ID: 04ANKARA7211
Dokument dato: 2004-12-30 05:05:00
Release dato: 2010-11-28 18:06:00
Kilde: Embassy Ankara
header:

This record is a partial extract of the original cable. The full text of the original cable is not available.

[...]

SUBJECT: ERDOGAN AND AK PARTY AFTER TWO YEARS IN POWER: TRYING TO GET A GRIP ON THEMSELVES, ON TURKEY, ON EUROPE

1. (C) Summary: PM Erdogan and his ruling AK Party seem to have a firm grip on power — if for no other reasons that there is currently no viable alternative and inertia weighs heavily in politics. Nevertheless, Erdogan and his party face enormous challenges if they are successfully to embrace core principles of open society, carry out EU harmonization, and develop and implement foreign policies in harmony with core U.S. interests. End summary.

…

5. (C) Yet Erdogan and AKP face politically fateful challenges in three areas: foreign policy (EU, Iraq, Cyprus); quality and sustainability of leadership and governance; and resolution of questions fundamental to creation of an open, prosperous society integrated with the broader world (place of religion; identity and history; rule of law).

…

7. (C) But there”s always a Monday morning and the debate on the ground here is not so neat. With euphoria at getting a date having faded in 48 hours, Erdogan”s political survival and the difficulty of the tasks before him have become substantially clearer. Nationalists on right and left have resumed accusations that Erdogan sold out Turkish national interests (Cyprus) and Turkish traditions. Core institutions of the Turkish state, which remain at best wary of AKP, have once again begun to probe for weaknesses and to feed insinuations into the press in parallel with the nationalists’ assertions. In the face of this Euro-aversion, neither Erdogan nor his government has taken even minimal steps to prepare the bureaucracy or public opinion to begin tackling the fundamental — some Turks would say insidious — legal, social, intellectual and spiritual changes that must occur to turn harmonization on paper into true reform. The road ahead will surely be hard.

8. (U) High-profile naysayers like main opposition CHP chairman Baykal, former Ambassador Gunduz Aktan, and political scientist Hasan Unal continue to castigate Erdogan. But theirs is a routine whine. More significant for us is that many of our contacts cloak their lack of self-confidence at Turkey’s ability to join in expressions of skepticism that the EU will let Turkey in. And there is parallel widespread skepticism that the EU will be around in attractive form in ten years.

…

10. (C) AKP”s lack of cohesion as a party and lack of openness as a government is reflected in the range of murky, muddled motives for wanting to join the EU we have encountered among those AKPers who say they favor pursuing membership…or at least the process. Some see the process as the way to marginalize the Turkish military and what remains of the arid “secularism” of Kemalism.

We have also run into the rarely openly-spoken, but widespread belief among adherents of the Turk-Islam synthesis that Turkey”s role is to spread Islam in Europe, “to take back Andalusia and avenge the defeat at the siege of Vienna in 1683″ as one participant in a recent meeting at AKP’s main think tank put it.

This thinking parallels the logic behind the approach of FonMin Gul ally and chief foreign policy advisor in the Prime Ministry Ahmet Davutoglu, whose muddy opinion piece in the Dec. 13 International Herald Tribune is in essence a call for one-way multi-cultural tolerance, i.e., on the part of the EU.

…

11. (C) Those from the more overtly religious side of AKP whinge that the EU is a Christian club. While some assert that it is only through Turkish membership and spread of Turkish values that the world can avoid the clash of civilizations they allege the West is fomenting, others express concern that harmonization and membership will water down Islam and associated traditions in Turkey. Indeed, as AKP whip Sadullah Ergin confided to us recently, “If the EU says yes, everything will look rosy for a short while. Then the real difficulties will start for AKP. If the EU says no, it will be initially difficult, but much easier over the long run.”

…

13. (C) At the same time the government must reportedly hire a couple thousand people skilled in English or other major EU languages and up to the bureaucratic demands of interfacing with the Eurocrats who descend on ministries as harmonization starts. If the government continues to hire on the basis of “one of us”, i.e., from the Sunni brotherhood and lodge milieu that has been serving as the pool for AKP’s civil service hiring, lack of competence will be a problem. If the government hires on the base of competence, its new hires will be frustrated by the incompetence of AKP”s previous hires at all levels.

…

Two Big Questions
—————–

24. (C) Turkey”s EU bid has brought forth reams of pronouncements and articles — Mustafa Akyol”s Gulenist-tinged “Thanksgiving for Turkey” in Dec. 27 Weekly Standard is one of the latest — attempting to portray Islam in Turkey as distinctively moderate and tolerant with a strong mystical (Sufi) underpinning. Certainly, one can see in Turkey”s theology faculties some attempts to wrestle with the problems of critical thinking, free will, and precedent (ictihad), attempts which, compared to what goes on in theology faculties in the Arab world, may appear relatively progressive.

25. (C) However, the broad, rubber-meets-the-road reality is that Islam in Turkey is caught in a vise of

(1) 100 years of “secular” pressure to hide itself from public view,
(2) pressure and competition from brotherhoods and lodges to follow their narrow, occult “true way”, and
(3) the faction-and positivism-ridden aridity of the Religious Affairs Directorate (Diyanet).

As a result, Islam as it is lived in Turkey is stultified, riddled with hypocrisy, ignorant and intolerant of other religions’ presence in Turkey, and unable to eject those who would politicize it in a radical, anti-Western way. Imams are for the most part poorly educated and all too ready to insinuate anti-Western, anti-Christian or anti-Jewish sentiments into their sermons. Exceptionally few Muslims in Turkey have the courage to challenge conventional Sunni thinking about jihad or, e.g., verses in the Repentance shura of the Koran which have for so long been used to justify violence against “infidels”.

