Knihou, na kterou si můžeme v tomto vydání AR přečíst recenzi pod názvem The Real Obama od F. Rogera Devlina se stala práce Steva Sailera: America’s Half-Blood Prince: Barack Obama’s “Story of Race and Inheritance kterou vydala VDare Foundation, provozovatel webových stránek Vdare.com. Kmiha se zabývá dospíváním a kariérou Baracka Husseina Obamy a jeho spisů, které dokazují, že byl posedlý svojí rasovou identitou. Steve Sailer toto dává do protikladu k politikovi, který se nově prezentuje jako “usmiřovatel” ras s výzvami k bílým, a který se snaží stavět “mosty” – a který právě obsadil nejvyšší úřad v zemi. Kniha je rovněž volně k dispozici zde – Half-Blood Prince.

V článku Racy Talks recenzuje zástupce šéfredaktora Stephen Webster nový film “A Conversation About Race” který produkoval a režíroval Craig Bodeker. V tomto filmu vede Craig Bodeker rozhovory s černými i bílými a ptá se jich na názory na rasu a rasismus. Závěry jsou překvapující, kdy bílí jsou posedlí svojí rasovou vinou a černí zase shledáváním se s rasismem na každém kroku. Craig Bodeker vyvozuje závěr, že “rasismus” je koncepce jednostraně zaměřená proti bílým jako skupině.

Aktuální číslo uzavírají obvyklé rubriky – novinky “O Tempora, O Mores!” a dopisy čtenářů.

Pokud máte zájem vyzkoušet předplatné magazínu American Renaissance, můžete si o ukázkové číslo v pdf formátu požádat zde – a pokud se rozhodnete pro předplatné, můžete zvolit ze tří nabídek – e-mailu v HTML formátu, e-mailu s PDF přílohou anebo klasickou tištěnou verzi. Cena začíná na sympatických 15 amerických dolarech za roční předplatné.

Související články:

1. Vyšlo nové číslo American Renaissance 1/2009

Byl King skutečně největším Američanem? Je jeho status významného Američana jistý? Benjamin R. Ryan věří, že bychom měli posoudit všechny veřejně dostupné informace o jeho životě, včetně těch o kterých se zřídka mluví. Ryan se zabývá jeho prokázaným plagiátorstvím, jeho častýmí nevěrami, jeho postoji vůči bílým, jeho blízkými vztahy se známými komunisty atd. Na základě těchto faktů pak vysvětluje, proč bychom k nim měli přihlížet při posuzování Kingova místa v americké historii.

Knihou, na kterou si můžeme v tomto vydání AR přečíst recenzi od Jareda Taylora se stala práce Richard D. Fuerleho: Erectus Walks Amongst Us z vydavatelství Spooner Press. Tato fascinující odborná práce pojednává o vývoji lidských ras a o úloze IQ v evolučním vývoji rasových skupin. Především však tato kniha napadá teorii o původu lidstva zvanou Out of Africa. Kniha je rovněž volně k dispozici zde – Erectus Walks Amongst Us: The evolution of modern humans.

Aktuální číslo uzavírají obvyklé rubriky – novinky “O Tempora, O Mores!” a dopisy čtenářů.

Pokud máte zájem vyzkoušet předplatné magazínu American Renaissance, můžete si o ukázkové číslo v pdf formátu požádat zde – a pokud se rozhodnete pro předplatné, můžete zvolit ze tří nabídek – e-mailu v HTML formátu, e-mailu s PDF přílohou anebo klasickou tištěnou verzi. Cena začíná na sympatických 15 amerických dolarech za roční předplatné.

Související články:

1. Vyšlo nové číslo American Renaissance 2/2009

Oficiální stanovisko francouzské vlády je to, že rasová příslušnost je bezvýznamný detail. Vláda nevede žádnou statistiku o rasovém složení obyvatelstva, tím méně pak o statistiku veřejné sociální péče nebo o složení vězeňské populace. Nicméně oficiální kruhy jsou stejně tak posedlé rasovou otázkou, jako tomu je i ve Spojených státech – a přesně v tom stejném stylu.

