Čtveřice zásadních textů načrtávající horizonty v ozbrojování intelektu a mobilizaci vědomí je nyní volně přístupná na Tradici budoucnosti v Edici Orientace a to v dosud nejintegrálnější podobě.

Alain de Benoist, Manifest: Nová pravice v roce 2000, TB: Ed. Orientace I/08 (A4, 42 str., 4 obr.)

První část („Situace“) podává kritickou analýzu naší doby. Druhá („Základy“) popisuje podstatu našeho pojetí člověka a světa. Obě jsou inspirovány multidisciplinárním přístupem, který boří většinu dnes uznávaných intelektuálních hranic. Třetí část („Orientace“) vyjadřuje naši pozici ve velkých diskuzích dneška a naši orientaci pro budoucnost našich národů a naší civilizace.

Guillaume Faye, Proč bojujeme: Manifest evropského odporu, Metapolitický slovník, TB: Ed. Orientace II/09 (A4, 120 str. 1 obr.)

„Tato kniha byla napsána z povinnosti a z vnitřní nutnosti ve službě „strategie probuzení“: je to všechno ve všem – kompendium, nástroj kritické reflexe, duchovní kompas, bojový manuál – proto je předurčena stát se rukovětí všech evropských identitních sil XXI. století, neboť: reconquista idejí je podmíněna reconquistou pojmů. A přesně to Guillaume Faye tímto dílem vykonal.

Walther Wüst, Smrt a nesmrtelnost: Kniha pohanská, TB: Ed. Orientace III/10 (A4, 86 str., 6 obr.)

Boj o přežití naší Evropy si zcela jistě znovu vynutí i přehodnocování smrti ve smyslu a r s m o r i e n d i, umění umírat, čili „dávat formu a obsahu smrti“, nejen životu. Texty v této knížce ukazují jak podobně je smrt a nesmrtelnost pojímána v literatuře národů vzešlých ze společného indoevropského dědictví. Nepodceňujme je, neboť návrat k pramenům je podstatou všech renesancí!

Alain de Benoist, O německém umění: 1933 – 1945, TB: Ed. Orientace IV/10 (A4, 59 str. + 8 str. obr. přílohy)

Ve snímku Hanse Jürgena Syberberga Hitler, ein Film aus Deutschland (1978) jedna z postav Hitlerovi vytýká, že řadu pozitivních a přirozených věcí, které mu původně „nepatřily“, učinil „nemožnou“. Musíme se ale pouštět do této hry? Musíme Hitlera zpětně utvrzovat v přesvědčení, že určitý ideál uměleckého krásna nemůže být oddělen od režimu, jehož byl vládcem? Obávám se, že přitakat by znamenalo dopomáhat mu k posthumnímu vítězství. Tak či onak: Buď jsou díla vzniklá v Německu mezi lety 1933 – 1945 krásná a v tom případě nesmějí zůstat skryta (pakliže se estetika nepodřizuje politice, jako to činili národní socialisté), nebo jsou ošklivá a vystavovat je bude stále ještě ten nejlepší prostředek, aby se o tom každý přesvědčil a klamně si je neidealizoval.“

Nezapomínejme: Kdo určuje pojmy, určuje myšlení. Vědění sjednocuje, vůle vítězí! A mlčení je spoluvinou…

Faye also provides a critique of the New Right; an analysis of the continuing damage being done by Western liberalism, political inertia, unrestrained immigration and ethnic self-hatred; and the need to abandon past positions and dare to face the realities of the present in order to realise the ideology of the future. He prophesises a series of catastrophes between 2010 and 2020, brought about by the unsustainability of the present world order, which he asserts will offer an opportunity to rebuild the West and put Archeofuturism into practice on a grand scale.

The book is avalaible directly from the publisher HERE, or through Delian diver bookstore (via Amazon.com & Amazon.co.uk).

This book is a must-read for anyone concerned with the course that the Right must chart in order to deal with the increasing crises and challenges it will face in the coming decades.

Guillaume Faye was one of the principal members of the famed French New Right organisation GRECE in the 1970s and ’80s. After departing in 1986 due to his disagreement with its strategy, he had a successful career on French television and radio before returning to the stage of political philosophy as a powerful alternative voice with the publication of Archeofuturism. Since then he has continued to challenge the status quo within the Right in his writings, earning him both the admiration and disdain of his colleagues.

‘Archeofuturism is thus both archaic and futuristic, for it validates the primordiality of Homer’s epic values in the same breath that it advances the most daring contemporary science.’ –Michael O’Meara, from the Foreword.

Table of Contents

Foreword by Michael O’Meara
A Note from the Editor
Introduction

1. An Assessment of the Nouvelle Droite
2. A Subversive Idea: Archeofuturism as an Answer to the Catastrophe of Modernity and an Alternative to Traditionalism
3. Ideologically Dissident Statements
4. For a Two-Tier World Economy
5. The Ethnic Question and the European
6. A Day in the Life of Dimitri Leonidovich Oblomov – A Chronicle of Archeofuturist Times

Additional Information

Author: Guillaume Faye
Full Title: Archeofuturism: European Visions of the Post-Catastrophic Age
Binding: Softcover
Publisher: Arktos Media (2010)
Pages: 249
ISBN: 978-1-907166-09-9
Language: English

Autor: Guillaume Faye

Abych zabránil opakování sebe sama, musím především upozornit na prohlášení, které jsem učinil na začátku manifestu Proč bojujeme. Nechte mě tedy nyní zrekapitulovat, po tomto prohlášení, některá doporučení uvedená v tomto manifestu. Z důvodu naší historicky bezprecedentní situace doporučuji strategii inspirovanou jistými revolučními vůdci, jejichž jména není třeba zmiňovat.

1. Zaprvé, je důležité sjednotit, v celoevropském měřítku, všechny identitární síly odporu kolem doktríny a základního revolučního programu. Ignorujíce druhotné ideologické a emocionální spory, které jsou často výrazem úzkoprsého nacionalismu a skupinových, nebo sektářských hádek bychom měli následovat Leninovy rady k “urovnání sporů po revoluci.” Proboha, je nezbytné přestat s přecitlivělými vnitřními hádkami (pomluvy, vylučování a paranoie) a šetřit naše rány pro skutečného nepřítele. Soustřeďme se na to podstatné, co nás spojuje, protože čelíme největšímu stavu ohrožení (Erntsfall, “vážný případ” v pojetí Carla Schmitta). Podívejte se na muslimy, přestali mezi sebou bojovat okamžitě, jakmile vyvstala potřeba vést džihád proti nevěřícím.

2. Naším společným a hlavním nepřítelem (který vtrhává do našich zemí konkrétně, fyzicky) je nepřátelská kolonizace a osidlování pod vlajkou islámu; samozřejmě, někdo může sdílet jisté společné hodnoty s nepřítelem, ale neměl by upadnout do pasti pocitů jakýchkoli sympatií k němu. Navíc nepřítel profituje z kolaborantů – z těch dobrých evropských etnomasochistů, kteří jsou pro nás nejnebezpečnější. Pokud jde o našeho společného protivníka (který usiluje o naše oslabení a dominaci nad námi), tím jsou Spojené státy, účelový spojenec našeho nepřítele.

3. Naše hnutí – které je radikálního (a ne “extremistického”) smýšlení – má skutečný monopol na revoluční nesouhlas se systémem, to od doby kdy je jediným hnutím, které usiluje o úplné převrácení dominantních hodnot a civilizačních forem (Umwertung aller Werte, Nietzscheho “přehodnocení všech hodnot”).

4. Třemi pilíři ideologie a projektu evropského sjednocení jsou (a) probuzení našeho etnického povědomí, které učiní z obrany našeho společného biologického dědictví, naší rasy, nejvyšší prioritu; (b) obrození našich po předcích zděděných hodnot a opuštění těch, které jsou hlavními příčinami dnešní tragédie; (c) tvůrčí uplatňování celkové, vše obsahující a revoluční evropské politické doktríny.

5. Jak je naznačeno ve vynikajícím názvu vašeho časopisu (Réfléchir & Agir / Přemýšlet & Jednat), přemýšlení je základem, avšak stejně tak je nezbytné i jednat. Ale jak? Co dělat? To je vždy klíčová otázka. Musíme vytvořit síť evropského hnutí odporu, solidarity a akce, soustředěné okolo našeho společného ideologického programu. To by nemělo vylučovat, naopak začleňovat i politiku. Je již pozdě na to, dostat se k moci prostřednictvím volebních uren a parlamentní demokracie. Je nezbytné učinit sázku. Je to riskantní, jako každá sázka, ale je to naše jediná šance v tomto období soumraku: v příštích deseti nebo patnácti letech je pravděpodobné, že dojde k velké krizi (“chaosu”), která bude bude mít podobu obrovského etnického konfliktu, pravděpodobně iniciovaného ekonomickým ožebračením. To může změnit mentalitu mas, které jsou dnes vykrmovány jako husy našimi neototalitními masmédii.

Je to záležitostí předjímání “post-chaotického” období, přípravy na nadcházející bouři ustavením evropské sítě – která bude horizontální, jako pavučina, neformální, polymorfická. Sítě revolučních buněk, solidarity, celoevropského odporu a propagandy. “Síť” by neměla mít žádný název ani institucionální formu. Je to co nazývám strategií kobry. Musí se rozkládat, skrytým avšak neochvějným způsobem od Portugalska až po Rusko, spojujíc politické kádry, nebo vládní úředníky, různé sdružení a kroužky, jednotlivce, vydavatele, obchodníky, finančníky, lidi pracujících s internetem nebo v médiích atd. Tato síť musí mít tři hlavní cíle: všeobecná propaganda, zakládání buněk a nábor členů a vytváření nových médií. Jedním slovem, musí nás připravit na nevyhnutelný střet. Je to záležitostí připravenosti a akceschopnosti v den, kdy přijde bouře. Bouře, která je naší jedinou šancí, naší jedinou pákou, kterou můžeme hnout světem. Rovněž také musíme přestat myslet, že “systém je neporazitelný.” Systém je silný jen díky naší momentální slabosti a dezorganizaci. A nakonec je nezbytné se zříci psychopatického poraženeckého kultu, lidí “posledního vzepětí před porážkou.” Lidmi, kteří vítězí jsou pouze ti tragičtí optimisté, kteří o sobě přemyšlí jako o lidech “prvního vzepětí před vítězstvím.”

Jakmile bude taková síť existovat, pak bude možné přejít k další, čistě politické, fázi, kterou je však nemožné plánovat dnes. Začněme budovat naši síť trpělivě, odhodlaně a profesionálně. A zbavme naše řady neschopných, průměrných, prchlivých a bláznivých lidí. Pro takovou síť sjednocenou okolo jasné a společně uznávané doktríny musíme především ustavit důslednou elitu. Od odporu k rekonkvistě, od rekonkvisty k revoluci.

Článek Guillaume Fayeho – Appel aux jeunes Européens původně vyšel v časopise Réfléchir et Agir č. 9/2001. Český překlad pochází z anglické verze Call to Young Europeans, která vyšla na stránkách The Occidental Quarterly Online dne 27. října 2009.

Autor: Guillaume Faye

Celá světová historie byla vždy historií zápasu národů a kultur o přežití nebo o nadvládu. Historie je bojištěm, na kterém vůle k moci nalézá svůj výraz. Je nepřetržitým sledem velkých tragédií, které skončí teprve jasným světelným paprskem odhodlané tvůrčí síly.

Třídní boje jsou skutečností, avšak podřízeného významu. Síla národa spočívá dlouhodobě především v jeho dispozicích, tzn. v zachování biologické identity a v jeho demografické obnově, stejně jako ve zdraví jeho tradice, v jeho kreativitě a v jeho kulturní osobitosti. Na základě těchto prvků spočívá civilizace.

V rozporu s dnes běžným názorem není stabilnost národa nebo kultury nakonec určena hospodářskou nebo vojenskou silou, sociálním zákonodárstvím nebo politicko-strategickou nezávislostí. Tyto prvky jsou sice velmi důležité, ale nejsou ničím jiným než nadstavbou. Všeurčujícím základem je a zůstane biokulturní identita a demografická obnova.

Z toho důvodu nyní Evropa prožívá dramatickou situaci, která by dlouhodobě, poprvé za dvě tisíciletí, mohla mít za následek takřka její vyhlazení, a to právě v době, v níž se pokouší, dobře či špatně, sjednotit, jako by měla předtuchu smrti, která ji hrozí poté, co dobyla celý svět.

Evropa je prométheovská, sražena západním systémem, který kdysi sama stvořila. Je stejnou měrou podrývána vnitřně i zvenku. Zevnitř maloměšťáckým individualismem, konzumním amokem, demografickou sterilitou, feminizací svých mužů, kultem cizinců, etnomasochismem a kulturní atrofií. Zvenčí dnes prožívanou kolonizací a okupací cizinou, invazí islámu, naší strategickou a kulturní závislostí právě na komplici islámu: americkém soupeři.

