Autor: Radim Lhoták

Z nejmenovaného zdroje a z nejmenované internetové domény pronikla na veřejnost pozoruhodná zpráva: Jistá farmaceutická společnost vyvinula léčivý preparát, kterým lze bezpečně navodit stav vnitřního klidu a pocitu vyrovnanosti. Jde o pátou generaci léků proti depresím a úzkosti. Účinek preparátu nejen odstraňuje úzkost a stres, ale vyvolává v člověku odhodlání k životu, aktivizuje v něm pozitivní myšlení a energii k práci. President společnosti říká: Nejde v žádném případě o psychotropní či návykovou látku. Podařilo se nám zlomovým způsobem ovlivnit závislost mezi myšlením člověka a jeho emocemi. Vědecké výzkumy prokázaly, že lidské emoce jsou v přímém vztahu s našimi představami, které jsou produktem myšlení. Jde o vztah vzájemný, nikoliv jednosměrný. Navozením vhodného emočního náboje stimulujeme myšlenkový proces k vytváření takových představ, které s vyvolanou náladou přímo konvenují. Podařilo se nám zasáhnout do centra nervové soustavy člověka a ovlivnit jeho myšlení takovým způsobem, že po krátké době užívání léku nacházíme namísto zdeptaného individua šťastného a obětavého jedince připraveného budovat lepší svět.

Pod článkem se strhla vášnivá diskuse, kde jedni vynášeli pokrok vědy a techniky do nebes plni nadšení nad tím, že vědci již brzy dokáží poskytnout každému člověku šťastný a plodný život, druzí varovali před trestuhodným zasahováním cizí moci do psychiky i osobnosti člověka. Pouze jisté ovšem je, že zpráva zapadla v záplavě protichůdných reakcí jako jehla v kupce sena. Výsledkem byla čirá nevědomost o tom, co a kdo na nás vlastně chystá.

Ztráta vědomí

Není nic mezi nebem a zemí, co by nemělo nějaké opodstatnění, pokud máme na mysli svět objektivní. Toho, co jest, jsme si vědomi, pokud to jsme schopni zachytit svými smysly. Dalo by se říci, že naše vědomí je určeno tím, co existuje a je uchopitelné empirickým poznáním. Smysluplné vědomí odráží reálný svět objektů a samo sebe, jako součást objektivního světa. To je ovšem pouze jedna stránka věci. Lidské vědomí vzniklo jako potřeba sdělení. Jeho vývoj jde ruku v ruce s jazykem. Vše, co ukládáme do našeho vědomí, vše, čím si uvědomujeme sami sebe, je výrazem společné nouze a vzájemné potřeby dorozumění. Nemáme žádný orgán pro nesporné poznání objektivní pravdy. Víme právě tolik, kolik se jeví pro nás užitečné. Naše vědomí jako „génius druhu“, naše společné pojetí prospěšnosti, užitku a víry v tento užitek, jimiž zjednodušujeme chápání našeho bytí ve světě až k iluzi pokroku, k té nejosudovější hlouposti, která nás jednou zahubí – můžeme se plným právem ptát, kde končí vědomí skutečnosti a kde začíná subjektivní iluze? Vykonstruovali jsme si svůj vlastní svět, který je v ostrém protikladu ke světu reálnému?

Závažnost této otázky roste s pronikáním internetu do našeho života. Je-li něco přímým výplodem subjektivity lidského názoru, je to v převážné míře právě internet. Položme si ruku na srdce a přiznejme si, nakolik jsme schopni přijmout libovolné sdělení na internetu jako pravdivé, nakolik jsme ochotni mu dát potřebnou váhu? Naprostá většina z nás odsune zprávu uvedenou v úvodu článku do pozadí, bez ohledu na to, zda je pravdivá či smyšlená. Je pro nás možná příliš nepohodlná, nebo příliš šokující na to, abychom se k ní vymezili podle vlastního vědomí i svědomí. O hrozbě z ní plynoucí raději nechceme slyšet, vždyť jsou to jen slova zprostředkovaná digitálním přenosem z míst, o nichž nemáme hmatatelnou představu. Může jít o nějakou dezinformaci, kdo ví, co za tím vším vězí. Internet je přece plný přeludů, plný zanícených, emocionálně podbarvených, falešných a fanatických názorů. Internet je virtuální svět lidské fantazie, pronikavého záměru, fiktivních osobností, jimiž se lidé k něčemu připodobňují, hrají si na někoho jiného, než v pravdě jsou, vrhají se do virtuálních vztahů, které mají daleko k reálné existenci každého z nás.

