“Neúspěch důstojníků únorového incidentu mnou hluboce otřásl. Obdivoval jsem hrdinný postoj povstalců, jejich čistotu, mládí i smrt. Připadali mi jako mytologičtí hrdinové. Vždy jsem si přál očistit je od obvinění, že jsou zrádci,” vyjádřil Mišima své pocity tehdy desetiletého chlapce a také se o očistu hrdinných důstojníků povídkou Láska k vlasti (Jú-koku, 1960) přičinil.

Související články:

1. Novodobý samuraj Jukio Mišima
2. Mišima Jukio: Služba ideálu

Předmluva Kláry Macúchové k povídce Jukia Mišimy – Láska k vlasti

“Neúspěch důstojníků únorového incidentu mnou hluboce otřásl. Obdivoval jsem hrdinný postoj povstalců, jejich čistotu, mládí i smrt. Připadali mi jako mytologičtí hrdinové. Vždy jsem si přál očistit je od obvinění, že jsou zrádci,” vyjádřil Mišima své pocity tehdy desetiletého chlapce a také se o očistu hrdinných důstojníků povídkou Láska k vlasti (Jú-koku, 1960) přičinil.

Čím si vzbouřenci zasloužili takový obdiv? Představitelé tradičních japonských hodnot, kteří oživovali ideály středověkého Japonska, samurajský kult smrti, oddanost císařovi, mladí a krásní zemřeli tím nejobdivuhodnějším způsobem. Představují to, co chtěl Mišima svým dílem i životem oživovat, dokonalost japonské tradice spojenou s hrdinnými samuraji, kteří jednají v duchu bušidó (dosl. cesta samuraje), etického kodexu válečníků. Tvrdošíjnou obhajobu předností středověkých japonských hodnot tak učinil charakteristickým znakem své osobnosti.

Představa ideálního válečníka se v Japonsku vytvářela od 10. století, v době Tokugawa (1600-1868) se pak k tradičnímu požadavku absolutní vazalské věrnosti připojila konfuciánská etika, a tak se loajalita s konfuciánskými principy nadřízenosti a podřízenosti staly základem morálního kodexu samurajů, bušidó. Bušidó neobsahuje jen umění vládnout mečem, ale také vedle loajality pánovi také silný pocit osobní cti, zasvěcení života povinnosti a odvahu skončit ho v bitvě nebo rituální sebevraždou. V 17. století bylo bušidó v konečné podobě detailně formulováno do souboru zásad chování samurajů.

Ačkoliv byla samurajská vrstva při reformách Meidži (1868) formálně zrušena duch bušidó přetrvával v japonské společnosti dál a objevoval se s novou intenzitou zejména v dobách vypjatého nacionalismu. Tehdy nacházel svůj výraz v oddanosti císaři, v patriotismu. Tak tomu bylo i ve třicátých letech našeho století, v době úspěšné japonské zahraniční politiky, která probudila nové sebevědomí spojené s romantickým obrazem hrdinného samuraje. Události let, kdy se schylovalo k válce, vyprovokovaly vysoce nacionalistickou atmosféru, která ještě popořila jeho idealizovaný obraz: samuraj představoval jedinečnou minulost Japonska. Třicátá léta jsou léty Mišimova dospívání a položila základ jeho víry, k nim se s nostalgií celý život obracel.

Narodil se v roce 1925, v atmosféře třicátých let a v obdivu k japonské minulosti pečlivě studoval klasickou japonskou literaturu, ale znal dobře i západní autory. Přes vypjatou hrdost na vlastní národ a xenofobii (mimo jiné zevrubně popsal šerednost západních žen) se nemohl docela vyhnout vlivu Západu. Dobrá znalost západní literatury a samozřejmě dominující klima poválečné společnosti mu to neumožnily, přestože se bránil. Ve snaze uchovat co možná nejvíc z minulosti odmítal psát podle zjednodušených gramatických pravidel zavedených po válce. Proslul láskou k jazyku a používal velmi bohatý slovník, někdy psal i klasickou japonštinou.

Na Mišimův výrazný literární talent upozornil Jasunarl Kawabata, ale teprve román Zpověď masky (Kamen no kokuhaku, 1949) zajistil Mišimovi pověst jednoho z nejnadanějších poválečných spisovatelů. Koncem čtyřicátých let byl přizván do skupiny zvané Moderní literatura (Kindai bungaku). Většina jejích členů byla ovšem orientována levicově, Mišima, který otevřeně obhajoval militantní politiku proto zůstal mimo hlavní proud.

V poválečných letech, kdy se mělo Japonsko přetvořit v demokratickou zemi, byl duch bušidó označen za jeden z kořenů militarismu, jakmile však Japonsko znovu získalo nezávislost (1952), zvedla se nová vlna zájmu o hrdinné samuraje. A samozřejmě mezi obdivovateli samurajských ctností nechyběl Mišima, který se vracel k elegantnímu stylu života válečníků třicátých let. Bušidó uchovává to, co je na japonské kultuře jedinečné, a Mišima věřil, že bušidó je ideálním prostředkem návratu k národní hrdosti, pomocníkem při odstranění korupce z moderní japonské společnosti.

Tradičním ideálům věnoval Mišima nejen svou tvorbu, ale na důkaz své zásadovostí, i vlastní život. Hlásal očistu země prostřednictvím “císařské rekonstrukce Japonska” (hókoku Nippon), zformoval soukromou armádu Společenství štítu (Tate no kai). Stovka jejích vojáků měla za úkol chránil císaře, jehož Mišima nepřestal pokládat za potomka bohů. Vlastní názor hodlal hájit se vším, co k němu patří, jak se sluší na stoupence bušidó, a aby nebylo pochyb, do jaké míry je jeho přesvědčení nezviklatelné, sám se tělesným cvičením připravoval na harakiri.

Součástí Mišimových ideálů, kladených nad lidský život, byl samurajský kult smrti a krása časné smrti. Nehodlal zemřít jako stařec nebo při nehodě (odmítal pozvání do ciziny, protože se bál letěl letadlem), nechtěl zemřít “stupidní”, to je přirozenou smrtí. Chtěl, aby jeho smrt byla pozitivním aktem, tedy spáchaná vědomě v zájmu vlastní víry, a navíc aby byla estetickou záležitostí, rozřezané tělo proto muselo být mladé, vypěstované do krásy a muselo vypadat zdravě.

“Mezi moje nevyléčitelná přesvědčení patří, že staří jsou navěky odpudiví a mladí navěky krásní. Moudrost stáří je navěky zakalená, zato aktivita mládi navěky průzračná. Čím déle lidé žijí, tím jsou horší.”

25.11.1970 vtrhl Mišima se čtyřmi stoupenci do kanceláře velitele oddílů sebeobrany (džieitai), zajal rukojmí a vyzval členy džieitai, aby ho následovali ve vojenském puči. Ti jeho výzvu, jak samozřejmě očekával, ignorovali. Násilným aktem chtěl Mišima pouze ukázat motiv svého jednání a upoutat veřejnou pozornost. Pak nastal čas, aby demonstroval opravdovost svého přesvědčení. Přesně podle předpisů bušidó provedl harakiri.

Mišimova spektakulózní smrt skutečně vyvolala pozornost celého světa. Probudila jednak obavy z možného oživení militarismu, ale také zájem o japonskou literaturu, zejména o Mišimu i jeho charakter, jenž se stal častým předmětem psychologických analýz. Dodnes je Mišima jedním z nejpřekládanějšícb japonských spisovatelů. (Vlna zájmu o Mišimu se ze zřejmých důvodů naší zemi vyhnula.)

Uvedená povídka Láska k vlasti je založena na skutečné události. Mišima ji zasvětil ideálu vlasteneckých válečníků. Incident 26.2. (Niniroku džiken) byl jedním z pokusů o vojenský puč, které ve třicátých letech prováděly skupiny ultranacionalistických militantních fanatiků, aby urychlili fašizaci Japonska. 26. února 1936 obsadili mladí důstojníci císařské armády rezidenci premiéra, zabili několik politiků a vydali prohlášení, v němž odsoudili liknavou zahraniční politiku a vyhlásili zavedení nového pořádku. Ačkoliv jednali v duchu patriotismu a v zájmu císaře, jejich jednání bylo pro danou chvíli nepřijatelné. Do tří dnů bylo jménem císaře vydáno rozhodnutí vzpouru potlačit, mladí důstojníci se postupně vzdali a třináct z nich bylo později odsouzeno a popraveno.

V povídce je v koncentrované podobě všechno co Mišima cenil. Projevuje se v ní jeho záliba ve fanatické heroičnosti, odvaha položit život za císaře (když ne v boji, tedy alespoň rituálni sebevraždou), víra v šintoistické božstvo, konfuciánské vztahy v rodině (smrt ženy je významná jen do té míry, nakolik vyjadřuje poslušnost manželovi) i krása, spatřovaná ve spojení mládí se smrtí.

Role ženy, odkázané sice k trpné poslušnosti, ale přesto hrající jistou úlohu v Mišimově povídce, vyvolala mezi stoupenci bušidó pobouření. Předseda vzpomínkové společnosti Incidentu 26.2. (Buš-šinkai) napsal esej, v němž sice chválil Mišimu za podporu povstalců, ale vyčítal mu, že snižuje důstojnost samurajů, kdy ženu, sex a patriotismus klade na stejnou roveň. Popisováním sexu, který má být držen v přísném soukromí, následoval Mišima západní kulturu a poškodil obraz pravých samurajů. Navíc žena nemůže hrát v tak významné události žádnou úlohu, ve skutečnosti důstojníci manželky ani neinformovali, natož aby jim dovolili, byť nepřímou účast. Jejich hrdinství nemůže mít nejmenší souvislost se vztahem k ženám. Když byla rozpoutána tato diskuse, Mišima se nemohl bránit, byl už po smrti.

Povídkou Láska k vlasti chceme připomenout proslulý Mišimův talent. V našich podmínkách se jeho zahledění do heroičnosti vystavuje nebezpečí, že se promění v karikaturu. Ale jakkoli se nám povídka může zdát směšná nebo absurdní či odporná, vystihuje jisté tradiční japonské ideály a nelze ji ani pokládat za pouhou reminiscenci na staré časy. Dnes bychom si sice těžko dovedli představit japonskou mládež bojující za ideály bušidó, ale jeho prvky, ať nenápadně nebo otevřeně, zdánlivě anachronické, přežívají v japonské společnosti dodnes.

Předmluva vyšla v časopise Světová literatura.

Související články:

1. Jukio Mišima: Láska k vlasti
2. Mišima Jukio: Služba ideálu

Autor: Antonín Líman

Poznal jsem, že bušidó znamená umět zemřít.
Hagakure

V eseji „Láska a nenávist přes Pacifik“ jsem se již zmínil, že ve známé studii Chryzantéma a meč přirovnává americká antropoložka Ruth Benedictová vnitřní dynamiku japonské kultury ke konfliktu mezi lyrickou krásou květin a chladným ostřím samurajského meče. Chryzantéma tu není nejvhodněji zvolená, protože je to starý symbol císařského rodu, jehož tradiční identita souvisí do stejné míry s mečem jako s květy, ale víme, co paní Benedictová chce naznačit. Jako Američanka vidí toto spojení dualisticky, zatímco spisovatel Mišima Jukio (vlastním jménem Hiraoka Kimitake) vždycky zdůrazňoval, že květina a meč jsou jen dvě strany téže mince. Citoval s oblibou báseň jednoho pilota sebevražedných jednotek tokkótai, označovaných jako kamikaze: „V oblacích vůně, jak lístek třešňových květů, chtěl bych padat…“ To, co dopadlo na palubu americké letadlové lodi, mělo ovšem k třešňovým květům daleko, nicméně tato symbolická identifikace k jistým vrstvám japonské duše promlouvá.

Asi hodinu před polednem 25. listopadu 1970 vstoupil Mišima do pracovny generálporučíka Mašity Kanetošiho, velitele východního sboru japonských sil sebeobrany (džieitai), a když se ho velitel zeptal, zda je jeho meč pravý, vytasil svou samurajskou katanu a řekl: „To je meč, generále, co?“ Ten den ráno odeslal autor do nakladatelství závěrečnou část své velké tetralogie Moře plodnosti (nazvané výstižně podle jednoho z aridních „moří“ na měsíci) s názvem Pět zranění anděla. Generál Mašita Mišimu dobře znal a neměl ponětí, co se tu chystá za hrůzu. Věděl, že Mišima je pravicový spisovatel, který si rád hraje na vojáky a pod záštitou japonské armády dokonce založil tzv. Sdružení štítu (Tate no kai), jakousi paramilitaristickou organizaci, ve které se s přáteli vyžíval. Znal jsem jednoho příslušníka japonských commandos a ten mi vyprávěl, jak s nimi Mišima jedno léto cvičil v horách, ale do nebezpečných podniků, jako je slaňování z vysokých štítů nebo přejíždění přes propasti na ocelovém laně, se příliš nehnal.

To osudné ráno přivedl Mišima do generálovy pracovny ve čtvrti Ičigaja své čtyři adjutanty a oznámil užaslému veliteli, že ho zajímá jako rukojmí a žádá nastoupení všech jednotek, aby k nim pronesl projev a posléze spáchal rituální sebevraždu seppuku.  Poté, co Mišimovi druhové generála spoutali, částečně přerušili telefonní spojení a zabarikádovali dveře, bylo Mašitovi jasné, že to Mišima myslí smrtelně vážně. Generálův pobočník mezitím nahlédl klíčovou dírkou do místnosti, aby zjistil, zda už má přinést obligátní čaj, a rázem pochopil, co se vevnitř odehrává. Drama začalo něco po jedenácté hodině, v 11.38 už na scéně byla policie a v 11.45 začaly nad kasárním nádvořím kroužit helikoptéry žurnalistů. Mišimova řeč začala v 11.30, takže ji spisovatel musel podstatně zkrátit a v řevu helikoptér mu stejně nebylo dobře rozumět. Shromáždění vojáci a důstojníci z povolání ale slyšeli dost, aby začali pískat a pokřikovat, když se je jal vyzývat:

Co je to za armádu, která nemá vyšší hodnoty, než aby přežila? My vám teď ukážeme, že jsou vyšší a cennější věci než přízemní lpění na životě. Není to ani svoboda, ani demokracie. Je to Japonsko! Země, jejíž historii a tradici milujeme.

