Michael J. Polignano

V roce 1787 ruský hrabě Grigorij Alexandrovič Potěmkin zorganizoval po nově získaných teritoriích na Krymu vyhlídkovou jízdu pro carevnu Kateřinu. Všude, kam Kateřina vkročila, uviděla nádherné vesnice se šťastnými, prosperujícími vesničany a usoudila, že je všechno v pořádku. I když se Potěmkinovi nepřátelé snažili hraběte obvinit z oklamání carevny a z toho, že falešné vesnice sám nechal postavit, Potěmkinovy ostrovy prosperity se staly fenoménem. Od té doby se výrazu „Potěmkinova vesnice“ používá pro situaci, kdy faleš budí zdání reality.

Pozitivní diskriminace, neboli „Affirmative Action“ je přesně jednou z takových „Potěmkinových“ vesnic.

Rovnostáři prohlašují, že pozitivní diskriminace napravuje rasovou nerovnoprávnost Specificky se zaměřuje na fakt, že černí, Hispánci, či američtí Indiáni jsou znevýhodnění na vrcholu americké společnosti a přitom nadreprezentováni na jejím samotném dně (pohlíží se na ně jako na podřadné, bydlí ve špatných podmínkách, je jich velké procento ve vězení atp).

Požadavek, aby všechny etnické skupiny byly zastoupeny proporčně na všech úrovních společnosti vzhledem k jejich procentuálnímu zastoupení v populaci, však za zákeřnou diskriminaci považován není. Požadavek rovnostářů je, aby „černí“, jestliže zahrnují dvanáct procent populace, mohli také představovat dvanáct procent všech doktorů, právníků a univerzitních profesorů a ne jen několik desítek procent vrahů, násilníků a zlodějů. Jakékoli poukázání na nesrovnalosti je označeno za bělošský rasismus. My, „bílí“, jsme neustále peskováni za to, že vyloučení „barevných“ studentů ze školy je údajně motivováno barvou jejich pleti, stejně jako je takto prý zčásti motivováno odsuzování „barevných“ pachatelů za porušení zákona. To samé platí v případě Hispánců a amerických Indiánů.

Já nepopírám, že k diskriminaci v reálu skutečně dochází, avšak důkazy, ani jejich většina vůbec neukazují na to, že by sociální problémy entických skupin mohl bílý rasismus.

Zaprvé, americký Kongres zakázal diskriminaci už v 60. letech. Avšak brzy se ukázalo, že tento úspěch, za kterým ostatně aktivita etnických menšin vůbec nestála, nestačí. A tak přišla do módy myšlenka pozitivní diskriminace.

Za druhé, ani rasová diskriminace nikdy nikomu v přístupu na vrchol americké společnosti nebránila a nedostávala je ani na její chvost. A to platí i v obráceném gardu. Je úplně jedno, kolik peněz a úsilí se vložilo do projektů pozitivní diskriminace, stejně to evidentně nestačí k tomu, aby se zabránilo procentuální neúspěšnosti inkriminovaných skupin (kterou chtějí rovnostáři odstranit nastolením rovnosti ve výsledcích).

Za třetí a to je nejdůležitější: teorie o diskriminaci jednoduše ignoruje genetické vlohy a predispozice. Obrovské seskupení vědeckých důkazů  ukazuje, že průměrně statisticky (a toto spojení je nutné dvakrát podtrhnout, pozn. překl.) představují zkrátka například Afroameričané méně inteligentní a k násilí náchylnější vzorek, než bílí. Čili menší procentuální zastoupení „černých“ na vysokých školách a naopak jejich procentuálně vyšší výskyt ve věznicích jsou pouze odrazy této statistiky.

Rovnostáři ignorují genetické predispozice, protože geny nemohou být změněny (alespoň ne současnými technologiemi), zatímco sociální instituce ano – pochopitelně tím, že odevzdáme vládě své peníze a necháme ji míchat se do našeho života. Pokud je genetická nerovnost označena jako hlavní příčina nerovnosti společenské, potom má rovnostářský průmysl – a jeho legie byrokratů, profesionálních apologetů, vymývačů mozků, svůj výnosný byznys.

