Na strategické náhorní plošině na jih od Kavkazu mezi Kaspickým a Černým mořem, na křižovatce říší, obchodních cest a nájezdů, žili Arméni téměř tři tisíce let. Neustálé dělení jejich země mezi uchvatitele jim přineslo ztrátu nezávislosti a předznamenalo tragédii, která v letech 1915 až 1916 zahubila dvě třetiny jejich komunity žijící v turecké Anatolii. Bylo tehdy zabito téměř půl druhého milionu Arménů. Ti, kteří přežili, uprchli do ciziny a usadili se v Palestině, Sýrii, Libanonu, ve Spojených státech, v Řecku a ve Francii a vytvořili početnou arménskou diasporu. Na počátku 20. století ještě neexistovalo slovo, které by kvalifikovalo etnické čistky. Termín genocida se stal součástí mezinárodního práva až v roce 1948. Arménská agonie, která se odehrála o tři desetiletí dříve, byla první velkou tragédií, při níž byl téměř vyhlazen jeden národ.

Depeše 18. 11. téhož roku: „…musíme urychleně projekt dokončit, ukončit existenci Arménů, kteří po staletí tvořili bariéru pokroku a společnosti říše… Jsme kritizováni a vyzýváni ke slitování… Je to naivní…“97

Depeše 1. 12 téhož roku: „…místo exilu pro tento pranárod je jen peklo…“98 K transportům je třeba předeslat, že probíhaly podle plánů a značnou úlohu v nich hráli mutašarifové, kteří stáli v čele sandžaků, na něž se dělily vilajety. Vše začalo na konferencích, jichž se zúčastnili i čelní vojenští představitelé, a posuzovaly se plány vysídlení Arménů se severovýchodních vilajetů.

Poté každý mutašarif na místě, odkud pocházel, uspořádal svou konferenci, na ni se museli dostavit kaymakové jednotlivých kaza,. Znovu byl pozván místní velitel a to podněcovalo náladu proti Arménům. Poté opět kaymakové svolali konferenci do okresních měst, pozvali na ni obvodní pohlaváry, většinou mladé lidi, kteří obdrželi načasované programy akcí. Byli to tzv. mudurové. Největší tíhu akcí nesli právě oni. Spravovali obvody – nahiye, tj. velká území bez železnic s velmi omezenou telegrafní sítí a cestami jen pro soumary. Objížděli na koních osady, samoty, dvorce a vesnice. Každý transport měl ombasiho – účetního z řad poddůstojníků, který měl dát každému členu transportu 12 para (tj.asi 40 grošů, což byla cena asi 1 vejce), nikdy to však nedodržel. Když začaly transporty, nesměl příslušník arménského milletu bez pasu a cestovního povolení opustit bydliště. To mělo i velký ekonomický dopad. Turci nesměli Arménům nic prodat a od nich nic odkoupit. Papírové peníze již nikdo nechtěl a vše se poměřovalo zlatem a stříbrem. Çemal vyžadoval dávky v naturáliích. Kvetla šmelina.Opuštěné vesnice vykrádali Kurdové i Turci, avšak již 10. 6. 1915 vyšlo nařízení, že vše musí zůstat tureckému státu. Byl to majetek v hodnotě miliard tehdejších marek.

Pochody smrti směřovaly do arabské Sýrie, která byla nejdůležitějším tureckým týlem, a odtud přes Aleppo – Antiochii a Alexandrettu do horských pásem u pobřeží a dále do Mezopotámie. V dubnu – květnu vyšly transporty z 50 míst Kilikie, v červnu – červenci ze západní Arménie (Erzerum, Trabzon, Van, Bitlis, Karput, Sivas) a v srpnu – září z Ankary, Brussy, Urfy a Ayntabu. Podle nařízení museli obyvatelé lokality do 5 dnů opustit vilajet, muže oddělili od žen, odvedli je do nevelké vzdálenosti a postříleli. V přímořských oblastech posadili ženy a děti do loděk a na moři je utopili. Když o tom vyslanec Wangenheim telegrafoval zprávu do Berlína, Turci to dementovali jako lži (31. 5. 1915).

Lidé šli přes horské soutěsky pod žhavým sluncem, bez vody a jídla. Došlo jen 10 %. Cílovou stanicí byl Der-Er-Zor v Syrské poušti, kamenité a plné jedovatých hadů. Kdo odpadl, zahynul. Transporty doprovázely hamidiye a v nich 30 tis. propuštěných kriminálníků. Německý diplomat Max Erwin von Scheubner – Richter vysvětloval deportace nutností uvolnit vojenskou východní zónu od potencionálního sympatizanta s vnějším nepřítelem. Nevylučoval masakry a nezajímaly ho. Ženy, které přežily pochody smrti (druhá trasa vedla přes Damašek k Mrtvému moři), šly do čistě muslimských míst, odkud nebylo návratu. Byly nuceny se provdat za Turka, byly prodány do harémů nebo je Turci poskytli strážcům…99 Malá děvčata z různých míst šla do služby v tureckých domech a tam byla podrobena výchově v muslimském duchu.

Tento přestup k islámu (např. v Kayseri tisíc arménských rodin) byl vynucován pod hrozbou smrti. Děti, které přežily jako sirotci, často končily v sirotčincích, kde zůstávaly v „péči“ takových pracovnic, jako byla např. Halid Edip Adivart – lidský netvor. Při deportacích byly porušovány jakékoliv zásady lidskosti. Do 24. 10 1915 přišlo v deportacích o život již milión Arménů. Např. ze 14 tis. arménského obyvatelstva Trabzonu zůstalo naživu jen 90 osob.100 Je nezpochybnitelné svědectví očitého svědka pátera Hofera, který viděl na vlastní oči v Erzerumu, co představovala deportace a příprava na ni.101 Jeho svědectví snad posloužilo nunciovi Vatikánu Mgr. Scapinellimu získat pravdivý obraz pro jednání s rakousko-uherským ministrem zahraničí Burianem v r. 1915. Scapinelli původně věřil tureckým informacím o zabíjení muslimů Armény. Rovněž korespondence Nademlenskiho konzula v Adrianopoli v rakousko-uherským vyslancem Pallavicinnim je přesvědčivým obrazem o ukrutnostech při vysídlovacích transportech.102 Existoval též plán vysídlit Armény do USA. Americký velvyslanec Morgentau upozornil na těžkosti, které začali dělat Turci, aby se svět nedověděl o spáchaných zvěrstvech. Jednou z podmínek vysídlení byl podpis prohlášení, že zanechají v Turecku veškerý majetek a nikdy se do země již nevrátí. Na trasách pochodu smrti byly shromažďovací tábory, v nichž deportovaní umírali vysílením a epidemiemi. Jeden z nich byl v Aleppu. Arabské obyvatelstvo zde bylo velmi nacionalisticky naladěno a byl to určitý protitlak turecké okupaci. Anglie i Francie toho plně využívaly na mezopotámské i syrskopalestinské frontách. Arabské obyvatelstvo se snaží na územích okupovaných Turky povstat proti mladoturkům a tento sveřepý boj měl velký ohlas v Sýrii, Libanonu, Iráku, v Egyptě i mezi beduíny v Syrské poušti.

Mladoturci lákali arabské obyvatelstvo na loupeže arménského majetku a vyvěšovali vyhlášky o tom, že ten, kdo se přihlásí do vojska, bude upřednostněn při přidělování pozemků v nejúrodnější oblasti Sýrie mezi Suce a Ras el Chinzir, krajině vína, dostatku vody a stavebních možností. Vycházeli z myšlenky nadnárodní duchovní jednoty, která je vlastní islámu a znamená velká pouta. V období mezi srpnem 1916 a srpnem 1917 skosila epidemie tyfu v tomto táboře 35 tis. lidí. V r. 1916 vyzývali Erver, Tâlat a Çemal k zabíjení ekonomičtějším způsobem103 všech těch, komu se podařilo přežít pochod Syrskou pouští. Guvernérem oblasti se stal v r. 1916 známý Zeki bej. Zekovi lidé zabili více než 20 tis. osob. ; Osobně sám on uzavřel 500 osob do kolové ohrady v pustině a nechal je tam umírat hladem a žízní.104 V tragédii arménského národa se našli i takoví Turci a Kurdové, kteří pomohli a ukryli Armény. Nebylo to lehké. Vládní agenti byli Turci, kteří dobře znali terén i myšlení zdejších lidí. Bylo třeba hodně důmyslu ve vyhledávání míst úkrytu. Zachránci, byť i dočasní, byli při odhalení vždy popraveni.

I někteří guvernéři zůstali lidmi a neposlechli nařízení. Patřil k nim vali Ankary, který odmítl pogromy, které se měly odehrávat pod jeho správou105 , rovněž guvernér Aleppa Çemal bej nebo guvernér Der-Er-Zoru Ali Suat bej, který umožnil Arménům vytvořit stanový tábor, postavit si dílny v potravinářství a obuvnictví. Byl odstraněn a vystřídal ho známý vrah Çevdet bej. Z Der-Er-Zoru byli odtransportováni do již zmíněného Mosulu. Tento pochod však nikdo nepřežil. 200 000 osob zahynulo hladem a nemocemi. Je třeba připomenout mezi statečnými též kaymaka Adany Jusufa Zia beje. Mezi Kurdy je známá rodová skupina Aseratů ukrývající po dobu 11 měsíců v r. 1916 v horách ty, jimž se podařilo uprchnout z Bitlisu. Kurdové rozprodali vše, aby nasytili uprchlíky i sebe a zachránili téměř 800 rodin a v celé oblasti Dersinu u Erzimdžanu to byly tisíce zachráněných životů. Pomáhali i Arabi v místech, jimiž procházely transporty do Der-Er- Zoru.

Zločiny mladoturků pokračovaly po celý rok 1917. Rozkazy mladoturků se nedávaly písemně a nikdo z vlivných osob nahlas nikdy nevyslovil, že genocidní plány jsou dílem mladoturecké vlády. Z východních oblastí země prchali Arméni do Zakavkazska. Po změnách v Rusku opustila ruská armáda východní Anatolii a zakavkazskou oblast a ponechala Armény jejich osudu.

Nová okupace opevněného města Karsu tureckými silami znamenala nepředstavitelný hon na lidi, v němž zahynulo téměř 19 tis. osob. Arméni prchali do Gruzie a do Baku, kde je dobíjely muslimské menšiny zvláště Čečenci a Azerové. V září 1918 bylo v Baku zastřeleno 30 tis. Arménů.106

Německo nezapochybovalo o podpoře mladoturecké vlády a její politiky. Vysídlování Arménů do tehdejší Mezopotámie napomáhalo zájmům Německa a Arméni byli levnou pracovní silou při výstavbě Bagdádské dráhy. Německá vláda stejně jako německé velvyslanectví v Istanbulu nemělo zájem o zveřejnění masového vyvražďování a deportací Arménů. Měli však dobré informace ze styků s vlivnými mladoturky.

Specialista na Arménii Mordtmann byl ve styku s ministerstvem vnitra a tam s Ismailem Jambalatem vedoucím Správy pro veřejnou bezpečnost. Ejub bej poznamenal v rozhovoru s Roesslerem: „vy stále ještě nechápete, co my chceme…, tj.aby název Armén a Arménie navždy zmizel.“107 Německý tisk kamufloval skutečnou situaci a poté, kdy se svět o všem dovídal v průběhu 1.sv. války, zveřejňoval informace, že je v Turecku zasahováno jen proti arménským povstalcům. Informační kampaně v Anglii, Francii a USA byly úspěšné a Německo se morálně velmi zostudilo rovněž po zveřejnění materiálů německého pastora J. Lepsia, který shromáždil díky osobním kontaktům řadu přímých svědectví o dvojí hře Německa ve vztahu k masovému vyvražďování Arménů. Materiály však mohly být zveřejněny až po válce.108

Němečtí úředníci, konzulové často vůbec nevěděli, o co jde, neznali turečtinu, situaci a problematiku. Chtěli jen být důležití. Neznali mentalitu národa a hlavně islám. Německo bylo tehdy zemí pruského militarismu. Jen špičky diplomatického sboru pochopily, jak napovídá poznámka z 12. 8. 1915 v korespondenci Wangenheima s Bethmannem – Holwegem o tom, že lidé v Německu snad již pochopili, že Německo se na vyvražďování Arménů podílí…109 Němečtí veřejní činitelé a diplomati schvalovali mladotureckou politiku, podporovali ji a tvrdili, že se do tureckých záležitostí nemohou vměšovat. Nic si neprověřovali a do Berlína posílali ( přes Wangenheima) zprávy typu: v Kayseri byly odhaleny bomby (400 ks), v Diyarbekiru též. Jen vicekonzul v Erzerumu Max Erwin, vicekonzul v Trabzonu Heinrich Bergfeld, vicekonzul v Alexandrettě Hermann Hoffmann, hrabě Wolf – Metternich, kníže Hohenlohe –Langerburg a jiné významné politické osobnosti to pochopily.

Tisk přejímal neprověřené a smyšlené informace (Deutsche Tageszeitung a Frankfurter Zeitung) a silně ovlivňoval německou společnost.110 Mezi stoupence arménských pogromů řadíme německého velvyslance, pod něhož spadala námořní obrana, Humanna, osobního přítele E. Jeckeho blízkého Šakirovi, německého velvyslance ve Washingtonu Berndorfa, nebo Limana von Sanderse aj. obhajující německé vojenské činitele a diplomaty v Turecku. Němečtí důstojníci působili i na velvyslanectví. Byli to většinou fanatici a přisluhovači. V Aleppu přímo přihlížel vyvražďování Arménů německý konzul.111

Cynismus turecké vlády neznal mezí, když poslala 3. 6. 1915 nótu, v níž tvrdí, že se Arménům v Turecku neděje žádná křivda.112 Nakupení lží a výmyslů o zbraních aj., které prý Arméni shromažďovali s podporou Anglie, Francie a Gruzie, vyvrcholilo v r. 1916 vydáním tureckého souboru dokumentace o privilegovaném postavení „arménského prvku“ v Turecku před 1. sv. válkou.113 Německá vláda se snaží vše zamlčet, i když je třeba poznamenat, že v prosinci 1915 odeslalo německé velvyslanectví turecké vládě nótu o neúnosném chování k Arménům v Turecku. V odpovědi obdrželi upozornění, aby se do tureckých záležitostí nevměšovali.114 Státní tajemník A. Zimmermann poznamenal v září 1916, že co snad by mohlo být v tehdejší vojenské situaci v zájmu zajištění země obhajitelné, se nevztahuje na to, co se nyní děje s arménskými ženami a dětmi.115

Hospodářské následky genocidy byly ohromné. Vali Aleppa poznamenal v průběhu druhé etapy genocidy Arménů v zemi, že to bude velké neštěstí pro Turecko.116 Ekonomické slábnutí a chátrání měst je i v mírových dobách vždy příznakem hospodářského úpadku země. V celém Turecku, avšak hlavně v jeho východních oblastech měla všechna větší města vynikající stav řemesel, který získala v tisícileté tradici od starověkých maloasijských etnik, a v pokračování této tradice sehráli právě Arméni zásadní úlohu.

Turečtí migranti od 12.stol. jen pomalu přecházeli k místní zbožní výrobě a okupace ohromného severoafrického pobřeží, balkánských a předovýchodních území, z nichž Turecko těžilo po staletí maximum, ještě prohloubilo retardaci hospodářského vývoje vlastní země. Arméni nejen zprostředkovávali tisíciletou tradici zpracování hedvábí, zlata, kovů, kůže, vlny, koberců aj., ale lze říci, že bez Arménů by vývoj Turecka po staletí probíhal daleko pomaleji též v kulturní oblasti. Arméni zavedli v Konstantinopoli, Izmiru a v dalších městech typografii. Mnozí Turci četli v arménském písmu běžně a bylo to pro ně snadnější než arabská abeceda, která přetrvala v zemi až do r. 1923. Vinohrady, včelařství a nové způsoby obdělávání zemědělské půdy naučily Turky Arméni, stejně jako finančnictví a pravidlům exportu. Zničením arménské populace a válkou byla ekonomika Turecka úplně rozrušena. Do armády bylo odvedeno 3 mil. mužů, tj. téměř všichni, kteří mohli být odvedeni.

Ve vesnicích celé země nebylo téměř práceschopných mužů kromě těch nemnohých boháčů, kteří se vykoupili z povolávacího rozkazu. Armáda potřebovala koně a téměř všechen rohatý skot.117 Stavy koz, ovcí, angorských koz klesly více než o polovinu. Chyběla tažná síla a většina polí zůstala neoseta. V některých vilajetech bylo obděláno jen 15 % obdělavatelné plochy ( např. v oblasti Urfy, Diyarbekiru, Aleppa). Stejné to bylo s bavlnou, která byla již v 19. stol. velmi výnosným vývozním artiklem. Výsledkem bylo hladovění již v r. 1916. Vláda to řešila povinností obyvatel ve věku 16 – 60 let obdělávat pole pod trestem poměrně vysokých pokut, nebo vězením až do 3 měsíců. Byly organizovány speciální zemědělské oddíly a z Německa se přivážely zemědělské stroje. Odsud přijížděli zemědělští odborníci a banky poskytovaly půjčky k investicím do zemědělství.

Movité vrstvy na vesnicích si přisvojovaly pole těch, kdo odešli do války a zbytky přidělovali vesnické chudině k obdělávání. Materiály gruzínských archivů vydávají zajímavé údaje z této oblasti.118 Vojenské daně, odebrání skoro veškerého majetku sedlákům a hlavně naprostý nedostatek tažné síly znamenaly úplnou likvidaci komunikace vesnice s městem a sousedními vesnicemi. Sedlákům odebírali poslední zbytky osiva a potravin. Hlad a epidemie tyfu kosily obyvatelstvo, které zůstávalo bez jakékoliv lékařské pomoci. Za čtyři roky ztratilo osmanské Turecko 8 550 tis. vojáků v bojích a společně s raněnými a zajatci to činilo 62,84 % všeho vojska.119 Stagnoval rovněž export tradičního tabáku a zpracovaného hedvábí. Černomořské přístavy blokovaly ruské lodě a znemožňovaly vývoz uhlí. Rovněž množství importovaného zboží bylo minimální a dovozová cla byla navýšena až do 30 %. Sílí spekulace s vojenskými dodávkami a bohatnou místní podnikatelské vrstvy Anatolie. Mladoturci se snaží vytvořit si sociální oporu právě v těchto vrstvách.

Výsledkem takové politiky byl vznik průmyslových a obchodních podniků právě v Anatolii, chráněné zmíněnými dovozovými cly před zahraniční konkurencí. Stát vytvářel určité monopoly, na jejichž zisku se významně podíleli hlavně v oblasti potravinářství, textilu a tabáku představitelé mladoturecké vlády a jejich rodinní příslušníci.120 Brambory, rýže, boby, petrolej aj. se staly celkově cenově nedostupnými. Hlad v zemi se stupňoval. I finanční stav Turecka byl téměř katastrofální. Turecko dlužilo téměř 150 mil. tureckých lir121 a dluh se stále zvyšoval. Válečné výdaje se zvýšily na 3 mil. lir a závislost země na spojencích byla ohromná.

Na jaře 1915 si Turecko půjčilo u Německa dalších 3 552 tis. zlatých tureckých lir a Rakousko-Uhersko půjčilo 2 109 tis. zlatých tureckých lir. Ani to však nezbrzdilo závratnou inflaci. Celkově obnášely půjčky u spojenců 900 mil. dolarů, z čehož se v Německu koupily za 585 mil. dolarů zbraně a vojenský materiál.122 Závislost Turecka na Německu byla naprostá. Zemi ovládali němečtí poradci a specialisté. Počet německých důstojníků v zemi se blížil osmistům a německých vojáků 18-ti tisícům. Mladoturci ztrácejí pozice a drží zemi jen železnou diktaturou. Odpor proti nim je živelný. Německo se snaží v letech 1916-1917 usilovně udržet pozice. V Istanbulu propukají demonstrace proti mladoturkům a proti Němcům123 , přibývá dezercí v armádě a tajných spiknutí tureckých a arabských důstojníků.

