Teroristé využívají informační technologie k organizování, náboru a výcviku – Západ má problém udržet s nimi krok.

Ve čtvrtek 8. dubna 2004 odpoledne vypustila americká jednotka nasazená v Iráku malého dálkově ovládaného robota, aby hledal podomácku vyrobená výbušná zařízení (IED). Robot PackBot, vyráběný společností iRobot Corp. v Burlingtonu v Massachusets, bombu sice našel, znamenalo to ale současně i jeho zničení. Bomba vybuchla a změnila robota v malé pokroucené kousky kovu, gumy a drátů.

Tato konfrontace robota s bombou odráží smutný paradox pokračujícího konfliktu v Iráku. Zničení Pack Bota možná zabránilo tomu, aby si jedna z podomácku vyrobených bomb vyžádala život dalšího vojáka (do 31. srpna 2007 měly podobné bomby na svědomí téměř polovinu z 3299 zabití oznámených koaličními silami), faktem však zůstává, že zařízení v hodnotě sto tisíc amerických dolarů bylo vyřízeno výbušninou za pár dolarů odpálenou s největší pravděpodobností upraveným mobilním telefonem, dálkovým ovládáním garážových vrat nebo dokonce od nějaké hračky. Během posledního čtyř a půl roku umístily Spojené státy a jejich spojenci v Iráku nejmodernější a nejkomplikovanější zbraně, jaké kdy byly vyvinuty. Válku však stále nevyhráli.

Přestože už proběhlo mnoho diskusí a poukazovalo se na různá selhání, ke kterým během pokračujícího konfliktu došlo, někteří vojenští analytikové a protiterorističtí experti tvrdí, že v jádru je tato válka naprosto odlišná od všech předchozích a musí být posuzována ve zcela novém světle.

„To, co vidíme, je posílení role jedince v průběhu války,“ říká John Robb, protiteroristický expert a autor knihy Statečná nová válka (Brave New War: The Next Stage of Terrorism and the End of Globalization, nakladatelství John Wiley & Sons, 2007), která vyšla v dubnu 2007. Zatímco koncepce asymetrického konfliktu pochází z doby před nejméně 2000 lety od čínského vojenského stratéga Sun-c’, konflikt v Iráku předefinoval povahu takových válek.

„Jak nám události bolestně ukazují,“ říká Robb, „válčení se změnilo z uzavřené státem sponzorované záležitosti v takovou, kde jsou zdroje a know-how, jak vést bitvu, volně k dispozici na Internetu nebo třeba ve vašem místním obchodu s elektronikou. Volný přístup ke stále silnějším technologickým nástrojům,“ říká Robb „ve svém důsledku umožňuje malým skupinám vyhlásit i válku celým národům.“

Potřebujete raketový naváděcí systém? Kupte si Sony PlayStation 2. Potřebujete více funkcí? Stačí upgrade na PS3. Potřebujete satelitní fotografie? Stáhněte si je z Google Earth nebo Virtual Earth od Microsoftu. Potřebujete vědět, jaký je názor veřejnosti na útoky provedené doma vyrobenými bombami? Podívejte se na nejnovější video vytvořené povstalci a umístěné na jedné ze stovek webových stránek, nebo se přihlaste do diskusní skupiny, kde si můžete vyměnit technické detaily se stejně smýšlejícími lidmi.

Robb tento nový typ konfliktu nazývá „open source warfare – válka volně dostupnými prostředky“, protože způsob, jakým se povstalecké skupiny organizují, sdílejí informace a přizpůsobují svůj postup, je silně podobný hnutí open-source při vývoji počítačových programů. Povstalecké skupiny, stejně jako počítačoví hackeři, vytvářejí volné rovnostářské sítě k uskutečnění společné vize. Spojení touto vizí si vyměňují informace a spolupracují na úkolech společného zájmu.

„A stejně jako u softwarové komunity, hraje informační technologie a Internet základní roli i ve sdružování povstalců. Obnovená aktivita al-Káidy je toho dobrým příkladem,“ říká Brian Jackson, expert na terorismus a ředitel programu domácí bezpečnosti u Rand Corp. „Vzhledem ke strukturálním změnám, které musela al-Káida prodělat, aby se vyrovnala se ztrátou Afghánistánu jako bezpečného útočiště,“ říká Jackson, „bylo vzájemné spojení mezi různorodými částmi decentralizované organizace, které umožnil Internet, důležité pro její přežití.“

Důvěra v informační technologie těmto open-source skupinám také umožnila rozpoznat a reagovat na problémy mnohem rychleji, než může strukturovaná a z nejvyšší úrovně řízená entita – ať je to Pentagon nebo velká softwarová firma jako Microsoft. Podle některých odhadů to nyní iráckým povstalcům trvá méně než měsíc přizpůsobit své metody útoku. Je to mnohem rychleji, než mohou odpovědět koaliční síly. „Za každý náš krok udělá nepřítel tři,“ řekl americký brigádní generál Joe E. Ramirez Jr. účastníkům květnové konference o podomácku vyráběných výbušninách. „Nepřítel mění techniku, taktiku a postupy každé dva až tři týdny. Naším hlavním úkolem je s nimi neustále držet krok.“

Bohužel tradiční proces vývoje zbraní, který určuje, jak Spojené státy a ostatní západní ozbrojené síly koncipují nové zbraňové systémy, jednoduše není uzpůsoben tomu, aby fungoval v tak malém časovém rozpětí. Může to trvat roky nebo i desítky let – a to nezmiňujeme mnoho milionů nebo miliard dolarů –, než se konkrétní novinka ve výzbroji pohne od konceptu k projektu, testům a na válečné pole. Ještě horší je, že naprostá většina bitevních technologií, které nyní procházejí touto byrokratickou cestou, byla určena pro velké bitvy proti sobě stojících armád suverénních národů a ne pro partyzánskou válku, která je typická pro dnešní konflikty v Iráku, Afghánistánu nebo kdekoliv jinde.

Ćas stojí nyní na straně povstalců. Od počátku války prodělaly výrobky pro běžné spotřebitele, na kterých jsou povstalci závislí, zlepšení o několik generací. Například rychlost mikroprocesorů poskočila nejméně čtyřikrát, zatímco cena za MIPS (milion instrukcí za sekundu – standardní měřítko procesorů) klesla přibližně o 70 procent.

Minulé jaro a léto jsem vyzpovídal tucty současných a bývalých důstojníků, analytiků, konstruktérů zbraní a dalších lidí a pokusil se pochopit, proč se technologická moc koaličních sil ukázala tak neefektivní. Téměř každý, s kým jsem mluvil, potvrdil, že existuje vážný nesoulad mezi západním přístupem k válce v průmyslovém věku a proměnlivým a přizpůsobivým stylem povstalců. Všichni se také shodli na tom, že Západ bude pravděpodobně v následujících letech a desetiletích čelit více takovým konfrontacím. Velké obavy mělo mnoho lidí z toho, že jak válka v Iráku skončí, všechny inovace, které se objevily, a získané zkušenosti se ztratí a Pentagon se vrátí „do normálu“, tj. k budování výjimečně komplikovaných a nákladných zbraňových systémů a výcviků jednotek pro boj ve velkých válkách.

K pochopení válčení volně dostupnými prostředky je poučné znovu otevřít manifest Erica S. Raymonda The Cathedral and the Bazaar z roku 1997, ve kterém popisuje, jak velká komunita počítačových hackerů vytvořila operační systém Linux.

