Autor: Ondřej Šlechta

Česká média věnují tradičně prostor všemu možnému, jen ne podstatným věcem, hýbajícím světovým děním. V poslední době se zraky mnoha světových deníků a televizí obrací k Moldávii, kde vypukly ostré protesty vůči výsledkům voleb, ve kterých zvítězila komunistická strana, načež opozice, nehledě na fakt, že volby byly legální a podle všech pravidel, začala požadovat přepočítání výsledků voleb a posléze rovnou volby nové. Podle některých komentářů, jichž nebylo ušetřeno ani Česko, jsou v právu – háji ideály liberální společnosti. Máme tomu tedy rozumět tak, že zatímco komunistický demonstrant, rozbíjející výlohy v protestu vůči kapitalistické vládě zůstává výtržníkem a zločincem, liberální demokrat, dělající totéž, je omluven „morálním hlediskem“?

Liberální patos

Ti, tzv. liberální demokraté, kteří vystupují z pozice morální autority vůči legálně zvoleným vládám, kterým odpírají legitimitu proto, že nesplňují jejich subjektivní mravní měřítka, dokazují rozpornost svých tvrzení už jen tímto svým nadřazeným postojem. Liberalismus, produkt osvícenecké éry, stvořil především svět, ze kterého vytlačil legitimitu, která není podložena racionálním základem. Politický život však racionálními argumenty nelze vysvětlit zcela. Lidé zkrátka nejsou stroje a autoritu tedy nelze odvozovat z racionální kalkulace.

Co nám mnozí ale liberální demokraté nabízejí dnes? Hovoří o nelegitimnosti vlád, které nevládnou „liberálně“. Taková teze je z úst liberálů úsměvná, zvlášť ve chvíli, když si uvědomíme, že v čase monarchií bylo naprosto nemyslitelné, aby jedna monarchie odpírala legitimitu republice, nebo monarchii jiné pro to, že nesplňuje jí stanovené standardy vládnutí.

Autor v žádném případě nechce hájit komunistický režim v Moldávii. Domnívá se ale, že je zde potřeba striktně rozlišovat dvě věci. Jednu tvoří každé subjektivní „já“, které má vyprofilováno určitý subjektivní náhled na svět, zatímco druhou tvoří určité objektivní standardy, kterými se politika právě z důvodu mnohosti „subjektivních já“ řídí.

Jinými slovy, autor komunismus považuje subjektivně za špatný režim, zároveň však z velké části za zcela přežitý koncept, který do velké míry slouží pouze jako strašák pro zisk politického kapitálu těch sil, popisujících zejména současnou politickou realitu termíny studené války. Na druhou stranu ovšem zcela respektuje rozhodnutí moldavských voličů a domnívá se, že na základě přesvědčení radikální menšiny nelze zpochybňovat legitimitu vlády, která se k moci dostala zcela legální cestou. Legitimita režimu nesmí být odvozována z liberálního (a jiného) patosu, nýbrž právě z faktu, zda suverén moc „dobyl“ legální cestou a zda karty byly rozdány spravedlivě.

Nesmyslnost „liberální demokracie“

Rozpor v „liberální demokracii“ nalezneme už sémantickým rozborem obou slov. Pojem liberální demokracie jako takový je naprosto nevhodný, protože implikuje, že se jedná o demokracii, která je ještě něco „více“ než demokracie „obyčejná.“

Demokracie je zcela a jasně politický fenomén. Zřetelně definuje, že lid je zdrojem veškeré moci. Oproti tomu liberalismus, jehož poslední fázi lze bez přehánění nazvat „liberální ideologií“, nás odkazuje do světa ekonomických a etických mýtů. Liberalismus chápe sociální vazby výhradně na základě teorie racionální volby. Občanství pak redukuje na praktický užitek, vládu hodnotí prizmatem „výnosnosti“ a směřuje k ideálu jakési „vědecké správy“, která bude abstrahovat od všech iracionálních prvků a výhradně se soustředit na analýzu zisků a ztrát. Tím ale přiznává vlastní ne-političnost, protože politika jako esence právě předpokládá roli „nekalkulovatelného“ – tj. emocí, pudů a iracionálna.

