Délský potápěč

Životní prostředí, většiny a farmaření

Autor: Pentti Linkola

Následuje úryvek z první kapitoly knihy Can Life Prevail? (Může život přežít?) Pentti Linkoly, který přesně před rokem zemřel ve věku šestaosmdesáti let. Předkládáme čtenářům jeho řádky jako hold Linkolovu nehynoucímu úsilí bojovat proti ničení přírodního světa ve jménu moderního „pokroku“.

Continue Reading

Přelidnění Země

Autor: Pentti Linkola

Úvod Michaela Moynihana:

Zastává Pentti Linkola ty nejhorší myšlenky, které kdy lidstvo zvažovalo? Nebo jde o poslední zdravý hlas na planetě?

Continue Reading

Pentti Linkola (7. prosince 1932 – 5. dubna 2020)

Autor: John Chapman

„Člověk může být milovníkem a obráncem divočiny, aniž by byť jen jedinkrát v životě opustil svět asfaltu, elektrického vedení a pravoúhlých ploch. Divočinu potřebujeme, ať už do ní někdy vkročíme, či nikoliv. Potřebujeme útočiště, byť je možná nikdy nebudeme muset skutečně využít.“ – Edward Abbey, Desert Solitaire

Pravicový disent miluje osamělé a zatracené – čím beznadějnější věc, tím snáz se s ní ztotožní. Příznivcům skutečné pravice se v dnešní době nedostává opravdových hrdinů a bojovníků do té míry, že se při hledání nějakého symbolu ochotně v zaprášených koutech dějin poohlíží po různých podivínech a obtížně zařaditelných postavách. Jde o neustálé hledání opravdového, ryzího ducha, každého, kdo svá slova skutečně žije a stojí na straně dobra. Většina z nás, kdo se k této nesourodé skupině nemající stání hlásí, nejspíš vyrůstala ve městech a na předměstích, o tom vůbec nepochybuji. Tyto rozpory ostatně vytanou na povrchu skoro automaticky při každé zmínce o Penttim Linkolovi nebo lásce, již k němu rodící se ekologická pravice chová.

Continue Reading

Pentti Linkola

Autor: Timo Hännikäinen

Podobně jako v dalších severských zemích vládne i ve Finsku silná atmosféra konformismu. Zákony Jante efektivně drží na uzdě příliš konfliktní a svéhlavé jedince. Proto se zdá paradoxní, že se jednou z kulturních ikon moderního Finska stal charakter tak výsostně barvitý jako Pentti Linkola. Linkola, který zemřel v noci na neděli 5. dubna ve věku 87 let, během své „kariéry“ veřejně známého intelektuála učinil četná prohlášení, jež by kohokoliv jiného dostala daleko za hranice slušné společnosti nebo i za mříže. Neváhal nazvat německý národní socialismus „nádhernou filozofií“, byl nadšen z 11. září, pochvalně se vyjadřoval o skupině Baader-Meinhofová a věřil, že lidskou populaci na Zemi je záhodno snížit bakteriologickými zbraněmi.

Přesto ale i nemálo z těch, kdo Linkolu považovali za šílence a brutálního fašistu, oceňovalo jeho asketický způsob života i literární mistrovství a považovali ho za vpravdě výjimečnou osobnost. Každoročně se tak v některém z větších listů objevuje rozsáhlý rozhovor s Linkolou a v roce 2017 získala Riitta Kylänpääová za jeho biografii nejprestižnější finské ocenění v oblasti literatury faktu. Respekt k němu velmi často překračuje i jinak hluboké politické příkopy.

Continue Reading

Sakari Linden

Jednota nebo znesvářenost, nezávislost či vměšování zvenčí: severské země se musejí rozhodnout mezi vytvořením nezávislého neutrálního bloku na severu Evropy, nebo přihlížet rozparcelování Skandinávie velmocemi.

Zahraničněpolitický poradce frakce Evropa národů a svobody v Evropském parlamentu Sakari Linden tvrdí, že pokud se mají země na severu Evropy stát stabilní a blahobytnou svébytnou geopolitickou jednotkou, musí se region stát vojensky neutrálním, díky čemuž získá na atraktivitě jako zahraničněpolitický i obchodní partner.

