Délský potápěč

Konstantin XI. Dragaš, poslední byzantský císař, v romantickém zpodobnění 19. století.

Autor: Gregory Hood

Lars Brownworth, Lost to the West: The Forgotten Byzantine Empire That Rescued Western Civilization (Ztracená pro Západ : Zapomenutá Byzantská říše, která zachránila západní civilizaci), Random House, 2009,

Autorem nejproročtější knihy našeho století nejspíše zůstane Jean Raspail se svým Táborem Svatých. Tento román se uzavírá smetením posledních zbytečků Západu a slovy: „Pád Konstantinopole je hluboce osobní tragédií, jež nás všechny postihla jen před několika málo dny.“ Zítra, 29. května, uplyne od tohoto ohromného neštěstí přesně 569 let.

„Západ“ se zrodil z řeckého odporu proti perskému kolosu a zformování svébytné intelektuální, kulturní i rasové tradice. Jeho příslušníci proti sobě odjakživa bojovali, přesto však „Západ“ kdysi býval sjednocen ideálem (byť ne nutně realitou) Říše a vědomím civilizační příslušnosti.

Anglie, Francie, Německo i další hrdé národy jsou v jistém smyslu kmeny jednoho velkého lidu. Osobně se kloním k víře, že k roztříštění jednoty naší civilizace došlo už před skoro miléniem. Celé naše rasové dějiny by se daly shrnout mimo jiné i jako snaha o návrat Říma a jím symbolizované jednoty. Jejím posledním ztělesněním byla Východořímská říše. Když se roku 1399 jeden z jejích posledních panovníků Manuel II. vydal na cestu po evropských dvorech, kde škemral o pomoc, utkvěl v evropských pozorovatelích dojem, že císař „seděl na trůně césarů, jehož důstojnost i přes nesmírnou degradaci zůstávala nepřekonatelná“. (s. 279)

Continue Reading

Pan Markle s Meghan, zvěstovatelé nové podoby evropských monarchií?

Autor: Gregory Hood

Zdraví britské královny Alžběty II. se podle všeho rychle zhoršuje a je tak možné, že se nedožije svého platinového jubilea 6. února 2022. Označit její smrt za „konec jedné éry“ je sice klišé, zde ovšem zcela na místě. Až zemře, Velká Británie i Společenství národů (Commonwealth) by se mohly rozpadnout. Bude to rána pro britskou identitu.

V roce 1947 se tehdejší princezna Alžběta zavázala, že bude sloužit svým poddaným a „naší velké imperiální rodině, k níž náležíme“.  Patřily do ní „všechny národy Britského společenství národů a impéria, ať už žijí kdekoli, bez ohledu na rasu nebo to, jakým mluví jazykem“. S láskou také vzpomínala na své cesty „překrásné Jižní Africe a Rhodésii“.

Britské impérium sice vybudovali muži se silnou rasovou identitou, jak ale ukazují princeznina slova, už v roce 1947 se říše snažila být „barvoslepá“. Spojené království nebylo jedinou evropskou mocností, která se snažila vést své impérium v tomto duchu. Charles de Gaulle vybudoval „Francouzskou unii“, která byla později nahrazena ještě rozmělněnějším „Francouzským společenstvím“. Obě selhaly, protože nebělošské obyvatelstvo se nepovažovalo za Francouze a od Francie se odvrátilo. Antonio Salazar byl odhodlán udržet portugalské impérium v Africe („Ultramar“), jeho režim se tudíž snažil vytvářet obraz multirasového státu s jednotnou kulturou. Ani to se nepodařilo a války na potlačení africké nezávislosti vedly až k vojenskému převratu, který čtyři roky po Salazarově smrti svrhnul jeho Estado Novo (Nový stát).

