Zastavení nad podnětnou a v mnohém dnes provokativní knihou Helmuta Schmidta „Sebezáchova Evropy“

Jednání a spory ohledně ratifikace Lisabonské smlouvy v České republice nejenom, že rozštěpily veřejné mínění na dvě téměř nesmiřitelné poloviny, ale také připomněly, že evropská integrace není uzavřený proces. Více se soustředíme na aktuální otázky technologického (mnohdy technokratického) charakteru a zapomínáme, že jakýkoli proces musí být postaven především na „ideji“. Bývalý předseda SPD a západoněmecký kancléř v letech 1974-1982 Helmut Schmidt (celým jménem Helmut Heinrich Waldemar Schmidt) ve své knize podává vynikající analýzu přesvědčivého charakteru, kterou umocňuje fakt, že jako socialista musí být za některé své názory a podněty (odmítání vstupu Turecka do EU, volání po nutnosti celoevropské spolupráce na omezení imigrace) vnímán svými soukmenovci jako heretik. Rovněž pozitivní vztah k Rusku, skepse k volnému trhu, globalizaci a „dravčímu kapitalismu“ rozhodně nepotěší řadu mainstreamových politických elit nejenom v Německu a jiných národních státech Evropy, ale především právě na úrovni celoevropské.

Nové výzvy

Schmidtův brilantní text, tématicky rozdělený do čtyř velkých kapitol (Nové světové problémy, Apely na Evropu, Pozvolný rozvoj Evropské unie, Společná podstata) dokazuje autorovu hlubokou erudici, znalost problémů, ale zároveň také určitou dávku nadhledu. Kniha vznikla v roce 2002, to znamená, že mnohé pasáže jsou neaktuální, konkrétně například ty, které se týkají nadějí, jaké Schmidt vkládal do Konventu (jehož dílem bylo vypracování návrhu tzv. euroústavy, což jak známo nastartovalo sérii procesů, na jejímž konci je dnes ratifikovaná Lisabonská smlouva), avšak mnohé otázky (nutnost institucionálních reforem, nutnost ukončení rotace předsednictví Evropské rady) dnes evidentně docházejí svého naplnění v podstatě v souladu se Schmidtovými názory, jiné (varování před neuváženým rozšiřováním EU na východ) spíše nikoli a některé (Schmidt také prosazuje úzkou politickou a diplomatickou spolupráci EU a Ruska) jsou stále otevřené, nejednoznačné a nejasné.

Sebezáchova Evropy není nemastnou-neslanou sbírkou textů, zabývající se „teorií evropské integrace“, rozborem fungování institucí EU, ani filosofujícím traktátem. Je to soubor tezí, načrtnutí možných scénářů a podnětů, které by nás měly vést ke svébytnému způsobu přemýšlení o Evropě. Schmidt je proevropský, ale rozhodně ne nekritický. Přes deklarovaný pozitivní vztah k Evropě a fenoménu evropské integrace, kterou považuje za nejlepší možnou odpověď mocensky a populačně upadajícího starého kontinentu tváří v tvář nových globálním problémům (ať technologického, sociálního, nebo ekonomického charakteru), neváhá ostře zkritizovat například centralistické tendence Bruselu, nebo nečinnost Evropy na poli mezinárodní bezpečnosti, která v důsledku podporuje hegemonistické postavení Spojených států, nebo neustálou snahu o zvláštní (omezující) statut Německa, vycházející z reminiscencí druhé světové války.

V úvodní kapitole, věnované novým výzvám, věnuje Helmut Schmidt velkou pozornost otázkám, PROČ VŮBEC evropskou integraci. Na rozdíl od mnoha mainstreamových výkladů, pochodujících okolo horké kaše, Schmidt vykládá karty na stůl. „Mimoevropské velmoci se snaží přesunout následky globálního ohrožení na jiné“, „globalizace ohrožuje politické sebeurčení jednotlivých národů“. Je to tedy nikoli „zlý Brusel“, ale primárně finanční globalizace, která přesunem moci do rukou nikým nevolených kartelů a korporací ubírá národním státům, důležitým konstitutivním jednotkám, jejich moc. Evropa a Evropané jsou povinováni nalézt průnik společných zájmů a vystavit tomuto fenoménu hráz. Sjednocená Evropa s vlastními pravidly a liberalizací vnitřního trhu se následkům globalizace postaví lépe, než Evropa rozpolcená, ovládaná partikulárními finančními zájmy. Evropané zkrátka k vlastní sebezáchově musí „spojit své síly“.

Evropský proces, který, jak správně Schmidt upozorňuje, nemá ve své historii obdoby a je přes veškerá svá negativa při zpětném ohlédnutí „neuvěřitelným úspěchem“. K udržení je ovšem potřeba zachovat jisté principy. Za prvé, říká Schmidt, rozšiřování a další rozvoj integrace může probíhat pouze pozvolna a během delší doby. Za druhé, je nutné pochopit, že se od doby, kdy byla evropská společenství zakládána, mnohé politické podmínky změnily: Unie již NENÍ URČENA k obraně před Východem, tj. sovětským komunismem, neboť toto nebezpečí pominulo, současným hlavním leitmotivem je a měla by zůstat sebezáchova Evropy a akceschopnost Unie jako celku navenek. Za třetí, evropská společenství vznikla také mimo jiné pro to, aby pevně začlenila Německo do demokratických struktur. Dnes je Německo nejsilnější ekonomikou Unie. Základem úspěchu integračního procesu zůstává nejenom udržení Německa uvnitř Unie (což se nezdá být ohroženo), ale také nejužší spolupráce mezi Paříží a Berlínem, čili bonne entente (jak kdysi řekl Giscard d´Estaign), tedy tandem Němců a Francouzů je nejenom v zájmu obou národů, ale také celé Unie, tvrdí Schmidt. Takové tvrzení může být pro mnohého českého čtenáře v současné době šokující a nepřijatelné, zde se ovšem bavíme o dlouhodobých strategických a geopolitických problémech, nikoli o aktuální politice omylných a obskurních postaviček typu Nikolase Sarkozyho.

Evropa na křižovatce

Co Evropu a integrační proces ohrožuje? Ve zkratce vyhrocený nacionalismus, centralismus bruselských elit, americká hegemonie a masová imigrace. Přičemž není vyloučeno, že některé fenomény (př. centralismus a vyhrocený nacionalismus) tvoří spojité nádoby. Schmidt správně připomíná, že „centralistickým poručníkováním a znevýhodňováním jednotlivých států EU. . .může latentní nacionalismus uvnitř členského státu propuknout naplno.“ Zároveň se však nedomnívá, že je potřeba proti nacionalistickým politikům v jednotlivých státech EU nějak zasahovat. Naopak. Například někdejší sankce vůči Rakousku za participaci Haidera na vládě, se dočkávají tvrdého odsudku: „vídeňská vláda, která se opírá (psáno v té době, pozn.) o Haiderovu stranu jako o koaličního partnera, se ovšem nijak neprovinila proti právu EU, nebo dokonce proti „zásadám svobody, demokracie, úcty k lidským právům, atp…“ Není co dodat, není co ubrat.

Jak bylo naznačeno, Schmidt zůstává velice příznivě nakloněn úzké spolupráci Evropské unie a Ruska. Otázka budoucího vztahu (v tom smyslu, jak integrace EU bude dále pokračovat) Unie a Ruska však dodnes nebyla vyřešena. Jak vidíme, tahanice a spory (nejenom) ohledně energetiky zůstávají. Pravdou je, že Schmidt své Rusku nakloněné postoje neskrývá. Koneckonců v úvodu knihy důležitě poznamenává, že „na tomto největším ze státních území se vyskytuje obrovské nerostné bohatství. . .pokud na severní Sibiři ustoupí hranice věčně zmrzlé půdy, otevře to eventuální možnosti pro zemědělství a nové osídlení.“ Evropa by proto „měla být spolehlivým partnerem Ruska nejen v oblasti obchodu a financí, nýbrž a především – i v diplomacii.“ Podobné myšlenky by dnes spoustě rusobijských politiků a novinářů způsobily velkou nevolnost. Helmut Schmidt jde dál, odmítá vstup Gruzie a Ukrajiny do Evropské unie pro jejich „kulturní odlišnost od Evropy“. Za kulturně odlišné považuje pochopitelně i Rusko, avšak nemá problém prohlásit bývalé součásti SSSR za sféru vlivu dnešní Ruské federace! To je ovšem jasná facka antiruské hysterii a roztodivným geopolitickým teoriím o euroatlantickém antiruském valu – „moje nejdůležitější rada zní: v žádné krizi a v žádném případě nezraňovat národní hrdost Rusů!“ (!!!)

