Skutečnost za snem čili dotyk mytického

„Knihy o první světové válce, Dělníka, Totální mobilizování a zčásti ještě článek o bolesti, bych chtěl označit za svůj Starý zákon – za přechod k novému považuji malou vizi Sicilský dopis muži na měsíci.“, píše Jünger v dopise z 21. září 1942.

Povídka má gnostický charakter.* Patří do oblasti jeho tvorby, která je určována poetikou snů, asociací a minuciózním pozorováním… Jde o raný pokus autora zachytit smyslům skryté podstaty světa. Co člověk vnímá smysly lze totiž chápat jako soustavu znaků (viz narážka na „znamení“ tuláků), které odkazují do říše idejí.

Pro Jüngera jsou však realismus a idealismus pouhé vrstvy jednoho celku (žádný dualismus!). V odkrývání těchto vrstev, a především v odhalování vyššího smyslu celku v jednotlivinách, vidí svoji úlohu. Činí tak formou plnohodnotných básnických obrazů vyjádřených velebným jazykem vysokého stylu.

V povídce se obraz zapouští do nekonečna. Vypravěč a poutník pozoruje a pozorované znázorňuje pomocí ne vždy snadno přístupných metafor. Vyciťuje neměnné a nakonec vnímá odezvu mytických sil: Jünger se zde o několik stupňů vzdaluje perspektivě, z níž duch mimo lidskou mysl neexistuje. V závěru pak vysvětluje pojem stereoskopického pohledu, který „každému obrazu dává novou hloubku“; předmoderní se setkává s moderním…

Básník ovšem jako potápěč vynáší nad hladinu slovy často pouhé fragmenty. Odtud i mnohdy nesnadná symbolika. Básnická transkripce vnímání tak z průniku k základům jsoucna, snah o gnómické postižení jádra jednotlivých skutečností a „sledování proměn v identičnosti“ činí buď opravdové duchové dobrodružství, nebo… nudu – podle založení a nálady čtenáře. Jünger byl každopádně přesvědčen, že tyto cesty do oblasti neviditelného mohou vyvážit objevy kontinentů a planet.

Devízou k nim může být úryvek z jeho Dobrodružného srdce (1929): „Každý smysluplný jev je jako kruh, jehož obvod můžeme ve dne přesně změřit. V noci však obvod mizí a začíná fosforeskovat střed, jako květ malé rostlinky lunárie, o níž vypráví Wierus ve své knize De praestigiis daemonum. Ve světle se zjevuje forma, v temnotě utvářející síla.“ Lze najít lepší definici Černého slunce?

* Literární pojmy jako magický či fantastický realismus, surrealismus, se mi jeví méně výstižnější, byť je text – filosoficky vycházející hlavně z Hérakleita a Platóna i „přizdobený“ hermetismem /alchymie/ – plný literárních odkazů (London /Tulák po hvězdách/, Goethe /´čarodějův učeň´/, Dostojevskij /Svidrigajlov/, A. Kubin /Země snivců/ , typicky romantický motiv dvojnictví etc.).

Poznámka Délského potápěče:

Překlad pochází z německého vydání v: Text und Kritik: Zeitschrift für Literatur (vydává Heinz Ludwig Arnold) 105/106 Ernst Jünger Göttingen 1995. Na stránkách Counter-Currents Publishing je k dispozici  i překlad do angličtiny.

Autor: Karlheinz Weißman

Koncept pravicového anarchismu se jeví paradoxním, ne-li přímo jako protimluv, počínaje představou toho, že všechny “pravicové” politické názory obsahují obzvláštní důraz na princip řádu. Ve skutečnosti k pravicovému anarchismu dochází pouze při zvláštních příležitostech, kdy se doposud skryté příbuzné rysy mezi anarchismem a konzervatismem stanou více zjevnými.

Ernst Jünger popsal toto zvláštní spojení ve své knize Der Weltstaat (1960): “Anarchista ve své nejčistší formě je ten, jehož paměť sahá nejdále: do předhistorických, dokonce až předmýtických časů; a ten, kdo věří, že člověk v té době naplňoval skutečný smysl svého bytí. … V tomto smyslu je anarchista Ur-konzervativec, který vystopovává to zdravé a nemocné ve společnosti až zpět ke kořenům.” [1] Jünger později nazýval tento typ “pruským” … nebo “konzervativním anarchistou” – Anarchou, a odkazoval na svoje vlastní désinvolture (uvolněnost) jako na přitakání s tímto: krajní nezúčastněností, která živí sebe sama a riskuje sebe v hraničních situacích, avšak nachází se pouze v pozorovatelském vztahu k okolnímu světu, kdy mizí veškeré známky skutečného řádu a “organické uspořádání” ještě není, nebo už není, možné.

Přestože byl Jünger bezprostředně ovlivněn četbou Maxe Stirnera, je podoba tohoto myšlenkového celku s dandysmem obzvláště zjevná. V období dandysmu, kultuře dekadence na konci 19. století vystupoval do popředí charakter, který byl na jednu stranu nihilistický a ennuyé (znuděný), na druhou stranu nabízel kult hrdinství a vitalismu jako alternativu k idejím pokroku.

Odmítnutí tehdejších morálních hodnot a žebříčků, připravenost být “nezpůsobilý, v tom nejhlubším slova smyslu, pro život” (Flaubert) odhaluje společný bod mezi dandysmem a anarchismem; jeho učená emocionální chladnost, jeho hrdost a jeho obdiv pro obleky šité na míru a vybrané způsoby, stejně tak jako proklamovaná snaha o ustavení “nového druhu aristokracie” (Charles Baudelaire) [1] staví dandysmus do těsné blízkosti k politické pravici. K tomu lze doplnit tendenci politicky orientovaných dandyů otevřeně projevovat náklonnost myšlenkám konzervativní revoluce, nebo jejím předchůdcům, jako byli například Maurice Barrès ve Francii, Gabriele d’Annunzio v Itálii, Stefan George anebo Arthur Moeller van den Bruck v Německu. Japonský spisovatel Jukio Mišima náleží k pozdějším pokračovatelům tohoto trendu.

Kromě této pravicově anarchistické tradice zde však existoval ještě jeden, starší a více nezávislý směr, spojený především s francouzským prostředím. Zde na konci 18. století, v poslední fázi existence ancien régime, vznikl anarchisme de droite, jehož protagonisté o sobě tvrdili, že se nacházejí na pozici “mezi dobrem a zlem,” majíce vůli žít “jako bohové,” a jež neuznávali jiné morální hodnoty než osobní čest a odvahu. Světonázor těchto volnomyšlenkářů byl úzce spojen s agresivním ateismem a pesimistickou filosofií historie. Osobnosti jako Brantôme, Montluc, Béroalde de Verville a Vauquelin de La Fresnaye považovali absolutismus za komoditu, která byla bohužel v protikladu principům starého feudálního systému a která sloužila jen lidské touze po prospěchu. Tyto postoje bylo možné později znovunalézt v 19. století u Arthura de Gobineau a Léona Bloye, ve století dvacátém např. u George Bernanose, Henry de Montherlanta a Louis-Ferdinanda Célina. Rovněž se objevila i specifická “tradicionalistická” verze Julia Evoly, jehož myšlenky se soustřeďovaly okolo “absolutního individua.”

Ať už se pravicový anarchismus objevil v jakékoli formě, byl vždy poháněn pocitem dekadence, znechucením nad vládou mas a intelektuálním konformismem. Jeho vztah k politice není jednoznačný; ačkoli se krajní nezúčastněnost častokrát přeměnila v aktivismus. Každá další shoda je předem negována prudkou touhou po individualismu pravicových anarchistů. Nota bene, tento termín je občas přisvojen lidmi jako byli např. George Orwell (tory anarchist) nebo Philippe Ariès – kteří nevykazovali žádné relevantní známky pravicově anarchistické ideologie; zatímco jiní, kteří objektivně tyto znaky vykazovali – například Nicolás Gómez Dávila nebo Günter Maschke – tento koncept nevyužívali.

Bibliografie:

Gruenter, Rainer. “Formen des Dandysmus: Eine problemgeschichtliche Studie über Ernst Jünger.” Euphorion 46 (1952) 3, pp. 170-201.
Kaltenbrunner, Gerd-Klaus, ed. Antichristliche Konservative: Religionskritik von rechts. Freiburg: Herder, 1982.
Kunnas, Tarmo. “Literatur und Faschismus.” Criticón 3 (1972) 14, pp. 269-74.
Mann, Otto. “Dandysmus als konservative Lebensform.” In Gerd-Klaus Kaltenbrunner, ed., Konservatismus international, Stuttgart, 1973, pp. 156-70.
Mohler, Armin. “Autorenporträt in memoriam: Henry de Montherlant und Lucien Rebatet.” Criticón 3 (1972) 14, pp. 240-42.
Richard, François. L’anarchisme de droite dans la littérature contemporaine. Paris: PUF, 1988.
______. Les anarchistes de droite. Paris: Presses universitaires de France, 1997.
Schwarz, Hans Peter. Der konservative Anarchist: Politik und Zeitkritik Ernst Jüngers. Freiburg im Breisgan, 1962.
Sydow, Eckart von. Die Kultur der Dekadenz. Dresden, 1921.

Poznámka:

[1] Srovnej Oswald Menghin: “Zkoumání prehistorie je, či přesněji řečeno by mělo být, jádrem duchovní bitvy naší doby. Nemyslím si, že se mýlím ve svém odhadu, že se věda o prehistorii stane vůdčí disciplínou budoucích generací.“
[2] Dandysmus dokonce není, jak si ne dost soudných lidí zřejmě myslí, ani přemrštěná záliba v oblékání a v hmotné eleganci. Tyto věci jsou pro dokonalého dandyho jen symbolem aristokratické nadřazenosti jeho ducha. Proto v jeho očích, milujících především vybranost, záleží dokonalost oblečení v absolutní prostotě, jež je vskutku nejlepším prostředkem, jak vyniknout. Co je to tedy ta vášeň, která se stala doktrínou a získala si takové panovačné adepty, ta nepsaná instituce, která utvořila tak povýšenou kastu? Je to především potřeba vytvořit si ve vnějších mezích konvencí originalitu, jistý kult sebe samého, kult, jenž možná přežije pachtění po štěstí hledaném u druhých, například u ženy, jenž dokonce přežije i to, čemu říkáme iluze. Je to potěšení budit úžas a pyšné uspokojení, že sám nikdy nežasnu. Dandy může být člověk blazeovaný, dandy může být člověk trpící; ale i tehdy se bude jako Lakedaimoňan smát kousnutí lišky. Jak vidíme, na několika místech se dandysmus dotýká spiritualismu a stoicismu. Nikdy však dandy nemůže být člověk nízký. Kdyby se dopustil zločinu, neklesl by tím možná; ale kdyby ten zločin pramenil z triviality, byla by to nenapravitelná pohana.” Charles Baudelaire: O dandysmu a další texty in Katolická dekadence, 2. ledna 2007.

Článek Karlheinz Weißmana, “Anarchismus von rechts” vyšel v Lexikon des Konservatismus, ed. Caspar von Schrenck-Notzing (Graz and Stuttgart: Leopold Stocker Verlag, 1996). Anonymní překlad do angličtiny, pod názvem Right-Wing Anarchism vyšel na stránkách Attack the System dne 6. června 2010, poté byl přetištěn 11. srpna 2010 na stránkách Counter-Currents Publishing.

Na připomínku 115. výročí narození Ernsta Jüngera (29. března 1895 – 17. února 1998)

Autor: Franz Chocholatý Gröger

Vystřihejte se největšího nebezpečí, jaké existuje –dejme si pozor, aby se život pro nás nestal čímsi obyčejným. Nezáleží na tom, jakou materii je třeba ovládnout a jaké prostředky jsou k dispozici – ona teplota krve, která vchází do bezprostředního kontaktu, nesmí být ztracena. Nepřítel, který ji má, je pro nás cennější než přítel, jenž ji nepoznal. – Ernst Jünger.

Toto jest motto aristokrata zákopů, revolučního nacionalisty, tvůrce magické prózy se snovou inspirací, entomologa, věčného cestovatele, osobnosti konzervativní revoluce, který se narodil před sto patnácti lety. S jeho jménem je spojen boj za nové čili „pravé Německo”. A zrození dělníka z ducha války. Tam, kde „granáty hučí jak železní ptáci“ nemůže se člověk spoléhat na jistoty, není kam uniknout. Člověk se tak dostává do bezprostředního kontaktu s běžně nedostupnými projevy života. Pociťuje záchvěvy vyšší neosobní moci. Jeho život získává na kvalitě, že snáší stále větší bolest. Kdo neuhýbá bolesti, neutíká před základními projevy života do smluvně zajištěného bezpečí, ten má vůli podřídit se přesažným silám a hodnotám a udělat již krok, aby překonal typ občana a vrostl do celostní formy dělníka. Lidství zde vystupuje ve formě figury dělníka (Gestalt des Arbeiters). Dělníka, který ovládne planetu a svět změní ve Werkstattlandschaft (výrobní krajinu). „A naše víra spočívá v tom, že vzestup dělníka se co do významu shoduje s novým vzestupem Německa“. (1)

Ernst Jünger se narodil 29. března 1895 v Heidelbergu, jako nejstarší ze šesti dětí chemika Dr. Ernsta Jüngera (1868-1943) a Karoline roz. Lampl (1873-1950). Ernst Jünger vyrůstal v Dolním Sasku (Niedersachsen) – Hannover, Braunschweig, Wunstorf, Hameln – a od roku 1907 žil s rodinou v Rehburgu, kde navštěvoval se sourozenci Scharnhorst Realschule ve Wunstorfu. V této době se u něj objevuje slabost pro dobrodružné příběhy a lásku pro entomologii. Spolu s bratrem Georgem Friedrichem se v roce 1911 stává členem hnutí Wandervögel ve Wunstorfu. Tam začal psát své prvé verše, které vyšly v časopise hnutí Wandervögel. V listopadu 1913 utíká z domova do Francie a ve Verdunu se zavazuje k pětileté službě v Cizinecké legii. Dostává se do výcvikového tábora v Sidi Bel Abbes v Alžíru, odtud utíká s přítelem do Maroka, kde je zatčen a vracen k Legii. O šest týdnů později je propuštěn po intervenci otce a kvůli svému věku., Tehdy také poprvé navštívil Afriku, kterou barvitě popsal ve své knize Africké hry (Afrikanische Spiele), publikované v roce 1936. (2)

Dne 1. srpna 1914, krátce po vypuknutí první světové války se přihlásil jako dobrovolník k pěšáckému regimentu Generalfeldmarschall Prinz Albrecht von Preußen (Hann.) číslo 73. Po složení nouzové (válečné) maturity absolvuje vojenský výcvik a v prosinci je na frontě v Champagne a zde je 24. 4. 1915 zraněn. Na radu otce se vydá na cestu důstojnické kariéry (kadet) a 27. 11. 1915 je znovu na francouzské frontě jako poručík, kde si pro odvahu při akcích získává jméno. Během druhé bitvy na Sommě je zraněn a 16. 12. 1916 vyznamenán Železým křížem I. třídy. V roce 1917 ho najdeme na bojištích západní fronty v intenzivních zákopových bojích jako velitel průzkumných hlídek, za odvahu je 4. 12. 1917 vyznamenán Preußischer Hausorden von Hohenzollern, rytířským křížem s meči. V březnu 1918 přežil granátový útok a srpnu 1918 je zraněn u Cambrai a zbytek války prožil v nemocnici v Hannoveru , kde plně studuje Friedricha Nietzscheho, Arthura Schopenhauera, Ludovico Ariosto a Alfreda Kubina. Veterán od Sommy je 22. 9. 1918 oceněn nejvyšším pruským řádem Pour le Mérite (mimo to byl nositelem Železným křížem II. třídy a odznakem zraněných ve zlatě). Jüngerovy zkušenosti coby velitele průzkumných oddílů zraněného více než tucetkrát ho později vedly k popisu válečných zkušeností, které bezprostředně zachycuje jeho deníková kniha In Stahlgewittern (V ocelových bouřích, 1920). (3) Popisuje zde, jak se mnohokrát úspěšně vyhýbal smrti a zároveň tu odhaluje svou lásku k literatuře, zvláště k Tristramu Shandymu, kterého četl během pobytu v zákopech. Kromě zveřejněné In Stahlgewittern píše další díla o zkušenostech Velké války (Der Kampf als inneres Erlebnis (1922), Sturm (1923), Feuer und Blut (1925), Das Wäldchen 125 (1925), než se obrátil se k jiným tématům. (4) Na rozdíl od pozdějších prací s jejich více reflexní a systematickou koncepční strukturou, je In Stahlgewittern, strukturálně velmi jednoduše stavěny, jako zprávy o zkušenosti autora. Popisuje zápas z pohledu mladých dobrovolníků od prvních setkání na jaře roku 1915 v oblasti Champagne až po ty, které má jako důstojník pěchoty od zákopů Arrasu, přes bitvy u Somme, bitvy ve Flandrech, bitvy u Cambrai po německou jarní ofenzivu roku 1918. Bude cestovat často, často dobrovolně, ale zdánlivě více ho řídí zvědavost a touha po dobrodružství než smysl pro povinnost. Ve velmi nebezpečných situacích ho vede odhodlání přežít a často neuvěřitelné štěstí. Ve Feuer und Blut a Das Wäldchen 125 přebírá epizody z In Stahlgewittern, které rozvíjí podrobněji. Obě knihy se zabývají rozčarováním z válečné horečky roku 1914.

