Autor: Robert Steuckers

Rusko bylo po celou jeho historii odloučeno od evropského vývoje. Jeho nacionalismus a národní ideologie je poznamenána ambivaletním vztahem mezi přitakáním a odmítnutím, zčásti Evropy, Západu jako celku.

Známý italský slavista Aldo Ferrari poukázal na fakt, že v období od 10. do 13. století byla Kyjevská Rus plně začleněna do středověkého ekonomického systému. Tatarská invaze odtrhla Rusko od Západu. Koncem třináctého století vzniklo Moskevské velkonížectví, které vytlačilo zbylé pozůstatky po tatarském vpádu. Rusko na sebe začalo pohlížet jako na novou ortodoxní Byzanc, odlišnou od katolického a protestantského Západu. Vítězství Moskvy zahájilo ruský postup směrem k rozsáhlým oblastem Sibiře.

Růst moci Petra Velikého, vláda Kateřiny Veliké a politická situace 19. století zapříčinily pozvolné znovunavazování styků se Západem. Mnozí soudí, že komunistická revoluce stála u zrodu nové fáze autarkické izolace a odzápadnění, a to vše navzdory západnímu původu její vůdčí ideologie – marxismu. Avšak ani pozápadňování země, k němuž došlo v průběhu 19. století, se nesetkalo s jednoznačně kladným přijetím. Na začátku 19. století po celém Rusku mocně kvetla všemožná fundamentalistická, romantická a národní hnutí, která proti „okcidentalismu“ stavěla „slavjanofilství“. K zásadnímu rozporu mezi levicí a pravicí došlo právě v Rusku v období rozpuku německého romantismu. Tento konflikt je v Moskvě stále živý, když i dnes dochází k mnoha bouřlivým debatám na toto téma.

Vůdčí osobností okcidentalistů 19. století byl Pjotr Čaadajev. Naopak k nejvýznamnějším postavám slavjanofilského proudu patřili Ivan Kirejevskij, Alexej Chomjakov a Ivan Aksakov. Ruský okcidentalistický směr měl vícero odnoží: liberální, anarchistickou a socialistickou. Slavjanofilský proud stavěl svou ideologii na dvou základních pilířích: ortodoxním křesťanství a rolnických komunitách. Když pomineme propagandistické výrazivo, jádro tohoto směru spočívalo v autonomii národních církví a divokém antiindividualismu, jenž na západní liberalismus, zejména pak jeho anglosaskou variantu, pohlížel s neskrývaným opovržením.

V průběhu následujících desetiletí se toto rozdělení čím dál tím více prohlubovalo. Některé levicové proudy začaly tíhnout k ruskému partikularistickému antikapitalismu a anarchisticko-rolnickému socialismu. Slavjanofilská pravice se proměnila v panslavistické hnutí podněcující ruské expanzivní zájmy na Balkáně (podporovala Rumuny, Srby, Bulhary a Řeky proti Osmanské říši).

Právě k panslavistům se řadil i filosof Nikolaj Danilevskij, autor provokativního historického panoramatu vyobrazujícího Evropu coby společnost zestárlých lidí zbavených své životní energie, Slovany naopak vnímá jako falangu mladých lidí, jejichž osudem je vládnout světu. Pod ruským vedením musí Slované dobýt Konstantinopol, obnovit historickou roli Byzance a vybudovat nezničitelné impérium.

V kontrastu k Danilevského programu usiloval filosof Konstantin Leonťjev o alianci mezi silami islámu a ortodoxního křesťanství proti kvasícímu liberálnímu rozkladu přicházejícímu ze západu. Stavěl se proti všem formám konfliktu mezi Rusy a Osmany na Balkáně, neboť společného nepřítele viděl v Anglosasech. K Leonťjevovým vizím se stále hlásí i mnoho dnešních Rusů.

Nelze nezmínit ani Dostojevského dílo Deník spisovatele, v němž autor rozvíjí podobné teze (hovořící o mladosti slovanských národů a perverznosti liberálního Západu), k nimž navíc připojil radikální antikatolicismus. Z Dostojevského čerpali inspiraci především němečtí „národní bolševici” v období Výmarské republiky (Niekisch, Paetel a Moeller van den Bruck, jenž byl zároveň jeho překladatelem).

V návaznosti na vybudování transsibiřské magistrály pod energickým vedením ministra Witteho se rozvíjela pragmatická a autarkická ideologie „eurasianismu”, mající za cíl podřídit náboženství ruské kontrole, ať již prostřednictvím cara nebo sovětského vůdce. Mezi eurasianistické ideology patřili například Trubeckoj, Savickij nebo Vernadskij. Rusko pro ně nepředstavuje východní část Evropy, nýbrž samostatný kontinent, rozkládající se v centru „Světového ostrova”, britským geopolitikem Halfordem Johnem Mackinderem nazývaného „Heartland”. Pro Mackindera ten, kdo ovládal Heartland, ovládal celý svět. Heartland, zejména pak oblast rozkládající se od Moskvy k Uralu a od Uralu k Bajkalu, bylo území vskutku nedostupné pro námořní mocnosti představované Anglií a USA. Mohly tak být snadno drženy v šachu. Sovětská politika, zejména pak v období studené války, naplňovala největší Mackinderovy obavy a učinila rusko-sibiřské jádro SSSR takřka nedobytným, a to bez ohledu na to, že se pohybujeme v éře nukleární energie, letectví a střel mezikontinentálního doletu. Toto „posvěcení srdce SSSR“ je demonstrací polooficiální ideologie Rudé armády z dob Stalinových a Brežněvových.

Imperialističtí neo-nacionalisté, národní komunisté a vlastenci vyčítali Gorbačovovi a Jelcinovi právě likvidaci východoevropských, ukrajinských, baltských a středoasijských předpolí tohoto centra země. Takovéto jsou zhruba hlavní teze dnešního ruského nacionalismu, jehož početné odnože oscilují mezi populistickou slavjanofiskou pozicí (tzv. „narodniki“, což je termín odvozen od ruského slova „narod“ – lid), panslavismem a eurasijskou doktrínou. Aldo Ferrari dělí současný ruský nacionalismus do čtyřech podskupin: a) neo-slavjanofilové, b) eurasianisté, c) národní komunisté, d) etničtí nacionalisté.

Neoslavjanofilové se převážně rekrutují z řad stoupenců myšlenek Alexandra Solženicyna. Ve své stati „Jak obnovit naše Rusko“ psané z exilu v USA spisovatel horuje pro ozdravnou kúru země: Rusko musí upustit od všech imperiálních tendencí a uznat plnou samostatnost a právo na sebeurčení periferních národů. Solženicyn prosazoval federaci tří velkých slovanských národů bývalého SSSR: Ruska, Běloruska a Ukrajiny. Zajištění maximalizace rozvoje sibiřských oblastí spatřoval ve vytvoření malých demokratických komunit, beroucích si částečnou inspiraci ze švýcarského modelu. Stoupenci odlišných neo-nacionalistických proudů mu vytýkají, že jeho teze v praxi představují znetvoření imperiální otčiny a propagaci ruralistických utopií, jež by v dnešním hypermoderním světě byly nerealizovatelné.

Eurasianisty je možno nalézt ve všech možných koutech ruského politického života. Odvolávají se na filosofa Lva Gumiljova, který představuje ruskou obdobu Oswalda Spenglera, podle něhož historické událostí korespondují s mírou vášně prostupující jednotlivé národy. Když jsou lidé plni vzrušení, jsou schopni velkých činů. Jakmile však vnitřní rozechvění upadne, národy upadají a umírají. Právě takový je podle něj osud západu. Sovětské hranice představují pro Gumiljova nedotknutelnou veličinu, nicméně nové Rusko se dle něj musí orientovat cestou etnického pluralismu. Cílem tedy není rusifikace periferních oblastí, jejich obyvatelé se však mají stát nerozbornými spojenci „imperiálního lidu.“

Gumiljov, jenž zemřel v červnu roku 1992, interpretoval Leonťjevovy teze v sekulární rovině: Rusové a turkické národy střední Asie mají společnou cestu bez ohledu na náboženské rozdíly. Gumiljovův odkaz lze v dnešní době nalézt především na stránkách novopravicového časopisu Elementy, vedeného Alexandrem Duginem, rovněž tak i v periodiku Den (День), které po zákazu v říjnu roku 1993 změnilo název na Zítřek (Завтра), novinách Alexandra Prochanova a nejrůznějších článcích nejvýznamnějších vlasteneckých spisovatelů a novinářů. Mimoto se s ním však můžeme setkat i v určitých muslimských kruzích okolo Islámské strany obnovy Gajdara Džemala. Což je však ještě více překvapující, mezi eurasianisty patřili i dva členové Jelcinova poradního týmu Rahr a Tolz. Jejich rady a připomínky však byly jen málokdy vyslyšeny.

Podle Alda Ferrariho hájí národní komunisté kontinuitu Sovětského státu jako historickou identitu a autonomní geopolitický prostor, je jim však zároveň jasné, že se již nelze opírat o marxistickou doktrínu. V dnešních podmínkách jsou zastánci „třetí cesty”, v níž hlavní roli hraje koncept národní solidarity. Je to případ zejména předsedy Komunistické strany Ruska Gennadije Zjuganova.

Etničtí nacionalisté čerpají inspiraci v ruské extrémní pravici předcházející rok 1914, jež usilovala o zachování „etnické čistoty” národa. V jistém smyslu jsou xenofoby a populisty. Usilují, aby se přistěhovalci z Kavkazu vrátili do svých rodných končin a zároveň jsou podle ruské tradice horlivými antisemity.

