Autor: Robert Steuckers

Rusko bylo po celou jeho historii odloučeno od evropského vývoje. Jeho nacionalismus a národní ideologie je poznamenána ambivaletním vztahem mezi přitakáním a odmítnutím, zčásti Evropy, Západu jako celku.

Známý italský slavista Aldo Ferrari poukázal na fakt, že v období od 10. do 13. století byla Kyjevská Rus plně začleněna do středověkého ekonomického systému. Tatarská invaze odtrhla Rusko od Západu. Koncem třináctého století vzniklo Moskevské velkonížectví, které vytlačilo zbylé pozůstatky po tatarském vpádu. Rusko na sebe začalo pohlížet jako na novou ortodoxní Byzanc, odlišnou od katolického a protestantského Západu. Vítězství Moskvy zahájilo ruský postup směrem k rozsáhlým oblastem Sibiře.

Růst moci Petra Velikého, vláda Kateřiny Veliké a politická situace 19. století zapříčinily pozvolné znovunavazování styků se Západem. Mnozí soudí, že komunistická revoluce stála u zrodu nové fáze autarkické izolace a odzápadnění, a to vše navzdory západnímu původu její vůdčí ideologie – marxismu. Avšak ani pozápadňování země, k němuž došlo v průběhu 19. století, se nesetkalo s jednoznačně kladným přijetím. Na začátku 19. století po celém Rusku mocně kvetla všemožná fundamentalistická, romantická a národní hnutí, která proti „okcidentalismu“ stavěla „slavjanofilství“. K zásadnímu rozporu mezi levicí a pravicí došlo právě v Rusku v období rozpuku německého romantismu. Tento konflikt je v Moskvě stále živý, když i dnes dochází k mnoha bouřlivým debatám na toto téma.

Vůdčí osobností okcidentalistů 19. století byl Pjotr Čaadajev. Naopak k nejvýznamnějším postavám slavjanofilského proudu patřili Ivan Kirejevskij, Alexej Chomjakov a Ivan Aksakov. Ruský okcidentalistický směr měl vícero odnoží: liberální, anarchistickou a socialistickou. Slavjanofilský proud stavěl svou ideologii na dvou základních pilířích: ortodoxním křesťanství a rolnických komunitách. Když pomineme propagandistické výrazivo, jádro tohoto směru spočívalo v autonomii národních církví a divokém antiindividualismu, jenž na západní liberalismus, zejména pak jeho anglosaskou variantu, pohlížel s neskrývaným opovržením.

V průběhu následujících desetiletí se toto rozdělení čím dál tím více prohlubovalo. Některé levicové proudy začaly tíhnout k ruskému partikularistickému antikapitalismu a anarchisticko-rolnickému socialismu. Slavjanofilská pravice se proměnila v panslavistické hnutí podněcující ruské expanzivní zájmy na Balkáně (podporovala Rumuny, Srby, Bulhary a Řeky proti Osmanské říši).

Právě k panslavistům se řadil i filosof Nikolaj Danilevskij, autor provokativního historického panoramatu vyobrazujícího Evropu coby společnost zestárlých lidí zbavených své životní energie, Slovany naopak vnímá jako falangu mladých lidí, jejichž osudem je vládnout světu. Pod ruským vedením musí Slované dobýt Konstantinopol, obnovit historickou roli Byzance a vybudovat nezničitelné impérium.

V kontrastu k Danilevského programu usiloval filosof Konstantin Leonťjev o alianci mezi silami islámu a ortodoxního křesťanství proti kvasícímu liberálnímu rozkladu přicházejícímu ze západu. Stavěl se proti všem formám konfliktu mezi Rusy a Osmany na Balkáně, neboť společného nepřítele viděl v Anglosasech. K Leonťjevovým vizím se stále hlásí i mnoho dnešních Rusů.

Nelze nezmínit ani Dostojevského dílo Deník spisovatele, v němž autor rozvíjí podobné teze (hovořící o mladosti slovanských národů a perverznosti liberálního Západu), k nimž navíc připojil radikální antikatolicismus. Z Dostojevského čerpali inspiraci především němečtí „národní bolševici” v období Výmarské republiky (Niekisch, Paetel a Moeller van den Bruck, jenž byl zároveň jeho překladatelem).

V návaznosti na vybudování transsibiřské magistrály pod energickým vedením ministra Witteho se rozvíjela pragmatická a autarkická ideologie „eurasianismu”, mající za cíl podřídit náboženství ruské kontrole, ať již prostřednictvím cara nebo sovětského vůdce. Mezi eurasianistické ideology patřili například Trubeckoj, Savickij nebo Vernadskij. Rusko pro ně nepředstavuje východní část Evropy, nýbrž samostatný kontinent, rozkládající se v centru „Světového ostrova”, britským geopolitikem Halfordem Johnem Mackinderem nazývaného „Heartland”. Pro Mackindera ten, kdo ovládal Heartland, ovládal celý svět. Heartland, zejména pak oblast rozkládající se od Moskvy k Uralu a od Uralu k Bajkalu, bylo území vskutku nedostupné pro námořní mocnosti představované Anglií a USA. Mohly tak být snadno drženy v šachu. Sovětská politika, zejména pak v období studené války, naplňovala největší Mackinderovy obavy a učinila rusko-sibiřské jádro SSSR takřka nedobytným, a to bez ohledu na to, že se pohybujeme v éře nukleární energie, letectví a střel mezikontinentálního doletu. Toto „posvěcení srdce SSSR“ je demonstrací polooficiální ideologie Rudé armády z dob Stalinových a Brežněvových.

Imperialističtí neo-nacionalisté, národní komunisté a vlastenci vyčítali Gorbačovovi a Jelcinovi právě likvidaci východoevropských, ukrajinských, baltských a středoasijských předpolí tohoto centra země. Takovéto jsou zhruba hlavní teze dnešního ruského nacionalismu, jehož početné odnože oscilují mezi populistickou slavjanofiskou pozicí (tzv. „narodniki“, což je termín odvozen od ruského slova „narod“ – lid), panslavismem a eurasijskou doktrínou. Aldo Ferrari dělí současný ruský nacionalismus do čtyřech podskupin: a) neo-slavjanofilové, b) eurasianisté, c) národní komunisté, d) etničtí nacionalisté.

Neoslavjanofilové se převážně rekrutují z řad stoupenců myšlenek Alexandra Solženicyna. Ve své stati „Jak obnovit naše Rusko“ psané z exilu v USA spisovatel horuje pro ozdravnou kúru země: Rusko musí upustit od všech imperiálních tendencí a uznat plnou samostatnost a právo na sebeurčení periferních národů. Solženicyn prosazoval federaci tří velkých slovanských národů bývalého SSSR: Ruska, Běloruska a Ukrajiny. Zajištění maximalizace rozvoje sibiřských oblastí spatřoval ve vytvoření malých demokratických komunit, beroucích si částečnou inspiraci ze švýcarského modelu. Stoupenci odlišných neo-nacionalistických proudů mu vytýkají, že jeho teze v praxi představují znetvoření imperiální otčiny a propagaci ruralistických utopií, jež by v dnešním hypermoderním světě byly nerealizovatelné.

Eurasianisty je možno nalézt ve všech možných koutech ruského politického života. Odvolávají se na filosofa Lva Gumiljova, který představuje ruskou obdobu Oswalda Spenglera, podle něhož historické událostí korespondují s mírou vášně prostupující jednotlivé národy. Když jsou lidé plni vzrušení, jsou schopni velkých činů. Jakmile však vnitřní rozechvění upadne, národy upadají a umírají. Právě takový je podle něj osud západu. Sovětské hranice představují pro Gumiljova nedotknutelnou veličinu, nicméně nové Rusko se dle něj musí orientovat cestou etnického pluralismu. Cílem tedy není rusifikace periferních oblastí, jejich obyvatelé se však mají stát nerozbornými spojenci „imperiálního lidu.“

Gumiljov, jenž zemřel v červnu roku 1992, interpretoval Leonťjevovy teze v sekulární rovině: Rusové a turkické národy střední Asie mají společnou cestu bez ohledu na náboženské rozdíly. Gumiljovův odkaz lze v dnešní době nalézt především na stránkách novopravicového časopisu Elementy, vedeného Alexandrem Duginem, rovněž tak i v periodiku Den (День), které po zákazu v říjnu roku 1993 změnilo název na Zítřek (Завтра), novinách Alexandra Prochanova a nejrůznějších článcích nejvýznamnějších vlasteneckých spisovatelů a novinářů. Mimoto se s ním však můžeme setkat i v určitých muslimských kruzích okolo Islámské strany obnovy Gajdara Džemala. Což je však ještě více překvapující, mezi eurasianisty patřili i dva členové Jelcinova poradního týmu Rahr a Tolz. Jejich rady a připomínky však byly jen málokdy vyslyšeny.

Podle Alda Ferrariho hájí národní komunisté kontinuitu Sovětského státu jako historickou identitu a autonomní geopolitický prostor, je jim však zároveň jasné, že se již nelze opírat o marxistickou doktrínu. V dnešních podmínkách jsou zastánci „třetí cesty”, v níž hlavní roli hraje koncept národní solidarity. Je to případ zejména předsedy Komunistické strany Ruska Gennadije Zjuganova.

Etničtí nacionalisté čerpají inspiraci v ruské extrémní pravici předcházející rok 1914, jež usilovala o zachování „etnické čistoty” národa. V jistém smyslu jsou xenofoby a populisty. Usilují, aby se přistěhovalci z Kavkazu vrátili do svých rodných končin a zároveň jsou podle ruské tradice horlivými antisemity.

Ruský neonacionalismus je zakotven v tradicích nacionalismu 19. století. Neoruralisté 60. let 20. století, mezi jejichž představitele se řadí mimo jiné Valentin Rasputin, Vasilij Bělov, Solukin nebo Fjodor Abramov, komplexně odmítali západní liberalismus, stavějíce na autentickém konzervativním revolucionářství, a to vše s posvěcením sovětských mocenských struktur! Literární magazín Naš Sovremenik”se stal hlavním semeništěm této ideologie kombinující neoortodoxní vlivy, ruralismus a konzervatismus a prosazující etické a ekologické hodnoty. Komunismus podle jejich názoru vymýtil “mýtické povědomí” a stvořil společnost kompletně vyprázdněných amorálních monster, připravených akceptovat západní fatamorgány. Tato „konzervativní revoluce” se pak potichu počala realizovat, zatímco na západě byla v plném proudu „maškaráda” roku 1968 (na níž má svůj podíl i De Gaulle), jež zrodila kulturní katastrofu, jejímiž následky trpíme dodnes.

Ruští konzervativci rovněž učinili přítrž komunistické fantasmagorii v podobě „progresivního pojetí historie.” Komunisté ruské minulosti hlásali revoluci bez ohledu na cokoli a o zbytek se nestarali. „Progresivní a selektivní interpretaci” konzervativci oponovali prostřednictvím „specifického proudu”, připisujícího stejnou důležitost všem ruským národním tradicím, který fatálně relativizoval lineární koncepci marxismu.

Bibliografie:

Aldo FERRARI, Radici e prospettive del nazionalismo russe, in Relazioni internazionali, leden 1994.
Robert STEUCKERS (éd.), Dossier «National-communisme», in Vouloir, n°105/108, červenec-září 1993.
Gerd KOENEN/Karla HIELSCHER, Die schwarze Front, Rowohlt, Reinbeck, 1991.
Walter LAQUEUR, Der Schoß ist fruchtbar noch. Der militante Nationalismus der russi­schen Rechten, Kindler, München, 1993.
Mikhaïl AGURSKI, La Terza Roma. Il nazionalbolscevismo in Unione Sovietico, Il Mulino, Bologne, 1989.
Alexandre SOLJENITSYNE, Comment réaménager notre Russie?, Fayard, Paris, 1990.
Alexandre DOUGUINE (DUGHIN), Continente Russia, Ed. all’insegna del Veltro, Parme, 1991. Ukázka vyšla v magazínu Vouloir n°76/79, 1991, L’inconscient de l’Eurasie. Réflexions sur la pensée «eurasiatique” en Russie.
Alexandre DOUGUINE, La révolution conservatrice russe, rukopis, ukázky publikovány v magazínu Vouloir.
Konstantin LEONTIEV, Bizantinismo e Mondo Slavo, Ed. all’insegna del Veltro, Parme, 1987 (trad. d’Aldo FERRARI).
N.I. DANILEVSKY, Rußland und Europa, Otto Zeller Verlag, 1965.
Michael PAULWITZ, Gott, Zar, Muttererde: Solschenizyn und die Neo-Slawophilen im heutigen Rußland, Burschenschaft Danubia, München, 1990.
Hans KOHN, Le panslavisme. Son histoire et son idéologie, Payot, Paris, 1963.
Walter SCHUBART, Russia and Western Man, F. Ungar, New York, 1950.
Walter SCHUBART, Europa und die Seele des Ostens, G. Neske, Pfullingen, 1951.
Johan DEVRIENDT, Op zoek naar de verloren harmonie – mens, natuur, gemeenschap en spi­ritualiteit bij Valentin Raspoetin, Mémoire, Rijksuniversiteit Gent/Université d’Etat de Gand, 1992 (nevydáno).
Koenraad LOGGHE, Valentin Grigorjevitsj Raspoetin en de Russische traditie, in Teksten, Kommentaren en Studies (TEKOS), n°71, 1993.
Alexander YANOV, The Russian New Right. Right-Wing Ideologies in the Contemporary USSR, IIS/University of California, Berkeley, 1978.
Wolfgang STRAUSS, Rußland, was nun?, Österreichische Landmannschaft/Eckart-Schriften 124, Vienne, 1993.
Pierre PASCAL, Strömungen russischen Denkens 1850-1950, Age d’Homme/Karolinger Verlag, Vienne (Autriche), 1981.
Raymond BEAZLEY, Nevill FORBES & G.A. BIRKETT, Russia from the Varangians to the Bolsheviks, Clarendon Press, Oxford, 1918.
Jean LOTHE, Gleb Ivanovitch Uspenskij et le populisme russe, E.J. Brill, Leiden, 1963.
Richard MOELLER, Russland. Wesen und Werden, Goldmann, Leipzig, 1939.
Viatcheslav OGRYZKO, Entretien avec Lev GOUMILEV, in Lettres Soviétiques, n°376, 1990.
Thierry MASURE, De cultuurmorfologie van Nikolaj Danilevski, in Dietsland Europa, n°3 et n°4, 1984 (francouzsky vyšlo v magazínu Vouloir).

Článek Roberta Steuckerse Fondements du nationalisme russe vyšel původně na stránkách Euro-Synergies, překlad pochází z anglické verze Foundations of Russian Nationalism, publikované na stránkách Counter-Currents Publishing.

6. IDEOLOGIE

Ideologie, kterou jsme zdědili, není jen zpuchřelá a beznadějně zastaralá, avšak i ve svých nejlepších dekádách se zmýlila ve všech předpovědích a nikdy nebyla vědou.