Dnes, když nad Evropou nastává noc, by její národy měly konečně dospět k názoru, že v budoucnu se musí chápat jako velký celek, totiž jako evropský národ, a že tento národ, implicitně napadený a narušený ve své substanci, má k dispozici už jen méně, dokonce mnohem méně než století, aby zachránil své dispozice a svoji kulturu. 21. století skutečně bude, a zde obzvlášť jeho první třetina, století rozhodující; víc než kdy jindy bude platit vojenské rčení: zvítězit nebo zemřít.

Jestliže evropská generace, které bude mezi lety 2000 a 2010 dvacet let nezareaguje, potom je vše ztraceno, možná natrvalo. Duše stavitelů chrámů a dómů navždy dohasnou. I východoevropské národy, které dnes rovněž těžce onemocněly, nebudou už moci pro své západní bratry nic udělat.

Nadcházející století bude stoletím ze železa a oceli. Přinese – po krátké mezihře „moderny“, která trvala jen tři staletí, což je v historickém měřítku velmi krátký časový úsek – pravým archeofuturistickým způsobem návrat „starých otázek“, věčných střetů. Nadcházející doba bude titánská a tragická. Enormně předimenzované lidstvo, namačkané na nemocné zeměkouli, svede rozhodující boje o přežití. Stojíme na konci věku a interregnum začíná.

Budoucí střety se sotva ještě budou týkat financování nově založených firem, natož pak postavení ženy v politice či nálady uvnitř „homosexuální komunity“, ale spíše: kdo zvítězí, Evropa nebo islám, který ji kolonizuje? Zůstanou Evropané v Evropě majoritou? Budeme moci omezit dramatické zhoršení životního prostředí? Atd. Předložený manifest a slovník tyto klíčové otázky propracovává a pokouší se odpovídat.

V průběhu tohoto století budeme mít – a s námi veškeré lidstvo – globálně, ale nejprve v Evropě, co do činění s konvergencí katastrof, jak jsem to již vícekrát vylíčil. S největší pravděpodobností nebude možné žádné řešení bez vážné krize, v níž se musíme, tak říkajíc zády u zdi, konečně probudit a reagovat. Navzdory iluzím všech konzervativců „zprava“ nebo chimérám všech optimistů „zleva“ nemůže být nynější systém, „západní moderna“, zachráněn. Musíme se s tím smířit, postavit se na odpor chaosu a v myšlenkách se již připravovat na to, co přijde po něm.

„Realističtí“ apoštolové rozumu mi samozřejmě budou, jako vždy, předhazovat revoluční a tragickou pózu. „Realisté“, kteří jsou vlastně jen krátkozrakými „experty“, kteří svět pozorují pouze ze své omezené perspektivy, jakživ neměli v historii pravdu. I já si jistě budu muset vyslechnout výtku, že se oddávám „apokalyptické romantice“. V žádném případě! Jsem realistický a konkrétní. Paradoxem na této výtce je, že je mi často vytýkána samozvanými „filozofy“, kteří nechtějí být „pokrokoví“, ale propadají nejhorší iluzi liberálně-marxistického pokrokového bludu, totiž pseudoracionalistickému odmítání brát v úvahu katastrofu, vážný případ. Jsou jako pštrosi, kteří své vyjukané hlavy strkají do písku, nebo jako slepé mořské organismy, které vegetují v hloubkách bez denního světla. Historie není dlouhý, klidný tok, skládá se z vodopádů a peřejí – a samozřejmě i z vyústění.

Proč bojujeme? V první řadě nebojujeme za „věc národů“, protože každý národ je sám zodpovědný za svoji identitu a protože historie je hřbitovem národů a kultur. My bojujeme pouze a jedině za osud našeho vlastního národa.

Politické, kulturní a metapolitické aktivity všedního dne, neambiciózní a přece nepostradatelné, i nejskromnější, jako ty sloužící k vypracování praktického programu, všechny musí stále, uvědoměle a absolutně hájit tento kategorický imperativ velké politiky: bojujeme zároveň za dědictví předků a budoucnost dětí.

Logika úpadku

Evropská kultura je otrávena západním, kosmopolitickým systémem, který sama zplodila, jak na počátku tohoto zničujícího procesu řekl Nietzsche. Právě v tomto smyslu je její osud tragický.

Nejdůležitější příčinou úpadku je bujení egalitářských, individualistických myšlenek 18. století na účet pospolitostního, nacionálního a etnického uvědomění. Další příčinou je sekularizace univerzalistických (a zároveň egalitářských) hodnot židokřesťanství. Třetí příčinou je bezuzdná touha po okamžitém uspokojení materiálních potřeb a nároků, která charakterizuje měšťáckého ducha. [1]

V tomto smyslu lze říci, že Evropané nesou hlavní zodpovědnost za zlořády, které dnes musí snášet: pokles porodnosti, kolonizace masami cizinců a islámem, znekulturnění, všeobecné plazení se před Amerikou, nedostatek strategických konceptů atd. Jejich duch byl znečištěn nepřítelem a oni sami dnes nechávají chátrat svá těla.

Nombrilismus, závislost na konzumu, etnomasochismus, feminizace zvláště evropského muže, absurdní kult homosexuálů, třídní egoismus, sebepřehlíživá záliba ve všem cizím nebo barevném (mylně oštemplovaná jako „antirasismus“), pokles porodnosti, sklon k neoprimitivismu v kultuře, odvrat od krásy a vůle k životu, nenávist vůči aristokratickým a válečnickým hodnotám, zbožnění ekonomična (vskutku sekulární monoteismus!) na účet suverenity, nakonec znetvoření klasického humanismu a pravého duchovního života ve prospěch pokrytecké vulgarity „humanitářství“. Všechny symptomy ztráty charakteru pracují už více než století. Inkubační doba dlouho neviditelného viru vnitřní dekadence končí teprve dnes a nemoc se může plně rozvinout.

1. Odcizení

Ne už o „imigraci“, ale o masivní kolonizaci africkými, arabskými a asijskými národy musí být řeč, a o nahlédnutí, že islám přešel k dobytí Evropy, že „kriminalita mladistvých“ je pouze předzvěstí občanské a rasové války, že naše odcizení probíhá neméně v porodnicích jako na propustných hranicích, že obyvatelstvem podmíněná islámská nadvláda by mohla nastat nejdříve ve Francii, potom i v dalších evropských zemích, nejprve na obecní, potom snad na státní úrovni.

Pod násilím Beurs [3] a Blacks, kteří se chovají jako noví dobyvatelé, se hroutí náš veřejný vzdělávací systém. Ve Francii existuje více než tisíc zón, v nichž francouzské právo přestalo fakticky platit. Přistěhovalectví již několik let kulminuje, ať už legální (s vízem) nebo ilegální. Nově příchozí nejsou žádní užiteční „gastarbeitři“, ale percipienti sociální péče. Padáme do propasti. Jestliže to tak půjde dál, nebude už např. Francie během dvou generací majoritní evropská země – poprvé v celé své historii. S několika lety časového posunu pak na tutéž osudnou cestu vykročí Německo, Itálie, Španělsko, Belgie a Holandsko. Takové historické zemětřesení Evropa od úpadku římské říše nezažila. Katastrofa se děje za pasivní či aktivní spolupráce zaslepené etnomasochistické politické třídy a s pomocí imigračních lobbistů naplněných zjevně zločinnou energií.

Rasový chaos, který se v Evropě rozmáhá, by přitom mohl náš kulturní svět jednoduše vymazat, událost horší než všechny války a morové epidemie, které v minulosti Evropu postihly. Nesmí se ale zapomínat, že zájmům USA tato kolonizace a islamizace vyhovuje, a že integrace (nebo akulturace) cizinců stejně jako na druhé straně komunitarismus [4] jsou nemožná řešení. Musíme se tedy připravovat na jiné řešení: reconquistu.

Etnická a kulturní identita Evropy, ba základ její civilizace, ještě nikdy nebyly tak zásadně ohroženy. Celé by to ovšem bylo nemožné bez sebevražedné, manipulativní podpory a spoluúčasti politického vedení a mediálního světa. V týdeníku Le Nouvel Observateur lze tak z pera jistého Laurenta Joffrina číst zmatenou větu: „Radikální pravice se domnívá, že chaosu liberalistické budoucnosti lze čelit právě tak nesprávnými jako vražednými prostředky: etnickou identitou, agresivně stavěnou proti nevyhnutelnému míšení kultur.“ Nuže, tato zdánlivá „nevyhnutelnost“ není v žádném případě potvrzena realitou: neboť co dnes ve Francii prožíváme, není „míšení všech kultur“, ale devastace, eliminace a genocida evropské kultury ve prospěch amerikanizace na jedné straně a v poslední době afro-arabizace a islamizace na straně druhé.

Pod pláštíkem ideologie míšení kultur, která není praktikována nikde na světě, si naši nepřátelé, věrni svému původnímu trockismu, stanovili cíl: odstranit naši tradiční kulturu, která je v jejich utkvělé představě vnitřně „špatná“ a nesmí proto vznášet nárok na další existenci.

Etnická identita a její obrana jsou prezentovány jako „zlo“, jako znak „agresivity“, abychom to řekli zmíněným Joffrinem. Jinak řečeno: chtít se hájit a bránit by podle tohoto názoru bylo již „rasistické“, tedy „maximálně opovrženíhodné“.

Svět má však daleko k tomu, aby se smísil nebo směřoval ke „světové kultuře“ v „globální vesnici“, ve skutečnosti se dnes organizuje do velkých etnicko-kulturních bloků, které jsou identitní a vzájemně soupeří. Mísení kultur a odstranění etnických identit: nic takového rozhodně není na programu 21. století! Indie, Čína, černá Afrika, arabský nebo turecko-muslimský svět atd., na vlastní půdě nedovolují ani imigraci, ani kolonizaci nebo rasové míšení. Jen evropské pseudoelity ještě hájí dogma „planety míšenců“. Žijí v oblacích.

Evropa zapomíná dědictví svých předků a oficiálně hlásaná „ochrana kulturního dědictví“ je ve skutečnosti muzeální spektákl, tedy v žádném případě tvůrčí. S kulturní identitou se to má jako s biologickou: je vždy principiálně archeofuturistická, tzn., že na základě prvotní dispozice vede k trvalé obnově, věrné ve změně, forem a generací. Stále znovu se realizující regenerace, biologická a kulturní zároveň, stejně jako trvalé udržení „vůle k moci“, jsou zákonem dlouhověkých národů. Bez nosného konceptu kontinuity, dalšího trvání, je identita nepředstavitelná.

Boj proti identitě je však nyní heslem dominující egalitářské teorie. Jde o to, vymazat naši paměť, naši krev. Svědčí o tom např. již školní osnovy, v nichž se dnes žáci učí africké pohádky místo našich starých písní. Jak vidno, měl Céline přece pravdu, když předvídal „invazi bušbubnů“.

Avšak tato kolonizace má kořeny v naší vlastní mentalitě. Jsou to sami Francouzi, kdo zavinil zkázu Francie imigrací cizích ras. Jestliže je dnes Francie nejtvrději zasaženou zemí, tak proto, že pojem etnické a kulturní identity byl a je už předem odmítán. Kořeny zla sahají hluboko do minulosti. Už v revolučním roce 1789 se nová jakobínská Francie viděla jako „republika lidského pokolení“, jako „vlast všech lidí“ po vzoru Spojených států amerických, které se právě tehdy staly nezávislými. Jen s tím rozdílem, že na druhé straně Atlantiku formule dokonale sedí: základem Ameriky je přece imigrace a genocida na domorodých Indiánech; naproti tomu ve Francii, zemi zakořeněných národů a kmenů, je tato floskule nesprávná a nebezpečná. Lze tedy tvrdit, že francouzská republika se od počátku zakládá na teorému priority lidí bez domova, bez vlasti.

Po porážce v roce 1871 srovnávali vedoucí ideologové republiky, s Renanem v čele, Německo jako „národ /Nation/, který je tvořen původním etnikem mluvícím původní řečí“, a Francii, která je údajně civilizovanější, protože prý nebyla založena na vrozené rase, na zakořenění, dědičné identitě, nýbrž spočívá na společenské smlouvě, na „potřebě politického soužití“. Ona doba zrodila neblahou „francouzskou ideologii“, která negovala identitu národů Francie a místo toho propagovala jako ideál perfektního občana republikánského míšence.

