Délský potápěč

Autor: Francisco Carmo Garcia

Vhled do jedinečné atmosféry první poloviny 20. století můžeme nabýt i prostřednictvím některých literárních děl. Jedním z nich je Kouzelný vrch Thomase Mann, brilantní popis morálního i duchovního rozkladu tehdejší buržoazní společnosti. V tehdejším poraženém a otlučeném poválečném Německu se stal dominantní morální orientací nihilismus. Oswald Spengler ohlásil zánik Západu ještě uprostřed arogantního dunění zbraní Velké války, Nietzscheho vůle k moci se po jeho smrti stala lákadlem pro mladší generaci německé inteligence a Heidegger se popuzoval nad koncem filozofie. Toto ovzduší dekadence bylo znakem doby, intelektuálního i existenciálního zoufalství, následujícího po éře víry v nevyhnutelný pokrok lidské společnosti, typické pro 19. století. Jakmile se však musela idea pokroku postavit realitě zkázy světové války, nemohlo než přijít morální zmatení.

A právě tato hluboká krize ideje pokroku se jako červená nit vine dílem Ernsta Jüngera už od jeho proslulých deníkových vzpomínek na Velkou válku (In Stahlgewittern, česky V bouřích ocele, Academia 2021), přes „prorockou“ knihu Der Arbeiter až po jeho poválečné romány. Ale proniknout do nihilistického zeitgeistu meziválečného Německa se daří především jedné z jeho drobnějších prací: novele Auf den Marmorklippen (Na mramorových útesech), vydané na poledni Hitlerovy moci v roce 1939. Tato krátká kniha, pozapomenutá podobně, jako inteligence přehlíží jejího autora, nám o naší vlastní době – také zmítané krizí – prozrazuje více, než mnohá z dnes tolik rozšířených „vědeckých“ děl varujících před údajně očividným obrozením fašismu. V Jüngerově příběhu se despotická postava tyrana objevuje ve své nejnásilnější podstatě, jako důsledek kosmologického nesouladu, jež rozbíjí všechny základy, na nichž společnost spočívá. Na mramorových útesech je kniha, která si zaslouží neupadnout do zapomnění, už jen proto, že zůstává skoro stejně srozumitelná – a případná – jako v době svého vzniku.

Continue Reading

Válečník-básník: Ernst Jünger v roce 1995, tři roky před svou smrtí

Autor: Paul Lay

Pro Ernsta Jüngera byla 2. světová válka méně dramatickou záležitostí než ta první – vždyť jen sotva tomu mohlo být jinak. Za Velké války totiž muž, který zemřel ve své posteli roku 1998 ve věku 102 let jako uznávaný německý literární velikán, bojoval od počátku roku 1915 až do jejího konce jako pěšák 73. hannoverského pěšího pluku generála polního maršála prince Albrechta Pruského (Füsilier-Regiment Generalfeldmarschall Prinz Albrecht von Preußen /Hann./ Nr. 73, pozn. DP). Byl celkem čtrnáctkrát zraněn, mnohokrát vážně, přesto se mu podařilo přežít. Poslední část války prožil jako příslušník úderných oddílů – speciálních elitních jednotek, poslední karty vynesené stále zoufalejší Německou říší – a stal se nejmladším vojákem, vyznamenaným nejvyšší vojenskou poctou německou armády, řádem Pour le Mérite.

V roce 1920 vydané vylíčení Jüngerových válečných zážitků, román V ocelových bouřích, patří k asi nejlepším a nejsyrovějším popisům válečné zkušenosti od Homérovy Iliady. Nesentimentální a dynamický román, psaný v nietzscheovském stylu, má jen málo společného s britskými válečnými básníky a jejich v křesťanském duchu pojatým sebeobětováním a lítostí. Pro Jüngera je konflikt čímsi vítaným, nejzazší zkouškou, životem umocněným všudypřítomnou smrtí.