Je to primitivní, povrchní hospodářská teorie, která tvrdila, že tvůrcem hodnot je pouze dělník a neuznávala podíl organizátorů, inženýrů, dopravy, odbytového systému. Zmýlila se, když předpovídala, že proletariát bude v systému buržoazní demokracie vždy utlačován a nikdy ničeho nedosáhne – kéž bychom ho však dnes mohli tak nasytit, obléci a dopřát mu tolik volného času, jak se tomu všemu těšil za kapitalismu! Neměla pravdu, tvrdila-li, že blahobyt evropských zemí spočívá na koloniích – jen co se od svých kolonií osvobodily, začaly tyto země uskutečňovat „hospodářské zázraky”. Přestřelila, když prohlašovala, že socialisté nemohou uchvátit moc jinak než ozbrojeným převratem. Přepočítala se v předpokladu, že k těmto převratům dojde nejdříve v průmyslově vyspělých zemích – a zatím tomu bylo právě naopak. A že revoluce vbrzku zachvátí celý svět a že záhy budou státy odumírat – další naprostý omyl, naprostá neznalost lidské povahy. A stejně tak nevyšlo, že války jsou vlastní jen kapitalismu a skončí s jeho zánikem – a již jsme zažili zatím nejdelší válku 20. století, a nebyl to kapitalismus, kdo patnáct dvacet let odmítal jednat o příměří; Bůh nedopusť, abychom se stali svědky nejkrutější a nejkrvavější ze všech válek, které kdy lidstvo vedlo – válečného konfliktu mezi dvěma komunistickými supervelmocemi! Tato teorie už v roce 1848 pohřbila nacionalismus jako „přežitek” – ale najděte na světě mocnější sílu! A podobné tomu bylo i jinde, bylo by únavné všechno vypočítávat.

Marxismus nejen že není přesný, nejen že není vědou a nejen že nepředpověděl ani jedinou událost v číslech, v množství, v časových či prostorových měřítcích (což dnes hravě zvládnou elektronické přístroje, třeba na úseku sociálních výhledů, a ty přece nejsou řízeny marxismem), nýbrž i šokuje svou ekonomicko-mechanickou hrubostí, s jakou se pokouší vysvětlit tak velejemnou bytost, jíž je člověk a ještě složitější mnohamilionový kolektiv – společnost. Jen chamtivostí jedněch, zaslepeností druhých a touhou věřit v něco u dalších je možno vyložit tento krutý žert 20. století – jak může mít zdiskreditované, zkrachované učení ještě tolik stoupenců na Západě! U nás jich je nejméně! My, kteří jsme je ochutnali, volky nevolky to jen předstíráme…

Jak jsme předtím viděli, ne váš zdravý rozum, nýbrž dědictví zastaralého Pokrokového Učení vám navěsilo na krk mlýnské kameny, které vás táhnou ke dnu. Kolektivizace. Znárodnění drobných živností a služeb (což učinilo život řadových občanů nesnesitelným – jenže tohle vy na své kůži nepociťujete; důsledkem byl růst zlodějství a vrstvení lži na lež i v každodenním běhu hospodářského života – a proti tomu jste bezmocni). Nezbytnost vybičovat rozvoj vojenství, aby se dala dělat působivá mezinárodní gesta, a to tak, že veškerý vnitřní život šel od pěti k jedné a že se ani za 55 let nenašel čas ovládnout Sibiř. A narušování průmyslového rozvoje a přestavby technologie. A náboženské pronásledování, což je sice z hlediska marxismu velmi důležité,/* ale pro prakticky založené vůdce státu nesmyslné a nevhodné – s pomocí povalečů, poštvaných proti nejsvědomitějším pracovníkům, jimž jsou podvádění a zlodějství cizí – výsledkem pak je, že trpíme všeobecným podváděním a zlodějstvím. Pro věřícího je víra tím nejcennějším, hodnotnějším než potrava, jíž si plní žaludek. Zamysleli jste se již, proč miliónům svých nejlepších poddaných berete vlast? Jako vůdcům státu vám to může být jen na škodu, ale přece to děláte, postupujete automaticky, mechanicky, protože marxismus vám to ukládá. Žádá od vás, představitelů supervelmoci, abyste o svém jednání skládali účty kdejakým hostům, kteří přijedou ze vzdálených zemí – vůdcům málo vlivných, bezvýznamných komunistických stran z druhé poloviny světa, pro které jsou osudy Ruska až na posledním místě.

Začít najednou žít bez navyklé ideologie se zdá být hrozným krokem pro ty, které marxismus odchoval. Ale v podstatě však nezbyla jiná volba, samy okolnosti k tomu nutí, ale možná, že je už pozdě. V perspektivě hrozící války s Čínou se národní vůdcové Ruska budou muset tak jako tak opírat o vlastenectví a jen o vlastenectví. Když Stalin za poslední války takový obrat zahájil – jen si vzpomeňte! – nikoho tím neudivil, nikdo pro marxismus neuronil ani slzu, všichni to přijali jako něco naprosto přirozeného, jako něco, co je naše, co je ruské! Tváří v tvář velkému nebezpečí je moudré dříve a nikoli později přeskupit síly. Proces odmítání ideologie, i když mu chyběla rozhodnost, začal u nás už dávno, neboť co jiného je „kombinace” marxismu a vlastenectví než nesmysl? Obě hlediska je možno „spojit” pouze v obecných zaklínačích formulích, protože se ukázalo, že v kterékoli dějinné situaci si vždy odporovala. Je to tak zřejmé, že Lenin v roce 1915 dokonce prohlásil: „Jsme antivlastenci.” 10

A byla to poctivá pravda. Po celá dvacátá léta slovo „vlastenec” mělo u nás naprosto stejný význam jako „bělogvardějec”. I tento dopis, který vám nyní předkládám, je projevem vlastenectví, to znamená popřením marxismu. Naopak, marxismus přikazuje nedbat o ovládnutí Severovýchodu, ponechat naše ženy u sochorů a lopat, avšak urychlovat a financovat světovou revoluci.

Dejte si pozor, abyste se neoctli, až na sovětsko-čínské hranici zahřmí první děla, ve dvojnásob prekérní situaci, která vznikla nedostatkem a otupením národního uvědomění – podívejte se, jak mocná Amerika prohrála s malým Severním Vietnamem, jak lehce povolily nervy americké společnosti a mládeži – právě proto, že ve Spojených státech je národní uvědomění velmi slabé a nezřetelné. Nepropaste příležitost!

Zpočátku se vám ten krok bude zdát těžký, ale brzy, jen co setřesete ono neužitečné břemeno, pocítíte opravdu velkou úlevu, odlehčíte celé státní soustavě a uvolníte mechanismy jeho řízení. Vskutku, tato ideologie, jež nás v zahraničí zavádí do ostré konfliktní situace, přestala nám už dávno pomáhat při řešení vnitřních problémů, jak tomu bylo ve dvacátých a třicátých letech. U nás na ní dnes nespočívá nic konstruktivního, je to klamný pilíř, divadelní kulisa z lepenky; odstraníme-li ji, nic se nezřítí, nic se nezachvěje. Všechno v naší zemi už dávno nespočívá na nějakém ideovém nadšení, nýbrž pouze na hmotném výpočtu a na podřízenosti poddaných, toho jste si velmi dobře vědomi. Dnes už vás ta ideologie jen vysiluje a svazuje vám ruce. Na veškerý život společnosti, mozky, projevy, rozhlas, tisk vrství jen lež, lež a zase lež. Neboť jak jinak může něco mrtvého předstírat, že nadále žije, než přístavbami lži? Všechno se zabředlo do lži, všichni to vědí a v soukromých rozhovorech o tom otevřeně mluví, posmívají se, trápí se tím, avšak v oficiálních projevech pokrytecky papouškují „jak se sluší a patří” a stejně pokrytecky a znuděně čtou projevy jiných a naslouchají jim – kolik energie společnosti tu přijde zbytečně nazmar! A pokud jde o vás – když otevřete noviny anebo zapnete televizor – cožpak VY SAMI věříte, že jsou ty projevy aspoň trochu upřímné? Jsem přesvědčen, že už dávno ne. A jestliže tomu tak není – pak vás již zcela odtrhli od vnitřního života země.

Toto všeobecné, povinné a vynucované uplatňování lži se stalo nejbolavějším aspektem života lidí v naší zemi, horším než všechny hmotné pohromy, horším než jakákoli občanská nesvoboda.

Všechny tyto arzenály lži, pro stabilitu našeho státu naprosto zbytečné, jsou jakýmsi poplatkem, vybíraným ve prospěch Ideologie: svázat, připoutat události, jak k nim běžně dochází, k vytrvalé, zuby nehty se držící mrtvé Ideologii, a to proto, že náš stát, ze zvyku, z tradice, ze setrvačnosti na této lživé doktríně a jejích přebujelých omylech stále lpí a každého, kdo smýšlí jinak, musí zavírat za mříže. Neboť právě prolhaná ideologie nemůže na námitky, na protesty odpovědět jinak, než zbraněmi a vězením.

Odvrhněte tu nakřáplou ideologii od sebe! Přenechte ji svým soupeřům, anebo ji nechte jít, kam chce, ať jen odtáhne z naší země jako mrak, jako epidemie, ať o ni pečují, ať si ji vyznávají jiní, jen ne my! Odvržením ideologie se zbavíme nutnosti naplňovat celý náš život lží. Stáhněte, svlékněte s nás všech tu ušpiněnou a propocenou rubášku, potřísněnou krví tak, že brání živému tělu národa dýchat, krví oněch 66 miliónů lidí! To ona nese plnou odpovědnost za všechnu prolitou krev! Musím vás opravdu přesvědčovat, že je nutno odhodit ji co nejdříve? Ať si ji sebere, kdo chce!

Rozhodně vám nenavrhuji, abyste se uchýlili k druhému extrému – pronásledovali anebo zakazovali marxismus či dokonce proti němu argumentovali (brzo se s ním, už z pouhé lenosti, nikdo nebude přít). Navrhuji vám pouze, abyste před ním zachránili sami sebe, svůj státní systém a svůj vlastní lid. K tomu postačí připravit marxismus o vydatnou státní podporu, jen ať si existuje sám o sobě, ať se drží na svých vlastních nohou! Ať si ho bez obtíží propaguje, hájí a šíří kdo chce – avšak ne v pracovní době a ne za státní peníze! Jinými slovy, celý systém „agitpropu” nesmí již být placen z veřejných prostředků. Mezi početnými funkcionáři agitpropu takové opatření nemůže vyvolat rozhořčení či odpor: nové postavení je osvobodí od všech urážlivých obvinění z možného osobního zisku a dá jim poprvé příležitost dokázat své skutečné ideové přesvědčení, svou opravdovost. Dvojí aktivita by jim měla působit jen radost: ve všedních dnech, v pracovní době, mohou se dát do produktivní práce pro svou zemi a vytvářet reálné hodnoty (ať si zvolí jakoukoli práci, bude o mnoho produktivnější než jejich nynější činnost, která se blíží nule, není-li přímo negativní), a po večerech, ve volných dnech a o dovolených mohou svůj čas věnovat šíření milovaného učení, vychutnávat nezištně pravdu! Vždyť právě tak jednají například věřící, ano, jsou za to ještě pronásledováni – a přece se pokládají za duchovně uspokojené. Jaká to bude znamenitá příležitost, netvrdím k prověrce, ale k podání důkazu upřímnosti všech těch, kteří po desetiletí mezi námi agitovali!

—

* Sergej Bulgakov v knize „Karl Marks kak religióznyj tip”, vydané v r. 1906, poukázal na to, že ateismus je hlavní zdroj inspirace a emocionální těžiště marxismu, zbytek učení se shlukl kolem něho. Zuřivá nenávist k náboženství je hlavní konstantou v marxismu. 9 Pozn.autora

9) Sergej Nikolajevič Bulgakov, 1871-1944, ruský ekonom a filosof, který se odklonil od marxismu a přimkl ke křesťanství. Od r. 1925 byl ředitelem Ruského ortodoxního ústavu v Paříži.
10) Výrok v originále: “My – antipatrioty”.

Z ruského originálu “Pismo vožďam Sovetskogo Sojuza”, vydaného v roce 1974 YMCA-PRESS v Paříži, přeložil Stanislav M. Kříž. V dubnu 1975 vydalo nakladatelství Konfrontation Verlag AG, Zürich, Švýcarsko.

Příště: 7. Jak by se to dalo zvládnout

5. VNITŘNÍ A NIKOLI VNĚJŠÍ VÝVOJ

Přenesení těžiště pozornosti a centra snažení nebude mít ovšem význam jen zeměpisný : nebude to jen přesun z vnějších území na vnitřní, ale i z vnějších úkolů na úkoly vnitřní. V každém ohledu bude znamenat pohyb od zevního směrem dovnitř. Skutečný a nikoli předstíraný stav, v němž jsou naši lidé, naše rodiny, školy, náš národ, náš duch i životní styl, naše hospodářství, vyžadují od vás tento krok.

Začněme od konce, od hospodářství. Je paradoxní, až neuvěřitelné, že při všech skvělých úspěších v zahraniční politice je tak vojensky mohutná velmoc se svým hospodářstvím ve slepé uliččce a dokonce beznadějném stavu. Všeho, čeho jsme na tomto poli dosáhli, získali jsme ne svou dovedností, nýbrž množstvím, jinými slovy nasazením neúměrného počtu lidských sil i materiálu. Vše, co vytváříme, stojí nás mnohem víc, než je skutečná hodnota výrobku, avšak stát nepřihlíží k nákladům.

Naše “ideologické zemědělství” je už terčem posměchu celého světa a brzy – vzhledem k celosvětovému nedostatku potravin – se stane i jeho břemenem. Na mnohých místech planety propuká hlad (a v budoucnu se bude hlásit ještě neodbytněji) – hlad jako následek přelidněnosti, vyčerpanosti půdy a počátečních problémů zemí, které se vymanily z kolonialismu; to znamená, že lidé nejsou s to vyprodukovat dostatek obilí. Ani my už nepěstujeme dostatečné množství anebo se hrozíme jediného roku sucha (což nejsou v dějinách zemědělství známy případy, kdy sucho řádilo i sedm let po sobě?) – a to všechno proto, že si nechceme přiznat svou chybu, pokud jde o kolchozy. Po staletí Rusko obilí vyváželo, před první světovou válkou deset až dvanáct miliónů tun ročně, a nyní, po pětapadesáti letech nového řádu, po čtyřiceti letech vychvalovaného kolchozního systému – musíme dvacet miliónů tun dovážet! 8 Je to ostuda a je opravdu na čase, abychom se vzpamatovali! Vesnice, na níž po staletí spočíval život Ruska, se nyní stala jeho hlavní slabinou! Po dlouhá desetiletí jsme vydírali kolchozní vesnici až do jejího úplného vysílení, přivedli jsme ji do zoufalé situace – až konečně jsme jí začali vracet hodnoty a přiměřeně ji odměňovat – ale je už POZDĚ. Její víra v práci, její zájem se rozplynuly. Staré přísloví říká: kde chybí chuť, rublem nic nepořídíš. Vzhledem k hrozícímu nedostatku obilí na světě máme jen jedno východisko jak se stát zemí sytých lidí: odmítnout kolchozy, které vznikly vynuceně a ponechat jen ty, které se ustavily dobrovolnou cestou, a na severovýchodních prostorách budovat (přirozeně, že s vysokými náklady) takové zemědělství, které bude schopno živit nás svým přirozeným hospodářským vývojem a ne přívalem agitátorů a mobilizovaných obyvatel měst.

