Délský potápěč

Stanové městečko Campo Hobbit. Keltský kříž, zde užitý jako nacistickou vlajkou inspirovaný prapor, se stal symbolem hnutí, jež z Tábora Hobit vzešla.

Autor: John Last

Bilbo Pytlík není zrovna typickým hrdinou árijské rasové fantazie Jen sotva si dokážeme představit, jak Tolkienův chlupatý, poživačný hobit po vojensku pochoduje chodbami Dna Pytle nebo v pastorální scenérii Kraje pořádá masová shromáždění.

Pro tisíce italských fanoušků fantasy se však hobité stali symbolem radikálního hnutí, jež usilovalo o vytvoření nové image fašismu a obrodu krajní pravice.

Tolkienovi k lidem nedůvěřiví půlčíci rozhodně nepřipomínají klasické fašistické hrdiny a jejich cesta k ikonickému postavení na italské krajně pravicové scéně je natolik pitoreskní, že bezmála působí dojmem, jako by vzešla z Tolkiena pera.

Krátce před prvním vydáním Tolkienova Hobita v roce 1937 fungovala Itálie jako ohromná laboratoř experimentálního myšlení. Futuristé skládali hudbu sestávající výhradně ze zvuků motorů, marxisté z vězeňských cel brojili proti „kulturní hegemonii“ a teosofisté usilovně pátrali po důkazech o existenci primordiální „kořenové rasy“.

Tímto intelektuálním kvasem prošel i jeden z nevlivnějších fašistických filozofů vůbec: Julius Evola. Ten si volně vypůjčoval z východních i západních tradic a ve svém opus magnum, knize Vzpoura proti modernímu světu, popisuje dějiny evropské civilizace jako nezvratně sestupnou trajektorii. Příčinu tohoto úpadku paradoxně shledával v pokroku – který podle něj znamenal vzdalování se mytickým tradicím a věčné moudrosti, směrem k industrializaci, kulturnímu míšení a zmatku.

Continue Reading

Oba zvítězivší systémy, střídající se a prolínající na vrcholu moci v poválečném uspořádání, počítají s likvidací evropské rasové pevnosti, z čehož plynou veškeré další kontexty – sociální, kulturní, náboženské, ekonomické, právní.

Autor: Václav Jan

Máme za sebou další mohutné oslavy pádu Třetí říše, organizované vládnoucími kruhy systému. Opozice, opatrně fungující v rámci tohoto systému, se na oslavách podílí a jediný spor vede o to, zda je vhodnější zapít vítězství vodkou nebo whiskou. Opozice, která světonázorově vychází z totožného výkladu dějinného okamžiku, na němž je založena současná moc, zajišťuje liberální demokracii a globalismu bezpečný prostor pro další existenci a progres. Ruku v ruce slaví „osvobození“. Osvobození by mělo vést ke svobodě. Jakou svobodu mají organizátoři apoteózy triumfu bolševismu a bankovního kapitalismu a zrodu Nového světového řádu na mysli? Co si pod slovem svoboda představují liberální globalisté, co sionisté, co marxisté, co neomarxisté?

Continue Reading

Asmara – čerpací stanice Fiat Tagliero

Autor: Patrick Sisson

(Poznámka autora z 8. července 2017: Při nedávném zasedání Výboru pro světové dědictví UNESCO v Polsku byla Asmara nově zařazena do Seznamu světového dědictví UNESCO.)

Excentrický symbol modernistického designu, čerpací stanice Fiat Tagliero, je něčím skutečně jedinečným. Se svými širokými, skoro pětatřicetimetrovými aerodynamickými převisy, jež připomínají křídla průkopnického vrtulového letadla, by tato budova Giuseppe Pettazziho vyčnívala asi kdekoliv. Ve svém stávajícím domově v eritrejské Asmaře však tento neočekáváný styl benzínové pumpy z konce 30. let dává smysl: město je plné racionalistického designu a smělých křivek. Jedná se o nejsnáze rozeznatelný symbol této takřka neznámé modernistické metropole Afrického rohu, jehož stavbu posvětili ve 30. letech italští fašisté.

