O.: Pane Dugine, jak nahlížíte na Evropskou unii, co se týče jejího postavení ve světě?

A.D.: Myslím, že Evropa je předurčena k tomu, aby ve světě zastávala významnou geopolitickou úlohu, a co více, Evropská unie by mohla sloužit jako positivní činitel, jelikož evropskou integraci lze vnímat jako vůli evropských národů k překonání omezeností národních-států. Pokud zhod-notíme geopolitickou situaci, můžeme prohlásit, že ve světě neustálých změn dostává koncept suverenity nový obsah. Ani velké státy jako Francie nebo Německo již nemohou zcela zajistit a udržovat svou suverenitu a riskují, že se v krátkém či střednědobém měřítku stanou americkými satelity. Jednotná Evropa, za předpokladu, že by chtěla, by však mocným geopolitickým aktérem být mohla. Nicméně, upřímně, současná EU nemá vůli k obraně svých vlastních geopolitických zájmů a namísto toho sleduje pouze svůj okamžitý ekonomický zisk.

O.: Jakým směrem by dle Vašeho názoru bylo potřeba směřovat vztahy mezi EU a Ruskem?

A.D.: Nejprve je potřeba uvědomit si, že Evropané a Rusové jsou přirozenými spojenci, protože Rusko je kontinentálním státem a stejně jako Evropa má tak ve své podstatě kontinentální identitu. Proto jsou Evropané a Rusové v multipolárním světě ideálními partnery; Rusko dispo-nuje obrovskými zásobami surovin a naopak Evropa ovládá nejnovější technologie, je obdařena výkonným ekonomickým systémem a má druhou nejsilnější ekonomiku na světě. To je i důvod proč věřím, že pokud se Rusko a EU na základě svých společných zájmů spojí dohromady, budou obě strany moci dosáhnout svých cílů. A to by oslabilo Spojené státy.

O.: Je to i důvod, proč se Spojené státy snaží rozštěpit Evropu na Evropu „starou“ a „novou“?

A.D.: Přesně tak. Spojené státy se na východní Evropy snaží vytvořit „jednotnou frontu“. Chtějí z ní vytvořit strategický prostor, který by oddělil Rusko od Evropy, a zároveň hodlají celé toto území ovládnout. Většina východoevropských zemí dnes již neslouží evropských zájmům, ale naopak zájmům Spojených států. To co dělají baltské země, Ukrajina, Polsko, a dokonce i Česká republika, zabraňuje vzniku rusko-evropské aliance. Tyto země jsou sice členy EU, ale nejsou „evropské“ v geopolitickém a strategickém slova smyslu: schází jim evropské myšlení, jsou ho zcela zbaveni, a tím ničí rodící se Evropu. Zde je i důvod, proč Rusko a Evropa musejí spolupra-covat a rozvažovat pouze nad tím, co je v jejich společných zájmech, bez ohledu na odlišná sta-noviska, které mohou zaujímat vůči jiným otázkám.

O.: Jak se v Rusku díváte na plánované připojení Turecka k Evropské unii?

A.D.: Tento projekt je „ďábelský“ z toho důvodu, že škodí do stejné míry Evropě jako Turecku. Udržuji již po nějakou dobu velmi dobré vztahy s několika vysoce postavenými osobnostmi v Turecku a všechny si myslí, že vstup jejich země do EU by zničilo tureckou identitu. Američané ve skutečnosti podporují turecký vstup do EU kvůli tomu, aby oslabili Evropu a zničili Turecko. My, Rusové, máme v současnosti s Tureckem dobré vztahy a úzce s ním spolupracujeme, jelikož to slouží našim společným zájmům, ale o potencionálním vstupu Turecku do EU si nemyslíme nic dobrého.

Vyšlo v magazínu “zur Zeit”, Vídeň, č. 7/2009 a ve francouzském překladu na serveru Euro-Synergies. Český překlad: Stanislav Máselník.