26. (C) The problem is compounded by the willingness of politicians such as Gul to play elusively with politicized Islam. Until Turkey ensures that the humanist strain in Islam prevails here, Islam in Turkey will remain a troubled, defensive force, hypocritical to an extreme degree and unwilling to adapt to the challenges of open society.

27. (C) A second question is the relation of Turkey and its citizens to history — the history of this land and citizens’ individual history. Subject to rigid taboos, denial, fears, and mandatory gross distortions, the study of history and practice of historiography in the Republic of Turkey remind one of an old Soviet academic joke: the faculty party chief assembles his party cadres and, warning against various ideological threats, proclaims, “The future is certain. It’s only that damned past that keeps changing.”

28. (C) Until Turkey can reconcile itself to its past, including the troubling aspects of its Ottoman past, in free and open debate, how will Turkey reconcile itself to the concept and practice of reconciliation in the EU? How will it have the self confidence to take decisions and formulate policies responsive to U.S. interests? Some in AKP are joining what is still only a handful of others to take tentative, but nonetheless inspiring, steps in this regard. However, the road ahead will require a massive overhaul of education, the introduction and acceptance of rule of law, and a fundamental redefinition of the relation between citizen and state. In the words of the great (Alevi) Anatolian bard Asik Veysel, this is a “long and delicate road.”

Autor: Radim Lhoták

Než začneme přemýšlet o výhodách a nevýhodách evropské integrace, měli bychom nejprve zvážit, na jakých pilířích je tento náš společný evropský dům postaven. Volný pohyb kapitálu, zboží, služeb a osob. To je idea jednotného prostoru, v němž by Evropa měla najít společnou řeč. Nikoliv vzájemnost rozličných autonomních kultur, nikoliv humánní svazek duchovního porozumění a mezilidské inspirace v rozmanitosti tvůrčích sil, ale společné koryto materiálových toků, jeden univerzální žlab konzumu a směny lidskosti za industriální pokrok ve jménu tažné síly liberálně tržního kombajnu planýrujícího svět do jednolité multikulturní drůbežárny.

Stará moudrost praví: Chceš-li pochopit smysl dění okolo sebe, zastav se a spočiň na místě. Ne pohyb, ale klid je stavem, v němž lze dojít prozření. Místo, odkud se otvírá nejširší rozhled, kde se nabízí člověku možnost vidět co nejdál, je tvořeno jediným bodem – tím nejvyšším ze všech dosažitelných. Tento bod je zároveň neměnným stanovištěm pravého vědění. Není jiného místa, z něhož by se svět jevil skutečněji a celistvěji. Pošetilí jsou proto ti, kdož tvrdí, že náplň života pramení z volného pohybu, že změna, novost a neustálé střídání stavů či zorného úhlu vedou k lepšímu poznání. Nikoliv nutkavý pohyb vpřed či ustavičný pokrok, ale uvážlivé spočinutí a klidné ohlédnutí zpět dávají nahlédnout smysl i dobrý důvod nastoupené cesty. Tam potom, kde se cíl našeho směřování vytratil v nepřehledných houštinách, je zapotřebí mít dost odvahy k tomu, abychom se dokázali vrátit k místu, kde počalo naše bloudění. Žádnou stavbu nelze zakotvit v pohyblivém podloží. Stejně tak žádné společenství nemůže být sjednoceno na principech volného pohybu a pronikání spletí cizorodých kultur.

Proti volnému pohybu kapitálu

Svoboda člověka i celého národa se odvíjí z jeho schopnosti samostatné a pevně založené existence. Není-li jedinec sám obdařen dostatečným zajištěním, a to se stává jen velice zřídka, jeho přirozenost ho nabádá sdružovat se ve společenství, kde si svoji nezávislou existenci pořádá v celku na principu vzájemnosti a společného vlastnictví zdrojů. Pokud tak neučiní, zahyne nebo se stává sám zdrojem pro zajištění někoho jiného. Využít lidskou bytost jako pracovního zdroje pro cizí prospěch není totéž, jako ji přizvat ke spolupráci na společném díle a svěřit jí část svých prostředků k opatrování.

Důstojnou odměnou člověka není mzda, ale podíl na hodnotě a výnosu ze společné práce. Každý zaměstnavatel by proto měl svým zaměstnancům dát jistotu existenčního zázemí skrze účast na prosperitě svého podniku jako celku. Takto vytvořený morální poměr jedince k zaměstnavateli ovšem znamená i závazek, který nelze jednoduše vypovědět. Pro zaměstnance to znamená, že neodejde za lepším při první příležitosti, která se mu naskytne. Pro zaměstnavatele, že sdílí se svými zaměstnanci společný existenční úděl. Pokud se jeho podniku nedaří, není možné, aby jednoduše přenesl hospodářské riziko na zaměstnance tím, že je propustí a sám si uchová nezměněný životní standard. Měl by být zavázán starat se o ně tak dlouho, dokud sám má z čeho žít, a hledat společně s nimi řešení. Tak by měl fungovat každý podnik vybudovaný na principech společenské odpovědnosti. Organické sepjetí vlastníků aktiv a jejich zaměstnanců přirozeně vede k angažovanosti podnikatelského kapitálu na životním a společenském prostředí regionu, v němž podnik působí. Souhrn podnikatelských subjektů a národního kapitálu v jedné zemi potom zajišťuje prosperitu a svobodnou existenci celého státu.

Volný a ničím neomezený pohyb kapitálu vede k důsledkům zcela opačným. Vývoz kapitálu do cizích zemí má podtext uchvatitelské strategie, při níž se postupně veškeré vitální síly cílové země usměrní a následně spotřebují ve prospěch vývozce. Vše, čím zasažený stát může disponovat při vytváření hodnot ku prospěchu sama sebe, je tak použito k posílení cizí moci. Veškerá nadhodnota připadá tomu, kdo vyvezl kapitál mimo hranice své domoviny, aby využil cizích zdrojů k vlastní reprodukci a zničil tak schopnost hostitelské země mu konkurovat.