Continue Reading

Matthias Laurenz Gräff. „Der Weg zurück (Nach Erich Maria Remarque)“, 2006

Každý z nich založil svou literární slávu knihou, ve které zpracoval zkušenosti z války. Ernst Jünger v roce 1920 knihou In Stahlgewittern (V ocelových bouřích) a Erich Maria Remarque v letech 1928 až 1929 románem Na západní frontě klid.

Obě se na prožitek války zaměřují z rozdílné perspektivy: Jünger jej líčí z pohledu odvážného frontového důstojníka, jehož jednání přímo schválil císař udělením nejvyššího řádu Za zásluhy (Pour le Mérite) – a v přepracováních z dvacátých let se zesílenou heroizující a estetizující tendencí; Remarque zpětně pohlíží na generaci, kterou válka vytrhla z prostředí domova a připravila jí o mládí, takže se v poválečné době nedokázala uplatnit.

Oba spisovatelé hledali odpověď na otázku po smyslu války, před kterou jejich generaci válka postavila.

Continue Reading

Erazim Kohák „o pravém lidství Ernsta Jüngera“

Zemřela s německým spisovatelem Ernstem Jüngerem i jedna éra našich dějin? Psalo se o tom v nekrolozích, avšak pochyby jsou namístě. Jünger nebyl představitelem určité dějinné epochy. Byl představitelem jedné ze dvou zásadních lidských možností – a ty nepominou, dokud lidstvo zůstane lidstvem a člověk a člověkem. Jen pominula epocha, kdy se zásadní možnost, kterou představoval, jevila nejen jako možnost, nýbrž i jako jeho vlastní, pravé, pravdivé – či eigentlich – lidství.

Jeden přístup představuje Erich Maria Remarque v románu Na západní frontě klid. Ten bývá označován za pacifistický – a s určitým oprávněním. Remarque zachycuje křehkost života a nesmyslnost ničení. Válka je mu nepochopitelná a naprosto nepřijatelná: nedá ospravedlnit „národními zájmy“ ani čímkoliv jiným. Je třeba ji odmítnout. Život je o životě, ne o zabíjení.

Continue Reading

Robert Brasillach (31. března 1909 – 6. února 1945)

Autor: Robert Brasillach

Epizoda, o níž mám teď podat zprávu, je z celého mého vyprávění pro mě nejobtížnější. Ne že by René o svých válečných zážitcích mlčel. Právě naopak, bavili jsme se o tom dost často, nebo spíš on mi o tom často vyprávěl, když jsme spolu sedávali za nádherných marockých nocí a po horoucím dni vychutnávali chlad. V těch pozdních večerních hodinách, když zhasla všecka světla a temnotu prosvětlovaly už jen naše cigarety, René začínal mluvit a s široce rozevřenýma očima evokoval dobu v zákopech: hlídky na předsunutých postech a hodiny čekání před útokem.

Jenže jak lze člověku, který válku nezažil, podat jasnou představu o tom, jaká opravdu je? Umím si představit strasti i dobrodružství z pampy Jižní Ameriky i ledové pustiny Aljašky. Dokážu si představit život cestovatele v Tibetu i život zlatokopa, ale do života vojáka, to znamená člověka, který byl kdysi dobré čtyři roky vojákem a jehož teď denně potkávám, člověka, který se honí za autobusem jako všichni ostatní a někdy nosí v knoflíkové dírce vybledlou zelenou stužku, se vžít neumím.

Continue Reading

Kniha Ernsta Jüngera Der Gordische Knoten poprvé vyšla ve Frankfurtu nad Mohanem v roce 1953

Autor: Julius Evola

Jméno Ernsta Jüngera si postupně získává takřka celoevropskou proslulost. Význam tohoto spisovatele coby filozofa se však pojí především s raným obdobím jeho života i tvorby. Tento veterán 1. světové války se po jejím skončení etabloval jako mluvčí generace, už ve své době označované za generaci „vyhořelou“. Jeho ideje nemají původ v abstraktních, za psacím stolem spřádaných spekulací, ale v prožité hrdinské zkušenosti, odkud postupně dospěly až k problému smyslu lidské bytosti ve věku nihilismu a všemocné techniky. Jeho ústředními pojmy jsou „heroický realismus“ a etika „absolutní osoby“.

