Wikileaks, údajně řízená nomádským bělovlasým Australanem Julianem Assangem nemá žádné oficiální sídlo nebo vlastníka a podle svých kritiků ani zodpovědnost za to, co publikuje. Ti jsou toho názoru, že kvůli detailním informacím odhaleným v těchto dokumentech mohou být zabiti afghánští informátoři a vojáci mezinárodních bezpečnostních sil bojující s Talibanem. Wikileaks však bezpochyby podstatně změnila nazírání na způsoby úniků tajných informací.

Prostřednictví zveřejnění 92 000 utajovaných amerických dokumentů o válce v Afghánistánu Wikileaks vstoupila na doposud neobdělávanou půdu, nakolik se uchýlila k dosud bezprecedentní spolupráci s třemi velkými světovými mediálními koncerny: německým Spiegelem, britským Guardianem a americkými New York Times.

Dvaatřicetiletý Daniel Schmitt, bývalý IT specialista z Berlína je spolu s Assangem mediální tváří Wikileaks.

Co jste zamýšlel zveřejněním těchto dokumentů?

Doufali jsme ve věcnější debatu o situaci v Afghánistánu. A jak můžeme vysledovat ze současných reakcí, k něčemu takovému právě dochází.

Jste tedy toho názoru, že celá záležitost má zamýšlený dopad?

Pokud jde o můj názor, vše teprve začíná. Během prvních několika dní nejrůznější média a organizace nervózně reportovaly, že ke zveřejnění něčeho takového došlo, přičemž však zůstávaly jen na povrchu problémů, nyní se vše konečně stáčí k obsažnější debatě. K celé věci se vyjadřuje množství německých politiků. Opoziční strany prohlásily, že mandát k pokračování vedení války v Afghánistánu bude záležet právě na závěrech vyvozených z těchto faktů. V současnosti tedy probíhá živá veřejná debata.

V posledních několika dnech čelíte vlně obvinění, že Wikileaks vydala v nebezpečí některé osoby, zejména pak afghánské informátory. Jak na ně hodláte reagovat?

Z obecně lidského úhlu pohledu jim plně rozumím. Je to právě jedním z důvodů, proč jsme otáleli se zveřejněním zhruba 15 000 dokumentů. Rozhodně se nejedná o něco, co bychom brali na lehkou váhu. Na druhou stranu však vzhledem k rozsahu podobných zpráv se jedná o velmi obtížný ukol a je prakticky nemožné zajistit, aby nedošlo k nějakým vedlejším účinkům.

Připouštíte tedy, že některé materiály mohou lidi ohrozit?

Každá dílčí informace, jíž zveřejníte, v sobě nese riziko, že někoho poškodí. Neříkám tím, že by se jednalo o jednoduché rozhodování nebo že by nám to bylo jedno. Nechci, aby to bylo špatně vykládáno, ale na druhé straně se jedná o záležitost, k níž musíme přistupovat rovně. Mnohem závažnější nebezpečí v souvislosti s touto válkou a situací v Afghánistánu jako takovou spatřujeme v rozhodnutích pojatých na základě špatných informací. Pro lidi, jichž se to týká, je to mnohem nebezpečnější než jakýkoli dokument.

Měli jste od neděle (den zveřejnění zprávy, pozn. překladatele) v nějaké chvíli pocit, že jste měli být svědomitější v selektování informací, jež by toho mohly o některých lidech mnohé prozradit?

Ne. Nemyslím si, že by “lítost” byla tím správným slovem. Je jasné, že tahle možnost zde vždy existovala, nic totiž nikdy není na 100 procent bezpečné. Jediným způsobem, jak něco podobného zajistit, je nepublikovat vůbec nic. Celá věc je však až moc důležitá na to, abyste ustoupili o krok zpět jen z důvodu určité teoretické možnosti.

Byli jsme informováni, že stále existuje množství materiálu, jež doposud nebylo publikováno, je to pravda?
Od prosince loňského roku jsme denně obdrželi okolo 25 souborů, tudíž i kdyby celá polovina z nich byl naprostý nesmysl, máme zde hezkou řádku dokumentů. Nejprve musí být probrány a teprve až poté zveřejněny. Jedná se o informace z celého světa, ze všech možných oblastí lidského konání.

Jak si ověřujete pravost těchto materiálů?