Ruský neonacionalismus je zakotven v tradicích nacionalismu 19. století. Neoruralisté 60. let 20. století, mezi jejichž představitele se řadí mimo jiné Valentin Rasputin, Vasilij Bělov, Solukin nebo Fjodor Abramov, komplexně odmítali západní liberalismus, stavějíce na autentickém konzervativním revolucionářství, a to vše s posvěcením sovětských mocenských struktur! Literární magazín Naš Sovremenik”se stal hlavním semeništěm této ideologie kombinující neoortodoxní vlivy, ruralismus a konzervatismus a prosazující etické a ekologické hodnoty. Komunismus podle jejich názoru vymýtil “mýtické povědomí” a stvořil společnost kompletně vyprázdněných amorálních monster, připravených akceptovat západní fatamorgány. Tato „konzervativní revoluce” se pak potichu počala realizovat, zatímco na západě byla v plném proudu „maškaráda” roku 1968 (na níž má svůj podíl i De Gaulle), jež zrodila kulturní katastrofu, jejímiž následky trpíme dodnes.

Ruští konzervativci rovněž učinili přítrž komunistické fantasmagorii v podobě „progresivního pojetí historie.” Komunisté ruské minulosti hlásali revoluci bez ohledu na cokoli a o zbytek se nestarali. „Progresivní a selektivní interpretaci” konzervativci oponovali prostřednictvím „specifického proudu”, připisujícího stejnou důležitost všem ruským národním tradicím, který fatálně relativizoval lineární koncepci marxismu.

Bibliografie:

Aldo FERRARI, Radici e prospettive del nazionalismo russe, in Relazioni internazionali, leden 1994.
Robert STEUCKERS (éd.), Dossier «National-communisme», in Vouloir, n°105/108, červenec-září 1993.
Gerd KOENEN/Karla HIELSCHER, Die schwarze Front, Rowohlt, Reinbeck, 1991.
Walter LAQUEUR, Der Schoß ist fruchtbar noch. Der militante Nationalismus der russi­schen Rechten, Kindler, München, 1993.
Mikhaïl AGURSKI, La Terza Roma. Il nazionalbolscevismo in Unione Sovietico, Il Mulino, Bologne, 1989.
Alexandre SOLJENITSYNE, Comment réaménager notre Russie?, Fayard, Paris, 1990.
Alexandre DOUGUINE (DUGHIN), Continente Russia, Ed. all’insegna del Veltro, Parme, 1991. Ukázka vyšla v magazínu Vouloir n°76/79, 1991, L’inconscient de l’Eurasie. Réflexions sur la pensée «eurasiatique” en Russie.
Alexandre DOUGUINE, La révolution conservatrice russe, rukopis, ukázky publikovány v magazínu Vouloir.
Konstantin LEONTIEV, Bizantinismo e Mondo Slavo, Ed. all’insegna del Veltro, Parme, 1987 (trad. d’Aldo FERRARI).
N.I. DANILEVSKY, Rußland und Europa, Otto Zeller Verlag, 1965.
Michael PAULWITZ, Gott, Zar, Muttererde: Solschenizyn und die Neo-Slawophilen im heutigen Rußland, Burschenschaft Danubia, München, 1990.
Hans KOHN, Le panslavisme. Son histoire et son idéologie, Payot, Paris, 1963.
Walter SCHUBART, Russia and Western Man, F. Ungar, New York, 1950.
Walter SCHUBART, Europa und die Seele des Ostens, G. Neske, Pfullingen, 1951.
Johan DEVRIENDT, Op zoek naar de verloren harmonie – mens, natuur, gemeenschap en spi­ritualiteit bij Valentin Raspoetin, Mémoire, Rijksuniversiteit Gent/Université d’Etat de Gand, 1992 (nevydáno).
Koenraad LOGGHE, Valentin Grigorjevitsj Raspoetin en de Russische traditie, in Teksten, Kommentaren en Studies (TEKOS), n°71, 1993.
Alexander YANOV, The Russian New Right. Right-Wing Ideologies in the Contemporary USSR, IIS/University of California, Berkeley, 1978.
Wolfgang STRAUSS, Rußland, was nun?, Österreichische Landmannschaft/Eckart-Schriften 124, Vienne, 1993.
Pierre PASCAL, Strömungen russischen Denkens 1850-1950, Age d’Homme/Karolinger Verlag, Vienne (Autriche), 1981.
Raymond BEAZLEY, Nevill FORBES & G.A. BIRKETT, Russia from the Varangians to the Bolsheviks, Clarendon Press, Oxford, 1918.
Jean LOTHE, Gleb Ivanovitch Uspenskij et le populisme russe, E.J. Brill, Leiden, 1963.
Richard MOELLER, Russland. Wesen und Werden, Goldmann, Leipzig, 1939.
Viatcheslav OGRYZKO, Entretien avec Lev GOUMILEV, in Lettres Soviétiques, n°376, 1990.
Thierry MASURE, De cultuurmorfologie van Nikolaj Danilevski, in Dietsland Europa, n°3 et n°4, 1984 (francouzsky vyšlo v magazínu Vouloir).

Článek Roberta Steuckerse Fondements du nationalisme russe vyšel původně na stránkách Euro-Synergies, překlad pochází z anglické verze Foundations of Russian Nationalism, publikované na stránkách Counter-Currents Publishing.

Autor: Edouard Rix

Za co vlastně bojujeme? Každý politický voják si tuto otázku jednou bude nucen položit. Ačkoli to možná někomu může připadnout protikladné, obvykle odvětíme, že bojujeme ve jménu Tradice a Revoluce.

Tradice

Nejprve je třeba zdůraznit, že Tradice nemůže být zaměňována s nejrůznějšími zvyky a obyčeji. Tradice v sobě obsahuje souhrn znalostí vyššího řádu v návaznosti na Bytí a jeho odraz ve světě, jež nám byly zanechány generacemi našich předků. Neoperuje s tím, co probíhá v místě a v čase, nýbrž s věčnými hodnotami. Může se vyskytovat v různých formách, ovšem ve své podstatě má jediný základ. Neměla by být směšována s konkrétními náboženskými tradicemi, neboť zahrnuje celou škálu lidských aktivit na poli politickém, ekonomickém, sociálním, atd.

Inspirován Josephem de Maistrem, Fabrem d’Olivetem a zvláště pak René Guénonem, hovoří Julius Evola o “prvotní Tradici”, jež by z historického hlediska měla být odvoditelná z jednoho konkrétního zdroje nesčetných konkrétních tradic. Odkazuje tím na “hyperborejskou tradici”, která má svůj původ na dálném Severu v době, kdy započínal současný civilizační cyklus, s důrazem na indoevropské kultury.

Z Evolova úhlu pohledu se “dá hovořit o tradiční civilizaci nebo společnosti v případě, kdy je řízena principy transcendujícími vše, co se dá považovat za humánní a individuální, přičemž tyto jsou orientovány směrem vzhůru.” Základy tradiční civilizace tedy představují metafyzické vývody. Jsou charakterizovány prostřednictvím akceptace řádu nadřazeného všemu lidskému a nahodilému, přítomností autority elit, odvozujících z této transcendentní platformy principy nezbytné k vytvoření hierarchicky orientované společenské organizace, jež si prorazí cestu ke znalostem vyššího druhu a vtiskne životu vertikální orientaci.

Moderní svět je podle Evoly v rozporu se světem Tradice, jehož odraz byl přítomen ve všech velkých civilizacích Západu i Východu, jež byly prosty naší ignorace čehokoli, co přesahuje člověka, a rovněž tak i naší všeobecné desakralizace, materialismu a mísení kast a ras.

Revoluce

Co se tohoto pojmu týče, musí být posuzován s ohledem na svůj někdejší dvojí význam. Ve své současné podobě, jak ji obvykle vnímáme, revoluce představuje náhlou a násilnou změnu řízení státu. Jejími perfektními příklady budiž Velká francouzská revoluce a Ruská revoluce z roku 1917. Ve svém původním smyslu ovšem revoluce nezosobňuje subverzi a revoltu, leč naopak návrat k počátečnímu bodu a prvotnímu pohybu okolo určité osy. Použijeme-li astronomického příměru, “revoluce hvězdy” označuje pohyb okolo vlastní osy, otáčení okolo centra, jež zabraňuje odstředivým silám, aby ji odnesly do nekonečnosti vesmíru.

Dnes se ovšem nacházíme na konci cyklu. Spolu s úpadkem kast – postupným klesáním autority v rámci Tradiční hierarchie čtyř stavů – se moc přesouvá od posvátných králů směrem k aristokratickým válečníkům, následně k obchodníkům a nakonec k masám. Žijeme v Železném věku, Indo-árijské Kalijuze, Temném věku úpadku charakterizovaném vládou kvantity, čísel, masovosti, a bezuzdnou honbou za produkcí, ziskem a materiálním bohatstvím.

Revolucí dneška by tedy mělo být usilování o návrat naší evropské civilizace k jejímu počátečnímu bodu v souladu s hodnotami a principy Tradice, k němuž lze dospět slovy Franca ‘Giorgia’ Fredy “prostřednictvím dezintegrace současného systému,” který představuje antitezi tradičního světa, o nějž usilujeme.

Článek Eduarda Rixe: Tradition et Révolution byl přeložen z anglické verze, která vyšla na stránkách Counter-Currents Publishing. Jeho původní, francouzská verze vyšla v časopise Le Lansquenet č. 16/podzim 2002. Online je k dispozici na stránkách Euro-Synergies.