Po ukončení války se stále ještě zotavuje z průstřelu plic u Sapignies (za Velké války byl čtrnáctkrát zraněn) a přitom konfrontován s zhroucením svého světa, německá armáda byla poražena, bylo svrženo císařství. Po návratu ze západní fronty jej brzy zklamaly zjevné projevy dekadence v nově budované buržoazní Výmarské republice. Nová republika je deklarována jako politické násilí a nový stát byl nucen podepsat diktát z Versailles.

Středem jeho zájmu se stává práce Oswalda Spenglera Zánik Západu (Der Untergang des Abendlandes. Umrisse einer Morphologie der Weltgeschichte). (5) Naplněn deziluzí přidal se k elitnímu filozofickému hnutí konzervativní revoluce a brzy se stal jedním z jeho hlavních intelektuálních představitelů. Do 31. 8. 1923 slouží v Reichswehru jako poručík 16. pluku v Hannoveru a krátkou dobu je ve Freikorpsu Gerharda Roßbach jako styčný důstojník. V témže roce se pustil do studia filozofie a zoologie v Lipsku a Neapoli. V roce 1925 se oženil s Grethou von Jeinsen.

1925-1932

Na podzim 1925 se Jünger poprvé angažuje politicky – vstupuje do redakčního výboru časopisu Die Standarte, týdeníku nového nacionalismu, jehož šéfredaktorem je dávný frontový velitel a Jüngerův přítel Helmut Franke. Časopis Die Standarte – svázaný s veteránskou organizací Stahlhelm – má dát výraz „frontové nacionalistické mentalitě vojáků“. Když vláda Die Standarte v srpnu roku 1926 zakáže, Ernst Jünger společně s Wilhelmem Weissem začnou vydávat časopis Arminius, který vycházel týdně od 23.1.1926 do 11.9.1927, propagující nový nacionalismus. Jünger píše též do národně bolševického měsíčníku Widerstand. Zeitschrift für nationalrevolutionäre Politik, vydávaného v období 1926 až do zákazu v prosinci 1934 Ernstem Niekischem. Jünger ale, přes určitou fascinaci bolševismem, na národně bolševické pozice nikdy nepřejde. Dne 1. května 1926 se narodil v Lipsku jeho syn Ernst. Vojenský důchod a příjmy z vydaných knih mu umožňovaly cesty do Francie, na Baleáry a do Chorvatska, které se staly předmětem pozdějších knih. Jünger ukončil 26 května 1926 studium a zcela se věnuje psaní. V roce 1927 se Jünger stěhuje do Berlína a navazuje početné kontakty v kruzích berlínských národních revolucionářů a revolučních konzervativců, jako byli, vedle jeho bratra Friedricha Georga, Ernst von Salomen, Ernst Niekisch,Walter Stapel, Helmut Franke,Wener Lass, Hartmut Plass, Emil Mühsalm, Bertolt Brecht, Otto Strauss, Emil Toller, Carl Schmitt, Valerius Marc a také Joseph Goebbels, který ho chtěl získat pro národní socialismus. Jünger však v roce 1927 odmítl nabídnutý mandát NSDAP do Říšského sněmu, se slovy napsaní jednoho řádku je pro něj čímsi cennější než representovat 60000 pitomců v parlamentu. Národní socialisty považoval za pouhé kupce voličských hlasů, jimž vposled nejde o uskutečnění revoluční ideje. O Jüngera usilovali také němečtí komunisté a Karl Radek tvrdil, že získat někoho jako je Jünger by bylo cennější než všechny nové hlasy voličů najednou.

Jünger se stává redaktorem časopisu nacionalistické mládeže Der Vormarsch, neoficiálního tiskového orgánu organizace kapitána Hermanna Ehrhardta. V roce 1930 se Jünger znovu vrhá do víru politické aktivity – společně s Wernerem Lassem vydává časopis Die Kommenden s národně revolučním zaměřením. V červenci 1931 Jünger a Lass opouštějí redakci Die Kommenden. Lass brzy zakládá časopis Der Umsturz o rozhodném národně bolševickém charakteru, ale Jünger se k této iniciativě nepřipojí. Do roku 1933 napsal do těchto periodik a do Deutscher Volkstum, vydavaného Wilhelmem Stapelem, do Ja und Nein, Die Literarische Welt, Das Reich, Der Student, Der Tag asi 140 článků.(6) V dubnu 1928 Jünger předává vedení Der Vormarsch do rukou Friedricha Hielschera a věnuje se více času psaní knih.

V roce 1928 přitahuje Jüngera evropský surrealismus, který vytryskl v prvním vydání knihy Das abenteurliche Herz (Dobrodružné srdce) v roce 1928 a pak v celé síle v druhém přepracovaném vydání v roce 1938. Je poutí do světa čisté reflexe, do světa snů, představ a vizí, světa jazyka daného formou a stylem, do světa květin a hmyzu, do světa barev, vůní a zvuků. Je cestou do onoho nádherného, zázračného světa „magického realismu“. Jak napsal Jünger „každý řád nosí ve svém lůně sny, v nichž je stanoven jeho pád, a každý sen se rozvijí v květ krystalického pořádku“. (7) Znovu opouští kvůli psaní knih politickou činnost a publikuje dvě první základní politické práce: Die totale Mobilmachung (Totální mobilizace) v roce 1930 a Der Arbeiter: Herrschaft und Gestalt (Dělník) v roce 1932. (8) Ve studii Totální mobilizace snaží se určit skrytou povahu války, jenž je „největší a nejpůsobivější událostí této doby”. Válka je zkušeností se „skutečností”, je uskutečnění pracovního nasazení je událostí „kultického rázu”. Pojem „totální mobilizace” analyzuje odlišením oproti pojmu „částečné mobilizace” (partielle Mobilmachung). Tuto charakterizuje jako „všeobecnou” a spojuje ji s monarchistickým i občanským politickým řádem. Totální mobilizace ohlašuje panství dělníka, který překonává veškerá státní zřízení a společenské řády tím, co nazývá v Dělníkovi „organická konstrukce” (organische Konstruktion) vykazující rysy „absolutního režimu”. Na částečné mobilizaci se podílí lid, rozpočet a společenský duch, objem nákladů a výdajů je omezený, vypočitatelný, v částečné mobilizaci se odráží ještě určitý svérázný státní zájem dokumentovaný nadšením dobrovolníků nastupujících do válečných vojů. Částečná mobilizace má charakteristickou lokalizaci a týká se určité společenské roviny, sledujíc provinciální záměry. Totální mobilizace se týká neomezeností lokalizace, týká se všech zemí, všech společenských tříd. Branná služba „již není povinností a výsadou pouze vojáků z povolání, nýbrž se stává úkolem všech, kdo jsou schopni nést zbraň”. Totální mobilizace stírá jakékoli závazky, privilegia a vazby. Jejím smyslem totiž je „rostoucí přeměňování života v energii”. Válka uskutečňující totální mobilizaci, podle Jüngera nabývá charakteru „gigantického pracovního procesu”, ve kterém jde o „absolutní uchopení potenciální energie”. „Dělníci by se měli naučit vnímat jako vojáci. Honorář, žold, ale žádný plat! Žádný vztah mezi splatností a výkonem! Nýbrž nastavit individuum vždy podle jeho způsobu tak, aby mohlo podat maximální výkon, který je v jeho dosahu.

Mimo jiné zde říká: „V hlubinách kráteru měla tato válka smysl, jež neovládne žádné počtářské umění. Vytušilo jej nadšení dobrovolníků, v němž důrazně promluvil hlas německého dé­mona a v němž se znechucení ze starého světa spojilo s nevědomou touhou po novém životě. Kdo by si pomyslel, že synové materialistického pokolení budou tak horouc­ně vítat smrt? Takto se ohlašuje toliko život, jemuž někde bohatě přebývá a jenž nezná šetrnost žebráků. A tak, jako nemůže upřímně žitý život přinést nic jiného než zisk skutečného, hlubšího charakteru, nemůže být výsledkem této války nic jiného než to, že získáme hlubší Německo. To, že tomu tak je, potvrzuje neklid, znamení nového pokolení, který se nespokojí s žádnou ideou tohoto světa, ani obrazem mi­nulosti. Zde vládne plodná anarchie, jež se zrodila z prvků země a ohně a skrývá zárodek nové vlády. Zde se objevuje náznak nového zbrojení, které hodlá ukovat své zbraně z ryzejších, tvrdších kovů, jež jsou s to odolat jakémukoli odporu.

Němci vedli válku se ctižádostí, pro ně dosti lacinou, být dobrými Evropany. Pro­tože však válčila Evropa s Evropou – nemohl vyhrát nikdo jiný než Evropa. Tato Evropa, jejíž povrch nyní získal planetární rozměr, se nicméně stala tenkou politu­rou – co získala na prostoru, ztratila na přesvědčivosti. Povstanou z ní nové síly.

Hluboko pod místy, kde vše určuje dialektika válečných cílů, narazil Němec na silnější moc: na sebe sama. Tato válka tak pro něho zároveň a především byla pro­středkem k tomu, aby uskutečnil sám sebe. Z toho důvodu je nutné, aby nové zbro­jení, v němž se již dlouho nalézáme, bylo mobilizací Němce – a ničeho jiného“.

(9) Jünger shrnul v roce 1984 obsah svého díla Der Arbeiter: Herrschaft und Gestalt slovy “Kdo se drží figury dělníka jako velkého povolaného a vztahu­je na ni proměny světa jako na princip, který se proměňuje, jenž však není těmito proměnami zasažený, ten nalezne měřítko, které neklame. Bude vnímat, že existuje jistá moc, jež kráčí napříč katastrofami jako skrz ohnivé opony. Pořadí a uspíšení samotné proměny jsou příslibem jisté bytosti, pro niž technika znamená uskutečnění, nikoli však skuteč­nost. Cílem je zduchovnění Země.” (10) Jednotný prostor skrývající se za mnohostí je postava dělníka, znamenající určitý způsob bytí. Dělník ovládá stroje a přitom sám je prostředkem výkonu moci, která stojí nad ním. V postavě dělníka se ztrácí protiklad svobody a poslušnosti, protiklad individua a celku.

Zatímco na nejnižším stupni se celostní forma dělníka podobá slepé vůli, která se coby planetární funkce ujímá jednotlivce a podřizuje si jej, na druhém stupni jej staví jako nositele speciálního dělnického charakteru do různorodých plánovaných konstrukcí. Na posledním a nejvyšším stupni se však zjevuje jedinec tím, že stojí v bezprostředním vztahu k totálnímu pracovnímu charakteru.

Teprve s nástupem těchto jevů je možné státnické umění a vláda ve velkém stylu, to značí: světovláda. Částečně se tato vláda ohlašuje již účinností aktivního rázu, jenž mnohotvárně prolamuje hranice starých struktur. Aktivní typ však není schopen překročit hranice, jež určuje speciální pracovní charakter; ať už jako vědec, jako technik, jako voják nebo jako nacionalista potřebuje integraci, velení, jež čerpá přímo z pramene smyslu.

Teprve v reprezentantovi této mohutnosti se na vrcholu pyramidy protínají různo­rodé protiklady, jež se doplňují, a tím vytvářejí proměnlivé světlo, šerosvit, osobitý pro naši dobu. Těmito protiklady je staré a nové, moc a právo, krev a duch, válka a politika, přírodní věda a duchověda, technika a umění, vědění a náboženství.

„Je však třeba vědět, že neviditelný výsledek má větší význam než výsledek viditelný. Tento neviditelný výsledek spočívá v mobilizaci světa prostřednictvím postavy dělníka. Poprvé o sobě dává vědět zpětným úderem zbraní proti silám, jimž nebyla dána možnost, aby byly produktivně nasazeny. Tento projev ovšem naprosto nemá negativní povahu. Vyslovuje se v něm opatření metafyzického útoku, jehož neodo­latelná síla spočívá v tom, že sám napadený si sám a zdánlivě dobrovolně vybírá prostředky svého zániku. To neplatí pouze za války, nýbrž všude tam, kde se člověk dostává do styku se speciálním charakterem práce. Všude, kde člověka spoutává technika, je nezvratně postaven před rozhodnutí buď-anebo. Buď přijme osobité prostředky, osvojí si jejich jazyk, anebo zanikne. Postaví-li se k technice kladně, což je zásadní, udělá ze sebe nejen subjekt technic­kých postupů, ale současně i jejich objekt. Užití prostředků má za následek zcela určitý životní styl, jenž se vztahuje na velké právě tak jako na drobné záležitosti ži­vota.

Technika tedy v žádném případě není neutrální mocí, rezervoárem účinných či pohodlných prostředků, z něhož může dle libosti čerpat jakákoli z tradovaných sil. Právě za zdáním této neutrality se skrývá tajemná a svůdná logika, jíž se technika podbízí člověku. Tato logika nabývá na evidenci a neodolatelnosti do té míry, v níž se pracovní prostor stává totálním. V téže míře slábne i instinkt těch, kterých se to dotýká. Zatímco ve světové válce, jako ostatně v celém našem světě, se již zřetelně proje­vil trpný i činný stupeň typu, do viditelného pracovního prostoru poslední a nejvyšší reprezentant dosud nevstoupil. S tím souvisí, že světová válka nepřinesla žádná definitivní rozhodnutí – dosud nenastolila nedotknutelný řád, který by zaručoval jistotu“ (11) Rok 1931 je začátek korespondence s Martinem Heideggerem a Carlem Schmittem. Právě Heidegger byl Jüngerovými úvahami od počátku fascinován, byť je s ním nesdílel a byl vůči Jüngerovi vždy kritický. Srv. Heideggerův dopis E. Jüngerovi, který vešel ve známost pod titulem Zur Seinsfrage, Frankfurt a. M. 1977, jenž je odpovědí na Jüngerův příspěvek k Heideggerovým šedesátinám pod titulem Über die Linie, Frankfurt a. M. 1950. Podle Podle Heideggera Jüngerovo myšlení stojí plně na půdě Nietzschovy základní metafyzické pozice, kterou Heidegger charakterizuje jako vůli k moci (Wille zur Macht). (12)

Po uchopení moci v roce 1933 učinili nacisté (zejména ministr propagandy Joseph Goebbels) několik neúspěšných pokusů zapojit tohoto autora do svých mesiášských vizí. Jako oddaný nonkonformista odmítl Jünger během následujících let řadu výzev z různých míst nacistické hierarchie. Byly zde nepřehlédnutelné rozdíly v pohledu na svět od počátku. Zatímco Hitlera motivoval primitivní „sociální darwinismus“, Jünger byl intelektuální, aristokratický, metafyzický a romantický žák Moltkeho, který věřil, že „boj je zápolením morálních energií“. Mezi těmito výzvami se dvakrát objevila nabídka stát se předsedou Říšského sněmu a členství v Deutsche Akademie der Dichtung (nacionálně socialistické Německé akademii poezie). Jünger také odmítá členství v nově zřízené Preussische Akademie der Künste a odmítl i předsednictví nacistickému svazu spisovatelů Reichsverband Deutscher Schriftsteller a od roku 1938 měl zákaz publikační činnosti.

