Zdiskreditovaní bushovskou érou, vrací se jestřábi pod praporem Obamy

Autor: Michael Brendan Dougherty

Když Republikáni přišli v Kongresu o většinu a John McCain prohrál prezidentské volby, zdálo se, že neokonzervatismus je mrtvou a přežitou silou. Francis Fukuyama si nad neokonzervatismem koneckonců posteskl už v roce 2006. Iam Buruma dokonce popsal McCainovu kampaň jako „poslední neokonský výstřelek“ a zdvořile si odkašlal v tom smyslu, že nám neokopni rozhodně chybět nebudou.

Jeden by čekal, že neokonzervativci budou z usazení se Baracka Obamy v Bílém Domě podráždění a k jeho prezidentství krajně skeptičtí a kritičtí. Místo toho se ale radují a spolu s liberály mesiáše obskakují. Zkrátka si užívají znovuzískaný respekt. Obama je jejich hrdina.

31. března založili editor Weekly Standard Bill Kristol, úvodníkář deníku Washington Post Robert Kagan a další prominenti „Zahraničně-politickou iniciativu“ – Foreign Policy Initiative (dále jen FPI, pozn. překl.), zatím poslední neokonzervativní think-tank. Na první konferenci, věnované plánu na zformování „úspěšné strategie“ v Afghánistánu, vládl duch znovu spojené rodiny. Žoviální šprýmy, klevetění a dobrá nálada ovládly Hotel Mayflower. Jediným přerušením byl nepřátelský hukot, to když prošel Lewis „Scooter“ Libby. Muž, který byl zodpovědný za únik dat o CIA.

Vypadalo to, že skoro každý účastník byl prezidentem nějakého významného institutu či spolku. V jednom rohu seděl Clifford May, hlava „Nadace pro obranu demokracie.“ Jinde zase stál John Nagl, vedoucí „Centra pro Novou americkou bezpečnost.“ Poblíž něj, Randy Scheunemann, zdiskreditovaný lobbyista a – křičte to se mnou – bývalý prezident Výboru pro osvobození Iráku, dílčí aktivity programu „Projektu pro Nové americké století“ (PNAC). Kolem těchto figur se jedna báseň točila konstelace mladých neokonských pisálků a snaživců, zahrnující bloggera Davida Adesinka, dále Jamie Kirchick z „New Republic“ a Michael Goldfarb ze „Standarts“.

V roce 2004 se sloupkař New York Times a časopisu Weekly Standard David Brooks smál těm, kteří jsou „fixování“ na ideu všemocného PNAC a věří v „Trilaterální komisi“. Brooks řekl, že „organizace (PNAC) má štáb přibližně pěti lidí a zabývá se zahraniční politikou“ a také, že „lidé, kterým se říká neokonzervativci, mají rozdílné zájmy a často se navzájem ani neznají.“ Zkrátka, nic zajímavého.

Jakkoli organizace typu PNAC a FPI mohou vypadat tak trochu jako e-mailový list, nebo seznam telefonních čísel odběratelů, je zajímavé, že tyto malé skupinky jsou schopny formovat zahraničně-politické debaty a ovlivňovat exekutivní moc snahou návrat mentality studené války.

Rozčileni politikou détente, sáhli neokonzervativci po Trumanově dědictví a reformovali tzv. „Výbor pro současná nebezpečí.“ Už dlouho předtím, než se usadili v Bushově administrativě, v něm figurovali Richard Perle a Paul Wolfowitz. V roce 1981 Midge Decter založil „Výbor pro svobodný svět.“ Donald Rumsfeld se stal jejich předsedou. O sedm let později se připojil k Wolfowitzovi a Perlemu a mimochodem také s Billem Bristolem a Robertem Kaganem společně podepsali otevřený dopis PNAC Billu Clintonovi, ve kterém požadovali změnu režimu v Iráku, a také, aby se intervence do Iráku stala předmětem americké vládní politiky. Kristol a Kaganem nyní založili FPI. Navzdory Brooksovu zlehčování toto ukazuje na výraznou propojenost.

Prvním bodem ustavujícího jednání FPI byla nelítostná kritika tzv. „izolacionistů.“ Pamflet „Ano, dokážeme to“, pod kterým jsou podepsaní Max Boot, Frederick Kagan a Kimberly Kagan, byl rozdán přítomným. Hned v první kapitole se autoři obávají „hlasů jak na pravici, tak na levici, které volají, že válku v Afghánistánu není možné vyhrát a že je potřeba zredukovat a přehodnotit své cíle“. Diskusní panel, zahrnující Nagla, Roberta Kagana a zástupce deníku Washington Post Jacksona Diehla, se poté zaměřil na obranu dosavadního zahraničně-politického konsenzu, jehož primárním cílem by mělo být (jak ostatně říká Obama) navýšení počtu bojujících amerických jednotek v Afghánistánu.

John Nagl, hlavní postava mezi jestřáby uvnitř Demokratické strany, touží po dnech „kdy mezi dvěma stranami existoval konsenzus ohledně zahraniční politiky, speciálně tehdy, když jsme své syny a dcery vysílali do války.“

Kagan varuje, že „oportunisté uvnitř Republikánské strany mohou zaútočit na plánovanou eskalaci války v Afghánistánu. V souladu s Obalovou strategií zvolával, „Obama učinil odvážné rozhodnutí…Nejenom, že se zavázal k dokončení mise v Afghánistánu, nýbrž také učinil závazek k opravdové protipovstalecké strategii – to jest idea vyčištění, udržení a budování.“

Druhý diskusní panel onoho dne byl věnován armádním zdrojům a navýšení bojových kapacit. Frederick Kagan, badatel z Enterprise Institute, předčil svého staršího bratra Roberta v pění chvály na současné vedení: „Plně podporuji politiku současného prezidenta – a budu pracovat tak tvrdě, aby prezidentská politika byla účinná a úspěšná, jako jsem pracoval pro úspěch kampaně v Iráku.“ Jeho proslov byl opětovným ujištěním, jak se věci ve skutečnosti mají: jiný prezident, ale stále stejní ideologičtí pisálci a snílci.

Z jiného soudku: republikánský Kongresman John McHugh hovořil o návrhu poslušnosti obou hlavních stran prezidentu Obamovi – „prezidentovi mohu říci pouze jedno: zní to dobře, šéfe.“ Demokratka Jane Harman odmítla kritiku, která jí vyčítala spolupráci s „další neokonskou skupinou“ jako výstupy nesmyslných bloggerů. Jiný účastník panelové diskuse zase dotazoval Obamu zda koncepce vybudování bezpečného, nezkorumpovaného Afghánistánu, uspořádaného podle amerických představ bude otázkou minimálně jedné dekády.

Rozpačitá podívaná vyvrcholila, když si vzal slovo senátor John McCain a byl dotazován Robertem Kaganem, jak by se jeho politika lišila od Obamy. McCain nabídl následující: „zaprvé – a on (Obama, pozn. překl.) to tak dělá – musíte si uvědomit, jak obtížná tato výzva bude. . . za druhé, osobně bych býval byl požadoval celkový nárůst našich jednotek o 10 000 raději než být připodobňován k Lyndonu Johnsonovi.“

Uvědomme si, že to nejsou strategicky v zásadě odlišné přístupy, ale pouze odlišný marketing propagace toho samého produktu.

Za třetí, McCain doporučil Obamovi „pokračovat v konzultacích s Kongresem a s lídry obou stran ohledně prevence obrození protiválečných aktivit.“ (!!!) Pro McCaina představuje obrovskou hrozbu americkým zájmům v Afghánistánu právě domácí disent. Nikdy ale zatím nespecifikoval, jak by měl Kongres protiválečnému sentimentu bránit.

Někteří progresivní žurnalisté stáli v konferenční místnosti a byli naprosto užaslí. Jim Lobe, dopisovatel Inter Press Service prohlásil, že „bychom měli obdivovat jejich agilnost pod novou administrativou.“ Robert Dreyfuss, přispěvatel magazínu Nation, nemůže uvěřit „respektu“, který si Obama přirozeně získává. „Jsou tak jedovatí, že s ním budou manipulovat dle svých potřeb,“ dodává Dreyfuss.

Magazín New Republic poznamenal, že FPI bylo založen proto, že Kristol a další byli „znechuceni“ z rozhovorů s mnoha lidmi z vedení GOP. Spousta Republikánů začala pochybovat nad neustálým nárůstem vojenskými výdajů, které se měly stát alternativním stimulačním plánem. A proto cílem FPI nyní je poskytnout na pravém křídle prezidentu Obamovi obhajobu v očích těch, kdo vůči němu začali být skeptičtí.

Proliberály hlavního proudu tento slib jistě připadá jako hotová kajícnická cesta za Bushovy roky. A oni jsou připraveni neokonzervativcům všechno odpustit zapomenout. Přítomní Intervencionisté z řad liberálů si tak přišli odkývat litanie Fredericka Kagana na téma, jak Obama „počítá s množstvím podpory od svých politických protivníků“ pro dovršení vítězství v Afghánistánu.

Komentátor Matthew Yglesias si ostatně všimnul, že „neokonzervativci sice byli zbaveni moci, ale v žádném případě vykázáni na okraj diskuse.“ Klíčové progresivní skupiny jim poskytly potřebný prostor k akcentování vysokých témat.“ Podle Yglesiase to je cítit opakováním devadesátých let, kdy neokonzervativci bránili pravicové křídlo kosovského konsenzu: „Tím, že byli Clintonově administrativě prospěšní, ale zároveň uchovávali odpovídající úroveň kritického odstupu, dokázali neokonzervativci pozdvihnout svůj status pomocí koalice tradičních konzervativců a ukázat se později jako nejvíce vlivná strana v Bushově administrativě, když předtím chyběli v administrativách Bushe staršího a Reagana. Každá krize v sobě skrývá pro neokonzervativce potenciální příležitost.