Severní Evropa už poznala jednotu, ale i sváry. Projekt evropské integrace v posledních asi 30 letech zvýraznil hospodářský i politický vliv západní Evropy, a spolupráce mezi severskými národy tak musela trochu ustoupit stranou. Potíže spjaté s prohlubováním evropské integrace však mohou představovat příležitost pro severskou spolupráci.

Continue Reading

Stojedna let finské nezávislosti aneb rozkošná Miss Helsinky za rok 2017

Autor: Harri Honkanen

Nad ránem 28. září 1994 se v Baltském moři potopil trajekt MS Estonia. Z 989 lidí na palubě jich děsivých 852 přišlo o život. Šokující bylo, že asi 650 z nich bylo později nalezeno v podpalubí – nedokázali uvěřit, co se děje, a tak se ani nepokusili zachránit své životy.

Proč? Jedno z možných vysvětlení: lidé bývali lovnou zvěří, takže je pro ně tváří tvář neodvratné hrozbě přirozené ztuhnout. Toto nebezpečí však bylo neodvratné jen v hlavách obětí: řada lidí unikla, zatímco jejich paralyzovaní přátelé a příbuzní zahynuli.

Odlišná hypotéza zní: tito severští lidé – vysoce adaptovaní pro studené prostředí – vykazují vysokou míru úzkostnosti. Proto si svou budoucnost pečlivě plánují a velice jim záleží na tom, jak o nich smýšlejí ostatní. I díky tomu vytvářejí velice harmonické společnosti. Snáze ale také podléhají emocím, což znamená vysoké množství sebevražd – 14 smrtí vlastní rukou na 100 000 obyvatel ve Finsku i v Estonsku v roce 2015, zatímco ve Spojeném království pouhých 7 – a tendenci stahovat se z reality. Vyvinuli se v důvěřivá stvoření, poslušná vůči autoritám i pravidlům, ovšem naprosto bezradná v džungli naprostého chaosu.

Continue Reading

Achilles in examinen Hectora saevit (1766)

Autor: Greg Johnson

Poznámka autora:
Následuje text mého projevu na první konferenci Probuzení (Awakening-konferenssin), pořádané v Helsinkách 8. dubna 2018. Pořadatelé mě požádali, abych promluvil o bojovném duchu Evropanů. Jako obvykle jsem místy improvizoval, a tak se odchýlil od připraveného textu. Rád bych poděkoval pořadatelům akce, asi dvěma stovkám účastníků setkání a čtenáři Counter-Currents, jehož štědrost mi tuto cestu umožnila.

„O hněvu Achilleově, tak zhoubném, nám zpívej, ó Múso! Hněv ten tisíce běd a strastí způsobil Řekům, mnoho statečných duší těch hrdinů do Hádu seslal, mrtvoly jejich však psům a dravcům napospas chystal za kořist k bohatým hodům…“ Těmito verši začíná Homérova Ilias, první západní veledílo. Achilles byl nejmocnější z achájských válečníků, když byla však jeho čest dotčena Agamemnónem, obrátil se jeho bojový duch v ničivý hněv.

Bude tedy konec Západu uvozen slovy „Refugees Welcome“ na cedulích v rukou sójou živených, zženštilých hipsterů, zabalených do tlustých šál, kterým se na nitkovitých pažích houpají „pánské“ kabelky, zatímco na vlakových nádražích ze všech sil dávají na odiv své podvolení se Koránu, globalismu a multikulturalismu?

Ne – alespoň pokud tomu dokážeme zabránit.

Continue Reading

Gerhard Hallstatt (na pozadí skalní malba, objevená Jeanem Sibeliem v roce 1911).

Podobně jako hudba, kterou píše a nahrává pod jménem Allerseelen, se Gerhardovo psaní vzpírá snadnému zařazení do nějakého žánru nebo předem připravené škatulky. Zatímco většina lidí se více či méně ochotně spokojí s cestou po kolejích položených jejich náboženstvím, politikou, tlakem okolí nebo „kulturou“ spotřebitelských značek (ať už se tyto o sebe vlivy navzájem „otloukají“ sebevíc), on se rozhodl ubírat nevyzpytatelnější cestou: rychlejší, tajemnější a snad i trochu uličnickou. Při našem prvním setkání na konferenci ve Vídni mi okamžitě padly do oka jeho přátelské chování i absence pozérství. Když jsem pak časem jeho dílo i jeho samotného poznával lépe, musel jsem obdivovat vytrvalost, s níž následuje vlastní hvězdu, kamkoliv jej zavede, i na cesty bez sebemenší možnosti finančního nebo profesního zisku.

