Délský potápěč

Honoré de Balzac

Autor: Gustav Erhart

„Když svoboda zničí řád, pak touha po řádu zničí svobodu“. Eric Hoffer

„Odi profanum vulgus et arceo“. Horatius

Je osudem literárních titánů všech dob, že jejich vrcholná díla někdy zcela zakryjí práce drobnější, psané často jakoby in margine; jako momentální reflexe událostí a dějů nebo coby záznam niterných úvah a úsudků.

Nejinak je tomu i u největšího koryfeje západního kritického realismu Honoré de Balzaca, autora gigantické, téměř stosvazkové Lidské komedie, která jako nelítostně nastavené zrcadlo, odráží všechny náhlé zvraty dějinně zlomové doby živelně expanzivního kapitalistického rozmachu devatenáctého století. Právě onu éru, jež tak zásadně mění staletími posvěcený řád a přináší, slovy Nietzscheovými, definitivní „přehodnocení všech hodnot“.

Úvahu o elegantním životě napsal jedenatřicetiletý Honoré de Balzac v době červencové revoluce 1830 (tiskem vyšla až r. 1833, v žurnálu La Mode), kdy se záhy po dosazení Ludvíka Filipa Orleánského na francouzský trůn formuje proti vítězné liberální bankéřsko-průmyslové buržoazii poslední silná opozice, a to nejen z řad republikánů a bonapartistů, ale i tzv. legitimistů, přívrženců to svržené starobylé Bourbonské dynastie a jejího pretendenta Karla X.

Continue Reading

Autor: Robert Steuckers

Čandalistické dekadentní figury

Existenciální krize, jež započala zhruba v polovině 18. století, vyústila v nihilismus, který Friedrich Nietzsche s odsudkem charakterizoval jako „vyčerpání života“ a „znehodnocení všech hodnot“, projevující se vzrušeným neklidem a neschopností si užívat volného času. Právě tento neklid pak urychlil proces vyčerpání.

Abstrakce existence jasně naznačuje, že naše „společnosti“ již nadále nevytvářejí „těla“, nýbrž, jak Nietzsche definuje, pouhý „konglomerát čandalů“, v nichž se nahromaďují nervové a psychické poruchy, jež jsou známkou toho, že obranný mechanismus silných nátur není ničím jiným, než pouhou vzpomínkou. Právě tyto „obranné mechanismy“ v sobě musí „odlišný člověk“ oživit po završení procesu vlastního hledání tradičních mystérií.

Nietzsche velmi adresně vypočítává hříchy čandaly, symbolické to figury evropské dekadence, z nichž vyvěrá existenciální krize a nihilismus. Čandala trpí nejrůznějšími neduhy: zvýšenou inklinací ke kriminalitě, popularizováním celibátu a dobrovolné sterility, hysterií, neustálým oslabováním vůle, alkoholismem (a závislostmi na různých drogách), systematickým pochybováním a soustavnou a neúnavnou destrukcí veškerých pozůstatků síly.

Mezi čandalistické figury dekadence a nihilismu Nietzsche zařazuje i tzv. „úřední nomády“ (Staatsnomaden), kteří vykonávají oficiální funkce, aniž by opravdově přináleželi k některé zemi, sluhy „chladného mostra“ s abstraktní myslí, jež plodí další a další abstrakce. Parazitní způsob života těchto existencí způsobuje z důvodu jejich omračující a neustálé lenosti rozpad rodiny. To vše se odehrává v prostředí utvořeném z protichůdných a rozdrobených existencí, kde „disciplína“ (Züchtung) jednotlivých aktérů slouží abstrakcím chladného monstra – všeobecné nespolehlivosti ve formě popudlivosti a výrazům nenasytného a kompenzačního chtíče po nejrůznějších stimulech a vzrušení – neurózám všemožného typu – politickému „presentismu“ (Augenblickdienerei), v němž dlouhodobá paměť, hlubší perspektivy či přirozený a instinktivní smysl pro pravdu naprosto absentují – patologické přecitlivělosti – plané obavy vybuzují morbidní strach z neúprosných sil, jež formovaly a stále ještě formují historii a mocenské poměry – strach z ovládání reality a uchvácení hmotných statků tohoto světa.

Continue Reading

Autor: Robert Steuckers

Poslání umělce podle Charlese Baudelaira

Pro dandyho je nezbytné do současného barbarismu vetknout trochu estetiky. V Anglii se pustil do společného díla John Ruskin spolu s prerafaelity, mezi něž lze zařadit Danta Gabriela Rosettiho a Williama Morrise. Ruskin vytvořil architektonické plány na zkrášlení měst, jejichž celková krása notně utrpěla anarchickou industrializací manchesterské éry. Tato jeho snaha následně vedla k zakládání tzv. zahradních měst. Jeho snažením se nechali inspirovat Henry van de Velde, Victor Horta a další belgičtí a němečtí představitelé secesní architektonické školy (jinak též Art Nouveau, resp. Jugendstil). Ovšem po celou dobu, navzdory těmto konkrétním výdobytkům (v architektuře se většinou různé snahy jednodušeji materializují nežli v jiných oborech), se propast mezi umělci a společností i nadále prohlubovala. V případě figury dandyho je situace obdobná, neboť je podobná osobnosti umělcově.