V roce 1914 a později roku 1945 byli Němci vnímáni jako „dědičný nepřítel“, potom byli pokládáni za svérázný identitní národ, „národ s kořeny“, který by se měl porazit, přičemž žádoucí vzor a ideál byl republikánský Francouz bez domova, [2] který dostal na ochranu dodatečnou pomoc ze zámoří, byl zproštěn všech pokrevních svazků a s ostatními „společníky“ byl spjat pouze dle smlouvy.

Šokujícím bumerangovým efektem však už tato republikánská ideologie, nepřátelská národu a identitě, nedokázala, poté, co se pokusila zničit originalitu různých francouzských regionů, integrovat, asimilovat a smísit originalitu milionů přistěhovalců (nebo spíše nových kolonistů): ti si ponechávají identitu vlastní, zatímco masa domácích Francouzů ji ztrácí. Francouzská ideologie hodlá zničit Francii.

Tato ideologie, založená na nevymýtitelném kosmopolitismu, je velmi hluboce zakotvena v psychice vládnoucí buržoazie. To vysvětluje skoro jednohlasné přijetí tzv. „antirasistických“ zákonů Plevena (1974) a Gayssota (1998), které zavedly ideovou policii. Vysvětluje také bujení opatření podporujících imigraci a rezignaci všech vládnoucích, ať z levice či z pravice, na jakoukoli kontrolu migračních pohybů. Celkem vzato nemají francouzské měšťácké elity, v politice i v médiích, vůbec žádné etnické nebo identitní uvědomění. Stávají se spoluviníky kolonizace a invaze tím, že z ideologicky přehnaného, již religiózního přesvědčení šíří „antirasistické“ pocity viny, že identita – stejně jako i všechny politické názory, na nichž ulpívá „stigma“ etnického – jsou samo zlo. Podle mého názoru jsou přitom nejnebezpečnější ti kolaboranti, kteří se hlásí k „pravici“, neboť paralyzují a demobilizují vůli k odporu (ještě) zdravé části mládeže.

Identitě nepřátelské instinkty, pocity viny, které se právem dají označit spíše za xenofilii nebo nezávaznou abstraktní lásku (tzn. okouzlení jiným, cizím) než za „antirasismus“, se nacházejí dokonce v jádru politicko-kulturních hnutí, která se jinak hlásí k francouzské a k evropské identitě, ale odsuzují „etnocentrismus“. Z toho je vidět, jak hluboko neštěstí sídlí, jak pevně virus hnízdí v těle.

Jejich logika je: zatímco dům hoří, ať se laskavě nemluví o ohni. Co se týče kruhu osob, o kterém je tu řeč, tedy údajně„identitní“ intelektuálové, kteří však zastávají „komunitarismus“, minimalizují nebo vůbec popírají šok odcizení a kolonizace a s ovcemi mečí proti „rasismu“, tak příčinou takového chování není ani tak pomatení, neznalost nebo dokonce poctivá víra v kosmopolitické teorie, jako spíše zbabělost, potřeba profilovat se ve společnosti jako přijatelný „myslitel“, podřízení se metle ideové policie, přání rebelovat vždy korektně – aniž je kdy „překročena hranice“. Taková zrada je tak neomalená, tak nízká, že jí upřímně opovrhuje i kosmopolitická levice.

Neboť nepřítel vždy opovrhuje kolaboranty a respektuje jen odbojáře, kteří mu kladou odpor.

2. Blokovaná společnost

Společnost, víc než kdykoli předtím, uvázla na mrtvém bodě a trpí sociální sklerózou: bezuzdnost „nabytých práv“ (vlastně: výsad) veřejné služby, která se jich zuby nehty drží a odmítá jakoukoli reformu, bezmoc vládnoucích před odbory, které v dělnictvu zastupují vlastně jen menšinu, před lobbisty všeho druhu, ba dokonce před ulicí: to vše nasvědčuje uskutečnění nového třídního boje, u kterého levicoví voliči objektivně stojí na straně vykořisťovatelů.

Ve skutečnosti se sociální skladba jeví takto:

1. Privilegovaní „jistých výplatních sáčků“ (tedy členové veřejné služby nebo srovnatelných míst, kteří mají celoživotní posty, jsou plně sociálně zajištěni a požívají spousty dalších výsad); cizinci, kteří se u nás usazují, se mnohem spíše než tuzemci stávají příjemci finančních podpor a ve velkém měřítku provozují beztrestné příživnictví; tradičně omezená třída zámožné velkoburžoazie (spjatá s intelektuálními a mediálně-politickými kruhy), ke které se připojila nová třída spekulantů.
2. Střední vrstvy, stále méně chráněné destabilizovaným pracovním právem (sociální programy, „zeštíhlování“ – nezašifrovaně: masové propouštění -, atd.) a znejistělé; které však nadále ručí (musí ručit) za daňové příjmy a tvorbu přidané hodnoty v ekonomice.
3. Stále rostoucí domácí proletariát, zcela nebo částečně nezaměstnaný, ve stadiu chudnutí a beznaděje. Zde je nutno konstatovat, že „sociální vyloučení“, o kterém se tak často mluví, se skoro výlučně týká domácích Evropanů, kdežto přistěhovalí kolonisté užívají veřejných peněz a tak jako tak mohou počítat se solidaritou své rasové a kulturní pospolitosti.

Shrnutí: chráněné třídy žijí na účet nechráněných výdělečných tříd, které vykořisťují. Tvůrci legislativy a správních předpisů samozřejmě patří do třídy první.

Proto ve Francii pozorujeme krajně znepokojivý Brain Drain-Effekt, emigraci vědců, která hrozí přivodit poměry třetího světa. Zemi každý rok opustí tisíce mladých vědců a zkouší štěstí v zahraničí, daleko od této strnulé, daňově přetížené společnosti, kde stát vysává živoucí síly, místo aby je podporoval. Kdo plní mezery vzniklé tímto pouštěním žilou? Nekvalifikovaní, neproduktivní cizinci, kteří jsou extrémně nákladní právě proto, že jsou většinou příjemci dávek, ne producenty výkonů.

Demokracie, která se beztak už kvůli kariérismu profesionálních politiků stává stále nevěrohodnější, se mimoto ukazuje podryta vznikem soudcokracie a narůstající cenzury proti všemu „politicky nekorektnímu“. Názorový delikt ničí právní stát od shora dolů. Volební abstence dosahuje bezprecedentní míry. Vládnoucí se v národě opírají už jen o menšiny, a to o intelektuální a mediálně-politickou třídu. Jestliže se kupříkladu uváží, že se komunistům a zeleným, kteří přece zastupují jen mizivý zlomek veřejného mínění, vždy znovu daří prosadit v parlamentu zákony, prozrazuje to pravou podstatu této pseudodemokracie.

Ve skutečnosti se západní „demokracie“ pomaloučku potichoučku orientuje podle stalinistického vzoru, který byl zase kopií tyranie francouzské revoluce. Vládnoucí intelektuální mediálně-politická třída, která se ráda proklamuje jako „antipopulistická“ a „antidemagogická“, je proti jakékoli přímé demokracii a dokonce jde tak daleko, zvlášť levice, že proti národu stojí s opovržením, nedůvěrou a odporem. Západní pseudodemokracie je ve skutečnosti totalitní oligarchií nového typu.

Soft-totalitarismus se šíří, pochopitelně pod pláštíkem „demokracie“. Politické spektrum stran v Evropě (nepřesvědčivé majority i nicotné opozice) se podobá jednotné straně, která víceméně (nehledě k nepodstatným nuancím) vyznává tutéž ideologii. Z toho důvodu je pochopitelně přímá demokracie podle švýcarského modelu zapovězena jako nelegální, a názor národa jako nezralý a nebezpečný. Před několika lety tak bylo s jednou evropskou stranou, rakouskou FPÖ, oficiálně zacházeno jako s „nezákonnou“, ačkoli byla zcela řádně zvolena. Institucionální laxnost vůči morálnímu rozkladu, kriminalitě a odcizení provází paradoxně zostření politické represe, elektronicko-informační špehování a daňový útisk domácího obyvatelstva. Big Brother je Král Ubu [5] a obráceně. Probíhá rozklad zdravých sil svalové tkáně společnosti ve prospěch zkameněliny její kostry. V nynější ekonomice máme nevýhody kapitalismu i socialismu, aniž bychom požívali jediné výhody obou systémů. Z kapitalismu se ponechal jen nepříjemný volný obchod a neuvážené otevírání hranic, ale ne podpora svobody podnikání. Ze socialismu se vypůjčil etatismus, odborový korporatismus, daňové přetížení a byrokracie, ale ne sociální spravedlnost, skutečná solidarita a právo na práci.

Tvrzení pravicových nebo levicových teoretiků, kteří nemají ani ekonomické znalosti ani zkušenost ve světě práce, že liberalismus je hlavní nepřítel a my žijeme v systému pustošivého ultraliberalismu, je přitom naprosto nesprávné. Jedná se tu o převzetí levicové analýzy, která posuzuje realitu úplně nesprávně.

Zaprvé. Je to globální, nekontrolovatelný systém volného obchodu, který se musí likvidovat, ne hra trhu v evropském, kontinentálním, chráněném vnitřním prostoru. Zatracovat trh sám o sobě by znamenalo nahrávat quasi komunistickému a zkornatělému korporatismu.

Zadruhé. Oprávněná kritika „komerční společnosti“ a „diktatury peněz“ nesmí zamlčovat, že výkon, hospodářská energie a inovace se živí hlavně soutěží, a že hybnou silou hospodářské dynamiky byla, je a vždy bude snaha o dosažení zisku (a ne ctnost, ať se nám to líbí nebo ne).

Zpochybňovat „komerční společnost“ neznamená kritizovat trh a jeho liberální princip, nýbrž odporovat jejich možné diktatuře a spekulativním silám. To znamená požadovat existenci nad trhem ustanovené suverénní síly a rozhodovací pravomoci a také uvnitř trhu existující korekční mechanismy sociální solidarity pro občany, jejichž pracovní síla jim nezajišťuje přežití.

Problémem naší společnosti není tudíž příliš mnoho liberalismu, ale příliš mnoho socialismu, a to nejhoršího ze všech socialismů: ne socialismus a la Proudhon nebo Blanqui, ale z komunistické šmíry, oficiálního korporatismu „nabytých“ výsad, obligatorního dojení kolosálního rozsahu! Realitě sociální spravedlnosti, která se zaklíná tím hlasitěji, čím méně je realizována, jsme tak nekonečně vzdáleni.

Velké instituce veřejného života, základy každé civilizace, se pomalu rozpadají: školství, zdravotnictví (viz poměry ve státních nemocnicích), armáda, policie a také všechny základní principy jakékoli živoucí společnosti, obecná jistota, přenos vědomostí z jedné generace na druhou atd.

Avšak společnost ještě stále stojí jako strašák uprostřed havrany zpustošeného pole. „Nová společnost“ „nové moderny“ se cítí velmi zdatná (tím, že se oddává globální síti), zatímco ve skutečnosti je vykotlaná jako ztrouchnivělý strom, který drží už jen kůra. Ta však pukne v příští bouři.

Vyčerpávání vnitřní mízy, tzn. biologických hodnot a sil, vyhovuje zesilování vyschlého systému: administrativa fosilizuje a nafukuje se, ale vnitřní oheň je ten tam, krev, nadšení dochází, sama svoboda se stává lacinou, kdykoli prodejnou cetkou. Jinak řečeno: falešná civilizace se rozednívá, zatímco pravá kultura se hroutí (imploduje).

Člověk by měl ale pořád doufat. Náš lid ještě disponuje obrovskými silami. I když je rozkládán zevnitř, tragický, tvůrčí duch evropské kultury ještě dlouho nebude mrtvý.

Francie nebo Evropa?

Zde se doporučuje, položit si pár nepříjemných otázek.

„Být Francouz“: bude to mít ještě nějaký smysl? Bude toto označení ještě manifestovat nějaký vztah k evropské identitě? Proto otázka: musíme zůstat Francouzi – v dnešním právním smyslu slova – nebo se stát Evropany? Lze brát vážně budování Evropy při souběžném zachování francouzského státu? Bylo by zmizení tohoto státu synonymem konce Francie? Je tento konec nevyhnutelný a v rámci (a ve jménu) suverénní, identitní vůle k moci na evropské úrovni žádoucí? A konečně: vyhovuje ideologie francouzského státu, směs z jakobínského centralismu a kosmopolitického one worldovství, skutečně přáním a zájmům identitní Evropy?

Mají nás závažné nedostatky hybridní Evropy, jak je známe z Amsterdamu, přimět k návratu do minulosti, anebo je třeba usilovat o směr vpřed do suverénního spolkového státu?

