Tag Archive | Frankfurtská škola

Rasa jako sociální konstrukt?

Rasa jako sociální konstrukt?

Rasa jako sociální konstrukt?

Autor: John Howard

Rasa je jen sociální konstrukt“. Všichni jsme tuto floskuli slyšeli nebo četli snad tisíckrát: v učebnicích, z mainstreamových médií či úst mladých absolventů antropologie, sociologie, afrických studií nebo nějakého jiného oboru, který z nich podle všeho dělá specialisty na rasovou rovnost – ale nic moc jiného. Toto tvrzení je natolik všeobecně rozšířené, že jsme si vůči němu dokonce vypěstovali odpor bezmála reflexivní. V tomto článku bych se jím však rád zabýval se vší vážností a blíže se podíval na jeho význam v rasovém diskurzu. Když lidé na levici mluví o rase jako o sociálním konstruktu, v čem vlastně spočívá jejich argument a jaký je jeho skutečný intelektuální obsah?

Continue Reading

Posted in Biologie a Ekologie

Kevin MacDonald: „Ohledně budoucnosti Západu příliš optimismu necítím“

Kevin MacDonald

Kevin MacDonald

Kevin MacDonald, emeritní profesor psychologie z Kalifornské státní univerzity v Long Beach, se věnuje především evolučním perspektivám na kulturu, vývojové psychologii a teorii osobnosti.

Demokracija: Dlouhá léta jste působil jako profesor psychologie na Kalifornské státní univerzitě, jste také autorem celé řady knih a odborných článků, v nichž se zabýváte hlavně evoluční psychologií, psychologickými aspekty etnocentrismu a skupinovými evolučními strategiemi. Mohli byste našim čtenářům tyto koncepty ve stručnosti popsat?

Kevin MacDonald: Evoluční psychologie nahlíží na lidský mozek jako na produkt evoluce: v průběhu generací podléhala i naše centrální nervová soustava tlaku přirozeného výběru. Tak se například lidé zamilovávají díky příslušným mozkovým strukturám, a toto chování je adaptivní, jelikož vybízí obě pohlaví ke zplození potomstva a péči o něj. Postupně se hromadily geny zodpovědné za toto chování a lidé s jejich vyšší koncentrací lépe přežívali a dařilo se jim.

Continue Reading

Posted in Politika, Biologie a Ekologie, Historie, Rozhovory

Hitlerova pomsta, „návrat silných božstev“ a vzkříšení Západu

Hitlerova pomsta

Hitlerova pomsta, „návrat silných božstev“ a vzkříšení Západu

Autor: James Kirkpatrick

Kniha Russella Ronalda Rena Return of the Strong Gods: Nationalism, Populism, and the Future of the West (Návrat silných božstev: nacionalismus, populismus a budoucnost Západu) přináší vynikající analýzu, naneštěstí završenou neuspokojivým závěrem. Šéfredaktor magazínu First Things R. R. Reno popisuje vývoj „poválečného uspořádání“, v němž se systémová levice a pravice shodly na „otevřené společnosti“ coby nejvyšším dobru, navíc nutném coby pojistka proti návratu „silných božstev“ jako nacionalismus a tradiční náboženství, jež prý nevyhnutelně mají vést k totalitarismu. Renův konečný soud? Musíme se otočit zády k „silným božstvům“, abychom znovu vytvořili solidární společnost. Jeho touha však velmi pravděpodobně není příliš realistická.

Zakladatel stránek VDARE.com Peter Brimelow byl všeobecně odsouzen, když ve své knize z roku 1995 Alien Nation nazval současnou západní imigrační politiku „Hitlerovou pomstou“. První i 2. světová válka, píše Reno, „vyvolaly masivní odezvu s Amerikou v čele: antifašistickou, antitotalitní, antikolonialistickou, antiimperialistickou a antirasistickou“. Tyto zásady „se staly základními stavebními kameny poválečného období“.

Continue Reading

Posted in Historie, Kultura, Zajímavé knižní tituly, Recenze, Politika

17. listopad, rok 62 po Sputniku

17. listopad (1962)

17. listopad (čtyři roky po Sputniku)

Autor: Václav Jan

První listopadový víkend odvysílala Česká televize satirickou sci-fi komedii režiséra a scénáristy Oldřicha Lipského z roku 1961 s názvem Muž z prvního století.

