Proč Libye?

Jedním z důvodů pro západní intervenci v Libyi mohl být nedávný pokrok země v soběstačnosti zásobování vodou. V září 2010 byl po více než třiceti letech plánů a přípravných prací uveden do provozu první úsek stavby gigantického vodovodu, který by po svém dokončení mohl využít obrovské vodní zdroje pod libyjskou pouští i pro zásobování dalších částí severní Afriky. Ambiciózní projekt (GMR – The Great Manmade River) by se díky libyjskému ropnému bohatství obešel bez západního úvěru a mohl zajistit zásobování dostatkem pitné vody také Egyptu, Súdánu a Čadu.

Proč Tunisko?

Možné pozadí neklidu v Tunisku zmínily britské noviny už na podzim loňského roku. Například Telegraph z 19. října 2010 informoval o ambiciózním bankovním projektu zetě dnes již odstaveného prezidenta Ben Aliho, Sakhera El Materiho, který v květnu 2010 otevřel „Zitouna Bank“, první velkou islámskou banku v oblasti celého Maghrebu. Ben Ali je citován slovy, že se Tunisko může stát „regionálním peněžním centrem severní Afriky“. Šance pro to nebyly malé, neboť ve stínu globální finanční krize posledních let je celosvětově zaznamenána obliba islámských bankovních domů, které se především vyznačují tím, že se obejdou bez úroků a nepřistoupily na vysoce riskantní a v podstatě zločinecké spekulativní modely jako banky západní. Po úspěšné „revoluci“ 20. ledna 2011 byla Zitouna tuniskou státní bankou okamžitě zabavena.

Lidská práva versus práva národů

Agenda lidských práv porušuje práva národů a Západem je už po desítiletí zneužívána k prosazování mocenských a jiných cílů. „Mezinárodní právo“ stále více nerespektuje svobodné národy a jejich státy, ale specializuje se spíše na „regime change“ (změnu režimu). Intervencí Spojenců v Libyi Rada bezpečnosti OSN v podstatě rozhodla, že lidská práva jsou víc než mír. Pro „vyvolené“ doktrína nedotknutelnosti suverénního státu pak jednoduše neplatí. Argument, že sankce a vojenský zásah ospravedlňuje již sám autoritářský či – údajně – korupční charakter Kaddáfího režimu je nehodnověrný. To by se totiž mohlo vojensky útočit proti téměř všem režimům nejen islámského světa a Afriky, ale také v Jižní Americe nebo v Asii. Tuto dvojí morálku Západu přitom velká média berou sotva na vědomí. Představme si ale jekot telavizí, kdyby „ukrajinské komando“ zasáhlo na území – dejme tomu – Gruzie způsobem, jako Američané naposledy v Pákistánu! V Iráku dnes cizí velmoci vykořisťují ropné bohatství v zájmu koncernů. V Bagdádu Amíci dosadili na nich závislého diktátora, takže do vlastního lidu smí střílet beztrestně – angloamerické okupační mocnosti jen krčí rameny. S USA spojení Saúdové smějí napochodovat do sousedního Bahrajnu, aby tam podporovali vládu, která rovněž dala střílet do „pokojných demonstrantů“. Konec konců stejně si svého času počínal i miliardami uplácený Mubarak v Egyptě, na něhož se Západ mohl dost dlouho spolehnout, že bude s Izraelem sdílet „mírovou smlouvu“ nespravedlivou pro Palestince. Zdá se, že Američané, sionisté a jejich spojenci v Evropě rozlišují mezi „dobrými“ a „zlými“ východními despoty. A Kaddáfí v Libyi – vzdálené loutkovému systému např. takového Kataru – je v tomto dělení zaručený „padouch“.

Při propagaci „lidských práv“ není ani vždy jasné, jsou-li míněna lidská práva liberální nebo sociální. V prvním případě má Kaddáfí jasný deficit, v druhém naopak velká plus. Berlínský levicový Junge Welt neváhá proto povstalce označit za „reakcionáře“ – podle marxisticko-leninského schématu je totiž plukovníkův režim antikapitalistickou, protiimperialistickou a tudíž „pokrokovou diktaturou“. A skutečně: v Libyi dnes mají největší příjem na hlavu v Africe, obstojný sociální systém, počty analfabetů – především mezi ženami – byly citelně zredukovány. Naproti tomu mnozí z mladých povstalců nosí plnovousy a na čele mají kůži ztvrdlou od modlení. Mají snad právě tito lidé být nositeli občanských a ženských práv?

Nespokojenost částí libyjského národa spočívá především v pocitu diskriminace východolibyjských kmenů vůči Kaddáfího západním. Do toho se mísí výše uvedení „radikální islamisté“, jimž režim není dost „zelený“, to znamená islamistický (zelená je vlajka prorokova) a také úzká vrstva, která se domnívá – patrně právem –, že by jí kolaborace se Západem přinesla pohádkové zbohatnutí ve stylu blízkovýchodních šejků: na úkor lidu. Zbývá dodat, že královský dvůr, který Kaddáfí svrhl, byl islamistický asi jako Muslimské bratrstvo v Egyptě. Proto se i Libanon – v němž je silný Hizballáh – vyslovil pro „bezletovou zónu“. Islámská republika Írán je dnes v podobné pozici: všechny „reakčně-konzervativní“ síly jsou nasazeny na odstranění panarabských nacionalistických režimů – i s pomocí Západu. Konspirační teoretici, kteří tvrdí, že Al–Káida je projektem řízeným tajnými službami Západu mají pravdu potud, že „radikální islamisté“ využívají US dolary a zbraně, aby prosadili své cíle: jako mudžahedíni, k nimž patřil Bin Ládin, v Afghánistánu 80. let proti Sovětskému svazu.

Zpracováno na základě informací v magazínu Euro-Kurier č. 4/2011, který vydává německé nakladatelství Grabert Verlag, Tübingen.

Rozhovor Christiana Boucheta pro švédský identitární blog Oskorei

Christian Bouchet je jeden z nejvýznamějších a nejzajímavějších evropských myslitelů. Je vedoucím představitelem evropského národně-revolučního (RN) proudu, v současnosti působí jako člen Front National a rovněž je v pozadí internetového zpravodajského portálu Voxnr.com. Blog Oskorei je hrdý na to, že s ním může přinést rozhovor.

Zájem a vědomosti o francouzských a evropských politických hnutích jsou ve skandinávských zemích na vzestupu. Nicméně je toto povědomí stále ve svém počátečním stadiu. Mohl byste se představit pro čtenáře, kteří vás doposud neznají, a zároveň říci i něco o vaší minulosti?

Povoláním jsem učitel. Pocházím z rodiny, jejíž zapojení na “špatné straně” se dá vystopovat zpět až do časů Francouzské revoluce a povstání ve Vendée. A tak bylo jen přirozené, že jsem se v rámci rodinných tradic v roce 1969, kdy jsem se začal politicky angažovat, přiklonil na “špatnou stranu”. Co mě však od této rodinné tradice odlišovalo bylo to, že moje rodina byla spjatá s roajalistickým a reakcionářským proudem, zatímco já jsem rychle vstoupil do revolučního nacionalistického hnutí.

A tak jsem od počátku 70-tých let působil jako militant v různých RN organizacích, které v té době vznikly: Organisation Lutte du Peuple, Groupes nationalistes révolutionnaires Françoise Duprata, a poté Mouvement nationaliste révolutionnaire. Nejdřív jsem začal prostě, jako aktivista, poté jsem se stal místním organizátorem a nakonec, v polovině 80-tých let, jsem se zapojil do tohoto ideologického směru na celofrancouzské úrovni. Byl jsem postupně generálním tajemníkem hnutí Troisième voie, Nouvelle résistance a Unité radicale a jedním z vůdců panevropského hnutí Front européen de liberation.

