Délský potápěč

Morgan Ariel, jedna z mnoha internetových komentátorů, kteří v poslední době naskočili na antisemitskou vlnu. (Foto z jejího Instagramu)

Autor: Travis LeBlanc

Ještě v dobách největší slávy „alt-right“ (přibližně první polovina minulé dekády, pozn. DP) jsem si nejednou postesknul nad tím, že hnutí až nevyvratitelně spravedlivé je do takové míry obýváno lidmi morálně nepříliš vábnými. Nebyla to jistě celá a dokonce ani většina alternativní pravice, ale stěží jste mohli ujít více než pár pomyslných kroků, aniž byste narazili na nějakého narcistního sociopata, narkomana, zhýralce nebo zástupce jiného z nepřeberného množství protispolečenských osobnostních typů.

Co jsme ale měli dělat? Když se člověk postaví za myšlenky, jejichž otevřené zastávání ho může snadno stát všechno, logicky z toho plyne, že značná část těch, ochotných podstoupit toto riziko, budou lidé, kteří toho nemají zrovna moc ztratit. Logickým důsledkem vysoké rizikovosti veřejné podpory bělošského nacionalismu pak je i výrazné nadzastoupení lidí se sklony k riskantnímu chování, kteří ovšem nemají daleko ani k jiným nebezpečným aktivitám, jako jsou užívání drog, netradiční sexuální chování, drobná kriminalita atd.

S ohledem na výše nastíněné a přesvědčení, že pokud chcete mít co do činění s bělošským nacionalismem, musíte být alespoň trošku blázni, jsem se v té době se skřípěním zubů rozhodl tolerovat i naše poněkud bláznivější druhy, alespoň dočasně. Vždycky jsem ale setrvával v naději, že to tak nezůstane navždycky. S postupným pohybem Overtonova okna a přibližováním našich myšlenek hlavnímu proudu se riziko spojené s otevřeným bělošským nacionalismem – jak jsem doufal – sníží, a tím hnutí snáz bude moci rekrutovat z nových okruhů: stabilnějších, neurotypických lidí bez mučednického komplexu.

Continue Reading

Elon Musk a Benjamin Netanjahu při návštěvě kibucu Kfar Aza, zničeného po útoku organizace Hamás 7. října 2023

Autor: Jason Kessler

Byznysmen Elon Musk v poslední době prokázal značný potenciál jako kritik ilegální imigrace, protibělošských nálad a dokonce i ze řetězu utrženého vlivu židovské lobby. Proto bylo pohled na jeho rituální ponížení během nedávné omluvné cesty od Osvětimi po boku Bena Shapira tak nepříjemný.

Muskovi se společně s jeho tříletým synkem X Æ A-XII dostalo „sebekritické seance“ (v angl. struggle session, původně označení pro praxi raného čínského maoismu, spočívající ve veřejné, až rituální (sebe)kritice politicky se provinivšího – pozn. překl.), při byl Shapirem i dalšími židovskými předáky náležitě poučen o holokaustu, což je ironické a trpké tím spíše, že od 2. světové války uplynulo skoro 80 let a židovský stát Izrael se v těchto týdnech a měsících dopouští genocidy na okupovaných palestinských územích.

Degradující rituál pokračoval na fóru pořádaném Evropskou židovskou nadací (EJF), kde se Musk, jeden z nejbohatších a nejmocnějších mužů světa, fakticky zřekl své bělošské příslušnosti s tím, že kvůli svým typicky židovským vlastnostem a velkému množství židovských přátel je vlastně „Židem ambicemi“ – jako by snad evropské skupiny byly čímsi podřadným vůči židovské rase, co je žádoucí překonat a opustit.

Continue Reading

Alessandro Allori – Únos Persefony (1570)

Autor: Kenneth Vinther 

(První část zde)

Sexuální revoluce coby židovská obrana proti antisemitismu

Už zběžný pohled na intelektuální kořeny sexuální revoluce ukazuje patrný trend vlivných židovských radikálů, prostoupených neutuchajícím a hlubokým nepřátelstvím vůči základním institucím bělošské evropské civilizace: náboženství, zdrženlivosti a pevným tradičním rodinám. Spatřovali v nich totiž „pařeniště“ antisemitismu, tj. zdroj sociálního kapitálu nežidovských Evropanů a tím pádem i hrozbu židovskému společenství. Nejde ani zdaleka o tak nesouvisející fenomény, jak by se snad mohlo zdát. Jak upozornil Kevin MacDonald, tito „židovští intelektuálové i političtí aktivisté se silnou židovskou identitou chápali svou činnost jako prosazování specificky židovských zájmů“. 1] Tyto výpady proti robustní struktuře patriarchální nežidovské rodiny a konvenční sexuální morálce, spolu s nahrazením pevných křesťanských hodnot egocentrickým narcismem osmašedesátníků tak byly motivovány mj. i snahou rozklížit sociální kapitál a soudržnost americké společnosti, a tak vybudovat společnost novou, proti projevům antisemitismu pevně „odstíněnou“.