Continue Reading

Příběh vzpoury proti modernímu světu

Autor: Karel Veliký

Když v Itálii roku 1934 vyšla kniha Vzpoura proti modernímu světu (Rivolta contro il mondo moderno) poprvé, prošla skoro bez povšimnutí. Ne že by nenalezla své čtenáře, na to byl její autor, tehdy pětatřicetiletý baron Julius Evola (1898–1974) v určitých (uměleckých, hermetických, myslitelských i politických) kruzích již sdostatek proslulý, avšak pominuly ji tamější autority. Poté, co baron o šest let dříve, roku 1928, tedy právě v čase opětovného sbližování italského státu s katolickou církví, jež pak záhy vyvrcholilo uzavřením lateránských dohod, uveřejnil soubor svých statí pod názvem Imperialismo pagano (Pohanský imperialismus), musel čelit nevybíravým útokům jak z katolické, tak režimní – fašistické – strany. Což ovšem jen přispělo ke známosti titulu i autora. Tentokrát se proto Evolovi odpůrci a protivníci rozhodli přejít jeho dílo spíše mlčením…

Continue Reading

Miguel Serrano a Ezra Pound

Autor: Miguel Serrano

Od sklonku 30. do poloviny let čtyřicátých i později na mě činila ohromný dojem osobnost amerického básníka Ezry Pounda. Viděl jsem v něm mnohé ze sebe samého. Za války se skutečně postavil vládě své země na stranu věci Německa a Itálie. Učinil jsem něco srovnatelného, když jsem vystoupil proti politice mého strýce Joaquina Fernández y Fernandez, ministra zahraničí (chilského) prezidenta Juana Antonia Riose, který se také přikláněl k Německu. Můj strýc přerušil styky s Osou – a já na dlouhá léta přerušil styky s ním.

Na rozdíl ode mě však velkého básníka jeho vlastní vláda uvěznila, nejprve do zvířecí klece v Pise, následně na 13 let do ústavu pro choromyslné ve Spojených státech, dlouho předtím, než tento postup začali k týrání politických disidentů užívat v Sovětském svazu. Mě nepostihlo nic horšího než pár let na komerční černé listině spojeneckých mocností, (tj. cizích zemí, nikoliv mé vlasti), což mi znemožnilo získat práci v Chile a hádám i zbytku světa. Byla to sice soukromá pohroma, ale nic co by se dalo srovnávat s osudy Ezry Pounda a Knuta Hamsuna, dalšího literárního velikána, norského laureáta Nobelovy ceny, který po válce pro svou podporu německého režimu také skončil v psychiatrické léčebně a byl mu zabaven veškerý movitý i nemovitý majetek.

Uplynula řádka let a já o Ezrovi Poundovi úplně přestal slýchat. Ano, doneslo se mi, že ho propustili, načež se obratem vrátil do Itálie. Prohlásil tehdy: „Opouštím Spojené státy, protože se z nich stal jeden obří blázinec“… a usadil se v Benátkách.

Continue Reading

Oswald Mosley v roce 1962

Autor: Oswald Mosley

Nebyli jsme jednotní, a proto jsme byli porobeni. Tak zní tragický epitaf dvou válečných generací. Jen tato slova a nic víc by měla ozdobit hrob evropského mládí. Takový byl osud mé generace v roce 1914 a taková byla i zkáza nové generace mladých vojáků v roce 1939. Mládí Evropy prolévalo krev svých bratří a hyeny tohoto světa blahobytně tloustly. Všichni, kdo bojovali, se octli v postavení porobených, bez ohledu na svou národní příslušnost. Vítězi se totiž stali jedině ti, kdo nebojovali, ale pouze shrábli zisky.