Vnitřní emigrace

V prosinci 1933 se přestěhoval do Goslar v pohoří Harz. Jünger, kterého obdivovali nacionalistické i socialistické skupinky stejně jako mnoho ostatních mladých lidí, musel v roce 1933 řešit dilema spočívající v tom, že jeho sen o silném autoritářském státě se náhle stal skutečností. Avšak skutečná mravní podstata nového režimu byla jasná mnoha současníkům. Zejména po krvavém Röhmově „puči“ z 30. června 1934, kdy Hitler nechal popravit mnoho svých bývalých „soudruhů“. V roce 1934 se mu narodil syn Alexander a v listopadu 1934 Jünger napsal svému bratrovi Friedrichovi Georgovi: „Revoluční fázi, ve které jsme se ocitli, můžeme přestát za pomoci silnějších sil, než jsou řečnické, literární nebo ideologické. Postaví nás to před zkoušku. Bude nutno vyložit karty na stůl. V hrůzných a matoucích podmínkách je myšlenka nebezpečná, protože je pravdivá a duše, které jsou postiženy pravdomluvností, představují zrcadlo, ve kterém se objeví nicota šedého světa. Logická myšlenka, vznešený čin, pouhá neúčast na základních aktech – to vše jsou dnes věci, které představují napřažené zbraně ostřejší tím víc, čím méně člověk odpovídá současné době“. O tři roky později se stěhoval do Überlingenu u Bodamského jezera, a konečně v roce 1939 odchází do Kirchhorstu v Dolním Sasku. Jünger i nadále hodně cestuje – do Norska v roce 1935, do Brazílie, Kanárské ostrovy a Maroko v roce 1936 (viz. Atlantische Fahrt z r. 1947), do Paříže v roce 1937 a na Rhodos v roce 1938. V Paříži se seznámil s Josephem Breitbachem, Julienem Greenem, André Gidem, Jeanem Schlumbergerem a Annette Kolbe.

Vnitřní emigrace byla pro Jünger odloučením od politického dění kolem něj. Jeho psaní se skládalo ze sbírky esejí Blätter und Steine z roku 1934 (13) s jizlivou kritikou rasismu, románu Afrikanische Spiele, (1936) (14), druhého revidovaného vydání Das abenteuerliche Herz (1938) a v roce 1939 konečně mimořádného románu Auf den Marmorklippen (Na mramorových útesech). (15) Bylo napsáno jen málo textů, kde je takto působivě předvedena síla a moc lidského ducha. Jüngerův mravní odpor proti hnutí, které ze svých rasových teorií učinilo základní složku svého náhledu na svět a vidělo nordickou rasu jako skutečné strážce evropského dědictví, byl pouze pokračováním jeho znechucení z hlavních trendů v této době. Kniha Na mra­morových útesech je výrazné svědectví jeho proměny po r. 1933. V myticky bezčasé krajině, která však byla okamžitě pochopena jako současné Německo, se ukazuje protiklad mezi teroristickými mravy žoldnéřského tábora a hledáním duchovní cesty, kterou v knize repre­zentuje mág Nigromontanus (= Heidegger). V hlubokých lesích kol Mariny začíná růst moc Nadlesního (=Hitler), děsného lovce lidí. Zlo z lesu postupně rozkládá prastarý řád a nakonec propukne otevřený boj, v němž se celý kraj vzplane v plamenech. Je zde také postava Braquermarta (= Goebbels) bloudícího pouští nihilismu. Kniha byla okamžitě pochopena jako symbolický protest proti současným poměrům v Německu.

1939-1944

Již po vypuknutí 2. světové války je Jünger povolán v srpnu 1939 do armády v hodnosti kapitána jako velitel pěší roty 19. pluku. Od listopadu 1939 do května 1940 byla jeho jednotka umístěná na Západním valu na francouzsko-německé hranici, nejprve v Greffern, pak v Iffezheimu. Již neměl sklony k hrdinství na bojišti a to nejméně pro nacisty. Ani při obsazování Francie mezi květnem a červencem 1940 se příliš nehrnul do skutečného boje. V roce 1941 byla jeho jednotka v Paříži a Jünger byl převeden na administrativní pozici v MBF generála Otto von Stülpnagela poté, co se seznámil s náčelníkem štábu plukovníkem Otto Speidelem. Štáb sídlil v hotelu Majestic. Pozice štábního důstojníka mu spolu s plynulou francouzštinou umožnila stýkat se s mnoha francouzskými intelektuály a vedla ho opět k vedení záznamů o válečných zkušenostech – později vydaných jako Pařížské deníky: 1941-44 (Pariser Tagebücher). Byl po většinu času v Paříži, kde jeho známosti zahrnovaly Sacha Guitry, Jeana Cocteau, Marcela Jouhandeau, Paula Leautard, Celine, Gastona Gallimard, Paula Morand, Banine, Georgesa Braque, Pablo Picasso, Henriho de Montherlant, Pierre Drieu La Rochelle, Florence Gould. Jüngerovi kritici jej kritizují za jeho práci na oddělení štábu – zvláště z této doby – ale Jünger vždy dělal ctnost německému aristokratovi prosazováním osobní svobody. V roce 1942 vydává Gärten und Straßen, deník zachycující období od 3.4.1939 do 24.7.1940, které brzy na to vychází francouzsky jako Jardins et Routes. Z té doby pochází kniha Strahlungen (1949) popisující prostředí odbojové skupiny Wehrmachtu a spory s nacistickou okupační správou. V roce 1942 pracuje na štábním oddělení vojenského velitele ve Francii, generála pěchoty Carl-Heinrich von Stülpnagela, pozdějšího člena odboje proti Hitlerovi, a ten ho vysílá na Kavkaz údajně proto, aby prošetřil morálku vojska před případným pokusem o atentát na Adolfa Hitlera. Později vznikly Kaukasische Aufzeichnungen . Vrací se do Paříže a zahajuje práci na Der Friede. Ein Wort an die Jugend Europas und an die Jugend der Welt (1942-1944), považova­nou za zahraničně-politický program německých důstojníků připravují­cích nezdařený atentát na Hitlera z 20. července 1944, která je tajně šířená. V roce 1943 vydává, přesto že má zákaz publikování, Myrdun. Briefe aus Norwegen. (16) Jünger byl v té době kapitánem a měl blízké kontakty s vojenským velitelem Francie Heinrichem von Stülpnagelem a také s generálem Hansem Speidelem a Erwinem Rommelem, kteří byli všichni spojeni s pokusem o atentát na Hitlera z 20. července 1944. Všichni, kdo byli zapojení do červencového atentátu na Hitlera, jsou zatčeni a popraveni. Na seznamu popravených najdeme zvučná jména pruského státu, neboť pomstychtivá hitlerovská justice popravila Yorska von Wartenburga, Helmutha von Moltke, Erwina von Witlebena, F.-D. von Schulenburga, Ulricha W. von Schwerina, Heinricha von Dohnu, Heinricha von Lehndorfa a mnoho dalších. 20. červenec 1944 byl poslední velký čin starého Pruska a jeho idejí, kdy se pruská šlechta odhodlala k povstání proti tyranům. Jüngerovi bylo umožněno v září opustit armádu v hodnosti kapitána. Ve skutečnosti sám Hitler osobně nařídil nepopravovat slavného spisovatele. Ten odešel po Kirchhorst v Dolním Sasku. V roce 1945, poté co Goebbels nařídil médiím nepublikovat nic od Jüngera či o něm (slavil právě padesátiny), byl povolán do Volkssturmu v Kirchhorstu, kde měl vést jednu jednotku do boje. To byl také jeho poslední návrat do armády (aby zamezil zbytečným ztrátám, zavedl svou jednotku k americkým liniím, kde se vzdala).

Jeho nejstarší syn Ernst se svým přítelem Jobstem Siedlerem byl odsouzen v roce 1944 k trestu devíti letům odnětí svobody za rozkládání branné moci, když kritizovali poměry ve škole jako pomocná obsluha vlaku. Na Jüngerovu přímluvu u admirála Dönitze byli poslaní na frontu v trestném oddílu. Ernest byl zabit 28. 11. 1944 v boji u Carrary v Toskánsku, což je tragickou ironií osudu místo Jüngerova románu Na mramorových útesech z roku 1939.

Po 1945

V poválečné době byly Jüngerovy knihy opět zakázány a zákaz se vztahoval také na jakoukoliv další publikační činnost v Německu. Jeho práce se objevují mimo Německo, Der Friede v Amsterdamu, v roce 1946, Atlantische Fahrt je vydán v roce 1947 v Londýně pro německé zajatce, Aus der goldenen Muschel v roce v 1948 v Curychu. Mimo to Jünger odmítl vyplnit denacifikační dotazník a nedělal nic pro to, aby se urychlilo zrušení zákazu. V roce 1949 vyšly válečné deníky Strahlungen a utopický, kvazi-sci-fi román Heliopolis. Heliopolis je další multirozměrný román líčící konflikt mezi guvernérem a Prokonsulem ve středomořské metropoli Heliopolis. V románu se odrážejí odkazy na údobí nacionálního socialismu, hladovějící vězni zadržováni guvernérem, oním tlustým a labužnickým velice podobným Göringovi, Pársové vyloučení ze země připomínají pronásledování Židů. (17)

V roce 1951 se Jünger přestěhoval do domu hraběte von Stauffenberga ve Wilflingenu, který byl příbuzným známého spiklence z roku 1944. Od 1949 do 1953 byl osobním tajemníkem Armin Mohlera a Jünger se v roce 1949 setkává s objevitelem LSD Albertem Hofmanem a oba experimentují s touto drogou, o čemž pak napsal v roce 1952 román Besuch auf Godenholm. (18)

V roce 1950 se vrací k esejistickým pracím. Mimo jiné napsal.:

1950: Über die Linie – Esej o překonání nihilismu.
1951: Der Waldgang. Esej o volbě jednotlivce k odporu proti despotické společnosti.
1953: Der gordische Knoten. Spekulativní esej na vztahy Východ-Západ.
1954: Das Sanduhrbuch. Esej o časovosti a modernosti.
1956: Rivarol. Překlad výběru z tvorby francouzského aforisty a protirevolučního myslitele, spolu s rozsáhlým esejistickým komentářem a Heideggerovým dopisem, týka­jící se jedné Rivarolovy myšlenky o čase.
1959: An der Zeitmauer.

Esej Chůze lesem (Der Waldgang) je podobenstvím o lese a lesním chodci, na kterém se autor snaží ukázat osud a úlohu těch, kteří se rozhodli vzdorovat despotickým totalitním systémům. I jediné ,,ne“ má ve volbách význam. ,,Ano“ zastupuje odevzdání se, ale ,,ne“ zastupuje svobodu a její obranu. Volič, který zvolil ,,ne“ na sebe přebírá velké riziko, protože k volbě ho pozval režim nedodržující pravidla. Slovo naplňuje svět, slovem je míněno ,,ne“, které nabývá velkého významu v nesvobodné společnosti. Volič, který zvolil ,,ne“ se stává lesním chodcem, protože se rozhodl opustit vyšlapanou cestu a tím ukázal svou odvahu, dokázal projevit vlastní mínění a opustit rámec většinového myšlení. V prostředí naší doby se prosazují dva typy: dělník a neznámý vojín. Dělník zosobňuje pokus ovládnout svět a rozkazovat mu. Neznámý vojín s sebou nese břímě sebeobětování a zároveň je sjednocujícím duchem národa. Vedle těchto dvou typů se objevuje typ třetí – lesní chodec, který se rozhodl pro odpor, chce se vzepřít mechanickému chápání (automatismu) a pasivnímu odevzdání se (fatalismu). Místem svobody je les, který je všude okolo nás, ale lesní chůze je schopen jen jeden člověk ze sta, protože jen několik jedinců je schopno vzdorovat režimu. Jeden ze sta znamená jeden hlas ,,ne“ proti stům hlasům ,,ano“. Lesní chodec je osamělý, protože v boji nelze čekat na církve, duchovní vůdce či knihy. Osamělost se stává pozitivním znamením, protože v osamělosti se stává člověk suverénem, pokud zná své postavení, osamělost posiluje. Bytí znamená duši a lidský domov, tedy bohatství, které nemůže být ukradeno ani zničeno. Bytí je jako pramen v poušti a tento pramen můžeme otevřít pomocí prostředníků. Takovým prostředníkem je lesní chodec mající sílu vzepřít se a bojovat za svobodu. (19)

Ve stejné době, Jünger také vydal povídku Die Eberjagd, (1952) a román Gläserne Bienen (Skleněné včely, 1957).

V r. 1959 zakládá s Mirceo Eliadem dvouměsíčník Antaios. Začal také ve větší míře cestovat. Jeho destinacemi jsou Egypt a Súdán (1962), Dálný východ (1965), Angola (1966). V roce 1960 zemřela jeho první žena Gretha a v roce 1962 se oženil s Liselotte Lothar (roz. Baeuerle). Jeho esejistické práce pokračovaly díly Der Weltstaat (1960), Typus, Name, Gestalt (1963) a Maxima–Minima, Adnoten zum »Arbeiter« (1983). Z dalších knih bych mohl uvést An der Zeitmauer, (1959) a Annäherungen. Drogen und Rausch (1970). V obou se plně uplatňuje jeho schopnost typologické­ho pohledu na fyziognomii dějin, resp. obrazové skutečnosti vůbec. Poslední kniha obsahuje mj. podrobné líčení vlastních zkušeností s jed­notlivými látkami, roztříděnými podle jejich geografického původu, včetně protokolů ze společných intoxikací s A. Hoffmannem, objevite­lem LSD. 20. 7 1977 umírá jeho bratr, významný německý básník a spisovatel Friedrich Georg Jünger. Do konce svého dlouhého života se věnoval literární tvorbě, v roce 1981 byl oceněn cenou Prix mondial Cino Del Duca. Po svých 70. narozeninách v roce 1965 začal psát deník Siebzig verweht I – V, který vedl do až do jara 1996. Běh desetiletí nakonec jakoby obměkčil bývalé odpůrce a 28.8. 1982 byl Jünger oceněn ve Frankfurtu nad Mohanem Goetheho cenou za literaturu. V rozhovoru, který při té příležitosti poskytl německému časopisu Der Spiegel, prohlásil „Má žena a já jsme loajální občané, ovšem žádní nadšenci, pro nás je Německá říše realitou. Mezi námi, žijeme přece v poměrech, kdy je všechno dovoleno“. (20)

Zúčastnil se slavnostního uctění památky mrtvých obou světových válek 22. září 1984 ve Verdunu s Helmutem Kohlem a Francoisem Mitterrandem. Dne 20.7.1993 ho navštívili v jeho domě ve Wilflingenu francouzský president Francois Mitterand a bývalý kancléř Helmut Kohl. Na oslavách 100. narozenin v Bad Saulgau byli přítomni spolkový president Roman Herzog, kancléř Helmut Kohl, ministerský předseda Erwin Teufel a mnoho pozvaných hostů. Dne 26. září 1996 Ernst Jünger konvertoval na římský katolicismus. Převedl své práce do archivu německé literatury v Marbach am Neckar, kde se svolením jeho vdovy jsou k dispozici rukopisy, strojopisy a originální deníky pro studium. Ernst Jünger zemřel v Riedlingenu, ležícím na Dunaji jižně od Švábských alp, 17. února 1998 ve věku nedožitých 103 let. Jeho pohřbu se zúčastnilo 2000 lidí, včetně Erwina Teufela, ministerského předsedy Bádenska-Württemberska, zástupce federální vlády v Bonnu a pěti generálů ozbrojených sil.

