Autor: Alex Kurtagić

Čtenáři, který není v těchto kruzích nováčkem, jistě nemusíme dlouze představovat Alaina de Benoista – zakladatele a vedoucí postavu Nové pravice (Nouvelle Droite) a čelního představitele francouzského think-tanku GRECE. Bohužel však z jeho bohaté tvorby čítající okolo 50 knih a 2000 esejů je vzhledem k nedostatku překladů jen zlomek dostupný v anglicky mluvícím prostředí. Vydavatelství Arktos se však tuto mezeru pokouší zaplnit. Dílo s názvem „The Problem of Democracy“ (z francouzského originálu „Démocratie: Le Probleme,“ který poprvé vyšel před 26 lety) je prvním Benoistovým knižním politickým dílem, jež se dočkalo anglického překladu, a zároveň první vlaštovkou z řady zamýšlených publikací tohoto autora pod hlavičkou výše zmíněného nakladatelství.

De Benoist je nesmírně erudovaným a průrazným myslitelem, což ostatně nebývá u osob jeho druhu výjimkou. Narozdíl od svých domýšlivých a intelektuálně zkorumpovaných levicových protějšků však vyniká pozoruhodně srozumitelným a úsporným stylem psaní. Tato kniha toho budiž výmluvným příkladem: Alain de Benoist zkoumá teoretické a praktické aspekty demokracie, analyzuje je ze všech myslitelných i nemyslitelných úhlů pohledu, demystifikuje, dostává se k samému jádru věci a obdařuje čtenáře překvapivými náhledy, a to v rozsahu jen o něco málo přesahujícím 100 stran. Kolik autorů, jež znáte, dokáže něco podobného s takovou odborností a akademickou precizností v tak limitovaném rozsahu, aniž by se uchýlili k produkování nesrozumitelně zhuštěných textů? Takový Homi K. Bhabha by se od něj dozajista mohl pár věcem přiučit.

Ve skutečnosti je tato kniha lepší, než na první pohled vypadá, zvláště když si vezmeme v potaz, že demokracie jako taková se v určitých kruzích nehřeje zrovna na vrcholku popularity. Obal knihy navíc působí matně a neosobně, že by člověk řekl, že se bude jednat a pomalé a nudné čtení. Pravý opak je však pravdou. Jistě, Benoist v určitých bodech čtenáři neříká nic, co by nevěděl nebo netušil v souvislosti s moderními západními demokraciemi, mimo to však odhaluje řadu skrytých a přesto klíčových aspektů fungování našich loutkových vlád, rovněž tak dokazuje, jak jsou běžní občané doslova a do písmene považováni za idioty. Kapitoly zabývající se nedostatky moderní liberální demokracie jsou vskutku fascinující, a to i pro ty čtenáře, již se domnívají, že o problému vědí naprosto vše.

De Benoist svou stať zahajuje zpochybněním zaužívaného pojmu „demokracie“ a demonstruje, jak rozmělněných, cynických, nepřesných, neupřímných a podvodných významů může v dnešní době nabýt, což lze vztáhnout v podstatě na jakýkoli systém vlády, přímými demokraciemi počínaje a totalitárními komunistickými režimy konče. V jeho pojetí je jedinou demokracií hodnou tohoto slova ta athénská, koneckonců její ideoví tvůrci nejlépe věděli, o čem je řeč. Soudě podle tohoto standardu nesplňují moderní demokracie stanovené požadavky, tudíž jsou ve své podstatě něčím úplně jiným.

Rovněž demonstruje, že demokracie není synonymem pro liberalismus, volby, či dokonce svobodu. Právě opak je totiž mnohdy pravdou: moderní volby ve skutečnosti ztělesňují postoupení (a tím i vzdání se) suverenity na úkor skupiny profesionálních politiků, v jejichž světě platí specifická pravidla přežití, a kteří se mohou dopustit v podstatě čehokoli, neboť je chrání takřka absolutní beztrestnost.