Rozluka s Amerikou?

Z toho vyplývá jasná bezpečnostní a diplomatická emancipace na USA. Nejedná se o prvoplánový a hysterický antiamerikanismus, pro Schmidta zůstává budoucí úzká bezpečností kooperace mezi USA a EU velmi důležitým pilířem. Je však nutné evropské o s a m o s t a t n ě n í  se. USA v minulosti podporovaly vznik evropských společenství –  neboť potřebovaly konsolidovat evropský Západ v boji proti SSSR. Ve chvíli, kdy komunistické nebezpečí pominulo, nezbývá, než pod tlakem některých nedávných událostí (americké intervence) prohlásit, že „bezpečnostní zájmy USA mají větší rozpětí než bezpečnostní zájmy evropských zemí a nejsou identické ani principiálně.“ Schmidtova kritika kupř. bombardování Jugoslávie v roce 1999 je tvrdá, ale zároveň konstatuje tehdejší bezvýchodnost situace, neboť Evropa nebyla schopna zaujmout jednotné stanovisko a zasáhnout sama. Americké řešení bylo jediné na obzoru, ale dlouhodobě nejhorší z možných. Amerických protektorátů v Evropě je do budoucna nutno vyvarovat se vlastní jednotnou bezpečnostní politikou. Jisté vlaštovky jsme již zaznamenali:  například rozkol mezi „starou“ a „novou“ Evropou ve věci druhé války v Iráku. S tím rozdílem, že „novou“ Evropu nejsou státy střední a východní Evropy, nýbrž státy jako Francie a Německo, které odmítly hrát na bushovskou studenoválečnickou notu. Proto, aby se Evropa dostatečně emancipovala na USA, je také nutno odmítnout vstup Turecka do EU, opět ne pro žádný apriorní antiturkismus, popř. antiislamismus, nýbrž pro kulturní rozdílnost. Zapojení Turecka do EU by poškozovalo stejně tak Unii, jako Turecko. Není divu, že horlivější podpora tureckého vstupu zaznívá nikoli z ulic Istanbulu, nýbrž  z kanceláří Washinghtonu. Islám není sám o sobě podle Schmidta pro Evropu nepřítelem (připomíná nezměrný přínos córdobského chalífátu), problémem je masová imigrace, která by měla být celoevropsky omezena a také zkrachovalý multikulturalismus. Evropa by rovněž neměla založit svou politiku na laciné víře ve “střet civilizací”, tuto tezi, která se lehce může stát sebenaplňujícím proroctvím, je potřeba odmítnout. V zájmu Evropy je, aby k mnoha politology předpovídanému “střetu civilizací” nedošlo.

Závěr knihy doplňuje výstižných “Dvacet tezí a osobní vyznání”, kde je autorova argumentace shrnuta ve dvaceti krátkých odstavcích:

Stručně:

1. Evropa stojí před novými úkoly, je potřeba hledat co ji spojuje, nikoli to, co ji rozděluje.

2. Tváří v tvář novým problémům a výzvám se Evropská unie stává záchranným společenstvím.

3. EU je projekt “sui generis”, přes všechna negativa je dosavadní dosažený stav obdivuhodný.

4. Současná Unie je otevřený, nikoli finální projekt, neustále se rozvíjí.

5. Rozšíření a postup integrace musí probíhat pozvolna.

6. Aby měla Unie smysl, je pro budoucnost důležité, aby byla akceschopná jako celek.

7. Je potřeba skončit s neustálým podezíráním Německa. Jeho smysl jako nejmocnějšího státu Evropy je právě uvnitř EU.

8. Tandem Němců a Francouzů je nejenom v zájmu obou států, ale především v zájmu Evropy jako celku.

9. EU potřebuje vlastní finanční politiku; volný trh je nesmírně užitečný, ale dopady ekonomické globalizace je nutno regulovat státními, popř. plošnými evropskými zásahy.

10. Bezpečnostní zájmy EU a USA jsou odlišné. Evropská unie se bude muset snažit snižovat postupně svou zahraničně-politickou a strategickou závislost na Americe.

11. Společná zahraniční a obranná politika Evropy je nezbytná.

12. Rozšiřování EU nesmí pokračovat do té doby, než bude uskutečněna neodkladná institucionální reforma EU.

13. Pravomoce Evropského parlamentu by měly být výrazně posíleny.

14. Unie není stát. EU nesmí podrývat národní státy.

15. Z dlouhodobého hlediska je nutné vytvoření stabilního, vnitřního jádra Unie.

16. K rozšíření Unie musí docházet prozíravě, mělo by být prováděno postupně.

17. Přednost má přijetí Polska, České republiky a Maďarska, pro které mluví důvody morálky, psychologie, i geopolitiky. (Kniha byla napsána v roce 2002, pozn.)

18. Z geopolitických důvodů by měly být odmítnuty úvahy o vstupu států z ruského kulturního okruhu.

19. Vstup Turecka do EU je nežádoucí. Naopak je žádoucí pozitivní a jednotná politika Unie vůči Turecku.

20. Bylo by v souladu s evropskou kulturou, kdyby nejen politici, ale i umělci a inteligence ,považovali za svou povinnost uvést do veřejného povědomí společné evropské základní mravní hodnoty. Společná morálka Evropanů existuje.

Přesto, že probíhající politické procesy uskutečnily řadu věcí, o kterých je ve více než šest let staré Schmidtově knize pouze psáno a politická situace se v mnohém změnila, zůstává kniha “Sebezáchova Evropy” podnětným studijním materiálem, svébytným názorovým průvodcem, ale i cenným svědectvím brilantního realistického smýšlení bývalého německého kacléře. Jedná se o vskutku paradigmatický text, odpovídající na řadu otázek a zároveň řadu zajímavých otázek otevírající. Je velmi nešťastné, že knize “Sebezáchova Evropy” nebyla dosud v Česku věnována patřičná pozornost, kterou si bezesporu zaslouží.

Sebezáchova Evropy
Perspektivy 21. Století
Autor: Schmidt Helmut
ISBN: 80-7185-561-8

Nakladatelství Paseka

Autor: Rudolf Kučera

K textu Karla Pacnera “Mám strach o naši zemi” bych chtěl úvodem říci, že ho mám také, ale z jiných důvodů. Hlavní OHROŽENÍ VIDÍM V AKTUÁLNÍM STAVU NAŠÍ POLITICKÉ ELITY, která už není schopna se na ničem dohodnout.

Ve svém boji o moc bez pravidel a slušnosti už dokonce začala ignorovat ústavu a obcházet ji. Neslýchaná kritika Ústavního soudu pak dostala až bolševický charakter. Dostali jsme se v tom nejen hluboko pod úroveň západních liberálních demokracií, ale i například Jihoafrické republiky, kde je Ústavní soud hlavní zárukou vlády práva.

V naší zemi bychom měli budovat demokratický právní stát, ale namísto toho se utápíme v zoufalém hledání momentálních většin, protože demokracii chápeme jen jako vládu většiny, jež by si mohla dovolit, co se jí zlíbí, a všechny ostatní takzvaně převálcovat. V tom se neliší Jiří Paroubek od Mirka Topolánka. I z tohoto důvodu je Pacnerovo označení předsedy druhé největší parlamentní strany za “zemského škůdce” zcela nepřijatelné.

A do toho všeho Rusko, jež se vytahuje na scénu jako velká aktuální hrozba, kdykoli se některým zdá, že je to politicky využitelné. Karel Pacner přitom pokaždé vystupuje jako jeden z prvních.

Když byli vypovězeni ruští diplomaté, objevilo se vysvětlení, že pátrali po informacích o radaru, ačkoli i průměrně informovaný člověk v této věci, jako jsem například já, již delší dobu předpokládal, že radar skončil. Připadá mně trapné dělat z Rusů idioty a připadá mě to navíc nebezpečné, protože se tím odvádí pozornost od toho, kde jsou ruské služby skutečně nebezpečné, a to je získávání ekonomických informací v zájmu dalšího rozšiřování ruského vlivu nejen u nás, ale i v celé Evropě.

Pacnerův text má epickou šíři a je působivý. Ovšem jenom do té doby, než si uvědomíme, že není podložen žádnou analýzou a znalostmi příslušných reálií a pracuje hlavně s populárními výklady a mnohdy i mýty.