„Linux je podvratný živel,“ napsal Raymond. „Kdo by si ještě před pěti lety (1991, pozn. red.) pomyslel, že prvotřídní operační systém může vyplynout jakoby kouzlem z dobrovolného snažení několika tisíců vývojářů roztroušených po celé planetě, spojených pouze tenounkými vlákny Internetu?“ Přirovnává vzestup Linuxu k veřejnému obchodnímu místu na tržnici. Programátoři se shodli na zachovávání několika jednoduchých principů, ale na druhou stranu měli svobodu inovovat a tvořit. Raymond dává tento styl do kontrastu s „katedrálovým“ přístupem k softwaru, kdy jediná organizace používá přesně plánované postupné kroky a její vedení si udržuje přísnou kontrolu nad každým detailem procesu.

„V konečném důsledku pak společenství kolem open-source technologií nad světem značkových firem vítězí,“ tvrdí Raymond. „Nikoli proto, že by bylo morálně v právu, ale jednoduše proto, že svět uzavřených zdrojů nemůže vyhrát evoluční závod s těmito komunitami, které mohou problému věnovat o několik řádů odborného času více.“

Při studiu povstaleckých skupin v Iráku i jinde, stejně jako organizovaných zločineckých skupin Robb zaznamenal mnoho paralel s modelem tvorby volně šiřitelných počítačových programů. Kromě práce odborníka na terorismus má za sebou také úspěšnou kariéru podnikatele v oboru IT.

„Skupiny jako al-Káida v některých ohledech připomínají klasické povstalce minulosti, např. Organizaci za osvobození Palestiny, ale některé okolnosti je od jejich předchůdců odlišují,“ říká Robb. „Za prvé nejsou podporovány státem, což je činí hůře vysledovatelnými a zničitelnými. Jako samofinancované si vytvářejí významný příjem z darů či z obchodování na černém trhu.“

Členové se také nezodpovídají ústřední autoritě, operují relativně samostatně, bývají vzdělaní, rozumí médiím a snadno se pohybují v globalizovaném high-tech světě. Používání informačních technologií poskytlo moderním teroristům výhodu, jakou jejich předchůdci postrádali.

„Napodobením vývojářů open-source povstalecké skupiny zneužily zdrojový kód válčení,“ tvrdí Robb. Má tím na mysli, že nejsou svázány tradičními pravidly ozbrojených konfliktů: použijí cokoliv, co funguje. Jejich taktika, technika i postupy jsou pečlivě posuzovány a vylepšovány celou komunitou. Ačkoli jsou takové skupiny podle konvenčních vojenských hledisek slabé – mohou být jednoznačně překonány palebnou silou nebo počtem vojáků na otevřeném bitevním poli –, přesto mohou ohrožovat silné národní armády. Jejich cílem totiž není napadnout, obsadit a ovládnout nějaké území, ale snaží se spíše o politický vliv vyčerpáváním schopností nepřítele k protiútoku. Upřednostňovaným způsobem útoku je narušení infrastruktury fyzické, finanční nebo politické. „Narušení systému se stává hlavní náplní války na docela dlouhou dobu,“ předpovídá Robb.

Jackson z Rand Corp. se při studiu teroristických organizací zaměžil na to, jak získávají a sdílejí informace, a projednal o tom v nedávné zprávě nazvané „Nadání pro destrukci“ (Aptitude for Destruction). „Přístup k Internetu,“ říká Jackson, „takovým skupinám umožnil radikální skok ve schopnosti formulovat své myšlenky.“

„Mnohé povstalecké skupiny v Iráku,“ poznamenává Jackson, „velmi chytře používají Internet jako medium k šíření informací.“ Podle Gabriela Weimanna, profesora komunikace na Univerzitě v Haifě v Izraeli, který studoval terorismus a masová média, stoupl počet webových stránek provozovaných teroristy z méně než dvanácti v roce 1997 na téměř 5000 v polovině roku 2006. Ne všechny z těchto stránek ale představují významnější ohrožení. Minulý rok sdělil Kongresu tým analytiků Pentagonu, že z tisíců džihádistických stránek, které monitorují, sledují podrobněji méně než sto, které považují za nejvíce nepřátelské.

Zatímco masová media uvykla kontrole přístupu veřejnosti, povstalci nyní zpřístupňují video a popisy svých útoků online během několika hodin po jejich uskutečnění, mnohé z nich jsou pak staženy a přehrávány v globálních médiích. Al-Kajda má mediální partnery, kteří vyrábí v jejím duchu dokonalé video- a audiosoubory určené pro online distribuci. Video je často kódováno v několika formátech, takže si jej můžete prohlížet na mobilním telefonu nebo na velkoplošné televizi. Některé skupiny dokonce používají formát HDTV.

„Webové stránky teroristů nešíří jen propagandu, ale i znalosti mezi povstaleckými skupinami,“ říká Jackson. „To nám pomáhá vysvětlit, proč je podle vojenských odhadů cyklus vzdělávání mezi iráckými povstalci asi 20krát rychlejší, než byl u Irské republikánské armády v Severním Irsku v osmdesátých letech. SITE Institute z Washingtonu D.C. monitorující webové aktivity teroristů dokumentoval nespočet případů výměny technického know-how po síti. Byly to prezentace diapozitivů umístěných na heslem chráněných fórech vedených v arabském jazyce, které mají naučit ‘mladé bojovníky džihádu’, jak sestavit bombu v autě, nebo jim poskytnout manuál pro výcvik – prolinkovaný z různých diskusních fór džihádistů –, který mezi jinými tématy zahrnuje výrobu výbušnin, jedů, padělků apod.

Michael Kenney, asistující profesor na Pensylvania State University v Harrisburgu, poznamenává, že zajisté ne všechny technické informace, které se na takových stránkách objeví, jsou věrohodné. Některé z manuálů a diskusních skupin, které přitáhly takovou pozornost tisku, jsou ve skutečnosti zahlceny nesmysly. Kenney nechal světově uznávané odborníky na výbušniny posoudit některé volně dostupné výcvikové manuály a ti zjistili, že z každých čtyř nebo pěti receptů může fungovat pouze jeden. „Pouze trénované oko však dokáže takové chyby zachytit,“ říká Kenney.

Kenneyho také zajímalo, kolik se může zapálený a nadějně se rozvíjející bojovník naučit pouze čtením. „Sestrojení bomby pouze vlastníma holýma rukama je stále ten nejlepší způsob, jak se naučit vyrábět bomby,“ tvrdí. „Neustálé používání střelné zbraně je také nejlepší způsob, jak se stát ostrostřelcem. Jsou to dovednosti, které nelze získat z receptů stahovaných z Internetu. Důvodem, proč se Irák ukázal tak dobrým výcvikovým prostředím pro povstalce, je více příležitostí k praktickému výcviku a k učení přímo na místě a při samotných bojích.“ Souhlasí nicméně s Jacksonem, že teroristické skupiny se učí rychle. Jsou schopné změnit své aktivity v reakci na praktické zkušenosti a technické informace, zapojit tyto nové znalosti do svých cvičení a postupů a vybrat a udržovat činnosti, které poskytují uspokojivé výsledky. A se získáváním zkušeností se bude jejich cyklus vzdělávání dále zkracovat.