Autorovou hlavní tezí je, že skutečná demokracie může existovat výhradně v rámci komunity, jíž stmelují společné hodnoty a historické svazky. Další myšlenka pak hovoří o tom, že čím větším je daný politický svazek, tím silnější typ vlády potřebuje k udržení své celistvosti. Západní liberální demokracie ovládající bezpočetné multikulturní masy jsou ze samé podstaty věci represivní a vyznačují se zvyšujícími se tendencemi k totalitarismu. V této souvislosti bych rád připomněl úryvek ze svého vlastního románu:

„Je jednodušší vydávat zákony v homogenní společnosti, neboť její členové sdílí společný hodnotový žebříček, vysoce heterogenizovaná společnost naopak vyžaduje stoh právních předpisů regulujících každý aspekt jedincova života a rovněž tak i přebujelou a velmi spletitou byrokracii potřebnou k jejich vytváření, dokumentování, rozrůstání, obnovování a vynucování za spoluúčasti vševědoucího dohledového aparátu, neustále monitorujícího lidské chování a nahlašujícího jakoukoli odchylku od normy.“

Při splnění těchto premis je žádoucí, „aby docházelo ke striktním kontrolám těch, kdo přicházejí do Evropy se záměrem se zde usídlit a nikoli k přísnému dohledu nad tím, co lidé žijící v Evropě říkají, píší, čtou, sledují, myslí si nebo publikují, jaké politické strany jim bude dovoleno volit, jakou hudbu budou moci poslouchat a jaké osobní svazky jim bude dovoleno udržovat, jen aby bublající guláš sociálních tlaků neroztrhl hrnec.“

De Benoist taktéž překvapivě tvrdí, že opravdová demokracie je systémem elitářským, nikoli rovnostářským. Rovnost sice existuje mezi jednotlivými občany před zákonem, nicméně takový systém na druhé straně obdařuje každého ze svých občanů rovným právem se stát nerovným. Demokracie není totožná s přirozenou rovností. Ba co více, opravdová demokracie v sobě dle Alaina de Benoista obsahuje myšlenku na přeskupení elit, neboť za předpokladu, že je občanům dána rovná šance se stát nerovnými, nejlepší z nich se vyšplhají na vrchol, zatímco ti nejhorší klesnou ke dnu.

De Benoist tímto volá po fundamentálním porozumění pojmu demokracie a návratu k jeho antickému modelu přizpůsobenému moderní době (ve svém díle pak předkládá některé návrhy, jak by toho mohlo být docíleno). Jeho uvažování je perfektním příkladem toho, kterak je možno být radikálním a tradicionalistickým zároveň.

Sečteno a podtrženo, tato útlá publikace je velmi užitečným čtením a lze ji doporučit komukoli bez ohledu na to, zdali dotyčný demokracii miluje či nenávidí. De Benoist zde totiž mnohé nabízí jak jejím příznivcům, tak i odpůrcům, zvláště přihlédneme-li k tomu, že jejich kritika tohoto uspořádání je mnohdy velmi podobná. „Problém demokracie“ nabízí množství argumentů pro ty, jejichž cílem je vyprovokovat konvenčně myslící spoluobčany k intelektuálně provokativní debatě.

Kniha tohoto druhu by měla být na seznamu politologické literatury na každé západní univerzitě.

Recenze Alexe Kurtagiće Democracy: The Problem vyšla na stránkách Alternative Right dne 30. března 2011.

Autor: Alex Kurtagić

Jednou jsem byl osloven, abych si představil, jak by dnes vypadal svět, kdyby severoameričtí osadníci v 18. a 19. století ignorovali obchod z otroky. Opusťme pro tuto chvíli všechny divoké představy; jedno zůstává jisté, kdyby obchod s otroky neexistoval, současná scéna populární hudby by rozhodně vypadala jinak.

Většina současného tzv. „středního proudu“ je afroamerická svým původem, nebo z něj čerpá. Je vskutku těžké najít dnes v hitparádách alespoň nanomnožství hudby s evropskými kořeny. Fakt, že hudba, odvozená z afroamerických kořenů dnes baví maximum možných konzumentů mainstreamové kultury, má co do činění spíše s politikou a PR nahrávacích korporací, než s kvalitou. Avšak kvalitní tvorbu, vycházející jak z Evropy, tak z druhé strany Atlantiku známe. Tato muzika je živá a dobrá. Jsem šťastný, že můžu dát zprávu o scéně rozvíjející se, čistší a pravdivější než kdy jindy – a kompletně ignorované bezduchou mašinérií MTV a dalšími.

Jak taková hudba zní?

Asi bych měl použít množné číslo, protože zde máme několik žánrů: Neo-Folk, Martial Industrial , různorodé formy extrémního metalu, zahrnující Black Metal, Folk Metal a Viking Metal. Můžu povídat výhradně o autoritách posledních tří zmíněných žánrů, ale bude v širších dopadech mluvit o všech.

