Autor: Milan Nakonečný

Zásadním problémem demokracie je, že příliš mnoho blbců volí příliš mnoho gaunerů. To neznamená opovrhování národem, který má skvělou historii a patří k nejvzdělanějším a nejnadanějším národům světa. Národem, který se dokázal, zůstaneme-li jen u jeho nedávné historie, pozvednout ke slavné legionářské epopeji, jít do zbraně proti nesmírné přesile a bez přátel v září 1938, účastnit se hrdinného boje proti nacismu (naše zahraniční vojsko), který se odhodlal ke statečné manifestaci k výročí republiky v říjnu 1939, který v květnu 1945 hrdinně povstal proti německým okupantům a v srpnu 1968 proti nové okupaci. Český národ, opakovaně zrazovaný svými spojenci i svými vůdci, projevil mnoho odvahy i rozvahy a vůle ke svobodě.

Měl však – a stále má – také dost činorodých tlučhubů, naivků a ňoumů, kteří ochotně a idiotsky poskytují výhodné zaměstnání a blahobyt mnoha obchodníkům s politikou. Existuje řada pověr spojených s pojmem demokracie, zejména že demokracie může být uskutečňována jen v kapitalistickém ekonomickém řádu, že nejvyšší hodnotou demokracie je svoboda, a proto je boj za svobodu také její nejvyšší ctí, a dále, že demokracie je vládou lidu, lidem a pro lid. Nejvyšší hodnotou praktikantů s „demokracií“, tj. vládnoucí oligarchie, je materiální zisk a udržování moci. Války demokratů jsou údajně vedeny ve znamení boje za osvobození národů od jha tyranů. Ve skutečnosti jsou střetáváním mocenských a obchodních zájmů buržoazie, někdy s poněkud paradoxní kontrapozicí demokracie a totalitarismu, když na straně západních demokracií, a tedy boje za svobodu národů, ve druhé světové válce stál sovětský totalitarismus, v mnoha směrech horší než totalitarismus nacistický.

Bylo snad ke cti západních demokracií, že v tomto boji s nacismem (omezíme-li se na Evropu) bylo bezohledně a hanebně zrazeno Polsko, nestoudně vydané Sovětskému svazu stejně jako řada států východní Evropy, a desetitisíce uprchlíků ze sovětské „říše zla“, vydaných Západem bolševikům, aby skončili v gulazích? Bylo snad později ctí pověstné americké demokracie „humanitní bombardování Bělehradu“, které mělo velmi pragmatický mocenský motiv, a bylo snad ctí „demokracie“ české, že hanebně zradila, aniž musela, tedy z odporné služebnosti, svého přítele z nejvěrnějších, Srbsko? Západní demokracie bojují za svobodu a práva „Kosovanů“ (de facto Albánců), ale ignorují práva Kurdů, a s Číňany se jim lépe hovoří o kšeftech než o osvobození vězněných disidentů. Demokracie na papíře a „demokracie“ v praxi. Fenomén tak nápadný, že dal vznik řadě teorií, které se jej pokouší popsat, jako je např. koncept postdemokracie (C. Crouch, 2004), který, kromě jiného, poukazuje na nahrazování parlamentarismu lobbismem mocných organizací, jenž vůli lidu nahrazuje zvůlí těchto organizací. N. Hertzová (česky 2003) nazývá toto stálé propojování demokracie s byznysem „plíživým převratem“ a právem soudí, že korporace přebírají roli politiků, že od 20. století musí demokracie stále ustupovat obchodním zájmům, takže expanze kapitalismu je důležitější než šíření demokracie, a že funkce státu přejímají nadnárodní společnosti a mnozí poslanci se stávají placenými agenty kapitálu – jsou to lidem volení lobbisté. „Jaký smysl má zastupitelská demokracie, ve které politici plní přání korporací, a nikoli svých voličů?“ (Hertzová). Tento bezohledný diktát kapitalismu, jehož všeovládajícím principem je maximalizace zisku, je zastírán různými koncepty, jako např. globalizací, a různými institucemi, jako je např. Evropská unie.

Úryvek z článku Ztráty a nálezy, který vyšel v rámci sborníku Hlavou zeď 2011 (Úvahy nad civilizací a její budoucností). Náš tip: myšlení Stanislava Komárka a Antonína V. Límana.

Anotace

Jaká je budoucnost naší civilizace? Nastává opravdu “konec dějin”? Jaká je budoucnost peněz, mají ještě nějakou hodnotu a smysl? Měly by dokumenty o lidských právech obsahovat “právo na smrt”? Co čeká v Singularitě nás, jednotlivé lidské bytosti? Může být svrchovanost státu zpochybněna pod záminkou boje proti terorismu a za ochranu lidských práv?

Sborník Hlavou zeď 2011 je první pokus představit čtenářům myšlení vybraných českých osobností – zástupců současné vědy, kultury, duchovních, filosofických i jiných směrů. Sborník by měl být určen jak pro čtenáře hledající vědecké poznatky, tak i pro ty, kteří se zajímají o informace z oblasti futurologie a lidské imaginace. Doufáme, že se nám podaří inspirovat a podněcovat k neotřelému myšlení.

Někde v daleké budoucnosti vývoje biotu je možná ukryta i další možnost: Možnost rozštěpení lidské rasy na dvě větve, třeba na větev kyborgickou a na větev dekadentní. Pak je otázkou, která větev přežije kterou.

Zastoupení autoři:
Ivan M. Havel, Jozef Kelemen, Stanislav Komárek, Luboš Kropáček, Antonín V. Líman, Milan Nakonečný, Tomáš Sedláček, Jan Sokol, Jiří Stehlík, Marek Vácha.

Název: Hlavou zeď 2011
Autor: Kolektiv autorů
Editor: Aleš Palán
Formát / stran: brožovaná, 13 × 20 cm, 240 stran
Datum vydání: 2. října 2011
Nakladatelství: Dybbuk
ISBN: 978-80-7438-055-6
EAN: 9788074380556

Knihu je možné zakoupit na stránkách vydavatelství Dybbuk, včetně její elektronické verze (PDF).