Velmi dobrým příkladem, jímž jsme se dosud nezabývali, může být Sigmund Freud, který svými útoky proti konvenčním křesťanským pozicím v otázkách sexuální morálky a chování položil pomyslné intelektuální základy teoriím Wilhelma Reicha či Frankfurtské školy. Podobně jako později „frankfurtští“ intelektuálové i Freud chápal své ideje jako „mechanismus k potlačení antisemitismu“ 2] Ve svých textech se pak Freud s chutí vžíval do osobnosti „Hannibala, semitského kartaginského vojevůdce… ve válce s nežidovskou kulturou… a Římem i jeho dědičkou, katolickou církví“, podle něj nenapravitelně prohnilou, utlačitelskou a antisemitskou institucí. 3]

Continue Reading

Básník Dietrich Eckart

Autor: Václav Jan

(Předchozí část zde)

Na hřbitově v Berchtesgadenu zapřádám hovor s domorodcem na téma zde pohřbených exponentů Třetí říše. Muž ve středních letech je velice ochotný, ale nepoznám, nakolik ho téma samotné interesuje a nakolik jde z jeho strany o typicky německou vstřícnost k cizincům. Vedeme opatrný dialog a rozpaky rostou, jak se dostáváme k jádru věci a oba váháme, co si o tom druhém vlastně myslet. Když dojde řeč na Paulu, Hitlerovu sestru, muž reaguje překvapivě. Trochu poplašeně se rozhlédne a nápadně ztiší hlas. Tento magický účinek má samotné jméno Hitler, jméno, které není zvykem ve slušné německé společnosti vyslovit. Brzy poté se loučíme.

Ačkoli každý ví, že Obersalzberg byl druhým centrem Hitlerova Německa, celé Berchtesgadensko předstírá, že nikdo takový nikdy neexistoval. Homo economicus se ovšemže nezapře, autokary na tzv. Orlí hnízdo, jak kamennou chatu Kehlstein až po válce překřtili dobyvatelé, lifrují nahoru od rána do večera davy turistů. Zachovalý dům s unikátní vyhlídkou byl pronajat soukromníkovi k provozování hospody, v malém krámku tady prodávají brožury v několika jazycích včetně češtiny, s příslušným protihitlerovským patosem seznamující s historií objektu. Ale v oficiálních materiálech, které rozdávají v městském infocentru, hned vedle hřbitova, se jméno Hitler, natož Eckart, vůbec nevyskytuje. Za přepážkou sedí dvě usměvavá děvčata v bavorských krojích, jedna z nich zjevně východoasijského původu. Rozverně se baví s americkými vojáky, kteří si tu právě domlouvají pronájem vedlejšího kongresového centra. Na dotaz ohledně nějakých materiálů o Hitlerově působení v kraji nereagují ani tak odmítavě či rozpačitě, jako spíše autenticky vyděšeně.

Continue Reading

Zimní pohled na Hochkalter u Berchtesgadenu

Autor: Václav Jan

Když spisovatel, básník a dramatik Dietrich Eckart umíral o mrazivých Vánocích roku 1923 ve sněhem zavátém Berchtesgadenu, pravděpodobně byl smířen se světem. Odcházel z něj uprostřed milované horské scenérie, navíc s pocitem dobře vykonané práce, s vírou, že se mu podařilo najít muže, který spasí nemocné Německo. Byl přesvědčen, že právě tento člověk vyřeší problémy, které Eckartovu duši drásaly celý život.

Podle některých pramenů byl Eckart prvním, kdo použil v souvislosti s Hitlerem výraz Führer.

