Autor: Dominique Venner

Následující ukázka pochází z připravované publikace Za pozitivní kritiku (Pour une critique positive) Dominique Vennera, která vyjde v rámci projektu Čítárna Délského potápěče. Další teoretické dílo, zabývající se problematikou politického vojáka – Proč jsme politickým vojáky? (Pourquoi sommes-nous des soldats politiques?) Rodolphe Lussaca vyjde do konce tohoto roku. Z připravovaných publikací pro rok 2012 můžeme zatím jmenovat Manifest revolučního nacionalismu (Manifeste nationaliste révolutionnaire) Françoise Duprata.

Žádná revoluční doktrína, žádná revoluce

I když nabývá vojenské formy je revoluční boj především bojem psychologickým. Jak ho vést, jak přesvědčit a inspirovat nové stoupence bez jasné definice nové ideologie, bez doktríny? Doktríny chápané ne jako soubor abstraktních pojmů, ale jako kormidlo pro myšlenky a činy.

Udržování morální převahy vlastních stoupenců a přenášení svého přesvědčení na váhavce, jsou dvě nezbytné podmínky rozvoje Nacionalismu. Bylo dokázáno že při akci nebo ve vězení, když je morálka podkopávána, když protivník zdánlivě triumfuje, vzdělaní bojovníci jejichž promyšlené názory podporují jejich důvěru, mají neobyčejnou sílu odolávat.

Rozvoj nové doktríny je jedinou odpovědí pro nesmírně rozdělené aktivisty. Není pochyb o sjednocujícím významu činu. To je jasné. Ale takové sjednocení nemůže vytrvat a být užitečné bez ideologického sjednocení kolem jasné doktríny. Vydavatel France-Observateur, funkcionáři SFIO, komunisté, všichni mají společnou idelogii: marxismus. Jejich výchozí doktrína je tedy stejná, jejich představa světa je podobná. Slova která používají mají stejný význam. Patří do jedné rodiny. Navzdory jejich naprosté nejednotnosti v činech usilují souběžně o stejnou ideologii. U nacionální opozice tomu tak není. Její aktivisté neuznávají žádné společné předchůdce. Někteří jsou fašisty, další stoupenci Maurasse, integristé a všechny tyto kategorie obsahují mnoho variant. Sjednocují je pouze negativa: antikomunismus, antigaullismus. Nerozumí si navzájem. Slova, která používají jako “revoluce, kontrarevoluce, nacionalismus, Evropa, atd.” mají různé často protichůdné významy. Jak by nemohli být vzájemně v opozici? Jak by mohli mít stejnou ideologii? Revoluční jednota je nemožná bez jednotné doktríny.

Marxovo dílo je rozsáhlé, nečitelné a těžko pochopitelné. Bylo třeba Lenina aby z něj vytáhl srozumitelný základ doktríny a přepracoval tento obrovský mišmaš v účinnou zbraň politické války. Nacionalismus má za sebou svého společného Marxe, stejně nejasného a nepoužitelného jakým byl Engels pro Rusko roku 1903. Je zcela nezbytné vytvořit společného Lenina.

Nacionalismus je dědictvím nekonečně bohatého myšlenkového zdroje, ale je příliš rozmanitý, neúplný a pokažený anarchismem. Nadešel čas vytvořit syntézu, přidat symboly, kvalifikovaná stanoviska vynucená příchodem nových problémů. Například propracovaná studie velkokapitálu, nebo doktrín nacionalismu by mohla být vynikajícím přístupem k odpovědím na tyto potřeby.

Důvody, které na konci 19. století, přivodily zrod nacionalismu jako politické ideologie (a ne jen probuzení národního uvědomění v užším smyslu) se příliš nelišily od dnešních. Nacionalismus se zrodil z kritiky liberální společnosti devatenáctého století. Později byl stavěn proti marxismu, nemanželskému dítěti liberalismu..

Po odpůrcích encyklopedistů, pozitivistech, Tainovi a Renanovi jejichž učení částečně zůstává v nacionalismu, vyznačili Drumont a Barrés trvalé znaky této ideologie ke které Charles Maurras, José Antonio Primo de Rivera, Robert Brasillach, Alexis Carrel, a mnozí další v Evropě přispěli svým vlastním géniem. Založen na hrdinské představě života, se nacionalismus, který je návratem ke zdrojům lidového společenství, snaží vytvořit nové sociální vztahy na komunitním základě a vystavět politický řád na hierarchii významu a hodnoty. Po odstranění těsného obalu vynuceného dobou se nacionalismus stal novou politickou filozofií. Evropská ve svém pojetí a výhledech přináší tato filozofie universální řešení problémů kladených před lidstvo technickou revolucí.

Kritika liberalismu a marxismu

Po určitou dobu může být liberalismus přitažlivý svým zevnějškem a ušlechtilostí. Skutečnost však tento sen rozptýlí. Tato mrtvá idea dnes maskuje licoměrnou diktaturu mezinárodního kapitalismu zahrnující všechny západní demokracie.

Kapitalistická oligarchie se zrodila na konci osmnáctého století. Liberální myšlenky, které se v té době rozšířily po Francii, byly použity k odůvodnění společného zájmu vysoké šlechty a bohatých proti autoritě centrální moci, která je po dlouhou dobu měla pod kontrolou. Tento zápas bohatých zájmových skupin proti populární moci (v tomto případě francouzské monarchii) lze v historii nalézt opakovaně. V organizovaných společnostech, jakmile je stržen institucionální obal monarchistické nebo republikánské formy skrývající realitu, lze rozlišit dva základní typy moci: první je založen na lidech tak, že součástí jsou zájmové skupiny feudální nebo finanční; druhý je v rukou zájmových skupin tak, že lidi vykořisťuje. První se ztotožňuje s lidovou společností a stává se sluhou jejího osudu, druhý si podřizuje společnost pro výhradní uspokojení svých choutek.

Moderní demokracie náležející k druhému typu následují vývoj kapitalismu jehož byly pouhým politickým výplodem. Poté co kapitalismus ztratil svou osobní a národní formu, stal se finančnictvím bez státní příslušnosti, přešly demokracie pod kontrolu mezinárodních finančních skupin. Těch několik rozdílů, které mezi nimi zůstávají zmizí jakmile se objeví ohrožení v podobě národního probuzení. Pokud lži a úskoky ve kterých se stali mistry nestačí použijí zhoubnější zbraně, agresivnější omezení. Nikdy necouvli před genocidou, atomovým bombardováním, koncentračními tábory, mučením a psychologickým znásilňováním.

Kapitalistická oligarchie je netečná k osudu národních komunit. Jejím cílem je uspokojit neukojitelnou vůli po vládě nad světem pomocí ekonomické převahy. Lidstvo a jeho civilizace jsou obětovány pro její čistě materiální záměry, které jsou podobné těm marxistickým. Pro technokraty stejně jako pro komunisty je člověk ekonomickým zvířetem obdařeným dvěma schopnostmi: produkovat a konzumovat. Co nelze změřit logaritmickým pravítkem je označeno za postradatelné a to se musí podřídit základnímu: ekonomickému výkonu. Individualistické tendence, které jsou nevhodné pro osvětu a aplikaci plánů musí zmizet. V materialistických společnostech je prostor pouze pro naprosto poslušné, stejnorodé a standardizované masy.