S rostoucí mírou atomizace společnosti a s postupující osamělostí se lidé upínají k internetu jako k převažujícímu zdroji i prostředku vnitřního prožívání. Kde se ale nyní nachází naše potřeba sdělení? Nejde již o hledání souhlasu s objektivní skutečností, o nacházení souladu s přírodou, o společné poznání pravdy. Naše nouze i náš účel má subjektivně iluzivní ladění odcizené od bytí, jemuž bychom chtěli rozumět. Ztrácíme vědomí o celku i o svém bytostném zařazení v něm. Virtuální svět internetu ničí lidskou identitu a namísto ní vytváří pomíjivé repliky či falsifikáty, jak se komu zrovna hodí. Odvázat se, být mimo sebe patří k dobrému vkusu každého internetového přispěvovatele. Soudím, že internet má lví podíl na změně paradigmatu nové společnosti, na přechodu od moderní racionality k postmodernímu vystřízlivění v nicotě. Největší slabinou postmoderního myšlení je, že společně s vírou moderní doby v rozum a pokrok popírá i samo sebe. Věcí největšího posměchu a opovržení se stal pojem pravda. Z nejvyšší ctnosti se stala nejnižší zaujatost. Chválím postmoderní podezíravost ke všem hledačům pravdy, kteří opustili život na zemi a s lucernou míří ke hvězdám. Vesmír je nepředstavitelně prázdný na to, aby se vzrušil bledým svitem lucerny. Pravda nemá nekonečný rozměr ani trvání v čase. Je výdobytkem současné vůle k životu a její protiváhou na druhé misce vah, jejím kritériem pravdivosti, je vše, co životu brání. K tomu ovšem, abychom mohli životem měřit pravdivý stav věcí, aby naše vlastní zkušenost měla objektivní hodnotu, musíme žít život reálný a nikoliv virtuální.

Vědomí člověka stále více postrádá odpovědnost, protože se přestalo starat o svůj vlastní účel, kterým je souhra života s pravdivou skutečností. Proto se nám dnes jeví jakákoliv nová informace i hrozba z ní vyplývající tak vzdáleně, tak nevýznamně. Nic nás už nedokáže zviklat v našem umění uniknout od všech zneklidňujících zpráv a setrvat v nedotčené slepotě, v bezpečí svého individuálního názoru. Tak se stalo, že svobodný prostor internetu, ono místo, kde slovo nemá žádná omezení, dospěl k vyprázdnění všech slov. Pojmy přestaly mít věcnou relevanci, sdělení se stalo pouhým výrazem, který si můžeme přizpůsobit podle vlastní potřeby. Libovolné faktum přestává být faktem ve smyslu společného zájmu a osudového dědictví. Nejhorší zlořády, nejnižší skutky se míjí s vlastním významem, nedočkají se odsouzení, jednoduše projdou svým původcům, jako by se nic nestalo. A musejí být stále rafinovanější, stále hrůznější, aby vůbec našly svůj smysl. Tak jako hrozba terorismu a skutky opravňující světové mocnosti k válečným opatřením omezujícím naši svobodu.

Ztráta vědomí s sebou nutně nese i ztrátu morálky. Mravnost má své vědomí dobra a zla, které musí být neseno převažujícím duchem společenství, jehož se cítíme být identickou součástí. Mravní vědomí má spojující charakter nadřazený každé individualitě, jím se utváří svědomí jednotlivců. Tam, kde není názor lidí podložen společnou zkušeností, kde se život jedinců odehrává izolovaně, kde vládne odcizený individualismus, tam lidé podléhají zdání a každá informace má nejistý obsah, který se nikoho bezprostředně netýká. Kdyby mocní tohoto světa neměli k dispozici internet, museli by ho vymyslet. Není lepšího prostředku, jak ze sebe sejmout vinu za osud a směřování lidstva. Bezbřehá, nikým nekontrolovaná svoboda slova nemá žádnou míru hodnoty. Jakékoliv odhalení, jakákoliv kritika může být dementována opačným tvrzením, zpochybněna jako projev sil, jimž dominují lidské poklesky. Není nic snazšího, než začít nálepkovat šovinismem, fašismem, zatrpklým záškodnictvím, kverulantstvím či fanatismem. Je mnoho způsobů, jak snížit význam slovního projevu člověka či celých skupin skrývajících se za terabyty historicky mrtvých internetových úložišť textů a paměti. Nic z toho, co na internetu čteme, není dílem reálného času. Vše je pouhá minulost, na kterou se snadno zapomíná. Nic netrvá, nic nemá sílu bezprostředního činu, nic se nás nedotýká jako pevně vedená ruka nepřítele proti naší fyzické podstatě tady a teď, vše lze smést se stolu jako podezřelý blábol.