Film představuje ideální společnost budoucnosti. Děj je jednoduchý, ale velmi výchovný. Někdy ke konci dvacátého století (podle našeho letopočtu) dojde při startu kosmické lodi ze strakonického kosmodromu k osudovému nedopatření. Čalouník jménem Josef se ocitne sám na palubě a omylem uvede stroj do chodu, a tak se tento tvor přízemní povahy nechtěně vznese do vesmíru. Když posléze přistane na podivné planetě obývané laskavými tvory, chvíli mu trvá, než pochopí, že se ocitl zpátky na Zemi, ale v daleké budoucnosti – pět set let po svém startu. Sjednocené lidstvo už žije v ideální společnosti, a nikdo nechápe Josefovo prospěchářství, intriky, chlípnost či hrabivost, neboť takové vlastnosti už lidé zkrátka neznají. Mají ovšem k dispozici přístroje pro kontrolu myšlení a díky nim rychle zjistí, že Josef trpí řadou exotických, dávno vymýcených chorob, jako jsou: „spalničky“, „egocitida“, „zarděnky“, „sobecitida“, „lokální patriotismus se sklonem k šovinismu“, „příušnice“ a „rasismus“, přičemž zejména poslední diagnózu pronáší výzkumnice udiveným tónem člověka, který sice četl v historických knihách, že něco takového kdysi existovalo, ale doposud nevěřil, že by to bylo opravdu možné. Josef je tak beznadějný případ, že nestačí medikamenty jako „antisobecin“, ale je promptně odeslán do „sanatoria“ na „radikální léčbu“, při níž mu mají být v jeho zájmu provedeny jisté žádoucí úpravy mozku.

Continue Reading

Posted in Texty, Historie, Analýzy, Politika

Kooptace levice a její fatální nepochopení Marxe

Kooptace levice

Levicová politika jako dobrovolná komodifikace lidské identity – zcela v souladu se zájmy kapitálu.

Autor: Christopher Pankhurst

Snad jedině slepec by si nevšiml, jak se současná levice svými stále nesmyslnějšími a nesrozumitelnými formami protestu odcizuje vlastním potenciálním voličům takřka spektakulárně. Jistě, halasně odsuzují Trumpa coby fašistu a Brexit jako projev jakéhosi ur-nacionalismu, ale jakou se doopravdy pokoušejí předložit alternativu? Každý, kdo by se touto otázkou alespoň trochu seriózněji zabýval, by velice brzo nutně dospěl k závěru, že žádné vážně míněné odpovědi nenabízejí.

Dětinské nadšení z každé nové podoby proměnlivé identity je intelektuální trapas, který ohrožuje a rozkládá právě ony programové body, jejichž dosažení si levice přeje vidět. Za všemi těmi efektními násilnostmi a převleky tak nacházíme mnohem zásadnější problém, jež si levice odmítá připustit.

Ten spočívá v jejím (ne)porozumění povaze kapitálu.

Continue Reading

Posted in Kultura, Politika, Dějiny ideologií, Ekonomie, Filosofie

Jak liberálové zametají stopy

Lynč po severočesku

Lynč aneb situaci ve „středočeském Buchnově“ nám musí vysvětlit americký Žid. (ilustrační foto: Dva Romy odsoudili za útok v Duchcově, Blesk 19. března 2014)

Autor: Václav Jan

Přehlídka antirasisticky angažovaných titulů v dramatické tvorbě domácí i zahraniční (zejména severské) provenience na obrazovkách České televize je odrazem sílícího proudu popkulturní tematizace progresivních a preferovaných společenských témat prostřednictvím žánrů konzumovaných nejširší cílovou skupinou, jako jsou typicky kriminální seriály a filmy. Mezi ně se zařadil právě vysílaný tuzemský seriál Lynč.

V den vysílání premiéry jeho prvního dílu si uvědomělý divák České televize v hlavním vysílacím čase přišel na své. Mohl postupně na obou hlavních programech sledovat díla, která výrazovými prostředky své doby alarmují proti nebezpečí bílého rasismu. Tato harmonie podzimního večera pod taktovkou angažované dramaturgie mohla působit až trochu přeexponovaně, ve skutečnosti to však není žádná výjimka, nýbrž pravidlo, a především zákonitý výsledek rostoucí kumulace atributů výchovného konceptu veřejnoprávního média v neoliberalistické společnosti.