Ti kdo nejsou ochotní přijmout formování mysli a kastraci mas musí nosit nálepku fašistů. Pochybovat o upřímnosti mistrů názoru v demokracii nebo poukazovat na rozpory v „linii“ komunistického režimu, odmítat srovnání kultury západu s prehistorickým kvílením černochů nebo morbidním rozkladem jistého modernismu, opovrhování „univerzálním vědomím“, smíchem když někdo mluví o právech člověka na sebeurčení, jsou důkazy podezřelého a rebelantského ducha. Protesty vedou v komunistickém režimu k fyzickému odstranění a v liberálních režimech k eliminaci společenské. Tak jeden i druhý ničí tvořivé individuality a lidové kořeny, samotnou podstatu lidstva a jeho společnosti. Přivedli humanitu do slepé uličky, do nejhoršího ústupu.

Historie lidstva je jedním dlouhým úsilím osvobodit se od zákonů hmoty. Náboženství, umění, věda a etická pravidla jsou výdobytkem statečnosti a lidské vůle. Nepřetržitost těchto vítězství dala vzniknout civilizacím. Civilizace jako svévolné výtvory citlivosti, inteligence a energie lidí, se rozvíjejí a vyzrávají tak dlouho dokud si udržují svou tvořivou sílu. Lidé, kteří je vytvoří ztratí sílu bránit se vnějším útokům, když se jejich původní moc a životní síla vytratí a jejich civilizace se postupně vytratí nebo upadne.

Takový je logický důsledek vykořisťování lidstva kastou technokratů nebo „novou vedoucí třídou“. Tyto dvě síly vycházejí ze stejné filozofie.

Liberalismus a marxismus se vydali po dvou různých cestách, které je dovedly do vzájemné opozice, ale vedou ke stejnému výsledku: podmanění lidí svedených demokratickým mýtem. Demokracie je pro lidi nové opium.

Související články:

1. Derek Holland: Politický voják

Autor: Dominique Venner

Není slepějšího člověka, než člověka který nechce vidět. Vzpomněl jsem si na toto přísloví nedávno, když jsem četl dlouhou veřejnou tirádu od klasického filologa na odpočinku. 1) Požívaje privilegovaného statusu ve Francii a také i ve Spojených státech, kde učil na renomované univerzitě, se tento dobrý profesor vysmíval označení zvolenému jeho krajany, kteří se označují za “původní” nebo také “autochtonní”. Tak, jak například řecká mytologie označuje lidi narozené v rámci svého společenství, stejné krve a půdy.

“Uprostřed pátého století před naším letopočtem,” píše, “byly malé řecké městské státy zasaženy virem způsobujícím ‘hypertrofii ega’” – “děsivou epidemií”, dodává emeritní profesor. Posuďte tuto epidemii sami – “vyústila ve výroční obřady, při kterých řečník, znalý umění smutečních proslovů, oslavoval před hroby padlých starobylou slávu Athéňanů.” Jak úplně absurdní myšlenka, oslavovat slávu města a těch, kdo padli ve válce! Tato znepokojivá “hypertrofie ega” dokonce vedla Athéňany k postavení zanedbatelných památníků (jako například Parthenonu, který přetrval tisíciletí a různé vpády), k věčné oslavě hlupáků jako jsme my. Rovněž je to vedlo také ke vztyčení dalších triviálních památníků: těch duchovních (předání Homérových eposů, stvoření filozofie, řeckého dramatu a zkoumání historie), které nás obohacují do dneška a nad kterými jakýsi podivný klasický filolog žasne, že se na ně stále odvoláváme. Toto celé dědictví je vůbec iritující.

A zde máme jeden politováníhodný příklad! “[Francouzští] historikové začali v osmdesátých letech 19. století psát historii Francie, jako historii francouzského národa.” To je skutečně skandál! A to není vše: “Tak jako mniši, kteří vynalezli ve 12. století ‘křesťanský hřbitov’, ze kterého byli vyloučeni Židé, nevěřící, cizinci a další ne-křesťané, pokračují [historici] v udržování přesvědčení (z jedné Republiky do druhé), že jsme již od prehistorie dědicové předků, a to výslovně našich předků. “Velcí historikové” (všimněte si uvozovek) se na ně odvolávají. Jak smutné!

Uvěříme-li našemu penzionovanému akademikovi, je ve Francii myšlenka národní identity – která na nás takto přešla z Athén a starověkého Řecka – cítit ve vzduchu. Toto zjištění ho plní strachem a obavami.

Vskutku, jaká nejapnost, když vezmeme v potaz vzestupný globální proud finanční směny, jež je ve vetšině případů obyčejně prospěšný, avšak na druhé straně může vyvolat podle jeho slov “nomádské sklony.” Samozřejmě, je jednoduché být “nomádem” když někdo cestuje pouze na nejkrásnější místa na světě, všechny výlohy proplacené, je opečováván bezpočtem zaměstnanců, kteří se věnují jeho komfortu a bezpečí.

Je bezpochyb, že poslední “autochtonní” Francouzi kteří neměli dotatek prostředků nebo příležitostí k útěku, například z Villiers-le-Bel po výtržnostech v listopadu 2007 by se také rádi stali “nomády” tohoto typu. Ale jejich postavení chudých, zestárlých nebo opuštěných “autochtonů” jim to znemožňuje. Navíc, jaké pěkné jméno – Villiers-le-Bel (volně přeloženo jako “pěkná vesnice”, ačkoli Wikipedia uvádí “Dodatek Le Bel odkazuje na jméno majitele statku, nesouvisí tedy s pomyslnými estetickými přednostmi tohoto místa.” – pozn. překladatele). “Autochtonní” jméno, které teď zní krutě ironicky.

Můžete se ptát, proč píšu o takových věcech? Protože historik také musí brát v úvahu a nebýt slepý k tomu, co se děje před jeho očima. Takové může být ponaučení v případě Marca Blocha, tehdejšího účastníka a zároveň oběti události ve čtyřicátých letech minulého století. Poznal, že jeho práce ho vedla k neuvědomění si důležitosti událostí v jeho době. “Byla to dezinterpretace historie … Dávali jsme přednost uzavírání sebe samých v nervózním tichu našich pracoven … Nebyli jsme snad vždy dobrými občany?”. 2) Nemůžu popřít, že mě takový podobný případ z historie nenechává lhostejným.

A pokud někdo není úplný idiot, klade si otázku: Proč je touha po identitě (být si vědom kdo jsem, v každé vrstvě jedincovy existence, mezi těmi kteří jsou jako já) úctyhodná mezi americkými černochy, Číňany, Araby, Izraelci, Ujgury, Turky nebo Gaboňany, a tak opovrženíhodná mezi Evropany a Francouzy?

To je ta otázka, na kterou je potřeba nalézt odpověď.

Poznámky:

[1] Článek Marcela Detiennea, který vyšel v Le Monde, 12-13 červenec 2009, pod názvem: “La France sans terre ni mort” (Francie bez rodné půdy a padlých)

[2] Marc Bloch, L’Etrange défaite (Editions Francs Tireurs, 1946), str. 188. Litujíc své předchozí nestranosti se tento velký historik přidal do Résistance – francouzského hnutí odporu. Padl do zajetí a v červnu 1944 byl popraven.