Poznámky:

(1) Jünger, Ernst, In Stahlgewittern, Berlin 1925, Jünger, Ernst , Über dem Schmerz 1934,
Urválek Aleš a kol., Dějiny německého a rakouského konzervativního myšlení, Nakladatelství Olomouc. 2009, s. 262
(2) Jünger, Ernst: Afrikanische Spiele, Stuttgart: Klett-Cotta 1978 (Bd. 15 der Sämtlichen Werke, Erzählende Schriften I) S. 75-245, ISBN 3-12-904251-2, ISBN 3-12-904751-4
(3) Jünger Ernst, In Stahlgewittern. Klett-Cotta, Stuttgart 2007, ISBN 978-3608952087
(4) Jünger Ernst, Der Kampf als inneres Erlebnis, E.S. Mittler & Sohn, Berlin 1922
Jünger Ernst Der Kampf als inneres Erlebnis, in: Sämtliche Werke, Band 7. Essays I, S. 9-103, Klett-Cotta, Stuttgard 1980, ISBN 3-608-93477-4
Jünger Ernst: Sturm Klett-Cotta Verlag, 1979 ISBN 9783129043615
(5) Spengler Oswald, Der Untergang des Abendlandes – Umrisse einer Morphologie der Weltgeschichte, Wien: Braumüller, 1918 (Band 1: Gestalt und Wirklichkeit), München: C. H. Beck, 1922(Band 2: Welthistorische Perspektiven)
Zánik Západu. Nárys morfologie světových dějin In: Urválek Aleš a kol., Dějiny německého a rakouského konzervativního myšlení, Nakladatelství Olomouc. 2009, S. 290-307-zkracený překlad
(6) Politická žurnalistika
Arminius – Časopis je v Bayerischen Staatsbibliothek (Signatur: Rar. 2276) jako mikroforma v Staatsbibliothek zu Berlin (Signatur: Rx 400/15) vorhanden.
(7) Jünger Ernst, Das abenteuerliche Herz. Aufzeichnungen bei Tag und Nacht, Berlin: Frundsberg-Verlag 1929, :
Jünger Ernst Das abenteuerliche Herz. Figuren u. Capriccios, Hamburg: Hanseat. Verl. Anst
Ernst Jünger: Sämtliche Werke in 18 Bänden, Band 9, Essays III: Das Abenteuerliche Herz, Stuttgart: Klett-Cotta 1979 ISBN 3-12-904191-5 a ISBN 3-12-904691-7
(8) Die totale Mobilmachung, in: Krieg und Krieger. Hg. Ernst Jünger. Junker und Dünnhaupt, Berlin 1930
Die totale Mobilmachung, in: Sämtliche Werke. Band 7. Essays I, S. 119-142, Klett-Cotta, Stuttgart 1980, ISBN 3-608-93477-4
Jünger Ernst, Der Arbeiter. Herrschaft und Gestalt. Klett-Cotta, Stuttgart 2007, ISBN 978-3608936049
(9) Novák Aleš, Dělník, nadčlověk, smrtelník. Tři podoby lidství ve filosofické antropologii, UK FHS Praha 2006 S.19-27
Jünger Ernst, Werke, sv.5 EssaysI. Beitrachtungen zur Zeiit, Stuttgard 1964 S. 147
Totální mobilizace in: Urválek Aleš a kol., Dějiny německého a rakouského konzervativního myšlení, Nakladatelství Olomouc. 2009 S. 324
(10) Jünger Ernst, Maxima-Minima, Adnoten zum Arbeiter, Cotta´s Bibliothek der Moderne Stuttgard 1983 978-3-608-95173-8 S.16
(11) Jünger Ernst, Werke., Sv. VI, Essay II, Arbeiter, Stuttgard 1964
Dělník, in: Urválek Aleš a kol., Dějiny německého a rakouského konzervativního myšlení, Nakladatelství Olomouc. 2009 S. 328,330
(12) Heidegger Martin, Zu Ernst Jünger, esamtausgabe, IV. Abteilung: Hinweise und Aufzeichnungen. Band 90, Vittorio Klostermann Verlag, Frankfurt am Main 2004, ISBN-10 3465033248, ISBN-13 9783465033240
(13) Jünger Ernst Blätter und Steine, Hamburg: Hanseatische Verlagsanstalt 1934
(14) Jünger Ernst, Afrikanische Spiele, Stuttgart: Klett-Cotta 1978, Bd. 15 der Sämtlichen Werke, Erzählende Schriften I) S. 75-245, ISBN 3-12-904251-2, ISBN 3-12-904751-4
(15) Jünger Ernst, Auf den Marmorklippen. Hanseatische Verlagsanstalt, Hamburg 1939/1941
Jünger Ernst, Auf den Marmorklippen, in: Sämtliche Werke. Band 15. Erzählungen, S. 247 – 351, Klett-Cotta, Stuttgart 1978, ISBN 3-608-93485-5
Jünger Ernst, Na mramorových útesech, Mladá fronta 1995 ISBN 80-204-0554-2
(16) Jünger Ernst, Gärten und Strassen: Aus d. Tagebüchern von 1939 u. 1940, Mittler, Berlin 1942
Jünger, Ernst, Myrdun : Briefe aus Norwegen , München : Deutscher Taschenbuchverlag, 1980. ISBN: 3423024119 s ilustracemi Alfreda Kubina
Sämtliche Werke, Band 2. Tagebücher II: Strahlungen I, Klett-Cotta Verlag,Stuttgard 1979, ISBN 3-12-904121-4
Strahlungen I (Gärten und Straßen – Das erste Pariser Tagebuch – Kaukasische Aufzeichnungen), dtv (Taschenbuch), München 1995, ISBN 3-423-10984-X
(17) Jünger, Ernst, Heliopolis. Rückblick auf eine Stadt. Tübingen 1949
Sämtliche Werke, Dritte Abteilung, Erzählende Schriften II, Band 16. Heliopolis, Stuttgard 1980
(18) Jünger, Ernst, Besuch auf Godenholm, Klostermann, Frankfurt 1952
Sämtliche Werke. Band 15. Erzählungen, S. 363 – 420, Klett-Cotta, Stuttgart 1978, ISBN 3-608-93485-5
(19) Jünger, Ernst, Der Waldgang, Klostermann, Frankfurt a.M. 1951
Der Waldgang, in: Sämtliche Werke. Band 7. Essays I, S. 281-375 Klett-Cotta, Stuttgart 1980, ISBN 3-608-93477-4
Jünger, Ernst,Chůze lesem, OIKOYMENH, Praha 1994 ISBN 80-85241-68-4
(20) Spiegel 16.8.1982 s. 154-163
Jünger Ernst, Přípitek se smrtí, in: Západ 2007, Národní myšlenka Praha 2007. S.41

Převzato ze stránek Náš směr.

Autor: Heinz Ludwig Arnold

Každý z nich založil svou literární slávu knihou, ve které zpracoval zkušenosti z války, následkem níž se toto 20. století vyvíjelo tak krutě a vražednicky, tolik zapomínalo na skutečnost a bylo tolik posedlé ideologií: Ernst Jünger v roce 1920 knihou In Stahlgewittern (V ocelových bouřích) a Erich Maria Remarque v letech 1928 až 1929 románem lm Westen nichts Neues (Na západní frontě klid).

Obě knihy se zaměřují na zážitek války z rozdílné perspektivy: Jünger jej líčí z pohledu odvážného frontového důstojníka, jehož jednání přímo schválil císař udělením nejvyššího řádu Pour le Mérite (Za zásluhy) – a v přepracováních z dvacátých let se zesílenou heroizující a estetizující tendencí; Remarque pohlíží zpětně na generaci, kterou válka vytrhla z prostředí domova a připravila ji o mládí, takže se v poválečné době nedovedla uplatnit.

Oba spisovatelé hledali odpověď na otázku smyslu války, kterou válka položila jejich generaci: Jüngerovi, protože byla ztracena; Remarqueovi, protože se vůbec konala.

Remarqueova kniha již obsahuje odpověď na tuto otázku po smyslu války, ba vznikla jako taková. Vypráví totiž o jeho generaci, „která byla válkou zničena – i když unikla jejím granátům” (jak se uvádí v úvodu ke knize Na západní frontě klid). Jünger na tuto otázku smyslu, kterou formuloval v knize V ocelových bouřích, odpovídá během dvacátých let v knize Der Kampf als inneres Erlebnis (Boj jako vnitřní zážitek) oslavou vitalistického principu, jemuž „není nic posvátnějšího než bojující člověk”, od roku 1925 radikálním nacionalismem a projekci a publicistickou přípravou heroické doby pro vlastní generaci, kterou válka „zocelila”.

„Zničila,” napsal Remarque, „zocelila” napsal Jünger – lze stěží přesněji vyjádřit, nakolik se liší pohledy obou spisovatelů na tuto válku.

Nesmíme ovšem zapomenout, že Jünger napsal deník s líčeními, která sice byla upravena, ale přesto byla autentická, zatímco Remarque napsal román, který si dělá právo na fiktivní autentičnost, tedy literární přenosnost, příkladnost. Proto je možné Jüngerův postoj k válce bezprostředně vyčíst z jeho textu, Remarqueův postoj lze odhadnout jen nepřímo z jeho textu.

Na dvou pasážích chci krátce ukázat, v čem se obě díla liší: u Jüngera čteme v kapitole Zahájeni letní ofenzívy: „Teď jsme se během doprovázeným svištěním střel blížili k vlastnímu zákopu. Před naším zátarasem již tak hvízdaly kulky, že jsem musel skočil do jámy po mině, naplněné vodou a obehnané drátem. Kýval jsem se na chvějícím se ostnatém drátě nad hladinou vody a se smíšenými pocity jsem poslouchal, jak nade mnou hvízdají kulky jako velký roj včel, zatímco po svahu kráteru se kutálely kusy drátu a úlomky střel. Za půl hodiny, když se palba utišila, jsem se vyškrabal přes překážku a skočil jsem do zákopu, radostně pozdravován lidmi… Všichni měli radost ze šťastného konce a jen litovali, že nám vytoužený zajatec i tentokrát unikl… Tato krátká, sportovní vzrušení však byla dobrým prostředkem k posílení mysli a k narušení jednotvárnosti pobytu v zákopu.”

Také Remarque líčí ústup: „Běžíme nazpátek, strháváme drátěné překážky do zákopu a házíme odjištěné ruční granáty za sebe; zajišťují nám ohnivý ústup. Z nejbližšího stanoviště střílí kulomety. – Stala se z nás nebezpečná zvířata. Nebojujeme, bráníme se před zničením. Neházíme granáty proti lidem, co o tom víme v tom okamžiku, za námi se žene s rukama a helmami smrt, můžeme se jí poprvé po třech dnech bránit, máme šílenou odvahu, už bezmocně neležíme v očekávání na popravíšti, můžeme ničit a zabíjet, zachraňovat kolem sebe a mstít.”

Zkušenost nebo imaginace

Obojí jako úryvky z líčení z ústupových bojů. U Jüngera převládá vyprávějící JÁ, pohybuje se téměř v tanci přes přece jen smrtící překážky, kulky, které podobny roji včel mohutně sviští nad Jüngerem, vyvolávají pouze „smíšené pocity”. Potom všichni projevili dvojnásobnou radost, ale zároveň i lítost, že se nezmocnili „vytouženého” zajatce – všechno berou jako sportovní cvičení, vítanou změnu při nudě, kterou zažívají při „pobytu v zákopu”.

U Remarquea se nesetkáme se zvládnutím situace, ale s rozhořčeným bojem proti hrozící záhubě. V každé větě převládá MY, nehraje zde zvláštní roli hrdinské JÁ. Jde o boj o existenci živých tvorů, které válka přivedla násilím na popraviště: „nebezpečná zvířata” se brání proti tomu, aby byla zabita; zde ani na žádném jiném místě Remarqueovy knihy se nevyskytne myšlenka, že by boj mohl být sportovní záležitostí.

Někdo by mohl namítnout: Jünger informuje konkrétně jako frontový důstojník, Remarque však sděluje jako spisovatel zkušenost jedné generace pouze podle své interpretace. O to ale právě jde: o rozdíl v postoji k válce, o vědomí, s nímž je zpracovávána hrůza, utrpení, smrt – jako bezprostřední zkušenost nebo jako literární imaginace. K tomu uveďme dva další citáty.

U Remarquea: „Vidíme žít lidi, kterým chybí lebka; vidíme utíkat vojáky, kteří mají utržené obě nohy; klopýtají na roztříštěných pahýlech až k nejbližší jámě; svobodnik se plazí dva kilometry po rukou a táhne za sebou nohy s roztříštěnými koleny; jiný jde k obvazišti a rukama pevně svírá břicho, z něhož vylézají střeva; vidíme lidi bez úst, bez spodní čelisti, bez obličeje; nacházíme kohosi, kdo zuby dvě hodiny svírá tepny na ruce, aby nevykrvácel, slunce vychází, přichází noc, granáty sviští, život končí.”

Jünger v roce 1925 vložil do knihy V ocelových bouřích pasáž, která není napsána na základě bezprostředního pozorování, ale autor v ni uvažuje o chování tváří v tvář hrůzám a smrti: „Hrůzy přece také patřily k tomu, co nás tak neodolatelně vytáhlo do války. Dlouhá doba pořádku a zákona, jakou měla naše generace za sebou, vyvolává skutečně nenasytný hlad po něčem neobvyklém… A teď jsme při prvním pohledu na hrůzy měli pocit, který se dá velmi těžko popsat… Proto jsme museli stále znovu zírat na tyto věci, které jsme dosud nikdy neviděli, a nemohli jsme pochopit jejich smysl – byly pro nás úplně nezvyklé. Jako ve snu, v zahradě plné zvláštních rostlin jsme kráčeli po půdě poseté všude mrtvými s vymknutými končetinami, zkřivenými obličeji a strašlivě zbarvenými těly, která se rozkládala. Teprve později jsme mohli jasně poznat, co nás obklopovalo. A nakonec jsme si na hrůzy tak zvykli, že když jsme za ochranným náspem nebo v úvozu narazili na mrtvého, vyvolal v nás tento obraz pouze myšlenku: ,Mrtvola,’ jak bychom si asi jinak pomysleli ,kámen’ nebo ,strom’.”

Lze si stěží představit více protikladné postoje k válce než ty, které jsou zřejmé z obou textových ukázek. Zatímco Remarque svým realistickým líčením konkrétních druhů zranění evokuje hrůzu a jednotlivé vojáky staví přímo před čtenářovy oči jako trpící nebo umírající lidi, vytváří Jünger vědomě od umírání, smrti a mrtvých estetizující odstup, který má vojákovi pomoci, aby si zvykl na styk s hrůzami, aby je mohl snést. Jüngerova estetizace hrůzy je útěk před banální, a svou banalitou tím hroznější skutečností, je to i forma jejího potlačení; také čtenář si zvyká na hrůzu pomocí své estetizace. Remarque naproti tomu hrůzu dramatizuje, aby toto potlačení, které tehdy bylo zřejmě všeobecné, dostal do denního vědomí a odhalil příčiny zničení jedné generace, jeho generace, k němuž podle jeho názoru válka přispěla.

„Úplně nová rasa…”

Je to totiž tatáž, jejich generace, o které se mluví u Remarquea stejně jako v této Jüngerově pasáži: Teď však již nemluví bojovný velitel útočného oddílu ve vlastní věci a v první osobě singuláru, ale nacionální propagandista oněch bojovníků „naší generace”, kteří chtěli zažít něco mimořádného a pak se stali „nádeníky” hrůz; jsou však „zocelení”, jak se domnívá Jünger, a to znamená: my jsme z toho vyšli, abychom převzali budoucnost. „Vytesali jsme novou tvářnost země,” píše v knize Kampf als inneres Erlebnis (Boj jako vnitřní zážitek): „To je nový člověk, úderný pionýr, výkvět střední Evropy. Je to úplně nová rasa, chytrá, silná a plná odhodlání. Co se zde v boji ukazuje jako zjev, bude zítra osou, kolem níž se bude život točit stále rychleji a rychleji.”

O tom všem Remarqueova kniha nic neví. Zato však tím více ví o „hrůze, kterou všichni prožili, o zoufalém, často surovém pudu sebezáchovy, o houževnaté síle života, který se staví proti smrti a zničení” – jak se Remarque vyjádřil v jednom interview roku 1929.

Proto Remarqueova kniha ani nechce vědět o „skutečných příčinách války”, kterými podle komunistů byly „politicko-ekonomické předpoklady buržoazního a kapitalistického společenského řádu,” jež je možné odstranit pouze „násilným svržením tohoto společenského řádu”. Tak to bylo možno v každém případě číst roku 1929 v Rudé vlajce, článku o knize Na západní frontě klid, který končí větou: „Tato kniha, která je napsána skvělým a strhujícím způsobem, mlčí – a to je její velká vina – o nové generaci.”