Na ověřování materiálů, jež obdržíme, spolupracujeme s 800 odborníky. Nejprve dochází k techické verifikaci, což znamená, že materiály zkoumáme pomocí forenzních technik, abychom zjistili, jestli technické provedení souhlasí s obsahem. V této fázi můžete například odhalit, že si někdo něco upravil pomocí Photoshopu. Dále užíváme běžných novinářských technik, konzultačních agentur, kontroly obsahu a jeho porovnávání s ostatními fakty. Jedná se skutečně o velmi komplikovaný a masívní proces.

Nazval byste to budoucností žurnalistiky?

Měníme pravidla hry. Podívejte na množství opravdu důležitých informačních průsaků, jež jsme za poslední tři roky zveřejnili. Celková myšlenka automatizace procesu úniku informací mění způsob fungování společnosti.

Proč se všemožní investigativní novináři raději obracejí na vás než například na běžné deníky?

Neboť publikujeme kompletní informace. Jen se podívejte co takové informační zdroje zamýšlí- maximalizaci dopadů podobných odhalení. Chtějí něco změnit. Mohou se sice obrátit na běžný deník, ten však si tyto informace hodlá ponechat pro sebe, neboť chce sám ulovit sólokapra, tudíž není v jeho zájmu, aby je sdílel s konkurencí s účelem jejich prohlubování. Naopak když něco zveřejníme my, každý o tom může napsat.

Proč jste do svého projektu zapojili i renomované deníky Der Spiegel, The Guardian a New York Times?

V prvé řadě proto, že když jsme v minulosti publikovali komplexní a obsáhlé informace, a nedali jsme nikomu avízo, žádné z médií nevypracovalo kvalitní analýzu, neboť nedisponovalo patřičnou rozvahou tyto materiály vyhodnotit bez jakýchkoli konkurenčních tlaků. Zadruhé již po dost dlouhou dobu usilujeme o různé formy spolupráce s klasickými médii. Jedná se o jeden z prvních opravdových testů takovéhoto společného úsilí na mezinárodní úrovni, proto nám nově nabyté zkušenosti pomohou zajistit pravidelnější spolupráci s mnohem širší škálou masmédií.

Jste spokojeni se způsobem, jakým se žurnalisté s těmito informacemi vypořádali?

Myslím, že ano. Julian však měl nějaké problémy s New York Times. Neodkázali na nás a způsob, jakým o celé záležitosti informovali, byl velmi opatrný. Přitom v této souvislosti neměli žádné výlohy, a ani přesto, alespoň jak je mi známo, nám neodkázali žádný finanční příspěvek. Dokáži proto pochopit, že zde došlo k určitému zklamání.

Na jaký typ spolupráce se hodláte v budoucnosti zaměřit?

Již brzy hodláme představit nový systém distribuce příspěvků. Noviny budou mít na svých stránkách umístěno tlačítko “Wikileaks”, v ideálním případě pod každým článkem. Lidé, kteří čtou vaše články a mohou disponovat zajímavými informacemi, nebo si jednoduše myslí, že jste dobrým deníkem a chtějí vám poskytnout jejich dokumenty, je mohou zaslat prostřednictvím tohoto tlačítka, čímž budeme vědět, že právě vy jste tímto informačním zdrojem. Následně po dobu dvou týdnů nebudete mít k dokumentům přístup.

Poté se můžete pustit do analýz, přičemž informace budou publikovány na kooperační bázi. Tento přístup z nás sejme břemeno rozhodování, s kým spolupracovat a s kým nikoliv. Jsme neutrální. Nehodláme nikterak preferovat New York Times, Guardian nebo kohokoli jiného. Chtěli bychom, aby s námi lidé spolupracovali na rovném základě. Toto rozhodnutí bychom chtěli přenechat samotnému zdroji, jenž může mít své priority.
Měli jste někdy pocit, že ta která informace je nebezpečná? Nemyslím teď ve vztahu ke konkrétním jedincům, nýbrž jakožto soubor faktů.

Je zde plno různých hypotetických příkladů, interně jsme se však dohodli, že počkáme, než vyplavou na povrch. V tomto bodě ovšem absolutně souhlasím: není zde pochyb, že existuje spousta informací, které by neměly být zveřejněny.

Řekněte nám něco o sobě. V různých článcích, jež o vás pojednávají, se lze kupříkladu dočíst, že si z příspěvků darovaných organizaci nevyplácíte žádnou mzdu. Z čeho tedy žijete?

Až do ledna loňského roku jsem byl zaměstnán jako odborník na internetovou bezpečnost. Svůj post jsem opustil právě proto, abych se mohl věnovat tomuto projektu. Momentálně žiji z úspor, stejně jako kolegové.