Francouzský originál “Vous avez dit autochtone?” vyšel v časopise Nouvelle Revue d’Histoire č. 44, přeloženo z anglické verze “Indigenous”? How Dare You? na stránkách Counter-Currents.

Autor: Dominique Venner

Jejich jména vtiskla název mnoha bulvárům našeho výjimečného, avšak zohyzděného hlavního města: Berthier, Murat, Jourdan, Masséna, Soult, Brune, Bessieres a další. Napoleon svým dekretem ze 14. května 1804 jmenoval prvních čtrnáct císařských maršálů, aby k nim zanedlouho přidal dalších deset. S jejich jmény se stále setkáváme v mnohých obvodech dnešní Paříže, jež si dnes už jejich slávy takřka neváží.

Napoleon Bonaparte nehodlal ztrácet čas. Rozhodnutí obnovit maršálskou hodnost bylo vydáno 24 hodin po zasedání senátu, v jehož důsledku mu byl udělen titul francouzského císaře.

Šlechtické tituly starého režimu byly zrušeny v roce 1790. Již od svého nástupu na trůn Napoleon usiloval o vytvoření nové imperiální aristokracie a své snažení korunoval dekretem z 1.března 1808 ustavujícím hierarchii dědičných titulů. Vzhledem k tomu, že tyto tituly byly vnímány jako společenské pocty, uděloval je stát v odměnu svým loajálním podporovatelům. Žádný titul však samozřejmě nemůže garantovat i vznešenost charakteru a duše.

Napoleon se viditelně hodlal navrátit nejnenom k tradicím monarchie, nýbrž i k těm mnohem starším. Během několika oslnivých let, kdy Francie napodobovala starověký Řím, se vyvinula z republiky v císařství. Od svého pravzoru se však lišila nedostatkem lidského potenciálu pro rekrutování členů aristokratického senátu patrícijů [1]. Chtěl snad císař tento nedostatek napravit? Osud ho každopádně usvědčil z omylu.

Nebyl nástupcem římských císařů, nýbrž prvním z císařů moderní doby. Jeho moc byla postavena na troskách monarchie, ještě více však na staré šlechtě, jež za poslední dvě století pozvolna ztrácela na významu, jelikož byla zbavena svých společenských a politických funkcí dychtivostí administrativní monarchie, která nepodporovala svobodnou a mocnou nobilitu. Naopak vyžadovala závislé a poddajné státní úředníky. Právě z toho důvodu však došlo k jejímu zániku, což kontrastuje se situací v Anglii a dalších významných evropských královstvích, jež naopak vždy až do roku 1914 stavěla na aktivní kooperaci se členy šlechty.

Poté, co v důsledku katastrof 1. světové války vzniklo vakuum, autokraté se rázem rozmnožili. Avšak ani přes několik pokusů se jim nepodařilo vytvořit novou šlechtu. Vznešenost se dá totiž jen těžko nalézt u státních zaměstnanců, bez ohledu na to, jestli nosí uniformu. Spengler definoval starou pruskou šlechtu prostřednictvím dvou morálních vlastností, jež se na první pohled zdají trochu protichůdné: svobody a poslušnosti. Jen ztěží může být řečeno více v tak málo slovech.

Tohoto tématu jsem se již dotknul v jednom ze svých předchozích článků pod názvem “Utajená aristokracie,” přičemž několik čtenářů mi kladlo otázku “proč utajená”?

Jednalo se jen o dojem. Dojmy totiž častokrát nabízejí širší pole působnosti nežli jakékoli argumenty. Zřejmě by bylo přešnější, kdybych užil termínu “implicitní aristokracie”, ten by však v sobě nenesl takovou sílu. V prvé řadě jsem se chtěl vyhnout veškerých záměnám s fantaziemi o falešných rytířích, s nimiž operují různí bajkaři a důvěřivci, kteří jim sednou na lep. Rovněž jsem se chtěl vyhnout snům těch, jež jsou uneseni politickým romantismem. V neposlední řadě jsem chtěl rovněž poukázat, že v dnešní době existuje neviditelná elita bez ohledu na všechny třídní rozdíly. Jedná se o muže a ženy, kteří svou osobní dokonalostí mlčky plní vyšší povinnosti. Můžete se s nimi setkat v mnoha situacích. Nespojuje je však žádné pouto a neexistuje ani žádný výrazný znak, jenž by je rozlišoval v očích běžných lidí.

Japonci tvrdí, že přesně dle oněch neviditelných znaků rozeznáte skutečného “Mistra,” tedy člověka, jemuž se podařilo dosáhnout ve svém bytí nebo některém z umění, jež nemusí být nutně bojového rázu, určitého stupně dokonalosti. Objevit “tajnou” aritokracii byl i jeden z cílů skvělého zakladatele skautingu [2], jenž měl své zkušenosti s velmi starou britskou aristokracií, ač se někomu může zdát vyžilá, rovněž pak čerpal svou inspiraci i z armády, do níž pronikal vznešený duch již od dob legend o Illiadě a Odysseovi. Jeho vize zůstává i dnes životaschopná, musí však být důkladně zbavena onoho balastu o “dobrých hoších.”

[1] O trvalosti římské aristokracie a její role v římském impériu pojednává studie profesora Yanna Bohec, která byla publikována v Nouvelle Revue d’Histoire, č. 43, str. 46.
[2] Robert Baden-Powell, 1857–1941

Francouzský originál “Boulevard des Maréchaux” vyšel v časopise Nouvelle Revue d’Histoire č. 46, přeloženo z anglické verze na stránkách Counter Currents.

Významný francouzský nacionalista a historik Dominique Venner hovoří o osobních imperativech bílého osvobození

Kdo je rebel? Rodí se jím člověk nebo se jím stává v průběhu života? Existují rozdílné typy rebelů?

Je možné mít rebelské postoje v intelektuální rovině a provokovat masy, aniž by člověk byl rebelem. Paul Morand (diplomat a romanopisec známý svým antisemitismem a kolaborací za vichistického režimu) je toho dobrým příkladem. Ve svém mládí byl nezkrotným duchem provázeným štěstěnou. Jeho romány se setkávaly s úspěchem. Nicméně v tom nebylo nic rebelského či alespoň vzdorného. Jen proto, že si mezi léty 1940-44 vybral cestu “národní revoluce”, následně vytrval ve svém odporu vůči poválečnému režimu a nesl si cejch outsidera, jej dnes známe jako rebelskou figuru, do níž se stylizoval ve svých Denících (Journals).

Dalším, byť lehce odlišným příkladem tohoto typu člověka je Ernst Jünger. Ačkoli je autorem inspirativní rebelské stati o studené válce, nikdy se ve skutečnosti rebelem nestal. V období nacionalismu byl nacionalistou, za třetí říše, stejně jako většina salónní společnosti, vyděděncem, přičemž byl spojován se zosnovateli atentátu na Hitlera, byť převážně z etických důvodů s tímto krokem nesouhlasil. Jeho příklon k okrajovým společenským proudům z něj učinilo „anarchu“, kterýžto pojem sám vynalezl a po roce 1932 byl jeho typickým reprezentantem. Anarcha není rebelem, nýbrž pozorovatelem, který na bahno pod ním shlíží z ptačí perspektivy.