Rovnostáři vytvářejí absurdní konstrukce popírající genetiku. Kontinuálně přidávají nové součástky k obrovskému, již tak skřípajícímu konstruktivistickému aparátu. Jeden týden slyšíme cosi o tom, jak jsou neúspěchy afroamerických dětí ve škole zapříčiněny předsudky učitelů, kteří od nich apriorně dobré výsledky neočekávají (někteří učitelé mimochodem také konstatují velkou úspěšnost například asijských dětí, což se taky považuje za konstitutivní prvek útisku). Další den se tvrdí, že neúspěchy „černých“ dětí jsou způsobeny faktem, že jejich rodiče se s nimi baví méně, než bílí rodiče. A týden na to se napadají rozdíly ve výživě. Nutno dodat, že vaše daně tyto starosti pokrývají více než dobře.

Ale zkusme rovnostářské argumenty na chvilku přijmout. Zapomeňme na procedurální a právní pojmy. Zapomeňme společenskou cenu takových postů jako jsou lékaři a právníci. Zkusme akceptovat, že rasy jsou si od přírody rovny. Akceptujme, že případy nerovnosti jsou ze své nejniternější podstaty společenské a že mohou být změněny. Pozitivní diskriminaci však pochopit nelze, neboť ta ve skutečnosti mění jen podstatu, nikoli nerovnost samu. Z pohledu rovnostářských tendencí jde o jasné fiasko.

Jestliže jsou dnes „černí“ uchazeči o studium na vysoké škole zvýhodněni tak, že je po nich z testu SAT vyžadováno 900 bodů pro úspěšné složení, namísto standardních 1200 (vyžadovaných po všech ostatních), diskriminace nemizí, naopak. Údajná „bílá vina“ nemá s tímto nic společného.

Pozitivní diskriminace paradoxně posiluje více zlé krve u skupin, proti kterým je podporou skupin jiných vůči ní samotným namířena. Pozitivní diskriminace v žádném nevytváří svět, ve kterém například „černé“ děti dostávají všechno to, co děti „bílé“, ani svět, kde by studenti z majoritních skupin byli rovnocenní ve výsledcích například s afroamerickými studenty. Všechny pozitivní diskriminace vytváří svět, který pouze vypadá, že likviduje nerovnosti, je to svět potěmkinovské rovnosti.

Tváří v tvář faleši pozitivní diskriminace nám rovnostáři říkají to, že zaváděním rovnosti ve výsledcích vymažeme příčiny, které nerovnost způsobují. Jediné co lze ve skutečnosti eventuelně změnit, jsou faktory nerovnosti. Kdepak, i kdyby rovnostáři mohli změnit, nic na tom nezmění.

Ale mohli bychom vykonstruovanou úspěšnost pozitivní diskriminace a jejich benefitů pomoci jejím dětem uzavřít kolonku úspěšnosti? Není zde žádný důkaz, potvrzující tuto teorii. Dokonce i v identických organismem, černí a Hispánii konzistentně účinkují a vystupují chudší v průměru, než bílí a Asiaté. Děti bohatých černochů stále účinkují níže, než bílé děti všech sociálních tříd.

Mohou nějak tyto uměle vykonstruované úspěchy pozitivní demokracie přinést svým tvůrcům zadostiučinění alespoň ve formě úspěšně vyplněných statistických kolonek? Nic na to neukazuje. Dokonce i za stejných podmínek vykazují například černoši hispánci potenciálně horší průměrné výsledky že běloši, nebo Asiaté. I děti bohatých a zajištěných černochů jsou méně úspěšné, než všechny ostatní děti všech sociálních skupin.