U Jüngerovy pozdější tvorby, přestože z literárního a stylistického hlediska vykazuje jasný pokrok, bohužel zaznamenáváme znatelný pokles úrovně i síly světonázoru. V jeho novějších spisech pak narážíme i na vliv poněkud podezřelých humanistických tendencí, spjatých s mýty, jež se po posledním kolapsu staly módními dokonce i v jistých středoevropských kruzích.

Měli jsme možnost přečíst si nedávno vydanou Jüngerovu knihu Gordický uzel (Der gordische Knoten). Tato kniha se zabývá vztahy mezi Východem a Západem, které považuje za základní dějinný motiv, a válečnými střety, které se udávaly mezi Evropou a Asií od dob perských válek do dnešních dnů.

Continue Reading

Čítárna Délského potápěče je zpět!

Elektromobily, drony, chytré telefony, stále všudypřítomnější „teledohled“ – příhodný čas připomenout Skleněné včely (Gläserne Bienen, 1957), v Anarchově tvorbě patřící k méně známým románům. Činíme tak celou jednou kapitolou.

Thomas Flemming – „Waldgänger“ (2008)

Autor: Gary Lachman

Les je všude kolem nás

„Oproti tomu je potřebné vědět, že každý člověk je nesmrtelný a že věčný život v něm zřídil své stánky, jež mu sice zůstávají neprobádanou, nicméně přesto obydlenou krajinou, kterou sice může popřít, kterou ale žádná časná moc není schopna zlomit.“ Ernst Jünger

Německého konzervativního spisovatele Ernsta Jüngera mnozí neprávem házejí do stejné škatulky s nacisty, dovolte mi tedy začít uvedením věcí na pravou míru. Jünger nikdy nebyl členem NSDAP a dvakrát za stranu odmítl křeslo v Reichstagu. O jeho přízeň se ucházeli Himmler i Goebbels, oba však ignoroval, stejně tak jako nabídku stát se členem Deutsche Akademie der Dichtung – Německé spisovatelské akademie – vedené Jüngerovým podobně nacionalistickým, ale méně vybíravým kolegou Gottfriedem Bennem. (Tento konzervativec zprvu s nacisty spolupracoval, brzy se mu však znechutili.) Jünger byl hrdina první světové války, kde byl čtrnáctkrát raněn a stal se nejmladším nositelem vyznamenání Pour le Mérite – a bohužel právě jeho dionýské chvalozpěvy na nebezpečí bitev, živě zachycené v jeho prvotině V ocelových bouřích, dnes největším dílem utvářejí povědomí anglicky mluvících čtenářů o jeho osobě i dílu. Toto sloveso ale v daném případě není úplně na místě – většina těchto čtenářů i kritiků se mu totiž kvůli jeho temné pověsti vyhýbá, a tak o něm informovaní nejsou takřka vůbec. Přes to všechno byl ale Jünger mnohem víc než pouhým vyznavačem slavného Hérakleitova výroku, podle něhož „zápas je otec všech“.

Continue Reading

Die Kommenden. Überbündische Wochenschrift der deutschen Jugend.

Autor: Edouard Rix

O něco méně známí než Ernst Niekisch jsou Werner Lass and Karl-Otto Paetel, dva atypičtí představitelé národního bolševismu, Louisem Dupeuxem označovaným za ten nejvíce fascinující proud myšlení celé konzervativní revoluce.