Související články:

1. Strach z Ruska? Ano, ale …

Autor: Alexandr Dugin

Alexandr Dugin o metafyzické válce

Objektivní a vyvážená studie náboženského, kulturního a dějinného údělu židovského národa musí vést k jasnému závěru, který může být zpochybňován jen naprostými pokrytci či diletanty. Tento závěr zní: Židé jsou nositeli náboženské kultury, která se zásadně liší od všech historických forem indoevropské spirituality – od starých árijských pohanských kultů až k hinduismu a křesťanství. Dobrovolná nebo vynucená izolace židovské diaspory od indoevropských národů nemůže být pokládána za náhodnou historickou epizodu a žádný ortodoxní Žid nikdy nebude popírat teologický základ židovské „osobitosti“. Židovská otázka, nehledě na to kým a jak je položena, by měla začínat uznáním následující fundamentální skutečnosti: „Židé jsou pospolitostí, která si chrání tajemství své radikální odlišnosti od jiných národů.” Jestliže toto neuznáváme, pak je prostě nesmyslné mluvit o židovském problému.

Rozdíly mezi národy a pospolitostmi jsou samozřejmě tím, co přísně vzato tvoří jejich podstatu a jejich historickou a duchovní osobitost. Rozdíly mezi etnickými pospolitostmi jsou také prostředkem jak definovat vlastní identitu. Kdekoli byla židovská pospolitost přítomna v indoevropských civilizacích – a zahrnuje to rozmanitost etnických, státních i politických útvarů – byla považována za něco nepříslušného, za něco indoevropskému způsobu myšlení a kultuře hluboce cizího.

Pátrání po metafyzických principech, na nichž je postavena židovská metafyzika a těch, které spojují tradiční indoevropské spektrum společným metafyzickým „stylem”, jednoznačně ukazuje, že stěžejní rozdíl mezi metafyzikou Židů a teologií Indoevropanů spočívá ve způsobu pojímání kosmu. Židovství svět vidí jako výtvor odcizený Bohu, jako exil, mechanický labyrint, v němž putuje vyvolený národ, jehož skutečná mise není ve slavných vítězstvích Jozueho, syna Nunova, nebo proroka Ezry, ale v tvrdých proměnách jeho rozptylu po světě. Zejména diaspora takřka přesně vyhovuje tomuto duchu klasického židovství, který staví nepřekonatelnou propast mezi tvořitele a stvořené.

Indoevropské tradice – včetně křesťanství, které se rozšířilo především mezi indoevropskými národy – jsou založeny na zcela jiném pohledu na vesmír. Indoevropský kosmos je živoucí skutečností, která je spjata přímo s Bohem nebo přinejmenším se synem Božím. I v době nejtemnější, vlčím věku, o němž hovoří nordická tradice, není spojení mezi stvořeným a tvořitelem, mezi obyvateli kosmu a původním chaosem, rozbito. Přetrvává skrze zázrak eucharistie nebo prostřednictvím odvážného a spásného asketismu.

Byl to právě tento základní rozdíl ohledně celkového nazírání, který na počátku stanovil demarkační linii mezi židovským pohledem na svět a indoevropským pojetím posvátného. Ortodoxní Židé pokládají v souladu s jejich vlastními náboženskými a mystickými obzory nežidy za „gojim”. V hojné anglické (židovské) literatuře jsou Indoevropané líčeni jako „naivní a dětinští optimisté”, kteří nechtějí uznat strašlivé tajemství propasti, teologické drama exodu a strašlivá tajemství kosmické diaspory. Indoevropané se ze své strany zase domnívají, že „náboženský pesimismus” Židů deformuje proporce posvátného kosmu, olupuje ho o jeho spásonosné energie, znesvěcuje zemi, prostor i čas.

Je nutné začít na úrovni hledání prvopočátečního a nepřekonatelného rozdílu, který se historicky zpodobnil v etnickém, národním, kulturním, politickém i ekonomickém rozdílu mezi „Židy” a „Řeky”. Také protižidovský charakter křesťanského poselství byl dokonale chápán, jak ortodoxními Židy (což se projevilo už v Talmudu), tak církevními otci a později většinou ortodoxních křesťanských teologů. Naše představy o světě jsou rozdílné, dokonce jsou do jisté míry protikladné. Ještě více: mnohdy se navzájem vůbec vylučují. Ale již pouhé uznání tohoto protikladu pozvedá naši mysl k výšinám ryze metafyzického problému. Formuloval spasitel základní principy našeho nového indoevropského náboženství v opozici vůči farizejům?