Energetická vazba Evropy a Ruska je například vydávána za detektivku a téměř plánované spiknutí. Ve skutečnosti se dá vyložit i jinak: Rusko nutně potřebuje vysoké odběry plynu a nafty v Evropě, protože evropské státy spolehlivě a dobře platí. Současně Rusko sleduje vybudování plynovodů do Číny.

EUROASIJSTVÍ

A tady jsme u jednoho z podstatných mýtů na české mediální a politické scéně, že si totiž Rusko brousí zuby na Evropu a chce ji ovládnout, prý jinak, ale podobně jako za Stalinových dob. Sleduji pravidelně geopolitické diskuse v Rusku a musím konstatovat, že převažující pojetí je euroasijství, Rusko je orientováno na svoje mocenské postavení v Asii a má v tomto ohledu hlavně před sebou Čínu. To je ta velmoc, se kterou bude politicky a mocensky soupeřit. S Evropou ne, Evropa je hlavně zdrojem bohatství, a kdo by se jí chtěl zmocnit vojensky nebo ovládnout politicky, zničil by sám sebe technologicky a ekonomicky. Stalinovy děsivě bezohledné velmocenské plány byly proto odloženy do vojenského muzea.

Vím, že žádám mnoho od autora zaměřeného tak jednostranně, jako je Karel Pacner, ale přesto prosím, aby si představil, že v Rusku snad neexistuje nikdo, kdo by si přál návrat stalinského totalitního režimu. Opakované poukazy na Stalinovo jméno souvisejí hlavně s úpornou snahou připomínat obávanou velmocenskou minulost.

Rusko však může přežít v dnešním světě jen jako světový obchodní partner, vývozce surovin a zbraní, jako investor, jako hráč v globalizované ekonomice. A také jako vojenská mocnost, jíž je třeba se bát, protože má stále rozsáhlý arzenál jaderných zbraní, vyvíjí nové zbraňové systémy a má vliv ve většině klíčových regionů světa.

SLABINA RADARU

Slabinu radaru představovalo od samého počátku to, že byl pouze bilaterální záležitostí a byl z jisté části zaměřen proti Rusku. Nyní se nová protiraketová obrana změní v záležitost NATO, dostane širší rozměr a změní se její orientace na skutečná ohrožení. Odstoupení od radaru proto není velká porážka Spojených států v Evropě, je to hlavně krok, jenž vycházel z reálného odhadu jejich možností v dnešním světě. Patří k začátku hledání nových cest k obraně amerických zájmů ve světě.

Staří Řekové říkali: Hic Rhodos hic salta, což by pro nás mohlo znamenat nový a intenzívnější přístup ke skutečnosti, že jsme poprvé v našich dějinách členy dvou nejmocnějších evropských uskupení, Evropské unie a NATO, která jsou garanty naší politické a bezpečnostní suverenity.

Autor je vysokoškolský pedagog a vydavatel revue Střední Evropa.

Vyšlo v časopise Reflex.

Související články:

1. Ruská, nebo evropská cesta?

O.: Pane Dugine, jak nahlížíte na Evropskou unii, co se týče jejího postavení ve světě?

A.D.: Myslím, že Evropa je předurčena k tomu, aby ve světě zastávala významnou geopolitickou úlohu, a co více, Evropská unie by mohla sloužit jako positivní činitel, jelikož evropskou integraci lze vnímat jako vůli evropských národů k překonání omezeností národních-států. Pokud zhod-notíme geopolitickou situaci, můžeme prohlásit, že ve světě neustálých změn dostává koncept suverenity nový obsah. Ani velké státy jako Francie nebo Německo již nemohou zcela zajistit a udržovat svou suverenitu a riskují, že se v krátkém či střednědobém měřítku stanou americkými satelity. Jednotná Evropa, za předpokladu, že by chtěla, by však mocným geopolitickým aktérem být mohla. Nicméně, upřímně, současná EU nemá vůli k obraně svých vlastních geopolitických zájmů a namísto toho sleduje pouze svůj okamžitý ekonomický zisk.

O.: Jakým směrem by dle Vašeho názoru bylo potřeba směřovat vztahy mezi EU a Ruskem?

A.D.: Nejprve je potřeba uvědomit si, že Evropané a Rusové jsou přirozenými spojenci, protože Rusko je kontinentálním státem a stejně jako Evropa má tak ve své podstatě kontinentální identitu. Proto jsou Evropané a Rusové v multipolárním světě ideálními partnery; Rusko dispo-nuje obrovskými zásobami surovin a naopak Evropa ovládá nejnovější technologie, je obdařena výkonným ekonomickým systémem a má druhou nejsilnější ekonomiku na světě. To je i důvod proč věřím, že pokud se Rusko a EU na základě svých společných zájmů spojí dohromady, budou obě strany moci dosáhnout svých cílů. A to by oslabilo Spojené státy.

O.: Je to i důvod, proč se Spojené státy snaží rozštěpit Evropu na Evropu „starou“ a „novou“?

A.D.: Přesně tak. Spojené státy se na východní Evropy snaží vytvořit „jednotnou frontu“. Chtějí z ní vytvořit strategický prostor, který by oddělil Rusko od Evropy, a zároveň hodlají celé toto území ovládnout. Většina východoevropských zemí dnes již neslouží evropských zájmům, ale naopak zájmům Spojených států. To co dělají baltské země, Ukrajina, Polsko, a dokonce i Česká republika, zabraňuje vzniku rusko-evropské aliance. Tyto země jsou sice členy EU, ale nejsou „evropské“ v geopolitickém a strategickém slova smyslu: schází jim evropské myšlení, jsou ho zcela zbaveni, a tím ničí rodící se Evropu. Zde je i důvod, proč Rusko a Evropa musejí spolupra-covat a rozvažovat pouze nad tím, co je v jejich společných zájmech, bez ohledu na odlišná sta-noviska, které mohou zaujímat vůči jiným otázkám.

O.: Jak se v Rusku díváte na plánované připojení Turecka k Evropské unii?

A.D.: Tento projekt je „ďábelský“ z toho důvodu, že škodí do stejné míry Evropě jako Turecku. Udržuji již po nějakou dobu velmi dobré vztahy s několika vysoce postavenými osobnostmi v Turecku a všechny si myslí, že vstup jejich země do EU by zničilo tureckou identitu. Američané ve skutečnosti podporují turecký vstup do EU kvůli tomu, aby oslabili Evropu a zničili Turecko. My, Rusové, máme v současnosti s Tureckem dobré vztahy a úzce s ním spolupracujeme, jelikož to slouží našim společným zájmům, ale o potencionálním vstupu Turecku do EU si nemyslíme nic dobrého.

Vyšlo v magazínu “zur Zeit”, Vídeň, č. 7/2009 a ve francouzském překladu na serveru Euro-Synergies. Český překlad: Stanislav Máselník.

Související články:

1. Strach z Ruska? Ano, ale …

Autor: Karel Kaiser

Volby do Evropského parlamentu přinesly rozporné výsledky. Na jedné straně posílení pravicových sil, které je ale především výsledkem působení krize, na druhou stranu úspěch sil levicových v těch zemích, kde vládly pravicové liberální strany. Jediným (a nikoli nevýznamným) zajímavým ukazatelem je celoevropské posílení „pravicově-extremistických“ stran, které ukazuje na v tuto chvíli již alarmující stav ohledně neřešení problému neevropské imigrace, který začíná představovat výrazný (avšak zatím stále v rozumných intencích zvládnutelný) problém. Jedno poselství je nad slunce jasné. Evropského voliče evropská témata nezajímala. Tento trend se markantně projevil v České republice.

Evropská politika se stala limitem i principem, otevírajícím pomyslné bruselské a štrasburské dveře zároveň. Lze konstatovat, že v České republice zaznamenaly strany, zaměřené na Evropu, katastrofální neúspěch. Přitom celkové výsledky Evropské demokratické strany a SNK ED (2,88% + 1,66%) dokazuje, že rozštěpení někdejšího SNK ED vedlo pouze k rozmělnění hlasů. K zájmu o evropskou politiku nepřiměla voliče ani postava v evropských otázkách jistě sběhlého, zkušeného a erudovaného Lukáše Macka.