Předpokládám, že je vám známo (svědčí o tom nařízení, která jste vydali), že ve veškerém národním hospodářství, v celém státním administrativním aparátu lidé nevěnují své síly úředně vymezené práci, nejsou do ní žhaví, nýbrž, jak jen mohou, švindlují (ba i kradou), v úředních hodinách dělají melouchy (a jsou k tomu nuceni, neboť při nynějších výdělcích jim nestačí síly, nezbývá na slušný život!), všichni si hledí vydělat víc peněz za míň práce – za jak dlouho můžeme dosáhnout spásy s takovou národní morálkou?

Avšak ještě zhoubnější je – vodka. Jste si toho dobře vědomi, vydali jste přece příslušné výnosy – ale co se změnilo? Pokud bude vodka tvořit významnou část státního příjmu, nic se nezmění a pro zisk budeme nadále propalo-vat vnitřnosti našich lidí. (Když jsem ve vyhnanství pracoval ve spotřebním družstvu, představovala vodka 60-70 procent našeho obratu, dobře se na to pamatuji.)

Ve srovnání s morálkou lidí, jejich duševním stavem, vzájemnými vztahy a poměrem ke společnosti jsou všechny ty hmotné výdobytky, jimiž se tak halasně chlubíme, jen povrchní a nicotné.

To, co v zeměpisném smyslu označíme za otevření Severovýchodu a ekonomicky za vybudování ustáleného hospodářství, se všemi jeho důležitými úkoly jako urbanismem, dopravou, sociálními podmínkami, je nutno prohloubit v úkoly mravní. Fyzické a duševní zdraví národa se musí stát cílem celého tohoto hnutí, každé jeho etapy, každého jeho aspektu.

Výstavba více než poloviny státu na novém, čerstvém místě nám dává příležitost neopakovat zhoubné omyly 20. století – v průmyslu, v komunikacích, v budování měst. Máme-li si přestat lámat hlavu krátkodobými ekonomickými potřebami dne a máme-li vybudovat pro naše děti zemi s čistým vzduchem a čistou vodou, musíme zavrhnout mnohá odvětví průmyslové výroby, která plodí jedovatý odpad. Tvrdí se, že nám tak přikazují vojenské potřeby. Ve skutečnosti máme těch vojenských potřeb desetkrát méně, než si namlouváme a než si sami usilovně a uspěchaně vytváříme vymýšlením zájmů v Atlantickém či Indickém oceánu. Pro příští půlstoletí máme jedinou skutečnou vojenskou potřebu – obranu proti Číně; nejlepší by bylo nedostat se s ní vůbec do válečného měření sil. Dobře vybudovaný Severovýchod je nejlepší záštitou proti Čine. Nikdo jiný na světě nás neohrožuje, nikdo nás nechce přepadnout. Na dobu míru jsme vyzbrojeni příliš nadbytečně, vyrábíme spousty zbraní, jež budeme muset znovu a znovu nahrazovat novějšími druhy, cvičíme příliš mnoho vojáků, kteří budou mít už odslouženo, až nadejde okamžik válečné potřeby.

Na všech stranách, s výjimkou Číny, máme zajištěnu bezpečnost na dlouhou dobu a to nám umožňuje na mnoho let podstatně omezit vojenské přípravy a přesunout takto uvolněné zdroje do hospodářství a na uspořádání života; technologická záhuba není menším nebezpečím než válka.

Nadešel čas, abychom ruskou mládež zprostili všeobecné branné povinnosti, která není zavedena ani v Číně, ani ve Spojených státech, ani v žádné jiné velké zemi světa. Vydržujeme armádu jen z marnivosti generálů a diplomatů – pro prestiž, z domýšlivosti, pro zahraniční expanzi, od níž však v zájmu naší vlastní fyzické a duchovní spásy musíme upustit, a rovněž ji vydržujeme z klamné představy, že naše mladé chlapce nelze vychovat v užitečné občany jinak, než dlouholetým vyvářením ve vojenském kotli. I když se zjistí, že obranu nemůžeme zajistit jinak než povoláním všech do armády, mohla by se doba služby alespoň o hodně zkrátit a vojenská „výchova” zlidštit. Za současného stavu výchovy ztrácíme jako národ vnitřně mnohem víc, než co svými parádami vyzískáme.

Pronikavým snížením výzbroje vyčistíme také naši oblohu od hnusného hřmotu vzdušných sil, které ve dne v noci, bez ustání, provádějí nekonečné lety a cvičení nad naší širou zemí, překračují práh rychlosti zvuku, hřmí a burácejí, narušují život, odpočinek, spánek i nervy statisíců lidí, otupují je svým řevem (všichni přední funkcionáři přelety nad svými dačami zakazují) – a to všechno trvá už desítky let a nijak nepřispívá záchraně země, je to jen neužitečné plýtvání. Vraťte zemi zdravé ticho, bez něhož nemůže být ani zdravého národa!

Dnešní život v městech, k němuž je odsouzena již polovina našeho obyvatelstva, je naprosto nepřirozený; s tím všichni plně souhlasíte, neboť večer co večer společně prcháte z města do svých venkovských vil. Vy všichni přece patříte ke generaci, která si pamatuje někdejší města před zavedením automobilů – města pro lidi, koně, psy a snad ještě tramvaje, města lidská, přívětivá a útulná, vždy s čistým vzduchem, v zimě zapadaná sněhem, zjara prosycená vůní, linoucí se přes ploty zahrad do ulic; zahradu měl skoro každý dům a jen málo budov více než dvě poschodí – nejvhodnější výšku pro zřízení lidského příbytku. Obyvatelé těch měst nebyli kočovníky, nestěhovali se dvakrát do roka jako nomádi, aby své děti chránili před horoucím peklem. Hospodářství negigantických dimenzí s malorozměrnou, byť i vyspělou technologií nejen že dovoluje, ale i vyžaduje stavění decentralizovaných, člověku příjemných měst. A můžeme docela dobře umístit závory u všech vjezdu a vpouštět do měst jen koně a vozidla, poháněná elektrickými motory, nikoli však povozy s otravnými motory na vnitřní spalování, a bude-li už někdo muset na městských křižovatkách pod zem – ať to jsou motory a ne děti, staří a nemocní lidé!

Takovými městy vyzdobme náš mrazivý Severovýchod, až ho oteplíme, a použijme na jeho odmrazení peníze, které nesmyslně plynou na kosmický výzkum!

Pravda, stará ruská města mela ještě jednu zvláštnost, a to duchovní, umožňující i nejvzdělanějším lidem radostně v nich žít a netísnit se v jediném sedmimiliónovém hlavním městě: mnoho provinčních měst, a to ne pouze Irkutsk, Tomsk, Saratov, Jaroslavl, Kazaň, ale i mnohá další bývala významnými a samostatnými kulturními středisky. Ale cožpak dnes připustíme, aby vzniklo nějaké jiné centrum samostatné činnosti a myšlení mimo Moskvu? Dokonce i Petrohrad zcela ztratil svůj lesk. Stávalo se, že třeba v takovém Vyšném Voločku mohla vyjít jedinečná a velmi cenná kniha – což by dnes tohle naše ideologie mohla připustit? Nynější centralizace všech forem duchovního života se rovná mrzačení, duchovní vraždě. Bez 40-80 takových měst neexistuje Rusko jako země, nýbrž jen jako bezhlasý přívěsek. A tak všude, na každém kroku a v každém směru nám IDEOLOGIE brání vybudovat zdravé Rusko.

Každý aspekt denního života je nerozlučně spjat s duševním stavem lidí. Ten, kdo je nucen pásy traktorů nebo koly těžkých náklaďáků mrzačit travnaté stezky a polní cesty, nepřizpůsobené pro takový druh vozidel, anebo kdo z chamtivosti probudí za úsvitu celou vesničku zuřivým ječením motorové pily – stává se hrubým a cynickým. Není náhodou, že máme tolik opilců a chuligánů, kteří večer, anebo když nejsou v práci, obtěžují ženy – žádná milice na ně nestačí, tím spíseje neusměrní ideologie, jež se vydává za náhražku mravnosti.

Pracoval jsem dosti dlouho na školách, městských i vesnických, abych mohl tvrdit, že naše škola poskytuje mladým lidem Špatnou výuku a ubohou výchovu, jen tříští a rozmělňuje dětská léta i duši. Všechno je organizováno tak, že žáci nemají proč si vážit svých učitelů. Opravdovou školu budeme mít tehdy, až za učitele půjdou lidé vybraní a k tomu povolaní. Kolik prostředků a úsilí je třeba vynaložit, aby se toho dosáhlo! Nelze tak špatně odměňovat práci učitelů, nelze je držet v tak ponižujícím postavení. Pokud jde o autoritu, má dnes pedagogický institut nejhorší pověst ze všech ústavů a dospělý muž se stydí být učitelem na škole. Studenti po maturitě letí na vojenskou elektroniku jako mouchy na med – cožpak jsme se vyvíjeli jedenáct století, abychom dospěli k tak neplodným výsledkům?

Našim budoucím občanům se nejen ve škole nedostává, čeho potřebují, ale ani v rodině moc nezískají. Nemálo se vychloubáme dosaženým zrovnoprávněním žen a mateřskými školkami, ale zakrýváme, že to všechno je náhražka za rodinu, kterou jsme rozvrátili. Rovnoprávnost žen není v tom, že zastávají v továrnách a v úřadech stejný počet míst jako muži, nýbrž že v zásadě jsou všechna tato místa ženě přístupná. Reálný výdělek muže by měl být takový, aby v rodině se dvěma čtyřmi dětmi nemusela žena též vydělávat, aby navíc ke svým trampotám a starostem nemusela rodině finančně pomáhat. V honbě za splněním pětiletek, za novými pracovními silami jsme mužům takový výdělek nikdy nepřiznali; rozvrácení a zničení rodiny je jednou ze strašlivých cen, které jsme museli za pětiletky zaplatit. Komu by se nesevřelo srdce studem a soucitem při pohledu na naše ženy, hmoždící se s těžkými nosítky s dlažebními kostkami či štěrkem pro upevnění železničních kolejí? Díváme-li se na takový výjev – o čem můžeme ještě mluvit? O čem ještě pochybovat? Abychom osvobodili ženy od takového ponížení – neměli bychom zastavit financování jihoamerických revolucionářů?

Vidíme tedy, že téměř každé odvětví národní aktivity je zanedbané a vyžaduje prostředky, práci a trpělivost. Avšak ani volný čas netvoří výjimku, je vyplněn pouze televizí, kartami, dominem a opět onou vodkou; ten, kdo čte, omezuje se jen na sportovní novinky nebo detektivky se špionážními náměty anebo na tu stále stejnou Ideologii v novinové formě. Cožpak tohle je onen lákavý socialismus-komunismus, jemuž se přinášely všechny oběti a za který položilo život 60-90 miliónů lidí?

Požadavky vnitřního rozvoje jsou pro nás jako národ nesrovnatelně důležitější než potřeby vnějšího šíření moci. Celé světové dějiny ukazují, že národy, z nichž povstala impéria, vždy trpěly duchovní újmou. Cíle, jež sleduje velká říše, a mravní zdraví národa jsou neslučitelné. Neměli bychom si vymýšlet mezinárodní úkoly a finančně je krýt, doku je náš lid mravně tak zbídačen a dokud se považujeme za jeho syny.

A neměli bychom se vzdát Středozemního moře?

K tomu je však především nutno vzdát se – ideologie.

—

8) Množství dováženého obilí, zejména americké a kanadské pšenice, rok od roku kolísá podle úrody v SSSR. Podle pětiletého plánu 1971-1975 by se mělo v zemi produkovat kolem 200 mil. tun ročně. V r. 1972 byla úroda neobyčejně slabá, jen asi 168 mil. tun, o rok později naopak “rekordní”.

Z ruského originálu “Pismo vožďam Sovetskogo Sojuza”, vydaného v roce 1974 YMCA-PRESS v Paříži, přeložil Stanislav M. Kříž. V dubnu 1975 vydalo nakladatelství Konfrontation Verlag AG, Zürich, Švýcarsko.

Příště: 6. Ideologie

4. RUSKÝ SEVEROVÝCHOD

A zde pro nás svítá dodatečná naděje – jedna zvláštnost, jedna výhrada v úvahách výše zmíněných vědců: je to závěr, že NEJVĚTŠÍM BOHATSTVÍM národů je dnes ZEMĚ. Země jako objem biosféry. Jako příkrov hlubinných zdrojů. Země jako úrodná půda. A pokud jde o úrodnost, jsou předpovědi též pochmurné: plochy země v planetárním průměru a růst výnosnosti budou vyčerpány kolem roku 2000, a i když se podaří zdvojnásobit zemědělskou výrobu (ovšemže ne kolchozům, ne nám) – plodnost půdy bude kolem roku 2030 tak jako tak u konce – a to opět v planetárním průměru. Nicméně jsou čtyři šťastné země, které jsou ještě dnes velmi bohaté na dosud neobdělanou, ladem ležící půdu. Jsou to – Rusko (ne, to není přeřeknutí, mám totiž na mysli RSFSR), Austrálie, Kanada a Brazílie.

A tu tkví naděje Ruska získat čas a dosáhnout záchrany: v našich nezměrných oblastech na severovýchodě, které díky naší těžkopádnosti během čtyř staletí dosud neznetvořily naše omyly. Tam můžeme znovu budovat, ne nesmyslnou, žravou civilizaci „pokroku”, to nikoli – můžeme ale bezbolestně a ihned uvést v život stabilizované hospodářství a v souladu s jeho potřebami a zásadami umístit tam první obyvatele. Tyto prostory nám dávají naději, že nezahubíme Rusko v krizi západní civilizace. (Vinou kolchozní nedbalosti jsme ztratili mnoho země v méně vzdálených oblastech.)

Vzpomeňme bez dogmatické předpojatosti na Stolypina 6 a přiznejme mu, co mu náleží. V roce 1908 ve státní dumě 7 prorocky prohlásil: „ZEMĚ – TO JE ZÁRUKA NAŠÍ SÍLY V BUDOUCNOSTI, ZEMĚ – TO JE SAMO RUSKO.” A o amurské železnici řekl: „Budeme-li nadále pohříženi do letargického spánku, bude tímto krajem proudit cizí míza, a až procitneme, zjistíme možná, že je ruský už jen podle jména.”

Dnes se při konfrontaci s Čínou toto nebezpečí vztahuje bezmála na celou naši Sibiř. Obě nebezpečí tu splývají, ale naštěstí mají společné východisko: zavrhnout mrtvou ideologii, jež nám hrozí vojenskou i hospodářskou zkázou, zbavit se všech fantastických světových závazků, které jsou jí cizí, soustředit se na ovládnutí ruského Severovýchodu (podle zásad stabilizované, ustálené ekonomiky) – to jest severovýchodních oblastí evropské části naší země, severu asijské části a hlavního sibiřského masívu.