Continue Reading

Heidi Beirichová – někdejší ředitelka zpravodajského oddělení organizace Southern Poverty Law Center

Autor: Gregory Hood

Po celé zemi (USA) se vzmáhá násilný zločin, vandalismus a hnutí Black Lives Matters (BLM) podněcuje další násilí. Internetoví giganti jako Twitter a YouTube však BLM nijak necenzurují, právě naopak. Tvrdě ovšem umlčují jiné: Twitter nedávno zrušil přes 50 účtů spjatých s Generací identity (GI) v Evropě, a to jak organizací samotnou, tak jednotlivými členy, hlavně Němci a Rakušany. Jedním z hlavních terčů se stal rakouský aktivista Martin Sellner, který záhy po čistkách na Twitteru přišel také o svůj kanál na YouTube. Lví díl zodpovědnosti za tuto nejnovější vlnu pravděpodobně nese dvojice někdejších zaměstnanců (sexuálními, finančními i rasovými skandály velkým dílem zdiskreditované) organizace Southern Poverty Law Center (SPLC).

Heidi Beirichová, někdejší vysoce postavená představitelka SPLC nedávno založila Global Project Against Hate and Extremism (Globální projekt proti nenávisti a extremismu, GPAHE). Beirichová se spoluzakladatelkou GPAHE Wendy Viaovou vytvořily také dokument nazvaný „Generation Identity: International Nationalist Movement Spreading On Twitter And YouTube“ (Generace identity: Mezinárodní nacionalistické hnutí, jež se rozšiřuje přes YouTube i Twitter). Velká „slabota“, dokonce i na průhlednou agitku… Přímo – a zcela bizarně – srovnávají Generaci identity s Islámským státem. Autorky by rády docílily označení identitárního hnutí za „motor terorismu na úrovni srovnatelné s Islámským státem“. Proto musejí technologické společnosti podniknout „okamžitá opatření k odstranění (tzv. ‚de-platforming‘) veškerých identitárních materiálů“. A tak se také obratem stalo.

Continue Reading

New York se od 70. let poněkud vzpamatoval…

Autoři: Gregory Hood, Henry Wolff, Paul Kersey

Mnozí i dnes mluví o Velké výměně jako o mýtu či spiklenecké teorii, ale grafy doprovázející články z této série (dokumentující proces Velké výměny na konkrétních příkladech alabamského Birminghamu a Washingtonu D.C.) je jasně usvědčují z omylu nebo lži. Příběh každého z měst je odlišný, rychlý propad podílů bělochů však mají společný všechna.

Jen sotva se chce věřit, že ještě v 80. letech 20. století byl New York z převážné většiny bělošským městem – a dokonce místem tradičně konzervativním. I v dobách masivních imigračních toků přes Ellis Island to bylo bělošské velkoměsto, s výjimkou černošského Harlemu. Po přijetí nového imigračního zákona v roce 1965 se město rychle stalo multirasovým a zažilo značný úpadek. Přestože se v 90. letech a na přelomu století z toho nejhoršího zotavilo, podíl bělošského obyvatelstva se i nadále snižuje a New York se proměnil v baštu radikální levice.

Někdejší holandská osada Nový Amsterdam byla v roce 1664 obsazena Angličany a přejmenována na New York. Britové město drželi po celou dobu trvání americké války za nezávislost, bylo výspou loajalistů. New York se dokonce zdržel hlasování při klíčovém rozhodování o nezávislosti 2. července 1776. Po válce se z něj stalo centrum idejí federalismu Alexandera Hamiltona a jeho příznivců („High Federalists“ – pozn. DP). Během občanské války řada Newyorčanů, především mezi bělošskými dělnickými vrstvami, sympatizovala s Konfederací. Většina černochů z města odešla po nepokojích spojených s  odvody do armády v roce 1863 a v roce 1865 jich zde tak nezbývalo ani 10 000.

