Délský potápěč

Autor: Paul Gottfried

Když jsem byl před nedávnem nucen přetrpět mnoho hodin ve stísněném prostoru v letadle směřujícím z Londýna do Washingtonu DC, byl jsem tak zoufalý, že jsem sáhnul po vykřičeném britském bulváru The Daily Mail, jež mi nabídla stewardka. Na straně čtyři mě pak upoutal sloupek z pera známé kritičky imigrace z třetího světa Melanie Philips 1), která v roce 2006 vydala svoji knihu Londonistán, v níž se hluboce rozhořčuje nad islamistickou kolonizací Londýna. S jejími texty jsem se měl rovněž tu čest setkat v nejrůznějších neokonzervativních publikacích, přičemž jejich nosným tématem je upozorňování na nejrůznější nebezpečí hrozící židovskému národu ze strany křesťanského supersessionismu 2) (Phillipsová je Židovka neustále stojící na stráži proti „nepřátelům“).

Zřejmě křesťanské přesvědčení, že nová smlouva Boha s lidem prostřednictvím Krista je nadřazena dřívější židovské úmluvě, představuje hrozbu veškerému židovstvu. Jeden by se až domníval, že toto nebezpečí je v alarmující míře přítomno všude, kde se scházejí ortodoxní křesťané, a to až do okamžiku, kdy výslovně prohlásí, že existují dvě stejně platné úmluvy: jedna pro Židy a druhá pro ně. Philipsová však nikde ani slůvkem nezdůrazňuje, že by tato náboženská velkorysost měla být vzájemná. Zřejmě se coby neokonzervativec neobtěžuje se starostmi o hloupé gojímy.

Read the full story

Proč Libye?

Jedním z důvodů pro západní intervenci v Libyi mohl být nedávný pokrok země v soběstačnosti zásobování vodou. V září 2010 byl po více než třiceti letech plánů a přípravných prací uveden do provozu první úsek stavby gigantického vodovodu, který by po svém dokončení mohl využít obrovské vodní zdroje pod libyjskou pouští i pro zásobování dalších částí severní Afriky. Ambiciózní projekt (GMR – The Great Manmade River) by se díky libyjskému ropnému bohatství obešel bez západního úvěru a mohl zajistit zásobování dostatkem pitné vody také Egyptu, Súdánu a Čadu.

Proč Tunisko?

Možné pozadí neklidu v Tunisku zmínily britské noviny už na podzim loňského roku. Například Telegraph z 19. října 2010 informoval o ambiciózním bankovním projektu zetě dnes již odstaveného prezidenta Ben Aliho, Sakhera El Materiho, který v květnu 2010 otevřel „Zitouna Bank“, první velkou islámskou banku v oblasti celého Maghrebu. Ben Ali je citován slovy, že se Tunisko může stát „regionálním peněžním centrem severní Afriky“. Šance pro to nebyly malé, neboť ve stínu globální finanční krize posledních let je celosvětově zaznamenána obliba islámských bankovních domů, které se především vyznačují tím, že se obejdou bez úroků a nepřistoupily na vysoce riskantní a v podstatě zločinecké spekulativní modely jako banky západní. Po úspěšné „revoluci“ 20. ledna 2011 byla Zitouna tuniskou státní bankou okamžitě zabavena.

Read the full story

Rozhovor Christiana Boucheta pro švédský identitární blog Oskorei

Christian Bouchet je jeden z nejvýznamějších a nejzajímavějších evropských myslitelů. Je vedoucím představitelem evropského národně-revolučního (RN) proudu, v současnosti působí jako člen Front National a rovněž je v pozadí internetového zpravodajského portálu Voxnr.com. Blog Oskorei je hrdý na to, že s ním může přinést rozhovor.

Zájem a vědomosti o francouzských a evropských politických hnutích jsou ve skandinávských zemích na vzestupu. Nicméně je toto povědomí stále ve svém počátečním stadiu. Mohl byste se představit pro čtenáře, kteří vás doposud neznají, a zároveň říci i něco o vaší minulosti?