Pregunta: ¿Cuándo y por qué decidiste involucrarte en política?

Hasta la actualidad, nunca me he involucrado en política, nunca he sido miembro de un partido político. No obstante, soy un ciudadano interesado en cuestiones políticas pero, por supuesto, no en los usos triviales que tiene la palabra “política”. Para mí, “política” significa mantener continuidades, o, si así se prefiere, tradiciones, pero tradiciones que estén involucradas en la historia actual de una particular comunidad humana.

Empecé a leer libros sobre historia y política a los 14 años. Esto me condujo a un rechazo de las ideologías establecidas, que para mí carecen de valor. Desde los 15 años, con la ayuda de un profesor de historia de la escuela secundaria, el querido señor Kennof, comprendí que las gentes pueden entender los rumbos esenciales de la historia en claves simples, usando atlas históricos, por ejemplo (los colecciono, desde entonces), para así aprehender en un vistazo las principales fuerzas que animan la escena mundial en un momento preciso del tiempo. Los mapas son muy importantes para los políticos de alto nivel (para los diplomáticos, por ejemplo). La idea principal que adquirí en la juventud es que todas las ideologías o pensamientos o impresiones buscan librarse del pasado, y que negar los lazos que el pueblo tiene con sus continuidad histórica era un error fundamental. En consecuencia, todas las acciones políticas, desde mi punto de vista, debieran asegurar la continuidad histórica y política, y que las acciones futuristas son también necesarias para salvar una comunidad de las repeticiones estériles de hábitos y costumbres obsoletos.

Los discursos de muchas ideologías, incluyendo las varias expresiones de la así llamada “extrema derecha”, aparecían ante mis ojos artificiales para las necesidades del mundo occidental, como el comunismo fue una abstracción frente a la historia rusa, y una abstracción todavía mayor en los diferentes pueblos sujetos al rol soviético después de 1945. La ruptura de la continuidad o la repetición de “formas” pasadas ya muertas concluyen en la confusión político-ideológica que vivimos hoy día, donde los conservadores no son conservadores, ni los socialistas socialistas.

Las ideas políticas fundamentales, ante mis ojos, están mejor representadas por las “órdenes” que por los partidos políticos. Las “órdenes” proveen a sus afiliados de una educación continua e incluyen la noción de servicio. Las “órdenes” nunca se fijan meros objetivos políticos de pequeñas ambiciones. Tales “órdenes” fueron las órdenes de caballería, en la Edad Media y Renacentista europea. La noción de “fotowwa” en la Persia islámica obedece a esta idea, como también algunos experimentos en pleno siglo XX (La Legión de San Miguel Arcángel, del rumano Cornelio Codreanu, el “Verdinaso” flamenco, etc.)

Por favor, explíquenos qué entiende por el término “Revolución Conservadora” y, si es posible, indíquenos algunas de sus claves ideológicas y de sus figuras fundamentales.

Respuesta: Cuando el compuesto “Revolución Conservadora” fue usado en Europa, fue mayormente en el sentido que le dio Armin Mohler en su famoso libro “Die Konservative Revolution in Deutschland 1918-1932″. Mohler dictó una larga lista de autores que rechazaban los pseudo-valores de 1789 (despreciados por Edmund Burke como meros “blue prints”), ensalzaban el rol de la germanidad en la evolución del pensamiento europeo y recogían la influencia de Nietzsche. Mohler evitó las instancias puramente religiosas “conservadoras”, fuesen católicas o protestantes. Para Mohler, el punto esencial de contacto de la “Revolución Conservadora” era una visión no-lineal de la historia, pero no recogió simplemente otra vez la visión cíclica del tradicionalismo. Después de Nietzsche, Mohler creyó en una concepción esférica de la historia. ¿Qué significa esto? Esto significa que la historia no es una simple repetición de los mismos sucesos a intervalos regulares, ni un camino recto que conduzca a la bienaventuranza, al fin de la historia, al Paraíso en la Tierra, a la felicidad, etc., sino que se asemeja a una esfera que puede rodar (mejor dicho, ser empujada) en todas direcciones, acorde con los impulsos que reciba de las personalidades carismáticas, fuertes. Tales personalidades carismáticas dirigen el curso de la historia hacia algunas vías muy particulares, vías que de ningún modo están previamente fijadas por la mano de la providencia. Mohler, en este sentido, nunca creyó en las doctrinas políticas universalistas, sino en las personalidades que las encarnaban. Al igual que Jünger, creía que lo “general” (en su sentido histórico) es residuo de lo “particular”. Mohler expresó su visión de las dinámicas particulares usando el muy problemático término de “nominalismo”. Para él, “nominalismo” era la expresión certera que quería indicar cómo las fuertes personalidades y sus seguidores eran capaces de abrir nuevas y originales vías en la jungla de la existencia.

Las principales figuras del movimiento fueron Spengler, Moeller van den Bruck y Ernst Jünger (y su hermano Friedrich-Georg). Podemos añadir a este triunvirato los nombres de Ludwig Klages y Ernst Niekisch. Carl Smitt, como abogado católico y constitucionalista, representa otro aspecto importante de la llamada “Revolución Conservadora”.

Spengler quedará como el autor de un brillante fresco de las civilizaciones mundiales que inspiró al filósofo británico Arnold Toynbee. Spengler habló de Europa como civilización faústica, cuya mejor expresión fue las catedrales góticas, la interacción de la luz y los colores de las vidrieras, las tormentas de nieve con nubes blancas y grises de muchas pinturas holandesas, inglesas y alemanas. Esta civilización es una aspiración del alma humana hacia la luz y hacia el autocompromiso. Otra importante idea de Spengler es la idea de “pseudo-morfosis”: una civilización nunca desaparece completamente tras una decadencia o una conquista violenta. Sus elementos pasan a la nueva civilización que asume su sucesión y reemprende las vías originales.

Moeller van den Bruck fue el primer traductor alemán de Dostoievski. Se dejó influir profundamente por los diarios de Dostoievski, tan llenos de severas críticas al Occidente. En el contexto alemán después de 1918, Moeller van den Bruck abogaba, con argumentos de Dostoievski, por una alianza Rusogermana contra el Oeste. ¿Cómo podían los respetables caballeros alemanes, con una inmensa cultura artística, mostrarse a favor de una alianza con los bolcheviques? Sus argumentos fueron los siguientes: durante toda la tradición diplomática del siglo XIX, Rusia fue considerada el escudo de la reacción contra todas las repercusiones de la Revolución Francesa y contra la mentalidad y los modos revolucionarios. Dostoievski, un antiguo revolucionario ruso que más tarde admitió que su opción revolucionaria fue un error, consideraba más o menos que la misión de Rusia en el mundo era borrar en Europa los rastros de las ideas de 1789. Para Moeller van den Bruck, la Revolución de Octubre de 1917 solo fue un cambio de ropajes ideológicos: Rusia continuaba siendo, a despecho del discurso bolchevique, el antídoto a la mentalidad liberal de Occidente. Derrotada, Alemania debiera aliarse a esta fortaleza antirrevolucionaria para oponerse al Occidente, que a los ojos de Moeller van den Bruck es la encarnación del liberalismo. El liberalismo, expresa Moeller van den Bruck, es siempre la enfermedad terminal de los pueblos. Tras unas décadas de liberalismo, un pueblo entrará inexorablemente en una fase de decadencia final.

El camino seguido por Ernst Jünger es suficientemente conocido. Empezó como un ardiente soldado y joven galante en la Primera Guerra Mundial, formando en las trincheras parte de los cuerpos de asalto que manejaban la granada de mano con la misma elegancia que los oficiales británicos usaban la fusta. Para Jünger, la Primera Guerra Mundial fue el fin del mundo pequeño burgués del XIX y de la “Belle Epoque”, donde todo había de ser “como debía ser”, por ejemplo, obrar acorde a los ejemplos ofrecidos por profesores y sacerdotes, como hoy se obra de acuerdo a las autoproclamadas reglas de la “corrección política”. Bajo las “tempestades de acero”, el soldado se veía reducido a la nada, a su mero y frágil ser biológico, pero esta visión no significó a los ojos de Jünger una excusa para un pesimismo inepto, de miedo y desesperación. Habiendo experimentado el más cruel de los destinos en las trincheras, bajo el bombardeo de miles de piezas de artillería que sacuden la tierra, viendo todo reducido a lo “elemental”, el soldado de infantería conoció mejor que otros el cruel destino humano sobre la faz de la tierra. Toda la artificialidad de la vida civilizada urbana apareció de repente como pura impostura. En la posguerra, Ernst Jünger y su hermano Friedrich-Georg fueron los mejores escritores y periodistas nacional-revolucionarios. Ernst se armó de una buena dosis de cinismo, ironía y serenidad a la hora de observar la vida y los actos humanos. Durante un bombardeo sobre un suburbio parisino, donde las fábricas estaban produciendo material de guerra para el ejército alemán durante la Segunda Guerra Mundial, Jünger se aterrorizó ante la innatural ruta aérea, recta, tomada por las fortalezas aéreas norteamericanas. La linealidad de las rutas aéreas hacia París era la negación de todas las curvas y sinuosidades de la vida orgánica. En la guerra moderna está implícita la destrucción de los devaneos y las serpentinas que caracterizan lo orgánico. Ernst Jünger empezó su carrera como un escritor apologista de la guerra. Después de haber observado las irresistibles arremetidas de los B-17 americanos, se desengañó completamente de los antivalores desplegados en la guerra por la pura técnica. Después de la Segunda Guerra Mundial, su hermano Friedrich-Georg escribió el primer trabajo teórico crítico al desarrollo de la nueva Alemania en clave ecologista, “Die Perfektion der Technik” (La Perfección de la Técnica). La idea principal de este libro, a mi entender, es la crítica de la “conexión”. El mundo moderno es un proceso de intento de conexión de las comunidades humanas y los individuos a grandes estructuras. Este proceso de conexión destruye el principio de libertad. Eres un pobre proletario encadenado si estás “conectado” a una gran estructura, aunque ganes 3000 libras al mes, o más. Eres un hombre libe cuando estás completamente desconectado de esos enormes tacones de acero. En cierto sentido, Friedrich-Georg escribió la teoría que Kerouac experimentó de forma no teórica mediante la elección de la “caída” y del “viaje”, convirtiéndose en un cantante vagabundo.