Cožpak mezi vámi není nikdo, kdo by se vlastním tělem postavil proti mírové ústavě, jež Japonsko zmrzačila? Jsou-li mezi vámi takoví muži, ať povstanou spolu s námi a s námi ať zemřou. Rozhodli jsme se ke svému činu, protože pevně doufáme, že vaše srdce jsou čistá a že budete jednat jako muži a válečníci!

Yang Ming Thought as Revolutionary Philosophy, transl. Harris I. Martin, Japan Interpreter, vol. VII, No. 1, Winter 1971, 74.

Sebevražda seppuku měla probíhat podle starých pravidel, ale Mišimův mladý pobočník Morita, který byl vybrán jako jeho kaišaku (sekundant), ztratil hlavu a třikrát sekl Mišimu do zad a do ramene. Morita byl podle všeho spisovatelův milenec a na sekundanta se rozhodně nehodil; mnozí pak mluvili o šindžú, sebevraždě milenců. |1| Kdo jednou držel v rukou katanu, japonský samurajský meč, dovede si představit, jaké strašné rány může způsobit. Nebýt jiného studenta ze Sdružení štítu, kterému říkali „starší Koga“ {Furu-Koga}, bylo by vše skončilo jako groteskní fraška, ale Koga vzal Moritovi meč z ruky a jednou ranou uťal Mišimovi hlavu. Pak se stejně postaral o samotného Moritu, který se ovšem předtím stačil jen škrábnout do břicha. Ze starých kronik víme, že takový postup byl běžný, málokterý samuraj skutečně vedl hluboký řez podbřiškem jako Mišima. Po první nepovedené ráně vypověděly nervy i ostříleným bojovníkům, takže začali uhýbat adjutantovu meči a prosit o milost. Ne tak Mišima: vydržel stoicky tři chybné údery a ještě vedl hluboký, deseticentimetrový řez vlastními útrobami. Na intelektuála neuvěřitelný výkon.

Po Mišimově sebevraždě bylo Japonsko několik týdnů v šoku. Seppuku slavného spisovatele bylo vůbec první od konce druhé světové války, a lidé nevěděli, jak na ně reagovat. „Byl to akt šílence“, řekl premiér Sató Eisaku, jiní však tvrdili, že to byl hrdinný čin posledního samuraje. |2| Je zajímavé, že s Mišimou sympatizovali nejen fanatičtí pravičáci, zastánci císařského kultu, ale i ultralevicoví studenti, kteří v jeho činu viděli dobře načasovanou bombu a facku do tváře dekadentní konzumní společnosti. Mišimova vlastní matka nepřispěla k rozluštění záhady, když řekla novinářům: „Doufám, že aspoň jednou v životě byl opravdu šťastný“. |3|

Pokusme se rozplést to složité klubko záhad a protikladů, které tvořily podstatu tohoto geniálního, ale tak rozporuplného člověka, jenž sám o sobě řekl po dopsání Zpovědi masky, jednoho ze svých nejlepších románů: „Jsem zbytečný a obtížný paradox. Tato kniha je toho živoucím důkazem.“

Šílenec ale Mišima rozhodně nebyl, tuto hypotézu můžeme a priori zamítnou. Poznal jsem jej osobně v roce 1967, asi tři roky předtím, než se zabil. Jeden japonský nakladatel mi s ním vyjednal interview, |4| a tak jsem jednoho jarního rána přijel do čtvrti Óta, kde si spisovatel několik let předtím postavil originální dům v evropském stylu: na trávníku stála kopie sochy Apollóna a horní patro vily, bylo celé pojato ve stylu velitelského můstku na bitevní lodi, včetně obrovského telefonního panelu a kulatých lodních okének. |5| Do této pracovny mě autor uvedl, a přestože byl nesmírně časově vytížený, strávil se mnou dvě dlouhé hodiny, od jedenácti do jedné. Pak se omluvil, protože od dvou měl v jedné tělocvičně svůj pravidelný trénink kulturistiky. |6| Vzpomínám si, že jsme mluvili o japonské i evropské literatuře a Mišima mě udivil nejen svou podrobnou a hlubokou znalostí obou tradic, ale i velice přesnými a pronikavými kritickými soudy. Řeč přišla také na sebevraždy a Mišima řekl: „Já odmítám hysterické, citově motivované sebevraždy, jako byla třeba Dazaiova, |7| ale vážím si sebevraždy filosofické. Pokud se někdy zabiju, bude to klasické seppuku, které bude mít vyšší smysl.“ V době, kdy jsem s Mišimou rozmlouval, nevypadal už jako křehký intelektuál, ale jako šlachovitý a vypracovaný mistr kendó – měl sám pátý stupeň – s pevnými rameny a přímým, vojáckým držením těla. Je trochu ironické, že jedinou částí vlastní fyziognomie, kterou se mu nepodařilo dokonale vypracovat, byly nohy, na jejichž pevný postoj kladou všechny bojové disciplíny tak velký důraz.

Myslím si, že jeden z klíčů k Mišimově duši poskytuje Milan Kundera v románu Život je jinde. Kundera mluví ironicky o nesmiřitelném konfliktu mezi věčně nedospělým lyrickým básníkem (jakým byl sám, když psal ódy na Stalina), který není schopen mužného činu, a zkušeným romanopiscem, který vystoupil ze „zrcadlového domu poezie“ a dokáže se uplatnit v dospělém světě mužů. |8| V Mišimově psychickém vývoji sehrálo samozřejmě důležitou úlohu jeho dětství: otec byl vysoký státní úředník, který téměř nikdy nebyl doma, ale na chlapce stejně neměl vliv, protože jeho výchovu si vzala na starost babička Nacu. Ta pocházela ze staré samurajské rodiny, na kterou byla pyšná, a nikdy na to nedala svému muži ani synovi zapomenout. Mišimova matka Šizue byla prostého původu a v souboji s tchýní neměla nejmenší šanci. Babička, která trpěla chronickým zánětem trojklaného nervu a byla těžký hypochondr, žila z přesvědčení, že drsné chlapecké hry jsou pro jejího vnuka životu nebezpečné. A tak místo aby si malý Kimitake (Jukio je autorský pseudonym) svobodně hrál venku s kamarády, býval hodiny a hodiny zavřený v zatemněném pokoji staré paní a jediným vyražením mu byly občasné návštěvy malých holčiček ze sousedství, s nimiž si směl hrát s panenkami. „V domech, v nichž se narodili lyrici, vládnou ženy… Lady Wilde a Frau Rilke oblékaly své syny jako holčičky. Divíte se, že se chlapec dívá úzkostně do zrcadla?“ říká Milan Kundera v románu Život je jinde (Toronto: 68 Publishers, 1979, 114) I když přecitlivělý Kimitake nebyl lyrik v pravém slova smyslu, nepřestal se úzkostně dívat do zrcadla celý život.

V zemi, kde patří k dobrému tónu potlačovat svou osobnost, se z Mišimy stal téměř exemplární narcisista: rád se dával fotografovat v riskantních pozicích (např. ve fotomontáži, kde pózuje jako svatý Šebestián Guida Reniho s šípy v hrudi a ve slabinách, nebo v knize fotografa Hosoe Mučení v růžích), vystupoval na jevišti i ve filmu jako člen jakuzy, samuraj či námořník, a ke konci života předváděl své vypracované tělo v různých módních časopisech. Babička ovšem výrazně ovlivnila jeho literární vkus a zasvětila ho do tradiční divadelní kultury, zvláště do divadla kabuki, které Mišima miloval celý život – jedna z jeho nejlepších povídek se jmenuje „Představitel ženských rolí“ („Onnagata“). Když se po babiččině smrti jako dvanáctiletý chlapec vrátil do péče svých rodičů, byl jeho nejoblíbenější četbou Oscar Wilde a Rainer Maria Rilke, pro což však jeho sucharský otec neměl nejmenší pochopení. Poté, co chlapec unikl z tyranské péče babičky, kterou nahradil neméně tyranský otec, přimkl se až chorobně k matce Šizue. Jedině té se mohl svěřovat se svými literárními aspiracemi a touhami, se všemi svými problémy. Matka zůstala jeho rádkyní a důvěrnicí po celý život.

Od samého počátku své literární dráhy snil Mišima o vlastní smrti. Za války k tomu měl dobrý důvod, protože bylo více než pravděpodobné, že jeho ročník (1925) bude rukovat. Jeho nejoblíbenějším autorem byl tehdy Raymond Radiguet, především jeho román Bál u hraběte d´Orgeles, ani ne tak pro literární kvality románu jako pro skutečnost, že se Radiguet dožil pouhých dvaceti let. „Který básník nesnil o své smrti“, říká Kundera a jeho výrok opět přesně platí i o Mišimovi. Do války ale Mišima nemusel, odvodní komise ho pro chatrné zdraví neuznala schopným služby v poli (Kimitake se svěřil armádnímu lékaři, že občas vykašlává krev), a původní přirozený pocit úlevy byl během času vystřídán hlubokým pocitem viny, že nesměl bojovat a padnout za vlast jako tolik jeho vrstevníků. Tento hluboký pocit viny později stimuluje celou řadu jeho povídek a románů.

Mišima vstoupil do literatury v roce 1944, kdy mu bylo devatenáct, povídkou „Rozkvetlý les“. Na Nový rok 1946 pak přinesl ukázat své povídky Kawabatovi Jasunarimu, kterému se tak zalíbily, že doporučil jejich vydání v prestižním časopise Ningen. Kawabata se stal Mišimovým celoživotním učitelem a přítelem a držel nad ním ochrannou ruku.

Skutečnou slávu přineslo Mišimovi vydání Zpovědi masky v roce 1949. Přestože román čerpá z vytříbené tradice typicky japonského žánru watakuši šósecu (Ich-román) – není to běžné zpovědní vyprávění.

1. Zpověď masky

I když významní kritici jako Noguči Takehiko zdůrazňují, že pod Mišimovou maskou je jen další maska a pod ní zase další, takže skutečná tvář pod složitou vrstvou masek buď neexistuje, nebo je v nejlepším případě jakousi mlhavou podobou zmučené Medúzy, přece jen v tomto románu Mišima dal čtenáři nahlédnout do svého složitého nitra víc než v jakékoli pozdější práci. Přestože tu autor zdánlivě používá techniky watakuši šócesu, je jeho postup méně citový a objektivnější než v této tradiční japonské formě a jeho skalpel řeže do cukající se tkáně nejniternějších útrob tak nemilosrdně, že Zpověď masky má po technické stránce blíž k západnímu psychologickému románu než k lyrické japonské próze. Noguči srovnává Mišimu s Andrém Gidem a po právu usuzuje, že se autor nesnaží oprostit od hodnotových soudů své společnosti vůči homosexualitě a ztotožnit se se svou „abnormalitou“. Tato možnost je jen naznačena v závěru románu, kde se vypravěč setká s jedním z ostrých hochů z jakuzy.

Na obnažených prsou se mu rýsovaly vypouklé svaly, plně vyvinuté a pevně napjaté; od tvrdého svalstva na prsou se mu k břichu táhla hluboká brázda…

V té chvíli nějaká krutá síla rozpoltila mé nitro ve dví. Jako když udeří blesk a rozetne živý strom. Slyšel jsem v hrůze, jak se stavba, kterou jsem s takovým úsilím budoval po celý život, řítí s rachotem k zemi. Měl jsem pocit, že jsem na zlomeček vteřiny zahlédl, jak se moje celé bytí mění v nebytí…

Mišima Jukio, Kamen no kokuhaku, Tokio: Bungei šundžú, 1966, 391.

Tomuto okamžiku poznání vlastní identity ale předchází téměř tři sta stránek, kde se autor přiznává ke svým sadomasochistickým fantaziím a k homosexuálním touhám a zároveň se marně pokouší tyto sklony nějak překonat. Upřímnost autorova doznání a realismus líčení choulostivých témat je ovšem v japonské literatuře něčím zcela novým. |9|

Vedle Radigueta obdivoval Mišima především ty autory, kteří revoltovali proti konvenčním společenským hodnotám. Ze starších Francouzů ho přitahoval markýz de Sade, jeho oblíbeným básníkem byl Baudelaire a především jeho sbírka Květy zla; z novějších pak mu imponoval Georges Bataille a Antonin Artaud.|10|

Spolu s těmito autory Mišima věřil, že „estetika zla“ nepodporuje nutně zlo skutečné v normálním životě. Když mluví o souboji apollónského a dionýského principu, je zřejmé, že ho ze stejných důvodů rovněž hodně ovlivnil Nietzsche, především jeho Zrození tragédie. Mišima byl pravděpodobně nejvzdělanější a nejsečtělejší autor v moderním Japonsku a jistě chápal Dostojevského dilema ze Zločinu a trestu: zlý čin může sloužit jako akt sebeuvědomění a sebepoznání, jako posunutí či rozbití konvenčních etických hranic. Neuvědomělé konvenční dobro nemá velký morální význam, a největší naději na spasení, jak praví Péguy, má napravený hříšník, |11| protože si rozdíl mezi dobrem a zlem jasně uvědomil. Paradoxem Mišimova života je, že štěstí se rovná kráse a krása je nerozlučně spojena se smrtí; je-li to krása vrcholná, nemůže být svou samou podstatou z tohoto světa. Perfektní krása připomíná citlivému člověku příliš bolestně vlastní nedokonalost, a proto ji musí zničit, tak jako koktavý mnich pálí chrám Zlatého pavilonu v slavném románu téhož jména. Krása, po níž touží měšťák, to je pro Mišimu tisíckrát přelitý odvar, který už není nebezpečný. Setkat se tváří v tvář se skutečnou krásou je totéž jako setkání s výbuchem kobaltové bomby: je to zážitek příliš oslnivý, než aby ho člověk mohl přežít.