Politika ovšem vychází také z toho, že cíle sociálního života jsou rozmanité. Demokratická politika ve shodě s liberalismem sice podporuje svobodu rozhodování, dostává se s ním však do konfliktu ve chvíli, kdy dochází na stanovení cílů. Politika esenciálně předpokládá pluralismus cílů – liberalismus nikoli. Liberalismus předpokládá podřízení politična soukromoprávní morálce, zatímco skutečná politika předpokládá především nastolení politické jednoty. Vše co bude v rozporu se svobodou jednotlivce, musí být odstraněno. Liberální politika se tak jeví jako rozpor sám o sobě, protože liberalismus může na všechny neliberální systémy vrhnout obvinění z neliberálnosti, prohlásit je za méněcenné (protože neliberální) a politickou jednotu ohrozit – například morálním ospravedlněním výtržníků, bojujících proti legálně zvolené komunistické vládě.

Jestliže „liberální demokraté“ dělají morální rozdíl mezi kupříkladu levicovými aktivisty rabujícími vládní čtvrtě a liberální mládeží, která demoluje centrum Kišiněva, tak vzhledem k tomu, že každá z těchto dvou jmenovaných stran se opírá o nějaké normativní požadavky legitimity, zdá se být postoj liberálních šiřitelů demokracie navýsost subjektivním. Jak chtějí obhájit tezi, že „liberální menšina“ má právo svrhnout legálně zvolený režim, který si třeba přeje většina občanů, protože je vždy morálně nadřazená? Nelze na jedné straně vyzdvihovat jedny radikální aktivisty a jiné odsuzovat a de-legitimizovat na základě nesouhlasu s jejich názory. To není politika, ale demagogická dojmologie.

Zůstaneme-li u konkrétního příkladu Moldávie, tak s vládou je podle všech průzkumů spokojená naprostá většina obyvatelstva, výjimku hraje početná radikální mládež z ulic Kišiněva. Co je pro liberály „menšinou“? Existuje nějaká početní hranice, do které se dá s „liberální menšinou“ relevantně počítat?  1000 lidí, 100, 50, nebo i jeden? Na to liberální šiřitel demokracie odpovědět nedokáže. Argument „morální nadřazenosti“ mu ovšem dovoluje vždy odmítnout vládu, se kterou není subjektivně nespokojen, jako objektivně nelegitimní.

Past

Liberální demokracie tradičně neumí rozlišit mezi legálním a legitimním a proto tyto pojmy směšuje. Výsledkem je zmíněný trend, kdy je za legitimní režim považován nikoli ten režim, který je „pouze“ výsledkem svobodných, nezmanipulovaných voleb a odrazem vůle voličů, nýbrž ten, který je v souladu s liberálními požadavky.

Šiřitelé demokracie pohřbívají liberalismus. Ukazuje se, že to, za co liberalismus v minulých desetiletích bojoval, tj. rovné volební právo a jeho rozšíření mezi pokud možno všechny vrstvy, je pošlapáno moralizátory, kteří vůli voličstva zpochybňují blíže nedefinovanými „liberálními principy“, které zůstávají paradoxně vně jednotlivce. Argumentace šiřitelů demokracie se zdá nanejvýš rozporná. Pokud říkají, že liberální demokracie má právo bránit se vůči antiliberálním silám, i kdyby si je většina voličů přála, pak argumentují v rovině neexistujících substancí – neexistuje liberální demokracie a většina, či menšina, ale pouze demokracie, v níž většina demokraticky prosadí svou politickou vizi na úkor menšiny za současném zachování jejích práv.

Je to smutný pohled, sami liberálové pohřbívají dílo liberalismu, když zpochybňují legální výsledky (svobodných – tedy liberálních!) voleb subjektivními morálními hledisky. Dílem struktur demokratismu liberalismus filosoficky z velké části dospěl na začátek – respektive provedl přesun na pozice těch, proti kterým ve jménu svobody jednotlivce bojoval. Politický systém by měl být takový, jaký si určí démos. S pojetím „liberální menšina“ má z pozice morálního suveréna právo svrhnout legálně zvolené (avšak neliberální) režimy negujeme uplynulých sto let demokratického vývoje a opouštíme sféru politična směrem k nepolitickému rozhodování na bázi zcela subjektivních kategorií.