Ludwig Klaes fue otro filósofo de la vida orgánica contra el pensamiento abstracto. Para él, la dicotomía principal se daba entre la Vida y el Espíritu (“Leben und Geist”). La vida se encuentra aplastada por el espíritu abstracto. Klages nació en la Alemania del Norte, pero emigró, como estudiante, a Munich, donde gastó su tiempo libre en las tabernas de Schwabing, el distrito donde se reunían los artistas y los poetas (y donde todavía se reúnen). Fue amigo del poeta Stephan Georg y un estudioso de las más originales figuras de Schwabing, como el filósofo Alfred Schuler, quien creía ser la reencarnación de un colono romano en la Germania de las orillas del Rhin. Schuler tenía un genuino sentido del teatro. Solía disfrazarse con la toga de los emperadores romanos, admiraba a Nerón y montaba representaciones recordando la audiencia del antiguo mundo grecorromano. Pero más allá de su vida de fantasía, Schuler adquirió una importancia cardinal en filosofía por su hincapié en la idea de “Entlichtung”, es decir, la desaparición gradual de la Luz desde los tiempos de la antigua Ciudad-Estado griega y la Italia romana. No hay progreso en la historia, sino todo lo contrario, la Luz se va desvaneciendo, al igual que la libertad del ciudadano libre a la hora de elegir su propio destino. Hannah Arendt y Walter Benjamin, desde la izquierda de la postura conservadora-liberal, se inspiraron en esta idea y la adaptaron a diferentes audiencias. El mundo moderno es el mundo de la completa oscuridad, donde existen pocas esperanzas de encontrar de nuevo períodos donde “ser-iluminados”, a menos de dar con personalidades carismáticas, como Nerón, dedicado al arte y a los modos dionisíacos de la vida, que nos introduzcan en una nueva era de esplendor, la cual habría de durar sólo como la bendita estación de la primavera. Klages desarrolló las ideas de Schuler, quien nunca escribió un libro completo, después de su muerte en 1923, debido a una operación mal preparada. Klages, justo antes de la Primera Guerra Mundial, pronunció un famoso discurso en la colina de Hoher Meissner, en la Alemania central, frente a la asamblea de los “Wandervogel”, el movimiento de la juventud. Este discurso tenía en título de “El Hombre y la Tierra”, y puede ser visto como el primer manifiesto orgánico-ecologista, claro y compresible, no obstante sus sólidos fondos filosóficos.

Carl Schmitt empezó su carrera como profesor de derecho en 1921, aun cuando vivió hasta la respetable edad de 97 años, escribiendo su último ensayo a los 91 años. No puedo enumerar todos los puntos importantes de la obra de Carl Schmitt en el curso de esta modesta entrevista. Resumámoslos diciendo que Schmitt desarrolló dos ideas fundamentales: la idea de la decisión en la vida política y la idea del “Gran Espacio”. El arte de dar forma a la política, el arte de una buena figura política, reside en la decisión, no en la discusión. El líder ha de tomar decisiones en orden a guiar, proteger y desarrollar la comunidad política. La decisión no es dictatorial, como dicen ahora muchos liberales en estos tiempos de la corrección política. Al contrario: una personalización del poder es algo más democrático, en el sentido de que un rey, un emperador o un líder carismático es siempre una persona mortal. El sistema que impone eventualmente no es eterno, terminará muriendo como todo ser humano. Un sistema nomocrático, al contrario, trata de permanecer eterno, incluso cuando los eventos e innovaciones contradigan sus normas o principios. El segundo gran tema de los trabajos de Schmitt es la idea del “Grossraum”, el Gran Espacio Europeo. Los poderes “fuera-del-espacio” estarían impedidos para intervenir en el cuerpo de este Gran Espacio. Schmitt quería aplicar en Europa el mismo principio que animó el presidente Monroe de los Estados Unidos: “América para los americanos”. Schmitt podría compararse a los “continentalistas” norteamericanos, críticos con las intervenciones de Roosevelt en Europa y Asia. Los iberoamericanos también desarrollaron similares ideas continentalistas, y los imperialistas japoneses que hablaban del Gran Área del Pacífico. Schmitt dotó a esta idea del “Gran Espacio” de una fuerte base jurídica.

Niekisch es una figura fascinante en el sentido en que su debut público lo ejerció como líder comunista del “Soviet” de la República Bábara de 1918-19, que fue aplastado por los Freikorps de von Epp, von Lettow-Vorbeck, etc. Obviamente, Niekisch se desilusionó por la ausencia de una visión histórica en el trío bolchevique de la revolución muniquesa (Lewin, Keviné, Axelrod). Niekisch desarrolló una visión eurasiática, basada en la alianza entre la Unión Soviética, Alemania y China. La figura ideal que habría de ejercer como motor humano de esta alianza era el campesino, el adversario de la burguesía occidental. Aquí es obvio un cierto paralelismo con Mao-Tse-Tung. En las revistas que editó Niekisch descubrimos continuamente tentativas germanas de apoyo a todos los movimientos antibritánicos o antifranceses en sus imperios coloniales o en Europa (Irlanda contra Inglaterra, Flandes contra la Bélgica afrancesada, el nacionalismo Indio contra la Gran Bretaña, etc.).

Espero haber explicado en pocas palabras las principales tendencias de la llamada Revolución Conservadora en Alemania entre 1918 y 1933. También espero que quienes conozcan este movimiento pluridimensional puedan perdonar mi introducción esquemática.

¿Tiene usted un “ángulo espiritual”?

Para contestar esta pregunta, intentaré ser sucinto. En el grupo de amigos que intercambiábamos ideas políticas y culturales a finales de los setenta, nos topamos con la obra de Julius Evola “Rebelión contra el mundo moderno”. Algunos rechazaban totalmente cualquier predispuesto espiritual, argumentando que se trataba de especulaciones estériles: preferían leer a Popper, Lorenz, etc. Yo acepté algunas de sus críticas, y todavía me disgustan algunos argumentos de las especulaciones evolianas, alegando un mundo espiritual de la Tradición contra toda realidad. El peligro está en desatender el mundo real como mera trivialidad; pero este es, por supuesto, el culto a la Tradición principalmente apoyado por los jóvenes “que sienten el mal en su propia piel”, como dice el refrán inglés. El sueño de vivir como seres de cuentos de hadas es una forma de rechazo de la realidad. Pero en el capítulo 7 de “Rebelión contra el mundo moderno”, Evola, al contrario, reafirma la importancia de los “numena”, las fuerzas que actúan en las cosas, los fenómenos (mejor “los poderes”) naturales. Evola describe cómo la primitiva mitología romana ponía el acento en los “numena” antes que en las divinidades personalizadas. Hago mía esta idea. Más allá de la gente y de los dioses de las religiones usuales (sean paganos o cristianos), existen fuerzas actuantes, y el hombre puede colocarse en concordancia con ellas, con objeto de salir triunfante en sus acciones terrenas. Mi orientación religiosa-espiritual es más mística que dogmática, en el sentido de la tradición mística de Flandes y Renania (Ruusbroec, Mesister Eckhart.), pero también en el sentido seguido por Ibn Arabi en el área musulmana o de Sohrawardi entre los persas, que admiraban el real esplendor de la vida y del mundo. En estas tradiciones se rechaza el culto dogmático, la dicotomía entre la divinidad, lo sagrado, por una parte, y el mundo, lo profano, por la otra. Las tradiciones místicas significan la omni-compenetración y la sinergia de todas las fuerzas actuantes en el mundo.

Me gustaría que explicase a nuestros lectores el por qué dedica tanta importancia a conceptos tales como geopolítica o eurasismo.