Metafyzický dialog s židovskou metafyzikou, židovskou tradicí a židovským duchem by měl nutně začít na nejvyšší úrovni. Není pochyb o tom, že tato smělá srážka dvou metafyzických vesmírů dokáže spíše probudit dřímající sakrální vědomí Indoevropanů než slabé a polovičaté ekumenické smíření na základě oboustranného popření našich hlubokých tradic. Přichází doba, kdy se věci musí nazvat pravým jménem. Síly našich etnických pospolitostí, našich „náboženství”, našich teologických a sakrálních instinktů, brzy vyšlehnou mezi cáry nepřirozených, bankrotářských, ireálných a nic nevysvětlujících doktrín (ať již marxistických, ekonomistických nebo liberálních). Abychom zabránili tomu, že tyto energie neproběhnou po strašlivé dráze slepé nenávisti a temného násilí, musíme již předem vztyčit metafyzické vlajky nevyhnutelného budoucího boje, musíme stanovit rytířská pravidla a nesmíme připustit přeměnu velké a hluboké metafyzické polemiky v „totální válku”, před jejímiž nebezpečími varoval geniální německý právník Carl Schmitt.

Rozdíl mezi metafyzickou a fyzickou válkou je v tom, že první usiluje o vítězství v podobě tradiční syntézy pravdy, zatímco druhá prahne po tom, učinit vítězem jen jednu z bojujících stran. V dramatickém dějinném protikladu árijsko-židovského dialogu nejsou fyzické metody akceptovatelné. Německé koncentrační tábory ukázaly, že lze zničit Židy, ale nikoli židovství. Na druhou stranu chasidští komisaři nebyli schopni přes krvavou genocidu vyhladit obyvatelstvo ruského impéria.

Tyto příklady ukazují, že ani „židovská otázka”, ani „otázka gojimů” se nedá (vy)řešit fyzickým násilím. Co se židovské prohnanosti týče – zbraně “věčných menšin” – dějiny ukazují, že indogermánský duch si vůči ní mnohdy musí přiznat porážku. Židé jsou zase někdy diasporou a jejími pochybnými taktikami zahanbeni a odkrývají “gojimům” strašlivá tajemství „židovského vedení války” (Arthur Koestler, Otto Weininger, Carlo Michelstaedter, Martin Buber atd.).

Doba vyžaduje jednat otevřeně. A proto je tak cenné, že jsou v židovském táboře smělí, ušlechtilí a bystří tradicionalisté, kteří se od tradiční věrnosti k  židovskému náboženství neodchýlí ani o krok a odmítají „taktickou lež” svých náboženských bratří; apelují tím na nás, – nás Indoevropany, nás křesťany, nás domácí – abychom před „posledním bojem” posílili naše vlastní pozice. Je na nich všechno jiné – vypuzená a trpící Šechina je s duchovní elitou Indogermánů a věčným triumfem křesťanské církve nesrovnatelná. Jen jedna věc spojuje naše světy: Zde na pravici, dokonce i v  rozdílných táborech, existuje stejná noblesa, stejný styl cti a spravedlnosti – naopak „liberálové“ jsou oběma světům neznámí, i když se to určitě tolik netýká běžných „pravičáků” jako „konzervativních revolucionářů”, radikálních intelektuálů, tradicionalistů a náboženské elity. Svět židovství je svět nám nepřátelský. Ale náš cit pro árijskou spravedlnost a vážnost naší geopolitické situace vyžaduje porozumět jeho zákonům, pravidlům a zájmům.
Indoevropská elita dnes stojí před titánským úkolem: porozumět těm, kteří jsou nejen kulturně, národně a politicky, ale i metafyzicky jiní. A v tomto případě „rozumět” neznamená „promíjet“, ale „zvítězit“. A to „zvítězit světlem pravdy”.