Dreyfuss může mít pravdu v tom, že neokonzervativci jsou otrávení a nuceni se obrátit k Obamovi, ale jistě to neučiní ve chvíli, kdy jsou zčásti ještě považováni za zkrachovalé existence. Obecně vzato, neokonzervativci podporovali Clintonovu zahraniční politiku zvláště ve chvíli, kdy se střetnul s realistickými Republikány a odpůrci zahraničních intervencí. Právě v roce 2000 Bill Kristol a Robert Kagan společně sepsali úvodní esej ke knize s názvem „Současná nebezpečí“ ve které si naříkají, že devadesátá léta byla pro Spojené státy „promarněnými lety.“ Američtí vůdci, hřímají oba autoři, měli „posílit americkou strategii benevolentní hegemonie“ ale namísto toho si vybrali „nečinnost a úhybné manévry.“ Proto, pokud Obama usiluje o aktivní zahraniční politiku navzdory protestům odpůrců intervence, neokonzervativci budou zde a budou jej podporovat.

Tato romance mezi neokonzervativci a Bílým domem ovšem byla odhadnutelná. Sliby ohledně více pokorné zahraniční politiky pohotově padly ve chvíli, kdy se stal Obama hlavním šéfem. Kancelář Bílého domu začíná vykazovat tendence směrem k intervencionismu a neokonzervativci mají přirozený vztah k takovým prezidentům, bez ohledu na stranickou příbuznost. Výkonná moc hustě přerostla pozice národní bezpečnosti, pokračuje v tendenci být místem schůzek s neokonzervativci nebo jejich liberálními spojenci – bez obav, protože právě oni brání maximalistickou interpretaci prezidentské moci.

Ostatně, jak se děje každých pět let, Washington otočil hlavou a neokonzervativci jsou opět na vrcholu. Ti tradiční konzervativci, kteří minulý rok podporovali a schvalovali Baracka Obamu ve víře, že uvidí změnu v zahraniční politice, jsou dávno zapomenuti. Jestřábi, kteří se tvářili drsně a proti Obamovi bojovali, jsou oslavováni liberály jako zodpovědná frakce pravého spektra. Nebyla v tom žádná manipulace, pouze vedlejší rebranding. Tak lehce, jako Kagan sestupoval z pódia akce, jiní vystupovali nahoru, aby jej za řečnickým pultem nahradili. Z PNAC se stalo FPI a neocons se přetvořili v nové Obamacons.

Z originálu Neoconned Again přeložil Ondřej Šlechta.

The American Conservative.

Podle Justina Raimonda jsou Američané značně unaveni dvěma probíhajícími válkami a lze si proto jen stěží představit, že by šlo před vlastním národem obhájit americký útok na Írán. Celou akci zřejmě provede Izrael, ale zároveň tím pravděpodobně pohřbí novou koncepci americké zahraniční politiky, zejména na blízkém východě, kterou naznačily zejména nedávné Obamovy aktivity při návštěvě Turecka.

Je tedy daleko snazší (i co do obhajitelnosti před vlastním národem), když americký kongresman zvedne ruku “pouze” pro tzv. Iran Diplomatic Enhancement Act. “Signifikantně se ovšem ukazuje, že americký prezident sice má vlastní plán, se kterým se pokouší jednat s Íránci po dobrém a po svém, jakmile však předstoupí před Kongres, který Pat Buchanan výstižně nazval “územím, okupovaným Izraelem”, bude jeho snaha podryta a zašlapána”, pokračuje Raimondo.

O co jde? Iran Diplomatic Enhancement Act má americkým firmám zabránit poskytovat Íránu rafinovanou ropu a další produkty a vystavit jej tak silné ekonomické blokádě. Zároveň usiluje o přijetí sankcí vůči těm státům, jejichž firmy budou Írán nadále podporovat a zejména jsou myšleny švýcarské, které jsou v návrhu údajně zmíněny ve dvou konkrétních případech. Mezi Švýcarskem a Izraelem proto také už došlo k menší diplomatické roztržce, když se Švýcarsko odmítlo podvolit izraelskému nátlaku poté, co se na nedávné globální konferenci o rasismu v Ženevě švýcarský prezident Hans Rudolf Merz s íránským protějškem. Roztržka nakonec vyústila v protestní odvolání izraelského velvyslance ze Švýcarska.

Schyluje se k válce s Íránem? Je velice těžké hádat v situaci, která se mění ze dne na den. Jisté neklamné známky ovšem nechybějí. Izraelem umělě vystupňovávaná hysterie i ve chvíli, kdy americké tajné služby vyvracejí domněnky o tom, že by Írán využíval štěpný materiál pro výrobu jaderné bomby a samotný Teherán je více než kdy jindy vstřícný k jednání. Určité izraelské politické elity (zejména po posledních volbách, ve kterých slavila úspěch tvrdá sionistická pravice) se mohou navíc začít cítit opuštěné. Spojené státy sice nadále zůstávají hlavním izraelským spojencem, ale dostávají se do vážných problémů vnitropolitických i zahraničně-politických, kdy se k nepříjemně se vyvíjející situaci v Afghánistánu pomalu přidává i problém jménem Pákistán, který přestává zvládat tálibánský nápor z údolí Svát. Americké a izraelské zájmy se zde dostávají do konfliktu. Spojené státy potřebují pro stabilizaci osy Afghánistán-Pákistán vše, jen ne Írán, zradikalizovaný emocionální izraelskou vojenskou akcí a ve finále destabilizovaný Přední východ v zádech.

Související články:

1. Obama podal Peršanům ruku. Co s tím?

Autor: Ondřej Šlechta

Větší diplomatické pozdvižení Barack Obama způsobit nemohl. Nabízí Íránu přátelskou ruku, obnovení vzájemných diplomatických jednání, včetně vrcholných schůzek. Hlásné neokonzervativní trouby již spustily poplašný ryk, jejich mediální následovníci (nejen v USA) publikují suverénní komentáře a hovoří o údajném potvrzení předpokladu. Vlády se chopil slabý prezident, který nebude ochoten hájit demokracii preventivním zatýkáním a leteckými údery a svobodomyslné čekají horká léta. Nic ale není pravdě vzdálenější, než představa, že s Obamou přišel do úřadu člověk, který bude revidovat dosavadní americkou zahraniční politiku nějakým zásadním posunem od intervencionismu k izolacionismu. Stále však platí, že je na obecné soudy o Obamově kurzu do jeho očekávaného projevu v dubnu, kdy NATO oslaví 60. let od svého vzniku, brzy.

Teodor Marjanovič je ve svém sloupku v Mladé frontě Dnes vzteky bez sebe a prorokuje Obamovi, že se spálí. Možná se jeho proroctví naplní, kdoví. V každém případě svým překvapivým krokem Obama udělal ve vztahu k Íránu patrně nejrozumnější věc, kterou mohl.

Írán je jedinou mocensky a vojensky významnější zemí energeticky bohatého a přitažlivého Předního východu, která se nepodřídila požadavkům Washinghtonu. Vzájemné vztahy se Spojenými státy jsou na druhé nejhorší možné úrovni. Přitom ale otevřít konflikt s Íránem je to poslední, co by Amerika dnes potřebovala. S Íránem je zkrátka nutno jednat. Prozíravější jedinci, kteří automaticky neskáčou na lep mediálním strašákům o vymazání Izraele z mapy světa (což je nadto formule, kterou Ahmadínežád nikdy nepronesl), vědí proč.

Lidé, kteří by každé ohnisko nedemokracie a nepřátelství k Izraeli srovnali se zemí náletem několika desítek plně naložených bombardérů B1, často nedoceňují faktor psychologie daného regionu. Omezit se na otřepané Huntingtonovské paradigma krvavých hranic islámu totiž může být na škodu. V případě Íránu to platí dvojnásob.

Dávno před zahájením americké invaze do Iráku bedlivý pozorovatel mezinárodní situace nemohl nezaregistrovat, jak íránský režim ajatolláhů ztrácí půdu pod nohama. Navíc íránské obyvatelstvo nezřídka se západními státy sympatizuje. Zejména mládež. V Íránu je samozřejmě nástup liberální demokracie (který se nedaří ani v Iráku) vyloučen, nicméně zkostnatělý teokratický režim zájem Íránců o západní kulturu a tendence k jeho liberalizaci jednoznačně podporuje. O to více ovšem tento pozitivní trend doslova vykořeňuje frenetické antiíránství, neustálé extrémním sionismem posilované provokace, výhružky, odsudky a úmyslné ústrky, vytrvale podporované Spojenými státy. Peršané a Arabové spolu vzájemně pohrdají, pokud by se za čas dospělo k nějaké americko-evropsko-íránské dohodě, znamenalo by to zásadní přelom v boji proti mezinárodnímu terorismu. Nutno dodat, že opačný krok (tedy konfrontační politika) protizápadní nálady silně posiluje.

Již poslední volba Ahmadínežáda vynesla toho spíše provokatéra a špatného baviče, než nového Hitlera, do křesla íránského prezidenta na truc poté, co George Bush suverénně zařadil Írán na pověstnou „osu zla“. Je to logické. Íránci jsou národ hrdý a tvrdohlavý. Za takové situace nelze než čekat, že se budou snažit svou bezpečnost vůči nepřátelskému okolí zajistit stůj co stůj. Byla by atomová bomba v rukou íránského režimu nebezpečím? Jistě ano. Ale na druhou stranu, lze se Íránu divit? Nikoli. Z čistě vojensko-strategického hlediska je snaha rozběhnout vlastní jaderný program (ať Íránci skutečně chtějí vlastní hlavici nebo jen dát okolí najevo, že se nebojí) reakcí na ohrožení vlastní země nepřátelskými státy. Ve chvíli, kdy je Írán obklopen Izraelem, který vyhrožuje útokem v případě realizace jaderného programu, Afghánistánem s přítomností amerických jednotek a Irákem, působí celá dosavadní americká politika vůči Íránu totálně kontraproduktivně – pouze Íránce utvrzuje v jejich pravdě, v nutnosti jadernou bombu skutečně získat a v neposlední řadě posiluje vládnoucí režim.

