Autor: Arnošt Mladý

Ne, název není branou dalšího z řady mobilizujících textů, které jednou varují před hrozbou návratu zlých sudetských Němců do pohraničí, podruhé před nebezpečím obnovy Třetí říše německou dominancí uvnitř Evropské unie, ani před nějakým dalším sci-fi scénářem.  Je to naopak o tom, jak moc žijeme v minulosti a jak nám trapné reminiscence na národní socialismus brání ve střízlivém chápání současného Německa, které má větší potenciál, než jen ekonomický, kdy je České republice strategickým obchodním partnerem.

Je pochopitelně těžké vysmívat se dětským strachům z návratu národního socialismu, když jsou alternativní hlasy, volající po větším zapojení a pozitivním vnímání dnešní SRN z jedné strany válcovány husitsko-jiráskovskými stereotypy a z druhé politickými karikaturami, vyhlašujícími pod plakáty s nacistickými vojáky cestu národního socialismu („teď“!) a jednotnou Evropu (samozřejmě nejlépe národně-socialistickou). Skutečnost se míjí s romantickými sny obou skupin. Hlavní význam Německa i pro nás, jako středoevropany, je především geopolitický. Právě neustálé okopávání Německa, předhazování viny Třetí říše a z toho vyplývající obavy z jeho mocenského posílení jsou jednou z kardinálních příčin geopolitické neurčitosti Evropy, neschopné se vymanit z přílišného vlivu Spojených států, ale na druhou stranu tak impotentní ve snaze o vlastní politickou jednotu. Německo je klíčem k evropské budoucnosti.

Nejprve malý exkurz do českých dějin. Pomineme-li fakt, že české země byly vždy integrální součástí Svaté říše římské (národa německého), tak z moderního národně-státního pohledu přicházejí Němci do českých zemí už ve 12. století.

Není cílem zde popisovat dějiny česko-německých vztahů, za zmínku však stojí jedno. Při výsledcích současného historického bádání neobstojí romantická interpretace, vysvětlující určité okamžiky českých dějin jako česko-německý střet. Němce lze nalézt například mezi husity. Deset z 27 českých pánů popravených po Bílé hoře bylo německého původu. Praotec slovanských národovců byl německý osvícenec Herder. I mezi lidmi, kteří byli v roce 1938 vyháněni ze svých domovů, byla řada Němců. K pohnutým událostem tzv. odsunu byly napsány celé stohy knih. Jisté je, že odchod německého živlu znamenal pro české pohraničí kulturní i ekonomický úpadek. Na druhou stranu je otevírání této uzavřené historické kapitoly nešťastné. Fakt, že se stalo bezpráví, by měl být pro příště přenechán už jen historikům a moralistům, rozhodně ne politikům.

Němce dnes potřebujeme jako nikdy. Důvod je několikerý: ekonomický (jak bylo zmíněno, je to strategický partner), zahraničně-politický a geopolitický (prohlubujícími se rozpory s Američany v souvislostí s některými současnými válečnými konflikty a úzkými vazbami na Ruskou federaci podporuje jednak multipolární uspořádání a politickou emancipaci Evropské unie na USA) a sociální (rýnský průmyslový model, bližší kontinentální tradici blokuje hegemonii anglosaského neoliberalismu). Všechny tyto problémy společně představují krizovou mozaiku dnešní Evropy a Německo je klíčem k jejich řešení. Jediná naděje na to, že se někdy podaří vnést řád do chaotické populační situace a že se reformují instituce a fungování Unie dnes nespočívá v ničem jiném, než celoevropském snažení. V obou případech je pro Českou republiku výhodná nikoli role vzdoropapeže, nebo primární orientace na zaoceánský Washington ve snaze omezovat německý vliv, ale paradoxně právě spolupráce s nejbližší mocností – Spolkovou republikou Německo.

I při tolerování dobové naivity příběhů o vytrestaných podvodnících a šťastných a bohatých svatbách ta komedie byla skutečně slabá a dialogy a slovní hříčky prkenné. Zalitoval jsem, že Václav Březina ve svém lexikonu lépe nevysvětlil větu o výsměchu, se kterým se tato komedie na Barrandově setkala.

Já osobně si myslím, že předmětem výsměšného pohrdání byl autor divadelní hry, podle které se film natočil. Komu ale dnes něco řekne jméno František Zavřel?. Tohoto ministerského úředníka, který se zabýval literaturou, znají dnes už jenom literární vědci. Byl to konfliktní člověk, přesvědčený o tom, že je zneuznáván, a že v české společnosti vládnou kliky protekcionářů, z nichž ta nejsilnější sedí na Hradě.

Ve svých pamětech s velikášským názvem “Za živa pohřben” například píše o tom, že kolem Velkého umravňovatele (Masaryka) řádí smrt hůř než kolem Borgiů. Doslova:

“Rašín byl zabit. Štefánik zabit na samém počátku. Kramář, na kterého byl spáchán atentát, který se nepodařil, odstraněn a zesměšněn. Prášek, Stříbrný a Pergler umlčení později. Švehla umírá za velmi podezřelých okolností…. Kdo nezemře, je ubit nebo uštván.”

Nebo:

“Praha. Vymkla se Kramářovi úplně. Pod pevnou rukou Masarykovou a nesmírně agilní Benešovou dala se na pochod doleva…. Masarykova Praha uctívala Švejka – jak jsem jí měl potom rozumět!”

Ale zpátky k pamětnickému filmu Panna. Kromě toho, že František Zavřel psal dramata, verše a epigramy, stvořil také několik veseloher. Dvě z nich se zfilmovaly, asi nikoli náhodou až po Mnichově, v letech 1939-40, když tohoto kritika Hradu, čapkovské demokracie, antisemitu a obdivovatele velikánů- polobohů (jeho dramatická pentalogie se skládá z titulů César, Kristus, Žižka, Valdštejn, Napoleon) vynáší politická vlna do popředí, takže celá řada jeho dříve odmítaných dramatických děl se dostává na jeviště českých divadel.