Eckart se narodil 23. března 1868 v Neumarktu poblíž Norimberku v katolické rodině, a od malička se odmítal podřídit vedení těch, které nepovažoval za autoritu. Byl proto vyloučen z několika škol. Ostatně svou neústupnost neztratil ani v dospělosti, a už jako etablovaný spisovatel byl uvězněn za účast v souboji kvůli cti. Dostalo se mu univerzitního vzdělání v právech a medicíně, ale vždy toužil hlavně tvořit a hovořit k národu. Po přesídlení do hlavního města napsal několik her zejména pro Pruské královského divadlo.

V roce 1912 vyvolala obrovskou pozornost Eckartova divadelní adaptace Ibsenova Peer Gynta. Do tohoto hrdiny vtělil svou představu nadřazeného germánského hrdiny, bojujícího proti trollům, kteří představují židovskou zkaženost, a musí být poraženi pro znovuobnovení principu nevinnosti. Boj proti trollům je především bojem duchovní síly proti Jörmungandrovi, nepříteli Thóra i lidí. Podle Eckarta takový boj omlouvá i násilí a faustovskému Gyntovi musí být všechny hříchy odpuštěny.

Continue Reading

Rolf Peter Sieferle (1949 – 2016)

Autor: Václav Jan

Pravím-li Západ, myslím na Evropu. Čím dále od jejího středu kterýmkoli směrem, tím méně lze mluvit o evropské tradici. Amerika, stejně jako Rusko, jsou pak svéráznými periferními výhonky kulturně-civilizačního odkazu evropské rasy, bez ohledu na jejich mocenské ambice a vliv. Jestliže je Ukrajina etymologicky „U kraje Ruska“ tedy jeho okrajovou částí, pak USA a Rusko jsou duchovní „Ukrajinou Evropy“. Vnímat anglosaský svět jako součást Evropy je vysoce rizikový omyl. Do Ameriky odcházeli ze starého kontinentu různé typy ztroskotanců, dobrodruhů a vyděděnců, od počátku odhodlané vytvořit alternativu evropanství. Levicové kořeny zde mají mnohem hlubší kořeny, než jak jsou obecně vnímány. Rio Preisner považuje za pravděpodobné, že „USA by dospěly k socialismu už ve čtyřicátých letech pod egidou Rooseveltovou, nebýt druhé světové války“. A jízlivě dodává, že „oplátkou Roosevelt dopřál socialismus střední Evropě“ (Americana. Zpráva o velmoci 1).

Americký spisovatel F. P. Yockey hned po vzniku železné opony interpretoval kulturní rozměr studené války tak, že U. S. liberalismus bude pro Evropany zhoubnější než sovětský komunismus. Tvrdou moskevskou represi východní Evropy vnímal z dlouhodobého hlediska jako méně škodlivou než měkkou amerikanizaci, která svým pozlátkem a systematickým podmiňováním okupuje mysl mnohem účinněji, a důrazem na egoistické „štěstí“ trvaleji ničí a korumpuje mezilidské vztahy. Neschopnost civilizačně vzdáleného Sovětského Ruska hluboce kulturně ovlivnit své vazaly z něj nakonec dělá méně nebezpečného nepřítele Evropy, než jakým jsou Spojené státy se svým „American Way of Life“ pro každý národ na Zemi.

Continue Reading

Alexej Pludek

Autor: A. J. Tůma

Část 3. Vabank

V okamžiku srpnové invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa pobývala velká část českých Židů v zahraničí. Mnoho profesorů bylo na stážích na zahraničních univerzitách. K těm, kteří se odtud nevrátili, přibyly tisíce dalších Židů, kteří emigrovali bezprostředně po srpnu. Ačkoli židovští intelektuálové vesměs podporovali Izrael a z postoje k šestidenní válce učinili jedno z nejžhavějších témat domácí politiky, drtivá většina z nich nepřesídlila na Blízký Východ, ale na Západ, často do německojazyčné části Evropy. Namátkou satirik Gabriel Laub se etabloval v západním Německu, stejně jako novináři Vilém Fuchs a Bedřich Utitz. Ludvík Aškenázy zakotvil v Rakousku, literáti Jan Picek nebo Richard Glazar v Basileji. Do emigrace odešlo celkem šest tisíc příslušníků židovských náboženských obcí, to znamená zhruba třetina. Kolik bylo emigrantů židovského původu celkem, lze jen odhadovat, proporčně k jejich celkovému počtu to však bylo zřejmě výrazně více než u ostatních částí československého obyvatelstva.