Povoláním jsem učitel. Pocházím z rodiny, jejíž zapojení na “špatné straně” se dá vystopovat zpět až do časů Francouzské revoluce a povstání ve Vendée. A tak bylo jen přirozené, že jsem se v rámci rodinných tradic v roce 1969, kdy jsem se začal politicky angažovat, přiklonil na “špatnou stranu”. Co mě však od této rodinné tradice odlišovalo bylo to, že moje rodina byla spjatá s roajalistickým a reakcionářským proudem, zatímco já jsem rychle vstoupil do revolučního nacionalistického hnutí.

A tak jsem od počátku 70-tých let působil jako militant v různých RN organizacích, které v té době vznikly: Organisation Lutte du Peuple, Groupes nationalistes révolutionnaires Françoise Duprata, a poté Mouvement nationaliste révolutionnaire. Nejdřív jsem začal prostě, jako aktivista, poté jsem se stal místním organizátorem a nakonec, v polovině 80-tých let, jsem se zapojil do tohoto ideologického směru na celofrancouzské úrovni. Byl jsem postupně generálním tajemníkem hnutí Troisième voie, Nouvelle résistance a Unité radicale a jedním z vůdců panevropského hnutí Front européen de liberation.

Read the full story

A quotes from Eric Edelman, U.S. ambassador to Turkey, 30 December 2004, published by Wikileaks:

ID: 04ANKARA7211
Dokument dato: 2004-12-30 05:05:00
Release dato: 2010-11-28 18:06:00
Kilde: Embassy Ankara
header:

This record is a partial extract of the original cable. The full text of the original cable is not available.

[...]

SUBJECT: ERDOGAN AND AK PARTY AFTER TWO YEARS IN POWER: TRYING TO GET A GRIP ON THEMSELVES, ON TURKEY, ON EUROPE

1. (C) Summary: PM Erdogan and his ruling AK Party seem to have a firm grip on power — if for no other reasons that there is currently no viable alternative and inertia weighs heavily in politics. Nevertheless, Erdogan and his party face enormous challenges if they are successfully to embrace core principles of open society, carry out EU harmonization, and develop and implement foreign policies in harmony with core U.S. interests. End summary.

Read the full story

Skutečně lze hovořit o určitém taktickém spojení mezi Izraelem a sítí evropských pravicově-populistických stran. Po 11. září 2001 zvolily Spojené státy islámský terorismus za svého prvořadého nepřítele. Ale ze strany USA, ani ze strany Izraele po celá desetiletí nebylo žádných námitek proti přistěhovalectví z islámských zemí do Evropy, v tomto přistěhovalectví do Evropy ze zemí islámu samo o sobě kupodivu Izrael nespatřoval celou dobu žádnou „hrozbu“, a přitom současný jev nevznikl ze dne na den. Pokud tedy občas slýcháváme fráze o solidaritě naší „judaisticko-křesťanské kultury“ s Izraelem, ptejme se v první řadě, jak to vypadalo se solidaritou Izraele s Evropou posledních 30-40 let ohledně přistěhovalecké politiky. Určitě bychom dospěli k zajímavým odpovědím…

Situace se změnila po roce 2005, kdy Francie prožila „první intifádu“. Nejpozději zde se ukázalo, že islamizace Evropy změnila hranice geopolitických konfliktů a že jsou ohroženy evropské západní hodnoty. Sionistické resp. proizraelské kruhy se opatrně snažily už nějakou dobu předtím navazovat kontakty s evropskými politickými uskupeními, která doposud platila za radikálně pravicová. Kontakty sahaly od neorganizovaných seskupení ve Španělsku až po britskou BNP a belgickou Vlaams Belang. V zásadě šlo o to dosáhnout, aby se konkrétní evropské politické hnutí distancovalo od jakékoliv formy revizionismu a aby se v prvé řadě koncentrovalo na „boj proti islamizaci Evropy“, dále aby se vzdalo veškeré kritiky izraelské politiky. Podle této teze bylo těmto politickým hnutím, stranám a politikům za odměnu slíbeno, že dostanou v médiích větší prostor a že zpravodajství o jejich činnosti bude o něco objektivnější.