Je zjevné, že black, folk a viking metal vzešly z heavy metalu, ale neměly by být, především pro své sofistikovanější textové i hudební vyjádření, dávané s posledním jmenovaným do jedné řady. Texty těchto interpretů totiž mají tendenci čerpat z předkřesťanské mytologie, starověké a středověké historie a mimo jiné tak částečně plnit prázdné studnice vědomostí řady obětí moderní nevzdělanosti. Black metal má poněkud specifické vyjádření – zabývá se různorodými tématy od satanismu, přes sebevražednou misantropii až k silnému nacionalismu, ale obsahově většinou reflektuje pohanskou a neoromantickou senzitivitu a přístup k životu, když dává na odiv a vystavuje na piedestal – nutno dodat, že povětšinou dosti drastickým způsobem – temné emoce a obskurní mystiku. Hudebně jsou tři zmíněné styly celkem komplexní, kombinují vliv klasické a tradiční lidové muziky, výrazné kytarové rify, prezentují vypracovaným muzikálním stylem, ale často také impozantností a excelentní hudebním uměním. A tak zatímco se black metalové kapely projevují na první pohled „pazvuky“, drsným a primitivním zvukem (což je přístup, který čerpá z vlivů ranných punkových kapel), je zde celá řada dalších kapel, jejichž styl a muzika jsou vskutku vybroušené.

Nutno říct, že zmíněné žánry jsou poměrně ideově zaměřené, rozhodně odlišným způsobem, než raně metaloví předchůdci. Heavy metal cílevědomě vyjadřoval témata demonstrující ukazující vlastní, svébytnou filosofii: zabýval se sexem, nehoráznými excesy a pózami, kterými frontmani jednotlivých kapel dávali najevo své pohrdání autoritami a konvencemi. Black, folk a viking metal jsou na druhou stranu více vážné a zajímají se o ty tzv. völkisch témata: rozkódujeme-li jejich texty, tak vidíme, že v jejich umělecké práci a hudbě můžeme najít kompletní odmítnutí principů modernismu a liberalismu. Nekonformní metalisté většinou pohrdají urbánním způsobem života, světoobčanstvím a/nebo rovnostářskými hodnotami naší doby, a stejně tak otřepanou komerční a konzumní kulturou, která s tím jde ruku v ruce. Namísto toho jejich hudba nostalgicky odkazuje témata jako je organicky pojatá společnost, rurální hodnoty, elitismus, hierarchií a hrdinství, spojené s pradávnými evropskými kulturami. Metalová mystická koncepce přírody, krve, půdy a může být vpravdě nazvána „konzervativní revolucí“, spočívající v odmítnutí liberálního řádu a ustanovení nové, obrozené společnosti, postavené na konzervativních principech (a samozřejmě, že termín „konzervativní“ nesmí být chápán jako cokoli spojeného například s dnešní americkou Republikánskou stranou).

Tento konzervativně-revoluční světonázor nachází americkou paralelu činnosti skupiny zvané „Southern Agrarians“, což bylo seskupení literátů a kulturních kritiků, vedených Robertem Penn Warrenem, která oponovali modernismu, urbanismu a industrialismu a také všeobecné trajektorii, kterou Amerika nabrala během dvacátých a třicátých let. Navzdory této „politizaci“ se metaloví hudebníci neangažují v masové politice. Co je pro ně hranicí, je kulturní a duchovní tématika, popřípadě zdroje západního civilizačního úpadku. Zatímco řada rockerů a hippies od šedesátých let participuje na aktivitách kulturní levice, black, folk, či viking metal hovoří o prastarých hodnotách, opěvují válku, válečníky, runy a lidové umění. V takovém světě nemají hodnoty odvozené z průmyslové revoluce a osvícenství žádné místo.

V myslích většiny lidí často převládají naprosto chybné interpretace metalu. Je to fakt, který je zčásti zapříčiněn tím, že mainstreamová média, preferující velice úzký hudebních žánrů, referují o této scéně téměř výhradně negativním způsobem, bez toho, aby si někdy poslechli byť jen jediný tón. Všichni jednohlasně říkají „je to jen kravál“, zatímco jejich mozky masíruje bezduché techno z jejich iPodů. Metal má příchuť hraní si na vlastním písečku, ale realita je větší – speciálně u folk a viking metalu, které jsou úspěšné, plné nápadů a já se osobně hodnotím jako kuriózní fúzi folku a zjedodušené lidové hudby, doplněné perkusemi a elektrickými kytarami.