Na druhé, tj. „euroskeptické“ straně doplatily tři paralelně kandidující subjekty na domácí předsudky, které dopředu znemožnily získání jakéhokoli potenciálu, který zde byl. Jak poznamenal například Ondřej Šlechta v Revue politika, kandidatura Svobodných, Libertasu a Suverenity Jany Bobošíkové, tedy stran s v podstatě identickým programem, potvrdila svébytný zvyk českého prostředí a sice nehledět na společný cíl, ale především na vlastní visáž. Přitom sečteme-li samostatné výsledky těchto tří subjektů (Suverenita 4,26%, Svobodní 1,26%, 0,94%) je jasné, že při společné kandidátce by hypotetická „Koalice proti Lisabonské smlouvě“ dnes měla své europoslance. Opět jako v případě SNK ED, paralelní kandidatura více stran s podobně profilovaným voličem a podobným programem neměla jiný, než rozmělňující efekt.

Zajímavým číslem je jednoprocentní zisk Dělnické strany. Paradoxně je jedinou „protestní“ stranou těchto voleb, která slaví úspěch. Bez ohledu na to, zda DS skutečně získá peníze (poté, co její nárok byl ještě před volbami s ohledem na možný zisk zpochybněn) je výsledek 1,07% ve srovnání například se Svobodnými důvodem k zamyšlení. Strana, která vyjma pouličních protestních průvodů nevedla prakticky žádnou kampaň, má téměř srovnatelný výsledek se stranou, která má potřebné know-how, odvolává se na podporu ze strany prezidenta republiky a chce hrát roli alternativy k ODS. Výsledek v evropských volbách by měl být pro Stranu svobodných občanů důvodem ke zpytování svědomí. Nejednotnost, nejasnost ohledně budoucnosti, nekoncepčnost a v neposlední řadě preference vnitrostranických půtek (tlaky na kandidáty Bátoru a Janáčkovou) je nutno taktéž vzít v úvahu a v souvislosti s s očekávaným vznikem další pravicové strany, tentokrát z iniciativy Miroslava Kalouska (jehož aktivitu podporuje i řada poslanců ODS) se zamyslet nad dalším směřováním, potažmo existencí. Čas do předčasných voleb se rapidně krátí.

Nelze rovněž nezmírnit očekávané uspokojení a zadostiučinění z volebních úspěchů evropských krajně-pravicových stran. Na jednu stranu je pochopitelná radost z jasného účtu, předloženého liberálním demokratům, ale na stranu druhou nelze opomíjet fakt, že šlo především o evropské volby. Pokud by měl být do budoucna nastolen trend konstantního vytrestávání doma vládnoucích stran, mocensky na tom utrpí samotná Evropa. Je potřeba zahodit salónní euroskepticismus ve prospěch skutečně konstruktivní EU-kritiky.

Podle názoru ředitele Centra mezinárodní bezpečnosti Institutu světové ekonomiky a mezinárodních vztahů Ruské akademie věd Alexeje Arbatova zde však nehledě na tuto skutečnost existuje prostor pro spolupráci. Ve vzdálené perspektivě pak ruský politolog, který poskytl Aktuálně.cz v předvečer chabarovského summitu exkluzivní rozhovor, nevylučuje ani integraci EU a Ruska.

Aktuálně.cz: Jak byste ohodnotil dosavadní vzájemné vztahy mezi Bruselem a Moskvou?

Arbatov: Současný stav vzájemných vztahů bych ohodnotil jako stagnaci.

Z jakého důvodu?

Protože se už několik let Evropská unie a Rusko nemohou dohodnout na novém dokumentu, který by nahradil Smlouvu o partnerství a spolupráci, jejíž platnost skončila v roce 2007. A čím dále, tím méně, alespoň z mého pohledu, jsou vidět nějaké jasné perspektivy takové dohody.

A existuje podle vás možnost, že by například v tomto roce došlo k nějakému obratu? Unii bude na chabarovském summitu zastupovat český prezident Klaus, který k Rusku chová vstřícný vztah.

Já mám dobrý vztah k České republice, Čechům a českému prezidentovi. Doufám, že jeho působení pomůže pokroku ve vzájemných vztazích. Myslím si však, že výměna osobnosti v čele EU zdaleka neřeší vše.

Mohou tedy Brusel a Moskva najít nějaké shodné zájmy nebo alespoň společnou řeč v určitých oblastech?

Mezi Ruskem a Evropskou unií existuje široké pole společných zájmů. Avšak realizaci spolupráce překáží nezájem a neschopnost tyto zájmy prosazovat nebo řešit problémy, které těmto zájmům stojí v cestě.

O jaké společné zájmy se jedná?

Z mého pohledu a pohledu těch ruských kruhů, které představují přesvědčené stoupence spolupráce mezi Ruskem a zbylou částí Evropy – přičemž termín “zbylá část” je klíčový, protože tito lidé, včetně mě, považují Rusko za součást Evropy – vidí možnost spolupracovat v různých oblastech.

Tu nejdůležitější rovinu spolupráce lze vyjádřit následovně. Rusko a zbylá část Evropy se bez vzájemné spolupráce nikdy nemohou stát novým mocenským centrem v multipolárním světě a zvládnout ty problémy, které vznikají s procesem globalizace.

Společně se Rusko a zbylá část Evropy stanou skutečným globálním mocenským centrem, které bude mít daleko větší vliv a bude daleko významnější než jakékoliv jiné mocenské centrum včetně Spojených států, Číny, Japonska, Indie a dalších, která se mohou objevit.

Spadá pod tuto spolupráci i snaha ruského prezidenta Dmitrije Medveděva vytvořit nový formát evropské bezpečnosti?

Myslím si, že tento problém už dávno uzrál. Je však nutné brát ho vážně, a ne jako PR akci. To je zásadní úkol a je důležitý jak pro Rusko, tak i pro zbylou část Evropy a Spojené státy. Sladění rámců nové dohody o evropské bezpečnosti však musí doprovázet ústupky všech stran. Zde nemůže být na jedné straně vítěz a na druhé poražený. Každý bude muset slevit ze svých pozic.

Rusko a NATO

A nebude nová evropská bezpečnost protiřečit působnosti Severoatlantické aliance, která odpovídá za bezpečnost Evropy?

Severoatlantickou alianci nikdo nepověřil, aby odpovídala za evropskou bezpečnost. Protože Evropa je geografický prostor rozkládající se od Portugalska po Ural. Aliance sama na sebe vzala odpovědnost za toto teritorium. A to je jedna z hlavních příčin vzrůstajících rozporů a toho, že se současná evropská bezpečnost dvacet let po skončení studené války ocitla v žalostném stavu.

NATO, jako složka nové evropské bezpečnosti, má bezpochyby právo na existenci, a nejen to, bez Severoatlantické aliance se (evropská bezpečnost) neobejde. Stejně tak jako bez vojenské složky Evropské unie, stejně tak jako bez Ruska, bez Organizace Smlouvy o kolektivní bezpečnosti v čele s Ruskem. To jsou složky, které musí sladit své role, aby si navzájem nekonkurovaly, vyhnuly se konfrontaci a našly své místo v novém systému evropské bezpečnosti.

Jak už jsem řekl, mnozí se budou muset zříci svých pozic. Aliance se bude například muset zříci svých nároků na roli jediného garanta evropské bezpečnosti. Rusko se na oplátku bude muset zříci pozice, v souladu s níž považuje postsovětský prostor za oblast svých privilegovaných zájmů.

To se týká i rozšíření NATO na východ? Jaký postoj k tomuto procesu zaujímáte?

Rozšíření NATO na východ jsem od samého počátku považoval za špatný krok a v současné době získalo absolutně destruktivní účinek. První vlaštovka tohoto destruktivního účinku se objevila v srpnu minulého roku během kavkazského konfliktu.

Pokud bude tento proces pokračovat, tak nevyhnutelně dojde k další konfrontaci, k novým dělícím liniím, které svého času existovaly uvnitř Německa a středu Evropy.

Východní partnerství

NATO však není jediná organizace, která usiluje o posílení své pozice na území bývalého Sovětského svazu. Evropská unie v tomto roce zahájila projekt Východního partnerství, představující určitou formu posílení vazeb na postsovětské sousedy, aniž by tito do EU přímo vstupovali. Co o tom soudíte?

Na rozdíl od rozšíření Severoatlantické aliance považuji rozšíření Evropské unie za přirozený proces. Podle mého názoru je Evropská unie, nehledě na nynější problémy, úspěšným projektem s historickým významem. Proto se k rozšíření Unie stavím pozitivně.