Všechny rady pro sestrojení bomb by byly samozřejmě k ničemu, kdyby materiál na jejich stavbu nebyl snadno k dostání. Ten ale k dispozici je a teroristické skupiny jsou mistry ve využívání komerčních běžně dostupných technologií k sestrojení účinných a levných zbraňových systémů. Dobrým příkladem je loňský pokus propašovat běžné chemikálie na palubu letadel v kontejnerech s nápoji. Chemikálie by pak mohly smíchány dohromady vytvořit výbušninu, která, pokud by byla odpálena malým proudem z řekněme dvou upravených AA baterií, mohla být dostatečně silná ke zřícení letadla.

Jak válka postupně skončí, opět se prosadí vlivy standardizace a nejspíše se i také zahluší mnohé z inovací, používaných nyní na válečném poli. A zde hrají informační technologie opět zásadní roli. Rychlé a efektivní celosvětové distribuční kanály sestavené firmami jako Wal-Mart a Federal Express obrovsky zjednodušují získání požadovaných komponent. Nezatíženi břemenem administrativy na udržování vlastní infrastruktury mohou teroristické skupiny většinu času věnovat tomu, jak nejlépe dosáhnout společné vize.

Konflikt v Iráku se stal místem pro testování války s volně dostupnými prostředky a zbraněmi povstalců se staly podomácku vyráběné výbušniny. Od počátku války povstalci své schopnosti takové výbušniny vyrábět, umísťovat a odpalovat výrazně zlepšili. Posunuli se od jednoduchých výbušnin – starých dělostřeleckých nábojů nebo hnojiv – ke speciálním tvarovaným náložím, které mohou proniknout těžkým pancířem, a skrytým výbušninám, jaké mohou zničit 61tunový tank Abrams. Jedním z oblíbených způsobů útoku je odpálení nálože pod vozidlem ve vojenském konvoji s následným bombardováním odpalovanými raketami a palbou z ručních zbraní.

I když se koaliční síly při rozpoznávání bomb na silnicích postupně zlepšují, povstalci začali používat skryté bomby v budovách. „Nic z toho, co používají, by sice nedostalo ocenění ministerstva obrany za špičkovou technologii, ale zabíjí to,“ říká Lawrence Husick, vědecký pracovník Foreign Policy Research Institute ve Philadelphii. Používají obrovskou škálu různých levných dostupných věcí. Jednou z posledních inovací jsou detonátory bomb vyrobené z bateriemi napájených domovních zvonků. Domovní zvonky obsahují 400kilohertzový vysílač a přijímač. „Jsou odfláknuté až hrůza, ale je opravdu těžké je vypnout,“ říká Husick.

Takový nekonvenční styl minové války koaliční síly naprosto nepředvídaly a reakce byla pomalá. Na počátku roku se Pentagon například rozhodl utratit 25 miliard dolarů za obrněné vozidlo odolné proti minovému útoku (MRAP), jehož do V tvarovaný trup a zvýšený podvozek umožňuje lépe odrazit výbuch bomby. Suma obsahuje i 750 milionů za leteckou dopravu 12tunových vozidel do Iráku, místo toho, aby byly poslány lodí. V srpnu však Pentagon omezil své plány a vyhlásil, že z plánovaných 3900 vozidel bude do konce roku dodáno jen 1500.

Jde o závod s časem. Jako se to na začátku stalo neobrněným a pak i obrněným vozidlům „humvee“ (HMMWV), stanovili si povstalci zničení obrněných MRAP vozidel jako přednostní úkol, jakousi trofejní záležitost, jak to někteří pozorovatelé označují. Konstrukce MRAP již byla přepracována v souvislosti s novou taktikou povstalců.

Řekli byste si, že za pomalost mohou chyby při související byrokracii. Ve skutečnosti však pouze tak dlouho trvá celému byrokratickému aparátu reakce. Námořní velitelé v Iráku poprvé požadovali vozidla MRAP v květnu 2006. Úředníci nakupující vojenskou techniku žádost projednali a schválili ke konci toho roku. V dubnu předvedlo pět dodavatelů, že jsou schopni dodržet požadavky na odolnost, počet vyrobených kusů a termíny dodávek a byli odměněni objednávkami. Rozjetí výroby se ale nestane přes noc. Do doby, než se MRAP stal otázkou nejvyšší priority, tak pouze jediný výrobce, Force Protection v Ladsonu S.C., vyráběl kolem pouhých pěti kusů měsíčně.

Nákup je pak dokonce ještě těžkopádnější, když chtějí Spojené státy poslat vybavení pro irácké bezpečnostní síly. Každá žádost se projednává v Kongresu, což trvá až měsíc. Pak musí americká vláda napsat schvalovací dopis, který musí podepsat irácká vláda, a poté je dohodnut platební kalendář. Teprve pak může ministerstvo obrany začít shánět požadované vybavení – což samo o sobě trvá nějakou dobu. Samozřejmě, že čím déle bude trvat, než irácké bezpečnostní síly získají své vybavení, tím déle tam budou muset zůstat koaliční síly.

Mezitím se americká vojenská strategie začala pomalu odklánět od plánů, které měla od počátků studené války: získání technologicky nadřazených vojenských sil schopných bojovat (a vyhrát) dvě velké války současně. Během uplynulé dekády probíhaly snahy o přeměnu armády v aktivnější sílu, takovou, která může bojovat nejen v tradičních válkách, ale také v nahodilých nebo asymetrických konfliktech.

Avšak zatímco se celková strategie může měnit, závislost na zbraních se špičkovou technologií se nemění. Výroba a udržování high-tech armády se ukázalo jako drahé a časově náročné. Nasazení nového důležitého zbraňového systému dnes podle úřadu americké vlády (GAO) trvá 12 až 15 let. Nejnovější bojový letoun amerického letectva F-22A Raptor byl prohlášen za provozuschopný v prosinci 2005, což bylo 25 let po schválení požadavku. Ačkoli letectvo původně plánovalo 750 Raptorů, při současné ceně 138 milionů dolarů bude postaveno nanejvýš 200 letadel.

Proces nákupu zbraní je stále zaměřen na budování tradičních bitevních systémů, jako jsou F-22. I když studená válka a s ní i tlak na budování množství složitých zbraňových systémů skončily, rozhodnutí učiněná před desítkami let ještě stále přetrvávají.

Pokusů o zrychlení procesu nákupu zbraní nebylo málo. Od roku 1975 bylo uveřejněno nejméně 129 studií, jak tento proces reformovat a udělat více racionální a pohotovější. Pouze několik doporučení mělo trvalejší dopad. Zpráva GAO z března 2006 uvádí, že u největších nákupů vzrostl čas nutný k jejich dokončení z 11 na 14 let. Přestože dokážete navrhnout F-22 za jediný den, bude to trvat roky, než se připraví všechny dokumenty pro získání financí a další roky budou trvat funkční testy, než se letadlo dostane do sériové výroby.

Finanční zájmy pracují proti reformě. Ve zprávě pro Kongres letos David Walker, hlavní finanční kontrolor Spojených států, uvedl, že se roční výdaje na hlavní zbraňové systémy mezi lety 2001 a 2006 zdvojnásobily ze 750 miliard na více než 1,5 trilionu dolarů.