V letech 1998 – 2002, jako součást strategie Unité radical, jsem inicioval “radikální” směr v Mouvement national républicain Bruno Mégreta byl členem vedení této strany, za kterou jsem i kandidoval v různých volbách. Od roku 2002 jsem se postupně odpoutával od aktiismu v rámci malých skupin a stal se členem Front National, kde jsem měl nižší pravomoci na místní úrovni.

V současnosti je mou hlavní aktivitou především psaní. Ood roku 1997 mám na starosti časopis Résistance, jsem francouzským korespondentem italského NR deníku Rinascita a od roku 2008 jsem zástupcem šéfredaktora a vedu mezinárodní rubriku ve čtrnáctideníku Flash. Píši jak pod svým jménem, tak i pseudonymem, do různých tiskovin, včetně například časopisů Réfléchir et agir, Eurasia a Nations presse. Na internetu jsem šéfredaktorem stránek Voxnr.com a mé články jsou široce citovány.

Kromě toho všeho provozuji vydavatelství Ars Magna a jsem spolupracovníkem vydavatelství Éditions Avatar.

Jste často uváděn jako vedoucí činitel národně-revolučního proudu. Někteří z našich čtenářů nemusí vědět, o co se jedná. Mohl byste nám národně-revoluční hnutí představit, jeho historii a o co usiluje?

Revoluční nacionalismus můžeme popsat mnohými definicemi a všechny budou platné a celistvé. Pravděpodobně se ale jedná o evropský protějšek národně-osvobozeneckým hnutím Třetího světa, je součástí většího politického celku zvaného “konzervativní revoluce” a je “centristickým” proudem, který odmítá rozlišování na pravici a levici ve prospěch ideologické jednoty lidu. Francouzský historik Fabrice Bouthillon toto popisuje v jednom svém nedávném článku: “Cílem je oživit to, co bylo nedokončeno za Francouzské revoluce a co se postupně rozšířilo po roce 1789 do celé Evropy; snahy o kompromis mezi pravicí a levicí, vytvoření centristického proudu (…) Jsou zde dva druhy centrismu, které spočívají buď v vyřazení, a nebo začlenění extrémů.” Revoluční nacionalismus představuje konkrétně druhý zmíněný model, který je ve skutečnosti radikálním centrismem, kombinujícím extrémní levici a pravici.

Podíváme-li se zpět do historie, tak téměř ve všech evropských zemích, nebo zemích obývaných lidmi evropského původu, vznikly v různých historických údobích místní verze revolučního nacionalismu jako např. jonsismus ve Španělsku [1], perónismus v Argentině, hnutí okolo Ernsta Niekische, Ernsta Jüngera nebo okolo Strasserů v Německu atd.

V zemích Třetího světa se rovněž můžeme setkat s různými revolučně nacionalistickými směry, jako například násirismus nebo baasismus.

Můžete nám jmenovat některé lidi, ktěří vás inspirovali?

To je vždy zrádné, poněvadž riskujete že budete jen prostě vyjmenovávat lidi a nic víc… Řečeno takto, plně si uvědomuji, že za moje názory vděčím velkému množství četby a seznamování se [s idejemi] a tak mohu alespoň zmínit některé autory, kteří na mě měli zásadní vliv.

Pro mě je to jistě Alain de Benoist, který “uvedl myšlenky” (Les Idées à l’endroit je název Benoistovy knihy), Julius Evola – a v menší míře – René Guénon, kteří mi poskytli základ pro můj světonázor. Co se týče geopolitiky, byli zdrojem mé inspirace Alexandr Dugin a Jean Thiriart. A v neposlední řadě François Duprat jehož šlépěje jsem následoval téměř čtyřicet let.

Oba nás inspiruje Jean Thiriart a jeho vize Evropy “od Dublinu po Vladivostok”. Jak byste charakterizoval dnešní Evropskou unii? Má nějaký potenciál pro budoucnost Evropy jak ji zamýšlel Thiriart?

Z mého pohledu se Evropa, organizovaná z Bruselu, vzdaluje každým dnem představě Evropy, o které jsme snili. Po určitou dobu jsem doufal, že z Evropské unie může vzniknout mocnost. To se však ve skutečnosti nestalo a namísto toho zde máme obrovský společný trh, který je vstřícný k nadnárodním korporacím a tvrdý k lidem a který je geopoliticky impotentní, protože je příliš rozlehlý a rozdělený.

Když jsme měli malou Evropu, ve které bylo devět nebo dvanáct zemí, tak jsme mohli doufat, že k této alternativě dojde. “Větší” Evropa, tak jak ji známe dnes čítá 27 států a její růst ještě není u konce, se stává méně říditelnou a více otevřenou americkému vlivu. Již to není geopolitický projekt, ale jen čistě projekt ekonomický.

Ve stejnou dobu, kdy nabývala na velikosti, se Evropa rozdělila na základech, které již nejsou národními, ale regionálními nebo etnickými. Jistě, obrana jednotlivých identit je chvályhodný závazek, se kterým všichni souhlasíme. Ale je zde současně riziko heterotelismu [2], zvrácené tendence, která ve svém důsledku povede k podpoře rozparcelování Evropy a jejímu oslabení. A tohle je bohužel přístup, který zaujaly různé identitární skupiny, které jsou aktivní na celoevropské úrovni.

Jejich Evropa stovek vlajek je Evropa stovek Kosov…

Je to Evropa, ve které vymizela jakákoli solidarita, ve které se setkáváme s postoji tak ohavnými a groteskními, jakým je například když jeden bretaňský identitární vůdce prohlásil, že co se týče Bretaně, tak nevidí rozdíl mezi přistěhovalcem z Francie nebo Afriky!

Také to rozděluje Evropu ještě více, než je teď – to znamená, že její nejslabší součásti jsou dále manipulovány, a Evropa je v zásadě absolutně bezmocná. Taková Evropa se může srovnávat s Německem po Vestfálském míru, rozdělenému do 350 států, které pak jen dalších 200 let příhlíželo, jak je jeho historie psána jinými.

Když vidím ty, kteří na jednu stranu volají po rozdělení naší země a Evropy a na druhou stranu se stejně tak odvažují, navzdory geopolitické realitě, pořádat kampaně na téma evropské moci, tak se mohu jen spekulovat o jejich inteligenci nebo upřímnosti.

Jaký je váš názor na vztah Ruska, Turecka a severní Afriky k Evropě?

Silná Evropa, jednající v rámci multipolárního světa, by mohla mít přátelské vztahy a spolupracovat s těmito geopolitickými oblastmi. Ale Evropa je tak slabá… a proto tyto vztahy nehrají žádnou roli, jak jsme mohli vidět v případě problémů v Tunisku a Egyptě počátkem letošního roku.

Co se týče Ruska, tak usilujeme o silné a hluboké spojenectví, soustředěné v rámci kontinentu okolo osy Paříž-Berlín-Moskva.

Státy Maghrebu jsou s námi spojeny geograficky a historicky již od starověku. Oblast Středozemní by nás měla spojovat, ne rozdělovat. Ale bude stále potřeba vytvořit skutečné Mare Nostrum bez přítomnosti americké flotily [3] a vlivu států, které tvoří hranice této oblasti, a které jsou agenty Velkého Západu a Langley. Proaktivní politický vývoj by měl ukončit přistěhovalectví z Jihu na Sever.

Pro to, aby vše uspělo, stejně jako aliance s Ruskem, kterou jsem zmiňoval dříve, je nutná politická vůle Evropy, ve které není ani vůdčí země, což je další věc. Nic z toho v Evropské unii neexistuje, a ani už ve Francii od doby, kdy skončilo funkční období Jacquese Chiraca.