Virtuální osobnost

Moderní doba přinesla vládu hmoty nad duchem. Přehnaný racionalismus a materialismus přivodily krizi ducha a vědomí. Internet tuto krizi zpečetil v konečné ztrátě vědomí a nastolil člověka jako virtuální osobnost. Matrix vyjadřuje pocit postmoderního člověka, jenž se utápí ve zmatku ze ztráty strukturálního pojetí světa, ze ztráty ideálů řízeného a „racionálního“ vývoje společnosti směřující k vyrovnanosti a vytýčeným cílům positivistické moderny. Jde o pocit, který faktum ambivalence postmoderní doby dovádí „ad absurdum“, tedy k naprosté neurčitosti všech jevů, neurčitosti, která stírá rozdíl mezi skutečností a fikcí, která přisuzuje mocenským silám schopnost manipulace s lidským materiálem, s lidským vědomím až za hranici rozpoznatelné pravdy, jeho nedobrovolného přesunu do sféry virtuální reality, virtuálního prožívání, do stavu subjektivní netečnosti k tomu, co je objektivně platné a co nikoliv.

Matrix je nový mýtus, jímž se z člověka stává hračka subjektivně vyřazená z reálných souvislostí a vlády nad životem. Je tomu opravdu tak? Nebo jsme stále titíž lidé, kteří ve starověku věřili ve svoji sílu a božskou podstatu? Nepochybujme. Nic a nikdo přece nemůže obalamutit moji mysl, odvést ji od racionální a objektivistické (neříkám objektivní) kritiky všech informací, které jsou mně jako subjektu předkládány – pokud nechci. A člověk je takový, je svobodný, navíc je nyní postaven před dilema volby bez jednoznačného vodítka, co je správné a co ne. Je nucen sám se rozhodovat, ať se mu to líbí nebo ne. A toho se bojí, cítí se zaskočen ve stavu absence předpisu pro vlastní chování, které by mu mělo přinést prospěch, nemá žádný jasný proud, obecný názor, v němž by se cítil bezpečný jako konformní součást celku a mohl vynášet prověřené morální soudy. Proto se omlouvá skrytými manipulacemi, jako by se nedokázal smířit s vlastní svobodou a odpovědností za svou volbu. Prostřednictvím internetu vnímá pouze neuspořádanou změť názorů, nezřízený chaos, v němž se nedostatkem řádu beznadějně otevírá prostor „temným silám“. Na druhé straně se děsí dohledu, ale skrytého, podzemního, protože paradoxně postrádá ten zjevný, který mu dosud ukazoval cestu.

Dlužno podotknout, že příčinou všeho není internet sám o sobě. Internet má mnoho předností a jako zdroj informací může být cenným pomocníkem každému, kdo hledá uvědomělou cestu k poznání světa i sama sebe, kdo směřuje k vědění. Internet nám dává i možnost svobodného sdílení pravdy. Je však nutné začít vážit, co je skutečnou podstatou věcí v jejich skrytosti, čím se člověk stává sám sebou, aby nebyl ve vleku vnějších věcí, aby se nestal virtuální osobností pobývající ve virtuálním světě představ a myšlenkových zkratek, jakým internet v mnohém ohledu bezesporu je.

Autor: Radim Lhoták

Stalo se již zvykem jistého životního stylu mít vlastní názor na věci okolo nás, nazírat svět a vidět život z vlastního pohledu, z vlastního zorného úhlu. Dokonce věc názoru a nezávislost jeho stanoviska, právo na to mít vlastní názor se stalo synonymem svobody a demokratického smýšlení moderní společnosti. Kde končí společné vědění, nastupuje subjektivní názor. Kde končí kultura, začíná odcizení a svévole. Kde začíná svévole ničím neurčeného lidského jednání, tam končí svoboda být někým a z člověka se stává bezejmenné nic.