Régie Autonome des Transports Parisiens (RATP) je největší, státem kontrolovaná společnost která provozuje pařížské metro a příměstské vlakové spoje okolo Paříže. V květnu [1998] vydala úhlednou náborovou příručku pro několik set pracovních míst pro “mládež”. Brožura obsahovala tři barevné ilustrace o tom, co je náplní práce: informace o spojích, asistence starším pasažerům, jakož i jednáním s výtržníky a cestujícími bez jízdenky. Na každém barevném obrázku bylo jasně vidět, že zaměstnanec je černoch nebo Arab a objekt jeho zájmu je bezpochyby bílý člověk.

Tohle již bylo příliš pro Jeana-Yves Galloua, který je jedním z regionálních zastupitelů Front National pro pařížskou oblast, je členem vedení FN a je také poslancem Evropského parlamentu. Napsal v červnu dopis řediteli RATP, ve kterém obvinil společnost z vytváření systému založeného na rasových preferencích: “Máme tomu rozumět tak, že tyto pracovní místa, kromě jiného která jsou vytvořena ze státních zdrojů, jsou exkluzivně určena pro přistěhovalce do naší země? Co ospravedlňuje tento systém “pozitivní diskriminace”, který je v současné době ve Spojených státech opouštěn z důvodu jeho selhání?”

J.Y. Le Gallou rovněž napsal ministrovi spravedlnosti, kde podal podnět na podezření ze spáchání trestného činu, s tím že brožura je porušení Gayssotova zákona (který postihuje projevy rasismu a především popírání holocaustu – pozn. překl.). Jak J.Y. Le Gallou zdůraznil v rozhovoru s American Renaissance, pokud by Front National publikovala něco podobného, jen v opačném smyslu, mohla by očekávat okamžité trestní stíhání. Brožura a stížnost J.Y. Le Galloua získala určitou pozornost v tisku, RATP doposud nebyla hnána k soudu s obviněním z “rasismu”.

J.Y. Le Gallou rovněž k tomuto učinil několik poznámek:

O rasovém zvýhodňování ve Francii:

“Uplatňujeme “pozitivní diskriminaci” (affirmative action) pokryteckým způsobem, zvýhodňováním “čtvrtí” – takzvaných sociálně slabých čtvrtí. Tohle je politicky korektní způsob jak mluvit o čtvrtích s vysokým počtem přistěhovalců. Rovněž také mluvíme o zvýhodňování “mladých” v zaměstnání, mladých lidí ze “sociálně slabých čtvrtí”. Co tohle ve skutečnosti znamená je – mladí přistěhovalci. Lidé neříkají: “Zavádíme politiku zvýhodňování pro přistěhovalce”, říkají: “Zavádíme politiku zvýhodňování pro mladé lidi ze sociálně slabých čtvrtí.”

O svobodě slova:

“Ve Spojených státech je svoboda slova, kterou ve Francii nemáme. Žijeme pod neustálou hrozbou represí. Gayssotův zákon se uplatňuje svévolně, takže nikdy dopředu nevíte, jaké bude mít vznesené obvinění výsledek. A záleží to také na tom, před kterým soudcem skončíte, věci se pak mohou hodně změnit. Žijeme v despotickém státě.”

“Evropský parlament v tomto ještě neuspěl, ale často vznáší otázky ohledně kontroly materiálů uvěřejňovaných na internetu. Tento myšlenka začal tím, že se snažili dostat pedofily a revizionisty pryč z internetu. A potom přirozeně přejít k “rasistům” atd. Pedofilie, což je skutěčně strašná věc, slouží jen jako fíkový list pro cenzorské plány tohoto druhu.”

O obhajování 15% volební kvóty do francouzského parlamentu (viz AR duben 1998):

“Současný systém je demokratický paskvil, ale ve Francii je i jakási skrytá kampaň, která prosazuje názor, že jsou zde hodnoty, které jsou postaveny výše než demokracie. Tyto hodnoty jsou nazývány “republikánskými hodnotami”. To zní pěkně, ale kdo tyto hodnoty definuje? Momentálně se rodí teokratický systém, a to od té doby, co máme kastu kazatelů, která tyto hodnoty definuje.”