Ohledně Turecka, jeho osudem není vstoupit do Evropské unie, jak si přejí Spojené státy, nýbrž zavedení regionálního geopolitického uspořádání se Sýrií, Íránem a Irákem, jak se o to v současné době pokouší turecký ministr zahraničí Ahmet Davutoglu.

Jaká je vaše představa lepšího sociálního a ekonomického systému?

Ekonomicky jsem keynesián, preferuji silný stát, aktivně intervenující do ekonomiky a navíc i přerozdělující národní bohatství a blahobyt. Plně souhlasím s tím, co bylo ve Francii nazýváno “autoritářským Colbertismem,” ve kterém “Stát řídí kapitalismus”.

Pro mě je ekonomický liberalismus absolutní zlo, ze kterého pochází vše co podkopává naše společnosti.

Jaký je váš názor na alternativní encyklopedii Metapedia?

Je důležité, aby byla naše historie psána námi samotnými a ne našimi nepřáteli – poněvadž ji zkreslí a díky tomuto, naruší naše vnímání sebe samých.

Nicméně jsem býval, navštěvujíc různé sekce Metapedie, často nešťastný z tendence po nostalgické politice a zaměření na jedno velmi konkrétní, velmi krátké období evropské historie, ačkoli historie našeho kontinentu a nacionalistického hnutí je mnohem více než jen to.

Jaký je váš názor na Nicolase Sarkozyho?

Zvolení Nicolase Sarkozyho se především jeví jako gigantické nedorozumění: zatímco zaměstnanci státní správy, vyšší střední třída a městská spodina volili především socialisty, je to především volba většiny nezaměstnaných, dělníků a zchudlých středních tříd, odsunutých daleko od velkých městských center a jejich hospodářského a kulturního dynamismu, která umožnila Sarkozymu získat 30% hlasů v prvním kole prezidentských voleb a výhru v kole druhém.

Máme zde paradox – neoliberální kandidát byl zvolen prezidentem díky podpoře lidových vrstev. A teď tito voliči nemají žádný ekonomický program, který by Nicolas Sarkozy schvaloval. Raději po něm tedy požadují, aby využil své autority a zachránil sociální výhody, které pocházejí od levice.

Pokud tito voliči hlasovali pro Sarkozyho aby bojoval s kriminalitou, tak rovněž doufali že udrží i sociální systém a nevěřili, že by lidé ze Sarkozyho okolí mohli opustit gaullistický odkaz, zničit vládní isntituce a francouzskou nezávislost.

V těchto třech bodec přišlo zklamání velice brzo, což bylo následováno i zklamáním voličů.

Navíc, Nicolas Sarkozy byl vždy považován za spojence Washingtonu, dokonce se chlubil přezdívkou “Američan Sarkozy”. Byl podporován americkými neokonzervativci, nejen proto že by nepodporovali žádného pravicového kandidáta, ale také proto, že ho považovali za jediného francouzského politika, který zastává jejich ideje. Ztělesňoval pro ně naději, že jednou pro vždy skoncuje s dvouhlavou hydrou, která představovala to, co zbylo z francouzského sociálního modelu a nezávislou politiku Francie. Jeho vítězství představovalo podřízení Francie zahraničnímu vlivu, ke kterému nikdy v historii nedošlo, snad jen s výjimkou vojenských porážek.

Jaký je váš názor na Front National a její šanci na změnu Francie?

Situace je taková, že podle posledních výsledků volebních průzkumů, pokud by se konaly prezidentské volby příští neděli, tak by Marine Le Pen mohla skončit třetí, za Nicolasem Sarkozym a socialistickým kandidátem. Někteří analytici odhadují, že v roce 2012 není nemožné, že bychom čelili situaci, kdy by se dostala do druhého kola jako vyzyvatel liberálního nebo socialistického kandidáta.

Parlamentní volby ve Francii bezprostředně následují volby prezidentské, a tak pokud by Marine Le Pen skončila ve druhém kole prezidentských voleb se můžeme spolehnout na totální přeskupení voličské základny Front National. I kdyby skončila na místě třetím, tak by se voličská základna Front National významně zvětšila. Je očekáván uplný zlom v politické rovnováze Francie.

Což znamená, že volby budou za něco přes rok od teď a hodně se toho do budoucna může změnit, ať už k lepšímu nebo horšímu, protože si myslím, že bychom neměli podceňovat schopnost liberálního systému se bránit.

Každopadně si ale myslím, že francouzské nacionální hnutí jako celek čelí “historické příležitosti” v podobě, jakou nikdy předtím neměla. Má nového vůdce, mladou, krásnou, energickou a moderní ženu, která si vede velice dobře v průzkumech veřejného mínění, zatímco ve stejnou dobu jsou síly pravice a liberální levice, které dříve dominovaly francouzské francouzské politice, v krizi.

Proto je pro mě možné pomáhat této národní revoluci, která bude mít i velmi závažný vliv na celoevropské úrovni a z tohoto důvodu jsem vstoupil do Front National a bojuji za její vítězství.

Jaký zaujímáte postoj k islámu, a skutečným vztahem mezi Evropou a světem islámu?

V tomto případě se musíme vyvarovat esencialismu a jakýchkoli iracionálních reakcí.

Islám má, jako každé vélké náboženství, mnoho podob a to musíme brát v potaz. Odsuzování islámu jako celku, tak jak to vidím činit mnoho nacionalistů a identitářů, je prostě hloupé a hodné dvouciferného IQ.

Můžete mít tradicionalistický přístup, kdy znamená být v opozici “dobrým” islámem vůči tomu “špatnému”. Jmenovitě ší’ité a súfismus versus sunnité a wahhábismus. Je to i postoj, který jde navíc za tradiční pohled na islám a který je současně i celkem operativní při zaujímání postojů v mezinárodní politice – od doby kdy jsou ší’ité na straně odporu vůči globalizaci, zatímco sunnité mají tendenci spát se Strýčkem Samem.

Stejně tak ale musíme brát do úvahy, že Evropa není islámskou zemí a že muslimové co zde žijí jsou pouze pozdní příchozí. Z proto mi nepřipadá kdovíjak šokující, že mohou využívat přiměřené prostory pro bohoslužby a pro pohřby na místech tomu vyhrazeným. Ale současně je neustále nutné jim připomínat, že žijí mezi námi a že se musí přizpůsobit našim zvykům – včetně architektury, kuchyní a způsobu oblékání – a nepožadovat po nás přesně to opačné. Mají volbu asimilovat se, pokud si to budou přát – anebo odejít tam, kde žili jejich předkové a nenutit nás, abychom se my snažili přizpůsobit jim.

Jaký máte názor na sionismus a jeho vliv na Evropu?

Absolutně souhlasím s myšlenkou Stanislase de Clermont-Tonnerre, který v roce 1789 prohlásil: “Musíme odepřít vše Židům jako národu a dát vše Židům jako jednotlivcům.”

Stručně řečeno, měli bychom rozlišovat mezi dvěma věcmi: těmi, kteří praktikují židovské náboženství a sionismem jako takovým.

Prvně jmenovaní mají právo na respekt, bezpečí a umožnění praktikování jejich náboženství bez omezení. V něterých případech však vypadá podivně, že se něčeho dovolávají jako společenství a neadekvátně využívají výhod obecného práva.

Sionismus je pak pro mě nedávno vzniklá forma nacionalismu, bez oprávnění co se týče lidu nebo národa, tedy pokud někdo nevěří v legendu tak archaickou, až je k smíchu – o bohu, který vyvolil lid a dal mu zemi. Sinističtí vůdci, kteří zvládli zhmotnit své fantazie do podoby státu způsobili, že čelíme problému, který je potenciálním zdrojem regionálního konfliktu, nebo světové války.