Continue Reading

Posted in Texty, Kultura, Analýzy, Politika

Trumpův nacionalismus dláždí cestu k antisemitismu

Trumpův nacionalismus dláždí cestu k antisemitismu

Trumpův nacionalismus dláždí cestu k antisemitismu. Kapišto? (© )))Boatsinker(((, https://gab.ai/Boatsinker

Autor: Peter Beinart

V květnu 2016 udělal Ben Shapiro, v současnosti asi nejvlivnější konzervativní židovský komentátor v Americe, něco obdivuhodného. Přiznal, že se zmýlil. „Velkou část své kariéry jsem se snažil ukázat, že antisemitismus ve Spojených státech je takřka výhradním hájemstvím politické levice,“ napsal. „Antisemitismus, o kterém jsem slýchával od svých prarodičů, tedy antisemitismus společenských klubů i údajné rasistické sklony vidláků odněkud ze Zapadákova, jsem považoval spíš za výplod fantazie. Spletl jsem se.

Ano spletl se. Po událostech minulého týdne, kdy muž z Floridy poslal dopisní bombu Georgi Sorosovi a střelec z Pittsburghu spáchal masakr v synagoze, protože Hebrejská společnost pro pomoc imigrantům (Hebrew Immigrant Aid Society, HIAS) se podle něj snaží do Ameriky „přivést vetřelce, kteří vraždí naše lidi“, si židovští konzervativci musejí položit ještě znepokojivější otázku. Ta už totiž nezní: „Existuje mezi americkými konzervativci antisemitismus?“, ale „Je antisemitismus nevyhnutelným vedlejším produktem nacionalistické odrůdy* konzervatismu prezidenta Trumpa?“ Odpovědět na tuto otázku lze jedině souhlasně.

Je samozřejmě legitimní věřit v nutnost nižší míry imigrace a tvrdší vynucování imigračních pravidel, což je pozice třeba mých konzervativních kolegů z Atlanticu Davida Fruma a Reihana Salam, aniž by to podněcovalo antisemitismus. Trump ale nechce imigraci jen omezit. Uchyluje se při tom k odlidšťující, spiklenecké a apokalyptické rétorice. Označuje hispánské imigranty za „násilníky“ a „bestie“. Mluví o jejich „invazi“, která ohrožuje další existenci Ameriky coby „suverénní a nezávislé země“. Latinskoamerický zločinecký gang MS-13 podle něj „doslova ovládl některá města ve Spojených státech“. Demokraté prý „nepokrytě pomáhají milionům ilegálních imigrantů“ hlasovat ve volbách a vynakládají „spoustu peněz“ na to, „aby se pokusili dostat k hranici ještě před volbami“.

Continue Reading

Posted in Kritické texty, Historie, Religionistika, Dějiny ideologií

„Rasismus“ – pozoruhodný zrod zbytečného slova

Knihovna Magnuse Hirschfelda a archív Institut für Sexualwissenschaft (náměstí Bebelplatz, 10. května 1933)

Knihovna Magnuse Hirschfelda a archív Institut für Sexualwissenschaft (náměstí Bebelplatz, 10. května 1933)

Autor: Samuel Francis

Oxfordský slovník angličtiny (Oxford English Dictionary, OED) je mnohasvazkovým odkazovým dílem, jež se řadí k největším počinům západní učenosti – standardní slovník toho, co je známo jako takzvané „historické principy“. Na rozdíl od většiny ostatních slovníků však OED nabízí také informaci o prvním historickém výskytu a užití daného slova. Míra erudovanosti této publikace obecně budí úctu, pro naše čtenáře však jistě bude k nejzajímavějším heslům patřit slovo „rasismus“.

Podle druhého vydání OED z roku 1989 se první doložený výskyt slova „rasismus“ v anglickém jazyce datuje do roku 1936, kdy jej ve své knize The Coming American Fascism užil americký „fašista“ Lawrence Dennis. Druhé v OED zaznamenané užití výrazu v angličtině je pak název knihy Rasismus (Racismus) Magnuse Hirschfelda, napsané v němčině v letech 1934-34, přeložené však do angličtiny až roku 1938 Edenem a Cedarem Paulovými. Jelikož Hirschfeld zemřel ještě před vydáním Dennisovy knihy v roce 1935 a slova „rasismus“ hojně užíval v textu a ostatně i názvu samotném, zdá se být zcela na místě označit za autora termínu „rasismus“ nikoliv Dennise, ale právě jeho. Co se přídavného jména „rasistický“ týče, připisuje pak OED první známé užití samotnému Hirschfeldovi. Kdo to tedy vlastně byl Magnus Hirschfeld a co nám o „rasismu“ prozradil?