Padesátá léta v Československu mají nálepku antisemitská, do určité míry – a zcela specifickým způsobem – oprávněnou. Prezident Antonín Novotný ostře zaútočil na sionismus ihned po nástupu do funkce v roce 1957. Jeho pád na začátku roku 1968 byl symbolickým startem „polednového vývoje“. Německý historik Martin Schulz Wessel označil „boj proti antisemitismu“ za jeden z „nejúžasnějších a nejpozitivnějších aspektů pražského jara“.

Continue Reading

Lapsus vědy spočívá v odposvátnění skutečnosti: „přestanete-li věřit v bohy, začnete se ztotožňovat s opicemi.“

Autor: Karel Veliký

K jednomu z nejvizionářštějších českých textů 20. století

Utopie, založená a řízená Věčným Židem, do níž se v děsivém snu probudil spisovatel, filosof a umělec, jako jeho vězeň, upřednostňuje ženský živel, který má k pudové přirozenosti blíže než mužský: „Feminismus se oháněl lidskými právy, aby ospravedlnil v ženě čubu. Osvětářství ve jménu práva všech na vzdělání zanarchisovalo dav a uvolnilo v něm nejnižší afekty a pudy. Tuto tradici ustavila Utopie v kult,“ objasňuje ředitel. Proto žena obsluhuje „pojistné ventily“ Utopie: „Provádí selekci, rozhoduje o kvalifikaci, vyřazuje neschopné a nahrazuje ztráty.“ Je na to i speciálně školena – pro udržování stavu řízeného chaosu se při tom zvlášť hodnotí schopnost nemyslet.

Continue Reading

V Utopii humanita je rituál bestiality. (…) Pro humaniády, panhumanistické rituální hry, jsou vybíráni jednotlivci dokonale imunní proti nákaze duchem; po dlouhou dobu jsou cvičeni ve vzpřímené chůzi, s vydmutou hrudí a vztyčenou hlavou. Je to cirkusácká drezura, odkoukaná od krotitelů zvěře, při níž čtvernožci, zkorumpovaní bičem a cukrem, imitují hrdý postoj a gesta člověka. Kultura napřímila člověka zevnitř, organickou hierarchizací hodnot, vertikálou hlavy, břicha a pohlaví, se srdcem v těžišti. Utopie zná jen napřímenost cirkusáckou: pes, i když chodí po dvou, nenadřadil hlavu pohlaví a břichu, nezvedá zrak ke hvězdám, ale jen sleduje pohyb biče a pach žrádla; sotva opustí manéž, padne úlevou na všechny čtyry.

Autor: Karel Veliký

O snu, který již žijeme… K výročí autorova narození

Josef Šafařík (1907–1992) byl po většinu života důsledný Aussteiger. Roku 1938, tedy krátce po třicítce, se rozhodl z občanského života odejít do ústraní, v němž až na několik kratších „výstupů“ vytrval do smrti: „Věděl jsem, že musím udělat skok do tmy, a buď to bude dobré, nebo zahynu, ale jen tvůrčí práce je pro mě ta jediná,“ vysvětloval někdejší stavební inženýr později. Ve vnitřní emigraci, tu bez řádných dokladů, tu zas bez pracovního poměru (což bývalo trestné), hodně studoval (filosofie, umění etc.) a psal, třebaže publikovat mohl jen vzácně. K jeho zásadním esejistickým pracím patří Sedm listů Melinovi, Člověk ve věku stroje, Hrady skutečné a povětrné a více jak šesti set stránkové Cestou k poslednímu, dílo doslova celoživotní, neboť ho psal po čtyřicet let a vydání se dočkal pouhé tři dny před úmrtím!  Avšak v této nedlouhé řadě má drobná Noční můra místo ještě zcela zvláštní, neboť autor ji jako jedinou svolil zveřejnit až po svém skonu.