V tomto smyslu: musí se budování Evropské unie machiavelisticky pokládat za nouzové řešení, za nutné, dočasné velké staveniště, za nedokonalý, nicméně nepostradatelný dům postavený „užitečnými idioty“, který se však bude muset později od základu přestavět?

Byl by evropský spolek (federace), který by přece byl historickou revolucí – bezpochyby nejdůležitější za 1500 let – ve všech oblastech jediným obranným prostředkem proti smrtelným ohrožením, která se vznáší nad Evropou?

Má se intenzivně zapracovat na evropské revoluci, abychom setřásli americké okovy, ovládli neúnosné problémy imigrace a islamizace, omezili úbytek našeho obyvatelstva, zabránili enormní ekonomické krizi, která si už razí cestu, a znovu nalezli lesk a sílu naší kultury? Nebo se máme utopie evropského spolkového státu, která se často jevila dost bezmocná, vzdát? Máme místo toho, abychom zachránili Evropu, opět sáhnout po tradičním pojetí suverenity evropských smluvních nacionálních států? To jsou klíčové otázky, které je třeba naléhavě zodpovědět.

Vstupujeme totiž do věku bouří velikosti, jaké jsme už dlouho nezažili, plujeme vstříc historickému orkánu, který jsem v jedné dříve vydané knize (L´Archéofuturisme) nazval „konvergencí katastrof“.

Budoucí, mnou vytoužená Evropa pochopitelně nemá být prvním krokem ke „světovému státu“, ale k novému národu [6] /Nation/, federativnímu a imperiálnímu, na základě velkoregionů – ne už tedy dnešních nedostačujících států, a s obecnou etnickou jednotou. Stejnou měrou tak bojujeme proti státním nacionalismům, které nás už neochrání, protože příliš zeslábly, a klamnému ideálu kosmopolitní Evropy.

Nacionalistou jsem byl vždy, ale nikdy „francouzským“, spíše evropským nacionalistou. Přes všechny sny o velikosti (které beztak ztroskotaly) je totiž Francie příliš malá. Abychom mohli existovat, bránit se a jednat ve světě, který je stále tvrdší (a ještě bude tvrdší), je potřeba spojit naše síly do velkého celku, do kontinentálního bloku. Jisté francouzské ctnosti by se přitom mohly přenést na evropskou úroveň: imperativ ze sebe vycházející aktivity a autonomie, strategická vůle k moci, státní suverenita. Ale měly by se také nechat stranou jisté chyby, které úzce souvisejí s francouzským státem a s francouzskou ideologií: zarytý kosmopolitismus, sebevražedné „náboženství lidských práv“, institualizovaná byrokracie, drtivé daňové zatížení, iluze rovnosti, přílišný centralismus, konzervatismus „nabytých výsad“, který je přece znakem blokované společnosti atd.

Teze evropského nacionalismu jsou dokonce chápány a akceptovány spíše Italy, Španěly, Belgičany, Rakušany než Francouzi. A přece to byli Francouzi, kteří evropské sjednocení uvedli do pohybu. I de Gaulle upustil od zastavení tohoto díla. Paradoxem dějin jistí Francouzi, kteří pochopili nedostatečnost Francie, jestliže zůstala odkázána sama na sebe, a obávající se osudu Anglie, která se přece stala služkou svého amerického pána, byli, snad spíše bezděčně, připraveni zapojit včerejšího „dědičného nepřítele“ (Německo) do výstavby celku, který lze oprávněně nazvat „neokarolínským“.

Máme tu co do činění s dialektickým obratem, který se dá vysvětlit podvědomím národů: Francie, která se tak dlouho vzpírala zbytku Evropy a bojovala proti ghibellinské říšské myšlence, která hrdě hájila kult jakobínského státu, se proti všemu očekávání mohla stát tvůrcem příští evropské federace. Když se tento národ /Nation/, který je přece takřka souhrnem všech evropských etnik [7], chtěl promítnout do Evropy – chápal ji ovšem spíše jako „Francii ve větším měřítku“ – a přitom jiným způsobem uskutečnit napoleonský sen, než po roce 1945 a dekolonizaci viděl mizet své síly. Ale historie samozřejmě rozhodla jinak: Evropa nikdy nebude velkou Francií. Je na nás, postarat se, že Evropa bude opravdu imperiální, nikoli chaotický útvar, který je otevřen všem národům, všem vládám a všem hrozbám. V tomto smyslu žádná neodvratnost neexistuje.

Získejme trochu odstupu: nedalo by se zaujmout stanovisko, že evropská výstavba tvoří tak říkajíc kontrapunkt k likvidaci římské říše před 1700 lety a k pozvolnému vzniku národů /Nationen/, a (v jiné podobě) představuje obnovení ztracené jednoty, jak se o ni snažil už i křesťanský středověk?

Dnes, více než 50 let po podpisu Římských smluv (EHS), je nám zřejmé, že evropské národní státy /Nationalstaaten/ mají v unii blízko k tomu, aby se vymanily z anémie, že ztratily svoji substanci. Měli bychom se proto odvážit riskantního pokusu revitalizace anebo historické revoluce tím, že vybudujeme pravý Grande Nation, a vzít přitom v úvahu riziko, které je s tímto smělým krokem spojeno?

Pravda, takové otázky budou pro francouzské vlastence srdcervoucí. Avšak existují doby, kdy se srdcervoucí obraty či revoluce musí vykonat, jde-li o to, zůstat si sám věrný nebo zachránit podstatu. Pro mne je idea „Francie“, která je samozřejmě ve vysoké míře úctyhodná, přece jen méně důležitá než idea „evropského národa“. K tomu přistupuje, že se mi idea „Francie“, tak jak je dnes praktikována národy, které tvoří Francii, zdá být v podstatě škodlivá. Neboť v této době masivního odcizení a kulturní atrofie sahají „francouzští nacionalisté“ (jaká ironie historie!) dokonce po folklóru a tradicích etnik, která v minulosti pod francouzským jakobinismem velmi těžce kulturně utrpěla: Alsasané, Provensálci, Bretonci atd. Chtějí přitom opět nalézt „francouzskou identitu“, která se v oficiální, úplně znetvořené Francii už neprojevuje!

Antverpané belgické státní příslušnosti, Katalánci španělské státní příslušnosti, Lombarďané italské státní příslušnosti atd. jsou mými krajany. Jsou totiž Evropany. Avšak západní Indové nebo Afričané, Arabové, Číňané s francouzským občanským průkazem mými krajany nejsou. Přesto jsou „Francouzi“, což ovšem vyjadřuje pouze právní příslušnost. Dotyční ostatně s tímto zjištěním zpravidla souhlasí, – navzdory zbožným přáním asimilačních fanatiků a politováníhodných zastánců „republikánského integračního modelu“.

Učinit takové zjištění znamená reagovat jako kterýkoli občan kteréhokoli národa na světě. Neboť etnická příslušnost je jediným pevným základním kamenem lidského společenství, jak už v Race et Histoire [8] vyzdvihl Claude Lévi-Strauss.

V Alžíru upírali Alžířané bílým kolonizátorům status „Alžířana“ nebo „Afričana“, který pro sebe někteří nárokovali, protože je zdravým lidským rozumem vnímali jako nenapravitelně evropské. Obdobně se dnes většina cizinců v Evropě přes „francouzskou“ státní příslušnost zdráhá zbavit své identity jako Afričanů nebo Asiatů, natož pak, aby se označovali za „Evropany“, což je důkaz, že pojem evropanství chápou etnicky. Nezapomeňme, že v USA, kde pragmatismus platí za bernou minci, označuje pojem Europeans oficiálně jen potomky bílých přistěhovalců z našeho kontinentu.

V archeofuturistické perspektivě, podle které bude budoucnost návratem k archaickým principům, poté co univerzalistická řešení „moderny“ ztroskotala, bude Markétčina otázka [9] pro příští Evropu znít: chce Evropa zaniknout v modelu rasového chaosu, v utopii soužití pestrých společenství, která všude ztroskotala, anebo stavět na základě organického sjednocení spřízněných kultur se společnou vůlí a centrálním řízením?

Další bod, který zde musí být zdůrazněn, je nezbytné rozlišování mezi hlavním nepřítelem a hlavním soupeřem: hlavním nepřítelem Evropy je „Jih“, shromážděný pod vlajkou islámu a provádějící kolonizaci „zdola nahoru“, která má být definitivní. Hlavní soupeřem jsou Spojené státy, které hrají dvojí hru tím, že se spolčují s islámem, jak to během útoků NATO proti Srbům jasně udeřilo do očí.

Islám přešel k dobývání a k odvetě. Spojené státy by Evropu rády zneškodnily v okamžiku, kdy se sjednocuje a mohla by ohrozit jejich převahu a hospodářskou nadvládu nad naším kontinentem, což je z geopolitického hlediska naprosto logické. Rozdělit Evropany, aby je mohly snadněji ovládat, vyvolávat rozepře, aby pokud možno v Evropě vedly válku, podporovat u nás imigraci a tím pokračující šíření a upevnění islámu, zamezit našemu spojenectví se Slovany a Rusy, udržet proti jakékoli strategické logice nad námi svoji vojenskou kuratelu, nutit nás otevírat naše trhy bez reciprocity a zároveň se prohlašovat za naše „ochránce“: tak přibližně zní logika pokryteckého protektorátu Ameriky, který z nedostatku politické vůle ze strany „Evropy národů“ /Nationen/, natož pak té z Maastrichtu nebo z Amsterdamu, nemohl být dosud nikdy účinně odražen.

Možná by bylo vhodné, vzít na zřetel třetí cestu, která je ovšem pro hlavního nepřítele i pro hlavního soupeře noční můrou: demokratická, suverénní, mocná, avšak decentralizovaná evropská federace, která by vycházela z ekonomického principu „autarkie velkoprostorů“. Takový útvar by zamezil islamizaci a odcizení Evropy třetím světem, byl by na něm nezávislý, disponoval by globálně odstrašující armádou, perspektivně by usiloval o zahrnutí Ruska do největšího říšského útvaru, který kdy v lidských myšlenkách existoval: Evrosibiře. Ta by byla pevně odhodlána zabránit své demografické zkáze, uzavřela by spojenectví s Indií a Čínou, zkrátka byla by schopna klást odpor světu muslimů i americkému vlivu.

Pozitivní na tragédii, kterou dnes musíme prožívat je, že by Evropany, především mládež, mohla vyburcovat z katatonie konzumní společnosti. Neboť, jak jednou konstatoval Jean-Paul Sartre, aniž správně zhodnotil celý dosah svého výroku: „Radost se rodí z nepřátelství, z nutnosti boje, z války.“

Evropská revoluce – tento doutnák je nyní načase zapálit. Ve světě pod zataženou bouřkovou oblohou má být jediným světlem. Jedinou nadějí.

Poznámky:

[1] Pojem měšťák, buržoa /le bourgeois/, má v této knize většinou význam spíše psychologický, charakterový než třídní, stavovský nebo hospodářský. Buržoa ve smyslu Flaubertova: „Ten, kdo myslí nízce“. Hegel píše o měšťákovi jako o „člověku, který nechce opustit nepolitickou a nerizikovou soukromou sféru, jenž se na základě majetku a ve jménu spravedlnosti soukromého majetku chová jako jednotlivec stojící proti celku, jenž nalézá náhradu za svoji politickou nicotnost v plodech míru a výdělku a především v dokonalé bezpečnosti jejich požívání, a jenž proto chce zůstat zproštěn statečnosti a ušetřen nebezpečí násilné smrti.“ (Schmitt. Pojem politična s. 62, Praha 2007)
[2] Regionální identita byla francouzským centralistickým („jakobínským“) režimem tvrdě potírána.
[3] „Beurs“: mladiství narození ve Francii, druhá nebo třetí generace maghribské (=tradiční označení záp. části arabského světa) imigrace.
[4] viz Metapolitický slovník
[5] Ubu Roi (doslova: „Král Ubu“): postava francouzské literatury (románu Alfreda Jarryho): Ubu ztělesňuje všechno, co je na světě groteskní.
[6] Tedy nikoli už jen evropský národ, jako národ /Volk/ dávného společného původu, ale jako národ /Nation/ spjatý ideou evropského impéria. Svým „etnickým federalismem“ chce ale Faye zároveň vrátit slovu nation jeho původní, římský význam. Viz slovník.
[7] Francouzi jsou především potomky Germánů („Franků“), Keltů a Římanů („Galorománů“).
[8] Česky: Rasa a dějiny. Atlantis 1995.
[9] Narážka na Goethova Fausta, kde se Markétka ptá na Faustův poměr k náboženství. Zde obecně otázka bytí a nebytí.

Článek je součástí předmluvy ke knize Guillauma Fayeho “Proč bojujeme?”.