– Joscelyn Godwin ve své předmluvě ke knize Blutleuchte Gerharda Hallstatta

Bylo to loni, během jednoho prosincového večera v Turku. Seděli jsme v restauraci Koulu a nad pivem a panáky salmiakki mluvili o všem možném. Podobně jako Joscelyn Godwin jsem dospěl k závěru, že Gerhardova přátelskost není pózou a že očividně jde za svou hvězdou. Jeho hudba, knihy, fotky i cesty vytvořily za více než dvě desetiletí následování jeho jedinečné cesty mnohotvárný živoucí kus umění. Už nějakou dobu jsem myslel na pořízení rozhovoru s ním, a když jsem teď na něj narazil, přišlo mi to jako správná chvíle. Gerhard ochotně souhlasil a já si začal připravovat otázky.

V následujícím rozhovoru Gerhard hovoří o svém psaní, hudbě, cestování, zdrojích inspirace, panteismu, křesťanství, horách a spoustě dalších věcí, jako saunování, Koskenkorvě, salmiakki, Pippuriset pääkallot, svátek sv. Lucie a Jeanu Sibeliovi.

Continue Reading

Mikko Pöyhönen

Rozhovor s Pyhä Kuolema

Jen chvíli lze mluvit o finské neofolkové scéně, než nevyhnutelně zazní jména Tervahäät a Pyhä Kuolema. Koncem listopadu 2014 se mi naskytla příležitost krátkého rozhovoru s Mikko Pöyhönenenem, hlavní postavou za oběma projekty. Tervahäät měl právě naživo hrát v helsinském komplexu Kaapelitehdas (bývalé kabelovny, přeměněné na centrum nezávislé kultury). Kvůli důvodům mimo jejich kontrolu však Tervahäät museli vystoupení zrušit, a to bylo operativně nahrazeno Pöyhönenovým sólo projektem Pyhä Kuolema. Headlinery show byli blackmetaloví Rude for Revenge, jejichž frontman Sami Kettunen je znám mj. svou prací pro label Bestial Burst Records a režií dokumentu Endless Flame of Gehenna. Celou show organizovali samotní umělci, zcela bez účasti promotérů nebo zástupců provozovatelů komerčních hudebních prostor. Nevybíralo se vstupné, jen dobrovolné příspěvky na cestovné umělců. Koncert byl skutečně undergroundový v doslovném významu slova, jelikož se odehrával v podzemním labyrintu sklepa bývalého průmyslového komplexu. Ze setu Pyhä Kuolema byla zjevná přinejmenším jedna věc: Mikko Pöyhönen umí zpívat. Jeho silný znělý hlas se skvěle hodí pro jeho temně vypjaté a (národně) romantické skladby. Po vystoupení jsem mu chtěl dopřát chvíli oddechu a nakonec jsem ho zatahal za rukáv. Následuje záznam našeho rozhovoru:

Continue Reading

Autor: Pentti Linkola

Překlad článku Pentti Linkoly, který vyšel 26. září 2001 ve finském časopise Elonkehä (Biosféra)

V září 2011 zničila unesená letadla dvě výškové budovy Světového obchodního centra v New Yorku a část Pentagonu, sídlo Ministerstva obrany Spojených států amerických. Tento incident měl malý dopad na lidstvo jako takové, přesto však vyvolal ve světě obrovskou odezvu. Překrmené západní země, dusící se marnotratnou spotřebou, zažily stejný šok, paniku a chaos, který zasáhl Spojené státy. V důsledku těchto reakcí se útok stal skutečně významným. Avšak přehnaná tvrzení jako např. „svět ztratil svůj směr“ a „svět už nikdy nebude to, co býval“ nejsou nic jiného, než nesmysly. Hysterie se dokonce rozšířila až do Finska: vycházely články, nasáklé krvavým fanatismem, záplava květin se snesla na americkou ambasádu a dokonce finská vláda nabídla Spojeným státům nouzovou pomoc.