Kdyby před šesti lety nedošlo k americké invazi do Iráku, lze se domnívat, že v současné chvíli už mohl být režim íránských ajatolláhů dávno minulostí. Američané však svou naprosto hloupou akcí, která odstranila sekulárního diktátora a umožnila vzplanutí sektářského násilí, dali Teheránu do rukou podstatný sebelegitimizující argument. Podle průzkumů provedených organizací Terror Free Tommorow navíc hrozba cizí agrese sjednocuje jinak znepřátelené perské a arabské obyvatelstvo. Podle výzkumů tak drtivé procento obyvatel arabských zemí považuje za přijatelnější jaderně vyzbrojený Írán, než další americkou intervenci. Případný útok na Írán, ať jej provede kdokoli (a v úvahu přicházejí pouze dva státy) nevyústí v nic jiného, než sjednocení celého islámského světa.

Navzdory řinčení zbraněmi se zdá, že možnost amerického útoku na Írán se nenávratně vzdaluje. Co však není v zásadě vůbec odhadnutelné je to, jak se zachová Izrael. Pokud Obama svou podanou ruku Íráncům myslí vážně, bude stát brzy před otázkou, jak si v této otázce zajistit jistotu, že pracně vybudovanou šanci k novým jednáním nezboří jediná neočekávaná izraelská operace. Útok na Írán by mohl znamenat v nejhorších možných scénářích i podnět k třetí světové válce. To je za současné situace nepředstavitelné.

Související články:

1. Lobby si žádá další válku…

Proč nás Kyrgyzové nechtějí ve své zemi

Pamatujete na Kyrgyzstán? Dlouhodobí čtenáři tohoto magazínu jistě zapátrají v paměti a vzpomenou na naše někdejší naše rozsáhlé ovládnutí této země Tulipánovou revolucí, která bývá někdy známější pod názvem Růžová. A právě tato skomírá ve chvíli, kdy Georgem Bushem proklamovaná „globální demokratická revoluce“ se měla stát vlnou budoucnosti. Takzvané barevné revoluce v Gruzii a na Ukrajině a odlehlé a opuštěné země centrální Asie jako Kyrgyzstán byly součástí Bushem proklamovaného  „ohně v mysli“– což je fráze, použitá z Dostojevského Běsů a které použil v jedné ze svých řečí za svého presidentství. V případě Kyrgyzstánu to ale vypadá na oheň, který se otočil proti nám.

Po vyčerpání všech zdrojů, zahrnujících americké dotace tulipánovým revolucionářům, a především „neziskovým organizacím“, které byly hlavním koněm Tulipánové revoluce a svržení režimu Askara Akayeva vláda Kyrgyzstánu nedávno oznámila, že jednostranně vypovídá kontrakt o přítomnosti US vojsk na základně Ganci v Biškeku. Ta je klíčovou stanicí pro zásobování amerických vojáků v Afghánistánu.

Západní noviny trvale informovaly o možných souvislostech s nedávnými schůzkami mezi představiteli Ruské federace a Kyrgyzstánu. Americká vláda a představitelé NATO za celým problémem samozřejmě vidí Rusy, ale ony důvody vypovězení smlouvy jsou mnohem prostší – neurvalé chování amerických vojáků. Například v roce 2006 v reakci na zavraždění kyrgyzského občana americkým vojákem demonstrovalo před americkou základnou na 1500 lidí.

Tento voják, Zachary Hatfield, střelil a usmrtil Alexandra Ivanova, 42 letého řidiče kamionu a otce dvou dětí. K incidentu došlo na „checkpointu  přes který Ivanov jel proto, aby dovezl dodávky paliva na Manas. Ivanov údajně ohrožoval Hatfielda nožem. Přitom deník USA Today informoval přímým svědectvím Ivanovova syna a dalších řidičů následovně:

„Často mi říkal, jak se američtí vojáci chovají drze, arogantně a zpupně. Já chci pouze jednu věc: aby byl viník potrestán. Moji kolegové si pracovníky americké základny také několikrát stěžoval . Yevgenyi Trai (další řidič) se rozhodl v nebezpečné oblasti využít cestu přes americký checkpoint proto, že tam hrozí nejmenší nebezpečí“, prohlásil Ivanovův syn.

„Američané byli neurvalí a mířili  na nás zbraněmi“, dodal Trai.

Jiné noviny mluvily o důvodu, že když se Hatfield přiblížil k bezpečnostnímu stanu, Ivanov mával zbraní, konkrétně nožem. Zůstává otevřenou otázkou, kdy vůbec Ivanov nůž vytáhl a zda vůbec představoval pro vojáka, vybaveného střelnou zbraní, hrozbu. Jsou zde některé náznaky, které potvrzují teorii, že Ivanov vytáhl svůj nůž až ve chvíli, když Hattfield spustil palbu. Podle Jamestown Foundation se v době střelby nacházel Ivanov cca 5-6 metrů od Hattfielda. A vdova po Ivanovovi se právem ptá, jak mohl být její zabitý muž hrozbou pro amerického vojáka, když se nůž našel dvacet metrů od místa incidentu.

Kyrgyzští vyšetřovatelé silně pochybují o Hatfieldově verzi a promptně vůči němu vznesli obviněni z vraždy. Přitom samozřejmě ignorovali fakt, že na Američany pracující na základně se vztahuje status, díky kterému mají vůči kyrgyzským úřadům imunitu. Je možné, že vědomí jeho imunity mělo na Hatfieldovo jednání vliv. Jeden kyrgyzský lidskoprávní aktivista událost komentoval s tím, že „Hatfield, vědom si vlastní ochrany diplomatickým statusem, zastřelil Ivanovova ve vzteku.“

Vdova po zavražděném kyrgyzském řidiči zřejmě dostane odškodnění ve výši 50 000 dolarů, což příliš neodpovídá výši odškodnění, které bychom museli vynaložit, kdybychom skutečně cítili plnou vinu na naší straně, ale aspoň něco. Co ale na působení USA v Kyrgyzstánu vrhá opravdu špatné světlo je to, že Ivanovova žena měla nejprve dostat pouhých tisíc dolarů. To dokazuje, jakou hodnotu má pro nás lidský život na dalekých hranicích našeho Amerického impéria.

Nedivím se, že nás v Kyrgyzstánu nechtějí.

Straníci Obamovy administrativy věří v novou podobu diplomatických vztahů Ameriky se světem, ve skutečnosti ale můžeme čekat pouze výjimky, potvrzující pravidlo naší zahraniční politiky. Na druhou stranu zde přeci jen existuje určitý důvod, proč alespoň v malý dopad proklamované změny věřit. Okovaná americká bota v zemích, kde máme základny, nebyly nikdy moc nenápadná a vztahy s tamějšími obyvateli jsou dnes opravdu špatné: tkví to v tom, co předvádíme. Od Okinawy po Biškek, jsou americké základny generátory násilností, prostituce a ničení životního prostředí. Americké základny jsou pro hostitelské země pohroma, a to vůbec nemluvím například množství dětí bez otce, které jsou dalšími veřejnými „produkty.“

Tato „nezměna“ v kurzu naší zahraniční politiky byla potvrzena zprávou, že se americká vláda nyní nachází uprostřed horečných jednání s Uzbekistánem ohledně povolení znovuotevřít naší starou základnu na jeho území. Uzbecká vláda, pokud si pamatujete, s námi vypověděla smlouvu, když americká vláda kritizovala tamějšího vůdce, Islama Karimova, který má na svědomí čin, známý jako „Andižánský masakr“ Dokonce i Bushova administrativa se od Karimova poté, co jeho komunistickými praktikami se řídíci policejní složky začaly vraždit , distancovala. Ne tak ovšem „liberální“ Obamova administrativa. A kde je ta změna? Kruci, proč nejít zpátky do Uzbekistánu, když jsme stejně zaplatili zálohu?

S tím, jak je prezident Obama připraven zahájit afghánský zákrok, plánuje zároveň „porozhlédnout se v sousedství“: pod tím si netřeba představovat nic menšího, než záměr vybudovat okruh základen kolem bitevního pole – Pákistánu a Afghánistánu – k podpoře rozsáhlých a rozrůstajících se vojenských operací. To ovšem jen zvýší nestabilitu regionu, vyprovokuje střet s Ruskem a rozšíří počet možných teroristických cílů, stejně jako řadu prudkých reakcí v hostitelských zemích, čehož je mimo jiné důkazem Kyrgyzstán. Pro USA zbývá jediná možná cesta. Barevná. Bývalý president Akayev na sebe přivodil hněv USA za své hrozby odvolání povolení pro naší základnu a krátce na to byl sesazen Tulipánovou revolucí, za kterou stála Amerika. Základna zůstala.

Může se historie opakovat? Možná. Nejsem ale si jistý, jestli náhodou Americe nedošly pro tvorbu dalších revolucí barvy. V každém případě nepochybuji, že se pokusí alespoň zatahat na nitky a že na něco takového pomýšlí. Možná, že už se šijí nové uniformy.

Napsal: Karel Kaiser

Zatímco v souvislosti se změnou na postu amerického prezidenta sváděla česká politická reprezentace souboj o lepší výklad budoucí politiky Baracka Obamy a především o to, zda vzhledem k proklamované změně odstoupí od plánu výstavby protiraketové obrany ve střední Evropě, bylo lepší zůstat střízlivě věřit tradičnímu úzu, který učí, že se americká politika vůči světu mění jen minimálně. Nyní se zdá, že přeci jenom možná k určitým výraznějším posunům dojde. Podle předsedy senátního zahraničního výboru Jiřího Dienstbiera (za ČSSD) Barack Obama pravděpodobně odstoupí od výstavby protiraketové základny v Česku. V diskusním pořadu Otázky Václava Moravce uvedl, že podle informací, které zatím obdržel, se Spojené státy v nejbližším období umístěním radaru V ČR a raket v Polsku zabývat nebudou.