Nebudeme se utěšovat falešnými nadějemi a nebudeme urychlovat onu pohromu, která možná už zraje a možná se odehraje v západních zemích. Takové naděje by mohly být zklamány, podobně jako ty, jež jsme vkládali do Číny ve čtyřicátých letech: vzniknou-li na Západě společenské systémy, mohou k nám být tvrdší a nevlídnější než ty nynější. Nechme Araby jejich osudu, mají islám, oni se už vyrovnají sami. A nechme na pokoji Jižní Ameriku, nikdo ji zvenčí neohrožuje. Nechme Afriku, aby si sama zvolila svou cestu ke státnosti a civilizaci, jen jí přejme, aby neopakovala omyly „nepřetržitého pokroku”. Půl století jsme se zaměstnávali světovou revolucí, šířením svého vlivu nad východní Evropou i nad jinými světadíly, přeměnou zemědělství podle ideologických zásad, likvidací nepohodlných tříd, vymycováním křesťanského náboženství a morálky, neužitečnými, pro efekt vypočítanými kosmickými závody a samo sebou vyzbrojováním sebe i jiných, všech, kdo žádají o zbraně; zabývali jsme se vším možným, jen ne rozvojem a péčí o hlavní bohatství naší země – o Severovýchod. Náš lid přece nebude žít ani v kosmu, ani v jihovýchodní Asii, ani v Latinské Americe, kdežto Sibiř a Sever – to jsou naše naděje, náš rezervoár.

Někteří namítnou, že i tam jsme nemálo udělali a vybudovali – avšak víc než jsme tam vybudovali, jsme tam zničili lidí, jako třeba na „cestě smrti” ze Salechardu do Igarky, ale nebudeme tu probírat celou historii pracovních táborů. Stavět trať kolem Bajkalského jezera tak, že ji vody zatopí, a železniční objížďku hnát nesmyslně přes hory, až se z brzd kouří, budovat kombináty na zpracování celulózy na Bajkalu a na řece Selence tak, že přinesly rychlý zisk, ale také rychle zamořily okolí – nebylo by bývalo lépe neukvapovat se? Při tempu rozvoje v tomto století jsme na Severovýchodě vlastně udělali velmi málo. Ale dnes můžeme říci – jaké štěstí, že tak málo: nyní totiž můžeme od samého počátku postupovat s rozmyslem, v souladu s principy ustáleného hospodářství. Dnes je ještě možno mluvit o štěstí, ale v dohledné budoucnosti by to mohla být katastrofa.

A jaká to ironie! Od roku 1920, tedy půl století, jsme sebevědomě (a právem) odmítali svěřit využívání našich přírodních zdrojů cizincům – to mohlo vypadat jako příslib rodících se národních tužeb. Ale stále jsme otáleli a otáleli, ztráceli jsme čas, a teď najednou, když se ukázalo, že světové energetické zdroje vysýchají, my, mohutná průmyslová supervelmoc, nejinak než poslední ze zaostalých zemí povoláváme cizince, aby těžili naše nerostná bohatství, a za odměnu jim nabízíme náš drahocenný poklad – sibiřský přírodní plyn; za to nás dřív, než uplyne doba jedné generace, budou naše děti proklínat jako ne-odpovědné marnotratníky. (Měli bychom přece tolik jiných dobrých výrobků, jimiž bychom mohli platit, kdyby ovsem náš průmysl nebyl vybudován hlavně na… IDEOLOGII. A tak se i zde ideologie staví do cesty našemu lidu!)

Nebyl bych pokládal za morální doporučovat politiku izolované spásy, jsou-li problémy tak univerzální, kdyby byl náš národ ve 20. století nevytrpěl, jak si myslím, víc, než ostatní národy světa: mimo dvě světové války jsme jen v občanských sporech a nepokojích, jen vinou vnitropolitického a hospodářského „třídního” vyhlazování ztratili – 66 (šedesát šest) miliónů lidí!!! K tomuto výpočtu dospěl leningradský profesor statistiky I.A.Kurganov, můžete si jej dát kdykoli předložit. Nejsem vědec statistik a nemohu to zkontrolovat, ostatně veškeré statistiky jsou v naší zemi tajné; jde o výpočet nepřímý. Ale vskutku, není tu už sto miliónů lidí (právě sto, jak předpověděl Dostojevskij!), ve válkách i bez nich jsme ztratili třetinu obyvatelstva, jež bychom nyní mohli mít, a. skoro polovinu toho, které máme! Který jiný národ zaplatil takovou cenu? Po takových ztrátách si můžeme dovolit menší úlevu, jaká se dopřává nemocnému po těžké chorobě. Musíme vyhojit své rány, vyléčit tělo i ducha národa. Kéž bychom nalezli dost síly, rozumu a odvahy postavit si svůj vlastní dům, než se budeme zabývat celou planetou!

A opět, šťastnou shodou, celý svět tím jen získá.

Jiná etická námitka se může týkat skutečnosti, že náš Severovýchod není zcela ruský, že jsme se jeho podmaněním dopustili historického prohřešku: nemálo místních obyvatel bylo vyhlazeno (to se však nedá přirovnat k naší nedávné sebelikvidaci), jiní byli stěsnáni. Ano, tak tomu bylo v 16. století, ale to už nijak nelze napravit. Od těch dob zůstaly širé kraje obydleny jen řídce anebo vůbec ne. Podle sčítání lidu všech národností Severu tam žije 128.000 duší, rozptýlených na obrovských plochách. Zpřístupněním Severu bychom je ani v nejmenším netísni-li. Naopak, dnes přirozeně jejich způsob života a existenci podporujeme; tito lidé nehledají pro sebe žádný zvláštní osud a ani by jej nemohli najít. Ze všech národnostních problémů, jimž naše země čelí, je tento nejmenší, téměř ani neexistuje.

A tak tedy máme jediné východisko: přenést těžiště pozornosti státu a centrum národního úsilí (ohnisko osídlovací politiky a těžiště podnikavosti mladých lidí) ze vzdálených kontinentů, i z Evropy, a dokonce z jihu naší země – na její Severovýchod. /*

* Pochopitelně, takový obrat dříve či později povede k tomu, že zrušíme poručnický systém nad východní Evropou. Stejně tak nepřichází v úvahu držet násilím kterýkoli národ, žijící na hranicích naší země, v rámci našeho soustátí. Pozn. autora.

—

6) Pjotr Arkaďjevič Stolypin, r. 1904 carský ministr vnitra, 1906 předseda vlády. Usiloval mj. o agrární reformy v Rusku. Zavražděn v r. 1911.
7) Takzvaná třetí duma – říšský sněm – 1908-1912.

Z ruského originálu “Pismo vožďam Sovetskogo Sojuza”, vydaného v roce 1974 YMCA-PRESS v Paříži, přeložil Stanislav M. Kříž. V dubnu 1975 vydalo nakladatelství Konfrontation Verlag AG, Zürich, Švýcarsko.

Příště: 5. Vnitřní a nikoli vnější vývoj

2. VÁLKA S ČÍNOU

Doufám, že se nedopouštíte stejného omylu jako mnoho světových vládců před vámi – že nepočítáte s rozpoutáním vítězné bleskové války. Proti nám stojí země s téměř MILIARDOU lidí, země, jaká ještě nikdy, co svět světem stojí, nevstoupila do války. Doba, která uplynula od roku 1949,2 nebyla zřejmě dostatečně dlouhá, aby její obyvatelé ztratili svou tradiční, velmi vysokou pracovitost – vyšší, než je dnes naše, svou houževnatost, svou poslušnost. Jsou pevně v moci totalitního režimu, který je neméně bdělý než náš. Její armáda a obyvatelstvo se hromadně nevzdají, ani když budou obklíčeny, ani když budou poraženy, jak by přikazoval západní zdravý rozum. Každý voják a každý občan bude bojovat do posledního náboje, bít se do posledního dechu. V té válce nebudeme mít spojence, v žádném případě takového, který by se velikostí rovnal Indii. Jistěže nepoužijete jako první jaderných zbraní – to by nenapravitelně poškodilo vaši pověst, kterou nemůžete přehlížet, a z praktického hlediska by to stejně nevedlo k rychlému vítězství. Je ještě nepravděpodobnější, že by k nim sáhla nukleárně slabší nepřátelská strana. (Lidstvo vůbec je naštěstí schopno se z prostého pudu sebezáchovy zastavit na samém okraji zkázy. Tak jako se po první světové válce nikdo neopovážil použít chemických zbraní, tak po druhé válce, jak věřím, nikdo nesáhne k jaderným. Jejich veškeré nynější hromadění, které stojí obrovské peníze, je tudíž nesmyslné a uspokojuje pouze vynálezce a generály, je však těžkým údělem pro země, které si vytkly být v přední řadě jaderných mocností. Skladované nukleární zbraně nebudou nikdy k užitku, v okamžiku, kdy konflikt vypukne, budou již zastaralé.)

Jako konvenční válka bude tahle ze všech, které kdy lidstvo vedlo, nejdelší a nejkrvavější. Při nejmenším jako vietnamská válka (jíž se bude v mnohém podobat) bude trvat alespoň deset až patnáct let a bude se, mimochodem řečeno, vyvíjet téměř tak, jak předpověděl Amalrik,3 jehož jste za to určili k likvidaci, místo abyste ho přizvali do nejužšího kruhu poradců. Jestliže Rusko ztratilo v prvním světovém konfliktu půldruhého miliónu lidí a v druhém dvacet miliónů (podle Chruščovových údajů), pak válka s Čínou nás bude stát přinejmenším šedesát miliónů hlav – a to těch nejlepších, jak tomu bývá při každém válčení, všichni ti nejlepší, mravně nejvyspělejší přijdou v něm jistě o život. Pokud jde o ruský lid, bude vyvrácen náš poslední kořen a dovršeno tak postupné vykořeňování, jež začalo v 17. století vyhlazením staroobřadníků,4 pokračovalo za Petra a pak ještě mnohokrát – to ale též nebudu ve svém dopise rozvádět – a které nyní skončí. Po této válce přestane ruský lid prakticky existovat na planetě. Už to bude naprostá válečná porážka, aniž bereme v úvahu další důsledky (většinou bezútěšné, a to, jak chápete, i pro vaši moc). Člověku krvácí srdce při pomyšlení, jak naši mladí a s nimi všichni ti nejlepší ze střední generace pochodují a jedou na jistou smrt ve válce. V jaké? Ve válce IDEOLOGICKÉ. A za co? Hlavně za mrtvou Ideologii. Myslím, že ani vy nejste s to vzít na sebe tak strašlivou odpovědnost!

Hluboký soucit vzbuzují také prostí Číňané, protože budou naprosto bezmocnými obětmi oné války. Jsou sevřeni v kleštích tak, že nejen nemohou svůj osud změnit nebo o něm diskutovat, ale dokonce ani hnout brvou.

Při současném tempu vývoje je tato děsivá budoucnost už za dveřmi a těžce doléhá na nás, bytosti dneška – na ty, kteří mají sílu ovlivňovat, i na ty, jimž zbyl jen hlas, aby křičeli: taková válka nesmí vůbec být, k TAKOVÉ VÁLCE VŮBEC NESMÍ DOJÍT! Nesmíme si klást za úkol vyhrát to válečné měření sil, neboť v něm nikdo nemůže být vítězem, nýbrž – VYHNOUT SE MU!

Myslím, že vidím východisko. A proto jsem se dnes rozhodl napsat tento dopis.

Jaké důvody mluví pro válku? Jsou dva a začněme tím druhým – dynamickým tlakem miliardy Číňanů na naše dosud nevyužitá sibiřská území – ne na pruh země, o který se podle starých smluv přeme, ale na celou Sibiř, kterou jsme pro samý spěch s velkými sociálními a kosmickými změnami nestačili zvládnout – se stoupající všeobecnou přelidněností Země bude tento tlak sílit. Avšak prvním důvodem pro hrozící konflikt, důvodem daleko aktuálnějším, vážnějším, který neposkytuje žádného východiska, je – IDEOLOGIE. Nepřekvapuje nás to: nebylo krutějších válek a střetnutí v celých dějinách nad ty, k nimž zavdaly příčinu ideologické (a žel též náboženské) rozpory. Už patnáct let se táhne mezi vámi a čínskými vůdci spor o to, kdo věrněji chápe, vykládá a dále rozvíjí učení Otců Pokrokového Světového Názoru. A kromě konfrontace mezi našimi státy se přiostřuje i toto globální soupeření o nárok na jediný pravý výklad komunistického učení a na vedení všech národů světa v jeho duchu.

A jak si to představujete? Ze vypukne válka a obě bojující strany ponesou čistotu své ideologie na praporech? A že šedesát miliónů našich spoluobčanů se dá pobít pro-lo, že svatá pravda je psána na straně 533 Leninova díla, a ne na straně 335, jak tvrdí náš soupeř? Za tohle padnou opravdu jen ti z nejpřednějších řad…

Když vypukla válka s Hitlerem, Stalin, který toho tolik zanedbal a tolik pokazil ve válečných přípravách, nezanechal tento ideologický aspekt. Ačkoli se ideologické důvody pro onu válku zdály nespornější než ty, před nimiž stojíte vy (válka se vedla proti ideologii po vnější stránce naprosto protichůdné) – Stalin se již v prvních válečných dnech neopřel o prohnilou, zchátralou ideologii, ale poslušen rozumu ji odmítl, skoro se o ní ani nezmínil a místo ní rozvinul starý ruský prapor, trochu i pravoslavnou korouhev – a zvítězili jsme! (Teprve ke konci války a po vítězství se Pokrokové Učení opět vytáhlo na denní světlo a zbavilo pachu naftalínu.)

Cožpak si opravdu myslíte, že při srážce podobných, příbuzných ideologií, lišících se pouze v odstínech, nebudete i vy přinuceni okolnostmi provést tutéž změnu kursu? Jenže to už bude pozdě, a v atmosféře válečného napětí i velmi obtížné.

Oč moudřejší by bylo udělat ten obrat preventivně již dnes! Je-li nevyhnutelné udělat jej tak jako tak pro válku, nebylo by tedy rozumnější odhodlat se k němu zavčas – ABYCHOM SE vůbec VÁLČENI VYHNULI?

Ponechme jim tu ideologii! Ať se jí čínští předáci nějakou chvíli pyšní! Za to budou muset vzít na svá bedra veškeré břímě nesplnitelných mezinárodních závazků, úpět pod jeho tíhou, vléci se s ním, vychovávat lidstvo a platit účty za všechny absurdní ekonomické systémy, (jen Kuba stojí denně milión rublů,) podporovat teroristy a partyzány jižních světadílů.

Tak zmizí hlavní nesmiřitelný rozpor mezi námi a jimi, odpadne řada příčin dnešní řevnivosti a rivality na celém světě – a válečný konflikt se tím nadlouho oddálí a třeba k němu vůbec nikdy nedojde.