Continue Reading

Michael Bloomberg

Autor: Gregory Hood

I přes svůj katastrofální výkon v poslední televizní debatě Michael Bloomberg rozhodně nikam nezmizí. Vždyť jen doposud vydal na televizní a digitální reklamu 233 milionů dolarů proti Trumpovým devatenácti, takže se pro něj celé klání stalo věcí osobní cti. Prezident Trump se vystoupení „MiniMikea“ vysmál, takže kdyby snad z boje o kandidaturu odstoupil, vypadalo by to, že se prezidentem nechal vyhnat z boje. U sázkařů si sice Bloomberg svým vystoupením dost pohoršil, v prognózách se však stále drží na druhém místě, byť se dosud nezúčastnil jediných primárek.

Kdyby se Michael Bloomberg na televizní debatu lépe připravil, nejspíš by už nyní byl na dobré cestě k tomu si úspěšně koupit demokratickou nominaci. Příště už si nejspíš povede lépe.

Continue Reading

Enoch Powell

Autor: Gregory Hood

Enoch Powell by nesjpíš v roli vůdce britského nacionalistického hnutí působil jakoby nepatřičně i v lecjaké alternativní historii. Oddaný voják Impéria, příslušník establishmentu, osobitý klasický učenec a nepředvídatelný, byť poctivý student politické strategie Powell totiž rozhodně nebyl žádný pravicový radikál. Byl to konzervativec až do morku kostí, podle vlastního vyjádření „se jako toryovec už narodil … jako člověk s neotřesitelnou vírou v instituce. Kam až sahá má paměť, vždy jsem byl zastáncem institucí, monarchie, dějinné tradice a vůbec všechno, v čem nacházela své ztělesnění autorita – a právě tím nepochybně Konzervativní strana coby strana udržování uznávané normativní autority musí být.“

Konzervatismus lze – od Josepha de Maistreho k Johnu Derbyshirovi – směle označit za filozofii pesimismu: v jádru totiž jde o filozofii zachovávání, údržby. Instituce a národy už byly s nemalým úsilím vytvořeny – úkol tak nyní zní jasně: držet pozice.

Continue Reading

Hlášení pro konzervativce: Ústava vás nezachrání

Autor: Gregory Hood

Američtí konzervativci jsou typičtí svou až dojemnou vírou ve schopnost písemných záruk a právních norem zachovat tradiční svobody. Tato důvěra v legalismus má pravděpodobně mnoho do činění s jejich anglosaskými geny a tradicí, jak ale demografická situace rychle temní, budou tyto papírové záruky základních práv stále častěji ustupovat přáním kmenově smýšlejících nebělochů. Reakce amerických konzervativců se dost možná projeví ještě pevnějším upnutím se k zakládacím dokumentům americké státnosti aneb „Pořád mi ještě zůstala Ústava“, jak praví populární mem. I letmý pohled na aktuální vývoj v Jižní Africe však naznačuje, jak snadno dokáže demografická změna smést a odvát i ty údajně nejsvětější ústavní záruky.

Jihoafrické Národní shromáždění nedávno drtivou většinu schválilo vytvoření výboru pověřeného sestavením návrhu ústavních změn, jež by umožnovaly vyvlastnění půdy bez náhrady. Jeden z poslanců za stranu Bojovníci za ekonomickou svobodu (EFF) během debaty prohlásil: „Běloši, váš čas vypršel.“

Continue Reading

Autor: Gregory Hood

Podle Machiavelliho i jeho moderního vykladače Jamese Burnhama nelze v politice nikdy doporučit umírněnost. Je-li protivník poražen, měli byste z něj svou velkorysostí buď udělat spojence, nebo ho nadobro rozdrtit. Pokud jej totiž nezničíte, můžete si být jisti, že proti vám někdy v budoucnu znovu vystoupí.

Prezident Trump mluví jako zastánce tvrdé linie, vládne však jako umírněný, což je ta nejhorší možná kombinace. Nemuselo tomu tak být – všichni si ještě vzpomínáme na ducha kampaně před volbami 2016. Při zpětném hodnocení jako by toto období bezmála vystoupilo z homérské epochy, kdy nadpřirozené síly zasahovaly do lidských záležitostí: všechno muselo zahrát Donaldu Trumpovi do karet a Hillary Clintonová se musela dopustit každé myslitelné chyby. Přesto se vše událo právě tak, jak muselo a výsledkem bylo jedno z nejpozoruhodnějších překvapení amerických politických dějin.