Jak se vyvíjela situace po puči v Rusku v r. 1917? V prosinci 1917 podepsalo hlavní velení turecké armády příměří v Erzincanu, ale plánů na zabrání Zakavkazska se nevzdalo. Byla určena demarkační linie a Arménie byla podle tohoto příměří v okupační zóně Kavkazské armády. Kavkazský front byl demobilizován v prosinci 1917.

V polovině února 1918 však Turci porušili příměří a zaútočili znovu v celé šíři Kavkazského frontu. Velitelem byl Vehib paša. Cílem bylo ovládnout Kavkaz, Irán a Střední Asii. Stav turecké armády byl špatný, byly to zbytky 3. a 2. armády, která nastupovala proti gruzínským a arménským vojákům. Z ruských důstojníků zůstalo na místě 300 osob a roztroušeně z gruzínského vojska asi 10 tis. vojáků. Téměř sedmisetkilometrová fronta se táhla od Černého moře až do západního Iránu. Turci znovu zabrali Erzincan a Erzerum. Dalším stupněm ke stabilizaci tureckých vojenských sil bylo jednání na Trabzonské konferenci v březnu 1918.

Cílem Turecka bylo dostat se až ke Kaspiku a lstivě požadovali nezávislost Zakavkazska, aby se takto vytvořila legální základna k dalším tureckým útokům a záborům. Pronikli až do Batumi, Karsu a dále a sovětská vláda se nezmohla k obraně tak stěžejní oblasti. Arménské jednotky nepřesahovaly 100 tis. mužů (20 – 40 vojáků v oddíle), byly nedostatečně vyzbrojené a nemohly vojensky tuto situaci zvládnout. Arménie byla nucena přistoupit na turecké podmínky mírové smlouvy uzavřené v Batumi 4. 6. 1918 a zbylo jí jen 9 tis. km2 hornatého a stepního území s 1/8 celkového počtu arménského obyvatelstva Kavkazu. Bylo zde ohromné množství běženců z Turecka, hladových a naprosto bez přístřeší. Ze zakavkazského území bylo odtrženo 38 tis. km2 s obyvatelstvem v počtu 1 250 tis. osob124 a Arménie ztratila 28 tis. km čtverečních s 900 tis. obyvatel.

Turci takto zabrali ze Zakavkazska 20,6 % území a 18,5 % obyvatel. Genocida arménského obyvatelstva na okupovaném území pokračovala podle hesla mladoturků: „ Kde projde turecký voják, tam nezůstane ani jeden Armén.“125 Stovky vesnic byly vypáleny, obyvatelstvo vyvražděno. Turecká vojska zabíjela i důstojníky a zajatce, rozkrádala města a vsi, loupila v nemocnicích, závodech, skladech atd. Vraždila hlavně mladé lidi. Boj zakavkazských Arménů a Gruzínů byl nejednotný a probíhal v neobyčejně složitých podmínkách horského terénu, při slabém vybavení vojenským materiálem a malým počtem ozbrojených vojáků atd. Turci přesto vítězství nedosáhli a velké boje u Karaklisu 25. 5 1918 rozhodly o porážce Turecka.

Ještě před koncem 1. sv. války utrpěla mladoturecká strana politický krach. Tâlat i Enver (i jiní) museli abdikovat a 7. října 1918 musel abdikovat i celý mladoturecký kabinet. Po uzavření příměří a vstupu vojsk Dohody do země byli četní mladoturečtí vůdci zatčeni a krátce drženi Angličany na Maltě. Tâlat a Enver utekli do Německa, kde žili pod cizími jmény. Enver poté utíká do Taškentu, kde byl údajně zlikvidován bolševiky. Chtěl tam dále pokračovat pod hesly panturkismu v boji proti bolševismu. Vedoucí postavy mladoturků nevynikaly vzděláním, schopností zobecnit základní kritéria tureckého nacionalismu a modernizace islámu. Jejich hnutí bylo směsicí mladých důstojníků, vojáků, studentů náboženských učilišť, náboženských extremistů aj. a vedení nebylo schopné skloubit vojenské, ekonomické a správní požadavky země v koncepční vnitřní i zahraniční politiku. Potvrzuje to i skutečnost, že spoléhali plně na německého spojence, který měl podepsat rovnoprávnou obrannou smlouvu s Tureckem, automaticky předpokládali naprostý soulad zájmů Turecka a Německa a jednostranně se zaměřili na Kavkazskou frontu, kde utrpěli zničující porážku. Německo však orientovalo své zájmy k západní frontě a Turecko se nevyhnulo zásadnímu konfliktu se Anglií a Francií.

První světová válka skončila a v období 1918 – 1920 bylo Turecko vyčerpanou poraženou zemí, v níž se však ozývaly na téma genocidy Arménů i spravedlivé postoje přiznávající zločiny spáchané na arménském národě. Proběhla parlamentní diskuse a dolní komora parlamentu měla podle ústavy podnítit vznik vyšetřovací komise, jejím úkolem bylo vyšetření zločinů mladoturků. Poslanecká sněmovna to schválila, měla legislativní moc. Genocidu přiznal i ministr spravedlnosti Ibrahim a rovněž Said Halim, představitel nejvyšší výkonné moci v Otomanské říši.

Zasedal vojenský soud a mimořádné soudy měly světu ukázat, že vše bylo dílem mladoturků a totality. Vojenský tribunál však potřeboval vyšetřovací spisy a právě tehdy se kemalistické síly zmocnily archivní dokumentace, která dodnes nebyla nalezena.126 Jen malá část je uchována v kopiích, stejně jako zveřejněná obžaloba a rozsudky.127 Dokumenty byly ověřeny ministerskými úředníky, z nichž byli mnozí bývalými mladoturky a potřebovali zamést stopy. Soudní dokumentace je však dostatečná k tomu, aby bylo možné dokázat, že genocida byla připravená již před první světovou válkou. Kemalistické Turecko následně se tím nechtělo zabývat. To ovlivnilo beztrestnost a značnou motivaci jiným zločincům. V únoru 1919 proběhl v Istanbulu soudní proces s bývalými hlavními mladotureckými představiteli. Zasedal vojenský tribunál pod předsednictvím generála Mustafy Nazim paši. Soud zasedal půl roku a mezi 5 body obvinění byly hlavní masové řeže a deportace arménského obyvatelstva. 6. února 1919 byl vynesen rozsudek: za zavlečení Turecka do války a vyvražďování Arménů pro velkovezíra a ministra vnitra Tâlata (v nepřítomnosti) trest smrti, stejně tak pro ministra obrany Envera, ministra námořnictva Çemala a ministra kultury a generálního tajemníka mladoturecké strany Nazima.128

Soudní proces probíhal pod dozorem nového předsedy turecké vlády Damada Ferida paši, který na konferenci v Paříži 17. 7. 1919 veřejně přiznal, že Turci spáchali velké zločiny.129 Proces však nebyl skutečným hledáním spravedlnosti. Veškerá vina se svalovala na mladoturky a soud neměl k dispozici všechny existující písemné usvědčující materiály. Protokoly z procesu Turecko v dalších letech archivovalo a znepřístupnilo. Verdikty soudu byly na podzim r. 1918 z velké části anulovány (!), archivovány a Turecko dodnes znemožňuje objektivně je prostudovat a vysvětluje to nutností uspořádat materiál. Ke složitému problému dokumentace je třeba uvést: v r. 1919 byly shromážděny dokumenty pro proces s mladoturky.

Vyšetřovací komisi předsedal bývalý vali Ankary, odpůrce genocidy, Mashar bej. Masharova komise zachránila šifrované telegramy. Ty byly ověřené a staly se součástí obžalovacích spisů. V říjnu 1919 vzniká v Jerevanu skupina v čele s vedoucími členy strany Dašnaků, jejímž cílem bylo polapení a potrestání mladotureckých vrahů podle sestaveného seznamu 200 osob.

V čele stáli Natálie Šahan a Grigor Měrjanov. V březnu 1921 byl na Tâlata v Berlíně spáchán atentát. Zastřelil jej Salomon Tehlirjan, poté v červenci téhož roku odstranil v Konstantinopoli Misak Torlakjan koordinátora masakru v Baku Pipita Ivanšira Khana. V prosinci zlikvidoval v Berlíně Aršafir Širagjan Saida Halima pašu – mladotureckého ministra. V dubnu r. 1922 byl v Berlíně polapen a zlikvidován Aramem Jerganjanem speciální koordinátor výboru mladoturecké strany Behaedin Hakir a Çemal Azmi, který zničil Trabzon a zavraždil 15 tis. lidí. V červenci téhož roku byl polapen v Tbilisi Çemal a zlikvidován Stepanem Dzaghigjanem a Bedrosem D. Boghosjanem.

Pád Osmanské říše neznamenal konec neštěstí Arménie. V říjnu 1918 vznikla první republika Arménie, a ačkoliv smlouva v Sévres z r. 1920 schválila nezávislý arménský stát a autonomní Kurdistán. Nový turecký režim Kemala Ataturka nejen negoval masakr, ale nadále utiskoval menšiny až do r. 1922. V roce 1923 konference v Lausane anulovala vše, co stanovila smlouvy v Sévres a termíny „Armén a Arménie“ byly zrušeny, jako kdyby nikdy neexistovaly, a první holocaust v novodobých dějinách upadal v zapomenutí. Až v polovině 60. let byla znovu obnovena snaha objektivně a spravedlivě posoudit tento dějinný jev ve všech souvislostech. K tomu je však bezpodmínečně nutná vstřícnost turecké strany, její ochota zpřístupnit všechny existující prameny a archiválie a shromáždit rovněž dokumentaci z největší diaspory v současném světě, tj. diaspory Arménů žijících ve 100 zemích. K největším komunitám patří Arméni v Rusku, Gruzii, Iránu, Sýrii, Libanonu, Francii, Rakousku, Anglii, USA aj.

Mladoturecký režim před 93 lety téměř vyhubil arménský národ, avšak nezničil ho. Diaspora dokazuje jeho nepředstavitelnou vitalitu, nápaditost, pracovitost a odvahu. Arméni dokazují světu, že mosty, po nichž jde kulturní odkaz starověkých orientálních civilizací, mají nezničitelné kořeny. Historická zkušenost, kterou předala tato genocida lidstvu, je součástí arménské národní identity130 , je historickou realitou a hodnotícím faktorem. Z celkového počtu Arménu v r. 1914, tj. ze 4, 47 mil. osob žilo v Turecku 2 026 tis. Arménů, v Rusku 2 051 tis.a 390 tis. v jiných zemích. Ke konci první světové války zůstalo v Turecku asi jen 800 tis. osob a z nich 200 tis. bylo donuceno konvertovat k islámu a 250 tis. se zachránilo útěkem na Kavkaz, 200 tis. zahynulo v koncentračních táborech a v pochodech smrti do Mezopotámie a Sýrie. Přesně se to stanovit nedá a není to ani nutné.

Celkový počet genocidy je minimálně 2 mil. mužů, žen a dětí arménské národnosti.131 Turečtí publicisté a historici si pohrávají si s údaji, překrucují je132 a tvrdí, že Arméni si vše zavinili sami. Po r. 1945 se Turecko stalo členem OSN a podepsalo Úmluvu o genocidě. Od doby 50. výročí genocidy v 60 .letech 20. stol. však v Turecku sílí vydávání publikací negujících genocidu a vinu Turecka. Sílí rovněž výzvy k turkologům ve světě, aby psali v duchu této negace, obhajoby Turecka a obvinění Arménů z genocidy Turků. Současná Arménská republika, která vznikla v roce 1990, je svobodnou zemí, v níž se konsoliduje občanská společnost požadující zákonné uznání genocidy arménského národa v Turecku na mezinárodní úrovni. Vyžaduje to i mezinárodní bezpečnost. Již od r. 1985 řeší Evropský parlament otázku, jak přimět Turecko uznat genocidu. Posledních 25 let nám umožňuje sledoval zlomové údaje v této otázce:

Rok 1973 – vznik subkomise při OSN, jež vypracovala předběžnou zprávu, v níž je v § 30 uvedeno, že genocida arménského národa v Turecku byla první genocidou 20. stol.
Rok 1975 – 1983 –období systematického boje arménských politických organizací za historickou pravdu.
Rok 1987 – Evropský parlament uznal genocidu jako historickou realitu.
Rok 1993 – na kodaňském summitu byla formulována kritéria přijetí země do evropského společenství. Má to být země, v níž vládne zákon, demokracie, úcta k lidským právům a právům menšin. Ozývaly se četné hlasy, aby Turecko bylo přijato, a další přenechat vývoji, v němž se Turecko umoudří.
Rok 2000 – Evropský parlament však jednal jinak a vyzval turecký parlament, aby zrušil blokádu Arménie, uznal genocidu, uznal práva arménské menšiny v Turecku. Turecko genocidu nepřiznalo, projevilo však ochotu diskutovat s Armény v zájmu obou stran. Nezdařilo se.
Rok 2001 – vzniká Výbor pro turecko-arménské usmíření – pod záštitou ministerstva zahraničí USA – Turecko odmítá uznat genocidu. Nezdar jednání. Evropský parlament se nevzdává a prohlašuje, že genocida nebyla žádným tragickým experimentem v minulosti a je nedílnou součástí vztahu Arménie s Tureckem.
Rok 2004 – 2005 – Evropský parlament vyzval Evropskou komisi a Radu EU, aby požadovala turecké uznání genocidy jako podmínku pro přijetí za člena EU. Exekutivní orgány Evropy to ignorovaly a začaly s Tureckem vyjednávat a nezařadily arménskou genocidu mezi 35 projednávaných kapitol.

Odmítnutí evropské ústavy dvěma evropskými zeměmi však bylo značným překvapením a varováním. Rezoluce EP nezavazují, jsou však poměrně citlivou reakcí na veřejné mínění o lidských právech.133 Ti, kdo rozhodují, by měli detailně znát tureckou historii a zvláště islám, který od prvních okamžiků života pevně vrůstá do jedince, jeho návyků, do prvních krůčků myšlenkového světa. Islám se způsob života a myšlení s dominantou poslušnosti. Profil tureckého vojáka s tím souvisí. Syndrom pasteveckého způsobu obživy provozovaného mnoho staletí souběžně s téměř neustálými vojenskými ataky výrazně tento profil ovlivnil. Turecko dávno vyřešilo vztah církve a státu, umožňuje jinověrcům vstup do mešit, je vstřícné a nasává od Turků žijících v zahraničí vše, co urychluje a zkvalitňuje jejich vývoj, a přesto patrilineární typ dominuje. Proces přerodu tureckého venkova je rychlý, ale současně pomalý a vyžaduje velké ekonomické změny.

Popírání genocidy je určitým začarovaným kruhem.134 Pachatelé odmítají přiznat historická fakta a negují celou událost. Turecko popírá genocidu jako stát, jako celek. To je velmi nebezpečné. Ti, kdo ji popírají, jsou propojeni. Monolitická politická strana Hitlerova nebo Leninova typu v rukou polovzdělanců, nevzdělanců, zlodějů a zakomplexovaných jedinců vede ke genocidě, která je pro ně prostředkem i nástrojem.135

Turecko, Německo a SSSR předvedly světu genocidu v provedení 20. stol. se společnými znaky ve vývojových variantách, k nimž patří: nenávist vůči inteligenci, zatýkání (většinou za tmy a v noci), v SSSR s oblibou na nádražích a v místech většího shromažďování lidí, výslechy ve věznicích za strašného mučení (mezi tureckými a sovětskými metodami není téměř rozdílu), použití chemických prostředků při vražedných pokusech na lidech, příprava na deportace (oznámení o dni a místě bylo společným jevem tureckým a německým), deportace (znali je a s oblibou uplatňovali Asyřané již v 1. tis. př. n. l.). Mladoturecká vláda dobře věděla, že ženy, děti, staří a nemocní lidé nemohou tyto deportace přežít. Deportace volžských Tatarů, kavkazských Čečenců na Sibiř byly jen kapkou v milionovém moři dnes již zapomenutých etnik SSSR. Podmínky těchto transportů ve vagónech snad předčily i pochody smrti turecké a německé. Turecku nepomůže zahlazování stop po arménské genocidě, rozorávání hřbitovů a hromadných hrobů. Svět o tom ví a nesmí zůstal lhostejným. K tomu potřebuje být informován o tom, jak to skutečně bylo.

97) Když se ptal německý velvyslanec v Konstantinopoli Paul von Wolf-Metternich Tâlata a ministra zahraničí Halila, proč tolik krutosti, odpověď nedostal a setkal se s naprostou lhostejností. Odpověď dostal až v r. 1916, kdy mladoturci dosáhli jeho odvolání. Srov. Rosselli A., cit.op., str. 42 , 45
98) Je zajímavá obliba vulgárních nadávek ve vztahu k ideologickým nebo rasovým „odpůrcům“ v tureckém, německém a sovětském totalitním režimu. Zrádci, renegáti, zločinci – patří k těm nejslušnějším. Srov. Rosselli A., cit.op., str. 44
99) Srov. Dokuměnty i matěriály, str. 236 – 237 in: Sarkisjan E., cit.op., str. 250
100) Tamtéž str. 109
101) Tamtéž str. 109
102) Tamtéž str. 110 – 111
103) Rosselli A., cit.op., str. 49
104) Tamtéž str. 49 podle J. Brice , A. Toynbee, The Treatment of Armenians in the otoman Empire, 1915
105) Rosselli A.,cit.op., str. 46
106) Rosselli A., cit.op., str. 50
107) Gust W., Der Voelkermord…, str. 73 – 74
108) Srov. Lepsius J., Zpráva o situaci arménského národa v Turecku z r. 1916 (německy, do češtiny nepřeloženo). In: Sarkisjan E.Ekspansionistskaja politika…, str. 262
109) Tamtéž str. 263 – 264
110) Tamtéž str. 265
111) Tamtéž str. 267
112) Archiv Armenské filiálky IML, fond 33, spis 1253, podle Sarkisjan E., cit.op., str. 268
113) Tamtéž
114) Gust W., Der Voelkermord…, str. 70 – 90
115) Tamtéž str. 83 – 84. Němečtí důstojníci hodně cestovali a viděli deportace.Polní maršál generál Goetz na cestě do Bagdadu přes Eufrat viděl na vlastní oči koncentrační tábor, kde supi rvali maso z ohromného množství mrtvol. Srov. tamtéž str. 87
116) Rosselli A., cit.op. str. 51
117) Srov. Sarkisjan E., cit.op., str. 99
118) Srov. Sarkisjan E., cit.op., str. 300
119) Srov. Sarkisjan E., cit.op., str. 302
120) Tamtéž str. 304 – 305
121) Tamtéž str. 306
122) Tamtéž str. 307
123) Tamtéž str. 309 – 310. Archiv AV PR, Fond Politarchiv, spis 4656, str. 24. Archiv CG VIA, Fond 2000, opus 1, spis 3891, str. 314
124) Tamtéž str. 366
125) Tamtéž str. 387. Materiály ÚSA arm. SSR, Fond 200, spis 53 a, str. 78
126) Konference na téma Arménská genocida, Praha 4.4.2006, vystoupení prof. Vahakna Dadriana, ředitele Genocide Reseach Zoryan Institut – USA, Kanada. V. Dadrian je nositel Ceny za celoživotní přínos od Mezinárodní asociace výzkumníků genocid. Uděluje USA.
127) Trosky materiálů jsou archivovány v Jeruzalémě v patriarchátu a jsou plně autentické.
128) Stenografický záznam procesu – Srov. Genocid armijan…, str. 518 s předmluvou A. T. Wegnera, ed. 1921. Srov. též tamtéž č. 237, str. 470 – 480 podle CGIA(ÚSA) Arm. SSR, Fond 200.
129) Tamtéž č. 237, str. 471
130) Vystoupení náměstka ministra zahraničí Arménie, historika Armana Kirakosjana na konferenci Arménská genocida v Praze v roce 2006
131) Jen v období před transporty do Der-Er-Zoru zahynulo podle zprávy tureckého zpravodaje Namid beje ze Sivase 700 tis. lidí Srov. Ohandianjan A., cit.op., str. 113-114. Od 20. let 20. stol. do současnosti probíhají výpočty množství obětí. Přesný počet je nezjistitelný.
132) Srov. celá práce Özgönüla, Ç.
133) Srov. vystoupení předsedkyně Evropské arménské federace Hildy Tchobojan na konferenci Arménská genocida, Praha, 2006
134) Tamtéž
135) Tamtéž. Vystoupení Tessy Hofmann, pracovnice Institutu Sociologie pro východoevropská studia na Frei Universitaet v Berlíně.