Mnozí specialisté na obranu, se kterými jsem mluvil, obhajovali rozdělený proces nákupu zbraní, který více odpovídá nahodilé válce, jaká se nyní vede v Iráku. Pokud jde o Robba, není přesvědčen, že to bude velký rozdíl. „Klika zastánců velké války nechce rozumět open-source válčení,“ říká.

Jak jednou prohlásil Upton Sinclair: „Je těžké, aby člověk něčemu porozuměl, pokud na tom závisí jeho život, kterému nerozumí.“

Postaven před krizi v Iráku učinil Pentagon několik pokusů urychlit proces nákupu zbraní. Americká armáda například ustavila Iniciativu za rychlé nasazení (Rapid Fielding Initiative), aby se pokusila zkrátit čas potřebný k dodání požadovaného vybavení vojákům. Povedlo se tak například zajistit novou bojovou přilbu (Advanced Combat Helmet), která nabízí lepší ochranu, komfort a je v ní lépe slyšet, nebo zlepšený balíček první pomoci k zastavení krvácení a odstranění překážek dýchání. „Armádní síly rychlého vybavení“ vyhledávají zajímavé komerční produkty, které by mohly být využitelné na bitevním poli. Nyní jsou například na vozidla montovány průmyslové foukače k odstraňování prachu a suti z ukrytých bomb.

Pentagon také nyní označuje určité projekty vysokou prioritou – „oprávněno k rychlému nákupu.“ Tento proces umožnil, aby hlavice k termobarickým střelám Hellfire, používaným k útoku v jeskyních a tunelech, byly vyvinuty v pouhých 60 dnech a ne za rok, jak by bylo jinak obvyklé.

Pak jsou tu roboti jako PackBot a bezpilotní bojové vzdušné prostředky (UCAV), které se ukázaly neocenitelné v Iráku i jinde. Mnohé z těchto systémů nebyly vyvinuty podle připravených programů, a ačkoli se hojně používají, jsou stále považovány za prototypy ve fázi výzkumu a rozvoje. Jako takové jsou neustále vylepšovány a předělávány na základě zkušeností z reálného nasazení. Firmy navrhující roboty bývají malé podniky, a tak jsou schopné rychle reagovat a přizpůsobovat se. V Iráku a Afghánistánu bylo již nasazeno okolo 3000 malých pozemních robotů a kolem 1000 bezpilotních letadel různé důležitosti – od ručně vypouštěných nízko letících průzkumných letounů po stratosférické dálkově řízené letouny Reaper vybavené infračerveným, laserovým a radarovým zaměřovačem, stejně jako čtyři rakety vzduch-země Hellfire a dvě 500librové bomby. Tyto přístroje jsou patrně nejblíže povstaleckým zbraním, jaké Západ má.

Závislost Západu na vojenských robotech bude určitě pokračovat. V roce 2001 Kongres v rámci zákona o národní obraně rozhodl, že v roce 2010 bude jedna třetina bojových letadel používaných armádou bezpilotních a v roce 2015 to bude jedna třetina pozemních bojových vozidel. Nebezpečí spočívá v tom, že jak roste složitost a cena robotů, výdaje na ně přestanou být považovány za postradatelné. Již dnes stojí balík čtyř Reaperů téměř 70 milionů dolarů. Není těžké si představit den, kdy UCAV budou stát tolik a jejich vývoj bude trvat tak dlouho jako u člověkem řízených systémů, které mají nahradit.

Rostoucí závislost na robotech také přináší operační – když ne etické – otázky: „Co budete dělat, když se objeví ženy a děti s rozprašovači a kladivy a začnou útočit na vaše roboty?“ ptá se Wiliam Lind, vojenský expert Free Congress Foundation. „Zastřelíte je, abyste zachránili roboty?“

A tak jsou většinou podobné akce při nákupech jen jakousi náplastí první pomoci. Současný přístup zcela odděluje potřeby vojáků v poli od procesu obstarávání vybavení, které nakonec dostanou. A žádný trvalejší pokus vytvořit povstalecký model nákupu zbraní zatím nebyl učiněn.

„Co budete dělat, když se objeví ženy a děti s rozprašovači a kladivy a začnou útočit na vaše roboty?“

To vše tedy pravděpodobně znamená, že jakmile války v Iráku a Afghánistánu konečně skončí, Pentagon při svém současném „katedrálovém“ přístupu další vývoj robotů, UCAV i všech další zajímavých technologií vyvinutých v bitevní vřavě zakonzervuje. „Jak válka skončí, prosadí se opět síly standardizace,“ říká Thomas McNaugher, prezident Rand Corp. a expert na nákupy obranných systémů. „Zabije to pravděpodobně i mnoho inovací, používaných nyní na bitevním poli.“

Robb tvrdí, že řešením pro nákup zbraní je opuštění toho, co nazývá „bodové inovace“ (tj. osamocené systémy), ve prospěch systémů založených na společném základě. Tím je soubor služeb a schopností, ke kterým má každý přístup. Pomyslete na Internet a jak ho využívá eBay a Google.

Jak by taková základna fungovala ve vojenské sféře? Uvažte například probíhající projekt ve Space Vehicle Directorate na letecké základně Kirtland v Novém Mexiku. Vědci se pokouší navrhnout levné „plug and play“ satelity, které mohou být rozmístěny během šesti dnů. Každý satelit by byl postaven ze sady standardních součástek, které pak mohou být rychle naprogramovány, aby vyhovovaly konkrétní misi.

„Abychom nebyli napadáni, že všem ‘musí vyhovovat jedna velikost’,“ říká Jim Lyke, technický poradce projektu a jeho hlavní elektrotechnik, „záměrně jsme ponechali možnost vyměnit malou baterii za velkou, změnit frekvenci radia a tak dál.“ Celý koncept připomíná přidávání komponent a stahování programů do vašeho počítače podle toho, chcete-li vytvářet tabulky, hrát hry nebo poslouchat hudbu.

„Vedeme bitvu proti složitosti,“ říká Lyke. Šestidenní cíl byl závodem, který nás vytáhl daleko za hranice naší pohodlnosti.“

Lind z Free Congress Foundation tvrdí, že důležité je také zachytit inovace vznikající v zákopech. Mezi mladými je obrovské množství kreativity, ale není pro ni žádný odbyt. Potřebujeme hloubavé seržanty nechat se v něčem vrtat. Technologie, která je v těchto válkách užitečná, je, jak já říkám, garážová a vrakovištní technika. Původní obrnění Humberu například zbouchali vojáci v poli a pojmenovali ho „vesnické brnění“. „Jakmile byla objevena použitelná technologie,“ dodává Lind, „mohla být informace přenášena bezpečným vojenským intranetem. Záměrem je využívat informace a informační technologie, jako je užívají povstalci.“

Co se prozatím děje v Iráku a Afghánistánu, je pouze předzvěst konfliktů, před které západní země budou pravděpodobně postaveny v nadcházejících desetiletích. Vědomosti povstalců se budou dále rozšiřovat i dlouho poté, co budou koaliční síly z těchto zemí staženy. Pro takovou budoucnost Západ nutně potřebuje proces vývoje a nasazení účinných vojenských systémů a taktiky, podobný tomu, jaký používají povstalci, i radikální změnu strategického uvažování.