2. Estetika zla a Zlatý pavilon

Kjótský Zlatý pavilon je starý zenový chrám s krásnou zahradou. Založil jej ve 14. století šógun Ašikaga Jošomicu, milovník krásy a slavný vojevůdce, který zde v ústraní trávil svá poslední léta. V roce 1950 zapálil tuto skvostnou budovu zenový student jménem Hajaši Joken, a zděsil tak celé Japonsko, které si Zlatého pavilonu váží jako jedné z nejcennějších národních památek. Mladý žhář byl koktavý ošklivec, který prý nenáviděl nádherný a dokonalý chrám, protože mu neustále připomínal vlastní nedokonalost. Hajaši se chtěl po dokonaném činu zabít, ale nezbyla mu na to odvaha. Lékaři jej označili za schizoidního psychopata. Zlatý pavilon přitom unikl americkému bombardování a Kjóto bylo dokonce zvláštním výnosem Henryho Stimsona vyňato ze seznamu měst, na které mohla být svržena atomová puma.

Mišima si tuto skutečnou událost zvolil jako základní kostru, na níž pak vybudoval svůj složitý a bohatý příběh. Hrdinou románu je koktavý adept zenu Mizoguči, který se přátelí s chromým cynikem Kašiwagim. Toto jméno si Mišima vypůjčil z Příběhu prince Gendžiho, kde se překládá jako Dub. Tak jako Mizoguči, pochází i Kašiwagi z rodu zenových mnichů a má po otci převzít chrám sekty Rinzai.

Někteří japonští kritici soudí, že Zlatý pavilon je jakási autobiografie duše poválečného Japonska; válka je tu opravdu neustále přítomna a tělesný handicap obou protagonistů vyjadřuje symbolicky „zmrzačení“ země. Vojáci okupační armády jsou představováni jako brutální dobyvatelé – jeden z nich poručí Mizogučimu, aby dupal botou po břiše Američanovy těhotné milenky. Na jedné straně poslušné podřízení Američanově vůli, na druhé ochotně vykonané násilí – Mišimův typický sadomasochistický motiv, kterých je v románu více.

Noguči Takehiko se domnívá, že Zlatý pavilon je symbolem poválečného Japonska. Souhlasím, ale s výhradou, že je spíš symbolem tradičního Japonska, toho, čemu Kawabata říká „krásné Japonsko“, ucukušii Nihon. Je to ideál klasické japonské estetiky, i když mnozí starší Japonci by si vybrali spíš střídmější chrám Hónen´in (tak jako Tanizaki) nebo strohou vilu Kacuru, protože Zlatý pavilon je přece jen příliš honosný. Nicméně základní metaforický příměr funguje: ideál starého Japonska je bolestně, až nesnesitelně krásný, protože v poválečném okupovaném Japonsku už se podle něj nedá žít; tak jako Mizoguči a Kašiwagi jsou pováleční Japonci rozpolcení mrzáci.

Mišimův román je zároveň jakousi popularizací zenu pro západního čtenáře, citují se v něm slavné kóany a zenové hlavolamy, například známá hádanka s rozseknutým kotětem otce Nansena. Zní takto: Jednou se pohádají mniši z východního a západního křídla kláštera o kotě. Opat je poslouchá, pak vezme do ruky srp a řekne: „Jestli některý z vás dokáže říct správné zenové slovo, kotě bude žít.“ Nikdo neví, co říct, a tak Nansen rozsekne kotě na dvě půlky. Když se večer vrátí jeho žák Džošu, zeptá se ho opat, co by byl udělal on. Džošu si beze slova položí na hlavu špinavé opánky a odejde z místnosti. „Škoda žes tu nebyl,“ praví opat, „nemusel jsem kotě zabít.“

Představený Zlatého pavilonu si tuto hádanku zvolil pro svůj projev v den japonské kapitulace, snad aby naznačil, že porážka a kapitulace jsou pro zenovou mysl stejně iluzorní jako „vlastnictví“ kotěte. Opánky, které se nosí venku, jsou pro Japonce ztělesněním špinavosti, a položit si je na hlavu je projev mysli skutečně osvíceného bódhisattvy. Opat chtěl zřejmě svým žákům naznačit: „Ano, žijeme v strašné a špinavé době, ale všechno záleží na tom, jaký postoj k ní vaše mysl zaujme.“

I když Mišima zručně žongluje se zenovými pojmy jako „iluze a skutečnost“ a do jisté míry vtahuje do románu i západní metafyziku – když v Mizogučiho úvahách přisoudí ideji Zlatého pavilonu věčnou platonskou existenci – přece jen dominantou duchovního světa obou protagonistů zůstává morální nihilismus. Japonská kultura nikdy nevyslovovala platonskou metafyziku jako takovou, nicméně v praxi obnovovala například Velkou svatyni v Ise každých dvacet let; trvá tu nejen dočasná dřevěná stavba, ale i její nesmrtelná idea.

Curuta Kinja napsal, že závěr románu je neuspokojivý, protože člověk, který si dokáže po dokonaném činu klidně zapálit cigaretu, se nemohl opravdu vážně zabývat otázkami života a smrti; Mišima měl svého hrdinu nechat zahynout. Stejný názor vyslovil velký kritik Kobajaši Hideo. Zdá se, že kdyby byl Mišima napsal román o několik let později, byl by Mizogučiho nechal spáchat seppuku, tak jako to dělá řada jeho pozdějších hrdinů.

Ve Zlatém pavilonu ovšem nevystupují jen muži, je tu i několik ženských postav, Mizogučiho záletná matka, andělská Uiko a gejša Mariko. Charaktery těchto žen nejsou do hloubky vykresleny, fungují spíše jako stafáž pro muže – věčná slabina Mišimova psaní. Jeho ženské postavy nejsou tak slabé proto, že by je jako homosexuál neznal, ale prostě proto, že ho ženy nezajímají tolik jako muži. Ženský svět poznal v dětství víc, než si přál, a celý jeho dospělý život byl vlastně systematickou kompenzací klukovského světa, který mu byl v mládí odepřen.

3. Slunce a ocel: bílí termiti slov

V roce 1968, dva roky předtím, než se zabil, vydal Mišima kratší memoár nazvaný Slunce a ocel, kde v podstatě vysvětluje sám sebe a svou „filosofii akce“:

Když se podívám zblízka na své rané dětství, zjišťuji, že moje vzpomínky na slova sahají mnohem dále než vědomí vlastního těla. Předpokládám, že u běžného člověka tělo předchází slovům. V mém případě byla na počátku všeho slova a pak – s velikým odporem a již navlečeno v pojmech – přišlo tělo. Není třeba dodávat, že již bylo těžce poničeno slovy.

Nejdřív je tu sloup z prostého dřeva, a pak teprve bílí termiti, kteří se jím živí. U mě to byli od samého počátku bílí mravenci, a pilíř prostého dřeva jsem objevil se zpožděním už napůl prožraný.

Yukio Mishima, Sun and Steel, transl. John Bester, Tokyo: Kodansha International, 1970, 8.

Slova rozleptávají celistvost bytí a Mišima se ke konci života vrací k existenci těla, která pak nutně vede k „činu“. To mu ovšem nebrání, aby v den svého rituálního seppuku odevzdal nakladateli čtvrtý díl masivní tetralogie, v níž je těch bílých termitů na půl milionu. Nesouhlasím s Donaldem Keenem, že Moře plodnosti je velkým literárním dílem, myslím si, že je to spíš grandiózní tour de force, které bude brzy zapomenuto. Proti většině lidí žil Mišima Jukio svůj život obráceně |12| a snažil se to ospravedlnit výstavou, kterou uspořádal měsíc před smrtí v jednom tokijském obchodním domě a nazval ji „Čtyři řeky mého života: Psaní, Divadlo, Tělo, Akce“. U šťastnějšího autora, říká Mišima, může vztah slov ke skutečnosti být „zdravý“, protože takový autor kdysi vlastnil skutečnost a prostřednictvím slov ji na jiné rovině znovu objevuje; člověk, který nikdy nevlastnil nic jiného než slova, nemůže skutečnost znovu objevit, musí si ji celou vytvořit.

4. „Onnagata“ a „Láska k vlasti“

Mišima měl dobrý důvod, proč na druhé místo „Čtyř řek mého života“ dal divadlo. Divadlo kabuki totiž poznal dřív než „skutečnost“ díky babičce Nacu, která ho vodila na všecky dostupné hry klasického repertoáru.

Povídka „Onnagata“ („Představitel ženských rolí“) – ve které je vylíčen milostný trojúhelník herců kabuki – je vynikající z několika důvodů: jednak Mišima prostředí tohoto divadla důvěrně znal, jednak se mu mnohem snadněji píše o vášni, která je sevřena do pevné umělecké formy a vlastně již jednou dokonale stylizována, než o spontánní a těžko uchopitelné vášni skutečného života:

Když se Omiwa řítí do záhuby, má dupot jejích nohou v sobě něco zlověstného. Její nahé bílé nožky, které spěchají k neštěstí a smrti, odkopávajíce lem kimona, vědí přesně, na kterém místě jeviště skončí násilné emoce, jež ji pohánějí kupředu; ženou se k tomu místu a radují se, vítězné v mukách i v žárlivosti. Bolest, kterou onnagata vyjadřuje navenek, je uvnitř podšita radostí jako její roucho – navrch černé a prošité zlatou nití, vespod vyložené pestrým hedvábím.

Mišima Jukio, „Onnagata“, Mišima Jukio šú, Tokio: Šúeiša, 1962, 47.

Jistá šroubovanost tohoto stylu dokonale vyhovuje grandióznímu tématu, o kterém Mišima píše. Jak jinak ale působí v povídce „Láska k vlasti“, kde se autor snaží popsat vášnivé poslední milování mladé dvojice, než manžel spáchá rituální seppuku a žena ho následuje:

Tělo Reiko bylo bílé a čisté a její dmoucí se ňadra vyjadřovala pevné a cudné odmítání; když ale souhlasila, sálala její ňadra důvěrným, vstřícným teplem. Dokonce i v posteli byla tato dvojice neskonale, až děsivě seriózní. Uprostřed divokých a omamných vášní zůstávala jejich srdce střídmá a vážná…

Mišima Jukio, „Júkoku“, Mišima Jukio, Tokio: Bungei šundžú, 1966, 452.

Tak to jde dále v duchu loutkového divadla nebo červené knihovny na pětadvaceti stránkách. Říká se, že v této povídce si Mišima napsal jakousi generálku pro své vlastní seppuku. To mu ale nestačilo, a tak povídku zfilmoval a zahrál si v ní hlavní roli. Film se v angličtině jmenuje Rite of Love and Death (Rituál lásky a smrti) a nemluví se v něm, je pouze doprovázen autorovými děsivě seriózními komentáři. Po Mišimově smrti si ovšem jeho paní vyžádala soudní výnos, kterým bylo zakázáno veřejné promítání tohoto snímku, a člověk se jí vůbec nediví. Hrdinou je poručík císařské armády Takejama Šindži, který třetího dne tzv. Incidentu 26. února spáchá seppuku, jednak na protest proti tomu, že císařské jednotky vedou bratrovražedný boj proti jiným císařským jednotkám, jednak aby vyjádřil solidaritu se svými druhy důstojníky. Většina textu je morbidní apoteózou poručíkova nádherně vypracovaného těla a jeho následného zdlouhavého ničení mečem v útrobách:

Poručíkův obličej už nepatřil živému člověku. Oči byly zapadlé, kůže scvrklá, kdysi tak kvetoucí tváře a rty měly barvu uschlého bláta. Jen pravá ruka se hýbala. Namáhavě uchopila meč a chvěla se ve vzduchu jako ruka loutky, snažíc se zamířit hrotem meče k poručíkovu hrdlu. Reiko se dívala na manželovy poslední marné a srdcervoucí pokusy. Špička meče se třpytila krví a tukem a znovu a znovu se pokoušela zabodnout do hrdla, pokaždé se ale minula cílem. Poručík už neměl sílu, aby vedl meč. Tápající hrot narážel na tuhý límec a nárameníky… Reiko už ten pohled nemohla snést. Snažila se přejít k manželovi, ale nedokázala se postavit. Po kolenou se krví přebrodila za svého muže a její sukně se zbarvila sytě rudě. Pak mu pomohla pouze tím, že mu uvolnila límec…

Ibid., 465-466

Místo přirozené lidské lásky k druhému člověku oslavil Mišima v této povídce autoerotický akt, v němž se poručík hrotem meče miluje sám se sebou a teprve ve smrti dosahuje vrcholné extáze. |13|

5. Píšící kritik a intelektuální rebelové

Řekl jsem, že Mišima nesmírně obdivoval rebelství francouzských spisovatelů, a kdyby se byl narodil ve Francii, byl by z něj nejspíš „píšící kritik“ jako Michel Butor, Natalie Sarrautová či Alain Robbe-Grillet, anebo intelektuální buřič jako Michel Foucault a Jacques Derrida. |14| V Japonsku je ale proti Francii tato etapa literárního vývoje o něco opožděna, a tak Mišima neměl jinou šanci než psát v duchu japonské lyrické tradice a watakuši šósecu. Když člověk čte jeho kritické eseje a konečně i Slunce a ocel, musí obdivovat břitkost jeho myšlení a schopnost pronikavé analýzy. Když pak sáhne po textu jako Mišima Jukio on Hagakure, je udiven zkratkovitým myšlením a poněkud zjednodušujícím pohledem na skutečnost. Hagakure (doslova Skryté listí) neboli „samurajská bible“ je učení mnicha-samuraje Jamamota Džóčóa (1659 – 1719), které zapsal jeho žák Curamoto Taširo. Byla to nejčtenější kniha za druhé světové války, kdy se s ní Mišima také poprvé seznámil. |15| Autor komentuje:

Od Západu jsme se naučili mnoha filosofiím. Nemohli jsme se ale nakonec spokojit jen s filosofií života. Stejně tak jsme nedokázali asimilovat buddhistickou filosofii s její ohlupující teorií hříchu a karmy, podle níž se člověk rodí a znovuzrozuje po celou věčnost.

Pro Džóčóa má smrt zvláštní, jasnou a svěží krásu modrého nebe mezi oblaky. V moderní době splývá tato představa s obrazem letky kamikaze, jejíž oběť byla nazvána nejtragičtější formou útoku použitého během války. Po válce byly útoky jednotek sebevrahů nazvány nelidskými a mladí mužové, kteří v nich přišli o život, ztratili svou čest. Nicméně duch těchto mladých mužů, kteří se pro svou zemi vrhali do náručí jisté smrti, je v dlouhé japonské historii nejbližší jasnému ideálu akce a smrti, který nabízí Hagakure.

