Proč Libye?

Jedním z důvodů pro západní intervenci v Libyi mohl být nedávný pokrok země v soběstačnosti zásobování vodou. V září 2010 byl po více než třiceti letech plánů a přípravných prací uveden do provozu první úsek stavby gigantického vodovodu, který by po svém dokončení mohl využít obrovské vodní zdroje pod libyjskou pouští i pro zásobování dalších částí severní Afriky. Ambiciózní projekt (GMR – The Great Manmade River) by se díky libyjskému ropnému bohatství obešel bez západního úvěru a mohl zajistit zásobování dostatkem pitné vody také Egyptu, Súdánu a Čadu.

Proč Tunisko?

Možné pozadí neklidu v Tunisku zmínily britské noviny už na podzim loňského roku. Například Telegraph z 19. října 2010 informoval o ambiciózním bankovním projektu zetě dnes již odstaveného prezidenta Ben Aliho, Sakhera El Materiho, který v květnu 2010 otevřel „Zitouna Bank“, první velkou islámskou banku v oblasti celého Maghrebu. Ben Ali je citován slovy, že se Tunisko může stát „regionálním peněžním centrem severní Afriky“. Šance pro to nebyly malé, neboť ve stínu globální finanční krize posledních let je celosvětově zaznamenána obliba islámských bankovních domů, které se především vyznačují tím, že se obejdou bez úroků a nepřistoupily na vysoce riskantní a v podstatě zločinecké spekulativní modely jako banky západní. Po úspěšné „revoluci“ 20. ledna 2011 byla Zitouna tuniskou státní bankou okamžitě zabavena.

Lidská práva versus práva národů

Agenda lidských práv porušuje práva národů a Západem je už po desítiletí zneužívána k prosazování mocenských a jiných cílů. „Mezinárodní právo“ stále více nerespektuje svobodné národy a jejich státy, ale specializuje se spíše na „regime change“ (změnu režimu). Intervencí Spojenců v Libyi Rada bezpečnosti OSN v podstatě rozhodla, že lidská práva jsou víc než mír. Pro „vyvolené“ doktrína nedotknutelnosti suverénního státu pak jednoduše neplatí. Argument, že sankce a vojenský zásah ospravedlňuje již sám autoritářský či – údajně – korupční charakter Kaddáfího režimu je nehodnověrný. To by se totiž mohlo vojensky útočit proti téměř všem režimům nejen islámského světa a Afriky, ale také v Jižní Americe nebo v Asii. Tuto dvojí morálku Západu přitom velká média berou sotva na vědomí. Představme si ale jekot telavizí, kdyby „ukrajinské komando“ zasáhlo na území – dejme tomu – Gruzie způsobem, jako Američané naposledy v Pákistánu! V Iráku dnes cizí velmoci vykořisťují ropné bohatství v zájmu koncernů. V Bagdádu Amíci dosadili na nich závislého diktátora, takže do vlastního lidu smí střílet beztrestně – angloamerické okupační mocnosti jen krčí rameny. S USA spojení Saúdové smějí napochodovat do sousedního Bahrajnu, aby tam podporovali vládu, která rovněž dala střílet do „pokojných demonstrantů“. Konec konců stejně si svého času počínal i miliardami uplácený Mubarak v Egyptě, na něhož se Západ mohl dost dlouho spolehnout, že bude s Izraelem sdílet „mírovou smlouvu“ nespravedlivou pro Palestince. Zdá se, že Američané, sionisté a jejich spojenci v Evropě rozlišují mezi „dobrými“ a „zlými“ východními despoty. A Kaddáfí v Libyi – vzdálené loutkovému systému např. takového Kataru – je v tomto dělení zaručený „padouch“.

Při propagaci „lidských práv“ není ani vždy jasné, jsou-li míněna lidská práva liberální nebo sociální. V prvním případě má Kaddáfí jasný deficit, v druhém naopak velká plus. Berlínský levicový Junge Welt neváhá proto povstalce označit za „reakcionáře“ – podle marxisticko-leninského schématu je totiž plukovníkův režim antikapitalistickou, protiimperialistickou a tudíž „pokrokovou diktaturou“. A skutečně: v Libyi dnes mají největší příjem na hlavu v Africe, obstojný sociální systém, počty analfabetů – především mezi ženami – byly citelně zredukovány. Naproti tomu mnozí z mladých povstalců nosí plnovousy a na čele mají kůži ztvrdlou od modlení. Mají snad právě tito lidé být nositeli občanských a ženských práv?