Jak bylo řečeno, pozitivní diskriminace pouze vytváří zdání rovnosti.Některé vládnoucí kádry naší společnosti se stávají knížaty Potěmkiny, když staví falešné vesnice čím dál více zalidněné údajně diskriminovanými obyvateli, kteří byli bez ohledu na své schopnosti a faktický přínos povýšeni o třídu výš jen kvůli barvě své pleti a etnickému původu. Televize a filmový průmysl nám ukazují fantastický svět, naplněný debilními blondýnkami spolu „černými“ doktory, právníky, soudci, investory a počítačovými génii. Ale za touto fasádou se skrývá obrovská a bídná realita falešných slibů, falešných nadějí a naprostých lží – dohromady postavených na odmítání společenské nerovnosti jako holého a přírodního faktu.

Zdroj: The Occidental Quarterly Online

Autor: Radim Lhoták

Přirozenou potřebou rozumného člověka je řád, vědomí o řádu a řádný život. Řád lidem dává vědomí příslušnosti k celku, identitu, měřítko dobra a zla i pocit bezpečí. Bez řádu není pořádek. Pořádek je důsledek řádu. Již z etymologie samotného slova pořádek vyjadřujícího „stav po-řádu“ vyplývá cíl, jímž se hledá rovnováha ve všech úrovních lidského bytí, jednota v mnohosti, harmonie znějící souladem všech hlasů v kontrapunktu názorů, které se řídí zákonitostmi přijatého řádu. Řád je pořádek uskutečněný skrze sama sebe, a není třeba velkého vnějšího násilí k tomu, aby byl udržován. Opakem řádu je neřád. Moderní doba si pro ne-řádné chování lidí našla výraz anarchie.

Za řádné byly považovány vždy takové systémy soužití a spolupráce, jež slovo řád obsahovaly v samotném názvu: Obecní řád, aristokratický řád, stavovský řád, cechovní řád, patriarchální řád, vojenský řád, duchovní řád. Neřádným opakem jsou takové sklony v myšlení a jednání lidí, které řád narušují. Patří sem revoluční destruktivismus, rovnostářský kolektivismus, feministický anarchismus, názorový pluralismus, genderový multikulturalismus, potírání identity, rasy, pohlaví, vyznání i vládnoucího přesvědčení, jinými slovy vše, co bourá pospolitní pořádky, rozvrací vzájemné porozumění a nic nového nebuduje.

Naši předkové dobře chápali, že svět má tutéž podobu, ať je nahlížen z libovolné výše pohledu, shora nebo zdola. Stát, kraj, obec, spolek, rodina, vše má svoji hlavu a patu. Co je dobré pro stát, je dobré i pro rodinu, a naopak. Helénská filosofie šla ještě dál, viděla stejnost celkového ustrojení samotného člověka s organizací společnosti. Duše je pro člověka totéž, co stát pro lidskou pospolitost, vůdčí úloha rozumu má stejný účel pro dobro a štěstí lidské bytosti, jako úloha vládců pro dobro obce a celého státu. Ve všech úrovních lidské existence mají být proto vládcové vybíráni podle nejlepšího lidského ustrojení a schopnosti vládnout, podle jejich vzdělání, síly, vědění a mravní ušlechtilosti. Veškeré právo a zákony potom mají za úkol podpořit ty, kdož vládnou a mají odpovědnost za stav společnosti. Právo a zákony mají podporovat řád, jehož spravedlivá funkce je vážena od hlavy, pokud řád je sám o sobě spravedlivý. Nikdy od paty a názoru spodiny.

Řád a spravedlnost jsou jedno a totéž, pokud kultura společnosti vyrůstá z kořenů objektivní tradice a vyžaduje jednání v souladu s přírodou. Není kultury, která by dokázala přetrvat staletí lidských generací a neměla přitom správné pojetí spravedlnosti. Jen způsoby jejího prosazování mohou být odlišné, někdy i nespravedlivé podle míry soucitu, jaký společnost má ke svým zločincům. Spravedlnost je stejná v jednotlivci jako v celém státě. Není-li jasno, co je spravedlnost v životě jednotlivce, snáze ji snad postřehneme ve státě, právě jako snáze přečteme stejný text, je-li jednou napsán malým nebo velkým písmem. Aby ve státě byl možný trvale pospolitý život, musí se všichni členové společnosti podrobit nějakému omezení své vůle po libovolném, svobodném, bezuzdném jednání, zachovávat jistý řád. Totéž platí pro rodinu i jednotlivce v jeho vztahu sama k sobě.