„Je třeba se dívat mimo běžné byrokratické postupy provádění věcí,“ poznamenal americký ministr obrany Robert M. Gates na tiskové konferenci vloni v červnu. Každý měsíc prodlení znamená, že budou mladí Američané umírat. Jestli Spojené státy a jejich spojenci nedokáží přijmout potřebu změny, budou platit nezbytnou cenu jak v penězích, tak v krvi.

Článek z listopadu 2007 byl převzat z IEEE.org: Robert N. Charette – Open-Source Warfare.

Související články:

1. Rozhovor s Johnem Robbem: O nových způsobech vedení války a resilientních komunitách

Autor: John Robb

Prvním efektivním využitím konvenčních sil proti guerillovým jednotkám byla “skythská kampaň” Alexandra Velikého [1]. Jako vojenská síla byli Skythové velice podobni teroristům. Zde je několik bodů pro srovnání:

- byli nomády a neměli pevné sídlo nebo základnu
– neměli založenu (hierarchickou) organizační strukturu, která by mohla být ovlivněna vůdcem (decapitation attack; tuto taktiku použil Alexandr proti Peršanům zaútočením na Dáreia [bitva u Issu])
– jejich jednotky byly na sobě navzájem nezávislé a proto neposkytovaly žádné zranitelné komunikační nebo zásobovací trasy.
– Skythové byli velice mobilní, lučištníci na koních, mohli tak útočit z odstupu, ze zálohy, na odkrytá zranitelná místa a poté rychle uprchnout do bezpečí v případě protiakce napadeného.

Souhrn těchto výhod umožňoval Skythům porážet veškerá konvenční vojska, která byla proti nim vyslána. Alexandr však tuto situaci změnil. Uvědomil si, že jediným způsobem, jak porazit nepřítele je chytit ho do pasti, kdy bude jeho mobilita potlačena a kdy bude přinucet bojovat v klasickém střetu. Jsou dva způsoby, jak tak učinit. Prvním je chytit protivníka na základě jeho snížené mobility. Bylo však nepravděpodobné, že by Skythové upadli do této pasti.

Druhým řešením bylo vytvořit situaci, kde byl nepřítel zachycen díky manévrování jednotek takovým způsobem, který tuto mobilitu omezoval. Alexandr zvolil toto řešení. Aby tak učinil, vyslal početně malý oddíl zranitelné jízdy proti Skythům. Skythové začali okamžitě útočit ze zálohy a střílet po nich šípy. Zatímco tato “návnada” byla nasazena, vyslal kupředu kombinovanou lehkou pěchotu jako krytí k jeho manévrům.

Na pozadí tohoto krytí vyslal zbývající jízdu ve třech křídlech (levé křídlo, střed a pravé křídlo) do poyic, které mu umožňovaly chytit do pasti část kroužících Skythů, mezi “návnadou” a jeho hlavními jednotkami. Jakmile zaujal pozici, nařídil postup vpřed a tak natáhl past. Tímto způsobem se do ní velká část Skythů, kteří pak byli pobiti nebo zajati.

Výsledek této akce vyústil v krátké době do celkové porážky a kapitulace Skythů. Důvodem pro to byl fakt, že že byla poražena jejich taktika. Bez schopnosti úspěšně zaůtočit byli Skythové v bezvýchodné situaci.

Zde je poučení, které si z tohoto můžeme vzít:

- guerillové a teroristické jednotky mají sklon útočit na semi-konvenční cíle, když se naskytne vhodná příležitost, kdy není přítomno nebezpečí protiútoku.
– zranitelnost, která představuje příležitost, přitahuje guerillové a teroristické útoky ze zálohy. V kyberválce se toto nazývá medová past (honeypot).
– hlavní konvenční síla by měla být držena v pozadí, dokud není nepřítel obklíčen přesilou. Největší úsilí by mělo být vynaloženo na krytí tohoto manévru a na omezené útoky na nepřítele do doby rozhodujícího okamžiku.

Srovnejme tuto taktiku se způsobem, jakým vedeme válečné kampaně v Iráku a Afghánistánu. V Afghánistánu jsme rozlomili na části nepřátelské síly (soustředěných ve velkých výcvikových táborech konvenčních organizací). Učinili jsme tak na dálku, s nesoustředěnou silou (letecké útoky). Navíc jsme zaútočili na nepřátelské síly v opevněních, které omezovaly jejich mobilitu (Tora Bora) nedostatečným počtem pozemních sil (vojska pro speciální operace) a umožnili jsme jim tak následný útěk. V Iráku pokračujeme v pacifikaci celé země, což zabraňuje ve vytváření větších, nepravidelných (semi-conventional) guerillových/teroristických jednotek (organizací se střední úrovní řízení o počtu 350 lidí a více), proti kterým pak může být veden klasický způsob boje.

Na obou místech projevujeme nechuť k vytváření zranitelných míst, která pak mohou být využita jako pasti (z důvodu obav ze ztrát na životech). Po celém světě máme tendenci zničit teroristické sítě a jejich vedení okamžitě, jakmile se naskytne vhodná příležitost. Dochází k tomu i když teroristé operují v prostředí, které není jejich “vlastní” (např. kde jsou přítomné policejní síly).

Když se nad tím zamyslíme celkově, taktika kterou používáme je nerozhodná a nekonkrétní. Alexandr Veliký nám ukázuje potenciální alternativu.

Článek Johna Robba: Alexander the Great and the Scythians vyšel blogu Global Guerrillas dne 2. dubna 2004.

Poznámky:

[1] Článek pojednává nepřímo Alexandrově tažení v oblasti Baktrie a Sogdiany (329-327 př. n. l.), konkrétně však o bitvě u řeky Iaxartés (červenec 329 př. n. l.).

Průběh bitvy u Iaxartés líčí článek Tomáše Váchy a Radka Tůmy na serveru Antika.avonet.cz ze 7. února 2005:

Nová podoba války o Asii

Na východě někdejší perské říše se charakter války změnil. Už to nebylo tažení toho druhu, jako v Malé Asii, Sýrii nebo Mezopotámii. Tam se místní obyvatelstvo chovalo v podstatě netečně. Makedonské vojsko muselo svést několik menších i větších bitev, dobývat – někdy velmi těžce – několik měst. Mezitím však táhlo celkem klidně nepřátelskou zemí, aniž se mu kdo odvážil postavit na odpor. Nyní však nebylo velkých bitev, nikde je nezastavily velké uzavřené pevnosti. Tažení se měnilo stále více v nekonečnou řadu drobných, ale vyčerpávajících šarvátek. Na nic nebylo možno spoléhat, neexistovalo spolehlivé zázemí, nedalo se odhadnout, odkud se vynoří nepřítel. Přísaha věrnosti nic neplatila, ti kdo se včera poddali, povstali zítra ke vzpouře. Více než jinde byla makedonská armáda nucena k represáliím.

Povstání v Baktrii a v Sogdianě

Relativně snadné dobytí Baktrie a Sogdiany bylo klamné. Zatímco ostatní části perské veleříše se celkem bez problémů podrobily, místní obyvatelstvo, především baktrijsko-sogdijská jezdecká šlechta, již brzy povstalo proti nové vládě. Jejich nejdůležitějším vůdcem byl přední sogdijský velmož Spitamenés, k němuž se přidali všichni sogdijští velmoži. Kromě toho byl podporován nomády zpoza hranic kulturního světa. Povstání se zanedlouho změnilo v národní válku proti dobyvatelům.