Protikladem Moranda a Jüngera je irský básník Patrick Pearse, jehož je možno považovat za autentického rebela. Již coby dítě se cítil být přitahován dlouhou rebelskou historií romantických irských nacionalistů. Později se přidružil k organizaci Gaelic Revival, jenž připravila základy pro ozbrojené povstání, a jakožto zakládající člen původní IRA byl v roce 1916 skutečným vůdcem Velikonočního povstání v Dublinu, což bylo důvodem jeho zastřelení. Zemřel, aniž by věděl, že jeho oběť podnítí jiskru vedoucí k triumfu.

Čtvrtým a taktéž velice odlišným příkladem je Alexandr Solženicyn. Až do svého uvěznění v roce 1945 byl loajálním sovětským občanem, který jen zřídka kritizoval systém, v němž byl zrozen a jemuž ve válečném období odvedl svou povinnost v pozici důstojníka sovětského dělostřelectva. Jeho následné uvěznění, v jehož důsledku se seznámil s Gulagy a dalšími horory, k nimž docházelo po roce 1917, v něm podnítily absolutní obrat a donutily jej se postavit proti systému, jemuž kdysi slepě sloužil. V této době se stal rebelem, a to nejen proti komunistické, nýbrž i kapitalistické společnosti, nakolik obě z nich považoval za nepřátelské tradicím a vyšším formám života.

Důvody, které učinily rebela z Pearseho, nebyly totožné, jako ty, kvůli nimž se stal rebelem Solženicyn. Byl to šok z prožitých událostí doprovázený heroickým vnitřním bojem, jenž stál za rebelstvím druhého jmenovaného. Co měli oba společné, ačkoli se toho dobrali každý jinou cestou, byla neslučitelnost jejich existencí s vnějším světem, do něhož byli vrženi. To se dá považovat za první charakteristický rys rebelství. Tím druhým je odmítnutí fatalismu.

Jaký je rozdíl mezi rebelstvím, revoltou, disidentstvím a odbojem?

Revolta je spontánním procesem, vyprovokovaným nespravedlností, potupou nebo skandálem. Jelikož je dítětem okamžité zloby, málokdy přežije. Disidentství, stejně jako hereze, spočívá v přetrhání svazků s danou společností, ať se již jedná o politickou, sociální, náboženskou nebo intelektuální komunitu. Jeho motivy jsou mnohdy podmíněné okolnostmi a nemusí pokaždé zahrnovat nějakou formu boje. Odboj, když pomineme jeho mýtickou podobu, jíž nabyl v průběhu 2.světové války, značí něčí opozici (a může se jednat i oopozici pasivní) vůči určité politické síle nebo systému, nic víc. Být rebelem znamená něco jiného.

Jaká je tedy podstata onoho rebelství?

Rebel se staví proti čemukoliv, co považuje za nelegitimní, falešné nebo svatokrádežné. Rebel uznává jen své vlastní zákony, čímž se odlišuje od ostatních. Dále jej činí odlišným i jeho ochota vést boje, které se mohou ukázat jako naprosto marné. Když se staví proti určité moci, činí tak z důvodu, že zpochybňuje její legitimitu a zároveň se odvolává na jiné zdroje norem, například ducha a charakter.

Jaké historické či literální postavy byste považoval za archetyp rebela?

Jako první mi přišla na mysl Sofoklova Antigona. Spolu s ní totiž vstupujeme do světa posvátných morálních norem. Stala se totiž rebelkou díky své loajalitě. Vzepřela se Kreónovým nařízením z důvodu svého respektu k tradicím a božskému zákonu (pohřbívat mrtvé), jež právě Kreón porušil. Nezáleželo jí na Kreónových důvodech, jednoduše se dopustil svatokrádeže, proto se Antigona cítila v právu.

Je složité vybrat některý z dalších mnoha příkladů… Během americké války Severu proti Jihu označovali Yankeeové své konfederační protivníky za rebely („the rebs“). Mělo to dobrý propagandistický účinek, nicméně to nebyla pravda. Americká ústava výslovně přiznávala právo členského státu federace na odtržení. Ústavní pořádek byl na Jihu velmi respektován. Robert E. Lee se nikdy nepovažoval za rebela. Po své kapitulaci v roce 1865 se snažil spolupracovat na usmiřování Severu s Jihem. Ve stejném okamžiku se však objevili opravdoví rebelové, kteří pokračovali v boji proti okupační armádě Severu a jejich přisluhovačům.

Někteří z těchto rebelů se uchýlili k lupičství, jako například Jesse James. Jiní přenášeli tradici na své potomky prostřednictvím literárních příběhů. Jeden z nejkrásnějších románů Williama Faulknera, „Nepřemožení“ (The Unvanquished) vykresluje portrét mladé sympatizantky konfederace, Drusilly, jež nikdy nezapochybovala o oprávněnosti jižanského snažení a nelegitimitě vítězů.

Jak může být někdo dnes rebelem?

A jak by nemohl! Existovat znamená stavět se na odpor vůči všemu, co vás ohrožuje. Být rebelem neznamená nashromáždit celou knihovnu subverzivní literatury, snít o fantastických konspiracích nebo utéci před civilizací někam do kopců. Je nutné, abyste ze svého svědomí učinili svůj vlastní zákon. Abyste vše důležité našli sami v sobě a nikdy se „nevyléčili“ ze svého mladického elánu. Raději všechny ostatní postavit ke zdi, nežli zůstat lhostejným. Klidně vybrakovat všechny potřebné myšlenky a proměnit je ve vlastní zákon bez ohledu na to, jak vypadáme před okolím.

Naopak nikdy bych si nedovolil zpochybňovat zdánlivě ztracené boje. Vzpomeňme jen na Patricka Pearseho. Rovněž jsem zmiňoval Solženicyna, jenž zosobňuje magický meč, před nímž se, slovy Ernsta Jüngera, „třesou všichni tyranové.“ Právě v tomto ohledu je Složenicyn unikátní a nenapodobitelný. Za svou sílu nicméně vděči někomu mnohem méně známějšímu, než je on sám, což by nám mělo poskytnout důvod k zamyšlení. Ve svém díle Souostroví Gulag vypráví příběh svého „procitnutí“:

V roce 1945 se spolu s dalším tuctem spoluvězňů, jejichž obličeje byly znetvořeny a těla rozbita k nepoznání, nacházel v temnotách moskevské věznice Butyrki. Jeden z vězňů byl ovšem odlišného ražení. Jednalo se o starého bělogvardějského plukovníka Konstantina Jaseviče, jenž byl uvězněn pro své aktivity v občanské válce. Solženicyn podotknul, že plukovník nikdy nehovořil o své minulosti, nicméně z každého aspektu jeho osobnosti se jevilo být více než zřejmým, že boj pro něj nikdy neskončil. I přes chaos panující v myslích většiny spoluvězňů si udržoval střízlivý a věcný náhled na dění okolo sebe. Tato povahová stránka pomohla jeho tělu si uchovat slušné vzezření, pružnost a energii, jež bránila postupujícím létům, aby si vybrala svoji daň. Každé ráno se umýval ve studené vodě, zatímco ostatní vězni se utápěli ve špíně a vlastních nadávkách.