Autor: Karel Veliký

Kdo je Alexandr Dugin?

Narodil se 7. ledna 1962 v rodině vysokého důstojníka rozvědky. Absolvoval Letecký institut v Moskvě a zpočátku pracoval v archivu KGB, kam ho prý doporučil otec. Politicky začínal koncem 80. let v Národně vlastenecké frontě Pamjať jako novinář. V roce 1994 založil spolu se spisovatelem E. Limonovem Nacionálně bolševickou stranu. Inspirováni Ernstem Niekischem, kterému byli ve 30. letech i nacionální socialisté příliš buržoazní, vytýčili program národní a sociální Ruské revoluce (tzn. „zavést v Rusku moc Rusů, přeměnit ji ze země kolonizované Západem v hrdý a nezávislý stát“; „nastolit majetkovou a hospodářskou spravedlnost“). To bylo v době, kdy se 7 oligarchů, Židů jako Abramovič, Fridman nebo Aven, zmocnilo velké části národního bohatství i médií a stát se propadl do absolutního chaosu.

S Limonovem, který měl postupně odlišné názory na podobu strany a nedostatek smyslu pro jeho hermetické výklady, se Dugin rozešel ještě před koncem Výmarského Ruska. Když pak putinovský režim v soft-formě realizoval program nacionálních bolševiků, přešel z nekompromisní opozice do prokremelského proudu (údajně působil či ještě působí jako „poradce Dumy pro geopolitické záležitosti“, ba dokonce jako přímý poradce Putinův). Koncem roku 2003 stál u zrodu Mezinárodního eurasijského hnutí a Ruské eurasijské strany. Eurasijsmus je dnes považován za nejvlivnější z ruských protiliberálních ideologií.

Co je eurasijmus?

Ruský eurasijmus je v podstatě doktrína osvobozování Ruska od Západu Východem. Původně, tj. v období mezi dvěma světovými válkami, byl ideologií těch poříjnových emigrantů, kteří se nechtěli připojit k tažení Západu proti sovětskému Rusku a v bolševismu přitom spatřovali jen další fázi jeho westernizace započaté kdysi Petrem Velikým (1672 – 1725). Pokračovali tak v slavjanofilské  linii, zároveň však odmítli panslavismus – Slovany prý spojuje pouze jazyková, nikoli kulturní vazba. Mongoly, Tatary a jiné východní („turánské“) národy naproti tomu ctili jako patrony zašlé ruské velikosti! S takovým postojem, včetně otevřenosti vůči islámu nebo buddhismu, nepředstavovali mezi ruskou emigrací víc, než exotický, marginální, nicméně publicisticky aktivní kroužek (který působil i v Praze, kde vycházela Jevrasijskaja chronika, 1925 – 1926, 6. sv., a jiná literatura).

Nacionální bolševismus

Nacionální bolševici byli levicovým křídlem nacionálních revolucionářů, jednoho z 5 základních proudů německé konzervativní revoluce. Od Němců (Niekisch, Paetel) si tento název vypůjčil bílý emigrant Nikolaj Ustrjalov (1890 – ?), aby jím charakterizoval politiku SSSR po vítězství Stalina nad Trockým, který jako Žid platil za kosmopolitu. Ustrjalov, který rovněž pobýval nějaký čas v Praze, patřil k těm emigrantům, kteří už ve 20. letech došli k závěru, že „jedině bolševici mají sílu znovu vybudovat ruskou říši“, a proto je třeba jim pomáhat, „ne protože jsou bolševici, ale protože jde o Rusko.“ Už po zavedení „státního kapitalismu“ (NEPu) se do sovětského Ruska vrátilo více než sto tisíc zklamaných uprchlíků. Jeden z nich, aristokrat a spisovatel Alexej Tolstoj vysvětloval: „V Rusku vane drsný vítr nevůle, ale tady na Západě není nic než úpadek, beznaděj, úzkoprsý materialismus a absolutní demoralizace.“ Ustrjalov, který se vrátil až v roce 1935, zmizel v čistkách o dva roky později, ale SSSR s Ruskem v čele se pod Stalinem a Chruščovem stal opravdu druhou světovou velmocí.