Pozitivní dopad volného pohybu kapitálu, který se projeví zvýšením zaměstnanosti v místě, kam byla umístěna cizí aktiva, je pouze zdánlivý a dočasný. Vnější mocnost buduje průmyslové komplexy na cizím území nikoliv pro potřeby hostitele, ale pro potřeby vlastní. Skutečným důsledkem podpory zahraničních investic je proto postupný přesun produktivních sil a zdrojů bohatství do cizích rukou. Cizí vlastník kapitálu nadále řídí a ovládá vyvezené technologie, hodnotu výrobků i způsob jejich tržního umístění. Tentýž subjekt se rovněž stává pánem životní funkce podmaněné lokality, která je na něm nadále existenčně závislá. Volný pohyb kapitálu není nic jiného, než expanzivní požadavek nadnárodních korporací ovládnout co největší díl světa a zničit postupně vše, co by jim mohlo stát v cestě.

Žádný soudný člověk by si nenechal vybavit vlastní dům zařízením k bydlení z majetku někoho cizího s podmínkou, že mu za to odevzdá výnos z produktivní energie celé rodiny. Kdyby si cizinec přivlastnil rovnou celý dům, příliš by se toho už pro jeho obyvatele nezměnilo. S vývozem kapitálu do cizí země se to jeví prakticky stejně. Ovládnutím výrobních zdrojů a v důsledku i schopnosti tvorby hodnot v dané zemi získává cizí moc pod svoji kontrolu i zem samotnou. U takto podmaněné lokality lze potom jen těžko mluvit o autonomním společenství svobodných občanů schopných nezávislé existence.

Proto moudří a odpovědní vládci národa dbají o to, aby lid jejich země byl schopen uživit se z vlastních zdrojů, aby vzkvétalo jejich vlastní bohatství vycházející z místních regionálních podmínek a sil živých z dovednosti starousedlíků věrných půdě, domu, vlasti a dědictví svých otců. Jediným přijatelným vstupem cizího kapitálu je takový investiční záměr, jímž se vlastník kapitálu zavazuje zakotvit v hostitelské zemi částí své bytosti jako novousedlík ochotný sdílet se svými partnery společný osud. Jako první krok k takovému cíli by dnes bylo zapotřebí prosadit zavedení mezinárodní daňové sazby pro kapitálové pohyby, postupný rozchod se systémem mezinárodní dělby práce a osvobození lokálních ekonomik od diktátu Světové banky a Mezinárodního měnového fondu.

Proti volnému pohybu zboží

Je-li touhou každého společenství existenční nezávislost a svoboda, znamená to, že většinu svých hmotných potřeb si chce dobývat z vlastních zdrojů. Obchod a pohyb zboží přes hranice vlastní suverenity je mu jen způsobem, jak obohatit svůj vnitřní trh či doplnit ho chybějícími komoditami směnou za hodnoty, které samo vytváří. Zdravá a eticky vyspělá obec dbá o to, aby tvůrčí a odpovědný duch uvnitř obce byl hlavním pramenem hodnot, na nichž stojí síla i obsah vlastního společenství, aby ve vědomí lidí nezavládla chamtivost, kořistnictví a kupecká morálka. Proto například Platón při svém návrhu ideálního uspořádání obce situoval příhodné místo pro její založení v dostatečné vzdálenosti od přístavu, kam proudí zboží ze vzdálených krajů a láká kupce k marnivosti a nadbytečné spotřebě. Směna zboží by měla být obohacením života obce a potvrzením jejího vlastního bohatství.

Volný pohyb zboží v našem globálním prostoru ničím nepodmíněného trhu má zcela opačný význam. Dovoz zbožních předmětů ze všech možných koutů světa je reakcí na uměle vytvořený stav nouze a zdrojem bohatství někoho zcela jiného, než koho se tato obchodní směna týká. Mohutný tok materiálu ke spotřebiteli má význam pouhého zásobování, jímž se uspokojuje potřeba lidí zcela závislých na cizích zdrojích. Gigantické obchodní řetězce umísťují na pulty spotřebitelů předměty nutné spotřeby spolu s hromadou dalších zbytečností podle diktátu a představy kupců, na čem má být založen obrat a ekonomický růst celé společnosti.

Z tohoto zásobovacího a spotřebního mechanismu se postupně vytrácí kvalita i užitná hodnota předmětného zboží. Jde především o množství, o kvantitu rostoucí produkce, jakou se podaří nalít do jícnů hladových konzumentů a vygenerovat tak žádoucí zisk. Tomu se vše podřizuje. Potraviny musejí být chemicky upraveny, aby snesly transport na libovolnou vzdálenost a mohly být skladovány v centrálních zásobovacích terminálech. Jelikož jde o to, kolik se do spotřebního jícnu natlačí a jaký zisk s obratu to vynese, vyrábějí se potraviny geneticky upravené vynikající pouze velkým objemem bez nutriční hodnoty a patřičné chuti. Obrat zvyšuje nízká cena a široký výběr variant téže podstaty, opět chemicky upravených a lákajících více vzhledem a marketingovými doplňky než skutečnou kvalitou.

Předměty technické hodnoty zvyšující pohodlí a komfort konzumního způsobu života jsou dimenzovány na krátkodobý užitek, který bude brzy překonán věcmi nové a technologicky pokročilejší formy, čímž se programově zvyšuje údajná životní úroveň každého z nás. Mýtus o neustálém pokroku, který nelze zastavit, a růstu obecného blahobytu je vtěsnán do podvědomí lidí jako přirozený zákon osvobozené lidské existence. Ve světle moderní doby nic netrvá a nic nemá smysl uchovávat, protože vše je záhy překonáno. To je hlavní a jediný motor ekonomického růstu postaveném na volném pohybu zboží a jeho rostoucím obratu.

