Autor: Karel Veliký

Nejvýznamnější literární událostí loňského roku u nás bylo nesporně souborné vydání díla Williama Shakespeara v jednom svazku a z pera jednoho překladatele. Tato v každém smyslu slova velká kniha totiž volně navazuje na první foliové vydání Shakespearových her z roku 1623, které založilo autorův evropský věhlas a bývá – nejen v Anglii – pokládáno za knihu tisíciletí. Bezmála čtyři sta let je shakespearovská „bible“ (což v překladu znamená „kniha“) nejcitovanějším, nejčtenějším a především nejhranějším dramatickým dílem v anglickém jazyce, bez něhož si nelze představit kulturní „kánon“ západní civilizace. Spolu s překladatelem Martinem Hilským jsme přesvědčeni, že „je dobré takovou knihu mít“.

Shakespearovo dílo je výjimečné už tím, kolik světa a životní zkušenosti je v něm obsaženo – kolik lásky, bolesti, úzkosti i radosti, kolik strachu, zoufalství a naděje. Snad každý si v něm proto může najít něco „svého“: „I přes vzdálenost čtyř staletí k nám mluví jasnou řečí a bezprostředně se nás týká.“, shrnuje M. Hilský. Platí to i pro biokulturní odlišnosti: v postavách Šajloka, benátského Žida, a Marcia zvaného Coriolanus, římského vůdce a válečníka, vylíčil Shakespeare „pravzory“ „Semity“ a „Indoevropana“ s jejich silnými i stinnými stránkami.

Šajlok z komedie Kupec benátský je především ziskuchtivý, zároveň však houževnatý; Marcius z tragédie Coriolanus pak především odvážný; smysl pro čest u něj ovšem přechází v arogantní pýchu; důsledkem jeho vypjatého individualismu je nejen okázalé pohrdání méně silnými a schopnými z nižších vrstev (onoho „davu, v němž z tisíce jeden za něco stojí“), ale nakonec i zrada vlastní patricijské „kasty“ a s ní celého Říma. Oba muži jsou – každý svým způsobem – velmi tvrdí a také titán Coriolanus se nechá, byť s odporem a zdráháním, přemluvit, aby jednal lstivě i mimo válečné pole. Na rozdíl od Šajloka však dokáže projevit i soucit (s. 1333, v. 185 a násl.).

Evropa mezi Coriolanem a Šajlokem

Evropa zažila tisíciletí, v nichž jistě dominoval duch a charakter tak říkajíc coriolanovský; staletí, v nichž řád a síly nesené intelekty a charaktery coriolanovskými soupeřily o Evropu se silami a pořádky šajlokovskými; ty tu v posledních desetiletích stále méně skrytě vládnou. Nepotřebujeme však nového Coriolana, nýbrž nový velký „třetí charakter“, který zlomí panství zisku, otroctví úvěru a ukončí multikulturní etnocidu Evropy. A teprve z tohoto existenčního a osvobozeneckého boje vzejde se vší pravděpodobností i dávno marně vyhlížený „třetí umělec“: Homérova a Shakespearova formátu!

Ukázky:

PRVNÍ OBČAN (plebejec): My nejsme dobří občané, protože jsme chudí občané. Patricijové jsou dobří občané, neboť ti si žijou dobře. Co jim přebývá, toho se nám nedostává. Kdyby nám dali své přebytky, místo aby je nechávali shnít, byl by to projev jejich lidskosti a dobré vůle. Jenomže my jim za to nestojíme. Naše bída je pro ně položka v inventáři jejich blahobytu – čím je nám hůř, tím líp oni vidí, jak jsou na tom dobře. Naše utrpení je pro ně zisk. Pojďte, holemi z nich vymlátíme holé živobytí. Nežízním po pomstě – to ví samo nebe. Mluví ze mne hlad.

W. Shakespeare, Dílo, Academia, Praha 2011, s. 1291, v. 15-20

MARCIUS (patricij): Utrousit o vás jedno dobré slovo by páchlo lží. Tak oč vám jde, vy psi? Válka vás děsí, mír z vás dělá zpupné prevíty. Každý hned pozná, že když máte být lvi, jste zajíci, když lišky, jste husy. Kloužete jak žhavé uhlí na ledě, nestálí jste jako kroupy na slunci. Uctíváte zločince jak hrdiny a soudům nadáváte. Zásluhy u vás vyslouží si zášť. Jak nemocní chcete to, co nejvíc vám škodí. Kdo dá na vaši přízeň, má ploutve z olova a stébly trávy chce kácet duby. Věřit vám? Spíš pověsit! Měníte názor každou minutu. Zbožňujete ty, co jste zavrhli, padouch je, kdo dřív byl vaším hrdinou. Po celém Římu teď jenom tupíte senát, který jediný vás drží na uzdě – vždyť nebýt jeho, bozi to vědí, dávno byste se navzájem sežrali.

W. Shakespeare, Dílo, Academia, Praha 2011, s. 1293, v. 165-180.

Dvě citace jasně ilustrující názor lidu na elitu a opačně. Dnes „lid“ (plebs, nikoli populus) v Evropě netrpí hladem a nikdo z „elit“ neriskuje smrt v přímém boji za vlast (patria), manipulace úředníků (konsulů) a intriky zastánců lidu (tribunů) ovšem existují i v demoliberálním režimu – stejně jako nestálost a jiné vlastnosti davu. Nerovnost mezi lidmi je zajisté věčná, byť se v různých obdobích uplatňují více různé kvality, přirozený vztah nadřazenosti a podřazenosti však nemusí být prost vší soudržnosti a respektu. Právě v Coriolanovi zazní i známé podobenství Menenia Agrippy o organicismu národa, v němž vzbouřené plebeje na Svaté hoře přirovnává ke vzpurným „oudům“ národního těla. [Plebejové, možná potomci původního předitalického obyvatelstva smíšeného se semitizovanými Řeky, byli snad podrobeni „Italiky“ podobně jako v Řecku potomci Pelasgů a Achájů dórskými kmeny: takový „úd“ je pak organickou sice, ale přece jen protézou.]