Autor: Guillaume Faye

Následující text je možné pojmout jako jistý příspěvek k diskusi, která se v poslední době rozpoutala vlivem fenoménu zvaného “Lisabonská smlouva”. Diskutuje se o našem návratu do Evropy, o evropských hodnotách, o evropanství a staví se proti sobě na jedné straně odmítání integračního procesu proti nadšenému “huráevropanství”, které v mnoha případech vede až k despektu nad domácím politickým systémem a obscénnímu názoru “bude lepší když nám budou vládnout bruselští úředníci”. Ale ve vlastním zájmu bychom neměli automaticky upadat do této uměle vytvářené reality. Fenomén Evropa a koneckonců ani evropská integrace nemusí bezprostředně souviset s akceptací současné institucionální podoby EU stejně tak, jako překonání moderních státně-nacionálních prizmat nemusí být útokem na národní identitu.

Evropa je v kulturním, historickém, etnickém a kulturně-politickém ohledu velkou vlastí nás všech. Překlenuje a pojímá nacionální vlasti nebo lokální vazby.

Naší touhou je učinit z Evropy opět subjekt dějin.

Už nyní by se člověk měl označovat v prvé řadě za Evropana, dříve než se charakterizuje podle státní příslušnosti, jednoduše proto, že cizinec se může vydávat za Belgičana, Němce nebo Francouze, ale mnohem obtížněji za „Evropana“ (nebo Katalánce, Bretonce či Bavora). Evropa je tedy první myslitelné osudové společenství, které by v průběhu 21. století mělo nastoupit na místo státních národů – staatsnationen.

Jiné národy světa se na nás ostatně stále více dívají z tohoto hlediska, a ne už jako na Němce, Italy, Francouze atd.: pohled, který na nás druzí upírají, je neklamným znamením. Evropa, vystavená poklesu obyvatelstva a smrtelným ohrožením, má v globalizovaném světě, v němž se střetávají kultury, naléhavý úkol se sjednotit, aby mohla přežít. Její nacionální státy, půjdou-li každý svou cestou a za vlastní politikou, nebudou mít ve světě, v němž politické jednotky o méně než 300 milionech obyvatel už nemohou udržet svoji nezávislost, žádný význam. Avšak dnešní „Evropská unie“ je hybridní výtvor, nezařaditelný a k tomu servilní subjekt.

Závažné nedostatky nynější Evropské unie jsou všeobecně známy: zběsile regulující byrokracie na jedné straně, celosvětový volný obchod na straně druhé, globální podřízení se USA, zanikání nacionálních suverenit ve prospěch nedefinovatelného subjektu bez politického jádra či vůle, nekontrolovatelné kolísání společné měny bez pevného vedení, na odiv stavěný sklon k multikulturalismu, oficiálně pěstovaná migrantofilie atd.

Kritické body jsou známy dostatečně. Instituce dnešní Evropské unie pracují p r o t i v š e m zájmům evropských národů. Avšak návrat k Evropě vzájemně izolovaných nacionálních států se jeví neméně nepředstavitelný.

Francouzský nacionální stát např. nikdy nemohl chránit identitu národů, které tvoří Francii. Dokonce byl první obětí své kosmopolitické ideologie tím, že otevřel brány kolonizaci cizinci. Tak stojíme před opravdovým dilematem: Francie nebo Evropa?

Ve skutečnosti je to špatně položená otázka. Tento rozpor je třeba překonat „shora“ a ne „zdola“: „Jak se má budovat Evropa, skutečná Evropa, aniž bychom zrušili nebo popřeli Francii?“

Odpověď zní: je třeba kritizovat francouzský stát (dosaďte jakoukoli jinou evropskou zemi, pozn. redakce), ne Francii jako historickou a kulturní entitu. Člověk sice musí vzít na vědomí, že dnešní organizace Evropy je špatná, ale neměla by to být záminka, aby rezignoval na vybudování Evropy jiné.

Jaké jsou zásady „dobré“ evropské výstavby?

1. Evropa musí být budována na základě suverenity, nezávislosti a síly, které jsou nejlepším dědictvím francouzské tradice. To nejhorší na této tradici by se samozřejmě muselo vynechat: nivelizující centralismus. V důsledku toho je předem vyloučen koncept Evropy bez suverénního centrálního státu. Nám naopak tane na mysli překlenující, federálně ustanovená instance s vlastní strategií a hospodářskou politikou, což není dnešní případ. Je totiž nemyslitelné argumentovat ve prospěch „budování Evropy“, nemá-li se na mysli evropská exekutiva a hlava státu. Současná situace Evropy je přitom nanejvýš ambivalentní: společná měna, armáda ve stavu zrodu, parlament, členské státy, jejichž zákonodárství není již až po 50% „nacionální“, soudní dvůr – avšak suverenita ještě chybí!

Buď se vrátíme k suverénním státům (s jejich měnami) a v tom případě je Evropská unie pouhou snůškou smluv, paktů, úmluv a hlasovacích orgánů podle vzoru Vídeňského kongresu z roku 1815 (to je ovšem opravdu Evropa 19. století) – nebo se jednoznačně rozloučíme se všemi nacionálními suverenitami ve prospěch skutečného evropského imperiálního státu, který si toto jméno zaslouží.

2. Předpokládá-li se vznik evropského centrálního státu, tak Evropa bude imperiálním spolkovým státem, nebo nebude vůbec. Dlouhodobě se totiž nemůže spokojit s tím, aby se dále protloukala jako chatrná, „kooperující“ koalice různých států bez společné světové politiky hodné toho jména, pod kuratelou netransparentní, nekontrolovatelné technokracie, držená volně pohromadě vágními ideály jako volný obchod, „demokracie“ a uslzené humanitářství, a to vše na pozadí přebyrokratizovaných regulací a finančních mechanismů. Z dlouhodobé perspektivy může být imperiální Evropa jen federací velkých, vzájemně spřízněných etnoregionů.

3. V ještě neurčité budoucnosti západní a střední Evropa spojí svůj osud s Ruskem, a to jen za účelem obrany proti společným nebezpečím.

4. Princip imperiální federace implikuje, že národ /Nation/ může federaci kdykoli opustit, jestliže si to přeje.

Text tvoří kapitolu Fayeho knihy “Proč bojujeme” a je součástí tzv. “metapolitického slovníku”.

Heslo [GRECE] “věc národů” (cause des peuples) je dvojznačné. Původně bylo koncipováno v polyteistickém duchu na obranu etnokulturní heterogenity. Avšak bylo přivlastněno rovnostářskou a lidskoprávní ideologií, která zatímco velebí utopický, duhově zbarvený světový pořádek, obviňuje Evropany za “viktimizaci” Třetího světa.

Strategické fiasko

Když identitaristé [ve stylu GRECE] prosazovali věc národů začátkem osmdesátých let, bylo to ve jménu etnopluralismu. Tato “věc” však nebyla nic jiného než rétorická finta na obhajobu práva Evropanů udržet si svoji identitu vůči světovému systému, který chtěl udělat ze všech Američany. Doufali, že Evropané, v rámci odporu proti dekultivačním silám, si budou moci udržet svoje právo na odlišnost (la droit àla différence), stejně jako obyvatelé Třetího světa – a to bez toho, že by byli obviňováni z rasismu. Heslo jako takové předpokládalo, že všichni, včetně Evropanů, mají toto právo. Ale ihned jakmile se tento argument objevil, tak kosmopolita P. A. Taguieff (známý akademik věnující se krajní pravici) začal odkazovat na “diferenciální rasimus” (ve kterém je kritériem pro vyřazení kulturní rozdíl, spíše než barva kůže).

Při zpětném pohledu se jeví tato strategie Nové pravice jako kompletně zcizená, všechna hesla – la cause des peuples (“věc národů”), la droit à la différence (právo na odlišnost), a etnopluralismus – byly obráceny proti identitaristům. Navíc jsou naprosto irelevantní při současném stavu ve kterém se Evropa nachází, kdy je ohrožována masivním neevropským přistěhovalectvím a dobyvačným islámem, které podporují etnomasochistické elity.

Přivlastněna dominující ideologií, obrácena proti identitaristům a shodná se současnými zájmy je etnopluralistická strategie GRECE metapolitickou katastrofou. Zároveň si ponechává i něco z marxistického a křesťansko-levicového předsudku o evropském “vykořisťování” Třetího světa. Jak poukazuje (francouzský afrikanista) Bernard Lugan ohledně černé Afriky, tento předsudek není založen na ničem jiném, než na neznalosti ekonomiky. Věc národů je přitom spojena s altruismem vycházejícím z křesťanství, který démonizuje naši civilizaci, obviňuje ji z ničení ostatních civilizací a činí tak právě v době, kdy právě všechny ostatní civilizace se pilně připravují na destrukci civilizace naší.

“Právo na odlišnost”… Jaké právo? Neměli jsme už dost Kantova pofňukávání (o abstraktních právech)? Existuje pouze schopnost být odlišný. Ve výběrovém procesu Historie a Života si to musí každý zařídit sám. Nejsou v něm žádní dobrotiví ochránci. Navíc toto právo je vyhrazeno všem kromě Evropanů, kteří (jménem multikulturalismu nebo nějakého jiného kosmopolitního stylu) jsou vyzývani, aby odhodili svoji vlastní biologickou a kulturní identitu.

Toto heslo představuje i další nebezpečí: hrozí že zdegeneruje v doktrínu etnického komunitarismu, uznávající existenci neevropských enkláv v našich zemích. Pro Evropu to předpokládá, že cizí komunity, obzvláště pak muslimské, budou, z jasných demografických důvodů, hrát čím dál tím větší roli v našich životech. Tento otevřený útok na naši identitu je doprovázen sofistikovanými argumenty, které zesměšňují “fantazii” o (pouze bílé) rekonkvistě. V tomto duchu nám bylo řečeno, že to tak musíme udělat (skrze multirasovou Evropu). Ale já to odmítám tak dělat. Stejně tak nejsem připraven ustupovat před údajnou historickou nevyhnutelností (jejímž cílem je učinit Evropu kolonií Třetího světa).

Život je věčný boj

Věc národů se stala součástí “lidskoprávní” bible. Oproti tomu, neodarwinistická teze o boji a soutěži, která předpokládá že jen nejsilnější přežije, se jeví našim s ubližovanými soucitným komunitaristům jako důkaz barbarismu – i když je tento důkaz ve shodě s životními zákony. I přesto jsou však jedině tyto síly, uznávající výběr a soutěž, které jsou schopny zaručit rozmanitost různých životních forem.

Věc národů ke kolektivizující, homogenizující a rovnostářská, zatímco “boj národů” je subjektivistický a heterogenní, v souladu s nahodilými (entropickými) životními vlastnostmi. V tomto smyslu pouze nacionalismus a bojovná vůle k moci jsou schopni udržet život v souladu s principy subjektivity. Vzhledem k rovnostářské hypotéze, že všichni lidé mají “právo žít”, věc národů radši ignoruje zřejmé historické skutečnosti ve prospěch objektivismu, který usiluje o přeměnu lidstva v objekt vhodný na muzejní výstavu. Věc národů předpokládá rovnost všech lidí a civilizací.

Tento druh rovnostářství se vyskytuje ve dvou formách: jedna je vyjádřena homogenizací na bázi konceptu metissé, která znamená být člověkem (“lidskou rasou”), druhá se snaží ochraňovat lidi a kultury určitým druhem opatrovnictví. Obě formy odmítají akceptovat fakt, že lidé a civilizace jsou kvalitativně odlišní. Z tohoto důvodu je absurdní idea, že někdo může ochraňovat ohrožené lidi a civilizace (přinejmenším pokud jsou z Třetího světa) stejným způsobem, jakým někdo může ochraňovat tuleně. Nicméně bouřlivý historický výběrový proces nemá prostor pro ochranu – pouze pro soutěž subjektů. Z jeho pohledu jsou spasitelské doktríny prostě nepřípustné.

Věc národů rovněž předpokládá jako základní prvek solidaritu mezi Evropany a lidmi z Třetího světa. Opět, toto není nic jiného než pochybný ideologický konstrukt, který grecisté vymysleli počátkem osmdesátých let, aby se vyhnuli obvinění z rasismu. Nemám zde dostatek místa pro vysvětlení mýtu o “vykořisťování” Třetího světa. Nicméně vysvětlovat jejich neúspěchy pomocí primitivních neomarxistických termínů, stejně jako na druhé straně se klonit k výkladům, že na vině jsou machinace MMF, Trilaterální komise, Bilderberská skupina nebo nějaký jiný Belzebub, je naprosto nesmyslné.

Podle médií anebo akademických učenců je “kultura jiných” ve Francii v ohrožení – i když všude zuří “afrománie”. Jinými slovy, myslím že není příliš přehnané tvrdit, že dekultivující vliv Ameriky již více neohrožuje Evropu, jeho nebezpečí bylo překonáno jiným.