Ani technologickými nástroji vygradovaná kvantita však nevzniká z ničeho. Jejím důsledkem je drancování přírodního bohatství celé planety a vysávání mentální energie z lidí, kteří jsou nuceni ke stále náročnějšímu a z kontextu vytrženému způsobu práce, při němž napojeni na komunikační porty informačních a řídících technologií připomínají kybernetické roboty. Zbývá už jen obdařit je čipovými implantáty a učinit z nich pravé nanoboty podávající maximální výkon a vykazující schopnost pružné adaptace na potřeby doby rozvíjené vůlí vládnoucích struktur.

Tento patologický trend sebestravování je nutné zastavit postupným obnovováním celních a všech dostupných bariér volného obchodu, ochranou spotřebitelů i poctivých výrobců před marketingovou manipulací, před diktátem globálního trhu a mocných korporací, návratem k lokálnímu způsobu hospodaření, obnovou soběstačnosti a svépomoci. Je zapotřebí navrátit se k přirozené směně hodnot, při níž nabídka a poptávka znamenají potvrzení těchto hodnot v jejich obohacujícím smyslu a pravém užitku vyjádřeném co nejmenší mírou pomíjivosti.

Proti volnému pohybu služeb

Jít do světa na zkušenou, dát se do cizích služeb, znamenalo v minulých dobách jediný cíl: Přiučit se u cizáků novým věcem a uplatnit novou zkušenost při návratu ku prospěchu domácí komunity. Sloužit cizímu pánu jen tak za účelem naplnění svých osobních sklonů znamenalo vždy ponižující stav odcizení hodného zavržení.

Oblast služeb má v dnešní době ovšem mnohem širší význam. Obvykle se tím rozumí produkty zahrnující vysoký podíl lidské práce při jejich poskytování zákazníkovi. Pokud by mělo jít o tradiční službu bližnímu, bylo by asi podivné v takové souvislosti mluvit o volném pohybu. V každém případě máme co činit s konáním, při němž se ve vysoké míře uplatňuje lidské úsilí ve prospěch druhé osoby. Takové úsilí bychom neradi rozdávali každému a jeho příjemcem by měl být člověk nám nějak blízký. Nechceme snad patřit mezi ty, kdo za peníze poslouží komukoliv a čímkoliv.

V oblasti služeb se dnes realizuje většina fyzických osob podnikajících na základě živnostenského oprávnění. Bylo by proto na místě chránit si trh služeb v rámci zemských lokalit tak, aby byl zastoupen domácími poskytovateli, kteří mají přirozený vztah k těm, kdo tyto služby potřebují. Málokdo by asi dal dobrovolně přednost poskytovatelům, jejichž kultura, hodnoty i jazyk mu jsou cizí. Pro pěstování národních zvyků a pocitu domovské sounáležitosti je jistě na místě podporovat například typická domácí pohostinství na úkor zahraničních řetězců typu Mac Donald, čínských restaurací či italských pizzerií.

Jiná otázka se váže na služby zavádějící nové technologie a s tím související poradenství, školící činnosti a další podobné výkony. Způsob, jakým jsou tyto technologie vnášeny do naší přítomnosti, bude následně utvářet a formovat celý náš život. Mezi služby lze rovněž zahrnout finanční produkty bankovních domů, sdělovací prostředky, poskytování internetu či telekomunikací. Dominující moc nadnárodních korporací v těchto odvětvích je krajně nebezpečným jevem, který v důsledku likviduje schopnost lidí vnímat a cítit ve smyslu místního, krajově či národně podloženého sebevědomí.

Sdělovací prostředky v rukou všemocného kapitálu jsou potom smrtící zbraní namířenou proti etnickému, vlasteneckému, rodinnému či jinému sebezáchovnému smýšlení. Volný pohyb služeb a odstranění všech zábran jejich zneužívání je ideálním nástrojem univerzální moci k dosažení nadvlády nad dostupným světem. Pokud má být nastolen nový orwellovský světový řád, bude jeho nejbližším spojencem právě resort služeb a jím zmanipulovaný způsob poskytování životního zázemí a prostředí, jaké nám bude touto mocí podsunuto. Je proto zapotřebí navrátit oblast služeb pod vládu a kontrolu sil, které mají přímý vztah k intimním životním funkcím každého společenství, jehož se poskytování služeb týká, a co možno zamezit jejich pronikání z vnějších zdrojů, jimiž by se mohly infiltrovat cizorodé mocenské zájmy do života místních komunit.

Proti volnému pohybu osob

Volný pohyb osob je patrně nejožehavější téma, pokud má být podrobeno kritice, a jeho zjevné výhody po prožitém období nesvobody za železnou oponou mnohé z nás podnítily k tomu, abychom odhlasovali vstup země do Evropské unie. Předně, nelze namítat nic proti možnosti volně cestovat přes hranice evropských států, pokud účelem takového pohybu je poznávání cizích krajů a navazování nových zkušeností. Volný pohyb osob jako pilíř evropské integrace je však nutné chápat ve smyslu neomezené mobility pracovních sil. Jde o potřebu globální ekonomiky používat lidský kapitál bez toho, aby byl vázán vztahem k místu svého bydliště, k rodině a rodné zemi.