Text dokončený roku 1964 má formu dramatického dialogu. Situace je kafkovská („Josef K.“), existenciální („Mersault“). Protagonista, zřejmě autor sám, sní, že je vězněm v cele jakéhosi ústavu. V tom se otevřou dveře a on vychází za zeleným světlem. Ocitá se v sále s poblikávající elektrotechnikou, v jakémsi „řídícím centru“, kde ho osloví ředitel. Již úvod jejich rozhovoru navozuje ovzduší absurdna. Jako by všechno bylo „jinak“, fluidní a paradoxní. Vězeň je spisovatel – umělec a filosof. Ředitel vědec. První se snaží zjistit, kde je. Druhý mu to vysvětluje a v jistém okamžiku zapíná jednu z obrazovek. Objeví se na ní…

Continue Reading

Jakov Sverdlov, významný židovský bolševický komisař v raných letech režimu – dokonce coby předseda Ústředního výkonného výboru de iure hlava státu – se prý vydatně zasloužil o popularitu nejen kožených bund, ale dokonce i kalhot. Tady ho máte po Leninově levici (na obrázku vpravo):

Autor: Karl Nemmersdorf

Ve své eseji „Ted Gold a Židé ze skupiny Weatherman“ (na webu TOO vyšla v září 2017) jsem při nástinu možné podoby ovládnutí Spojených států radikální skupinou Weatherman napsal: „(Byl by to) signál k návratu tajné policie, složené z Židů v kožených bundách a s nosy od koksu, kteří by podnikali zátahy na góje a následně je v zatuchlých kobkách znásilňovali, mučili a vraždili. Jednou už se to stalo se, vyhledejte si to.“ Tento pravda dosti drásavý historický odkaz jednoho z čtenářů, který se podepsal jako „Jim“, uvedl do jistých rozpaků. Napsal, ať už ironicky nebo vážně (ovšem zábavně): „Kde bych ty informace o Židech, kteří s nosy plnými kokainu znásilňovali hlava nehlava, mohl najít?“ S jistým zpožděním jsem se  rozhodl blíže podívat na nově dostupné důkazy pro jednotlivé části mého výroku: kožené kabáty, kokain, mučení, znásilňování a vraždění v „zatuchlých kobkách“. A pochopitelně i židovské čekisty.

Čeka

Když se bolševici počátkem listopadu 1917 chopili moci, která se řečeno s klasikem „válela v ulicích“, nijak se netajili svým záměrem vládnout za pomoci teroru a síly. Během několika málo týdnů tak vznikla úderná pěst permanentní revoluce, „Vsěrossijskaja čerezvyčajnaja komissija po borbě s kontrarevoljucijej i sabotažem pri Sovětě narodnych komissarov RSFSR, česky Všeruská mimořádná komise pro boj s kontrarevolucí a sabotáží při Radě lidových komisařů RSFSR, zkráceně Ve-Čeka nebo Čeka. Lenin do jejího čela postavil polského rudého fanatika Felixe Dzeržinského, který se obklopil houfy Lotyšů, Židů a ruských odpadlíků, s jejichž pomocí se jal týrat ruský národ. Z Čeky se v podstatě okamžitě stali pachatelé jedněch z nejhorších orgií masového vraždění v lidských dějinách a muži židovského původu, kteří si podobně jako další židovští levičáci zachovali svou židovskou identitu, v ní zanechali nepominutelnou stopu.

Continue Reading

Julius Streicher v Norimberku

Úvodní část najdete zde.

Norimberk  

V květnu 1945, jen pár týdnů po skončení války, Streichera zajali američtí vojáci. V americkém vězení ho zkopali, bili, plivali na něj, nutili ho pít sliny a pálili cigaretami. Měl pohmožděné genitálie, vytrhané řasy i obočí. Svlékli ho donaha a fotili.18] Následně ho převezli do Norimberku k ostatním někdejším vysokým představitelům Třetí říše, obviněným u Mezinárodního vojenského tribunálu. Židovský americký důstojník a vojenský psycholog Tribunálu Gustave Gilbert provedl u obviněných testy inteligence. Streicherova byla ze všech obviněných nejnižší: 106, tedy jen lehce nadprůměrná.

Jako obhájce byl Streicherovi přidělen Dr. Hanns Marx. Přestože mnoho úcty mezi oběma muži nebylo a Streicher se nijak netajil nedůvěrou ke svému obhájci, Marx se se svým – jak sám správně říkal – „obtížným a nevděčným úkolem“ 19] vypořádal až pozoruhodně dobře.

Continue Reading

Éric Zemmour

Autor: Guillaume Durocher

Celá Francie mluví o možné kandidatuře pravicového mediálního komentátora Érica Zemmoura v prezidentských volbách v dubnu příštího roku. Průzkumy mu už nyní přisuzují dvojcifernou podporu voličů a reálnou šanci překonat Marine Le Penovou i kandidáta konzervativců hlavního proudu, a tím si zajistit souboj proti úřadujícímu prezidentovi Emmanuelu Macronovi ve druhém kole.