Continue Reading

Autor: Gregory Hood

Římská republika se zrodila, když Lukrécie, žena římského šlechtice Tarquinia Conlatina, byla zneuctěna synem posledního římského krále etruského původu, Sextem Tarquiniem. Zneuctěná Lukrécie si vzala život a rozhořčené šlechtické rody povstaly, aby pomstily svou pokořenou dceru: Římané svrhli cizí vládce a založili nový stát přetrvávající staletí, který se stal synonymem celé etapy vývoje západní civilisace.

Ve Spojeném království však probíhá vývoj zcela opačný: někdejší centrum říše, nad níž slunce nezapadá, se dnes stalo domovem izolující se a nepřátelské cizí skupiny obyvatelstva, která domácí ostrovy kolonizuje. Už více než deset dochází v Rotherhamu a dalších městech ke „groomingu“ (blíže k významu slova zde: grooming – pozn. DP) motivovanému nepokrytou rasovou nenávistí, útokům a znásilněním anglických dívek. Přinejmenším jedna z obětí spáchala sebevraždu. Aristokracie kdysi Velké Británie, ať už ta vymezená titulem nebo jen fakticky svým bohatstvím a mocí, však v rozhořčeném hněvu k pomstě svých dcer nepovstala. Veřejní služebníci, kteří zločiny úmyslně přehlíželi, dokonce ani nebyli potrestáni.

Continue Reading

Bez radikální změny je systém odsouzen stát se globálním slumem, celoplanetární favelou.

Autor: Gregory Hood

Tato esej je pokračováním naší série článků věnovaných „nejdůležitějšímu grafu světa“. Položili jsme našim autorům následující otázku: „Co by bělošský Západ měl na základě této predikce podniknout – a co s ní skutečně uděláme?“ [Redakce American Renaissance]

V boji proti genocidě bělochů nejde „jen“ o přežití našich lidí a západní civilizace – ne, v sázce je mnohem víc: zachování možnosti lidského pokroku.

Continue Reading

Nemusíte patřit k „pražské kavárně“, abyste si mohli ke kávě dopřát kvalitní četbu. Podpořte knihu Markuse Willingera – Generace identity!

Autor: Gregory Hood

Rasa a multikulturalismus 

Willinger zdá se spíše pro forma odsuzuje nacismus a „(jeho) hrůzovládu.” Bystře však poznamenává, že všechno, co osmašedesátníci podnikli k dekonstrukci evropské identity, bylo reakcí na nacismus. Po porážce národně-socialistického Německa se tak Spojenci rozhodli porazit i sami sebe, což Peter Brimelow z webu Vdare.com nazval „Hitlerovou pomstou.“ Asi nemusíme zdůrazňovat, že se Willinger vyhýbá židovské úloze v evropské sebe(?)vraždě a místo toho se soustředí na nepřítele v podobě osmašedesátníků.

Jelikož však mezi předáky vrahů Evropy zaujímají natolik prominentní místo i postavy jako Daniel Cohn-Bendit, pro rámec tohoto vstupního textu daný přístup postačuje. Přestože tyto rituální odsudky působí rušivě, není jich mnoho a Willingerovi se i díky nim daří to, co Greg Johnson doporučuje i severoamerické Nové pravici – tedy „překročit“ 2. světovou válku a neplýtvat silami v bezedném močálu revizionismu.

Continue Reading

Podpořte knihu Markuse Willingera – Generace identity!

Autor: Gregory Hood

Generace identity: Vyhlášení války
Markus Willinger
Arktos, 2017.

Vzkaz americké pravici: je načase začít se chovat jako dospělí.