V srdci Bündische Jugend 1]

Werner Lass, narozený 20. května 1903 v Berlíně, patřil mezi lety 1916-1920 k hnutí Wandervogel a roku 1923 byl zvolen hlavou bundu Sturmvolk (odštěpenecký svaz od rakouského Wandervogel – pozn. DP), jehož část se v roce 1926 přidala k Schilljugend, kterou založil v roce 1923 slavný vůdce Freikorpsu Gerhard Roßbach. Lass se následujícího roku odtrhnul a založil Freischar Schill, 2] bündisch skupinu, jejímž patronem (Schirmherr) se brzy stal Ernst Jünger a jejíž hlavní náplní činnosti byl „boj o hranice,“ turistické výpravy a vojenský výcvik.

Od října 1927 do března 1928 redigovali Lass s Jüngerem časopis Der Vormarsch („Vpřed!“) založený v červnu 1927 dalším slavným, s Freikorps, spojeným spisovatelem, kapitánem Ehrhardtem. Ve snaze překročit omezující mantinely mládežnického hnutí také následně založil Wehrjugendbewegung neboli Branné hnutí mládeže, které se mělo stát spojením mezi „tvrdostí závazku frontového vojáka, schopností a potenciálem k úspěchu, hloubce hnutí mládeže“ a prostředkem k vytvoření nového typu člověka.
Continue Reading

Autor: Lucian Tudor

V mezidobí od konce 1. světové války do nastolení národně socialistického režimu se z politické, hospodářské a sociální krize, do níž se Německo následkem porážky ve válce propadlo, zrodilo hnutí, jež vešlo ve známost jako „konzervativní revoluce“, případně „revolučně konzervativní hnutí“, jehož příslušníci jsou označováni jako „konzervativní revolucionáři“ či „neokonzervativci“.

Samotný termín „konzervativní revoluce“ se masověji rozšířil hlavně díky projevu slavného básníka, katolického kulturního konzervativce a monarchisty Huga von Hofmannsthala z roku 1927. 1] Hofmannsthal tehdy mj. řekl: „Proces, o němž mluvím, není ničím menším, než konzervativní revolucí v Evropě dosud nepoznaného rozsahu. Jejím cílem je forma, nová německá realita, jež bude společná celému národu“. 2]

Continue Reading

Ernst Jünger se svojí jednotkou na slavnostní přehlídce, Rue de Rivoli, Paříž 1941.

Autor: John Morgan

Kdybych mohl být kýmkoliv z dvacátého století, ani na vteřinu bych neváhal s volbou Ernsta Jüngera. Tento muž totiž ve svém vymezeném čase vyzkoušel takřka všechno a napnul hranice toho, čeho může jednotlivec v životě dosáhnout, až na úplné maximum. Jeho nesmírně dlouhý život (zemřel měsíc před svými 103. narozeninami) překlenul Kaiserreich, německou revoluci, Výmarskou republiku, Třetí říši, Spolkovou republiku Německo a konečně v poslední dekádě jeho života také sjednocené Německo – a v každém z těchto období aktivně působil. Jeho život lze tedy chápat jako symbol Německa 20. století, přestože Jünger sám zůstával za každého režimu velmi nekonvenční.

Continue Reading

Autor: Greg Johnson

Často se říká, že nihilismus je jednou z nejvýraznějších charakteristik naší moderní doby – co to ale vlastně nihilismus vůbec je? Nihilismus znamená cosi jako „smrt“ Boha, popření objektivního smyslu a hodnot, rozostření morálních kategorií a hierarchií, rozklad společného světa na individuální náhledy i společné kultury do subjektivních „osobních preferencí.“

Nietzsche nihilismus definuje jako znehodnocení nejvyšších, ústředních hodnot kultury. Podle něj tedy k pochopení nihilismu musíme nejprve porozumět: 1) povaze hodnot; 2) úloze hodnot v životě; 3) povaze požadavku, jež na nás tyto hodnoty vznášejí; a 4) jak mohou hodnoty o tento „nárok“ něco na nás vyžadovat přijít. Rád bych se pokusil nalézt odpověď v myšlení a díle čtyř filozofů: Giambattisty Vica, (1668–1744), Sørena Kierkegaarda (1813–1855), Friedricha Nietzscheho (1844–1900) a Ernsta Jüngera (1895–1998).