Nespokojenost částí libyjského národa spočívá především v pocitu diskriminace východolibyjských kmenů vůči Kaddáfího západním. Do toho se mísí výše uvedení „radikální islamisté“, jimž režim není dost „zelený“, to znamená islamistický (zelená je vlajka prorokova) a také úzká vrstva, která se domnívá – patrně právem –, že by jí kolaborace se Západem přinesla pohádkové zbohatnutí ve stylu blízkovýchodních šejků: na úkor lidu. Zbývá dodat, že královský dvůr, který Kaddáfí svrhl, byl islamistický asi jako Muslimské bratrstvo v Egyptě. Proto se i Libanon – v němž je silný Hizballáh – vyslovil pro „bezletovou zónu“. Islámská republika Írán je dnes v podobné pozici: všechny „reakčně-konzervativní“ síly jsou nasazeny na odstranění panarabských nacionalistických režimů – i s pomocí Západu. Konspirační teoretici, kteří tvrdí, že Al–Káida je projektem řízeným tajnými službami Západu mají pravdu potud, že „radikální islamisté“ využívají US dolary a zbraně, aby prosadili své cíle: jako mudžahedíni, k nimž patřil Bin Ládin, v Afghánistánu 80. let proti Sovětskému svazu.

Zpracováno na základě informací v magazínu Euro-Kurier č. 4/2011, který vydává německé nakladatelství Grabert Verlag, Tübingen.

Americká velmocenská strategie se orientovala podle anglického vzoru už od 19. století. Z geopolitického hlediska stojí a padá ovládání světa s nadvládou nad euroasijským kontinentem, jehož střed zaujímá Rusko, které hraje klíčovou roli, neboť přirozeně uplatňuje přímý či nepřímý vliv ve značné části Eurasie. Z této perspektivy, rozvíjené Alfredem T. Mahanem (1840 – 1914) a Halfordem Mackinderem (1861 – 1941), je pochopitelné, proč bylo Rusko od samého počátku amerických velmocenských snah vnímáno jako velký geostrategický protihráč; a za druhé, proč stejné kruhy po více než století zkoušejí všechno možné, aby zabránily sbližování obou nejdůležitějších eurasijských mocí, totiž Ruska a Německa. Politicky stabilizovaná „eurasijská osa“ je podnes noční můrou americké geopolitiky, která je si dobře vědoma, že kombinace ruských surovinových zdrojů na jedné straně a německé technologie, organizace a kapitálu na druhé, by pro Západ znamenala víc než rovnocenného rivala.

Na tomto pozadí jasně vystupuje, co mozky „transatlantiků“ jako je Zbigniew Brzezinski, doyena amerického geopolitického myšlení, který je stále ještě politickým poradcem vlivného Centra pro strategická a mezinárodní studia (CSIS – Center for Strategic and International Studies), vlastně tíží. Iluze, že se Rusko po konci státního komunismu klopýtavě, ale bez odporu včlení do sféry západního kapitalismu a přenechá tak své zdroje a suroviny USA – nejlépe jako jakási obdoba rozvojových zemí – trvala jen krátce. Pod Putinem se obrovská říše začala rychle a s rostoucím úspěchem proti západní okupaci bránit. Začalo nové kolo „velké hry“. Rusko je obkličováno a jeho někdejší vlivové zóny poznamenány vývozem demokratury, v níž se zmocňování se národních majetků mimořádně daří, nebo destabilizací podporou islamistů ve zbrani (Pobaltí, Ukrajina, Bělorusko, Gruzie, Čečna, Afghánistán atd.).

Vybudování skutečně silné Evropy, která jako blok bude moci být soupeřem všem asijských molochům, islámskému světu všech odstínů a hlavně obou Amerik, tj. vybudování bloku s vlastní armádou a zahraniční politikou, energeticky nezávislého na „jižní“ ropě v angloamericko-muslimských rukou, je bez účasti Ruska prostě nemožné. Je třeba si přiznat, že v každém pokusu o započetí tohoto procesu je Česko spolu s Polskem předurčeno hrát rozkladnou roli v americké režii. S „radarem“ jsme to již zažili.