Předpokládám, že právě díky době a politické situaci se Zavřelovi otevírají dveře také na Barrandov, který do filmové podoby převádí starší Zavřelovy komedie. Jsou to: Dědečkem proti své vůli a zmíněná Panna. Zatímco ta první se kdysi hrála u Vlasty Buriana a sám Zavřel přiznává, že mu její konečný tvar pomáhal dotvořit Artur Longen, o komedii Panna z roku 1935 Zavřel později napíše: “pohřbili ji okázale ve Stavovském divadle” a tvrdí, že se stala obětí kritiků, zvláště Miroslava Rutteho z Národních listů.

Tu Březinovu poznámku o barrandovských vtípcích na účet Panny si tedy vykládám v dobových souvislostech. Zkušení filmaři si zkrátka škodolibě utahovali z politického arivisty, jehož postavila do popředí politická vlna, a nikoli tvůrčí schopnosti nebo kvalita díla. Kdo si pamatuje Barrandov po roce 1970, možná, že by zde našel jiné a podobné případy.

Takto uvedl František Zavřel ve svých pamětech kapitolu “Literáti”:

“Byli až na nepatrné výjimky získáni levicí. Jeden vedle druhého, panem Karlem Čapkem počínaje a panem Karlem Horkým konče. Nedalo to velkou práci, jelikož neschopná pravice nečinila nic jiného nežli krčila rameny. Většinou to byli podprůměrní spisovatelé, ze kterých udělali oba Šaldové (F.X.Šalda a druhý, ředitel Melantricha) pomocí svých prolhaných tiskovin genie. (…) Pánové arci chrochtali na hradě a tam to bylo výnosné. Měl jsem čest je několikrát praštit po jejich drzých čelech (…) epigramy”

Ty epigramy následují a já jeden z nich vybírám:

“Komická klika, která žvaníc/uvykla blamáži,/hle, o mně mlčí. Dramatik překáží./Chápu. Nemám společného pranic/s touto pakáží.”

Kniha “Zaživa pohřben” je smutným svědectvím o Zavřelově kontroverzní povaze, která příčiny společenského neúspěchu nehledá v sobě a ve své nedostatečnosti, ale ve svém okolí plném nepřejících protivníků a nepřátel. Takto se Zavřel vidí ve sbírce epigramů “Pozdrav od Borové”:

“Tady jsem narozen. Hlupáci/slídiči, tupci, břídilové,/marně se vaše smečka trmácí./Zbytečná práce, bídáci!/Moje rodiště, žula rula.”

Tragický nádech má i závěr Zavřelových pamětí (cituji ze třetího rozšířeného vydání v roce 1944), které končí slovy:

“Ubránil jsem se. Moji odpůrci jsou na dně a já žiji. Jaká troufalost! Takhle si to určitě nepředstavovali. Dramatik, po kterém nezůstane ani krev ani slzy. Jenom pět velkých dramat, knížka básní a potom ještě něco: potupné znamení, které vypálil na všechny časy do špinavého čela svých nepřátel!”

Zavřel sice ještě žil, ale toho života mu příliš nezbývalo. Životopisný odkaz praví, že “po II. světové válce byl vyšetřován pro podezření z kolaborantství, a proto musel žít v ústraní. V listopadu 1947 byl zcela zubožený nalezen v pražských Letenských sadech a (ačkoliv byl ihned převezen do nemocnice) zakrátko zemřel.”

Pět velkých dramat je víceméně zapomenuto, potupná znamení epigramů dnes nikoho nezajímají, takže nakonec v širším obecném povědomí přežily vlastně jen dvě filmové veselohry sloužící k vyplňování vysílacích časů stále nenasytnějších televizních bumbrlíčků.

Je tu však ještě jeden odkaz, který využil Josef Škvorecký v románu Příběh inženýra lidských duší. Cituji:

“V tomhle ošklivém vesmíru nemůže přece nic krásného věčně existovat. Je přece založen na krutosti a lhostejnosti. Nic spravedlivého v něm neexistuje. Je prázdný, nanejvýš někde sedí nějaký gangster, nějaký Al Capone všehomíra, to jsem měl z nějaké básničky nějakého chudáka, jemuž žena zemřela na mozkový nádor. Al Capone všehomíra.” (Atlantis 1992, II.díl, str.92)

Tím “nějakým chudákem” byl František Zavřel a jeho rouhačskou báseň proti Bohu použil Josef Škvorecký jako motto ke kapitole románu Příběh inženýra lidských duší číslo 5 – Fitzgerald.

To všechno mně proběhlo hlavou, když jsem zhlédl ne příliš povedenou komedii Panna z roku 1940 v televizi.

Článek Napadlo mne nad pamětnickým filmem (O osudech zneuznaných géniů) vyšel 31. srpna 2001 na blogu Louč.

Současná Evropa je problém

Autor: Karel Kaiser

Většina obyvatel malé evropské země vklíněné mezi alpské ledovce, se v referendu rozhodla říci ne další výstavbě minaretů na švýcarském území. Švýcarské referendum, uspořádané z popudu druhé nejsilnější strany, lidovců Christopha Blochera, je na první pohled jasným úspěchem sil, které se považují za „obránce Západu“. Návrh na zákaz další výstavby schválilo 57% voličů ve 22 z celkově 26 kantonů. Co dodat? Na jednu stranu můžeme výsledek chápat jako důkaz, že evropská populace ještě není zcela oddána pozlátku honby za ziskem, zcela zmaterializována a zcela svázána virtuální realitou populární kultury a mainstreamových médií. Problém je, že nevíme, zda švýcarská iniciativa časem neinspiruje i další evropské země. Může se stát, že ze zdánlivého evropského vstání z popela rozkladu se může vyklubat laciný „boj proti islámu“, který je ve skutečnosti průvodním jevem západního civilizačního úpadku.