Negativně se však stavím ke dvěma bodům. Za negativní považuji to, že rozšíření Unie bylo v posledních deseti letech synchronizováno s rozšířením NATO. Vstup do Aliance se fakticky stal předpokladem ke vstupu do Evropské unie. To považuji za velmi zhoubnou tendenci, která musí být co nejrychleji zastavena.
Za druhé si myslím, že vyloučení Ruska z procesu rozšíření Evropské unie je špatné. To bude v Rusku vyvolávat více a více negativní vztah k EU, ačkoliv tento vztah byl ze začátku velmi dobrý a do spolupráce byly vkládány velké naděje.

V tomto smyslu je nová východní politika Evropské unie legitimní, protože Brusel si sám může určovat prvořadé partnery a každá evropská země může definovat svůj vztah k EU, ale tato politika není racionální. Legitimita a racionalita jsou totiž dvě různé věci.

Pokud by například Írán zítra odstoupil od Dohody o nešíření jaderných zbraní a informuje o získání jaderné zbraně, tak to bude zcela legitimní krok. Na druhou stranu to však bude krajně neracionální krok z hlediska regionální a globální bezpečnosti.

Z tohoto hlediska i nová východní politika EU bez zahrnutí Ruska je velmi iracionální a kontraproduktivní. Avšak z hlediska legitimity nelze nic namítnout.

Samo Rusko však s nedůvěrou hledí na projekt Východního partnerství a jak můžeme slyšet, chápe ho jako zásah do své tradiční sféry vlivu.

Já osobně jsem odpůrcem koncepce sfér vlivu. Rusko si nemůže činit nárok na zvláštní sféru vlivu, zvláštní sféru nadvlády nebo dominance. Rusko může mít zcela konkrétní a legitimní ekonomické, politické a vojenské zájmy, ale to ještě neznamená sféru vlivu.

Na druhou stranu Rusko má právo bránit tomu, aby se sousední státy staly součástí sféry vlivu jiných mocností. Pokud budeme hovořit o konkrétních ekonomických projektech, o konkrétních programech spolupráce, proč ne? Ale ne o sféře vlivu.

Jestli tato spolupráce bude vypadat jako pokus vytlačit Rusko a nahradit ho sférou vlivu USA nebo EU, tak Moskva se tomu bude bránit a výsledkem bude destrukce postsovětského prostoru.

Energetika

Není tedy v tomto smyslu hlavní rozpor založen v energetické oblasti? Evropa usiluje o větší diverzifikaci energetických zdrojů i cest a postsovětský prostor zde hraje ústřední roli. Rusko si naopak snaží upevnit svoji pozici na evropském trhu a této diverzifikaci zabránit, neboť odporuje jeho zájmům.

Ano, to se týká zejména energetické politiky. Pokud budou bez ruské účasti modernizovány a privatizovány všechny plynovody a ropovody na západě postsovětského prostoru, tak Rusko bude dělat vše pro to, aby nebylo čím tato potrubí naplnit.

Z toho tedy vychází i pozice Moskvy, že je nutné přehodnotit Energetickou chartu?

Ruskou pozici k Energetické chartě lze lehce vysvětlit. Dokument musí brát v úvahu nejen zájmy importérů energetických surovin, ale také exportérů. A do těchto zájmů je nutné organicky vložit i povinnosti tranzitních států.

Moskva je zároveň stoupencem toho, aby se energetická infrastruktura stala základem jednoty celé Evropy, včetně Ruska. Pokud se navzájem propojíme, můžeme se pomocí těchto „krevních cév” jednou provždy vyhnout vojenskému konfliktu mezi Ruskem a zbylou částí Evropy.

Siamská dvojčata se také můžou hádat, být navzájem nespokojena, ale jsou spojena jednotnou oběhovou soustavou, a proto se nemohou navzájem zmrzačit nebo zabít.

Rusko jako člen EU?

Existuje nějaká možnost, že by se Rusko v budoucnu mohlo stát členem Evropské unie?

Myslím si, že ve vzdálené perspektivě taková možnost existuje. Jak jsem už řekl, ve vzdálené perspektivě je přirozené a rozumné sjednocení Evropské unie a Ruska prostě nutné, abychom získali globální status, bez něhož ho ani Moskva, ani Brusel nemůže získat, a abychom mohli čelit hrozbám a výzvám 21. století. Klimatem a epidemiemi počínaje, terorismem, šířením zbraní hromadného ničení a nelegální migrací konče.
Ve vzdálené perspektivě je vstup Ruska do EU samozřejmě možný. Jak už jsem se zmínil, k tomu aby došlo k takovému sblížení, jsou potřeba od obou stran velké ústupky. A ty budou mít své opodstatnění v případě existence nějakého konkrétního cíle.

Stejný případ je i jaderné odzbrojení, jež se v současné době stalo znovu populárním tématem. Ne proto, že ho lze zítra nebo pozítří vyřešit, ale protože existuje konečný cíl a je možné v nejbližší době jednat a dohodnout se na nějakých vážných otázkách. Kdyby tento konečný cíl neexistoval, nebylo by o čem jednat.
Přitom jaderné odzbrojení je daleko fantastičtější a nejasný cíl než sjednocení Ruska a Evropské unie. Jestliže v současné době myšlenku jaderného odzbrojení podporují Spojené státy, Rusko i Evropa, tím spíš se můžeme domluvit na méně vzdáleném i lehčeji dosažitelném cíli, jakým je sjednocení Ruska a Evropské unie.

Často se spekuluje o tom, jaký formát Evropské unie je pro Rusko nejvýhodnější. Jestli EU jako konsolidovaný subjekt mezinárodních vztahů s jednotnou zahraniční politikou, nebo jako unie národních států. Jaká z těchto variant více odpovídá ruským zájmům?

V Rusku existují různé pozice k této otázce. Mnozí zastávají názor, že potřebujeme amorfní Evropskou unii, že je lepší s evropskými státy budovat vztahy na bilaterální úrovni.

Já osobně si myslím, že to není správná pozice. Myslím si, že výhodnější je silná a aktivní Evropská unie s jasně a důsledně vypracovanou politikou vůči Rusku, která tu posledních dvacet let chybí. Přitom by bylo dobře, pokud by tato jasná a důsledná politika byla zároveň konstruktivní.

Zdroj: Aktuálně.cz

Související články:

1. Rozhovor s Alexandrem Duginem o Evropské unii

Autor: Guillaume Faye

Následující text je možné pojmout jako jistý příspěvek k diskusi, která se v poslední době rozpoutala vlivem fenoménu zvaného “Lisabonská smlouva”. Diskutuje se o našem návratu do Evropy, o evropských hodnotách, o evropanství a staví se proti sobě na jedné straně odmítání integračního procesu proti nadšenému “huráevropanství”, které v mnoha případech vede až k despektu nad domácím politickým systémem a obscénnímu názoru “bude lepší když nám budou vládnout bruselští úředníci”. Ale ve vlastním zájmu bychom neměli automaticky upadat do této uměle vytvářené reality. Fenomén Evropa a koneckonců ani evropská integrace nemusí bezprostředně souviset s akceptací současné institucionální podoby EU stejně tak, jako překonání moderních státně-nacionálních prizmat nemusí být útokem na národní identitu.

Evropa je v kulturním, historickém, etnickém a kulturně-politickém ohledu velkou vlastí nás všech. Překlenuje a pojímá nacionální vlasti nebo lokální vazby.

Naší touhou je učinit z Evropy opět subjekt dějin.

Už nyní by se člověk měl označovat v prvé řadě za Evropana, dříve než se charakterizuje podle státní příslušnosti, jednoduše proto, že cizinec se může vydávat za Belgičana, Němce nebo Francouze, ale mnohem obtížněji za „Evropana“ (nebo Katalánce, Bretonce či Bavora). Evropa je tedy první myslitelné osudové společenství, které by v průběhu 21. století mělo nastoupit na místo státních národů – staatsnationen.

Jiné národy světa se na nás ostatně stále více dívají z tohoto hlediska, a ne už jako na Němce, Italy, Francouze atd.: pohled, který na nás druzí upírají, je neklamným znamením. Evropa, vystavená poklesu obyvatelstva a smrtelným ohrožením, má v globalizovaném světě, v němž se střetávají kultury, naléhavý úkol se sjednotit, aby mohla přežít. Její nacionální státy, půjdou-li každý svou cestou a za vlastní politikou, nebudou mít ve světě, v němž politické jednotky o méně než 300 milionech obyvatel už nemohou udržet svoji nezávislost, žádný význam. Avšak dnešní „Evropská unie“ je hybridní výtvor, nezařaditelný a k tomu servilní subjekt.