Autor: Karel Kaiser

Aktuálně.cz nás nakrmilo srdcervoucí informací o tom, jak rakouští sousedé přestávají věřit demokracii a touží po vůdci. Přes 50 procent Rakušanů údajně chce, aby “o tom, co je pro zemi nejlepší, rozhodovali spíš experti, nikoliv vlády”. Šest procent reprezentativně vybraných respondentů by dokonce uvítalo, kdyby Rakousko řídila armáda. S demokratickou deziluzí jde ruku v ruce xenofobie. Téměř polovina Rakušanů by cizincům zakázala jakékoli politické aktivity. Fakt, že v jedné z nejbohatších zemí Evropy jsou lidé nespokojeni s liberálně-demokratickými poměry, tak má dvojí efekt: potvrzuje, že vítězství liberální demokracie v 90. letech neznamená „konec dějin“ a dokazuje, že ekonomický růst není nutně spojen s bezvýhradnou akceptací otevřené „světové obce“.

Nemyslím, že by hrozilo opakování událostí z let 1936-1938, ani 70% lidí, domnívajících se, že by bylo lepší předat moc armádě a vyhnat cizince z úřednických postů, by nic na aktuálním stavu nezměnilo a nebylo schopno být revoluční masou a změnit aktuální socio-politickou realitu. Problém všech průzkumů, konstantně poukazujících na znechucení Evropanů z demokracie, je ten, že bijí na poplach, ale jejich autoři nejsou schopni domyslet (pravda, ono „domyšlení“ by paradoxně ostře kontrastovalo s politickým zadáním, které v pozadí takových průzkumů stojí) věci do důsledků – polovina obyvatel může vyjadřovat opovržení demokracií, ale chybí jim ukotvení v jasné myšlence, chybí jim nalezení orientace ve zmatečné současnosti a schopnost popsat pojmy době odpovídajícím způsobem. Typickým produktem antisystémové revolty „z vody“ je v Česku Dělnická strana.

Ohlasy, volající po omezování práv cizinců a vládách tvrdé ruky nám ukazují jedno: ve společnosti probíhají zásadní změny a systém vstupuje (celoevropsky) do fáze transformace, jejíž výsledná podoba je stále nejistá.

Zrušení práv „cizinců“, nacionalistická rétorika, stejně jako předání moci do rukou „osvíceného diktátora“ pochopitelně ničemu nepomohou. Mnozí „revolucionáři“ dneška, kteří možná správně upozorňují na limity a bezvýslednost demoliberálního systému, tak činí pomocí pojmů, které zcela neodpovídají politické realitě současnosti. Výsledkem je potom preference zcela antagonistických pólů ve vztahu k fenoménům, které jsou kritizovány a vylévání vaničky i s dítětem.

Reakcí na uzurpaci moci centralistickým Bruselem je volání po návratu „národních států“ a koncertu velmocí, absenci jakýchkoli duchovních hodnot západní společnosti je potom podle mnohých nutno překonat návratem a bezvýhradnou loajalitou k „Bohu“, včetně akceptace morální okázalostí motivovaných deforem typu plošného zákazu potratů, euthanasie a nejlépe zavedením povinného katechismu ve školách. Řešení problémů vzájemného etnického soužití (jejichž kořen je hlubší a nelze redukovat na frázi o „útoku islámu na západní hodnoty“) má spočívat na obligátním „xxx ven!“, ale nikdo už neví, co by se mělo dít dál. Ve výsledku tento postoj říká, že by demokracie jako úpadková forma vládnutí měla být nahrazena systémem lepším, autoritativnějším.

To je ovšem omyl. Diktatura nemůže být trvalým smysluplným řešením, pouze nutným vyústěním krize přerodu. Hlavní problém není v nedokonalosti demokracie, ale v jejím současném obsahu. Negativní jevy, které současné pojetí demokracie (která je ve skutečnosti globální moralizátorskou oligarchií) charakterizují, se stávají terčem napadání principu demokracie jako takové a posilují mylný předpoklad, že řešením je její omezení. Naopak, skutečná demokracie je právě dnes neustále omezována.

Demokracie není synonymem liberální demokracie, která je pouze účelovým mocenským konstruktem současných globálních elit. Necharakterizuje-ji společenská smlouva, ale především fakt, že suverénem zůstává národ. Demokracie nevznikla s Francouzskou revolucí v roce 1789, ale svou tradici zakládá od řeckých polis a starých germánských „svobod“.

Stále větší vzdalování politiky od občana, jako nositele konstitutivního hlasu, redukce politična na čistě morální (demokracie redukovaná na “dodržování lidských práv” – která jsou v zájmu západní ideologie paradoxně porušována) a ekonomické (demokracie, jako svobodné vyjádření “přirozené” tržní mentality), absence národního plebiscitu, korupce, technokratizace, devalvace pojmů “pravice” a “levice”, stejnost programů politických stran (téměř všechny například podporují “rozumnou hospodářskou politiku”, “boj s kriminalitou”, “boj s extremismem” – existují snad nějaké strany, které otevřeně podporují zločinnost, nerozumnou ekonomickou politiku a řešení motivovaná politickým extremismem, ke kterému se samy hlásí?) – to je vizitka současné demokracie, údajného bezstarostného věku, stavu, který měl uvést nadcházející konec dějin.

V situaci, kdy jsme každý den přesvědčováni o unikátnosti doby a systému, ve kterém žijeme a přitom realita skýtá  překvapivá zjištění – třeba že existují názory, za které je možné trestat, že existují “kacířské myšlenky”, intelektuální policie, ve chvíli, kdy je na Západě demokracie a svoboda ducha systematicky potlačována, zatímco je vyvážena autokratickým společnostem Třetího světa, které o ni bez použití násilií a podplácení nestojí, není překvapivé, že stále více obyvatel Evropy a Západu jako celku touží po vůdci a diktatuře. Cesta je to ovšem nebezpečná. Hrozba opakování dějin zde stále je. Vina ovšem není na straně “kacířského myšlení” těch, kteří odmítají oslavovat současnost jako konec dějin, ale těch, kteří demokracii vykradli její pozitivní obsah. Pokud se nám nepodaří demokracii vrátit kvalitativní náplň, není vyloučeno, že příchod “vůdců” je jen otázkou času.

Autor: Robert de Herte

Mnoho nešťastných duší si v dnešní době stěžuje, že se ze světa vytratila „veškerá morálka“. Velmi zajímavé. Žádná morálka? Ale vždyť je jí svět zaplaven více než kdy jindy! Morálka na nás útočí každým dnem. Nicméně to není vždy ta samá. Je pravdou, že mnoho z našich současníků si myslí, že jsou od jakýchkoliv morálních pravidel osvobozeni. I jejich samotní kritici se braní tomu, že by jim morálku „kázali“. Vyjadřují se tak, aby nikdo nemohl mít pochyb o tom, že jejich rozhodnutí morálkou ovlivněná nejsou. Namísto termínu „morálka,“ který má jisté náboženské konotace, jež mnozí považují za zastaralé, se dává přednost termínu „etika,“ který se jeví jako vhodnější pro sekulární společnost, jako kdyby etymologický význam obou slov nebyl stejný (mores a ethos) a jako kdyby etika nemohla mít jiný než individuální dopad.