Dienstbierova slova potvrzuje i americký stratég Brzezinski, podle něhož není zatím výstavba radaru pro Spojené státy naléhavou záležitostí. Jsou tam technologie, jejíž přínosy se musí teprve prokázat,” řekl bývalý poradce několika amerických prezidentů a také poradce toho současného.

Není se čemu divit, zatímco „proradarová“ strana v Česku mohla v listopadu sršet optimismem, ve chvíli, kdy začínáme sklízet plody plně se rozvinuvší krize, která dopadá tvrdě také na Spojené státy, může snadno dojít k tomu, po čem volají mnozí kritici přílišného amerického intervencionismu. A sice k většímu zaměření se na domácí problémy, o kterých se v evropských médiích, kde jsou Spojené státy nezřídka vykreslovány v barvách země s nejmenšími problémy, nemluví. Tíživá sociální situace, která může ve spojení s hospodářskou krizí vést k dramatickým sociálním otřesům, nebo problémy na mexické hranici jsou jen dílčím výčtem záležitostí, které Spojené státy trápí.

A právě v tomto světle je možné, že plány na výstavbu amerického radaru a raketových sil ve střední Evropě budou minimálně uloženy k ledu. Kdo žije v iluzi, že Spojené státy plánují radar nebo rakety z nějakého globálního samaritánství, měl by si přečíst něco od klasiků realismu v mezinárodních vztazích. Hans Morgenthau ve své knize “Politika mezi národy” zformuloval pověstných 6 tezí a v jedné z nich prohlásil následující: „státy maskují své partikulární zájmy jazykem univerzálních principů.“

Jinak řečeno, kdyby možné zápory a ztráty převážily v normální situaci nad klady a zisky, Spojené státy by se do protiraketového deštníku, jehož skutečný smysl je mnohem strategičtější, než jak se obvykle tvrdí, nepustily.

Situace však může lehce nabýt pikantních rozměrů. Nešlo si nevšimnout určitých náznaků hození přátelské rukavice některým státům, které v minulosti Bush zařadil do pověstné „osy zla.“ A ačkoli to určité mocenské kruhy v USA nebudou vnímat s libostí, Obama může v budoucnu navázat hlubší spolupráci například s Ruskou federací. V čase hluboké krize, teroristického nebezpečí a Číny, začínající Západu pomalu šlapat na krk, se zdají otřepané demokratistické fráze pánů Kagana, Krauthammera a „neokonských renegátů“ ve světě (Saakašvili, Juščenko) více než kdy jindy zbytné.

Obama se může pokusit více zapojit Ruskou federaci do plánovaného štítu (pokud ho skutečně bude chtít realizovat), čímž by zlepšil za poslední dobu notně pošramocené rusko-americké vztahy a mohl se více soustředit na Afghánistán (mimochodem, aniž se o tom hovoří, hraje Rusko v podpoře a zajišťování celé operace “Trvalá svoboda” nikoli nevýznamnou úlohu). A výstavba amerického radaru s požehnáním (a zapojením) Rusů by v České republice, ano tam, kde mnozí jedinci horují pro radar právě díky “obavám z Ruska”, byla opravdu delikátní groteskou.

Autor: Justin Raimondo

Prezident Obama poskytl televizi Al-Arabia interview, které je vyložitelné na několik způsobů. Podstata toho, co mě nejvíce překvapuje, ovšem tkví jinde. Zajímavé je, že mezi prvními americkými leteckými útoky na Afghánistán od té doby, co se Obama oficiálně ujal prezidentského křesla a tímto rozhovorem, je časová shoda.

V rozhovoru, který poskytl, dělal Obama šarmantního muže a tvrďáka zároveň. Mnozí naši novináři, například Andrew Sullivan, málem omdlévali a dotyčný jmenovaný se shodoval s komentátory Rickem Warrenem a Georgem Willem na tom, že si Obama za svá slova zaslouží respekt.

Respekt? Co byste řekli na to, kdyby policie přišla k vašim sousedům za účelem hledání zločinců a jen tak sebrala pár kolemjdoucích? Dokázali by jste za to policii respektovat?

Všechny ty sladké řeči však nemohou utlumit a zakrýt protesty afghánského prezidenta který chce právem zastavit bombardování a zabíjení svých lidí. Ano, pravda musí být vyřčena: Obamova medová slova jsou velmi svůdná.

„Mou prací je říkat, že Spojené státy by měly dbát o blaho muslimského lidu.  Náš jazyk by měl být jazykem respektu. Mám muslimy v rodině, žil jsem v muslimských zemích.“

Al Arabiya: “jakou největší muslimskou zemi jste navštívil?“

Obama: “Největší byla Indonésie. A já chci tlumočit, že všechny moje cesty po muslimském světě mě vedly k porozumění  a pochopení toho, že Amerika je zemí Muslimů, Židů, Křesťanů, nevěřících a že bez ohledu na vaší víru,  mají všichni Američané stejné zvyky a stejné sny.“

Když Obama mluví, mnozí Američané jsou dojatí, zatímco za tlumeného posmrkávání naši generálové plánují stále větší a větší válku. Tak přesně vypadá podpis v Obamově stylu: „cool“, tichý, a klidný stejně tak, jak plynně hovoří. Třeba tehdy, když dává jeden rozkaz k zabíjení za druhým. Pokud vás to neznepokojuje, Obamův „cool aid“ na vás asi zapůsobil.

Ano, vše je pěkně propojeno v duchu typického washingtonského newspeaku, ačkoli ne úplně podle Obamových představ. Mnoho muslimů celého světa vidělo tuto řeč ve stejný den – možná v těch samých zprávách – kde slyšeli o zahájení útoků na Pákistán. Nesoulad nebo pokrytectví?

Interview pro Al-Arabiya mělo a má mnohé aspekty, ale spodní proud jeho projevu ukázal rysy budoucí obamovské linie: dobře znějící rétorika jako ocelová pěst vespod sametové rukavice.

„Izrael je velkým spojencem  Spojených států a nikdy jím nepřestane být.  A naše dobré vztahy s ním budou i nadále naší prioritou. Zároveň věřím, že Izraelci si budou vědomi jak je cenný mír a budou o něj usilovat. Budou ochotní v rámci udržení míru mnohé obětovat, pokud bude snaha uzavřít mír i z druhé strany.“

Priorita, to podle výkladového slovníku Merriam-Webster znamená nadřazenost všemu ostatnímu. To je tedy to, co nám prezident Obama říká: Izrael na prvním místě, a mimo to také Palestinci, bezpečnostní zájmy izraelských sousedů a možná nějaké morální zdůraznění něčeho, co „bychom měli“ (a jistě uznáte, že Obama nemůže sebeméně odsoudit izraelskou brutalitu v Gaze, jakkoli by mu redaktor dal plný prostor k tomu, udělat to).

Ale je zde také jedna zpráva pro nás, pro běžné Američany. Domnělá izraelská bezpečnost triumfuje naše zájmy v regionu, což zkrátka jen potvrzuje to, co naznačili už profesoři John Mearsheimer a Stephen Walt ve své analýze „Izraelská lobby a americká zahraniční politika“. Zkrátka naše nekriticky proizraelská politika, díky níž máme pokřivené a v mnoha ohledech otrávené vztahy s arabským světem.

Ti, kdo kritizují zahraniční politiku našeho nového prezidenta, zase začínají být napadání úzkoprsými zastánci tvrdé linie – jak se stalo profesoru Juanu Coleovi (pokud tedy chcete prázdné útočné tlachání Tailor Marsh považovat za napadení), jehož odpověď zmíněné redaktorce je nedocenitelná.

„Úzus, podle kterého bychom neměli říkat nic kritického o politice nového Demokratického prezidenta, protože to může pomoci extremistům, je naprosto neakceptovatelný. Je to jistá forma povýšeneckého usměrňování a také předpoklad formování silné nevraživosti a disentu vůči ústavnosti. Máme už dost odkazu posledních osmi let.” (cituji ovšem z jiné pasáže, než ze než ze které byl Cole obviněn jako „napomáhač nepříteli“).

„Jsem analytik, a posel pravdy. Nepracuji pro nikoho, snad vyjma, vágně řečeno, lidí z Michiganu, kteří mě najali, abych pro ně psal něco o středním východě a jsou to tak snad jen oni, kdo na mě má nějaký vliv. Nesloužím ničím zájmům. Jsem člen Demokratické strany, ale to neznamená, že akceptuji všechno, co přijde z lůna strany, nejsem žádný partyzán a nezajímají mě ideologové jiných stran, ať z Republikánské, nebo jiné. Odmítl jsem na nabídku o vstup do komunistické strany, takže nehrozí žádný rozkol, ze šerého by těžili reakcionáři, nebo revanšisté.“

Hm, odvážná slova. Bůh s vámi, profesore.

Příležitost pro obamistický útok na respektovaného profesora Cola byl článek „Obamova válka“, na serveru Salon.com, který se věnoval Obamou ohlašovanému programu na zahájení větších aktivit v Afghánistánu a možnosti přesahu do Pákistánu. Jak Obama začal implementovat tuto nesmírně ambiciózní vojenskou kampaň, začaly se vůči kritickým hlasům používat výkřiky typu „ty hloupý, to chceš pomáhat našemu nepříteli?“ A tak zatímco vzrůstající dominance pro-obamovské nadšenecké „vlny“ působí na internetu spíše komickým dojmem, na poli naší skutečné politiky nám vystavuje vizitku neregulérnosti.

Zapomeňte na redukci našich vojsk v Iráku, začíná se ozývat pokud to způsobíte – čert vás vem. Naši chlapci, nebo alespoň velká část, budou přesunuti do Afghánistánu a okolí.

A co takhle poslat naše hochy domů? Bez šance.

Od přijetí konceptu „války proti terorismu“, je námi vedenému konfliktu, který se patrně potáhne po generace a který je (myšleno co do verbální mobilizace, pozn. překl.)porovnatelný se stoletou válkou, nebo oběma válkami světovými, také inherentně vlastní “Bushovy doktrína”, jejíž hlavní zbraní byla a je vojenská preempce potenciálních hrozeb. Nyní Obama hraje právě na tento princip: to je koneckonců to, o čem všechny letecké útoky na Pákistán a „chirurgie v Afghánistánu“ jsou.

