Délský potápěč

„Národy jsou jako stromy, jež svými kořeny přijímají výživné látky, které pak prostřednictvím nejjemnějších „alchymistických“ postupů mění v životní mízu umožňující růst listům a plodům. Zbaven kořenů, strom hyne. Kmen vyschne a při první silné bouřce padne.“ Jean Varenne

Indoevropská tradice: kořeny naší identity

Indoevropeistika má za sebou dvě protikladné fáze. Po počátečním nadšení (na základě prací např. A. Kuhna, Jacoba Grimma, Maxe Müllera nebo O. Schradera) následovalo vystřízlivění a nadměrná kritika (Claude Levi-Strauss). Dnes je ale ve fázi třetí – fázi pozitivní kritiky a odůvodněných jistot (George Dumézil).

Jean Haudry (1934, Perreux-sur-Marne), Dumézilův žák a emeritní profesor katedry indoevropeistiky na univerzitě v Lyonu ukazuje, že Indoevropané nejsou žádným „lingvistickým přízrakem“ ani „myšlenkovou konstrukcí“ filologů, nýbrž že byli reálným etnikem, jehož tradice nikdy v našich kulturách nepřestaly úplně působit…

Kdo jsme a odkud pocházíme? Odpovědi na tyto otázky by měl vlastně znát každý etnický Evropan. Text je proto koncipován v prvé řadě jako užitečný, přesný pracovní nástroj, který co nejširšímu kruhu zájemců usnadní základní orientaci ve fascinující, byť nesnadné látce.

Z obsahu:

1. Od indoevropeistiky k Indoevropanům (Hypotéza společného indoevropského jazyka; Hypotéza společného indoevropského národa). 2. Co víme o Indoevropanech a jak to víme? (Lingvistická paleontologie; Dochovaná sbírka formulí; Pojmová schémata; Fyzický typ Indoevropanů; Poslední společný domov; Původní domov). 3. Naše tři barvy (Kultura a civilizace; Bílá, rudá a černá; Tři nebe; Kosmický cyklus etc.). 4. Pospolitost (Kasty; Rodová linie; Vůdci; Tělo společnosti; Úloha a obsah tradice etc.). 5. Budoucnost indoevropské tradice (Tradice a modernita; Otázka indoevropské specifičnosti; Modernita domácí a vypůjčená; Naděje na obnovu etc.).

Autor: Karel Veliký

Ukázka z knihy Jeana Haudryho Les Indo-Européens (Die Indo-Europäer), 1981.

Už před stoletím lingvisté stále znovu tvrdili, že pojem indoevropský se vztahuje k jazykové pospolitosti, která nepodmiňuje rasovou homogenitu. Výraz „indoevropská rasa“ sice může být nepřiměřený; chtít určit fyzické znaky nositelů jazyka je přesto legitimní. Disponujeme k tomu dvěma informačními prameny: antropologickým výzkumem lidských kostí, [a] které byly vykopány na nalezištích, považovaných (z jiných důvodů) za indoevropská; svědectvím raných textů a obrazových dokumentů. Tento druhý pramen má tu výhodu, že není závislý na žádné hypotéze. Svědectví se shodně vztahují k severním národům, jestliže ne na veškerý lid, tak alespoň na jeho horní vrstvy.

Read the full story

Autor: Karel Veliký

Ukázka z knihy Jeana Haudryho Les Indo-Européens (Die Indo-Europäer), tentokrát o mytickém domově našich národů.

Co se místa vzniku indoevropského lidu týče, odkazuje vícero indicií na sever; různé tradice jsou v té věci zajedno. Na začátku byli „Tuatha Dé Danannové na ostrově v severní části světa, zabývali se vědou a magií, druidismem a uměním“ (1). Tento ´požehnaný´ostrov, místo pobytu blažených, leží blízko pólu jako onen ostrov Ogýgia, kde „člověk spatřil půlnoční slunce“ (2). Na druhém konci oblasti tomu odpovídá Véda a v silnější míře Avesta: tento „domov Árijců“, jenž byl původně „ze všech nejlepší zemí“, kde ale dnes zima trvá deset měsíců, neodolatelně ukazuje na dálný sever.

Read the full story