Zhruba o rok později poté, co byl přesunut do jiného moskevského vězení, se Solženicyn dozvěděl, že plukovník byl popraven. „Nahlížel skrze vězeňské zdi svýma věčně mladýma očima… Tato nezkrotná oddanost boji, který vedl, mu dodávala mnoho málo vídané síly.“

Když si vzpomenu na tento příběh, říkám si, že se z nás nikdy nestane nový Solženicyn, nicméně je v naší moci následovat příkladu starého bělogvardějského důstojníka.

Přeloženo z anglické verze rozhovoru, uveřejněné na stránkách The Occidental Quarterly.

Poznámka překladatele anglické verze:

Je dokladem nezměrného úpadku naší kultury, že ani jedna z takřka čtyřiceti knih Dominique Vennera nebyla přeložena do angličtiny. Venner není pouze talentovaným historikem, jenž se velmi podstatnou měrou podílel na tvorbě kapitol moderní historie, zejména pak evropské historie 20. století. Mimoto hrál totiž klíčovou roli v myšlenkovém vývoji evropské nové pravice a “europeizaci” kontinentálního nacionalismu. Je to právě jeho “rebelské srdce”, jež zapříčinilo jeho angažování se v těchto klíčových bitvách dnešní doby, mimo něj zde v této souvislosti hraje roli i Vennerův zájem o ruskou revoluci, německý fašismus, francouzský nacionální socialismus, americkou občanskou válku a obě světové války. Myšlenkový svět, jenž nalezneme v jeho díle, se v mnohém podobá tomu, který vykreslil Ernst von Salomon ve svém díle Die Geächteten – homérského eposu dnešní doby. Následující rozhovor se zabývá pojmy “rebel” a “rebelství.” Narozdíl od rasových konzervativců dominujících americkému bílému nacionalistickému hnutí si evropský nacionalismus v sobě udržel stopy svého revolučního dědictví – stojí tak v opozici nejen pouze cizím antinacionalistickým silám, nýbrž celé liberální modernistické subverzi jako celku, jejíž nejvýznačnějším reprezentantem jsou právě Spojené státy. Michael O’Meara

Autor: Dominique Venner

„Nenávidím ho. Nikoli proto, že je Němec, ale proto, že je aristokrat“, prohlásil kdysi Jean-Paul Sartre o Ernstu Jüngerovi.

Sartre se často choval jako hlupák. Své omyly opakoval se zřídkakdy vídanou tvrdohlavostí a zarputilostí. Během okupace Francie se choval jako zbabělec a jakmile nebezpečí pominulo, začal tvrdě kritizovat své kolegy, kteří odmítli páchat kolektivní slepotu adorací Stalina, Maa, nebo Pol Pota. Spolu s talentem na chyby se dovedl děsit všech, kteří ho převyšovali a byl přitahován touhou dopouštět se vůči takovým lidem ohavností.

Ohledně svého hodnocení Jüngera měl pravdu. Jünger ale nebyl aristokratem od narození. Pocházel ze severoněmecké středostavovské rodiny. Nazývám-li jej výrazem „aristokrat“ mám tím na mysli, že bez ustání ukazoval svou vznešenost a „eleganci“ – fyzickou, i duševní, nikoli proto, že by se narodil s „von“ před jménem, ale pro své skutky a pro to, co nosil v srdci. Z třídního hlediska Jünger aristokratem nebyl, z hlediska podstaty a naturelu ano.

Hrdina první světové války, senzační autor vyjadřující názory „konzervativní revoluce“, posléze hloubavý mudrc, takový byl Ernst Jünger, který prožil výjimečný život, směle překračoval všechny nástrahy temného dvacátého století, ale zůstal svobodný a nikdy na něm neulpěla ani trocha špíny. Vzorem, hodným následování, je jeho pevný postoj. A ten nebyl výsledkem ničeho jiného, než duševní rovnováhy. Znamená to držet se stranou nízkých vášní. To aristokratické v něm odráželo vše průměrné. Jeho proměna v čase napsání „Mramorových útesů“ mohla být pro mnohé překvapující, ale ve skutečnosti se nejednalo o nic, nad čím by se dalo pohoršovat. Později, coby botanik stranící se politiky, v sobě samém opětovně nalezl „válečnické“ já sepsáním díla „Chůze lesem“. Knihy, ve které vášnivě navrhuje odstup od současného světa.

Právě jsem napsal, že Jünger nebyl aristokratem od narození. Mýlil jsem se. Byl. Ne rodinným původem, ale díky své mysteriózní, záhadné vnitřní síle. Něco na způsob hrdinky románu Muriela Barberyho „S elegancí ježka“, či snad Martina Edena ze stejnojmenného románu Jacka Londona. Přesto, že se Martin Eden narodil v chudém prostředí, měl aristokratickou povahu. Pouhá náhoda zavála jeho osobu do uhlazeného buržoazního prostředí, kde se zamiloval do mladé dívky. Aby se dostal do vyšší společnosti, podřídil svému cíli všechno, tvrdě pracoval, minimálně spal a prošel si hrozným utrpením. Nakonec si uvědomil nicotnost úspěchu a průměrnosti své přítelkyně Ruth, kterou si myslel, že miloval, ale ve skutečnosti si ji vysnil. Později spáchal sebevraždu. Ale to se netýká mého problému.

Mezi námi žili a žijí i takoví „Martinové Edenové“, kteří své zklamání přežijí. Jsou vznešení, plní energie a aristokratické duše. A pro tyto duše je důležité vystoupit z davu, vyjít vrchol a stát se vzorem. Živoucí příklady vnitřního hrdinství a nefalšované vznešenosti konstituují jistý druh rytířství, aristokracie skrytého duševního Řádu. Trójský Hektor byl jejich předchůdcem. Ernst Jünger byl jeho ztělesněním v naší době. Sartre se v jeho hodnocení skutečně nemýlil.

Zdroj: The Occidental Quarterly, francouzský originál vyšel v časopise Nouvelle Revue d’Histoire, č. 45.

Autor: Dominique Venner

“Paměť je velmi zneužívaným slovem. Ve stejné pozici se ovšem nachází i slovo “láska,” což ovšem neznamená, že by nemohlo být používáno ve svém nejniternějším smyslu. Je to totiž právě síla “paměti,” přenášená v rámci rodinných struktur, jež pomáhá komunitě přežít i přes všechny pokusy o její destabilizaci. Právě dlouhodobá “paměť” Číňanů, Japonců, Židů a dalších národů jim umožnila překonat veškeré nesnáze,rizika a persekuce, které zdědili po svých předcích. Evropané však ke své vlastní nevýhodě byli z důvodu přetržení svých vazeb s historií této paměti zbaveni.

Toto přetržení mi vždy vstoupí do mysli pokaždé, když mě studenti žádají, abych hovořil o budoucnosti Evropy. Zejména proto, že vyslovení pojmu “Evropa” evokuje množství nejednoznačností. Některým se vybaví Evropská unie, ať již v pozitivním nebo negativním slova smyslu (třeba z toho důvodu, že není “mocností”). Abych se vyhnul zmatkům, vždy upřesním, že Evropa, o níž hovořím, není Evropou v jejím politickém slova smyslu.