—

Zveřejněný text vyšel původně jako součást magisterské diplomové práce Bc. Filipa Nováka: Arménská genocida, Brno 2008.

Příště: Závěr a příloha.

4.3. Genocida 1909 – 1918

Celková krize země se na přelomu 19. a 20. století ještě prohlubuje a zdá se být neřešitelnou. Snahy liberalizovat zemi vyústily ve vznik politické strany mladoturků z tureckého národního hnutí. Již od 60. let 19. stol. se turecká inteligence snažila v reformním hnutí Tonzimat řešit problémy osmanského absolutismu, avšak neúspěšně – hnutí bylo přespříliš programově nesourodé.

Mladoturci vznikají ilegálně jako sdružení důstojníků v Soluni, jsou mezi nimi i političtí exulanti, a vystupují proti neschopnosti ústřední vlády. Politickou základnou mladotureckého hnutí se stal Výbor pro sjednocení a pokrok (již zmíněný Ittihad), který vznikl roku 1900 na lékařské fakultě istanbulské univerzity jako tajná společnost prosazující demokratické principy, ústavu a svržení Abdul Hamida II. V počátcích hnutí se k nim přidávají a sympatizují s nimi i mnozí Arméni.73 Mnozí vojenští i občanští členové hnutí, pocházející z řad pokrokových nižších důstojníků a lékařů, studovali na evropských vysokých školách a osvojili si marxistickou i nacionalistickou ideologii.

Chtěli bojovat za nové Turecko, novou mízu. Dále uvažovali o expanzi dále na východ do Persie, na Kavkaz a do Střední Asie, do míst, kde žijí jejich soukmenovci: Turkmeni, Kazaši, Uzbeci, Tataři, Azerbajdžánci, Čečenci a další jazykově a etnicky příbuzné národy. Tato geopolitická linie vyšla ve svých počátcích z ideologie panturanismu, tj. doktríny z 2. pol. 19. stol. z doby ruské okupace Taškentu (v r. 1865). Hlavním ideologem byl maďarský orientalista a lingvista Arminius Vambery. Podle něj Turci jako etnikum pocházejí z středoasijského Turana a budoucí územní útvar má nutně zahrnovat oblasti od Altaje po Bospor, neboť velký turecký národ nemůže být omezován stávajícími hranicemi. Turecký nacionalismus těžící z pangermanismu a z marxismu převzal zmutovanou ideu sociální rovnosti k potřebám ideologického uvědomění.74 Původní postoje mladoturků k národnímu státu byly veskrze pozitivní.

Slibovali, že v něm bude mít každá národnost svá politická práva pod konstitučním panovníkem. Nepokládali se za turecké nacionalisty, snažili se navázat kontakty s minoritami v zemi a jít společně proti despotismu Abdul Hamida II. V otázkách a úpravách statutu Arménů však nebyli jednotní. Přesto navázali v Paříži v r. 1906 kontakty s arménskou stranou Hnčakcutun. Ta se však programově s mladoturky neshodla.

Arméni v Turecku zpočátku vítali mladoturecké hnutí, pomáhali mu a měli mezi mladoturky v době jejich ilegality i po r. 1908 mnoho dobrých přátel. Spojoval je boj proti teokratickému sultánovi. 90. léta však znamenala velký obrat.

Celé toto hnutí zachvátil brzy panislamismus. Koncept panislamismu vycházel z přesvědčení, že základ turecké říše musí tvořit její islámská náboženská síla, což znamená, že zde žijící neislámská etnika je třeba islamizovat nebo nějak zničit. Na poč. 20. stol. rozvinul tento koncept islamizace německý diplomat Ludwig Maxmilián Erwin von Scheubner – Richter, bývalý důstojník speciální vojenské turko-německé jednotky operující v Anatolii. Právě tento panislamismus a panturkismus vytvořil základ mladoturecké ideologie, eklektické, mnohotvárné a proměnlivé. Vynášela a upřednostňovala islámskou elitu, která měla podle nich ovládat budoucí mnohonárodnostní říši. Po změnách ve vládním kabinetu se mladoturci legalizovali a svou činnost přenesli do Turecka. 3. června 1908 vydalo 250 mladých důstojníků prohlášení revolučního národního výboru s požadavkem ústavy. Pro Německo nebyl turecký nacionalismus žádným nebezpečím.

Turci pomáhali Německu ve velké hře světové politiky. Boj nebyl jednoduchý a mnoho mladotureckých vůdců se v boji se starotureckými konzervativci museli ještě skrývat. Nacházeli úkryt v domech Arménů, v konzulátech, v arménské redakci Azatamart aj. Jednota a Pokrok se od počátku 20. stol. začala radikalizovat. Panturkismus přerůstal v ideologické běsnění, změnila se taktika a politická strategie.

Výraznou postavou hnutí se stal ideolog Zia Hekalp, jenž hlásal, že všichni Turci tvoří armádu, která půjde do válek velkých rozměrů a zahájí éru jakési džingischiády. Stejně tak Tekin Alpa upozorňoval, že Velký Turan vznikne „ohněm a mečem“ a v tomto procesu je boj ras nevyhnutelný. Masy k tomu podle nich nejlépe připraví náboženství a to umožní, aby se všechny národy hovořící turkotatarskými jazyky spojily pod vedením Turků. Ti pak následně využili svého práva zabrat jejich území. Plány záboru sahaly až za Volhu a Don. Politické kluby mladoturků měly v zemi již na poč. 20. stol. stovky filiálek, které vznikaly s podporou ministerstva vnitra a islámské církve. Mnozí členové hnutí byli svobodní zednáři s velkými styky ve Francii, Itálii a na Dálném východě.

Je třeba si uvědomit, že již v pol. 19. stol. se plně projevovaly velmi výrazné příznaky stagnace islámu. Totalita sultána má oporu ve výkladu islámu a totéž platilo i pro mladoturky, kteří se po uchopení moci ztotožnili s násilím. Síla tradice je ohromná a právnická složka koránu je jednou z hlavních příčin stagnace myšlení. Islám 19. stol. je prolnut již nedůvěrou k člověku, nesnášenlivostí a netrpělivostí v procesu poznání.75

Po úspěšném převratu uchopili moc na jaře r. 1909 i v provinciích tři výrazné postavy mladoturecké strany Jednota a Pokrok: Çemdet paša – vyznával osmanismus a stal se guvernérem Istanbulu a poté Sýrie, krutý a omezený člověk, Enver paša – ministr válečnictví opírající se o spojenectví s Německem, a Tâlat paša – ministr vnitra, velmi vychytralý a nemilosrdný. S postupně se rozšiřující pramennou základnou se přece jen daří postřehnout, že již v r. 1908 byla politika mladoturků dvoupatrová. Když byla 24. 7. 1908 obnovena ústava a Vysoká Porta se zúčastnila euforií menšin a uvítání nové éry svobody, byl již Tâlat paša rozhodnut pro jinou politickou linii. Německý konzul v Trabzonu Berkfelt upozornil později, že již 19. 10. 1910 na tajném zasedání výboru mladoturků v Soluni nastínil Tâlat hotovou koncepci v oblasti etnicko-náboženského sjednocení Turecka, jejímž výchozím bodem bylo zničení arménské populace, a to rychle a jako prvořadou nutnost.76

Shoduje se to i s pamětmi rakousko-uherského velvyslance v Istanbulu Pallaviciniho z r. 1915, opatrného, velmi zkušeného a velmi taktického diplomata, v jehož rukou se soustřeďovaly petice, dopisy, žádosti, výzvy a veškerá diplomatická korespondence mezi velvyslanectvími a Portou. Pallavicini potvrzuje tuto Tâlatovu dvoupatrovou politiku od prvních kroků uchopení moci a přípravu represí vůči Arménům.77 Již v dubnu 1909 vysílá Porta do Kilikie vojsko v průběhu nepokojů a výsledkem bylo zabití 30 tis. Arménů. Mladoturci hlásali „harmonii mezi různými etnickými a náboženskými složkami v říši“ a souběžně odvolali veškerá občanská práva pro Armény, Řeky, Židy a Araby. Autoritativně modifikovali intervenci ve smyslu celootomanské společnosti. V průběhu roku vznikají buňky Ittihadu v provinciích a ve všech velkých anatolských městech.

V letech 1910 – 1912 zůstávala stále nedořešená otázka reforem v uspořádání životních podmínek arménské menšiny. V r. 1913 začal boj o reformy znovu. Byl to velmi kritický rok, v němž byli Arméni otevřeně obviňováni ze spolčení s Rusy, kteří podle mladoturků usilovali o zničení Turecka, jeho rozbití a připojení turecké Arménie k Rusku. Ruský ministr zahraničí Sazonov marně ujišťoval o opaku. V polovině roku 1913 předložilo ruské velvyslanectví upravený projekt vypracovaný velvyslancem Mandeštamem, jehož zdrojem byla anglická a francouzské memoranda z roku 1895 a projekt administrativních reforem a návrhy evropské komise pro arménské vilajety z r. 1880. Šest arménských vilajetů mělo tvořit privilegovanou provincii v budoucích pěti letech, generální guvernér by měl jmenovat administrativní orgány a disponovat vojskem a policií. Velmoci by měly vše dozorovat. Zákony a vyhlášky by měly být publikovány v arménštině a počet křesťanů a islámských věřících by měl být v rovnováze.

V r. 1913 těsně před vypuknutím 1. sv. války, s níž se víceméně nepočítalo, Arméni již pochopili veškerou beznadějnost jednání s mladoturky. Do čela arménského hnutí za reformy se dostává dašnakovec Aknuni a vznikající arménské akční výbory měly usilovat o zmírnění arménských požadavků: v arménských oblastech by se směly usídlit jiné národnosti jen se schválením generálních inspektorů, vojenská služba ve vilajetech, o něž se jednalo, měla být regionální, při volbě generálního inspektora měly spolupůsobit velmoci a ve správních radách sandžaků a vilajetů by zasedali stejným dílem křesťané i vyznavači islámu. Bylo zjevné, že velmoci předpokládají, že tento návrh neprojde a nebude tureckou stranou přijat.

Byla připravena ještě jiná varianta návrhu reforem, která zahrnovala: evropskou kontrolu nad provedením reforem, zachování starých zákonů vilajetů o zastoupení v generálním shromáždění, povolení arménského jazyka u soudů a ve vyhláškách zákonů, svobodu pro všechny národy v otázkách škol, rozpuštění hamidií, uznání náboženství menšin, mutašarify a mudiry. Rusové předložili nové umírněnější návrhy, z nichž se jeví nejdůležitější požadavek, aby při jmenování generálního guvernéra bylo předtím dosaženo souhlasu mocností, generální guvernér byl oprávněn jmenovat a sesazovat úředníky a kontrolní činnost generálního guvernéra by byla povolována mocnostmi. V řadě provincií by byli zastoupeni Turci i Arméni v poměru 1:1. Turci chtěli předejít vlivu Rusů78 a opírali se o Anglii, kterou ovšem při vyhledávání generálních inspektorů opět odmítají Rusové. Situace se velmi zneprůhlednila.

Německá dvojí hra spočívala v přesvědčování Turků, že reformy jsou nebezpečné, a ve snaze zajistit si Kilikii, o niž měli neobyčejný zájem, Němci vyjednávali v čele s Limanem von Sandersem o přítomnosti vojenské komise v Turecku. Mandeštam vypracoval ještě jeden projekt reforem, který obsahoval podstatné a velmi přijatelné změny: generální guvernér by byl jmenován sultánem, vilajety by byly zrušeny a sandžaky nově vymezeny na etnografickém základě. Tím by se pravomoc generálního guvernéra velmi zvýšila. Byl by šéfem exekutivy celé provincie, jmenoval by všechny soudy a úředníky v provincii, měl by dozor nad policií a k nastolení pořádku by vyžadoval vojsko.

Složitým jednáním a taktizováním byly v únoru 1914 reformy přece jenom podepsány: za ruskou stranu Galkievičem a za tureckou stranu Said Halimem. Do sedmi vilajetů: Erzerum, Trabzon, Sivas, Van, Bitlis, Karput, Diyarbekir rozdělených do dvou sekcí měli být dosazeni cizí generální inspektoři. Měli dozírat na správu, soudy, policii, vojsko, vedení jednotlivých úřadů, jmenovat nižší úředníky a navrhovat Vysoké Portě ke jmenováni úředníky vyšší. Mohli úředníky sesazovat a předkládat Vysoké Portě návrhy na sesazení. Měli zajistit jednotlivým vrstvám obyvatelstva proporcionální zastoupení v generálních radách vilajetů tak, aby tyto rady ve vilajetech Van, Bitlis a Erzerum tvořily z poloviny křesťané. Nařízení soudů měla být v turečtině s arménským překladem, zákony a nařízení v turečtině i arménštině. Inspektoři měli být z Holandska, Belgie, Norska a Dánska.

Turci přijali návrh kandidátů na místa generálních guvernérů:

1. belgický brigádní generál Buise
2. belgický vyšší důstojník Henri – viceguvernér z Konga
3. generální tajemník holandského ministerstva války Dormann
4. guvernér provincie v holandské Indii Westenenk – německý vliv by byl takto zaručen
5. norský kandidát major Hoff, velmi proturecký a byla mu svěřena severní oblast Erzerum, Trabzon, Sivas.

Jejich pravomoci nebyly ve smlouvách určeny, Turecko by raději mělo civilní inspektory, což by vliv generálních guvernérů velmi snížilo.79 Mandelštamovy návrhy proporcionálního zastoupení počtu poslanců v provinciálních sněmech, aktivního a pasivního volebního práva obyvatelstva usedlého v daných oblastech a existence komisí delegovaných z velvyslanectví velmocí, které by posoudily průběh změn, nebyly zohledněny.

Ruská strana rovněž požadovala, aby Vysoká Porta delegovala komisi, která vypracuje organický statut pro arménské vilajety. Místo toho bylo stanoveno, že Porta vydá podrobné instrukce pro generální inspektory. Tento úřad poskytoval turecké straně daleko nejvíce prostoru k manévrování.

Nejdůležitější požadavek ruských projektů, aby vláda kontrolovala práce na reformě, nebyl akceptován, a tím se celá reforma zhroutila. Nový boj za reformy byl přerušen 1. světovou válkou. Jaká byla situace v turecké armádě? Byla to armáda poškozená a rozbitá po 1. balkánské válce a bylo třeba ji naprosto nově zorganizovat a přezbrojit. Turecko na tento složitý proces nestačilo a provedli to němečtí vojenští specialisté. V čele německé vojenské mise pozvané do Turecka mladoturky stál von der Holz. Turecko objednávalo v Německu ve velkém zbraně oficiálně od r. 1913 a Německo chtělo nepochybně využít tureckou armádu ke svým strategickým a agresivním cílům. Vše probíhalo podle plánů mladoturků, kteří již od r. 1908 výrazně měnili taktiku.

Çemal paša se jako ministr válečnictví netajil obdivem k německým instruktorům, německé vojenské výchově, velitelským kádrům prodchnutým německým vojenským duchem. Turecká armáda se reorganizovala pod vedením německých generálů a důstojníků. Německý vojenský historik C. Muhlmann žil v Turecku řadu let ve vojenské misi generála L. von Sanderse a ukázal, jak velký vliv měla tato vojenská pomoc na tureckou politiku. Podle smlouvy z r. 1913 tvořilo vojenskou misi 42 důstojníků s velkými pravomocemi.

Např. Liman von Sanders byl generálním inspektorem vojenských škol, členem Nejvyšší vojenské rady, velitelem 1. armádního sboru v istanbulské oblasti. Generálmajor Weber byl inspektorem tureckých pevností inženýrské části, generálmajor Bronsart von Schllendorf byl pomocníkem náčelníka generálního štábu aj. V r. 1914 to bylo již 70 důstojníků a koncem 1. světové války již 800 osob. Úkolem mise byla příprava turecké armády k účasti ve válce na straně Německa proti Rusku. Všechny velitelské posty měly být obsazeny německými důstojníky. Bylo jich tolik, že to pociťovala i německá armáda.80 Německá mise proniká i do oblasti vzdělání: 80 německých misionářů působilo v tureckém školství.81

Celá řada konzulátů je spjata s misií von Sanderse. Oblast Arménie Němce zajímá a podtrhují její význam pro Osmanskou říši. Mezi německými odborníky v turecké problematice byl znám Paul Rohrbach, který podtrhoval význam oblasti a označil ji v té době jako nejnebezpečnější. Měl značný vliv, a reforem se bál.82 Na jaře 1914 Němci připravovali soustředění tureckých vojsk na hranicích s Ruskem. Fanatismus a sebevědomí Turků mobilizovalo jejich přání vojenského konfliktu na hranicích. Kamuflovali jednání s Ruskem a v říjnu 1914 německo-turecké námořnictvo napadlo ruské černomořské přístavy. Mladotureckou vojenskou strategii určoval plán vytvořit stát Turan. Podtrhoval to hlavně Enver společně s mladotureckým fanatikem Kazimem Karabekirem. Podle tohoto plánu chtěli po zabrání Zakavkazska proniknout přes syrsko-palestinskou oblast až do Egypta. V Erzerumu se od jara 1914 soustřeďovalo vojsko, zásoby a zbraně. Připravovala se mobilizace a shromáždění 250 tis. vojáků u kavkazských hranic.83 Probíhala výuka lidových milicí a vojsko se modernizovalo.

Radikalizace strany mladoturků se stupňovala a situace přerůstala v ideologické běsnění. Napomohla tomu i migrace z Baku, střediska panislamismu, v němž pracoval tajný Výkonný výbor panislamismu pro Střední Asii, severní Kavkaz, Krym a Zakavkazsko. K vedoucím postavám v něm lze zařadit Mahomeda Emina a Jusufa Akčuru ( z Ruska). Měli poměrně značný vliv v Zakavkazsku, když promlouvali k muslimům a pracovali pro německé konzuláty.84 Emisaři v pohraničních oblastech propagovali svatou válku a podněcovali k ní muslimy.

Touto situací a proklamací svaté války (s tou souhlasil i císař Vilém II.) jsou znepokojeni i USA a Anglie a uvědomují si roli Německa v tomto procesu revolucionizace islámského světa. I myšlenky panislamismu se opírají o koncepci německého vědce a diplomata Maxe von Oppenheima ( z roku 1898). Mladoturci zvolili arménskou otázku jako nejpodnětnější k vyvolání konfliktu. Enver paša byl vyškolen v Německu u německých vojenských odborníků a plán vpádu na Kavkaz a vyvolání nepokojů se mu velmi zamlouval.85

V červenci 1914 se vyjádřil Pallavicinimu, že Turci mohou do tří týdnů postavit 200 tis. dobře vyzbrojených vojáků a poté do měsíce ještě dalších sto tisíc. Co tím sledovali? Plánovali soustředit ruské síly v této oblasti a vyvolat tam povstání muslimů. Generál Moltke a generál Conrad von Hötzendorf plně tento plán podporovali. Probíhala úspěšná jednání s německou stranou o společných akcích. Základním požadavkem mladoturků bylo, aby Arméni v případě válečného konfliktu podnítili povstání zakavkazských Arménů. Strana dašnaků, v níž byl kdysi Aknuni osobním přítelem Tâlatovým (to odmítá), na kongresu v Erzerumu prohlašuje, že bude vždy loajální k Turecku a bude hájit jeho zájmy a bojovat proti každému nepříteli ohrožujícímu suverenitu země. Pohovory mladotureckého vedení (Enver paša, Tâlat bej a Çemal bej) s Němci vedli k dohodě o tom, že Turecko v případě napadení dostane od Německa půjčku 100 mil. franků.86

Již zmíněné napadení přístavu Theodosia a Novorossijsk přerostlo v rusko-turecký válečný konflikt87 a 2. 11. 1914 vstoupilo Turecko oficiálně do války. Co to znamenalo pro Armény? Ve zmíněných nekonečně projednávaných, plánovaných a upravovaných reformách byly shrnuty jen sociální a správní požadavky Arménů v rámci Osmanské říše. Arméni již dobře věděli, že úvahy o autonomii nepřicházejí v té době absolutně v úvahu stejně jako připojení k Rusku. Azerové88 představovali území, po jehož obou stranách žili Arméni a byli vystaveni nepředstavitelnému tlaku a nebezpečí. Mladoturci hledali „vnitřního“ nepřítele a velmi dobře věděli, že jím nejsou Arméni. Hledali terč, v němž by vyústil panturkismus a panislamismus. Dominantní silou v tomto procesu byli mladoturci se zjevnou pomocí německé politiky.