Continue Reading

Posted in Politika, Biologie a Ekologie, Historie, Kultura

Herbert Marcuse a tolerance represe

Herbert Marcuse

Autor: Keith Preston

Nemám povinnost bránit liberální pojetí tolerance“ – levicový anarchistický aktivista autorovi.

V obecném povědomí bývá vzestup Nové levice spojován se studentskými nepokoji přelomu 60. a 70. let na vrcholu války ve Vietnamu a pádivou kulturní transformací západních zemí, akademici si však dobře uvědomují, že intelektuální kořeny tohoto vlivného hnutí je třeba hledat o několik desetiletí dříve v díle a činnosti myslitelů spojených s Institutem pro sociální výzkum (běžně označovaným jako „Frankfurtská škola“), kteří se snažili skloubit podstatu marxistické teorie se skutečností, že dělnická třída v západní Evropě navzdory předpovědím ortodoxních marxistů socialistickou revoluci neuskutečnila.

Continue Reading

Posted in Filosofie, Historie, Kultura, Politika

Bernd Rabehl: Americká demokratická diktatura je jen jinou formou fašismu

Bernd Rabehl

Prof. Dr. Bernd Rabehl v jeho bytě v berlínské čtvrti Kreuzberg.

Jak pod pláštíkem „denacifikace“ došlo k okupaci, porobě a kolonizaci Německa

Profesora berlínské Svobodné univerzity dr. Bernda Rabehla, nejbližšího spolupracovníka Rudiho Dutschkeho (předák a mluvčí levicového německého studentského hnutí 60. let), považují jeho následovníci i kritici za „nejvýznamnějšího teoretika studentského hnutí roku 1968 v Německu.“ Rabehl, jeden z prvních opravdových disidentů na Západě, který bojoval proti levicové i pravicové diktatuře, tvrdí, že americká hegemonie pod záminkou šíření demokracie a „amerického způsobu života“ likviduje evropské svobody i kulturu.

„Americká válka proti Srbsku v prvé řadě směřovala proti Rusku. Není mi ovšem jasné, proč se do ní nechala zatáhnout německá vláda. Jedním z nejdůležitějších úkolů Německa by totiž mělo být právě vytváření dobrých vztahů s Ruskem.  Německo tak promarnilo historickou příležitost – proti Rusku jsme vybojovali krvavé války, je tedy načase začít ve vztahu s Kremlem prosazovat dlouhodobě mírovou politiku,“ říká Rabehl v rozhovoru s bělehradským novinářem Nikolou Živkovićem.

Continue Reading

Posted in Historie, Rozhovory, Politika

Proč hudebníci potřebují filozofii

Raffael Santi: Athénská škola (detail), 1510–1511

Raffael Santi: Athénská škola (detail), 1510–1511.

Autor: Roger Scruton

Jistě, ne tolik, jako filozofové potřebují hudbu, ale přesto tomu tak je. V minulosti naše hudební kultura spočívala na pevných základech církve, koncertních síní i domovů. Sdílená tonální harmonie byla společným jazykem skladatelů, hudebníků i posluchačů a lidé doma hráli s důvěrně prožívaným pocitem sounáležitosti s hudbou, kterou vytvořili – a hudba na oplátku patřila k nim. Repertoár nebyl zvlášť kontroverzní ani náročný, a hudba zaujímala své místo při obřadech a oslavách obyčejného života, hrála se spolu s rituály každodenního náboženství a tvořila součást dobrého vychování.

Tento svět se ovšem stal minulostí. Nástroje ovládá jen hrstka lidí a hudba se v domovech line z digitálních přístrojů ovládaných tlačítky, k jejichž zmáčknutí není třeba žádné hudební kultury. Pro mnoho především mladých lidí představuje hudba formu samotářského potěšení, určeného k nekritickému přijetí a automatickému uložení do mozku. Okolnosti hudební tvorby se tedy od základu změnily, což vidíme nejen na banálním melodickém a harmonickém obsahu populární hudby, ale i v radikálním vyhýbání se melodičnosti a harmonii v repertoáru „moderních klasiků.“ Naše hudba se – vytržena ze svých starých institucionálních a společenských základů – zčásti vznesla do modernistické stratosféry, kde dokáží dýchat jedině ideje a zčásti uvázla pod tíhou monotónních popových mechanismů v blátě.