Jsa veden Epiktétovým pravidlem rozlišování mezi “tím, co mohu a nemohu ovlivnit” vím, že je mým rozhodnutím založit svůj život na autentických evropských hodnotách, zatímco na výstupy reálné evropské politiky nemám žádný vliv. Taktéž mi je známo, že bez inspirujících idejí by nebylo ani na ní navazující akce (ať již v politickém nebo jiném slova smyslu).

Takováto životadárná myšlenka je zakořeněna ve vědomí evropské civilizace a svědomí překračujícím regiony a národy. Můžete být Bretoncem nebo Provensálcem, stále jste Francouzem a Evropanem, synem té stejné civilizace, jež od dob svého krystalizování v homérských eposech přečkala dlouhé věky. “Civilizace,” říká Fernand Braudel, “je kontinuita, která sice může podléhat hlubokým přerodům, jako například přijetí nového náboženství, avšak udržuje si staré hodnoty, které vtěluje do nových a uchovává si tím svou podstatu.” K uchování této dějinného pojítka jsme povinni setrvat, těmi, kým jsme.

Lidé ve své diverzitě existují pouze v celcích, jež je od sebe navzájem odlišují – klany, národy, kultury a civilizace, nikoli jejich živočišnost, která je univerzální veličinou. Sexualita je společná veškerému lidstvu, stejně jako potřeba jídla. Avšak láska a podobně tak i gastronomie jsou svébytnými v rámci té které civilizace, což je výsledkem dlouhého vědomého snažení. Láska v evropském pojetí je již zřetelná v homérských eposech, reprezentovaná výraznými osobnostními charaktery Heleny, Nausiky, Hektóra, Andromachy, Odyssea a Pénelopy. Tento druh lásky vyjadřovaný prostřednictvím zmíněných osobností je absolutně odlišný od toho, jenž můžeme nalézt u velkých asijských civilizací, jejichž rafinovanost a krása jsou prokazatelné.

Idea vytvořená z lásky není frivolnější než tragický smysl pro historii, charakterizující evropského ducha. Definuje civilizaci, jejího imanentního ducha a smysl života každého člověka ve stejném smyslu, jako myšlenková struktura dává formu něčí práci. Je jediným cílem práce vydělat peníze, jak věří v zámoří, nebo, mimo spravedlivého ohodnocení, se i seberealizovat v dobře odvedené práci, ať již se třeba jedná o ty nejtriviálnější činnosti, jako údržba domu? Tato myšlenka podněcovala v našich předcích touhu po tvorbě krásy jak i při nejvznešenějších, tak i nejpodřadnějších činnostech. Abychom si byli této myšlenky vědomi, musíme “paměti” dát její metafyzický smysl.

Nezbytným požadavkem každého znovuzrození je tedy kultivovat naši “paměť,” předat ji v živé podobě našim dětem a přemítat o těžkých zkouškách, které na nás historie seslala. Tváří v tvář bezprecedentním katastrofám, jež na naše hlavy dopadly ve 20. století a nesmírné demoralizaci v jejich důsledku, najdeme ve znovuobjevení naší rasové “paměti” opět cestu, jak odpovědět na tyto hrozby, jež byly našim předkům, žijícím v ustáleném, dobře chráněném světě, neznámé.

Zdroj: anglický překlad Michaela O’Meary na stránkách The Occidental Quarterly.

Recenze Michaela O’Meary na knihu Dominique Vennera Histoire et tradition des européennes: 30 000 ans d’identité (Historie a tradice Evropanů: 30 000 let identity).

I. Rasa krve a rasa ducha

My, nacionalisté ve Spojených státech si zakládáme na otázce rasy, argumentujíce tím, že rasa poukazuje na významné rozdíly mezi lidskými druhy, že tyto druhy mají různé způsoby chování a sociálního rozvrstvení a že současné nebezpečí pro přežití bílé rasy je osudovým problémem, kterému náš lid čelí. Naproti tomu v Evropě usilují naše protějšky o poněkud jinou strategii. Evropští nacionalisté ve svém boji proti multikulturním proti-bílým silám, přistěhovalectví z Třetího světa, feminismu a globalizaci nedávají důraz na rasu per se, ale spíše na obranu jejich kulturního a historického dědictví.

Tento důraz na identitu může být vysvětlen absencí Prvního ústavního dodatku a z toho důvodu i svobody zkoumat rasové otázky otevřeně. Myslím si však, že zde je zajímavější důvod pro tyto transatlantické rozdíly: a to ten, že evropští nacionalisté nedefinují rasu jednoduše jen jako záležitost krve, ale také jako záležitost duchovní – jako historický a kulturní jev. Tento názor implicitně předpokládá, že tělo je neoddělitelné od ducha, který ho oživuje, že biologický rozdíl, jako odlišná vitalita, je jen další formou duševní rozdílnosti a že smysl těchto odlišností (dávajících člověku duchovní bytí, a ne jenom tělesné) je možné nejlépe vidět spíše v rámci kulturních a historických vztahů, než v rámci biologické vědy 19. století. Rasa pak může být potřebným organickým substrátem pro všeechny historicky a kulturně odlišné národy, ale její biologické vlastnosti, jakkoli primární, jsou jen formou a ne obsahem jejího duchovního vyjádření. Tudíž, zatím co my, Američané hledáme psychologické, sociologické, konspirační anebo politické vysvětlení rasově sebedestruktivního chování našich lidí, Evropané se zaměřují na ztrátu jejich kultury a tradic – a identity, kterou definují.

Tyto rozdíly svědčí nejen o strategických rozdílech mezi americkým a evropským nacionalismem, ale také o větším civilizačním odloučení, které odděluje Ameriku od Evropy – a z tohoto důvodu i jejich různé historické vývojové směry. Toto je obzvláště patrné na skutečnosti, že Evropané všech politických zaměření jsou v současnosti angažováni v epochálním projektu – politicky sjednocené Evropě – který jim dává naději na dominanci v budoucnosti. Je zde navíc i skutečná debata o tom, jak by tento evropský projekt měl být realizován, obzvláště ve Francii, kde je vůle k moci nejrozvinutější. Nová třída, která ovládá Evropskou unii, jak se dalo očekávat, preferuje liberální, ekonomické a kvantitativní principy, které vedou bílé lidi všude jen ke zkáze, v duchu vidí Evropu jako multirasovou civilizaci založenou na volném trhu, nechráněných hranicích a etnocidálním humanitarismu. Proti ní stojí různé protisystémové strany odmítající liberálně-demokratický řád, založený na vládě peněz vnucený Evropě po roce 1945, společně se stovkami novopravicových, krajně pravicových, revolučně-nacionalistických a revolučně konzervativních sdružení, tvořících pravicové, mimoparlamentní křídlo, které vytváří široký komplex přesvědčivých protiargumentů, a to nejen na základě rasových pojmů. Narozdíl od tvůrců Nového světa, mají tito antiliberálové tisíciletí dlouhou tradici evropské rasy a kultury, která skýtá podporu jejich opozici.