Závažné nedostatky nynější Evropské unie jsou všeobecně známy: zběsile regulující byrokracie na jedné straně, celosvětový volný obchod na straně druhé, globální podřízení se USA, zanikání nacionálních suverenit ve prospěch nedefinovatelného subjektu bez politického jádra či vůle, nekontrolovatelné kolísání společné měny bez pevného vedení, na odiv stavěný sklon k multikulturalismu, oficiálně pěstovaná migrantofilie atd.

Kritické body jsou známy dostatečně. Instituce dnešní Evropské unie pracují p r o t i v š e m zájmům evropských národů. Avšak návrat k Evropě vzájemně izolovaných nacionálních států se jeví neméně nepředstavitelný.

Francouzský nacionální stát např. nikdy nemohl chránit identitu národů, které tvoří Francii. Dokonce byl první obětí své kosmopolitické ideologie tím, že otevřel brány kolonizaci cizinci. Tak stojíme před opravdovým dilematem: Francie nebo Evropa?

Ve skutečnosti je to špatně položená otázka. Tento rozpor je třeba překonat „shora“ a ne „zdola“: „Jak se má budovat Evropa, skutečná Evropa, aniž bychom zrušili nebo popřeli Francii?“

Odpověď zní: je třeba kritizovat francouzský stát (dosaďte jakoukoli jinou evropskou zemi, pozn. redakce), ne Francii jako historickou a kulturní entitu. Člověk sice musí vzít na vědomí, že dnešní organizace Evropy je špatná, ale neměla by to být záminka, aby rezignoval na vybudování Evropy jiné.

Jaké jsou zásady „dobré“ evropské výstavby?

1. Evropa musí být budována na základě suverenity, nezávislosti a síly, které jsou nejlepším dědictvím francouzské tradice. To nejhorší na této tradici by se samozřejmě muselo vynechat: nivelizující centralismus. V důsledku toho je předem vyloučen koncept Evropy bez suverénního centrálního státu. Nám naopak tane na mysli překlenující, federálně ustanovená instance s vlastní strategií a hospodářskou politikou, což není dnešní případ. Je totiž nemyslitelné argumentovat ve prospěch „budování Evropy“, nemá-li se na mysli evropská exekutiva a hlava státu. Současná situace Evropy je přitom nanejvýš ambivalentní: společná měna, armáda ve stavu zrodu, parlament, členské státy, jejichž zákonodárství není již až po 50% „nacionální“, soudní dvůr – avšak suverenita ještě chybí!

Buď se vrátíme k suverénním státům (s jejich měnami) a v tom případě je Evropská unie pouhou snůškou smluv, paktů, úmluv a hlasovacích orgánů podle vzoru Vídeňského kongresu z roku 1815 (to je ovšem opravdu Evropa 19. století) – nebo se jednoznačně rozloučíme se všemi nacionálními suverenitami ve prospěch skutečného evropského imperiálního státu, který si toto jméno zaslouží.

2. Předpokládá-li se vznik evropského centrálního státu, tak Evropa bude imperiálním spolkovým státem, nebo nebude vůbec. Dlouhodobě se totiž nemůže spokojit s tím, aby se dále protloukala jako chatrná, „kooperující“ koalice různých států bez společné světové politiky hodné toho jména, pod kuratelou netransparentní, nekontrolovatelné technokracie, držená volně pohromadě vágními ideály jako volný obchod, „demokracie“ a uslzené humanitářství, a to vše na pozadí přebyrokratizovaných regulací a finančních mechanismů. Z dlouhodobé perspektivy může být imperiální Evropa jen federací velkých, vzájemně spřízněných etnoregionů.

3. V ještě neurčité budoucnosti západní a střední Evropa spojí svůj osud s Ruskem, a to jen za účelem obrany proti společným nebezpečím.

4. Princip imperiální federace implikuje, že národ /Nation/ může federaci kdykoli opustit, jestliže si to přeje.

Text tvoří kapitolu Fayeho knihy “Proč bojujeme” a je součástí tzv. “metapolitického slovníku”.

Autor: Redakce

Na jednáních ruského a finského presidentů v Helsinkách byla zvláštní pozornost věnována projektu Nord stream, nové trase ruského plynu do Evropy.

- Nehledě na krizi Moskva energicky prosazuje projekt, který si nepochybně vyžádá velkých finančních prostředků, a za krize stoupají ekonomická rizika vícenásobně. Jste přesvědčen, že tato rizika jsou ospravedlněná?

Na tuto otázku odpovídá profesor Valerij Mironov, náměstek ředitele Centra rozvoje moskevské Vysoké Ekonomické Školy.
MGT

V každém případě bude Evropa i po krizi potřebovat stále více energonosičů v souvislosti s perspektivou nahrazení ropy a uhlí, tam,kde ho ještě mají,ekologicky čistým palivem, tedy plynem, soudí náš ekonomický expert.- Ano, samozřejmě, vyžádá si realizace projektu NORD STREAM obrovské investice, ale záruky poskytnou nikoli soukromé firmy, ale ruská vláda. Mimochodem, dokonce na vrcholu krize se ekonomický život nezastavuje, není to možné.

Projekt NORD STREAM bude po provedení mezinárodní ekologické expertizy realizovat Rusko, Německo, Holandsko a možná i další evropské státy, včetně Francie a Finsko. Nový plynovod spojí Rusko a EU, povede od Vyborgu v Rusku přes Baltské moře do německého Grajsvaldu, čímž přiblíží ruské palivo k evropským odběratelům. Umožní to vyhnout se nepříjemným věcem, jako v zimě, kdy Ukrajina nemohla přečerpávat ruský plyn do Evropy v plném rozsahu.

Myslím, že NORD STREAM se stane základem evropské energetické bezpečnosti. Tento projekt byl velmi pečlivě propracován experty z hlediska ekonomické a technologické odůvodněnosti. Teď mají říct své slovo ekologové. Doufáme, že obavy Polska, Švédska Estonska o ekologickou bezpečnost projektu budou odstraněny, pověděl v exkluzivním interview pro Hlas Ruska profesor Valerij Mironov, náměstek ředitele Centra rozvoje moskevské Vysoké Školy Ekonomické. Natočila Irina Čajková.

Zdroj: The Voice of Russia

Autor: Ondřej Šlechta

Topolánkova vláda padla hlasy „nezodpovědných“. Lidové noviny promptně přispěchaly se „síní hanby“ – titulní stranou s vyobrazením poslanců Kuchtové, Zubové, Schwippela a Tlustého. Vyhlášený deník nám ovšem zapomněl říci, v čem je hlasování proti vládě hanebnější, než samotný vznik a existence této vlády, která se mohla ustavit jedině díky dvěma přeběhlíkům, kteří ve volební kampani naslibovali svým voličům přesný opak toho, než pod co na koaliční smlouvě připojili vlastní podpisy. Hůř už vyšel snad jedině prezident Václav Klaus. Projevil se jako nezodpovědný kaskadér, který nás svým politickým taktizováním vede do náruče Ruska.

Můžeme věřit dohadům, které obviňují Klause z toho, že stál v pozadí svržení vlády? Jisté indicie by tu byly. Přinejmenším vzbuzuje otázky prezidentova nečekaná návštěva volebního sjezdu sociální demokracie, jehož delegáti odměnili Klause bouřlivým potleskem. Na druhou stranu můžeme stejně tak uvést pádné protiargumenty a vzpomenout si, jak se Jiří Paroubek pokoušel za každou cenu zvolit místo Klause Jana Švejnara a významně si notoval se Zelenými. Naopak Topolánek prosazoval Klausovo zvolení stůj co stůj. Neměl by Klaus tedy projevit jistou dávku vděčnosti? Jeho rozžehnání se s ODS loni na podzim sice potvrdilo, jak moc se vize otce zakladatele rozcházejí se současným Topolánkovým pragmaticko-manažerským pojetím a kdyby byl Klausovi pád Topolánkovy vlády proti srsti, jistě by neváhal přijít s ostrým komentářem, ale obviňovat Klause a jeho neúprosný boj proti Lisabonské smlouvě z nahrávání Rusku? Není větší nepravdy, která skrývá podstatu problémů za rétorický balast.