Nelze tedy mít pochyb o tom, že se tradiční morálka vytrácí. Ale jiná ji nahrazuje. Starověká morálka nakazovala jedincům určitá pravidla chování: celé společnosti se vedlo lépe, jestliže se její členové chovali lépe. Nová morálka by chtěla moralizovat společnost samotnou, bez toho aniž by ukládala povinnosti jedincům. Starověká morálka lidem říkala, co by měli konat, ta nová popisuje, čím by se měla společnost stát. Již to více nejsou jedinci, kteří by se měli chovat správným způsobem, ale je to společnost, která by se měla stát „spravedlivější“. To co starověká morálka ustanovila jako dobré, ustanovuje ta nová jako spravedlivé. Dobré spočívalo na etice ctností, to spravedlivé spočívá na koncepci „spravedlnosti“, která je však sama zatížena značnou dávkou morálky. I když tak moderní společnosti předstírají, že jsou „neutrální“ co se týče volby hodnot, jsou ve skutečnosti stoupenci morálky nové. Dalo by se říci, že jsou ultra-permisivní i hyper-morální zároveň.

Jádro věci je v tom, co Max Weber nazval mentalitou „mělo-by-být“. Antika žila v jednotě s Bytím, vzniknuvší Moderna se však přihlásila k tomu, co by mělo-být. Jednoduše řečeno: svět by se měl stát jiným, než čím byl až dosud. Měl by být přeměněn tak, aby se stal „více spravedlivým“. Měl by být přebudován na bázi staré víry nebo moderního rozumu. Spravedlnost a právo již neurčují jen to, co jednotlivce dělá rovnými, ale také to, že by rovnými být měli. Celá společnost je tak viděna pod drobnohledem toho, co by mělo být, nehledíce nijak na skutečný stav věcí a naší existence.

Co je základem mentality „mělo-by-být“, je odmítnutí světa takového, jaký je. Jistým způsobem je to vyřknutí „ne“ životu. „Mundus est immundus“, tvrdil svatý Augustýn. Je jej tedy potřeba přetvořit, napravit, tak, jak říkají jedni, abychom naplnili boží přikázání, nebo tak, jak tvrdí druzí, abychom naplnili dějinnou nezbytnost. Tato vůle k (pře)stavbě světa, nebo také k jeho „nápravě“ (tikkun), vychází z Bible, která nám tvrdí, že svět je nedokonalý, že je postiženým, nižším stavem bytí. Celá ideologie pokroku, celý osvícenský utopismus to samé představuje ve světské podobě: i když v sekulárním hábitu (blahobyt nahrazuje spásu, nebe předává místo budoucnosti), jedná se zde pořád o tu starou dobrou mesianistickou a chiliastickou víru v dějiny, které kráčí ke svému konci (pohyb, který vede k potlačení sama sebe). „Pokrokem“ je nazýváno to průběžné zlepšování světa, které má po kousíčcích vyústit v lepší zítřky. „Nahraďte křesťanskou spásu vírou v pokrok“, řekl Pierre Legendre, „a dostanete obchodní krédo západního universalismu“.

Křesťanská víra je synonymem pro touhu postavit „opravdové universální společenství“ (Pierre Manent), aneb respublicu christianu. Osvícenští filozofové nás naopak ujišťovali o tom, že lidé si zajistí svou spásu, a dospějí k vybudování dokonalé společnosti, nebo přinejmenším společnosti konečné, „finální“, skrze důvěru ve vlastní schopnosti, a ne skrze poslušnost božím přikázáním. Nicméně i představa dějinného pohybu vede stejným směrem jako náboženství, o němž si osvícenci myslili, že jej odvrhli, ale které pouze přetvořili, aniž by si uvědomili, že jej tím udělali intenzivnějším než kdy dříve. Jak se, mezi mnohými jinými počínaje Karlem Löwithem, vyjádřil John Gray, osvícenci znovu-vybudovali takovou víru, která dějiny chápe jako epos o lidské spáse. Gray ukázal, že se tato víra stejně dobře nachází ve stalinském komunismu, jako v americkém neokonservatismu, který věří, že můžeme dospět k dokonalé společnosti tím, že „dáme volný průchod tržní magii“ : „Navzdory svému tvrzení o vědeckém opodstatnění, má neoliberalismus kořeny v teleologickém pojetí dějin, jakožto procesu, který směřuje k předem danému konci, a v tom, stejně jako v jiných ohledech, je velmi podobný marxismu“ (Black Mass. Apocalyptic Religion and the Death of Utopia, Allen Lane, London 2007 – anglický název díla uveden v originálu, pozn. překl.).

Ideologie lidských práv, založená na právech subjektivních, jejichž majiteli by měli být lidé od narození, a jež se stala náboženstvím naší doby, je především doktrínou morální. Její hlavní charakteristikou, píše Marcel Gauchet, je, že

„se ustanovila jako základní kámen toho, dle čeho v našem světě rozlišujeme právoplatné od neprávoplatného, tak, že se stala zároveň klíčem k nahlížení na svět a programem pro kolektivní jednání [...] Ideologie lidských práv nahlíží na svět dle toho co by mělo být [...] Jedinou nepříjemností tohoto imperialismu mělo-by-být je, že si nedokáže vysvětlit, jak je možné, že mu v cestě stojí nějaké překážky, na které přeci odpovídá silou nezbytnosti, z pohledu kolektivního blahobytu. To jediné co o nich může říct je, že by neměly existovat. K jakému užitku by byly? Odchylka od normy je odvržena do tenat zla, jako zlovůle, která se vymyká veškerému chápání. Ideologie lidských práv se jinými slovy projevuje jako morální invaze, moralismus tím více nezastavitelný, jelikož na svou stranu povolává ty nejniternější city“ („De la critique à l’autocritique”, v Le Débat, květen-červen 2008, s. 159).

Nový morální řád je tím, co Philippe Muray nazval říší dobra. Ono dobro není ničím jiným, nežli dobrem odvozeným z prvenství spravedlivého, konečným dobrem „touhy po spravedlnosti“. Toto dobro dnes upadlo do nového moralismu – „moralističnosti“, jak by řekl Nietzsche. Stejným způsobem je popřeno, že by zlo mohlo být niterní součástí lidské podstaty, a jeho absolutní forma je zároveň stavěna jako zapírání dobra lidských práv.