Je zde nelegitimní koloniální stát, který existuje přes půl století – což je nic, srovnáme-li to s historií. Jeví se mi to tak, že musíme najít politické řešení a tím nejrozumějším je jednotný stát, sekulární a demokratický, na celé ploše historického území Palestiny. Do jisté míry řešení podobné jihoafrickému: stát a demokracie založená na principu “jeden člověk, jeden hlas” a komise pro pravdu a usmížení, která by amnestovala chyby obou táborů.

Ale sionismus není jen Stát Izrael. Aby zajistili jeho existenci, vytvořili sionističtí vůdcové vlivové struktury ve většině cizích zemí, které sahají od klasických lobby až po využívání tzv. sajanim (zahraničních pomocníků). To je však neakceptovatelné. Memůžeme tolerovat tajnou činnost cizí vlády na našem území, aby ovlivnila naši zahraniční politiku v její prospěch. Nemůžeme tolerovat, aby se francouzští nebo jiní evropští státní příslušníci považovali za více spojené se zemí, jež nejsou občany, než se zemí, ve které pobývají. Z těchto důvodů si myslím, že by mělo být bojováno s projevy sionismu na evropské půdě.

A k tomu se zde objevil další problém, kterým je nacionál-sionismus, například podpora zájmů Izraele jako integrální součást národních hnutí v evropských zemích. Máme zde případy Vlaamse Belang v Belgii, Bloc identitaire ve Francii, Geerta Wilderse v Holandsku atd. Tyto skupiny jsou fascinující svým obrácením. Jejich láska k Izraeli je jen jednou součástí něčeho mnohem většího: stali se – pokud ovšem už nebyli od začátku jako Wilders – stoupenci Západu, ultraliberálové, neokonzervativci atd. A teď zastávají pozice, které jsou v přímém protikladu k těm našim. Proto musí být odsouzeni a musí proti nim bojovat jako proti nepříteli.

Rozvoj národně-revolučního, národně-levicového hnutí a Nové pravice ve Skandinávii je stále v počátcích, obzvláště ve srovnání s Francií. Jak byste nám poradil, hnutím i jednotlivcům?

Myslím že potřebujete číst díla velkých spisovatelů a přeložit je do svého jazyka. Stejně tak je musíte uvést do povědomí – publikováním jak v tištěných, tak online médiích – historii našeho hnutí a jeho významné osobnosti. Z důvodu jazykové bariéry o těch vašich nic nevím, ale je velice pravděpodobné že zde existoval, v nějaké formě, švédský revoluční nacionalismus. Organizace Nysvenska Rörelsen bylo dlouhou dobu v těsném kontaktu s různými organizacemi v jižní Evropě, některé z nich byly správně orientované. Nevím nic o tom, jestli to mělo nějaké výsledky ve vaší zemi, ale bylo by možná dobré se podívat tímto směrem a zapátrat, jetli nebyly vytvořeny nějaké překlady.

Rovněž si myslím, že bychom měli prohloubit mezinárodní spolupráci, která je vždy užitečná pro rozvoj idejí.

Z teoretického úhlu pohledu byste měli chápat jako škůdce hnutí ty, kdo se z vás snaží udělat žoldáky reakce, pravice, sionismu a Západu. Musíte odmítnout všechny, kdo by vás chtěli přinutit akceptovat bezzásadové a zmatené ideologie – jako je tomu v případě pobloudilého národního anarchismu – nebo ty, kdo si pletou politiku s nostalgií a aktivismus s maškarním bálem.

Závěrem, nenechte zmást nepřítelem. Jediným skutečným je liberalismus, z něj pochází všechno.

Děkujeme za rozhovor.

Rozhovor s Christianem Bouchetem vyšel na stránkách Oskorei dne 20. února 2011.

Poznámky:

[1] Na druhé straně extremistického spektra v roce 1931 založil Ramiro Ledesma Ramos (1905 – 1936) časopis Dobytí státu (La Conquista del Estado), v němž vyjadřoval obdiv k Itálii, SSSR a Německu, ale neoznačoval se jako fašista. Katolík Onésimo Redondo (1905 – 1936) vydával časopis Svoboda (La Libertad). V říjnu 1931 se spojili ve Výbory národně odborového výboje (Juntas de Ofensiva Nacional-Sindicalista – JONS), jejichž programem byla jednota Španělska, katolictví, přímá akce, syndikalismus, potlačení spekulace a odstranění gerontokracie. Počet členů nebyl velký: v roce 1932 – 25, 1933 – 400, 1934 – 300. Šlo hlavně o univerzitní studenty. Jonsismus je synonymum pro nacionální syndikalismus, tedy fašismus.
V roce 1933 založil JUDr. José Antonio Primo de Rivera (1903 – 1936), syn bývalého diktátora, a letec Julio Ruiz de Alda (1897 – 1936) 2 000 členný fašistický Španělský válečný šik (Falange Español – FE), jehož programem byla směs nacionalismu a korporativního socialismu. 11. 2. 1934 se FE a JONS sloučily v FE de las JONS (FE-JONS) s korporativním a sociálním programem. Ve vedení stál triumvirát Primo, Ledesma a Ruiz. Vít Zvánovec: Španělská II. republika – konec jednoho mýtu, Britské listy 28. září 2002
[2] Heterotelický – směřující ke zvýznamňování druhých.
[3] Podrobný popis americké vojenské přítomnosti přináší článek Zdeňka Brousila: Americká vojenská přítomnost v Evropě, Britské listy, 28. srpna 2006

Související články:

1. Rozhovor s Christianem Bouchetem

ID: 04ANKARA7211
Dokument dato: 2004-12-30 05:05:00
Release dato: 2010-11-28 18:06:00
Kilde: Embassy Ankara
header:

This record is a partial extract of the original cable. The full text of the original cable is not available.

[...]

SUBJECT: ERDOGAN AND AK PARTY AFTER TWO YEARS IN POWER: TRYING TO GET A GRIP ON THEMSELVES, ON TURKEY, ON EUROPE

1. (C) Summary: PM Erdogan and his ruling AK Party seem to have a firm grip on power — if for no other reasons that there is currently no viable alternative and inertia weighs heavily in politics. Nevertheless, Erdogan and his party face enormous challenges if they are successfully to embrace core principles of open society, carry out EU harmonization, and develop and implement foreign policies in harmony with core U.S. interests. End summary.

…

5. (C) Yet Erdogan and AKP face politically fateful challenges in three areas: foreign policy (EU, Iraq, Cyprus); quality and sustainability of leadership and governance; and resolution of questions fundamental to creation of an open, prosperous society integrated with the broader world (place of religion; identity and history; rule of law).

…

7. (C) But there”s always a Monday morning and the debate on the ground here is not so neat. With euphoria at getting a date having faded in 48 hours, Erdogan”s political survival and the difficulty of the tasks before him have become substantially clearer. Nationalists on right and left have resumed accusations that Erdogan sold out Turkish national interests (Cyprus) and Turkish traditions. Core institutions of the Turkish state, which remain at best wary of AKP, have once again begun to probe for weaknesses and to feed insinuations into the press in parallel with the nationalists’ assertions. In the face of this Euro-aversion, neither Erdogan nor his government has taken even minimal steps to prepare the bureaucracy or public opinion to begin tackling the fundamental — some Turks would say insidious — legal, social, intellectual and spiritual changes that must occur to turn harmonization on paper into true reform. The road ahead will surely be hard.

8. (U) High-profile naysayers like main opposition CHP chairman Baykal, former Ambassador Gunduz Aktan, and political scientist Hasan Unal continue to castigate Erdogan. But theirs is a routine whine. More significant for us is that many of our contacts cloak their lack of self-confidence at Turkey’s ability to join in expressions of skepticism that the EU will let Turkey in. And there is parallel widespread skepticism that the EU will be around in attractive form in ten years.