Tuto válkou vykořeněnou generaci prohlásili nacionalističtí i komunističtí propagandisté za novou generaci a propagovali její právo uplatnit se. S oběma hnutími nechtěl mít Remarque nic společného, nezapojil se do nich, ale trval na tom, co ještě v roce 1962 nazval „militantním pacifismem”. V roce 1929 pro něj nebyla nejvhodnější doba, ale byla to doba, která by jej potřebovala. – Zdá se, že tehdy nic neodpovídalo méně propagovanému duchu doby, než co dokázala Remarqueova kniha: přivedla otevřeně na přetřes to, co se zamlčovalo, vynesla na světlo to, co se potlačovalo. Přesto enormní úspěch knihy Na západní frontě klid ukazuje, že si zřejmě mnoho lidí potají rozhodně přálo, aby se konečně projevilo porozumění pro „generaci, které více než kterékoliv jiné dělalo potíže najít po čtyřech letech smrti, boje a hrůzy svou cestu do mírových oblasti práce a pokroku,” jak Remarque napsal v roce 1929 anglickému generálovi Ian Hamiltonovi. Ten totiž chápal jeho knihu také jako výzvu k této generaci, aby se zbavila „paralyzující kletby” smrti, kterou tak brzy poznala.

Román Na západní frontě klid, který v roce 1928 otiskoval na pokračování Časopis Vossische Zeitung, vyšel jako kniha koncem ledna 1929 a kritici různých politických směrů jej přijali jako hodnověrný. Velmi rychle se setkal s obrovským úspěchem. V květnu 1929 vyšel v nákladu již více než půl milionu výtisků, o rok později dosáhl náklad počtu milion a od té doby román vyšel již ve třiadvaceti překladech. V roce 1930 byl v USA zfilmován. (Dodnes oslatně dosáhl celosvětový náklad téměř dvanáct milionů výtisku v devětapadesáti zemích.)

Rudý a hnědý vztek

Teprve tento velký úspěch způsobil, že se román Na západní frontě klid, který chtěl být výslovně nepolitickým vylíčením válečných zkušeností a který, jak později napsal Carl von Ossietzky, „byl napsán v nevlídných barvách pravdy”, stal politickým případem. Reakce na něj ukázaly, že Remarque jím zasáhl nerv doby, její trauma, které využívali radikální ideologové a sváděli lidi na svou stranu.

Tak komunisté haněli Remarqueůvpacifismus jako „nejstrašnější lež o vině na válce” a v jeho knize postrádali stranické rozhodování a akční postoj – samozřejmě ve svém smyslu. Jeden hrabě vytýkal v Deutsches Adelsblatt: „Úplně chybí krásné a povznášející události” a kniha „neslýchaným způsobem podporuje pacifistického ducha.” Především ale samozřejmé potíraly Remarquea nacionalní socialisté. Hans Zöberlein, který se podílel na Hitlerově mnichovském puči, účastník světové války jako pěšák a nositel vysokých vyznamenání, hanlivě vytýkal ve Völkischer Beobachter Remarqueovi, že nezná ani nejobyčejnější věci na frontě „s vyjímkou latríny, kterou zato zná výborně”. A „z románu Na západní frontě klid se line zápach pouze z rozkladu dávno potlačovaných charakterů”. Kniha je „jásavou omluvou dezertérů, přeběhlíků, buřičů a ulejváků, takže jako druhá rána dýkou frontě a její postoj vůči padlým je totéž jako zneuctívání mrtvol”.

Postižení psi vyli, nezůstalo však jen u toho. Velmi brzy se ukázalo, že nacisté již získali v republice značný vliv. Když totiž začátkem prosince 1930 mělo v Berlíně německou premiéru americké zfilmování románu Na západní frontě klid, nacisté při ní povykovalí a protestovali proti filmu. Již za necelý týden zakázala nejvyšší státní zkušebna filmů další promítání, protože film prý ohrožuje dobré jméno Německa.

Až do té doby Remarque nezasáhl do prudkých sporů o svou knihu. Místo toho zformuloval jinou, velmi obšírnou odpověď – román Der Weg zurück (Cesta zpátky). V něm ukázal, co mínil tím, že válka zničila mladou generaci, které ukradla mládí. Kvintescnce této knihy zněla: „Odkazem mrtvých není pomsta, ale “Už nikdy nechceme válku”.

Touto větou končilo Remarqueovo prohlášení, které bylo přečteno během protestní akce Německé ligy pro lidská práva proti zákazu filmu Na západní frontě klid v lednu 1931. Mluvili na ní také Käthe Kollwitz. Carl Zuckmayer a Heinrich Mann a byly předneseny příspěvky Alberta Einsteina, Arnolda Zweiga, Kurta Tucholskyho a jiných. V tomto prvním zaujetí stanoviska, které mnoho Remarqueových přívrženců dávno očekávalo, se uvádí: „Dlouho jsem hledal vysvětlení toho, jak je možné, že lidé, kteří zakusili válku, mohou mít již dnes, o dvanáct let později, zcela rozdílný názor na skutečnost války. Nepochybně mají sami nejstrašlivější zážitky následkem faktu, že je nutno je překonávat, ještě něco z lesku heroického dobrodružství. Nikdo nebude moci zlehčoval ohromný výkon německých vojáků a ani to nebude chtít. Ale je nutno se s veškerou rozhodností postavit proti tomu, že se teď vzpomínka na tento výkon jednostranně využívá, válka se oslavuje a zmenšují se nesmírné útrapy které způsobila.”

Když psal Remarque tato slova, publikoval Ernst Jünger intenzivně v nacionálně socialistických a nacionálně bolševických listech. Právě vyšel jeho spis Die totale Mobilmachung (Totální mobilizace), ktrrý byl ve všem opakem onoho poznání, které Remarque sdělil své době, a byl žel blíž skutečností, jež se nyní začala rozvíjet.

V polovině roku 1928 označil Remarque v malé souborné recenzi různých knih o válce knihu V ocelových bouřích Ernsta Jüngera za „precizní, vážnou, silnou a velkolepou”, a kritik Günter Blocker dokonce mínil, že nelze odmítnout názor, že se Remarque od Jüngera stylistickv leccos naučil. To je možné. Ale všechno, co Jünger jako spisovatel ve dvacátých letech udělal, bylo v naprostém protikladu k Remarqueovi. Když v roce 1930 řada nacionálně socialistických publicistů odpověděla v „nacionálně socialistických dopisech” na Remarqueův román Na západní frontě klid spisem Vom Sinn des Krieges (O smyslu války), otiskla v něm i výňatek z Jüngerovy poslední knihy o válce Feuer und Blut (Oheň a krev). Bylo to důrazné upozornění na to, koho pokládali lidé, kteří se o několik let později chopili v Německu moci, za skutečného tvůrce válečné literatury.

V předmluvě k prvnímu vydání knihy Oheň a krev Jünger napsal a tím přesně charakterizoval náladu namířenou proti Remarqueovu prohlášení z roku 1931: „My, frontoví vojáci, začínáme hromadně překračovat třicítku. Protože jsme se z velké války nevrátili s liberalistickou frází, ale od základu změnění, potřebovali jsme vykonat dlouhou a těžkou práci, abychom si ujasnili smysl toho, co se stalo. Mohli bychom říci, že jsme se přiblížili podstatě: ke konečnému dotvořeni naší vnitřní formy. Je naším právem a povinností tuto formu obrátit navenek a uskutečnit ji ve všech oblastech života! Tomuto uskutečnění, díky němuž si nový životní pocit vytvořil nový stát, se budeme muset v příštích letech věnovat plni energie a odvahy… se jasně projevuje podstata státu, k němuž nevede cesta přes kompromisy. Projeví se v něm láska k vlasti, kamarádství, odvaha a disciplína, nebo jinými slovy, musí být nacionální, sociální, obranyschopný a autoritativně členěný.”” Ve své knize Der Arbeiter (Dělník), která vyšla v roce 1932, navrhl „vládu a podobu” této důkladně militarizované dělnické společnosti. Ta by potom, co smete osvícenou buržoazní společnost, měla vytvořit nový národní a socialistický stát.

Když tento stát vznikl, Jüngerovy a Remarqueovy cesty byly již dávno i prostorově vzdálené. Remarque odešel v roce 1931 z Berlína do Švýcarska, protože jeho život ohrožovali nacisté, na jejichž Černé listině byl uveden. Na jejich hranicích shořely v květnu 1933 jeho knihy a na půdě jeho švýcarského exilu byl v témže měsíci zabit novinář, jehož vrah pravděpodobně považoval za Remarquea. Jeho čtenáře v Německu mu nacisté vzali, ale čtenáře ostatního světa získal – a všechny jeho knihy, které v budoucnu napsal, měly jen jedno téma; Německo – jeho aktuální dějiny, osud Němců, jejich chování jako pachatele a oběti.

Ve Švýcarsku Remarque pomáhal lidem pronásledovaným nacisty, financoval jejich útěk a emigraci. Později odešel do Francie. V roce 1938 mu bylo odňato státní občanství Německé říše. Krátce před vypuknutím války odcestoval koncem srpna 1939 lodí do USA, ovšem spíše následoval, jak krásně píše Thomas Schneider, Marlene Dietrichovou, kterou zbožňoval, než aby prchal před hrozící válkou.

Ernst Jünger v roce 1933 zanechal politické publicistiky, opustil Berlín a uchýlil se na venkov. Tam psal malé cestovní deníky, vyprávěl o svém mladickém útěku do cizinecké legie, jako spisovatel privatizoval, chceme-li to tak nazvat. Zároveň však vycházely všechny jeho dřívější spisy o válce, které Hitler velmi oceňoval, zejména knihu V ocelových bouřích, které se během druhé světové války od roku 1939 do roku 1944 prodalo více kusů než za celých předcházejících dvacet let.

V oněch srpnových dnech, kdy se Remarque plavil na lodi do Ameriky, dostal Jünger povolání do vojska a byl povýšen na kapitána. Ve svém deníku Gärten und Strassen {Zahrady a ulice) uvádí: „Považoval jsem to za znamení, že na mě Áres zatím nezanevřel.” Během pochodu na Paříž redigoval svou mytologizující povídku Auf den Marmor-Klippen (Na mramorových útesech), příběh útěku dvou aristokratů ducha před ukrutným režimem nadlesního a velmi zprotředkované odmítnutí vlastní politicky motivované takzvané mauretánské minulosti. Díla z této válečné minulosti však byla nadále v oběhu, zatímco Jünger koncipoval v Paříži spis Der Frieden (Mír), tak nějak nazval „ambivalenci”, která mu byla vlastní.

Triviální Remarque – stylista Jünger?

Jünger byl po 20. červenci 1944 jako „nehoden vojenské služby” propuštěn z armády, i když nemel aktivní kontakty s důstojnickým odporem, a nesměl tři roky po skončení války publikovat – potom vyšel jeho pařížský deník Strahlungen (Záření), v němž je možné se dočíst hodně o knihách a francouzských spisovatelích, o četbě bible a procházkách obsáženou Paříží – dost málo o nesmírném utrpení a milionových obětech nacionálně socialistického teroristického panství. Jünger vůbec psal od té doby z vyššího hlediska, vzdáleného lidské skutečnosti – jako autor již nechtěl nechat na sebe působit dějiny. Ve svém díle Waldgang (Chůze lesem) popsal vlastní izolaci osaměle žijícího člověka před protivenstvími společnosti, uvažoval „U zdi času” (An der Zeitmauer) jako autor-věštec v astronomicko-astrologických distancích a nakonec se nazýval anarchou, náročnou a zvláštní směsí anarchisty a monarchy, existencí, která popírá veškeré dějiny, a tím veškerou odpovědnost.

Ale již brzy po roce 1945 se Jünger zbavil své historické odpovědnosti, když v předmluvě k Záření napsal: „Po zemětřesení se tluče do seismografu.” Jako kdyby byl předtím pouze seismografem a neměl vůbec vinu na zemětřeseních, jimiž označoval Třetí říši.

Remarque byl vyhnán ze země, které Jünger opět sloužil pod znamením Área, a bylo mu odňato státní občanství. Po válce přijal americké státní občanství a žil až do své smrti v roce 1970 střídavě v Evropě a Americe. Ale jinak než mnoho spisovatelů, kteří německou literaturu v Německu opět dostali na světovou úroveň, a již zcela jinak než Ernst Jünger od té doby zpracovával Remarque ve všech svých knihách – poslední za jeho života vyšla roku 1963 – bez jakékoliv domýšlivosti lidské tragédie, které způsobil nacionální socialismus. Mnoho odkazů na román Na západní frontě klid, které Remarque uvádí ve svých pozdějších románech, signalizuje, v čem spatřoval kořeny i těchto pozdějších zločinů: ve válce, která mohla jen stále ničit člověka a která také zničila a tím zformovala generaci, která potom vpochodovala do Třetí říše. K těmto tragédiím došlo v mnoha koncentračních táborech, jak Remarque vylíčil roku 1952 v knize Der Funke Leben (Jiskra života), a na frontě, jak o tom napsal o dva roky později v románu Zeit zu leben, Zeit zu stirben (Čas žít, čas umírat). Jsou to významné, realistické knihy, které se ještě dnes čtou na celém světě a svědčí o tom, jak německý spisovatel postavil trvalý pomník všem lidem, kteří byli zničeni dějinami německého velikášství, k nimž zcela určitě patří dějiny militarismu.

Když jsem byl nedávno v Praze, vyprávěl mi František Černý, že navrhl vedoucí tamního Goetheho institutu, aby se v Praze při příležitosti Remarqueova stého výročí narození uspořádala vzpomínková akce. Vedoucí na to odpověděla: ach Remarque, ten je přece již dávno passé a ostatně je to pouze triviální spisovatel.

Naproti tomu Ernstu Jüngerovi, který byl o tři roky starší než Remarque, přijeli k jeho stoletému jubileu, které ještě zažil, do jeho vesnice gratulovat spolkový prezident, spolkový kancléř a předseda zemské vlády a uspořádali na jeho počest hostinu – tomu Ernstu Jüngerovi, který je oceňován především jako vynikající stylista.

Remarque je dnes považován za triviálního spisovatele a Ernst Jünger za skvělého stylistu? Zajímavější než čistě literární je historický komplex, který se spojuje s oběma autory, a cesty, po kterých oba prošli německými dějinami. Jednoho z nich, Ernsta Jüngera, zavedla jeho cesta do bonnského Domu dějin Spokové republiky Německo, kde je vystaveno mnoho exponátů dokumentujících jeho činnost a kde se jméno Remarque ani neuvádí.

O autorovi:

Heinz Ludwig Arnold (1940), žije jako publicista ve svobodném povolání v Göttingenu. Od roku 1963 vydává Zeitschrift für Literatur TEXT + KRITIK, od roku 1978 Kritisches Lexikon zur deutschsprachige Gegenwartsliteratur – KLG a od roku 1983 Kritisches Lexikon zur fremdsprachigen Gegenwartsliteratur – KLfG. Od roku 1995 je titulárním profesorem na univerzitě v Göttingenu. Je autorem mnoha publikací o německé literatuře. V poslední době vyšly Das erotische Kabinett (1997, Erotický kabinet), Blech getrommelt. Günter Grass in der Kritik (1997, Bubnování na plechový bubínek. Kritické postřehy o Günteru Grassovi), Die deutsche Literatur seit 1945 (Německá literatura od roku I945), Seelenarbeiten 1978 – 1983 (1998, Duševní práce 1978 – 1983), Querfahrt mit Friedrich Dürrenmatt (1998, Výprava napříč dílem Friedricha Dürrenmatta).

Článek je mírně zkrácený text přednášky, kterou H. L. Arnold přednesl 19. června 1998 při slavnostním zahájení provozu Remarqueova centra v Osnabrücku. Německý originál vyšel v Schweizer Monatshefte, roč. 78/79, č. 12/1, stt. 39 – 44. Z němčiny přeložil Zdeněk Dan. Český překlad vyšel v revue Střední Evropa č. 101/2000.

Související články:

1. Noční rozhovor

Autor: Marek Skřipský

Berlín, prosinec 1930…

Ve světle plynových lamp získával sníh lehce oranžový nádech. Ležel všude. Bílý příkrov zasypal ulice a silnou vrstvou pokryl střechy domů. Monotóně křupal pod botami a v nočním tichu vydával onen nezaměnitelný chroupavý zvuk. Chodec v elegantním kožeňáku jej ale nemohl slyšet a to hned ze dvou důvodů. Za prvé byl hluboce pohroužen do svých myšlenek a za druhé, ruch berlínského centra ono sněhové křoupání zcela přehlušoval.