Snad největším z mnoha paradoxů Mišimova života je skutečnost, že nebýt jeho posedlosti císařským kultem a víry ve slepou akci, která se ke konci života vystupňovala v bezmála v šílenství, mohl se stát autorem s kritickým nadnárodním nadhledem jako Vladimír Nabokov, Samuel Beckett anebo Milan Kundera. |16| Měl stejnou skeptickou a pronikanou inteligenci jako tito autoři a podobnou nedůvěru v měšťácký status quo. Na rozdíl od nich si ale vsugeroval víru v božského císaře a „ideální Japonsko“, která mu poněkud zaplnila jeho pocit „absolutní prázdnoty“, japonského mu, který jeho duchu byl bytostně blízký a řekl bych nejpřirozenější. |17|

Je v Mišimově duchovním dědictví dodnes zrnko pravdy? Odhlédneme-li od šílených stránek jeho ideologie, má autorova kritika moderního Japonska jistou platnost, která je stále aktuálnější s přibývající globalizací. Ano, Japonsko se stalo zemí měšťáků a žen, stalo se pohodlným a bezzubým státem blahobytu, tatam je přísná a zavazující noblesse oblige samurajské třídy. Mišima tvrdil, že „Japonsko ztrácí svou duši“ a „bez samurajského meče nemůže naše země přežít“, a zdá se, že současná pravice dává jeho slovu stále více za pravdu.

Z knihy A. Límana Kouzlo šerosvitu: Úvahy o japonské kultuře, vydané v Praze roku 2008 nakladatelstvím DharmaGaia ve spolupráci s Česko-japonskou společností (s. 158-175). V současné době se údajně připravuje dotisk.

O autorovi

Antonín Líman se narodil v Praze. Po studiu na Karlově universitě a na universitě Waseda působil třicet let na torontské universitě v Kanadě jako profesor japonské literatury a filmu. Po odchodu do pense vyučoval na Otemae University v Japonsku. V současnosti přednáší též na Universitě Britské Kolumbie ve Vancouveru. Jeho vědecké studie a eseje o japonské literatuře vycházely v různých světových časopisech a sbornících. Po roce 1990 se vrátil k překladům a studiím v rodném jazyce.

Čeští čtenáři ho znají především z oblíbené sbírky japonských haiku Pár much a já, překladu Bašóova slavného cestopisu Úzká stezka do vnitrozemí, Kawabatova románu Hlas hory, Tanizakiho Deníku bláznivého starce a jako překladatele největší japonské poetické antologie Manjóšú. K Límanovým původním pracem patří především Krajiny japonské duše, Mezi nebem a zemí a Paměť století: Ibuse Masudži.

Poznámka k textu

Kapitola se v originále jmenuje Mišima Jukio: poslední samuraj. Vzhledem k tomu, že pod stejným názvem se o Mišimovi objevilo již několik článků, dovolili jsme si ji přejmenovat.

Některé zajímavé podrobnosti z Mišimova života jsou uvedeny v rozsáhlém dopise čtenáře podepsaného jako Darkwood, který byl otištěn v Národní myšlence z června 2006 na s. 26.

Poznámky Délského potápěče:

1. Jistí biografové s oblibou interpretují Mišimův osud téměř výlučně na základě erotických indicií. V tomto případě zapomínají, že sexuální vztah mezi spisovatelem a Moritou je čistě hypotetický. Morita přistoupil ke Společenství štítu jako vůbec poslední někdy během roku 1968. Tehdy jednadvacetiletý student z provinční katolické (!) školy byl prý ve svém entuziasmu tak netrpělivý, že se chtěl ihned zapojit do všech bojových cvičení, aniž by čekal na odstranění sádrového obvazu z nohy, kterou si předtím poranil při sportu…  Říkalo-li se později, že svého mistra – sensei, jak spolu s ostatními 87 příslušníky Tate no kai Mišimu nazýval – následuje všude jako „snoubenec“ (fr. fiançée), pak je nutné si uvědomit, čím zásnuby jsou – totiž aktem věrnosti. A toto „spojení“ se dá těžko vyjádřit naléhavěji než slibem společné smrti. Termínu šindžú se v moderní japonštině nadto používá pro jakoukoli sebevraždu, jež způsobí smrt více nežli jedné osoby. Sám Mišima ovšem svůj čin jasně avizoval jako „kangen“ (protest) proti společnosti (bezprostředním podnětem mu bylo obnovení ponižující japonsko-americké poválečné „mírové ústavy“, kterou japonská armáda chrání, ačkoli ji upírá právo na existenci!) – té její části, která ho následně odsoudila jako „šílený divadelní výstup excentrického narcisty“.
2. Procento sebevrahů mezi literáty je však v Japonsku vysoké. Ze sta nejvýznamnějších japonských spisovatelů spáchalo sebevraždu šest, vedle Mišimy ještě Takeo Arišima, Rjúnosuke Akutagawa, Šiniči Makino, Osamu Dazai a Jasunari Kawabata. Z nich Mišima napsal nejvíc příběhů se sebevražednou tematikou – 26 (Kawabata „pouze“ 18), i pro řadu dalších japonských spisovatelů je ovšem dobrovolná smrt jedním z nejčastějších témat. Souvisí to mj. s tím, že v tradiční japonské kultuře byla smrt pojímána jako něco tak přirozeného jako samotný život a že japonští následovníci buddhismu byli silně ovlivněni učením o řetězci životů a smrtí. Z hlediska konfucianismu je pak smrt – pokud byla spojena s obětováním se pro skupinový cíl nebo nutně souvisela se splněním určité povinnosti – dokonce žádoucí. V takovém případě není ani vhodné mluvit o sebevraždě, spíše o sebeobětování. Dokonce i v Čechách se přece zdráháme označovat Jana Palacha či Jana Zajíce za obyčejné „sebevrahy“. Ke klasifikaci sebevražd podrobně Dita Nymburská, Dobrovolná smrt v japonské kultuře, v: Svět živých a svět mrtvých, Česká orientalistická společnost 2001, s. 214-229.
3. Když Mišimův otec slyší z dopoledních zpráv v rádiu synova ultimáta před nastoupenými oddíly, prohlásí prý: „Jaké nepříjemnosti mi chystá! Budeme se muset u úřadů omluvit…“ Manželka Yoko se o mužově smrti dozvídá kolem 12. 20 v taxi, kterým jela na oběd. Později přizná, že jeho sebevraždu očekávala, ale „až tak za rok či dva“ („Yoko nemá žádnou představivost“, vyjádřil se o ní jednou Mišima). Viz Marguerite Yourcenar, Mishima oder die Vision der Leere, Carl Hanser Verlag 1985, s. 110 – 111.
4. Na otázku, zda toto interview bylo někde publikováno či z něho alespoň existuje záznam, nám profesor Líman přímo neodpověděl. Laskavě nám však zaslal ukázku ze svých ještě nevydaných pamětí, kde na toto setkání vzpomíná a z něhož i vyplývá „jeho vztah k Mišimově dílu a filosofii“…

To jaro jsem se také poprvé setkal se spisovatelem Mišimou. V Tokiu tehdy
probíhalo vleklé soudní řízení kvůli filmu Takeči Tecudžiho Černý sníh,
který byl podle článku 175 japonského trestního zákoníku obviněn z
obscenity. Protože film byl velmi protiamerický, obviňovali jej někteří
kritici také z rasismu a ultranacionalismu. Jedna z problematických scén
zobrazovala nahou mladou ženu, jak běží podél plotu americké letecké
základny v Jokotě. Dlouhý záběr trval asi pět minut a režisér se bránil,
že jej musel použít z estetických důvodů. Případ se dostal do medií, která
mu začala věnovat velkou pozornost, protože za Takečiho se postavily
kulturní veličiny jako Ošima Nagisa, Abe Kóbó, Mišima Jukio a jiní, kteří
hájili estetickou hodnotu filmu a právo svobodného projevu umělce. Hlavně
díky jim byl v září téhož roku režisér zproštěn všech obvinění a očištěn.
Mišima se zúčastnil několika soudních zasedání, kde jsem ho také potkal.
Pak mi s ním nakladatel pan Ikeda vyjednal interview a já jsem se jednoho
jarního rána vydal do čtvrti Óta, kde si v krásné zahradě několik let
předtím Mišima postavil velice originální dům. Na trávníku v zahradě stála
velká socha nahého Apollóna a dům sám byl postaven v západním stylu. Ve
třetím patře měl nástavbu, která vypadala jako velitelský můstek na
bitevní lodi, a byla tak i zařízena. Byla v ní kulatá okénka, strohý
kožený nábytek a Mišima tu měl velkou telefonní ústřednu. Do této pracovny
mě zavedl a první o čem se zmínil, bylo: „Vás jsem viděl na soudním
přelíčení s Takečiho filmem…“ Měl vynikající paměť a uniklo mu opravdu
málo.
V roce 1966 natočil Mišima podle své oblíbené povídky Júkoku (překládané
jako Patriotismus, ale já bych raději řekl Láska k vlasti nebo dokonce
Smutná láska k vlasti) velice pompézní a nepříliš originální film, jehož
název byl do angličtiny převeden jako Rituály lásky a smrti a je to
vlastně smrtelně vážná generálka na Mišimovo seppuku, ke kterému došlo
čtyři roky po natočení tohoto snímku. Povídku Láska k vlasti jsem trochu
rozebral v Kouzlu šerosvitu, tady bych jen dodal, že celý tón filmu s
pochmurnou Wagnerovou hudbou z Tristana a Isoldy a Mišimovými
polopatistickými komentáři, které pečují o to, aby nejaponskému divákovi
proboha nic neušlo, je až trapně nesnesitelný. Paní Mišimová si po
manželově sebevraždě u soudu vyžádala zákaz promítání a nechala zničit
téměř všechny existující kopie filmu, dnes je však opět dostupný.