BASSANIO (benátský pán): Což z urážky hned vzchází nenávist?
ŠAJLOK (benátský Žid): Co, ty by ses dal dvakrát uštknout hadem?
ANTONIO (kupec benátský): Vždyť mluvíš s Židem, mysli na to, prosím.
To můžeš spíš stát někde na pobřeží
a hučet do vln, aby přestal příliv;
to už spíš můžeš domlouvat se s vlkem,
proč bečí ovce, jejíž jehně sežral;
to už spíš můžeš kázat horským smrkům,
ať nešumí a stojí bez pohnutí,
když do nich perou rozběsněné vichry,
i tvrdost samu snáze obměkčíš,
než obměkčil bys, co je ještě tvrdší –
Židovo srdce. Proto prosím snažně,
už žádné přímluvy a domluvy
a skončeme to věcně podle práva:
chci rozsudek a Žid ať má svou vůli.

W. Shakespeare, Dílo, Academia, Praha 2011, s. 241, Kupec benátský (IV. 1., 70-80)

Nejen národní a náboženské uvědomění, neporušený pud sebezáchovy, ale také tato „tvrdost srdcí“ umožnila nepočetnému židovskému lidu přetrvat, zatímco jejich protivníci, velcí hrdí Římané, se dávno rozplynuli v rasovém chaosu pozdní říše. Název jedné staré knížky se proto jeví nadčasový: Učme se od Židů! (B. Sedličanský, 1907).

Název: Dílo
Autor: William Shakespeare
Editor: Martin Hilský
Formát / stran: vázaná, 21,8 × 27,5 cm, 1680 stran
Datum vydání: 2011
Nakladatelství: Academia
ISBN: 978-80-200-1903-5
EAN: 9788020019035

Knihu je možno objednat na stránkách vydavatelství Academia.cz. Nakladatelství Academia připravuje dotisk knihy.

Čtvrté Fascikly navazují téměř na předchozí (viz Dobrovolníci za Evropu). Julius Evola se zamýšlí nad problémy pevného základu, hlubšího smyslu a organičnosti evropského sjednocení, které nutně „vyžaduje vyšší cit než prostý nacionální pud“. Poukazuje na v dějinách poměrně vzácné příklady evropské jednoty a z konzervativně-revolučních pozic určuje formu a předpoklady pro její obnovu a trvání. Vymezuje se přitom nejen vůči demoliberálním a neomarxistickým pojetím, ale i těm koncepcím, které vzešly z poválečného protisystémového milieu (Mosley, Yockey-Varange, Thiriart aj.). Klíčové pojmy jsou: Evropská akce, řád, vůdce, aristokracie, „paras“, „vnitřní detoxikace“, říše, synergie, supranacionální, jednota v mnohosti atd. Poznámky a vysvětlivky podávají i tentokrát vcelku široký, byť nutně stručný přehled „nacionálního evropanství“.

Jak dál?

Evolův text vznikal hluboko v době „studené války“. To přirozeně vybízí ke srovnání s dnešní situací: Sny o rozpadu komunistického bloku a znovusjednocení Německa se staly skutečností. Avšak ideové vakuum EHS, které navázalo na to, co se podařilo vytvořit do roku 1945 pouze v hospodářské rovině, bylo při zrodu a vývoji EU ve značné míře vyplněno názorovými proudy a silami kořenícími v různých formách trockismu.

Přistěhovalectví alogenních, podnícené druhdy kapitalistickými a imperialistickými zájmy, se tak pod nynějším „neotrockistickým“ dohledem mění v katastrofu přenárodnění našeho kontinentu. Křesťanské církve jim v tom asistují – z defenzivního postoje jakoby přešly na stranu svých někdejších nepřátel a čestné výjimky několika frakcí jsou bezmála na indexu. Americká vojenská přítomnost v Evropě pokračuje, byť kleště mezi Východem a Západem opět nahradila geopolitická linie Sever – Jih: vnější ohrožení Evropy teď přicházejí hlavně „zdola“. Tak by bylo možné pokračovat.

Otázka ovšem zní: Co z dosavadního sjednocování Evropy pod vlivem „liberálů“ (míněno především v americkém smyslu) je třeba chránit, co měnit a co ničit? Nacionalisté všech odstínů by se měli učit formulovat neukvapené, ostré odpovědi. Neboť formy minulosti pomáhají čelit budoucnosti!

Související články:

1. Třetí sešit Edice Fascikly: Dobrovolníci za Evropu

Zastavení nad podnětnou a v mnohém dnes provokativní knihou Helmuta Schmidta „Sebezáchova Evropy“

Jednání a spory ohledně ratifikace Lisabonské smlouvy v České republice nejenom, že rozštěpily veřejné mínění na dvě téměř nesmiřitelné poloviny, ale také připomněly, že evropská integrace není uzavřený proces. Více se soustředíme na aktuální otázky technologického (mnohdy technokratického) charakteru a zapomínáme, že jakýkoli proces musí být postaven především na „ideji“. Bývalý předseda SPD a západoněmecký kancléř v letech 1974-1982 Helmut Schmidt (celým jménem Helmut Heinrich Waldemar Schmidt) ve své knize podává vynikající analýzu přesvědčivého charakteru, kterou umocňuje fakt, že jako socialista musí být za některé své názory a podněty (odmítání vstupu Turecka do EU, volání po nutnosti celoevropské spolupráce na omezení imigrace) vnímán svými soukmenovci jako heretik. Rovněž pozitivní vztah k Rusku, skepse k volnému trhu, globalizaci a „dravčímu kapitalismu“ rozhodně nepotěší řadu mainstreamových politických elit nejenom v Německu a jiných národních státech Evropy, ale především právě na úrovni celoevropské.