„Berlín“ , pomyslel si chodec pohrdavě, „symbol celého dekadentního výmarského Německa. Berlín se všemi těmi zatuchlými pajzly, děvkami a šmelináři. Neuvěřitelné, co s ním výmarští demokraté za pár let provedli. Berlín plný hnusných natěsnaných domů, které už svou podobou musely člověka nakazit trudnomyslností. Celá ta nová architektura nikam nesměřuje, jsou to kůlny, postavené beze smyslu. Berlín plný ohavných tabarínů, nabízejících tu nejpokleslejší zábavu, přecpaný kšeftaři, liberály, komunisty a podobnou havětí. Berlín, který…

„Jedině Adolf Hitler nastolí spravedlivý pořádek!“ vtrhl do chodcových myšlenek výkřik jakéhosi mutujícího mladíka ve hnědém stejnokroji, který vrazil chodci do ruky nějaký leták s hákovým křížem a svižně kráčel dále, zanechávajíc přitom ve sněhu otisky vysokých holínek.

Chodec nechal leták lhostejně padnout do čerstvě napadaného sněhu, aniž by věnoval pozornost jeho obsahu.

„Hitler“ ušklíbl se v duchu stejně opovržlivě jako při předchozí myšlence. „Ti jeho nacisté, to je také pořádná pakáž. Ten rasový socialista by si mohl podat ruku s komunistickými pomatenci a demokratickými iluzionisty. Ne, takovým moc nepřísluší. Ta prokletá demokracie ho snad ještě vynese k moci.“ Chodec si přitáhl kabát blíže ke krku a setřel z tváře několik sněhových vloček, aniž by přerušil svůj vnitřní monolog.

„Taková drzost. Desátník a nedoučený čalouník by chtěl vést Německo. Co Německo… všechny Němce. Jazyk, jakým napsal Můj boj, tu svou slátaninu, musí svým plebejstvím urážet každého kulturního Němce. Jak se vůbec může porovnávat se mnou, důstojníkem a vědcem ? Něco takového za císařství nepřicházelo v úvahu, to jen v té výmarské žvanírně může někdo takový zasedat v parlamentu a podílet se na politickém životě naší staroslavné německé vlasti.

Kdejaký Hitler nebo Thälmann smí mluvit s maršálem von Hindenburgem jako rovný s rovným. Taková nestoudnost. A vůbec celý ten systém diktatury stran. Hlupáci a obchodníčci, malí lidé. Snad jen ti Huggenbergovi nacionálové za něco stojí… Škoda krve pumpovat ji do parlamentního labyrintu…“

Chodec poněkud zrychlil. Činil tak pokaždé, kdy se přiblížil na dohled noční vinárny Annabelle, kterou považoval za vzácný podnik. Dýchal z něj duch císařství a starých ctností. Krása a noblesa, atmosféra kterou zažíval kupříkladu při posezeních s přáteli v rodinném sídle von Staufenbergů, toho starého šlechtického rodu pruských důstojníků.

Annabelle pro něj znamenala smaragdový ostrov v otrávených vodách berlínské dekadence. Vždy když usedal v pohodlném separe, připadal si trochu jako voják na dovolence. Za dveřmi noční vinárny jako by končilo objetí dekadentního Berlína, přestože se Annabelle nacházela téměř v samotném srdci města.

Nyní stál chodec u dveří a rázně vzal za decentně zlacenou kliku. Tlumené osvětlení vinárny jej přijalo do své náruče, jako již mnohokrát. Nově příchozí se letmo pozdravil s jakýmsi mužem v kapitánské uniformě a zaplul do svého oblíbeného separe u okna, kde byl dobrý výhled na ztemnělou ulici, osvětlenou jen městskými plynovkami.

Odložil si a ze stříbrného pouzdra vytáhl středně dlouhý doutník. Jeho zrak utkvěl na britském „Union Jacku“, vytepaném do ušlechtilého stříbra. „Dar od poručíka Billingsleyho, povzdechl si…ještě za války. To už je všechno tak dávno…“ Mužovy myšlenky se zatoulaly až k rozstříleným pláním západní fronty. Odřízli jsme jeho pozici, ale on se svou rotou téměř zničil jeden náš prapor než raněn padl do zajetí…“

Ze zapalovače vyšlehl plamínek, nad nímž návštěvník kavárny zapálil doutník. „Byl to velký muž, takový, který se v ocelových bouřích naplno projeví a nezklame. Historik a germanista, pravý anglický gentleman. Ano, takoví lidé mají řídit své země, ne hokynáři, kteří nevidí za minci. Co rozhovorů jsme s poručíkem Henry Billingsleym vedli…“

Host poválel kouř v ústech a uspokojeně vydechl obláček namodralého dýmu. Kožený kabát už sundal a nyní seděl u stolku v dobře padnoucím, avšak nikoliv okázalém obleku.

Starý číšník a majitel noční vinárny Annabelle v jedné osobě k němu neslyšně přistoupil, aby před něj postavil sklenku vína. „Moselské jako vždy“ usmál se zdvořile Franz Kohler, jak se onen vinarník ze staré školy jmenoval.

„Přeji příjemný večer, pane Jüngere“

(-)

„Zase jdu pozdě“ mručel si pro sebe třicátník zachumlaný do teplého baloňáku. „Čert aby to spral. Ernst se sice ve společnosti vína a doutníků trápit nebude, ale určitě si neodpustí ironické poznámky o nedochvilnosti demokratů.“ Dluhými rychlými kroky rozhrnoval sněhový povrch chodníku a zmenšoval tak vzdálenost ke svému cíli, noční vinárně Annabelle.

„Ilse a ty její pravidelné teplé večeře“ vzpomenul se zvláštní směsicí něhy a výsměchu na důvod svého zpoždění. „Jako by na tom stál svět… Kéž by znala naše stravovací návyky za války“ zahrál mu jaksi podvědomě na tváři lehký úsměv. „Takové moře času uplynulo a pořád se k válce vracím… Všichni, kdo jsme tam tenkrát byli to máme pod kůží. Pro některé to všechno postupem času bylo romantické dobrodružství, jiným naštěstí zůstal rozum a jsou vzdáleni starému vilémovskému patosu.“

Muž zašmátral v kapse baloňáku, odkud vylovil krabičku cigaret. Vzhledem ke svému spěchu se pokoušel zapálit cigaretu, aniž by ustal v chůzi, ale prosincový vítr sfoukl sirku dříve než se stačila rozhořet. Zastavil a po krátkém zápolení s větrem, zápalkami a prokřehlýma rukama mohl úlevně nasát do plic svou porci nikotinu.

„Rozum…“ navázal na předchozí tok myšlenek, „Ernst by jím měl vynikat, je vzdělanější než já a určitě toho ví o dost více. A přesto opěvuje ty své ocelové bouře. Jako by měl mít člověk radost, když mu jde o kejhák, prší na něj a cpe se náhražkovou šlichtou. Dodnes vlastně pořádně nevím, proč nás tam poslali, ale je mi jasné, že ocelové bouře to je umělecká licence romantického intelektuála Ernsta. Možná taky způsob jak se vyrovnat s utrpením v zákopovém bahně, které stejně k ničemu nevedlo.“

Cigareta v polovině zničehonic zhasla, rozmrzelý kuřák ji s hejskovským gestem dlouhým obloukem vyplivl do sněhové závěje, kde takřka neznatelně zapadla do bílé vrstvy. Člověk v baloňáku mírně popotáhl nosem a počastoval chodník slinou.

„Ne, Ernst nemá rozum, na to je totiž až příliš vzdělaný. Všechna ta erudice a znalost, spojená s jeho filozofováním v něm ubila to, čemu říkáme zdravý rozum. Na druhou stranu, Ernst je ještě zlatý. Působí sice poněkud šosácky, ale je dost možné, že lidi jako on bude republika potřebovat, aby ji neovládl Hitler. Jaký paradox, demokraté se zase budou muset doprošovat černých, aby je chránili před hnědými. Ne, ne tenhle brajgl nemáme proto, že jsme válku prohráli, ale proto, že jsme ji vůbec začali.“

Dveře noční vinárny Annabelle tiše zavrzaly a muž v balonovém kabátě vešel dovnitř. Sotva si odložil, všímavý číšník Franz mu zamířil v ústrety : „Vítám Vás, pane redaktore, pan Jünger již sedí ve svém separe. Předpokládám, že si budete přát dvojitou kmínku, jak je u Vás zvykem.“

Erich Maria Remarque zdvořile přikývl a posadil se naproti Ernsta Jüngera.

„Buďte vítán, kolego“ pronesl Jünger s junkerskou nonšalancí a stiskl muži naproti jeho pravici. „Jak se daří, co nového v Hannoveru ?“

Dým z Jüngerova doutníku se líně vznášel podnikem a vrchní Kohler před Remarquea postavil vzornou řetízkující kmínku.

„Vlastně ani nevím, Hannoverem vždycky jenom tak proplouvám, pokud tam vůbec jsem. Poslední týden jsem navíc trávil psaním reportáží z automobilových závodů.“ Redaktor Remarque se na okamžik odmlčel, aby výrazně zredukoval obsah kmínky ve sklenici, načež pokračoval : „U těch aut člověk rychle zapomene na všechno. Není nad to sednout si se sklenkou pod slunečník a pozorovat ty motorové obludy v akci.“

Ernst Jünger připálil spolusedícímu cigaretu svým anglickým zapalovačem a lehce se pousmál. Erich letmo poděkoval, natáhl do plic a s trpným výrazem dokončil úvahu : „Ale když je teplo, ne v takové slotě jako teď. I když…na zasněženém okruhu je víc bouraček a lidi si o nich rádi počtou.“

„Vaše fascinace automobilem je zajímavá“ zahrál Jüngerovi na tváři ironický úsměv, „začínám vás podezírat z futurismu, ten jejich kapotový fetišismus je vám zřejmě blízký.“

Remarque se chraplavě zasmál : „ Automobil v plné rychlosti, to je vlastně taková malá ocelová bouře“ vrátil vtipně úder s narážkou na titul Jüngerovy knihy. „takže to by vám vadit nemělo. No, nic, četl jste to ?“

„Samozřejmě“ vytáhl Jünger z kožené aktovky jakýsi rukopis, „dokonce jsem se neudržel a něco vám opřipomínkoval. Někdy kladně, jindy záporně.“

Remarqueův zrak spočinul na svázaném rukopisu : „Alespoň v něčem je pruská důslednost přínosná“ pravil sarkasticky. „Nuže, hodnoťte, váš soud mě zajímá.“

Jünger rozvážně poválel v ústech doutníkový kouř a vydechl jej ven : „Jste dobrý vypravěč, to je vaše silná stránka, jiný problém je samozřejmě to, o čem vyprávíte. Nebo spíše jak to vyprávíte“ opravil se záhy. „Oproti předchozí knize je tam vidět zlepšení. A to nejen v rovině příběhu, který není už tak monotónní, ale také v obecných postojích.“

Remarque překvapeně učinil chaotický škleb.

„No, ano“ pokrčil kritik rameny. „Nevědomky se občas přibližujete k mé pozici, Erichu.“

„To snad ne“ vytřeštil Remarque oči, „to snad abych vstoupil do Stahlhelmu“ dodal ironicky, zatímco Jüngerovi přeletěl obličejem stín triumfálního úsměvu.

„Věřím, že to pro vás není potěšující zjištění, ale je to tak. Válka, to už v tomto rukopisu není jenom to bláto a špína jako v klidu na západní frontě. Najednou je to něco co vytvoří kamarádství. Jiné kamarádství než ve školní lavici. Kamarádství posvěcené prožitkem, který nelze koupit, jak výstižně konstatujete v první kapitole skrze postavu nadporučíka Heela, v němž tak trochu vidím sebe.“

Sklenice kmínky byla již prázdná a Remarque naznačil číšníkovi potřebu dalšího přídělu šnapsu : „Vidíte správně, ale mé myšlenky analyzujete špatně“ pronesl směrem k Jüngerovi, „našel jste v té knize cosi, co v ní vůbec není.“

„V knize je vždy přesně to, co v ní čtenář najde“ opáčil rozhodně konzervativní spisovatel Jünger, popíjeje přitom víno. „Písmena jsou kód, který je třeba dešifrovat a nalézt všechny jeho významy. I ty o kterých sám autor neví. Které má zasuté v těch nejtajnějších hlubinách mysli.“

Erich Maria Remarque se komicky zaculil : „Nejtajnější hlubiny mysli…“ řekl pobaveně. „Nejsme tady na akademické disputaci o romantismu, Ernste. Mluvte sakra konkrétně. Teď nesedíte v doutníkovém klubu s oficíry a šlechtici. Jsem jen demokratický redaktor sportovního plátku, tak to mějte na paměti a podle toho jednejte.“

„Pokusím se“ neopouštěl Jüngera vyrovnaný úsměv. „Víte… přes to vaše barvité líčení, kterým čtenáře přesvědčujete o své nenávisti k válce tu pacifistickou clonu sem tam protrhne paprsek něčeho přesně protikladného.

Byla by ta vaše parta z knihy taková nebýt té zkušenosti z ocelové bouře ? Ne, nebyla a vy to dobře víte. Po maturitě by se možná ani neviděli. Ne, ne, Erichu, kamarádství, které popisujete je produktem války.“

Remarque vyprázdnil druhou sklenici kmínky jediným mohutným nádechem a požádal o jídelní lístek, zatímco Jünger pokračoval.

„Navíc je ve vašem rukopisu hned několik postav takřečené pruské orientace, které vyznívají v porovnání s rozervaným hlavním hrdinou velmi sympaticky. Vím, že to nebylo vaším záměrem, ale stalo se. To jsou ty nejtajnější hlubiny mysli“ zdůraznil Jünger poslední vyřčenou větu, pročež si objednal další sklenici vína.

„Mimochodem, už víte jak tu knihu pojmenujete ?“

„Cesta zpátky“ odpověděl Remarque, jehož oči brouzdaly jídelním lístkem. „Teda… moc tady toho k zakousnutí není, v tom vašem oblíbeném podniku“ zamručel nespokojeně. „Jaké postavy máte na mysli ?“

„Nejste v hostinci, ale v noční vinárně“ začal Jünger bránit „svůj“ podnik, čímž narušil předchozí myšlenkovou linii, k níž se posléze vrátil. „Ty postavy… Tak třeba ten nadporučík Heel, to jsem v podstatě já, takže mi ani nemůže být nesympatický“ zasmál se Jünger. „Já vím, že ten člověk má působit jako chladný fachidiot z pruské kadetky, jenomže ono tomu tak není.“

Remarque se opět zatvářil nechápavě.

„Není“ opakoval Jünger. „Na čtenáře bude působit jako jistý ostrov stability v moři rozháraných osobností kladných hrdinů. Přisuzujete mu staré pruské ctnosti a přiznáváte, že díky nim požíval respektu – respektu díky cti, patriotismu, obětování se pro věc, profesní zdatnosti, odvaze. Heel je muž, který stojí nohama pevně na zemi a myšlenkami se přitom dotýká vysokých cílů.

Vy jste ho nechal polemizovat s tím „prostým vojínem“ Weilem“ smetl Jünger z obleku smítko doutníkového popela. „Ovšem ten melancholický kupčík Weil působí vedle Heela jako naprostý ubožák.“

Remarque mlčky naslouchal a Jünger si užíval okamžik. Poznal, že svého spisovatelského kolegu zaskočil : „On to není jenom Heel. Co třeba postava toho ostrostřelce Bruna Mückehaupta…? Ten si neodnesl žádnou deziluzi ani postižení. Splnil povinnost frontového vojáka a po válce uvykl normálnímu životu. Vzorný otec, vážený člen pospolitosti.“

Jünger se na okamžik odmlčel, pohlédl ven skrz okno vinárny a vypadal jako by hledal další vhodná slova. Remarque využil krátké přestávky spolustolovníka k objednání vaječné omelety na špeku.

„A když k tomu ostrostřelci přijde na návštěvu váš hlavní hrdina a vypravěč celého příběhu“ navázal Jünger plynule na přeechozí výklad, „zasluhuje ve srovnání s ukotveným Mückehauptem téměř politovat. Váš hlavní hrdina, ten… Ernst Birkholz, to je tragický rozervanec. Vy sice tvrdíte, že to z něj udělala válka, ale proč tam tedy vystupují i postavy, na kterých nenechala viditelnějších stop ?

On je vlastně ten Birkholz docela nudný, stejně jako někteří další, ale vy to zachraňujete tím svým vyprávěním, před kterým musím objektivně smeknout.