Continue Reading

Posted in Filosofie, Kultura, Dějiny ideologií

Čas liberalismu vypršel

Daniel Friberg

Daniel Friberg

Autor: Joakim Andersen

Ohlédnutí za knihou Daniela Friberga The Real Right Returns: A Handbook for the True Opposition (Londýn: Arktos, 2015).

Žijeme v zajímavé době, v níž se ustálené politické a ideologické konsensy, jež  společnosti vládly více než 50 let, otřásají v základech. Během tohoto období přechodu liberalismus levice nejen že není schopný řešit rostoucí množství problémů, ale začíná být zřejmé, že mnoho problémů sám vytváří. Skutečná opozice má tedy všechny důvody k optimismu.

I tak nás ale čekají obří problémy. Chcete-li, uvedu jednoduchý příklad: Jaká je naše alternativa k rozpadajícímu se systému? Kdo jsme? Abych citoval slavnou revoluční frázi dvacátého století: „Co je třeba udělat?“ Pokud si na tyto otázky uspokojivě neodpovíme, riskujeme promarnění naší stále viditelnější historické příležitosti.

Continue Reading

Posted in Dějiny ideologií, Zajímavé knižní tituly, Recenze, Politika, Kultura

Zapomínáme na Theodora Adorna (11. září 1903 – 6. srpna 1969)

Theodor Adorno

Theodor Adorno

Autor: Alex Kurtagić

Přesně před 47 lety zemřel Theodor Adorno, německý filozof, sociolog, kulturní kritik, muzikolog a významný představitel Frankfurtské školy. Proslavil se kritikou moderní společnosti, fašismu, antisemitismu a kulturního průmyslu, a i po 66 letech ho levicoví akademici na západních univerzitách stále berou vážně. Jeho dílo výrazně ovlivnilo rozvoj Nové levice.

Theodor Ludwig Wiesengrund — také Theodor Ludwig Adorno-Wiesengrund, Theodor Ludwig Adorno-Wellington a Theodor Wiesengrund Adorno — se narodil 11. září 1903 v rodině zpěvačky a obchodníka s vínem. Jeho matka byla Korsičanka katolického vyznání, jeho otec pak asimilovaný židovský konvertita k protestantismu. Theodor – prý zázračné dítě – už ve 12 letech rád hrál na klavír Beethovenova díla. Vynikal ve škole, kterou zakončil jako nejlepší v ročníku. Brzy však bohužel sešel na scestí a ještě než získal diplom, otrávili jeho mysl svými marxistickými teoriemi György Lukács a Ernst Bloch.

Adorno pociťoval reflexivní nenávist k německému nacionalismu a s hořkostí pozoroval ochotu německé inteligence – včetně lidí jako Max Weber, Max Scheler, Georg Simmel a Siegfried Kracauer – vyslovit podporu Velké válce. Toto rozčarování s ním sdíleli i židovští intelektuálové, pozdější Adornovi kolegové: Walter Benjamin, Max Horkheimer a Ernst Bloch.

Continue Reading

Posted in Historie, Kultura, Filosofie

Zapomínáme na Herberta Marcuse (19. července 1898 – 29. července 1979)

Herbert Marcuse

Herbert Marcuse

Autor: Alex Kurtagić

Tzv. „Otec Nové levice“ zemřel na den přesně před 37 lety. Marcuse byl filozof, sociolog a politický teoretik spojený s Frankfurtskou školou – Ústavem pro sociální výzkum.

Marcuse se narodil roku 1898 v Berlíně židovským rodičům Carlu Marcusemu a Gertrud Kreslawské. V roce 1916 narukoval do armády, ale pracoval jen ve stájích. Záliba v mrvě mu zřejmě vydržela, a tak se po skončení Velké války přiklonil ke komunismu a stal se členem Rady vojáků, která se podílela na Spartakovském povstání komunistické strany Rosy Luxemburgové. Jeho nenávist k Německu tedy vyšla na povrch velice časně. Následně se vydal navázat na svou akademickou dráhu a po získání doktorátu na univerzitě ve Freiburgu roku 1922 jistou dobu pracoval v nakladatelském podniku, než se na univerzitu vrátil dále studovat pod zakladatelem fenomenologie Edmundem Husserlem. Jeho habilitaci vedl Martin Heidegger a Marcuse se zprvu pokoušel snoubit jeho ontologii s marxismem – přítrž tomu však učinila Heideggerova podpora nacionálního socialismu.