O přenášení rozhodovacích pravomocí v otázce přistěhovalectví z jednotlivých členských zemí na Evropskou unii:

“Cílem je zvětšit vzdálenost mezi těmi, kdo rozhodují a lidmi. Čím větší je odstup, tím větší je pravděpodobnost, že rozhodnutí bude politicky korektní.”

O asimilaci cizinců:

“Tradiční francouzský model rozeznává pouze jednotlivce a ne komunity. Vzpomínám si, jak jsem cestoval po Anglii a lidé používali slovo “komunita” pro pakistánské a indické přistěhovalce. Toto slovo jsme ve Francii nepoužívali, protože jsme kladli důraz na to, že tady byli pouze jednotliví občané národa a ne komunity. Teď již toto slovo používáme, jednak jako anglický import a jednak na základě uznání skutečnosti.”

“Francie, která vždy uplatňovala tento model asimilace jednotlivců se dnes drží “komunitního” modelu. Vidíte to ve městech jako je např. Paříž. Teď máme voličské bloky na základě komunity – etnické komunity, náboženské komunity a dokonce i sexuální komunity. Ve volebním období se Paříž stává mozaikou komunit – víceméně podle amerického modelu. Tento asimilační model však může fungovat jen pokud počty přistěhovalců jsou malé. Jednotlivce můžete asimilovat, ne však velké množství, obzvláště když jsou komunity neustále obnovovány dalším přistěhovalectvím.”

Proč je těžké pro nacionální stranu zaujmout vhodné lidi:

“Lidé se především snaží o získání postavení. A postavení náleží lidem zapojeným do systému, než lidem mimo něj. Ve srovnání s ostatními zeměmi, ve kterých máme kontakty, Francie je jedinou evropskou zemí, kde je nacionální strana přitažlivá pro vysokoškolskou elitu a lidi z vládních úřadů. To je jeden z výrazných aspektů situace ve Francii”.

Článek vyšel v časopise American Renaissance 11/1998

Pierre Vial je členem vedení Front National a krajský rada za FN pro oblast Rhône-Alpes. Rovněž je i radním na zastupitelstvu města Villeurbanne, které se nachází v bezprostředním sousedství města Lyon, kde je univerzitním profesorem vyučujícím středověkou historii.

Profesor Vial nemá žádné iluze o univerzálním všelidském bratrství: “Když cestuji po Evropě, cítím se jako doma. Evropa je mojí rozšířenou rodinou. Jinými slovy, Asie nebo Afrika mají jiné povahy oproti Evropě a povaha je něco, co musíme respektovat”.

Pierre Vial vysledovává současné doktríny, které káží rovnocennost různých kultur zpět až k Osvícenství, a tvrdí to, že “život není jen teorie. Musíme zakládat naše jednání a naše chápání na faktech. Levice přizpůsobila realitu svým teoriím, což se snaží nacionalismus zvrátit. Držíme se faktů a na nich stavíme svoje teorie.”

Kdy poprvé začala Francie dávat občanství lidem z kolonií? Profesor Vial to vysvětluje takto – během druhé světové války byl Charles de Gaulle jako exilový vůdce “Svobodných Francouzů” ve slabé a izolované pozici. Potřeboval, aby si vybudoval důvěryhodnost v očích Britů a Američanů, udělat dojem, že vede skutečné hnutí. Odcestoval do Brazzaville ve francouzském Kongu, kde v vyhlásil, že potřebuje, aby za ním stálo celé Francouzské impérium v boji proti Německu. Jak profesor Vial dále objasňuje:

“Aby mohl dát lidem z kolonií nějakou motivaci pro to, aby se k němu přidali, vyhlásil ve svém slavném projevu to, že všichni z Francouzského impéria jsou si “rovni”. Neřekl však, že všichni budou francouzskými občany, jen to, že jsou si rovni. Levice a imigrantské spolky od té doby komolí jeho slova, aby lidem vsugerovali myšlenku, že nabídl občanství každému v koloniích. Ale De Gaulle nebyl univerzalista. Je to jasné ze záznamů jeho soukromých rozhovorů, že neměl v úmyslu udělovat občanství, nebo povolit masové přistěhovalectví”.

