for the irritation, and then I’m rebuked by the seller, who was observing me.

Then why did you put up with it?

What was I supposed to have done? Should I have said: I don’t understand why they have different prices? Then I would have had to endure a longer explanation. That wouldn’t have done any good.

You never know until you try. Maybe it would have irritated the banana seller. No one stop you from reflecting.

He was so categorical. I just tipped my hat and left.

That was a mistake. But I don’t want to delve into that right now. I want to come back to the question of how you manage, after all the experiences you have behind you, to hold onto your healthy image of humanity. What significance does the gassing of the Jews have for your thinking?

I can give you a very simple answer. I belong to the so-called believers. The Jews, that is to say, the fact of the Jewish people, is a part of the history of creation. No one has the right to interfere with the history of creation, whether it’s a question of millions of deaths or only a single one. That’s my point of view.

When did you learn of the gassing for the first time?

After the war was over. If I’d known earlier, I wouldn’t have been able to work. Not a single word was ever spoken about the concentration camps. I lived like a pure fool during this period. I lived for my work alone. It was really a formidable achievement in terms of sheer volume. I won’t say anything right now about the quality. I worked, and that was all. I was completely blind to my surroundings.

In retrospect, how did you reconcile yourself to having befriended people who turned out to be mass murderers?

I was never a friend of Hitler’s. Nor was I, as people always say, his favourite sculptor. That was Thorak. For years, Hitler didn’t want to know anything about my work. And I only received the commission for the Reich Chancellery because he had rejected the proposals of his favourite sculptor. Speer said: Führer, I don’t know what to do next. Hitler replied: Why not try Breker? I only had one an intensive conversation with him. It was on the day the peace treaty was signed with France, after I’d shown him around Paris. After dinner, he came outside, I was standing with the officers, and he came up, pointed to me and said: Breker, I want to speak with you. Then he went with me into the woods, and once we were out of sight he stood still and grasped my right hand with both of his hands and said: I really must apologise to you formally. For years I was wrong about you, I was the victim of informers… so I was not his friend. He had no friends at all. He was a historical phenomenon, I just want to be through with all that. But I need time. To define Hitler is the task of the historian, not the artist. I say he was a reaction to the Treaty of Versailles. Had there never been a Treaty of Versailles, there never would’ve been a Hitler. That’s the most concise way to sum things up. The time is not yet ripe to bring all of the components together objectively. When this period is written about objectively, in accordance with the facts, then these things will quickly be overcome, and no longer worthy of conversation.

What will remain, I would argue, is an awareness that belief in salvation and promises of salvation are well-adapted to the exercise of power and the subjugation of human beings. This does not necessarily have anything to do with politics. The consequence of this knowledge is – as you can observe in my case – an incapacity for idealism.

There, I am your polar opposite. My energy and drive for work are directed toward overcoming the disintegration of the image of the human being. I want to bring back the human being as he is.

But first you have to recognize reality. The human being, as he has been experienced in Germany after the war, is nothing more than a pile of bones.

To that, I can only say, let’s hope very soon I can close my eyes too, and just be done with the whole business.

The interview originally appeared in German in the book “Entblößungen” (Disrobements – Goldmann Verlag) in 1979. Excerpts were printed by the Berliner Zeitung on July 29, 2006. English version – Andre Müller, Arno Breker: “The monumental is my sickness” Sightandsound.com, 3rd August 2006.

André Müller is one of the foremost journalists of his generation, and one of Germany’s most feared – and respected – interviewers.

Translation: Ian Pepper.