Zemmour by podle těchto průzkumů v takovém případě získal asi 45 % hlasů. To sice na vítězství zjevně nestačí, ale s podobným předstihem se skoro totožné podpoře těšily i Brexit a Donald Trump před svými triumfy v roce 2016.

Kdo ale Éric Zemmour vůbec je? Ve Francii patří mezi známé mediální postavy dlouhá léta. Přirovnal bych ho k [americkému konzervativnímu komentátorovi] Tuckeru Carlsonovi: v podstatě jediný hlas v televizních zpravodajských médiích, které efektivně, byť povětšinou nepřímo, hájí zájmy etnického jádra země.

Continue Reading

Julius Streicher v roce 1935

Autor: Mark Weber

Po vyhrané 2. světové válce zřídily vlády Spojených států amerických, Sovětského svazu, Velké Británie a Francie „Mezinárodní vojenský tribunál“ v Norimberku, který měl potrestat přeživší pohlaváry německé Třetí říše. Široce sledovaný „proces s hlavními válečnými zločinci“ probíhal v jihoněmeckém městě od listopadu 1945 do října 1946.

Ze všech spojeneckých mocnostmi souzených mužů bylo nejobtížněji ospravedlnitelné zařazení Julia Streichera, jelikož nesehrál sebemenší přímou úlohu při plánování ani exekuci válečné politiky hitlerovského režimu. Na seznamu hlavních válečných zločinců se ocitl kvůli své mezinárodní reputaci fanatického protižidovského autora, publicisty, řečníka a v prvé řadě vydavatele ostře antisemitského týdeníku Der Stürmer. Kvůli článkům otištěným v této jeho publikaci byl tribunálem uznán vinným ze zločinů proti lidskosti a odsouzen k trestu smrti.

V posledních letech – i v souvislosti s vyostřenou debatou o postavení „šíření nenávisti“ v naší společnosti či „kultury rušení“ potlačující domněle urážlivé texty i obrazy – nabývá život Julia Streichera i jeho smrt novou relevanci.

Continue Reading

Jomkipurský syndrom

Autor: Gilad Atzmon

Jedním z nejpozoruhodnějších aspektů jomkipurské války (1973) byl s ní spojený náhlý izraelský přechod od až manické arogance do opačné polohy: melancholické apatie a deprese.

Po svém skvostném triumfu ve válce roku 1967 se mezi Izraelci rozhostilo povýšené opovržení Araby i jejich vojenskými dovednosti. Podle zpravodajských služeb se měly jejich armády z utržených ran vzpamatovávat dlouhá léta. Izraelské vojenské kruhy nevěřily, že by byl arabský voják schopen obstát v boji, tím méně v něm zvítězit.

Continue Reading

Židovské lesbičky a jejich dílo „Heather a dvě (samozřejmě nežidovské) mamičky“

Autor: Andrew Joyce

„Od prvopočátku – tedy už od vydání první výhradně dětem určené knihy – bylo záměrem formovat mysl k přijetí zavedených standardů chování.“ – Saul Braun, The New York Times, 7. června 1970.

Tato esej vznikla na základě materiálů shromážděných při přípravě nedávno vydaného článku „Židé, obscénnost a právní systém“. S ohledem na objem sebraného materiálu a jedinečnost tématu jsem se rozhodl, že postačuje na samostatný článek věnovaný dětské literatuře. Při studiu materiálu k eseji o obscénnosti jsem pečlivě studoval seznam Americké asociace knihoven (American Library Association, ALA) „100 nejslavnějších zakázaných/kontroverzních knih: 2000-2009“ s úmyslem zjistit povahu a rozsah zastoupení židovského prvku. Jako první mě udeřil do očí značně disproporční židovský podíl na produkci knížek považovaných rodiči, školami a dalšími institucemi za perverzní. Židé bývají při sčítání lidu proslule zdrženliví, ve Spojených státech jich ovšem jistě žije mezi 2,2% (jak naznačují údaje agentury pro výzkum veřejného mínění Pew) a 5%. I když přijmeme zrnko pravdy v apologetickém argumentu, že Židé častěji směřují do profesí ve světě literatury (což ovšem mnoho nevypovídá o motivech), velkoryse bychom mohli očekávat židovské zastoupení asi u deseti děl ze seznamu ALA.