Continue Reading

Posted in Historie, Kultura, Filosofie

Proč není rasa „sociální konstrukt“

Leonardo da Vinci - Anatomické kresby lebky, hlavy a nervů - lebka zobrazená v řezu, 1489

Leonardo da Vinci – Lebka zobrazená v řezu, 1489

Autor: Greg Johnson

Rasový realismus tvoří jeden ze základních intelektuálních pilířů bělošského nacionalismu. Podle tezí rasového realismu jsou rozdíly mezi rasami objektivními přirozenými skutečnostmi, předcházející lidské vědomí, společnost a dokonce i samotnou lidskou rasu – jelikož odlišné druhy a poddruhy existovaly už před počátkem lidstva. Přirozenost je třeba chápat v kontrastu ke konvencím – např. lidským jazykům či zákonům – které nezávisle na lidském vědomí a společnosti neexistují.

Coby objektivní skutečnosti nelze rasové odlišnosti bezpečně ignorovat ani je jednoduše změnit předefinováním právních či jazykových konvencí. Konvence dokáží změnit rasové reality jen do té míry, jakou usměrňují lidské činy k proměně přirozenosti samotné. Pokud tedy například ustanovíme eugenické či dysgenické pobídky, dojde ke změně genetické výbavy budoucích generací.

Opak rasového realismu představuje idea „rasy coby sociálního konstruktu,“ podle níž nejsou rozdíly mezi rasami objektivními fakty, ale spíše sdílenými společenskými konvencemi, které se mohou lišit místně i časově, podobně jako jazyk či pravidla stolování.

Sociální konstruktivismus rasy tvoří jeden z intelektuálních základů rasového rovnostářství – pokud je totiž rasa společenským konstruktem, lze totéž říci i o rasové nerovnosti. To s sebou přináší možnost nahrazení rasové nerovnosti rovností jednoduchou úpravou společenských konvencí.

Continue Reading

Posted in Historie, Kultura, Politika, Biologie a Ekologie

Dánsko jako případová studie: Helmuth Nyborg o genetickém úpadku západní civilizace

Prof. Helmuth Nyborg

Prof. Helmuth Nyborg

Autor: Kevin MacDonald

Studie dánského psychologa Helmutha Nyborga „Úpadek západní civilizace: Dvojí uvolnění přirozeného výběru“ brzy vyjde v časopise Osobnost a individuální rozdíly. (článek z roku 2011, pozn. DP). Nyborg se proslavil svou prací prokazující rozdíly IQ v rámci pohlaví ve prospěch mužů, což vedlo k vyšetřování jeho prací a důtce udělené mu jeho mateřskou univerzitou. („Hon na čarodějnice“ proti vlastní osobě popisuje Nyborg zde.)

Nyborgův nejnovější článek ukazuje minulé trendy a projekce budoucího vývoje IQ v Dánsku na základě současného působení dvou trendů: uvolnění přírodního výběru mezi autochtonními Dány a příliv imigrantů s nízkým IQ. Tyto dva faktory spolu tvoří jev, který Nyborg nazývá „dvojí uvolnění přirozeného výběru“.

Na základě údajů z práce Richarda Lynna Dysgenics: Genetic Deterioration in Modern Populations má Nyborg zato, že uvolňování vnitřního výběru začalo kolem roku 1850 s tím, jak plodnost nižších tříd převýšila porodnost vyšších vrstev v důsledku zlepšení hygienických podmínek a snížení míry následků infekčních chorob. Cituje Lynnův odhad, dle něhož Anglie během 90 let (1920-2010) přišla o 6,9 bodů IQ a odhaduje, že dánská inteligence se od roku 1850 snížila následkem vnitřního uvolnění přirozeného výběru asi o 10 bodů.