Předně se ukazuje, jak rozdílně je v Evropě tzv. „islámská hrozba“ vnímána, což mimochodem ukazuje i na to, že zpracovanost občanů médii a prostupující politickou korektností je různá. Ze 7,5 milionů Švýcarů je muslimů necelých 5%. Zajímavé je, že ze všech lidí, kteří se oficiálně hlásí k muslimské víře, pouze 13% aktivně islám praktikuje. Stejně tak fungují ve Švýcarsku pouhé čtyři minarety. Nejzajímavější je fakt, že to bylo právě Švýcarsko, které bezpečnostní analytici tzv. Kodaňské školy před několika lety hodnotili jako jednu ze zemí, kde panuje relativně vysoká tolerance k přistěhovalectví, když otázka imigrace není považována za závažnější bezpečností hrozbu.

Blocherovi lidovci jsou dnes vedle Geerta Wilderse a Britské národní strany nejviditelnějšími bojovníky s islamizací Evropy. Nemáme nejmenší důvod tyto lidi odsuzovat, házet jim klacky pod nohy, nebo pochybovat o jejich zdravém úsudku. Evropa dnes stojí před závažnými problémy a je pochopitelné, že tak razantní změna sociálního okolí, které je řada Evropanů dnes vinou masové imigrace svědky, vyvolává negativní reakce. Přesto je na místě opatrnost.

Ať se děje cokoli, je jasné, že moderní chaos, který je společným jmenovatelem řady problémů (sociálních, nebo ekonomických), které nás dnes tíží, se zrodil na Západě. Jakkoli je třeba odsoudit ideu otevřených hranic a nekontrolované imigrace, hordy přistěhovalců, pustošících pařížská sídliště a centra britských měst, jsou jen konečným důsledkem především dvou záležitostí: hodnotové dezorientace Západu a honby za ziskem. Migrace není jev nijak nový, ani negativní, zato masová imigrace posledních let ano -  je to výsledek honby západních korporací za maximalizaci svého zisku na úkor domácího obyvatelstva.

Když se ozvou hlasy, odsuzující plánované vystoupení Geerta Wilderse v Senátu PČR, neváhejme a ubijme ty pokrytce argumenty. Kde je tolik vychvalovaná svoboda oné liberálně-demokratické společnosti? Proč není problém vystoupení čínské delegace, ale belgického liberála (sic !) ano? Když budou ve volbách vítězit strany vedené lidmi jako Christoph Blocher, či Nick Griffin. . .nuže radujme se ze stažených půlek lidskoprávních pokrytců.

Ale nenechme se svést na cestu laciného „boje proti islámu“ a už vůbec se nenechme stáhnout proudem strouhy „boje za demokratický svět“! Je nutné odmítnout současný koncept imigrace bez hranic z důvodů sociálních a ekonomických, ne vykrvácet ve válce kultur, která z politického, mravního i logického pohledu postrádá jakýkoli smysl. Problémem většiny stran tzv. „krajní pravice“ je ten, že vlastní problémy přenášejí na někoho, na koho lze  snadno ukázat. Je  snadné ukazovat na muslimy, ale dosáhli snad Paříže a Londýna krvavými válkami? My sami jsme jim otevřeli dveře. Evropa se nachází, jak bylo řečeno, ve stavu naprosté hodnotové dezorientace, není tedy divu, že se stala tak lehkou obětí pro hodnotově pevné Alžířany, Marokánce, Araby, nebo Turky. Dokud Evropa nenalezne cestu zpět k hodnotám a hrdosti na sebe samu a vlastní historii, nemůže být o žádném zachování civilizace řeč.

Autor: Radim Lhoták

Prozatímní vláda Jana Fischera se patrně chce zapsat do historie jako represivní režim posttotalitní éry českého státu a tím dokázat, že se na našem postavení od dob komunistického útlaku příliš nezměnilo. Jak si lze jinak vysvětlit její horlivé tažení proti svobodě slova a projevu všech politicky nekorektních duchů, ať se jedná o jedince či celá hnutí, jejichž jediným cílem je nezávislé hledání pravdy a boj proti liberální dekadenci podporované současnou mediokracií?

Aktivity Fischerovy vlády v posledních týdnech a měsících jsou více než zarážející: Policejní perzekuce a rozhánění předvolebních shromáždění legálně ustanovené Dělnické strany, noční brutální policejní razie do bytů spících občanů sympatizujících s ideami národního odporu proti liberálnímu rozvratu národní pospolitosti, zatýkání cizích státních příslušníků reprezentujících tzv. extrémistické názory ještě před tím, než se jako pozvaní hosté u nás vůbec mohli vyjádřit, a v neposlední řadě represivní útoky na nezávislá internetová média, z nichž nejnovější je zahájení trestního stíhání vydavatele široce oblíbeného internetového magazínu Zvědavec (www.zvedavec.org) pro trestný čin  „podpory a propagace směřující k potlačení práv a svobod člověka“. To vše za to, že před dvěma roky přeložil a uvedl článek ze zahraničního zdroje, který formou otázek vznáší jisté pochybnosti o pravdivosti některých údajů a pověstí, jimiž je opředen holocaust židů z dob nacistické válečné expanze.

Smyslem těchto špinavostí je snad politika zastrašování všech svobodomyslných občanů, kteří se nehodlají smířit se stavem, kdy masové sdělovací prostředky lžou a manipulují veřejné mínění, aby odvedly mysl občanů od vážných problémů doby, od pravdy o příčinách celospolečenské krize, aby se lidský jedinec přestal považovat za něco víc než za pouhého otroka „demokratického“ systému a universální moci odcizené lidskému cítění i potřebám, abychom my všichni jako příslušníci národa zaprodaného nadnárodním korporacím a světovým mocenským elitám zůstávali v nevědomosti a přešla nás jakákoliv chuť rozhodovat o svém vlastním osudu?