Jaká je tedy pravda o předválečných národně socialistických nebo fašistických hnutích? Naší chybou byl přesný opak toho, z čeho nás naši odpůrci vinili. Jak často se to asi v politice stává? Jak zřídka je lidem dovoleno dozvědět se cokoliv jiného než zrcadlový opak pravdy? Říkalo se o nás, že chceme upozadit zájmy své země ve prospěch cizích mocností, to však byla naprosto směšná lež. Ve skutečnosti jsme byli až příliš „národní“, příliš úzce soustředění na ochranu vlastních národních zájmů. To bylo tím skutečným omylem všech skutečně národně socialistických nebo fašistických hnutí, ať už v Británii, Německu, Francii, Španělsku nebo Itálii. Navzdory nařčením z ochoty stát se v případě střetu mezi státy „pátou kolonou“ byly naše politická ideologie i propaganda příliš nacionalistické, než aby měly tu moc utvářet v lidech vědomí nové evropské jednoty a solidarity, jež by snad všeobecným projevem souhlasné vůle dokázalo odvrátit katastrofu. Dalek tomu, bojovat ve válce pod vlajkou jiné země, nepromluvil nikdo z nás dostatečně rozhodně ve prospěch nového ducha Evropského svazu, z něhož nyní musí moderní realita učinit úhelný kámen našeho nového kréda. To staré bylo zadupáno do prachu právě proto, že fašistická perspektiva ve všech zemích byla až příliš úzce národní.

Continue Reading

Ezra Pound

Autor: Michael Collins Piper

Americký básník a ikonoklasta, barvami hýřící Ezra Pound, jeden z nejvlivnějších umělců své generace, byl v letech 1945-1958 po obvinění z velezrady držen ve washingtonské psychiatrické léčebně. Pound se provinil jen tím, co dělal odjakživa: otevřeně říkal, co měl na srdci. Ke své škodě se však Ezra Pound za války ve svých rozhlasových pořadech z Itálie pustil do kritiky americké vlády, za což musel logicky skládat účty. Byl Ezra Pound prachsprostý vlastizrádce, nebo naopak prorok? Přečtěte si jeho slova a posuďte to sami.

Američtí studenti se ve školních lavicích od pohoršených pedagogů dovídají o tom, jak se slavný americký básník a filozof Ezra Pound během 2. světové války v anglických, z Itálie vysílaných radiových relacích (určených americkým a britským posluchačům), dopustil „vlastizrady“. Jak však podotkl redaktor Greenwood Press Robert H. Walker: „Tisíce lidí o nich slyšely, mnohé ovlivnily, ale jen hrstka je někdy slyšela nebo četla.“ Tato neznalost Poundovy nejkontroverznější politické rétoriky je do jisté míry ironická, jelikož:

Žádný jiný Američan – a jen nemnoho lidí po celém světě – nezachoval takovou stopu v tolika různých oblastech života ve 20. století, od básnictví a filozofie přes ekonomiku a divadlo nebo politiku až po pedagogiku, provensálštinu a čínský jazyk. Ani Poundovi odpůrci by tak nedokázali popřít jeho význam.

Continue Reading

Kapitán

Autor: Emil Cioran

Poznámka překladatele z francouzštiny Guillaume Durochera:

Emil Cioran byl rumunský filozof, který se předtím, než se stal proslulým estétem nihilismu v pařížských literárních kruzích, odvážil doufat ve fašismus. Titulek je redakční.

Před Corneliem Codreanem bylo Rumunsko osídlenou Saharou. Ti, kdo tam žili, neměli před sebou ani v sobě nic než čekání. Někdo musel přijít.

Neschopní čehokoliv, všichni jsme se táhli rumunskou pouští. Namáhavé se nám zdálo i jen opovržení.

O své zemi jsme dokázali přemýšlet jen negativně. V momentě našich nejbláznivějších nadějí jsme ji ospravedlňovali alespoň jako povedený žert. A Rumunsko opravdu nebylo o moc víc než podařený vtip.

Točili jsme se dokola v prázdnotě a bez minulosti i současnosti vychutnávali lahodnou nezřízenost a nepřítomnost osudovosti.

Ta nebohá země byla jako dlouhá přestávka mezi začátkem bez velikosti a nejasnou možností. Budoucnost v nás naříkala. V jediném kypěla. A on naše sladké mlčení existence prolomil a donutil nás být. V něm došlo k zosobnění národních ctností. Rumunsko možnosti si to namířilo k Rumunsku moci.