Evropa především!

Vážím si osudu občas trpících Inuitů, Tibeťanů, Amazoňanů, Pygmejů, Kanaků, Aboridžinců, Berberů, Sahařanů, Indiánů, Núbijců, samozřejmě Palestinců a malých zelených mužíků z vesmíru. Ale neočekávejte ode mne krokodýlí slzy. Když povodeň ohrožuje můj dům, tak myslím jen na svoje ohrožení a nemám čas pomáhat nebo obhajovat jiné. Kromě toho, kdy tito jiní se někdy starali o nás? Každopádně nebezpečí, které je ohrožuje je velice přehnané, obzvláště když přihlédneme k jejich demografické vitalitě, za kterou mimochodem vděčí západní medicíně a materiální pomoci – ty stejné západní síly, které je údajně vykořisťují jim umožnili i rozvoj (nebo alespoň reprodukovat se v nevídaných číslech).

Pokud naší komunitaristé opravdu chtějí hájit věc národů, měli by začít s Evropany, kteří právě teď čelí útoku demografických, migračních a kulturních sil přelidněného Třetího světa. Tváří v tvář těmto ohrožením nás nemůžete najít fňukat (jako kněze) nebo utíkat (jako intelektuály) k věcem “těch jiných”. Heslo “My sami” stačí.

Převzato z The Faye-Benoist debate on Multiculturalism, původní příspěvek Guillauma Fayeho vyšel v časopise Terre et Peuple č. 18/2003.

Související články:

1. Imigrace: Problém?

Od pádu Římské říše Evropa doposud neprožila tak dramatickou situaci. Čelí nebezpečí zatím v historii nepoznanému, ač o něm doposud neví, respektive je vidět odmítá. Je napadána, okupována a kolonizována lidmi Jihu a islámem. Je řízena Spojenými státy, které jí vyhlásily nelítostnou ekonomickou válku. Demograficky kolabuje, protože populace stárne a její reprodukce upadá. Je kastrována dekadentními, nihilistickými ideologiemi zahalenými pod pláštíkem laciného optimismu, přičemž je vystavena doposud nepoznanému úpadku kultury a výchovy, primitivismu a materialismu. Evropa je nemocná. A její politické třídy spolu s intelektuálními elitami se aktivně spolupodílejí na této rasové sebevraždě.

Argumenty, jež tu prezentuji, se netýkají pouze imigrace, ale rovněž tak kolonizace a invaze, jež mění evropský biologický a etno-kulturní základ. Nejde o to poddávat se zoufalství, ale o to vidět, že boj teprve začíná a o vědomí, že Evropané nemají jinou alternativu, než se spojit k společné obraně.

Destrukce evropského etno-biologického základu

Demografie barevné invaze do Francie, potažmo Evropy, je zastrašující. Jeden znamý demograf ve svém posledním dile “France africaine” (Africká Francie) předpovídá, že při zachování současného demografického trendu bude do roku 2040 40% francouzské populace černošského nebo arabského původu. V současnosti je již 25% francouzských a belgických školáků a 30% kojenců neevropského původu. Ze současné 61 milionové francouzské populace je 10 milionl ne-Evropanu, jejichž porodnost daleko převyšuje porodnost bílých. Každoročně je naturalizováno 100 000 ne-Evropanů udělením francouzského občanství, zatímco dalších 300 000, převážně ilegálních přistěhovalců, překračuje naše nechráněné hranice. Situace v dalších evropských zemích není o mnoho odlišná, což signalizuje možný zánik naší civilizace, ačkoli politické kruhy si toho viditelně doposud nevšimly.

Ve světovém měřítku, včetně USA se bílá rasa nachází ve stadiu strmého početního poklesu. Často převládá názor, že naše technologická převaha tuto nerovnost vyváží, já si to ovšem nemyslím, neboť podle mého názoru jediná smysluplná forma bohatství a moci leží v lidských bytostech. Proto základy civilizace leží primárně v tom, co Římané nazývali “germen”, čímž je míněn etno-biologicky základ, kořeny, které vyživují civilizaci a kulturu.

Neevropská invaze do Evropy, jež započala v 60-tých letech 20. století, byla do značné míry připravena a podnícena: levicovými i pravicovými politiky, nakaženými marxistickými a trockistickými ideály; třídou zaměstnavatelů lačnící po laciné pracovní síle; židovskými intelektuály, vyžadujícími multirasovou společnost; ideologií lidských práv, jež vyklíčila ze sekularizace určitých křesťanských principů.

Kolaboranti podněcující tuto invazi vytvořili ve Francii a celé Evropě systém výhod ve prospěch nájezdníků, na základě něhož je původní bílé obyvatelstvo povinno platit. Tudíž ilegální přistěhovalci jsou nejenom pouze zřídka repatriováni, pokud jsou chyceni, k tomu navíc dostávají štědré příspěvky státní sociální podpory od proti-belošských sil ve vedení toho kterého státu. Ve stejné době “antirasisté” zavedli balík zákonů, jež chrání imigranty před běžnými sociálními omezeními, a to i navzdory faktu, že jsou zhusta zodpovědni za probíhajíci explozi kriminality (více než tisíciprocentní nárůst v posledních padesáti letech).

Invaze probíhá jak v porodních sálech, tak i po celé délce našich děravých hranic. V kombinaci s demografickým úpadkem bílé populace se imigrace stala ekonomickou katastrofou pro západní Evropu. Předpokladané náklady se odhadují na 180 milionů dolarů za rok (pokud jsou započítány náklady díky nárustu kriminality, stejně jako nespočetné formy sociální pomoci ve prospěch imigrantů, včetně těch ilegálních). Tento přístup představuje lákadlo pro nájezdníky: jednoduše je mnohem zajímavější být nezaměstnaným v Evropě, nežli pracovat ve třetím světě. Zatímco vzdělané a tvůrčí vrstvy naší populace začínají prchat převážně do USA, jsou nahrazováni odpadlíky z Afriky, jenž musí být námi vyživováni a podporováni, přičemž nemají co nabídnout ve smyslu znalostí a schopností.

Všechna tato fakta naznačují, že evropská ekonomika 21. století se stane zbídačenou ekonomikou třetího světa.

Třetí hlavní islámská ofenzíva

Kromě masové barevné invaze je na vzestupu i islám. Se svou jednostranně zaměřenou vytrvalostí, totalitární a agresivní náboženskou ideologií, usiluje o dobytí Evropy. Doposud jsme již prožili tři závažné ofenzívy islámu, jehož říše se rozkládá od Gibraltaru po Indonésii. První z těchto ofenziv byla odražena u Poitiers v roce 732 Karlem Martelem, druhá v roce 1683 pri otomanském obléhání Vídně; třetí (ve formě současné invaze a kolonizace) právě probíhá (fakticky bez opozice). Islám má dlouhou historickou paměť, jeho cílem je na našem kontinentě ustavit systém, jež vůdce iránské islámské revoluce ajatoláh Chomejní nazýval “univerzálním chalifátem”.

Invaze do Evropy započala a vyčíslení její šíře je alarmující. Kontinent, včetně Ruska je nyní okupován 55 miliony muslimů, přičemž každoročně zaznamenáváme šestiprocentní nárůst. Ve Francii jich je nejméně 6 milionů. Stejně jako jejich souvěrci v Belgii a Velké Británii se francouzští muslimové dožadují svého podílu na politické moci. Vláda sama za sebe jednoduše odmítá brát vážně jejich cíl přeměny Francie v islámskou republiku do roku 2020, i kdyý demografická váha arabské/muslimské populace se stane určujícím elementem. Zatím naopak financuje výstavbu mešit po celé zemi v touze koupit si sociální smír. Momentálně jich je ve Francii více než 2000, v Maroku takřka dvojnásobek. V současnosti je islám ve Francii druhým největším náboženstvím po katolicismu, ovšem s nejvyšším počtem praktikujících věřících. Bývalý prezident Jacques Chirac již prohlásil, že “Francie je nyní islámskou mocností.” Všude napříč západním světem panuje nedůvodné přesvědčení, že existuje rozdíl mezi islámem a “islamismem”, a že západní zesvětštěný umírněný islám je přípustný. Nic takového neexistuje. Každý muslim je potenciální džihádista. Islám je teokracie směšující duchovní hodnoty se světskými, víru se zákonem, snažící se zavést právo šaríja v Evropě, jejíž civilizační pravidla jsou s ním naprosto neslučitelná.

Příchod rasové války

Kriminalita a delikvence v západní Evropě způsobená masovou imigrací a úpadkem občanských hodnot dosáhla nepřípustné úrovně. V roce 2004 bylo ve Francii podpáleno více než 100 000 aut a zabito 80 policistů. Každý týden vypukají v tzv. “banlieus” (předměstích obývaných masami přistěhovalců) rasové nepokoje. Ve státním školství propukla endemie násilí a úroveň vzdělanosti takřka zkolabovala, mezi mládeží do 20 let je takřka 20% negramotných. I když rasové útoky proti bělochům stále rostou, jsou obvykle ignorovány ve jménu tupé antirasistické poučky stanovící, že jen bílí mohou být rasisty. V téže době arsenál represivní právotvorby, srovnatelné se sovětskou zavedl “zákony”, jejichž čistě ideologický a subjektivní záměr ani nepředstírá čestnost a slušnost, objektivita se zde zcela vytrácí. Veškerá kritika přistěhovalectví či islámu je zakázána. Proti mé osobě byly několikrát vedeny procesy, dostal jsem obrovskou pokutu za napsání díla “La colonisation de l`Europe” (Kolonizace Evropy).

Rasová válka je nyní předvídatelná ve vícero evropských zemích, podzemní valka, jež se stane mnohem destruktivnější než “terorismus”. Bílá populace je odsouvána, je proti nám páchána svého druhu genocida se souhlasem či zdrženlivostí vládnoucích tříd, médií a politiků, tato ideologie, již kolaborantské elity vyznávají, je naplněna patologickou nenávistí k vlastním lidem a morbidní vášní pro míchání genetických informací. Utopický plán státu na “republikánskou integraci” však přesto padl, neboť počítal, že mírové soužití cizinců a domácího obyvatelstva, barevných a bílých na jednom území, je možné. Naši vládci nečetli Aristotela, který učil, že žádné město nemá možnost být demokratickým a spořádaným, pokud není etnicky homogenním… Evropská společnost dnes upadá do nezvladatelného etnického chaosu.

Jsem narozen na jihozápadě Francie, v oblasti podél atlantického pobřeží a neznam jediného slova v ruštině, avšak cítím se být nekonečně blíže Rusovi než francouzsky mluvícímu Arabovi nebo Afričanovi, i když se stali “francouzskými” občany.

Morální krize a archeofuturismus

Současná situace může být popsána, takřka klinicky, jako svým způsobem “mentální AIDS”. Naše současné utrpení má svůj původ ve viru zvaném “nihilismus”, předvídaného již Nietzschem, který oslabil všechny naše obranné mechanismy. Kvůli této infekci pozvolna podléhají horečnaté sebelikvidaci. Městské brány byly dobrovolně otevřeny dokořán.

Prvotním příznakem této choroby je “xenofilie”: systematické upřednostňování Jiného před Vlastním. Druhým příznakem je “etnomasochismus”, nenávist k vlastní civilizaci a původu. Tím třetím je vykastrování (devirilizace), jež může být nazváno kultem slabosti a podporou mužské homosexuality. Historicky prověřené hodnoty spojené s užitím síly a přežitím lidstva – hodnoty mající jakoukoli vazbu na čest, loajalitu, rodinu, plodnost, patriotismus, vůli k přežití – jsou dnes považovány za zasmáníhodné atavismy. Tato forma dekadence je masivně rozšířena v důsledku zesvětštění křesťanské charity a její rovnostářské odnože, lidských právech.

Evropané mohou čerpat inspiraci z určitých hodnot stále dodržovaných v Rusku: například vědomí přináležitosti k vyšší civilizaci a udržování “práva na odstup” od ostatních. Musíme skoncovat se všemi formami “etnopluralismu”, který je jednoduše jinou formou rovnostěřství a znovuusilovat o “etnocentrismus”, právo na život ve vlastních zemích bez těch Ostatních. Taktéž je třeba se vrátit k heslu “každému, co jeho jest”. Mimoto, pouze lidé Západu věří, že míchání ras je ctností a představují si budoucnost coby “tavící kotlík” (melting pot). Osamoceni věří v kosmopolitismus.

