Včerejší spektakulární zátah na české neonacisty, jejich výslechy v pověstných policejních místnostech v Bartolomějské ulici, jakož i bojově znějící deklarace českých politiků proti extremismu ve mne vyvolaly vzpomínky, pochybnosti i jistá očekávání.

Nejprve k oněm vzpomínkám. Vyšetřovny v Bartolomějské ulici důvěrně znám. Poprvé jsem se zde ocitl po podpisu Hnutí za občanskou svobodu a založení první nezávislé studentské organizace na PedF UK. Učil jsem v rámci povinné praxe středoškolské studenty v Berouně, když se ve dveřích objevila ředitelka školy a vyzvala mne, abych výuku přerušil a vyšel na chodbu. Zde už na mne čekal příslušník StB, jenž mne za neustálého žvanění o svých oblíbených foglarovkách na „Barťák“ dopravil, abych se zde dozvěděl, že nepřestanu-li s protistátní činností, odnesu to nejen já, ale ztrátou zaměstnání i můj otec. Byl jsem na jejich vkus asi příliš velký extrémista.

Nevím, v jaké atmosféře zde probíhaly výslechy stoupenců či aktérů neonacistické „hudební“ scény. Vzpomínám však na profesora Jana Patočku, prvního mluvčího Charty 77, když se k údivu mnoha svých přátel zastal vyšetřovaných muzikantů z Plastic People of the Universe. Jejich hudební produkce mu byla cizí, považoval ji za esteticky podprůměrnou, zkrátka nenacházel v ní žádné zalíbení. Podobně mu byla cizí i uvolněnost mravů a anarchistické sklony nemalé části tehdejšího undergroundu. Patočka se ozval z důvodů principiálních – nesouhlasil s tím, aby v československých komunistických věznicích trávili svůj život lidé pro své politické názory a světonázorové postoje. Nalejme si čistého vína – také demokratická Česká republika má svoje politické vězně.

Tím jsem však již vstoupil do oblasti výše zmíněných pochybností. Tou další je označení neonacistů termínem krajní či extrémní pravice. Filosoficky a politicky zorientovaný novinář/politik/aktivista by měl vědět, že typické rysy nacismu a jeho ideových klonů jsou ve své podstatě levicové. Jednoznačně v nich převažuje étos kolektivismu, etatismu, vitalismu a s nimi související idea „nového člověka“ a „nové společnosti“, opovrhující mravně uspořádanou svobodu a evropskou křesťanskou tradicí. Pro tyto důvody, a nejsou jediné, mám k neonacismu “extrémně” odmítavé stanovisko. Hitlerův Mein Kampf je vyznáním víry v darwinisticky chápanou evoluci lidstva, jejímž katalyzátorem je zápas o přežití ras a konečné nastolení „zlatého věku“, v němž pomyslný Hegelův světový duch dosáhne svého plného sebeuskutečnění. Typickou ukázkou takového smýšlení jsou Turnerovy deníky, v nichž stoupenci rasově podmíněného Dobra usilují o nastolení „nového světového řádu“. Ideová vazba mezi socialisty nacionálními, internacionálními i některými jejich odpůrci z řad sekulárních humanistů je nepřehlédnutelná. Boj, jenž mezi nimi probíhá, je po výtce bratrovražedný. Nazývat neonacisty krajní pravicí je tedy zkreslující a na místě je i otázka, zda se nejedná o zkreslení záměrné.

Zavírat někoho za extrémní názory je sporné. Jak a kdo dnes vymezí, který názor ještě extrémní není a který již je? Stane se v dohledné době extremismem popírání užitečnosti procesu evropské integrace nebo globálního oteplování? Přijdou si pro Petra Hájka? Soudě podle mluvy jejich politicky exponovaných vyznavačů asi ano. Zato však víme, že podle Topolánka, Paroubka, Motejla či Havla nezastává extrémistické postoje předseda KSČM Vojtěch Filip, jenž se ještě před pár dny rozčiloval nad vysíláním dokumentu o justiční vraždě Milady Horákové. Nebo se mýlím a oni veřejně Filipa vyzvou, aby svůj podpis pod společnou protiextremistickou deklarací stáhl? Nebo se vydají cestou Baracka Obamy, jehož administrativa mezi extremisty v hledáčku FBI zařadila také ochránce nenarozeného života či vlastenecká uskupení, kritizující neústavní počínání vlády USA či varující před důsledky nekontrolované imigrace?

Už jsem o tom kdysi psal, ale v této souvislosti nemohu nepřipomenout výrok vrchního českého sodomity Jiřího Hromady na mou adresu, že bych měl po schválení antidiskriminačního zákona (očekávám, že jej ODS příští středu v Poslanecké sněmovně navzdory vetu prezidenta Klause prosadí) stanout pro svoje „homofobní“ výroky a postoje před soudem.

Apropos, měl bych pro pecinovsko-kocábovské jednotky také jeden tip na zátah. Příští sobotu se v jihočeském Táboře koná veřejný pochod homosexuálů, leseb, transsexuálů, bisexuálů, souhrnně řečeno, translidí. Jedná se o hnutí, směřující k potlačení práv a svobod občanů. Ale o tom až příště.