5. Podobnou kajutu jako jídelnu má ve svém domě i slavný románový Des Esseintes, kterého sečtělý Mišima jistě znal, viz Joris Karl Huysmans, Naruby, Praha 1979, Odeon (světová četba sv. 491), s. 49 a následující. Nám však spíše tane na mysli jiný známý „dekadent“, totiž Gabrielle d´Annunzio, resp. některé interiéry i exteriéry jeho vily Il Vittoriale, kterou tomuto velkému básníkovi, estétovi a válečníkovi daroval Benito Mussolini. Velkolepý dům u Gardavského jezera, který původně vlastnil Henry Thode, významný německý kulturní historik, milovník Itálie a člen bayreuthského kroužku, totiž po vypuknutí první světové války propadl italskému státu; d´Annunzio jej pak nechal nákladně přestavět a mj. vybavit moderní bojovou technikou, viz www.vittoriale.it!  Srv. také s arts&antiques ze září 2006,  Il Vittoriale: Citadela vítězství, s. 38-45.
6. Mišima si sestavil denní režim, rozdělil jej na tři části, které věnoval střídavě literatuře, tělesnému cvičení a spánku. Na jedné straně tedy stále tříbil své umění přesné formulace a budoval tak svůj duchovní vesmír, na druhé „zdatné tělo značí sílu, disciplinovanost, silnou vůli, zkrátka harmonii těla a mysli“ (řec. kalokagathia). Jeho „přímou akci“ lze tak interpretovat i jako poslední krok k dosažení jednoty ducha, duše jako charakteru a těla. Obdobně např. Roland, už pokřesťanštěný evropský hrdina z chanson de geste, se dokonalým (rytířem) stává až ve své smrti v Roncevalles!
7. Osamu Dazai (1909 – 1948), prozaik, který významně ovlivnil poválečnou japonskou literaturu.
8. Výtka věčné „nedospělosti“ na adresu všemožných idealistů je z liberálních pozic (tj. instrumentální, utilitární, relativistické, pozitivistické etc.) častá.  Např. Max Weber o vůdcích italského a francouzského syndikalismu píše: „To, co tyto intelektuály okouzluje, je romantika generální stávky a romantika revoluční naděje. Když se na ně podíváte, víte, že se jedná o romantiky, kteří duchovně nedorostli všednímu dni života a jeho nárokům, a proto touží po velkém revolučním zázraku a po příležitosti, aby se sami jednou cítili být u moci.“ (Max Weber, Metodologie, sociologie a politika, Praha 1998, s. 341). Poté zpravidla následuje – a Límanův text v tom není výjimkou – „psychologizace“ idealisty instrumentářem z dílny Freuda a jeho neomarxistických následovníků. Výtku je přirozeně snadné přepólovat. Flexibilní „dospělost“ liberálního intelektuála charakterizovala např. svého času Vlajka takto: „Naši inteligenci jsme viděli a slyšeli papouškovat všechny –ismy, jak je pěna módy nosila – ale nevěřit a nežít nikdy ani jedním z nich, vyjma snad jediný – tj. protekcionism.“ (Nějak se cítí, ta naše inteligence, Vlajka z 18. 9. 1940). Tato „promiskuita názorů“ není jen následkem prostřednosti a lhostejnosti „inteligenta“ masově vyprodukovaného „standardizovaným“ školstvím, ale je imanentní součástí myšlenkové soustavy, kterou – byť jen částečně – charakterizují výše uvedené přívlastky. Ocitujme ještě Ferdinanda Peroutku, který o tom přece musel hodně vědět: „Výrazným znakem muže dnešních dní – demokrata – je jakási amorfnost až absence jakékoli osobní formy […] Boj muže proti muži vyměnil s konečnou platností za parlamentní debaty. […] Mluví, mluví a mluví. […] Je přesvědčen, že nic nestojí za to, aby tomu obětoval život. A hle – jeho život skutečně mnohdy nestojí za nic… (Pozdější život Panny).
9. Zde je na místě poznamenat, že na Mišimu mělo velký vliv Řecko, zvláště antické Řecko, kde krása byla přední ctností a ke kterému měl vztah od dětství. Platonické vztahy mezi muži v přesném významu pojmu (zjednodušeně řečeno: „když je muž a žena, plodí dítě, když je muž s mužem, plodí myšlenku“) tu byly běžné a Mišimu tento spíše kulturní a citový než živočišný fenomén „bisexuality“ fascinoval. Také jeho zaujetí pro kulturistická cvičení vyvěrá z řeckého ideálu silné mužské postavy (široký hrudník, úzký pas), který se liší od japonského. Po návštěvě Řecka dokonce napsal román Hlas příboje (1954), jehož námět si vypůjčil ze starověkého řeckého příběhu Dafnida a Chloe, umístil jej však do japonských poměrů.
10. Asi nejhlubší dojem však na Mišimu udělal Thomas Mann, jehož „povídky o kráse a smrti“ si tolik oblíbil. Ostatně také Mann od mladých let vždy znovu retušoval a stylizoval svůj portrét, celé své bytí inscenoval a už záhy načrtl legendu (Hermann Kurzke, Thomas Mann: Das Leben als Kunstwerk, Mnichov 1999). Jako patricijský syn se sklony k melancholii přenesl tento vášnivý wagnerián a liberální konzervativec do umění vážnost, smysl pro povinnost a sebekontrolu. Název Mišimovi hry Můj kamarád Hitler byl pravděpodobně inspirován Mannovým článkem Bratr Hitler.
11. Nemyslíme, že by Mišima přikládal velkou váhu právě kategoriím hříchu a spasení. To má jeho akce skutečně blíž spíše k „Roquairolovi Jeana Paula, který svou smrt zinscenoval na jevišti…
12. Opět nelze nepřipomenout Huysmansova Des Esseintese, který také žije „obráceně“. Odtud i název románu Naruby (Au rebours). V hlubším významu jde o obrácení poměru života a umění.
13. Tento výklad je poplatný psychoanalytickým interpretacím „fašismu“ jako „psychické úchylky, jež se vybíjí zejména ve zvráceném sexu“, které byly módní právě koncem 60. let minulého století. Židovský sexuolog Wilhelm Reich ve svém spisu Funkce orgasmu např. píše: „Byla to zejména přitažlivost temných, mystických pocitů; vágních mlhavých, ale mimořádně silných tužeb. (…) Nejprve prorazily perverzní pudy.“ Bizarní teorii exploatovaly v 70. letech mnohé filmy od „artového“ Nočního vratného po nezakryté pornografie typu Tábor č. 5: Dívčí peklo, Sadistický experiment nebo Pekelná bestie SS. Že se má stále k světu svým způsobem ukazuje nedávno uvedená Bílá stuha Michaela Hanekeho.
Je ale pravdou, že u pravověrných stoupenců bušidó vyvolala povídka nevoli. Předseda vzpomínkové společnosti Incidentu 26. 2. (Bušinkai), k němuž se děj Lásky k vlasti vztahuje, napsal esej, v němž sice Mišimu chválí za podporu povstalců, ale vyčítá mu, že snižuje důstojnost samurajů, když ženu, sex a vlastenectví klade na stejnou roveň. Popisováním sexu, který má být držen v přísném soukromí, následoval prý Mišima západní kulturu a poškodil obraz pravých samurajů. Navíc žena nemůže hrát v tak významné události žádnou úlohu, ve skutečnosti důstojníci, kteří povstání vedli, ani manželky neinformovali, natož aby jim dovolili, byť nepřímou, účast…
14. Srovnání s těmito autory se nám přirozeně jeví velmi nešťastné a povrchní. Má-li Mišima něco společného s poválečnou francouzskou literaturou, pak je třeba hledat to spíše u Rogera Nimiera (který zemřel v sedmatřiceti ve svém sportovním voze) a kroužku dalších „husarů“ (Blondin, Déon, Laurent) s jejich smyslem pro „krásu gesta“ než u „papeže“ nového románu, jeho souputníků a ostatních jmenovaných. To „husarští“ hrdinové přece řeší, jak uskutečnit ideální představu o sobě a vyhnout se přitom ztrátě zaujetí, vášně, čistoty, kompromisům stáří, oni žijí ve světě vojenskosti a dobrodružství, v němž se smrt stává důkazem pravdivosti mladého života, jim je vlastní souvztažnost mezi revoltou proti konvencím a subverzivností na jedné straně a na straně druhé úsilím o nový řád a nový klasicismus – čili žitá modernost na pozadí historické hloubky a věčnosti, prolínání minulosti s přítomností a budoucností ve stálé současnosti, oni vzývají posvátnou svrchovanost mužného přátelství, sport (box, veslování), styl jako nástroj výlučnosti a vyniknutí, nezištnost a nemotivovanost v jednání (acte gratuit), barrèsovský imperativ průniku života a umění, myšlenky a činu, estetična s političnem, jim je nepřítelem malost a přízemnost upachtěného snu o dobrém bydlu, kvůli němuž se plebejec zaprodá čemukoli a prodá kohokoli, a spojenci mladí vzbouřenci zabíjející (se) ve jménu dokonalosti… To vše v hávu stylistického mistrovství a původních forem!
15. Česky (přeloženo z angl.) Cunetomo Jamamoto, Hagakure: moudrost samuraje z kraje Saga, Adamov, Temple 2004. Historické a sociální pozadí vzniku Hagakure vysvětlují publikace: Stacey B. Day, Kijoši Inokuči, Moudrost samurajů, Praha Trigon 1998 a Dějiny Japonska vydané nakladatelstvím Lidových novin v roce 2000. Pro doplnění filozofických východisek je vhodný titul: Taira Šigesuke, Bušidó: Cesta samuraje, Temple 2002. Vzácná je kniha od prof. Inazó Nitobeho, Duše Japonska: Bušidó, Praha 1904, jejíž poválečné anglické vydání bylo podrobeno etické cenzuře Ligy Národů (předchůdce OSN).
16. Mišima byl opakovaně považován za kandidáta na Nobelovu cenu, ale patrně i pro svá životní východiska a politické postoje ji nikdy neobdržel. (I ve Zlatém pavilonu, Mišimově na Západě asi nejznámějším románu, je v jádru obsažen dnes těžko přijatelný motiv: totiž že oškliví a postižení jedinci představují pro společnost latentní nebezpečí už tím, že se jí mohou chtít mstít.) V roce 1968 dostal Nobelovu cenu za literaturu jeho mentor a přítel Jasunari Kawabata. Ten si o pár let později pustil plyn a zemřel „banálně“ (=moderně), tj. bez starobylého hrdinského rituálu. Ve svém díle však vycházel ještě ze starších, tradičnějších – aristokratických – vzorů než Mišima.
17. Tvrzení p. Límana se mj. může opírat o citaci, kterou uvádí Yourcenarová. V červenci 1969 Mišima píše: „Když si v paměti promítnu posledních pětadvacet let, jejich prázdnota mě naplňuje údivem. Sotva mohu říct, že jsem žil.“ (c. d. s. 111). Název knihy pak odkazuje mj. na prázdnotu očí Mišimovy a Moritovy sťaté hlavy, v nichž se už nezračí ani politické postoje, ani meditace. Prázdnota je cílem zenu (viz např. Janwillem van de Wetering, Prázdné zrcadlo, Praha 1991).

Související články:

1. Novodobý samuraj Jukio Mišima
2. Jukio Mišima: Láska k vlasti

.

Druhým příspěvkem do rubriky Čítárna Délského potápěče je divadelní hra Jukio Mišimy: Můj kamarád Hitler. Hra vyšla původně v časopise Svět a divadlo č. 6/1999 v překladu Vlasty Vinkelhöferové.

Související články:

1. Mišimova dramatická dvojčata

Novodobým vyjádřením „cesty samuraje“, tedy Bušidó, se v Japonsku stal významný text z 18. století, nazývaný Hagakure. Čerpal ze zenbudhismu a určoval životní cestu duchovního bojovníka, založenou na emocionální a mentální disciplíně, bojovém umění a estetice. Začíná příznačnými slovy: „Každý samuraj musí mít v první řadě na mysli fakt (…) že musí zemřít.“ A o něco dále pokračuje: „Velké věci nemohou být dosaženy tím, že budou brány [pouze] vážně. Muž se musí stát fanatikem až do krajnosti, aby byl posedlý smrtí (…) Bojové umění vyžaduje pouze posedlost smrtí.“ Mišimův výjimečný život a jeho dramatický konec lze mnohem snáze pochopit, když si připomeneme, co o Hagakure on sám napsal: „Je to lůno, z nějž se zrodilo mé psaní.“

S nekonečnou energií a disciplínou psal denně obyčejně od půlnoci do rozbřesku. Napsal více než stovku děl, od románů přes divadelní hry pro tradiční japonské divadlo až po filmové scénáře. Už druhý jeho román – autobiografické Vyznání masky (1948, anglicky Confessions of a Mask) – měl takový úspěch, že mu umožnil soustředit se výlučně na psaní. Následovala řada dalších nadšeně přijatých knih.

Čtenářsky nejúspěšnější je Zlatý pavilon (1956), který vyšel před několika lety také v češtině. Mišima využívá motivy skutečné události a vypráví o mladém mnichovi, jehož otec po celý svůj život vzpomíná na Zlatý pavilon, součást kjótského chrámu Rokuondži. V jeho vyprávění se stavba mění v dokonalé ztělesnění krásy, Mizoguči je však zklamaný, když chrám spatří poprvé na vlastní oči. Sám ošklivý, slabý a koktavý, vytváří si vlastní představu Zlatého pavilonu, v němž se pokouší najít protiklad své ošklivosti. Skutečný Zlatý pavilon se spojuje s tím vysněným přesně v tom okamžiku, kdy se v novinách objevují informace o nebezpečí bombardování Kjóta: „…představa, že se tahle krása obrátí v popel, spojila skutečný Zlatý pavilon s pavilonem mých představ. Stmelila je do všech podrobností, jako když se tvar originálu obkreslí přes hedvábný papír. Obkresluje se tak dlouho, až je kopie s originálem zcela totožná: střecha ke střeše, nad jezerem se tyčící terasa sósei na terasu sósei, balustráda Čóondó na balustrádu a okna Kukjóčó k oknům Kukjóčó. Zlatý pavilon pro mě přestal být nehybnou stavbou. Proměnil se v symbol pomíjivosti reálného světa. Konečně byl skutečný pavilon stejně krásný jako pavilon mých snů.” Jenže ke katastrofě nedojde a Mizoguči náhle zjišťuje, že po spojení vysněného a reálného Zlatý pavilon už nepatří jen jemu, ale také nesčetným návštěvníkům.

„Milovat mrtvé je snazší,“ uvědomuje si Mizoguči a myslí na „starou“ dobu: „V těch dobách žila země v neklidu. Avšak ani dnes, v roce 1950, není o mnoho klidnější. A když díky různým bouřlivým událostem shořelo tolik chrámů, proč by teď neměl shořet i Zlatý pavilon?“ A Zlatý pavilon skutečně shoří, ovšem Mizoguči plamenům uniká. Degenerovaná doba nemá své hrdiny.

Zlatý pavilon je náročná, elitářská četba plná skrytých významů, kritizující zkaženost poválečného Japonska. Vrcholem Mišimovy umělecké tvorby je čtyřdílný epos Moře hojnosti z roku 1970, který se zaobírá stejnými otázkami a který jej těsně před jeho smrtí vynesl až na samý vrchol slávy a vydobyl mu uznání nejvýznamnějšího japonského spisovatele 20. století. Mišimovy knihy jsou plné paradoxů; krása je vyrovnávána zkázou a smrtí, postavy románů bojují celou dobu usilovně o lásku, aby ji nakonec, když je konečně opětována, opět odvrhly. To vše na pozadí postupného rozkladu tradiční společnosti, způsobeného cizorodým liberalismem a konzumem. „Japonsko se vytratí,“ varuje Mišima. „Stane se neorganickým, prázdným, bezbarvým…“

První díl Moře hojnosti, román Jarní sníh, přenáší čtenáře do Tokia roku 1912, kdy se začínají objevovat první příznaky eroze tradičních vůdčích vrstev společnosti. Ta je zosobněna nově příchozími z venkovských oblastí, hrozivými protivníky s nezměrnou vitalitou, disponujícími navíc značnými finančními prostředky a vyzývajícími tak starobylou šlechtu k boji o společenskou a politickou moc. Dva další romány pak provázejí čtenáře meziválečným a poválečným Japonskem; prudké společenské změny a hospodářský pokles vedou k politickému násilí a vraždám a z nastalého chaosu vystupuje nová generace fanatických vůdců, kteří zavedou Japonsko do války. Po jejím skončení už v novém Japonsku není žádného místa pro hledání krásy a duchovna. Poválečná éra je dobou ponížení. Poslední část, Rozpad anděla, je Mišimovou apokalyptickou vizí moderního Japonska, které se podle něj změnilo v měsíční krajinu. Smysl japonských tradic, samurajský ideál, smysl zenbuddhistické filozofie a estetiky, vše bylo pošlapáno, zneuctěno a zpochybněno a tím i morální a kulturní síly, které po staletí živily japonský národ a nakonec i svět. Na vině je západní modernizace a v Mišimově Japonsku, jak je vykresluje ve svém vrcholném díle, lze narazit na příslušníky západní civilizace jedině v groteskně pokroucené, karikované podobě.

Mišimova zjevná xenofobie nebrání v obdivu jeho díla homosexuálům. Některé z jeho knih skutečně obsahují řadu bizarních násilných prvků, spojených s krutou a brutální smrtí, a představ, jež vyhlížejí přinejmenším podivně. Esencí toho všeho může být zážitek, jaký popisuje ve Vyznání masky. Tehdy poprvé spatřil reprodukci obrazu Svatý Šebestián od Guida Reniho (1575–1642): „Šípy se zažíraly do napnutého, vonícího, mladého masa a pojídaly jeho tělo společně s plameny nejvyšší agonie a extáze.“ Během práce na románu Zakázané barvy, v němž popisuje moderní Japonsko na osudech několika homosexuálů, dokonce navštěvoval bary, kde se tito lidé scházeli. Zřejmě zde jen sbíral podklady pro své dílo, přesto však sám neunikl podezření z homosexuality, ačkoli byl ženatý a měl děti.