La geopolítica es una mixtura de historia y geografía o, en otras palabras, del tiempo y del espacio. La geopolítica es un conjunto de disciplinas (no una disciplina) que interesan a un buen gobierno en el tiempo y en el espacio. Como punto de contacto entre la historia y la geografía, la geopolítica interesa a todo poder serio que se entienda a sí mismo como institución, es decir, como continuidad histórica. Ningún poder serio puede sobrevivir sin una dominación y una sujeción de la tierra y el espacio. Todos los imperios tradicionales, antes que nada, organizaban la tierra mediante la construcción de vías de comunicación (Roma es el ejemplo) o mediante el control de grandes ríos navegables (Egipto, Mesopotamia, China), y solo así pudo emerger una larga historia, en el sentido de continuidad. Y de ahí también el nacimiento de las primeras ciencias prácticas (astronomía, meteorología, geografía, matemáticas) bajo la protección de estructuras armadas, con un código del honor especialmente codificado en Persia, matriz de las órdenes de caballería. L Imperio Romano, primer Imperio sobre el solar europeo, se centralizó alrededor del Mediterráneo. El Sacro Imperio Romano-Germánico no encontró su propio corazón, tan bien organizado como lo era el Mediterráneo. Las vías fluviales de Centroeuropa conducían al Mar del Norte, el Báltico y el Mar Negro, pero no estaban conectadas entre ellas. Esta fue la verdadera tragedia de la historia germana y europea. La nación fue devorada por las fuerzas centrífugas. El emperador Federico II Hohenstaufen intentó restaurar el control del Mediterráneo, con Sicilia como pieza geográfica central. Su intento fue un trágico fracaso. Sucede que sólo ahora la emergencia de una renovada forma imperial (bajo una ideología moderna) es posible en Europa: después de la realización del proyecto “Blue Stream”, la apertura de un canal que permita el tráfico fluvial entre el Rhin y el Danubio. Una conexión directa entre el Mar del Norte (incluyendo el sistema fluvial del Támesis en Gran Bretaña) y el Mar Negro, permitiendo a las fuerzas económicas y culturales centroeuropeas extenderse hasta las orillas de los mismos países caucásicos. Quienes posean una buena memoria histórica, no cegada por los tópicos ideológicos del modernismo, recordarán el rol de las orillas del Mar Negro en la historia espiritual de Europa: en Crimea, muchas viejas tradiciones, paganas y bizantinas, fueron preservadas en las cavernas de los monjes. Las influencias de Persia, especialmente los valores de la vieja caballería zoroástrica, alcanzaron la Europa central y Occidental también siguiendo las orillas del Mar Negro. Sin estas influencias, Europa estaría espiritualmente mutilada.

Por ende, el área del Mediterráneo, el Rhin (con su afluente el Rhone) y el Danubio, los ríos navegables rusos que desembocan en el Mar Negro y el mismo Mar negro y el Cáucaso pueden constituirse en una verdadera área de civilización, defendida por una fuerza militar unificada, basada en una espiritualidad heredera de la antigua Persia. Esto es lo que significa, a mis ojos, Eurasia. Mi posición es levemente diferente a la de Alexandr Duguin, y ambas posiciones son perfectamente compatibles.

Cuando los otomanos tomaron el control completo en la Península Balcánica, en el siglo XV, las rutas terrestres estuvieron prohibidas a los europeos. Además, con la ayuda de los piratas berberiscos del Norte de África, con base en Argel y capitaneados por Barbarroja, los turcos cerraron el Mediterráneo al comercio pacífico europeo y a su expansión hacia la India y China. El mundo musulmán trabajó en el sentido de degollar mediante el bloqueo a Europa y a Moscovia, corazón del futuro Imperio Ruso. Todos ellos, europeos y rusos fijaron sus esfuerzos en la destrucción del bloqueo Otomano. Los portugueses, los españoles, los ingleses y los holandeses lo intentaron mediante la búsqueda de nuevas rutas marinas, circunvalando el África y las masas terrestres asiáticas, arruinando primero el reino de Marruecos y su monopolio del oro procedente de las minas del África Ecuatorial, y que clamaba para construir una armada capaz de conquistar de nuevo la Península Ibérica. Con sus expediciones al África Occidental, los portugueses fueron ellos mismos a buscar el oro, y Marruecos se convirtió en un mero poder residual. Más tarde, los portugueses regresaron de la India con el primer cargamento de especias, rompiendo para siempre el bloqueo otomano, dando también por vez primera una verdadera dimensión eurasiática a la historia europea.

Al mismo tiempo, los rusos estaban rechazando a los tártaros, tomando la ciudad de Kazán y rompiendo el cerrojo tártaro del bloqueo musulmán. Fue el comienzo de la perspectiva geopolítica eurasista rusa.

El blanco de la estrategia global americana, desarrollada por un hombre como Zbigniew Bzrzezinski, es recrear artificialmente el bloqueo musulmán, sosteniendo y apoyando el militarismo turco y el panturanismo. En esta perspectiva, apoyaron tácitamente, y todavía secretamente, las reivindicaciones marroquíes sobre las Islas Canarias y usan a Pakistán para impedir los contactos territoriales entre la India y Rusia. Por ello es doblemente necesario para la Europa y para la Rusia de hoy recordar la contraestrategia elaborada por TODOS los pueblos europeos en los siglos XV y XVI. La historia europea siempre ha sido pensada en claves y visiones pequeño-nacionalistas. Es hora de reconsiderar la historia europea en claves y visiones de convergencias y alianzas comunes. Las hazañas marinas de los portugueses y las hazañas terrestres de los rusos son ambas convergentes, convergentes como acciones de Eurasia. La batalla de Lepanto, en la cual las flotas genovesa, veneciana y española unieron esfuerzos bajo la dirección de Don Juan de Austria para controlar el área mediterránea oriental, es un modelo histórico para meditar y recordar. Pero la más importante alianza eurasiática fue sin duda la Santa Alianza liderada por Eugenio de Saboya, a fines del siglo XVII, que hizo retroceder a los otomanos en 400.000 kilómetros cuadrados de tierra en los Balcanes y en el sur de Rusia. Esta victoria permitió a los zares rusos del siglo XVIII, especialmente a Catalina la Grande, vencer en otras ocasiones otras batallas decisivas.

Mi eurasismo (y, por supuesto, todo mi pensamiento geopolítico) es una clara respuesta a la estrategia de Bzrzezinski y está profundamente enraizada en la historia europea. No es comparable en absoluto con las estúpidas posturas de algunos pseudo-nacional-revolucionarios chiflados, ni con las bonitas estampas estéticas de los neo-derechistas que quieren pasar por filósofos. Por otra parte, he de hacer una última anotación sobre geopolítica y eurasismo: mis principales fuentes de inspiración son inglesas, como el atlas histórico de Colin McEvedy, los libros de Peter Hopkirk sobre los servicios secretos en el Cáucaso y en Asia Central, a lo largo de la Ruta de la Seda y en el Tibet, las reflexiones de Arnold Toynbee en sus veinte volúmenes de “A Study of History”.

¿Cuál es su visión de Estado? ¿es necesario tener sistemas o infraestructuras como medios de organización sociopolítica, o piensa usted que una forma descentralizada de tribalismo e identidad étnica pudiera ser una mejor solución?

Su pregunta requiere un libro entero para ser contestada en su integridad. Primero, quisiera decir que es imposible tener una visión de “EL” Estado, pues hay muchas formas de Estado en el mundo. Por supuesto, hay que hacer distinciones entre un Estado, que todavía es un genuino y eficiente instrumento para la promoción de un pueblo, y también para proteger su civilización contra las amenazas maquinadas por sus enemigos externos o internos, o naturales (calamidades, inundaciones, hambrunas, etc.). El Estado es esculpido por un pueblo viviendo en un territorio específico dado. Por supuesto, soy crítico con los estados artificiales, como aquellos que son impuestos por las así llamadas necesidades universales. Tales estados son simples máquinas para someter o explotar una población por una oligarquia o por intereses alógenos. Una organización de los pueblos, acorde con los criterios étnicos, podría ser una solución ideal, pero desafortunadamente, como los eventos en los Balcanes nos han mostrado, la mengua y el flujo de poblaciones en la historia de Europa, África o Asia muy a menudo ha desplazado a los grupos étnicos más allá de sus fronteras naturales, instalándose en territorios formalmente controlados por otros. Los estados homogéneos no pueden construirse en tales situaciones. Esta ha sido la fuente de muchas tragedias, especialmente en la Europa Oriental y Central. La única perspectiva, hoy, es pensar en términos de Civilización, como propone Samuel Huntington en su famoso artículo y libro “The Clash of Civilisations” (“El choque de las Civilizaciones”), escrito en 1993.

En 1986, usted escribió: “la Tercera Vía existe en Europa al nivel de teoría, lo que necesita son militantes” (“Europe: A New Perspective”, en The Scorpion, Issue #9, p.6). ¿Es todavía el caso, o ha habido cambios desde entonces?

Básicamente, la situación es la misma. O quizás peor, porque, al avanzar en edad, puedo percatarme que los niveles de educación clásica se han desvanecido. Nuestro modo de pensar es en cierto sentido spengleriano, abarcando toda la historia del género humano. Guy Debort, líder de los situacionistas franceses desde finales de los cincuenta a los ochenta, pudo observar y deplorar que la “sociedad del espectáculo” o “show society” tiene como objetivo principal destruir todos los modos de pensamiento basados en términos históricos para reemplazarlos por tópicos artificiales o simples embustes. La erradicación de las perspectivas históricas de las cabezas de los alumnos, de los estudiantes y de los ciudadanos, por medio del trabajo diluido de los mass-media, es la gran manipulación que nos conduce a un mundo orwelliano, sin memoria. En una situación tal, todos nos arriesgamos al aislamiento de O´Brians. No hay tropas frescas de voluntarios dispuestas a ese esfuerzo.

Para finalizar, háblenos sobre su compromiso con “Synergies Européennes” y sus planes para el futuro

“Synergies” fue creado con la idea de agrupar gentes de todos sitios, especialmente quienes publicaban revistas, con la idea de difundir más rápidamente los mensajes que nuestros autores habían desarrollado. Pero el conocimiento de lenguas siempre es un problema. Siendo políglota, como usted sabe, siempre me he abrumado ante la repetición de los mismos argumentos en todos los niveles nacionales. Marc Lüdders, de Synergon-Alemania, coincide conmigo. Es triste que los numerosos e importantes trabajos desarrollados en Italia no sean conocidos en Francia o Alemania, y viceversa. Con relación a lo aquí dicho, mi mayor deseo seria ver cómo el intercambio de textos se realiza de forma rápida en los próximos veinte años.