Charakter světa a přírody, kam svým založením nutně patříme, je přitom jiný. Každý živý organismus má potřebu vázat se na prostředí, kde se narodil a na něž je ve svých genech adaptován. Obhajoba jemu přirozeně daného teritoria a místa k životu proti všem cizím vetřelcům je základním instinktem každého živočišného druhu. Ne nadarmo se za hlavní zdroj existence a schopnosti přežití považují kořeny, jimiž vrůstáme do mateřského podloží tak jako strom do země. Kam by svět dospěl, kdyby každý keř uchycený na nehostinném skalisku toužil změnit své působiště za žírný, přebytkem a závětřím obdařený kout země. Bylo by pak patrně málo míst, kde by se život vůbec uchytil a rozmnožil, přičemž tato místa by záhy zanikla živoucím přetlakem. Existence života je podmíněna jeho všeobsáhlostí, rozprostraněností a rozmanitostí. Nejkrásnější a nejúctyhodnější živé formy vznikají právě tam, kde každý živok je nucen vynaložit mnoho úsilí a odolnosti k tomu, aby se udržel na předurčeném stanovišti.

Co je to za člověka, který necítí lásku ke své domovině? Co je to za vlast, která nedá člověku k takové lásce důvod? Většina z nás zná pocit smutku po té, co se přestěhuje do nového města či bytu a vymění tak své předchozí působiště za místo, k němuž ho nevážou žádné vzpomínky. Láska k domovu a k rodné vlasti bývala nejsilnější a nejpřirozenější citová pohnutka, jíž se utvářel celkový pohled člověka na svět. Je vůbec možné, aby se něco tak silného z nás vytratilo? Je vůbec možné vnímat vlastní hodnotu bez toho, abychom předali maximum ze svých schopností a umu lidem sdílejícím s námi naše rodiště? Jak je možné být lhostejný ke kraji vlastního původu, k vlastní zemi? Copak je možné žít s klidným srdcem jako tulák příležitostné práce, jehož jediným cílem je cesta tam, kde mu více zaplatí?

Volný pohyb osob je v zájmu pouze mocných národů, kteří tak odčerpávají svým slabším sousedům jejich nejschopnější syny a dcery. Druhou variantou je už pouze univerzální moc bažící po tom, aby ze všech lidí udělala mobilní a disponibilní zdroje k neomezenému použití. Morálním závazkem kulturně vyspělého člověka je pracovat pro dobro své vlasti, prospět svým snažením těm svým bližním, kteří mu dali život a výchovu, kteří v něm vytvořili vědomí domova a lidskou identitu – místní, kmenovou, národní identitu. Vše, čím se můžeme původně vykázat jako myslící a dospěle ustanovené bytosti, je duch místa a času, z něhož jsme vyrostli. Chránit si svůj etnický původ, svoji bytostnou životní zkušenost, tradici, národní kulturu, kmenový genofond a umění žít ve svém vlastním prostředí, na tom záleží ze všeho nejvíce. Je proto zapotřebí důmyslná regulace migračních tendencí v jednom či druhém směru – to je základ uchování samotného lidského rodu a životaschopného státu.

Dá sa súčasný svetový politický systém stále vnímať ako unipolárny?

Spojené státy jsou stále hegemonem. Mají nejmohutnější ekonomiku, jsou nejdůležitějším ohniskem inovací, produkují politické ideje ospravedlňující elitám současné uspořádané a hollywoodské či internetové sny pro veřejnost. Zároveň se USA ze 46 % podílí na světových vojenských výdajích. Pro srovnání: v případě Číny se jedná přibližně o čtyřprocentní podíl, u Ruska je to ještě o jeden procentní bod méně. Na tento fiskální rok počítá rozpočet USA se 75,1 miliardy dolarů na výzkum, vývoj, testy a hodnocení nových zbraňových systémů. To je částka, které podle SIPRI nedosahuje celý vojenský rozpočet žádaného státu, kromě USA. Navíc Spojené státy mají přibližně 830 vojenských základen po celém světě, což v řádech přesahuje počty zahraničních základen jiných států.

Jenže… Unilaterální politika prezidenta Bushe je v oficiální doktríně USA spojena s ideou preventivní války vůči hrozbám, které se ještě nestaly reálnými. To, plus akce jako bombardování Jugoslávie či invaze do Iráku, vede ke sjednocování států, které nejsou k Washingtonu tak či onak smluvně přivázány. Nejvýrazněji se to projevuje na vzniku Šanghajské organizace spolupráce a růstu aktivity Organizace smlouvy o kolektivní bezpečnosti. Obrovské zbrojní výdaje Spojených států, které nejsou vyvolány věcnou politickou potřebou, ale zájmy určitých skupin, vedou k dalšímu zadlužování USA – a dnes celkový vnitřní dluh Spojených států již přesahuje devět bilionů dolarů. Klesá hodnota dolaru a jeho význam jako světového platidla a rezervy. V muslimském světě narůstá odpor vůči USA geometrickou řadou. Intervence v Iráku ukazuje, že přes všechna vynikající analytická centra, jimiž se mohou Spojené státy chlubit, Bílý dům často řeší problémy tak, že z nich vyrábí problémy větší.

Shrnuto a podtrženo: Spojené státy zůstávají hegemonem, ale chyby současné republikánské administrativy vážně oslabují jejich postavení.

Aká je pozícia Ruska v ňom? Aká je prognóza zmeny postavenia Ruskej federácie vo svetovom politickom systéme?

Po rozpadu Sovětského svazu se z Ruska stala regionální mocnost, které díky jelcinovské politice hrozilo další štěpení. Osobně jsem se domníval, že v případě lepšího vedení se bude Rusko vzpamatovávat přibližně patnáct let. Ukazuje se, že mu stačilo čtyři až šest let k tomu, aby položilo základy ozdravných tendencí.

Rusko nadále zůstává regionální mocností, ovšem zcela unikátní regionální velmocí. Teritoriálně se dotýká všech nejcitlivějších částí světa – Pacifiku, muslimského jihu, Evropy – a má druhý nejrozsáhlejší kosmický program. Zastavil se rozval ruské armády a její strategické síly ožily – podle dostupných údajů jsou schopné druhého úderu. Do Středozemního moře vplula ruská letadlová loď.