Víme ale také, jak britská destruktivní politika tzv. „evropské rovnováhy“ přispěla vrchovatě k dvěma světovým, bratrovražedným občanským válkám. Také křesťanské frakce již nesmí absurdně dělit naše národy, jako ještě na konci minulého století v Británii či zemích bývalé Jugoslávie. Kolektivní odpovědnost zdaleka přesahuje odpovědnost jednotlivců!

Zpracováno na základě informací v magazínu Euro-Kurier č. 4/2011, který vydává německé nakladatelství Grabert Verlag, Tübingen.

Související články:

1. Ruský návrat ke globální politice

Novoroční analýza Délského potápěče

Rok 2008 byl v mnohém zásadní. Na rozdíl od domácích událostí, které se ke zklamání numerologů a milovníků historizujících podobností nenesly ve znamení žádné výrazněji dramatické události, která by potvrdila „osmičkovou“ tradici, okolní svět (byť bychom na světové události neměli nahlížet prizmatem my vs. okolí) doslova vřel.

Byli jsme svědky rozvinutí hluboké finanční krize, která přerostla v krizi celosvětovou a hospodářskou. Rok 2008 přinesl nezvratný důkaz, že neoliberální idea trvale udržitelného růstu narazila na svůj strop. Post-bipolární řád světa, který se měl nést ve znamení Pax Americana potvrdil své univerzalistické záměry protiprávním uznáním narkostátu Kosovo a flagrantním nezájmem o osud tamějších příslušníků srbského národa a také o vyšetření zločinů kosovské strany. Nesymetrický odpor „západního civilizovaného světa“ vůči ruskému zásahu proti Gruzii naopak potvrdil, že univerzalistická snaha Západu o export vlastních hodnot a politických systémů bude do budoucna sílit a hrozit skutečným návratem nové studené války.

Evropská unie v uběhlém roce nedokázala udělat minimální krok k nalezení vlastní smysluplné cestě a nadále tápe mezi centralistickou koncepcí a „atlantickou“ koncepcí Evropy národů, která činí ze starého kontinentu „zónu B“ a nadřazuje transatlantický, či euroatlantický zájem (se všemi důsledky z toho vyplývajícími) ideji Evropy samotné. Na druhou stranu si nešlo nepovšimnout posilování jednotlivých regionalistických tendencí (Vlámsko, sever Itálie), které do budoucna slibují podnětné perspektivy, zejména jako šance pro překonání euroatlantického globalismu.

Nezlepšila se ani situace na předním východě. Poté, co se uklidnil nepříznivý stav irácké operace, bijí Spojené státy na poplach a žádají přesunutí celých kontingentů vojsk pod úpatí kopců pohoří Hindúkuš. Ofenziva Tálibánu proti koaličním silám operace „Trvalá svoboda“ v Afghánistánu znamená velkou ránu pro celé Severoatlantické společenství a v roce 2009 bude jednu z největších výzev. Nepříznivý stav afghánské operace spojený se zájmem USA legálně zasahovat v sousedním Pákistánu v souvislosti s vyhrocením indicko-pákistánských vztahů, pravděpodobně omezí atlantické geopolitické strategie a samotnou sílu Spojených států, kterým již řada prognostiků předpovídá k roku 2025 postupný ústup z pozice světového hegemona. Bude potřeba brát čím dál větší ohledy na Rusko a vzhledem izraelským akcím v pásmu Gazy na konci roku bude zřejmě odložen i plán útoku na Írán.

Řada záležitostí tvoří očekávané kroky v pomyslné mozaice, část je výsledkem vždy nevyzpytatelné historie, ve které je nutno za jeden z podstatných faktorů nutno považovat i princip náhody. Téměř všechny podstatné problémy roku 2008 však ukázaly na jedno: hluboká Krize Západu pomalu spěje ke svému vyvrcholení.

1. Konec neoliberalismu

Problém současného kapitalismu není ve „špatnosti“ tržního principu, stejně jako problém socialismu nespočíval v existenci fenoménu státního dirigismu a vyplácení subvencí. Ekonomiku je nutno znovuuchopit v klasickém, aristotelském, smyslu slova. Jedná se o proměnlivou substanci, která musí reagovat vlastními vnitřními proměnami na vnější svět. Úkolem ekonomiky je přijatelný hospodářský rozvoj politického celku v podmínkách měnící se situace, ne odraz ideální představy o všemocné ruce trhu, nebo všemocném státu.