Avšak 21. století budou dominovat opětovně zformované etno-religiozní bloky, speciálně na Jihu a Východě. Konec historie podle Francise Fukuyamy nikdy nenastane. Namísto toho prožijeme urychlení historického vývoje “střetem civilizací”. Evropané rovněž musí skoncovat s “presentismem”, v němž jsou ponořeni, a učit se vidět sebe samotné (jak činí muslimové, Číňané a Indové) jako dlouhověký lid (“long-living people”), nositele budoucnosti. Tato duchovní revoluce s sebou musí přinést změnu v postojích Evropanů a je možná pouze díky gigantické krizi, násilnému šoku, jež je ostatně na spadnutí, ještě se o něm zmíním pár slovy níže.

Nový americký imperialismus

Evropané též musí přijít na kloub jevu, jež jsem ve své poslední knize pojmenoval “nový americký imperialismus”, imperialismus mnohem těžkotonážnější než za éry studené války, taktéž ovšem o mnoho trapnější. Od pádu Sovětského svazu se zdá, že americká vládnoucí klika ztratila veškerý smysl pro vyváženost, přičemž se stala ještě víc arogantní, angažuje se ve fantaskním usilování o dominanci nad světem, navlecena do hávu nového římského impéria. Mnohé z toho je samozřejmě vysvětlitelné v nuancích neokonzervativní ideologie spojené se sionismem, ovšem je také vedena mesianistickým a takřka patologickým pocitem realizace “božské mise”.

Jaké jsou tedy cíle tohoto nového amerického imperialismu? Obklíčit a neutralizovat Rusko, zabránit jakémukoli myslitelnému spojenectví mezi ním a Evropou (nejhorší noční můra Pentagonu); narušit evropské usilování o vlastní hegemonii přijetím muslimského Turecka, podrobit si středo a východoevropské součásti bývalého sovětského impéria; vyhlásit nelítostnou válku Evropské unii takovým způsobem, aby se jmenované ani nesnilo o jakékoli formě odporu. Křižácký duch nového amerického imperialismu se všude snaží závadět “demokracii”, speciálně v ruské oblasti, přičemž “demokracii” je nazýván jakýkoli “proamerický režim”.

Nicméně si nemůžeme stěžovat na tyto americké ambice, jež korespondují s její geopolitickou a thalassokratickou touhou po světovládě. V historii je každý odpovědný pouze sám za sebe. Proto se stavím do opozice “posedlému a hysterickému antiamerikanismu”, ve Francii tolik obvyklému, vzhledem k jeho kontraproduktivnosti, sebeviktimizaci a nezodpovědnosti.

Lidé, potažmo národy, se musí učit rozlišovat mezi svým “hlavním protivníkem” a “hlavním nepřítelem”. První jmenovaný se snaží dominovat a podkopávat, zatímco ten druhý zabít. Neměli bychom v této souvislosti zapomenout na definici Carla Schmitta: “Nejste to pouze vy, kdo si volí své nepřátele, častěji je to váš nepritel, kdo si volí vás.” Amerika, speciálně její vládnoucí třída, je “hlavním protivníkem” Evropy a Ruska na úrovni geopolitiky, ekonomiky a kultury.

Evropskym “primárním nepřítelem” jsou pak lidé Jihu stále více shromažďováni pod vlajkou islámu, jehož invaze na kontinent je již v plném proudu, vypomáhaná politickou nomenklaturou a inteligencí, jež mu k potěšení Washingtonu otevřeli brany snažíce se dosáhnout genově smíšené ne-Evropské Evropy. Stejně jako Atlantisté přeceňují hysteričtí antiamerikanisté Spojené státy nechápajíc, že jsou silné jen potud, nakolik my jsme slabí. Americká katastrofická a kontraproduktivní okupace malého Iráku, do něhož nepřinesli nic víc než chaos, je toho nesporným důkazem. V 21. století přestane být USA vedoucí světovou velmocí, jíž se stane Čína a nebo v případě existence vlastní vůle útvar, který nazývam Eurosibiří – federalizované spojenectví mezi lidmi Evropy a Ruska.

Souběh katastrof

Mým postulátem je hypotéza, že současný globální systém založený na víře v zázraky, víře v neurčitý pokrok, je na pokraji kolapsu. Poprvé v historii je lidstvo jako celek ohrožováno kataklysmickou krizí, jež pravděpodobně vzplane mezi roky 2010 a 2020 – krizí způsobenou průbežnou degradací ekosystému a klimatickými změnami, vyčerpáním fosilních paliv a zdrojů produkce obživy, rostoucí křehkostí ekonomického řádu postaveného na spekulacích a masivním zadlužení, návratem epidemií, vzrůstem nacionalismu, terorismu, rozšířením nukleární hrozby, vzrůstající agresivitou islámských útoků, a konečně dramatickým stárnutím západní populace.

Je potřeba, abychom se připravili na tyto souběžné katastrofy, které budou poznamenávat přechod z jedné éry do druhé, přičemž jejich zkázonosné efekty smetou liberální modernitu a přinesou s sebou Nový středověk. Současně však zde přichází šance ke znovuzrození, neboť každá význačná historická regenerace se rodí z chaosu, což je zejména případ civilizací našeho druhu, jejichž základní podstata je “metamorfická”.

Eurosibiř

Evropa budoucnosti nesmí nadále být ztělesňována rozmělněnými nezvladatelnými formami současné Evropské unie, jež je bezmocnou medúzou neschopnou kontrolovat vlastní hranice, ovládanou mánií volného obchodu, jsoucí předmětem americké nadvlády. Je potřeba si představit federální, imperiální Velkou Evropu, etnicky homogenní (což znamená evropskou), obývající jednotnou autonomní oblast, neoddělitelně spojenou s Ruskem. Takovýto obrovský kontinentální blok nazývam “Eurosibiří”. Nebude mít žádnou potřebu být agresivní vůči svým sousedům, neboť bude nenapadnutelná, jakožto blok se stane světovou mocí číslo jedna (ve světe rozděleném do velkých bloků), zaměřená sama na sebe, stojící v opozici všem nebezpečným dogmatům nyní přináležícím globalismu. Bude mít v sobě schopnost praktikovat soběstačnost (autarchii) velkých území, principy čehož byly vypracovány nositelem Nobelovy ceny za ekonomii Maurice Allaisem. Osud evropského subkontinentu nesmí být oddělen od kontinentálního Ruska jak vzhledem k důvodům kulturním, tak i geopolitickým. Pro americkou obchodnickou thalassokracii musí být kategorickým imperativem zabránit zrodu Eurosibiřské federace.

Neni zde prostoru, abych hovořil o izraelském státu. Pouze poznámka: z nezbytných demografických důvodů věřím, že sionistická utopie pojatá Herzlem a Buberem, a následně realizovaná po roce 1945, nepřežije déle než sovětský komunismus, její konec je vskutku na dohled. Momentálně píši knihu o “nové židovské otázce”, jež doufám bude přeložena i do ruštiny.

Závěr

Fatalismus není nikdy na místě. Historie je vždy otevřena a představuje nespočetné množství neočekávaných vrtochů a obratů.. Nezapomeňme na výrok Viléma Oranžského: “Kde je vůle, tam je i cesta.” Období, jež nyní prožíváme, je dobou odporu a přípravou na hrozivější události, které mají teprve přijít, jako výsledek spojení rasové války a masivního ekonomického zhroucení. Musíme začít přemýšlet v post-chaotické rovině a stejně tak i plánovat. Na závěr mě nechte zakončit mým oblíbeným sloganem: “Odporem k znovudobytí, znovudobytím k renesanci.”

GF: Věřím, stejně tak jako věřím že pokud jedete v protisměru na dálnici tak dojde k čelnímu nárazu. Přesný okamžik nárazu je obtížné předvídat, ale je jisté že k němu dojde. Přibližně během příštích deseti let budeme konfrontováni s něčím, co jsme předtím nikdy neviděli a nezažili. Bude to víc než jen rasová válka, směřujeme k ekonomickým kolapsům, ekologickým krizím, katastrofickému nedostatku ropy.. Všechny vlády na světě se zabývají krátkodobými záležitostmi a není nic, co by bylo víc zhoubnějšího. Často se říká, že Země je nemocná. Avšak člověk je nemocný.

Menzo: Po útocích na newyorská dvojčata jsme si náhle uvědomili, jak je globální ekonomika zranitelná. Je k ní nějaká alternativa?

GF: Globalizace nezačala v minulém století, ale v století šestnáctém. Nicméně tento fakt nezabrání blížící se katastrofě (spíše ji urychlí). Alternativu globalizaci nazývám “l’autarchie économique des grands espaces” (kontinentální ekonomická soběstačnost). V tak velkých územích, jakým je například Evropa může být volný pohyb zboží, kapitálu a práce (za předpokladu, že byly postaveny bariéry proti ostatním geo-ekonomickým blokům). Pokud všechny velké kontinentální prostory jako Evropa, Asie, Afrika atd. budou praktikovat takovou autarkickou politiku, bude možné udržovat jistou úroveň blahobytu na světě. Není nutné obětovat vše volnému obchodu. To, že textilní výrobky jsou masově vyráběny v Číně mělo strašný dopad na francouzský textilní průmysl. Ale oblečení ve Francii nezlevnilo, stejně jako čínští textilní dělníci nepoznali žádné větší zlepšení jejich životní úrovně. Profitoval z toho jen obchod.

Menzo: Jakou důležitost přisuzujete globální ekonomice?

GF: Takovou jako přisuzuji nemožnosti integrace velkého počtu přistěhovalců. Generál De Gaulle říkal: “K tomu, abyste mohli udělat kir [míchaný nápoj] potřebujete bílé víno a cassis (rybízový likér). Pokud přidáte moc cassis, už to není kir”. Tohle je jen jiný způsob jak říct, že je možné asimilovat jen určitý počet přistěhovalců. V současnosti, v Seine-Saint-Denis a některých dalších pařížských departmentech (a také v Roubaix a mnoha dalších francouzských městech) nemá už většina populace francouzský původ. Je to nemožné integrovat takovou populaci.

Eknomicky je situace ještě horší. Ze sta přistěhovalců [z Třetího světa] jen pět se uchází o práci. Naproti tomu jeden ze dvou francouzských absolventů vysoké školy (to stejné platí i pro Belgii) chce emigrovat. To časem zničí současný sociální stát, který postupně zvyšuje možnost konfliktu. Nepokoje, které jsme nedávno zažili [21 dnů násilí a anarchie které proběhly v listopadu 2005] jsou jen předehrou ke katastrofě, kterou očekávám někdy okolo roku 2010. Kanadská Wrightova nadace předpovídá že v letech 2007-2010 vypukne etnické násilí ve Francii v podobě občanské války. Tato předpověď byla provedena na základě různých statistik, vzrůstající úrovně násilí, stejně jako množícím se důkazům o ukrytých arzenálech zbraní. Islám, který se soustřeďuje v našich městech a předměstích bude mít slitování jen sám se sebou.

Menzo: Je tady něco, co naznačuje že organizovaný zločin hrál roli v podněcování nepokojů? Osmdesát procent [uvězněných] výtržníků mělo nějaký záznam v rejstříku trestů.

GF: Takto to nevidím. Nepokoje nebyly vyprovokovány Sarkozym [který je nazval "špínou"]. Ve skutečnosti to bylo jen osm procent ze zadržených výtržníků, kteří měli policejní záznam. Podle mého názoru to byla spíše [etnická] revolta než kriminální útok na policii. Je tedy nutné vědět proč vlastně protestovali.

Menzo: Dalším důkazem že nepokoje byly dílem kriminálních gangů bylo to, že fatwa (islámský náboženský příkaz/trest) vydaná Union des organizations islamiques de France (největší francouzská muslimská společnost) neměla žádný dopad na výtržníky. To naznačuje, že motivace výtržníků nebyla náboženská.

GF: Je často zapomínáno, že islám je od základu pokrytecký. Korán říká, že je za určitých okolností dovoleno lhát: například, vždy když je někdo oslaben nebo to slouží zájmům islámu. Je to plně zdůvodnitelné, třeba když se muslimové chtěli připojit k ne-muslimům v jejich odporu k nepokojům, zatímco mezi sebou je podporovali. Dominique de Villepin [francouzský premiér] o tom řekl dost. Jistě, toto není případ všech imámů, ale je to pravděpodobně případ těch, kdo vidí sebe jako součást islámské dobyvačné kampaně – dar-al-harb.