Ruská ekonomika roste. Rusko má vynikající vědecký potenciál. Při lineárním vývoji se během dvou dekád Rusko stane ekonomicky nejsilnějším státem Evropy. Jestliže světový HDP vzrostl za posledních devět let o 46,4 %, HDP Ruska za toto období stoupl o 80 %; podle předběžných údajů byl v roce 2007 světový přírůstek HDP 5,4 %, ruský činil 7,6 % (čínský ovšem 11,5 %). Přímé zahraniční investice do ruské ekonomiky se v roce 2007 zdvojnásobily. Ruské devizové rezervy činí 476,4 miliard dolarů, což je nárůst o 56,8 % za rok 2007. Po Číně a Japonsku jsou to třetí největší rezervy na světě. Samozřejmě, že růst rezerv je spojen především s růstem cen ropy a plynu. Je ale znát snaha jak snížit závislost vývozu na těchto komoditách, tak i energetickou náročnost výroby v Rusku. Obrovským problém ale zůstává sociální a regionální diferenciace. Letošní rok byl v Rusku vyhlášen rokem rodiny, což je součást snahy zastavit hrozivý demografický propad.

Ne všichni jsou z tohoto vývoje nadšeni. Kritika současného Ruska začala v okamžiku, kdy stát začal aktivně vstupovat do ekonomiky. Tehdy se začalo hovořit o konci demokracie v této zemi. Ve chvíli, kdy majitelé takových firem jako Chevron ztratily možnost ovládnout sibiřské bohatství, začaly think-tanky typu Freedom House psát, že v Rusku je nesvoboda – zatímco podle téhož pracoviště je Afganistan polosvobodný… Eskalovala i snaha roztáhnout americké základny a NATO co nejblíže k Ruským hranicím. To vše doprovází výstavba Národní protiraketové obrany USA, které může být použita i proti Rusku.

Záleží především na Washingtonu a potažmo na Bruselu či Londýnu, zda nárůst počtu konfliktních zón s Ruskem bude pokračovat. Pokládat za úspěch, že vytlačíme Rusko na východ, je prostě nesmysl: východ už dávno není zbídačelá periferie. Rusko na východě nezchudne. Z Pacifiku se stává geopolitické těžiště světa. Jestli se Rusko otočí východním směrem, bude to naše prohra, ne prohra Moskvy. Za pár let bude Evropská unie potřebovat Rusko víc, než ono potřebuje Unii.

Zároveň bychom neměli zapomínat, že ruský kupec býval kdysi pojem. Dnes je Rusko kapitalistický stát a jeho podnikatele (nemluvě migranty za prací) zastavit nelze – a už vůbec ne výstavbou vojenských základen.

Má zmysel budovať samostatnú európsku bezpečnostnú a obrannú politiku v situácii, keď väčšina členských krajín EÚ je aj členom NATO?

V této chvíli je zcela zbytečné vytvářet vojenské instituce EU. Unie není nikým ohrožená a NATO funguje. Vojenské orgány EU by se nutně překrývaly s orgány NATO, což by vedlo k organizačnímu zmatku a dalšímu plýtvání zdroji. Plýtvání, kterého je už tak ve vojenských programech evropský zemí a USA neuvěřitelně mnoho.

Spojení evropské a severoamerické bezpečnosti není sice nutné, ale je zatím výhodné. Otázkou pro budoucnost je, jaký bude další vývoj NATO. Každé rozšiřování snižuje jeho akceschopnost. Zároveň unilaterální politika USA využívá Alianci jen jako servis pro své cíle. Bude-li to tak pokračovat dál, ztratí NATO životaschopnost. Jestliže bude Washington i nadále opírat svoji snahu o udržení hegemonistického postavení především o vojenskou sílu, nejenže podlomí svoji ekonomiku, ale také zatáhne Evropu do dalších nežádoucích konfliktů.

Ktorú udalosť medzinárodno-politického diania za rok 2007 by ste označili ako udalosť roka a prečo?

Návrat Ruska do světové politiky. Rusko již v této politice sice několik let bylo, ale Západ to zaregistroval až po projevu Vladimira Putina na mnichovské bezpečnostní konferenci. Od té chvíle se velmocenské karty rozdávají nově.

Možná ale nejvýznamnější událostí bylo právě to, že Západ opět reagoval na strategické změny s velkým zpožděním. A děje se tak nejen ve vztahu k Rusku. Připomeňme jen, že podle statistik OSN jsme v roce 1900, kdy Evropa byla geopolitickým jádrem planety, tvořili Evropané 24,7 % světového obyvatelstva – a v roce 2050 nás bude sedm procent (Severoameričanů něco přes čtyři procenta). O etnickém složení obyvatelstva Evropy a USA v roce 1900 a dnes nemluvě. Máme před sebou pouze několik desetiletí na to, abychom světu dokázali, že nejsme pouze potomci barbarských kolonizátorů. Abychom ukázali, že se naše politika neopírá o hrubou sílu, ale o kulturu a úctu k mezinárodnímu právu.

Zatím se zdá se, že v tomto směru selžeme. A nejde jen o nezdravou zálibu některých politiků házet bomby tu na farmaceutické továrny poblíž Chartúm, jindy na Bělehrad, tu zase na Bagdád, nebo na Bejrút. Obliba řešit problémy vojenskou silou vyplývá z primitivního myšlení a bezbrannosti ostatních hráčů v globálním světě. Jenže to druhé je pouze dočasné. Už teď je velkou otázkou, zda výrazný růst podílu států BRIC – Brazílie, Rusko, Indie a Čína – na světové ekonomice nepovede k ochranářským opatřením Západu, k vytváření bariér globalizačním procesům. A ke konfrontaci.