Jaké odůvodnění nyní přijde pro pokračující americké operace v Afghánistánu? Usáma bin Ládin a jeho oddíly jsou rozprášeny do neznáma a není žádný důkaz, že by se Usáma skrýval ve wázaristánské divočině, jak je konstantně připomínáno. Americké vojenské operace v Pákistánu nestydatě porušují mezinárodní právo a možné důsledky nutí k ne zrovna pozitivnímu zapřemýšlení.

Jestli se nám totiž podaří destabilizovat pákistánskou vládu a radikální islamisté zde posílí (což bude mimochodem znamenat i kontrolu nad jadernými zbraněmi) – nechci vidět ty důsledky. Nikoho to pochopitelně nezajímá, ale to nebezpečí tu je.

Pokud budete skutečně i nadále usilovat o vojenskou okupaci Afghánistánu a některých částí Pákistánu, řekněte nám zásadní: jak dlouho a kolik to bude stát? Velice se totiž bojím, že Obamovy aspirace budou narůstat, on je navíc schopný říct, že musíme platit cenu za svobodu a nést břemeno. Kolik lidí ho ještě bude sledovat do záhuby?

Článek převzat a přeložen ze serveru Antiwar.com

S Petrem Hájkem o pravici, levici a oranžové vlně

Prezident Václav Klaus ho nedávno v televizi označil za svého klíčového politického poradce. Zástupce kancléře prezidentské kanceláře Petr Hájek (58) současně dlouhá léta plní roli intelektuálního provokatéra. Na jaře 2009 vydává knihu aktuálních politických esejů s názvem Smrt ve středu (Dokořán), a proto jsme rozhovor začali úvahou o společných rysech amerických prezidentských a krajských voleb v České republice. Ptal se Bohumil Pečinka pro Revue politika.

Prezidentské volby ve Spojených státech mají spojité rysy s tím, co se děje v současné době v České republice, v Evropě a v celém takzvaném západním světě. Paradoxní je, že bych pro Obamu také zvedl ruku, přestože se pokládám za člověka hluboce pravicově orientovaného. Pravice pro mě není cosi jako posvátná kráva. Není to něco, za čím člověk jde jednoduše proto, že je to pravice nebo jako fotbalový fanoušek za svým klubem. Pro mě slovo pravice rovná se svoboda. A levice rovná se omezování svobody.
BP: Rozveďte to.

Autentický pravicový postoj je zhruba tento: svět je dost, jeho vývoj probíhá evolučně, člověk do něj nemá zasahovat svými inženýrskými vizemi dobra pro všechny. Samozřejmě, že přirozený evoluční pohyb světa je proces v mnoha ohledech krkolomný, klopotný, s různými zákruty, nepochopitelnostmi, ale ve svém součtu nakonec ukazuje na jediný správný směr vývoje lidské společnosti. Zjišťování, zda jsou nutné drobné či větší změny směru, se děje v naší civilizaci prostřednictvím demokratické volby.

Člověk, který je hluboce přesvědčen o tom, že to nejdůležitější v lidské existenci je svoboda, tedy onen pravičák, pak nemá na výběr, protože pro něj platí jednoduchá pravda: lidé mají zájmy, politické strany jdou jejich zájmům vstříc tím, že nabízejí politický výraz pro jejich zájmy. Lidé pak jdou k volbám, svou preferencí se vyslovují pro tu či onu cestu. Výsledek, ať je jakýkoli, je přitom vždycky správný. Neboli jak říká Alexander Pope ve slavné Essay on Man: „Whatever is, is right.“

BP: A levice?

Ta je bytostně přesvědčena, že člověk je neznalý, nedokonalý, hloupý, je ho třeba vést ke světlým zítřkům, protože sám ze sebe by to nedokázal a elity – umělci, politici, novináři – se stávají předvojem tohoto hloupého lidského rodu. Stoupenci levice mají vždycky vizi, jak se má společnost vyvíjet, co dělat ve všech ohledech, aby konečně nastalo kýžené Dobro. Společenství moudrých tuto vizi artikuluje a přesvědčí veřejnost buď po dobrém, nebo ji donutí po zlém jít za tímto zjeveným Dobrem. To je jeden z možných popisů rozdílu mezi pravicí a levicí.

BP: Vraťme se ještě k důvodům, proč byste hlasoval pro Obamu.

Pro Obamu se zvedla obrovská vlna mediálního zájmu elit. To je přirozené. Je socialistou a intelektuální a mediální skupiny jsou všude ve světě z definice levicové. Nicméně Obamova kampaň – mimořádně dlouhá a mimořádně nákladná – měla kromě obvyklých charakteristických rysů z hlediska mediálního obrazu dva nové a důležité aspekty: Především měla zbořit představu, že v Americe nemůže být prezidentem černoch. Do téhle věci se američtí socialisté přímo zamilovali, udělali si z ní obvyklou vizionářskou mantru pokroku, takže je zjevné, že volby byly vysloveně rasistické – ale ve smyslu známé perverzity zvané „pozitivní diskriminace“.

Jenže volba pro Obamu byla současně reakcí na to, co bychom mohli nazvat jako „bushismus“ ve velmi zúžené podobě. V širší pak jako americký neokonzervatismus. To je děsivý politický směr, který silně kritizuji a jenž byl příčinou mnoha současných potíží v celém světě (pokud jejich příčinou byla Amerika posledních osmi let). Včetně současné finanční krize.

BP: Proč?

U zrodu neokonzervatismu stáli začátkem sedmdesátých let lidé s marxistickou a trockistickou minulostí typu Irwinga Kristola, který ještě v roce 1983 napsal, že je hrdý, že byl členem 4. internacionály. V čem spočívá jejich výhybka k pravici?

Stále jsou přesvědčeni, že svět je místem pro hrátky vizí. Oni jsou prostě vizionáři a vize je pro ně víc než cokoli jiného. Převzali pravicovou entitu a naroubovali do ní představu, že se světem je třeba něco zásadního udělat. Třeba že americká demokracie je nejdůležitějším rysem současného světa a je nutné ji šířit po celém světě. Prostě si definovali „nové dobro“ a to se rozhodli exportovat. Naplno jejich „pravicový marxismus“ expandoval, když se George Bush mladší stal americkým prezidentem.

BP: Trochu bych tady udělal dělítko mezi starším a mladším Kristolem, a tedy dvěma generacemi neoconů, jak se jim říká. Lidé jako Norman Podhoretz popisují, že k odchodu od radikální levice dospěli pod vlivem rozvratu sociálních struktur koncem šedesátých let. Pod dojmem nástupu komunismu všude ve světě si řekli, že jestli se tomu americká civilizace nepostaví, tak demokracie všude na světě zanikne. Tohle byl zdroj jejich konverze.

To je všechno možné, ale jakmile připustím, že koncentrák v té či oné soft podobě je přijatelná metoda, jsem prostě bolševik nebo nacista. Pravicová odpověď, kterou G. W. Bush nedal, zní: koncentrák v žádném případě, dámy a pánové, tady bude svoboda. Co nejširší prostor pro svobodu idejí, osobních životů jednotlivců, ale i celých národů, kterým není možné vnucovat ani naši zlatou/stříbrnou demokracii. To je jediná smysluplná cesta. Dělící čára mezi svobodou a nesvobodou je totiž absolutně ostrá.

Každý, kdo prozradí, že má velkou společenskou vizi, například o budoucí Evropě, Iráku, Kosovu či Afghánistánu – pozor na něj. Ten nás chce zavléci do dobra nesvobody a koncentračních táborů všeho druhu.

BP: A co druhá generace neokonzervativců, která o sobě dala vědět koncem devadesátých let?

To jsou lidé typu Roberta Kagana, kterého mimochodem zbožňuje Alexander Vondra, což pokládám za významné a více než symbolické. Nikoli jen z hlediska zahraničněpolitických postojů současné vlády, která je – ať vědomě či nevědomky – redistributorem neokonzervatismu v evropském prostoru. Možná i proto si tak dobře rozumí se současnou mocenskou elitou Evropské unie při jejím nastolování socialismu. Jsou to ideoví bratři a sestry. Společně si myslí, že „poslední bitva vzplála, dejme se na pochod“.

Jde o politickou představu, že v rámci vývozu Dobra a demokracie euroatlantického typu máme právo zasahovat všude ve světě, kde to neklape podle našich představ. Ve skutečnosti jde o čistý imperialismus sovětského typu, který nepochybuje, že vývoz spravedlivé socialistické revoluce – nebo v tomto případě demokracie – je regulérní právo stavitelů budoucího nádherného světa, kde všichni budou bratři.

Před několika dny litoval prezident Bush, že ve věci Iráku uvěřil informacím tajných služeb, což prý byla jeho hlavní chyba. Nikoli tedy samotná myšlenka na válku, ale chybné informace, které ji rozpoutaly. Kdyby ty informace byly správné, všechno by asi dopadlo jinak. Přesně takhle šíleně někteří, již o sobě tvrdí, že jsou pravičáci oddaní svobodě, nejen v Americe přemýšlejí. Vzpomínáte na údajný spor Václava Klause s Georgem Bushem mladším z doby vzniku irácké války?

BP: Jenom, co prošlo tiskem.

Psaly se o tom absurdní antiklausovské litanie všech aktivistů Svazu česko-amerického přátelství, kde je dnes organizována většina našich novinářů. Ve skutečnosti se stalo jen to, že v soukromém rozhovoru s americkým velvyslancem v Praze si náš prezident dovolil zapochybovat o intervenci jako metodě řešení konfliktů. Nic víc. A tento soukromý rozhovor se stal v českých médiích stigmatizujícím až dodneška, kdy už dávno většina Američanů stojí na Klausových pozicích. Český prezident pochopitelně neměl žádné informace zpravodajského charakteru, které by americké straně scházely. Jen hovořil s velvyslancem republikánského prezidenta a myslel si proto, že si může dovolit určitou míru „ideového“ nesouhlasu. Následně to strhlo obrovskou vlnu veřejné kritiky. Co o tom více říkat? To je o přece o dvou koncepcích světa: levicové a pravicové. A kdo byl v té chvíli kde?