…

10. (C) AKP”s lack of cohesion as a party and lack of openness as a government is reflected in the range of murky, muddled motives for wanting to join the EU we have encountered among those AKPers who say they favor pursuing membership…or at least the process. Some see the process as the way to marginalize the Turkish military and what remains of the arid “secularism” of Kemalism.

We have also run into the rarely openly-spoken, but widespread belief among adherents of the Turk-Islam synthesis that Turkey”s role is to spread Islam in Europe, “to take back Andalusia and avenge the defeat at the siege of Vienna in 1683″ as one participant in a recent meeting at AKP’s main think tank put it.

This thinking parallels the logic behind the approach of FonMin Gul ally and chief foreign policy advisor in the Prime Ministry Ahmet Davutoglu, whose muddy opinion piece in the Dec. 13 International Herald Tribune is in essence a call for one-way multi-cultural tolerance, i.e., on the part of the EU.

…

11. (C) Those from the more overtly religious side of AKP whinge that the EU is a Christian club. While some assert that it is only through Turkish membership and spread of Turkish values that the world can avoid the clash of civilizations they allege the West is fomenting, others express concern that harmonization and membership will water down Islam and associated traditions in Turkey. Indeed, as AKP whip Sadullah Ergin confided to us recently, “If the EU says yes, everything will look rosy for a short while. Then the real difficulties will start for AKP. If the EU says no, it will be initially difficult, but much easier over the long run.”

…

13. (C) At the same time the government must reportedly hire a couple thousand people skilled in English or other major EU languages and up to the bureaucratic demands of interfacing with the Eurocrats who descend on ministries as harmonization starts. If the government continues to hire on the basis of “one of us”, i.e., from the Sunni brotherhood and lodge milieu that has been serving as the pool for AKP’s civil service hiring, lack of competence will be a problem. If the government hires on the base of competence, its new hires will be frustrated by the incompetence of AKP”s previous hires at all levels.

…

Two Big Questions
—————–

24. (C) Turkey”s EU bid has brought forth reams of pronouncements and articles — Mustafa Akyol”s Gulenist-tinged “Thanksgiving for Turkey” in Dec. 27 Weekly Standard is one of the latest — attempting to portray Islam in Turkey as distinctively moderate and tolerant with a strong mystical (Sufi) underpinning. Certainly, one can see in Turkey”s theology faculties some attempts to wrestle with the problems of critical thinking, free will, and precedent (ictihad), attempts which, compared to what goes on in theology faculties in the Arab world, may appear relatively progressive.

25. (C) However, the broad, rubber-meets-the-road reality is that Islam in Turkey is caught in a vise of

(1) 100 years of “secular” pressure to hide itself from public view,
(2) pressure and competition from brotherhoods and lodges to follow their narrow, occult “true way”, and
(3) the faction-and positivism-ridden aridity of the Religious Affairs Directorate (Diyanet).

As a result, Islam as it is lived in Turkey is stultified, riddled with hypocrisy, ignorant and intolerant of other religions’ presence in Turkey, and unable to eject those who would politicize it in a radical, anti-Western way. Imams are for the most part poorly educated and all too ready to insinuate anti-Western, anti-Christian or anti-Jewish sentiments into their sermons. Exceptionally few Muslims in Turkey have the courage to challenge conventional Sunni thinking about jihad or, e.g., verses in the Repentance shura of the Koran which have for so long been used to justify violence against “infidels”.

26. (C) The problem is compounded by the willingness of politicians such as Gul to play elusively with politicized Islam. Until Turkey ensures that the humanist strain in Islam prevails here, Islam in Turkey will remain a troubled, defensive force, hypocritical to an extreme degree and unwilling to adapt to the challenges of open society.

27. (C) A second question is the relation of Turkey and its citizens to history — the history of this land and citizens’ individual history. Subject to rigid taboos, denial, fears, and mandatory gross distortions, the study of history and practice of historiography in the Republic of Turkey remind one of an old Soviet academic joke: the faculty party chief assembles his party cadres and, warning against various ideological threats, proclaims, “The future is certain. It’s only that damned past that keeps changing.”

28. (C) Until Turkey can reconcile itself to its past, including the troubling aspects of its Ottoman past, in free and open debate, how will Turkey reconcile itself to the concept and practice of reconciliation in the EU? How will it have the self confidence to take decisions and formulate policies responsive to U.S. interests? Some in AKP are joining what is still only a handful of others to take tentative, but nonetheless inspiring, steps in this regard. However, the road ahead will require a massive overhaul of education, the introduction and acceptance of rule of law, and a fundamental redefinition of the relation between citizen and state. In the words of the great (Alevi) Anatolian bard Asik Veysel, this is a “long and delicate road.”

Situace se změnila po roce 2005, kdy Francie prožila „první intifádu“. Nejpozději zde se ukázalo, že islamizace Evropy změnila hranice geopolitických konfliktů a že jsou ohroženy evropské západní hodnoty. Sionistické resp. proizraelské kruhy se opatrně snažily už nějakou dobu předtím navazovat kontakty s evropskými politickými uskupeními, která doposud platila za radikálně pravicová. Kontakty sahaly od neorganizovaných seskupení ve Španělsku až po britskou BNP a belgickou Vlaams Belang. V zásadě šlo o to dosáhnout, aby se konkrétní evropské politické hnutí distancovalo od jakékoliv formy revizionismu a aby se v prvé řadě koncentrovalo na „boj proti islamizaci Evropy“, dále aby se vzdalo veškeré kritiky izraelské politiky. Podle této teze bylo těmto politickým hnutím, stranám a politikům za odměnu slíbeno, že dostanou v médiích větší prostor a že zpravodajství o jejich činnosti bude o něco objektivnější.

Dnes se všelijaké ty tzv. „PRO-strany“ nasazují v boji proti rozšiřování islámu, ale už poněkud zapomínají či nechtějí analyzovat, jak samotný problém vznikl. Islám do Evropy nepřišel jen tak „z ničeho“. Nenávistný tón vůči muslimům se obrací na špatnou adresu. Je ale nutné se v prvé řadě soustředit na příčiny, pro které problémy vznikly, a ne na jejich následky. Jisté síly v Izraeli a v USA se odůvodněně obávají něčeho jako skutečného „národního obrození“ v Evropě jako moru. A propojení určitých pravicově populistických stran s izraelskými zájmy má sloužit k zabránění tohoto vývoje, k ventilaci “evropského patriotismu” a navíc jako taktický krok pro upevňování izraelských pozic na Blízkém východě, které potřebují pochopitelně nadále co největší podporu USA a Evropy.

Lukáš Beer: Oblíbenci z Politically Incorrect Náš směr 7. listopadu 2010

Současná Evropa je problém

Autor: Karel Kaiser

Většina obyvatel malé evropské země vklíněné mezi alpské ledovce, se v referendu rozhodla říci ne další výstavbě minaretů na švýcarském území. Švýcarské referendum, uspořádané z popudu druhé nejsilnější strany, lidovců Christopha Blochera, je na první pohled jasným úspěchem sil, které se považují za „obránce Západu“. Návrh na zákaz další výstavby schválilo 57% voličů ve 22 z celkově 26 kantonů. Co dodat? Na jednu stranu můžeme výsledek chápat jako důkaz, že evropská populace ještě není zcela oddána pozlátku honby za ziskem, zcela zmaterializována a zcela svázána virtuální realitou populární kultury a mainstreamových médií. Problém je, že nevíme, zda švýcarská iniciativa časem neinspiruje i další evropské země. Může se stát, že ze zdánlivého evropského vstání z popela rozkladu se může vyklubat laciný „boj proti islámu“, který je ve skutečnosti průvodním jevem západního civilizačního úpadku.