Kniha Dominique Vennera Histoire et tradition des européennes: 30 000 ans d’identité (Historie a tradice Evropanů: 30 000 let identity) je součástí této širší debaty o Evropě. Jen málo žijících autorů je lépe kvalifikováno k tomu, aby mluvilo za západního bílého člověka, než Venner. Po pět desetiletí, jak na stránkách, tak i na bojových polích, k tomuto získával právo tak činit. Jeho první bojovou arénou ve službách evropského zájmu bylo francouzské Alžírsko, kde sloužil jako elitní výsadkář. Později, v šedesátých letech, poté co zjistil že se kosmopolitní síly mezinárodního kapitálu zmocnily všech mocenských pozic, zahájil boj na další frontě – hrál důležitou úlohu v desetiletí, kdy probíhaly krajně pravicové kampaně. Kromě toho, že poznal více než jedno francouzské vězení, pomáhal rovněž odstartovat metapolitickou kariéru “evropské nové pravice” (nazývané též “nová kultura”), která se od té doby stala hlavním ideologickým oponentem židovsko-liberálních sil, spojených s “le parti Americain”. Avšak co více, než jen odvaha a osobní integrita “pod palbou”, Venner je i oblíbenec Múz, napsal více než čtyřicet knih a bezpočet článků na nejrozličnější evropská témata.

V knize Histoire et tradition des européennes: 30 000 ans d’identité se tento vzdělaný Evropan vrací ke vzdálené historii jeho lidu, aby zodpověděl velké otázky, které klade nejistá budoucnost.

II. Nihilismus

Píše před příchodem nového milénia, Venner poznamenává, že Evropané poprvé v historii již více nedominují zemi svých otců, že ztratili kontrolu svých hranic, institucí a vůli reprodukovat sami sebe jako lid. Charakterizuje současnou dobu jako kulturní chaos a rasový masochismus. Žádný radostný osud, tato temná doba kulminuje po dlouhé době duchovních otřesů, ve kterých byli Evropané vytrženi ze svých kořenů a přinuceni vidět se jen ve špatném světle, včetně popírání sebe sama. Ztrátu významu a smyslu, podporovanou těmito otřesy, ve kterých tradiční formy identity uvolnily cestu těm falešným. nazývá Venner “nihilismem”.

Pro Nietzscheho, nejznámějšího propagátora tohoto termínu, je nihilismus výsledkem smrti Boha, která podkopala křesťanskou víru a zanechala svět beze smyslu a významu. Venner to vidí v poněkud širším smyslu, jmenovitě ne jen prostě ve ztrátě náboženské víry, ale ve ztrátě kuturního dědictví obecně, a tuto ztrátu jako hlavní zdroj nihilismu. V tomto smyslu nihilismus podvrací transcendentní odkaz , který dříve určoval směr, kterým se Západ ubíral. Ponechal moderního člověka v duchovně prázdném světě materiálních požitků a vědeckých jistot, lhostejného ke “všem vyšším hodnotám života a osobnosti”. Zaměřujíc svoji pozornost na fyzickou podstatu lidské existence, nihilismus podporuje podmínky, které postrádají smysl, formu a řád a z tohoto důvodu je jedinec zbavený těchto norem, které nám mohou pomáhat při zdolávání velkých zkoušek naší doby. Obzvláště hrozivý důsledek této ztráty vyššího smyslu je civilizační krize, ve které přežití naší rasy se stává záležitostí, ke které je většina lidí apatická. Venner vysledovává kořeny nihilismu do počátků Spenglerovy “faustovské civilizace”, které počaly poměrně nenápadně když sv. Tomáš Akvinský zavedl Aristotelovu logiku do křesťanské teologie a tím upřednostnil vliv racionality. Protože křesťanství stojí na tom, že je zde jediná pravda a jediná duchovní autorita (Církev), rozum v tomto tomistickém přeformulování byl učiněn základním prostředkem k poznání božské podstaty. Jakmile se stal křesťanský Bůh závislý na rozumu, tak riskoval své případné zpochybnění. Toto zpochybnění přišlo s Descartem, zakladatelem moderní filozofie, který změnil rozum v čistě instrumentální a spekulativní nástroj, Karteziánství redukovalo, v rámci vědy, techniky a průmyslu, všechno na mechanickou příčinnost, spojilo rozum s všemocností přírody, s vírou v pokrok (brzy nahrazenou vírou v Prozřetelnost) a nakonec s vládou peněz.

Venner tvrdí, že suchý matematický rozum, bez ohledu na to, jak je technicky účinný, není náhradou za transcendentní odkaz . Duchovně prázdný svět ovládaný rozumem je svět zbavený smyslu a významu. Průběžná mechanizace lidského života a kvantitativní, ekonomické zájmy které jsou všemu nadřazeny ve skutečnosti předpokládají vykořenění těchto mezigeneračních historických, tradičních a kulturních vazeb, které udávaly charakter všem tradičním náboženským systémům. A jakmile tyto vazby uvolní cestu racionalistickým, anti-organickým tezím, tak také jejich význam odliší Evropany od ostatních členů lidského společenství. V tomto duchu, svět zrozený z nihilismu si bere jako ideál abstraktní, uniformované a kávově zbarvené lidstvo, lhostejné k před-racionalistickým životním formám, založeným na evropském organickém dědictví.

Čím větší je sterilita stále více vzrůstajícího nihilismu, tím více, jak tvrdí Venner, je potřeba se znovunapojit na prvotní zdroje evropského bytí. To je nicméně možné jen skrze výzkum a studium těchto zdrojů, které byly z velké části vykořeněny z evropského života. Venner nepožaduje v odkrývání těchto základních zdrojů evropské historie a tradice úplný návrat zpět jejich původu (který je každopádně nemožný), ale spíše hermeneutické zkoumání jejich tvořivé, hybné síly. Z tohoto pohledu Homérova Iliada, napsaná před třemi tisíci lety, má stále schopnost nám dodat sílu, protože vyjadřuje něco primordiálního v naší rasové duši a spojuje nás s těmi, kterými jsme byli na úsvitu naší historie a kterými můžeme být v nebezpečích, které jsou před námi. Vždy když se Evropané znovunapojí na tyto primordiální zdroje, tak tímto učiní krok vstříc uvědomění si vlastní identity – a osudu – který je typicky jim vlastní.

III. Tradice

Když Venner mluví o tradici, tak neodkazuje na běžné rituály a praktiky, které studují antropologové, nebo že by akceptoval utilitární přístup Edmunda Burka a Russela Kirka, kteří o ní pojednávají jako o akumulované moudrosti předešlých věků, anebo nakonec, že by ji viděl jako nadčasovou myšlenkovou soustavu, která je základem všech světových náboženství, jako to viděli René Guénon a Julius Evola. Tradice v jeho pojetí je to, co je neměnné a večně se nověrodící v lidové historické zkušenosti a proto zakořeněné v lidovém primordiálním základu. Neměla by být zaměňována s tradicemi nebo zvyky, které nám odkázala minulost, místo toho by měla být chápána jako pevný základ specifické historické společnosti, vytvářející systémový základ – kulturní konstrukci – jejího ducha a vitality.