Podívejme se na věc bez předpojatosti: temná bouře POKROKOVÉ IDEOLOGIE se k nám přihnala ze Západu koncem minulého století a značně rozdrásala a zpustošila naši duši; žene-li se nyní dál na Východ – ať se tam žene, nebraňme jí v tom! (To neznamená, že bych Číně přál duchovní zkázu. Věřím, že se náš národ z této nemoci brzy pozdraví a časem i národ čínský – doufám, že nebude ještě příliš pozdě na záchranu obou zemí a všeho lidstva. Avšak po všem, co jsme museli prodělat, máme dosti starostí jak spasit náš národ.)

Ideologické tahanice se rozplynou a k sovětsko-čínské válce podle všeho vůbec nedojde. A jestliže ve vzdálené budoucnosti přece jen vypukne, bude mít skutečně defenzivní charakter a bude vpravdě vlastenecká. Nepřichází v úvahu, abychom se koncem 20. století vzdali území Sibiře. Avšak vzdát se ideologie – to by pro nás znamenalo jen úlevu a ozdravění!

3. SLEPÁ ULIČKA CIVILIZACE

Druhé nebezpečí – členitá slepá ulička, v níž je západní civilizace, ke které si Rusko už dávno považuje za čest náležet – není tak bezprostřední, zbývají ještě dvě tři desetiletí času. Jsme v té slepé uličce společně se všemi vyspělými zeměmi, které jsou dokonce ohroženy ještě víc než my; lidé doufají v nová vědecká řešení a vynálezy, které by oddálily den odplaty. Nepsal bych o tomto ohrožení ve svém dopisu, kdyby se totiž řešení obou zmíněných problémů v mnohých bodech neshodovalo, kdyby nás jeden a týž obrat, jediné rozhodnutí nezprostilo obou nebezpečí. Tak šťastná shoda se v dějinách vyskytuje zřídka. Musíme si vážit tohoto daru a nepromeškat tuto příležitost.

A jak „nenadále” se vše navalilo před lidstvo a před Rusko!! … Jak rádi se pokrokoví novináři před revolucí i po ní posmívali zpátečníkům (zejména v Rusku jich bylo vždy mnoho), všem těm, kteří vyzývali, abychom střežili a uchovali starý svéráz, zapadlé dědinky o třech chalupách, polní cesty vedle železničních tratí, abychom v době automobilů zachovali i koně, nezanedbávali malé podniky pro obrovité závody a kombináty, nepohrdali přírodními hnojivy kvůli chemickým, abychom se v miliónech netísnili ve městech a nešplhali jeden druhému po hlavě v mnohaposchoďových činžácích. A jak se ti publicisté vysmívali, jak štvali proti reakčním „slavjanofilům” (tento termín vznikl z posměšku, prosťáčci nikdy nevymysleli jiné označení), jak pronásledovali ty, kteří tvrdili, že takový kolos, jakým je Rusko, se svými četnými duchovními zvláštnostmi a tradičními způsoby života, je zcela způsobilý hledat svou vlastní cestu v lidské společnosti; když tvrdili, že není možné, aby se vývoj veškerého lidstva ubíral jen jediným nevyhnutelným směrem.

Ale kdež! Museli jsme se táhnout celou západní buržoazně průmyslovou a marxistickou cestou, abychom se koncem 20. století dověděli, a to opět od předních západních vědců, co od nepaměti chápal kterýkoli vesnický děda na Ukrajině či v Rusku a byl by mohl už dávno a dávno vyložit těm pokrokářským novinářům, ovšem za předpokladu, že by si ve svém rozohnění našli trochu času a poradili se s ním: že tucet červů nemůže věčně hlodat jedno a totéž jablko, že má-li zeměkoule své hranice, mají je i její prostory a její zdroje a nemůže se tudíž na ní uskutečňovat neomezený, ničím neohraničený pokrok, jak nám vtloukali do hlavy osvícenští snílkové. Nikoli. Museli jsme se ploužit a ploužit po cestě, za čímisi zády, aniž jsme věděli, kam vede, až nyní slyšíme, jak ti v čele proudu na sebe volají: Zpátky, dostali jsme se do slepé uličky! Ukázalo se, že všechen ten „nekonečný pokrok” je ve skutečnosti nesmyslným, vypjatým a nepředloženým spěchem lidstva do slepé ulice. Civilizace, lačná „věčného pokroku”, se zahltila a je v posledním tažení.

Nečeká na nás „konvergence” se západním světem, ale úkol zcela obnovit a přestavět jak Západ tak Východ, protože oba světy vjely na slepou kolej.

Na Západě jsou v současné době tyto problémy široce publikovány a objasňovány v pracích „Společnosti Teilharda de Chardina” a „Římského klubu”.5 Zde jsou ve stručnosti jejich závěry:

„Pokrok” musí přestat být považován za žádoucí charakteristický rys společnosti. „Nekonečný pokrok” je blouznivý mýtus. Musíme realizovat nikoli „nepřetržitý hospodářský rozvoj”, nýbrž ekonomiku neměnné úrovně, ekonomiku ustálenou. HOSPODÁŘSKÝ RŮST NENÍ POUZE ZBYTEČNÝ, JE I ZHOUBNÝ. Je nutno bezodkladně vytyčit úkol zachovat a ne zvětšovat národní bohatství. Je nutno odmítnout koncepci gigantismu v moderní technologii – v průmyslu, v zemědělství, v urbanistice (dnešní města jsou rakovinné nádory). Přednostním úkolem techniky nyní je: odstranit žalostné následky techniky dřívější. „Třetí svět” se ještě nevydal zhoubnou cestou západní civilizace, může se zachránit jedině přijetím „rozdrobené technologie”, vyžadující nikoliv omezení rukodělné práce, nýbrž její rozvoj, přijetím co nejjednodušší techniky, založené výhradně na místních zdrojích surovin.

Veškerá živelnost průmyslového rozvoje se projevila nikoli v průběhu tisíciletí či staletí („od Adama do roku 1945″), nýbrž pouze v posledních 28 letech. Toto bouřlivé tempo uplynulých let je pro lidstvo velmi nebezpečné. Zmíněné skupiny vědců vyhodnotily na elektronkových počítačích různé varianty hospodářského rozvoje – a ukázalo se, že VŠECHNY JSOU BEZNADĚJNÉ, předvídají katastrofální záhubu lidského rodu mezi lety 2020 a 2070, JESTLIŽE SE LIDÉ NEVZDAJÍ HOSPODÁŘSKÉHO POKROKU. Při těch výpočtech se zkoumalo pět hlavních faktorů: populace, přírodní zdroje, zemědělská výroba, průmysl a znečištění životního prostředí. Lze-li věřit údajům o stavu nerostných bohatství naší Země, pak některým z nich hrozí brzké vyčerpání: za dvacet let budeme bez ropy, za devatenáct bez mědi, za dvanáct bez rtuti a s mnohými dalšími jsme skoro na dně, velice omezené jsou zdroje energie a zásoby sladké vody. I když se při budoucích průzkumech ukáže, že rezervy jsou dvakrát nebo třikrát větší než je nám dnes známo, a i když se zdvojnásobí zemědělská výroba a člověk si podmaní neomezenou jadernou energii – K HROMADNÉ ZKÁZE OBYVATEL PLANETY V PRVNÍCH DESETILETÍCH 21. STOLETÍ DOJDE TAK JAKO TAK: ne-li v důsledku zastavení výroby (pro nedostatek zdrojů surovin), pak tedy následkem výrobních přebytků – v každém případě. NENÍ MOŽNÉ nalézt optimální řešení pro všech pět faktorů současně, sázíme-li dnes na „pokrok”. Nevzdá-li se lidstvo hospodářského pokroku, zemská biosféra se stane pro život nezpůsobilou prakticky už v NYNĚJŠÍ GENERACI. Aby se mohlo lidstvo zachránit, musíme v příštích dvaceti třiceti letech přizpůsobit technologii požadavkům ustáleného hospodářství. Aby se tak stalo, je třeba s jejím přebudováním začít BEZODKLADNĚ, IHNED.

Nicméně je velmi pravděpodobné, že západní civilizace nezahyne. Je natolik dynamická a do té míry vynalézavá, že překoná i tuto hrozící krizi, setřese zastaralé, klamné představy a za několik let přistoupí k nezbytné přestavbě. A „třetí svět” si zavčas uvědomí varování a nevydá se vůbec západní cestou. Pro většinu afrických a pro mnohé asijské země je to dosud snadno proveditelné řešení (a nikdo je za to nebude posměšně nazývat „negrofily”).

Avšak co my? S naší těžkopádností, zkostnatělostí, s naší neschopností a bázlivostí pozměnit třeba i jediné písmeno, jedinou čárku na tom, co v roce 1848 řekl Marx o průmyslovém rozvoji? Z ekonomického a fyzického hlediska jsme plně schopni se postarat o svou záchranu. Avšak na cestě k naší spáse se jako zátaras tyčí -Jediný Pokrokový Světový Názor: odmítneme-li průmyslový rozvoj, co pak bude s dělnickou třídou, socialismem, komunismem, neomezeným růstem produktivity práce atd.? … Poopravit Marxe nelze, to je revizionismus …

Ale ať už v budoucnu podniknete cokoli, stejně vás už nazývají „revizionisty”. Nebylo by tedy správnější, kdybyste s chladnou hlavou, odpovědně a rozhodně splnili svou povinnost – odvrhli mrtvou literu v zájmu živých lidí, zcela závislých na vaší moci, na vašem rozhodování? A – nutno nemeškat. Proč otálet, musíme-li jednou tak jako tak vystřízlivět? Proč napodobovat ostatní a zatahovat až do konce škrtící smyčku, jestliže jsme v ní dosud zcela neuvázli? Když ten, který jde v čele průvodu, volá „Zabloudil jsem!” – musíme se táhnout až na to místo, kde si uvědomil svůj omyl, a teprve tam udělat čelem vzad? Proč bychom se nemohli vydat po správné cestě hned, z místa, kde právě jsme?

Beztak jsme příliš dlouho a příliš důvěřivě kráčeli ve stopách západní technologie. Jsme domněle „první socialistickou zemí světa”, která je vzorem pro jiné národy na Západě i na Východě a tak „originální” v uplatňování některých zrůdných doktrín – o zemědělství, o drobných řemeslech – proč jsme jen byli tak žalostně nepůvodní v technologii, proč jsme tak bezmyšlenkovitě a slepě šli za západní civilizací? (Proč? Pro samou uspěchanost na vojenském poli, a ten spěch zase vyplynul – z obrovských „mezinárodních závazků”, a to vše opět – z marxismu…) V systému centrálního plánování, jímž se tak holedbáme, jsme měli, jak se zdá, možnost nezničit ruskou přírodu, nevytvářet nehumánní mnohamilionové shluky lidí. Postupovali jsme však právě opačně: poskvrnili jsme široširé ruské kraje a znetvořili srdce Ruska, naši drahou Moskvu – čí nerozvážná, odrodilá ruka poničila její bulváry, takže už po nich nelze jít, aniž člověk musí sestoupit do ponižujících kamenných tunelů? Čí nenávistná, cizí sekera porubala stromy na Sadovém okruhu a nahradila jeho zeleň otravným pásmem benzínu a asfaltu? Zničili jsme nenapodobitelný vzhled města, veškeré jeho starobylé stavební řešení, zbabrali jsme i západní napodobeniny typu Nový Arbat, město je zmačknuté, nesourodě roztrhané, vyhnané do výšky, život se v něm stal nesnesitelným – a co teď dělat? Postavit znovu někdejší Moskvu jinde? To podle všeho nepůjde. Znamená to tedy smířit se s myšlenkou, že jsme ji ztratili nadobro?

Pošetile a bezmyšlenkovitě jsme promrhali své zdroje, vymrskali půdu, zohyzdili kraje tu stupidními „vnitrozemskými moři”, tam zase zamořenými nezastavěnými prostorami kolem průmyslových středisek – avšak dosud ještě zbývá daleko víc, co jsme neponičili, co jsme nestačili pokazit. Vzchopme se tedy včas, couvněme!

—

2) Rok vzniku Čínské lidové republiky v čele s prezidentem Mao Ce-Tungem. Republika byla vyhlášena 21.9.

3) Mladý sovětský historik Andrej Amalrik vyložil v knize „Udrží se Sovětský svaz do roku 1984?” své názory na rozpad sovětské říše. Podle Amalrika bude zánik impéria výsledkem společného působení ideologického reformismu, sílící vnitřní opozice, ekonomických potíží, desovětizace východní Evropy, oživení nacionalismu v neruských republikách a válečným konfliktem s Čínou, který vidí jako nevzhnutelný. Amalrik bzl pro své nekonformní názory vyloučen z univerzity, v r. 1965 poslán na Sibiř, znovu zatčen 1970 a pak 1973, aby si jako „příživník” odpykal léta nucených prací.

4) Staroobřadníci či rozkolnici byli odpůrci novot, které podle vzoru řecké církve zaváděl do pravoslaví patriarcha Nikon na počátku druhé poloviny 17. století. Staroobřadníci se navzdory pronásledování udrželi do 20. století, v roce 1905 byli uznán zákkonou církevní společností.

5) Římský klub, Club of Rome, je sdružení téměř sta významných intelektuálů, vědců a průmyslníků ze třiceti zemí. Klub byl založen v r. 1968. Společnost Teilharda de Chardin odvozuje své jméno od francouzského filosofa a paleontologa, který žil v letech 1881-1955.

Z ruského originálu “Pismo vožďam Sovetskogo Sojuza”, vydaného v roce 1974 YMCA-PRESS v Paříži, přeložil Stanislav M. Kříž. V dubnu 1975 vydalo nakladatelství Konfrontation Verlag AG, Zürich, Švýcarsko.

Příště: 4. Ruský severovýchod

Ne, nepřeřekl jsem se. Přeji dobro všem národům, a čím žijí blíže nám a čím jsou na nás závislejší, tím je mé přání vroucnější. Především mě znepokojuje osud ruského a ukrajinského národa, podle přísloví – nejužitečnější je člověk tam, kde se narodil. A pak je tu ještě hlubší důvod nesrovnatelné utrpení,jež jsme zakusili.

Píši tento dopis za PŘEDPOKLADU, že toto znepokojení sdílíte i vy, že jste se neodcizili svému původu, otcům, dědům a pradědům, svému domovu – že nejste beznárodní. Mýlím-li se, je zbytečné, abyste tento dopis četli dál.

Mým záměrem není pohřížit se tu do krajně trapných podrobností uplynulých šedesáti let. Jak se naše dějiny vyvíjely a jaké vůbec byly, pokouším se objasnit ve svých knihách, jež jste, myslím, nečetli a nikdy asi číst nebudete. Tento dopis však adresuji jmenovitě vám, abych vám vysvětlil své chápání budoucnosti, které se mi zdá správné a které vás možná přece jen přesvědčí, a také bych vám navrhl, jak odvrátit – dokud je ještě čas – hlavní nebezpečí, která hrozí naší zemi v příštích deseti až třiceti letech.