Nikdy předtím nevyvolaly cizí ztráty na životech větší sympatie, nikdy předtím nebylo věnováno tolik pozornosti trpícím rodinám. A přesto, soudě pouze podle počtu obětí, tento incident znamená jen málo více, než obyčejná rvačka ve srovnání s dalšími událostmi v nedávné historii lidstva. Statisíce civilistů zemřely při bombardování Drážďan a Hamburku, masy lidí také v Londýně, neřku-li ztráty v Hirošimě a Nagasaki. V Leningradě zemřel milion lidí na následky leteckého bombardování, dělostřeleckého ostřelování a hladu. Nebo, přemýšleje o nedávnějších konfliktech, kde jsou smuteční vlajky za Groznyj, Bagdád a Kosovo?

Continue Reading

Celé nasledujúce interview sa odohralo na medzinárodnom knižnom veľtrhu v Turku 2. 10. 2004, pri príležitosti vydania knihy Môže život prežiť?. Otázky kládol Virpi Adamsson.

Časť 1.: Reformátor

Pentti Linkola si vypočul reč, ktorú v lete 1967 predniesol na diskusii o ochrane prírody v Jyväskylä.

Čo si myslí o svojich starých textoch? Je možné zotrvať v svojich postojoch takmer štyridsať rokov?

Linkola: Keď sa všetky chyby a zlyhania napravili a programy na zvýšenie ekonomickej produkcie boli úspešne zavŕšené, jednému neostáva nič, iba zbraň alebo slučka. V porovnaní s inými som mal slobodnú, pozitívnu a šťastnú mladosť, po ktorej nastúpili rany, nie osobné ale všeobecné, rany týkajúce sa zaobchádzania s touto krajinou, ktoré spôsobili predčasnú, trpkú starobu. Spomínam si, ako som sa pred desiatimi rokmi v prvé poludnie jarného oteplenia vydal po najnádhernejšie Häme, po kalvolskej Heinuinlahti a po otvorených vodách Vanaja, aby som počas svojich letných plavieb pozoroval a obdivoval prírodu. Kukučky kukali a potápky Kukučkavolali a to bol ten život, ktorý dáva uspokojenie milovníkovi prírody. A potom sa od pláže ozval prvotriedny prívesný lodný motor, 50 možno 100 koní, začal zavíjať a robil okružné jazdy, po celé to poludnie sa tesne otáčal pri pláži a hučal po celé hodiny. Vtedy som pochopil, že medzi ľuďmi nemôže existovať žiadne bratstvo, že budem nenávidieť a s odporom a hnusom hľadiet na takýchto ľudí a ľudí im podobných do konca môjho života.

Continue Reading

Autor: Karel Kaiser

Zastavení nad osobou finského ekologa, filosofa a misantropa

Ekologické myšlení v posledních letech chytilo určitý nádech konformity a mainstreamu. Přes vlastní „rebelskou“ stylizaci dnes drtivá většina environmentálních politických aktivistů představuje potomky bohatých rodičů, podplacené jihočeské matky, hvězdy showbyznysu, nebo moralisty, zahalující se do oblaků otřepaných frází o lidských právech a ideologii osvobození. Až na výjimky ztratilo „zelené“ hnutí nádech jakékoli vzpoury. Řeší se navyšování daní, protestuje se proti dálnicím a jaderným elektrárnám (paradoxně velmi ekologickým projektům) a zapomíná se na základní leitmotiv, jaký v pozadí hrozících ekologických katastrof a krizí stojí: víru v pokrok, neomezený růst a antropocentrismus. Pokud ne, jsou zbylé pozice obsazeny generací osmašedesátníků, zoufale bránící proniknutí a vlivu jiných myšlenek, než vlastních rigidních neomarxistických floskulí.  Výjimku dnes tvoří například jeden výrazně excentrický Fin: Pentti Linkola, maximální misantrop a vášnivý rybář, ekolog a ornitolog, považující kvantitativně neustále narůstající lidský druh za „rakovinu Země“.

Continue Reading