Stěžejní podobou současného „hyperkapitalismu”, tedy historicky třetí vývojové vlny kapitalismu, je naprostá nadvláda globalizovaných finančních trhů znamenající zvýšenou a výsadní moc držitelů kapitálu, kteří ve snaze neustále zvyšovat svůj zisk způsobují zvyšování kapitálových zisků na úkor skutečných zisků z práce. Tato „papírová“ ekonomika, na které je v současnosti Západ postaven, vede ke snížení kupní síly lidí a úbytku platební schopnosti dlužníků a majitelů hypoték.

Toto stálo za pověstnou americkou hypoteční krizí, která není příčinou dnešní hospodářské krize, ale pouhým jedním z důsledků. Spekulativní ekonomika a víra ve „všemocnou ruku trhu“ nadto vedla k přesunutí velké části západní výroby do asijských států, kterým při jejich pojetí ekonomiky není západní svět s to konkurovat. Většina států Západu dnes nemá v ruce žádný hmatatelný „národní kapitál“.

Řešení je v nedohlednu, zatímco francouzský prezident vehementně podporuje „vykolejení finančnictví“, stále se najdou tací, kteří naopak příčinu krize vidí v nedostatečné liberalizaci. Oba přístupy v žádném případě řešení nenabízí. Zatímco druhý postoj je až směšně scestný a jeví se nesmyslný ve chvíli, kdy si připomeneme slova Alana Greenspana, který sám přiznal, že se neoliberální ideologie a její zastánci „mýlili“ (!), sanace a razantní regulace státu slibuje pouze dočasné kosmetické upravení současného neutěšeného stavu.

Z čistě chirurgického hlediska byl jistě plán na sanaci amerických bank nutný. Do budoucna ovšem slibuje precedent. Jelikož sanuje viníky na úkor obětí, zavdává tím předpokladu, který banky v budoucnu povede ke stejně nezodpovědnému chování, jako dosud.

Podstata krize je jiná a podstatně jednodušší. Kořen tkví v samotném konzumním způsobu života a myšlence trvale udržitelného rozvoje, která se jeví slepou uličkou. Svět, který je objektivně konečný, nemůže mít nevyčerpatelné zdroje. Západní svět ztrácí zábrany, snaží se řídit politiku tržní logikou a převádí, jak poznamenal Martin Heidegger, své principy na tržní hodnoty.

Je možné, že kroky, které byly v minulých týdnech vykonány, byly schopné zabránit kompletnímu rozpadu finančního systému. Nicméně i v nejlepším ze všech případů tato ekonomická krize přetrvá a společně s recesí (či dokonce depresí) ve Spojených státech a silným zpomalením rozvoje v Evropě, způsobí vzestup nezaměstnanosti. V důsledku to povede ke značnému snížení tržeb, což se nevyhnutelně odrazí i na burzovním trhu. Politické důsledky na sebe nenechají dlouho čekat.

Finanční krize ovšem zakrývá další podstatný problém, který bude hrát číslo 2 (ne-li 1) v mezinárodní situaci roku 2009. Je jím boj o suroviny.

2. Geopolitická situace Východ-Západ

Navzdory vyhrocení mezinárodní situace během ruské-gruzínské války, nelze od roku 2009 očekávat zásadní střet Západu (USA) s Ruskem. To ovšem neznamená, že lokální konflikty v „hraničních“ a kritických oblastech (Ukrajina, Gruzie, Pobaltí) nelze očekávat. V roce 2009 vyprší nájemní smlouva ruské černomořské flotily v ukrajinském přístavu Sevastopol. Vzhledem k přetrvávajícím chladným vztahům mezi oběma státy (umocněným ukrajinským dluhem za zemní plyn) očekávejme, že smlouva s největší pravděpodobností prodloužena nebude.