Z tohoto hlediska se Evropa nezrodila podpisem smlouvy o volném trhu ve 20. století, nýbrž z tisíciletých tradic. Nikde to není jasněji vidět, než v tématech, které spojují Iliadu, středověké eposy, norské ságy a dokonce i básnictví arménských Maherů, kde můžeme narazit na tu stejnou válečnickou etiku, která považuje statečnost jako nejvyyší zkoušku lidského charakteru, na stejné aristokratické pojmy služby a věrnosti, stejné rytířské kodexy, jejichž jejichž pravidla jsou zasvěceny kráse, spravedlnosti a harmonii, stejnému vzdoru nespravedlivé moci a plebejským názorům. Především však ale v nich můžeme najít stejnou metafyzickou vzpouru proti neprobádaným oblasten lidského bytí. Z těchto árijských ¹⁾ témat Venner vyvozuje evropské dědictví, které dává Evropě její podobu.

I slovo samotné – Evropa – je téměř tři tisíce let staré, vytvořené Řeky aby se odlišili od lidí v Africe a Asii. Nebylo náhodné, že helénská Evropa byla utvářena – mýticky v Homérovi, historicky v řecko-perských válkách – v opozici vůči Asii. Kořeny evropské tradice však sahají dále, za Řeky, dokonce i za Indoevropany, kteří zformovali jazykové a kulturní vazby svého lidu. Začalo to před 30 000 lety, na úsvitu kromaňonského člověka, jehož kulturní obraznost, je vyjádřena pozoruhodnými jeskynními malbami v jeskyni Chauvet (Francie) anebo jeskyni Kapová (Ukrajina), na území rozkládajícím se od oblasti Pyrenejí až po Ural, kde – po dobu téměř 20 000 let, než začala doba ledová – kde nabral zárodek evropské civilizace formu tak, jak splývala rasa a kultura v unikátní a skvělou synergii. Každá následující éra, která přešla, přinesla změnu a přidala ji do tohoto dědictví tradice – každá éra, kromě té současné nihilistické, ve které dominují liberálové a vetřelci.

IV. Historie

Darwin mohl mít pravdu, ve svém vysvětlení evolučního vývoje druhů, ale Venner tvrdí, že historie funguje bez ohledu na zoologické a vědecké zákony. Historie jako taková, je spíše než lineární pokrok spirálou, bez začátku a konce, s cykly úpadku a znovuzrození s nekonečným vývojem. Žádný jednotlivý determinismus nebo kauzalita nemůže rozumovým poznáním pochopit celou komplexnost těchto různorodých směrů. Ani žádné převládající příčiny je nemohou vysvětlit. Je tedy proto dáno, že v historii působí velké množství determinant, z nichž každá má otevřený konec a jejíž smysl a směr určuje historický činitel, lidská svoboda tak znovunabývá svůj smysl. Historie už nemůže být dále chápána jako předem daná teleologie, jako “vědecká” nebo ideologická bible, se svým redukujícím determinismem. To znamená, že v historickém vývoji není nic nevyhnutelného – tento vývoj může kdykoli nabrat úplně nový směr. Venner se ptá – jak by vypadala současnost, kdyby Hitler nepřežil bitvu u Yppres nebo kdyby Lee triumfoval u Gettysburgu? Ve skutečnosti žádné velké události v minulosti neodpovídaly nezbytnosti, tato nezbytnost byla vždy vytvořena aposteriori.

Podle Vennera může tradice v nynější podobě vstupovat do nekonečných kombinací se silami štěstěny (jejichž klasickým symbolem je žena s kolem osudu) a virté (římské vyjadření vlastností jako jsou osobní vůle, odvaha a energie) aby následně vytvořila specifický historický výsledek. Lenin, Hitler, Mussolini – stejně jako Alexandr Veliký, Gaius Julius Caesar a Arminius před nimi – nebo Fridrich II. Štaufský, Petr I. Veliký, Napoleon Bonaparte – virté těchto lidí byla světového historického významu. Bez jejich zásahů, v oblasti tvořené tradicí minulosti a silami změn, mohla historie nabrat jiný směr. To naznačuje, že historie je trvale otevřená. Otevřená v tom smyslu, že její vývoj je neustále ovlivňován vědomými lidskými zásahy. Smysl historie tedy nelze nalézt v anonymních současných formách a jejich náhodných pohybech, ale v myšlenkách lidí, kteří ji je vnutili. Je to především odvaha, neboli virtú, která má nejvýznamější úlohu při tvorbě dějin.

Podle Vennerova názoru je možné si představit evropskou historii jako válečníka třímajícího meč, symbol jeho vůle. Odvaha/virté tohoto bojovníka je stvrzována pokaždé, kdy zavádí jeho kosmos (řád) do světa, jehož jediný řád poté je ten, který mu sám dal. Historie pak tedy není strnulý determinismus, ale divadlo vůle, v jehož jevišti stojí a na němž působí velikáni našeho lidu. Ať už jako intelektuální disciplína nebo individuální akt vůle, je těžké nepředstavit si historii jako evropskou vynikající uměleckou činnost.

V. Na obranu toho, kým jsme

Stejně jako historie, život nemá začátek ani konec, bytí je věčný zápas, překonávání překážek, boj, ve kterém je aktérova vůle rozhodující. Zatímco tento boj nevyhnutelně končí smrtí a zničením, z překonávání těžkých úkolů pramení veškerá naše velikost. Řekové vstoupili do historie tím, že odmítli být otroky. Pozvednutím jejich meče proti asiatskému nepříteli si vydobyli právo být tím, kým byli.

Musíme tedy – jako antické Řecko povstalo v boji proti Peršanům, Římané proti Kartágincům, středověká a ranně novověká Evropa napřed proti Arabům, poté proti tureckému islámu – stát na našich hranicích s mečem v ruce, abychom si vydobyli právo na to být sebou samými. Pokud bychom měli zvýraznit jedno téma, jímž je prodchnut Vennerův přístup k evropské historii a tradicím, jednalo by se o tezi, že Evropané překonali nekonečné nástrahy ohrožující jejich existenci pouze z toho důvodu, že jim čelili s mečem v ruce – přímo a s uvědoměním si, že mimoto, že se jednalo o součást jejich životních podmínek, to byla jedna z cest, jíž si dokazovali, že jsou hodni svého osudu. Evropané, jak Venner zakončuje, se musí dívat do své historie a tradic – obzvláště na čest, hrdinství a dědictví, které učinil Homér nesmrtelnými – aby znovuobjevili sami sebe. Jinak je všechny síly, co usilují o potlačení jejich ducha a zničení jejich krve, smetou stranou. Nabízí se tedy otázka – kdo zvítězí v etnocidální bitvě mezi vládnoucím nihilismem a lidmi evropského původu? Z Vennerovy vyjímečné knihy, ve které se autor postupně obrací z popisu dramatických událostí na naše longue durée (dlouhodobé procesy epochálních změn – pozn. překl.), jsme vedeni k tomu, abychom uvěřili, že tato otázka bude zodpovězena v náš prospěch pouze tehdy, pokud zůstaneme věrni tomu, čím jsme, odkazu našich předků a tomu, co Francis Parker Yockey v ponurých letech po konci 2. světové války nazýval nadřazeností ducha.

¹⁾ Pojem árijci zavedl v roce 1853 indolog Max Müller do anglického a evropského úzu jako rasovo-etnickou skupinu (viz též Indoevropané), zdroj: http://cs.wikipedia.org/wiki/Árjové