Předně se ukazuje, jak rozdílně je v Evropě tzv. „islámská hrozba“ vnímána, což mimochodem ukazuje i na to, že zpracovanost občanů médii a prostupující politickou korektností je různá. Ze 7,5 milionů Švýcarů je muslimů necelých 5%. Zajímavé je, že ze všech lidí, kteří se oficiálně hlásí k muslimské víře, pouze 13% aktivně islám praktikuje. Stejně tak fungují ve Švýcarsku pouhé čtyři minarety. Nejzajímavější je fakt, že to bylo právě Švýcarsko, které bezpečnostní analytici tzv. Kodaňské školy před několika lety hodnotili jako jednu ze zemí, kde panuje relativně vysoká tolerance k přistěhovalectví, když otázka imigrace není považována za závažnější bezpečností hrozbu.

Blocherovi lidovci jsou dnes vedle Geerta Wilderse a Britské národní strany nejviditelnějšími bojovníky s islamizací Evropy. Nemáme nejmenší důvod tyto lidi odsuzovat, házet jim klacky pod nohy, nebo pochybovat o jejich zdravém úsudku. Evropa dnes stojí před závažnými problémy a je pochopitelné, že tak razantní změna sociálního okolí, které je řada Evropanů dnes vinou masové imigrace svědky, vyvolává negativní reakce. Přesto je na místě opatrnost.

Ať se děje cokoli, je jasné, že moderní chaos, který je společným jmenovatelem řady problémů (sociálních, nebo ekonomických), které nás dnes tíží, se zrodil na Západě. Jakkoli je třeba odsoudit ideu otevřených hranic a nekontrolované imigrace, hordy přistěhovalců, pustošících pařížská sídliště a centra britských měst, jsou jen konečným důsledkem především dvou záležitostí: hodnotové dezorientace Západu a honby za ziskem. Migrace není jev nijak nový, ani negativní, zato masová imigrace posledních let ano -  je to výsledek honby západních korporací za maximalizaci svého zisku na úkor domácího obyvatelstva.

Když se ozvou hlasy, odsuzující plánované vystoupení Geerta Wilderse v Senátu PČR, neváhejme a ubijme ty pokrytce argumenty. Kde je tolik vychvalovaná svoboda oné liberálně-demokratické společnosti? Proč není problém vystoupení čínské delegace, ale belgického liberála (sic !) ano? Když budou ve volbách vítězit strany vedené lidmi jako Christoph Blocher, či Nick Griffin. . .nuže radujme se ze stažených půlek lidskoprávních pokrytců.

Ale nenechme se svést na cestu laciného „boje proti islámu“ a už vůbec se nenechme stáhnout proudem strouhy „boje za demokratický svět“! Je nutné odmítnout současný koncept imigrace bez hranic z důvodů sociálních a ekonomických, ne vykrvácet ve válce kultur, která z politického, mravního i logického pohledu postrádá jakýkoli smysl. Problémem většiny stran tzv. „krajní pravice“ je ten, že vlastní problémy přenášejí na někoho, na koho lze  snadno ukázat. Je  snadné ukazovat na muslimy, ale dosáhli snad Paříže a Londýna krvavými válkami? My sami jsme jim otevřeli dveře. Evropa se nachází, jak bylo řečeno, ve stavu naprosté hodnotové dezorientace, není tedy divu, že se stala tak lehkou obětí pro hodnotově pevné Alžířany, Marokánce, Araby, nebo Turky. Dokud Evropa nenalezne cestu zpět k hodnotám a hrdosti na sebe samu a vlastní historii, nemůže být o žádném zachování civilizace řeč.

Otázkou je, zda je pro pravoslavného křesťana okcidentální sekulární volnotržní liberální demokracie místem opravdu zaslíbeným. Je pravda, že mu jeho víru nikdo nezakazuje, ale co se ztrpčování života týče, je zde nějaký markantnější rozdíl? Ano, ono to sekulární ztrpčování může být mnohdy příjemné, pro dekadentní individua jako jsem já dokonce velmi příjemné, ale pro duši může být v posledním součtu daleko zhoubnější. Pro jistotu připomínám, že teď komentuji z posice fundamentalistického pravoslaví.

Všem islamofobům bych chtěl ještě jednou připomenout: NEŽIJEME V EVROPĚ KŘESŤANSKÉ! Z Evropské ústavy a jiných dokumentů obdobné váhy byly odkazy na křesťanské základy Evropy poprávu vyloučeny. Nosnou ideologií, chcete-li náboženstvím, POSTKŘESŤANSKÉHO evropského soustátí je liberalismus a demokracie. I my (většina z nás) jsme v tomto duchu už vyrostli, byť za bolševika jsme tyto ideály prožívali jen ve vzpomínkách otců a dědů, vyprávění návštěvníků nebo v kinech na západních filmech. Pro nás pro všechny (až na několik rigorosních římských katolíků, popř. zarytých věřících bolševiků) byl toto ideál, po kterém jsme toužili a chtěli ho dosáhnout. „Pozlátko“ Západu, v podobě volného přístupu ke kultuře a informacím („džíny a bigbeat“, ale i knihy nebo výstavy), byly pro nás a naše vrstevníky na Západě (a dodejme: pro většinu zřejmě stále ještě jsou) jistě neskonale důležitější než modlitba, půst a cesta k Bohu.

Volnost náboženského vyznání je ve volnotržní demoliberální společnosti vyvažována řadou jevů, které věřícímu toto vyznávání znepříjemňují a ztěžují. Nejnápadnější je celkový společenský duch. Ten je nejen antikřesťanský, ale antináboženský a antitradiční vůbec. Jevy, které jsou v tradiční společnosti považovány za nešťastné a hrozivé, jsou v současném okcidentálním světě blahoslaveny. Důsledkem je nezvládnutá a nezvládnutelná hypertrofie těchto v jádru snad (v daném kontextu) positivních jevů ad absurdum s dalšími negativními důsledky nejen pro pravoslavné křesťany, nýbrž pro celou společnost.

Zákaz diskriminace např. homosexuálů přerostl v otevřené protěžování a propagaci tohoto způsobu života. Jistě, platí to víc v San Francisku nebo Amsterdamu nežli v Texasu nebo na Sicílii, ale jedná se o všeobecný trend, který někam dorazí ze zpožděním. Důsledkem je, že homosexuálnímu životu se oddají i lidé, kteří to jako nevyhnutelnou nutnost nepociťují. Zvítězila „svoboda volby“. Že se oni sami stávají její obětí, to už dochází jen málokterým a pozdě. A to nemluvím o prvních náznacích trendu k legalisaci pedofilie.

Zákaz diskriminace etnických menšin vede k positivní diskriminaci a affirmative action. Důsledkem jsou absurdní požadavky některých menšin, přerůstající někdy v nestydatou drzost a nakonec ústí ve společenská napětí, nepohodu a hrozbu občanské války. Opět: jsou to samotné menšiny, které se stávají obětí tohoto vývoje.

Zákaz týrání dětí zahrnuje, že nemůžete dát nezdárnému synovi ani pohlavek. Z dětí rostou nevychovaní drzí spratci, celá zkažená generace; k tomu notně přispívá rozklad tradičního školství s katastrofální nevzdělaností jako důsledkem.

Všudypřítomná pornografie má sice své positivní efekty, jak nedávno psali v novinách (je méně znásilnění). Ovšem tváří v tvář přesexualisování celé okcidentální společnosti, a to i puritánské Ameriky, tyto efekty blednou, zejména když ona znásilnění nebo jiné sexuální delikty bývají důsledkem onoho přesexualisování, způsobeného pornografií. O zhoubném vlivu na duši dětí, které s tím jsou ve styku od věku opravdu útlého, rozkladu manželství a rodiny, potratech apod. ani nemluvě.