To však nemůže trvat věčně…

To opravdu ne, proto si budeme muset začít udělovat výplaty. Doposud se však diskusi na toto téma stále vyhýbáme. Dokud fakt, že nedostáváte žádnou výplatu, není přespříliš bolestivý, můžete se zaměřit na ostatní záležitosti, jsem si však jistý, že dojde k okamžiku, kdy k podobné diskusi skutečně dojde.

Cestujete po světě nebo někde trvale žijete?

Trvale žiji v Berlíně.

Měli jste někdy problémy s úřady?

Ne, a ani žádné neočekávám. Německo má vcelku dobré zákony a já stále věřím ve vládu práva.

Říká se, že Julian hodně cestuje…

Ano, i já jsem se s ním takto pořád přesouval. Není to však můj styl. Potřebuji nějakou základnu trvalejšího rázu, počínaje tím, že si čas od času musím něco uvařit. Julian je nomádštější povahy. Nejradši by vůbec nejedl.

Jste od pohledu velmi inteligentní lidé. Kdybyste si založili svou vlastní společnost, pravděpodobně byste vydělávali spousty peněz. Proč jste se rozhodli vydat touto cestou?

Každý, kdo disponuje určitým talentem či schopností, má zodpovědnost se v rámci jeho komunity odpovídajícím způsobem chovat a jednat. Když tento projekt spatřil světlo světa, bylo nad slunce jasnější, že může spoustu věcí změnit a učinit ze světa o trochu spravedlivější místo k životu.

Rozhovor vyšel na stránkách The Local dne 30. července 2010.

Autor: Ivan Eland

Jedním z důvodů, proč se protipovstaleckému úsilí v Afghánistánu nedaří je, že nerozumíme kultuře této okupované země. Kulturní ignorace posledních osmi let amerického válečného úsilí vyplula na povrch během nedávných voleb.

Americká zahraničně-politická elita zbledla, když viděla jak masivní falšování a podvody provázely cestu prezidenta Hamída Karzaího ke znovuzvolení. To samozřejmě přilákalo pozornost amerických médií na zkorumpovanou afghánskou vládu a přineslo velké otázky ohledně toho, jak takováto úplatná vláda může na svou stranu získat srdce a podporu většiny Afghánců. Samozřejmě, odpovědí bylo že nemůže – americké válečné úsilí stále více se oddávající mizíc  naději, může akorát tak totálně ztroskotat. Pokud toto úsilí selže, nebude to kvůli volbám, ani kvůli zkorumpované vládě, ale proto, že Američané a Afghánci žijí vzájemně ve zcela rozdílých světech.

Dvě věci, které dostaly do vínku Afghánci za posledních 200 let vývoje, jsou války přivlečené zahraničními okupanty a zkorumpovanost tamějších vládců. Poslední volby, které byly fiaskem,  nepochybně nevzaly iluze toliko západním okupantům, jako Afgháncům. To je díky afghánské kultuře, kde volby a vláda zvolené většiny prostě nemohou mít legitimitu. Lidé v Afghánistánu běžně řeší svoje problémy skrze kmenové vůdce, kteří se scházejí na shromážděních zvaných loya jirga (velký sněm). A raději než by volili, kmenoví vůdci se vždycky nějak dohodnou.

Nadto si musíme uvědomit, že to, co se na Západě vnímá jako korupce, je v Afghánistánu v podstatě legrace. Západní vládci se přetvařují a bojují pro zisk, území, vliv, nebo za zájmy svých zemí ve jménu vysokých principů (udržení míru, budování národa, šíření demokracie) a lidé vlastně jejich nesmyslům věří. V Afghánistánu se bojovníci, kteří mění strany pro peníze, mohou zdát Západu jako zkorumpovaní, ale oni mají mezi sebou často větší smysl pro čest, než lidé na Západě.

Na základě takových nepřekonatelných kulturních rozdílů mohou Spojené státy vidět, že zahraniční okupant nemůže nikdy získat srdce a mysli většiny Afghánců. Ty afghánské frakce, které jsou k Americe loajální budou loajální pouze potud, dokud nepřestanou dostávat peníze. Obamova administrativa musí pochopit, že nemůže přinést Afghánistánu dlouhodobou stabilitu, což je zřejmé od té doby, co tam ztroskotali Rusové, Sověti i Britové. Afghánci to nějak zvládnou sami.