Nové výzvy

Schmidtův brilantní text, tématicky rozdělený do čtyř velkých kapitol (Nové světové problémy, Apely na Evropu, Pozvolný rozvoj Evropské unie, Společná podstata) dokazuje autorovu hlubokou erudici, znalost problémů, ale zároveň také určitou dávku nadhledu. Kniha vznikla v roce 2002, to znamená, že mnohé pasáže jsou neaktuální, konkrétně například ty, které se týkají nadějí, jaké Schmidt vkládal do Konventu (jehož dílem bylo vypracování návrhu tzv. euroústavy, což jak známo nastartovalo sérii procesů, na jejímž konci je dnes ratifikovaná Lisabonská smlouva), avšak mnohé otázky (nutnost institucionálních reforem, nutnost ukončení rotace předsednictví Evropské rady) dnes evidentně docházejí svého naplnění v podstatě v souladu se Schmidtovými názory, jiné (varování před neuváženým rozšiřováním EU na východ) spíše nikoli a některé (Schmidt také prosazuje úzkou politickou a diplomatickou spolupráci EU a Ruska) jsou stále otevřené, nejednoznačné a nejasné.

Sebezáchova Evropy není nemastnou-neslanou sbírkou textů, zabývající se „teorií evropské integrace“, rozborem fungování institucí EU, ani filosofujícím traktátem. Je to soubor tezí, načrtnutí možných scénářů a podnětů, které by nás měly vést ke svébytnému způsobu přemýšlení o Evropě. Schmidt je proevropský, ale rozhodně ne nekritický. Přes deklarovaný pozitivní vztah k Evropě a fenoménu evropské integrace, kterou považuje za nejlepší možnou odpověď mocensky a populačně upadajícího starého kontinentu tváří v tvář nových globálním problémům (ať technologického, sociálního, nebo ekonomického charakteru), neváhá ostře zkritizovat například centralistické tendence Bruselu, nebo nečinnost Evropy na poli mezinárodní bezpečnosti, která v důsledku podporuje hegemonistické postavení Spojených států, nebo neustálou snahu o zvláštní (omezující) statut Německa, vycházející z reminiscencí druhé světové války.

V úvodní kapitole, věnované novým výzvám, věnuje Helmut Schmidt velkou pozornost otázkám, PROČ VŮBEC evropskou integraci. Na rozdíl od mnoha mainstreamových výkladů, pochodujících okolo horké kaše, Schmidt vykládá karty na stůl. „Mimoevropské velmoci se snaží přesunout následky globálního ohrožení na jiné“, „globalizace ohrožuje politické sebeurčení jednotlivých národů“. Je to tedy nikoli „zlý Brusel“, ale primárně finanční globalizace, která přesunem moci do rukou nikým nevolených kartelů a korporací ubírá národním státům, důležitým konstitutivním jednotkám, jejich moc. Evropa a Evropané jsou povinováni nalézt průnik společných zájmů a vystavit tomuto fenoménu hráz. Sjednocená Evropa s vlastními pravidly a liberalizací vnitřního trhu se následkům globalizace postaví lépe, než Evropa rozpolcená, ovládaná partikulárními finančními zájmy. Evropané zkrátka k vlastní sebezáchově musí „spojit své síly“.

Evropský proces, který, jak správně Schmidt upozorňuje, nemá ve své historii obdoby a je přes veškerá svá negativa při zpětném ohlédnutí „neuvěřitelným úspěchem“. K udržení je ovšem potřeba zachovat jisté principy. Za prvé, říká Schmidt, rozšiřování a další rozvoj integrace může probíhat pouze pozvolna a během delší doby. Za druhé, je nutné pochopit, že se od doby, kdy byla evropská společenství zakládána, mnohé politické podmínky změnily: Unie již NENÍ URČENA k obraně před Východem, tj. sovětským komunismem, neboť toto nebezpečí pominulo, současným hlavním leitmotivem je a měla by zůstat sebezáchova Evropy a akceschopnost Unie jako celku navenek. Za třetí, evropská společenství vznikla také mimo jiné pro to, aby pevně začlenila Německo do demokratických struktur. Dnes je Německo nejsilnější ekonomikou Unie. Základem úspěchu integračního procesu zůstává nejenom udržení Německa uvnitř Unie (což se nezdá být ohroženo), ale také nejužší spolupráce mezi Paříží a Berlínem, čili bonne entente (jak kdysi řekl Giscard d´Estaign), tedy tandem Němců a Francouzů je nejenom v zájmu obou národů, ale také celé Unie, tvrdí Schmidt. Takové tvrzení může být pro mnohého českého čtenáře v současné době šokující a nepřijatelné, zde se ovšem bavíme o dlouhodobých strategických a geopolitických problémech, nikoli o aktuální politice omylných a obskurních postaviček typu Nikolase Sarkozyho.

Evropa na křižovatce

Co Evropu a integrační proces ohrožuje? Ve zkratce vyhrocený nacionalismus, centralismus bruselských elit, americká hegemonie a masová imigrace. Přičemž není vyloučeno, že některé fenomény (př. centralismus a vyhrocený nacionalismus) tvoří spojité nádoby. Schmidt správně připomíná, že „centralistickým poručníkováním a znevýhodňováním jednotlivých států EU. . .může latentní nacionalismus uvnitř členského státu propuknout naplno.“ Zároveň se však nedomnívá, že je potřeba proti nacionalistickým politikům v jednotlivých státech EU nějak zasahovat. Naopak. Například někdejší sankce vůči Rakousku za participaci Haidera na vládě, se dočkávají tvrdého odsudku: „vídeňská vláda, která se opírá (psáno v té době, pozn.) o Haiderovu stranu jako o koaličního partnera, se ovšem nijak neprovinila proti právu EU, nebo dokonce proti „zásadám svobody, demokracie, úcty k lidským právům, atp…“ Není co dodat, není co ubrat.