Katalysátorem těchto procesů je televisní a filmová kultura se svou oslavou sexu (najmě promiskuitního) a násilí, v neposlední řadě pak kulturně debilisující vliv MTV.

Dalo by se mluvit o celé řadě dalších jevů, namátkou stress, honba za penězi a kariérou, hrabivost, povrchnost, hmotařství atd. Domnívám se ale, že ani muslimská společnost nebude takových jevů prosta, byť se tam možná nerozvinou v té míře. Vynechám rovněž parlamentní demokracii, která je inferiorní posvěcené monarchii a je akceptována jako nejmenší zlo, byť by bylo zajímavým tématem k debatě, zda je otevřená diktatura o mnoho horší než tento závoj skryté diktatury finanční a průmyslové oligarchie.

Mnou vypíchnuté jevy ale v muslimské společnosti neexistují. Přinejmenším v těchto bodech by muslimská společnost byla pro pravoslavnéhoi křesťana (ale vposled i pro kteréhokoli svého člena) zdravější než společnost demoliberální. Kromě toho celkový duch muslimské společnosti je stále ještě aspoň částečně tradiční (nedokážu posoudit, do jak velké míry je i tam tradiční společnost rozložená, bude to ale nesporně méně než zde). Není rozhodně antináboženský a vlastně ani rigorosně antikřesťanský. Nikde v dějinách nedocházelo k masální likvidaci křesťanů a jejich chrámů; chování barbarských Albánců v Kosovu je výjimkou, kterou je rovněž možné svést na půl století mravní devastace bolševickou diktaturou.

Islamisace Evropy není žádná fantasmagorie. Vlastně je ten proces už dávno v chodu. My sice můžeme teď, opožděně, žádat po nových přistěhovalcích, aby dodržovali naše normy a hodnoty, ale těžko to můžeme žádat od těch, které jsme si tu už nechali usídlit, aniž jsme toto přizpůsobení položili prve jako podmínku. Tuto osudovou chybu už nelze napravit. Evropa jednou provždy změnila svou tvář. Už nikdy nebude „bílá“ – a křesťanská není už dávno, sama od sebe. Tito déleusídlení a neasimilovaní muslimové se množí – v první generaci – neporovnatelně rychleji než autochtonní populace. Ve druhé generaci se ten rozdíl sice stírá, ale teprve budoucnost ukáže, nakolik se tento proces dá ukočírovat. Zda se sníženou porodností a intensivnějším pozápadisováním muslimů dojde k jejich integraci do okcidentální antitradiční sekulární říše po boku jejích vlastních podivínů křesťanských anebo zda naopak náš sekularismus zajde ve stínu rozkvétající islámské ummy, protože jejich extrémistické skupinky nabydou vrchu, porodnost neklesne (dostatečně), noví přistěhovalci nepřijmou (dostatečně) naše normy a hodnoty. Tenhle poslední bod je mimořádně pravděpodobný: my nemůžeme tradičnímu religiosnímu přistěhovalci nabídnout srovnatelnou adekvátní duchovní alternativu v podobě živého křesťanství nýbrž pouze ty džíny a bigbeat, svobodu urážet Krista nebo Mohameda a svobodu sexuální, včetně sexuální orientace. Část z nich po tom nadšeně hrábne, jiní to odmítnou – a začasto to budou „kyselé hrozny“, to ale v důsledku nic nemění.

Může dojít i k vzájemnému ovlivňování: zatímco muslimové jakožto nezanedbatelná složka populace dostanou v demokratických vládách svůj nezanedbatelný hlas a tak mohou postupně (parlamentní cestou) dosáhnout eliminace některých těch mnou vypíchnutých jevů okcidentálního nemravného žití, na druhou stranu se sami naučí určité formě snášenlivosti, akceptují určitou malou dávku džín a bigbeatu a snad dokonce nechají na pokoji i atheisty. To, že by zdejší muslimskou populaci nadobro ovládli extrémistické skupinky, takže by si dobrovolně odhlasovali šaríju (když by nás skutečně „přemrdali“ a byli ve většině), to se mi jeví jako výsostně nepravděpodobné. Myslím, že mnohem pravděpodobnější je vlastně už existující historický proces vzniku „evropského islámu“ jakožto intelektuálnější, pohříchu i modernější a liberálnější varianty islámu v zemích Afriky a Asie.

Nechtěl bych se mýlit, ale je dost možné, že takovou muslimskou Evropu by řada (pravoslavných) křesťanů uvítala spíš než současnou dekadentní pakulturní sekulární společnost. Ale i kdyby všechno selhalo a Evropu – proti vůli většiny zdejších muslimů – ovládla šaríja podobná té íránské nebo talibánské, přesto, že by se mi to, mírně řečeno, ani trošku nelíbilo, ba určitě bych protestoval, možná že za cenu života, přesto přese všechno bych se musel zeptat sama sebe: je tato šaríja pro křesťana, pro spásu jeho duše a výchovu jeho dětí ku křesťanství skutečně horší než demoliberální dekadence?? Je to opravdu horší??

Přiznám se, že s odpovědí váhám…

Vyšlo 4. dubna 2007 na serveru Vrba.NET s nepatrnými úpravami.

Red.: Ve svých politických komentářích se netajíte kritickým postojem k projektu sjednocené Evropy. O jaké argumenty svůj euroskepticismus opíráte?

Tomský: Snahu politicky sjednotit Evropu pokládám za imperiální omyl a impéria nevznikají dobrovolně. Byrokratické násilí a korupce, které nadnárodní a nekontrolovatelná byrokracie vytváří, narážejí už dnes v Evropě na značný odpor. Tradice nezávislých států (řecké polis) je mnohem starší než vznik států národních a z jejich soupeření, konkurence a vnitřní inovace Evropa (Occident) také vznikla. Absence evropského politického národa znemožňuje politickou kontrolu nadnárodního státu, a proto takový národ nemůže v rámci evropské politické tradice ani vzniknout. V globalizujícím se světě bude pravděpodobně solidarita a spolupráce v rámci stejné civilizace Západu (v Evropě hranice z roku 1054, jinde anglosaské země) sílit, leč civilizace a dominium politicum není totéž. Navíc evropské integrační snahy vznikly z bídy a strachu po válce a dnes už jsou evidentně v rozkladu. Jedinou atraktivní myšlenkou Evropské unie byl společný ekonomický prostor (EHS) a snaha pomoci chudším státům. Původně totiž převažoval více ekonomický liberální model, a teprve dominantní účastí socialistů koncem šedesátých let převládl model sociální, takže dnes evropská integrace znamená stále větší a větší zásahy byrokracie do ekonomiky. Dokonce i politická spolupráce (neplést s integrací), zvláště ve vztahu k zahraničí (USA, Izrael, Rusko), naráží na stále větší neshody.

Red.:Co podle vás tvoří základ evropské civilizace, a je Turecko s Evropou slučitelné, či nikoliv?