Boje, které z toho vyplynuly, byly nejtěžší, s nimiž byl Alexandr doposud konfrontován. Čekal ho nový, jemu dosud neznámý druh boje. Protivníka nebylo možno uchopit – na jednu stranu existoval v horách [2] a v pevnostech značný počet středisek odporu, na druhou stranu Spitamenés operoval s velmi mobilními jednotkami. Stále znovu unikal makedonskému útoku, nezřídka do pouště. Nikdy se nenaskytla příležitost k rozhodující bitvě, povstalci však neustále útočili proti jednotlivým oddílům, napadali vojsko ze všech stran a zase se stahovali zpět. Měli výhodu v dokonalé znalosti místních poměrů, vždy našli bezpečné zázemí v okrajových oblastech pouště. A tak se válka podobná guerille táhla více než dva roky.

Na protivníkův způsob války reagoval Alexandr dvěma způsoby. Rozdělil svou armádu na několik zcela samostatně operujících jednotek pod velením zkušených a spolehlivých generálů a mohl tak pružně reagovat na mobilitu protivníka a zatlačovat ho stále více do defenzívy. Navíc postupně útočil na jednotlivá ohniska odporu, přičemž dobýval i pevnosti, považované za nedobytné. Začal systematicky obsazovat nepřátelské území část po části a na obsazeném území budoval hustou síť navzájem spojených pevnůstek. To omezovalo povstalce v pohybu a znemožňovalo jim realizovat útoky z libovolných stran a postupně je to vytlačovalo ze země. Zapojil i diplomacii – s některými protivníky se bojovalo s maximální tvrdostí a byli nemilosrdně likvidováni, k jiným, kteří byli od počátku nebo po určitých nabídkách nakloněni k spolupráci a loajalitě, bylo přistupováno přátelsky. Alexandr zaútočil i na nomády za Iaxartem, aby jim – podobně jako jejich západním příbuzným – ukázal, že si před ním nemohou být jistí.

Bitva u Iaxartu

Vraťme se ale na začátek bojů. Povstalci dobyli nazpět Kyropoli i pohraniční pevnůstky a povraždili makedonské posádky. Na druhém břehu Iaxartu se shromažďovali nomádští Sakové, které Spitamenés získal za spojence. Alexandr po zdánlivém dobytí Baktrie a Sogdiany táhl zpět do Baktrie. Po zprávách o povstání se musel vrátit a znovu dobývat pohraniční pevnosti. Byl nucen bojovat na dvou frontách. Proti Spitamenovi poslal oddíl žoldnéřů a sám zamířil proti skythským Sakům. S kočovníky a s jejich způsobem boje byl již Alexandr obeznámen – s některými bojoval ještě před invazí do Persie v Podunají, setkal se s jejich nasazením v Dáreirových armádách a sám jejich služeb také používal.

Alexandr byl mimořádný vojenský génius a osvědčil to i tentokrát. Uměl si poradit s každým způsobem boje. Dokázal okamžitě správně postřehnout, co je zapotřebí, aby mohl silami, které měl právě k dispozici, zničit nepřítele. Byl si vědom ničivé síly skytských šípů a věděl, že nesmí dovolit, aby kočovníci stále používali tzv. pouštní (stepní) taktiku. Ta spočívala v tom, že ustupovali před protivníkem v širokém oblouku. Nedali mu příležitost k bitvě, stále však byli s jeho vojskem v dotyku. Na malých konících objížděli nepřátelské vojsko a útočili na ně střelbou z luků. Smyslem manévrů bylo vylákat nepřítele do pouště, rozptýlit ho a pak ho po částech zničit. Tato taktika se stala osudná Kýrovi Velikému, jehož právě u Iaxartu porazili a zabili Massagetové, stejným způsobem Skythové potupně porazili perského krále Dáreira I. a mnohem později se stal osudný několika římským generálům.

Následující tři roky po bitvě u Gaugamély bojoval Alexandr Veliký v Hindúkuši – v dnešním Afghánistánu, kde jeho vojáci mrzli při přechodu vysokých horských průsmyků a potili se v širých stepích. Nyní došli až k řece Iaxartés. Na druhém břehu této bahnité řeky, rozvodněné po deštích, se shromaždoval stále rostoucí počet barbarů, ozbrojenými dlouhými kopími a reflexními luky, kteří se v pytlových kalhotách, s dlouhými vlasy a vousy podobali svým chlupatým koním.

Skythové byli kočovní pastevci. Příslušníci íránských kmenů, kteří od sedmého do třetího století před naším letopočtem ovládali rozsáhlé oblasti travnatých stepí mezi Dunajem a Žlutou řekou. Přišli ze Střední Asie a Sibiře. Měli světlou pleť, dlouhé vlasy a vousy. S obrovskými stády koní, ovcí a dobytka šli všude tam, kde rostla tráva. Byli to lidé svárliví a velmi krutí bojovníci, kteří plenili města. Své hrdinské činy oslavovali velkým množstvím jídla a pití (skalpy poražených nepřátel zdobili postroje svých koní). Milovali široká prostranství a jízdu na koních, zbraně a především zlato. Terorizovali Řeky, Peršany a Číňany.

Jádro jejich vojska tvořila těžká jízda v šupinových pancířích, v níž sloužili společensky nejlépe postavení jedinci. Ovšem hlavní a nejpočetnější částí vojska byli jízdní lučištníci, kteří uměli střílet ve cvalu, dokázali se na koni prudce otočit dozadu a přesně zacílit.

Posmívali se Makedoncům a zasypávali je přes řeku deštěm šípů, což sice Alexandrovo vojsko dráždilo, ale způsobilo mu jen malé ztráty. Bylo nutné úspěšně překročit Iaxartés, protože v případě ústupu na jih by to byli Skythové, kteří by překročili řeku a nemilosrdně napadli Alexandrovo vojsko. Překročení řeky bylo mimořádným výkonem už jen proto, že tak pokrokové pojetí střelecké taktiky s nasazením dalekonosných válečných strojů se v dějinách objevilo až v hellénistických armádách (např. Démétrios Poliorkétés, čili Dobyvatel měst) a u Římanů. Alexandr a jeho Makedonci – 2000 lehkých pěšáků a asi 1000 těžkých pěšáků (zřejmě formace 1024 mužů, tvořící falangu se 64 muži v řadě vedle sebe) a tři eskadrony střední jízdy, z toho jedna elitních hetairů, (tj. druhů krále – každá s 512 jezdci) využili při této akci dvě hlavní zbraně – jízdu a válečné stroje, konstruované tak, aby jejich díly mohli přenést do bojového postavení i vojáci na ramenech, pokud je tam nemohli dopravit na hřbetech zvířat.

Makedonští inženýři stavěli tři dny 12 000 různých vorů a plavidel ze dřeva, nebo z kůží nadlehčovaných senem, další sestavovali řadu gastrafétů (velkých mechanických samostřílů), z nichž Alexandr zakázal až do doby vlastní akce, přechodu řeky, střílet. Teprve, když byla všechna plavidla připravena a vojsko seřazeno, Alexandr nařídil přehradnou palbu z těchto samostřílů. Těžké střely přelétaly nad vodou a překvapily sešikované Skythy tím, jak snadno pronikaly jejich rákosovými štíty a koženým brněním. Barbarská jízda okamžitě ustoupila z břehu a Alexandr vydal prvním plavidlům rozkaz k útoku. Římský historik Flavius Arriános později o této události napsal: “Jakmile Alexandr spatřil, že střelba vyvolala mezi nepřáteli zmatek, hned sám v čele svých vojáků zahájil za zvuku polnic přechod přes řeku. Ostatní vojsko ho následovalo. Nejdříve nechal vystoupit na břeh lučištníky a prakovníky s rozkazem, aby ostřelovali Skythy z praků a luků, a to proto, aby se nepřítel nemohl přiblížit k vystupující falanze těžké pěchoty dříve, než se přepraví celá jízda.”