Tato nebezpečí jsou: válka s Čínou a zkáza naší i západní civilizace nedostatkem životního prostoru a zápachem znečištěné Země.

1. Západ na kolenou

Ani po krymské válce, ani po méně vzdálené válce s Japonskem, ani v roce 1916 či 1921 a pak v letech 1931 a 1941 by se ani ten nejfanatičtější vlastenecký prorok nebyl osmělil vyslovit tak domýšlivou předpověď: že se blíží, že už je v dohledu doba, kdy všechny velké evropské mocnosti dohromady přestanou být důležitou fyzickou silou; že jejich představitelé budou ochotni k nejrůznějším ústupkům, jen aby získali přízeň vládců budoucího Ruska a že dokonce budou mezi sebou o tuto přízeň soutěžit, třeba jen o to, aby jim ruský tisk přestal spílat; že ochabnou i bez jediné válečné prohry do té míry, že i země, které se označují za „neutrální”, nepropasou jedinou příležitost zalíbit se a podkuřovat nám; že náš odvěký, nesplněný sen o kontrole mořských úžin ztratí svůj význam, protože Rusko pronikne daleko do Středozemního moře a do oceánů; že strach z hospodářských ztrát a nadměrných administrativních potíží bude jediným argumentem proti ruskému pronikání na Západ; a že dokonce i nejsilnější zámořská mocnost, která ze dvou světových válek vyšla jako mocný vítěz, vůdce lidstva a jeho živitel, náhle prohraje válečný konflikt se vzdálenou malou zemí v Asii a obnaží své vnitřní rozpory a duchovní slabost.

V porovnání s tím vskutku zahraniční politika carského Ruska nikdy nedosáhla takových úspěchů. Rusko nerozšířilo svou moc na východní Evropu ani po vítězství ve velké evropské válce proti Napoleonovi. Vzalo na sebe úkol rozdrtit maďarskou revoluci – ve prospěch Habsburků.

Krylo pruský týl v letech 1866 a 1870, aniž za to co získalo, jinými slovy, nezištně pomáhalo šířit moc německých států.1) A naopak se samo s nimi zapletlo do balkánských a tureckých válek, jež prohrálo; ani obrovské zdroje ani výhružná gesta nesplnily sen jeho vládnoucích kruhů o ovládnutí úžin, ačkoli Rusko vstoupilo do poslední a pro ně tak zhoubné války právě proto, aby dosáhlo tohoto hlavního cíle. Bylo často vykonavatelem cizích úkolů, jen ne svých vlastních. Za mnoho omylů v zahraniční politice nesou vinu nedostatek praktické kalkulace ve vládnoucích kruzích, byrokratická, těžkopádná diplomacie, avšak částečně také, jak je vidět, určitý idealismus v myšlení ruských vládců, který jim bránil důsledně uplatňovat národní egoismus.

Sovětská diplomacie od samého počátku takovými slabostmi netrpí. Dovede předkládat požadavky, prosazovat se a dosahovat svého způsobem, jehož carský režim nebyl nikdy schopen. Posuzujeme-li ji podle dosažených výsledků, mohli bychom ji dokonce považovat za vynikající: za posledních padesát let, po jediné velké válce, z níž nevyšla s výhodnějšími předpoklady než druzí vítězové, dokázala ze země, rozervané občanskou bouří, vytvořit supervelmoc, před níž se svět třese. Byly chvíle, kdy překvapivě jeden úspěch následoval za druhým. Například na konci druhé světové války Stalin, jemuž se vždy podařilo snadno obehrát Roosevelta, přelstil také Churchilla, a nejen že si vzal všechno, co v Evropě a v Asii chtěl, ale, patrně proti svému očekávání, lehko dosáhl i vydání statisíců sovětských občanů z Rakouska a z Itálie, kteří se odmítli vrátit do vlasti, ale které západní spojenci lstí a násilím oklamali. Ani úspěchy sovětské diplomacie v posledních letech si v ničem nezadají se stalinskými triumfy: západní svět jako sjednocená síla přestal být protiváhou Sovětskému svazu a dokonce už bezmála neexistuje. Evropa, která v sobě našla jednotu, odvahu a pevnvnost pro druhou světovou válku a pak ještě dost síly pozvednout se z poválečného rozvratu, se zřejmě na dlouhou dobu vyčerpala. Vítězné státy ochably a zeslábly, aniž tomu napomohly nějaké vnější příčiny.

Stane-li člověk na vrcholu tak ohromujících úspěchů, jsou ovšem názory nebo pochyby jiných lidí tím posledním, co chce slyšet. A tak jsem si, pravda, pro svou radu či domluvu vybral nejnevhodnější chvíli. V době vnějších zdarů bývá ze všeho nejtěžší vzdát se jejich dalšího hromadění, určit si meze, změnit kurs.

Avšak právě v tom se moudří lidé liší od nemoudrých, že dbají rad a výstrah dřív, než se dostanou do situace krajní nouze.

Na zmíněných úspěších nezavdává zdaleka všechno důvod k sebeobdivu. Katastrofální oslabení západního světa a celá západní civilizace vůbec nejsou jen výlučným úspěchem neochvějné a houževnaté sovětské diplomacie, ale především důsledkem historické, psychologické a také mravní krize celé oné kultury a onoho systému světového názoru, jež se zrodily v době renesance a vyvrcholily u osvícenců 18. století. Rozbor této krize se vymyká rámci, který si můj dopis určil.

Na našich triumfech můžeme také vidět – a to nelze přehlédnout! – dva překvapující omyly: v době, kdy se nám vše dařilo, jsme si sami vychovali dva kruté nepřátele, jednoho pro minulou a druhého pro budoucí válku, německou wehrmacht a nyní Mao Ce-tungovu Čínu. Obešli jsme versailleskou smlouvu a pomohli jsme německé wehrmacht tím, že si na sovětských střelnicích vycvičila své první důstojnické kádry a poprvé se tam seznámila s praxí i teorií moderního válčení, tankových průlomů, výsadkových operací, což později přišlo velmi vhod hitlerovské armádě při jejích urychlených válečných přípravách. A místo mírumilovného Čankajška jsme si vypěstovali Mao Ce-tunga a pomáhali jsme mu při závodech v atomovém zbrojení – to je historie nedávná a dobře známá. (Mimochodem, nedopouštíme se tu podobného omylu s Araby?)

A nyní přicházíme k jádru věci: ty omyly nevyplynuly z chyb našich diplomatů, ani z mylných výpočtů našich generálů, nýbrž z PŘESNÉHO DODRŽOVÁNI MARXISMU-LENINISMU: za prvé – podkopávat světový imperialismus, za druhé – podporovat komunistické hnutí v zahraničí. V obou případech chyběly národní ohledy.

Jsem si dobře vědom, že mluvím k naprostým realistům a odpustím si vzdychání jako: ó, vezměme si aspoň něco z úspěchy neoplývajícího idealismu staré ruské diplomacie! Nebo: prokažme světu dobrodiní tím, že přestaneme strkat nos jeho záležitostí! Anebo ještě: zrevidujme mravní základy naší vítězné diplomacie – Sovětskému svazu získává moc v zahraničí, je však ku prospěchu jeho národům?

Ano, hovořím k přesvědčeným realistům a bude nejjednodušší pojmenovat ono nebezpečí, jež znáte lépe než já a právem se už dávno znepokojeně díváte směrem, odkud hrozí: je to ČÍNA.

Ať máte nyní v ruce jakékoli triumfy a ať jste se vyšvihli jakkoli vysoko – je třeba mít na paměti a nezapomínat, že v celé světové historii ještě nebylo (a nikdy též nebude) síly, na kterou by se nenašla protisíla.

S lesem roste i topůrko, říká naše přísloví.

V daném případě nám vyrostlo 900 miliónů topůrek.

—

1) Bismarckovo Německo a Rakousko-Uhersko císaře Františka Josefa I. rozdrtilo, s pomocí Ruska, maďarské povstání v r. 1849.

Z ruského originálu “Pismo vožďam Sovetskogo Sojuza”, vydaného v roce 1974 YMCA-PRESS v Paříži, přeložil Stanislav M. Kříž. V dubnu 1975 vydalo nakladatelství Konfrontation Verlag AG, Zürich, Švýcarsko.

Příště: 2. Válka s Čínou; 3. Slepá ulička civilizace

Zastihli jsme vás při práci. I v osmaosmdesáti letech cítíte potřebu pracovat, ačkoli vám zdravotní stav nedovoluje vycházet z domu. Z čeho čerpáte sílu?

To vnitřní puzení jsem měl v sobě odjakživa. Do práce i do zápasů jsem se vždycky vrhal s potěšením.

Jen v téhle místnosti máte čtyři psací stoly. Ve své nové knize Moje americké roky vzpomínáte, že jste psával i za chůze v lese.

V gulagu jsem někdy psal dokonce na kamenné stěny. Psával jsem také na útržky papíru, napsané jsem se naučil nazpaměť a papírky jsem zničil.

Neopouštěla vás síla v okamžicích nejhlubšího zoufalství?

V takových chvílích jsem si říkal: Nechám tomu volný průběh, ať z toho vzejde cokoli. A věci se potom vyvinuly příznivě, jako by opravdu všechno bylo k něčemu dobré.

To ale asi neplatí o únoru roku 1945, kdy vojenská tajná policie zatkla kapitána Solženicyna ve východním Prusku za to, že se v dopisech z fronty vyjadřoval nelichotivě o Josifu Stalinovi. Sazba za takový čin byla osm let v kárném táboře.

Zatkli mě jižně od Wormdittu. Právě jsme se probojovali z německého obklíčení a směřovali na Königsberg, dnešní Kaliningrad. Vždycky jsem byl optimista, neztrácel jsem naději a řídil se vlastními názory.

Jakými názory?

Moje názory se pochopitelně vyvíjely. Ale vždycky jsem věřil v to, co dělám, a nikdy jsem nejednal proti vlastnímu svědomí.

Když jste se před třinácti lety vrátil z exilu, nové Rusko vás zklamalo. Odmítl jste cenu, kterou vám navrhl Gorbačov, a nepřijal jste ani ocenění od Jelcina. Zato teď jste přijal Státní cenu od Putina, bývalého důstojníka tajné služby FSB, jejíž předchůdkyně, KGB, vás tak krutě pronásledovala. Jak si to vysvětlit?

Cenu v roce 1990 pro mě nenavrhl Gorbačov, ale Rada ministrů RSFSR, tehdejší části Sovětského svazu. Měl jsem ji dostat za knihu Souostroví gulag. To jsem odmítl, protože bych nedokázal přijmout odměnu za knihu, napsanou krví miliónů lidí. V roce 1998, v době nejhlubšího propadu naší země, jsem vydal knihu Rusko v troskách. Jelcin mě navrhl na nejvyšší státní vyznamenání. Odpověděl jsem, že nechci odměnu od vlády, která dovedla Rusko k tak žalostným koncům. Na současnou Státní cenu mě nominovala Rada pro vědu a nominaci podpořila Rada pro kulturu. V obou zasedají respektované autority ve svém oboru. Přijetím ceny jsem chtěl vyjádřit naději, že z hořké ruské zkušenosti, kterou jsem po celý život studoval a popisoval, se poučíme, a to nás uchrání před novými katastrofálními propady. Vladimír Putin byl důstojníkem tajných služeb, ale nebyl vyšetřovatelem KGB ani šéfem tábora v gulagu. Na zahraniční rozvědky se v žádné zemi nedívají negativně. Někde je dokonce chválí. Například Georgi Bushovi staršímu nikdo moc nevyčítá, že byl šéfem CIA.

Celý život jste žádal vedoucí představitele, aby se káli za milióny obětí gulagů a komunistické zvůle. Vyslyšeli vás?

Zvykl jsem si, že pokání je pro moderní politiky všude na světě méně přijatelné než cokoli jiného.

Současný ruský prezident tvrdí, že kolaps Sovětského svazu byl největším geopolitickým neštěstím dvacátého století. Nabádá, že je nejvyšší čas přestat s masochistickým přemítáním o minulosti, tím spíš teď, když jsou tu pokusy “zvenčí”, jak on říká, vyprovokovat mezi Rusy neopodstatněné výčitky svědomí. Nenahrává to těm, kdo chtějí, aby lidé zapomněli na všechno, co se v Rusku dělo v sovětském období?

Na celém světě rostou obavy, jak naloží Spojené státy se svou novou rolí jediné supervelmoci, k níž se dopracovaly v důsledku geopolitických změn. Pokud jde o “přemítání o minulosti”, dodnes se na Západě, v postsocialistických státech ani v bývalých zemích Sovětského svazu nepřestalo se zaměňováním termínu “sovětský” a “ruský”, proti čemuž jsem už v sedmdesátých letech tak často vystupoval. Starší politická generace v komunistických zemích nebyla na žádné pokání připravena. A nová generace je až moc šťastná, že může ventilovat své křivdy a vznášet obvinění vůči dnešní Moskvě. Chovají se, jako by se hrdinně osvobodili vlastními silami a vedli teď nový život, zatímco Moskva zůstala komunistická. Odvažuji se ale doufat, že tahle nezdravá fáze bude brzy za námi a lidé, kteří žili za komunismu, pochopí, že za hořké stránky jejich životů nese vinu komunismus.

Že to pochopí všichni včetně Rusů.

Kdybychom se dokázali podívat na vlastní dějiny střízlivým pohledem, nesetkávali bychom se už s tím nostalgickým přístupem k sovětské minulosti, jaký dnes převažuje u lidí, které ten systém moc nepostihl. A Východoevropané a obyvatelé bývalých sovětských republik by snad přestali vidět v historickém Rusku zdroj všeho svého trápení. Lidé by neměli považovat zlé činy jednotlivých vůdců nebo politických režimů za důkaz vrozené špatnosti ruského národa a jeho země. Všechny ty režimy mohly v Rusku přežít jedině proto, že nastolily krvavý teror. Teprve až si lidé dobrovolně a vědomě přiznají vlastní vinu, může se národ začít léčit. Věčné výčitky adresované nám zvenku jsou v tom ovšem kontraproduktivní.

Když má někdo přijmout vinu, musí mít dostatek informací o své minulosti. Historici si ale stěžují, že moskevské archivy nejsou dnes stejně přístupné jako byly v devadesátých letech.

To je složité téma. V posledních dvaceti letech ale nepochybně došlo v ruských archivech k revoluci. Badatelé teď mají přístup ke stovkám a tisícům dříve nedostupných dokumentů. Vyšly už stovky publikací, jež z nich čerpaly, a další se připravují. Existuje ještě mnoho dokumentů, které nikdy zpřístupněny nebyly. Procedura jejich zpřístupňování trvá, bohužel, déle, než bychom si přáli, a nikdo ji nedokázal obejít. V letech 2004 až 2005 nicméně vyšly sedmisvazkové Dějiny stalinského gulagu. Spolupracoval jsem na jejich přípravě a mohu vás ujistit, že jsou maximálně ucelené a spolehlivé. Vycházejí z nich badatelé na celém světě.