Jeví se mi stále těžší nahlédnout, kdo a k jakému účelu s námi zachází, je stále těžší ubránit se konspiračním teoriím, podle nichž sionistické spiknutí finančních magnátů usiluje o světovládu a nastolení nového světového řádu plutokratů a jejich otroků. Nezávislý internetový magazín Zvědavec nic takového přímo netvrdí. Pod vedením vydavatele Vladimíra Stwory je však jedním z mála informačních zdrojů, který dává prostor svobodným názorům a faktům, o nichž se v masových médiích nedočteme. Znám pana Stworu osobně jako čestného a zásadového člověka, jemuž hledání pravdy je základním životním posláním. Nemyslím, že trestní stíhání vedené proti jeho osobě bude mít za následek uzavření uvedeného internetového magazínu. Jde však o další krok Fischerovy administrativy, jímž se vyvolává atmosféra strachu, aby pravda zůstávala ukryta ve sklíčených srdcích těch, kdo o ni dosud usilovali.

Mám tomu všemu rozumět tak, že minulé vládní strany dosadily Fischerův kabinet k moci, aby za ně provedl špinavou práci, k níž by se samy nedokázaly odhodlat? Jsem přesvědčen, že jim tento tým katanů vycvičených z dob komunistické policejní totality odvede medvědí službu. Mohu jen doufat, že tak nebude vytvořena půda pro totalitu novou, jejíž obrysy se již nesmazatelně rýsují v celém politickém směřování naší země i Evropské unie. Přesto mi tane na mysli otázka: Vážení zástupci lidu, hodláte svůj útok na lidské svobody dotáhnout do konce? Mám se už také začít bát publikovat svoje názory?

Jedním z důvodů policejních razií proti zastáncům národního odporu byl fakt, že publikují na internetových serverech, jmenovitě server Altermedia, který převzal také některé moje články. Na Zvědavci mám celou vlastní rubriku „Svět trochu jinak“. Mám se už obávat, že jednoho časného rána mi horda policejních agresorů rozrazí dveře, vymlátí okna a po vzoru gestapa mě odvede k výslechu či přímo do vazby? Otázku směřuji hlavně na prezidenta Václava Klause, za něhož jsem se svojí osobou veřejně postavil v rámci občanské iniciativy D.O.S.T., která s útoky politicky korektních médií a s obavami před zařazením do škatulky nepohodlných extrémistů či nácků má také své zkušenosti. Pokud bude tento článek číst někdo z Hradu, čekám netrpělivě na jeho odpověď.

Autor: Karel Kaiser

Aktuálně.cz nás nakrmilo srdcervoucí informací o tom, jak rakouští sousedé přestávají věřit demokracii a touží po vůdci. Přes 50 procent Rakušanů údajně chce, aby “o tom, co je pro zemi nejlepší, rozhodovali spíš experti, nikoliv vlády”. Šest procent reprezentativně vybraných respondentů by dokonce uvítalo, kdyby Rakousko řídila armáda. S demokratickou deziluzí jde ruku v ruce xenofobie. Téměř polovina Rakušanů by cizincům zakázala jakékoli politické aktivity. Fakt, že v jedné z nejbohatších zemí Evropy jsou lidé nespokojeni s liberálně-demokratickými poměry, tak má dvojí efekt: potvrzuje, že vítězství liberální demokracie v 90. letech neznamená „konec dějin“ a dokazuje, že ekonomický růst není nutně spojen s bezvýhradnou akceptací otevřené „světové obce“.

Nemyslím, že by hrozilo opakování událostí z let 1936-1938, ani 70% lidí, domnívajících se, že by bylo lepší předat moc armádě a vyhnat cizince z úřednických postů, by nic na aktuálním stavu nezměnilo a nebylo schopno být revoluční masou a změnit aktuální socio-politickou realitu. Problém všech průzkumů, konstantně poukazujících na znechucení Evropanů z demokracie, je ten, že bijí na poplach, ale jejich autoři nejsou schopni domyslet (pravda, ono „domyšlení“ by paradoxně ostře kontrastovalo s politickým zadáním, které v pozadí takových průzkumů stojí) věci do důsledků – polovina obyvatel může vyjadřovat opovržení demokracií, ale chybí jim ukotvení v jasné myšlence, chybí jim nalezení orientace ve zmatečné současnosti a schopnost popsat pojmy době odpovídajícím způsobem. Typickým produktem antisystémové revolty „z vody“ je v Česku Dělnická strana.

Ohlasy, volající po omezování práv cizinců a vládách tvrdé ruky nám ukazují jedno: ve společnosti probíhají zásadní změny a systém vstupuje (celoevropsky) do fáze transformace, jejíž výsledná podoba je stále nejistá.

Zrušení práv „cizinců“, nacionalistická rétorika, stejně jako předání moci do rukou „osvíceného diktátora“ pochopitelně ničemu nepomohou. Mnozí „revolucionáři“ dneška, kteří možná správně upozorňují na limity a bezvýslednost demoliberálního systému, tak činí pomocí pojmů, které zcela neodpovídají politické realitě současnosti. Výsledkem je potom preference zcela antagonistických pólů ve vztahu k fenoménům, které jsou kritizovány a vylévání vaničky i s dítětem.

Reakcí na uzurpaci moci centralistickým Bruselem je volání po návratu „národních států“ a koncertu velmocí, absenci jakýchkoli duchovních hodnot západní společnosti je potom podle mnohých nutno překonat návratem a bezvýhradnou loajalitou k „Bohu“, včetně akceptace morální okázalostí motivovaných deforem typu plošného zákazu potratů, euthanasie a nejlépe zavedením povinného katechismu ve školách. Řešení problémů vzájemného etnického soužití (jejichž kořen je hlubší a nelze redukovat na frázi o „útoku islámu na západní hodnoty“) má spočívat na obligátním „xxx ven!“, ale nikdo už neví, co by se mělo dít dál. Ve výsledku tento postoj říká, že by demokracie jako úpadková forma vládnutí měla být nahrazena systémem lepším, autoritativnějším.