Roberta Steuckerse zpovídal nad zajímavými otázkami jako např. geopolitikou, politickou filosofií, budoucností Evropy a konzervatizmem Troy Southgate.

Kdy a z jakého důvodu jste se rozhodl vstoupit do politiky?

Nikdy jsem v podstatě nebyl součástí politické scény, neboť jsem nikdy nebyl členem politické strany, nicméně jsem občanem se zájmem o otázky politického rázu, avšak samozřejmě ne v obvyklém povrchním a triviálním smyslu slova, nemám sebemenšího zájmu stát se kandidátem, zastupitelem magistrátu anebo členem parlamentu. Politika pro mě především znamená udržování návaznosti, chcete-li tradic. Tradice jsou však zakotveny v aktuální historii jednotlivé lidské pospolitosti.

Začal jsem číst historické a politické knihy číst ve čtrnácti letech, což mě vedlo k odmítnuti zavedených ideologií a pseudohodnot. Od patnácti jsem si s pomocí profesora dějepisu na gymnáziu, jisteho pana Kenoffa, uvědomil, že lidé by měli chápat hlavní historické trendy s použitím určitých klíčů a vždy používat historické atlasy (od té doby jsem je začal sbírat), aby v kostce porozuměli hlavním silám utvářejícím obraz světového dění ve správném časovém úseku. Mapy jsou velmi důležité pro politiky na nejvyšší úrovni, například pro diplomaty. Základní idea, již jsem v tomto mladém věku pojal je, že všechny ideologie, myšlenkové konstrukce či bezobsažné fráze, jež se snaží zbavit minulosti a zničit pouto lidí k jejich vlastní historii, jsou od základu špatné. V důsledku toho by se všechny politické aktivity měly zaměřit na zachování a upevňování historické a politické kontinuity, a to i za situace, kdy je nezbytné se uchýlit k plánované aktivní činnosti v budoucnu, často potřebné k záchraně komunity před pouhým sterilním opakováním zastaralých zvyků.

Obsahy mnohých ideologií západního světa, včetně různých vyjádření tzv. ultrapravice byly podle mého názoru umělé, stejně jako komunismus byl pouhou abstrakcí v porovnání s celou ruskou historií na Východě, rovněž tak abstrakcí smazávající opravdové historické vzorce chovaní národů východní Evropy spadajících pod sovětskou vládu po roce 1945. Přerušení kontinuit anebo opakovani mrtvých “forem” vede k politicko-ideologickému zmatení, jehož jsme dnes svědky, kdy konzervativci nejsou nadále konzervativci, socialisté socialisty, atd.

Základní politické myšlenky jsou podle mého názoru lépe reprezentovány “Řády” než politickými stranami. Řády poskytují trvale svym členům vzdělání a kladou důraz rozsah vědomostí. Odmítají bezvýznamné ambice politiků. Jako příklad takových Řádů můžeme uvést evropské rytířské řády ve středověku nebo renesanci, pojem fatwy v perském islámském světě, rovněž jako i pozdější experimenty včetně těch z 20. století (Legie archanděla Michaela v Rumusku, Verdinaso ve Vlámsku, atd.)

Vysvětlete prosím, co míníte pojmem “konzervativní revoluce” a poskytněte nám náčrt jejích hlavních tezí.

Výraz “konzervativní revoluce” je v Evropě užíván především ve smyslu, jež definoval Armin Mohler ve své slavné knize “Konzervativní revoluce v Německu 1918-1932″. Mohler vyjmenoval dlouhý seznam autorů odmítajících pseodohodnoty roku 1789 (zavržené Edmundem Burkem coby “bezobsažné fráze”), vyzvedl roli Germánů ve vývoji evropského myšlení, přičemž byl ovlivněn Nietzschem. Mohler se však například vyhnul čistě náboženským “konzervativcům”, ať již z katolického či protestantského spektra. Hlavní “ochrannou známkou” konzervativní revoluce je nelineární pohled na historii, který však nepřebírá slepě cyklickou vizi tradicionalismu. Inspirován Nietzschem, Moehler věří v sférickou koncepci historie. Co to znamená? Znamená to, že historie není ani prostým opakovaním stejných vzorců v pravidelných intervalech, ani přímou cestou vedoucí ke štěstí- koncem historie, rájem na Zemi, atd., nýbrž kružnicí, jež se můze rozbíhat (nebo byt posunována) mnoha ruznými směry na základě impulsů od silných a charismatických osobností. Takovéto charismatické osoby otáčejí kolem historie specifickým směrem, cestami, které nebyly předvídány žádnou formou Prozřetelnosti. Mohler v tomto smyslu nikdy nevěřil v univerzalistická politická pravidla či doktríny, vždy pouze v jednotlivé a osobité trendy. Stejně jako Jünger chce bojovat proti všemu s nálepkou “všeobecnosti” a podporovat vše “jednotlivé”. Mohler navíc vyjádřil svou vizi dynamických specifičností poněkud nejednoznačným termínem “nominalismus”. “Nominalismus” bylo pro něho slovo nejlépe vyjadřující vůli silných osobností prosekat pro sebe a své následovníky původní, nikdy nepoužívanou cestu skrze džungli bytí. (srovnej s “chůzí lesem” Ernsta Jüngera – „Dnes už se nedá pro Německo pracovat ve skupinách. Jsme každý jako lesní chodec, který se mačetou prosekává skrz houští a doufá, že tam někde na druhé straně dělá někdo to samé.” – pozn. překl.)

Hlavními osobnostmi hnutí byli Oswald Spengler, Arthur Moehler van den Bruck, Ernst Jünger (a jeho bratr Friedrich-Georg). K tomuto triumvirátu můžeme též přidat Ludwiga Klagese a Ernsta Niekische. Carl Schmitt, jako katolický právník a konstitucionalista, reprezentuje další důležitý aspekt takzvané “konzervativní revoluce”.

Spengler je autorem brilantního díla o světových civilizacích, jež inspirovalo britskeho filozofa Arnolda Toynbeeho. Spengler mluví o Evropě jako o “faustovské civilizaci”, nejlépe vyjádřitelné gotickými katedrálami, kontrastem světla a barev ve skleněných mozaikách, bouřným nebem s bílými a šedými oblaky ve většině holandských, anglických a německých maleb. Tato civilizace je touhou lidské duše po světlu a sebeodevzdání. Další důležitou Spenglerovou ideou je “pseudomorfoza”; civilizace nikdy kompletně nezmizí po svém rozpadu či násilném dobytí. Její aspekty přejdou do civilizace nové, jež převzala nástupnictví, a stočí ji směrem k původní cestě.

Moeller van den Bruck byl prvním německým překladatelem Dostojevského. Byl hluboce ovlivněn Dostojevského deníkem obsahujícím některé ostré odsudky Západu. V německé situaci roku 1918 Moeller van den Bruck na základě Dostojevského argumentu obhajoval německo-ruskou alianci proti Západu. Jak mohl vážený německý gentleman, nesmírných uměleckých kvalit, horovat ve prospěch aliance s bolševiky? Jeho argumenty byly následující: v diplomatické tradici 19. století bylo Rusko považováno za ochranný štít reakce proti všem opětovným náporům Francouzské revoluce, revolučním myšlenkám a náladám. Dostojevský, coby bývalý ruský revolucionář, jenž později připustil, že jeho revoluční názory byly špatné a pouhé bezobsažné fráze, pojal více či méně myšlenku, že ruskou misí ve světě je smazat jakékoli stopy idejí z roku 1789. Říjnová revoluce r. 1917 byla podle Moellera van den Brucka pouhou změnou ideologického hávu, přičemž Rusko samotné i přes své bolševické směřování zůstalo protipólem západního liberálního myšlení. Proto by se mělo poražené Německo přidružit k této pevnosti antirevolucionářství, aby se postavilo Západu, který byl v očích Moellera van den Brucka inkarnací liberalismu, coby konečné choroby lidstva. Po několika dekádách liberalismu lid nevyhnutelně vstoupí do poslední faze úpadku.

Cesta kterou prošel Ernst Jünger je každému dostatečně známa. Začínal jako zapálený a odvážný voják v 1.světové válce opouštějící příkopy beze zbraně, pouze s ručním granátem pod paží, neseném elegantně jako hůlka typického britského oficíra. Pro Jüngera byla 1.světová válka koncem malicherného buržoazního světa 19.století a Belle Époque, kdy každý musel být tím, “kým být měl”, tj. chovat se podle vyřčených vzorů načrtnutých učiteli a knězi, přesně jako se dnes my musíme řídit samovyřčenými pravidly “politické korektnosti”.V “ocelové bouři” si voják uvědomí vlastní nicotnost, své křehké biologické bytí, ale jeho úsudek by neměl směřovat k nemístnému pesimismu, strachu a beznaději. Poté, co si prošli nejkrutějším osudem v zákopech a burácením dělostřelby otřásajicí celou zemí, přeměňující vše na “elementární”, znají pěšáci krutý lidský osud na povrchu této planety lépe než kdokoli jiný. Veškerou umělost civilizovaného měšťáckého života považují za pouhý klam. Po válce se Ernst Jünger a jeho bratr Friedrich-Georg stali nejlepšími národně-revolučními novináři a spisovateli. Ernst se vyvinul ve svého druhu cynického, jemného, ironického a vyrovnaného pozorovatele humanity a životních událostí. Během kobercového náletu na jedno z pařížských předměstí, v němž během 2.světové války továrny vyráběly válečný materiál pro německou armádu, byl Jünger zděšen nepřirozeně rovnou vzdušnou stopou amerických létajících pevností. Linearita jejich letecké stopy nad Paříží byla negací všech záhybů a sinusoid organického života. Moderní válka zničila tyto vlnitou a klikatou životnost. Ernst Jünger začal svou spisovatelskou kariéru jako apologet války. Poté, co zpozoroval tyto nekompromisní linie amerických letadel B-17 mířící kupředu, byl absolutně zhnusen nerytířskostí čistě technické formy vedení války. Po 2.světové válce napsal jeho bratr Friedrich-Georg první teoretickou práci vedoucí k rozvoji nového kritického a ekologického myšlení, Die Perfektion der Technik (Dokonalost techniky). Nosnou myšlenkou této knihy je podle mého názoru kritika “spojení”. Moderní svět se postupně pokouší spojit lidské komunity a bytosti do velkých struktur. Tento způsob spojení ničí princip svobody. Jestiže jste spojen s velkou strukturou, jste pouhou nicotnou součástí řetězu, i když vyděláváte 3000 liber měsíčně nebo i více. Jste svobodným mužem, pokud jste totálně nezávislým na těchto obrovských represivních mašineriích. Svým způsobem tak Friedrich-Georg rozvinul teorii, kterou pak převedl v praxi Jack Kerouac svým vyčleněním se ze společnosti a životem tuláka.