Životopisná prověrka všech autorů na seznamu (u některých jsem k průkazným výsledkům nedospěl) však ukazuje, že 17 židovských spisovatelů napsalo celkem 22 knih na seznamu ALA. 1] Židé jsou tak velmi výrazně pře-zastoupeni v produkci současné literatury, která podle mnohých stojí v protikladu k většinové kultuře, což se dále zvýrazňuje, nebudeme-li brát v potaz starší, bělošskými autory napsaná díla jako Dobrodružství Huckleberryho Finna (dnes mnohými kritizované jako „rasistické“). Protože tvoří většinu položek na seznamu dětská literatura, došlo mi – mj. také ve světle mých předchozích zjištění stran židovské manipulace poptávky po „knížkách oslavujících rozmanitost“ ve vzdělávacím systému – že literatura pro děti je neprávem zanedbávanou a důležitou frontou každodenního kulturního boje. Tento článek tak má posloužit jako stručný úvod k některým výraznějším osobnostem a tématům v oblasti židovského levicového aktivismu v literatuře pro děti.

Continue Reading

Michael Kellogg: Ruské kořeny nacismu

Autor: Spencer J. Quinn

Michael Kellogg
The Russian Roots of Nazism: White Émigrés and the Making of National Socialism, 1917–1945
Cambridge University Press, 2005

V ovzduší takřka úplné démonizace Třetí říše se u historiků vyvinulo cosi jako slepá skvrna v otázce původu německého antisemitismu. Michael Kellogg ve své knize z roku 2005 The Russian Roots of Nazism (Ruské kořeny nacismu) na tuto problematiku vrhá nové ostré světlo a obrací naši pozornost na východ. Ukazuje, jak ukrutnosti páchané bezprostředně po 1. světové válce v sovětském Rusku společně s působením početné, pomstychtivé a politicky činné bílé ruské emigrace ve výmarském Německu sehrály zásadní úlohu při formování národně socialistického postoje k Židům i bolševismu. Při formulaci svých argumentů Kellogg nejen že opravuje mnohé chyby svých kolegů-historiků, ale také nepřímo snáší argumenty na podporu mnohých prvků samotného nacismu.

Jeho dílo vnímám jako zásadní z několika důvodů, z nichž nejpřednějším jsou nejspíš fakta samotná. V období mezi oběma světovými válkami sužovaly Německo, Pobaltí i Ukrajinu konflikty, mocenské pletichaření a hlavně nejistota. Nepochybně to nebyla nudná doba, jejíž události vrhají dlouhý stín. Každé historické dílo, které osvětluje dříve neznámé či přehlížené události z takovéto doby a prostoru, tudíž má svou hodnotu.

Continue Reading

Rudá hvězda nad Hollywoodem: Dlouholetý románek filmové kolonie s levicí

Autor: Virgil Hicks

Rudá hvězda nad Hollywoodem
Ronald Radosh a Allis Radoshová
San Francisco, CA: Encounter, 2005

Nejnovější (esej vznikla v roce 2006 – pozn. překl.) hollywoodský počin George Clooneyho Dobrou noc a hodně štěstí zobrazuje období, kdy – alespoň podle obecného přesvědčení – skupina reakcionářských politiků spustila zběsilou kampaň proti Američanům podezřelým ze sympatií ke komunismu, jejíž hlavní záběr směřoval proti Hollywoodu. Příběh hollywoodské „černé listiny“ se podle autora tří knih o vině amerických komunistů Ronalda Radoshe a jeho ženy Allis, stal bezmála „hollywoodským subžánrem“. Jakkoliv totiž hollywoodští scénáristé a režiséři velice rádi označují své počiny za „smělé a průkopnické“, manželé Radoshovi ukazují, o jak běžné téma se ve skutečnosti jedná, když píší, že „filmové odvětví znovu a znovu vykresluje tuto éru stejným obecně přijímaným způsobem: jako černobílou moralitku nevinných rudých hrdinů a odpudivých zloduchů z Kongresu“. Romance Barbary Streisandové a Roberta Redforda z roku 1973 Takoví jsme byli se tak například točí kolem radikální činnosti ženské hrdinky a nekomunistického smýšlení jejího přítele. Ve filmu z roku 1977 Julia hraje Jane Fondová hollywoodskou radikálku Lillian Hellmanovou a ve snímku z počátku 90. let Předem vinni ztvárnil Robert De Niro fiktivního režiséra, složeninu z několika skutečných postav, který odvážně odolává tlaku vypovídat před Sněmovním výborem pro neamerickou činnost (House Committee on Un-American Activities /HUAC/). Od té doby nás tvůrci oblažují tvorbou s touto tematikou s ještě větší intenzitou.