Nepřátelská jízda, čelící palbě mechanických samostřílů, se pokusila zabránit jeho jednotkám v překročení řeky, avšak její palebnou sílu umlčely Alexandrovy lehké jednotky, takže se Alexandrovu vojsku brzy podařilo zaujmout bojové postavení na jižním břehu řeky a předmostí upevnit.

Alexandr si byl vědom, že skythská jízda zvolí stejnou taktiku jako ostatní nomádské lehké jízdy z Balkánu a z Asie a že ji proto musí dostat pod tlak a zaměstnat vlastní obranou před jeho útokem, aby předešel možnosti, že by se rozvinula do skupinek a ostřelovala z bezpečné vzdálenosti jeho vojsko, nebo že by mohla obklíčit hloučky jeho vojáků, oddělené při boji od hlavní formace. Kdyby ji nechal útočit, její lučištníci na koních by v rychlém klusu ostřelovali deštěm šípů, vystřelovaných přes rameno, jeho jednotky.

Proto Alexandr poslal vpřed nejprve svou skvělou jízdu, která si, jak předpokládal, s těmito lučištníky poradila. Za jízdou vyslal v rušivé linii asi 2000 mužů kombinované lehké pěchoty, kteří dosud kryli přechod jednotek přes řeku a kteří nyní dostali za úkol zaujmout půlkruhové postavení před skythskými jednotkami a obklíčenou makedonskou jízdou, avšak neútočit na ně. Na křídlech za pěchotou a pod její ochranou zaujaly pozice dvě eskadrony jízdních lučištníků a uprostřed za nimi, na břehu řeky a mimo dohled nepřítele, byla připravena jízda hetairů a za ní, u záhybu řeky, se zformovala hlavní falanga pěchoty.

Krycí střelba lehké pěchoty odvrátila pozornost protivníka od předvoje makedonské jízdy, avšak Skythové pokračovali ve snaze jízdu obklíčit a vyslali jízdní lučištníky, aby na několika místech napadali pomalu postupující rušivou linii makedonské lehké pěchoty. Provedli řadu pokusů zatlačit lehké lučištníky a vrhače oštěpů zpět, avšak zjistili, že jsou stejně nepolapitelní jako oni.

Za hlaholení trub pak nastoupily k útoku obě křídelní eskadrony makedonské jízdy, pronikly řadami své lehké pěchoty a zahnaly několik tisíc překvapených Skythů do prostoru mezi předvoj jízdy a první řadu lehké pěchoty. Součastně přešel dosud obklíčený oddíl makedonské jízdy do protiútoku a napadl skythské jednotky z týlu. Vzápětí zaútočila střední jízdní jednotka hetairů, následovaná falangou pěchoty, na zmatenou jednotku barbarské jízdy. Tím se rychle změnila situace a skythské jednotky, které byly dosud součástí sil, držících Makedonce v obklíčení, se samy dostaly do úplného obklíčení. Bylo zaznamenáno, že obklíčeno bylo asi 4000 mužů, z toho jich asi 1000 včetně vojevůdce padlo a mnoho dalších nepřežilo následnou nemilosrdnou bitvu. Makedonci měli ještě větší ztráty, avšak získali rozhodující morální vítězství.

Zdroje:

Donald Featherstone: Válečníci a války ve starověku a ve středověku
Hans Joachim Gehrke: Alexander Veliký
Vladimír Vavřínek – Alexandr Veliký

[2] O tom, jaké nové a neznáme způsoby vedení boje Alexandra očekávaly zmiňuje např. bakalářská práce Stanislava Haviera: Horolezecké techniky v armádní praxi z roku 2007:

Makedonský král Alexandr Veliký, mnohými považovaný za největšího vojevůdce všech
dob , přešel ve 4.století př.n.l. za svůj krátký život tolik horstev, že by mohl být patronem
vysokohorské turistiky. Dříve než se vydal na výboje za Helespont (Dardanely), překonal Starou
Planinu (Balkán-starověký Haemus) a směřoval dále na východ, dokud ho nezastavily hradby
Karákóramu a Himálaje. Přešel Taurus, Iránskou plošinu a Elborz, roku 330 př.n.l. vtrhl přes
Šer-Daharské sedlo do afghánského vnitrozemí a po krátkém odpočinku pokračoval přes Hindúkuš
dále na sever. Průsmyk Chavak (3548m) a další dva průsmyky ve výšce kolem 4000m byly v té době
už známy a používány, avšak postup tudy v čele armády hluboko v nepřátelském týlu svědčí o
veliké vojevůdcově odvaze a rozhodnosti. Po několika bojových akcích se zastavil u západních
výběžků Ťan-šanu a přes sedlo Šibar (asi 3000m) se vrátil do úrodné Kábulské nížiny. (Dieška,
Šírl, 1984)

V Alexandrově armádě se setkáváme i s tím, co jsme u jeho předchůdců mohli jen
tušit – s horolezeckou odborností zvlášť vycvičených vojáků.Na severovýchodních hranicích
vznikající velkoříše už delší čas nepokoje. Nepoddajní Sorgové přepadávali makedonské
posádky a opět mizeli ve stepi. Nakonec se sám vrchní velitel postavil do čela vojsk , aby
nastolil pořádek. Zahnal Sorgy až do jejich posledního útočiště, do pevnosti na strmé skále,
nazvané podle velitele obránců Oxyartův či Sogdský vrch. Pravděpodobně jde o holý, sluncem
vypálený útes-dnes se zbytky pevnosti z 8.století-na soutoku řeky Zeravšan a divokého potoka
Kum, jihovýchodně od Samarkandu, u okresního města Pendžikent. Hrdí Sorgové byly dobře
zásobeni a odhodláni vydržet i dlouhé obléhání. S posměchem navrhovali Alexandrovi, aby si
sehnal okřídlené vojáky ke zdolání srázných stěn. Vojevůdce nakonec přikázal, aby se
připravili všichni, kdo byli cvičeni ve slézání skal, vyhlásil odměny za dosažení vrcholu, pod
kterým byl nepřátelský tábor. Na výzvu se sešlo asi tři sta specialistů. Vzali si sebou
pomůcky, které se jen málo lišily od horolezecké výstroje našich předků. S příchodem tmy se
pustili do práce. Zaútočili na nejstrmější část hory, která byla nejméně střežena. Postupovali
samostatně, sólově-jak bychom řekli dnes. Pomocí lan a kůlů na upevňování stanů šplhali pomalu
vzhůru. Jen srdcervoucí výkřiky signalizovaly ve tmě místa , kde „skoba“ nevydržela zatížení a
kde odvaha či chamtivost předčily rozvahu. Po celonočním útoku se dobyvatelé dostali na vrchol
hory a rozvinutými pruhy plátna oznamovali splnění úkolu. Dnes máme spolehlivě historicky
ověřenou činnost horských vůdců a horolezeckých instruktorů nejen v Alexandrově armádě, nýbrž
i v Hanibalových oddílech, v čínských dobyvatelských výpravách, ve Zlaté hordě, u Napoleona i
Suvorova, v první i druhé světové válce. (Dieška, Šírl, 1984)