To je ovšem omyl. Diktatura nemůže být trvalým smysluplným řešením, pouze nutným vyústěním krize přerodu. Hlavní problém není v nedokonalosti demokracie, ale v jejím současném obsahu. Negativní jevy, které současné pojetí demokracie (která je ve skutečnosti globální moralizátorskou oligarchií) charakterizují, se stávají terčem napadání principu demokracie jako takové a posilují mylný předpoklad, že řešením je její omezení. Naopak, skutečná demokracie je právě dnes neustále omezována.

Demokracie není synonymem liberální demokracie, která je pouze účelovým mocenským konstruktem současných globálních elit. Necharakterizuje-ji společenská smlouva, ale především fakt, že suverénem zůstává národ. Demokracie nevznikla s Francouzskou revolucí v roce 1789, ale svou tradici zakládá od řeckých polis a starých germánských „svobod“.

Stále větší vzdalování politiky od občana, jako nositele konstitutivního hlasu, redukce politična na čistě morální (demokracie redukovaná na “dodržování lidských práv” – která jsou v zájmu západní ideologie paradoxně porušována) a ekonomické (demokracie, jako svobodné vyjádření “přirozené” tržní mentality), absence národního plebiscitu, korupce, technokratizace, devalvace pojmů “pravice” a “levice”, stejnost programů politických stran (téměř všechny například podporují “rozumnou hospodářskou politiku”, “boj s kriminalitou”, “boj s extremismem” – existují snad nějaké strany, které otevřeně podporují zločinnost, nerozumnou ekonomickou politiku a řešení motivovaná politickým extremismem, ke kterému se samy hlásí?) – to je vizitka současné demokracie, údajného bezstarostného věku, stavu, který měl uvést nadcházející konec dějin.

V situaci, kdy jsme každý den přesvědčováni o unikátnosti doby a systému, ve kterém žijeme a přitom realita skýtá  překvapivá zjištění – třeba že existují názory, za které je možné trestat, že existují “kacířské myšlenky”, intelektuální policie, ve chvíli, kdy je na Západě demokracie a svoboda ducha systematicky potlačována, zatímco je vyvážena autokratickým společnostem Třetího světa, které o ni bez použití násilií a podplácení nestojí, není překvapivé, že stále více obyvatel Evropy a Západu jako celku touží po vůdci a diktatuře. Cesta je to ovšem nebezpečná. Hrozba opakování dějin zde stále je. Vina ovšem není na straně “kacířského myšlení” těch, kteří odmítají oslavovat současnost jako konec dějin, ale těch, kteří demokracii vykradli její pozitivní obsah. Pokud se nám nepodaří demokracii vrátit kvalitativní náplň, není vyloučeno, že příchod “vůdců” je jen otázkou času.

Autor: Karel Kaiser

Volby do Evropského parlamentu přinesly rozporné výsledky. Na jedné straně posílení pravicových sil, které je ale především výsledkem působení krize, na druhou stranu úspěch sil levicových v těch zemích, kde vládly pravicové liberální strany. Jediným (a nikoli nevýznamným) zajímavým ukazatelem je celoevropské posílení „pravicově-extremistických“ stran, které ukazuje na v tuto chvíli již alarmující stav ohledně neřešení problému neevropské imigrace, který začíná představovat výrazný (avšak zatím stále v rozumných intencích zvládnutelný) problém. Jedno poselství je nad slunce jasné. Evropského voliče evropská témata nezajímala. Tento trend se markantně projevil v České republice.

Evropská politika se stala limitem i principem, otevírajícím pomyslné bruselské a štrasburské dveře zároveň. Lze konstatovat, že v České republice zaznamenaly strany, zaměřené na Evropu, katastrofální neúspěch. Přitom celkové výsledky Evropské demokratické strany a SNK ED (2,88% + 1,66%) dokazuje, že rozštěpení někdejšího SNK ED vedlo pouze k rozmělnění hlasů. K zájmu o evropskou politiku nepřiměla voliče ani postava v evropských otázkách jistě sběhlého, zkušeného a erudovaného Lukáše Macka.

Na druhé, tj. „euroskeptické“ straně doplatily tři paralelně kandidující subjekty na domácí předsudky, které dopředu znemožnily získání jakéhokoli potenciálu, který zde byl. Jak poznamenal například Ondřej Šlechta v Revue politika, kandidatura Svobodných, Libertasu a Suverenity Jany Bobošíkové, tedy stran s v podstatě identickým programem, potvrdila svébytný zvyk českého prostředí a sice nehledět na společný cíl, ale především na vlastní visáž. Přitom sečteme-li samostatné výsledky těchto tří subjektů (Suverenita 4,26%, Svobodní 1,26%, 0,94%) je jasné, že při společné kandidátce by hypotetická „Koalice proti Lisabonské smlouvě“ dnes měla své europoslance. Opět jako v případě SNK ED, paralelní kandidatura více stran s podobně profilovaným voličem a podobným programem neměla jiný, než rozmělňující efekt.

Zajímavým číslem je jednoprocentní zisk Dělnické strany. Paradoxně je jedinou „protestní“ stranou těchto voleb, která slaví úspěch. Bez ohledu na to, zda DS skutečně získá peníze (poté, co její nárok byl ještě před volbami s ohledem na možný zisk zpochybněn) je výsledek 1,07% ve srovnání například se Svobodnými důvodem k zamyšlení. Strana, která vyjma pouličních protestních průvodů nevedla prakticky žádnou kampaň, má téměř srovnatelný výsledek se stranou, která má potřebné know-how, odvolává se na podporu ze strany prezidenta republiky a chce hrát roli alternativy k ODS. Výsledek v evropských volbách by měl být pro Stranu svobodných občanů důvodem ke zpytování svědomí. Nejednotnost, nejasnost ohledně budoucnosti, nekoncepčnost a v neposlední řadě preference vnitrostranických půtek (tlaky na kandidáty Bátoru a Janáčkovou) je nutno taktéž vzít v úvahu a v souvislosti s s očekávaným vznikem další pravicové strany, tentokrát z iniciativy Miroslava Kalouska (jehož aktivitu podporuje i řada poslanců ODS) se zamyslet nad dalším směřováním, potažmo existencí. Čas do předčasných voleb se rapidně krátí.