Dnes se všelijaké ty tzv. „PRO-strany“ nasazují v boji proti rozšiřování islámu, ale už poněkud zapomínají či nechtějí analyzovat, jak samotný problém vznikl. Islám do Evropy nepřišel jen tak „z ničeho“. Nenávistný tón vůči muslimům se obrací na špatnou adresu. Je ale nutné se v prvé řadě soustředit na příčiny, pro které problémy vznikly, a ne na jejich následky. Jisté síly v Izraeli a v USA se odůvodněně obávají něčeho jako skutečného „národního obrození“ v Evropě jako moru. A propojení určitých pravicově populistických stran s izraelskými zájmy má sloužit k zabránění tohoto vývoje, k ventilaci “evropského patriotismu” a navíc jako taktický krok pro upevňování izraelských pozic na Blízkém východě, které potřebují pochopitelně nadále co největší podporu USA a Evropy.

Lukáš Beer: Oblíbenci z Politically Incorrect Náš směr 7. listopadu 2010

Současná Evropa je problém

Autor: Karel Kaiser

Většina obyvatel malé evropské země vklíněné mezi alpské ledovce, se v referendu rozhodla říci ne další výstavbě minaretů na švýcarském území. Švýcarské referendum, uspořádané z popudu druhé nejsilnější strany, lidovců Christopha Blochera, je na první pohled jasným úspěchem sil, které se považují za „obránce Západu“. Návrh na zákaz další výstavby schválilo 57% voličů ve 22 z celkově 26 kantonů. Co dodat? Na jednu stranu můžeme výsledek chápat jako důkaz, že evropská populace ještě není zcela oddána pozlátku honby za ziskem, zcela zmaterializována a zcela svázána virtuální realitou populární kultury a mainstreamových médií. Problém je, že nevíme, zda švýcarská iniciativa časem neinspiruje i další evropské země. Může se stát, že ze zdánlivého evropského vstání z popela rozkladu se může vyklubat laciný „boj proti islámu“, který je ve skutečnosti průvodním jevem západního civilizačního úpadku.

Read the full story

Je pravdou, že z hlediska pravoslavného křesťana není muslimská země jeho ideálním biotopem. Je sice rozdíl mezi Saúdskou Arábií, kde jsou kostely zakázány, a zbytkem muslimského světa, kde křesťanům pouze ztrpčují život v míře větší (Pákistán, Egypt) či menší (Maroko, Turecko). Nicméně dobrovolně bychom si asi takovou zemi nezvolili.

Read the full story

Politolog, publicista a překladatel Alexander Tomský (*1947) se kriticky zabývá otázkami spojenými s projektem společné Evropy. Působí jako editor společenskovědní a politické literatury (v londýnském exilu vydával významnou edici Rozmluvy). Následující text je přepracovanou a rozšířenou verzí rozhovoru, který byl původně uveřejněn na internetu.

Red.: Ve svých politických komentářích se netajíte kritickým postojem k projektu sjednocené Evropy. O jaké argumenty svůj euroskepticismus opíráte?

Tomský: Snahu politicky sjednotit Evropu pokládám za imperiální omyl a impéria nevznikají dobrovolně. Byrokratické násilí a korupce, které nadnárodní a nekontrolovatelná byrokracie vytváří, narážejí už dnes v Evropě na značný odpor. Tradice nezávislých států (řecké polis) je mnohem starší než vznik států národních a z jejich soupeření, konkurence a vnitřní inovace Evropa (Occident) také vznikla. Absence evropského politického národa znemožňuje politickou kontrolu nadnárodního státu, a proto takový národ nemůže v rámci evropské politické tradice ani vzniknout. V globalizujícím se světě bude pravděpodobně solidarita a spolupráce v rámci stejné civilizace Západu (v Evropě hranice z roku 1054, jinde anglosaské země) sílit, leč civilizace a dominium politicum není totéž. Navíc evropské integrační snahy vznikly z bídy a strachu po válce a dnes už jsou evidentně v rozkladu. Jedinou atraktivní myšlenkou Evropské unie byl společný ekonomický prostor (EHS) a snaha pomoci chudším státům. Původně totiž převažoval více ekonomický liberální model, a teprve dominantní účastí socialistů koncem šedesátých let převládl model sociální, takže dnes evropská integrace znamená stále větší a větší zásahy byrokracie do ekonomiky. Dokonce i politická spolupráce (neplést s integrací), zvláště ve vztahu k zahraničí (USA, Izrael, Rusko), naráží na stále větší neshody.

Read the full story