Amerika by mohla využít výhody pochopení afghánské kultury k nastolení krátkodobé stability proto, aby brzy chytře a hlavně rychle zmizela. Ve dvacátém století bylo jen několik málo úspěšných protipovstaleckých kampaní vedených vnější silou – povedlo se to Američanům na Filipínách, Britům v Malajsku v roce 1950 a opět Američanům, tentokrát v Iráku. Jedna věc byla těmto tažením společná – rebely se podařilo rozdělit.

Současná americká administrativa využívá Iráku jako vzoru pro úspěch v Afghánistánu bez toho, aby se zaměřila na to, jak vlastně. USA tohoto úspěchu docílily (v Iráku totiž Amerika ještě neřekla poslední slovo, i když stále hrozí nebezpečí, že se chytne do pasti etnické a sektářské občanské válce). Úspěch protipovstaleckého úsilí sil v Iráku nestál výhradně navýšení sil v roce 2005, skutečným důvodem, proč došlo k poklesu násilností je to, že se Sunnité postavili proti nevybíravému násilí Al-Káidy a tak si Spojené státy jednoduše koupily sunnitské bojovníky na svou stranu.

Ačkoli bylo v Afghánistánu kmenové uspořádání oslabeno roky se vlekoucí válce a násilností, Amerika stále může některé Táliby dostat za peníze na svou stranu.. V rozporu se zdravým rozumem totiž mnoho Tálibů raději bojuje pro peníze, než z nějaké ideové horlivosti.

Když si čteme mezi řádky nedávného Obamova projevu, vypadá to, že se zaměřuje na udržení nějaké minimální úrovně afghánské stability ve snaze později politicky snáze zdůvodnit stažení. Podplácení a rozdělování Tálibů je jistě cesta, jak tomu dopomoci.
Obama nyní potřebuje velmi rychle získat výhodu tím, že když se mu povede snížit násilí, zatímco nově nasazené síly mu poskytnou krytí pro postupné stažení. Také bychom se měli co nejrychleji stáhnout z Iráku ve snaze zamezit tomu, nezaplést se tam do něčeho, jako je občanská válka. Suma sumárum, Obama musí být více upřímný ohledně toho, jak moc jsme do toho bahna zabředli. To, co potřebujeme, je vysázet na dřevo pár zlatých a rychle prásknout dveřmi.

Z anglického originálu More ‘Corruption’ Is Needed in Afghanistan přeložil Ondřej Šlechta.

Autor: Patrick J. Buchanan

„Tálibán vítězí: vrchní velitel amerických sil v Afghánistánu upozorňuje na narůstající ztráty.” Tímto začíná úvodník na titulní straně The Wall Street Journal. První odstavec pokračuje v obdobném duchu: „Tálibán získal v Afghánistánu převahu. Vrchní americký velitel přiznává, že Amerika je po osmi letech nucena měnit svou strategii dalším navyšováním počtu jednotek především v oblastech s vysokou koncentrací populace, jakou představuje kupříkladu město Kandahár, domov tálibánského odporu.”

Zdrojem měl být údajně sám vrchní velitel amerických sil v Afghánistánu generál Stanley McChrystal. Generálův mluvčí v Kábulu nezávisle na McChrystalovi prohlásil: „Generál nevěří tomu, že Tálibán vítězí nebo získává převahu.” Každopádně: jsme v osmém roce války, nově příchozí polní velitel připouští nárůst amerických ztrát, které jsou již nyní rekordní, a naše mise už nespočívá ve zničení Tálibánu, nýbrž v urputné snaze ubránit afghánskou populaci. Co se pokazilo?

Stejně jako narůstají ztráty, vyvíjí se i celková vojenská situace nejhůře ve své dosavadní historii. Ačkoli se čeká, že prezident Karzáí vyhraje volby, je chápán především jako hlava zkorumpovaného režimu. Přestože jsme za poslední roky vycvičili více než 220 000 afghánských policistů a vojáků, je jich nyní potřeba dvojnásobek. Tálibán neoperuje pouze na východě, ale také na severu a na západě a pomalu přebírá kontrolu jižní metropole Kandaháru.

Odezva Severoatlantické aliance na Obamovo volání po navýšení počtu bojujících vojáků je nulová. Evropané si dnes přejí stáhnout veškeré své síly. Průzkum učiněný deníkem The Independent zjistil, že více než 52 % Britů požaduje stažení britských vojáků a 51 % jich považuje vítězství v afghánské válce za nereálné.