Pravice často vnímá politiku z ryze etického pohledu, levice má naopak vizi morální. Na jedné straně nám stojí ‘Excalibur’, na druhé straně ‘Blahoslavenství’. Dva odlišně světy odlišných hodnot, ale jeden i druhý jsou stejným způsobem ne-politické (nechápou podstatu politična). Dnes převládá vize morální. V konečném důsledku to tedy může být právě ta společnost, kterou mnozí považují za morálky zbavenou, která může být nositelkou morálky odlišného řádu, onoho všudypřítomného moralismu, který šíří své věrné, své misionáře i své spravedlivé ligy. Nezbývá, než chtít prostopášnost.

Článek vyšel jako úvodník k 130. číslu revue Eléments, z francouzského originálu přeložil Stanislav Máselník.

Autor: Radim Lhoták

Přirozenou potřebou rozumného člověka je řád, vědomí o řádu a řádný život. Řád lidem dává vědomí příslušnosti k celku, identitu, měřítko dobra a zla i pocit bezpečí. Bez řádu není pořádek. Pořádek je důsledek řádu. Již z etymologie samotného slova pořádek vyjadřujícího „stav po-řádu“ vyplývá cíl, jímž se hledá rovnováha ve všech úrovních lidského bytí, jednota v mnohosti, harmonie znějící souladem všech hlasů v kontrapunktu názorů, které se řídí zákonitostmi přijatého řádu. Řád je pořádek uskutečněný skrze sama sebe, a není třeba velkého vnějšího násilí k tomu, aby byl udržován. Opakem řádu je neřád. Moderní doba si pro ne-řádné chování lidí našla výraz anarchie.

Za řádné byly považovány vždy takové systémy soužití a spolupráce, jež slovo řád obsahovaly v samotném názvu: Obecní řád, aristokratický řád, stavovský řád, cechovní řád, patriarchální řád, vojenský řád, duchovní řád. Neřádným opakem jsou takové sklony v myšlení a jednání lidí, které řád narušují. Patří sem revoluční destruktivismus, rovnostářský kolektivismus, feministický anarchismus, názorový pluralismus, genderový multikulturalismus, potírání identity, rasy, pohlaví, vyznání i vládnoucího přesvědčení, jinými slovy vše, co bourá pospolitní pořádky, rozvrací vzájemné porozumění a nic nového nebuduje.

Naši předkové dobře chápali, že svět má tutéž podobu, ať je nahlížen z libovolné výše pohledu, shora nebo zdola. Stát, kraj, obec, spolek, rodina, vše má svoji hlavu a patu. Co je dobré pro stát, je dobré i pro rodinu, a naopak. Helénská filosofie šla ještě dál, viděla stejnost celkového ustrojení samotného člověka s organizací společnosti. Duše je pro člověka totéž, co stát pro lidskou pospolitost, vůdčí úloha rozumu má stejný účel pro dobro a štěstí lidské bytosti, jako úloha vládců pro dobro obce a celého státu. Ve všech úrovních lidské existence mají být proto vládcové vybíráni podle nejlepšího lidského ustrojení a schopnosti vládnout, podle jejich vzdělání, síly, vědění a mravní ušlechtilosti. Veškeré právo a zákony potom mají za úkol podpořit ty, kdož vládnou a mají odpovědnost za stav společnosti. Právo a zákony mají podporovat řád, jehož spravedlivá funkce je vážena od hlavy, pokud řád je sám o sobě spravedlivý. Nikdy od paty a názoru spodiny.

Řád a spravedlnost jsou jedno a totéž, pokud kultura společnosti vyrůstá z kořenů objektivní tradice a vyžaduje jednání v souladu s přírodou. Není kultury, která by dokázala přetrvat staletí lidských generací a neměla přitom správné pojetí spravedlnosti. Jen způsoby jejího prosazování mohou být odlišné, někdy i nespravedlivé podle míry soucitu, jaký společnost má ke svým zločincům. Spravedlnost je stejná v jednotlivci jako v celém státě. Není-li jasno, co je spravedlnost v životě jednotlivce, snáze ji snad postřehneme ve státě, právě jako snáze přečteme stejný text, je-li jednou napsán malým nebo velkým písmem. Aby ve státě byl možný trvale pospolitý život, musí se všichni členové společnosti podrobit nějakému omezení své vůle po libovolném, svobodném, bezuzdném jednání, zachovávat jistý řád. Totéž platí pro rodinu i jednotlivce v jeho vztahu sama k sobě.

Moderní společnost však, jakoby ztratila povědomí o jednotě v mnohosti, nahlíží na lidské individuum izolovaně, bez smysluplného podílu jeho existence v celku. Pro člověka žádá individuální práva a svobodu, od státu potom povinnost dohlížet na jednání jednotlivců, vymýšlet nekonečný soubor příkazů a zákazů, jakoby jedinec nebyl ničím spolehlivým a schopným dobře jednat, jakoby vůbec nebyl hoden úcty a respektu řádného člověka. A vskutku, lidská žádost zbavená vlády rozumu a omezující moci morálního příkazu podléhá anarchii. Anarchie panuje v rodině, ve škole i na všech úrovních sociálních vazeb ve společnosti. Stát tomu všemu vládne silou totalitní byrokracie bez účasti občanů na jeho absolutní moci. Zákonodárné sbory vymýšlejí zákon za zákonem, aby přinutily občany dbát pravidel udržitelného chování ve veřejném zájmu, když jejich neřádný způsob života nezná pojem obecného dobra ani výchovu k lidským povinnostem a ctnostem. Výsledkem takového procesu je elitářství, kupecká morálka, protekcionismus a temná vláda oligarchie.

Hlavní funkcí společenského řádu je výchova lidí k dobrosti a spravedlivému jednání, jinými slovy k mravnosti. Tam, kde panuje anarchie, rozvolňuje se morální vědomí lidí natolik, že společnost se stává dezorientovaným stádem vzájemně odcizených kusů, jimž stát klade stále tvrdší překážky výběhu a určuje stále omezenější příděly pastvy. Skutečným zárodkem spravedlivého státu je tradiční rodina. Nelze si představit pořádný stát bez řádné rodiny. Nelze si představit rodinu bez řádných rodičů a stejného hierarchického řádu, jaký panuje ve státě či v obci. Pouze řád a zákony podporující otce jako hlavu rodiny mohou být tím prostředím výchovy dětí pro důstojný a šťastný život lidí v pravdě a spravedlnosti. Pouze výchova mužů k odpovědnému otcovství může přivést na svět novou generaci řádných synů a spravedlivých vládců ve státě.