Moderní společnost však, jakoby ztratila povědomí o jednotě v mnohosti, nahlíží na lidské individuum izolovaně, bez smysluplného podílu jeho existence v celku. Pro člověka žádá individuální práva a svobodu, od státu potom povinnost dohlížet na jednání jednotlivců, vymýšlet nekonečný soubor příkazů a zákazů, jakoby jedinec nebyl ničím spolehlivým a schopným dobře jednat, jakoby vůbec nebyl hoden úcty a respektu řádného člověka. A vskutku, lidská žádost zbavená vlády rozumu a omezující moci morálního příkazu podléhá anarchii. Anarchie panuje v rodině, ve škole i na všech úrovních sociálních vazeb ve společnosti. Stát tomu všemu vládne silou totalitní byrokracie bez účasti občanů na jeho absolutní moci. Zákonodárné sbory vymýšlejí zákon za zákonem, aby přinutily občany dbát pravidel udržitelného chování ve veřejném zájmu, když jejich neřádný způsob života nezná pojem obecného dobra ani výchovu k lidským povinnostem a ctnostem. Výsledkem takového procesu je elitářství, kupecká morálka, protekcionismus a temná vláda oligarchie.

Hlavní funkcí společenského řádu je výchova lidí k dobrosti a spravedlivému jednání, jinými slovy k mravnosti. Tam, kde panuje anarchie, rozvolňuje se morální vědomí lidí natolik, že společnost se stává dezorientovaným stádem vzájemně odcizených kusů, jimž stát klade stále tvrdší překážky výběhu a určuje stále omezenější příděly pastvy. Skutečným zárodkem spravedlivého státu je tradiční rodina. Nelze si představit pořádný stát bez řádné rodiny. Nelze si představit rodinu bez řádných rodičů a stejného hierarchického řádu, jaký panuje ve státě či v obci. Pouze řád a zákony podporující otce jako hlavu rodiny mohou být tím prostředím výchovy dětí pro důstojný a šťastný život lidí v pravdě a spravedlnosti. Pouze výchova mužů k odpovědnému otcovství může přivést na svět novou generaci řádných synů a spravedlivých vládců ve státě.

Je těžko pochopitelné, co vede současné státy k rozsívání anarchie v základních strukturách lidské společnosti, co je smyslem rozbíjení tradičního řádu v rodině, násilných intervencí do výchovného procesu a soukromí občanů, antidiskriminačních tlaků, jejichž důsledkem může být pouze ustrnutí progresivních sil ve státě a nová, mnohem zrůdnější, nespravedlnost, podpory nepřirozených úchylek sexuálních či etnických, potírání většinových vrstev nesoucích poslední zbytky národní kultury ve státě ve prospěch nepřizpůsobivých menšin. Pokud jediným cílem je přivést moderní stát k totalitní nadvládě nad lidmi jejich represivním zotročováním, potlačováním vnitřní soudržnosti jako zdroje možného odporu, ničením identity, morálky i sebevědomí, rozkladnou atomizací, psychologickou manipulací, rozmnožováním individualistické zmatenosti a vytvářením naprosté závislosti jedince na státu, potom Bůh s námi.

Anarchie a řád, dvě stránky lidské přirozenosti, jako tělo a duše. Tělo člověka vleče svými žádostmi do hlubin požitkářství, sobectví a samoty, duše mu dává smysl života a světlo poznání, že šťasten může být pouze ten, kdo uměřeností fyzických potřeb nalezl harmonii v celku společenském i přírodním. Zdálo by se, že tělo je dnešní občan, duší národa je stát. Omyl! Tatáž anarchie jako v rodině panuje i v parlamentu. Stejné nízké impulsy hýbou zákonodárci a slepují chaotickou síť zákonů obepínající občany. Tytéž neřádné žádosti a nenasytnost pudí poslance prosadit vlastní tělo do čela státu, okázale plodit nesmyslné normy občanského spolu-nažívání podle toho, kde se zrovna něco pohne na jedné straně k nelibosti strany druhé, a užívat si požitku vlastní důležitosti i odměny za populistická dobro-zdání. Za jásavého bučení hovězích anarchistek/stů se ze státu stává klec pro divá zvířata. To je konec národa, rasy i civilizace bílého heterogenního muže.