BP: Faktem je, že o tzv. humanitárních intervencích se začalo mluvit už za prezidenta Clintona, například v době války v Kosovu. Sám Clinton to pak vtělil do doktríny NATO v dubnu 1999.

To, že jde o součást levicové vize nápravy světa, je jasné. Současná Socialistická internacionála Čtvrté říše, jak říkám rodícímu se evropskému impériu, inspirován výrokem Margarethy Thatcherové z počátku devadesátých let, zcela v souladu se svými ideovými východisky také vychází z přesvědčení, že svobodu je nutno dávkovat těm blbcům dole jen po kapkách.

Vzhledem k absenci pravicového protipólu v evropském prostoru současně intenzivně pracuje na destrukci politického systému a civilizace, která byla na svobodě původně postavena. Jde totiž o to, že jak současní evropští marxisté, mezi něž se tak zdatně v posledních letech přiřadila naše konečně evropsky politicky korektní ODS, tak američtí neokonzervativci převzali nejen tezi trockistů a bolševických komunistů o vývozu revoluce jako jediného správného způsobu šíření dobra. Dalším principem marxismu je, že hledá třídního nepřítele. Někdo musí být nepřítel dělnické třídy a proletářů, kteří smetou dosavadní pořádky a vytvoří novou ideální společnost – utopii. Pokud není, musí se vytvořit, protože kam by jinak bylo namířeno budování a vize?

BP: Kdo je oním třídním nepřítelem v pojetí neokonzervativců?

Nepochybně takzvaný mezinárodní terorismus, který pro tento účel stvořili a pak proti němu začali bojovat. 11. září 2001 bylo výstřelem z Aurory. Začátkem nových světových pořádků. Startem pokusu o definitivní omezení občanských svobod. V USA dnes existují věrohodné průzkumy, v nichž 73 procent občanů, což už je ze statistického hlediska významná část, nevěří, že 11. září bylo vše tak, jak to prezentovala vláda a média. Proč tomu ti lidé nevěří, má snad nějaký důvod.

BP: Proč ten příměr s Aurorou?

Pro mladší čtenáře na vysvětlenou: komunistická mytologie říká, že v Petrohradě se v listopadu 1917 vzbouřili rudí námořníci na křižníku Aurora. Jejich výstřel z lodního děla byl signálem k započetí bolševické revoluce. Historicky je to samozřejmě nesmysl. Aurora nikdy nevystřelila, ale pověst o tom se stala základním rozpoznávacím znakem bolševismu. Šlo o mediálně dokonale použitý headline, abych tak řekl dnešními slovy – něco, od čeho se můžeme odpíchnout. 11. září 2001, to byl také výstřel z Aurory, která nevystřelila. V reakci na to Bushova vláda zahájila intenzivní útok proti do té doby fiktivnímu nepříteli v podobě islámského terorismu, který tím stvořila. Jakýsi nový Pearl Harbor, morálně opravňující vyhlášení světové války. Tím dostala vláda právo udeřit kdekoliv.

BP: Připomíná to některé americké novináře, kteří se snažili zkonstruovat, že neoconi jsou jakýmsi tajným bratrstvem ze špičkových univerzit, kteří se společně se svými profesory dohodli ovládnout svět.

Rozumnému člověku by mělo být nápadné, proč velmoc typu Spojených států, která opravdu může zasáhnout kdekoli na světě pomocí svých tajných služeb a regulérních či iregulérních armád, dodnes nechytila údajnou hlavu oné základní organizace islámského terorismu, jistého Usámu bin Ládina. Přemýšlivé lidi by to mělo vést k otázce: Byl vůbec Usáma bin Ládin? Existuje? Není to pouze mediálně stvořená postava? A pokud fyzicky existuje, proč ho dosud nikdo nedopadl? Možná proto, že je potřeba, že je nezbytný jako ropa, s níž ostatně souvisí.

Představte si svět zbavený Usámy bin Ládina. Proti komu se bude bojovat? Víte, jak složité by bylo mediálně vytvořit fiktivní hlavu tohoto fiktivního mezinárodního nepřítele? Nepřítel totiž musí být mezinárodní z hlediska fikce neokonzervatismu nebo z hlediska jeho utopického postoje k realitě. Nebude-li mezinárodní, není kam vyvážet novou a tentokrát už opravdu jedinou správnou revoluci, tedy demokracii, ať se to komu líbí, nebo nelíbí, protože demokracie je Dobro, což máme určitě vědecky ověřeno, takže půjde o svého druhu vědecký světový názor.

Je to hrozné, jak tady už všechno – a to velmi nedávno – bylo. Opakuji: tím není řečeno, nebo já si nemyslím, že nástup Baracka Obamy jako prezidenta Spojených států je řešením této situace. Spíše se obávám, že jde o odklad jakýchkoli řešení jejich zakonzervováním do mediální show, která má potenci čtyři roky vydržet. Ale je pořád menším zlem, než kdyby prostřednictvím dalšího neokonzervativce Johna McCaina měla pokračovat naprosto smrtící a pro americkou pravici ničivá cesta, kterou do současné politiky vnesl neokonzervatismus.

Když už o tom mluvíme, tak tohle je skutečné jedenácté září naší demokracie. Nabourání se marxistů a trockistů do věží svobody, kterou vždycky představovali američtí republikáni. Je to útok na kořeny, na samou podstatu svobody – a mimochodem velmi dobře utajený. Protože jaképak kořeny, že? Ostatně v poslední době to věrně papouškují všichni neosvazáci i v našich médiích – takové pitomosti jako nějaké ideové pravicové kořeny jsou už prý jen pro puberťáky. Rozumní a racionální vědí, že už jde jen o show, politika že skončila. Právě takhle lze každé skutečné jedenácté září utajit před veřejností, ukolébat ji a uspat. Až se probudí, bude pozdě.

BP: Lze vůbec v dnešním rychlém mediálním světě ještě něco utajit?

Velký teoretik médií Marshall McLuhan řekl jednu základní poučku: „Střežit je nutno jen malá tajemství. Velká tajemství bude střežit sama veřejnost tím, že jim odmítne věřit.“ Jinými slovy, velká tajemství není třeba střežit, protože veřejnost je obklopí takovou mírou nedůvěry, že se stanou nepravděpodobnými, i kdyby ze všech stran trčela pochybnost nebo bylo jasné, že to, co je nám předkládáno k věření, se prostě tak, jak je to servírováno, odehrát nemohlo.

Tím nechci říct, že druhý výstřel z Aurory, jedenácté září v NYC, nutně musela být vládou či nějakou částí tajných služeb řízená operace, jestli mně rozumíte – nemusela. Je však naprosto důvodná pochybnost, že to, jak nám bylo 11. září předvedeno, byla manipulace, přinejmenším mediální. Jestli takto dnes uvažuje i významná část americké populace, myslím, že je to věc, která stojí za hlubokou úvahu. A signalizuje, že na rozdíl od Evropy nemusí ve Spojených státech být problém ztráty svobody dlouhodobý a fatální. Amerika nikdy neprožila období totality. Evropa si to už střihla párkrát a zřejmě se jí v tom masochisticky zalíbilo.

BP: Vztáhněme to opět na situaci u nás.

Celou dobu se snažím ukazovat, že ten problém se situací u nás velmi souvisí. Současný vládní establishment, alespoň pokud jde o ODS a pana Bursíka, má mimořádně blízko k tomu pojetí neokonzervatismu, jak ho reprezentoval George Bush mladší. A je víc než jen symbolickým vyjádřením, že ve stejné době jako američtí republikáni dostala obrovský volební výprask i ODS. Ten vztah je totiž opravdu přímý. Jak v Americe, tak u nás se po delší době skutečně volilo politicky.

BP: Dříve ne?

Pokud lidé mají dostatek jídla, možnost brát si neskutečně levné úvěry a žijí v představě, že je tu jakési konečně vytvořené perpetuum mobile na štěstí a blahobyt, které v rukou třímá vláda – ať je pravicová nebo levicová, v obou případech takzvaně středová – v ten okamžik se z občana, jenž občas zajde k volbám, aby korigoval směr cesty svého státu, stává faktický nevolič. Je to volná aréna pro neomezenou moc médií, protože spokojený a ukolébaný člověk v postdemokratickém světě v zásadě udělá to, kam ho média dovedou. Není to kvůli jeho hlouposti, ale proto, že necítí skutečné obavy nebo nadějeplnou změnu, bere politiku jako televizní show, zábavně znechucující program pro ukrácení času na ubikacích mezi prací a spánkem, jako třeba porno, počítačové hry nebo turistiku.

BP: Co je opakem?

Když silné skupiny voličů cítí, že jejich zájmy jsou nějakým způsobem buďto ohroženy, anebo že by ohroženy být mohly. V tu chvíli se začnou lidé chovat politicky. Navzdory jakýmkoli mediálním manipulacím jdou a volí zájmově. Politika totiž rovná se zájmy a zájmy jsou jen jiným slovem pro politiku.

Američané z neklamných příznaků prostě ucítili, že jsou vnitro- i zahraničněpoliticky ohroženy jejich základní zájmy a smetli vládu. Řekl bych dokonce, že kdyby proti McCainovi kandidoval běloch, byla by zdánlivě paradoxně prohra republikánů daleko větší, možná by se o ní říkalo katastrofální.

BP: A co finanční krize? Taky si myslíte, jako francouzský prezident Nicolas Sarkozy, že její příčinou jsou malé regulace finančního trhu?