Jak bylo naznačeno, Schmidt zůstává velice příznivě nakloněn úzké spolupráci Evropské unie a Ruska. Otázka budoucího vztahu (v tom smyslu, jak integrace EU bude dále pokračovat) Unie a Ruska však dodnes nebyla vyřešena. Jak vidíme, tahanice a spory (nejenom) ohledně energetiky zůstávají. Pravdou je, že Schmidt své Rusku nakloněné postoje neskrývá. Koneckonců v úvodu knihy důležitě poznamenává, že „na tomto největším ze státních území se vyskytuje obrovské nerostné bohatství. . .pokud na severní Sibiři ustoupí hranice věčně zmrzlé půdy, otevře to eventuální možnosti pro zemědělství a nové osídlení.“ Evropa by proto „měla být spolehlivým partnerem Ruska nejen v oblasti obchodu a financí, nýbrž a především – i v diplomacii.“ Podobné myšlenky by dnes spoustě rusobijských politiků a novinářů způsobily velkou nevolnost. Helmut Schmidt jde dál, odmítá vstup Gruzie a Ukrajiny do Evropské unie pro jejich „kulturní odlišnost od Evropy“. Za kulturně odlišné považuje pochopitelně i Rusko, avšak nemá problém prohlásit bývalé součásti SSSR za sféru vlivu dnešní Ruské federace! To je ovšem jasná facka antiruské hysterii a roztodivným geopolitickým teoriím o euroatlantickém antiruském valu – „moje nejdůležitější rada zní: v žádné krizi a v žádném případě nezraňovat národní hrdost Rusů!“ (!!!)

Rozluka s Amerikou?

Z toho vyplývá jasná bezpečnostní a diplomatická emancipace na USA. Nejedná se o prvoplánový a hysterický antiamerikanismus, pro Schmidta zůstává budoucí úzká bezpečností kooperace mezi USA a EU velmi důležitým pilířem. Je však nutné evropské o s a m o s t a t n ě n í  se. USA v minulosti podporovaly vznik evropských společenství –  neboť potřebovaly konsolidovat evropský Západ v boji proti SSSR. Ve chvíli, kdy komunistické nebezpečí pominulo, nezbývá, než pod tlakem některých nedávných událostí (americké intervence) prohlásit, že „bezpečnostní zájmy USA mají větší rozpětí než bezpečnostní zájmy evropských zemí a nejsou identické ani principiálně.“ Schmidtova kritika kupř. bombardování Jugoslávie v roce 1999 je tvrdá, ale zároveň konstatuje tehdejší bezvýchodnost situace, neboť Evropa nebyla schopna zaujmout jednotné stanovisko a zasáhnout sama. Americké řešení bylo jediné na obzoru, ale dlouhodobě nejhorší z možných. Amerických protektorátů v Evropě je do budoucna nutno vyvarovat se vlastní jednotnou bezpečnostní politikou. Jisté vlaštovky jsme již zaznamenali:  například rozkol mezi „starou“ a „novou“ Evropou ve věci druhé války v Iráku. S tím rozdílem, že „novou“ Evropu nejsou státy střední a východní Evropy, nýbrž státy jako Francie a Německo, které odmítly hrát na bushovskou studenoválečnickou notu. Proto, aby se Evropa dostatečně emancipovala na USA, je také nutno odmítnout vstup Turecka do EU, opět ne pro žádný apriorní antiturkismus, popř. antiislamismus, nýbrž pro kulturní rozdílnost. Zapojení Turecka do EU by poškozovalo stejně tak Unii, jako Turecko. Není divu, že horlivější podpora tureckého vstupu zaznívá nikoli z ulic Istanbulu, nýbrž  z kanceláří Washinghtonu. Islám není sám o sobě podle Schmidta pro Evropu nepřítelem (připomíná nezměrný přínos córdobského chalífátu), problémem je masová imigrace, která by měla být celoevropsky omezena a také zkrachovalý multikulturalismus. Evropa by rovněž neměla založit svou politiku na laciné víře ve “střet civilizací”, tuto tezi, která se lehce může stát sebenaplňujícím proroctvím, je potřeba odmítnout. V zájmu Evropy je, aby k mnoha politology předpovídanému “střetu civilizací” nedošlo.

Závěr knihy doplňuje výstižných “Dvacet tezí a osobní vyznání”, kde je autorova argumentace shrnuta ve dvaceti krátkých odstavcích:

Stručně:

1. Evropa stojí před novými úkoly, je potřeba hledat co ji spojuje, nikoli to, co ji rozděluje.

2. Tváří v tvář novým problémům a výzvám se Evropská unie stává záchranným společenstvím.

3. EU je projekt “sui generis”, přes všechna negativa je dosavadní dosažený stav obdivuhodný.

4. Současná Unie je otevřený, nikoli finální projekt, neustále se rozvíjí.

5. Rozšíření a postup integrace musí probíhat pozvolna.

6. Aby měla Unie smysl, je pro budoucnost důležité, aby byla akceschopná jako celek.

7. Je potřeba skončit s neustálým podezíráním Německa. Jeho smysl jako nejmocnějšího státu Evropy je právě uvnitř EU.

8. Tandem Němců a Francouzů je nejenom v zájmu obou států, ale především v zájmu Evropy jako celku.

9. EU potřebuje vlastní finanční politiku; volný trh je nesmírně užitečný, ale dopady ekonomické globalizace je nutno regulovat státními, popř. plošnými evropskými zásahy.

10. Bezpečnostní zájmy EU a USA jsou odlišné. Evropská unie se bude muset snažit snižovat postupně svou zahraničně-politickou a strategickou závislost na Americe.