Dnešní Francie by generála nepochybně šokovala.

“Vysoké školy a média nás bombardují propagandou, Francouzi jsou nuceni si myslet, že Francie by měla být rasově smíšenou zemí. Jedna z těch, ze které mezirasové sňatky udělají café-au-lait. Děti ve školách dostávají úkoly, jako třeba tento: “namaluj obrázek Evropana, Afričana a Asiata a ukaž, jak jsou si podobní.”

Front National je proti těmto hloupostem. Vše co požadujeme, je jen zdravý rozum – nemusíte být intelektuál, abyste pochopil co říkáme. A většina Francouzů s námi souhlasí a je proti barevnému přistěhovalectví. Ale i když ví, že máme pravdu, tak jsou přesvědčeni, že by mohlo být “rasistické” volit Front National. Jistě, jsou to především lidé kteří žijí v přistehovalectvím nejpostiženějších částech země, kdo nás volí. Lidé, kteří zatím nejsou bezprostředně v kontaktu s tímto problémem jsou nejvíce ovlivnitelní touto propagandou.”

Podle profesora Viala, francouzská politika vůči přistěhovalcům je mírná a plná ústupků. Čím hlasitěji se cizinci o všechno hlásí, tím spíše to dostanou. “Vypadá to že bílí chtějí mír za každou cenu, i kdyby to mělo být za cenu otroctví.”

Nicméně, tohle se však může změnit, stále více a více Francouzů přichází tváří v tvář do kontaktu s multirasovou relaitou. Francie nesbírá data o rasovém složení obyvatelstva, takže je nemožné zjistit, jaké procento tvoří barevní. Ale Pierre Vial má data, která vypadají spolehlivě:

“Mluvil jsem s člověkem, který pracuje pro vládní úřad, který se zabývá demografickými otázkami. Podle něho, nejpravděpodobnější počet ne-evropské populace – včetně ilegálních přistěhovalců – je něco kolem osmi nebo devíti milionů z celkového počtu 60 milionů obyvatel. Oni neví, jakou měrou tento počet vzrůstá, ale zde není pochyb o tom, že v posledních pět let přineslo mimořádný nárůst. Sjednocování rodin, které přivádí velké množství mladých přistěhovalců, z toho tvoří největší část. Můj vládní informátor mi řekl o pocitu uvnitř tohoto vládního úřadu, který je ten, že jakmile ne-evropská populace dosáhne počtu 15 milionů, tak může dojít k explozi.”

Část práce profesora Viala tvoří výcvik mladých aktivistů Front National. a nezdráhá se mluvit o demografických změnách. “Říkám jim, že tohle je základní problém a zatím jsem nenašel nikoho, kdo by s tímto nesouhlasil. Ve skutečnosti jsou naopak potěšeni tím, že našli někoho, kdo s nimi o tomto otevřeně diskutuje.”

Během jeho práce pro Front National si Pierre Vial zvykl na levičáckou hysterii. “Obviňují nás z toho, že jsme nacisté, ale pokud znamená, že když volíte Front National, že jste nacista, pak je ve Francii několik milionů nacistů. Můžete si pak jen myslet to, že by měli být trochu více opatrní na to, co vlastně říkají”.

Často jsme nazýváni “rasisty”, ale ať už toto slovo má jakýkoli význam, musí předpokládat hierarchii ras, nebo dominanci jedné rasy nad ostatními. Tohle ale vůbec není názor Front National. Rozeznáváme rozdíly – to ale neznamená hierarchii, jen to, že každá skupina má právo na to udržet si svoji odlišnost. Ve skutečnosti si rád vypůjčuji jednu ideu od levice. Během května 1968 (během studentských nepokojů), jedním z jejich sloganů bylo “Ať žije právo na odlišnost”. Z nějakých důvodů však levičáci nemají rádi, když tento slogan používám já”.

Článek vyšel v časopise American Renaissance 11/1998

Související články:

1. Pozitivní diskriminace ve francouzském stylu