Skutečností zůstává, že na Kavkaze Arméni vytvářeli dobrovolné vojenské oddíly a vstupovali do ruské kavkazské armády. Bylo to však asi jen 6 tis. mužů.89 V čele jednotlivých 4 skupin stáli: důstojník Andronik Oskujan, Drastmat Kanaďan (zvaný Dro) a dřívější turecký parlamentář Armén Garo Haman Srvadzjan a Aršak Gafavjan zvaný Keri. Na jaře 1915 byla postoupena na místa tajná politická směrnice v oblasti etnicko-náboženského sjednocení Turecka, kterou nastínil Tâlat paša. Její vůdčí myšlenkou bylo: Turecko bez Arménů! – co nejrychleji zničit arménskou populaci. Uplatnili přitom stejnou taktiku jako později Němci v českých zemích v r. 1939, tj. likvidaci elity národa.

Byla to smrtelná rána arménské společnosti a její další existence. V dubnu – květnu 1915 bylo zatčeno v Konstantinopoli asi 500 významných členů arménského hnutí, mezi nimiž byly takové postavy jako básník Daniel Varujan, spisovatelé, novináři, kněží, církevní činitelé. Patřili k nim: Soghomon Gevorki Soghomonjan (známý jako mnich Komitas), zakladatel arménské etnomusikologie, který spolu se 180 jinými intelektuály byl deportován z Cankiri v Anatolii a přežil jen díky intervenci tureckého národního básníka Emina Yuardala, spisovatelky Halide Adip Adivar a amerického velvyslance H. Morgentaua. Bylo zavražděno 600 příslušníků inteligence, zachránilo se asi 8, ostatní zahynuli na cestě do Konye a Diyarbekiru. Mezi nimi publicista a spisovatel Grigor Zograb, Ervan Otjan a další.

Enver paša zahájil v zimě 1915 vojenskou výpravu do východní oblasti, jejímž cílem bylo dobytí Baku. Střet s Rusy byl nevyhnutelný. Ruská vojska čítala koncem roku 1914 200 tis. mužů, avšak Rusové nevyvíjeli na východě velkou iniciativu. Jejich zájmem byla prvořadě oblast Bosporu a Dardanel. V turecké armádě bylo v r. 1914 již 5 tis. německých důstojníků, kteří pomáhali nejslabšímu místu turecké armády, tj. velitelskému sboru neoplývajícím odborným i jiným vzděláním. Enver propouštěl staré důstojníky, taktéž na ministerstvu, aby neohrožovali jeho autoritu. Rozpustil nejvyšší vojenskou radu, tím však znemožnil jakoukoliv kontrolu. Celkem to bylo asi 1500 generálů a důstojníků. Ponechal jen přívržence mladoturků90 a schopné důstojníky propustil nebo jim snížil hodnost.

Enverova invaze do východních oblastí v zimě 1915, do níž byly zařazeny i tisíce arménských vojáků, skončila naprostou pohromou. Třetí turecká armáda byla v bitvě u Serakamiše poražena. Turecká armáda byla nedostatečně oblečená a nepřizpůsobená těžkým podmínkám horského terénu a naprosto zkolabovala. Hlavního velitele Hassa Izetpašu Enver odvolal a hlavní velení poté přešlo do rukou Němce generálporučíka Bronsarta von Schellendorfa. Ztráty turecké armády byly závratné. Nesmělo se o tom psát.

78 tisíc vojáků padlo hladem a zmrzlo. Podstatou německé taktiky bylo odčerpat ruské vojenské síly ze západní fronty na Kavkaz a to, jestli na to turecká armáda stačí, jim bylo lhostejné. Turecké vojenské síly se přesouvaly k nejdůležitějšímu bodu, kterým byl Erzerum – kryl současně Anatolii i Sýrii a byl výstupním bodem do Mezopotámie. V turecké armádě nastala masová dezerce a souběžně naprostá podřízenost německému velení. Rivalita mezi dobře placenými německými důstojníky a jejich tureckými kolegy intenzivně narůstala. Arménie v této situaci překážela panturkismu a představa mladoturků o tom, že vybití Arménů umožní uchvácení kavkazské oblasti, se ukázala jako nepředstavitelně mylná.

Turci hledali dezertéry, Arméni byli obviňováni z neúspěchu turecké armády a propagandisticky byla využita i účast arménských vojáků v ruské armádě. Turecké venkovské obyvatelstvo jako islámští věřící vnímali tehdy jen mluvené slovo, číst většinou neuměli a zvěsti o údajné zradě Arménů a jejich vině ochotně přijímali. Ještě v létě 1915 byli arménští vojáci v turecké armádě odveleni údajně jako pomocné síly při výstavbě železnice Berlín – Bagdád a po cestě k cíli byli zavražděni, stejně jako bylo zlikvidováno 2500 vojáků Kurdy při přesunu do Diyarbekiru. Vše pokračovalo v r. 1916, kdy ze 150 tis. arménských vojáků utvořili 120 batalionů, odzbrojili je a následně zavraždili.91

Začala naplánovaná a systematicky prováděná druhá etapa genocidy arménského národa v Turecku. Při ústupu turecké armády z východních oblastí země vojáci zapalovali a ničili arménské vesnice. Začalo systematické vybíjení arménského obyvatelstva. Součástí tajného plánu vyhlazení Arménů ve východních provinciích byly i pokusy dvou tureckých lékařů Nazima a Behaeddina Šakira. Nezačali z ničeho. Vše bylo již prověřeno a víceméně již vyzkoušeno v letech 1894 – 1896.

Dalším systematickým krokem v tomto procesu byl vznik ČETE, tj. praporů nepravidelného vojska, které se utvářely ve vojenských střediscích. V té době vzniká též speciální organizace řízená zmíněnými Šakirem a Nazimem a spadající pod ministerstvo válečnictví. Byla to tzv. SO a Nazim podtrhoval význam válečné situace jako nejvhodnější příležitost k vyřešení „arménské otázky“.92 Stejně tak poslanec Hassan Fehmin.93 SO (speciální organizace) spolupracovala s ministerstvem spravedlnosti a ministerstvem vnitra a bylo v ní mnoho kriminálníků propuštěných z vězení.

Včlenili je do řad Teskilate Maxuse, vojenské organizace, kterou řídil Šakir a jejíž náplní práce bylo plenění a destrukce arménských vesnic a vyvražďování jejich obyvatel. Arménská genocida měla asi čtyři fáze a každá z nich měla svou metodologii. Již zmíněná první fáze proběhla v dubnu a v květnu 1915 a její náplní byla likvidace duchovní elity národa a vojáků arménské národnosti. Ve druhé fázi v dubnu – červnu téhož roku pokračovalo věznění a zabíjení významných osob, členů arménských stran, zostření proklamace turkizace země a politické perzekuce všech menšin v zemi.

V květnu – červenci přišla na řadu města:

VAN – město u jezera Van s velkou arménskou komunitou. Vanský vilajet měl 250 tis. obyvatel, z toho žilo ve městě 22 tis. Arméni tehdy již definitivně pochopili, že od nikoho, a hlavně od evropských velmocí nemohou očekávat pomoc a rozhodli se bránit sami. Zbraně si opatřovali všemožným způsobem a používali je jen v sebeobraně. V dubnu 1915 vedl útok proti Vanu sám Enverův zeť Çevdet paša. Obrana města se stala legendární. Bojovalo v ní 17 tis. sedláků – utečenců z ohrožených vesnic. Byli naprosto bez střeliva a úplně odříznuti od vnějšího světa povstali k odporu. Vznikaly tu dílny, v nichž se zhotovovaly nejrůznější zbraně, a oddíly kopáčů stavěly barikády. Byly zde sklady nejrůznějšího potřebného materiálu, šilo se šatstvo, prádlo a obuv.94 Obrana města trvala skoro měsíc. Ke konci velel soustředěnému útoku německý důstojník, avšak bezvýsledně. Pomoc kavkazské armády slábla a z hořícího města a celého vilajetu běželo východním směrem 210 tis. žen a dětí. Çevdet zavraždil všechny, komu se nepodařilo uniknout.
ERZERUM – žilo zde 18 tis. Arménů a naživu zůstalo 120 žen a dětí a ve vesnicích celého vilajetu nezůstal nikdo. Veškerý majetek a pozemky si rozebrali Turci z jiných oblastí. Z vilajetu bylo vyhnáno 30 tis. Arménů. Šli směrem do Mosulu, došlo však jen 4 – 5 tis. osob, převážně žen a dětí. Žebrali v ulicích města, kam docházelo denně 50 – 60 osob z různých vilajetů. Brzy je zahnali do pouště a tam umírali. Naživu zůstalo jen 2 tis. osob.95
BITLIS – většina Arménů byla vyvražděna za městskou pevností a upálena ve stodolách. Ženy a děti byly svazovány provazy a shazovány do propastí. Studny k uchovávání potravin byly plné lidských kostí. Z 18 tis. Arménů zůstalo jen 300 – 400 žen a dětí násilně obrácených na islámskou víru.
MUŠ – město a celý vilajet se pokusili v červnu o záchranu a obranu. Turci město obklíčili, použili dělostřelectvo, zablokovali cesty a z 59 tis. arménského obyvatelstva se zachránilo jen 9 tis. Z 25 tis. arménského obyvatelstva ve 300 vesnicích zůstalo jen 500 rodin a vilajet byl úplně vylidněn. Domy ve městě byly spáleny a město rozkradeno. 5 tis. Arménů z 20 vesnic bylo upáleno v kostele, některým se podařilo utéci do hor.
SAMSUN – v těžce přístupném horském terénu žilo asi 30 tis. Arménů. Obránci vytvořili vojenský tábor. Neměli zbraně a bojovali jen lopatami, kameny aj. Turecké dělostřelectvo a blokáda pomocí 30 tis. vojska, taktika vyhladovění aj. vykonaly své.
SIVAS – během dvou týdnů bylo zabito 5 tis. Arménů a z 25 tis. obyvatel arménské národnosti zbylo ve městě jen 120 rodin.
DIYARBEKIR – velké město se 300 tis. obyvateli. Armény zde zaživa pohřbívali, nebo topili v řece Tigrid. V srpnu 1915 bylo město zavaleno mrtvolami. Majetek Arménů byl zkonfiskován tureckými policisty a úředníky.
SÍRT a MURDIN – všechno arménské obyvatelstvo vyvražděno.
ANKARA – Arméni byli z města vysídleni do Kayseri v počtu asi 800 osob.
KONYA a vilajet – 27 tis. Arménů bylo vyhnáno do syrské pouště a tam umřeli hladem a žízní. Tisíce arménských žen a dětí ze západních oblastí byly vyslány do Konye, kde je nechali bez přístřeší. Postupně umírali hladem a nemocemi.

Lze poznamenat, že do určité míry byli Arméni ušetřeni v Izmiru a Konstantinopoli. Nebylo žádoucí, aby velvyslanectví a obchodní firmy západních velmocí v těchto městech viděly to, co se odehrávalo v provinciích. Do celého světa se však rozletěla zpráva o hrdinství arménského boje na MUSA – DAGU v adanském vilajetu. Asi 5 tis. mužů a žen s dětmi a s dobytkem odešli na skalnatou plošinu Damlacik na Musa – dagu. Měli jen 150 zbraní starých typů, 200 loveckých pušek, 50 pistolí a 200 kinžalů. Zbudovali opevněný tábor a přístupy k hoře propletli drátem. Z velkých kamenů vybudovali barikády. Turecká armáda se 7 tis. vojáky dobývala Musa – dag. Hlavní arménskou zbraní byly kamenné balvany shazované z výšin na turecké vojsko. Používali beranidla na břevnech na závěsných lanech. Údery uvolňovaly kusy vápence, které padaly dolů na oblehatele.

Turci zaútočili najednou na všech přístupových cestách. Arméni nestačili stáhnout své síly proti soustředěnému útoku, pomohla však noc, v níž obklíčili vojsko, které početně posílilo na 20 tis. mužů. Turci se rozhodli Armény vyhladovět. Jediným východiskem zůstalo Středozemní moře, k němuž pronikli 3 nejlepší plavci z obklíčených a čekali na loď, které by předali prosbu o záchranu.

Byla adresována formou manifestu americkému konzulovi v Aleppu Jacksonovi. Vyzývali lodě anglické, francouzské, italské, ruské a americké, aby pomohly. Vojenská francouzská loď Cuihen společně s francouzským parníkem Jana z Arcu zachránili 4158 osob a dovezli je do egyptského Port Saidu. I města URFA a ŠABIN KARAHISAR se pokusila o odpor, avšak neúspěšně a arménské obyvatelstvo zahynulo v boji.

Arménská obrana byla nesoustředěná a probíhala v západoarménských a kilikijských vilajetech jednotlivě. Turecká strana ji hodnotila jako povstání podporované a podněcované agendy Dohody. Arméni nevytvořili plán společných akcí a rovněž ani důmyslné spojení s ruskou armádou, která mohla sama zasáhnout, avšak neučinila tak.

Turci neměli žádný zbrojní průmysl. Kupovali zbraně v Essenu a ve Škodových závodech v Plzni.96 Dodávky zbraní (hlavně děla) šly v určitém množství též přes Hamu do Aleppa a dále do Antakye. Jednalo se o zastaralá děla, která nebyla vhodná pro horský terén. Turecké vojsko bylo v bojích strategicky nevyzrálé. Noví důstojníci mladoturecké éry, jímž turečtí politici zajistili nejvyšší posty, byli nezkušení.

73) Tamtéž str. 34
74) Srov.Rosselli A., L´olocausto armeno, str. 34
75) Srov. Kropáček L., Duchovní cesty islámu
76) Srov. Rosselli, cit. op.str. 34
77) Tamtéž str. 36, též Ohandianjan A., Armenien, str. 90 – 100. Činnost Pallaviciniho jako zkušeného diplomata je významnou součástí velmi složitých vztahů mezi velmocemi vzájemně i velmocemi s Tureckem. Jeho obavy z rozdělení Turecka při kladném vyřešení předpokládaných arménských reforem však napovídají jakoby zastíral, že rozumí plánům mladoturků v arménské otázce.
78) Srov. Ohandianjan, A.Armenien., str.61
79) Tamtéž str. 66
80) Srov. Sarkisjan E. K., Ekspansionistskaja politika…, str. 174
81) Známá jsou jména Millert, Dertmann, z vědců např. prof.botaniky Diengler a další
82) Sarkisjan E. K., cit. op. str. 173
83) Tamtéž str. 180 – 182. Vypovídají o tom obsáhlé materiály gruzínských archivů. 3.turecká armáda čítala 19 tis. mužů a 50 kurdských pluků, tj. 15 – 20 tis. jezdců z různých plemen aširetů. Dobře organizovaných bylo však jen asi 60 tis. Zbytek tvořili beduíni a Kurdi.
84) Tamtéž str. 107, 120, 121
85) Ohandianjan A., Armenien., str. 78
86) Tamtéž str. 81, srov. též Gust W., Der Voelkermord
87) Lodě Gueben a Breslau , které napadly přístavy, byly původně nabídnuty Turecku ke koupi. Srov. Ohandianjan A., str. 81
88) Turkotatarský národ žijící především v Ázerbájdžánu, severozápadním Íránu a roztroušeně po celém bývalém SSSR
89) Srov. Ohandianjan A., cit.op., str. 84
90) Srov. Sarkisjan E.: Ekspansionistskaja politika…str. 196 – 198
91) Srov. Sarkisjan E., cit.op. str. 232. Do armády brali Armény od 20 – 45 let a k tomu ještě vyžadovali od rodin třetinu zásob, a to několikrát. V arménských komunitách to vyvolalo nepředstavitelný hlad.
92) Na zasedání výboru mladoturecké strany Jednota a Pokrok 25. března 1915 uzavřel Nazim jednání a podtrhoval nutnost jednou provždy tuto méněcennou rasu, tj. Armény, zlikvidovat.
93) Vystoupil jako člen výboru strany a dal pokyn pro hlasování o uskutečňování programu: Turecko bez Arménů! s poznámkou, že kdo se bude vzpírat plnit rozkazy nebo bude Armény bránit a ukrývat, bude pokládán za nepřítele vlasti a bude zlikvidován. Srov. Sarkisjan, cit.op. str. 232
94) Dokumentace z vedeného deníku obrany byla zveřejněna v ruském překladu. Srov. Sarkisjan, cit.op. str. 530
95) Srov. Sarkisjan E. cit.op.str. 246 (podle Brice)
96) Srov. rozsáhlou korespondenci diplomatů a vojenských velitelů. Soubor dokumentů – Genocid armijan v osmanskoj impěrii. Vojenský materiál tvořily hl. houfnice ráže 10 cm, vzor 1800

—

Zveřejněný text vyšel původně jako součást magisterské diplomové práce Bc. Filipa Nováka: Arménská genocida, Brno 2008.

Příště: Genocida 1909 – 1918 (pokračování)

4.2.Počátky genocidy 1895 – 1908

V 90. letech fanatická a masová nenávist tureckých muslimů vůči křesťanům sílí. Není motivovaná islámem. Muslimští věřící byli v té době v drtivé většině negramotní, korán neznali a nečetli a odposlouchávali jen základní teze věrouky v mešitách. Tím se ovšem zvyšovala do značné míry manipulovatelnost mas, tím spíše ve vesnickém prostředí. Zmocnit se bohatství arménských rodin bylo hlavním motivem řádění a vraždění.49 Kurdské útoky se stupňovaly a hamidiye zahájila plánované vyvražďování arménského obyvatelstva. V r. 1894 byly v Samsunu zabity tisíce obyvatel a stovky vesnic byly vyloupeny. Kurdové dostávali za vraždění zaplaceno.50 Arméni v horách se bouřili, ale jejich majetek ani životy nebyly nijak chráněny zákonem. Kurdové dostávali moderní zbraně a jejich hlídky se početně rozrůstaly. Jejich velitelem se stal šejch Reuf bej. Ačkoli byla Evropa o násilnostech na arménském obyvatelstvu informována prostřednictvím periodik, západní velmoci zůstaly netečné.