Islám vidí svoje poslání ve postupném rozvíjení tří fází: dar-al-suhl jsou území, která ještě islám nedobyl, dar-al-harb území v průběhu dobývání a dar-as-islam území ve kterých islám dosáhl podrobení nevěřících. Každý rok je publikována v Egyptě islámská ročenka. Letošní edice vyjmenovává Francii, Belgii a Spojené království jako území ve fázi dar-al-harb. Toto je současná situace. Člověk by neměl zapomínat na to, že během nepokojů byly zničeny dva katolické kostely. Dalil Boubakeur (imám pařížské Velké mešity) odsoudil vypálení těchto kostelů, ale neexkomunikoval za to nikoho zodpovědného. Bylo to také poprvé, kdy byly veřejné budovy napadeny a vypáleny – policejní stanice, školy atd. Veřejnost to přijala lehkomyslně, ale má to důležitý význam. Bylo to také poprvé, kdy byli zabiti lidé – čtyři, abych byl přesný.

Menzo: Co vidíte jako příčinu těchto událostí?

GF: Jedna z příčin je masové, nekontrolované přistěhovalectví které jsme připustili. Například v Kanadě jsou přistěhovalci vybíráni podle jejich odbornosti, majetku a jejich ekonomického potenciálu. Oproti tomu my shromažďujeme velké množství přistěhovalců ze zemědělských ekonomik (Třetího světa) jejichž zvyky a kultury jsou úplně odlišné od naší vlastní, kteří jsou naprosto nepřipraveni na to, s čím se tady mohou setkat a kteří postrádají patřičné vzdělání nebo profesní způsobilost (pro integraci). Kdo si myslí, že tohle může fungovat? I když pro ně stát giganticky investol do bydlení, vzdělání a speciálních programů.

Japonsko je zhruba stejně bohaté jako jsme my, ale nerado přijímá jakékoli přistěhovalce, a ti které má nemohou počítat se sebemenší podporou ze strany státu. Na rozdíl od Francie, kde se počet mladých lidí cizího původu prakticky zdvojnásobí během příštích deseti let. Integrace nefunguje. Politici odmítají brát na vědomí katastrofální důsledky jejich politiky. Všichni se starají jen o jejich kariéru. Někteří jsou moc staří, na to aby pomohli. Proč by se měl Chirac obávat toho co se stane za deset let – v té době už bude pravděpodobně po smrti. Kromě toho se politici dívají na populaci jako na voličskou základnu (tvořenou voliči, kteří mohou být periodicky nahrazováno). Ale lidé nejsou nahraditelní. Patří k vyhraněným kulturám a mají mentalitu ve které se utvářeli a vyrůstali. Brazilec prostě není zaměnitelný s Rusem. Zdá se, že jen politici si toto neuvědomují.

Další příčina nepokojů je vzrůstající počet přistěhovalců ze subsaharské Afriky. Tyto skupiny budu způsobovat stále víc a víc problémů v budoucnosti.

Menzo: Proč?

GF: Protože na rozdíl od přistěhovalců z Maghrebu [Arabové z Alžíru, Maroka a Tuniska] úplně desocializovaní. Maghrebská populace má pevnou rodinnou strukturu, s otcem a matkou. V subsaharských státech [kde je populace tvořená africkými černochy] tato struktura neexistuje. Matky mohou mít děti s různými otci a děti jsou vychovávány [ne rodinou, ale] vesnicí. Když je taková rodinná struktura exportována do města jako je Paříž, tak to nevyhnutelně vyvolá problémy. Paříž není vesnice a výchova dětí není jejich zodpovědnost. Pak se [potomci těchto Afričanů] často dopouštějí zločinů a končí ve vězení. Neví, kdo je jejich otec a nikdo za ně nenese zodpovědnost. Jejich přítomnost tady je jako časovaná bomba.

Menzo: Upozorňoval jste na skutečnost, že v letech 1989-1999 vzrostla kriminalita o 176 procent a že počet těchto odsouzených se ztrojnásobil. Tento nárůst nepřisuzujete nezaměstnanosti. Co je toho příčinou?

GF: Jsou tady dvě příčiny proč kriminalita vzrůstá. První je společenská nestejnorodost. Každá různorodá společnost má problém s kriminalitou. Dvě země s nejnižší úrovní kriminality jsou ty s nejvíce homogenní populací – Japonsko a Kostarika. Aristoteles byl první, kdo si všimnul, že společnost nemůže být demokratická a harmonická, pokud její populace není homogenní. Bez této homogenity se stává společností tyranskou.

Druhá příčina kriminality pramení z přílišné tolerance těch, kdo jsou zodpovědní za udržování pořádku: policie a soudů. V Tunisku je masivní nezaměstnanost, ale kriminalita je relativně nízká, protože policie a soudy na ni tvrdě reagují. V Saudské Arábii můžete nechat svoje klíče nebo peněženku v autě a nikdo nepomyslí na jejich krádež – protože jinak jim mohou useknout jejich ruce. Naopak u nás zažívají cizinci situaci, kdy po roce 1968, byly všechny formy represe zavrhnuty.

Menzo: Také jste napsal, že organizovaný zločin plánuje financovat blížící se rasovou válku. Skutečně si myslíte, že takový plán existuje?

GF: To už není plánováno, to už probíhá. Policejní zprávy dokazují že zločinecké gangy pomáhají financovat povstání v Iráku. Jistě, ne všichni zločinci na tom participují, ale existuje to. A oni [autority] si myslí, že je možné koupit si sociální mír! Odhaduje se, že každý měsíc jsou na pařížských předměstích rozdistribuovány tři tuny marihuany. Dalším zdrojem financí jsou krádeže aut a třetím pašování elektroniky. Dalším zdrojem příjmů je prostituce, stejně jako pašování zbraní. Vždy když autority odhalí [zločinecký] arzenál, neobsahuje jen vojenské zbraně, ale také lovecké pušky, které jsou ideální pro vedení války ve městech.

Menzo: Ve své knize [Avant-Guerre] dáváte islám na stejnou úroveň jako další ideologie, které usilují o nadvládu nad světem: komunismus, americký liberalismus, globalizaci [globalism]. Ale není snad historie dlouhý sled systémů a ideologií, které usilují o světovládu?

GF: Ne vždy. Podívejte se na judaismus, který je etnickým náboženstvím a nemá v úmyslu zbytek světa konvertovat do svého náboženského systému. Ani šintoismus nebo budhismus neusilují o dobytí světa. Ale islám ano, stejně jako katolicismus, komunismus a neo-liberalismus. Ale islám je nejagresivnější ze všech. Protože to není náboženství, ale politická doktrína. A tato doktrína je imperialistická. Už dvakrát v historii usiloval o dobytí Evropy. Poprvé ho zastavil Charles Martel v roce 732 v bitvě u Poitiers, podruhé byl zahnán zpět v 17. století u Vídně. Současné dobyvatelské ambice islámu byly znovuoživeny v dvacátých letech minulého století v Egyptě. Jak se jednou vychloubal bývalý alžírský prezident Houari Boumédienne, islámský svět nese v lůnech jeho žen zbraně, které dobyjí Evropu.

Menzo: První generace přistěhovalců nedávala najevo absolutně žádné nepřátelství. Třetí generace vypadá více izolované než kdy předtím. Je to důsledek palestinského konfliktu, který rozšířil nenávist k Západu po celém světě? Je palestinský konflikt zdrojem současných problémů a je zde nějaké řešení?

GF: Jistě, je to jeden ze zdrojů, ale není to zdroj jediný. Nenávist k Západu zde byla již před palestinským konfliktem. Částečně pocházela z nenávisti, o kterou se postarala kolonizace. Ale nepřátelství k Západu kromě tohoto také vzniklo ze žárlivosti [na úspěchy Západu]. Palestinský konflikt jistě hrál roli katalyzátoru, ale i kdyby byl vyřešen zítra, stále tady je problém. Evropou se také opovrhuje pro její slabost a zženštilost. Její přílišná tolerance způsobuje slabost, která z nás dělá snadný cíl. Muslimové nacházejí sami sebe ve společnosti která je morálně zdegenerovaná. Jeden filozof nedávno zmiňoval hinduistickou představu Kalijugy – věku železa. Podle tohoto starobylého proroctví přijde čas, kdy muž se bude vdávat za muže, žena za ženu, králové se stanou zloději a zlodějové krály a matky budou zabíjet děti v jejich lůnech. Eh bien, nejsme od toho daleko.

Menzo: Ve své knize jste přirovnal situaci, v níž je Belgie k situaci ve Francii. Jenže Belgie nemá obrovskou, odcizující bytovou výstavbu. Naši přistěhovalci obvykle bydlí ve čtvrtích z 19. století, které jsou udržovány a jsou většinou bez “no-go zones”. Co ohrožuje Belgii podle vašeho názoru?

GF: Máte pravdu. Francouzské banlieues [předměstské čtvrti s jejich modernistickou výstavbou] jsou unikátní. Byly postaveny pro francouzské uprchlíky z Alžíru. V průběhu jednoho týdne [v roce 1962] bylo milion Francouzů evakuováno z [nově nezávislého] Alžíru. Myslím, že by mělo být zdůrazněno, že tyto projekty pro ubytování takového množství lidí nebyly nijak problémové, pro financování jejich výstavby bylo k dispozici hodně peněz. Ve stejném čase byly postaveny nová sídelní města (jako např. Paris Deux, poblíž Versailles) – ne pro přistěhovalce, ale pro dobře zajištěnou střední třídu. To je trochu odlišné od situace v Bruselu, dnešním symbolickém hlavním městě Evropy a sídle NATO. Ale s čím je nutno počítat [není bytová problematika per se] je ta skutečnost, že velká část obyvatelstva je neevropského původu.

Menzo: Myslíte že časem mohou vypuknout nepokoje i v Bruselu?

GF: Já to vidím tak, že je to jen otázka času. Ačkoli Brusel je možná lépe situovaný než Paříž, tak pravděpodobně nezůstane tohoto ušetřen.

Menzo: Ve Spojených státech a Velké Británii dochází k pravidelnému vypukávání násilností, ale ty jsou obvykle jen mezi soupeřícími etnickými gangy. Ve Francii byly násilnosti směřovány proti samotnému státu. Střílelo se a útočilo na policii i hasiče. Jak k tomu došlo?¨

GF: Ve Spojených státech je, například, narůstající konflikt mezi černochy a Mexičany. Na druhé straně, ve Francii neevropské gangy [neútočí mezi sebou, ale] jsou proti Francii samotné. Rapová hudba v tom také hrála roli. Nemělo by být zapomínano na její podvratný efekt. Ale co víc, tyto přistěhovalecké gangy jsou ve Francii, protože jim Francie pomohla; [to vyvolává nelibost] to je něco cizího pro maghrebskou/islámskou mentalitu. Je to hodně zvláštní postoj, ale s něčím takovým mělo být počítáno. Nenávidíte ty, kdo vám pomáhají, protože se cítíte ponížený, když vám je pomáháno. Čím více jsou rozmazlování, tím více jsou pak agresivní. Kromě toho, empatie není posilována slabostí. Villepinova vláda jednala hloupě, když slíbila více pomoci a více peněz po nepokojích.

Menzo: Kromě větších nepokojů a městských válek předpovídáte také stupňování teroristických útoků; mikro-, makro- a giga-terorismus, včetně možného použití jaderných zbraní proti Spojeným státům. Skutečně si myslíte, že je to možné?

GF: Ovšem. Scénář, který jsem popsal není daleko od realizace. Časem budou všechny tyto věci možné. Můžeme očekávat něco stokrát horšího, než byly události z 11. září. Je to jen otázka času.

Menzo: Kritizoval jste zpravodajské služby pro nedostatek představivosti a rozhodnosti. Řekl jste, že nebyly dostatečně vnímavé a nepochopily dostatečně různé druhy fundamentalistické víry. Nicméně, téměř každý měsíc přijdou zpravodejské služby se zprávami, že překaziliy různé plánované teroristické útoky. Je riziko skutečně tak velké, jak jste prohlašoval?

GF: Musíte rozlišovat mezi udržováním pořádku a sběrem zpravodajských informací. Západní zpravodajské agentury udělaly hodně dobré práce. Podařilo se jim odhalit mnoho tajných buněk a teroristických skupin. Ale je toho potřeba více. Je nezbytné mít velkou, dobře informovanou skupinu, která se tomuto bude věnovat. Potřebujete mít prostředky a lidi, kteří včas vyvolají poplach. Takto byl zmařen teroristický útok na katedrálu ve Štrasburku. Musíte také využívat chyb, které teroristé dělají. Před 11. zářím si jedna zaměstnankyně soukromé letecké školy všimla, že někteří studenti věnovali veškerý svůj čas učení jak létat, ale ne už k vzlétání nebo přistávání. Pár měsíců nato se s tím seznámil každý… Věřte mi, nemyslitelné se stává myslitelným. Brzo poznáme, co prožívá Bagdád každý den.

Rozhovor byl poprvé publikován v prosinci 2005 v belgickém časopise Menzo. Poté byl přeložen do francouzštiny a publikován v belgické sekci stránek Altermedia. Do angličtiny přeložil Michael O’Meara.