Nelze rovněž nezmírnit očekávané uspokojení a zadostiučinění z volebních úspěchů evropských krajně-pravicových stran. Na jednu stranu je pochopitelná radost z jasného účtu, předloženého liberálním demokratům, ale na stranu druhou nelze opomíjet fakt, že šlo především o evropské volby. Pokud by měl být do budoucna nastolen trend konstantního vytrestávání doma vládnoucích stran, mocensky na tom utrpí samotná Evropa. Je potřeba zahodit salónní euroskepticismus ve prospěch skutečně konstruktivní EU-kritiky.

Autor: Karel Kaiser

Současná probíhající ekonomická recese, krize legitimity liberálně-demokratických systémů, letargie a obecné znechucení politikou, která často představuje kolbiště nejrůznějších (se samotnou politikou málo souvisejících) frází a zájmů, od moralistického žvanění po uzavírání oligarchických systémů může dost dobře způsobit, že volby do Evropského parlamentu budou skutečným vítězstvím (byť nemusí a jistě nepředeženou standardní liberální a socialistické strany) pro národovecké a obecně „krajně-pravicové“ strany. Hašteření evropských neoliberálů se socialistickými silami, které vycítily možnost, pod tlakem krize pevněji chytit otěže může vyústit ve scénář dva se perou, třetí se směje.

Atmosféra symptomatického honu na kacíře se ukazuje ve Velké Británii, kde nemají například labouristické elity před volbami (a v době nechutné kauzy proplácení osobních výdajů v britském parlamentu) nic lepšího na práci, než varovat před možností, že Britská národní strana získá v evropském zastupitelském sboru křesla. Bývalý ministr a člen „Antinacistické ligy“ Petr Hain dokonce varuje, že by BNP mohla získat až 2 miliony liber.

To je tedy to, co tu vadí? Možnost, že strana, která legitimně získá určitý mandát a z něho vyplývající zákonné výhody, bude smět využít tyto výhody, které náleží jen „politicky vhodným“?

Ačkoli si můžeme o BNP myslet cokoli (a autor článku obecně k fanouškům národnických populistických stran, jejichž cílem není špatně fungující Evropu reformovat, ale destruovat nepatří), chování „demokratů“, kteří své svobodomyslné uvažování projevují právě v těchto chvílích, kdy hystericky kvičí a chtějí zakazovat staví člověka a priorně na stranu evropských národovců. Tak jako nemusíte milovat Jiřího Paroubka a přitom nebudete chválit chásku mladých modrých ptáků, plýtvající kvalitními potravinami, neznamená to, že pokud jste přesvědčeni o správnosti evropského integračního procesu, nebudete přát národoveckým silám úspěch. Protože ti, kteří se jejich úspěchů bojí a mobilizují, jsou daleko horší. A především díky jejich selhání lidé přestávají liberální demokracii věřit.

Britská národní strana není sama, větší úspěch průzkumy dokonce přisuzují straně UKIP, která by teoreticky mohla předstihnout i vládnoucí labouristy. Taková podívaná, hysterie a pozdvižení pokrytců z toho, že démonická síla musí být systémem vyplacena, možná stojí za menší špatnost. Nejen ve Velké Británii.

Čtyři české Gripeny, kteří představují nadzvukovou páteř letectva Armády České republiky (leteckých sil, které by se daly počítat v řádu několika vrtulníkových, dopravních a stíhacích letek dohromady), odletěly dle vyjádření Generálního štábu na „v historii první zahraniční misi vojenského letectva České republiky“. Jejich úkolem bude chránit vzdušný prostor Pobaltí. Před kým? Očekává snad NATO mimozemský útok zpoza polárního kruhu, či kobercový nálet ruského letectva na Východní Evropu?

Odcházející ministryně Vlasta Parkanová opouští svůj úřad v podobném duchu, v jakém s velkou pompou „dobrý den, radare“ do křesla resortu obrany usedala. Humor, snaha aktivisticky vyniknout, odezva v podobě nechápavého kroucení hlavou a stud za vlastní politickou reprezentaci. Snad se ještě nabízí také teorie, že Gripeny budou chránit Pobaltí před prasečí chřipkou (rusky se chřipka řekne „Grip“), každopádně Parkanové odchod už nikoho nenechává na pochybách, kam je vysláním čtyř Grippenů do Pobaltí mířeno. Žádné skrývačky za nepovedené covery bolševických odrhovaček, navlečených do hvězd a pruhů, ale jasný signál „východnímu démonovi“ – dejte si na nás pozor, plány byzantinců zhatí čeští piloti nadzvukoví.

To je v době, kdy se Evropská unie snaží vyjednávat s Ruskem novou podobu vzájemných vztahů opravdu taktický a vhodný krok. Lidé v Pobaltí jistě trápí mnoho věcí, těžko si však představit, že by jejich problémy vyřešily čtyři těžké stíhačky. Ale to už koneckonců je takovým pravidlem porevoluční české zahraničně-vojenské politiky: účastnit se nesmyslných kampaní, zbytečně krvácet za podivné zájmy úzkých zájmových skupin a velkoryse odmítat vyslat pomoc tam, kde je potřeba.

Nezbývá, než se znovu zamyslet, pod vlivem doznívajících oslav 60 let od založení NATO, nad současným smyslem Severoatlantické aliance. Mnohé evropské země si až příliš zvykly na americký obranný deštník a zredukovaly své armády na nepočetné kapesní jednotky, které nejsou schopné bránit své státy, ale je možné je využívat na různé specifické úkoly a zásahy mimo hranice vlastních zemích. Z NATO se tak stává armáda pod velením globalistů a jednotlivé „národní armády“ plní úlohu speciálních jednotek – ano a Armáda České Republiky funguje jako protichemická jednotka a „severské letectvo” zároveň.