Continue Reading

Stojíme tváří v tvář největší výzvě od pádu římské říše. Je třeba „semknout řady“, ne prohlubovat staré spory.

Autor: Karel Veliký

Takto pojmenoval Guillaume Faye koncept obrody Evropy jakožto světové velmoci.

Sdružení pro výzkum a studium evropské kultury (Groupement de recherche et d´etudes pour la civilisation européenne, GRECE) vzniklo v revolučním roce 1968. Za cíl si kladlo obrodit pravicovou kulturu, která po roce 1945 víceméně ležela ladem (tj. nebyla dále kultivována) a vytvořit tak kulturu novou. Členové GRECE ji začali stavět na třech základech:

1. V návaznosti na Armina Mohlera vyzdvihováním tezí myslitelů předválečné tzv. konzervativní revoluce ze zapomnění (Spengler, Moeller van den Bruck, Schmitt, Jünger, Freyer aj.)
2. Aplikováním nejnovějších výsledků etologie, sociologie, sociobiologie, antropologie a genetiky (Lorenz, Gehlen, Wilson, Eysenck, Jensen, Pearson, Monod aj.).
3. Na poznatcích indoevropeistiky, lingvistiky i skrze filozofické výboje a tradicionalismus (Dumézil, Eliade, Polomé, Varenne, Wikander, Rougier, Heidegger, Ruyer, Evola aj.) oživit a upevňovat předkřesťanský substrát evropské duchovnosti a etiky – jakožto ústřední části kultury –, a přispívat tak k opětovnému šíření „staronového mýtu“, jak jej poprvé vyjádřili Wagner (Prsten Nibelungův) a Nietzsche (Tak pravil Zarathustra).

K tomu sloužily časopisy jako Élements, Nouvelle École, Krisis či Études et Recherches, jakož i knižní nakladatelství (Éditions Copernic), pořádání seminářů, kolokvií a letních univerzit pro tkaní vlivových sítí a pronikání do systémových struktur.

Continue Reading

Využití těchto nástrojů pyropolitiky je fakticky vyhlášením války zbytku světa.

Autor: Robert Steuckers

Klasické pojetí geopolitiky vykládá svět optikou střetu pozemských a mořských mocností. V současnosti však vidíme, jak se o slovo hlásí i zbylé dva živly – oheň a vzduch. Připraveni k boji s nepřáteli jako je ISIS tak budou jen ti, kdo si oživí lekce Carla Schmitta.

Co mají političtí teoretici na mysli, když mluví o „pyropolitice“? K pochopení termínu se musíme studovat především dvě široce pojaté oblasti; zaprvé sféru politické teologie, včetně úvah Donosa Cortése o liberalismu, socialismu a katolicismu (pojímaném jako Tradice taková) a samozřejmě se také pečlivě zabývat hlavními myšlenkami Carla Schmitta, v nichž ukazuje teologický původ veškerého politického myšlení. Zadruhé musíme vzít v potaz i Schmittovo pojetí světové politiky jako střetávání živlů země a vody. Skutečná politika, kterou označoval jako politično (das Politische), se nevyhnutelně pojí se zemí a kontinentem. Opravdovým a účinným typem politického člověka pro něj je římský geometr [1], který organizuje území pod svou správou jednoduše jeho proměřením.

Po německých porážkách z let 1918 a 1945 však země přišla o své přednostní postavení na jevišti světové politiky a nahradila ji voda: nová, podvratná a ničívá dialektika Land und Meer, země a moře, v níž nakonec vždy zvítězí moře. Schmitt ve svém posmrtně redigovaném deníku Glossarium důrazně trvá na tezi o ničivých účincích triumfující a všudypřítomné americké „hydropolitiky.“

Continue Reading

Julius Evola

Autor: Julius Evola

Označení levice a pravice vycházejí z krizí už zasaženého politického systému. V tradičních společnostech neexistovaly – přinejmenším ve svém nynějším významu. Mohly zde sice působit opoziční strany, ty ovšem spíše než jako revoluční a protisystémové vystupovaly jako loajalistické a přijatelné.  A tak lze v Anglii mluvit o nejoddanější straně Jeho Veličenstva nebo o „velmi loajální opozici Jeho Veličenstva.“ Následkem vlivu novějších podvratných hnutí se situace změnila a je známo, že původně byly levice a pravice definovány na základě umístění svých poslaneckých lavic v parlamentu.