Je možné vnímat jistou estetickou empatii mezi například mnoha folk metalovými alby a klasickými kompozicemi Holsta, Wagnera, nebo Berlioze. Mezi fanoušky extrémního metalu není sporu o tom, že právě operu a symfonickou hudbu považuje scéna extrémního metalu za klasické předchůdce. Kupříkladu švédská kapela Therion – tady můžeme vidět případ kompletní fúze mezi metalem a operou (Therion má své kořeny v death metalové scéně, ale dnes, jak ukazuje třeba album The Secret of the Runes /Tajemství run/ je velice stěží zařaditelná do nějaké škatulky).

Pochopíme-li sofistikovanost a kvalitu celé řady metalových počinů, není těžké porozumět tomu, proč fanoušci black, folk, nebo viking metalu tak často pohrdají popovou hudbou,  pro její povrchnost, předvídatelnost, jalovost ne-li rovnou nechutnost. A já skutečně věřím, že to co je vytvářeno v rámci různých extrémních metalových stylů je umělecky a technicky mnohem náročnější než dnešní populární hudba. Nadto má metal v sobě určitou dávku trvalosti. Na rozdíl od mainstreamového popu, jehož většina interpretů je po čase naštěstí zapomenuta – nebo je na ně spíše vzpomínáno pouze jako něco, čehož tvorba byla založena primárně na obavách jejich manažerů, zda bude dostatečně cool. Fakt, že je pop mnohem více viditelný a komerčně úspěšnějšíale neznamená, že by ho lidé, pokud by dostali šanci [seznámit se s něčím jiným] preferovali. Tento fakt znamená pouze to, že je popová hudba v přízni masmédií a plutokratů zábavního průmyslu, kteří jsou schopni inzerovat a také prodat jakýkoli odpad. Všudypřítomnost popu udržuje jeho popularitu. Jako mají všichni lidé vrozenou touhu něco vlastnit, pár  si  jich přeje riskovat svoji marginalizaci kvůli udržování staromódních stylů. Popovou pomíjivost nejlépe dokazuje obrovská role kapitálu, který je nutný k inzerci a prodeji, bez toho by svou kulturní dominanci, která je uměle udržovaná, nebyl schopen uskutečnit.

Black, folk, stejně jako viking metalu se dokonce daří dosahovat úspěchů bez mediální podpory a finanční závislosti na sponzorech. A když některé metalové přece jenom získávají finanční podporu, výsledkem jsou impozantní úspěchy. Asi nejlepší příklad je Nightwish, symfonická gothic kapela (s kořeny souběžně v black metalu a křesťanství), která se svými čtyřmi miliony prodaných alb, jednou stříbrnou, jedenácti zlatými a dvanácti platinovými deskami představuje nejúspěšnější finskou kapelu současnosti.

Kapely tohoto žánru, a počítáme-li k nim i projekty neofolku, nebo martial industrialu, jsou v našich problémových časech obrovsky vítané, představují pozvednutí evropského ducha. Nebudu přehánět, když řeknu, že pro mě a pro všechny, kdo se zde na Takimagu věnujeme kulturním tématům, tato muzika představuje, na rozdíl od plytké popové scény, určitou revitalizaci západní civilizace. Dokonce i když na chvíli zapomeneme na všechny „zabijáky policajtů“ a další pózy gangsta rapu, nemůžeme ve svém vlastním celku vidět, jak přínosné všechny kulturní projevy, vzešlé ze Západu – a jak jsou po desetiletí – systematicky narušované a přetavované globální masovou zábavou.

Jeden si říká, jak je zvláštní, že většina současných mainstreamových médií a politického establishmentu si dosud neuvědomuje potenciálních rozvratných elementů a důrazných evropské aspektů této scény, která je stále mimo jejich kontrolu. V každém případě doufejme, že teorie Jacquese Attaliho je pravdivá a že viking metal může reprezentovat hudbu budoucnosti.

Vyšlo v online magazínu Takimag.

Pro Kurtagiće má jeho vydavatelství širší smysl než výhradně hudební, jak uvedl v rozhovoru pro webzine Metal Reviews:

“Taktéž ukazujeme cestu odporu vůči vykořeněné, kapitalistické a kosmopolitní dystopii, kde každý pije Coca Colu, stravuje se v Mc Donaldu, sleduje hollywoodské filmy a sitcomy, čte časopis Hello!, ví, který singl je momentálně číslem jedna v hitparádě, pečlivě sleduje kroky dutohlavých celebrit a podobných kreatur, věří propagandě Associated Press a spolu s ostatními hlupáky si říká ‘ó, jak je ten moderní svět nádherný’.“ Nabízíme hudbu pro seriózní a vnímavou menšinu, jež odmítá vymývání mozků a vynucování politicky korektní konformity systémem, v němž jste pouhým otrokem, jednotkou masového konzumu, izolovaným atomem bezcílně plujícím ve společenské omáčce, manipulovaným sentimentálními emocemi a okázalými triky neúnavných reklamních, módních a zábavních korporací, jehož identita je vymezena čistě prostřednictvím spotřeby, což značí, že je k dostání na trhu. Tento druh hudby v sobě obsahuje tolik postrádané vlastnosti síly, disciplíny, zdravého sebevědomí, hlubokých, čistých a vznešených emocí, kreativity, intelektuálního génia, fyzické impozantnosti a aristoteliánského fundamentalismu.“