Naopak. Příliš velké. Její počátky sahají do doby prezidentování Billa Clintona. Možná si vzpomenete, že první signál se objevil, když splaskla bublina obrovských internetových akcií. Bush v tom se svou neokonzervativní ideologií zdárně pokračoval. Vydal se tak za Clintonem na cestu, která bývala v demokratických dobách vyhrazena socialistům. Způsobili, že do bankovního světa, který je sám o sobě docela sofistikovaná potvora, začali intenzivně vstupovat regulačními opatřeními.

Dám příklad. U nás jsme si prožili v devadesátých letech, jak stát nutil banky, aby si vytvářely takzvané oprávky. Jsou to zdroje, které má banka k dispozici, a podle určitých regulí, které jí předepíše stát, musí označit některé úvěry za klasifikované, neboli za podezřelé, protože podle regulátorů u nich není jistota, že budou správně spláceny.

Vůči nim si pak musí banka vytvářet opravné rozpočty – čili neefektivně alokovat obrovské množství zdrojů, které podvazují rozvoj. To samozřejmě bankovnímu světu nevyhovuje. V tu chvíli se začne chovat přirozeně a hledat cestu, jak z toho vyklouznout, a nakonec si ji pochopitelně najde. Většinou vymyslí nesmírně sofistikované finanční produkty, v nichž je zakryto, že ten či onen úvěr je ve skutečnosti rizikový. V Americe tímto způsobem dostávali úvěry lidé absolutně bez jakéhokoliv ručení, což se obnažilo teprve nyní při pádu mnoha finančních ústavů.

BP: Nebyla to tak trochu pyramidová hra?

Jak víme, peníze vznikající úvěrem jsou fiktivní peníze, ale jsou. Tento stav může trvat relativně donekonečna, pokud je mezi bankéři důvěra. Jenže co oni začali dělat? Obrovská portfolia těchto sofistikovaných úvěrů a produktů si začali vzájemně prodávat. Průšvih nastává, když z různých důvodů dojde k problémům třeba s likviditou, což se stalo ve Spojených státech. V ten okamžik se všichni leknou a začnou zkoumat, co mají doopravdy v rukou. Najednou zjistí, že mají v rukou hlubokou nejistotu, a rychle se jí chtějí zbavit, ale on to nikdo nekupuje. Chci tím dokumentovat důležitou věc: finanční krize nevznikla z důvodu malé regulace bankovního průmyslu, ale socialistické přeregulovatelnosti bankovního trhu. A protože, jak to vypadá, lék se hledá ve stejném směru, máme před sebou asi docela krušné časy.

BP: Pojďme se vrátit k výsledkům českých krajských a amerických prezidentských voleb a jejich podobnosti.

Zastavím se přece jen u Spojených států, kde okamžitě po prohraných volbách začala ostrá diskuse mezi republikány, která podle mě nutně povede k odmítnutí ideologie neokonzervatismu a návratu k původním kořenům svobody.

BP: A u nás?

Mám tady časopis 51 Pro, který financují kruhy spojené s ODS. Na obálce je portrét ohavně se šklebícího Jiřího Paroubka a pod ním nápis „Triumf populisty“ a podtitul „Špinavá kampaň přinesla ČSSD vítězství“. Výraz naprosté nepoučitelnosti. Epitaf. Samozřejmě důvod prohry ODS je úplně stejný jako důvod prohry republikánů v prezidentském klání v Americe. Nevyhrála ČSSD, ale prohrála ODS. Statisticky řečeno, zvedla se asi o 11 procent hlasů volební účast, ale nepřišli voliči ODS – proč? Kvůli špinavé kampani ČSSD a šklebícímu se předsedovi této strany?

BP: Chci jen připomenout, že v době krajských voleb v roce 2004 volilo ODS zhruba 780 tisíc voličů a čtyři roky nato o necelých sto tisíc méně. Zatímco pro ČSSD tehdy hlasovalo 300 tisíc lidí a v roce 2008 už jeden milión voličů. Myslíte to tak, že ODS nepřišli noví voliči z řad těch „nových“ 11 procent?

Samozřejmě. Navíc komparace výsledků v absolutních číslech v různých volbách je absurdní. Kromě toho, že budete komparovat ve specifických sociologických modelech. Výsledek mluví za sebe: tady proběhly skutečné politické volby. Určitá část voličů silně pocítila svůj politický zájem a šla ho hlasitě dát najevo volbou ČSSD. Pán Bůh za to zaplať.

Na druhé straně zájem nebyl, navíc ani nabídka nemohla být, protože pravice zmizela. Její bezduché ornamenty, které na ničem pevném nestály, s sebou nesly pouze potenciální hrozbu, kterou opozice, jak je její povinností, přesně identifikovala, označila, víc dělat nemusela. Tito lidé hlasovali proti této reálné hrozbě, tedy proti ODS, tedy vysoce politicky. Proto byly tyto volby jenom a výhradně o ODS.

BP: Co vytvořilo hlavní „antiodéesovskou vlnu“? Seškrtané dávky porodného, zvýšení cen plynu a energií, zvýšení regulovaných nájmů těsně před volbami, nemastná neslaná reakce na bankroty sklářských firem se státní účastí, nebo to nešťastné zdravotnictví? Přes co došlo k evidentnímu sociálnímu znejistění voličů levice, když v dané době byla nezaměstnanost 4,4 procenta a nejvyšší životní úroveň v historii?

Když nějaké opatření nějakou sociální skupinu zasahuje sice málo, ale zato každodenně, pak se z toho stává bolavé místo. Když to neumíte přesvědčivě léčit, stačí pak, když váš konkurent řekne: takto si z vás zatím berou jen malý kousek, ale je to ukázka, co se bude dít, necháte-li je vás opět zraňovat. Pak už jste vyhrál. Někomu jste začal škodit, nikomu jste neprospěl. To vás mají nechat provádět své pokusné vize dál jen proto, že to doporučují vzrušení svazáci v Lidových novinách a Českých televizích ve všech svých mutacích zvaných – až na malé výjimky – česká média?

Mám relativně nemajetné známé, oba učitelé, se třemi dětmi, a podle toho, jak znám jejich názory, potenciální voliči pravice. Dosud vždycky volili ODS. Řekli mi, že kvůli poplatkům a receptům s věčně nemocnými dětmi utratí za lékaře měsíčně o více než dva tisíce korun více než dříve a že jsou to peníze, které z nějakých nepochopitelných důvodů zůstávají doktorům na přilepšenou, zatímco oni na přilepšenou ty dva tisíce nedostali.

Když jim pan ministr řekl, že je to jen začátek, tihle lidé nezůstali doma jako zklamaní voliči ODS, ale šli volit ČSSD. A když mi to říkali, tvářili se přitom provinile. Protože mě berou jako určitou soukromou autoritu, užasli, když jsem jim to schválil. A já jsem užasl, že užasli. Co jiného také – jako pořád ještě částečně svobodní občané – měli udělat?

BP: V závěru oficiální volební analýzy ODS je věta, že nejde o historickou porážku, ale jde o výsledek srovnatelný s výsledkem krajských voleb v roce 2000. Tedy volbami, v nichž ODS získala osm hejtmanů a pět prvních vicehejtmanů.

Je to okrajový význam slova analýza, který mi uniká. Je to klasický politický manifest dovnitř, který se „mícháním žánrů“ pokouší vysvětlit nevysvětlitelné. Má to zcela jasný politický účel: nepřijetí odpovědnosti, protože „vědecky“ jsme se dozvěděli, že volební výsledek je srovnatelný s úspěšnými volbami v roce 2000. Takže proč bychom se netěšili. To ne my, ale odborníci nám to řekli. Hory pracují k porodu a na svět přijde směšná myš, říká jedna latinská klasika.

BP: Osobně mě více vystrašil duch té analýzy. Jako by jádrem politiky byl marketing a volební alchymie spojená s oslovováním cílových skupin.

To je proces, který se ve světě táhne od šedesátých let a destruuje politiku tím, že z ní dělá výlučně odborné, marketingové téma. Jako by politická volební kampaň byla odborné téma. Směšné! Alespoň v dobách demokratických to bývalo výsostně politické téma. Ano, mohu mít na dílčí témata odborné podklady, ale tím to končí. Ideálem této myšlenkové konstrukce je takzvaná vláda odborníků. I vola snad napadne, že jde o čistý protimluv. Vlády odborníků u nás byly čtyřicet let za komunismu, protože politika byla vyhnána do exilu. Nebyli to vždycky nutně špatní odborníci. Jak dopadli – a my s nimi – víme. Bohužel fikci „odborně“ vedené kampaně začínají věřit i vzdělaní lidé. Touto svou vírou připravují konec politickým stranám, kterým radí.

Něco vím o roli několika amerických poradců v nedávné kampani ČSSD. Správně pochopili jediné: nesmí bránit spontánní společenské vlně, která se tu navzdory mediálním protitlakům vytvořila. Věděli, že ODS se umlátí sama. Ale to, zda politici vezmou toto zjištění na vědomí, či zda usoudí, že navzdory tomu je nutno v kampani ještě přitvrdit, to není odborná, ale taktická politická úvaha a politické rozhodnutí.

BP: Jak tedy hodnotíte, že politický marketing vytlačuje vlastní politiku?

Politický marketing znamená odlidštění celé politiky. Několik volebních kampaní jsem dělal, takže můžu leccos posoudit. Kdysi jsem i já při kampaních říkal: zkuste přemýšlet o tom, že na tuto část kampaně se budeme dívat jako na čistý mediální produkt. Politici se obvykle bouřili, ale to bylo ještě za starých dobrých pravicových politických dob. Čas od času skutečně musíte v kampani složité věci osekat, zabalit a přetáhnout mašlí. Politik musí jít až na hranici zkreslení, což potom v televizích a na náměstích můžete dovysvětlit. Nikdy se to však nesmí stát naopak. Marketing nikdy nesmí dominovat politice. Pokud dominuje, je jasné, že už o žádnou politiku nejde, že se tím jen skrývá prázdný a byznysem obvykle vytunelovaný prostor. To se právě nyní stalo ODS.

BP: Vraťme se ještě k příčinám oranžové vlny, o níž se dosud jen spekuluje.