Duginův neoeurasijsmus a neonacionální bolševismus

Sečtělý Dugin jistě o předválečném nacionálním bolševismu věděl, slyšel o něm pravděpodobně i Limonov, když ve Francii přispíval do časopisů, v nichž se setkávali kritikové systému napříč politickým spektrem (L´Idiot International J. E. Halliera a Krisis A. de Benoista); oba také osobně poznali Jeana Thiriarta, jehož organizace Mladá Evropa se již koncem 60. let přihlásila k některým myšlenkám „národního komunismu“ (Ceausescu, Mao, Castro). Název jejich Nacionálně bolševické strany však ze všeho nejvíc odrážel reálné politické rozvrstvení na počátku Jelcinovy éry: totiž alianci nacionálních a sociálních sil proti ideologické a ekonomické okupaci Ruska liberalismem. A také byl dostatečně provokativní!

Ruský eurasijmus a německý nacionální bolševismus Dugin dále propojil s tzv.  integrální tradicí (Guénon, Evola, Parvulescu, Mutti) a některými myšlenkami francouzské Nové pravice. Jeho syntéza je tedy založena na převážně neruských, v případě eurasijsmu dokonce neevropských*, zdrojích – tak jako již slavjanofilové byli především „ruskými dětmi německé romantiky“ (lid, selství, odmítnutí liberalismu, přitakání transcendenci). Na druhou stranu sám pojem konzervativní revoluce se vyskytuje už u Jurije Samarina v roce 1875…

Dnes již Alexandr Dugin o nacionálním bolševismu příliš nemluví, hlavně doma v Rusku, za to ruské státní zájmy zdůrazňuje natolik, že si loni německý „eurasijec“ Martin Schwarz (Eiserne Krone) kladl otázku, zda „je Dugin ještě vůbec náš?“ (Die Vision Eurasien. Jenseits von Nationalismus und Internationalismus). Odpověď byla kladná, i když Mezinárodní eurasijské hnutí, založené 20. listopadu 2003 za účasti delegací 22 států, stagnuje a Eurasijská strana Ruska představuje křehkou platformu neostalinistů, antikomunistických konzervativních monarchistů, ortodoxních fundamentalistů a fašistů. Supraetnické, nebiologické pojetí nacionality (Dugin říká imperiální=říšské) – vlastně ve smyslu SSSR nebo amerického „nationu“ – ji zároveň ostře dělí od představ nacionálně-socialistických skupin nebo etnocentrických iniciativ ruských neopohanských identitářů (Synergon-Rusko, Athenaeum aj.).

Obnova velmocenského postavení Ruska je tak konstantou Duginových snah („geopolitika místo marxismu-leninismu“ – v tom mu sekundují např. profesor Igor Panarin, děkan fakulty mezinárodních vztahů, nebo Natalie Noročnická s knihou Rusko a jeho místo ve světě). I když jsou jeho výklady značně heterodoxní, přejal Dugin pravoslavnou ideu Třetího Říma. Vlastenectví a pravoslaví jsou totiž v Rusku dosud nejživější morální alternativou konzumní ideologie Západu, kde je dávno realitou i pro ty, kteří ji popírají.

* islámský pan-turanismus

Kdo je Putin, co je nacionální bolševismus a proč neházet islám do jednoho pytle.

Vážený pane Dugine, děkujeme za Vaši ochotu odpovědět na několik našich dotazů. Rád bych začal s otázkami k politické situaci a potom bych se blížeji zabýval apokalyptickou situací Ruska a následně celé zeměkoule. Tedy, má první otázka: Kdo je prezident Putin, co je jeho agenda a jaké jsou jeho vyhlídky?

Dugin: Na to se nedá tak jednoduše odpovědět. Putin je typický kágébák. To znamená vlastenec, etatista, zastánce velkoruské ideje. Na druhé straně je obklopen liberály a zápaďáky, na kterých je závislý. Prohlašuje, že Rusko je evropská země; obdivuje německou kulturu. Ale neskrývá averzi vůči světové politice USA.