Continue Reading

Maurizio Murelli „dnes“…

Spisovatel a nakladatel Maurizio Murelli, tahoun edice Aga, je známou tváří milánské i národní „radikální pravice“. Přede dvěma roky vyzval své kontakty na Facebooku k formulaci otázek pro hypotetický rozhovor s neofašistou. Následně byl osloven novinářem, hodlajícím na stejné téma udělat rozhovor, který sice uskutečnil, ale pak nikdy nezveřejnil. Ze dvou podnětů tak vznikl dlouhý text do budoucna snad určený k tomu, aby se stal knížkou, v níž Murelli čelí řadě otázek spjatých s fašismem a antifašismem a pokouší se k tématu sestylizovat jakési ABC odpovědí. Vybíráme tři (prozatím) nejzákladnější:

Continue Reading

George Pitt-Rivers a jeho fotografie z norimberského sjezdu NSDAP v roce 1937

Cambridgeský doktorand našel v archivech George Henryho Lane-Foxe Pitt-Riverse dosud neznámé fotografie Adolfa Hitlera z norimberského stranického sjezdu v roce 1937

Kdysi uznávaný antropolog George Pitt-Rivers (1890-1966) byl za války internován Churchillovou vládou, jelikož byl otevřeným příznivcem fašismu a národního socialismu. Ve 30. letech patřil také k zastáncům eugeniky.

Student Churchill College Cambridgeské univerzity Bradley Hart dnes vynesl ze zapomnění archivů na světlo tisíce dopisů, fotografií a dokumentů včetně Pitt-Riversovy oficiální pozvánky na norimberský sjezd.

Continue Reading

Emil Cioran

Autor: Guillaume Durocher

Emil Cioran
Apologie de la barbarie: Berlin – Bucharest (1932-1941)
Paris: L’Herne, 2015

Špičkové nakladatelství L’Herne v roce 2015 vydalo velice zajímavý titul: sborník článků Emila Ciorana, otištěných před válkou v rumunských novinách. Cioran, později slavný aforista, byl i v době před spojeneckým vítězstvím bystrým pozorovatelem, kousavým kulturním kritikem a politickým analytikem.

Při čtení knihy mě zajímala především motivace Cioranovy podpory nacionalismu s fašismem. Opakovaně se setkáváme s několika motivy:

• Pocit méněcennosti z rumunské zaostalosti, historické bezvýznamnosti a kulturní i intelektuální závislosti na Západě: „Proto Rumun vždy souhlasí s tím spisovatelem, kterého četl naposled.“ (22)
• Nápadná germanofilie, hluboké uznání pro německé umělce a intelektuály, německou náruživost, patos i pronikavý popis západní dekadence.
• Znechucení z demokratické politiky, která podle něj vede k sobeckému individualismu a politické paralýze.
• Zjevné upřednostnění přesvědčení a iracionální kreativity nad neplodným racionalismem a skepticismem.

Cioran, který byl s německou vysokou kulturou dobře obeznámen už z dob svých studií v Rumunsku, našel opravdové zalíbení v hitlerovském Německu hned v roce 1933, kdy se tam díky stipendiu od Humboldtovy nadace přistěhoval.

Continue Reading

Ivan Iljin

Autor: Timothy Snyder

„Má modlitba je jako meč. A můj meč je jako modlitba.“

—Ivan Iljin, 1927

Rus pohlédl Satanovi zpříma do očí, posadil Boha na psychoanalytický gauč a pochopil, že jeho národ může spasit svět. Zmučený Bůh se Rusovi jal vyprávět příběh svého neúspěchu: Na počátku bylo Slovo, dokonalé a ryzí, a to Slovo byl Bůh. Pak se však Bůh dopustil mladické chyby. Stvořil svět, aby sám sebe dovršil, ale namísto toho se pošpinil a před svou hanbou se pokusil skrýt. Bůh – a ne Adam – se tak dopustil prvotního hříchu, když do světa vpustil nedokonalost. Jakmile se na světě objevili lidé, začali chápat fakta a zažívat pocity, které nebylo možné složit k obrazu toho, co Bůh zamýšlel. Každá další myšlenka nebo vášeň tak jen prohlubovala Satanovo sevření našeho světa.