Mišimovi se usedlý život většiny spisovatelů upřímně hnusil. Zastával názor, že slova jsou od toho, aby provokovala činy a nelze je tak oddělit od akce. Úcta k tradičním japonským bojovým uměním jej dovedla k zájmu o kendo, karate a posilování; to se mu stalo přímo obsesí, cvičil několikrát denně. Ve snaze obnovit zájem o starobylá umění boje založil skupinu, nazvanou Tatenokai (Společnost štítu), paramilitární organizaci zaměřenou na cvičení s mečem či karate stejně jako na snahu udržet ve společnosti tradice imperiálního Japonska. Členy byli převážně pravicoví studenti. Tato Mišimova „soukromá armáda“ vzbuzovala po dobu své existence úsměvy a mnozí ji brali spíš jako prostředek k novým autorovým excentrickým činům. Mišima se rád předváděl, měl slabost pro uniformy a svou armádu do nich oblékal také. Nefigurovali v žádném seznamu podvratných organizací a neměli ani žádný skutečný politický program. Mišimu přirozeně nenáviděli jak mladí levičáci, neschopní akceptovat jeho archaický obdiv k tradičnímu Japonsku, ale kupodivu i pravicoví japonští nacionalisté, které rozzuřil svou prací Obrana kultury, kde otevřeně hlásal názor, že císař Hirohito by měl za svůj podíl na událostech 2. světové války dobrovolně odstoupit. To, co mělo následovat, však šokovalo nejen Japonsko, ale celý kulturní svět, v němž si Mišima jako vynikající spisovatel získal významné místo.

25. listopadu 1970 se se čtyřmi vybranými příslušníky své „armády“ vydal na tokijskou vojenskou základnu. Velitel neodmítl slavnému spisovateli žádost o návštěvu. Jakmile byli uvnitř, zabarikádovali se příslušníci Tatenokai v kanceláři, velitele vzali jako rukojmí a přivázali jej k židli. Vyvěsili transparent se svými požadavky a Mišima vystoupil na balkón, aby přečetl shromážděným vojákům svůj manifest. V něm je vyzval k vojenskému převratu, jímž by měli zajistit císaři skutečně důstojné místo, které mu v Japonsku náleží (sic!), a zastavit pokračující rozklad tradičního Japonska. Shromážděné vojáky však dokázal jen rozzuřit. Začali jej urážet a vysmívat se mu, a tak Mišima v několika minutách svůj proslov ukončil, aniž by řekl všechno, co chtěl.

Vrátil se do velitelovy kanceláře a požádal Moritu, jednoho z členů své „armády“, zda by mu mohl asistovat při rituální sebevraždě – seppuce. Meč si vrazil do břicha pevně a přesně, ale Moritovi se třásly ruce tak, že se mu nepodařilo useknout mu hlavu ani na několikátý pokus. Nakonec nechal dalšího z členů Tatenokai, Kogu, aby za něj práci dokončil. Když byla Mišimova hlava dole, spáchal seppuku také Morita. Koga mu usekl hlavu jedinou přesnou ranou.

Mišimův pokus o státní převrat byl natolik absurdní, že už bezprostředně po jeho spáchání byl málokdo přesvědčen o tom, že by slavný spisovatel skutečně věřil v úspěch své akce. Svou sebevraždu připravoval dopředu, o čemž ostatně svědčí i to, že předem uspořádal své záležitosti a zajistil členy své skupiny penězi, které jim měly pomoci v následném soudním procesu. Zřejmě si jen připravil dostatečné veřejné kulisy k drastickému činu, jímž chtěl před zraky médií a celého Japonska rudě podtrhnout své názory na návrat k tradicím. Nebo snad sledoval svým činem ještě něco jiného?

„Lidský život je omezený. Ale já chci žít navždy,“ napsal v dopise na rozloučenou své ženě.

Milan Špinka je šéfredaktor Národní myšlenky.

Mišima česky:

MIŠIMA, Jukio: Můj kamarád Hitler. In: Svět a divadlo. Vol. 10, No. 6 (1999), 153–186 s.
MIŠIMA, Jukio: Opat chrámu Šiga a jeho láska. In: Světová literatura. Vol. 12, No. 6 (1967), 114–128 s.
MIŠIMA, Jukio: Pozdrav lodi. In: Světová literatura. Vol. 7, No. 4 (1962), 190–193 s.
MIŠIMA, Jukio: Sedm mostů. In: Světová literatura. Vol. 12, No. 6 (1967), 114–128 s.
MIŠIMA, Jukio: Zlatý pavilon. 1. vyd. Praha: Brody, 1998; 270 s. Uvedené citace z této knihy pocházejí z překladu Kláry Macúchové

“Ukazujeme vám hodnotu, která stojí výš než úcta k životu. Není to svoboda nebo demokracie. Je to Japonsko, země naší historie a tradice, Japonsko, které milujeme.”(Mišima, Gekibun [Manifest])

Mišima zaujímá mezi hrdiny tohoto temného, ke konci se chýlícího století*, zvláštní postavení, protože byl dekadent. Po zhýčkaném dětství objevil své sadomasochistické sklony homoerotického zaměření a následně západní dekadentní autory typu Thomase Manna [1]. Uprostřed svých četných masek (“person”) – herce, modelu, “knížete básníků” i politického žurnalisty – šel za svým skutečným posláním: podat svědectví o věčném Japonsku jedinou ještě možnou formou: přitakáním věčnosti smrtí pomíjivého.

Nebyl to archanděl na zemi jako Codreanu, asketický martyr jako Rudolf Hess, bojechtivý Buddha jako Ungern-Sternberg [2]. Byl to dekadentní spisovatel, který dokázal, že i z této pozice je možné, povznést se k hrdinství. Poznání principů, na nichž spočívá řád, tradice a vlastenectví, zavazuje k činu. Výmluva, že nejste zrovna z gerojského těsta, pak již neplatí.

V Hagakure [3], rukověti samurajské filozofie, se píše: “Samuraj klanu Nabešima [4] nepotřebuje ani duchovní sílu ani talent; abych to řekl stručně: stačí, že má vůli, nést na bedrech dům knížete.”

A Mišima ve svém výběru z Hagakure tento pramen energie, přístupný všem lidem rozhodné vůle, komentuje: “Jamamoto [5] upozorňuje, že se tu jedná o velkou a prvotní sílu, která lidi pohání k činům. Je-li běžný život omezován skromností, tak z denní rutiny nemůže vzejít myšlenka k činu, který rutinu prudce přesahuje. Idea činu potřebuje vysokou míru sebejistoty a zároveň přesvědčení, že člověk musí nést dům na svých bedrech osobně a sám. Jamamoto, stejně jako Řekové, nejspíš věděl hodně o kouzlu, lesku a hrůze toho, co se nazývá pýchou.” (Mišima, Taijó to tecu [Slunce a ocel]). [6]

Tato pýcha dnes chybí. Zdá se, že každý, kdo je ještě vůbec schopen vnímat hluboký úpadek kolem nás, si myslí, že by měli něco dělat ti druzí, nebo že jednat sám nemá smysl, dokud druzí nic nedělají, nebo že by se muselo nejprve shromáždit 1 000, pak 10 000, 100 000 lidí, jinak že se – neudělá nic.

25. listopadu 1970 se Mišima ocitl jen se čtyřmi stoupenci, studenty v elegantních uniformách, které sám navrhl, v hlavním stanu japonské armády. Měl tu ke shromážděným vojákům svou poslední “literární přednášku” v podobě výzvy ke státnímu převratu a své principy stvrdil dokladem nejvyšším: smrtí v japonském stylu seppuku, “rozpáráním břicha” [7]: “Vraťme Japonsku jeho pravou podobu, a zemřeme. Nebo si chcete zachovat jen životy a duše nechat zemřít?”

Srdcem skutečné, imperiální podoby Japonska je císař, tennó [8]. Je středem mezi nebem a zemí, srdcem japonského národa. Jeho výkonnou moc ve státě lze omezit [9], ale on sám jedná svou existencí, bytím, tím, že jako člověk zastupuje lid před bohy, a tím, že jako božstvo před nimi reprezentuje lid. Právě proto, že tennó nejedná, nýbrž je, potřebuje zaštiťující organizace, mužské spolky, válečníky, umožňující imperiální rozmach jeho moci. Jednu takovou, “Tate-nokai” (Společenství štítu) [10], Mišima v roce 1968 založil. Pár tuctů studentů, pro které navhl moderní uniformy, se ve výcvikovém prostoru japonských Sil sebeobrany [11] při úpatí posvátné hory Fuji vzdělávalo spíše sportovně než vojensky [12]. Jejich loajalita nebyla soustředěna na Mišimu – nýbrž jeho prostřednictvím na tennó!

Tito moderní samurajové, stejně jako staří, nebyli spojeni zásluhou ctnostého života, ale možností čestné smrti; smrti za národ a jeho nejvyšší zpodobnění: tennó. Smysl těchto bojových pospolitostí není v dosažení politických cílů, nýbrž ve společném umírání. Politické důsledky – a Mišima pochopitelně měl státně-filozofické představy – vyplývají jako vedlejší produkt ryzího jednání. Ryzí jednání je nejvyšší forma přiblížení se k ryzímu způsobu bytí [13], tennó.

Protože v pozápadnělém, úpadkovém světě demokratizovaného Japonska, není již tradice přítomna, má akt seppuku zároveň aspekt oběti, která může a má vyvolat východ slunce – Nipponu [14]. Niterné svítání Mišima anticipoval ve druhém románu tetralogie Hójó no Umi (Moře plodnosti) [15].

“Isao se hluboce nadechl, levou rukou si přejel nad břichem, potom zavřel oči, aby špičku dýky, kterou uchopil pravou rukou, prsty levačky navedl na určité místo, a celou silou pravé paže přirazil. Přesně v okamžiku, kde se čepel zarazila do břicha, vystoupil za jeho očními víčky rudě zářící sluneční kotouč.” (Mišima, Homba [Uprchlí koně])

Mišima měl za sebou solidní spisovatelskou kariéru, kterou zahájil svého času skandální, eroticky zabarvenou knížkou Kamen no Kokuhaku (Zpověď masky). Posiloval, rád tančil s muži, tloukl svoji ženu. Ne že by tyto činnosti souvisely s jeho filozofií a nakonec i s formou smrti – ne, jen zřetelně zrcadlí jeho pokus přiblížit se kráse, síle a smrti. Světskými prostředky je však lze jen ukázat, ne uskutečnit, žít. Samuraj může věčné principy realizovat smrtí, jestliže předtím prošel vnitřní proměnou, kterou Julius Evola shrnul do čtyř stádií:

I) Stát se pánem vnějších vlivů a podnětů (mužná askeze).
II) Uplatnit vlastní autoritu proti organismu – vytrvalost (v užším smyslu vojenský výcvik).
III) Kontrola nad žádostmi a pocity, ovšem formou vnitřní rovnováhy (bez otupění).
IV) Zapuzení nebo oddělení Já.

(Julius Evola, Cesta samuraje) [16]

Teprve s odpoutáním Já, zbaveného důležitosti, je člověk připraven na heroickou smrt v bitvě i na seppuku. Ne každý, kdo ztratí život sebevraždou, je snoubencem smrti. Veselku se smrtí je třeba zvolit a přichystat. Potom je však nezdar vyloučen, jak ukazuje scénka dialogu z románu Homba mezi nadporučíkem a studentem, který se zúčastnil puče:

“Povstání bylo neúspěšné; nevadí Vám to?”
“Nebylo”.
“Myslíte? A v co tedy věříte?”
“V meč”, odvětil Isao, aniž tratil slov.
Nadporučík se na chvíli odmlčel. Zdálo se, že zvažuje příští otázku. “Nu dobrá, pak bych rád věděl, co byste si nejvíce přál .”
Isao nezřetelně, ale energicky prohlásil: “Tváří v tvář slunci… na strmém útesu za svítání vzývat vycházející kotouč… hledět dolů na třpytící se moře … pak se mečem usmrtit pod starou, důstojnou sosnou… To by bylo mé nejtoužebnější přání.”

Tento článek vznikl přibližně před deseti lety. Martin Schwarz, dnes jeden z hlavních stoupenců italského (prof. Claudio Mutti, Coordinamento Progetto Eurasia) a ruského (Alexander Dugin, Arctogaia) euroasijského hnutí v německy hovořících zemích, ho napsal ještě v době, kdy byl především zapáleným evoliáncem. Text je proto radikálně tradicionalistickou interpretací Mišimova činu – a jako takový byl vybrán na tyto stránky: jako protiváha cynických a absurdních tezí, které Mišimovo bezvýhradné “přitakání věčnosti smrtí pomíjivého” kladou – ať již vědomě či ne – pouze do souvislosti s jeho estétstvím nebo dokonce se zklamáním z neobdržení Nobelovy ceny a relativního neúspěchu posledních románů, tedy výhradně do tzv. “lidských”, ve skutečnosti však maloměštáckých dimenzí. Ještě dodávám, že i nejdivočejší euroasijské vize zohleďňují geopolitickou samostatnost Japonska; a Mišima sám, horoucí obdivovatel antického Řecka, ke kterému měl vztah od dětství, byl přítelem samostatné a svobodné Evropy, neboť si byl dobře vědom důsledků, jaké měla např. okupace japonských myslí “american way of life” pro jeho vlast.

Poznámky:

[1] K Mišimovým oblíbencům patřili i Wilde, Rilke, Radiguet, Gide… Jakkoli se svět dandyovských dekadentních básníků fin de siécle může na první pohled zdát samurajské tradici poněkud vzdálený, vzpomeňme wildeovského kréda “mé dny jsou mými sonety”: Mišima přesně formuloval své životní zásady a takřka všechno co napsal, řekl nebo udělal, měl promyšlené tak, aby to zapadalo do jeho myšlenkové soustavy… sestavil si denní režim, rozdělil jej na tři části, které věnoval střídavě literatuře, tělesnému cvičení a spánku… dále tříbil své umění přesné formulace…budoval svůj duchovní vesmír (Klára Macúchová).

Z tohoto úhlu je Mišimova smrt jen završením savoir vivre: “Chci vytvořit báseň vlastního života” – tak vyjádřil své odhodlání zemřít smrtí, při níž dosáhne jednoty těla a duše.

A Thomas Mann, jehož jméno má zřejmě navždy levicovou pachuť, patří se svými Betrachtungen eines Unpolitischen k předním představitelům – spolu se Spenglerem, Jüngerem nebo Schmittem - konzervativní revoluce (Armin Mohler: Die konservative Revolution in Deutschland 1918 – 1932).