Myšlenky mají následky

„Šikmá plocha“ zpravidla bývá označována za argumentační faul (logical fallacy) – kromě světa politiky. Myšlenky totiž nakonec skutečně bývají dováděny až do svých logických důsledků. Co víc, dovádí je do nich lidé, kteří jim vlastně ani pořádně nerozumějí. A tak demokracie „panského národa“ (Herrenvolk), založená ve Spojených státech americkými Otci-zakladateli, nekonečnou sestupnou trajektorií pomalu degraduje ve stále dekadentnější noční můru – protože se má za to, že „všichni lidé jsou stvoření sobě rovní.“

Continue Reading

Vypojení ze systému?

Autor: Gregory Hood

Aby přežili, potřebují běloši nutně získat státní moc. Jak ji získáme, kde, na jakých ideách či kultuře by se měla zakládat a jak k ní dospějeme, zůstává otevřeno debatě. Státní moc bude posledním krokem politického, metapolitického, kulturního, ekonomického a vojenského projektu, který se potáhne dlouhá léta – přesto jinudy cesta nevede.

Zní to jako spousta práce – dokonce práce nebezpečné, těžké nebo nudné. Proč se tedy obtěžovat? Proč se neschovat od katakomb, neotevřít lahvové a nepočkat si, dokud svět kolem nás nepohltí plameny?

Co se stane, když neuděláme nic? Co se stane, když neuděláte nic vy?

Bílí Američané nevěří, že by věci mohly skončit špatně. Možná mají pravdu. Řekněme si to na rovinu: ať už bude politický vývoj jakýkoliv, běloši budou disproporčně zastoupeni mezi bohatými, vzdělanými a mocnými příslušníky společnosti – alespoň dokud budou existovat. Odpůrci masové imigrace poukazují na Brazílii jako nevyhnutelný výsledek pokračování současného vývoje. Brazílii samozřejmě v zásadě ovládají běloši, kteří drží většinu vlivných pozic ve vlivných společnostech a finančním odvětví. Na jihu země stále vzkvétají společenství brazilských Němců, kteří si uchovávají tradice staré vlasti. Jestliže se bude americká budoucnost podobat Brazílii, bělochům zůstanou otevřené dveře k prestižním pracovním pozicím, přiměřeně klidným bělošským čtvrtím a v zásadě slušnému životu.

Continue Reading

Nebojujeme ani tak s islamizací, rovnostářstvím nebo dysgenikou, jako s tím nejhorším ze všech prokletí – Posledním člověkem

Autor: Gregory Hood

Můžeme přece jenom znovu začít dějiny?

Daniel McCarthy napsal zajímavý esej do The American Conservative, zpochybňující tezi Francise Fukuyamy z Konce dějin. McCarthy se vymezuje proti závěru, že hegeliánský proces utváření dějin byl dovršen celosvětovým triumfem liberální demokracie. McCarthy namítá, že takzvaný „konec dějin“ je jednoduše produktem anglo-americké světové hegemonie a dokládá to vzestupem antiliberálních systémů typu fašismu, kdy byla tato hegemonie zpochybněna. Uzavírá:

Liberální demokracie není přirozená. Jde o produkt moci a bezpečnosti, nikoli přirozené formy lidské pospolitosti. Jde spíše specifická než univerzální, více náhodná než teleologicky určená. Američané byli jejím rámcem utváření po většinu své historie; osvojili si návyky a uvažování liberalismu. Nepřekvapí tedy, že si osvojili i návyky a uvažování impéria – a teď musí pochopit proč.

Ve zkratce: „Liberalismus znamená impérium.“

Zatímco Fukuyamovo dílo pohání především ideje, opírá se McCarthyho teze zejména o geopolitiku. Velká část jeho práce spočívá na standardním geopolitickém předpokladu, že pevninské, imperialistické a militaristické mocnosti praktikují výrazně antiliberálnější formy organizace společnosti. Oproti tomu zpovzdálí rovnováhu vyrovnávající atlanticistické velmoci Velká Británie a Spojené státy nemusí čelit neustálé existenciální hrozbě invaze a tudíž byly v průběhu svého vývoje ochotnější a schopnější uplatnit svobodu slova a vyvinout liberální instituce – alespoň po většinu času.