Arméni se posléze počali sdružovat v Seytunu k obraně, kde došlo k uzavření míru, a poté i ve Vanu, kde jim byla přislíbena možnost emigrace do Íránu. Na cestě u hranic však byli zmasakrováni. Dva tisíce Arménů předávají 30. 9. 1895 Vysoké Portě dopis s prosbou o uskutečnění reforem. Je adresován velkovezírovi. Již v květnu 1895 si Rusko, Anglie a Francie nechávají vypracovat nový plán reforem. Byl to však jen zastírající manévr, k němuž se německý vyslanec baron Marschal v konečném důsledku vyjádřil, že Arméni reformy v podstatě nepotřebují.51

Arméni se prozatím pokoušeli o záchranu na půdě svatostánků. V roce 1895 se v urfském kostele ukrylo na 1 200 osob, Turci však budovu zapálili a nechali lid uvnitř uhořet.52 Později se stává tento způsob zabíjení běžným. Muslimové byli přímo vyzýváni k zabíjení Arménů pod pohrůžkou, že se jedná o jejich povinnost. Arméni se snaží zachránit a reagují útěkem do Íránu a Zakavkazska. V 90. letech z arménských vilajetů uteklo přes hranice 50 tisíc Arménů, 30 tisíc se skrývalo v lesích, 40 tisíc přijalo ze strachu islámskou víru a 10 tisíc na útěku zahynulo.53

Rok 1896 byl zvláště kritický. Muslimům byla dána lhůta 48 hodin, po níž má být dle smluveného signálu každý Armén bez rozdílu stáří a původu usmrcen. Mezi turecké obyvatelstvo byly zatím úmyslně rozšiřovány lživé zprávy, že Arméni zapalují mešity a školy. To vše probíhalo podle předem připraveného plánu Abdula Hamida II., který nadále podněcoval kurdské šejchy k násilí na Arménech. Oblíbený hafír, tj. připisování půdy za „ochranu“ kurdským šejchům, naprosto ožebračoval arménské sedláky. Tímto způsobem mizely celé arménské vesnice. 90. léta 19.stol. byla poznamenána masovou emigrací Arménů ze země: utíkali hlavně do zámoří, přičemž návrat jim byl zcela znemožněn54. Turecko v té době ztrácí řadu kvalifikovaných arménských úředníků a nadměrná centralizace ztěžuje efektivitu justice a policie v provinciích.55

O svízelné situaci v zemi v 80. – 90. letech 19. stol. vypovídají i katastrofální poměry v tureckých věznicích, které byly přeplněny především lidmi neschopnými platit daně.56 Podmínky v nich byly neúnosné: mučení při výsleších, odsouzení k smrti bez přítomnosti soudce, absence sociálních zařízení, nedostatek vody a umisťování 20 – 30 osob v místnosti pro 10 – 12 osob. K běžným způsobům mučení patřilo pálení žhavým železem, věšení hlavou dolů, stání nepohnutě na jednom místě bez jídla a bez pití, vytrhávání vlasů, tzv. ďábelská kola „Sheitantopy“ a jiná zvěrstva, která lidé většinou nepřežili. Běžné bylo odřezávání hlav dětem, upalování zaživa, rozřezávání těl na kusy apod.

Další záminku k útlaku, v tomto případě k rozsáhlé cenzuře církevních knih a věznění církevních činitelů, poskytla osoba samotného katholikose, hlavy národní arménské církve se sídlem v Ečmiadzinu. Jeho jméno bylo zakázáno vyslovit a buly s jeho podpisem se nesměly tisknout. Podobně restriktivně bylo nakládáno i s arménskými centry vzdělanosti. Arménské kostely a školy musely mít vládní zmocnění ke svému provozu a v případě jeho absence byly okamžitě uzavřeny. Pogromy 90. let provázejí další prosebné dopisy arménských patriarchů v arménštině i francouzštině, adresované do nejvyšších míst. Patriarchové píší uctivě, značně prosebným a ustrašeným tónem a ujišťují o své loajalitě k Turecku, kterou dokládají řádným plněním svých povinností, placením daní a prokazováním, nakolik je arménský národ pro Turecko užitečný. Patriarcha se v této záležitosti obrací i k tureckému ministru spravedlnosti Riza – pašovi a prosí o ochranu arménského venkovského obyvatelstva.

V dopisech, mezi nimiž najdeme i svědectví Turků z kaymakamů, jsou podrobně popsány strašlivé způsoby mučení, zabíjení zajatců, soustředěná a promyšlená likvidace arménské inteligence, podnikatelů a obchodníků, dorůstající mládeže, zapalování domů i
vytrvalé požadavky výkupného (i 300 tureckých lir) za propuštění z vězení.57

Výsledkem pogromů 90. let ve Vanu, Samsunu, Erzerumu a dalších městech bylo vyvraždění minimálně 200 tis. Arménů. Jaký byl smysl tohoto řádění? Tyto jevy nelze rozhodně klasifikovat jako trest58 či trestné výpravy. Jednalo se bezesporu o pečlivě připravený a provedený čin Vysoké Porty, jehož účelem bylo zlikvidovat Armény v pohraničních oblastech a tato místa osídlit muslimy. Tímto způsobem by poté bylo možno snížit počet arménského obyvatelstva pěti provincií natolik, aby se jakékoliv reformy jevily jako zbytečné.

Akce, naplánované za tímto účelem, měly velice často stejný průběh: usmrcení na místě, zbavení majetku a hospodářské opory. Vyjma hromadných transportů nese toto řádění všechny znaky genocidy. Její jádro tkví v dehumanizaci, která představuje předpoklad pro masové vraždění, vystupňované v souvislý genocidální proces zachvacující celou zemi. Velkou oporou pro šíření protiarménských postojů se stal náboženský fanatismus mas, který vyvrcholil v roce 1895 po otevřených výzvách zabíjet Armény jako součást osobních povinností. Od 15. stol. až po Abdul Hamida II. regulovala Vysoká Porta vztah mezi početnými etnicko-náboženskými skupinami v Otomanské říši dle komplexního systému zvyků a zákonů.

Podle nich byli členové křesťanských menšin (ortodoxní Řekové, římští katolíci, mekhitaristé, gregoriáni, evangelíci, morovité, nestoriáni) a židé do značné míry ze strany Turků tolerováni. Nesměli však pronikat mezi tureckou majoritu, přechovávat zbraně a zastávat politické funkce. Oběti na místech nikdo nepočítal, stopy se zahlazovaly. Přesné údaje o obětech se liší. V tomto ohledu je potřeba zmínit, jak neadekvátním a nedůvěryhodným způsobem zpracovávají tuto problematiku někteří ze současných tureckých historiků.59 Jeden z pramenů, vypovídajících o hrůzných událostech v Samsunu, Trabzonu, Diyarberkiru, Sivasi, Urfě, Karputu a Muši, představuje i tzv. Žlutá kniha.60 Arméni byli dle tohoto zdroje napadáni a vražděni dýkami a noži. Nemohli vycházet z domů, vesnice zachvacoval strach, panika, bída a hlad.

Krveprolití v Konstantinopoli v srpnu roku 1896 sledovali francouzští turisté z lodi Sidon a členové posádek na lodích evropských velmocí, kotvících v přístavu. Fanatický dav napadl přístavní arménské dělníky šavlemi a krátkými tyčemi.61 Ve městě Akne byli oběti házeny do Eufratu a z 1100 arménských domů jich zůstalo jen na 150.62 V Muši bylo Muslimy v kostele upáleno na 3 tis. Arménů za hromadných výkřiků „Zabijeme Armény!, Sláva Mohamedovi!“.63 V Urfě se krveprolití aktivně účastnila armáda a úřední osoby, tj. mutašarifové, kaymakamové, muftové, policejní komisaři, velitelé policie, vojenští velitelé a vysocí úředníci. Osobně přihlíželi svazování obětí motouzy do skupin po 50 osobách a poté jejich čtvrcení šavlemi, stahování kůže zaživa, pohřbívání zaživa, sypání střelného prachu do vlasů, atd. V Urfě tehdy zahynulo přes 10 tis. osob. Neobyčejně krutě se zacházelo i s nemluvňaty, jejichž těla byla probodávána bodáky a šavlemi.64 O vypovídá dopis vicekonzula Hollwarda v dopise F. Carrymu, v němž dále upozorňuje, že je neustále pod policejním dozorem agentů a nemůže podat více informací.65

Arméni utíkali před útlakem do hor a ukrývali se v horských pevnostech, kde je Muslimové nechali vyhladovět a přinutili je se vzdát. Arméni byli poté zaživa upáleni nebo postříleni. Vraždění probíhalo s plným vědomím důstojníků turecké armády.66 Pokus o záchranu obyvatel samsunské oblasti byl násilím potlačen dle rozkazu plukovníka Ismaila beje a následně prezentován jako arménské povstání. Celkem bylo zničeno více než tisíc vesnic. O otřesných událostech se začíná dovídat i Evropa, a tak Vysoká Porta přísně zakazuje import evropských novin do země. V dalších letech 1898 – 1901 se situace nijak nelepší. Stupňují se nátlakové akce donucující celé arménské vesnice přejít k islámské víře.67 V horských oblastech se již v roce 1901 systematicky připravují vysídlovací akce. Další krveprolití v roce 1904 v Muši bylo vedeno tureckým vojskem. K děsivým výstřednostem došlo opět v samsunské oblasti, kde výběrčí daní nutili obyvatele pod hrozbou smrti podepisovat děkovné dopisy vládě. V březnu roku 1904 obklíčilo vojsko město Bitlis a s pomocí bašibuzuků a Kurdů rozstřílelo obyvatelstvo prchající do hor.68 Skupina 14 vojenských oddílů a 7 tisíc Kurdů zcela zmasakrovala 45 vesnic. Výkazy ruských, francouzských a anglických konzulátů uvádějí 3 tis. obětí.69 Katholikos Harimjan upozorňuje roku 1904 a 1907 v dopisech caru Mikuláši II. na morální povinnost velmocí zasáhnout dle stanov Berlínské dohody.70 Oba zůstávají bez odpovědi. V letech 1904, 1906 a 1907 pokračuje násilí ze strany bejů na bezmocném arménském obyvatelstvu. Vrcholí rokem 1909, kdy turecké vojsko přesunuté do Adany v dubnu téhož roku rozpoutává jedno z největších pekel arménské genocidy.71 K žádnému arménskému povstání, jak byl tvrdý postih posléze v Adaně označován, nedošlo. Arméni se pouze snažili čelit dalšímu z výpadů ze strany bašibuzuků podněcovaných místní správou. Bušibuzukové zabíjeli po skupinách 100 až 200 mužů, rozkrádali majetek a poté vše zapalovali. Tyto události byly doprovázeny nejstrašnějším fyzickým násilím a zvěrstvy, např. sázkami o arménské dívky, které poté putovaly s násilníky jako otrokyně. Koncem dubna se systematicky připravované krveprolití opakovalo – ve městě zahynulo celkem 30 tis. lidí a celá arménská čtvrť byla srovnána se zemí.

Velmi čilá diplomatická korespondence mezi velvyslancem Giersem, zástupcem velitele ruských vojsk na Kavkaze Voroncovem – Daškovem a katholikosem Gevorkem V. v letech 1912 – 1914 prozrazuje, že ani oni nebyli schopni situaci výrazně ovlivnit a řešit.72Hrůzné události v letech 1912 – 1914 způsobily značný demografický pokles předznamenávající hospodářský úpadek země. Kurdové a Turci byli jako noví majitelé arménských pozemků nekompetentní a zemědělskou půdu zcela zanedbávali. Stížnosti nebyly možné, neboť ve správních funkcích setrvávali příbuzní těch, kdo ukořistili pozemky. Mezi nimi bylo i mnoho tureckých utečenců z Balkánu. Po adanské řeži došlo k neúnosnému navýšení daní. Daň ze sadu a vinic byla zvýšena čtyřikrát, což pro Armény představovalo 33 % úrody. Po Adaně postupovala vládní vojska k Tarsu, Aleppu, Seitunu, Maraši a Antiochii. Tarsos hořel několik dnů a kdo chtěl utéct z města, byl zastřelen. Muslimové zde použili banální lest: odevzdáním zbraní podmínili fyzické přežití obyvatel, které posléze zlikvidovali.

49) Srov. Kayseri a Yozgata v r. 1893 – Genocid armjan – Příloha I., II., k dopisu anglického velvyslance v Konstantinopoli F. Clarqforda, č. 15, str. 16, č. 19, str. 21
50) Srov. Ohandianjan A., Armenien, str. 28
51) Tamtéž str. 28 – 29
52) Tamtéž str. 30 – 31
53) Srov. Genocid armjan…, č. 5, str. 6
54) Tamtéž č. 32, str. 53 – 55
55) Čemu se divit, že úředníci kradli, když i deset měsíců nedostali plat? Zavírali bohaté Armény bez jakéhokoliv obvinění a uvěznění měli možnost se vykoupit, jinak podstoupili strašlivá mučení. Úplatky výběrčím daní byly naprosto běžné. Doprovodná jízda 8 – 10 mužů se nechávala živit, zdvojovala výměr zdaňované úrody aj. Sedláci se poté rozmýšleli, jestli pole raději nesklízet a úrody nechat shnít.
56) Pro srov.: erzerumská oblast: 8 tis. muslimských rodin platilo 395 tis.piastrů a 2 tis. křesťanských rodin však 430 tis. piatrů. Srov. Genocid armijan, č. 36, str. 66 – 77.
57) Srov.: Genocid armijan…, č. 45, str. 39 – 40, fond MZV Ruska z r. 1895. Existují přesné údaje o vybíjení vesnic jednotlivých okruhů. V dopise katholikose Achtamara arménskému patriarchovi v Konstantinopoli Izmiljanu v prosinci 1895 se uvádí: ve vilajetu Bitlis 102 vesnic a v okruhu měst Baly a Harbert 93 vesnic. Srov.: Genocid armjan, č. 40, str. 87
58) Srov.: Naimark M., Plameny nenávisti, knižnice Dějiny a současnost, 2006, str. 8 – 43
59) Srov.: Özgönül Ç., Der Mythus… Snad až budoucí výzkum hromadných hrobů v konfrontaci s existující dokumentací bude přínosem.
60) Původně ve francouzštině, později i v ruském překladu, ukázka viz. Genocid armijan…, č. 115, příloha str. 499, jsou zde uvedena svědectví francouzských konzulů, velvyslanců a dalších diplomatických pracovníků.
61) Srov.: tamtéž č. 48. str. 107
62) Tamtéž č. 49, str. 112. Z dopisu americké misie v Konstantinopoli z 29.9 1896. Srov. Též údaje z dopisu anglického velvyslanectví v Konstantinopoli ruskému velvyslanci 10. 11. 1896 o vraždě 15 tis. osob, z toho 200 žen a dětí, srov. Č. 51, str. 114
63) Srov. Svědectví ze 34 dopisů obětí z let 1895 – 1896 v dokumentu Les Massacress d¨Armenie – v ruském překladu, in: Genocid armijan č. 34., str. 63 -64
64) Pastevecká kočovná plemena po staletí při výbojích nebrali zajatce a děti do 3 – 4 let zabíjeli. Kočovné pastevectví mělo přesně stanovený a kontrolovaný limit vyživovaných osob.
65) Srov. Genocid armijan, č. 24, str. 27 – 29
66) Srov. Tři dopisy amerických občanů o samsunských událostech v r. 1894, Genocid armijan, č 25, str. 29 -35
67) Zvlášť výrazné to bylo v oblasti Bitlisu. Srov. Tamtéž č. 54, str. 131
68) Tamtéž č. 81 – 83, str. 158 – 159
69) Tamtéž č. 71, str. 151
70) Tamtéž č. 84, str. 155
71) Tamtéž č. 94 – 95, str. 169. Ruský velvyslanec Zinověv upozorňuje ruské ministerstvo zahraničí a ministra Izvolského na lstivost turecké politiky, která hraje velkou roli v konkrétních situacích v bojovém terénu.
72) Srov.Genocid armijan č. 109, str. 205, č. 111, str. 207

—

Zveřejněný text vyšel původně jako součást magisterské diplomové práce Bc. Filipa Nováka: Arménská genocida, Brno 2008.

Příště: 4.3. Genocida 1909 – 1918

4. GENOCIDA ARMÉNSKÉHO NÁRODA V OSMANSKÉM TURECKU 1895 – 1918

4.1 Hospodářský stav země koncem 19. stol. Arménská otázka a reformy

Hospodářská situace Turecka byla po ztrátě severoafrických držav v 2. pol. 19. stol. neutěšená. Země neposkytovala dostatečné podmínky pro rozvoj zemědělské sféry a oblast průmyslu, do té doby zaměřená pouze na zpracování zemědělských produktů, byla jen slabě rozvinutá. Těžba bohatých zásob nerostů byla zatím ve svých prvopočátcích: probíhala na technologicky primitivní úrovni, zcela odkázaná na kapitál zahraničních investorů, pocházejících především z Francie, Anglie a Německa.28

Podíl Francie vzhledem k míře investic v tureckých bankách se pohyboval kolem 59 %, podíl Německa se blížil 22 % a podíl Anglie 6,8 %. Němci ovládali železnice, Francie hornictví. Cílem Němců, kteří vstoupili do blízkovýchodní sféry jako poslední, bylo získat Osmanskou říši jako svou kolonii. V ní by posléze uskutečnili výstavbu železnice Berlín – Bagdád, která by vedla přes území Turecka a Mezopotámie.29 Do této oblasti však soustředily své zájmy již jiné mocnosti. Jedná se zejména o Anglii, pro kterou byl německý kapitál ohromnou konkurencí i ve sféře obchodní, ve které Anglie do té doby výrazně dominovala. Nicméně již v letech 1913 – 1914 Německo zaujalo druhé místo těsně za britskými ostrovy: v této době představoval objem německého exportu do Turecka 74 milionů marek.30 Zahraniční obchodníci požívali v Turecku mimořádných výsad. Již v roce 1881 vytvořili evropští věřitelé úřad pod názvem Otomanský dluh, v němž dominoval anglo-francouzský kapitál jako důležitý zdroj státních příjmů. Francie zde měla 80 % obligací a celkově tato půjčka tvořila 144 mil. funtů sterlingů.31

Těsně před 1. sv. válkou měl tento úřad již 9 tisíc úředníků. Dalšími institucemi svědčícími o zdrcující převaze zahraničních investic byly Otomanská banka, ovládaná anglofrancouzskými finančníky s neomezenými privilegii, a konkurenční Německá banka poskytující půjčky. Turecké zemědělství se soustředilo především na pěstování tabáku, rozinek a částečně i bavlny, na středomořském pobřeží se naopak pěstovaly technické zemědělské plodiny. V této části země bylo 66 % obdělávatelné půdy v rukou jen 5 % obyvatel, přičemž na 95 % obyvatel tureckých vesnic připadalo jen 34 % obdělávatelné půdy. Turecký zemědělec byl zatížen obrovskými daněmi (např. daň ze soli, ryb, ovcí, desátek – ašar). Ti, kdo pěstovali tabák, byli ve francouzské koncesi REŽI, tj. monopolu vydávajícího povolení k pěstování této plodiny a ovládajícího právo na její výkup.32

Podíl tureckého kapitálu v průmyslu tvořil jen 10 %. Turecko mělo koncem 19. stol. jen 268 továren s méně než pěti dělníky. Bylo to hlavně potravinářství (78), stavební hmoty (28), kožedělný průmysl (13), dřevozpracující průmysl (24), textil (70), polygrafie (55), z nichž polovina byla v Istanbulu. Na zbytku ohromného tureckého území průmysl v této podobě téměř neexistoval. V roce 1913 tak v průmyslu pracovalo pouze 16 975 dělníků a drtivá většina zboží na tureckém trhu pocházela výhradně z ciziny. Největší díl státních investic připadl armádě, která čerpala ze státního rozpočtu v míře odpovídající 37 %.33

Není proto překvapení, v jak vysoké míře byla země před první světovou válkou zadlužena. Státní dluh tvořil 148,5 mil. lir, z toho dlužilo Turecko Francii 60,8 %, Anglii 14,46 % a Německu 25,42 %.34 Jen jedna třetina investic byla věnována rozvoji výrobních sil a vzdělání. Koncem 19. stol. tak v zemi dochází k velmi složité situaci – ekonomický stav země je katastrofální: neúměrné daně naprosto ruinují rolnictvo, které není schopné splácet bankám své úvěry, a je nuceno čelit konfiskacím svého majetku. Země je rozdělena do zájmových sfér velmocí. Dravé Německo se snaží udržet si Turecko za každou cenu, jeho hospodářská zaostalost je pro něj výhodná. Německé investice do železnice Berlín – Bospor – Bagdád přilákaly do země velký počet německých odborníků, inženýrů, techniků i dělníků. V Turecku v té době žily ve vesnicích i městech více než 2 miliony arménských křesťanů, tvořících jakousi ekonomickou elitu společnosti. Po staletí vystupovali mnozí z nich coby významní poradci sultánů – díky svým schopnostem se postupně propracovávali do úřadů ministrů, bankéřů a obchodníků.