Ludwig Klages byl dalším filozofem organického života proti abstraktnímu myšlení. Podle jeho názoru byla největší dichotomíí ta mezi Životem a Duchem (Leben und Geist). Život je zničen abstraktním duchem. Klages se narodil v severním Německu, avšak již jako student se přestěhoval do Mnichova, kde trávil svůj volný čas v hospodách ve Schwabingu, což je čtvrť, kde se scházeli a i nadále scházejí umělci a básníci. Spřátelil se tam s básníkem Stefanem Georgem a stal se studentem u jedné z nejoriginálnějších postav Schwabingu, filozofa Alfreda Schulera, který věřil, že je převtěleným starověkým římským osadníkem v Porýní. Schuler měl opravdový talent pro divadlo. Halil se do tógy římského císaře, samotného obdivovaného Nerona, též psal hry s tématikou starověkého Řecka či Říma. Kromě své živé představivosti je však Schulerův hlavní význam v oblasti filozofie, jeho zdůrazňování myšlenky “Entlichtung”, jež představuje postupné mizení Světla od dob starověkých řeckých městských států a Římské říše. V historii neexistuje žádný pokrok, ba naopak: světlo se ztrácí a spolu s ním i svoboda nezávislého občana určovat si svůj vlastní osud. Hannah Arendtová a Walter Benjamin, stoupenci levice, či chcete-li konzervativně-liberálního proudu, byli též jeho myšlenkami inspirováni a přizpůsobili je obrazu svému. Moderní svět je světem absolutní temnoty, jen s malou nadějí na opětovný zrod “osvícených” období, kdy charismatické osobnosti jako například Nero, oddaní umění a dionýskému životnímu stylu, vetknou nové éře jas, který však vydrží jen požehnanou dobu jednoho jara. Klages rozvinul myšlenky Schulera, jenž nenapsal jedinou ucelenou knihu. V roce 1923 však zemřel na následky nepovedené operace. Ještě před první světovou válkou pronesl slavný proslov na hoře Hohen Meissner ve středním Německu před shromážděním mládežnických hnutí (Wandervögel), která se jmenovala “Muž a Země”, a je ji možno považovat za první organický ekologický manifest s jasným a srozumitelným poselstvím nepostrádajícím však pevné filozofické zakotvení.

Carl Schmitt začal svou kariéru coby učitel práva v roce 1912 a dožil se požehnaného věku devadesáti sedmi let. Poslední esej napsal, když mu bylo 91 let. Nelze zde na tak malém prostoru tohoto rozhovoru vyjmenovat všechny důležité prvky Schmittova díla, všobecně mohu říci, že Schmitt rozvinul dvě hlavní myšlenky o rozhodovaní v politickém životě a ideu “velkého prostoru” (Großraum). Umění tvorby politiky nebo dobré správy tkví v rozhodování, ne v diskuzi. Vůdce se musí rozhodnout, aby rozhodoval, neboť jeho povinností je ochraňovat a rozvíjet politickou pospolitost. Rozhodnutí není projevem diktatury, jak by v současné éře politické korektnosti řekla spousta liberálů. Naopak, zosobnění moci je demokratičtější ve smyslu, že král, císař nebo charismatický vůdce je vždy pouhým smrtelníkem. Systém, jež nakonec nastolí, je odsouzen k smrti stejně jako kterákoli z lidských bytostí. Nomokratický systém naopak má aspirace na věčnou vládu, a to i za okolností, že průběh aktualních událostí nebo inovace odporují jeho normám a principům. Druhým velkým tématem Schmittova díla je myšlenka “evropského velkého prostoru”. Mocnostem zvenčí by mělo být zabráněno intervenovat v oblasti tohoto “velkého prostoru”. Schmitt usiloval, aby se na Evropu vztahovaly stejné principy, které ve své době načrtl americký prezident Monroe. Amerika Američanům. Souhlasím, říká Schmitt, ale rovněž se držme myšlenky “Evropa Evropanům”. Schmitt může být přirovnán k severoamerickým “kontinentalistům” kritizujícím Rooseveltovy intervence v Evropě a v Asii. Latinoameričané rozvinuli podobné kontinentální myšlenky, stejně jako japonští imperialisté. Schmitt vytvořil pro ideu “velkého prostoru” silný právní základ.

Ernst Niekisch je v určitém smyslu fascinující osobnost. Svou kariéru začal jako komunistický vůdce Bavorské republiky rad z let 1918-1919, jež byla poražena freikorpsy von Eppa, von Lettow-Vorbecka, atd. Niekisch byl pochopitelně zklamán absencí historické vize u vůdčího bolševického tria v revolučním Mnichově (Lewin, Levine, Axelrod). Niekisch rozvinul eurasijskou vizi postavenou na alianci mezi Sovětským svazem, Německem, Indií a Čínou. Ideální osobou, jež měla být lidským motorem této aliance, se měl stát rolník jakožto protiklad k západnímu měšťákovi, zde je patrná určitá paralela s Mao Ce Tungem. V denících, jež Niekisch vydával lze rovněž vypozorovat německé tendence podporovat protibritská či protifrancouzska hnutí v koloniích. (Irsko proti Anglii, Vlámsko proti frankofonnímu zbytku Belgie, indičtí nacionalisté proti Británii,atd.)

Doufám, že jsem alespoň v kostce popsal směry tzv. konzervativní revoluce v Německu mezi roky 1918 a 1933. Snad mi znalci těchto rozličných hnutí prominou jejich poněkud schématické představení.

Máte nějaké “duchovní hledisko”?

Abych mohl odpovědět na tuto otázku, riskuji, že budu poněkud strohý. Se skupinou přátel, kteří měnili politické a kulturní ideje na konci sedmdesátých let, jsme se samozřejmě zaměřili na Evolovu Revoltu proti modernímu světu. Někteří z nás absolutně odmítli jeho duchovní směřování, protože vedlo k neplodným spekulacím, raději četli Lorenze, Poppera, atd. Souhlasil jsem z velké části s jejich kritikou, stále odmítám absolutní evoliánskou spekulaci spočívající ve stavění duchovního světa tradice nade všechnu realitu, kde reálný svět je pokládán za pouhou banalitu. Ale samozřejmě je tento kult Tradice vyznáván zejména mladými lidmi, kteří se, řekněme, “necítí být ve své kůži”. Sen o životě bytosti z pohádek je formou odmítnutí současnosti. V sedmé kapitole Revolty proti modernímu světu Evola naopak zdůrazňuje termín “numena”, síly působící uvnitř věcí, přírodních fenoménů a sil. Původní římská mytologie klade větší důraz na “numena” než na zosobněná božství, alespoň z mého úhlu pohledu. Mimo lidí a bohů běžných náboženství (ať již pohanských nebo křesťanských) zde existují tvůrčí síly, s nimiž by měl člověk jednat v souladu, aby byl úspěšný ve svých pozemských aktivitách. Moje náboženská/duchovní orientace je více mystická než dogmatická, ve smyslu vlámské mystické tradice a Porýní (Ruusbroec, Mistr Eckhardt), mystické tradice Ibn Arabi-ho v muslimském světě, anebo Sohrawardi-ho v Perské říši, obdivuji a vyznávám absolutní jas Života a Světa. V těchto tradicích neexistuje jasná dichotomie mezi božským, posvatným a svatým na straně jedné a světským, nečistým a obyčejným na straně druhé. Mystická tradice znamená omni- všeproniknutí a synergii všech sil kvasících ve světě.

Vysvětlete prosím našim čtenařům, proč kladete takový důraz na geopolitické koncepce a eurasianismus.