Ve Francii vytvořil Baudelaire ve svých teoretických pracích postavu umělce, alias „nového aristokrata“, jehož postoje jsou charakterizovány odtažitým chladem, jeho citové projevy by se neměly přespříliš vychylovat ať již v pozitivním či negativním smyslu, přičemž mezi jeho klíčové vlastnosti by měla patřit ironie a schopnost vyprávět zábavné anekdoty. Umělecký dandy si održuje odstup od všech konvenčních společenských koníčků.

Baudelairovy náhledy by se daly shrnout slovy jedné z postav románu Ernsta Jüngera Heliopolis: „Stal jsem se dandym, který z nepodstatného činí podstatné a všemu podstatnému se směje.“ („Ich wurde zum Dandy, der das Unwichtige wichtig nahm, das Wichtige belächelte“). Baudelairův dandy tedy kráčí v Brummellových šlépějích a není pouhou skandální a vznětlivou postavou typu Oscara Wildea. Naopak se jedná o chladného pozorovatele (parafrázujeme-li Raymonda Arona, „nezaujatého diváka“), jenž svět okolo sebe vnímá coby pouhé, mnohdy velmi fádní, divadlo, v němž se bezobsažné postavy pohybují dokola a gestikulují. Baudelairovský dandy má v sobě zakořeněnu trochu smyslu pro provokaci, jež však většinou zůstává skryta pod rouškou ironie. Pozdější provokativní zveličování, často považované za výraz dandysmu, nemá ve skutečnosti s postoji Brummella, Baudelaira nebo Jüngera nic společného.

Continue Reading

Autor: Robert Steuckers

Záznam přednášky Roberta Steuckerse, kterou pronesl na semináři Synergon-Deutschland v květnu 2001.

Nežli se dostaneme k samotnému tématu, rád bych pronesl několik úvodních poznámek:

Váhal jsem, zdali mám přijmout vaše pozvání a pronést přednášku o figuře dandyho, neboť toto téma není hlavním objektem mého zájmu.

Nakonec jsem však tuto výzvu akceptoval, neboť jsem znovuobjevil inspirativní a jasně srozumitelnou esej od Otto Manna, jež byla před mnoha lety publikována v Německu pod názvem „Dandysmus jako konzervativní životní styl.“ 1] Tato esej si zaslouží být znovu publikována, byť s dodatkovými komentáři.

Moje třetí poznámka je metodologického a definičního rázu. Předtím, než vůbec začnu hovořit o „dandym“ a skvělé práci Otto Manna, musím vytýčit různé definice vztahující se k danému tématu, jež však mohou být v mnoha případech zavádějící, povrchní a nedostatečné.

Někteří vnímají figuru dandyho coby ryze módní fenomén – nic více nežli elegantní postavu oblečenou dle nejposlednější módy. Jiní na na ni nazírají jako na povrchní postavičku užívající si radostí života a líně přecházející z jednoho kabaretu do druhého. Francoise Doltová vykreslila psychologický profil typického dandyho. Další zase zdůrazňují takřka výhradně homosexuální dimenzi některých dandyů typu Oscara Wildea. V některých méně četných charakteristikách se setkáváme s přirovnáním figury dandyho k jakémusi avatárovi střihu Dona Juana, který svojí prázdnotu vyplňoval sbíráním úspěchů u žen. Nutno podotknout, že tyto mnou načrtnuté definice nevyšly z pera Otto Manna.

Continue Reading

Autor: Karlheinz Weißman

Koncept pravicového anarchismu se jeví paradoxním, ne-li přímo jako protimluv, počínaje představou toho, že všechny „pravicové“ politické názory obsahují obzvláštní důraz na princip řádu. Ve skutečnosti k pravicovému anarchismu dochází pouze při zvláštních příležitostech, kdy se doposud skryté příbuzné rysy mezi anarchismem a konzervatismem stanou více zjevnými.

Ernst Jünger popsal toto zvláštní spojení ve své knize Der Weltstaat (1960): „Anarchista ve své nejčistší formě je ten, jehož paměť sahá nejdále: do předhistorických, dokonce až předmýtických časů; a ten, kdo věří, že člověk v té době naplňoval skutečný smysl svého bytí. … V tomto smyslu je anarchista Ur-konzervativec, který vystopovává to zdravé a nemocné ve společnosti až zpět ke kořenům.“ [1] Jünger později nazýval tento typ „pruským“ … nebo „konzervativním anarchistou“ – Anarchou, a odkazoval na svoje vlastní désinvolture (uvolněnost) jako na přitakání s tímto: krajní nezúčastněností, která živí sebe sama a riskuje sebe v hraničních situacích, avšak nachází se pouze v pozorovatelském vztahu k okolnímu světu, kdy mizí veškeré známky skutečného řádu a „organické uspořádání“ ještě není, nebo už není, možné.

Continue Reading