Continue Reading

Na cestě k rasovému a civilizačnímu superstátu?

Autor: Guillaume Durocher

Především (ale nikoliv výlučně) mezi severoamerickými obránci zájmů bílých/Evropanů si můžeme všimnout sklonu bagatelizovat etnicko-národní, jazykovou a kulturní rozmanitost Evropy. Podle Richarda Spencera se „Hermani Van Rompuyové tohoto světa mohou stát užitečnými idioty při vytváření infrastruktury rasového a civilizačního superstátu na evropském kontinentu.“ I někteří evropští nacionalisté, jako třeba autor tzv. Nové pravice Guillaume Faye, se vyjádřili v podobném duchu.

Myšlenka únosu Evropské unie nacionalisty nepostrádá kouzlo. Jedním z poučení vzešlých z politického experimentu EU však je zjištění, že mezievropská diverzita často znamená řadu podobných problémů jako ta mezikontinentální. Panevropští aktivisté, tak citliví na problematiku multirasového a muslimsko-křesťanského soužití, by neměli zapomínat, že vnitřní evropské odlišnosti –  ať už jazykové, náboženské, regionální nebo obecně jakékoliv kulturní a etnické – zpravidla vedou k problémům podobného typu i v rámci daného společenství.

Evropská unie se svými 500 miliony občanů z 28 zemí, hovořících 24 jazyky poskytuje mnoho příkladů, jak se tato rozmanitost – úžasná věc a jeden z pramenů historické velikosti evropské civilizace – může rychle stát problémem, když se pokusíte vládu jediného režimu vtisknout různých lidem a národům. Řada dnešních výzev Unie přímo vychází z jejího multietnického charakteru: Němci, Francouzi, Britové, Řekové atd. necítí vysokou vzájemnou míru sounáležitosti, mají různé úrovně výkonnosti (což vede ke zvyšování nerovnosti), nejsou ochotni sdílet hospodářská břemena (což zmenšuje prostor k boji s nerovností) a nechtějí se podrobovat „cizí“ evropské většině. Společné porozumění často kulhá kvůli kulturně-jazykovým odlišnostem a rozhodovací proces a dokonce i estetiku poznamenává nutnost zavděčit se kmenovému cítění každé z etnických skupin. Následkem toho působí EU, jak tomu u multietnických režimů bývá, nefunkčně, zkostnatěle a kulturně sterilně.

Continue Reading

Černý panter představuje … černocha.
A Wonder Woman představuje… ženu. A proto Thor zcela logicky představuje… ženu.

Autor: Gregory Hood

Lze vůbec zneužít perverzi? Thor od Marvelu má s germánským rodnověrstvím společného asi tolik, jako kvílející čarodějnice Madonna s Bohorodičkou. Celá geneze komiksového charakteru je naprosto záměrnou urážkou staré evropské víry a jejího hodnotového systému. Nedávná kontroverze s transformací marvelovského Thora v ženu ukazuje, že i pokřivené západní symboly je třeba dále podrýt a svrhnout, jelikož moderní kultura postrádá schopnost stvořit cokoliv původního či obdivuhodného.

Autoři komiksu nepřesadili jednoduše boha hromu do vymyšleného univerza, aby mohl bojovat s Galactusem nebo Absorbing Manem. Marvel mu vnutil dvojí identitu, a Thor se čas od času stává slabým Dr. Donaldem Blakem. Odin donutil Thora tuto identitu přijmout, aby se naučil pokoře a stal se „hodným“ toho nosit Mjolnir.