Je těžko pochopitelné, co vede současné státy k rozsívání anarchie v základních strukturách lidské společnosti, co je smyslem rozbíjení tradičního řádu v rodině, násilných intervencí do výchovného procesu a soukromí občanů, antidiskriminačních tlaků, jejichž důsledkem může být pouze ustrnutí progresivních sil ve státě a nová, mnohem zrůdnější, nespravedlnost, podpory nepřirozených úchylek sexuálních či etnických, potírání většinových vrstev nesoucích poslední zbytky národní kultury ve státě ve prospěch nepřizpůsobivých menšin. Pokud jediným cílem je přivést moderní stát k totalitní nadvládě nad lidmi jejich represivním zotročováním, potlačováním vnitřní soudržnosti jako zdroje možného odporu, ničením identity, morálky i sebevědomí, rozkladnou atomizací, psychologickou manipulací, rozmnožováním individualistické zmatenosti a vytvářením naprosté závislosti jedince na státu, potom Bůh s námi.

Anarchie a řád, dvě stránky lidské přirozenosti, jako tělo a duše. Tělo člověka vleče svými žádostmi do hlubin požitkářství, sobectví a samoty, duše mu dává smysl života a světlo poznání, že šťasten může být pouze ten, kdo uměřeností fyzických potřeb nalezl harmonii v celku společenském i přírodním. Zdálo by se, že tělo je dnešní občan, duší národa je stát. Omyl! Tatáž anarchie jako v rodině panuje i v parlamentu. Stejné nízké impulsy hýbou zákonodárci a slepují chaotickou síť zákonů obepínající občany. Tytéž neřádné žádosti a nenasytnost pudí poslance prosadit vlastní tělo do čela státu, okázale plodit nesmyslné normy občanského spolu-nažívání podle toho, kde se zrovna něco pohne na jedné straně k nelibosti strany druhé, a užívat si požitku vlastní důležitosti i odměny za populistická dobro-zdání. Za jásavého bučení hovězích anarchistek/stů se ze státu stává klec pro divá zvířata. To je konec národa, rasy i civilizace bílého heterogenního muže.

Autor: Radim Lhoták

Jsme svědky věčných tahanic o politickou moc. Garnitury stranických zástupců se beze smyslu dohadují o tom, na kterou stranu se přikloní, aniž by věděly, o jakou stranu vlastně jde. Mluví jednou o straně pravé, jednou o straně levé, chápou se otěží podle přirozenosti praváků nebo leváků, zatímco kůň, jímž vládnou, je vysloužilá herka klopýtající po neobdělávaném úhoru a je mu úplně jedno, kterou rukou ho kočírují. To ovšem našim politikům vůbec nevadí. Herkou zde rozumím politický systém současných „demokratických států“, neobdělávaným úhorem jejich občany.

Politeia je řecký výraz pro ústavní pořádek ideální obce (Platón). Podle Aristotela je politeia politickým kompromisem mezi zájmy bohatých a chudých, mezi oligarchií a demokracií, jednoduše řešeno, jde o střední cestu přinášející vládu těch, kdo se nestarají o přepych a netrpí zatrpklostí bezmocné lůzy. Současná parlamentní demokracie má být tímto prakticky nejlepším řešením státotvorné moci, nikoliv ideálním nýbrž pragmatickým, politeiou zajišťující dosažitelnou spravedlnost pro všechny. Z podstaty takového politického systému vyplývá, že by měl být nejblíže zájmům středních vrstev. Leč těmto vrstvám je lhostejné, zda jeho vláda je levá nebo pravá, konzervativní nebo liberální, střední vrstvy jsou činorodé a ve smyslu orientace státní moci apolitické. Nemají o politiku zájem. Pod pojmem politika chápou spory ideologické, jimiž se řeší, které z vrstev chudých či bohatých má být dáno více sluchu, přičemž na střed se blahosklonně kašle. O korytářství vládních úředníků ani nemluvě. Střední vrstva je, a pro moderní státy vždy byla, příslovečnou dojnou krávou, která musí oddřít pády a vzestupy oligarchů i nedostatečnost chudiny, v systému přerozdělování směřujícího vždy od střední vrstvy k někomu jinému. Ona je terčem daňového vydírání a bezohlednosti státu ke všem, kteří se dokáží o sebe postarat a mají zdravé sebevědomí i hrdost.

Mluvíme-li o spravedlnosti, máme na mysli především problém etický. Etika definuje pojem obecného dobra a lidských ctností, jimiž se o toto dobro zasluhujeme. Politický systém bez etiky je prázdná skořápka bez obsahu, v důsledku nástroj sobeckých a bezohledných sklonů mocných. Z kterých úst politiků však dnes zaznívá nějaký smysluplný názor na morálku? Který politik se zřetelně profiluje nějakým morálním přesvědčením a podle něho také jedná? Občas zaslechneme něco o morálním kodexu, jímž se ospravedlňuje ta či ona politická orientace. O jaký kodex běží? Na straně konzervativců možná o transcendentální či božský řád světa, na straně liberálů možná o totální nadřazenost rozumu. V obou případech ovšem jde o metafyzické maximy, o autority, které nemají nic společného s poznatelnou realitou, s člověkem jako takovým, s námi lidmi, kteří jsme nakonec středem i účelem všeho konání. V etice vždy jde o to rozpoznat dobro od zla. Kde je ale pravda takového poznání v dnešní postmoderní době, která samotný pojem pravdy relativizuje jako subjektivní a partikulární vidění jednotlivců či skupin? Jak lze mluvit o spravedlnosti, když o dobro a zlo platné pro všechny se nikdo nestará?

Z dnešního filozofického hlediska se zdá být již zřejmé, že dobro a zlo nemá objektivní odraz ani v transcendentálním světě idejí, ani v bohu ani v lidském rozumu. Jedná se o pojmy subjektivně lidské a tak jako všechny lidské pojmy a hodnoty má i dobro a zlo své účelové vyjádření. Zmíněný účel ovšem není nic stálého a s vývojem lidské společnosti se mění. Ve starověku lidé považovali jako zlé a dobré jiné věci než dnes. Příroda a svět existují mimo dobro a zlo a je pouze na nás lidech, jak si své věci uspořádáme a čemu dáme příslušné označení, toto je dobré, toto zlé. Jasně, dobré je to, co nám prospívá, zlé je to, co nám škodí. Ale co nám vlastně prospívá a co škodí? O tom je třeba mít nějaké vědění opřené o filozofii lidského směřování. Morálka navíc není pouze vědění o dobru a zlu. Morálka je záležitost srdce, horoucího zanícení pro společnou věc, pevnost a ochota za tu společnou věc bojovat, obětovat se pro ni. Jinými slovy bez zájmu a ustavičného úsilí o nahlédnutí věcí obecně prospěšných není žádného vědění o morálce. Stejně tak bez společenství a vědomí příslušnosti každého z nás k tomuto společenství žádná morálka neexistuje, protože bez takového společenství neexistuje ani směřování, ani cíl, který by naši morální sílu vyžadoval.