I americké průzkumy jsou vzhůru nohama. Společný průzkum televize CBS a The New York Times na konci července ukázal, že pouze 33 % respondentů si myslí, že válka pokračuje dobře; 57 % tvrdí, že špatně nebo velmi špatně. Průzkum CNN ze začátku srpna zase říká, že oproti roku 2008, kdy Obama pronesl, že rozhodnutí Ameriky zahájit válku v Afghánistánu bylo správné, a válku odmítalo 41 % lidí, se dnes počet jejích odpůrců vyšplhal na 54 % (pro srovnání: po 11. září schvalovali válku v Afghánistánu téměř všichni Američané).

Prezident nyní stojí před rozhodnutím, jež může být osudné jak pro něj, tak pro celou Ameriku. Rozhoduje se podobně, jako se rozhodoval Lyndon Johnson v prosinci 1965 (tehdy nakonec do města Da Nang poslal námořní pěchotu).

Obama stojí před zapeklitým problémem: pokud je po osmi letech nepřetržitých bojů Tálibán silnější, akceschopnější a blíže vítězství než kdy předtím, kolik miliard spolyká další navýšení počtu bojujících jednotek, abychom současný trend alespoň zastavili? A co je pro nás vůbec tak přitažlivé v opuštěné a pusté zemi, abychom zde dalších osm let bojovali a krváceli a nerýsovalo se před námi nic jiného než porážka?

Američtí vojenští a političtí lídři, od ministra obrany Gatese až po generála Petraeuse, jsou zajedno v tom, že afghánská válka neposkytne čisté vojenské vítězství. Tálibán naopak, zdá se, ve své vojenské vítězství pevně věří; doufá ve svůj triumfální návrat k moci a to, že připraví Spojeným státům podobnou porážku, jakou Afghánci připravili již Sovětskému svazu.

V těchto dnech McChrysal s Obamou dumají, co učinit, aby Amerika v Afghánistánu přežila. Je téměř jistě, že generál bude požadovat více vojáků a více dolarů na další roky ztrát na životech. Pokud Obama nepochopil, že tohle je válka, kterou nesmíme ztratit, a že do Afghánistánu musí poslat další vojáky, mohlo by se mu stát, že rozštěpí vlastní stranu i celou zemi – a dá do frcu celé své prezidentství. Pokud i přes zapojení většího počtu jednotek svému závazku nedostojí, bude hrozné sledovat, co to v celém Afghánistánu způsobí. Nazvat to krvavou slepou uličkou je ještě mírné. A pokud si vybere ukončení celého trápení a rozhodne se odejít, riskuje tím strategický debakl, který udělá radost našim nepřátelům a bude znamenat, že první afroamerický prezident prohrál válku, která byla zahájena jako odplata za 11. září a měla další jedenácté září dopředu vyloučit.

V roce 2001 jsme měli do Afghánistánu přijít, nakopat Tálibán, vyhnat al-Kájdu a odejít. Nemuseli bychom procházet současným peklem. My se ale nechali svést utopickou vizí naučit zaostalý, kmenový národ pětadvaceti milionů lidí, který tvrdě oplácel každému impériu za vkročení na svou nehostinnou půdu, demokracii, která měla být údajně vzorem pro celý islámský svět.

Ať se nyní Obama rozhodne jakkoli, arogance našich konstruktivistů pro nás bude pekelně drahá.

Přeloženo z anglického originálu Unwinnable war?

Zatímco se před blížícími prezidentskými volbami v Afghánistánu, plánovanými na 20. srpna, počet násilných incidentů zdvojnásobil, Evropané mají dle průzkumů veřejného mínění již všeho dost. Obzvláště je tomu tak ve Francii. V roce 2008 požadovalo návrat vojáků z Afghánistánu 55% Francouzů, k dnešnímu dni je jich už 68%. To jinými slovy znamená, že více než dvě třetiny obyvatelstva nesouhlasí s rozhodnutím Nicolase Sarkozyho vyslat do Kábulu vojenské posily. Tento názor převládá (s 53%) i v presidentově vlastní straně – těmi jedinými, kteří se tak v tomto odlišují od ostatních, jsou příznivci Národní fronty (le Front national), kteří zhruba ve stejném počtu americkou válku podporují.