V tu chvíli ovšem do hry vstoupí proruská východní část Ukrajiny a lze se domnívat, že by mohlo v souvislosti s nepokoji tamější prokremelské většiny obyvatelstva (ať budou vyvolány uměle, nebo budou spontánní) dojít k podobné situaci, jako v létě v Gruzii. Západ, především Spojené státy, budou oslabené situací v Afghánistánu a nový prezident Obama si nedovolí výraznější protiruskou akci. Pokud však Ukrajina smlouvu prodlouží, lze očekávat výrazné (byť dočasné) upevnění lokální situace, které však bude pouze zamrznutím celého konfliktu.

Případné neschválení projektu amerického radaru v České republice s největší pravděpodobností aktivizuje zájem některého z pobaltských států. Nelze zde v následujícím roce vyloučit opakování podobných střetů, jaké proběhly například mezi Rusy a Estonci před dvěma lety. Věc navíc komplikuje to, že v souvislosti se severní Evropou se vynořil konflikt zájmů na ostrůvku Rockall v severním Atlantiku (mezi, UK, Irskem, Islandem a Dánskem) a v Beaufortove moři (mezi Kanadou a USA). Dá se tak předpokládat, že proti Rusku nebude brzy stát žádna „atlantická“ fronta (snad jen vyjma tradičního spojence Velké Británie), ale státy s partikulárními zájmy. Tato problematika je natolik závažná, že ji rozebereme ve zvláštní analýze.

Rusko v příštím roce čeká ekonomický pokles jako většinu zemí Evropy, který však bude zpomalen a zmírněn existencí rezervního fondu a cen ropy, u nichž lze očekávat vzhledem k znovuotevření izraelsko-palestinského konfliktu opětovný nárůst. Zrovna tak dojde k posílení vazeb mezi Německem a Ruskou federací, zejména s ohledem na dokončení ropovodu Nord-Stream. Rusko-německé a rusko-francouzské vztahy se výrazným způsobem podepíší i na vývoji uvnitř EU jako celku.

3. Evropská unie

K radosti evropských centralistů lze v druhé polovině roku 2009 očekávat protlačení Lisabonské smlouvy. Ta bude mít zásadní dopad na fungování EU, ale na druhou stranu odstartuje sílící skepsi čím dál větší části obyvatel Evropy k samotným unijním praktikám, které se příliš vzdálily demokratické legitimitě.

Navzdory zdravé sílící skepsi, která bude akcentovat potřebnou diskusi a průhlednost evropských rozhodovacích procesů, může deziluze z EU naopak znamenat počátek jejího oslabování. Důležitou otázkou zůstává nejenom vztah EU a Ruska, ale zejména to, jak se postaví Česká republika ke svému předsednictví právě co do společné zahraniční politiky EU.

Na druhé straně bude sílit i regionalismus. Očekávejme zvyšování národnostních požadavků Basků, Vlámů, Valonů, Lombarďanů a dalších. Procesy postupných rozpadů vícenárodních států uvnitř EU ale nepovedou k poškození EU coby celku, nýbrž k pozitivnímu posunutí kýženým směrem – k federalizaci a regionalizaci, ústící v důsledné dodržování principu subsidiarity.

Další „evropskou“ událostí bude vysoce pravděpodobné znovusjednocení Kypru, pravděpodobně na bázi tzv. „
bi-communal federální republiky. Toto je evidentně v souvislosti s připravovaným členstvím Turecka, Chorvatska a Makedonie v EU. Jde nejspíš o to, že pokud by bylo jednou přijato Turecko do EU, tak by nevyřešený Kypr byl časovaná nálož mezi dvěma členskými státy NATO i EU. Vůdce kyperských Turků Ali Talat doslova říká – největší slabina EU leží v tomto regionu.

Ohledně plánů na členství Turecka v EU si v současné době rovněž nelze nevšimnout eventualit, které se otevírají v souvislosti s očekávaným konfliktem na východní Ukrajině. Jde o to, že Turecko kontroluje přístup do Černého moře, kde má (zatím stále) sídlo ruská černomořská flotila, což nahrává NATO ve snaze vojensky oslabit Rusko. Na druhou stranu, Turecko jako člen NATO bude pod velkým tlakem a nebude si chtít rozházet vztahy ani s USA (které v oblasti ztrácí vliv) ani s Ruskem.