Názor evropského člověka je odvozen z nazírání a souvisí s jeho zrakovým smyslem, se schopností vidět. Jsme potomci divokých kmenů prohánějících se v lůně mnohotvárné a mnohozračné přírody. Pocházíme z národů, které osídlily bujné hvozdy středního zeměpisného pásma a jako takové byly nadány obrazností, jejich představy o světě se utvářely ve vidinách a viditelných symbolech, jejich řeč hledala spojující významy v posvátných místech, stromech, v letu ptáků, v srdnosti šelem či v moci nedostižných dravců.

Věc názoru je spojena s místem a postavením, z jakého nazíráme svět kolem nás. Zorný úhel je tím subjektivním klamem, jímž vnímáme svět tak, jak se nám jeví odrazem v našem oku. Nazírat věci je něco jiného, než tyto věci myslet. Je zajímavé, že všechny pojmy jazyka, kterými my Evropané označujeme vlastní uchopení či ztrátu reálné skutečnosti, nějak souvisejí se zrakovými vjemy či neskutečnými vizemi: Názor, nahlédnutí, nadhled, přehled, vhled, vid, zřetel, nazření, prozření, jasnozřivost, prozíravost, prozřetelnost, zázrak, přízrak, vidění, vidina, zdání.

K tomu, aby lidé byly schopni zahlédnout pravdu, a pravda byla vždy spojována s nazřením objektivní reality, jež dávalo každému společenství naději na společný názor a vidění společné cesty, nuže k tomu, aby člověk nebyl obětí klamu vlastního názoru, bylo nutné dát lidem světlo, mnoho světla, záři božské jasnozřivosti, aby prohlédli v jednotě společného názoru, aby uvěřili moudré řeči zkušených starců, jejichž nazírání nebloudí v temnotách žádosti a sebestřednosti.

A hle, právě nedostatek světla, temnota plná falešných zjevení, plná mihotavých přízraků, byla příčinou zmatení názorů, pouze člověk bez jasného nadhledu žil v pocitu, že jeho vlastní názor je tím podstatným zřetelem pro jeho kroky životem. Pouze člověk ve stínu vlastní nevědomosti a slepoty mohl věřit tomu, že hodnotou jeho osobnosti je svérázné subjektivní vidění, že jeho převahou je originalita vlastního názoru. Takový člověk byl vždy v minulosti považován za blázna.

Poněkud jiný způsob vnímání světa přísluší národům, jejichž životní prostředí nebylo obdařeno tolika rozmanitými věcmi k vidění. V pouštích orientu nebylo co nazírat a duchovní vyvolení nehledali v pustině nahlédnutí podstaty světa, nýbrž hledali osamělé místo, kde utichají lidské hlasy, kde nejsou slyšet hašteřivá a zmatená slova nevědomých sluhů lidského mínění, kde ztrácejí všechny viditelné věci na významu a je slyšet nebeskou hudbu vesmírné harmonie, kde proud kosmické energie je cítit zápalem nekonečného smíření.

Východní duchovnost nenazírá, nýbrž naslouchá, cítí a hledá cestu dovnitř, do imanentních tišin lidského srdce, nikoliv ven do rozlehlých končin viditelného světa. Názor člověka je pro buddhistického mistra bezcennou záležitostí. Důležitá je mysl a vědění, svět může být uchopen ve své pralátce a nejniternější podstatě pouze duchovní kontemplací, nikoliv viděn nebo nazírán z místa lidského postavení ve světské realitě.

Dvě zemská pokolení lidí dospívají ke společnému chápání světa v jeho vyšším smyslu, jedno cestou světla a prozíravého vhledu za horizont subjektivního názoru, druhé nasloucháním nejniternějším ozvukům vesmírné jednoty oproštěné od rušivého křiku prostoduchých řečníků a světské marnivosti.