Geopolitika je hybridem mezi historií a zeměpisem, jinými slovy mezi časem a prostorem. Geopolitika je souborem disciplín (ne jedinou disciplínou) vedoucí k dobré vládě v čase a prostoru. Žádná opravdová mocnost nepřežije bez ovládání a přetváření země a prostoru. Všechny tradiční říše nejprve organizovaly život v zemi budovaním cest (Řím), využitím velkých řek (Egypt, Mezopotámie, Čína), což vedlo v posupný vznik “dlouhé historie”, ve smysl pro kontinuitu, ke zrodu prvních praktických věd (astronomie, meteorologie, geografie, matematika), pod ochranou dobře strukturovaných armád s kódem cti, speciálně kodifikovaným v Persii, kolébce rytířství. Římská říše, první impérium na evropské půdě, byla zaměřena na Středozemní moře. Svatá říše římská národa německého nemohla najít opravdové jádro stejně dobře využitelné jako Středomoří. Vodní kanály střední Evropy vedou k Severnímu, Baltskému nebo Černému moři, avšak bez jakéhokoli vzájemného propojení. To byla opravdová tragédie německé a evropské historie. Země byla roztržena odstředivými silami. Císař Fridrich II. Štaufský se pokusil znovuobnovit středoevropskou říši se Sicílií coby centrálním geografickým bodem.

Jeho pokus byl tragickou chybou. Pouze nyní je v Evropě možné znovuobnovení impéria (i když v rámci moderní ideologie), po otevření kanálu mezi rýnsko-mohanským a dunajským říčním systémem. V současnosti již existuje říční cesta mezi Severním mořem (zahrnující říční systém Temže v Británii) a Černým mořem, jež umožňuje kulturním a ekonomickým silám střední Evropy dosáhnout břehu Černého moře a kavkazských zemí. Ti, kteří mají dobrou historickou paměť nezaslepenou obvyklými ideologickými dogmaty modernismu, si jistě pamatují roli černomořského pobřeží v duchovní historii Evropy: na Krymu bylo mnoho starých tradic, ať již pohanských nebo byzantských, uchováno mnichy v jeskyních. Vliv Persie, speciálně hodnot nejstaršího (zoroastriánského) rytířského řádu, může způsobit vznik podobných spirituálních sil ve střední a západní Evropě. Bez těchto vlivů je Evropa duchovně zmrzačená.

Proto oblast Středomoří, Rýna (spolu s Rhónou), Dunaje, ruských řek, Černého moře a Kavkazu by měla konstituovat jednotnou civilizační oblast bráněnou spojenými vojenskými silami, postavenými na duchovním odkazu zděděném po starých Peršanech. Tohle v mých očích definuje Eurasii. Moje stanovisko je lehce odlišná od stanoviska Alexandra Dugina, ale ne natolik, aby obě byly nekompatibilní.

Kdyz Osmané získali absolutní kontrolu nad Balkanským poloostrovem v 15.století, pozemní cesty byly pro všechny Evropany odříznuty. Mimoto, s pomocí severoafrických námořních piratů, shromážděných (původem Turkem) Chajruddínem Barbarossou se sídlem v Alžíru, bylo Středomoří uzavřeno evropské mirové obchodní expanzi do Indie a Číny. Muslimský svět fungoval jako závora ohrazující Evropu a Moskvu, centrum budoucího ruského impéria. Evropané a Rusové společně spojili síly za účelem zničení této osmanské závory. Portugalci, Španělé, Angličané a Holanďané použili mořských cest a obepluli africký a asijský kontinent, když nejprve zničili Marocké království, jež získávalo zlato ze subtropických západoafrických dolů za účelem vybudování armády schopné znovudobýt Pyrenejský poloostrov. Vyloděním v západní Africe získali Portugalci jednoduše zlato pro vlastní účely a Marocké království bylo redukováno na pouhou zbytkovou velmoc. Portugalci propluli okolo afrického kontinentu a dosáhli Indického oceánu, čímž definitivně obepluli osmanskou závoru, čímž poprvé dali evropské historii opravdovou eurasijskou dimenzi.

V tom samém čase Rusové zahnali Tatary, dobyli město Kazaň a zničili tatarský článek muslimského řetězu. Tato událost byla startovací čarou kontinentální rusko-eurasijské geopolitické perspektivy.

Cílem americké globální strategie vytvořené lidmi typu Zbigniewa Brzezinského je umělé znovuvytvoření muslimského řetězu podporou tureckého militarismu a panturectví. Z tohoto hlediska tiše a potají podporují marocké nároky na Kanárské ostrovy a využívají Pákistán k zabránění pozemniho spojení mezi Indií a Ruskem. Proto je dnes více než nutné, aby dnešní Evropa a Rusko nezapomněli na protistrategii vytvořenou VŠEMI evropskými národy v 15. a 16. století. Evropská historie byla vždy pojímána ve stylu malicherných nacionalistických vizí. Je nejvyšší čas si znovu vyložit evropskou historii zdůrazněním společných aliancí a spoluprací. Portugalská (mořská) a ruská (pozemní) aktivita je právě takovým souběhem přirozeného eurasianismu. Bitva u Lepant, kde benátské, janovské a španělské flotily spojily své síly k ovládnutí východního Středomoří pod velením [Dona] Juana Rakouského (Juan de Austria), je taktéž historickým modelem, na němž je třeba stavět a který je třeba si zapamatovat. Avšak nejdůležitější eurasijskou aliancí byla beze všech pochyb Svatá aliance vedená Evženem Savojským na konci 17. století, která přinutila Osmany opustit 400 000 kilometrů čtverečních půdy na Balkánu a v jižním Rusku. Tohle vítězství umožnilo ruským carům a carevnám, zvláště pak Kateřině II., vyhrát další rozhodující bitvy.

Můj eurasianismus (a samozřejmě celá moje geopolitická idea) je jasnou odpovědí na Brzezinského strategii a je hluboce zakořeněna v evropské historii. Tato idea nesmí být srovnávána s hloupými pózami některých pseudo národně-revolučních pomatenců anebo s bezvýznamými estetickými poučkami některých rádobyfilosofů Nové pravice. Mimoto si dovolím poslední poznámku na téma geopolitiky a eurasianismu: moje hlavní zdroje inspirace jsou anglické. Konkrétně jimi myslím historický atlas Collina McEvedyho, knihy Petera Hopkirka o tajných službách na Kavkaze, ve střední Asii, podél hedvábné cesty a v Tibetu a reflexe Sira Arnolda Toynbeeho ve dvanáctisvazkovém díle “Studium historie”.

Jaký je váš názor na stát? Je opravdu nutné udržovat systémy nebo infrastrukturu coby způsoby sociopolitické organizace, nebo si myslíte, že decentralizovaná forma kmenové správy a etnické identity by byla lepším řešením?

K pečlivé a propracované odpovědi na tuto otázku by bylo potřeba celé knihy. Na začátek bych řekl, že je nemožné zastávat jediný názor na Stát, jelikož ve světě existuje mnoho forem státu. Samozřejmě odlišuji Stát, který je opravdovým a efektivním nástrojem k prosazení vůle lidu a též k ochraně svých občanů před všemi zly vytvořenými vnějšími, vnitřními nebo přírodními nepřáteli (kalamity, povodně, hladomor, atd.) Takový stát by též měl být vytvořen pro jednu určitou populaci žijící na určitém území. Jsem však samozřejmě kritickým ke všem umělým státům, jež byly vytvořeny jako tzv. univerzální vzory. Takové státy jsou pouhými mašineriemi ničícími či vykořisťujícími populaci pro oligarchy či cizí pány. Organizace národů na základě etnických kritérií by mohlo byt ideálním řešením, ale naneštěstí události na Balkáně nám demonstrují přílivy a odlivy národů v evropské, africké a asijské historii, jež rozptýtlily etnické skupiny mimo jejich přirozené hranice a na teritoria kontrolovaná jinými. V takových situacích homogenní státy být vybudovány nemohou, což je pak příčina mnoha tragédií, zejména ve střední a východní Evropě. Proto jedinou perspektivou dneška je přemýšlet ve smyslu Civilizací, jak nas učil Samuel Huntington ve svém slavném článku a knize “Střet civilizací”, napsané v roce 1993.

V roce 1986 jste řekl: “Třetí cesta v Evropě existuje jen v teoretické rovině. Co však potřebuje, jsou militanti” (Europe: A new perspective v magazínu The Scorpion, č. 9., str. 6) Jste stále téhož názoru, nebo se věci od té doby pohnuly?

Jistě, situace je stále stejná. Nebo spíše ještě horší, protože postupem času shledávám, že úroveň klasického vzdělání klesá. Náš způsob myšlení je v jistém smyslu spengleriánský a tak obsahuje veškerou historii lidstva. Guy Debord, vůdčí postava francouzských situacionistů od padesátých do osmdesátých let mohl sledovat a odsuzovat, že “společnost spektáklu” má za cíl zničit veškeré myšlení a historické myšlenky a nahradit je umělými a vykonstruovanými poučkami nebo prostě lžemi. Vymazávání historické paměti z myslí žáků, studentů a občanů díky působení masmédií je hlavní způsob, který nás vede do orwellovského světa bez paměti. V této situaci všichni riskujeme, že se staneme osamocenými O’Brieny. Žádné nové oddíly dobrovolníků nejsou připraveny převzít štafetu v boji.

Na závěr, řekněte nám něco o vaší činnosti v Synergiés a o vašich plánech do budoucna.

„Synergies“ byla vytvořena proto, aby dala lidi dohromady, obzvláště ty, kteří vydávají časopisy, aby se myšlenky publikovaných autorů šířily rychleji. Ale znalost cizích jazyků se rovněž snižuje a to je další překážkou. Jelikož ovládám víc jazyků, jak jistě víte, vždy jsem porovnával odezvy stejných argumentů na jednotlivých národních úrovních. V tom se mnou souhlasí Marc Lüdders z německého Synergonu. Je to škoda, že například ohromné množství italských prací není známo ve Francii, v Německu a naopak. Zkrátka: mým hlavním přáním je vidět zrychlení výměny těchto textů během příštích dvaceti let.