A taky se mi líbí celková kompozice. Působivé nenavazující situace, které dávají dohromady naprosto souvislý děj. Vyhrál jste si s tím jako byzantský mozaikář při výzdobě chrámu.“

Remarque si zapálil další cigaretu, kterou vzápětí zadusil, když se před ním objevila už na první pohled poctivá omeleta. „Zatracený lišák, ten Ernst“, pomyslel si, „vůbec bych se nenadál, že mě takhle přívede do rozpaků.“

„Dobrou chuť“ popřál mu Jünger, načež upil ze vkusně broušené skleničky trochu vína. „Nebude vám, doufám, vadit, pokud budu vaši knihu v podobném duchu recenzovat na stránkách našeho tisku…“

„Kdepak“, máchl Remarque klackovitě vidličkou, z níž odlétl kousek klobásy, „stejně to nečtu.“

„Škoda“ pronesl Jünger téměř otcovsky, „měl byste si přečíst i něco jiného, než co šíří sociální demokrati a centristi.“

„O politice a společnosti už nečtu vůbec nic“ opáčil Remarque. „Stačí co kolem sebe vidím. Jako správný plebejský barbar a milovník dekadentní demokracie postrádám vaši junkerskou úroveň“, dodal jízlivě. „Takže zůstávám u sportu a skandálů mezi hereckou smetánkou.“

„Ta vaše demokracie, Erichu“, zatáhl Ernst poněkud podrážděně z doutníku, „přivedla do parlamentu komunisty a nacisty. A nacisté mají docela nakročeno, kolego. Jak je chcete zastavit ? Demokraticky ? Vždyť oni se díky té úžasné výmarské demokracii dostali tam, kde teď jsou. A je demokracie vůbec dostatečně silná, aby zvládla někoho tak odhodlaného ? Císařství by si s hnědými jistě poradilo a přitom to byl plně právní stát. Svobody byly zaručeny a na plnění záruk dohlížela elita. Elita, která se nikdy nemusela doprošovat ulice a žadonit o hlasy totálně plochých existencí.“

„Vámi tolik milované císařství vehnalo vámi stejně tak milované Německo do války“ odsekl stejně prudce Remarque. „Takže císařství by teď mělo být nějakou dobu zticha.“

„No a ?“ rozhodil Jünger rukama. „Války se vedly, vedou a vést budou. Dějiny národů jsou velmi často zároveň dějinami válek.“ Válka patří k přirozenosti člověka a s tím nic nenaděláte. Problém samozřejmě spočívá v tom, že jsme nevyhráli. Ono je také těžko vyhrát, když máte na své straně zdegenerovanou rakousko uherskou pseudoříši a proti sobě skutečně mocnou anglickou monarchii a dynamickou, tvůrčí, bohatou Ameriku. Co jsme museli kvůli těm neschopným austriákům přesunout jednotek na Balkán, když jim tam Srbové napráskali. To pak u Paříže chybělo…“

Remarque odsunul stranou prázdný talíř : „Nerad ruším vaše rozjímání nad smutným koncem ocelové bouře“, nicméně bych vám rád řekl, že války začínají tehdy, když se ony elity, ke kterým se tak hrdě řadíte, začnou nudit. Když chtějí uspokojovat své elitní ambice. Když se chtějí dívat na ten krvavý cirkus a připomenout si, co že to můžou rozpoutat. A je jedno, jestli jsou to průmyslníci, kteří pro slávu a kapsu touží po střetu svých Fokkerů s Camely a Spady, nebo konzervativní intelektuálové, co by rádi utekli od moderny a vrátili se k romantickým ideálům.“

Erich Maria Remarque konečně potáhl z před chvílí odepřené cigarety a pokračoval ve vzrušeném rozhovoru : „Normálního člověka nezajímá ani rychlost letícího Fokkeru ani údajně autentický nacionální romantismus. Normální člověk tohle nepotřebuje. Proto se tak úporně bráníte demokracii a hájíte ty vaše elity, Ernste. Víte, že lidé chtějí něco úplně jiného. Demokracie je totiž vaším koncem.

A jen tak na okraj, teď jste mi odhalil výrazný rozdíl mezi nacisty a nacionalisty“ zašklebil se Remarque ve sžíravě sarkastickém úsměvu. „Jedni viní za porážku zdegenerované židovstvo, druzí zdegenerovanou podunajskou monarchii, úsměvné“

„Normálního člověka jste si vysnil“ odrážel Jünger spolustolovníkův výpad. „A že ho nezajímá útěk od moderny ? Tak se podívejte do knihkupectví a zajděte do galerie. Ovšem, samozřejmě ne tady v Berlíně, v tom hlavním štábu výmarské trapnosti. Lidé to možná běžně nenazvou útěkem od moderny, ale iracionální citový obdiv ke kraji, minulosti a mýtům oslovuje kdekoho více než sledování černého čtverce v berlínské obrazárně.

A co všechny ty výlety do přírody, ke starým hradům, bitevním pláním, pramenům řek… ? To je útěk, Erichu, útěk od berlínských betonových kvádrů, špinavých obchodů a šedých ulic plných nýmandů.

Ano, demokracie možná bude naším koncem, ale čí bude začátkem ? Hnědých a rudých. Politických kšeftařů, žonglérů a hochštaplerů.“

„Ne“, zavrtěl Remarque rezolutně hlavou. „Demkracie přežije všechny Hitlery světa jako věčně přitažlivá myšlenka. Bude začátkem těch, kteří nemají nebezpečné velké ideály. Lidí, kterým stačí dobře se najíst, vydělat peníze, zatančit si. A večer se podívat na hvězdy, vykouřit cigaretu a v klidu zalehnout. Beze strachu, že jim na hlavu spadne bomba. A taky chtějí chodit do těch ne zrovna čistých obchodů a chtějí shánět punčocháče. Nemají váš aristokratický odpor k obchodníkům, protože k němu nevidí důvod.

Demokracie, Ernste, znamená společnost, kde se neumírá pro nějakou čest nebo vysoké ideály. Je to společnost, která si váží spokojeného života a nechává druhé, aby si ho užili také.“

„Mechanická společnost“ kousl se Jünger hněvivě do rtu. „Opravdu úžasné… to už je jen krůček k mentalitě zvířat, potom…“

„Pardon, pánové“ vkročil vrchní Kohler se vší diskrétností do vzrušeného rozhovoru. „Chápu vaše zaujetí, ale musím vás požádat, abyste se poněkud ztišili. Klid a přívětivá atmosféra je základní devizou mého podniku. Navíc to není nikterak příjemné pozorovat tak inteligentní a kultivované muže, s jakou vervou se slovně potírají.“

„Jistě“ špitl Jünger téměř provinile, „velice se omlouváme“

„Pardon“ učinil Remarque rozšafné gesto. „To je bohužel riziko našich setkání, ale už se to nebude opakovat. Alespoň dnes ne…“ dodal posléze.

„Mimochodem, ta omeleta byla výtečná. Myslím, že si dáme ještě po kmínce a skleničce vína.“

Pro ten večer byly tyto dávky alkoholu posledními. Oba literáti se zachumlali do kabátů, zvedli límce a vypluli z bezpečného přístavu vinárny Annabelle do náruče ostré zimy. Ulici nepravidelně osvětlovaly dvě řady lamp, které rozlévaly žlutooranžové světlo po sněhových závějích jako pomerančovou polevu na dort z bílé čokolády. V bílém příkrovu liduprázdné ulice nebyla ani stopa po otiscích podrážek. Chodci žádní, město spalo.

„Psí počasí“ utrousil spíše pro sebe Jünger, přičemž zdaleka nemyslel pouze povětrnostní podmínky a sníh. „Máte zítra na pilno, Erichu ?“

„Ani ne“, odpověděl Remarque „jeden rozhovor s majitelem autoklubu plus nějaké ty anotace sportovních ročenek. Klidný den“

„Ráno odjíždím z Berlína“ potřásl Jünger hlavou. „Pozvání od von Stauffenbergů přišlo vhod.“

Remarque chvíli pozoroval neustále padající sněhové vločky. Proud bílé nadílky vlastně neustal po celou dobu jeho posezení s Ernstem. Erich si to uvědomil teprve teď a z neznámého důvodu se nad tím neznatelně pousmál.

„Tak se mějte, Ernste“ natáhl před sebe pravici, která byla srdečně přijata. „A opatrujte se“

„Nápodobně“ pokynul mu Jünger. „Dobrou noc.“

Vyrazili každý jiným směrem a jejich boty zanechávaly podpis v alabastrové pokrývce zasněženého chodníku. Krátce nato noční vinárna Anabelle přestalá svítit do noci jako zlaté jablko a zatáhla své okenice.

Vinárník Franz Kohler si zapálil noční doutník a odměnil se stopkou šláftruňku.

Vysvětlivky

Ernst Jünger (1895 – 1998) – Německý spisovatel, filozof, publicista, přírodovědec a důstojník.

Jüngerovo myšlení výrazně ovlivnil prožitek první světové války, kterou vyzdvihoval jako útěk od moderny. Proslavil se zejména svými romány „V ocelových bouřích“ a „Dobrodružné srdce“, které, krom jiného, odrážejí jeho konzervativně nacionalistické postoje.

V meziválečném Německu patřil k výrazným postavám tzv. konzervativní revoluce, která se odmítavě stavěla jak vůči výmarské demokracii, tak vůči nacismu a komunismu.

Po převzetí moci nacisty odmítl jejich nabídku postu předsedy Německé akademie poezie. Důrazně odmítl také nátlak, který na něj byl vyvíjen, aby vstoupil do NSDAP.

Za druhé světové války sloužil jako důstojník Wehrmachtu na západní frontě.

Byl zapojen do spiknutí konzervativních důstojníků, intelektuálů a staroněmecké šlechty proti Adolfu Hitlerovi, které vyvrcholilo v létě 1944, neúspěšným atentátem ze strany plukovníka von Stauffenberga.

Když v roce 1982 přebíral Gotheho cenu za literaturu, neomarxistický filozof Theodor Adorno o něm prohlásil : „Ten zatracenej chlap žije můj sen.“

Erich Maria Remarque (1898 – 1970) – Německý spisovatel a publicista

Rovněž Remarque byl hluboce zasažen prožitkem první světové války. Narozdíl od Jüngera však zaujímal silně protiválečná (nikdy ne však pacifistická) stanoviska a o generaci mladých mužů, která prošla válkou, hovořil jako o generaci ztracené.

V meziválečné době vystřídal řadu povolání – byl automobilovým závodníkem, učitelem, obchodním zástupcem, novinářem, atp.

Kvůli své humanistické a protiválečné orientaci musel krátce po nástupu nacistů k moci v roce 1933 opustit Německo. Jeho knihy byly manifestačně páleny. Emigroval do USA a Švýcarska.

Napsal celkem patnáct románů, z nichž jedenáct se stalo celosvětově překládanými bestsellery, v USA slavila úspěch i jeho povídková kniha „Nepřítel“

Literární příběhy E.M. Remarquea se odehrávají v kulisách obou světových válek, meziválečného Německa i prostředí německé emigrace. Za nejzdařilejší bývají obvykle považovány romány „Na západní frontě klid“, „Tři kamarádi“ a „Černý obelisk“.

Zemřel ve švýcarském Locarnu, do Německa se, navzdory porážce nacismu, nikdy nevrátil.

Ernst Jünger a Erich Maria Remarque skutečně byli osobními známými.

Související články:

1. Otázka po smyslu války: Erich Maria Remarque a Ernst Jünger

Autor: Karel Veliký

Stejnojmenná knížka Aleše Nováka analyzuje Heideggerovy úvahy o povaze techniky, které byly inspirovány myšlením Ernsta Jüngera. Autor ji uvozuje slovy: „Heideggerův pojem Machenschaft (disponující zhotovenost) jako určení epochy v rámci dějin metafyziky nahlížené z pozice dějin Bytí a jeho předpoklady u Ernsta Jüngera. Moc, zhotovování a mathématický charakter novověké vědy.“

Jedná se tedy o práci v dosavadní české filozofické literatuře ojedinělou, i když Jüngerova vlivu na Heideggera si byl jistě vědom už Jan Patočka. [1] Sám Heidegger napsal: „To, jak jsem již tehdy pohlížel na dějinnou situaci, lze uvést na jednom příkladu. V roce 1930 vyšel článek Ernsta Jüngera Die totale Mobilmachung (Totální mobilizování); tento článek předjímal základní rysy knihy Der Arbeiter, která vyšla v r. 1932.

Tehdy jsem spolu se svým asistentem Brockem tyto spisy v nevelkém kruhu prodiskutovala pokusil jsem se ukázat, jak zvláštně se tu vyjadřuje porozumění metafyzice Nietzscheho potud, pokud se dějiny a současnost západního světa spatřují a předvídají v horizontu této metafyziky. Na základě těchto spisů, a ještě spíše na základě jejich východisek, jsme promýšleli to, co přijde, tj. pokoušeli jsme se tomuto příštímu zároveň čelit v kritickém vypořádání. Tyto spisy tehdy četli mnozí jiní; odložili je však stranou jako mnohé jiné zajímavosti, jež tu byly ke čtení, a nepochopili jejich dosah. V zimě r. 1939/40 jsem pak ještě jednou v kruhu kolegů probíral zčásti Jüngerovu knihu Der Arbeiter a zjistil jsem, jak cizí a podivné byly ještě tehdy tyto myšlenky, až je „skutečnosti“ potvrdily. To, co Jünger myslí myšlenkou panství a podoby dělníka, a to, co ve světle této myšlenky vidí, je univerzální panství vůle k moci uvnitř planetárně pojatých dějin.

V této skutečnosti se dnes ocitá vše, ať už se to nazývá komunismem, fašismem nebo světovou demokracií.“ [2] Podle Aleše Nováka si přitom Jünger „vlastně nikdy plně neuvědomuje, co vlastně svými analýzami vyslovuje“ (Novák, c. d., s. 24). Je tedy ve vztahu k Heideggerovi jakýmsi básnícím – a snad i zpola třeštícím – médiem, jehož „neuvědomělé podněty“ on zpracovává a rozvíjí. [3] Nechci zde s tímto výkladem polemizovat, ostatně není nijak neobvyklý. Považuji jen za nutné zdůraznit, že také v této oblasti existují vůči Heideggerovi postoje velmi kritické, vyplývající především z jeho sporné interpretace Nietzscheho. [4]

Heidegger byl totiž přesvědčen, že Nietzsche ve své snaze překonat nihilismus „přehodnocením všech hodnot“ na základě „vůle k moci“ nihilismus ještě vyostřil a završil. Jüngerův Dělník jako pokračovatel nadčlověka, který disponuje moderní strojovou technikou (což je nejnápadnější výhonek podstaty novodobé techniky), mu proto byl jen „popisem evropského nihilismu ve fázi po první světové válce“ a v „planetární dimenzi“. Překročit horizont takovéto metafyziky vůle k moci bylo podle Heideggera vlastním důvodem, proč se po roce 1933 rozhodl angažovat. [5]

Pro Jüngera byla vůle k moci – jako pohyb, hybná síla všeho živého i dějin [6] – naopak absolutním odvratem od buržoazního nihilismu (vůlí k „totální mobilizaci“). Nově definovaný ontologický princip (vůle k moci), nová podoba světa (utvářená technikou) a jí odpovídající změny, mohou být zakoušeny jako katastrofické právě jen tehdy, tvrdí Jünger, když je člověk nevidí nebo odmítá vidět. Potom, ale jen potom, myslí člověk s ohledem na technikou formovaný svět nihilisticky. Nihilistické je, zůstat orientován podle měřítek a složek („institucí“) zanikajícího světa, nevidět nic jiného, než mizení starého a kdysi závazného.
Jüngerovo pojetí techniky je však ambivalentní. Zatímco pro Heideggera jsme „k technice všude nesvobodně připoutáni“ (Věda, technika a zamyšlení, Praha 2004, s. 7), pro Jüngera je to jak hodnotově neutrální nástroj vůle, tak moc, která má „tendenci určovat povahu bytí jsoucího“ (Novák, c.d.,s. 23). Moderní technika totiž vytváří lidskému jednání radikálně nové podmínky – podmínky oné nové skutečnosti světa, kterou Jünger v Dělníkovi popisuje. Jakýkoli pokus je podporovat (pokrokáři) nebo proti nim pracovat (zpátečníci), je těmto podmínkám už podřízen. Jüngerovo stanovisko proto odpovídá třetí pozici, pro kterou se vžil název konzervativní revoluce. Moderní technika je sice rozporuplná, skrývá v sobě největší naděje i nejhorší nebezpečí, ale toto riziko je třeba přijmout a vyrovnat se s ním.