11. Společná zahraniční a obranná politika Evropy je nezbytná.

12. Rozšiřování EU nesmí pokračovat do té doby, než bude uskutečněna neodkladná institucionální reforma EU.

13. Pravomoce Evropského parlamentu by měly být výrazně posíleny.

14. Unie není stát. EU nesmí podrývat národní státy.

15. Z dlouhodobého hlediska je nutné vytvoření stabilního, vnitřního jádra Unie.

16. K rozšíření Unie musí docházet prozíravě, mělo by být prováděno postupně.

17. Přednost má přijetí Polska, České republiky a Maďarska, pro které mluví důvody morálky, psychologie, i geopolitiky. (Kniha byla napsána v roce 2002, pozn.)

18. Z geopolitických důvodů by měly být odmítnuty úvahy o vstupu států z ruského kulturního okruhu.

19. Vstup Turecka do EU je nežádoucí. Naopak je žádoucí pozitivní a jednotná politika Unie vůči Turecku.

20. Bylo by v souladu s evropskou kulturou, kdyby nejen politici, ale i umělci a inteligence ,považovali za svou povinnost uvést do veřejného povědomí společné evropské základní mravní hodnoty. Společná morálka Evropanů existuje.

Přesto, že probíhající politické procesy uskutečnily řadu věcí, o kterých je ve více než šest let staré Schmidtově knize pouze psáno a politická situace se v mnohém změnila, zůstává kniha “Sebezáchova Evropy” podnětným studijním materiálem, svébytným názorovým průvodcem, ale i cenným svědectvím brilantního realistického smýšlení bývalého německého kacléře. Jedná se o vskutku paradigmatický text, odpovídající na řadu otázek a zároveň řadu zajímavých otázek otevírající. Je velmi nešťastné, že knize “Sebezáchova Evropy” nebyla dosud v Česku věnována patřičná pozornost, kterou si bezesporu zaslouží.

Sebezáchova Evropy
Perspektivy 21. Století
Autor: Schmidt Helmut
ISBN: 80-7185-561-8

Nakladatelství Paseka

Autor: Guillaume Faye

Následující text je možné pojmout jako jistý příspěvek k diskusi, která se v poslední době rozpoutala vlivem fenoménu zvaného “Lisabonská smlouva”. Diskutuje se o našem návratu do Evropy, o evropských hodnotách, o evropanství a staví se proti sobě na jedné straně odmítání integračního procesu proti nadšenému “huráevropanství”, které v mnoha případech vede až k despektu nad domácím politickým systémem a obscénnímu názoru “bude lepší když nám budou vládnout bruselští úředníci”. Ale ve vlastním zájmu bychom neměli automaticky upadat do této uměle vytvářené reality. Fenomén Evropa a koneckonců ani evropská integrace nemusí bezprostředně souviset s akceptací současné institucionální podoby EU stejně tak, jako překonání moderních státně-nacionálních prizmat nemusí být útokem na národní identitu.

Evropa je v kulturním, historickém, etnickém a kulturně-politickém ohledu velkou vlastí nás všech. Překlenuje a pojímá nacionální vlasti nebo lokální vazby.

Naší touhou je učinit z Evropy opět subjekt dějin.

Už nyní by se člověk měl označovat v prvé řadě za Evropana, dříve než se charakterizuje podle státní příslušnosti, jednoduše proto, že cizinec se může vydávat za Belgičana, Němce nebo Francouze, ale mnohem obtížněji za „Evropana“ (nebo Katalánce, Bretonce či Bavora). Evropa je tedy první myslitelné osudové společenství, které by v průběhu 21. století mělo nastoupit na místo státních národů – staatsnationen.

Jiné národy světa se na nás ostatně stále více dívají z tohoto hlediska, a ne už jako na Němce, Italy, Francouze atd.: pohled, který na nás druzí upírají, je neklamným znamením. Evropa, vystavená poklesu obyvatelstva a smrtelným ohrožením, má v globalizovaném světě, v němž se střetávají kultury, naléhavý úkol se sjednotit, aby mohla přežít. Její nacionální státy, půjdou-li každý svou cestou a za vlastní politikou, nebudou mít ve světě, v němž politické jednotky o méně než 300 milionech obyvatel už nemohou udržet svoji nezávislost, žádný význam. Avšak dnešní „Evropská unie“ je hybridní výtvor, nezařaditelný a k tomu servilní subjekt.

Závažné nedostatky nynější Evropské unie jsou všeobecně známy: zběsile regulující byrokracie na jedné straně, celosvětový volný obchod na straně druhé, globální podřízení se USA, zanikání nacionálních suverenit ve prospěch nedefinovatelného subjektu bez politického jádra či vůle, nekontrolovatelné kolísání společné měny bez pevného vedení, na odiv stavěný sklon k multikulturalismu, oficiálně pěstovaná migrantofilie atd.

Kritické body jsou známy dostatečně. Instituce dnešní Evropské unie pracují p r o t i v š e m zájmům evropských národů. Avšak návrat k Evropě vzájemně izolovaných nacionálních států se jeví neméně nepředstavitelný.

Francouzský nacionální stát např. nikdy nemohl chránit identitu národů, které tvoří Francii. Dokonce byl první obětí své kosmopolitické ideologie tím, že otevřel brány kolonizaci cizinci. Tak stojíme před opravdovým dilematem: Francie nebo Evropa?

Ve skutečnosti je to špatně položená otázka. Tento rozpor je třeba překonat „shora“ a ne „zdola“: „Jak se má budovat Evropa, skutečná Evropa, aniž bychom zrušili nebo popřeli Francii?“

Odpověď zní: je třeba kritizovat francouzský stát (dosaďte jakoukoli jinou evropskou zemi, pozn. redakce), ne Francii jako historickou a kulturní entitu. Člověk sice musí vzít na vědomí, že dnešní organizace Evropy je špatná, ale neměla by to být záminka, aby rezignoval na vybudování Evropy jiné.