Na odlišných úrovních nabývá pojem pravice odlišných významů. V oblasti ekonomické se pravice vymezuje čistě na kapitalistickém základě – což však nutně nemusí postrádat legitimitu, pokud nezneužívá své moci a její alternativou jsou jen socialismus a marxismus.

Politická pravice nabývá plného významu tehdy, pokud je v organickém státu nastolena monarchie, jak tomu bylo obzvlášť ve střední Evropě a částečně také v konzervativní Anglii.

Continue Reading

Titulní strana časopisu Nouvelle Ecole č. 48/1996, věnovaného Ernstu Jüngerovi

Autor: Alain de Benoist

Nová pravice Ernsta Jüngera do Francie pochopitelně uvádět nemusela – když se na konci 60. let objevila, byl už autor knihy Na mramorových útesech francouzské veřejnosti dobře známý. Vlastně byl nejznámějším německým spisovatelem na západním břehu Rýna. Tento pro Němce těžko pochopitelný stav měl několik příčin.

Jüngerova díla byla v prvé řadě přeložena do francouzštiny poměrně brzy: jeho zásadní válečná díla už na začátku 30. let – a okamžitě ho proslavila 1]. Především však hrála Francie klíčovou roli v Jüngerově kariéře, životě i duchovním a literárním vývoji. Od dob své mladické eskapády s Cizineckou legií a strašlivých zážitků ze zákopů nemohl Francii vymazat ze svého života a srdce, jak vysvítá z četných vztahů, udržovaných s Francouzi, četby Barrého nebo Léona Bloye, ale také z překladů Rivarola, Guye de Maupassanta či Paula Léautauda.

Jünger měl konečně také vždy štěstí na talentované francouzské překladatele, disponující citem zachytit nuance jeho stylu a myšlení, od Henriho Thomase a Henriho Plarda přes Juliena Herviera po Françoise Ponceta.

V roce 1973 k tomu Jünger poznamenal: „Myslím, že Francouzi si cení Němce, který se místo usilovné snahy nasadit cizí tvář jako Němec i prezentuje.“ 2]

Continue Reading

Jiný svět je možný

Autor: Eugène Montsalvat

V současnosti se pravice nachází v revoluční situaci. Všechny mocenské mechanismy byly uzurpovány nepřátelskou elitou. Hospodářství, vláda i akademické prostředí se dostaly plně pod kontrolu korporátních internacionalistů nebo radikálních multikulturalistů.

Ve své ekonomické dimenzi směřuje kapitál proti zájmům nacionalistů, tradičně nábožensky založených lidí a dělníků. Kapitál je mezinárodní, běžní lidé jsou vlastenečtí. Kapitalista nezná vlast. Může se přestěhovat do jakékoli lokace, která mu bude vyhovovat a přesunout své bohatství s sebou. Nemá potřebu udržovat loajalitu k jakémukoli národu. Jak poznamenává Alain Soral v eseji „Třídní boj uvnitř socialismu“: „Internacionalismus je […] hlavní charakteristickou vlastností mobilních elit a nomádských manipulátorů, kteří dělají svoje obchody  na jiné – domněle vyšší – úrovni než obyčejní lidé, kteří jsou díky svým činnostem (praxis) poměrně imobilní a zakořenění.“ 1]

Proto je válka mezi třídami také válkou kulturní. Kulturní globalizace a ekonomická globalizace jdou ruku v ruce. Jediný kapitál má z obojího prospěch. Vytváří se bitevní linie: liberální, kapitalističtí internacionalisté proti konzervativním, populistickým nacionalistům. Ti se zjevně teprve musí zorganizovat do míry, do níž už dávno jsou organizovaní její protivníci.