Existují různé možnosti, jak se Putin může v budoucnu rozvíjet: na jedné straně osvobození od liberálních vlivů a směřování k euroasijské, nacionálně-sociální myšlence, anebo zachování status quo s nelogickým, čistě pragmatickým využíváním liberalismu spojeného s vlasteneckou rétorikou.

A co je se Zjuganovem? Charles Clover ve Foreign Affairs, časopisu CFR (Council on Foreign Affairs), napsal, že Zjuganov více či méně realizuje Vaše geopolitické ideje.

Dugin: Zjuganov je levicový eurasijec. Prezidentem Ruska se nikdy nestane. Z toho důvodu může sotva co Německu nabídnout. Zjuganovovy knihy jsou plagiáty mých textů. Proto je teoreticky proněmecký, ale především je oportunistou a pochybuji, že své vlastní knihy vůbec čte, protože jsou jasně psány negry – literárními nádeníky.

Jak vidíte budoucí vývoj mezi Ruskem a islámskými zeměmi uvnitř a mimo jižní hranici?

Dugin: Islám netvoří geopolitickou jednotu. Existuje eurasijský islám v Iránu, v Libanonu; to je obecně vzato šíitský a socialistický islám stejně jako súfismus. Tento islám je přítelem Ruska. Vahabitský islám v Saudské Arábii, sunitští Čečenci a Pákistánci jsou atlantičtí a proameričtí. Tento islám je nepřítelem Ruska.

Jak může reakce nebo revoluce jednat v těchto dobách naprosté ekonomizace politickými prostředky? Nebo váš nacionální bolševismus tak moc jako politiku nevidíte? A když ne, co je jeho základ. Náboženství, rasa nebo co jiného?

Dugin: Nacionální bolševismus je nauka, která se snaží sjednotit všechny protiliberální a protiatlantické síly. Je osnovou teorie absolutní revoluce. Je filozofickou metodou, odpovědí na postmoderní výzvu, je něčím politickým, metafyzickým a metapolitickým zároveň. Nacionální bolševismus má svoji vlastní ekonomickou vizi, která zahrnuje všechny hospodářské alternativy k liberálním koncepcím od Johna Maynarda Keynese až ke Karlu Marxovi, od Friedricha Lista až k Schmöllerovi a Josephu Aloisu Schumpeterovi, od ekologických trendů až k představám Silvia Gesella. Ekonomie není nic jiného než jazyk. A v tomto jazyce se dá svobodně vyjádřit jakákoli myšlenka. Protože se stala ohniskem moderních zájmů, jsme povinni naše úsilí koncentrovat právě na vypracování ekonomické alternativy k liberalismu. Potřebujeme v těchto oblastech kreativitu, ne opakování starých dogmat.

Všechna opravdová náboženství se musí sjednotit v boji proti „Novému světovému pořádku“, který je manifestací Antikrista, Dajjala, Samaela, Goga a Magoga, Kali-jugi, Ragnarökru, Rithursi atd. Ortodoxní církev a především starověrci této identifikaci rozumí lépe než druzí. Ale tento náboženský a eschatologický model může být právě tak interpretován sekulárním způsobem, protože jména zla jsou početná.

Rasa dnes neznamená nic. Rasismus je třeba odmítnout. Všechna etnika ze všech zemí světa: společně proti liberalismu, USA, „Novému světovému pořádku“. USA musí zemřít.

Mockrát děkujeme za rozhovor.