Tak co, milí čtenáři, ještě je vám milé naslouchat rozmanitým názorům a nechat se inspirovat nepřehlednými houštinami lidského mínění? Ještě se pyšníte svým názorem, který je tak odlišný od názoru druhých, a jímž uzrála vaše jedinečnost? Potom vzpomeňte, že se navracíte do prehistorických dob civilizace a kultury prostého chaosu, z něhož člověk před tisíci lety povstal cestou duchovního sjednocení na principech dobra a společného směřování. Dobro mělo transcendentální nebo imanentní založení, společné směřování potom původ v lásce a vzájemné jednotě názoru, jinými slovy v kultuře a v osvojených tradicích smysluplného společenství. Je na čase tyto tradice obnovit. Je na čase chopit se neměnné podstaty lidství a najít pravý smysl života ve vzájemnosti, v moudrosti našich předků, v pochopení naší moderní krátkozrakosti, v citlivém návratu k přírodě.

Autor: Radim Lhoták

Většina z nás žije všedními starostmi. Strach o existenční zajištění, o postavení ve společnosti, o uspokojení potřeb nás poutá k věcem a dostupným možnostem, jimiž uskutečňujeme vlastní cestu životem. Tytéž věci a možnosti předurčují naše bytí závislé na situaci, do které jsme zasazeni. Otázka bytí a snahy mu porozumět je ústředním tématem existenciální filozofie, z níž pochází myšlenka individualismu. Individualistické koncepce měly u svého zrodu ve štítu osvobozený postoj ke světu, jejich principem bylo odpoutání individua od zavlečenosti ve světě věcí a podmínek mimo jeho bytostné přesvědčení a vůli. Jak je však individualismus chápán z pohledu současného člověka?

Ernest Hemingway řekl: Jedinec je vše, co máme. A měl tím na mysli schopnost člověka postavit se čelem proti všem okolnostem doby, které ho zotročují, diktují mu způsob života a směřování, nutí ho chovat se podle vžitého vzorce společenského úspěchu. Jít proti proudu podle svého vlastního přesvědčení bez ohledu na všechny protivy reálného světa a odpor ostatních lidí, to je smysl individuální svobody. Porozumět smyslu vlastního bytí bez všech omletých pouček, názorů a tlaku okolí, to byl původní obsah individualismu. Individualismus měl vést člověka k vědomí jeho bytostných možností nezávisle na tom, co je mu bezprostředně dáno tady a teď, čím je jeho život předurčen z vnějšku. Měl být cestou k plnému lidství, aktivnímu lidství, hledajícímu lidství, svobodnému lidství.

Ve smyslu svobodného či naopak spoutaného bytí rozlišil Martin Heidegger dva způsoby našeho pobytu ve světě. Pobyt mající vlastní podobu vtěleného rozvrhování života se starostí o možnost bytí vcelku, tedy v identitě se sebou samým a se zahrnutím všech možností, jimiž se člověk stává aktivní složkou směřující k libovolné změně a nezávislosti. Fundamentální otázka vlastního pobytu ve světě zní: Je náš pobyt autentický? Jinými slovy, je sám sebou či nikoliv? Naproti vlastnímu pobytu staví Heidegger pobyt mající podobu upadlého vleku každodennosti, při níž člověk splývá s živlem přízemní existence, je pohlcen jsoucnem v jeho danosti. Takový pobyt vyjadřuje přímočaré rozvrhování života, krátkozrakou starost o zítřek odrážející nutkavou potřebu a nouzi, obstarávání a práci.

Význam věcí je nám otevřen tím, jakou pro nás mají užitnou hodnotu. K tomu, abychom dokázali věci užívat, je nutný určitý základní odstup, distance, při níž jsou nám věci podřízeny a nikoliv my jim. Základem tohoto odstupu je jejich popření až k nicotě, popření nikoliv ve smyslu ontologickém, ale ve smyslu jejich zbytnosti pro náš život. Podobně novodobá filozofie přistupuje k tématu bytí a vnímá ho jako základní zřetel pro pochopení smyslu naší existence. Je-li pobyt ve světě upadlý tím, že se upíná k věcem jako předmětům potřeby a chápe se jich jako nutné podmínky přežívání v každodennosti, je naopak autentické bytí samo přítomno jen v sebezapírání a uniká nám právě tím, že nás odkazuje k věcem a vede k nim. K tomu, abychom dokázali porozumět životu, porozumět jevům tohoto světa v jejich skrytosti, a věci našeho světa se nám skrývají právě tím, že se k nim vztahujeme z pohledu zvěcnělé náplně našeho existenčního obstarávání, že jsou cílem i mezníkem našich tužeb a přání, nuže k tomu, abychom dokázali porozumět světu a sami sobě, musí se naše bytí stát jsoucnem, ke kterému se vztahujeme mimo vžité souvislosti našeho života. Musíme učinit jeden krok zpět a tímto krokem se vymknout z vleku každodennosti a procítit onu nicotu, existencionální prázdnotu, skrze níž se nám začnou věci zjevovat v novém světle, v pravém světle jejich autentičnosti a odtažitosti. Teprve nezaujatost k daným a osvojeným možnostem nám odkrývá možnost v celé její šíři a úžasné tajemnosti, jako univerzální součást našeho já, které se tak vlastním nahlédnutím osvobozuje. V přítomnosti ničeho, v prožitku od všeho oproštěné nicoty, má tak pobyt ve světě zkušenost bytí, a bez této zkušenosti není žádné rozumějící bytí, jemuž se reálný svět zjevuje a otevírá.