Jaké jsou zásady „dobré“ evropské výstavby?

1. Evropa musí být budována na základě suverenity, nezávislosti a síly, které jsou nejlepším dědictvím francouzské tradice. To nejhorší na této tradici by se samozřejmě muselo vynechat: nivelizující centralismus. V důsledku toho je předem vyloučen koncept Evropy bez suverénního centrálního státu. Nám naopak tane na mysli překlenující, federálně ustanovená instance s vlastní strategií a hospodářskou politikou, což není dnešní případ. Je totiž nemyslitelné argumentovat ve prospěch „budování Evropy“, nemá-li se na mysli evropská exekutiva a hlava státu. Současná situace Evropy je přitom nanejvýš ambivalentní: společná měna, armáda ve stavu zrodu, parlament, členské státy, jejichž zákonodárství není již až po 50% „nacionální“, soudní dvůr – avšak suverenita ještě chybí!

Buď se vrátíme k suverénním státům (s jejich měnami) a v tom případě je Evropská unie pouhou snůškou smluv, paktů, úmluv a hlasovacích orgánů podle vzoru Vídeňského kongresu z roku 1815 (to je ovšem opravdu Evropa 19. století) – nebo se jednoznačně rozloučíme se všemi nacionálními suverenitami ve prospěch skutečného evropského imperiálního státu, který si toto jméno zaslouží.

2. Předpokládá-li se vznik evropského centrálního státu, tak Evropa bude imperiálním spolkovým státem, nebo nebude vůbec. Dlouhodobě se totiž nemůže spokojit s tím, aby se dále protloukala jako chatrná, „kooperující“ koalice různých států bez společné světové politiky hodné toho jména, pod kuratelou netransparentní, nekontrolovatelné technokracie, držená volně pohromadě vágními ideály jako volný obchod, „demokracie“ a uslzené humanitářství, a to vše na pozadí přebyrokratizovaných regulací a finančních mechanismů. Z dlouhodobé perspektivy může být imperiální Evropa jen federací velkých, vzájemně spřízněných etnoregionů.

3. V ještě neurčité budoucnosti západní a střední Evropa spojí svůj osud s Ruskem, a to jen za účelem obrany proti společným nebezpečím.

4. Princip imperiální federace implikuje, že národ /Nation/ může federaci kdykoli opustit, jestliže si to přeje.

Text tvoří kapitolu Fayeho knihy “Proč bojujeme” a je součástí tzv. “metapolitického slovníku”.

Novoroční analýza Délského potápěče

Rok 2008 byl v mnohém zásadní. Na rozdíl od domácích událostí, které se ke zklamání numerologů a milovníků historizujících podobností nenesly ve znamení žádné výrazněji dramatické události, která by potvrdila „osmičkovou“ tradici, okolní svět (byť bychom na světové události neměli nahlížet prizmatem my vs. okolí) doslova vřel.

Byli jsme svědky rozvinutí hluboké finanční krize, která přerostla v krizi celosvětovou a hospodářskou. Rok 2008 přinesl nezvratný důkaz, že neoliberální idea trvale udržitelného růstu narazila na svůj strop. Post-bipolární řád světa, který se měl nést ve znamení Pax Americana potvrdil své univerzalistické záměry protiprávním uznáním narkostátu Kosovo a flagrantním nezájmem o osud tamějších příslušníků srbského národa a také o vyšetření zločinů kosovské strany. Nesymetrický odpor „západního civilizovaného světa“ vůči ruskému zásahu proti Gruzii naopak potvrdil, že univerzalistická snaha Západu o export vlastních hodnot a politických systémů bude do budoucna sílit a hrozit skutečným návratem nové studené války.

Evropská unie v uběhlém roce nedokázala udělat minimální krok k nalezení vlastní smysluplné cestě a nadále tápe mezi centralistickou koncepcí a „atlantickou“ koncepcí Evropy národů, která činí ze starého kontinentu „zónu B“ a nadřazuje transatlantický, či euroatlantický zájem (se všemi důsledky z toho vyplývajícími) ideji Evropy samotné. Na druhou stranu si nešlo nepovšimnout posilování jednotlivých regionalistických tendencí (Vlámsko, sever Itálie), které do budoucna slibují podnětné perspektivy, zejména jako šance pro překonání euroatlantického globalismu.

Nezlepšila se ani situace na předním východě. Poté, co se uklidnil nepříznivý stav irácké operace, bijí Spojené státy na poplach a žádají přesunutí celých kontingentů vojsk pod úpatí kopců pohoří Hindúkuš. Ofenziva Tálibánu proti koaličním silám operace „Trvalá svoboda“ v Afghánistánu znamená velkou ránu pro celé Severoatlantické společenství a v roce 2009 bude jednu z největších výzev. Nepříznivý stav afghánské operace spojený se zájmem USA legálně zasahovat v sousedním Pákistánu v souvislosti s vyhrocením indicko-pákistánských vztahů, pravděpodobně omezí atlantické geopolitické strategie a samotnou sílu Spojených států, kterým již řada prognostiků předpovídá k roku 2025 postupný ústup z pozice světového hegemona. Bude potřeba brát čím dál větší ohledy na Rusko a vzhledem izraelským akcím v pásmu Gazy na konci roku bude zřejmě odložen i plán útoku na Írán.

Řada záležitostí tvoří očekávané kroky v pomyslné mozaice, část je výsledkem vždy nevyzpytatelné historie, ve které je nutno za jeden z podstatných faktorů nutno považovat i princip náhody. Téměř všechny podstatné problémy roku 2008 však ukázaly na jedno: hluboká Krize Západu pomalu spěje ke svému vyvrcholení.