Alex Kurtagić je navíc zakladatelem a jediným členem experimentální dark metalové kapely Benighted Leams, jejíž posledním počinem je album s názvem Obombrid Welkins, vydané v roce 2006.

Předmluvy k novele “Mister“ se zhostil čtenářům Délského potápěče nikoli zcela neznámý novopravicový intelektuál chorvatského původu Dr. Tomislav Sunić. Pojednává o “sebevědomém IT konzultantovi, který cestuje do Madridu na týdenní setkání společnosti Scoptic, jež ho najala s účelem zavedení ďábelsky tajemného účetního systému vybaveného umělou inteligencí, který firmu udrží o krok před hrabivými vládními daňovými úřady. Proslulý uvnitř katakomb vědecké komunity a s úžasnou publicistickou bilancí v nejprestižnějžích obchodních a akademických žurnálech předpokládá, že půjde o seriózní byznys pro seriózní organizaci. Jediným problémem je, že žije v pulzujícím přelidněném světě, v němž nic nefunguje: hyperinflace, rozpadající se infrastruktura, nekontrolovatelná zločinnost, politická korektnost, korupce na všech úrovních a globalistická vláda nového světového řádu, odhodlaná kontrolovat , monitorovat a zdaňovat každý aspekt lidského života; proti těmto silám totalitní demokracie se snaží vystupovat okultní undergroundová hnutí, z nichž nejvýznamnější tvoří Esoteričtí hitleristé. Následkem toho všeho nic nefunguje podle plánu a frustrace roste, když vše jde od desíti k pěti. Ve svém prvním románu Alex Kurtagić vypodobňuje temnou a sarkastickou realitu každodenních dopadů života ve světě, ve kterém současným společenským, kulturním, ekonomickým, politickým a demografickým trendům nestojí nic v cestě. Román je plný obskurních informací a moderního kacířství, jeho elegantní próza utápí čtenáře ve své bizarní logice, delirické paranoi a spletitých spekulacích, kdy nikdo a nic není, čím se zdá.“

K románové prvotině Alexe Kurtagiće se rovněž vyjádřil i anglický multifunkční umělec a nonkonformista Troy Southgate: “Kurtagićova novela je šokující reportáží, v níž jsou čtenáři konfrontováni s neuvěřitelně detailním náhledem do nechutně klaustrofobické budoucnosti, v níž současné socioekonomické a justiční trendy divoce vyústí v předpokládané kataklyzmické a devastující vyvrcholení. Jedná se o svět, v němž i nejgrotesknější reklamní plakát Benettonu vyvrhává své útroby po celé ulici, v porovnání s nímž se nechávají zahanbit i zdegenerované společnosti vypodobněné v Pierceových Turnerových denících nebo Merrie England od Colina Jordana. Vyslýchací scény jsou rovněž krásně vykonstruovány, textová minová pole odkazují na konfrontace z očí do očí, jež můžeme najít v jiných dystopických románech týkajících se kulturního totalitaritářství a sociální kontroly. Až by si jeden myslel, že Alex podstoupí nechvalně známou Ludovicovu techniku v Burgessově Clockork Orange nebo se ocitne v okamžiku, kdy si Winston konečně uvědomí, že byl podveden O’Brienem v Orwellově 1984. Autorova próza je skrz naskrz chytlavá, pokud se neorientujete v důležitých tématech, jež jsou na pořadu dne, donutí vás se posadit a do detailu promyslet, jaké efekty nám všem nabízí probíhající machinace západních vlád. Mister je cestou s mnoha zastávkami a zvraty vedoucí skrze útroby bestie, kde nejvyšší cenou je suverenita jedince a vděčný návrat k domovu a svému srdci.”

Nakladatel: Iron Sky Publishing
ISBN: 978-0-9561835-0-7
Formát: 552 stran, 22.9cm x 15.2cm, anglicky, vázaná vazba
Rok vydání: 6. květen 2009

Román můžete objednat u vydavatelství Iron Sky Publishing ZDE.