Zdroj: Junges Forum 1/2004 (Eurasien über alles); Vydal: Regin Verlag + Synergon Deutschland

Sergej Markov, ředitel Institutu politických studií, člen prezidentského Výboru pro rozvoj občanské společnosti a lidských práv, docent politologické fakulty při filosofické fakultě moskevské státní university M.V. Lomonosova:

“Nejdůležitější události roku 2007 – diskuse ohledně Kosova, jež je schopná podstatně změnit světovou situaci. V této souvislosti bych zmínil rozhodnutí Spojených států a Evropské unie uznat jeho nezávislost. Druhá – íránská krize, která obsahuje jak vzrůstající riziko plánovaného vojenského zásahu, tak i následně zprávu CIA o pozastavení jaderného programu. Není doposud jasné, jak na tuto zprávu lze pohlížet – jestli je to skutečné odstoupení od záměru bombardovat Írán, nebo jestli je řeč o oslabení ostražitosti Íránu před začátkem války. Třetí – prezidentské volby ve Francii, které daly podnět hovořit o formování nové konzervativní vlny v Evropě. Čtvrtá – podpis konstituční smlouvy Evropské unie v Lisabonu. Pátá – mnichovský projev Vladimíra Putina, vytyčující novou ruskou (zahraniční) politiku, jako alternativu politice Spojených států. Šestá – zesílení vojenského tlaku Spojených států a zlepšení situace v Iráku. Také bych chtěl upozornit na neúspěch rozhovorů o reformě Světové obchodní organizace (WTO).

V příštím roce, za prvé, očekávám krizi ve vztazích Ruska se Západem. Dozrálo velmi mnoho důvodů pro tuto krizi – Kosovo, CFE (Smlouva o konvenčních ozbrojených silách v Evropě), otázky energetické strategie, tranzitní trasy plynu, otázky postsovětského prostoru (státy bývalého Sovětského svazu), OSCE (Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě). Za druhé, prezidentské volby ve Spojených státech a možná změna americké zahraniční politiky. Není vyloučeno, že nová administrace bude více konzultovat svůj postup s Evropou. Za třetí, kosovská krize, která může vyostřit destabilizaci situace na Balkánu a v řadě dalších oblastí na světě. Kromě tohoto, je možná začátkem roku i krize v Gruzii, jelikož ani jedna strana nevěří té druhé a chystá se k silovému řešení. Očekává se také zhoršení energetických problémů a ratifikace konstituční smlouvy Evropské unie.

Zdá se mi, že nedojde k velkým kataklyzmatům, nicméně budou převládat negativní zprávy. Vzrůstá chaos, mocnosti nemají sladěnu politiku. Každá z nich – Rusko, Spojené státy, Evropská unie a Čína – nemají jasnou linii. Tím spíše se nedá mluvit o tom, že je u nich nějaká společná linie. Před našima očima dochází ke krizi mezinárodního práva a v příštím roce může dojít k jejímu prohloubení”.

Michajl Leontěv, ekonom, šéfredaktor časopisu “Profil”, autor televizního seriálu “Velká hra”, vedoucí televizního pořadu “Odnako” na Prvním kanále:

“Především bych chtěl poukázat na všem viditelný návrat Ruska do světového dění během roku 2007, v úloze jednoho z vedoucích hráčů. Samozřejmě k tomu nedošlo během jednoho roku, nicméně v minulém roce to bylo viditelné jak v politice, tak i v ekonomice. Rusko – to je výjimečný stát. Jako jediný na světě zaujímá pozici protiváhy Spojeným státům. Ve skutečnosti totiž, ani Čína, Indie nebo Evropa toho nejsou schopny. Díky tomuto může Rusko vybírat politické dividendy od těch, které americká hegemonie utlačuje.

Kosovo – opomíjená stránka světové historie, přitom v příštím roce mu budu vyhrazeno viditelné místo. je těžké se k tomu vyjadřovat v souvislosti s minulým rokem. Hnisavá rána, která dozrála během roku 2007 se příštím roce otevře. Ještě jednu velkou zahraničně-politickou událost můžeme čekat v roce 2008 – zmrazení geoekonomické integrace Ruska s Evropou.V mnohém je toto způsobeno chováním Francie a Německa na světové politické scéně. Vzdali se polosuverénní politiky, která byla nesamostatná, což znamená podřízená Spojeným státům.

V roce 2008 může dojít k zajímavým událostem v západní a střední Asii. Tady obzvláště vyniká problém íránského jaderného programu. Zajímavý je i problém Libanonu – zde vzniklo spojenectví mezi Íránem, Sýrií a částí hnutí Hamás. Silně protizápadně je zaměřena energetika v řadě muslimských států. Současně však řada sunnitských států je připravena uzavřít spojenectví s Izraelem. Upozorňuji také na nestabilitu Pakistánu.