Chceme, aby naše armáda fungovala jako jednotka podřízená globálnímu velení a místo zabezpečování České republiky mrhala prostředky a životy v eschatologických zahraničních misích? Pokud ne, tak jaká je alternativa? Jak udělat z armády opět armádu „národní“? Lze se vrátit zpět a znovuzavést prezenční vojenskou službu? Jistě ne, ale co se zamyslet nad příklady zemí jako je Taiwan, Švýcarsko, nebo Švédsko. Čili malé poloprofesionální armády, jejíž záložníci netráví rok buzerací v kasárnách, ale prodělají krátký intenzivní výcvik a v určitých cyklech se účastní pravidelných cvičení? Jsem toho názoru, že se jedná o velmi ideální podobu armády, vhodnou právě pro středoevropské země, jako je Česká republika.

Autor: Karel Kaiser

Vinou skupin, které redukovaly problém ochrany přírody na mediálně líbivý boj za jedno atraktivní téma, nebo naopak těch sil, které úspěšným poukazem na dogmatické postoje skupiny první prosazují obětování kvality bytí za bezohledný růst a bohatnutí arogantních nadnárodních společností získal pojem ekologie určitý pejorativní význam, nebo alespoň stigma zbytečného. Dnešní tzv. ekologická hnutí jsou jen zbytky radikálních osmašedesátníků a neomarxistů, kteří si z ochrany biodiverzity udělali obušek na nenáviděnou civilizaci. Přišel čas vrátit environmentální myšlení k jeho kořenům – konzervativní revoltě!

Ekologie, dle Slovníku politického myšlení Rogera Scrutona, představuje pojem, původně užívaný Ernstem Haeckelem k označení odvětví biologie, které se zabývá vzájemnými vztahy mezi organismy a prostředím (z řeckého oikos, čili domov, nebo žití). Tento pojem přejala řada hnutí, která se však projevují spíše ekologisticky, než ekologicky.

Co se týče ekologismu, je to pseudoekologie. Paradoxně dnes pro titul ekologa stačí pár hodin, během kterých vyrobíte plakát proti Temelínu, předvedete ho médiím a ještě za všechno dostanete slušně zaplaceno. Dnešní ekologisté, většinou kosmopolitní trockistická levice, mají sice plná ústa ochrany prostředí a stohy papírů klimatických studií, ale dopady jejich práce na skutečný stav kvality našeho žití (chápaný celostně a nikoli jen redukcionisticky, například se zaměřením na otázku oteplování) jsou katastrofální. Stačí vzpomenout na jejich zuřivé odmítání atomové energie, coby nejčistšího zdroje energie, kterým nahrávají ropné lobby. Pokud se chceme rozumně bavit o zkvalitňování života kolem nás ta současného zachování rozumné hospodářské síly a neustrnutí v utopickém antitechnicismu, je potřeba tyto přežité modernistické koncepce a konfliktní linie opustit. Ani Cohn-Bendit, Bursík, Gore, či Klaus, nýbrž Haeckel a Ernst a Friedrich Georg Jüngerové.

Ernst Jünger, mimochodem vášnivý entomolog, v roce 1982 vtipně glosoval současné environmentalisty slovy:

„…nad hmyzem vládne ministerstvo zemědělství…ti pracují s jedy, takže jich zabíjejí miliardy. Ale když potom nějaký malý kluk běhá kolem se síťkou na motýly, dívají se na něj pomalu jako na vraha. Takoví jsou lidé, nejen v Americe.“

Současná představa o udržitelném rozvoji a ekologicky přijatelném prostředí, vychází z nepochopitelného redukování problémů na jednotlivosti. A tak se problémem číslo jedna stává tu globální oteplování, podruhé znečištění vod, posléze znečištění ovzduší, a tak dále, a tak dále. To všechno jsou nesmírně důležité věci, které ovšem tvoří komplexní celek. Domnívám se, že cesta k pochopení současných ekologických problémů planety jde přes poznání ničemnosti pokrokářského myšlení, které ve finále vede v představu o exponenciálním růstu. V jeho světle jsou globální oteplování a ochuzování biodiverzity pouhým rozdílným vyjádřením téže společné materie.

Současný svět (zejména jeho západní část) na své cestě za pozlátkem zjevně ztratil pojetí o základních zákonech fyziky a logiky. Za posledních dvě stě let lidstvo spotřebovalo přírodní suroviny, které na zemi vznikaly několik stovek milionů let. Je iluzorní a sebevražedné myslet si, že současný konzumní trend tato planeta vydrží. Nejde ovšem ani až tak o Gaiu, která má před sebou bezpochyby několik miliard let, ale o civilizaci. Současný konzumní způsob západního života, spojený s abstraktními pokrokářskými představami o neomezeném, exponenciálním růstu, v sobě zahrnuje problémy nejen ekologického, ale i sociálního (hlad, vyvolaný v třetím světě a následná masová imigrace jako hrubě negativní jev) a politického charakteru.

Je potřeba provést filosofický obrat znovupotvrdit prioritu „být“ nad „mít“. Odmítnout exponenciální růst, který se odpírá samotným přírodním zákonům (v přírodě ovšem některé příklady exponenciálního růstu existují – například rakovina) a jít cestou ekologického produktivismu, jak navrhuje například Guillaume Faye. Tedy nikoli jak vyrábět méně, aby se méně znečišťovalo, nýbrž jak lépe vyrábět a přitom méně znečišťovat.

Autor: Karel Kaiser

Nad knihou Emmanuela Todda „Po impériu. Esej o rozpadu amerického systému.“

Studie francouzského historika a politického analytika z Národního institutu demografických studií Emmanuela Todda rekapituluje imperiální éru a na základě zevrubné argumentace, podpořené řadou statistických fakt dospívá k závěru, že podstatný a citelný pád Spojených států se blíží, přičemž úpadek už začal. Na rozdíl od mnoha děl hysterických antiamerikanistů, opakujících stále to samé, Todd přichází s celkově novým stylem myšlení, když se vysmívá všem Moorům a Chomským pro jejich posedlost mocí Ameriky. Tito lidé, zdůrazňuje autor, nechápou podstatné změny současného světa. Americká globální moc je minulostí. USA jsou papírový tygr a mediální liška.