Zhruba před devadesáti lety otřásla Ruskem únorová revoluce a po ní revoluce říjnová. Obě se staly jakými leitmotivem vašich prací. Před několika měsíci jste znovu zopakoval svoji tezi, že komunismus nebyl výsledkem předchozího politického režimu v Rusku. Bolševickou revoluci umožnila podle vás jen chabá Kerenského vláda z roku 1917. Když to domyslíme, vychází nám, že Lenin byl jen náhodnou osobností, která dokázala přijet do Ruska a chopit se moci jedině díky německé podpoře. Pochopili jsme vás správně?

Ne, nepochopili. Jen mimořádná osobnost dokáže proměnit příležitost v realitu. Lenin s Trockým byli mimořádně obratnými a energickými politiky, a proto dokázali v krátké době využít slabosti Kerenského vlády. Ale dovolte mi, abych vás opravil: říjnová revoluce je mýtus, který vytvořili vítězové, bolševici, a progresivní kruhy na Západě jim to spolkly. Pětadvacátého října roku 1917 došlo v Petrohradě ke čtyřiadvacetihodinovému puči. Brilantně a důkladně ho naplánoval Lev Trockij. Lenin se v té chvíli pořád ještě skrýval, aby se vyhnul zatčení pro velezradu. Tím, co si zaslouží název ruská revoluce roku 1917, je ve skutečnosti únorová revoluce. Jak jsem ukázal ve své knize Rudé kolo, měla únorová revoluce hluboké kořeny. Vyvolala ji především dlouhodobá vzájemná nedůvěra mezi mocnými a vzdělanou společností, jež znemožnila jakýkoli kompromis. Nejvyšší zodpovědnost padá na státní orgány. Kdo může za ztroskotání lodi, když ne kapitán? Ale to neznamená, že se k tomu Lenin připletl čirou náhodou. Nebo že finanční účast německého císaře Viléma byla bezvýznamná. V říjnové revoluci nebylo nic pro Rusko přirozeného, spíš mu zlomila páteř. Hlavním a nejpřesvědčivějším důkazem byl rudý teror, rozpoutaný jejími vůdci, jejich snaha utopit Rusko v krvi.

V knize Dvě stě let pospolu jste se nedávno pokusil prolomit tabu a promluvit o společné historii Rusů a Židů. Západ byl tou knihou konsternován. Říkáte tam, že Židé jsou vedoucí silou globálního kapitálu a že zároveň byli mezi prvními, kdo buržoazii torpédovali. Máme z širokého spektra příkladů, které uvádíte, usoudit, že Židé nesou větší míru zodpovědnosti za neúspěch sovětského experimentu než ostatní?

Netvrdím, že bychom měli určovat míru viny nebo porovnávat morální zodpovědnost jedněch či druhých. Vyzývám jedině k sebereflexi. Odpověď na svoji otázku najdete přímo v mé knize: “Každý národ musí morálně zodpovídat za svoji minulost, včetně jejích ostudných částí,” píšu tam. “Jak zodpovídat? Tím, že se pokusí pochopit: Jak je možné, že jsme něco takového dopustili? V čem spočívá naše chyba? A mohlo by se to stát znovu? Zejména v tomto duchu by se slušelo, aby Židé převzali zodpovědnost jak za revoluční hrdlořezy, tak za ty, kteří jim chtěli sloužit. Měli by se zodpovídat nikoli veřejně, ale sami před sebou, před svým svědomím, před Bohem. Stejně jako se my, Rusové, musíme zodpovídat za pogromy, za nelítostné mužické žháře, za zfanatizované revoluční vojáky a zesurovělé námořníky.”

Kdysi jste řekl, že Rusko muselo protrpět svou temnou historii dvacátého století ve prospěch celého lidstva. Poučili se Rusové ze dvou revolucí a jejich důsledků?

Zdá se, že si z toho začínají brát poučení. Vznikla celá řada knih a filmů o historii dvacátého století a poptávka po nich roste. Ruská státní televize vysílala nedávno seriál podle knih Varlama Šalamova, který ukazoval krutou pravdu o stalinských táborech. Nic tam nebylo upravené ani rozředěné. Potěšila mě také široká diskuse nad mým znovu publikovaným článkem o únorové revoluci. Jsem rád, že v ní zazněly nejrůznější názory, včetně těch, jež mi oponují. Je to totiž důkaz, že se lidé snaží minulost pochopit. Bez toho tu nemůže být žádná smysluplná budoucnost.

Jak hodnotíte dobu Putinovy vlády v porovnání s jeho předchůdci Jelcinem a Gorbačovem?

Gorbačovova vláda byla politicky neuvěřitelně naivní, nezkušená a nezodpovědná vůči vlastní zemi. On nevládl, on bezmyšlenkovitě odevzdal moc. Následný obdiv ze strany Západu ho jen utvrdil ve víře, že postupoval správně. Ale řekněme si jasně, že to byl Gorbačov, a ne Jelcin, jak se teď často tvrdí, kdo jako první dal občanům naší země svobodu slova a pohybu. V Jelcinově období se k lidským životům přistupovalo stejně nezodpovědně, ale projevovalo se to jinak. Jelcin se snažil co nejrychleji proměnit státní vlastnictví v soukromé, a tak rozpoutal obrovský rozprodej národního dědictví v hodnotě mnoha miliard. Jelikož si chtěl zajistit podporu regionálních představitelů, volal doslova po separatismu a podepisoval zákony, které podpořily kolaps ruského státu. To pochopitelně připravilo Rusko o jeho historickou roli, ke které se tak těžce dopracovalo, a snížilo to jeho postavení v mezinárodním společenství. Tomu všemu Západ tleskal ještě hlasitěji. Putin zdědil zpřevracenou a vyděšenou zemi chudých a demoralizovaných lidí. A začal s tím jediným, co se dělat dalo: s pomalou a postupnou restaurací. Jeho úsilí nebylo hned zaznamenáno ani oceněno. Jen těžko ostatně najdeme v dějinách příklady, kdy snahu vlády jedné země znovu získat ztracenou sílu přijaly jiné vlády pozitivně.

Všem začalo být postupem času jasné, že stabilita Ruska je pro Západ přínosná. Ale jedna věc nás překvapuje: Když jste mluvil o té pravé formě správy Ruska, vždycky jste prosazoval občanskou samosprávu a stavěl jste ji do protikladu k demokracii západního typu. Po několika letech Putinovy vlády však vidíme, že se moc naopak koncentruje v rukou prezidenta.

Ano, vždycky jsem trval na tom, že Rusko potřebuje samosprávu. Ale nikdy jsem ji nestavěl do protikladu k západní demokracii. Naopak, snažil jsem se přesvědčit své spoluobčany tím, že jsem jako příklad uváděl vysoce efektivní místní samosprávu ve Švýcarsku a v Nové Anglii, s nimiž jsem měl osobní zkušenost. Ve své otázce zaměňujete místní samosprávu, která je možná jen na nejnižší úrovni, když lidé znají své volené zástupce osobně, za nadvládu několika desítek regionálních vládců, kteří v Jelcinově éře s velkou chutí spojili síly s federální vládou a společně potlačovali všechny iniciativy místních samospráv. Dodnes mě trápí, jak pomalu a neefektivně se vyvíjejí místní samosprávy. Ale konečně se tam aspoň něco děje. Za Jelcinových časů byly místní samosprávy obklíčeny systémem předpisů a nařízení. Za Putina se deleguje čím dál víc rozhodnutí místním obyvatelům. Naneštěstí se to ale dosud neděje systematicky.

Jenže neexistuje málem žádná opozice.

Opozice je samozřejmě nutná a žádoucí pro zdravý vývoj každé země. Když říkáte, že skoro žádná není, máte asi na mysli demokratické strany devadesátých let. Ale v těch letech třem čtvrtinám ruských rodin rapidně poklesla životní úroveň, a to “pod praporem demokracie”. Není tedy divu, že už se lidé pod tento prapor nesbíhají. A teď se vůdcové oněch stran dokonce nedovedou dohodnout, jak si rozdělí portfolio iluzorní stínové vlády. Je politováníhodné, že v Rusku dosud neexistuje žádná konstruktivní, jasná a široce založená opozice. K tomu, aby se rozvinula opozice a vyzrály další demokratické instituce, bude zapotřebí hodně času a zkušeností.

Kritizoval jste pravidla pro volbu zástupců do Státní dumy, protože jen část z nich byla volena přímo ve volebních obvodech, zatímco převážnou část delegovaly politické strany. Jenže po Putinově reformě už žádné přímé volební obvody neexistují. Není to krok zpět?

Myslím, že to je chyba. Jsem přesvědčeným a vytrvalým kritikem partajního parlamentarismu. Jsem pro volby skutečných zástupců voličů, kteří se zodpovídají svým regionům a krajům. A když nepracují, jak mají, mohou být odvoláni. Chápu a respektuji skupiny, vytvořené na ekonomickém, družstevním, územním, vzdělávacím, profesionálním nebo průmyslovém principu, ale v politických stranách nevidím nic přirozeného. Politicky motivované vazby mohou být nestabilní a mohou skrývat sobecké postranní úmysly. Za říjnové revoluce to přesně vystihl Lev Trockij, když řekl: “Strana, která se nesnaží převzít moc, je k ničemu.” Volba neosobních stran a jejich programů je falešnou náhražkou za jediný způsob, jak by se měli volit zástupci lidu: za hlas konkrétního voliče pro konkrétního kandidáta.

Navzdory vysokým výnosům z vývozu nafty a plynu, navzdory tomu, že vznikla střední třída, je v Rusku obrovská propast mezi bohatými a chudými. Jak se dá situace zlepšit?

Myslím si, že propast mezi chudými a bohatými v Rusku je mimořádně nebezpečný fenomén a vyžaduje okamžitou pozornost státu. Ačkoli bylo za Jelcinových časů mnoho majetku nahromaděno rabováním, jediná rozumná cesta k nápravě dnes nevede přes pronásledování velkých firem. Jejich současní majitelé se je totiž snaží provozovat co nejefektivněji. Jde spíš o to, dát prostor k nadechnutí středním a malým firmám. Je tedy třeba chránit obyvatele a malé podnikatele před svévolnými pravidly a korupcí. Investovat výnosy z národních přírodních zdrojů do národní infrastruktury, do vzdělání a zdravotní péče. A musíme se naučit dělat to bez nestoudného kradení a defraudování.

Potřebuje Rusko nějakou národní ideu?

Termín “národní idea” je nejasný. Člověk by ho mohl vnímat jako široce sdílenou představu o vytouženém způsobu života země. Takový sjednocující koncept může být užitečný, ale mocní by ho nikdy neměli vytvářet uměle nebo dosazovat shora. V minulosti měli takové koncepty například po konci 18. století ve Francii, ve Spojeném království, v USA, v Německu, v Polsku. Když se v postsovětském Rusku ukvapeně začalo diskutovat o tom, že je nutné “formulovat národní ideu”, zkoušel jsem zchladit tu debatu námitkou, že po všech ničivých ztrátách, jež jsme utrpěli, postačí, když splníme jediný úkol: zachráníme umírající národ.

Ale Rusko vždycky nakonec najde samo sebe. V poslední době jeho vztahy se Západem včetně Evropy poněkud ochladly. Proč se to stalo? Jaké jsou problémy Západu z pohledu moderního Ruska?

Mohl bych jmenovat mnoho důvodů, ale ty nejzajímavější jsou psychologické. Iluzorní naděje se srazily s realitou, jak u nás, tak na Západě. Když jsem se v roce 1994 vrátil z exilu, Rusové západní svět přímo zbožňovali. Je třeba přiznat, že ne tolik na základě znalostí nebo vědomé volby, ale spíš z přirozeného znechucení bolševickým režimem a jeho protizápadní propagandou. Tento postoj se začal měnit pod dojmem krutého bombardování Srbska silami NATO. Nepřeháním, když řeknu, že všechny vrstvy ruské společnosti byly tím bombardováním hluboce otřeseny a znechuceny. Situace se ještě zhoršila, když NATO začalo rozšiřovat svůj vliv a vtahovat do své struktury bývalé sovětské republiky. Obzvlášť bolestné to bylo v případě Ukrajiny, země, jejíž blízkost Rusku je definována doslova milióny rodinných vazeb mezi lidmi, žijícími na různých stranách státní hranice. Tyto rodiny by jediným řezem mohly být roztrženy další dělící čárou, hranicí vojenských bloků. Takže naši zklamaní lidé přestali vidět v Západu “rytíře demokracie”. Namísto toho uvěřili, že se západní politika řídí pragmatismem, často cynickým a sobeckým. Pro mnohé Rusy to znamenalo hlubokou deziluzi, zmar ideálů. Západ si zatím užíval vítězství ve vyčerpávající studené válce a sledoval patnáct let trvající anarchii za vlády Gorbačova a Jelcina. V tomto kontextu si Západ lehce zvykl na pomyšlení, že se z Ruska stala málem země třetího světa a že už to tak zůstane navždycky. Když ruské hospodářství a ruský stát začaly nabývat zpět něco ze své někdejší síly, Západ – možná podvědomě, na základě někdejších obav – propadl panice.

Spojil si to s někdejší supervelmocí, Sovětským svazem.

Což je hůř než špatně. Ale Západ už dřív klamal sám sebe, nebo vědomě ignoroval realitu, když vnímal Rusko jako mladou demokracii, zatímco ve skutečnosti tam žádná demokracie nebyla. Ovšem, že Rusko dosud není demokratickým státem. Demokracie se tam teprve začíná budovat. Je potom jednoduché vytýkat mu dlouhý seznam opomenutí, přestupků a chyb. Ale nenabídlo snad Rusko bez jakýchkoli podmínek Západu po jedenáctém září svou pomocnou ruku? Jen psychologická nedostatečnost nebo tragická krátkozrakost může vysvětlit, proč Západ tuto ruku iracionálně odmítl. Sotva Spojené státy přijaly od Ruska naléhavě potřebnou pomoc v Afghánistánu, okamžitě začaly klást nové a nové požadavky. A pokud jde o Evropu, její nároky vůči Rusku jsou zcela průhledně založeny na obavách o dodávky energie. Neopodstatněných obavách, když už jsme u toho. Není to pro Západ luxus, odstrkovat dnes Rusko, zejména tváří v tvář novým hrozbám? Ve svém posledním interview před návratem do Ruska jsem v dubnu roku 1994 řekl pro časopis Forbes: “Když se podíváme do vzdálené budoucnosti, můžeme si představit dobu v jedenadvacátém století, kdy Evropa i Spojené státy budou naléhavě potřebovat Rusko jako spojence.”

Na Západě se neví skoro nic o moderní ruské literatuře. V jaké situaci je dnes podle vašeho názoru?

Období prudkých a zásadních změn nebyla pro literaturu nikdy příznivá. Významné knihy, natož pak opravdu velká díla, vznikaly skoro vždy a všude v dobách stability. Moderní ruská literatura v tom není žádnou výjimkou. Vzdělaní čtenáři se dnes mnohem víc zajímají o memoáry, biografie a dokumentární prózu. Věřím ale, že pojmy jako spravedlnost a svědomí nevyvanou do všech světových stran, ale naopak zůstanou v základech ruské literatury, aby pomáhala bystřit našeho ducha a vést nás k pochopení.