Hlavou arménské církve byl katholikos se sídlem (od r. 306) v Ečmiadzinu. Po invazi Peršanů v 5. stol. se arménská církev ubránila zoroastrickým prvkům (mazdakismu) a dnes patří ke starým východním církvím se závaznými věroučnými výstupy tří ekumenických koncilů: nikajského (r. 325), konstantinopolského (r. 381) a efezského (r. 431). Když Nehned II. Dobyvatel (r. 1453) jmenoval arménského biskupa z Brussy (dnešní Bursy) patriarchou s přednostním právem na tuto hodnost, stal se konstantinopolský patriarcha duchovním otcem řecko – arménské ortodoxní církve.35 Již od 12. stol. vysílal římský papež do Anatolie katolické mnichy s cílem odloučit Armény od ortodoxního směru.36 V 15. stol. vyústila tato snaha o konverzi ve vznik katolické větve arménské církve. Turečtí islámští představitelé tuto skutečnost dosti nelibě nesli. Vznikem patriarchátu se utvořily tzv. millety, územní správní jednotky, které sdružovaly Armény nábožensky a etnicky. Tímto způsobem se zrodila arménská národnost, jež po celé dějiny významně zasahovala do hospodářských a kulturních dějin Turecka. Arménské náboženské obce měly relativní autonomii a Osmané k nim byli po staletí značně tolerantní. Křesťanské prvky víry víceméně nechápali.37

Situace se začala měnit poté, kdy Rusové obsadili v letech 1813 – 1828 jerevanskou oblast a Karabach v Zakavkazsku. Velké množství Arménů z této oblasti emigrovalo do Istanbulu, kde se poprvé začínají střetávat s určitou nevolí ústřední moci a potlačováním práv, která byla v rámci milletů po staletí respektována. Patriarcha měl sice právo vystupovat před Vysokou Portou ve jménu svého národa a křesťanských menšin, nicméně jejich pozice byla v porovnání s tureckou majoritou druhořadá. Od Krymské války v letech 1853 – 1856 se situace ještě vyostřila. Turecké vojsko se vracelo z asijských válek a pustošilo Arménii.

Z ruských oblastí Kavkazu odcházeli Čerkesové38 a společně s Kurdy39 napadali a vykrádali arménské vesnice. Vysoká Porta uzákonila v letech 1939, 1856 a 1864 určité reformy, avšak v praxi k větším změnám nedošlo. Turecko nebylo úplně nepřipraveno k řešení problémů neislámských menšin. Již v roce 1876 Midhad paša vyhlásil ústavu, podle níž přešla moc z teokratického sultána a rady imamů na vládu a ministerstva. Tato skutečnost se však setkala pouze s vlažnou odezvou. Otomanská konstituce byla po rusko – tureckých válkách zrušena (1877 – 1878) Abdul Hamidem II. a národnostní problém evropských menšin, avšak i tureckých křesťanů dosáhl vrcholu. Arméni i přes znatelné zhoršování situace skálopevně věřili, že je v případě vyhrocení situace a vyostření vztahů s Turky velmoci ochrání. V tomto ohledu spoléhali hlavně na Anglii. Tuto naivitu do značné míry zapříčinila uzavřenost milletů vůči okolnímu světu, tj. neschopnost jejich obyvatel racionálně posuzovat události v zemi na základě dostupných informací. Dlouhodobé osídlení východních oblastí země, znalost prostředí, turečtiny a životní zkušenosti poskytovali Arménům pocit jistoty, který je utvrzoval v domněnce, že se jedná pouze o dočasné potíže doby, které lze zvládnout a překonat. Skutečnost však byla jiná a období vlády Abdul Hamida II. (1876 – 1908) je přesvědčilo o opaku.

Anglie mezitím hrála dvojí hru – zakládala v zemi školy40, do odlehlých oblastí Turecka vysílala své misionáře, a k nebezpečným smyšlenkám, které poukazovaly na Armény jako na pravé viníky všeobecného úpadku Turecka, zůstala naprosto nevšímavá a lhostejná. V roce 1878 byli pozváni zástupci Arménů do Londýna k pohovoru s parlamentářem Fosterem, delegátem liberálů, který jim sdělil odmítavé stanovisko Anglie vůči zásahu na jejich obranu. Foster argumentoval nadměrnou vzdáleností a nízkým počtem arménského obyvatelstva na jižním černomořském pobřeží.41

V pol. 19.stol. ztratilo Turecko v čele s Vysokou Portou lukrativní těžební oblasti a zůstalo ekonomicky odkázáno na zaostalé zemědělství, v němž křesťanské obyvatelstvo nesmělo vlastnit žádné pozemky, které náležely státu, ale jen je obdělávat za úplatu z velkých pozemkových daní. Hlavní pracovní silou bylo v této sféře arménské obyvatelstvo. Postupnou ztrátou důvěry v západoevropské velmoci a na základě postupného rozpadu Osmanské říše se probouzí i arménské národní sebevědomí. Vznikají organizace arménských emigrantů: Armenakan v r. 1885, sociálnědemokratická strana Hnšak v r. 1887 v Ženevě, revoluční strana Dašnakcutzun (dašnakovci) v r. 1890 v Tbilisi. Hnšak byla stranou marxistického typu, v jejímž programu byl boj za nezávislost šesti vilajetů ve východní Anatolii, a to i za cenu násilných prostředků a teroristických aktivit. Dašnakovci představovali federaci rozdělenou na malé revoluční arménoruské organizace, stavěli se za reformy v rozmezí „federace menšiny“, aniž by se odštěpili od země, v níž žili. Požadovali autonomii tradičních arménských území a v případě nutnosti neodmítali použít zbraně. Obě strany byly však početně velmi slabé a pracovaly v ilegalitě.

Arménské národní sebevědomí se rodilo ve velmi svízelných podmínkách. Národ byl rozdělen do tří státních celků: Turecka, Ruska a Persie. Arménská inteligence si uvědomovala výjimečnost situace a začala hledat oporu v legální části probouzejícího se arménského nacionalismu a vázala se přitom na konstantinopolský patriarchát, který písemně upozorňoval konzuláty velmocí v Turecku na nebezpečí hrozící arménskému obyvatelstvu a prosil v konkrétních situacích o pomoc.42 Tato legální forma boje byla naprosto neúspěšná. Vysoká Porta jen využívala zájmu mocností o strategickou polohu Turecka a o nerostné bohatství země. Celou mezinárodní situaci navíc ztěžovala vrcholící rusko-turecká válka, v níž se arménská otázka stala v celém soupeření záminkou k intervenci. Příměří bylo podepsáno Adrianopoli v roce 1878.

Roztříštěné a slabé vedení arménského politického odboje nemělo tušení o existenci Berlínské smlouvy z r. 1878 , která Arménům v Čl. 61 zaručovala ochranu ze strany Vysoké Porty a v souladu se Sanstefanskou dohodou i celistvost arménského etnika v Turecku. V Berlíně se jednalo po třetí rusko – turecké válce za přítomnosti Anglie a Rakousko-Uherska o arménské otázce, kterou se arménská delegace snažila pravdivě objasnit.

Zejména anglická delegace zdůrazňovala, že si není jista postupem Ruska a nevěří v uskutečnění reforem. Velmoci se cítily být Ruskem ohroženy, zvláště vzhledem k jeho blízkosti k hlavním strategickým bodům černomořského pobřeží a Zakavkazska. To zásadním způsobem ovlivňovalo jejich „zájem“ o arménskou otázku. Arménská delegace vedená katholikosem Chromianem navázala v Berlíně kontakt se všemi evropskými mocnostmi. I to Určitým způsobem ovlivnilo dosažení dohody v červenci roku 1878. Vysoká Porta se zavázala zlepšit postavení Arménů v jejich vilajetech a ochránit je před nájezdy Kurdů a Čerkesů. V Berlínské smlouvě byla zaručena signatářská činnost pro provádění reformních změn a to byla jedna ze značných taktických chyb arménského vyjednávání, které Turecko následně velmi dovedně využívalo.43

Turecká vláda vyslala po Berlínském kongresu v roce 1879 do arménských vilajetů reformní komisi, avšak k provádění změn a reforem chyběly peníze, neexistovaly žádné placené správní orgány, policie, soudci aj. Úplatnost a byrokracie ve státní správě od nejnižších po nejvyšší místa neměly obdoby.V únoru roku 1878 pověřil konstantinopolský patriarcha Nerses pátera Georga po poradě s nejvyššími arménskými duchovními, aby informoval o arménských záležitostech ruského velvyslance u Vysoké Porty Ignatjeva a Nikolaje Nikolajeviče, hlavního velitele ruských vojsk, která v té době stála již před Konstantinopolem. Prosebný dopis byl v kopii zaslán i caru Alexandru II. Tímto způsobem začalo řešení arménského problému. Jak si konkrétně představovali Arméni uspořádání svých poměrů a podmínek života podle návrhů reforem?44

K hlavním bodům lze zařadit požadavek vytvoření úřadu generálního guvernéra, který by byl křesťanem, jehož volbu by schvaloval sultán, a car by měl právo se k ní vyjádřit. Guvernér by měl titul valiho, který by hodnostně odpovídal maršálovi. Představiteli obcí a provincií by měli být Arméni řeckoarménského vyznání, volení arménskými poslanci a potvrzení Vysokou Portou. Dohled nad klidem a pořádkem v oblastech by měl být v rukou Arménů a rovněž policisté by měli být vybíráni z jejich řad. Soudu měl předsedat arménský soudce a zákonnost vylučovala vynucení práva šaríja45. Veškerá privilegia Kurdů měla být zrušena. Důležitým prvkem bylo nové a spravedlivé řešení daní, prověření starých zákonů, právního statutu a správy v arménských oblastech, tj.v milletech.

Tyto požadavky byly minimálním základem uspořádání a zajištění základních práv menšiny a v žádném případě nepředstavovaly územní ohrožení Turecka. 90. léta 19. stol. však předznamenala výrazné zhoršení situace. V roce 1891 vytvořil Abdul Hamid II. tzv. hamidii, tj. hamidskou jízdu, jejíž jádro tvořili téměř výlučně Kurdové, mezi nimiž bylo mnoho zločinců propuštěných z tureckého vězení. Byli ponoukáni k nenávisti vůči Arménům a jejich útoky proti arménskému obyvatelstvu se zvyšovaly. Vznik hamidie byl promyšleným sultánovým projektem. Již před vznikem hamidie bylo arménské obyvatelstvo ve východních oblastech země donuceno platit kurdským náčelníkům tzv. hafír, tj.určitou formu kontribuce za jakousi pomyslnou ochranu. Byla to forma vydírání a velkého obohacování na úkor Arménů v horských oblastech. Násilí Kurdů se stupňovalo, pronikali do arménských vesnic, usedlostí, vyháněli původní obyvatele a usazovali se v jejich hospodářstvích. Zpočátku kradli ovčí stáda, později již celá arménská hospodářství a zcizova li vše, dokonce i dveře a okenní rámy. Za tuto kořist dostávali výměnou opakovací pušky značky Martini z vojenských skladů (zpráva patriarchy Konstantinopole z prosince 1895). Táhli po kraji a lstivost, s níž navrhovali arménskému obyvatelstvu ve vesnicích možnost záchrany, byla vskutku obdivuhodná. V oblasti Muše bylo takto zničeno 47 vesnic, zavražděno 15 tisíc obyvatel, byly spáleny celé vilajety a vesnice naprosto rozkradeny (119 vesnic v nížinné oblasti Diyarbekiru a 102 ve vilajetu Bitlis). Oblíbenou kořist představovaly kláštery a kostely, loupili a přepadávali na dálkových cestách např. z Kayseri do Diyarbekiru, do Sivase apod. Výsledkem řeže ve vilajetu Van bylo 30 tis. obětí.46

Již od roku 1876 lze z archívních materiálů vysledovat písemné prosby o pomoc, v nichž se poukazuje na fanatismus muslimů, plané a nesplněné přísliby, ignoraci, lstivost a konečně neplnění Berlínské dohody.47 Turci reagují na arménské požadavky na územně-správní autonomii svými rafinovanými návrhy. V r. 1880 předložil Abbedin-paša projekt nového správního rozdělení arménského území: arménská oblast se měla rozdělit na újezdy – kaymakamlyky a jakési nevelké okresy – nahiye, aby se neutvořily větší arménské správní celky. Rozdrobená území by se jednotlivě připojovala k sousedním sídlištím obydleným Kurdy a Turky. Tyto vesnice však měly určitou samosprávní a církevní samostatnost tolerovanou po staletí sultány. Situace se stala bezvýchodnou. Vysoká Porta zaměnila biskupy, aniž o tom uvědomila patriarchu.

Byla to určitá msta za to, že prostřednictvím patriarchů jako nejvyšších církevních činitelů byly odesílány prosebné dopisy – petice, a svět se dovídal o reálné situaci Arménů.48 Vlastnímu arménskému odboji to však v konkrétních situacích nijak nepomohlo. Patriarchové spíše odrazovali od aktivního odporu a do jeho čela se nikdy nepostavili pod záminkou, že nemají výkonné pravomoci.

—

28) Srov.: Sarkisjan, E., Ekspansionistskaja politika, str. 21
2 miliardy 240 mil. franků – Francie
1 miliarda 280 mil. franků – Německo
750 mil. franků – Anglie
29) Tak se nazývalo území mezi středními a dolními toky Eufratu a Tigridu a figuruje takto v odborné historické literatuře.
30) Srov. Sarkisjan, E., cit.op., str. 24
31) Srov. Sarkisjan, E., cit.op., str. 25 podle Klouda Georgie, in: Pravda o mírnych dogovorach, t. 2, Moskva 1957
32) Této produkci se věnovalo až 200 tis.rodin. Výkup tvořil 4,3 piatrů/kg a vzápětí byl produkt prodán na světovém trhu za 31 piastrů/kg. Srov. Sarkisjan, E., cit.ob., str. 25
33) Anglii 33,3 %, ve Francii 29 % a v Německu 36,8 %. Srov. Sarkisjan, E., cit.ob., str. 61
34) Tamtéž str. 65 – 66
35) Pozdější rozptýlení Arménů v Turecku, Zakavkazsku, Sýrii, Libanonu, Jeruzalému aj. ovlivnilo vznik 4 patriarchátů: hlavní patriarchát (neboli katholikos všech Arménů ) – v Ečmiadzinu, katholikos v Kilikii – v Antelias – v Libanonu s jurisdikcí nad Sýrií, Libanonem a Kyprem, patriarcháty v Jeruzalému (Izrael a Jordánsko) a patriarchát v Konstantinopoli pro Turecko.
36) V r. 491 odmítla valaršapetská synoda dogma chalcedonského koncilu o dvojí podstatě Kristově jako bohočlověka a zvolila kompromis mezi chalcedonskou koncepcí a jejími rivaly, tzv. henotikon. Arménská církev je monofyzická a stala se takto pro byzantské teology heretickou.
37) Od r. 1863 se Arménům v Turecku říkalo milleti sadigha = věrný národ
38) Čerkesové představovali kmenový svaz na severním svahu Kavkazu až po Kubáň. Odtud pronikali do Turecka. V pol. 19. stol. byli půlmilionovým etnikem. Jejich název je odvozen snad z perského čeri –kes = bojovník, válečník, nebo z arabsko – perského seri Čerkes = bojovník mizející beze stopy. Islám přijali pozdě a nezapustil u nich hluboké kořeny.
39) Kurdové – jsou snad nejstarším národem na světě. Jejich etnogeneze sahá do 4. tis. př. n. l. v podhůří Zagru a v hlubokých údolích Arménské vysočiny. Živí se odedávna pastevectvím, velmi často až ve výškách nad 2 tis. metrů. Jazykové patří do indoevropské jazykové skupiny. Znal je již Xenofon při pochodu přes tyto oblasti. Jsou známé jejich pece ve svahu se zvláštním podzemním kouřovodem. V 19. stol. byli negramotní, většinou neuměli turecky a byli naprosto nepřipraveni k jakékoliv účasti v politickém životě země.
40) V Bosporu – Robert College, v Karputu – Eufrat College, v Aintabu – Central College aj.
41) Srov. Ohandianjan Artem, Armenien. Der verschwiegene Voelkermord. Vien
42) Prosebné dopisy píší Arméni, ale i Turci zprostředkovaně z kajmakanů o zabíjení a mučení Arménů, podnikatelů a obchodníků, dorůstající mládeže o vymáhání výkupného atd. Srov. Genocid armjan v osmanskoj imperii. Jerevan 1966, str. 39 – 40 – 45, 3- 155 (dále jen Sb.) Konzul z Aleppa dokládá v dopise ruskému velvyslanci zapalování arménských domů, fiktivní obviňování ze spiknutí a následné věznění a vyžadování vysokých částek (až 300 tur.lir) za následné propuštění z vězení ( i v případě školáků). Srov. Sb., str. 51. Informuje o chování výběrčích daní přijíždějících s policejní hlídkou na koních v počtu 8 – 10 osob, o podvodech ve stanovování daní atd. Srov. Sb., str. 53 – 62 aj.
43) Anglie např. vyslala do Anatolie vojenského konzula k dohledu nad prováděním organizačních změn.Turci to označili za vměšování do tureckých záležitostí.
44) Návrh reforem vypracoval ruský právník Mandelštam. Podrobněji Ohandianjan A., cit.op., str. 59 – 69. Autor analyzoval materiály vídeňského archivu HHStA PA XII.
45) Šaríja – viz Významový slovníček v Příloze (Příloha bude uveřejněna za koncem posledního dílu – pozn. DP)
46) Srov. Genocid armjan…, č. 39: Zpráva patriarchy Konstantinopole z prosince 1895, dopis portugalského konzula v Aleppu italskému velvyslanci v Konstantinopoli v r.1896, Srov. Genocid armjan…, č. 42, str. 98, kde se udává řež s upálením 400 osob v kostele, tamtéž č. 46, str. 105
47) Srov.: Genocid armjan…, č. 39, str. 82, č. 42, str. 98 – 99, č. 46, str. 105
48) Poukazuje se v nich, že násilí a krádeže se stupňují a upozorňuje se na velké násilí na ženách. Obyvatelstvo vykradených domů zůstávalo bez přístřeší a umíralo zimou a hladem.

Zveřejněný text vyšel původně jako součást magisterské diplomové práce Bc. Filipa Nováka: Arménská genocida, Brno 2008.

Příště: Počátky genocidy 1895 – 1908

3. Arménie a Turecko v historickém profilu

Prvopočátky arménského národa jsou velmi staré, složité, avšak mimořádně zajímavé. Území Arménie je obývané nejméně půl miliónu let a představuje jednu z kolébek lidské civilizace a spojovací článek mezi kulturami Středomoří, severní Afriky a jižní Asie. Je to území, v němž hledáme první stopy dálkového obchodu a vyspělých raných civilizací.

Arménie leží v severovýchodním výběžku tzv. úrodného půlměsíce. Autochtonnost arménského národa v této oblasti dokumentují již v 2. pol. 1. tis. př. n. l. četné nálezy z Geghamských hor (okolí jezera Sevan), metalurgický komplex Mecamoru a výroba železa z 2. tis. př. n. l. Araratská nížina i vysoko položené horské oblasti byly odedávna osídleny a již v chetitských materiálech z 2. pol. 2. tis. př. n. l. je zmínka o království Hajaša (Arméni si říkali Hay). Pro etnogenezi Arménů se jako stěžejní jeví urartská vrstva z 1. tis. př. n. l., která končí koncem 7. stol. př. n. l. Po příchodu Peršanů v 6. stol. př. n. l. známe toto území jako zemi Armínia. Poprvé vystupují Arméni samostatně jako indoevropské etnikum ve 4. stol. př. n. l. Již v pol. 2. tis. př. n. l. zde představovalo Vanské království jedno z nejsilnějších územních celků a vytvořilo společně se silnými chetito – asyrsko – řeckými prvky základní složku dalšího hospodářského a kulturního vývoje arménského etnika, silně poznamenávající armenoidní typ tohoto národa. V etnickém sjednocování Arménů, které vrcholí koncem letopočtu, sehráli značnou roli i pozdější migranti, tj. tzv.frýžská vlna ze západní oblasti Malé Asie, původem s největší pravděpodobností z Dunajské delty. Svědčí o tom typy hrobů řešené stejně jako u Skythů a Thráků. Frýgové přicházející z původního chetitského území se zřetelně rýsují v historické postavě krále Midase19 již v 8. stol. př. n. l. v asyrských análech.