Způsob našeho pobytu ve světě je věcí každého z nás. Fenomenologie zjevování jsoucen reálného světa má do značné míry odraz v tom, jak se prostřednictvím našeho bytí k těmto jsoucnům vztahujeme. Naše schopnost odpoutat se od totality jsoucího a jejího diktátu je přirozeně aktem individuálním. Naše bytostná svoboda a identita, naše porozumění světu a sama sobě jsou výrazem vnitřní svobody jednotlivce. Zde má kořeny novodobý důraz na individuální prožívání a zkušenost, na svobodný názor nezaujatý obecným míněním. Individualismus jako životní postoj nemá původně nic společného s možností jednotlivce užívat si samostatně požitků z vlastního přičinění, či z vlastní starosti o hmotné podmínky své existence. Jeho obsah je právě opačný a vede k vyvlastnění těchto požitků, k vymknutí se ze všech věcných starostí o svůj pobyt ve světě, a tak porozumět vlastní podstatě bytí a naučit se svobodnému hledání pravého smyslu života. Je-li potom věcný obsah našeho života, jeho zbytný souhrn věcí pouhým prostředkem na cestě k netušeným možnostem, je vlastní téma individualismu návodem a cestou k lidské vzájemnosti, k pochopení hlubšího vztahu našeho já k těm součástem světa, které nemají hodnotu pouhého nástroje, mrtvé věci, nýbrž snoubí se s naším vlastním bytím v širší a mocnější celek, jakým je společenství spřízněných duší. Směna za hodnotu vzájemnosti, oběť vlastního sobectví položená na oltář společného naplnění a zadostiučinění ve vzájemné úctě a lásce, to je bytostný cíl individualismu v jeho ryzí podstatě.

Problém současné doby spočívá v tom, že individualismus uchopený člověkem vnitřně nesvobodným, nemyslícím či zaujatým je ve svém důsledku pravým opakem, je pustým egoismem. Existencionální teze individualismu měly východisko v novém a oproštěném lidství, ve vzkříšené hodnotě člověka, který přestává být ovcí, přestává se řídit v zásadě zvířecími instinkty. Zvířata žijí přítomností a svým pobytem ve světě se vztahují k věcem tak, jak jsou jim dány, řídí se bezprostřední zkušeností a názorem bez vědomí času a souvislostí, neuvědomují si vlastní bytí ani vlastní možnosti jako rozumné bytosti, volí pouze z toho, co jim daný svět poskytuje, a tomu se přizpůsobují, sama nebo v tlupě, to je jedno. Nemají schopnost svobodně si určovat podmínky, měnit své okolí a svět za nějakým rozumným cílem, k něčemu směřovat a v tom směru účinně spolupracovat. Dnešní individualista, kdyby nebyl tím nesvobodným a konzumním jedincem vázaným na svět a věci v něm tak, jak se mu bezprostředně nabízejí, musel by pochopit nutnost tolerance, spolupráce a vzájemnosti, pokud by dokázal individuálně myslet a řešit otázky vlastního bytí nezávisle na předmětech svého domnělého prospěchu. Konzumní individualista však nemůže být ničím jiným, než článkem v řetězu, sobeckým spotřebitelem a vykořisťovatelem daných příležitostí. Bohužel současný svět mu to nejen umožňuje, ale přímo ho k tomu vede.