Ve vašem díle se dá vystopovat vliv pravoslavné církve na ruský svět. Jaká je morální kvalifikace ruské církve? Myslíme si, že se dnes mění ve státní církev, přesně jako před stoletími, v instituci, která prakticky legitimizuje hlavu Kremlu jako zástupce Boha.

Naopak, naše církev získala od doby, kdy byla podřízena komunistické vládě, do jisté míry nezávislé postavení. Nezapomeňte, jak hrůzný byl úděl ruské pravoslavné církve v průběhu téměř celého dvacátého století. Církev právě vstává z kolenou. Když mluvíte o “legitimizování vládce Kremlu”, máte na mysli pohřební ceremoniál pro Jelcina v hlavní katedrále a rozhodnutí nepořádat civilní pohřeb?

To také.

Víte, to byla asi jediná možnost jak udržet pod kontrolou hněv veřejnosti a vyhnout se rozhořčeným manifestacím při pohřbu. Ale nevidím důvod, proč by se pohřby všech budoucích ruských prezidentů musely řídit stejným protokolem. A pokud jde o minulost, naše církev se modlí hodinky za oběti komunistických masakrů v Butovu u Moskvy, na Soloveckých ostrovech a na dalších místech s masovými hroby.

Bojíte se smrti?

Ne, už ne. V mládí jsem žil ve stínu otcovy předčasné smrti – zemřel v sedmadvaceti letech – a bál jsem se, že zemřu dřív, než zrealizuji své literární plány. Ale mezi třicátým a čtyřicátým rokem života jsem se uklidnil a našel ke smrti vyvážený vztah. Cítím, že to je přirozený, ale nikoli poslední mezník v lidské existenci.

Alexandr Isajevič Solženicyn (1918-2008)

Narodil se v Kislovodsku. Po střední škole začal studovat na dvou fakultách rostovské univerzity (fyzikálně matematické a filozofické), po začátku druhé světové války se však dobrovolně přihlásil do armády a poté odešel bojovat na frontu (byl důstojníkem dělostřelectva a dvakrát byl vyznamenán za statečnost). Za kritiku Stalina v dopise svému příteli byl zatčen a odeslán do trestného tábora, a v různých táborech pak strávil celkem osm let. Propuštěn byl r. 1953, ale nějakou dobu ještě žil ve vyhnanství v Kazachstánu. Po rehabilitaci se vrátil do středního Ruska a pracoval jako učitel. Světovou slávu mu přinesla hned první próza Jeden den Ivana Děnisoviče, která vyšla v r. 1962. V roce 1970 mu byla udělena Nobelova cena za literaturu, kterou si však nevyzvedl z obavy, že by ho ruské úřady nepustily zpět do země. Poté, co na Západě vyšlo jeho nejslavnější dílo Souostroví gulag, byl však v r. 1974 stejně zbaven občanství a násilně vypovězen ze země. Odjel nejprve do západního Německa, později se usadil v USA. Do Ruska se vrátil v roce 1994. Podstatná část jeho díla už vyšla i česky – kromě již zmíněných knih také romány V kruhu prvním a Rakovina, dvoudílná Autobiografie, Lenin v Curychu, Rusko v troskách, Dvě stě let pospolu aj.

Zkrácená verze (publikovaná Hospodářskými novinami) rozhovoru novinářů magazínu Der Spiegel (odkaz na anglickou verzi)

… Kdybych dnes mluvil ve své zemi, soustředil bych pozornost v rámci rozbitého světa na neštěstí Východu. Protože však už čtyři roky musím žít zde, na Západě, a protože mám před sebou západní posluchačstvo, bude užitečnější, když tu představím některé rysy současného Západu tak, jak je vidím.

Co asi na dnešním Západě bije cizince do očí? Občanská statečnost zmizela nejen ze západního světa jako celku, neprojevuje ji žádný z jeho států, žádná vláda, žádná strana a ovšem ani OSN. Tento úpadek odvahy je zvlášť patrný na řídící vrstvě inteligence, takže vzniká dojem, jakoby odvaha zmizela ze společnosti vůbec. Jistě – je zde samozřejmě ještě mnoho individuální odvahy, ale to nejsou lidé, kteří by udávali tón životu společnosti. Političtí a intelektuální činitelé vykazují známky úpadku, slabost, nerozhodnost činů, slov a ještě více teoretických úvah, v nichž ochotně nabízejí důkazy, že tento způsob jednání, zakládající politiku určitého státu na servilnosti a zbabělosti, je pragmatický, racionální a oprávněný, a to na kterékoli intelektuální i mravní úrovni. Tento úpadek odvahy, který tu a tam již vede k naprosté ztrátě jakékoli mužnosti, je se zvláštní ironií podtrhován tam, kde titíž činitelé projevují nečekané návaly statečnosti – vůči vládám bez moci, vůči slabým státům, které nikdo nepodporuje a vůči proudům, které všichni odsuzují a které zjevně nemohou nikomu ublížit. Zato jim slova zamrzají v ústech a ruce klesají před každou mocnou vládou či hrozivou silou, před agresorem a před internacionálou teroru.

Je třeba připomínat, že úpadek odvahy se vždy považoval za začátek a předzvěst konce?

Každý občan dostal vytouženou svobodu a s ní i takové množství a takový výběr hmotných statků, jaké měly zajistit štěstí – přinejmenším podle té laciné koncepce, která se v téže době vytvořila. Tato aktivní a tvrdá konkurence mobilizuje všechny myšlenky člověka a rozhodně neprospívá jeho svobodnému duchovnímu rozvoji. Už obyčejná biologie ví, že pro živočicha není dobré, aby si zvykl na velký blahobyt. V životě západní společnosti začíná dnes blahobyt odkrývat svou zhoubnou masku.

V souladu se svými cíli si západní společnost zvolila formu existence, která pro ni byla nejpohodlnější a kterou bych označil jako právní. Je-li člověk z právního hlediska v právu, nikdo od něho nemůže chtít víc. (Chtějte na něm, aby se dobrovolně obětoval nebo podstoupil nějaké riziko – budete vypadat jako naprostý pitomec. Dobrovolné sebeomezování se téměř nevyskytuje: všichni se věnují seberozpínání, až z právních rámců začíná vycházet tichý praskot).

Celý život jsem prožil v komunismu a tvrdím, že společnost, kde neexistuje nestranná právní instance, je hrozná věc. Ale ani společnost, která má na všechno jen a jen právní instanci, není opravdu důstojná člověka. Když je celý život proniknut právními vztahy, vytváří se ovzduší mravní prostřednosti, které otravuje nejlepší podněty v člověku. Právní berle nemohou stačit, aby ve zkouškách, které ohrožují toto století, lidé obstáli vzpřímeni.

V dnešní západní společnosti lze konstatovat nerovnováhu mezi svobodou dělat dobré a dělat zlé. Obrana práv jednotlivce je dovedena do takové krajnosti, že společnost sama je bezbranná vůči některým svým členům: pro Západ je už na čase, aby začal víc zdůrazňovat lidské povinnosti, než lidská práva. Ve srovnání se svobodou dělat dobré má svoboda destruktivní a nezodpovědná daleko širší pole působnosti. Například zneužívání svobody pro páchání mravního násilí na mládeži: pouhým teoretickým protějškem svobody nabízet filmy plné pornografie, zločinu a satanismu, je svoboda mládeže na takové filmy nechodit. Tak se ukazuje, že život pojatý takto právně a výhradně právně se nedokáže bránit zlu a nechává se pozvolna nahlodávat. A když v některé zemi začne státní moc rázně potlačovat terorismus, veřejné mínění ji ihned obviní z pošlapávání občanských práv zločinců atd.

Tisk – a říkám-li tisk, myslím tím hromadné sdělovací prostředky vůbec – se přirozeně těší té nejlepší svobodě. A k čemu ji používá? Dává si pozor, aby nepřekročil zákonný rámec, ale překračuje skutečnosti a zkresluje proporce bez jakékoli skutečné právní zodpovědnosti. Stalo se už někdy, že původci dezinformace veřejně přiznali svou chybu? Vinu? Ovšem že ne, protože by to vadilo prodeji. V takových případech to odnese stát, novinář se z toho vždycky dostane a můžete se vsadit, že bude se stejnou sebejistotou psát opak toho, co tvrdil dříve. Tisk má moc padělat veřejné mínění stejně, jako je kazit. Jednou nasazuje teroristům herostratovské věnce, jindy odhaluje i obranná tajemství vlastního státu a jinde zase nestoudně vniká do soukromí slavných lidí pod heslem „každý má právo vědět!“ (lživé heslo lživého století). Protože daleko výš stojí dnes potřebnější heslo – dnešnímu člověku vyrvané právo: právo člověka nevědět. Nezaneřádit svoji Bohem stvořenou duši pomluvami, žvásty, hloupostmi. Lidé, kteří opravdu pracují a žijí naplněný život, nemají zapotřebí této mnohomluvné záplavy ohlupujících informací. Právě v tisku nejvíce vyniká ten spěch a ta povrchnost, které jsou duševní nemocí 20. století. Jít k jádru problému je mu zakázáno. Západ, který nemá cenzuru, přece jen provádí pečlivý výběr a odděluje myšlenky, které jsou v módě, od těch, které nejsou. A i když ty druhé nezakáže, nemohou se opravdu vyjádřit ani v periodickém tisku, ani v knihách a rovněž ne v universitním vyučování. Tak se v masách zakořeňují předsudky a zemí prochází slepota, nemoc v našem dynamickém století krajně nebezpečná. Vezměte například tuto iluzi zdejších lidí, že rozumějí dnešní světové situaci. Tato iluze obaluje hlavy tak tvrdou skořápkou, že jí nepronikne žádný hlas, který k nám přichází ze 17 zemí východní Evropy a východní Asie, dokud ji nevyhnutelná palice nerozbije na kusy.

Nikdo z přítomných mne nebude, doufám, podezírat, že jsem se pustil do této zaujaté kritiky západních systémů proto, abych na jejich místo vyzvedl myšlenku socialismu. Rozhodně nikdy nebudu navrhovat socialistickou alternativu. Kdyby se mě však někdo naopak zeptal, zda bych navrhoval dnešní Západ tak, jak je, za vzor pro svou zemi, musel bych odpovědět upřímně: NE, nemohu doporučit vaší společnost jako ideál pro proměnu společnosti naší. Při bohatství duchovního rozvoje, které naše země získala utrpením v tomto století, není západní systém v současném stavu duchovního vyčerpání nijak přitažlivý. Pouhý výčet zvláštností vaší existence, jak jsem jej tu nastínil, naplňuje člověka nejhlubším zármutkem.

Je nepopíratelnou skutečností, že na Západě se charakter člověka oslabil, kdežto na Východě upevnil. Náš národ za šest a národy východní Evropy za tři desetiletí prošly duchovní školou, která nechává zkušenost Západu daleko za sebou. Složitý, smrtelný a drtivý život tam vychoval charaktery silnější, hlubší a zajímavější než západní život s řízeným blahobytem. Z toho důvodu by proměna naší společnosti ve vaši znamenala v některých případech vzestup, ale v jiných – vzácnějších – úpadek. Společnost jistě nemůže trvale žít na dně propasti bez zákonů, jak je tomu u nás, ale bylo by pro ni výsměchem, kdyby měla zůstávat na spořádaném povrchu bezduchého právnictví, jak to děláte vy. Lidská duše sklíčená desetiletími násilí touží po něčem vyšším, vřelejším a čistším, než je to, co může dnes nabídnout masová existence na Západě, která se jako navštívenkou ohlašuje odporným tlakem reklamy, hrubostí televize a nesnesitelnou hudbou.

Žádné sebevětší zbrojení Západu nepomůže, dokud sám nepřekoná ztrátu své vůle. Pro duchovně oslabeného kapitulanta se výzbroj sama stává přítěží. Kdo se chce bránit, musí být připraven zemřít. A to je vzácná vlastnost ve společnosti vychované v kultu pozemského blahobytu. A tak zbývají jen ústupky, odklady a zrady.

Nezbývá tedy, než hledat chybu u samého kořene, v samých základech novověkého myšlení. Myslím tím převládající západní pojetí světa, vzniklé v renesanci, a politiky, vytvářené v osvícenství, základ všech věd o státu a společnosti. Můžeme jej nazvat „racionalistický humanismus“ nebo „humanistická autonomie“. Je to směr, který prohlašuje a uskutečňuje autonomii člověka vůči všem silám, které jsou nad ním. Můžeme také mluvit o antropocentrismu, myšlence, že člověk je středem všeho, co existuje. Humanistické vědomí se prohlásilo našim vůdcem, popřelo existenci zla v lidském nitru a za nejvyšší cíl vytklo nabývání pozemského štěstí: tak vložilo do základu novodobé západní společnosti nebezpečný sklon klanět se člověku a jeho hmotným potřebám. A tak svoboda sama rozhodně nemůže vyřešit všechny problémy lidské existence. Naopak – nese s sebou řadu dalších.

Ale přesto přiznávaly první demokracie, včetně začínající americké, všechna práva lidské osobě jakožto cíli Božímu. Jinými slovy, svoboda byla člověku svěřena jen pod podmínkou a za předpokladu trvalé náboženské odpovědnosti. Postupem doby sice Západ s úspěchem a více než dostatečně obhájil práva člověka, ale v člověku zcela zakrnělo vědomí jeho odpovědnosti před Bohem a před společností. Tak se humanismus vyvíjel k materialismu, stával se víc a víc terčem socialistických a později komunistických spekulací, takže už v roce 1844 mohl Marx napsat, že „komunismus je naturalizovaný humanismus“. Není náhodou, že se všechny znaky, tj. komunistická hesla, točí kolem Člověka s velkým »Č«. Silnější, přitažlivější a vítěznější je vždy ten proud materialismu, který vede více do leva, je tedy důslednější. A humanismus, který úplně ztratil své křesťanské dědictví, nemůže v této soutěži obstát. Že se komunistický řád mohl udržet a na Východě tak upevnit, je dáno tím, že byl horlivě podporován skutečnými masami západní inteligence, která cítila svou příbuznost s ním. Jeho zločiny přehlížela, a když už je nebylo možno přehlížet, snažila se je ospravedlnit. Právě proto je úloha Západu tak těžká – obstát vůči Východu.

Vkládali jsme příliš velké naděje do politicko-sociálních proměn a teď se ukazuje, že nám berou to, co máme nejcennějšího: náš vnitřní život. Na Východě po něm šlape komunistická strana, na Západě obchod (trh). Sama skutečnost rozbitého světa není tak děsivá, jako to, že hlavní části tohoto světa jsou napadeny podobnou chorobou. Lpět dnes na osvícenských formulích je pravé začátečnictví.

Překlad projevu byl převzat z Týdeníku Politika, č.65/1992 (redakčně kráceno TP).