Z uvedených tezí vyplývá, že současný svět plný odcizených individualistů je ve své podstatě amorální, jednoduše žádnou morálku nemá. Jediné, co je ještě ochoten s bídou respektovat, jsou triviální zásady spolunažívání, jako nezabiješ, neznásilníš, nepokradeš a podobně. Dál jeho „morální kodex“ nesahá. Ve zbytku svého vědomí má už jen kupecké počty a kupeckou hierarchii hodnot. A jelikož nikdo dneska pořádně neví, co je pro tu naši globální vesnici prospěšné a co ne, neexistuje také žádný morální kodex, o který by se dalo opřít při jakémkoliv ospravedlňování reálné politické moci. Mluvíme sice o křesťanské civilizaci, ale ta naše vyčpělá křesťanská morálka, jíž jsme spíše prolezlí ve svém podvědomí, než bychom jí věřili, pouze ničí naši schopnost pochopit pravdu o nás samých a najít cestu k reálným možnostem.

Podle mého názoru nelze ani v budoucnosti očekávat, že by ještě nějaký všelidský etický kodex někdo sestavil. Ten se bude konstituovat různě se vznikajícími komunitami a skupinami, pokud lidstvo k takovým společenstvím vůbec najde cestu. Teprve život a praxe nových reálných společenství sdružujících jedince s bytostným zájmem o celek bude moci ukázat, jaká morálka je ještě lidem tím nejpřijatelnějším vzorem pro jejich politické uspořádání, jaká má být politeia jejich obcí. Taková společenství zřejmě žádné moderní státy nebudou potřebovat. Taková společenství budou moci vzniknout, pokud současný stát přestane rozbíjet rodinu a zasahovat do jejích vnitřních poměrů, pokud feminizovaná justice a pokrytecké humanitární spolky přestanou štvát děti proti rodičům, ženy proti mužům, pokud státní moc ponechá svobodný prostor pro nezávislou existenci patriarchální rodové pospolitosti, která jediná může tvořit kulturně svébytnou společenskou jednotku opřenou o tradiční hodnoty lidské vzájemnosti. Možná to bude cesta bolestná, možná klopotná, možná skončíme dřív v záhubě, nevím. Ale řekněme si na rovinu, o co se to tady vlastně ti pánové Topolánkové a Paroubkové tahají? O vetchou a sepranou onuci? Proč si prostě nesednou do parlamentu a nesnaží se nám co nejméně překážet na naší osiřelé cestě k životu a hledání vlastní identity?

Autor: Radim Lhoták

Zjistili jsme, že ve všech hlavních morálních soudech dospěla Evropa k jednomyslnosti, počítaje v to i země, kde vládne evropský vliv: v Evropě se zjevně ví to, o čem se Sókratés domníval, že neví, o čem onen slavný had kdysi přislíbil učit – dnes se „ví“, co je dobro a zlo. Pak ovšem musí znít tvrdě a špatně doléhat k sluchu, když stále znovu trváme na jednom: co se tu domnívá, že ví, co tu svou chválou a hanou velebí samo sebe, je instinkt stádního zvířete jménem člověk.

Slovy Friedricha Nietzsche uvádím na zřetel nás Evropany, naši prostoduchou víru, že to, co bylo nastoleno jako vrchol evropského duchovního vývoje, je oprávněno nazývat se „demokratickou vymožeností“, naši parlamentní demokracii, v níž sociální moralisté, křesťané a liberální nemehla svádějí boj o rouna strachem opelichaných ovcí a ze svých morálně zatuchlých kabinetů se předhánějí, kdo nalezne nejpřijatelnější způsob, jak z nás ostříhat poslední zbytky hřejivé vlny, již tak dost ochablé nedostatkem potravy k posilnění naší zmužilosti. Nedivme se, že je s námi zacházeno jako s lůzou. Poslední, čím se ještě projevuje naše lidskost a pronikavá vůle, je umění nadávat. Nadáváme na politiky, na elitu, na intelektuály, na kantory, nadáváme jeden na druhého, nadáváme do větru internetové změti pomluv a hloupostí, jako kdyby vše, čím se umenšuje naše naděje na důstojný život, se nás vůbec netýkalo.

Jakže, máme být plotem obehnanou školkou zakrslých polodřevin těm, kdo nám vládnou? A kdo nám vládne? Státní mašinérie? Ten paskvil byrokratické organizace lidí, který má zajišťovat společenský pokrok, sociální jistoty, naši obranu, náš chomout rovných práv a povinností? Nebo naše slavná a všemi užvatlanými jazyky skloňovaná elita, ona špičková oligarchie, která zachází se světem jako s virtuálním modelem počítačové hry, zatímco přisypává žetony investovaných miliard na to či ono konto technologické magie, hry na Pána stvořitele, dobyvatele vesmíru, na válečné pletky s tou kterou národní či náboženskou posedlostí po odumírajícím, profánním ideálu lidské převahy nad hmotou? Je tomu dost rozumět? Máme všichni na mysli tu stejnou elitu, která míchá karty vrtkavé Fortuny na poli světodějného kolbiště tržní ekonomiky jenom proto, aby neumřela nudou?

Ach, vy slabí, pokoření, osamělí, cetkami ověnčení, vy zevlouni překrmení zbytky od večeře Páně, vy toulavé a vyšeptalými zvonci jedinečnosti opásané kusy stáda, snad máte naději, že nějaká vyšší síla či nějaká vesmírná konspirace vyvolených vám určí smysluplný úděl, vyústění vašich přízemních tužeb ve spravedlivý řád bez vašeho přičinění, bez vaší vlastní vůle k moci? Není pochyb, nic ze žírných statků, které plodí potravu, nic ze zdrojů země, jež přinášejí růst a prosperitu, vám dnes nepatří. Vše jste nechali propadnout hrabivosti kupců, z nichž se stali zlatem vyšňořené panské figurky globalizace, kumulace kapitálu, rokujících loutek za železným plotem, v oné komedii del arte, kde z ligy mocných upachtění a poblouznění vědci v nedostatku vědění snad tropí si žerty. O jaké moci to mluvíte? O jakých piklech skrytých v hlubinách pavoučí sítě a zchytralého švindlu se vám zdá? Jak se mohlo stát, že jste se do té sítě lapili jako mouchy hledící na svět skrze labyrint složených očí a nesourodých vjemů? Není toto onen svět řízený vyšším principem všemohoucího Boha a věčné blbosti?