Nejnovější marvelovské filmy – které formují vnímaní postav u většiny diváctva – se s premisou dvojí identity nadobro rozžehnaly. I bez kladiva Mjolniru a své božské síly zůstává filmový Thor velmi zdatným bojovníkem, schopným – řečeno s agentem Coulsonem – „udělat z nejlépe vycvičených profesionálů na světě bandu ochrankářů z nádraží.“

Continue Reading

„Příště budeme bojovat bok po boku.“

Autor: Gregory Hood

Až s odstupem vidíme skutečnost. Čeho dosáhli ti, které dnes připomínáme – ti odvážní bílí Američané, Britové, Kanaďané a další Evropané, když překonali minová pole a kulometná hnízda Hitlerovy „Pevnosti Evropa“?

S dostatečným odstupem budou historici zítřka schopni nahlížet na 2. světovou válku podobně jako my můžeme racionálně probírat příčiny vzestupu a pádu Kartága nebo Zlaté hordy. Zbaveny propagandy, laciného moralizování, polopravd a bezostyšných lží jsou skutečné následky Spojeneckého vítězství zjevné. V průběhu (z historického pohledu zanedbatelně) krátké doby po pádu Třetí Říše evropská civilizace a evropské národy zaniknou – pokud se něco nezmění.

Něco takového dnes pochopitelně vyslovit nesmíte – a zpochybňování některých prvků kabinetní verze války se v jistých případech trestá odnětím svobody. Na mysl se dere vnímání historie zobrazené v satirické komedii Absurdistán (se symptomatickým originálním názvem, Idiocracy – pozn. red. DP), kde protagonista při jízdě v „časóstroji“ poslouchá vyprávění o hrdinské organizaci UN (OSN – vyslovované anglicky jako jedno slovo „un“), „která odnáckovala svět nafurt“. To v zásadě shrnuje povědomí dnešních post–Zápaďanů o největším konfliktu v lidské historii – bojovalo se proti rasistům za záchranu Židů.

Continue Reading

Bob Matthews

Autor: Gregory Hood

Dva muži pozvedli zbraně proti systému. Oba tvrdí, že ke svému jednání byli přinuceni okolnostmi. Oba podnikli násilné akty proti lidem neevropského původu. Oba své činy považují za akty politické války. V obou případech se strážci zákona rozhodli pachatele usmrtit. Oba byli spáleni na popel poté, co byli obklíčeni obrovskou policejní přesilou.

Jeden z nich si vysloužil sympatie zástupců médií a všeobecné porozumění. Pravé důvody, jež jej vedly k jeho činu, jsou předmětem četných diskuzí. Jeho skutky se v různých kruzích setkaly s příznivou odezvou a pro některá společenská média se stal doslova hrdinou. Jednotlivé body jeho manifestu jsou ve slušné společnosti legitimním diskusním tématem. Hlasy jak z levicového, tak i pravicového prostředí, halasně kritizují, že pachateli nebyla poskytnuta možnost na spravedlivý proces, a byl na místě zabit. K uctění jeho odkazu jsou pořádány demostrace, dokonce je i mnohými přirovnáván k nejznámějším hrdinům hollywoodských trháků. Nakonec i reakce úředního aparátu na vraždu svých služebníků hovoří sama za sebe: odpovědné orgány se začaly zabývat údajnými křivdami, jež pachateli posloužily coby záminka pro jeho činy.

Druhý z nich si vysloužil všeobecné opovržení. V rámci oficiální kultury není vypodobněn jinak, než jako ztělesnění absolutního zla. Nikdo si na jeho adresu nedovolí pronést sebemenší projev sympatií, s výjimkou společensky ostrakizovaných jedinců. Jeho myšlenky jsou zesměšňovány, ti z jeho přátel, kteří přežili, byli postaveni před soud a obviněni z ozbrojené vzpoury. V tomto případě neprobíhal žádný přezkum „pravých niterných důvodů“ stojících v pozadí jeho činu, ba naopak: proti lidem, jež s jeho myšlenkami souhlasili, bylo použito ještě větší síly, nežli kdykoli dříve. Samotná existence tohoto muže slouží coby důkaz špatnosti a zvrácenosti idejí, jež zastával.

Prvním mužem je Christopher Dorner, tím druhým Robert Jay Mathews ze skupiny The Order.

Continue Reading