Není divu, že většina českých novinářů a intelektuálů, opisujících, nebo se inspirujících u západních publicistů, jejichž politická socializace probíhala ještě za studené války, nebo u jejich bezprostředních následníků, hovoří jedním hlasem. Přijetí Lisabonu je pro nás údajně jedinou šancí, jak se definitivně vymanit z vlivu východního byzantinismu. Symptomaticky je Česká republika do středu dění a postavena před manichejskou volbu mezi Ruskem a civilizovaným evropským Západem. Opravdu lze těžko hádat, kde se například v Bohumilu Doležalovi, Ondřeji Neffovi nebo Ivanu Gabalovi bere skálopevné přesvědčení, že právě Lisabon je tím vytouženým nástrojem, jak se zbavit údajného ruského nebezpečí.

Lisabonská smlouva, dokument, který má prohloubit současnou podobu evropské integrace, je ponejvíce prosazován dvěma státy. Francií a Německem, jimž je Rusko životním a strategickým partnerem. Nezbývá tedy, než se zeptat: jak nás může Lisabonská smlouva zbavit Ruska, když se architekti Lisabonské smlouvy nemohou a nechtějí bez Ruska obejít?

Je tomu naopak. Právě jádro EU vykazuje poslední dobou čím dál silnější tendence budování mostů mezi Evropou a Ruskem. Francouzská aktivita při osetinské krizi, která vedla de facto v mlčenlivé uznání statu quo a zabránila ochlazení vztahů mezi EU a Ruskem (o které stály zejména atlanticky orientované státy) a německý silně skeptický pohled na možný vstup Ukrajiny a Gruzie do NATO potvrzují když ne vytváření osy Paříž-Berlín-Moskva, tak přinejmenším velmi vřelé vztahy, podbarvené především obchodními zájmy německých a francouzských firem.

Rusko nevnímá prohlubování evropské integrace jako své ohrožení. Naopak, evropskou integraci vítá. Nemá zájem udržet si politický vliv na území bývalých „kolonií“ (nejčastěji se v této souvislosti mluví o Pobaltí a střední Evropě).  Vliv si zde bohatě drží ruské firmy a koncerny (je zajímavé, že premiérovi Topolánkovi, který se několikrát neváhal zaštítit typicky rusofobními argumenty, nevadí uvažovaný prodej ČSA ruskému Aeroflotu). Za druhé budou ruské firmy v evropských zemích a tedy i ve svých bývalých „koloniích“ lépe prodávat výrobky svých firem, pokud tyto země budou integrované v unijním prostoru. Jediné, co Ruská federace na evropské integraci rozhodně nevítá, je aktivita některých zemí, které vlastní evropskou integraci pojímají jako doplněk k atlantické politice a v podstatě tak konceptualizují spor, který je v evropské integraci přítomen od jejího počátku. Fakt, že jakkoli je a byl projekt evropské integrace podporován Spojenými státy, od určité chvíle je jasné, že se zájmy Evropy a USA začnou rozcházet. Tyto země nikoli „nové“, nýbrž „staré“ Evropy (Donald Rumsfeld se ve svém příměru nemýlil, jen si spletl znaménka) jako Polsko, pobaltské státy a Velká Británie zůstávají v zajetí klasických anglosaských geopolitických pouček, které předurčují zahraniční politiku ke zteči na euroasijský heartland a v režii mentality studené války staví Evropu do role zóny B geopolitického střetu mezi USA a Ruskem.

Rusko je spolu s Německem, Francií a některými dalšími státy pro Evropu „novou“, založenou na celoevropské spolupráci a nikoli historické konfrontaci. Lisabon vnímá jako krok k nové Evropě, byť ne krok zásadní. Rusko chce rovnocennou spolupráci s Evropskou unií, nikoli studenou válku.

Je dobré připomenout si některá základní fakta, která na problematiku euro-ruských vztahů vrhají poněkud odlišný pohled:

- Angela Merkel prosazuje konzultace mezi Ruskem a EU o společné obraně

- Francie s Německem a Itálií nepodporují vstup zemí hraničících s Ruskem do EU a NATO

- Německo spolu s Ruskem pracuje na dokončení severního plynovodu Nord Stream, zároveň se připravuje Jižní větev, South Stream. Diverzifikace zdrojů pro Evropu není možná, v úvahu připadá pouze diverzifikace ropných a plynových cest.

- Ruský analytik Igor Panarin, blízký současné kremelské vládě, který předpovídá rozpad USA, prohlašuje, že „Ruská federace nemá s Evropskou unií naprosto žádné problémy“.

- Německo a Francie razantně prosazují přijetí Lisabonské smlouvy.

- Rusko je klíčovým partnerem pro oživení skomírajících evropských ekonomik (především ekonomik Německa a Francie).

Argument Mirka Topolánka o tom, že výběr zní „Moskva nebo Lisabon“ je lživý. Neexistuje výběr mezi evropskou a ruskou cestou, neboť evropská cesta bude do budoucna nejspíš cestou ruskou, stejně jako ruská evropskou. Přijetí nebo nepřijetí Lisabonské smlouvy tento trend v globále nijak neovlivní, přesto by toto rozhodnutí, zda Lisabon přijmout nebo ne, mělo zůstat suverénním a legitimním rozhodnutím každého státu, a nikoli objektem hodnotového vydírání a snah ukázat se na mezinárodním plénu jako geniální konstruktivní politik, nebo jen pro to, že „tak to má být“. Budovat Evropu na nelegitimním základě, ignorovat nesouhlas občanů, kteří když dostanou možnost vyjádřit se hlasováním v referendu, kostantně novou kvalitu evropské integrace odmítají, to je zásadní nebezpečí pro Evropu, i Unii, nikoli Moskva, nebo Klaus.

Související články:

1. Strach z Ruska? Ano, ale …
2. Rozhovor s Alexandrem Duginem o Evropské unii
3. Alexej Arbatov: “Rusko si nemůže činit nárok na sféru vlivu”

Author: Stanislav Maselnik

Denis de Rougemont was a main thinker of the so-called non-conformistes des années trente, a movement of young intellectuals that appeared in France at the morrow of the turbulent 1930s, in opposition to both individualism represented by liberalism and rising collectivism. [1] The main bulk of their work was published between 1930-34 and was concentrated around three separate currents.

• The founders and members of L’Ordre nouveau. An intellectual movement established by the Russian migrant Alexandre Marc (born in 1904 in Odessa as Aleksander Markovitch Lipiansky), its goal was to prepare the conditions for a ‘spiritual rebirth’ of the European culture. Its effort was concentrated on going beyond such dualistic divisions as nationalism-internationalism and capitalism-communism. Its inspirations came, among other sources, from the Christian existentialism of Kierkegaard, the federalism of Proudhon, the great critique of Modernity Nietzsche, or from the historicism of Péguy. The thinkers who were a part of L’Ordre nouveau also included Robert Aron, Arnaud Dandieu, Daniel-Rops, Jean Jardin and finally Denis de Rougemont.

• The Catholic revue L’Esprit of Emmanuel Mounier, founded in 1932. From the beginning it evolved in tight collaboration with L’Ordre nouveau. In reaction to the events of the Second World War it radically shifted to the political left , in order to slowly move back to more moderate positions of the ‘New Left’, under which it still publishes to this date.
• Young thinkers of Jeune Droite, who were mostly dissidents of the French reactionary and monarchistic right Açtion française. These thinkers included Jean de Fabrègues, Jean-Pierre Maxence and Thierry Maulnier.

Furthermore, Ferdinand Kinsky also includes among them those thinkers, from whom the non-conformists drew their inspiration: Stern, Blondel, Buber, Nédoncelle, Karl Barth, Gabriel Marcel, Jacques Maritain or Nicholas Berdiaeff.[2]

Although the non-conformists came from different backgrounds and their thinking took on some issues rather opposing positions, they all subscribed to the doctrine of ‘personalism’, and, consequently, to federalism. The non-conformists converged on the point that

‘man was above all not an “individual.” He is a “person,” that is both responsible and free, committed and autonomous, a being in himself, but related to his fellowmen by his responsibility’.[3]

As a person, human being is not a lonely monad, not even a rational being, which could exist outside of society, but a social entity whose nature is fulfilled only by sharing his life in common with others. To live within a society does not mean to be enclosed in a ‘homogeneous’ nation-state, but to be a part of multiple and overlapping ‘intermediary’ communities, which are most naturally formed around family, territory, or profession. For the non-conformists/personalists, these intermediary communities both historically and philosophically ultimately share the common European ‘well’ from which they draw their actual particular ideas and traditions. Europe and its culture for them necessarily precede nations and nation-states. The thinkers such as the Schlegels or Herder constructed the idea of a self-sufficient nation from already present, primordial European philosophical and historical traditions. The English historian Christopher Dawson best summarises this position in his 1932 work The Making of Europe, when he notes that

‘The evil of nationalism does not consist in its loyalty to the traditions of the past or in its vindication of national unity and right of self determination. What is wrong is the identification of this unity with the ultimate and inclusive unity of culture which is a supernatural thing.