Todd se překvapivě vyrovnává s paradigmaty Huntingtona a Fukuyamy, která jsou v západní politologii kdožvíproč tak oblíbená a o nichž někteří mají zjevný dojem, že preference jednoho, nebo druhého, je alfou a omegou pochopení současných procesů mezinárodní politiky. Todd ukazuje, že se bez Fukuyamy a Huntingtona můžeme s klidem obejít. Vlastně se nabízí otázka, zda po knize „Po impériu“ nehovořit o novém paradigmatu a sice, toddovské.

Jak díla Huntingtona, tak Fukuyamy, vysvětlují úspěchy a zároveň limity teorie americké hegemonie. Zatímco Huntingtonův model těžko obstojí v konfrontaci s realitou hybridizace kultur a nebere v potaz ekonomickou otázku, zdá se, alespoň zpočátku, Fukuyamova vize jako smysluplné paradigma, které nejlépe odráží realitu současného stavu. Liberální demokracie spolu prokazatelně neválčí a tak tedy představa Fukuyamovského světa logicky musí ústit v autorem předpověděný konec dějin.

Todd si pochopitelně je vědom lidské přirozenosti a nutných námitek, které představu mírového světa odvrhnou coby nereálnou utopii, odporující lidské podstatě, tyto argumenty však nebere přímo v potaz a zajímá se o jinou dimenzi problému. Jde o to, že americká hegemonie primárně nesměřuje k naplnění filantropických představ, ale právě k upevnění vlastního impéria. A impérium, aby fungovalo, potřebuje vlastní vymezení se vůči silám, odmítajícím imperiální představu o vlastní univerzalistické hegemonii. Fukuyamova snaha  ospravedlnit americkou hegemonii skrze liberální demokracii, se ukazuje jako paradoxní past. Ve světě liberálních demokracií totiž Amerika není hegemonem, ale pouze jedním státem z mnoha.

Ve snaze vyvrátit americký mýtus mezinárodního terorismu Todd připomíná, že realita neodpovídá obrazu, vytvářeném americkými médii a politiky. Svět v horizontu 40 let směřuje k demografické stabilitě, autor připomíná dva faktory, které vedou k postupné stabilizaci „horkých zemí“ třetího světa – kontrola porodnosti a rozšíření gramotnosti. Role „mezinárodního terorismu“ je zcela utilitární – má americké moci pomoci odvrátit pozornost světa od vlastního úpadku a zpětně vytvářet dojem zasahující supervelmoci. Tento „teatrální mikromilitarismus“ – udržování napětí mezi Amerikou a nepoměrně slabými státy, vydávanými za „osu zla“ pomáhá udržet představu silné Ameriky. Realita je ovšem dávno zcela jiná.

Co však může dnes Amerika jiného nabídnout? Emmanuel Todd přichází s drtivými informacemi – Amerika nemá co nabídnout! Žije ze dne na den, její ekonomika je nejen zadlužená, ale především nic neprodukuje. Objem amerického HDP odráží obrovský nepoměr mezi vyprodukovanými statky a hodnotou, která je výsledkem „finančních operací.“ Americká masa zisků je abstraktním finančním shlukem.

Její ústup z mocenských pozic je podtržen striktním zahraničně-politickým differencialismem. Ten znemožňuje zařadit jiné národy imperiální periferie do celku imperiální vize a dopředu implikuje imperiální rozvrat (Todd v obsáhlé kapitole, věnující se právě univerzalismu a differencialismu zmiňuje protikladné příklady univerzalistických říší, jakými byl například Řím, nebo starověká Čína).

Americký differencialismus v důsledku povede k tomu, že USA a Evropa půjdou každý po své cestě. Za to lze očekávat opětovný nástup Ruska, které by se podle autora mohlo stát novou stabilizující silou Eurasie. Američané, respektive její geopolitičtí stratégové, říká Emmanuel Todd, musí prožívat svou noční můru, když jsou dnes postaveni před fakt, že Eurasie americkou „stabilizující“ sílu nepotřebuje. Brzezinského plány selhaly, protože nebyla brána v potaz silná ruská národní soudržnost, která zabránila plánované dezintegraci během jelcinovské éry. Rusové sice na Kavkaze páchají neakceptovatelné zločiny, vytýká Todd, nicméně zároveň považuje za zcela reálnou „pikantní situaci“ kdy emancipovaní Evropané, unavení americkým vměšováním do vlastních záležitostí a teatrálním mikromilitarismem americké armády, sami „povolají“ Rusko na svou obranu.

Snadno se tak může opakovat antický vzor, kdy silou Atén unavení Řekové nakonec zavolali na pomoc Spartu. Ta sice nebyla vzorem demokracie a svobody, měla však tu přednost, že dokázala odvrhnout jakýkoli nárok na územní rozšíření. Tak skončilo aténské impérium, rozbité Řeky, nikoli Peršany. Americkému impériu, považujícímu Evropu za svou „zónu B“ hrozí to samé. Protože již nemá sílu kontrolovat hlavní ekonomické a strategické činitele, jakými jsou Evropa a Rusko, Japonsko a Čína, prohraje USA svou poslední hru o ovládnutí světa. Stane se pak pouze jednou z velkých mocností.

Velice podnětná kniha, která přes určitou nutnost brát některé argumenty v souvislosti s hospodářskou krizí , zejména co se týká Ruska s rezervou, má co říct k mnoha zásadním problémům aktuálních časů. Nelze než silně doporučit!

Po Impériu

Esej o rozkladu amerického systému

224 stran černobílých
Datum vydání: leden 2005
Nakladatel: Computer Press