[2] Nikolaj Roman Fjodorovič Ungern von Sternberg (1885/6 – 1921), šlechtic z německého baltského rodu, carský důstojník, generál asijské jizdní divize a velitel kozáckého pluku, pro svou bezbřehou udatnost i krutost v bojích nazývaný “krvavý baron”, operoval se svými oddíly na mongolsko-ruských hranicích. Vyhnal z Mongolska čínská vojska, učinil z něj základnu protibolševických sil a osvobodil “žijícího Buddhu” Hutuktu, třetí nejvyšší autoritu lamaistické hierarchie. Mnichy oslavován jako inkarnace “Boha války”, sám praktikující buddhista, dnes jedna z ideových postav euroasijského hnutí. Vzdálená příbuznost s “českými” Sternbergy není doložena.

[3] Hagakure: Moudrost samuraje z kraje Saga. Temple 2004. (výběr, přel. Robert Hýsek)

Pro historické a sociální pozadí vzniku Hagakure:”Moudrost samurajů” (Trigon 1998), Dějiny Japonska (nakl. Lidové noviny 2000).

[4] Nabešima – rod, kterému autor Hagakure, Cunetomo Jamamoto, sloužil, než se stal mnichem.

[5] Samuraj Cunetomo Jamamoto (1659- 1719), který se stal budhistickým mnichem Džóšóem (aka Jocho=čínské čtení znaků pro Cunetomo), proslul jako autor Hagakure, reflexí válečníka, ovlivněného zenbudhismem a konfuciánstvím. Výňatky z prvního vydání na Západě byly podrobeny “etické cenzuře” Ligy národů (předchůdce OSN) s tím, že myšlenkový základ samurajského světonázoru představuje “nacionalismus a nepřátelství ke všemu cizímu“.

[6] Spolu s Bunka Beiron (Obrana kultury) snad nejdůležitější z Mišimových esejů, objasňující přerod básníka v bojovníka, muže, který je připraven střetnout se s realitou na poli, kde “slova nehrají žádnou roli.” Nejdostupnější je anglické (Sun and Steel, 1968) a německé (Zu einer Ethik der Tat: Einführung in das Hagakure, 1987) vydání.

[7] Obřadná sebevražda “sebevykucháním”, mimo Japonsko mylně známá jako harakiri. Zpravidla se skládá z kappuku, kdy si samuraj probodne a rozřízne břicho, a kaišaku, kdy mu asistent utne hlavu.

[8] Tennó – nebeský vládce, nejužívanější oficiální titul japonského císaře. Tennó je však více princip, než reálná císařova osoba: jako člověk může být císař slabý, chybující; jako tennó je majákem čistoty. Konotace s institucí papežství jsou nabíledni.

[9] Dnes je japonský císař oficiálně “pouze” symbolem státy a jednoty lidu, nemá žádnou samostatnou výkonnou moc.

[10] Mišima nebyl sám. V 60. letech policie odhadovala počet příslušníků “krajně pravicových organizací”na 300 tisíc! Od Vlastenecké strany Bin Akaa, přes Oddíly na obranu vlasti a Oddíly mladých mučedníků až po organizace jako Kočky cest, Černý císař nebo Pavouk.

[11] Japonsko má jednu z nejsilnějších armád světa, v názvu vojenských sil je však vždy zdůrazněno, že jde o síly obranné – ty totiž ústava z roku 1947 zcela nezakazuje. Mišima tedy opravdu “přepadl” regulérní vojenskou základnu (32. pluku), nikoli “oddíly domobrany”, jak se lze občas dočíst.

[12] Šlo hlavně o tradiční japonská bojová umění se zbraní i beze zbraně, jejichž účinnost v soudobých střetech, např. v pouličním boji, je zanedbatelná.

[13] Princip auctoritas, působení nejednáním, toliko vyzařováním vlastního bytí. Znám ve všech kulturách a civilizacích. Teoreticky např. Laotse: Kniha o cestě a ctnosti.

[14] Nippon nebo také Nihon = Japonsko.

[15] Jarní sníh (1965), Uprchlí koně (1967), Chrám úsvitu (1969) a Pět poklesků anděla (1970), který dal M. do tisku v den sebevraždy. Autobiograficky nejdůležitější je díl druhý, kde v postavách “světu odcizeného snílka” Kiyoakiho, “flegmatického, racionálního intelektuála” Hondy a “muže činu” Isaa zachytil své rozpolcené nitro před tím, než “rozťal mečem pouta sentimentu a logiky”.

[16] “Der Weg des Samurai” In: Inazo Nitobé Bushido. Die innere Kraft der Samurai. 1985, s. 190-202.

Autor: Vlasta Vinkelhöferová

Sám Jukio Mišima je nazývá “párem”, “párovými dramaty”, a vyjadřuje to japonským numerativem cui, používaným pro označení dvou totožných, či k sobě patřících a hodících se předmětů či jedinců. Tímto párem má na mysli svou divadelní hru Markýza de Sade (Sadó kóšaku fudžin) z roku 1965 (překlad do češtiny viz SAD 1/1998), a hru napsanou o tři roky později, na podzim roku 1968, a provokativně napsanou Můj přítel Hitler (Waga tomo Hittorá). I japonští nakladatelé toto autorovo chápání obou dramat jako nedílné dvojice ctí a vydávají je společně v jednom svazku.

Hra o Hitlerovi byla publikována hned v prosinci roku 1968 tokijským nakladatelstvím Šinčóša. Titul (který vzhledem k obecné neochotě až neschopnosti japonského jazyka vyjádřit explicitně rozdíl mezi plurálem a singulárem je možno překládat i jako Náš kamarád, popř. i přítel Hitler) vyvolal v japonské kulturní veřejnosti pobouření, zájem i rozpaky, v neposlední řadě také proto, že byly známy autorovy militaristické a nacionalistické sklony. Mišima však celkem jednoduše vyložil důvody a okolnosti, jež je vedly k napsání tohoto dramatického díla, v článku Můj kamarád Hitler – Pozadí díla, uveřejněném 27. prosince 1968 v deníku Tókjó šimbun:

Často jsem dotazován: Co má za smysl dnes psát o Hitlerovi? Po pravdě řečeno, kdybych chtěl se vší seriózností napsat knihu o Hitlerovi, nestačil by mi na to ani dvousvazkový román. Protože problém Hitlera se na jedné straně dotýká vlastní podstaty civilizace 20. století, a na druhé straně i nejtemnějších propastí lidství. Touto divadelní hrou o třech dějstvích jsem chtěl vylíčit Röhmův případ z roku 1934 a zajímal mne při tom spíše Röhm než Hitler. V politice platí zákon, že pro upevnění totalitního režimu je v určitém časovém bodě nutné oči lidových mas ošálit iluzí “politiky střední cesty”. Tímto momentem se pro Hitlera stalo léto roku 1934, a proto musel hrubou silou likvidovat krajní pravici i krajní levici. Pokud by tak neučinil, iluze “politiky střední cesty” by ztratila na přesvědčivosti. Tento zákon platí bez rozdílu pro Západ i Východ, ale například v Japonsku od začátků potlačování levice až do vynesení rozsudků ve věci “incidentu z 26. února” (pokus důstojnictva o puč v únoru 1936 – pozn. V.W.) to trvalo zhruba deset let. V tom se ale zřetelně odráží náš národní charakter, postrádající plánovitost. Hitler to vyřídil během jedné noci. V tom spočívá hrůznost Hitlerova nelítostného intelektu i jeho politický génius. …Můj kamarád Hitler se zabývá právě touto jedinou nocí…”

Röhmovým případem” Mišima míní tzv. “noc dlouhých nožů” z 30. června 1934, během níž byl Ernst Röhm spolu s dalšími vedoucími představiteli SA na Hitlerův příkaz zavražděn. Hitlerovi na cestě k moci překážely totiž Röhmovy plány na přetvoření SA (zkratka z německého Sturmabteilung, neboli “úderné oddíly”, známé též pod přezdívkou “hnědé košile”) v jádro Reichswehru, tedy pravidelné říšské armády. Jednotky SA byly založeny již v roce 1921 samotným Hitlerem jako bojůvky k zastrašování politických protivníků, ale jejich historie byla několikrát přerušena. Teprve od roku 1931, kdy v jejich čele stanul Röhm, se z nich stala opravdu masová organizace a účinný nástroj nacistického teroru. Nicméně jejich požadavky na uskutečnění předtím slibovaných sociálních reforem a Röhmovy ambice vytvořit z nich jádro ozbrojených sil a ovládnout tak Reichswehr narazily nejen na odpor Hitlera a představitelů armády, ale i na odpor vlivných kruhů, zejména z oblastí těžkého a zbrojního průmyslu. Po událostech z “noci dlouhých nožů” (nazývají se též “Röhmův puč”) byly úderné oddíly SA odzbrojeny, podřízeny přímo Hitlerovi a přeměněny v organizaci pro předvojenskou výchovu a strážní službu. I nadále však hrály významnou roli v systému nacistického teroru jak ve vlastním Německu, tak později v nacistickým Německem okupovaných zemích, neboť měly pod kontrolou např. výrobní podniky a jejich zaměstnance i uliční bloky a místní obyvatele.

Gregor Strasser, druhá oběť “noci dlouhých nožů” vystupující v Mišimově hře, byl od Hitlerova puče v roce 1923 v nacionálně socialistické straně po několik let pokládán za “druhého muže” hned po Hitlerovi, ale od konce 20. let se dostal s Hitlerem do sporů kvůli svým radikálním a levicově zaměřeným postojům. Nakonec v prosinci 1932 na protest proti Hitlerovu rozhodnutí vstoupit do vlády složil veškeré své funkce a stáhl se do ústraní. V této situaci ho právě zachycuje Mišimova hra. Hitler ho pokládal za sobě nepřátelský a nebezpečný živel a zlikvidoval jej současně s Röhmem. Nedůvěřoval mu totiž tím spíše, že Strasserův mladší bratr Otto (rovněž člen nacistické strany od samého jejího vzniku) se po závažných rozporech s Hitlerem rozhodl dokonce již v roce 1933 emigrovat (do Německa se vrátil až po druhé světové válce v padesátých letech).

Okolnosti vzniku hry Můj kamarád Hitler popisuje Mišima v již citovaném článku následovně:

“Když jsem napsal Markýzu de Sade, vzklíčil ve mně pocit, že bych chtěl napsat dílo, které by s ní tvořilo dvojici. V Markýze de Sade vystupují výhradně ženy, je v ní plno rekvizit ve stylu francouzského rokoka a centrem pozornosti je stvůra 18. století, zatímco ve hře Můj kamarád Hitler zase vystupují výhradně muži a hra se točí kolem Hitlera, stvůry 20. století. Obě díla se sobě podobají také v tom, že se odehrávají na pozadí francouzské revoluce a revoluce nacionálně socialistické. Tím, že se podobají, by měly dostatečně vyniknout i jejich kontrasty.

Ideálem politického dramatu by pro mne bylo, kdyby byla hra napsána podobně jako Racinův Britannicus v elegantním alexandrinu; proto čtyři muži v Mém kamarádu Hitlerovi pronášejí nekonečné poetické monology. Jelikož však jde jen o samé muže, nedaří se to tak elegantně jako v případě vznešených žen z 18. století. Místo elegance by stačilo, kdyby z nich čišela mužná krása, ale to je již v rukou herců.

Více než v detailním jevištním vybavení nacházím stále větší zalíbení v jednoduché a prosté výpravě, jaká je v divadle nó. Při psaní této hry jsem proto úmyslně pomíjel zmínky o scénické technice. Považoval bych za úspěch, kdyby místo toho bylo raději docíleno pocitu napětí, ale v tom se ani jako autor sám dobře nevyznám.”

Také do programu inscenace divadelní skupiny Romantické divadlo (Róman gekidžó) v lednu 1969 píše Mišima obdobně o tom, co jej vedlo k napsání hry, ale vysvětluje podrobněji, co chtěl jednotlivými postavami vyjádřit. Zejména se zmiňuje o postavě Röhma, která jej zřejmě přitahovala nejvíce, ale zatímco o Strasserovi neopomene poznamenat, že byl těžkým pijanem, o Röhmově všeobecně známé homosexualitě se nezmíní. Snad spoléhá na to, že to dostatečně jasně vyplyne z monologů, jež pro Röhma napsal.

“Od chvíle, co jsem dopsal Markýzu de Sade, jsem uvažoval o napsání díla, které by s ní vytvořilo dvojici. V tomto faktu není skryt žádný větší a hlubší význam, plyne pouze z mé záliby v květnatém stylu a symetrii. Již dříve jsem napsal v oblasti povídkové tvorby podobnou dvojici próz, nazvaných Herec ženských rolí (Onnagata) a Hodnostář (Kiken), což byly příběhy dvou diametrálně odlišných narcistních typů…

Do Röhma jsem přenesl nejvíce emocí  přimaloval jsem mu do povahy japonskou sentimentálnost. Vycítil jsem v Röhmovi jisté styčné body mezi sentimentálně založeným Němcem a Japonci.

Strasser ve skutečnosti silně pil a byl to impozantně mohutný muž, ale kvůli vytvoření protipólu k Röhovi jsem se odvážil jeho povahu podstatně vylepšit; kalkuloval jsem při tom také se skutečností, že v současné japonské veřejnosti je jen málo lidí, kteří by o něm něco věděli.

Pokud jde o Kruppa, učinil jsem z jeho hole symbol monopolního kapitálu a těžkého průmyslu essenské oblasti. To jest – přisoudil jsem symbolický význam onomu momentu, kdy ve třetím dějství hůl upustí. V prvním dějství je Krupp zcela jasně loutkovodičem a Hitler je loutkou, avšak ve třetím dějství se jejich role obrátí – Hitler se stane vodičem loutek a Krupp loutkou. A hra nadto končí a opona padá, aniž si Krupp tuto změnu situace uvědomuje…

Mnoho různých lidí se mne ptalo: To máš Hitlera tak rád? Ale to, že napíšu divadelní hru o Hitlerovi, ještě neznamená, že ho musím milovat. Já otevřeně připouštím, že mě Hitler jako osoba strašlivě zajímá, ale když mi někdo položí otázku, zda ho mám rád, či nerad, nemohu odpovědět jinak, než že nerad. Hitler byl politický génius, ale nebyl hrdina. Naprost postrádal svěžest a jas, potřebné k tomu, aby se stal hrdinou. Hitler byl ponurý jako samo 20. století.”