4. Přední Východ a Afghánistán

V krajním případě může v roce 2009 začít úplné stahování koaličních vojsk z Iráku, neboť situace v Afghánistánu se natolik zhorší, že bude nutné přesunout obrovské síly právě pod Hindúkuš. I tak ovšem zůstává výsledek afghánské operace nejistý. V regionu lze očekávat zejména posílení Íránu, který v roce 2009 čekají prezidentské volby. Konzervativnímu íránskému křídlu, vzhledem k sílící opozici, výrazně nahrává situace v Afghánistánu a také v Izraeli. Apel na jednotu islámského světa a okolní situace posílí teokratické křídlo.

5. Dálný Východ

Problémem číslo 1 bude vývoj situace mezi Indií a Pákistánem. Tento konflikt bude mít v každém případě dalekosáhlé důsledky. Válka Indie s Pákistánem by rozhodně nehrála do karet USA a jejich plánům na protiteroristické útoky v Pákistánu a pravděpodobně posílila Rusko.

Zároveň bude pokračovat hospodářský růst Číny, spojený s masivní devastací životního prostředí. Čekejme výrazné ochlazení vztahů mezi Čínou a Ruskem vzhledem k dlouholetým hraničním územním sporům a také čínským problémům s islámskými separatistickými provinciemi, které by za určitých okolností mohly vést k prozatím nezávaznému koketování mezi Číňany a Američany.

Čekejme zásadní události v Barmě a také vzestup zemí jihovýchodní Asie.

6. Česko: srdce Evropy, nebo politická laboratoř?

Jistě nejdůležitější události, minimálně v prvním půlroce, bude české předsednictví EU. Současná atlantická orientace české vlády dává tušit, že se předsednictví povede minimálně ve vztahu k Rusku ve znamení konfrontačních kroků a na druhé straně ve snaze podpořit vše, co bude mít něco dočinění s upevňováním transatlantické vazby. Pozornost by rovněž měla být věnována spekulacím ohledně výrazného prohloubení dvoustranných česko-izraelských vztahů právě během předsednictví.

V každém případě ale díky atlantické orientaci české vlády čekejme posilování socialistů s komunisty a celkový obrat vnitropolitické situace doleva. Vzhledem k silnému odporu české veřejnosti k výstavbě amerického radaru zde nelze podcenit ani možnost, že radar bude skutečně prohlasován výměnou za Lisabon, což ale nezabrání pokračujícímu posilování levicových sil, které by po svém přesvědčivém koaličním vítězství mohly česko-americkou smlouvu potopit.

Nadále bude pokračovat ideový rozpad české pravice, která stojí před problémem ideového vyčerpání a vlastní neschopnosti nalézt kompromis mezi nutným přehodnocením některých doposud hlásaných hodnot a určitého nutného akcentu nadčasových vizí. Projekt „nové pravice“ Petra Macha skončí krachem, neboť má v plánu prosazovat principy, které ODS právě prohrály volby. Pokud dojde k paralelnímu založení další pravicové strany, tentokrát v okruhu Petra Havlíka (jak se spekuluje), může to „nová pravice“ zabalit okamžitě.

A co hůře, česká vláda si jako jednu se svých priorit větší připoutání Izraele k EU přímo vytyčila.

Jak v dotazu pro Lidové noviny poznamenal ministr zahraničí Karel Schwarzenberg. Hodlá prosadit exkluzivní dohodu mezi sedmadvacítkou a židovským státem a uspořádat vůbec první summit EU–Izrael. „Izrael je klíčová země, musíme pěstovat vztahy s ní Evropa coby přítel Izraele je lepší Evropou“, dodal.

Plán má své logické pozadí. Příští rok vyprší smlouva, na které stojí dosavadní vztahy mezi Izraelem a Unií. Předně je tedy třeba říci, že samotné obnovení takové smlouvy odpovídá v podstatě například nedávnému summitu EU-Rusko. Izrael je pro EU partnerem stejně jako Rusko (i když je partnerem podstatně důležitějším). Bát bychom se měli nikoli přátelských vztahů mezi EU a Izraelem, ale škod, které mohou napáchat současní čeští ministři, příliš poklonkující a pateticky preferující abstraktní „Západ“, před realistickou politikou, jako Karel Schwarzenberg, nebo Alexander Vondra, kteří se budou chtít v době předsednictví „ukázat“.