Celkově chci říct, že nová konfigurace blízkého a středního Východu – je jedno z hlavních očekávání roku 2008. Kurdský, palestinský, pákistánský a vůbec největší, íránský problém – všechny tyto problémy mohou explodovat. Tento nenáhodný nenáhodný proces závisí na vůli Spojených států. A vůle Američanů k tomuto výbuchu, v kontextu nastávajících prezidentských voleb a v kontextu nadcházející světové finanční krize, je obrovská. Za určitých podmínek může také začít Třetí světová válka – to jsem neřekl já, ale George Bush. Spojené státy provokují nekontrolovatelné procesy a myslí si, že si mohou v klidu sedět za oceánem. Tak tedy toto jsou hlavní očekávání od roku 2008″.

Boris Makarenko, zástupce ředitele Centra politických technik:

“Rok 2007 nebyl ani tak bohatý na události. Byl to spíše rok “pozičních bojů”, protože ani v otázce Kosova, ani v problému protiraketové obrany (PRO) ani ohledně Íránu nedosáhlo Rusko velkých úspěchů, nebo nezdarů. Náš stát jen prostě hájil svoje zájmy. Sem bych zařadil i Putinův mnichovský projev, což byl jeden z posunů ruské diplomacie. Kromě tohoto, pozitivní udalost – bezesporu, Olympiáda v Soči.

Domnívám se, že v roce 2008 dojde k řešení otázky Kosova, které bude místem konfliktu. V ostatních směrech neočekávám nic obzvláště zajímavého. Pro ruskou diplomacii budou veškeré události spojeny tím či oním způsobem s nezávislostí Kosova.

Co se týká postsovětského prostoru, hlavní událostí se může stát to, pokud se potvrdí doposud rozporné informace o podpisu Konstituční smlouvy Ruska a Běloruska. Kromě toho, jestli začnou praktické kroky ve výstavbě plynovodu kolem Kaspického moře, to bude také významná událost”.

Alexandr Dugin, vedoucí Mezinárodního euroasijského hnutí, ředitel Centra geopolitických expertíz:

“Myslím, že nejvýznamější událostí loňského roku byl projev prezidenta Putina v Mnichově, který fakticky změnil geopolitickou podobu světa. Do té doby se v tichosti předpokládalo, že unipolární svět, kterému dominují Spojené státy, je samozřejmostí o které by se nemělo pochybovat. O tom, že by to tak nemělo být, nebylo obvyklé otevřeně mluvit. O tomto mluvili jen “ztroskotanci” světové politiky – prezidenti Íránu a Venezuely, Mahmúd Ahmadenížád a Hugo Chávez. Když o tom promluvil prezident druhé nejvyzbrojenější země na světě, přičemž ale země demokratické a nikterak marginální stalo se to, že Putin strhl jakousi pečeť mlčení a těm samým Spojeným státům začal klást otázky.

Nadcházející rok bude pro Rusko velmi složitý, vzhledem k objektivním potížím spojeným s výměnou hlavy ruského státu. Naši protivníci, především Spojené státy, se tohoto snaží využít. Mají dobře vyzkoušené metody destabilizace politické situace. Kromě “barevných revolucí” existuje ještě velké množství způsobů jak destabilizovat situaci v Rusku. Například, uplácení zkorumpovaných elit, nebo odborníků. Tato vlivová síť bude aktivizována.

Putin obnovil naši suverenitu, ale hrozba její ztráty nadále zůstává. Katastrofě je možné se vyhnout, nebo v krajním případě, zmírnit a zdolat. Znovu třímáme v rukou osud našeho státu, o který jsme málem přišli v devadesátých letech. Člověk by chtěl, aby skvělé okamžiky Putinova mnichovského projevu neskončily”.

Článek Россию ждет кризис в отношениях с Западом (прогнозы на 2008 год) byl převzat ze stránek Pravda.ru.