Architekti i archeologové dodnes řeší v metodických studiích stavební inspiraci chetitsko – frýžskou v arménské architektuře, profil sedlových střech s figurami, fasádní tvary frýžských hrobů a celkový vliv antických zdrojů, který se stále intenzivněji objevuje v archeologických nálezech. V Araratské nížině vznikala města antického typu podchycující severní magistrálu mezi Indií, jižní oblastí Předního východu, Malou Asií a Evropou. Kamenná města (Artašat, Armavir, Vagharšapat, Dvin, Ani aj.) se mohla chlubit vodovody z pálených keramických trubek, četnými lázněmi antického typu a dělbou výrobní činnosti v městských sídelních útvarech.

Místní modrošedý tvrdý bazalt byl výborným stavebním materiálem, jehož velké a hladce otesané kvádry byly horizontálně spojeny železnými svorkami, spoje byly původně zalité olovem (jako v Palmyře nebo v Persepoli) a spájecí hmota byla běžná stejně jako vytápění mozaikových podlah. Arménské etnikum spoluutvářelo neobyčejně vyspělou stavební technologii a všechny ostatní přidružené výrobní disciplíny. Terénně uzavřená zeměpisná poloha spolupůsobila na utváření ojedinělého typu a zvláštností arménských dějin.

Arménština, jazyk arménského národa, se vyvíjí jako indoevropský jazyk s vlastním písmem abecedního charakteru. Křesťanská mise pronikla do Arménie již v prvních letech 4. stol. Christianizační proud vycházel v letech 301 – 311 z Caesareje (dnešního Kayseri). V roce 301 bylo křesťanství přijato jako oficiální náboženství, a Arménie se tak stala první křesťanskou zemí. Tento slibný vývoj posilovaný sjednocujícím charakterem křesťanství byl značně narušen pádem jednotného arménského územního celku ve 4. – 5. stol. Země se rozdělila mezi dva znepřátelené světy: Byzanc a Persii. V pol. 7.stol. se celé Zakavkazsko dostává do zóny arabského vpádu, který však nezanechal v Arménii výraznější stopy.

Hornatý terén, vyspělá města, tržní síť a pevná křesťanská kulturní tradice udržovaná arménskými kláštery odolala arabskému vlivu. Ve 2. pol. 11.stol. se dostává Zakavkazsko pod velký tlak Seldžuků, kteří pronikali z východu dále do maloasijských oblastí. Zakavkazské oblasti nevydržely nápor kočovných tureckých kmenů a bitva u Manzikertu v r. 1071 rozhodla o osudu Arménie na mnoho staletí. Turci jsou původně zauralský kmenový svaz, který proniká v 8. stol. do Přední Asie. Jedná se o potomky Oghusů, Turkmenů a středoasijských kmenů z podhůří Taňšanu. V 11. stol. postupují z Iránu do Malé Asie a pod vedením Alp Arslana pronikají přes Zakavkazsko do Anatolie. Zde vzniká sultanát Rom s hlavními městy Kayseri a Konya. Seldžucká říše podlehla ve 13.stol. devastujícímu vpádu Mongolů. Zpustošená země se stabilizovala až pod vládou Osmanů. Územní rozdrobení umožňovalo vznik nových emirátů z kmenových uskupení. Turecké pastevecké kmeny se zmítaly v náboženských válkách a až vůdce Ertagal vytvořil mocenskou základnu, kterou poté rozšiřuje Osman (1288 – 1326) na úkor Byzantské říše. Dobyl Brussu a položil základy Osmanské říše. Jádrem území bylo město Eskisehir. Turecké kmeny pohltily vyspělou civilizaci v zemědělských oblastech v úzkých pobřežních nížinách- a poměrně dlouho se adaptovaly na venkově i ve městech. Zeměpisný charakter Turecka zásadně ovlivňoval celkový výrobní proces v zemi po staletí.

Nejvýraznější a nejvyspělejší oblastí byl egejský region, v němž je soustředěna polovina nejúrodnější půdy v zemi.20 Rovněž úzký pás nížin ve Středozemí má úrodnou půdu. Z jeho západní části se zvedá pohoří Taurus, druhé nejvyšší turecké vysokohorské pásmo, jehož vrcholy se zvedají od pobřeží do vnitrozemí. Je skalnaté, má málo řek a po tisíciletí bylo bariérou pro pohyb lidí ze středomořského pobřeží do vnitrozemí.21 Třetím významným regionem je Anatolská náhorní plošina obklopená dvěma horskými pásmy. Její nadmořská výška od západu na východ se pohybuje od 600 m do 1200 m. Zemědělství je zde bez závlah a dávalo po staletí jen mizivé výnosy. Soustřeďovalo se kolem řek a v místech s dostatkem spodní vody.22

V této oblasti bylo třeba velkého úsilí i značných zkušeností v pěstování obilnin, hlavně pšenice, která je základní složkou tureckého jídelníčku.23 Po celá staletí zde probíhalo vypásání travních porostů, což značně ovlivnilo erozi půdy. Hornatá východní Anatolie, původní arménská oblast, skrývá několik vysokohorských pásem s velkými teplotními rozdíly a suchými léty. Arménská vysočina (pokračování Tauru východním směrem) má dlouhé a velmi drsné zimy s ročním teplotním průměrem 4 °C. Prší zde hlavně v zimě a na jaře. To je nejméně z celé anatolské plošiny, srážky tvoří v průměru 300 – 400 mm. Turecké řeky jsou většinou nesplavné a mnohé v létě vysychají.

Půda anatolské planiny nemá vodu a ostré meziroční výkyvy srážek způsobují velké kolísání úrody z roku na rok. Tak tomu bylo po staletí. Oblasti polopouští jsou pro tento kraj typické. Tento region je původní arménskou pravlastí, jíž vévodí jezero Van ve výšce 1596 m. Zde pramení rovněž tři významné toky Eufrat, Tigris a Aras (vtékající do Kaspiku). Je to oblast historického Kurdistánu představující skalnaté hory a kruté zimy. Úzká údolí podél vodních toků a údolí Mus západně od Vanu tvoří jediné zemědělské oblasti. Uvedený ráz turecké krajiny ovlivňoval po staletí zásadním způsobem roztříštěnost agrární struktury, v níž převažoval typ hospodářství, která měla a mají dodnes naturální nebo polonaturální charakter. Produktivita práce byla celá staletí velmi nízká. Vesnice jsou poměrně vzdálené a hospodářství nerovnoměrně rozmístěná (podle přírodních poměrů).

Turecké kmeny po vstupu do země (koncem 11. – 12.stol.) nacházejí zbožně řemeslnou základnu v přístavních městech a v pobřežních oblastech v rukou řecké složky. Ve vnitrozemí dominoval s poměrně velkým objemem obchodního kapitálu arménský prvek ve městech. Právě historicky původní arménská oblast byla velmi důležitou složkou v obchodních transakcích s drahým importním i domácím zbožím.Tradice hrála neobyčejně významnou roli v podhorských a horských oblastech Turecka. Zde žily po staletí v těsné blízkosti turecká a vyspělá arménská komunita, která čile obchodovala na městském trhu. V 19. stol. turecká zemědělská výroba stagnuje.

V 2. pol. 19. stol. nacházíme v zemi typické znaky hospodářství doby: malá políčka s několika zvířaty, nájem půdy za peníze a podílový nájem. Turečtí pastevci položili v Malé Asii základy organizovaného zemědělství a kolektivní ochrany společenství před vpády nepřátelských kmenů. Vytváření těchto nových sociálních struktur výrazně napomohly základní principy islámského učení. To poskytlo primitivní pastevecké společnosti srozumitelnou a veskrze praktickou pomůcku pro vytvoření zárodků organizované výroby a výrazně podpořilo její strukturování do rodů, klanů, kmenů a kmenových svazů. Původně kočovné kmeny pastevců se tak počaly usazovat v maloasijské oblasti koncem 11. – 12. století. V kmenovém svazu dominovala striktní dělba práce, která určovala subordinační profil rodiny. Pevné zakotvení jedince v rodině, jeho rodová příslušnost a kmenový původ jasně definovaly jeho společenskou pozici a jeho místo v kolektivním způsobu výroby. Kmenový svaz řídící se pravidly islámské věrouky řešil všechny hospodářské náležitosti. Tato situace se po staletí nezměnila a turecká vesnice i v 19.stol. plně odpovídala těmto znakům. Převaha koránu v této oblasti, výrazně přesahující vliv křesťanské bible, je zcela pochopitelná. Korán je autoritativní, vydává pokyny zcela odpovídající pastevecké organizační struktuře a působí kompaktně a celistvě. Turecké kmeny obývající náročný terén obtížně přístupných údolí a náhorních plošin, téměř znemožňujících vzájemné kontakty, se těmto pokynům plně přizpůsobily.

Korán plně odpovídal psychice a potřebám pastevců a dostatečně pokrýval problematiku rodinných vztahů. Jeho přísně autoritativní ideová koncepce výrazně tvarovala myšlení negramotných věřících, kteří si dokázali velmi snadno osvojit jednoduché příkazy týkající se víry a každodenního života. Na korán je tak třeba nahlížet spíše jako na praktickou příručku rozšířenou o náboženský rozměr než jako na obvyklý zdroj věrouky .24

Islám má zákonodárnou povahu opírající se o ideu podřízenosti a nadřazenosti, právo je silně prostoupeno teologií. Uspořádání etických hodnot, tak příznačných pro křesťanství, však zcela opomíjí. Tato společensko-morální měřítka si turecké kmeny začaly dodatečně vytvářet až po příchodu do Malé Asie a jejím osídlení. Korán se namísto morálního apelu věnuje propracování legislativy, v jejíž strukturách kněží nehrají podstatnou roli. Islámská věrouka se nijak nezasazuje o vytváření církevní organizace, neopírá se o svátosti a nezakládá formální instituci kněžství. Islámské právo, které tak nelze v žádném případě ztotožňovat s křesťansky chápanou etikou, bylo rozšířeno na velkém území a zákon se stal neosobním. Tato skutečnost poskytla neomezený prostor pro rozličné interpretace a postoje k otázkám mravnosti a později výrazně napomohla vzniku totality.

V tomto ohledu lze pochopit fatální odlišnost arménského společenství, které se formovalo pod křídly křesťanské církve. Christianizace arménského národa proběhla neobyčejně rychle: poskytla strukturujícímu se společenství státotvorné základy a rozhodujícím způsobem ovlivnila rozvoj a orientaci arménské kultury. Arménská křesťanská ideologie je výrazně ovlivněna patriotismem, který ji do značné míry formoval a určoval její svébytnost. Ta pak celá staletí odolávala neobyčejně silným vnějším tlakům Byzance a Persie. Tuto odtrženost od hlavního křesťanského proudu jen potvrzují v arménštině zaznamenávané náboženské texty.

Arménský národ tímto způsobem odolal náporu dvou nepřátelských světů, Byzance a Persie, zachoval si svou integritu a svůj jazyk, písemnictví a kulturní dědictví. Neobyčejně významnou roli v tomto zápase sehrály kláštery dosahující vynikajících výsledků v oblasti vědy a kultury. Arménie si tak uchránila jeden z největších archivních skvostů Matenadaran s mimořádnými literárními památkami náboženské i světské literatury. Arméni již v 11. stol. dosahují nebývalého ekonomického a kulturního rozmachu, který potvrzuje i vynikající řemeslná a umělecká úroveň stavitelství, zručně zpracovávajícího křesťanské architektonické prvky a motivy. Knihovny a skriptoria, vystavěné v obdivuhodné harmonii s prostředím na principu trojlodních bazilik, byly výrazem rostoucí ekonomické moci církve na státně nesjednoceném území. Klášterní školy mohly svou vysokou úrovní směle konkurovat věhlasným evropským univerzitám – staly se oporou arménského jazyka a centry vzdělanosti i v dobách okupace. V tomto ohledu lze za nejtragičtější kapitolu arménské národní historie považovat vpád Mongolů v 13. stol. a expanzi egyptských Mameluků.25

Rozvrat země a zpustošená krajina způsobily vlny migrace z vnitrozemských oblastí jižním a západním směrem do přímořských i vnitrozemských oblastí Kilikie,26 která se stává od 16. stol. významnou oblastí Osmanské říše díky mimořádnému ekonomickému a kulturnímu potenciálu arménských komunit. Bohatí finančníci a obchodníci, kteří s velkou prozíravostí blokovali kapitál dálkového i vnitrozemského obchodu a financí, vytvářeli hegemonní podnikatelskou vrstvu, která byla již v 19. stol. plně připravena vstoupit na světové trhy. Domácí feudální vrstva příslušníků Vysoké Porty, jejíž kapitálovou základnou bylo pozemkové vlastnictví a finanční zisky z okupovaných zemí, nedokázala této podnikatelské skupině konkurovat.

Od konce 16. stol. tak lze definovat tři základní oblasti geografického působení arménských komunit: 1. původní arménské území Van – Erzerum – Erzindžan – černomořská pobřežní oblast, 2. Sivas – Diyarbekir – Urfa – Adana, 3. významná a ekonomicky velmi silná arménská komunita v Izmiru a Konstantinopoli.27 V 2. pol. 19. stol. se arménský národ střetává se svým osudovým rivalem, který pod rouškou náboženské a etnické nesnášenlivosti zahajuje genocidu arménského etnika na tureckém území. Propagandistická idea panislamismu a panturkismu představovala důmyslně vykonstruovaný prostředek k vyvlastnění arménského majetku. Stavěla na zcela smyšlené zámince – medializovala údajný záměr Arménů odtrhnout východní oblasti, k čemuž jim měla posloužit oslabená pozice Turecka zmítajícího se ve válce s Ruskem. Pro pochopení této klíčové etapy tureckých dějin, kterou osudově poznamenala totalitní ideologie státního zřízení důmyslně kombinující ekonomické faktory s ideologickými, je třeba blíže vyložit situaci v Osmanské říši před vypuknutím první světové války.

19) Historickou existenci Frýgů ukončili v r. 546 př. n. l. Peršané.
20) U Tróje a Burssy. Je zde mírná a vlhká zima a horké a suché léto.
21) S výjimkou horského průsmyku na severozápadě od Adany, tzv. Kilikijských vrat
22) Naprší jen 300 mm ročně, nepravidelně, někdy méně než 200 mm. Bývají zde extrémní vedra a velmi chladné zimy se sněhem.
23) Dodnes má Turecko největší spotřebu chleba na světě, na jeho přípravu se spotřebuje polovina úrody.
24) Srov. : Kropáček L., Duchovní cesty islámu, Praha 1993
25) V roce 1375
26) Do této oblasti šly proudy migrantů již od dob vpádu seldžuckých Turků koncem 11. stol.
27) Viz mapka – příloha (z důvodů lepší přehlednosti je mapka na začátku článku – pozn. DP)

Zveřejněný text vyšel původně jako součást magisterské diplomové práce Bc. Filipa Nováka: Arménská genocida, Brno 2008.

Příště: Genocida arménského národa v osmanském Turecku 1895-1918: Hospodářský stav země koncem 19. stol. Arménská otázka a reformy

1. Úvod

Na přelomu 19. a 20. století došlo na území Turecka k tragickým událostem, které byly ze strany odborné veřejnosti velmi dlouho opomíjeny či nedostatečně reflektovány, a kterým se dostává zasloužené pozornosti až nyní v souvislosti s aktuálními politickými procesy. Genocida arménského národa jakožto důsledek konfliktu dvou mocensky zcela nerovných etnik představovala ve své masovosti a organizovanosti jev do té doby zcela nebývalý. Arménský národ i potomci těch, kterým se podařilo uniknout a žijí v diasporách po celém světě, usilují již více než půl století o historickou satisfakci a požadují vědecké zhodnocení této národní tragédie. Genocida Arménů se coby exemplární případ fatálního vyostření náboženské a rasové intolerance vedoucí k eskalaci krutosti a násilí stala předmětem zájmu a rozsáhlých disputací jak mezi odborníky, tak laickou veřejností. Toto téma je stále živé a jeho studium přináší nové poznatky, umožňující srovnávat, zobecňovat a pochopit strukturu a historické reálie společnosti, v níž se tak dramatické události odehrály.

V destrukci arménského etnika lze spatřit všechny charakteristické rysy genocidy: tzv. prvotní diskriminační akt, fyzické útoky, vyhánění nepohodlného obyvatelstva, vyvlastňování jejich majetku, masakry, deportace, tj. projevy zvůle založené na masovosti a plánovitosti celého vyhlazovacího procesu. Genocida představovala přirozené a logické vyústění sociálně politických podmínek totalitního zřízení, které turecké občany takticky podněcovalo k páchání násilných činů na arménské menšině. Mýtus o škodlivosti arménského etnika pro tureckou společnost důsledně mobilizoval masy k jeho likvidaci – arménské obyvatelstvo se tak ocitlo v pozici nenáviděné entity, která pro takto nepřátelsky strukturovaný politický systém pozbyla veškerých lidských práv. Vše navíc probíhalo v islámském prostředí, jehož specifické historické tradice a zvyklosti vedou ke značným kulturním rozdílům. I ty je nutné vzít v úvahu při hledání odpovědi na otázku viny a trestu při uzurpaci základních lidských práv u velké skupiny osob, která se nijak neprotivila normám dané společnosti. Jednu z příčin genocidy tak lze odhalit i v nadřazeném postoji většinové společnosti, která se z náboženských důvodů cítí být oprávněna ke svévolným zásahům vůči odmítané minoritě. V totalitním zřízení se snoubí slabé vzdělání, instinktivní popudy, touha po materiálním zabezpečení na úkor jiných, byrokratizace společnosti a řada dalších symptomů. Určující znaky, strukturu a motivy genocidy spáchané na arménském obyvatelstvu v Turecku je sice třeba nadále pečlivě studovat, ale již nyní je možné je bez větších obtíží ztotožnit s charakteristikami genocid vlastních 20. století.

Téma bylo pojednáno coby širší syntéza v našich podmínkách dosud nezpracovaných faktografických údajů, které do problematiky vnáší nové poznatky, podněty a impulsy. Cílem diplomové práce tak bylo shromáždit dostatečnou pramennou základnu pro důkladné zmapování historického terénu a nabídnou fundované argumenty ve sporu o povahu tohoto historického konfliktu, oprávněně posuzovaného značnou částí odborné obce za genocidu arménského obyvatelstva.

2. Prameny a literatura

Jako základní faktografický pramen pro práci tematicky zaměřenou na genocidu Arménů v Turecku v letech 1895 – 1918 byl zvolen soubor 245 dokumentů obsahující korespondenci diplomatů, církevních hodnostářů, novinářů, vědců, humanitárních pracovníků, ministrů a generálů, odhalující situaci v zemi.1 Značná část této korespondence byla publikována v ruském jazyce či přeložena do ruštiny z francouzštiny, angličtiny a němčiny. Dokumentace je volena velmi uvážlivě a lze z ní vytěžit neobyčejné množství faktografického materiálu a konfrontovat ho s dalšími historickými prameny. Soubor obsahuje autentické ukázky ze zahraničních tiskovin, článků a děl předních evropských spisovatelů té doby, žurnalistů a veřejných činitelů, k nimž patří např. J. Lepsius, H. Barbusse, A. France, G. A. Gibbons, J. Bryce, A. J. Toynbee, M. Nipage, A. T. Wegner, F. Nansen a řada dalších. Cenná dokumentace o průběhu genocidy, deportacích a násilí je volena z archivu American Comittee for Armenian and Syrian Reliéf, The Treatment of Americans in the Otoman Empire 1915 -1916 a celé řady dalších francouzských, německých, anglických a ruských archivů.2 Dobové tiskoviny Armjanskij věstnik, Allgemeine, missions Zeitschrift a celá řada dalších tiskovin a novin obsahují důležité výpovědi očitých svědků a lze s nimi pracovat jako s pramenným materiálem.