Heideggerova definice techniky jako vše podmiňujícího „Gestell“ [7] nakonec významně přispěla k jeho „rehabilitaci“. Výroky typu „Technika, to je problém pro nás všechny…“ nebo „Technika je ve své podstatě něco, co člověk sám od sebe nezvládne.“, rezonovaly s antitechnicismem mnohých poválečných intelektuálů, od katolických existencionalistů přes liberální konzervativce po neomarxisty z „Frankfurtu“. Jünger se však před strašákem Golema, který se obrací proti svému pánovi, nesklonil ani po roce 1945 a měl, i po odvratu od kolektivního mýtu Dělníka, vždy blíž k faustovské linii, aniž by popíral nebo bagatelizoval její možné tragické vyústění. [8]

Poznámky a komentáře:

1. Postavou, resp. étosem „lesního chodce“, „nástupce“ Dělníka, Jünger ovlivnil i Patočkovi Kacířské eseje (1973-75), které pak sehrály jistou úlohu v disidentském milieu Charty 77. Předobrazem postavy mága Nigromontana, která se objevuje v několika Jüngerových knihách, nebyl prý – jak se mnohdy uvádí – Heidegger, ale filozof Hugo Fischer. Jünger po válce dedikoval Heideggerovi text o překonání nihilismu Über die Linie, na který Heidegger odpověděl vlastní úvahou Über ´die Linie´. Heidegger také příspěl do Mohlerova sborníku k Jüngerovým šedesátinám Freundschaftliche Begegnungen. Ale v očích odpůrců mají oba muži společné hlavně jedno: ani jeden po válce neprovedl náležitou sebekritiku a neprojevil účinnou lítost nad svými „nepřijatelnými“ postoji.

2. Dělník od počátku vyvolává rozporuplné reakce. Völkischer Beobachter, orgán NSDAP, končil v roce 1932 svoji recenzi slovy, že „tímto spisem je překročena hranice, za níž se staví ke zdi“ a o autora, který mj. publikoval v národně-bolševickém tisku, projevili zájem němečtí komunisté. Pro jiné je naopak „jedním z nejdokonalejších zpodobení fašistického mýtu“. Možnou šíři výkladů nejlépe ilustruje věta, kterou si Jünger opsal do posledního svazku svých deníků Siebzehn verweht V. (Sedmdesátka odvanula, 1990-1995) z dopisu jednoho nadšeného čtenáře Dělníka: „Vše, co jsem se v islámu naučil, potvrzuje ducha a obsah Vašich názorů“. Zavádějící byl už sám název, který Jüngerovi vyčítal ještě Spengler, neboť s živým, reálným dělníkem, třídně a sociálně určeným proletářem, nemá Dělník – vyjma pojmu práce – mnoho společného. Dodnes není rovněž
jasné, zda byl autorův záměr mytologický, prognostický nebo praktický. Jinými slovy: šlo o sen, utopii nebo bojový plán?

3. Heidegger si pravděpodobně cenil Jüngerova vytříbeného jazyka, filozoficky se však přes obapolný respekt nikdy neshodli a shodnout nemohli – už vzhledem k Jüngerovu platonismu – jakkoli oba snili o návratu k „původním zdrojům“. Přesto si po válce byly jejich pozice bližší než před ní.

4. Nejostřejším kritikem Heideggerova „pokusu neutralizovat výbušné Nietzscheho myšlení“ je Pierre Chassard (Contre Heidegger v: Nouvelle Ecole 39/1982, Heidegger – L ´etre pensé, Paříž 1988), jinak též autor rozsáhlé studie La Philosophie de l´Histoire dans la philosophie de Nietzsche (1975). O tendenci spatřovat v Nietzschem myslitele, který se rozešel s metafyzikou radikálněji než Heidegger, viz Gianni Vattimo, Heideggers Nihilismus: Nietzsche als Interpret Heideggers v: Kunst und Technik. Gedächtschrift zum 100. Geburtstag von Martin Heidegger, Frankfurt/Main 1989, s. 141 – 153.

5. Je to paradox. Na jedné straně Dělník jako jeden z textů, které údajně „urovnávaly cestu nacismu“, ačkoli Jünger nikdy nebyl členem NSDAP a posléze odmítl funkci v Pruské akademii umění. Na druhé straně „existencialistické“ Bytí a čas, ani filozofie života, ani metafyzika vůle, už vůbec ne rassische Weltanschauung, jehož autor se nicméně stal členem strany a po určitou dobu se výrazně angažoval, když hodlal „revolučně přetvořit celé německé školství“. Na rozdíl od Jüngerova apelu na maximální využití technických zdrojů (hle: Pro Novou levici je jakákoli podoba technokratismu automaticky ´fašistoidní´) doufal Heidegger vývoj světa od bezuzdné technické rozpínavosti, jejíž podstatu ztotožnil s podstatou novodobé metafyziky, naopak zvrátit. O nacionálním-socialismu měl zjevně vlastní představu. Roku 1935 napsal: „Co se dnes kolportuje jako filozofie nacionálního
socialismu, co však nemá s vnitřní pravdou a velikostí tohoto hnutí (totiž se setkáním planetárně určené techniky a novodobého člověka) ani v nejmenším nic společného, to dnes loví v těchto kalných vodách „hodnot a celostí“. Heidegger se nejspíš domníval, že „mužný“ NS ovládaný politickou vůlí by toto „setkání“ mohl zvládnout o něco lépe, než „ženská“ liberální demokracie ovládaná logikou zisku.

6. Pro Jüngera je ovšem vůle nedefinovatelná: definovat ji by znamenalo podřídit ji rozumu, jejímu sluhovi.

7. Gestell je Heideggerův novotvar pro oblast moderní techniky, resp. způsob (slovo je odvozeno podobně jako třeba Gebirge od Berg nebo Bestellen od stellen), jak tato technika odhaluje jsoucno, tzn. jak podmiňuje způsob nazírání, způsob chápání všeho, co je. Důležitý je přívlastek moderní, neboť původní technika, která člověka, tuto „deficitní (absence druhově specifické obrany!), nehotovou (A. Gehlen), ale zároveň otevřenou bytost“ provází od jeho počátků („technika patří k tomu, co je v člověku nejlidštější“), byla usměrňována mnoha netechnickými společenskými požadavky (viz A. de Benoist, Manifest: Nová pravice v roce 2000, s. 9, smz. Délského potápěče z května 2008). V materialistické společnosti novověku však „věci již nejsou pouhými předměty pro nějaký subjekt, nýbrž je to Gestell, co se vším zachází a točí“.

8. Člověk se pomocí techniky vždy snažil oslabit moc, kterou nad ním příroda má (patří sem i „techniky“ rituálu, magie). Moderní člověk velkoměsta, kde tato technická ochrana pomocí strojové techniky dosáhla nejvyšší úrovně, přírodu znovu objevuje a zároveň se vůči ní cítí provinile, neboť si je vědom propasti, která se mezi nimi vytvořila. Podle Heideggera je tu např. dnešní „odkouzlený“ Rýn již jen pro techniku (Věda, technika a zamyšlení, Praha 2004, s. 15), Jünger ale věřil, že tzv. druhá, postindustriální technika (mikrofyzika, genetika, astrofyzika), zjeví „kouzlo“ nové. Ne už jen v říši rostlin nebo v lůně kopců, které již nejsou tajemné tolik jako pro naše předky, ale na úrovni nekonečně vzdáleného či nekonečně malého. „Technověda“ posunuje tajemství do „nové přírody“, do „hloubek“ elementárních částic či „výšin“ kosmu, jejím
předmětem již není smyslově vnímatelné či uchopitelné prostředí, nýbrž mikrokosmos, tzn. vlastní tresť materie, popř. bezprostředně nepostihnutelné skutečno vesmíru.

Články a literatura:

Aleš Novák, Moc, technika a věda: Martin Heidegger a Ernst Jünger, Togga – vita intellectiva, Praha 2008.
Martin Heidegger, Rektorát 1933/34, Skutečnosti a myšlenky v: Filozofický časopis 1/1996, s. 61.
Marek Pokorný, Básník smrti Ernst Jünger se dožívá sta let v: MF Dnes, 29. 3. 1995
Už jenom nějaký bůh nás může zachránit (rozhovor, který M. H. udělil redaktorům Spiegelu, září 1966)
v: Filozofický časopis 1/1995, s. 3 až 35 (včetně Patočkových komentářů).

Autor: Dominique Venner

„Nenávidím ho. Nikoli proto, že je Němec, ale proto, že je aristokrat“, prohlásil kdysi Jean-Paul Sartre o Ernstu Jüngerovi.

Sartre se často choval jako hlupák. Své omyly opakoval se zřídkakdy vídanou tvrdohlavostí a zarputilostí. Během okupace Francie se choval jako zbabělec a jakmile nebezpečí pominulo, začal tvrdě kritizovat své kolegy, kteří odmítli páchat kolektivní slepotu adorací Stalina, Maa, nebo Pol Pota. Spolu s talentem na chyby se dovedl děsit všech, kteří ho převyšovali a byl přitahován touhou dopouštět se vůči takovým lidem ohavností.

Ohledně svého hodnocení Jüngera měl pravdu. Jünger ale nebyl aristokratem od narození. Pocházel ze severoněmecké středostavovské rodiny. Nazývám-li jej výrazem „aristokrat“ mám tím na mysli, že bez ustání ukazoval svou vznešenost a „eleganci“ – fyzickou, i duševní, nikoli proto, že by se narodil s „von“ před jménem, ale pro své skutky a pro to, co nosil v srdci. Z třídního hlediska Jünger aristokratem nebyl, z hlediska podstaty a naturelu ano.

Hrdina první světové války, senzační autor vyjadřující názory „konzervativní revoluce“, posléze hloubavý mudrc, takový byl Ernst Jünger, který prožil výjimečný život, směle překračoval všechny nástrahy temného dvacátého století, ale zůstal svobodný a nikdy na něm neulpěla ani trocha špíny. Vzorem, hodným následování, je jeho pevný postoj. A ten nebyl výsledkem ničeho jiného, než duševní rovnováhy. Znamená to držet se stranou nízkých vášní. To aristokratické v něm odráželo vše průměrné. Jeho proměna v čase napsání „Mramorových útesů“ mohla být pro mnohé překvapující, ale ve skutečnosti se nejednalo o nic, nad čím by se dalo pohoršovat. Později, coby botanik stranící se politiky, v sobě samém opětovně nalezl „válečnické“ já sepsáním díla „Chůze lesem“. Knihy, ve které vášnivě navrhuje odstup od současného světa.

Právě jsem napsal, že Jünger nebyl aristokratem od narození. Mýlil jsem se. Byl. Ne rodinným původem, ale díky své mysteriózní, záhadné vnitřní síle. Něco na způsob hrdinky románu Muriela Barberyho „S elegancí ježka“, či snad Martina Edena ze stejnojmenného románu Jacka Londona. Přesto, že se Martin Eden narodil v chudém prostředí, měl aristokratickou povahu. Pouhá náhoda zavála jeho osobu do uhlazeného buržoazního prostředí, kde se zamiloval do mladé dívky. Aby se dostal do vyšší společnosti, podřídil svému cíli všechno, tvrdě pracoval, minimálně spal a prošel si hrozným utrpením. Nakonec si uvědomil nicotnost úspěchu a průměrnosti své přítelkyně Ruth, kterou si myslel, že miloval, ale ve skutečnosti si ji vysnil. Později spáchal sebevraždu. Ale to se netýká mého problému.

Mezi námi žili a žijí i takoví „Martinové Edenové“, kteří své zklamání přežijí. Jsou vznešení, plní energie a aristokratické duše. A pro tyto duše je důležité vystoupit z davu, vyjít vrchol a stát se vzorem. Živoucí příklady vnitřního hrdinství a nefalšované vznešenosti konstituují jistý druh rytířství, aristokracie skrytého duševního Řádu. Trójský Hektor byl jejich předchůdcem. Ernst Jünger byl jeho ztělesněním v naší době. Sartre se v jeho hodnocení skutečně nemýlil.

Zdroj: The Occidental Quarterly, francouzský originál vyšel v časopise Nouvelle Revue d’Histoire, č. 45.

Vliv drogy je ambivalentní; působí jak na jednání, tak na kontemplaci: na vůli jako i na nazírání. Obě tyto síly, které se zdánlivě vylučují, bývají často vyvolány týmž prostředkem, jak ví každý, kdo někdy pozoroval popíjející společnost.

Je ovšem problematické, smíme-li počítat víno k drogám v užším smyslu. Možná, že jeho původní moc byla za staletí používání ochočena. O něčem mocnějším, ale též démoničtějším, se dozvídáme z mýtů, ve kterých se objevuje Dionýsos jako pán slavnosti se svým průvodem satyrů, silénů, menád a šelem.

Vítězná výprava Dionýsova se dála opačným směrem než výprava Alexandrova: z Indie přes přední Východ do Evropy a jeho výboje jsou trvalejší. Dionýsos platí, právě tak jako Adonis, za zakladatele orgiastických kultů, jejichž periodicita zasahuje hluboko do dějinného světa a s nimiž byl spojen bujný falický kult. Ten nebyl obsahem dionýsií, nýbrž jedním ze zjevení, která potvrzovala mystérium a jeho závažnou sílu. Oproti těm mohly, podle jednoho starého autora, „slavnosti Afroditiny na Kythéře zvát nevinnými dětskými hrami.“
Tato původní síla vína zmizela; vidíme ji, jak se vrací zmírněna v jarních a v podzimních slavnostech vinorodých krajů. Jen zřídka vystupuje ze stupňování radosti ze života, barev, melodií, groteskní obrazů ještě stopa starého světa mystérií se svou démonicky nakažlivou mocí. Archaické rysy se pak vynořují v obličejích, skocích a tancích. Patří k tomu především maska, symbol „převráceného světa“.

Srovnáváme-li triumfy Alexandra a Dionýsa, dotýkáme se tím též rozdílu mezi mocí historickou a živelnou. Úspěch v dějinách, třeba dobytí Babylónu, je letmý a vázán na jména. Okamžik se v této formě nevrací; tvoří článek v řetězu historického času. Pro změny ve světě živlů naproti tomu nejsou důležitá ani jména ani data, a přece se dějí opět a opět nejen pod historickým časem, nýbrž také uvnitř něho. Vyrážejí jako magma ze zemské kůry.

Abychom zůstali při víně: Alexander musil z Indie ustoupit, zatímco Dionýsos panuje dosud jako bezejmenný Pán slavností. Víno změnilo Evropu silněji než meč. Ještě dnes má platnost jako médium kultických proměn (v eucharistii, pozn. K. V.)

Výměna nových jedů a opojení, i neřestí, horeček a nemocí, postrádá pevná data, kterými se vtisknou do paměti korunovace nebo rozhodná bitva. Zůstává to v temnu, ve spleti kořenů. Můžeme ony procesy tušit, ale nikoli změřit jejich rozsah nebo proniknout do hloubky.

Když Cortéz 1519 přistál v Mexiku, bylo to pro Evropany zahrnuto do oblasti historie, pro Aztéky do magického světového řádu. Tam je ještě sen silnější než bdělé vědomí, tušení poutá silněji než slovo. Při takových kontaktech se tká zrcadlová síť pohybů tam a zpět, které jsou chápány brzo jako loupež, brzo jako dar, a potom opět vina a odpykání – třeba v oběti: zde Montezuma, tam Maxmilián, oba mexičtí císařové. Pod povrchem se dávají a přijímají zárodky, obrazy, sny ve změně, které ničí kmeny a jiné oplodňují, ale jejichž působení se vymyká exaktnímu popisu a datování.

Ukázka z knihy Annäherungen. Drogen und Rausch (Přiblížení. Drogy a opojení) vydané v roce 1970, v níž se již bezmála pětasedmdesátiletý Jünger mj. věnuje – jako „Goethe atomového věku“ – podrobnému líčení vlastních zkušeností s jednotlivými látkami, jejich roztřídění dle geografického původu, včetně protokolů ze společných intoxikací s A. Hoffmannem, objevitelem LSD 25.

Výbor v podobě strojopisného samizdatu vyšel v Praze roku 1981 v překladu Jiřího Němce a Miroslava Petříčka, reedice v Praze 1999 (Tradice budoucnosti).