Hle, ve jménu ducha, rozumu a dělby práce zrodil se člověk, aby z divokých hvozdů vytvořil zahradu, místo svého tvoření, rozjímání, lásky a odpočinku. Veškeré bohatství oligarchů vykvetlo z vašeho umu, na vašem úsilí a přičinlivosti stojí a padá dodnes. Kdo z vás učinil disponibilní zdroje? Kdo vás přirovnal k hromadě surového železa? Kdo vás nutí chovat se jako položky zásoby? Jako tažný dobytek ustájený v intenzivním chovu moderních států? Co vám brání spolčit se navzdory těmto státům, které jsou jediným nástrojem reálné moci těch, jimž starost o vaše štěstí a blahobyt dosud neleží na srdci? Co vám brání odkázat tyto státy do mezí vaší vlastní delegované pravomoci a postavit se čelem proti skutečným vykořisťovatelům vaší práce? Je vaší vlastní věcí neprodávat se lacino. Pouze lidé poddaní cizí vůli, ovládaní vlastní slabostí mluví o jediném dobru a zlu pro všechny. Morálka lidí svobodných nemoralizuje, nesoudí ani nereptá, ale hoří pro společnou věc. Dejte oligarchům na vědomí, že nemohou rozhodovat o vašem využití bez vás, že nemohou disponovat s vašimi lidskými možnostmi bez toho, aby sami pro vás zajistili důstojné životní podmínky a životní prostředí z prostředků, které vy pro ně vytváříte. Učiňte je odpovědnými za tento svět. Staňte se jejich hrdými partnery a ne sluhy naplněnými nenávistí. K tomu se však musíte spojit ve společném zájmu, množstvím v pospolitosti vytvořit protipól jejich nadřazenosti. Nebo jste tak líní, tak podezřívaví, tak závistiví, tak lhostejní, tak umenšení, že nejste schopni se ani chopit stejného konce provazu s vlastním bratrem?

Život je přece to, o co nám jde, náš vlastní život, svoboda a sebevědomí, hrdost a vědomí síly. Je opravdu nutné děsit se každé snahy, každé ideje podložené silou ducha i vznešenosti, s níž bychom se měli stát skutečnou součástí celku, ztotožnit se ve společné vůli i víře, podrobit se společné věci a třeba i vůdčí roli těch, jimž není cizí myšlenka vzájemnosti, smyslu této vzájemnosti a cesty, která má ve svém směrníku řád, duchovní pospolitost, boj za osvobození člověka skrze jednotu a oběť ve prospěch celku? Být někým znamená nebýt sám v sobě, uzavřený v soukromé, zženštilé a individualistické přízemnosti. Být někým znamená vědět, kam patřím, pro jaký nadindividuální cíl hoří mé srdce, na jaký oltář kultury a vpravdě pohanské mužnosti zapaluji své oběti, o jaký kmen mi běží, aby sílil a v rozkošatělém větvoví vzpínajícím se ke klenbě universa vydával své plody. Je opravdu nutné tlachat o nezávislosti, o svobodě jednotlivců bez moci zapřažených do sítí tržních mechanismů postrádajících ducha, lidskost i vědomí, o právu člověka na sebeurčení bez společného smyslu, pravdy a vědění, bez kultů vyššího řádu, jimiž jsme určeni ke společnému údělu, a přitom osočovat, snižovat každý obrodný hlas mluvící o jednotě, harmonii či přirozené hierarchii jako útok fašismu či totalitarismu? Je opravdu nutné umírat?

Autor: Radim Lhoták

Kdo říká, že parlamentní demokracie moderních států je nejlepší zřízení, jaké kdy lidstvo vymyslelo? Kdo může s otevřenýma očima tvrdit, že tyto státy jsou demokratické? Co přinesly lidem moderní státy dobrého? Za dobu jejich existence lidstvo prožilo největší hrůzy, nejděsivější genocidu, nejstrašnější války v celých lidských dějinách. Po dobu jejich existence nevydržela politická mapa světa ve stálém rozdělení ani souvislých padesát let. Moderní demokratické státy porodily imperialismus, nacismus, fašismus, komunismus, feminismus, stalinismus, dvě světové války a terorismus jako fenomén poslední doby.

Vyžaduje značnou dávku slepoty na to, aby člověk vnímal politický systém současných států jako demokratický. Demokracie existovala ve starověkých dějinách helénských společenství. Ideálním politickým útvarem pro demokracii byla obec čítající přibližně pět tisíc členů. Ta byla rozdělena na 12 fyl, z nichž volení zástupci lidu rotovali měsíc co měsíc ve vedení obce. Tyto zástupce mohlo s okamžitou platností odvolat lidové shromáždění. Helénská doba má však s demokracií a s demokratickou ústavou ty nejhorší zkušenosti. Volení zástupci lidu měli vždy snahu pojistit si svůj vliv a moc úplatkářstvím, protekcionismem, populismem, postupně hledali křivé důvody pro setrvání ve svých postech na dobu delší, než určovala ústava, a pomocí násilných aktů zastrašování či manipulace s voliči nakonec uchvátili totalitní vládu. Platón bez zaváhání píše: Každá demokracie nutně skončí tyranidou.

Naše parlamentní demokracie má ovšem slova „vláda lidu“ pouze v názvu. Ve skutečnosti se nejedná o demokracii, nýbrž jejím smyslem má být aristokracie, tedy vláda „nejlepších“, výkvět společnosti vybraný demokratickou volbou. Při letmém pohledu na současnou politickou scénu však musí každý rozpoznat, že občan jako volič moderního státu nevybírá známé a vynikající osobnosti ze svých vlastních řad, nýbrž volí samozvance politických stran, o jejichž postupu a morálních schopnostech nemá nejmenší potuchy. Následně je zhusta nucen dívat se na stále tytéž zdiskreditované tváře bojující o moc bez možnosti na tom něco změnit. Rezignuje tak i na své volební právo a uzavírá se do ulity soukromého odcizení a lhostejnosti. Navíc politické garnitury národního státu podléhají stále více vlivu a diktátu oligarchů v pozadí, kteří určují ekonomické chování a prosperitu naší globální vesničky. Výsledkem proto není aristokracie, ale temná oligarchie bez jasného vyjádření zájmů a cílů, jaké tito skuteční vládci světa mají. O nějaké demokracii nelze ani mluvit.

