Délský potápěč

Levicová politika jako dobrovolná komodifikace lidské identity – zcela v souladu se zájmy kapitálu.

Autor: Christopher Pankhurst

Snad jedině slepec by si nevšiml, jak se současná levice svými stále nesmyslnějšími a nesrozumitelnými formami protestu odcizuje vlastním potenciálním voličům takřka spektakulárně. Jistě, halasně odsuzují Trumpa coby fašistu a Brexit jako projev jakéhosi ur-nacionalismu, ale jakou se doopravdy pokoušejí předložit alternativu? Každý, kdo by se touto otázkou alespoň trochu seriózněji zabýval, by velice brzo nutně dospěl k závěru, že žádné vážně míněné odpovědi nenabízejí.

Dětinské nadšení z každé nové podoby proměnlivé identity je intelektuální trapas, který ohrožuje a rozkládá právě ony programové body, jejichž dosažení si levice přeje vidět. Za všemi těmi efektními násilnostmi a převleky tak nacházíme mnohem zásadnější problém, jež si levice odmítá připustit.

Ten spočívá v jejím (ne)porozumění povaze kapitálu.

Continue Reading

Autor: Christopher Pankhurst

Fakta sice jsou důležitá, mnohem důležitější ale bývají příběhy. Fakta – izolovaná data – lze snadnou zapomenout, ale příběhy se shlukují do infrastruktury našeho světonázoru. Jejich prostřednictvím si utváříme tento světonázor, který následně ovlivňuje, jaké příběhy vyslechneme v jakési nekonečné smyčce zpětné vazby – a právě proto má kontrola nad narativem tak nenahraditelný význam.

Když ráno 14. června vyšlehly plameny z Grenfell Tower, příběh se fakticky psal sám: nejchudší lidé v zemi žijící hned vedle těch nejbohatších. První veřejně identifikovanou obětí byl syrský uprchlík Mohammed Alhajali. O dvě míle dál si někdo nedávno koupil střešní byt ve věžáku na 3 Merchant Square za sedm a půl milionu liber – snad jeden z ruských oligarchů, oněch polomytických stvoření, která si zřejmě jen tak z rozmaru kupují tucty drahých nemovitostí v nejlukrativnějších částech Londýna. Příběh dvou měst, příběh dvou imigrantů. Continue Reading

Autor: Christopher Pankhurst

Co to znamená být Mancunian (hovorové označení obyvatel Manchesteru a hrabství Greater Manchester, pozn. DP)? Možná, že prostě stačí být stávajícím nebo bývalým obyvatelem Manchesteru. Snad jde o určitý typ identity, často ztělesněný početnými hudebníky, kteří v posledních desetiletích z tohoto města vzešli. Vezměme si třeba zpěváka kapely Elbow Guye Garveyho:

Continue Reading

Andy Goldsworthy – Ice Ball (Ledová koule)

Autor: Christopher Pankhurst

„If I had to describe my work in one word, that word would be time“ – Andy Goldsworthy

Anglický sochař Andy Goldsworthy vytváří tzv. land art, kdy umělci využívají k tvorbě umění přírodní materiály a prostředí. Mezi další známé představitele land artu patří Richard Long, Robert Smithson nebo David Nash. Přestože i Goldsworthy zasazuje svá díla do přírodního prostředí (a také je z přírodních materiálů vytváří), cosi jeho díla od ostatních umělců v oboru odlišuje. Tento rys jeho tvorby bychom pro zjednodušení označit jako posvátnost či numinóznost. Proto se mu dostává na jedné straně uznání coby novodobému šamanovi, na druhé pak posměchu jako vyumělkovanému pastoralistovi. Ani jeden z krajních postojů však o Goldsworthyho umění příliš mnoho užitečného nevypovídá.

Ovlivněn konceptuálními umělci a performery jako Joseph Beuys a Yves Klein brzy začal považovat ateliér umělecké školy za příliš klaustrofobický a rozhodl se tvořit pod otevřeným nebem v Morecambe Bay. „Vzpomínám si na první den na pláži, bylo mi vcelku jedno, na čem dělám – byl jsem venku a začínal se učit… pláž je skvělý učitel o pojmu času – příliv si vezme vaši práci, což funguje jako skvělý termín uzávěrky.” [1] Toto krátké hodnocení více méně shrnuje přetrvávající Goldsworthyho přístup k práci. Jeho výtvory bývají zpravidla prchavá díla vytvořená z přírodních materiálů nalézaných in situ. Drtivou většinu jeho prací nenajdeme v galeriích, ale v přírodě. Často je nevidí (a nevyfotí) nikdo kromě autora samotného.

Continue Reading

Autor: Christopher Pankhurst

Ohledně vraždy poslankyně Jo Coxové zjevně panuje politický konsenzus. Zasedání obou komor parlamentu byla odvolána, aby všichni zástupci lidu mohli náležitě projevit svou soustrast. Mimoto už všechny ostatní velké politické strany oznámily, že se v doplňovacích volbách nebudou ucházet o její uprázdněné křeslo.

Předseda labouristů Jeremy Corbyn zaujal státnický postoj, když prohlásil, že „Jo Coxovou nám vzal, zavraždil ji, ohavný čin nenávisti. Dnešek je útokem na demokracii. Zabila ji otevřená studnice nenávisti.“ Jak rychle se časy mění.