Západ urychleně potřebuje politiky nového typu. Ve Washingtonu, Bruselu či v Praze je ale zatím nevidím.

Ďakujeme pekne.

Rozhovor byl uveřejněn na stránkách Mepofórum – fórum pre mezinárodnú politiku dne 21. ledna 2008.

]]> http://deliandiver.org/2008/01/jestli-se-rusko-otoci-vychodnim-smerem-bude-to-nase-prohra-ne-prohra-moskvy.html/feed 0 http://deliandiver.org/2008/01/islam-a-evropska-unie.html http://deliandiver.org/2008/01/islam-a-evropska-unie.html#comments Thu, 10 Jan 2008 08:59:00 +0000 Redakce http://deliandiver.org/2008/01/alexander-tomsky-islam-a-evropska-unie.html Politolog, publicista a překladatel Alexander Tomský (*1947) se kriticky zabývá otázkami spojenými s projektem společné Evropy. Působí jako editor společenskovědní a politické literatury (v londýnském exilu vydával významnou edici Rozmluvy). Následující text je přepracovanou a rozšířenou verzí rozhovoru, který byl původně uveřejněn na internetu.

Red.: Ve svých politických komentářích se netajíte kritickým postojem k projektu sjednocené Evropy. O jaké argumenty svůj euroskepticismus opíráte?

Tomský: Snahu politicky sjednotit Evropu pokládám za imperiální omyl a impéria nevznikají dobrovolně. Byrokratické násilí a korupce, které nadnárodní a nekontrolovatelná byrokracie vytváří, narážejí už dnes v Evropě na značný odpor. Tradice nezávislých států (řecké polis) je mnohem starší než vznik států národních a z jejich soupeření, konkurence a vnitřní inovace Evropa (Occident) také vznikla. Absence evropského politického národa znemožňuje politickou kontrolu nadnárodního státu, a proto takový národ nemůže v rámci evropské politické tradice ani vzniknout. V globalizujícím se světě bude pravděpodobně solidarita a spolupráce v rámci stejné civilizace Západu (v Evropě hranice z roku 1054, jinde anglosaské země) sílit, leč civilizace a dominium politicum není totéž. Navíc evropské integrační snahy vznikly z bídy a strachu po válce a dnes už jsou evidentně v rozkladu. Jedinou atraktivní myšlenkou Evropské unie byl společný ekonomický prostor (EHS) a snaha pomoci chudším státům. Původně totiž převažoval více ekonomický liberální model, a teprve dominantní účastí socialistů koncem šedesátých let převládl model sociální, takže dnes evropská integrace znamená stále větší a větší zásahy byrokracie do ekonomiky. Dokonce i politická spolupráce (neplést s integrací), zvláště ve vztahu k zahraničí (USA, Izrael, Rusko), naráží na stále větší neshody.

Red.:Co podle vás tvoří základ evropské civilizace, a je Turecko s Evropou slučitelné, či nikoliv?

Tomský: Je to prosté. Evropa oddělila světskou vládu od vlády duchovní (neplést s autoritou a vlivem církve), a tím objevila svobodu občana a legitimitu politické vlády, která ji dovedla až k demokracii. Západní státy jsou jakési právnické osoby, korporace, vyjadřují víceméně vůli a loajalitu svých občanů. Nezápadní tradice toto nezná, přestože takový vývoj v Japonsku či Indii dnes existuje. Šintoismus a hinduismus jsou však poměrně slabé a nejsou náboženstvím knihy, jsou více životním stylem. Turecko také prochází tímto vývojem, kemalistická politická elita se o rozdělení státu a církve snaží už více než osmdesát let, a poměrně úspěšně. Problém je však v islámu, k němuž se hlásí většina tureckých občanů. Islám totiž dualismus politiky a náboženství neuznává, stačí větší krize, aby se nelegitimní režim zhroutil. Takových krizí zažilo Turecko v minulosti několik, ale zatím vždy sekularizovanou elitu zachránila turecká armáda. Paradoxně takový zásah unijní politika zcela nelogicky vylučuje. Pravděpodobnost takového konfliktu je o to větší, že dnes islám prochází značnou renesancí a islamistické státy (Saúdská Arábie, Irán a Súdán) politický islám exportují. Turecko je v Evropě nejlidnatější země a jako politický aktér by Evropskou unii nepochybně zatáhlo nejen do konfliktu na Kavkaze, ale i do sporů islámského světa, protože je jeho kulturní a částečně i etnickou součástí. Turecko je dnes jakýmsi „nárazníkovým státem“, v Evropské unii by tomu tak nebylo, nárazníkem by se stala celá Evropa. Čili zásadním argumentem proti členství Turecka v Evropské unii je ona hranice „střetu civilizací“, která nemusí být nutně krvavá, musí být však oddělená. Přívrženci tureckého členství argumentují, že právě úspěšná integrace Turecka do Evropy (rozuměj pokračující sekularizace turecké politické vlády) tuto hranici posune dál a bude pro islámský svět příkladem hodným následování. Takový předpoklad má hned tři háčky. Odkud se bere takový optimismus v době náboženské renesance islámu, o historických návycích nemluvě, vždyť ani státy dávné Byzance (cézaropapismus) a pravoslaví nejsou do západní Evropy snadno integrovatelné. A kde vlastně leží pomyslná hranice Evropy, není-li civilizační? Čím dnes může stárnoucí, stagnující Evropa lákat nové členy, nemá-li peníze ani na svou nešťastnou zemědělskou a regionální politiku? Neblamuje dnes turecká vláda sebe a své obyvatelstvo vidinou evropského blahobytu? Je vůbec pravděpodobné, že by obyvatelstvo států s historickou pamětí válek s Turky a turecké nadvlády (Rakousko, Chorvatsko, Polsko, Slovensko, Řecko a další) v referendu vstup Turecka do Evropy odsouhlasilo? Neblamují se zde na oplátku zase naši eurokraté, zvyklí už na to, že se lidová hlasování dají vždy zvrátit? Nevystavují nás všechny nebezpečí zbytečného konfliktu, řekneme-li po deseti letech takzvaných vstupních rozhovorů Turecku ne? Historická nevzdělanost evropských politiků a jejich víra v socinženýrství mi připadají přímo děsivé.