„Jestli má někdo v moci otevřít novou kapitolu mezi námi a unií, je to právě Česko. Nezapomínáme, že první válku o přežití Izrael vybojoval českými zbraněmi, víme, že nám právě vy pomáháte s přiblížením k NATO. Češi mají naši důvěru,“ míní poslankyně Knesetu zodpovědná za vztahy s EU Amira Dotanová. Cíl tudíž je uzavřít v příštím půlroce „Akční plán“ s Izraelem.

Tak pro upřesnění. Do jaké míry Izrael vyhrál válku právě díky těmto zbraním, je diskutabilní. Především šlo o zbraně československé, nikoli české. Neměli bychom ovšem zapomínat, že jsme pomoc Izraeli neposkytli z vlastní, jakési loajalistické vůle, nýbrž coby satelit Sovětského svazu, který v té době sledoval s Izraelem vlastní zájmy, když doufal, že nový stát na mapě světa se stane semeništěm světové komunistické revoluce.

Když se tak nestalo, změnil politiku Sovětský svaz a přestaly proudit i československé zbraně a pomoc. Izrael byl zařazen na pomyslnou černou listinu imperialistických států. Komunistická podpora Izraeli v padesátých letech, navíc motivovaná nikoli solidaritou se státem národa, který nacisté plánovali zlikvidovat, ale vlastním politickým expanzionismem, v žádném případě nezakládá žádnou naší „automaticky předpokládanou“ loajalitu se státem Izraelem dnes.

Je potřeba začít nahlas říkat jedno. Izrael pro nás není ničím víc než státem, téměř sousedícím s EU, s nímž je samozřejmě strategicky výhodné nadále udržovat korektní vztahy. Mesianistické náboženské vize, založené na představě, že je Izrael jakousi „kolébkou Západu“ není možné jednoduše převádět do zahraniční politiky. Rovněž si nelze nevšimnout, že pro samotný Izrael je „příslušnost k Západu“ výhodná jen potud, kdy vyhovuje jeho vlastním životním a politickým zájmům. Ačkoli stoupají počty ateistů a ortodoxních Židů (odmítajících Izrael), zůstává sionistický judaismus nadále zakladatelskou ideologií Izraele. A ta velí chápat sebe sama jako středobod světa, nikoli jako součást určitého hodnotového celku.

Proto integrace do EU a NATO by byla nesporným přínosem pro Izrael, ale nic, kromě problémů, by ostatním členským státům nepřinesla. Pamatujme především na článek 5. Washingtonské smlouvy – pokud by byl Izrael v NATO, jsme všichni ve válečném stavu, jakmile se do nějakého konfliktu dostane Izrael. A ruku na srdce, koho z nás se dotýkají problémy Izraele s Palestinci, či okolními arabskými státy do té míry, že bychom měli zájem se díky falešné solidaritě dostat do války?

Do budoucna by ale na druhou stranu integrace Izraele v NATO (především za současného prohlubování Evropské bezpečnostní a obranné spolupráce) mohla výrazně oslabit transatlantickou vazbu mezi EU a USA, zejména pokud začnou v Evropě převládat určité autarkní hlasy tázající se po tom, co je nám vlastně do Iráku, co do Afghánistánu, co do předního východu, respektive proč zde mají naši vojáci zcela zbytečně umírat.

Nezbývá si než přát, aby utopické idealistické sny europoslankyně Hybáškové, mající vizi, jak vojáci Společné evropské armády, bojují ruku v ruce s americkými na předním východě zůstala námětem pro sci-fi literaturu a nestala se realitou. Bylo by dobré tlačit na naše představitele v době českého předsednictví k větší zdrženlivosti vůči přibližování Izraele k EU. Nezapomínejme, že nemalá část Evropy je k plánům nějaké spolupráce, která by předznamenávala integraci Izraele do EU velmi kritická. Jak výstižně poznamenala eurokomisařka pro vnější vztahy Benita Ferrero-Waldnerová, posílení spolupráce s Izraelem nemůže být odděleno od důrazu na mírový proces na středním východě.

A co my? Zůstaneme střízliví, nebo se opět projevíme jako typičtí představitelé „nové Evropy“, kteří se mohou přetrhnout v aktivismu, ale vždy na nepříliš šťastných místech?