Od doby vzniku tzv. Mezinárodních sil pro podporu bezpečnosti (International Security Assistance Force – ISAF), ustanovením Rady bezpečnosti OSN 20. prosince 2001, byla úloha francouzské armády omezena na zajištění bezpečnosti Kábulu a jeho přilehlého okolí, na boj s narkomafiemi a účast na „přestavbě“ země. Francie taktéž poskytovala část svých speciálních složek na mise na potírání terorismu. Tento konflikt nicméně velmi rychle změnil svou tvář. Ze začátku vedle sebe fungovaly dvě odlišné vojenské mise: mnohonárodnostní spadající pod ISAF, jež byla pod evropskou kontrolou, a mise americká. Taková dělba dnes již neplatí. Zvrat nastal v srpnu roku 2003, kdy ISAF přešla pod kontrolu sil NATO, což znamenalo přechod pod správu Washingtonu, to v konečném důsledku rozšířilo mandát mezinárodních sil.

Průběh konfliktu se postupně stál čím dál méně kontrolovatelným. Zmatek, který se zde postupem času vytvořil, byl způsoben naprostým nedostatkem koordinace sil a nepřítomností ucelené strategie, jak co se týče cílů, tak v oblasti prostředků. Zatímco Jacques Chirac z Paříže omezil účast francouzských vojáků ve válce na minimum, Nicolas Sarkozy se co nejhorlivěji snaží splnit přání svých amerických přátel. Na summitu NATO v Bukurešti v dubnu 2008 ohlásil navýšení francouzského kontingentu o 700 vojáků. Chvíli poté se Francie rozhodla k opětovnému začlenění do struktur NATO, které se generál de Gaulle rozhodl opustit v roce 1966.

Dnes je v Afghánistánu a v jeho regionu rozmístěno 12 500 francouzských vojáků (množství, které převyšuje velikost německého i italského kontingentu). Tyto útvary pracují v těžkých podmínkách a musejí se potýkat s nepřehlednými operačními podmínkami, jelikož jejich aktivity závisí na podpoře a taktickém zpravodajství sil koalice. 26 francouzských vojáků bylo zabito, deset z nich zemřelo v léčce nastražené v údolí Uzbin 21. srpna 2008.

Odpůrci války hovoří o dvou důvodech pro stažení z konfliktu: tato válka není naše a nelze ji ani vyhrát.
Zatímco vláda nepřesvědčivým způsobem neustále opakuje, že by stažení sil znamenalo jen návrat tálibánského režimu do Kábulu a opětovné usazení al-Káidy v tomto geopoliticky citlivém regionu, Francouzi odpovídají tím, že Tálibán, jenž je vyjádřením kmenové identity Paštunů, dominantního etnika v zemi, není původcem násilí, a že mezi Francií a Afgánci není žádný důvod ke konfliktu.

Nadevše odpůrci války zmiňují, že v regionu nebyla situace nikdy tak špatná jako dnes: mezinárodní síly ztratily za poslední červenec více mužů, nežli v jakémkoliv jiném měsíci od začátku války. President Hamid Karzai, který předsedá slabému a zkorumpovanému vládnímu kabinetu, má jen velmi pochybný mandát a jeho schopnost řídit vlastní zemi je značně omezená (a to na několik velkých měst a klíčových oblastí). Sám bin Ládin nebyl nikdy dopaden. Afgánské obyvatelstvo tak žije v neustálém ohrožení; je necháno napospas místním válečným vůdcům, Tálibánu, regulérním vojenským silám i americké armádě, která při výběru svých cílů projevuje jen minimum ohleduplnosti. Valná většina Afgánců se tak v důsledku vášnivě staví oproti jakékoliv přítomnosti zahraničních vojsk na své půdě. Fiaskem je i boj s pašováním drog, tedy s hlavním zdrojem příjmů Tálibánu: rozloha makových polí se k dnešnímu dni zvýšila na 195 000 hektarů, což je více než velikost území, na kterém se v latinské Americe pěstuje koka.

Zatímco současná americké strategie směřuje k rozšíření konfliktu na západní Pákistán, což pravděpodobně povede k destabilizaci této země, je den ode dne čím dál více jasnější, že tento pro tento konflikt neexistuje vojenské řešení.

V průběhu své návštěvy ve Washingtonu v listopadu 2007 Nicolas Sarkozy prohlásil: „Francie zůstane v Afghánistánu tak dlouho, jak jen to bude potřeba, jelikož to oč se v této zemi jedná, je budoucnost našich hodnot a hodnot atlantické aliance“. Tyto „hodnoty“ se zdají být v souladu s možným otevřením plynovodu, který by měl procházet Afghánistánem, a který by měl jednoho dne spojit Kaspické moře s pákistánským pobřežím Indického oceánu.

Z francouzského originálu publikovaného 15. srpna 2009 na stránce http://alaindebenoist.com přeložil Stanislav Máselník.