Autor: Radim Lhoták

Naše civilizace dospěla do stádia, jaké nemá historickou obdobu. Proti všem lidským zkušenostem i tradicím vítězí ženský pohled na svět, ženské vnímání reality. Ženský princip ovládl myšlení lidí a přivodil ztrátu člověka. Určujícím pro naše jednání se stalo podvědomí, podvědomí rovněž určuje charakter člověka. Rozum je v tomto názoru pouhou doplňující instancí a ze své úlohy druhotnou mohutností inteligence. Namísto vědění a vůle nastoupily dojmy a empatie v zajetí soucitu, chtělo by se spíše říci v zajetí pocitu tak, jak se dostavuje pod tlakem ponížených a stádních instinktů.

Sociální inteligence, konverzační positivismus dostaly přednost před filosofickým zkoumáním a problematizováním. Zženštilost se chápe spravedlnosti, a ženské pojetí spravedlnosti spočívá v infantilním rozlišení dobra a zla. Dobré je to, co je nevinné, jinými slovy nevědomé, nezatížené v podvědomí zakoušením moci, stejně tak, jako dítě nebo slabá žena. Dobro je tudíž žena, zlo je domýšlivý muž. Dobro znamená opak zmocňování, právo slabšího proti silnějšímu. Spravedlnost straní všemu, co je nemohoucí, nepodařené, ne-mocné. Spravedlnost je rovnost všech před zákonem a před Bohem. K tomu, aby byla nastolena, je nutné potřít sílu a vůli k moci, vyvolat v každém aktu pronikavosti, nadvlády či vznešenosti pocit špatného svědomí. To jsou základní východiska křesťanské sociální etiky, všech socializujících ideologií a feminismu. To je vítězství resentimentu, jemuž dopomohla k triumfu křesťanská víra, socialismus a morálka z nich pramenící.

Je nutné dnes být velice skeptický ke všem heslům hlásajícím svobodu a demokracii, ať s nimi zachází konzervatizmus či liberalismus. Nelze se ubránit zděšení před socializujícím konstruktivismem levice. Moderní stát je výsledkem takového konstruktivismu, ženského úhlu pohledu, jímž se poráží na hlavu všechny osvědčené modely aristokratického řádu společnosti. Parlamentní demokracie nemá nic společného s demokracií, původně míněna jako aristokratická vláda nejlepších z řad národa, je dnes aristokracií naruby, jinými slovy vládou profánního výběru zástupců z řad resentimentu, těch nejlépe konajících ve jménu dobročinnosti, rovnostářství, lásky a soucitu. Pravda a láska jsou jedno. Jinak řečeno: Pravda je pozitivní pocit uspokojení nad porážkou lživého nároku vlády vznešenosti a ušlechtilosti nad vším nízkým, přízemním a útrpným.

