Tag Archive | "Jukio Mišima"

Tags:

Milan Špinka: Poslední samuraj Jukio Mišima


Jako dítěti narozenému ve staré samurajské rodině, dostalo se Mišimovi vynikající výchovy v duchu nejlepších samurajských tradic. Rodina vyznávala staré zásady šlechetnosti, důvěryhodnosti a loajality k císaři a naprosté kontroly vlastního těla i vědomí. Staří samurajové se stranili společnosti lidí z odlišných společenských vrstev, přesto jim však byli příkladem; Japonci vždy věřili, že dary Nebes k nim přicházejí právě jejich prostřednictvím a právě proto se chování samurajů stávalo společenským standardem. Tradice samurajských rodin proto vyžadovala, aby potomci a následníci starobylých rodů byli vychováváni v tomto duchu. Na Mišimovu výchovu měla největší vliv jeho babička, žena dbalá japonských tradic, a později otec, kterého autorovi životopisci popisují jako tvrdého muže vychovávajícího budoucího spisovatele poněkud drastickými prostředky.

Read the full story

Posted in KulturaComments (0)

Tags: , ,

Jukio Mišima - poslední japonský samuraj


Autor: Martin Schwarz

“Ukazujeme vám hodnotu, která stojí výš než úcta k životu. Není to svoboda nebo demokracie. Je to Japonsko, země naší historie a tradice, Japonsko, které milujeme.”(Mišima, Gekibun [Manifest])

Mišima zaujímá mezi hrdiny tohoto temného, ke konci se chýlícího století*, zvláštní postavení, protože byl dekadent. Po zhýčkaném dětství objevil své sadomasochistické sklony homoerotického zaměření a následně západní dekadentní autory typu Thomase Manna [1]. Uprostřed svých četných masek (”person”) - herce, modelu, “knížete básníků” i politického žurnalisty - šel za svým skutečným posláním: podat svědectví o věčném Japonsku jedinou ještě možnou formou: přitakáním věčnosti smrtí pomíjivého.

Read the full story

Posted in Historie, KulturaComments (0)

Tags:

Mišimova dramatická dvojčata


Autor: Vlasta Vinkelhöferová

Sám Jukio Mišima je nazývá “párem”, “párovými dramaty”, a vyjadřuje to japonským numerativem cui, používaným pro označení dvou totožných, či k sobě patřících a hodících se předmětů či jedinců. Tímto párem má na mysli svou divadelní hru Markýza de Sade (Sadó kóšaku fudžin) z roku 1965 (překlad do češtiny viz SAD 1/1998), a hru napsanou o tři roky později, na podzim roku 1968, a provokativně napsanou Můj přítel Hitler (Waga tomo Hittorá). I japonští nakladatelé toto autorovo chápání obou dramat jako nedílné dvojice ctí a vydávají je společně v jednom svazku.

Hra o Hitlerovi byla publikována hned v prosinci roku 1968 tokijským nakladatelstvím Šinčóša. Titul (který vzhledem k obecné neochotě až neschopnosti japonského jazyka vyjádřit explicitně rozdíl mezi plurálem a singulárem je možno překládat i jako Náš kamarád, popř. i přítel Hitler) vyvolal v japonské kulturní veřejnosti pobouření, zájem i rozpaky, v neposlední řadě také proto, že byly známy autorovy militaristické a nacionalistické sklony. Mišima však celkem jednoduše vyložil důvody a okolnosti, jež je vedly k napsání tohoto dramatického díla, v článku Můj kamarád Hitler - Pozadí díla, uveřejněném 27. prosince 1968 v deníku Tókjó šimbun:

Read the full story

Posted in KulturaComments (0)

  • Popular
  • Latest
  • Comments
  • Tags
  • Subscribe

Myšlenka dne

Je nutné zdůraznit, že tím podstatným není zavrhnutí křesťanství – nejde o to jevit stejné nepochopení vůči křesťanství jaké křesťanství jevilo a do značné míry stále jeví vůči starověkému pohanství. Jde spíše o doplnění křesťanství vyšší a starší duchovností, o eliminaci některých jeho aspektů a zvýraznění jiných, těch podstatnějších, které nutně neodporují universálním konceptům předkřesťanské duchovnosti.


Julius Evola.