Continue Reading

Posted in Historie, Kultura, Politika, Biologie a Ekologie

O „občanské společnosti“

„...Tato příšerně cynická společnost ve své naivitě nevidí, kdo jednoduše hraje divadlo a dělá se lepším, aby skryl své šílenství.“ Salvador Dalí

„…Tato příšerně cynická společnost ve své naivitě nevidí, kdo jednoduše hraje divadlo a dělá se lepším, aby skryl své šílenství.“ Salvador Dalí

Autor: Karel Veliký

Příspěvek k „určení nepřítele“

V 80. a 90. letech se pro řadu levičáckých intelektuálů stal koncept občanské společnosti vítanou náhražkovou ideologií za jejich skomírající revolučně-socialistické přesvědčení.  To bylo těžce zraněno naprostou společenskou izolací revolučních ozbrojených skupin typu Rudých brigád a naopak plným kooptováním socialistických i komunistických stran a odborů do kapitalistického a parlamentního systému.  Sociálně-kritickou agendu tak převzala tzv. „nová sociální hnutí“ (zprvu např. „hnutí za mír“, ekologové „proti jádru“, následně „lidská práva“, „antirasismus“ apod.). Rukojmím jejich klíčových zájmů není přitom již „dělnická třída“ rozpouštějící se v nejrůznějších služebných a nevolnických postech „globální ekonomiky“, ani domácí „lid“ čili „burani“ hypnotizovaní „společností spektáklu“ (Debord), ale nejrůznější „menšiny“ – etnické, sexuální i sociální (delikventi). Druhou inspirací z okruhu „frankfurtské školy“ je strategie pozvolných změn uplatňovaných zevnitř stávající společnosti („pochod institucemi“) namísto nějakého prudkého společenského převratu „zvenčí“. Vehiklem těchto změn jsou kultura a právo.

Někdejší boj „dělnické třídy s buržoazií“ byl tedy nahrazen dichotomií „občanská společnost“ versus „stát a trh“. Radikální levice má nyní za cíl rozšiřovat uvnitř „buržoazní společnosti“ mezirasová a libertářská společenství – tedy „multietnickou společnost“ – dokud ji tato pestrá Komuna zcela nenahradí (Ingravalle). „Občanská společnost“ se tak stává nástrojem a prostředkem k uskutečňování původních „rovnostářských“ ideálů skrze lidskoprávní agendu i prostorem pro seberealizace levičáků, ať už zde „konají Dobro“ nebo prostě „nacházejí azyl“ proti vládnoucím tržním poměrům. Liberální stát a kapitalistický trh jsou však – nebo spíš právě proto – zároveň respektovány jako nezbytné!  Ať už to totiž budeme chápat jako prostý parazitismus anebo taktické využívání „síly nepřítele“, jsou to přece oni, liberální stát a kapitalistický trh, kdo umožňuje a platí „role“ všemožných akademických autorit či experimentální „scénáře“ sociálních proměn. Přísun peněz je zároveň přímo úměrný publicitě, takže „experti, neziskovky a nadace“ živené i velkofinančníky jako je Soros (Open Society Fund), kteří tím sledují své vlastní cíle, jsou už existenčně motivovány svou činnost nějak „inscenovat“.

Continue Reading

Posted in Historie, Kultura, Politika

Zapomínáme na Maxe Horkheimera (14. února 1895 – 7. července 1973)

Max Horkheimer

Max Horkheimer

Autor: Alex Kurtagić

Dne 7. července uplynulo 41 let (psáno v roce 2014, pozn. DP) od smrti Maxe Horkheimera. V letech 1930-1953 zastával – coby jeden z nejpřednějších představitelů Frankfurtské školy, skupiny, která vstoupila do historie tzv. kritickou teorií, plně spekulativní směsí marxismu a freudovské psychoanalýzy – post ředitele Ústavu pro sociální výzkum (tzv. Frankfurtská škola).

Horkheimer se narodil do bohaté, konzervativní, ortodoxně židovské rodiny. Jeho otec Moritz byl úspěšným a zámožným podnikatelem, vlastnícím několik textilek, které chtěl Maxovi předat. Na tuto životní dráhu jej také od roku 1910 připravoval. Vše nakonec dopadlo jinak: Max potkal brzy poté na taneční zábavě Friedricha Pollocka, 1] s nímž se rychle spřátelil. Pollock, jehož otec se odvrátil od judaismu, nebyl tradiční v žádném slova smyslu. V dějinách Frankfurtské školy popisuje Rolf Wiggerhaus, jak právě tento přátelský svazek povzbudil Maxe k „emancipaci“ ze svého buržoazního, konzervativního původu a výchovy. Spolu s Pollockem četli:

„naturalistické kritiky buržoazní společnosti – Ibsena, Strindberga či Zolu; … Tolstého a Kropotkina – sociální revolucionáře, prosazující asketický život a lásku k veškerenstvu; … Schopenhauerovy Aforismy k životní moudrosti a Spinozovu Etiku, … a Die Aktion Franze Pfemferta – volnou tribunu pro literární protiválečnou a protiburžoazní opozici předválečné Evropy, zřetelně ovlivněnou politickým radikalismem svého editora.“ 2]

Postupně zavrhl podnikatelskou kariéru a do roku 1924 už popisovalo okolí jeho i Pollocka jako „komunisty”. 3]

Continue Reading

Posted in Filosofie, Historie, Kultura


Carl Schmitt: Glossarium – Záznamy z let 1947 až 1958

Glossarium - Záznamy z let 1947 až 1958***
Glossarium – Záznamy z let 1947 až 1958
***
U nakladatelství Academia právě vyšlo bezmála tisíci stránkové Glossarium Carla Schmitta s jeho sešitovými záznamy z let 1947 až 1958.
***
Objednávejte ZDE nebo ZDE
.

Martin Heidegger – Úvahy II–VI Černé sešity 1931–1938

Úvahy II–VI (Černé sešity 1931–1938)***
Černé sešity 1931–1938
***
Od roku 1931 do začátku 70. let si Martin Heidegger zaznamenával své myšlenky do sešitů vázaných v černém voskovaném plátně. Záznamy nejsou datovány, ale představují svérázný myslitelský deník, který nechává čtenáře nahlédnout hluboko do autorovy mysli, ať už jde o jeho filosofické dílo, či o to, jak si představoval obrodu Německa nacionálním socialismem po 1. světové válce a jak byly jeho představy faktickým vývojem zklamávány. V rámci obsáhlého Heideggerova díla, které sám na sklonku života uspořádal a rovněž určil, v jakém pořadí mají jednotlivé svazky vycházet, bylo 34 „černých sešitů“ zařazeno až na úplný konec jako svazky 94–102. První sešit (Úvahy I) se nedochoval. Až do zveřejnění v předchozím desetiletí nesměli mít k těmto zápiskům přístup ani specializovaní badatelé.
***
Objednávejte ZDE nebo ZDE
.

Ladislava Chateau – Bylo jich pět …: Kolaborace, trest a rozpory

Ladislava Chateau - Bylo jich pět ...: Kolaborace, trest a rozpory***
Bylo jich pět – Robert Brasillach, Marcel Jouhandeau, Ramon Fernandez, Jacques Chardonne a Pierre Drieu La Rochelle
***
Soubor pěti profilů významných francouzských spisovatelů, kteří přijali v letech 1941 a 1942 pozvání do Výmaru na spisovatelské kongresy pod taktovkou nacistického ministra propagandy Josepha Goebbelse.
***
Objednávejte ZDE nebo ZDE
.

Víte, že…

29. března 1895 se v Heidelbergu narodil německý spisovatel, filozof, publicista, entomolog a veterán obou světových válek Ernst Jünger. Jako mladý se proslavil svým válečným románem V ocelových bouřích, ve výmarské éře se řadil k předním postavám tzv. konzervativní revoluce. Odmítl přímou spolupráci s národně socialistickým režimem, po válce se pak z politické arény stáhl úplně, i tak však výrazně ovlivnil některé proudy pravicového myšlení, a po zbytek svého dlouhého života se věnoval literární tvorbě.
29. března 2012 zemřel na selhání srdce ve věku pouhých nedožitých 50 let pravicový anglický intelektuál, politik, spisovatel a brilantní řečník Jonathan Bowden, od 90. let aktivní nejprve v Konzervativní straně, následně v řadách BNP i různých menších uskupení.

À propos

„Potřebujeme třetí obraz člověka a života. Odmítnout dnes Washington a Moskvu neznamená jen politickou, ale také morální volbu: znamená odmítnutí amerických měst i komunistických koncentráků. Oba vzorce industriálního gigantismu budí vnější zdání moci, ale ve skutečnosti se ženou do propasti. Oba systémy jsou redukovány na to, že slepě následují požadavky monstrózního růstu. Nechaly kolem sebe šířit potopu a ženou se řekou, z níž už nějakou dobu není vidět břeh. Posláním Evropy je vybudovat hráze, které mohou tlumit konzumní společnost. Při absenci Boha musíme ustanovit moc, která stojí nad impériem moderního světa a nad říší kapitálu i účetních rozvah.“

Maurice Bardèche

Archív