Continue Reading

Obálka knihy Sergeje Niluse Velké v malém aneb Antikrist jako nastávající politická možnost, o příchodu antikrista (vydání z roku 1911), ve které vyšly Protokoly jako samostatná příloha

Autor: Adrew Joyce

Až při nedávné debatě s Fróðim Midjordem nad Protokoly sionských mudrců jsem si naplno uvědomil, jak vysoce si dnes Židé musejí Protokolů cenit, ne snad pro jejich obsah, ale způsob, jakým se nanejvýš elegantně dají užít coby ztělesnění protižidovského konspiračního myšlení mezi Evropany. Proč rozebírat Claudiova slova 1] (vyjádření římského císaře z 1. století z úvodu Joyceovy eseje, pozn. DP) se vším jejich nepříjemným kontextem, když můžete pohodlně ukázat prstem na Protokoly – vzrušující a dráždivý popis půlnočního setkání Židů kdesi na hřbitově, aby tam zosnovali své plány na světovládu? Není proto divu, že první podrobné informace o původu Protokolů coby plagiátu spisků Hermanna Goedsche a Maurice Jolyho přinesl reportérovi irských Timesů Phillipu Gravesovi ruský kontrasemitský nacionalista z obav, že tento text, původně zamýšlený jako umělecká variace na zavedený žánr politického komentáře, se jeho straně takticky škaredě vymstí.

Ať už byl tento muž kdokoliv, při zpětném hodnocení se pravděpodobně nemýlil. Stačí se jen letmo podívat na texty jako A Rumor About the Jews: Antisemitism, Conspiracy, and the Protocols of Zion (Pomluva o Židech: antisemitismus, konspirace a Protokoly) Stephena Erica Bronnera z roku 2000 aby nám došlo, že v židovských rukou se Protokoly stávají užitečným prostředkem k diskreditaci antisemitismu in toto. Podle Bronnera Protokoly, okrajový a stylisticky výstřední text, kvůli své znepokojivé oblibě nejsou ničím menším než „součástí širšího útoku na civilizaci samotnou i liberální, sekulární a rovnostářské dědictví osvícenství….

Continue Reading

Hervé Ryssen (vl. jménem Hervé Lalin)

Hervé Ryssen, francouzský „zastánce neonacismu a popírač holokaustu“, odsouzen k trestu odnětí svobody za antisemitské příspěvky

Francouzský soud poslal v pátek (18. září) do vězení zatvrzelého antisemitského aktivistu za dva internetové příspěvky, v nichž urážel Židy a další, kde popíral holokaust.

Hervé Lalin, známý také jako Hervé Ryssen, nastoupil výkon sedmnáctiměsíčního trestu ve věznici Fleury-Mérogis nedaleko Paříže za tři prohřešky, jichž se dopustil mezi lety 2017-2020

Continue Reading

„…přímo z hitlerovské příručky“

Autor: Gilad Atzmon

Kdyby byla britská společnost zdravá, sága #Wiley by spustila otevřenou debatu o rase a privilegovanosti. (Černošského „grimeového“ hudebníka) Wileyho by pozvali do pořadu BBC Newsnight, kde by proti němu po boku moderátora stanuli zástupci židovského společenství, a rapper by dostal příležitost vysvětlit své postoje. Snáze bychom tak dokázali porozumět rodícímu se napětí mezi Židy a černochy.

Dnešní Británie ale kdovíjak zdravou společností není, a tak se nic z výše načrtnutého nestalo.

Místo toho se zopakoval příběh George Floyda, ovšem s několika zásadními proměnami a odlišnostmi. V jeho případě se několik policistů dopustilo zákeřného a brutálního činu s fatálními následky. Ve Wileyho případě kompletní sionistická skvadra a její spojenci symbolicky zaklekli na krk černošské hudební ikoně ve snaze ji zcela zničit. Další odlišnost však už jde za námi za všemi: po Floydově smrti vyšly do ulic tisíce Britů, aby hlasitě podpořily hnutí Black Lives Matter. Střetávali se s policisty, ničili sochy otrokářů. Kdo vyšel do ulic podpořit Wileyho? Záleží na černošských životech, jen dokud černoši drží jazyk za zuby?

Continue Reading