Myslím, že je to docela průhledné a jasné: jestliže byla ODS smetena z povrchu zemského v krajích způsobem tak zásadním, razantním a pro ni dosud nikdy nevídaným, znamená to, že volič zjistil, že je mu nebezpečná. Nikoli neutrálně lhostejná, ale nebezpečná. Způsobily to samozřejmě absurdní vládní kroky hrané na efekt. Ten efekt měl přinést mediální ohlas v tom smyslu, že jde o vládu, která statečně realizuje nepopulární reformní kroky. Média se činila – a nic. Jaký div?

Vláda se například ztotožnila s radarem, absurdně nevysvětlitelným tématem, které vnesla do reality jako cosi z nebe spadlého, naprosto inkoherentního s pocity větší části veřejnosti. Nikdo necítil žádné vnější ohrožení – snad kromě nástupu byrokratů z Bruselu k poslední bitvě zvané Lisabonská smlouva. Nenamáhala se to tedy vysvětlovat, ne proto, že by něco zanedbala, ale proto, že ono se to vysvětlit ve skutečnosti nemůže, chápete?

Jde o čisté sociální inženýrství. K vysvětlení čehokoli přece musíte všechno sdělované zařadit alespoň do zdánlivé logické vazby. Tady to však zájmově viselo zcela ve vzduchoprázdnu, takže se vzduchoprázdno jen opentlilo, nabarvilo a zatížilo nepravděpodobnými významy, kterým v podstatě nikdo neuvěřil. A když to navíc hodně ztěžklo amatérským postupem vlády, nakonec to spadlo ODS na nekrytou šišku.

Vnést tímto konstruktivistickým způsobem do veřejného prostoru takové téma byla ze strany vlády arogantní ignorance. Oni se totiž vůbec nenamáhali vytvořit politickou situaci, v níž by na politickém trhu alespoň uměle vznikla nějaká poptávka. Nic, jenom bum prásk, budeme slavní a vy, bobečci, kteří nesouhlasíte, jste skrytí komunisti. Protože radar sice vůbec nemáme kvůli Moskvě, ale líbí se nám, jak se kvůli němu vzteká. A až nyní Američané, pro které je to podřadné téma, v Polsku či u nás celý projekt složí, budeme pro to dodatečně vymýšlet politickou legendu. Sakra, říkám si, neznám tohle odněkud? Copak ta doba je opravdu tak daleko?

BP: O radar šlo ve volbách zřejmě jen okrajově.

Zcela určitě. Rozhodla takzvaná reforma zdravotnictví, která byla zajímavá tím, že do voleb vůbec nezačala. Do parlamentu nepřišel ani jeden Julínkův zákon, přesto právě tato virtuální reforma rozhodla. Jejím příběhem jsou totiž slavné poplatky. V principu je to přitom každému jasné: Ano, regulační poplatky samozřejmě, jinak to není možné. Ale jako systémový sedmadvacátý krok v logické řadě, pro kterou jednotlivými kroky získávám veřejnost.

Přesněji tu část veřejnosti, která je mým možným voličem a říkám jí každým dalším zákonem: když neudělám tohle, stane se tohle. A vy už sami cítíte, že se děje tohle, přátelé, a že to není dobré. Já mám na to tento lék. A tak dále. Jestliže si ale nedám tu politickou a manažerskou práci ani s tím, abych onu reformu začal strukturovat, jsem ztracen. A proč si s tím nedám práci? Protože jsem hluboce přesvědčen, že jsem nositelem světla, jak mi praví média, jež jsou ve skutečnosti jediným adresátem mých kroků. Jenže jak víme, nositelé světla, latinsky luci feros, nás obvykle vedou do pekla.

BP: Nemáte pocit, že v době amerických voleb jsme byli také svědky mediální manipulace svého druhu, jejíž podivnou ikonou se stal Barack Obama?

Ne. Manipulace v tomto smyslu je ve Spojených státech standardní. Mediální prostor je z definice levicový a jiný nebude. Navíc Hollywood je absolutně ovládán levicovou komunitou. Její podstatou je projektivnost. Tedy že stále sestrojuje nějaké projekty a předkládá vize.

Tady stojíme u kořene toho, proč jsou média levicová. Jsou totiž obsazena intelektuálními elitami, které přirozeným způsobem tíhnou k projektivnosti svých osobností. Téměř vždycky jsou přesvědčeni, že jsou nositeli světla, protože na rozdíl od tupých a nevzdělaných obyčejných občanů pochopili, o čem svět je. O nositelích světla jsem se ale už vyjádřil. Nevěřím jim. Na rozdíl od těch tupých, nevzdělaných a obyčejných lidí.

Petr Hájek (1951) vystudoval FAMU, obor dramaturgie scenáristika. Napsal několik scénářů, avšak žádný z nich nebyl realizován pro nerealizovatelnost. Do roku 1989 pracoval jako reportér v časopise Květy, v roce 1990 založil časopis Reflex, který dva a půl roku řídil. Poté vytvořil několik agentur pro mediální poradenství a komunikaci. V druhé polovině devadesátých let se dvakrát neúspěšně pokusil založit deník nezávislý na existujících vydavatelských strukturách. Od zvolení Václava Klause prezidentem pracuje v Kanceláři prezidenta republiky.

Je to tedy v tomto momentu, kdy situace není zdaleka růžová, kde je potřeba snažit se najít nejhlubší kořeny oné „obamánie“, která bleskurychle změnila v „hysterobamánii“. Prohlášení vyřčená v předvečer voleb 4. listopadu totiž nemohla nikoho nechat na pochybách, že to nebylo z důvodu mládí, sympatického vzhledu, jistého osobního kouzla, schopnosti Baracka Obamy vytvořit značně lepší volební kampaň než jeho soupeř, nebo podpoře pro voliče důležitých názorů, nýbrž že bylo jeho zvolení doprovázeno téměř celosvětovým chvalozpěvem. Bylo to z důvodu barvy jeho pleti. Evropané i Afričané si do paměti zřejmě vryli pouze jediný aspekt jeho vítězství: černoch (ve skutečnosti mulat) poprvé vstupující do Bílého domu.

Tato „racializace“ komentářů, mnohem silnější mimo Spojené státy, než v Americe samotné, a která vystrnadila z úvah veškeré skutečně politické rozvahy, je skutečně zarážející. Ještě významnější (nebo snad více vypovídající) je, že „racializace“ byla klíčovým faktorem jak pro rasisty, tak pro antirasisty, ti první cítili znechucení nad tím, nad čím ti druzí jásali: příchod černocha jako hlavy nejsilnější mocnosti na světě. Jedni stejně jako druzí jsou nicméně ve shodě přisuzovat nesmírnou důležitost Obamově rasové příslušnosti.

Některé z jejich komentářů byly opravdu zarážející. Ve Francii tak Rada zastupující sdružení černochů (le Conseil représentatif des associations noires – CRAN) vyzvala na jednom ze svých zasedání k „oslavě Obamova vítězství a k vyslání žádosti k Nikolasi Sarkozymu, aby pamatoval na obranu práv francouzských černochů,“ Francouzi afrického původu zatím provolávali: „konečně máme svého presidenta!“, či „Spojené státy nám jdou příkladem.“ (Evidentně tak nemají ani potuchy o tom, že to byl Gaston Monnerville, pocházející z Antil, kdo byl předsedou senátu mezi lety 1959 a 1968, tedy postu, který ho činil druhým nejmocnějším mužem v zemi). V Africe se objevilo ještě větší množství hlasů, které předpovídaly, že „Obama zachrání africký kontinent,“ nebo že se nový president zasadí o zvýšení životní úrovně v Keni, z prostého důvodu, že to byla rodná země jeho otce!

Obama ostatně obdržel hlasy 43% bělochů (oproti 55% pro McCaina), číslo, které zajisté zanedbatelné není. Je potřeba poznamenat, že od dob Lyndona Johnsona, tedy od roku 1964, žádný demokrat většinu „bílých hlasů“ neobdržel. Nejenže Obama nezískal méně „bílých hlasů“ nežli tři předchozí demokratičtí kandidáti do Bílého domu, ale obdržel jich více. Z tohoto pohledu je vítězství, kterého dosáhl ve Virginii (stát, který byl hlavním městem jižanů v Americké občanské válce) nebo například v Ohiu, symbolické. Peter Wallsten tak v Los Angeles Times oprávněně poznamenal: „bílí Američané hráli klíčovou roli ve zvolení Baracka Obamy černým presidentem do Bílého domu“. Obama ve skutečnosti dokázal uspět napříč všemi sociálními vrstvami v zemi, a jestliže byl zvolen, bylo to především proto, že měl schopnost sjednocovat i mimo svou barvu pleti.

Konečně se nesmí ani zapomínat, že Barack Obama nebyl zvolen presidentem Afriky, generálním tajemníkem Organisace spojených národů nebo spasitelem lidstva, ale presidentem Spojených států amerických, s jediným a specifickým účelem ochraňovat americké zájmy. S ohledem na historické a geopolitické faktory není nijak jednoznačné, že by fakt, že je černoch, navrátilo Ameriku na cestu, která by se sbíhala se zájmy Evropy. Zdá se, že ruský president Dmitrij Medvěděv je v tomto okamžiku tím jediným, kdo to pochopil.

Barack Obama zdědil úřád v katastrofickém stavu věci, který přispěl k jeho zvolení (skutečným poraženým voleb není McCain, ale George W. Bush), ale který nyní tvoří i hlavní překážku, které se bude muset postavit. Bude ohodnocen dle těchto činů, ne dle rasové příslušnosti. Aby toho dosáhl, nebude mít na výběr mezi „politikou bílou“ a „politikou černou,“ jelikož tyto kategorie o ničem nevypovídají. V prvé řadě bude muset vykonat dobré politické kroky. Jestli toho bude schopen dosáhnout, to už je jiná otázka.

Paříž, 8. listopadu 2008.

Překlad: Stanislav Máselník.