A tak Rus, filozof, chápe dějiny jako katastrofu. Od stvoření světa nedošlo k ničemu, co by za něco stálo. Svět se stal smyslu zbavenou změtí úlomků. Čím usilovněji se mu lidé snažili porozumět, tím hlouběji zabředal do bažiny hříchu. Moderní společnost se svým pluralismem a občanskou společností pak rány světa jen dále drásá a drží tak Boha v jeho vyhnanství. Jeho jedinou nadějí proto zůstává spravedlivý národ, který bude následovat Vůdce do politické totality, a tak začne s opravou světa, která snad může božské spasit. A jelikož je jednotící princip Slova jediným dobrem v kosmu, cokoliv podniknuté k dosažení jeho návratu musí být ospravedlnitelné.

Continue Reading

José Pedro Zúquete: The Identitarians

Autor: Robert Hampton

José Pedro Zúquete, The Identitarians: The Movement Against Globalism and Islam in Europe, University of Notre Dame Press, 2018, 484 stran.

Vzestup identitárního hnutí je zdrojem naděje pro Západ. Mladí napříč Evropou se vydávají do ulic bránit své národy a přitom postupně vytvářejí celou disidentskou subkulturu.

Kniha Portugalce Josého Pedra Zúqueteho The Identitarians: The Movement Against Globalism and Islam in Europe (Identitáři: Hnutí proti globalismu a islámu v Evropě) přináší dosud nejpodrobnější a nejobjektivnější v angličtině dostupnou analýzu hnutí. Během posledních několika let se sice na pultech knihkupectví objevila řada prací na téma nacionalismu, ty si však namísto přesného popisu často pomáhaly spíš různými pejorativními nálepkami.

Dr. Zúquete z Institutu sociálních věd Lisabonské univerzity však nehledá žádná z kontextu vytržená vyjádření a místo toho raději nechává hovořit samotné identitáře. Vysvětluje intelektuální kořeny hnutí, jeho cíle, reakci na globalismus i radikální islám, postoj k otázkám rasy i národní suverenity a zamýšlí se nad jejich budoucností.

Autor se podrobně věnuje dvojici hnutí: hnutí mládeže Generace Identity s kořeny ve Francii a italské CasaPound. Sice je obě označuje za identitářské, ale pečlivě mezi nimi rozlišuje. Generace Identity prosazuje panevropské pojetí činnosti, nevyhýbá se otázce rasy, ale distancuje se od fašismu. CasaPound je pak nacionalistická, rasu příliš neakcentuje, hlásí se ovšem k odkazu italského fašismu.

Continue Reading

Kristus, Nietzsche a Caesar: fašistickou filozofii lze vyjádřit velice srozumitelně

Autor: Oswald Mosley

Naši protivníci tvrdí, že fašismus postrádá hlubší historické kořeny i filozofii. Proto bych tu dnes rád ukázal, že fašismus ve skutečnosti vyrůstá z kořenů velmi hlubokých a živených tou nejvybranější duchovní potravou. Pochopitelně jsem si dobře vědom, že na stránkách denního tisku naší činnosti velkou filozofickou hloubku nepřiznávají. Nemusím vás ale myslím kdovíjak usilovně přesvědčovat, že tato slovutná zrcadla veřejného smýšlení neukazují vždy úplně přesný obraz. Zatímco o řekněme poutavějších momentkách našeho hnutí si v nich můžete přečíst leccos, najdou se i odlišné okamžiky, vyplněné hlubšími myšlenkami a tvůrčími představami.

Continue Reading

Paul Gottfried – Fašismus: dějiny pojmu

Autor: David Gordon

Paul Gottfried
Fascism: The Career of a Concept
Northern Illinois University Press, 2016

Při čtení brilantního shrnutí výkladů fašismu z pera Paula Gottfrieda asi nelze nevzpomenout na Ludwiga von Misese. Přestože ho Gottfried nezmiňuje, čtenáři této vynikající knihy budou znovu a znovu překvapeni, do jaké míry Gottfried zastává pozice blízké tomuto velkému rakouskému ekonomovi. Překvapení ale vlastně ani není na místě. Přestože je totiž Mises klasický liberál a Gottfried konzervativec, myšlení obou mužů je pevně ukotveno v hodnotách a tradicích evropské civilizace, a z této perspektivy také oba interpretují fašismus.