Tomský: Je to prosté. Evropa oddělila světskou vládu od vlády duchovní (neplést s autoritou a vlivem církve), a tím objevila svobodu občana a legitimitu politické vlády, která ji dovedla až k demokracii. Západní státy jsou jakési právnické osoby, korporace, vyjadřují víceméně vůli a loajalitu svých občanů. Nezápadní tradice toto nezná, přestože takový vývoj v Japonsku či Indii dnes existuje. Šintoismus a hinduismus jsou však poměrně slabé a nejsou náboženstvím knihy, jsou více životním stylem. Turecko také prochází tímto vývojem, kemalistická politická elita se o rozdělení státu a církve snaží už více než osmdesát let, a poměrně úspěšně. Problém je však v islámu, k němuž se hlásí většina tureckých občanů. Islám totiž dualismus politiky a náboženství neuznává, stačí větší krize, aby se nelegitimní režim zhroutil. Takových krizí zažilo Turecko v minulosti několik, ale zatím vždy sekularizovanou elitu zachránila turecká armáda. Paradoxně takový zásah unijní politika zcela nelogicky vylučuje. Pravděpodobnost takového konfliktu je o to větší, že dnes islám prochází značnou renesancí a islamistické státy (Saúdská Arábie, Irán a Súdán) politický islám exportují. Turecko je v Evropě nejlidnatější země a jako politický aktér by Evropskou unii nepochybně zatáhlo nejen do konfliktu na Kavkaze, ale i do sporů islámského světa, protože je jeho kulturní a částečně i etnickou součástí. Turecko je dnes jakýmsi „nárazníkovým státem“, v Evropské unii by tomu tak nebylo, nárazníkem by se stala celá Evropa. Čili zásadním argumentem proti členství Turecka v Evropské unii je ona hranice „střetu civilizací“, která nemusí být nutně krvavá, musí být však oddělená. Přívrženci tureckého členství argumentují, že právě úspěšná integrace Turecka do Evropy (rozuměj pokračující sekularizace turecké politické vlády) tuto hranici posune dál a bude pro islámský svět příkladem hodným následování. Takový předpoklad má hned tři háčky. Odkud se bere takový optimismus v době náboženské renesance islámu, o historických návycích nemluvě, vždyť ani státy dávné Byzance (cézaropapismus) a pravoslaví nejsou do západní Evropy snadno integrovatelné. A kde vlastně leží pomyslná hranice Evropy, není-li civilizační? Čím dnes může stárnoucí, stagnující Evropa lákat nové členy, nemá-li peníze ani na svou nešťastnou zemědělskou a regionální politiku? Neblamuje dnes turecká vláda sebe a své obyvatelstvo vidinou evropského blahobytu? Je vůbec pravděpodobné, že by obyvatelstvo států s historickou pamětí válek s Turky a turecké nadvlády (Rakousko, Chorvatsko, Polsko, Slovensko, Řecko a další) v referendu vstup Turecka do Evropy odsouhlasilo? Neblamují se zde na oplátku zase naši eurokraté, zvyklí už na to, že se lidová hlasování dají vždy zvrátit? Nevystavují nás všechny nebezpečí zbytečného konfliktu, řekneme-li po deseti letech takzvaných vstupních rozhovorů Turecku ne? Historická nevzdělanost evropských politiků a jejich víra v socinženýrství mi připadají přímo děsivé.

Red.: Ohrožuje integritu Evropy fenomén přistěhovalců z Turecka a z jiných zemí?

Tomský: To je samozřejmě veliký problém. Turečtí přistěhovalci, podobně jako přistěhovalci z jiných částí islámského světa, vytvářejí v Evropě nekompatibilní, sektářská ghetta.Velmi špatně se integrují do onoho dominium politicum, které je teritoriálním, historickým společenstvím zvláštního typu. Západní politická loajalita občana vůči svému státu totiž není dána ani rodinou, ani klanem, ani náboženskou vazbou, jak je tomu jinde. Jak si má potom obyčejný nevzdělaný mohamedán vytvořit citový a intelektuální vztah ke své hostitelské zemi, zvláště cítí-li se nábožensky nadřazen vůči západní „bezuzdné“ společnosti?

Red.: Religionisté považují judaismus, křesťanství a islám za abrahamovská náboženství vyrůstající z jednoho kořene, a z toho usuzují, že zmodernizovanou verzi islámu by bylo možné integrovat do liberálního světa – co si o tom myslíte?

Tomský: Není to pravda. V islámu není dualismu typu „odevzdej císaři, co jeho jest“ ani „mé království není z tohoto světa“ jako v křesťanství. Islám převzal teokratickou podobu ze špatně pochopeného judaismu (tóra se nemůže stát státním náboženstvím). Židé nekamenují nevěrné ženy, ostatně ani většina mohamedánů tak nemůže činit (přestože by někteří jistě chtěli), neboť islám je většinou vytlačen z politické sféry. Vždyť existují jen tři islamistické režimy na světě, je to však často krvavá záležitost jako v Alžíru. Směs nacionalismu, odporu vůči „poživačné“ a „bezuzdné“ západní civilizaci a islámské zbožnosti skutečně vytváří třaskavinu a krvavou hranici nejen mezi islámským světem a těmi ostatními, ale především uvnitř samotného islámského světa. Islám je bojovným náboženstvím, které nemá žádnou moderní (reformovanou) podobu. Je pouze principiální a zbožný, a podobně jako kdysi husité trpí zkažeností světa, proto by chtěl boží zákony Koránu učinit zákony civilního života, zákony státu. Nekompromisně trestá člověka za jeho nedokonalost. Nezná politiku. Možná k reformě jednou dojde, je to však jistě dlouhodobá záležitost a nevíme, zda se to podaří. Může to dopadnout i obráceně, už teď je mohamedánů miliarda a přibývají geometrickou křivkou, a nejen díky porodnosti. Je to nejúspěšnější náboženství světa.

Red.: Co může Západ tváří v tvář islámskému problému dělat, znáte nějaké řešení?

Tomský: Tady není co řešit, nemáte-li na mysli omezení či zákaz imigrace muslimů. To je jistě na místě. Proti islámu v Evropě však nelze bojovat jinak než zdůrazňováním evropských hodnot. Je-li však jedinou hodnotou svoboda a je-li naše západní kultura stále oslabována a křesťanství i tradiční morálka neustále napadány, tak nemáme šanci. Zdá se, že přeceňování svobody a lidských práv, která jsou často zaměňována za požadavky vůči státu, vede k rozpadu společnosti. Pěkně to kdysi vyjádřil prezident J. F. Kennedy: “Svoboda bez vzdělání a morálky je tragédií, vzdělání bez svobody je nanic”. Dnešní otázka ovšem zní, co to je ono předpokládané osvícenské vzdělání. Nebude-li Evropa tradiční, konzervativní a normativní, nebude vůbec. Již teď vymírá.

Red.: V současnosti se Evropou šíří nálada „islámského nebezpečí“. Kde podle vás končí oprávněná kritika některých nábožensky motivovaných projevů násilí, a kde začíná islamofobie?

Tomský: Za kritikou a nechutí vůči cizincům z islámských zemí se může skrývat strach, někdy oprávněný, někdy neoprávněný, ne vždycky však hloupý. Je zcela jisté, že dalších pět milionů Arabů by Francii rozvrátilo, stejně jako dalších pět milionů Turků by rozvrátilo Německo Z historie víme, že existuje jakýsi koeficient absorpce: při určitém počtu cizinců tradiční domácí společnost zaniká. Takový pomalý příliv Anglosasů zničil římskou a keltskou Anglii. Už dnes můžeme děkovat Bohu, že islámští přistěhovalci nevytvořili v Evropě islamistické strany. Jaký ohromný politický vliv by mohli mít v dnešním tak častém „pravolevém“ patu si ani nedokážeme představit.Pokud jde o kritiku určitého náboženství, s tím je trochu problém. Nesmí být osobní. Můj profesor učil, že náboženství, národnost a rasu urážet nesmíme. A přesto považoval islám za sektářský. V kritice náboženství musíme být opravdu na vysoké úrovni. Musíme vysvětlit, co je pro nás nepřijatelné či diskutabilní, proč a z hlediska jakých hodnot to jako nepřijatelné vnímáme. Zároveň bychom jedním dechem měli uznat ctnosti i neuvěřitelnou zbožnost islámu. Tvrdit však, jak to implikuje Korán, že žena nemá duši, je bohapustá pověra.

Rozhovor vyšel v Revue Prostor č. 69-70/2006