1. Konec neoliberalismu

Problém současného kapitalismu není ve „špatnosti“ tržního principu, stejně jako problém socialismu nespočíval v existenci fenoménu státního dirigismu a vyplácení subvencí. Ekonomiku je nutno znovuuchopit v klasickém, aristotelském, smyslu slova. Jedná se o proměnlivou substanci, která musí reagovat vlastními vnitřními proměnami na vnější svět. Úkolem ekonomiky je přijatelný hospodářský rozvoj politického celku v podmínkách měnící se situace, ne odraz ideální představy o všemocné ruce trhu, nebo všemocném státu.

Stěžejní podobou současného „hyperkapitalismu”, tedy historicky třetí vývojové vlny kapitalismu, je naprostá nadvláda globalizovaných finančních trhů znamenající zvýšenou a výsadní moc držitelů kapitálu, kteří ve snaze neustále zvyšovat svůj zisk způsobují zvyšování kapitálových zisků na úkor skutečných zisků z práce. Tato „papírová“ ekonomika, na které je v současnosti Západ postaven, vede ke snížení kupní síly lidí a úbytku platební schopnosti dlužníků a majitelů hypoték.

Toto stálo za pověstnou americkou hypoteční krizí, která není příčinou dnešní hospodářské krize, ale pouhým jedním z důsledků. Spekulativní ekonomika a víra ve „všemocnou ruku trhu“ nadto vedla k přesunutí velké části západní výroby do asijských států, kterým při jejich pojetí ekonomiky není západní svět s to konkurovat. Většina států Západu dnes nemá v ruce žádný hmatatelný „národní kapitál“.

Řešení je v nedohlednu, zatímco francouzský prezident vehementně podporuje „vykolejení finančnictví“, stále se najdou tací, kteří naopak příčinu krize vidí v nedostatečné liberalizaci. Oba přístupy v žádném případě řešení nenabízí. Zatímco druhý postoj je až směšně scestný a jeví se nesmyslný ve chvíli, kdy si připomeneme slova Alana Greenspana, který sám přiznal, že se neoliberální ideologie a její zastánci „mýlili“ (!), sanace a razantní regulace státu slibuje pouze dočasné kosmetické upravení současného neutěšeného stavu.

Z čistě chirurgického hlediska byl jistě plán na sanaci amerických bank nutný. Do budoucna ovšem slibuje precedent. Jelikož sanuje viníky na úkor obětí, zavdává tím předpokladu, který banky v budoucnu povede ke stejně nezodpovědnému chování, jako dosud.

Podstata krize je jiná a podstatně jednodušší. Kořen tkví v samotném konzumním způsobu života a myšlence trvale udržitelného rozvoje, která se jeví slepou uličkou. Svět, který je objektivně konečný, nemůže mít nevyčerpatelné zdroje. Západní svět ztrácí zábrany, snaží se řídit politiku tržní logikou a převádí, jak poznamenal Martin Heidegger, své principy na tržní hodnoty.

Je možné, že kroky, které byly v minulých týdnech vykonány, byly schopné zabránit kompletnímu rozpadu finančního systému. Nicméně i v nejlepším ze všech případů tato ekonomická krize přetrvá a společně s recesí (či dokonce depresí) ve Spojených státech a silným zpomalením rozvoje v Evropě, způsobí vzestup nezaměstnanosti. V důsledku to povede ke značnému snížení tržeb, což se nevyhnutelně odrazí i na burzovním trhu. Politické důsledky na sebe nenechají dlouho čekat.

Finanční krize ovšem zakrývá další podstatný problém, který bude hrát číslo 2 (ne-li 1) v mezinárodní situaci roku 2009. Je jím boj o suroviny.

2. Geopolitická situace Východ-Západ

Navzdory vyhrocení mezinárodní situace během ruské-gruzínské války, nelze od roku 2009 očekávat zásadní střet Západu (USA) s Ruskem. To ovšem neznamená, že lokální konflikty v „hraničních“ a kritických oblastech (Ukrajina, Gruzie, Pobaltí) nelze očekávat. V roce 2009 vyprší nájemní smlouva ruské černomořské flotily v ukrajinském přístavu Sevastopol. Vzhledem k přetrvávajícím chladným vztahům mezi oběma státy (umocněným ukrajinským dluhem za zemní plyn) očekávejme, že smlouva s největší pravděpodobností prodloužena nebude.

V tu chvíli ovšem do hry vstoupí proruská východní část Ukrajiny a lze se domnívat, že by mohlo v souvislosti s nepokoji tamější prokremelské většiny obyvatelstva (ať budou vyvolány uměle, nebo budou spontánní) dojít k podobné situaci, jako v létě v Gruzii. Západ, především Spojené státy, budou oslabené situací v Afghánistánu a nový prezident Obama si nedovolí výraznější protiruskou akci. Pokud však Ukrajina smlouvu prodlouží, lze očekávat výrazné (byť dočasné) upevnění lokální situace, které však bude pouze zamrznutím celého konfliktu.

Případné neschválení projektu amerického radaru v České republice s největší pravděpodobností aktivizuje zájem některého z pobaltských států. Nelze zde v následujícím roce vyloučit opakování podobných střetů, jaké proběhly například mezi Rusy a Estonci před dvěma lety. Věc navíc komplikuje to, že v souvislosti se severní Evropou se vynořil konflikt zájmů na ostrůvku Rockall v severním Atlantiku (mezi, UK, Irskem, Islandem a Dánskem) a v Beaufortove moři (mezi Kanadou a USA). Dá se tak předpokládat, že proti Rusku nebude brzy stát žádna „atlantická“ fronta (snad jen vyjma tradičního spojence Velké Británie), ale státy s partikulárními zájmy. Tato problematika je natolik závažná, že ji rozebereme ve zvláštní analýze.