Gottfriedovo myšlení v tomto směru silně ovlivnil historik Ernst Nolte, podle něhož byl fašismus v prvé řadě reakcí na otřesy a chaos vyvolané bolševickou revolucí. „Fašistická hnutí byla ‚kontrarevolučními nápodobami levicové revoluce‘, jež se vyvinula v reakci na hrozbu levicového puče… Podle Nolteho přijali fašisté subversivní taktiku a revoluční elán svých levicových protivníků proto, aby je mohli porazit.“ (s. 1, 37)

Continue Reading

Lévičáci v dobré náladě. Klaun vpravo byl nakonec prezentován, ba i vnímán jako český mudrc…

Autor: Karel Veliký

Žasneme, jak důsledně se u nás obnovil režim pohřbívaný svého času i svými protagonisty. Nevrátí se proto však jednou i jiné, starší řády?

Parlamentarismus zakouší mnoho posměšků a výtek. A právem. Nejsou to jen komunisté, kteří jej nazývají „žvanírnou“. Kdyby se tam jen žvanilo! Žvaní se sice dost, mluví se nevěcně, zabíhá se z cesty až kdovíkam, v čemž právě vynikají – komunisté sami. Poslanec suše předčítá, lavice prázdné. Copak by tam také dělali?! Předsednictvo strany rozhodlo; hlas jednoho poslance nestojí za poslouchání, neboť vlastní jednání je vskutku těžká práce: odbývá se v kuloárech, kde se horlivě domlouvá, aby druhý povolil. Neboť aby se smluvilo pět deset stran, to není lehká věc! Především žádná strana se nesmí chlubit, že se v jejím lůně zrodilo něco pěkného. Hned, jak to přijde na svět, každá jiná strana se přičiní pomazat zplozeninu co nejvíce vlastní barvou. Či mají být ostatní strany tak hloupé, aby se jedna stala populární? Jde přece o hlasy!

Continue Reading

Ezra Pound

Autor: Ursus Major

Ezra Pound, podle mnohých vůbec největší americký básník, byl také vysoce uznávaným klasickým učencem. Pocházel ze státu Idaho, který není svými básníky ani klasickými filology zrovna proslulý. Stal se však jedním z center amerického Populistického hnutí, kde se rolníci (většinou majitelé rodinných farem) pokusili postavit bankám a železničním oligarchům. Tito populisté si říkali „národní socialisté“ dlouho předtím, než se toto označení poprvé objevilo v Evropě.

Pound se narodil v roce 1885, o dva roky později než jeho pozdější hrdina Benito Mussolini, na vrcholku Populistického hnutí. Autorem drtivé většiny programu Populistické strany pro volby v roce 1886 byl Edward Bellamy, novinář a spisovatel, jehož utopického díla Looking Backward, 2000–1887 (česky Pohled nazpět, 2000–1887, 1888; Pohled do budoucího ráje, 1893; a jako Pohled z roku 2000 na rok 1887, 1901) se jen ve Spojených státech prodalo přes milion výtisků.

Pohled nazpět se odehrává v roce 2000 a rekapituluje cestu k triumfu národního socialismu: znárodnění bank a železnic ruku v ruce s celou řadou nemarxistických reforem k vylepšení životních podmínek pracujících lidí.  Populisté byli silně ovlivněni syndikalismem Georgese Sorela, stejně jako někdejší socialista Benito Mussolini

Continue Reading

Poháněla rumunské legionáře velkolepá vidina „zastavení ilegální imigrace“ a „zákazu burek“?

Autor: Ted Sallis

Na všech stranách sledujeme násilí levice a její triumfy. Pravice pak musí skousnout jednu porážku a kapitulaci za druhou.