Převzato z autorova blogu na Ihned.cz

Autor: Miroslav Červenka

Za jásotu nejvěrnějších poskoků současného režimu, ,,nezávislých novinářů”, schválila v pondělí 4.5. vláda Mirka Topolánka ohánějící se často slovem demokracie dle mého názoru na návrh I. Langera naprosto šílenou ,,strategii boje s extremismem”. Sice to trvalo, ale nakonec jsme se dočkali, kruh, započatý v roce 1989, se pomalu uzavírá, vládnoucí režim ve snaze omezit svobodu slova a shromažďování znovu sahá k prostředkům, o kterých jsme si mysleli, že se s nimi díkybohu již nikdy v reálném životě nesetkáme.

Ba co více, jde s dobou, zavádí i některé novoty jako např. ,”speciální mobilní cely”, v nichž se mají ihned na místě odehrávat ,,rychlé soudy”. Můžeme být rádi, že komunisté byli tak zastaralí, kdyby je něco takového napadlo, dočkali bychom se tehdy možná i mobilních šibenic. Ačkoliv při svatém zápalu, jaký v boji extremismem i ,,extremismem” předvádí zejména pánové Langer a Kocáb(kdysi onblíbené desky Pražského výběru již mám připravené k likvidaci), se jich možná ještě dočkáme. Asi to není náhoda, že v čele ,,nové” úřednické vlády, která by zřejmě měla tuto směrnici uvádět v život, je dlouholetý karierní bolševik Jan Fischer, spíše to jenom ilustruje podstatu onoho sametového podvodu, který je v listopadu oslavován.

Paradoxní je, že se u nás nikdo seriózně nezabývá důvody, proč je u nás takové množství neonacistů, ať již skutečných, nebo ,,neonacistů” vytvořených médii a dalšími manipulátory veřejného mínění. Osobně jsem přesvědčen, že velkou vinu nese očividná lživost a pokřivenost polistopadového systému, kdy přihlášení se k nenáviděným systémem kritizovanému ,,fašismu” je pro mnohé mladé radikály jednou z možných forem odporu, jakou je např. pro mnohé starší volba KSČM.

Jsem přesvědčen, že každý další stupidní článek(plný lží, polopravd a manipulace) propagandistů z Respektu, ČT, Idnes atd. přivádí této subkultuře další sympatizanty. Stačí se jenom poučit z dánsko/švédského příkladu. V Dánsku je přístup státu k neonacistické ultrtapravici velice benevolentní, stát jim dokonce hradí vysílání rádia, kde mohou číst na pokračování Mein Kampf a vysílat stupidní hudbu, ve Švédsku jsou tvrdě pronásledování. Hádejte, která země je evropským neonacistickým centrem. Pokud tipujete Dánsko, hluboce se mýlíte, počet tamních neonacistů zdaleka nedosahuje počtu sympatizantů tohoto hnutí v Ústeckém kraji. Jediným smysluplným řešením tohoto vznikajícího problému je dle mého respektování zákonů a intelektuální převaha, silové řešení nic nezmění, právě naopak, čím více budou stát a orgány samosprávy postupovat vůči této problémové skupině nezákonně a v protikladfu s demokratickými principy, tím více bude mít toto hnutí sympatizantů. Paroubek, Langer a Kateřina Jacques jsou pro ně totiž daleko přínosnější, než Sládek.

Dalšími otázkami, jež se ve spojitosti s touto problematikou vynořují, jsou:,,Komu se tahle hysterie hodí” a ,,Proč žádná z tzv. demokratických stran hlavního proudu nevystoupí proti očividnému porušování některých bodů Listiny základních práv a svobod, zejména těch, které se týkají svobody slova a shromažďování”.

Obávám se, že odpovědi na obě otázky nejsou příliš složité, o to více však pro nás, kdož si vážíme skutečné podstaty pojmů svoboda a demokracie, smutnější. Politická i mediální hysterie okolo extremismu především prospívá budovatelům mantinelů naší osobní svobody, strašení neonacisty má posloužit podobně jako 11.září v USA coby záminka k omezení občanských svobod, neboť v době ekonomické krize a vyprázdnění stále dokolečka omílaných politických témat typu poplatky, šrotovné, školné atd. hrozí, že by se občané mohli radikalizovat. Medializace extremismu samozřejmě napomáhá i extremistům samotným. Pravicoví radikálové jsou často v médiích a jak je známo i negativní reklama je reklama, levicoví extrémisté – komunisté i anarchisté se téměř nalepky extremistů zbavují, neboť připravovaná opatření jsou evidentně směřována proti jejich pravicovým nepřátelům.

Nejtragičtější postavy celé kauzy – parlamentní politické strany, které by z Ústavy ČR měly hájit zájmy lidu, jsou proti vlivu netransparentních lobby patrně bezmocné, mnozí čelní představitelé těchto stran jsou v politice pouze jako prodloužená ruka mocných v pozadí, další jejich kolegy nezajímá nic jiného než osobní profit a těch několik pár, kteří si uvědomují reálné hrozby, se bojí proti skutečně mocným vystoupit.

Pravda a láska tak znovu prohrávají se lží a sobectvím, které se za ně mistrovsky vydávají.

Zdroj: Národní myšlenka.