The ultimate foundation of our culture is not the national state, but the European unity’.[4]

The nation-state was thus only one realised possibility of the European culture. A peculiar thing about nationalist movements was that they consciously denied the notion of their own continuity and grounding in the common European history and philosophical thought. Martin Heidegger would say this was a perfect manifestation of the ‘metaphysics of subjectivity’ – they picked up one particular set of characteristics out of their European heritage and by intellectual sleight of hand, suppressing the memory of their nations continuity with other European sources,[5] argued for their ‘homogeneity and cultural self-sufficiency’.

The French thinker Alain de Benoist recently argued from the same perspective, when he distinguished our ‘objective’ history as ‘a pile of representations of identity of past times and past protagonists’,[6] from our actual-assumed identity, whose dimension is always political since it is based on the projection of our past towards the future. In other words, our actual identity (in the 19^th and 20^th c., it was that of nations and nation-states), always grounds the collective ‘I’ in the past, based on values and necessities of the present and possibilities of the future. As Alain de Benoist adds, ‘memory screens [our timely, historical identity] and retains what conforms to its idea of the past and to the image it wants to give in order to give it a meaning’.[7]

Diversity of European identities

The purpose of Denis de Rougemont’s book The Idea of Europe is precisely to rip off our identity from the grip of the present and selective memory of nation-states and ground it in the timely and space-bound objective narrative of Europe. Rougemont’s preface to the book also forms the general leitmotif that weaves through the whole work:

‘ Europe is much older than the European nations. Their lack of unity and their ever more illusory claims to absolute sovereignty endanger its very existence. If only they could unite, Europe would be saved, and with it all that remains valuable in its richly creative diversity’.[8]

‘from that time onward the name of Europe and the concept of Europe will recur in even more solemn contexts down to the Carolingian Empire, in apostrophes to the Pope, in ecclesiastical panegyrics, in prose and verse chronicles, and in the lives of the saints’.[12]

The final step was taken with Charlemagne, whose dominium was called ‘Europe vel Regnum Caroli’ and on whom his court poet Angilbert bestowed the titles of ‘head of the world . . . summit [or tiara] of Europe . . . supreme father’.[13] Europe thus becomes a political entity, which is not merely constructed as one of the contemporary three divisions of the map of the world (Europe, Libya or Africa, Asia), it is finally an ‘autonomous entity, endowed with spiritual virtues’.[14]

As we know however, this was a premature spring and the fragmentation of Charlemagne’s empire under his three sons soon followed, as if in the anticipation of the things to come in the period from the 17^th to 20^th century. On 434 pages, Denis de Rougemont continues to recount various conceptualisations of Europe that followed. Nevertheless, what is probably the most intriguing section of the book is part seven,[15] where he tries to mend together various 20^th century historians and thinkers to give us an idea what ‘European identity’ means, if it went through such diverse historical manifestations.

Rougemont’s conceptualisation of European identity

First of all, through his overview of different conceptualisations of Europe, Rougemont lead us to reject the idea that there could be one ‘ true’ atemporal European essence, which could be taken as the lowest ‘common denominator’ of everything European.[16] Europe is above all the totality of its representations – and a European is in the first instance the one who finds in its diversity something that resonates with his ‘present I’. The first step in the formation of any identity is thus conscious self-identification, finding one’s possibilities not by ‘returning to the sources’, but by resorting to the sources in order to discover how do they fit into one’s present and future. It might be therefore said that there are ‘two Europes’, the one which is philosophical and historical, i.e., the one which provides us through its totality with different representations of what it has meant to be a European, and the other which is inherently bound to politics. The latter is dependent on the way one answers the question of what one wants Europe to be – 0n the way how does one ‘chooses’ one’s identity from the possible sources. In other words, in one way Europe (‘unconsciously’) already ‘is’, but in the other way it is still dormant, waiting to be appropriated as a political project – consciously adopted as a part of our own present identity. Only when Europe materialises through the political process as a cultural entity, it will be possible to ‘grasp’ it and built upon it in our social life in new ways.

This idea of ‘two Europes’ is in fact very close to the constitutive or expressivist theory of language of Herder. Its importance was recently recognised by the Canadian communitarian thinker Charles Taylor.[17] Herder, and through him Taylor, argued that the language not only describes the reality (‘what is already there’, on the background), as such theorists as Condillac claimed, but also constitutes and recreates it anew, under a different perspective. For Condillac or Locke, linguistic expression was always linked to some pre-existing content, to the idea that ‘at each stage of [linguistic] process, the idea precede[d] its naming, albeit its discriminability results from a previous act of naming’.[18] Herder, however, adds to the language a new, ‘expressive’ dimension, claiming that the interlocution not only describes, but that ‘it also open[s] possibilities for us which would not be there in its absence’.[19] In other words, by saying something, we do not only describe what is already there, but also shape it to a new dimension. By creating a political Europe, we do not only re-represent what is already there, but we are giving Europe a new dimension by the creative process itself.

Perhaps this was also a reason why Heidegger in his later thought credited the poetry for allowing us to temporally ascend to the ‘authentic’ Being. As one of Heidegger’s interpreters Richard Polt notices, ‘if Heidegger is right, then our most authentic relation to language is poetic. Instead of using language as a tool for representation, we should respect it as a rich source of poetic revelation’.[20] The poet thus represents an authentic existence – instead of using old words and worn out meanings, he ‘appropriates’ the reality in relation to his own person. Does it mean that all great minds who try to build Europe politically are also poets?

This excurse to the theory of language might help us appreciate what Denis de Rougemont is ultimately suggesting in his search for ‘the’ European identity. Although there are undeniable sources of European culture such the ancient Greece, Rome and Christianity, the Celts, or the ancient German tribes, what Europe is for us will in the last instance depend on what do we want it to be. It is true that the most of the European thought arose as the positive or negative reaction to the ancient Greeks, be it the Romans with their sombre gravitas who unsuccessfully tried to emulate the joyous Greek spirit, or the Christians who upheld the rational Apollo at the expense of Dionysos. Nevertheless, in the last instance it always depends on ourselves whether we identify with these sources or not. Paul Valéry for instance felt closest to the Greeks, claiming that

‘what we owe to Greece is perhaps what has most profoundly distinguished us from the rest of humanity. To her we owe the discipline of the Mind, the extraordinary example of perfection in everything. To her we owe the method of thought that tends to relate all things to man, the complete man. Man became for himself the system of reference to which all things must in the end relate. He must therefore develop all the parts of his being and maintain them in a harmony as clear and even as evident as possible. He must develop both body and mind’.[21]

Denis de Rougemont would have certainly agreed with Valéry. One might even argue that personalism itself – with its conception of a person as against the liberal idea of a self-sufficient individual, is the conscious adoption of the Greek heritage on the part of the non-conformists. Rougemont keenly notices that our Greek heritage has become in the recent years more important, arguing that

‘the revival of our interest in things Greek is reflected in the twentieth century by the most varied symptoms: discovery of the pre-Socratic philosophers . . . the vogue for mythology (Freud’s Oedipus complex, the Ulysses of Joyce or Kazantzakis, Spitteler’s Prometheus, Gide’s Theseus, Cocteau’s Orpheus, etc); revival of the themes and titles of Greek tragedy by many playwrights, poets, and composers (“Choephores and Eumenides,” by Claudel and Darius Milhaud, to mention only one example, re-created the sacred thrill of the ancient drama, of which a poet like Racine retained only the plot); rediscovery of the secret of the Doric style; passionate researches into the mystery religions . . .[22]‘.

Philosophically and historically, as Denis de Rougemont shows us in The Idea of Europe, we therefore already are Europeans. Politically and in our memory, some still consider themselves to be enclosed within ‘homogeneous’ national entities and deny their shared European roots. Only the future will shows us, however, whether we will also manage to appropriate our identity politically.