Moderní státy nemají ve svém popisu organizace lidského společenství přirozenou hierarchii, jíž se uskutečňuje aristokratický řád. Jejich smyslem je spoutat lidskou svobodu jednání a vůli k nevázanému životu zákony sociální spravedlnosti, vystavět hráz jakékoliv formě nadřazenosti a tím z lidí udělat jednolité stádo bezmocných ovcí. To je rovněž pravý význam celé antidiskriminační agendy v legislativním procesu. Důsledkem těchto snah je chaos, ne-řád a bezpráví ve všech sférách lidské činnosti, protože není možné, aby ve stádě nespočetného množství hlav individualistických kusů bez pastýře vládl soulad a harmonie. Toto bezpráví je nutné potřít dalšími zákony, příkazy a zákazy, represemi proti všem projevům svévolnosti. Zákonodárné sbory moderních států chrlí zákon za zákonem k nastolení pořádku, který nemá vnitřní mechanismus zpětné vazby, morálního vědomí, vzájemného respektu, funkční hierarchie a úcty k autoritám. Libovolný společenský jev je posuzován z hlediska účinnosti státní regulace a její přisvojené doktríny většinového soudu, nakolik je daný jev řízen či se vymyká kontrole. Takových jevů ovšem přibývá takřka geometrickou řadou, protože universalisticky nadlidská, tedy morálně nepodložená, kontrola lidského života není možná. A stejnou řadou přibývá zákonů, které státní moc nutně předurčují k totalitě a dělají z ní hydru požírající lidskou svobodu jednání krok za krokem, až ke genocidě člověka o sobě, genocidě mužnosti a mužné sebevlády se vším, co k ní patří. Feminizovaná justice potom vše pečetí nelidským terorem soudní moci vedeným proti všem hrdým a nepoddajným občanům, proti všem mužům ad hominem.

Jediný vpravdě liberální a svobodu respektující politický postup by byl takový, který by se snažil oslabit roli státu v životě lidí, eliminovat tento stát na nejnutnější funkce ochrany před násilím a ničením hodnot, které byly a musejí být vybudovány spontánně fungujícím řádem ve společnosti, působením přirozených zvyklostí a kulturních tradic. Pokud ovšem chceme mluvit o tradicích, nelze se vyhnout tomu, na jakých zkušenostech a z jakých zásad vyrostly nejstarší civilizace ještě před nástupem křesťanství. Tyto kultury jednoznačně ctily soulad člověka s přírodou. Příroda je vlastní vzor jediné spravedlnosti pro všechny živé tvory, tedy i pro člověka, příroda je aristokratická, straní lepším, silnějším, vydařenějším a utrácí vše slabé, neduživé a nemocné. Pokud chceme smysluplně mluvit o tradicích, měli bychom mít na mysli tradice pohanské, ne křesťanské. Křesťanství pohanské tradice z části převzalo jako nutné zlo, jiné rozvrátilo a předalo nám jejich dědictví ve formě převrácených hodnot lidskosti, v nichž nízkost nabyla vrchu nad povýšeností a nadhledem. Moderní společnost následně pohřbila celou dosavadní zkušenost lidstva, s ní i tisícileté tradice, a zahájila experiment spekulativního a subjektivního rozumářství, který nemůže skončit jinak, než krachem, protože není v silách člověka uchopit rozumem lidský život ve všech jeho fenoménech a souvislostech, i kdyby se o to v dobré víře snažil.

Hlavním znakem současného úpadku morálních hodnot je úpadek rodiny a všeho, co souvisí s rodovými zvyklostmi. Nelze mluvit o tradiční rodině bez toho, abychom řekli, že tradiční rodina měla pevný a nezpochybnitelný patriarchální řád. Těžko ale dnes najít nějakého liberála, stejně tak konzervativce, o socialistovi ani nemluvě, který by se dokázal se vztyčeným čelem a otevřeně přihlásit k patriarchátu. Jenomže bez patriarchální hierarchie a zákonů, které ji podporují, není tradiční rodina možná. Je to stejné, jako projektovat vzdušnou stavbu bez toho, abychom ji zakotvili v pevných základech ponořených hluboko v zemi. Ten, kdo uznává agendu rovnoprávnosti, rovných příležitostí, rovného podílu na rodině a jejích statcích, ochranu dětí před rodiči, žen před muži, ten nezastává tradiční rodinu. Stejně tak ten, kdo vzývá kult matky, kult dítěte a kult neomezeného práva na život, ten nejedná v souladu s přírodou. Takový člověk si nemůže říkat svobodomyslný, ani člověk spravedlivý, protože jediná pravá svoboda a spravedlnost je taková, v níž je člověku výlučným arbitrem sama příroda. Vše ostatní je věcí spontánnímu řádu a lidské zkušenosti s vyššími zákony universa.