Mezi vznikem Markýzy de Sade a druhou hrou Můj kamarád Hitler uplynuly pouhé tři roky, ale ve volbě obou témat se dosti jasně odráží předěl, který se v Mišimově životě odehrál zhruba na konci roku 1966. Tehdy došlo k výraznému posunu ani ne tak v autorových názorech (již na počátku šedesátých let napsal několik patrioticky, či lépe řečeno nacionalisticky laděných děl), jako spíš v soukromém životě. V Japonsku, jak známo, od konce 19. století existuje dualita životního stylu, to znamená, že vedle tradičních obydlí, oděvů, kuchyně, předmětů denní potřeby a kultury do Japonska rychlým tempem pronikly i životní styl a vzdělanost západní, které se sice staly nedílnou součástí japonského života a civilizace, ale jen paralelně k tradičním japonským protějškům. Japonci tak byli před stoletím obohaceni o možnost volby mezi oběma styly, ať již podle individuálního vkusu, profese, či prostředí, v němž žili. Druhá světová válka sice znamenala státem nařízený a vymáhaný odvrat od všeho západního, ale poválečné období je již zcela ve znamení převládajícího životního stylu západního, třebaže dualita přetrvává ve větší či menší míře nadále u všech vrstev obyvatelstva a ve všech oblastech života a kultury.

Jukio Mišima byl vždy proslulý nejen svým intenzivním zájmem o západní literaturu a kulturu a snahami skloubit literární a divadelní tradice, formy a metody japonské se západními, ale v soukromí i svým ryze prozápadním vkusem a zálibou ve značně snobském “západním” přepychu a pohodlí. Těžko odhadnout, zda jej více přitahovala konzervativnější Evropa, či výstřednější Amerika, neboť jak nasvědčuje jeho notoricky známý výrok z mladších dob, že jeho ideálem “sedět na rokokové židli v džínách od Leviho a v havajské košili”, byl jeho “západní” vkus poněkud chaotický. Nicméně od roku 1967 až do své okázalé rituální sebevraždy 25. listopadu 1970 se rozhodl svůj přístup k životu změnit, upřednostňovat morální a kulturní tradice domácí a žít nadále sice “západně”, ale dle zásad samurajské střídmosti a vojácké sebekázně, a podrobovat se vojenským cvičením k utužení fyzických i psychických sil. Byl rozhodnut připravit se na boj s politickým nepřítelem, za kterého označoval veřejně komunismus, ale který nepochybně měl v jeho představách podobu mnohotvárnější.

Těsně před svou sebevraždou na konci roku 1970 se totiž pokusil plamenným projevem k přítomným několika stům příslušníků Japonských jednotek sebeobrany tyto vojáky vyburcovat k aktivní obraně vlasti proti poválečné, Američany implantované demokratické ústavě, jež podle Mišimova názoru japonský národ připravila nejen o silnou a řádnou armádu, ale i o bojového ducha. Myšlenkou aktivně bojovat proti tomuto “úpadku” japonského národa se Mišima začal zabývat pod dojmem ze setkání se skupinou mladých “neonacionalistů” na konci roku 1966 a rozhodl se jít příkladem a začít sám u sebe. Právě pod vlivem těchto nálad publikoval na Nový rok 1967 článek nazvaný Víra v Japonsko, v němž jasně proklamoval svou preferenci pro vše japonské a omlouval se za svůj západní způsob života. Vysvětloval však, že tak alespoň může žít ve “stylové integritě”, zatímco většina Japonců žije v “ošklivém synkretickém japonismu”. “Nechce se mi věřit, že Japonsko, které trvá na tomto matoucím stylovém zmatku, je opravdu Japonsko,” psal rozhořčeně ve svém článku. “Stejně tak je neuvěřitelné, že Japonci, kteří vytvořili nó a kabuki s jejich skvělou stylovou integritou, mohli být předky Japonců, kterým se nezdá nic divného na tom, když sedí na židli v kimonu a dívají se na televizi.”

V roce 1967, kdy Mišima pocítil náhlou potřebu vojenské disciplíny a drilu, mu bylo již dvaačtyřicet let, ale jeho dobové články a výroky nasvědčují tomu, že tehdy konečně vyplula otevřeně na povrch jeho zřejmě celoživotní, ale dosud skrývaná touha zemřít esteticky krásnou a hrdinskou smrtí: “A přece jsem stále dost silný a pln energie jako mladík, ve dvaačtyřiceti jsem stále ještě dost mladý na to, stát se hrdinou. Saigó Takamori (fanatik z 19. století, který spáchal rituální sebevraždu seppuku – pozn. V.W.) zemřel hrdinskou smrtí v padesáti. Budu-li jednat hned teď, stále ještě mám čas.” Mnoho z Mišimových osobních přátel a známých je přesvědčeno, že vše, co v autorově životě následovalo, byly programově plánované kroky k tomu, aby svůj život mohl zakončit jako hrdina a v duchu nejčistších samurajských tradic.

Mišima skutečně jednal. Na jaře roku 1967 přinutil nepříliš ochotné velitelství Jednotek sebeobrany k tomu, aby byl přijat do vojenského tábora, kde se podrobil tuhému výcviku určenému pro nováčky, tedy muže více než o polovinu mladší, než byl on sám. V jednom z dopisů, který zaslal svým rodičům, píše o kráse vojenského života slovy ne nepodobnými těm, jimiž o armádě v pozdější hře Můj kamarád Hitler horuje Röhm. Lidé říkají, že válečné generaci se stýská dokonce i po vojenském drilu, a já teď vím, co tím mají na mysli. Den začíná v šest budíčkem, nástupem, masáží studenou vodou a během na dvě míle. Vyjídám svůj talíř dočista při každičkém jídle. A zabalen do vojenské přikrývky na své železné posteli spím tvrdě jako nemluvně. Jsem si jist, že odtrhnout se čas od času od psaní bude dobré jak pro mne, tak pro psaní. Může se to zdát divné, ale jsem ze čtyřiceti procent stavěn na to být vojákem.”

Zmínka o tom, že vojenský život a otužování těla bude dobré i pro jeho psaní, není náhodná. V pozdějších létech svého života se totiž Mišima uvědoměle snažil změnit svůj literární styl, tj. dosáhnout “mužného” stylu (již samo psaní považoval vždy za činnost poněkud femininní). Literární kritik a historik Makoto Ueda ve své knize Moderní japonští spisovatelé o tomto období v Mišimově tvorbě píše:

“Nyní měl v oblibě formální styl, styl, který působil dojmem leštěného tvrdého dřeva, chladně se za zimního dne lesknoucího ve vstupní hale samurajského sídla. Snažil se osvojit si tento styl, i když nebyl vůbec módní. Jeho styl nabýval stále více na starobylosti, důstojnosti a obřadnosti, zbaven všech nadbytečných příkras. Začal připomínat svalnatého atleta, který se urputným cvičením zbavil veškerého tuku, úplně stejně jako se takovým mužem stal sám Mišima.

Jestliže došlo ke změně v Mišimově postoji v jeho pozdějších létech, pak spočívala v tom, že se přestal pokoušet napodobovat styly jiných spisovatelů. Již více se nesnažil učinit svůj styl mužným tím, že by napodoboval Stendhala nebo Ógaie (Ógai Mori, 1862-1922, prozaik a dramatik, jeden z pionýrů moderní japonské literatury a vojenský lékař – pozn. V.W.). Spíše se pokoušel dosáhnou téhož cíle tak, že se sám stal mužem s velice maskulinním tělem. Obnovil svůj prozaický stzl tím, že obnovil své tělo. V tomto ohledu sdílel Tanizakiho názor (Džuničiró Tanizaki, 1886-1965, přední japonský autor moderní doby – pozn. V.W.), že styl každého člověka má kořeny v jeho tělesné konstituci. Avšak zatímco Tanizaki věřil, že základní styl člověka je tělesný, a tudíž nemůže být změněn, Mišima měl za to, že základní styl člověka je tělesný, a tudíž může být změněn.” ¹⁾

Tyto Mišimovy vědomé snahy o změnu stylu se však nápadněji projevovaly v jeho prózách než v tvorbě dramatické. A jak Ueda případně ve svém díle poznamenává, Mišimův maskulinní styl kulminoval během posledních let jeho života v politických esejích, které už byly natolik maskulinní, že se nedaly považovat za díla literární.

Ke konci svého života byl Mišima poháněn myšlenkou, že je třeba bránit vlast a bojoval proti 9. článku poválečné japonské ústavy, který říká, že Japonsko “nikdy nebude udržovat pozemní, námořní a letecké síly, jakož i jiný válečný potenciál”. Podle Mišimova názoru se Japonské jednotky sebeobrany, zřízené v roce 1954, nikdy nemohou stát účinnou vojenskou silou pro obranu země, a tak se v roce 1967 začal zabývat plány na vybudování soukromé armády z dobrovolníků, rekrutujících se z řad studentstva a úřednictva. Armáda se měla řídit vlastním řádem a podrobovat se pravidelným vojenským cvičením, aby byla připravena pro budoucí obranu vlasti. Na jaře 1968 Mišima své plány uskutečnil a vybudoval studentskou armádu, která se z počátku nazývala Japonská národní garda, ale později se přejmenoval na Společnost Štít. Měla přibližně sto příslušníků, pro něž Mišima pořídil i efektní zimní a letní uniformy. Nejvěrnějsí příslušníci a “velitelé” této armády byli pak v listopadu 1970 přítomni a přímo zúčastněni na rituální sebevraždě svého nejvyššího velitele.

V době kdy psal Mého kamaráda Hitlera, byl tedy Mišima i v osobním životě ponořen do úvah a problémů týkajících se vojenského života, ideálů “frontového kamarádství”, hrdinství a zbabělosti, i vztahu mezi pravidelnou armádou a vojenskou jednotkou, pod oficiální armádu nespadající. Volba námětu pro druhou hru z párových dramat jako by by naprosto přirozeně vyplynula ze všech těchto okolností a souvislostí; ve skutečnosti však zcela určitě byla výsledkem pečlivého pídění se po tématu a následného studia historických materiálů, postupu pro Mišimovu až pedantickou tvůrčí metodu typického. Stálo za ní mnohem více práce a přemýšlení, než autorem proklamovaná přímočará touha napsat pandán, a zároveň i kontrast k Markýze de Sade. Podobně jako v Markýze de Sade i ve své druhé hře vycházel v základních obrysech z historických událostí, faktů a atmosféry, ale než historická věrnost jej v obou dramatech mnohem více zajímají psychologické a etické problémy. Dramatická dvojčata, která takto vznikla, jsou nepochybně dvouvaječná (jedno femininní, druhé maskulinní), ale zabývají se obdobnými mravními dilematy a temnými stránkami lidských charakterů, zejména necitelnou krutostí, intrikářstvím a proradností, v první hře ospravedlňovanými rodinnými zájmy, ve hře druhé pak zájmem národa a “politikou střední cesty”. Výsledkem intrik ve femininní Markýze de Sade je “pouhé” dlouholeté věznění v podzemní kobce, avšak ve druhé, maskulinní hře je to již přímo krvavá lázeň z rukou popravčích čet.

Mišima sice říká, že postava Röhma jej zaujala víc než Hitler, ale zároveň přiznává, že Hitler ho strašlivě zajímal. Nebudeme jistě daleko od pravdy, usoudíme-li, že při psaní hry Můj kamarád Hitler byl Mišima silně zaujat otázkou konfliktu voják kontra umělec. Řešil jej tehdy sám ve vlastním životě a nitru. Ve hře jej předkládá jednak jako konflikt mezi vojákem Röhmem a “umělcem” Hitlerem, jednak jako vnitřní konflikt a trauma samotného Hitlera. V 1. jednání se Hitler ve vzpomínkách na minulost opakovaně vrací ke svým mladickým tužbám a pokusům stát se výtvarným umělcem či hudebníkem a říká: “Měl jsem se stát umělcem, mohl jsem si tak mnohem pohodlněji zajistit věhlas. Jsou to klíčová slova, která ukazují, že mnohaleté pokusy mladého Hitlera prosadit se jako malíř nepramenily jen z chvilkového a romantického rozmaru, nýbrž že silným hnacím motorem pro něj byla nepotlačitelná touha po slávě, bohatství a obdivu. Tato Hitlerova motivace se později shodou společenských podmínek z oblasti umělecké přenesla do sféry politické a přerodila se celkem plynule do silné vůli po moci a slávě. A když ve 3. dějství, již po popravě Röhma, který jej vždy dráždil zdůrazňováním svého mužného vojáctví, Hitler se zadostiučiněním a vítězoslavně prohlásí “Ernst byl voják a Adolf se stane umělcem, nemluví o své kariéře v oblasti výtvarného umění. Má tím na mysli, že dovede k nejvyšším metám a dokonalosti umění dosáhnout moci a využívat ji pro vlastní cíle.

Bylo by omylem domnívat se, že soukromá armáda, vojenská cvičení a práce na Mém kamarádu Hitlerovi bylo to jediné, k čemu Mišima v posledním období života soustřeďoval svou pozornost a úsilí. Jukio Mišima, autor tehdy již známý a ceněný po celém západním světě, na konci šedesátých let silně, ale nakonec marně doufal v udělení Nobelovy ceny (kterou v roce 1968 obdržel jiný japonský spisovatel, Jasunari Kawabata), a tak, snad poháněn touhou prokázat své nesporné autorské kvality a talent ještě očividněji, v tutéž dobu dokázal napsat čtyři další divadelní hry a pracovat na rozsáhlé tetralogii Moře hojnosti (1966-1970), která se měla stát vrcholem jeho celoživotní literární tvorby. Chladné přijetí tohoto prozaického velkoprojektu, jemuž věnoval většinu svých tvůrčích sil, bývá odbornou kritikou i veřejností rovněž dáváno do spojitosti s Mišimovým rozhodnutím odejít dobrovolně ze života. A učinit tak okázale a heroicky, jak se na pravého “vojáka”, za kterého se v posledních letech života považoval a vydával, sluší a patří. Z tohoto hlediska je hra Můj kamarád Hitler nejen originálním pohledem na historické události nám až nepříjemně blízké, ale nepochybně i svého druhu nahlédnutím do autorovy psychiky ve finální fázi jeho života.

¹⁾ Makoto Ueda, Modern Japanese Writers (And the Nature of Literature), Stanford University Press, Stanford, California 1976, str. 254

Zdroj doslov Vlasty Vinkelhöferové ke hře Můj kamarád Hitler, Svět a divadlo 6/199, str. 187-192.