Dieška, Ivan, Širl, Václav. Horolezectví zblízka. 1. vyd. Bratislava: Olympia, 1984.
444s. ISBN 2708189

Autor: John Robb

Na summitu G20 v Pittsburghu byly použity zvukové zbraně proti malé skupině protestantů

Všeobecně vzato, vlády po celém světě ztrácí kontrolu na veškerými klasickými formami státní moci od hranic, financí, komunikací, médií, ekonomických aktivit, bezpečnosti až po obchodní toky (všech druhů). Výsledkem tohoto zrychlujícího se oslabování je tendence nahlížet na všechny formy veřejného protestu jako na bezpečnostní hrozbu. Aby odvrátily tuto viditelnou hrozbu, stále větší počet zemí podniká tyto kroky:

– militarizuje policejní složky (od pětinásobného nárůstu amerických policejních zásahových jednotek SWAT ya posledních deset let až po nové čínské polovojenské síly, čítající milion příslušníků),

- ustavuje zákony, které mají za cíl neutralizovat projevy opozice – disentu (např. zřízení “zón svobody slova” – free speech zones apod.),

- začalo s okamžitým používáním nesmrtících – non-lethal – zbraní (zvukové zbraně, tasery, slzný plyn atd.) k rozhánění davů.

Toto úsilí způsobí téměř nepochybně neočekávané důsledky (už teď můžeme pozorovat protestní skupiny, které se vůči těmto postupům brání taktikou svolávání bleskových nepokojů – flash mob – za pomoci mobilních telefonů).

Pitt Police Use Sonic Weapons on Protestors

CNN report shows new weapon being used on civilians (Militarized police using Sonic Weapons)

Článek Johna Robba: Protest as National Security Threat vyšel na blogu Global Guerrillas dne 25. září 2009.

Secese visí ve vzduchu. Texaský republikánský guvernér se již na toto téma odvážil otevřeně promluvit, Vermont disponuje aktivním a stále rostoucím secesionistickým hnutím a Oregon, Washington a Britská Kolumbie se již nyní ohánějí společným názvem “Cascadia.” Minulý týden přišel s článkem na téma odtržení i Wall Street Journal, v němž jeho autor, Paul Starobin, poznamenal:

“Současný americký Goliáš se brzy může proměnit v monstrum odcházejícího věku politiky a ekonomiky, stavějícího na přebujelé struktuře, příliš rozsáhlé na to, aby dávala nějaký rozumný smysl…”

Nebo se jedná o nějakou další zábavnou ideu, vytvořenou k zaplácnutí okurkové sezóny? Teorie teorie války čtvrté generace (Fourth Generation Warfare, 4GW) naznačuje, že jde o vážnější záležitost. Krize legitimity státního zřízení rozhodně Ameriku neobešla. Washington předstírá, že nabízí lidem demokracii, ve skutečnosti však obě strany tvoří víceméně jednu systémovou stranu. Jejím cílem je udržet systém při životě a využivat jeho výhod, nikoli spravovat věci veřejné. Jediná politika mající nějaký význam je soudní politika. Amerika mimo hlavní cesty existuje jen jako nepříjemné vyrušení. Ekonomika i kultura pozvolna upadají, vláda však je krčí rameny a říká: “Co s tím máme dělat?”

Kolaps amerického státu proto není nemožný, nicméně dělící linie, podle nichž podle většiny secesionistů dojde k rozpadu, jsou až příliš optimistické. Paul Starobin ve svém článku vyjadřuje myšlenku, že

“nejnadějnější vyhlídkou pro USA, pokud se decentralizační tendence ukáží coby nezaplašitelné, je stavět na přirozené vynalézavosti a demokratické tradici, na jejichž základě budou vytvořeny směrnice pro realizaci celého procesu postupným a kooperujícím způsobem.

Obávám se, že není šance. Namísto obnovené Vermontské republiky, Cascadie a možná i nové Konfederace, se dá předpokládat rozpad Ameriky po jiných, než geografických liniích. Teorie války čtvrté generace dochází k závěru, že nové prvořadé identity, pro něž lidé hodlají volit, pracovat a bojovat, budou jiné, než ty geografické. Naopak, bude se jednat o identity kulturní, náboženské, rasové, etnické, ideologické, atd. Z jejich naplňování mohou vzejít různé masakry, etnické čistky, pogromy a genocidy, jaké obvykle bývají součástí válek podobného typu a na základě jejich dozvuků se mohou objevit nové státy definované geograficky. Jejich hranice však budou odvozeny mnohem více z kulturních rozdílů, než z těch geografických.

Fakt, že druhá americká občanská válka bude ještě ošklivější, než byla ta první – sama o sobě žádný piknik – ještě neznamená, že k ní nedojde. Vše záleží na tom, zdali washingtonská vláda dokáže rozpoznat, že je zde problém s její legitimitou, vše si srovná a začne vládnout kompetentně. Momentálně však v tomto testu neobstává a předpokládám, že tak tomu bude i nadále. Kterýkoli člen vlády, jenž si troufne podřídit soudní politiku blahu národa nebo navrhuje větší než jen velmi kosmetické změny, rychle zjistí, že už náhle není členem vlády.

Většinu minulého týdne jsem strávil na kongresu o Novém urbanismu, jehož se účastním již po dlouhá léta. Nový urbanismus se snaží o budování nových vesnic, městeček a příměstských lokalit, coby alternativ k velkoměstské expanzi, což se dá označit za vskutku konzervativní snahu. Tentokrát přišlo na přetřes i něco nového: zajistit, aby tyto komunity byly zemědělsky soběstačnými. Proč? Protože se mezi Novými urbanisty (i ostatními) rozmáhá přesvědčení, že jen místní produkce potravin může být bezpečným zdrojem obživy v době rozpadu. Pouze pár lidí v Kongresu se snaží o další logický krok – poskytnout takovým komunitám možnost bránit se. Pokud budoucnost přinese konec impéria, jak budeme připraveni na Temné období?

Opět, pokud to zní nereálně, teorie války čtvrté generace říká, že ne. Není to v žádném případě nevyhnutelné, ale je to jedním z možných následků špatné vlády establishmentu.

Moje poslední kniha, The Next Conservatism (Příští konzervatismus), pojednává dosti obšírně o těchto záležitostech. V polovině devadesátých let jsem napsal román Victoria, který je o americké občanské válce čtvrté generace a jejích následcích. Nikdy jsem nenašel vydavatele, možná proto, že tato myšlenka vypadala moc výstředně, možná ale spíše proto, že byla políčkem do tváře politické korektnosti. Politická korektnost, která je ve skutečnosti kulturním marxismem frankfurtské školy, totiž neztratila nic na své schopnosti zastrašovat vydavatelství. Avšak myšlenka rozpadu USA už není mimo mapu. Ještě může přijít čas pro prezidenta Davise a jeho pomýšlení na návrat do Richmondu a pro Nové urbanisty na zkonstruování nových pevností.

Článek Williama S. Linda – On War #307: Calling President Davis vyšel původně na blogu Defence and the National Interest dne 17. června 2009.