Continue Reading

Jakákoliv vize lesa hodná zachování musí zahrnovat i nové spojení nejen s mýtem, ale i lidmi. Cílem musí být nalézt mezi stromy kmen…

Autor: Jack Donovan

Všichni žijeme v pouštích.

Městských pouštích. Předměstských pouštích. Ani v otevřeném prostoru venkova není snadné uniknout marketingově vybroušeným křemíkovým produktům mechanické a významu zbavené modernity, která se divoce převalila přes zkamenělé kostry starých bohů a tradiční cesty životem a pohřbila je pod svými vlnami. Poušť – Nicota – roste a všechno překrývá a dusí.

Ernst Jünger popisuje vyděšenou znuděnost moderních lidí, a spolu s Nietzschem varuje: „běda tomu, v jehož srdci je poušť.“

Kniha vznikla bezprostředně po 2. světové válce a Jünger se v ní vypořádává s byrokratickým mechanismem nacistického Německa, potlačujícím jeho vlastní individualismus; se zlověstnou předtuchou však předpovídá i neblahou situaci nás, lidí 21. století: nesmyslnost volebního procesu, takřka nepřetržitý monitoring a neurotická potřeba kontrolovat aktuální zprávy i několikrát denně. Jünger nám předal proroctví státu, v němž se technici stanou kněžími, a instituce, usměrňující sekulárním státem nekontrolovatelný vnitřní duchovní život, budou převálcovány. Nesmí existovat nic, co by nešlo spočítat, změřit nebo zdanit.  Právě toto nekvantifikovatelné zrnko bytí, stojící mimo dosah mechanizovaného světa, ztotožňuje Jünger se svobodou – a běda tomu, kdo zná jen poušť, „(běda tomu), kdo byť v jediné buňce, při sobě nemá nic z oné prasubstance, která jednou provždy zaručuje plodnost.“ 1]

Continue Reading

Skutečnost za snem čili dotyk mytického

„Knihy o první světové válce, Dělníka, Totální mobilizování a zčásti ještě článek o bolesti, bych chtěl označit za svůj Starý zákon – za přechod k novému považuji malou vizi Sicilský dopis muži na měsíci.“, píše Jünger v dopise z 21. září 1942.

Continue Reading

Autor: Karlheinz Weißman

Koncept pravicového anarchismu se jeví paradoxním, ne-li přímo jako protimluv, počínaje představou toho, že všechny „pravicové“ politické názory obsahují obzvláštní důraz na princip řádu. Ve skutečnosti k pravicovému anarchismu dochází pouze při zvláštních příležitostech, kdy se doposud skryté příbuzné rysy mezi anarchismem a konzervatismem stanou více zjevnými.

Ernst Jünger popsal toto zvláštní spojení ve své knize Der Weltstaat (1960): „Anarchista ve své nejčistší formě je ten, jehož paměť sahá nejdále: do předhistorických, dokonce až předmýtických časů; a ten, kdo věří, že člověk v té době naplňoval skutečný smysl svého bytí. … V tomto smyslu je anarchista Ur-konzervativec, který vystopovává to zdravé a nemocné ve společnosti až zpět ke kořenům.“ [1] Jünger později nazýval tento typ „pruským“ … nebo „konzervativním anarchistou“ – Anarchou, a odkazoval na svoje vlastní désinvolture (uvolněnost) jako na přitakání s tímto: krajní nezúčastněností, která živí sebe sama a riskuje sebe v hraničních situacích, avšak nachází se pouze v pozorovatelském vztahu k okolnímu světu, kdy mizí veškeré známky skutečného řádu a „organické uspořádání“ ještě není, nebo už není, možné.

Continue Reading