(následuje stručný popis a komentář k pobodání brazilského pravicového populistického prezidentského kandidáta Jaira Bolsonara a krátká paralela se situací v Trumpově Americe, kde navzdory údajně „krajně pravicové“ administrativě požívá radikální levice faktické beztrestnosti, příp. viz odkaz na konci příspěvku – pozn. DP)

Pravice: neustále v defenzivě, vršící jednu prohru na druhou, bezradná a směšná.

Co si tedy z celé věci odnést? Čím že to levice dokáže tolik motivovat, vyvolávat zapálení a ochotu přinášet oběti, pobízet své lidi, aby vytrvale postupovali k cíli, navodit fanatickou oddanost a stejně intenzivní nesnášenlivost k jakémukoliv odlišnému postoji? Proč je pro levici všechno bojem o holou existenci, zatímco pro pravici jen hobby? A naopak: Proč pravice nedokáže vyvolávat zapálení a ochotu přinášet oběti, navodit zápal a fanatickou oddanost, proč se typicky projevuje letargií, netečnosti a pasivním smířením se s porážkou? Proč považuje za ohromné „vítězství“, když se jí každých pár let podaří dostat lidi k volbám, zvolit nějakého šejdíře – aby následně vyhlásila své „vítězství“ a odešla domů, a tak zanechala levici volné pole působnosti, aby svým neutuchajícím zápalem postupovala ke skutečným vítězstvím?

Continue Reading

Richard Mikuláš hrabě Coudenhove-Kalergi

Autor: Guillaume Durocher

Historická fakta obvykle bývají podstatně paradoxnější a zajímavější, než následně o nich vytvořené mýty. Při čtení vynikající sbírky esejí Julia Evoly jsem narazil na fascinující baronův rozhovor s jiným aristokratem a dlouholetým propagátorem „evropského federalismu“, hrabětem Richardem von Coudenhove-Kalergi. 1] V tomto rozhovoru z května 1933 vyjadřuje Richard Mikuláš hrabě Coudenhove-Kalergi, „duchovní kmotr“ Evropské unie plnou podporu italskému fašismu a poznamenává, že evropskou federaci by bylo možné vytvořit s užitím fašistického modelu.

Rád bych se tímto interview i jeho historickým kontextem zabýval blíže, 2] dle mého soudu totiž mnohé prozrazuje o velkém rendezvous manqué fašismu a evropské jednoty, udušeném přehnaným důrazem hitlerismu na rasovou otázku i národním šovinismem všech zúčastněných stran. I když se o tom v oficiálním diskurzu příliš nemluví, skutečností zůstává, že celá řada předních fašistů byla hluboce prodchnuta panevropským smýšlením – za všechny jmenujme třeba Roberta Brasillacha, sira Oswalda Mosleyho nebo Léona Degrelleho. Následně bych se rád věnoval i Hitlerově, v mnoha ohledech dosti pádné kritice panevropského projektu.

Continue Reading

Autor: Václav Jan

Dne 4. června 1942 zemřel v nemocnici na Bulovce, za ne zcela objasněných okolností, zastupující říšský protektor Reinhard Heydrich. Jeho smrt vítězové neváhají slavit o týden dříve, v rámci glorifikace zpackaného atentátu v libeňské zatáčce. Z toho si česká popkulturní historie udělala jednu z nevděčnějších legend.

Při slavnostních projevech politiků, při kladení věnců, ve filmových rekonstrukcích, vzpomínkách i odborných textech hojně zní slova, která v jiných kontextech zpravidla dnes mnoho neslýcháme: vlast, vlastenectví, národ, hrdinství, oběť. Samozvané elity, které se během květnových válečných apoteóz rády pochlubí silným slovníkem, po skončeném aktu tyto sebevědomě a pronárodně znějící výrazy zase spolehlivě zapomenou a vrátí se ke své každodenní agendě, jejímž obsahem je multikulturalismus, sjednocování, relativismus a internacionalismus. Slova jako národ, vlast nebo boj jim zase začnou připadat podezřelá, znepokojivá, s nádechem extremismu a radikalismu, a ti, kdo je budou používat, sklidí nikoli potlesk a zájem televizních kamer, ale spíše pozornost tajných služeb a neziskových udavačů.

Continue Reading