Velmi podnětným je dokument obžalovacího spisu výboru mladoturecké strany Jednota a pokrok v překladu z francouzštiny, z něhož vyplývá svědectví o dvoupatrové politice Mladoturků, vzniku Speciální organizace SO (Teškilati machsusse) a ČeTe a jejich činnosti. Zahrnuty jsou i obsažné materiály německého velvyslanectví a ministerstva zahraničí, které jsou rovněž samostatně vydány J. Lepsiem.3

Pramenná opora uvedeného souboru byla v rozsahu práce konfrontována a doplňována materiály z vídeňských archivů v edici Der Voelkermord den Armenien 1915 – 1916 (Dokumenten aus dem Politischen Archiv des deutschen auswaertigen Amts, Springe 2005) armenofila a německého novináře W. Gusta, pravidelně přispívajícího do proslulého deníku der Spiegel. Tato edice představuje velmi záslužný literární počin, neboť autor neobyčejně pečlivě a systematicky excerpoval stovky údajů z let 1915 – 1916. Zaměřil se nejen na dokumentování průběhu genocidy, ale rovněž zpracoval rozsáhlý materiál k politice německé vlády, pracovníků velvyslanectví, ministrů aj. a tématicky rozčlenil široké spektrum charakteristických rysů hospodářské situace, správního dělení země a vojenských akcí Turecka koncem 19. stol. až po období první světové války. Autor zvolil správnou metodiku provázání teoretického výkladu s konkrétními příklady jevů politické situace v časové linii. Zpřístupnil téměř sedmisetstránkový obsah archivní dokumentace širokému okruhu badatelů i čtenářů a velmi usnadnil badatelský přístup k materiálu.

Gust je natolik objektivní a precizní ve výběru archívní dokumentace, že neváhá zařadit i důkazový materiál o vazbách Německa s mladotureckou vládou a zákulisí této politiky. Tato edice svědčí o značných odborných kvalitách autora zejména v současné době, kdy narůstá počet článků a publikací vydávaných nejen v Německu, Švýcarsku, USA a dalších zemích světa, ale především v Turecku4, kde dochází k cílené falzifikaci této etapy tureckých dějin a historici provádějí svůj vlastní tendenční výbor dokumentace, zamlčují a nesprávně řadí souvislosti a údaje. Gust jako první zveřejnil údaje o podílu německých důstojníků na vzniku
myšlenky deportací Arménů a ukázal, že se Německo na počátku 20. století izolovalo od hlavního proudu civilizovaného světa a duchovní elita země propagovala svou vlastní cestu ve vývoji země i Evropy. Gust ukázal, že u mnohých německých vědců i umělců již na počátku 20. stol. plně dozrála myšlenka přinést světu německou kulturu válkou.5 Německý kulturní šovinismus byl však pro Armény nepřijatelný. V roce 1914 tyto myšlenky silně pronikly mezi intelektuální špičky německé společnosti, která projevovala určitý odpor proti tzv. „krämer kultur“ anglického typu.6 K ní řadili i Armény.7

Gust odhalil v archivní dokumentaci zásadní poznatky: německý velvyslanec se mimo své kompetence vměšoval do vnitrotureckých problémů, aniž by se orientoval v dané problematice a přesvědčoval tureckou stranu o jejím ohrožení zahraničním nepřítelem a varoval před stranou dašnaků a hrozbou arménského kulturního elementu v Turecku. Vysocí němečtí důstojníci radili tureckému vedení provést deportace arménského obyvatelstva. Němečtí specialisté na Arménii Mordtmann a Wangenheim vytrvale upozorňovali Tâlata a Envera na nebezpečí ze strany Arménů v oblasti špionáže, soustřeďování zbraní a munice. A to i přesto, že dobře věděli, že arménští dašnakové podporovali zpočátku mladoturecké předáky pod vlivem jejich slibů. V Gustově edici se setkáváme s vystoupením hraběte Paula Wolfa – Metternicha, který v roce 1915 poprvé veřejně přiznal, že turecká vláda chce všechny Armény zničit. Tuto informaci obdržel hrabě od Tâlata. Edice je v mnoha směrech značným přínosem odbornému výzkumu. Jedná se většinou o mikrofiše, což podle některých šovinistických tureckých historiků znemožňuje badateli správné čtení a ohrožuje objektivitu závěrů (srov. dále v textu).

K základním odborným studiím, které byly použity v diplomové práci, patří stěžejní práce E. K. SARKISJANA: Expanzivní politika Osmanské říše v Zakavkazsku na počátku a v průběhu 1. sv. války (v ruštině).8 Autor rozpracoval toto obtížné a velmi široké téma s výbornou znalostí sovětských archivů a odborné literatury v celoevropském měřítku i v turečtině9 a ukázal hlavní znaky turecké ekonomiky na konci 19. a poč. 20. stol. Tato čtyřsetstránková práce skloubila několik základních aspektů arménské problematiky: hospodářskou situaci země, nedostatečnou připravenost armády, značné rozdíly mezi jednotlivými oblastmi země, naprosto zastaralé správně – administrativní dělení země, rozdílnost neislámských složek společnosti, silné ovlivňování vnitřní i zahraniční politiky velmocemi aj. Orientace v této problematice podmiňuje pochopení situace před a po mladotureckém převratu a znaky panislamismu jako nedílné součásti genocidy Arménů.

Tato práce byla vydána v r.1962 a obsahuje některé závěry o vlivu VŘSR na turecký lid, jež byly nutné, jinak by práce neprošla cenzurou. Je to práce hutná a velkým přínosem jsou nové autorovy poznatky z materiálů Ústředního historického archivu Arménie a Archivu arménské filiálky IML při ÚV KSSS, Státního vojenského historického archivu, Archivu zahraniční politiky Ruska, Ústředního Státního archivu námořnictva a Ústředního Státního historického archivu v Leningradě.

Autor má výborný přehled o turecké odborné literatuře své doby, zná historiografické práce anglické, německé a francouzské. Velmi objektivně pracuje též s materiály azerbajdžanských, gruzínských a arménských archivů. Práce byla vodítkem v orientaci v hospodářské situaci Turecka a v problematice deportací. Klady práce plně vyvažují tehdejší nutné zlo, tj. nesprávnou a neobjektivní charakteristiku dašnaků a gruzínských menševiků.

Ke složité problematice předpokládaných reforem a řešení arménské otázky v Turecku a průběhu genocidy byla využita studie A. Ohandianjana: Armenien. Der verschwiegene Voelkermord. Autor se nevyhýbá problému úlohy islámu ve vztahu k evropské civilizaci, návratu ke starým zvykům a k tureckému fanatismu té doby podmíněnému tradicí, avšak i velkou nevzdělaností tureckého venkova zvláště v horských severovýchodních oblastech. Práce je dobrým vodítkem v orientaci vzniku mladoturecké totality a přechodových období. Vyšla v Rakousku v r. 1989.

Zájem o problematiku genocidy arménského etnika ve světové historiografii stoupá. Svědčí o tom velké množství studií a prací i v italské odborné literatuře. V diplomové práci byla použita studie – encyklopedická črta s rejstříkem zajímavých prací soudobé světové odborné literatury k tématu arménské genocidy. Autor Rosselli10 je překvapivě věcný ve vymezení hlavních znaků termínu holocaust, jak správně nazval svou nevelkou studii, která není jeho jedinou k danému tématu (L´olocausto armeno). Je přehledem údajů o deportacích, kilikijských masakrech, počtu obětí atd.

Studie je doplněna přesným výčtem základních evropských událostí vztahujících se k Osmanské říši od r. 1876. Usnadňuje tím přesnou orientaci v mezinárodních vztazích před 1. sv. válkou i v jejím průběhu. Již sto let se objevuje a stále narůstá počet tureckých, německých i amerických historiků, novinářů, publicistů i romanopisců naprosto negujících arménskou genocidu, hlásajících převahu Turků nad jinými muslimskými etniky a snažících se zdůvodnit národnostní útlak a fyzickou likvidaci křesťanských národů.

Nehledě na neudržitelnost nejrůznějších koncepcí a zdůvodnění naprosté neviny Turků v letech 1915 – 1918 v pracích tureckých historiků, obsahují tyto i konkrétní materiál usnadňující konfrontaci a určení konkrétních okolností a událostí hlavně v turecké armádě a postupu vojsk, vysvětlují nové skutečnosti z turecko – ruských a turecko – německých vztahů. V současnosti představuje ukázku takové tendenční a suverénní a historické studie práce ÇEMA ÖZGÖNÜLA vydaná německy v r. 2006.

Ve studii Der Mythus eines Voelkermordes se na 350 stranách autor snaží dokázat, že genocida Arménů v Turecku byla mýtem, mýtem o 2 – 2,5 milionech obětí, mýtem o rasisticky podmíněném vyvražďování národa, mýtem o loajalitě Arménů vůči Turecku. Autor vychází ze základní myšlenky, že „arménská otázka“ byla hybnou pákou všech snah o rozbití Turecka v průběhu 1. sv. války. Jen málokdy se setkáme v odborné literatuře s takovou publikací, v níž se snoubí amatérizmus v přístupu k pramenům, nahodilost jejich výběru, dogmatická tvrzení neopírající se o nic než o citace, o ústní podání informací o ilegální protiturecké činnosti Arménů aj. Nevhodný termín mýtus o genocidě je nevkusnou ignorací celosvětově uznané tragédie arménského etnika, která se táhla 20 let, a výsměchem světově schválenému obsahu termínu genocida.

Çem Özgönül se při popírání genocidy opírá o tvrzení, že vše probíhalo ve válce, že deportace byly nutné, a nebyly masakrem. Pokud se masakry někde vyskytly, zavinili je Arméni sami. Případná zvěrstva byla oboustranným jevem občanské války. Způsob, jakým autor argumentuje, je arogantní a nevědecký. Je s podivem, že se vysokoškolsky vzdělaní turečtí historici mohou ztotožnit s takovou kamufláží, primitivní konstrukcí práce, žonglováním s termíny, pojmy, kontexty a rozvedením jednotlivých myšlenek. Důkaz musí být ověřitelný a nevyvratitelný a Turci musí v zájmu své cti a národní hrdosti zpřístupnit všechny dokumenty.11 Je zajímavé, že si autor nechal napsat předmluvu k práci Dr. U. Witzensem, který v obsáhlém úvodu s ironií tvrdí, že mezi deportacemi Arménů v Turecku a odsunem Němců z Československa a Polska jsou shodné znaky, přičemž Němci byli odsunuti všichni, avšak Arméni ne. Udává, že jen na 60 km trase Brno – rakouská hranice zahynulo 30 tis.osob. Tvrdí, že je třeba uplatňovat moderní hodnotící kritéria a měřítka k objektivnímu hodnocení faktů, a ne univerzální právní normy. Která kritéria to jsou, neuvádí. Hovoří o instrumentalizaci arménské otázky, o cynickém politickém vydírání politického kapitálu z historických událostí a tvrdí, že dnešní Turecko nemá nic společného s deportacemi r. 1915. Witzens vytváří pro Özgönüla základ teorie mýtu upevňujícího národní identitu a sebepoznání, které Arméni v diaspoře tak potřebují. Je zarážející, s jakou nenávistí hovoří Özgönül o souboru Lepsiovy a Gustovy dokumentace. Nazývá je falzifikátory, obhajuje mladoturky, kteří prý vůbec nebyli rasisty ani nacionalisty. Dodává, že schizofrenní politiku vůči Arménům vedlo prý hlavně Německo, jehož historikové se stali dogmatiky. Tvrdí, že se Hitler nepotřeboval inspirovat, a zpochybňuje jeho výrok o zapomenuté epizodě s Armény. Mladoturci i kemalismus podle něho navazují na myšlenky francouzské revoluce a ty se nedají spojit s genocidou.

Özgönül vyzývá turecké intelektuály a vlády, aby důsledně hájili koncepci a politickou linii popírání genocidy Arménů.12 Zastává stanovisko, že Lepsiův koncept v práci Arméni a Evropa hraničí s groteskou zveličení arménského utrpení a vnáší do problému prvek křesťanské martyriózní mystiky.13 Mladoturkům se prý deportace jen vymkly organizačně z rukou. Spoléhá na evropskou veřejnost, která je prý zaujatá, ale probouzí se.14 Lze pokračovat dále ve výčtu těchto tezí a tvrzení, jež bohužel zachvátily jak turecké školství, tak i historickou vědu.15 Mnohé práce šovinistických tureckých historiků jsou překládány do němčiny, aby se s nimi seznamovala evropská veřejnost. Patří k ním např. Esat Uras, Ahmed Emin, Jujub Hikmet Bayer, Sadri Maksudi Arsal a řada dalších, kteří popírají genocidu jako takovou a vše vysvětlují nutností obrany tureckého státu.

Jsou to většinou mladé práce z období po 2.sv. válce. Když např.americký čtenář, obvykle slabě se orientující v geografii, dostává do rukou např. knihu S. N. Fischera o turecké revoluci (New York 1959) s recenzí Tevfika Byüklyoglu o rozhodující úloze Arménů v připravovaném rozbití Turecka v r.1915, nabývá přesvědčení, že jejich deportace a případná likvidace byla docela spravedlivá. Boj za historickou pravdu v této oblasti potrvá zřejmě ještě dlouho, je však velmi nutný. V přípravě textu diplomové práce se nepodařilo v českých univerzitních knihovnách najít stěžejní pramennou edici Lepsiovu.16 Nahradila ji obsažná edice Gustova.

Kdo to byl J. Lepsius, proti němuž se stále soustřeďuje útok většiny tureckých historiků? J. Lepsius byl německý pastor. Než důkladně poznal poměry v Turecku, sympatizoval s proněmeckou orientací země a v začínajícím arménském vlasteneckém hnutí viděl nebezpečí pro územní integritu Turecka. Nechápal, že Arméni nezískají autonomii ani od Rusů, ani od Turecka. Nerozuměl vojenským operacím a arménské vlastenecké hnutí neznal. Uvěřil propagandě o velkých dodávkách zbraní a munice tureckým Arménům. V r. 1914 založil v Berlíně Armensko – německou společnost. Stal se jejím předsedou a společně s populárním politikem P. Rohrbachem usilovali o proarménské reformy. Zároveň sympatizovali s německou hospodářskou expanzí do Turecka. Lepsius byl v politice velmi naivní.

Nepochopil, že Arméni znají své možnosti a nešli by do boje s nejistou podporou Rusů při existenci miliónové turecké armády. Teoreticky neviděl v deportacích arménského obyvatelstva ze severovýchodních oblastí na jiná místa v Turecku úplné zlo a uvěřil, že jsou z vojenského hlediska nutné. Zvrat u něj nastal až v letech 1914 – 1915, když navštívil v Konstantinopoli velvyslanectví USA. Zde hovořil s velvyslancem Morgentauem a seznámil se s reálnou situací V Turecku. Na velvyslanectví rovněž navštívil Envera beje, u něhož si vyžádal audienci, na které se pokusil přimluvit za Armény.

Obrátil se o pomoc rovněž ke křesťanům v Německu, avšak marně. Dostává se do bludného kruhu, v němž nemůže nic získat, a zůstává tak na hranici svých možností. Začal psát přátelům z misií a evangelickým kněžím o zdejší situaci. Vystoupil před poslanci a prosil je o zásah ve prospěch Arménů – avšak bezvýsledně. Poukazoval na vliv německé administrativy na tureckou vládu prostřednictvím konzulů a vysokých důstojníků.

Ve stěžejní práci Deutschland und Armenien 1914 – 1918 shromáždil Lepsius velké množství dokumentů. Ty se bohužel staly obětí nemilosrdné cenzury a celé pasáže v této práci byly vyškrtnuty a pozměněny. Dodnes není jasné, kdo to udělal. V roce 1920 byly materiály spáleny. Jednalo se o kopie, jejichž část se však uchovala na mikrofiších Hallském archivu. Lepsius pracoval s kopiemi, většinou v Holandsku, kde navázal kontakty s arménskými skupinami působícími v zahraničí. Po 1. sv. válce vydal materiály znovu a doplnil je novými fakty, která získal ze zpráv na německém velvyslanectví, z konzulátu, ministerstva zdravotnictví aj. Jsou to přesvědčivé materiály dokazující záměr, přípravu a organizaci genocidy arménského etnika v Turecku.17 Lepsius nebyl historik, v jeho metodě lze však podle Gusta najít značnou rozporuplnost, nicméně význam jeho práce je zásadní a neotřesitelný. Český odborný zájem o genocidu Arménů bohužel stagnuje, je rozmělněný a víceméně neodborný. Česká předválečná i poválečná armenistika se orientovala na literaturu18 a vlastní odborný historický výzkum je v současnosti v naprostých počátcích. Odborná konference na téma Arménská genocida, která proběhla za účasti významných světových odborníků v r. 2006 v Praze a na jejímž uskutečnění se významně podílel J. Štětina, byla velkým přínosem pro širokou veřejnost a podnětem pro odborný výzkum.

—

1) Soubor dokumentů byl vydán k 50. výročí genocidy v roce 1966 v Jerevanu AV Arménské SSSR v ruštině pod redakcí M. G. Nersisjana. Ruština byla zvolena účelově, aby byl soubor dostupný obyvatelstvu SSSR i cizině.
2) Jsou to materiály Archivu zahraniční politiky Ruska (AVPR), Ústředního Státního historického archivu Arménské SSR (CGIA), výborů spolků a společenských organizací, depeší poradců velvyslanectví, korespondence ministerstva zahraničí, dopisů cizinců žijících v Turecku, vyprávění očitých svědků a mnoho dalších dokumentů.
3) Dvě základní Lepsiovy práce: Zpráva o situaci arménského národa (Bericht Ieber die Lage des Armenischen Volkem in der Turkem) byla vydána ve francouzštině, německou cenzurou by v roce 1916 neprošla. V Německu byl vydán rovněž zákaz jejího prodeje. Objemný soubor dokumentace vydaný v roce 1919 pod názvem Deutschland und Armenien představuje výchozí pramennou základnu pro výzkum genocidy Arménů v Turecku. Obě práce byly přeloženy do řady světových jazyků, české překlady neexistují.
4) Mnohé práce jsou psány přímo německy, aby byly dostupné čtenářům celého světa, a vznikají hlavně na univerzitách v Istanbulu.
5) Srov. Gust W.,Der Voelkermord…….., str. 95, 97, 98.
6) Tamtéž str. 99 – vicekonzul Scheubner – Richter. AČ 1915 – 08-05-DE -002
7) Velvyslanec Wamgenheim v r. 1913 poznamenává, že v Německu si již zvykli na periodicky se opakující masakry Arménů, což je jen reakce na to, že Arméni vedou svou obchodní činností vlastní hospodářský život a v něm stejně jako Židé hrají často nutnou,ale ne vždy žádoucí roli. Srov: Gust W., Der Voelkermord……….., str. 99.
8) Espansionistskaja politika Osmanskoj imperii v Zakavkazje nakanuně i v gody pěrvoj mirovoj vojny. Jerevan 1962
9) v turečtině psané latinkou
10) Publicista a historik, dopisovat do řady italských i zahraničních deníků a časopisů. Věnuje se novověkým světovým dějinám.
11) Srov. vystoupení prof. V. Adriana na konferenci Arménská genocida v Praze 4. dubna 2006
12) Srov. Ç. Özgönül, Der Mythus eines Voelkesmordes, str. 51 – 54.
13) Tamtéž str. 68.
14) Tamtéž str. 190.
15) Začalo to Çelalem Nuzi, který psal ještě arabsky , Ahmedem Agajevem, Jusufem bejem v letech po 1.sv. válce a vrcholí to v současnosti v desítkách prací psaných turecky (např. prof. Halacoglu nebo Dagu Princek).
16) Srov. J. Lepsius – v rejstříku osobností, Příloha
17) Údaje jsou zpravovány podle Gust W., Der Voelkermord…, str. 95 – 100
18) V Arménii je velmi ceněná básnická sbírka Noc tisíci druhá, Praha 1976, jejíž autorkou je významná
překladatelka a básnířka L. Motalová.

Zveřejněný text vyšel původně jako součást magisterské diplomové práce Bc. Filipa Nováka: Arménská genocida, Brno 2008.

Přístě: Arménie a Turecko v historickém profilu