Red.: Ohrožuje integritu Evropy fenomén přistěhovalců z Turecka a z jiných zemí?

Tomský: To je samozřejmě veliký problém. Turečtí přistěhovalci, podobně jako přistěhovalci z jiných částí islámského světa, vytvářejí v Evropě nekompatibilní, sektářská ghetta.Velmi špatně se integrují do onoho dominium politicum, které je teritoriálním, historickým společenstvím zvláštního typu. Západní politická loajalita občana vůči svému státu totiž není dána ani rodinou, ani klanem, ani náboženskou vazbou, jak je tomu jinde. Jak si má potom obyčejný nevzdělaný mohamedán vytvořit citový a intelektuální vztah ke své hostitelské zemi, zvláště cítí-li se nábožensky nadřazen vůči západní „bezuzdné“ společnosti?

Red.: Religionisté považují judaismus, křesťanství a islám za abrahamovská náboženství vyrůstající z jednoho kořene, a z toho usuzují, že zmodernizovanou verzi islámu by bylo možné integrovat do liberálního světa – co si o tom myslíte?

Tomský: Není to pravda. V islámu není dualismu typu „odevzdej císaři, co jeho jest“ ani „mé království není z tohoto světa“ jako v křesťanství. Islám převzal teokratickou podobu ze špatně pochopeného judaismu (tóra se nemůže stát státním náboženstvím). Židé nekamenují nevěrné ženy, ostatně ani většina mohamedánů tak nemůže činit (přestože by někteří jistě chtěli), neboť islám je většinou vytlačen z politické sféry. Vždyť existují jen tři islamistické režimy na světě, je to však často krvavá záležitost jako v Alžíru. Směs nacionalismu, odporu vůči „poživačné“ a „bezuzdné“ západní civilizaci a islámské zbožnosti skutečně vytváří třaskavinu a krvavou hranici nejen mezi islámským světem a těmi ostatními, ale především uvnitř samotného islámského světa. Islám je bojovným náboženstvím, které nemá žádnou moderní (reformovanou) podobu. Je pouze principiální a zbožný, a podobně jako kdysi husité trpí zkažeností světa, proto by chtěl boží zákony Koránu učinit zákony civilního života, zákony státu. Nekompromisně trestá člověka za jeho nedokonalost. Nezná politiku. Možná k reformě jednou dojde, je to však jistě dlouhodobá záležitost a nevíme, zda se to podaří. Může to dopadnout i obráceně, už teď je mohamedánů miliarda a přibývají geometrickou křivkou, a nejen díky porodnosti. Je to nejúspěšnější náboženství světa.

Red.: Co může Západ tváří v tvář islámskému problému dělat, znáte nějaké řešení?

Tomský: Tady není co řešit, nemáte-li na mysli omezení či zákaz imigrace muslimů. To je jistě na místě. Proti islámu v Evropě však nelze bojovat jinak než zdůrazňováním evropských hodnot. Je-li však jedinou hodnotou svoboda a je-li naše západní kultura stále oslabována a křesťanství i tradiční morálka neustále napadány, tak nemáme šanci. Zdá se, že přeceňování svobody a lidských práv, která jsou často zaměňována za požadavky vůči státu, vede k rozpadu společnosti. Pěkně to kdysi vyjádřil prezident J. F. Kennedy: “Svoboda bez vzdělání a morálky je tragédií, vzdělání bez svobody je nanic”. Dnešní otázka ovšem zní, co to je ono předpokládané osvícenské vzdělání. Nebude-li Evropa tradiční, konzervativní a normativní, nebude vůbec. Již teď vymírá.

Red.: V současnosti se Evropou šíří nálada „islámského nebezpečí“. Kde podle vás končí oprávněná kritika některých nábožensky motivovaných projevů násilí, a kde začíná islamofobie?

Tomský: Za kritikou a nechutí vůči cizincům z islámských zemí se může skrývat strach, někdy oprávněný, někdy neoprávněný, ne vždycky však hloupý. Je zcela jisté, že dalších pět milionů Arabů by Francii rozvrátilo, stejně jako dalších pět milionů Turků by rozvrátilo Německo Z historie víme, že existuje jakýsi koeficient absorpce: při určitém počtu cizinců tradiční domácí společnost zaniká. Takový pomalý příliv Anglosasů zničil římskou a keltskou Anglii. Už dnes můžeme děkovat Bohu, že islámští přistěhovalci nevytvořili v Evropě islamistické strany. Jaký ohromný politický vliv by mohli mít v dnešním tak častém „pravolevém“ patu si ani nedokážeme představit.Pokud jde o kritiku určitého náboženství, s tím je trochu problém. Nesmí být osobní. Můj profesor učil, že náboženství, národnost a rasu urážet nesmíme. A přesto považoval islám za sektářský. V kritice náboženství musíme být opravdu na vysoké úrovni. Musíme vysvětlit, co je pro nás nepřijatelné či diskutabilní, proč a z hlediska jakých hodnot to jako nepřijatelné vnímáme. Zároveň bychom jedním dechem měli uznat ctnosti i neuvěřitelnou zbožnost islámu. Tvrdit však, jak to implikuje Korán, že žena nemá duši, je bohapustá pověra.

Rozhovor vyšel v Revue Prostor č. 69-70/2006