Mnohem významněji, než otázka demokratické volby, předurčují ovšem moderní „demokratické státy“ skutečnosti, které souvisí s příčinou a záměrem jejich existence. Současné národní státy nevznikly přirozeným vývojem. Moderní státy s jejich parlamentními systémy, zákonodárnými sbory a silovými institucemi byly „instalovány rozumem.“ U jejich zrodu stála ideologie „osvícených“ filozofů, konstruktivistických právníků a ekonomů. Rozum, věda a účelové přesvědčení byly těmi hybnými silami, které se povznesly nad staletí lidské zkušenosti, nad paměť lidí a veškeré tradice, jimiž se dosud řídil běh věcí.

Ať se to komu líbí nebo ne, rozum pozdvihl nad národy světa vlajku pokroku a ve jménu individuální svobody, práva národů na identitu a nové ideální společnosti vykonstruoval státní útvary do podoby materialisticky odlidštěných celků, nahradil lidskou vzájemnost křesťanskou sociální etikou založenou na přerozdělování, nastolil teror zákonů a diktát veřejného pořádku, udělal z lidí mechanické ovce pokládající svůj život i lidství na oltář průmyslové revoluce, sociální spravedlnosti, rovnostářství a průměrnosti. Nejvyšší spravedlností potom určil povinnost jedinců pracovat pro veřejný prospěch, chovat se a žít podle veřejného zájmu, být položkou disponibilní zásoby pro síly industriálního růstu, hromadění materiálních statků a bohatství elitních kapitalistů jako vyvolených kormidelníků směrujících své ukázněné mužstvo ke břehům bájné Utópie.

Není třeba příliš velkých znalostí z historie, aby i prostý člověk mohl nahlédnout, s jakou vehemencí, světodějnou vychytralostí a bezohledností se onoho „rozumného“ uspořádání moderní společnosti chopila nová buržoazie. Každý z nás přece slyšel o buržoazní revoluci a jejím novátorském přebudování všech zastaralých a přežitých výrobních, vlastnických i sociálních vztahů pod záštitou pokroku. Tato revoluční avantgarda vyzbrojila státy dosud neslýchanými stroji na zabíjení a podrobila jejich výkonné orgány vlastní vůli, aby ochránila svůj kapitál, zdroje a sílu přivlastněné vědotechniky před konkurencí jiných států, aby pomohla své expanzi moci do formy koloniálních impérií, v níž činorodá tvořivost mateřského národa byla přetavena ve světovou moc novodobých oligarchů. Armády imperiálních států počaly diktovat světu jejich vůli a státní mašinérie soudní moci v součinnosti s represivními složkami bdícími nad veřejným pořádkem uzavřely občany do individuálně izolovaných buněk postupně závislých na pracovním trhu, daních, sociálních programech a bytostném dohledu ve všech sférách jejich činnosti. Komunistická totalitní organizace lidí přinucených nedávnými socialistickými státy budovat ještě lepší společnost, než byla ta buržoazní, byla pouhou zrůdnou epizodou na cestě moderních států k blahobytu a úplnému zotročení lidské bytosti do podoby součástky industriálního soukolí západní civilizace. Bohatství, moc peněz a kořistnická nadřazenost je potom jedinou cestou jak ven z této deprimující kopky efektivních manufaktur, otrocké práce, konzumní rekonvalescence a odcizené prázdnoty.

Politické a společenské zřízení dnešních států je filozofickým omylem, poslední metafyzikou rozumu, dílem víry ve vědeckotechnický pokrok s universálním chápáním úlohy člověka v něm. Tyto státy jsou primárním zlem a brzdou jakékoliv změny k lepšímu a měly by být odinstalovány stejným způsobem, jako vznikly. Tyto státy jsou hrobníky lidské kultury i humánní civilizace, nejsou schopny nést základní lidskou morálku ani pochopit smysl spravedlnosti tak, jak byl chápán a jak je přirozený pro společenství podléhající spontánnímu řádu, tradiční hierarchii a morálce lidského soužití. Právo v těchto státech přestalo být ochranou lidské svobody a stalo se souborem organizačních nařízení, zákazů, direktiv, norem a represivních opatření podle konstruktivistických představ svých ideologů, jak by se lidé měli chovat ve veřejném zájmu, co to je pořádek či sociální jistota a jak by stát měl být řízen proti vůli svých občanů. Takové zákony nemají nic společného se spravedlností ani demokracií a bez ohledu na mínění občanů vznikají v hlavách zaujatých mozků chorých posedlostí po vlastní důležitosti a totalitní moci. Je potom lhostejné, zda těmi mozky jsou národní či celoevropské zákonodárné sbory.

Je nějaká cesta, jak z toho ven? Existuje ještě nějaký způsob, jak si zajistit podíl na svém vlastním osudu a budoucnosti? Určitě ano. Jsme stále ještě tvorové nadaní rozumem, svobodnou vůlí a sociálním cítěním, po diskvalifikaci dosud známých věrouk jsme také schopni začít myslet objektivisticky, tedy v duchu pravdivého poznání a hledání společné cesty. Stojíme však osamělí čelem proti globálnímu světu, který je nám cizí, nepřátelský a připomíná džungli. V podobné situaci již člověk byl v dobách, kdy se před jeho zraky rozprostírala džungle skutečná. Tehdy z potřeby sebezachování se začal sdružovat, naučil se žít v tlupě, vytvořil si sociální cítění a později kmenová společenství, která mu dávala váhu, bezpečí, identitu a nakonec i tradice a kulturu.

Nenabízí se jako přirozený tentýž postup, ke kterému jsme snad dosud dostatečně dědičně vybaveni, tedy spojování lidí v přirozených komunitách a rodových společenstvích? Jedině přiměřeně velká a sociálně silná společenská skupina respektující morální principy vzájemnosti, ohleduplnosti a partnerství všech svých členů má šanci poskytnout jedinci novou identitu, zázemí společného vědomí, cestu k plnohodnotnému lidství, bytostný pocit bezpečí a pocit nedotknutelnosti. Jen v takové autonomní a sociálně soběstačné skupině bude mít člověk ještě možnost zachovat se svobodný, při zdravém rozumu a způsobilý k odporu proti současné zničující moci moderních států.