Rusko v příštím roce čeká ekonomický pokles jako většinu zemí Evropy, který však bude zpomalen a zmírněn existencí rezervního fondu a cen ropy, u nichž lze očekávat vzhledem k znovuotevření izraelsko-palestinského konfliktu opětovný nárůst. Zrovna tak dojde k posílení vazeb mezi Německem a Ruskou federací, zejména s ohledem na dokončení ropovodu Nord-Stream. Rusko-německé a rusko-francouzské vztahy se výrazným způsobem podepíší i na vývoji uvnitř EU jako celku.

3. Evropská unie

K radosti evropských centralistů lze v druhé polovině roku 2009 očekávat protlačení Lisabonské smlouvy. Ta bude mít zásadní dopad na fungování EU, ale na druhou stranu odstartuje sílící skepsi čím dál větší části obyvatel Evropy k samotným unijním praktikám, které se příliš vzdálily demokratické legitimitě.

Navzdory zdravé sílící skepsi, která bude akcentovat potřebnou diskusi a průhlednost evropských rozhodovacích procesů, může deziluze z EU naopak znamenat počátek jejího oslabování. Důležitou otázkou zůstává nejenom vztah EU a Ruska, ale zejména to, jak se postaví Česká republika ke svému předsednictví právě co do společné zahraniční politiky EU.

Na druhé straně bude sílit i regionalismus. Očekávejme zvyšování národnostních požadavků Basků, Vlámů, Valonů, Lombarďanů a dalších. Procesy postupných rozpadů vícenárodních států uvnitř EU ale nepovedou k poškození EU coby celku, nýbrž k pozitivnímu posunutí kýženým směrem – k federalizaci a regionalizaci, ústící v důsledné dodržování principu subsidiarity.

Další „evropskou“ událostí bude vysoce pravděpodobné znovusjednocení Kypru, pravděpodobně na bázi tzv. „
bi-communal federální republiky. Toto je evidentně v souvislosti s připravovaným členstvím Turecka, Chorvatska a Makedonie v EU. Jde nejspíš o to, že pokud by bylo jednou přijato Turecko do EU, tak by nevyřešený Kypr byl časovaná nálož mezi dvěma členskými státy NATO i EU. Vůdce kyperských Turků Ali Talat doslova říká – největší slabina EU leží v tomto regionu.

Ohledně plánů na členství Turecka v EU si v současné době rovněž nelze nevšimnout eventualit, které se otevírají v souvislosti s očekávaným konfliktem na východní Ukrajině. Jde o to, že Turecko kontroluje přístup do Černého moře, kde má (zatím stále) sídlo ruská černomořská flotila, což nahrává NATO ve snaze vojensky oslabit Rusko. Na druhou stranu, Turecko jako člen NATO bude pod velkým tlakem a nebude si chtít rozházet vztahy ani s USA (které v oblasti ztrácí vliv) ani s Ruskem.

4. Přední Východ a Afghánistán

V krajním případě může v roce 2009 začít úplné stahování koaličních vojsk z Iráku, neboť situace v Afghánistánu se natolik zhorší, že bude nutné přesunout obrovské síly právě pod Hindúkuš. I tak ovšem zůstává výsledek afghánské operace nejistý. V regionu lze očekávat zejména posílení Íránu, který v roce 2009 čekají prezidentské volby. Konzervativnímu íránskému křídlu, vzhledem k sílící opozici, výrazně nahrává situace v Afghánistánu a také v Izraeli. Apel na jednotu islámského světa a okolní situace posílí teokratické křídlo.

5. Dálný Východ

Problémem číslo 1 bude vývoj situace mezi Indií a Pákistánem. Tento konflikt bude mít v každém případě dalekosáhlé důsledky. Válka Indie s Pákistánem by rozhodně nehrála do karet USA a jejich plánům na protiteroristické útoky v Pákistánu a pravděpodobně posílila Rusko.

Zároveň bude pokračovat hospodářský růst Číny, spojený s masivní devastací životního prostředí. Čekejme výrazné ochlazení vztahů mezi Čínou a Ruskem vzhledem k dlouholetým hraničním územním sporům a také čínským problémům s islámskými separatistickými provinciemi, které by za určitých okolností mohly vést k prozatím nezávaznému koketování mezi Číňany a Američany.

Čekejme zásadní události v Barmě a také vzestup zemí jihovýchodní Asie.

6. Česko: srdce Evropy, nebo politická laboratoř?

Jistě nejdůležitější události, minimálně v prvním půlroce, bude české předsednictví EU. Současná atlantická orientace české vlády dává tušit, že se předsednictví povede minimálně ve vztahu k Rusku ve znamení konfrontačních kroků a na druhé straně ve snaze podpořit vše, co bude mít něco dočinění s upevňováním transatlantické vazby. Pozornost by rovněž měla být věnována spekulacím ohledně výrazného prohloubení dvoustranných česko-izraelských vztahů právě během předsednictví.

V každém případě ale díky atlantické orientaci české vlády čekejme posilování socialistů s komunisty a celkový obrat vnitropolitické situace doleva. Vzhledem k silnému odporu české veřejnosti k výstavbě amerického radaru zde nelze podcenit ani možnost, že radar bude skutečně prohlasován výměnou za Lisabon, což ale nezabrání pokračujícímu posilování levicových sil, které by po svém přesvědčivém koaličním vítězství mohly česko-americkou smlouvu potopit.

Nadále bude pokračovat ideový rozpad české pravice, která stojí před problémem ideového vyčerpání a vlastní neschopnosti nalézt kompromis mezi nutným přehodnocením některých doposud hlásaných hodnot a určitého nutného akcentu nadčasových vizí. Projekt „nové pravice“ Petra Macha skončí krachem, neboť má v plánu prosazovat principy, které ODS právě prohrály volby. Pokud dojde k paralelnímu založení další pravicové strany, tentokrát v okruhu Petra Havlíka (jak se spekuluje), může to „nová pravice“ zabalit okamžitě.