30. března 1979 vyjížděl Airey Neave z parlamentního parkoviště, když explodovala bomba nastražená v jeho automobilu. Výbuch mu amputoval pravou a takřka i levou nohu. Zemřel o hodinu později.
12. října 1984 vybuchla bomba v brightonském Grand Hotelu. Měla zabít celou konzervativní vládu; zemřel však „jen“ poslanec Anthony Berry, několik dalších bylo vážně zraněno.
30. července 1990 při couvání od jeho domu explodovala bomba umístěná pod autem poslance Iana Gowa, který zemřel o pouhých deset minut později.

Continue Reading

Brusel dnes: Boj proti terorismu moralizováním, grandiózním sebeponižováním a zbožnými přáními.

Autor: Christopher Pankhurst

Po loňských útocích na Charlie Hebdo jsem psal o dětinské nedospělosti jisté částí reakcí. Později téhož roku, po ještě krvavějších pařížských útocích, jsem popisoval prázdnou sentimentalitu některých reakcí. Jde však jen o dvě trochu odlišně nastavené tváře téhož smýšlení; bipolárního stavu, kdy se současně smějeme a pláčeme nad naší kolektivní sebevraždou, zatímco si odmítáme přiznat, že něco je zásadně špatně. Jde o přecitlivělost teenagera, která v sobě snoubí bezmocný cynismus s okázalou falešnou sentimentalitou.

Jsem zvědavý, co se stane symbolem prázdného odporu po útocích v Bruselu – možná půjde o směsici dvou výše popsaných reakcí, cynismu a sentimentality. Možná se dočkáme „pochodu děvek“ (slutwalk) s All You Need is Love jako leitmotivem. To ty bastardy naučí!

Bipolarita je klíčovou vlastností evropského náhledu. Na jedné straně podpora nekonečné americké bombardovací kampaně za liberální demokracii na Středním východě. Na druhé je všem Evropanům ordinována nekonečná kolektivní sebevina jako pokání za náš dědičný hřích kolektivní identity. Příliš snášenliví k současné aroganci a zároveň příliš provinilí za někdejší životaschopnost. V hrubých obrysech jde v prvém případě o hebrejské překroucení a v druhém o křesťanské. Autentický evropský pohled byl upozaděn takřka do bodu neviditelnosti.

Continue Reading

Giorgio de Chirico, Les Masques, 1926

Autor: Christopher Pankhurst

Z tempa technologického pokroku se nám může snadno zatočit hlava a navykli jsme si očekávat nekonečný proud rychlejších a výkonnějších zařízení. Budoucí vývoj takových technologií slibuje stále sofistikovanější stroje, které zpochybní základní premisu lidské nadřazenosti. Je vynakládáno velké úsilí na dosažení dystopické budoucnosti strojů, nadaných úžasnými schopnostmi, jejichž samotná existence možná způsobí nahrazení lidstva.

Někteří myslitelé se pokusili prozkoumat dopad takovýchto technologií a vytvořili modely, integrující tyto technologie do širších scénářů budoucího vývoje. Zde se budeme zabývat dvěma z nich: válkou páté generace a archeofuturismem.

Válka páté generace (5GW)

Model 5GW vychází z článku vydaného v roce 1989 v Marine Corps Gazette The Changing Face of War: Into the Fourth Generation („Proměňující se podoba války: Ke čtvrté generaci“). V něm autoři Lind a spol. vyvinuli model moderního způsobu vedení války (warfare), popsaný pomocí 4-generačního evolučního vývoje. Pro první generaci (1GW) bylo typické využití linií, kolon a mušket. Své vrcholné vyjádření dostala v napoleonských válkách. Druhá generace (2GW) užívala smrtonosnější technologie, např. kulomet a pušku, takticky byla mobilnější. Jejím ztělesněním je 1. světová válka. Po zbytek 20. století byl dominantním typem konflikt třetí generace (3GW). Jeho podstatou byla snaha o překonání nepřátelské fronty infiltrací a dynamickou mobilitou v kombinaci s opět ještě ničivější technologií (tanky apod.). Charakterizována je blitzkriegem.

Continue Reading

Autor: Christopher Pankhurst

Jako skoro všichni ostatní, kteří komentují masakr v Charlie Hebdo ani já nevím o plátku téměř nic kromě toho, co o něm bylo řečeno po události. Z dostupných informací se zdá, že vyniká v satirických karikaturách dosti nevybíravého a nepříliš vtipného typu. I když bych pravděpodobně nesouhlasil s téměř žádným z postojů časopisu, pokládám pařížské události 7. ledna za velmi smutné. Něco smutného však bylo i na časopise stárnoucích levičáků, pokládajících se za revoluční předvoj politického radikalismu.

Dalším establishmentovým karikaturistou v zajetí podobné deziluze o svém postavení vně systému je Steve Bell z listu The Guardian. Jeho reakcí na masakr bylo nakreslit vrahy ve směšném oblečení, jak se ptají: „Proč se nám ti zmrdi pořád smějou?“ Nikdo se nesměje, Steve. Možná by to vyvolalo chichot pětiletého dítěte, které se ještě směje klaunům, ale ve skutečnosti nelze na tomto druhu karikatur nalézt nic obzvlášť hodnotného ani chvályhodného. Pokud pak není podobný výtvor ani vtipný, nezdá se být víc než cvičením v politováníhodné frustraci.

Continue Reading