Autor: Edouard Rix

„Nesnáším tuto knihu z celého svého srdce. Obdařila mě sice slávou, tou nicotnou věcičkou nazývající se věhlas, byla však rovněž zdrojem mých těžkostí. Strávil jsem kvůli ní mnoho měsíců za mřížemi a stal jsem se obětí mnoha banálních, leč ponižujících policejních perzekucí. Kvůli této knize mě zradili přátelé, nadělal jsem si nepřátele, zažil jsem mnoho zlé vůle, sobeckosti a lidské zkaženosti. Právě v tomto díle má svůj původ hloupá fáma, podle níž mám údajně být cynický a krutý, připomínající Machiaveliho v hávu kardinála de Retz.“ Ačkoli tato slova napsal Curzio Malaparte v předmluvě ke své slavné eseji „Technika státního převratu“ (Technique du coup d’état), mohla by stejně tak patřit i Giorgiu Fredovi, autorovi díla „Dezintegrace systému.“ Tato knížečka o šedesáti velmi hutně napsaných stranách totiž nahlodala základy buržoazního systému natolik, že její autor byl následně vystaven dlouhým létům soudních a mediálních perzekucí.

Edizioni di Ar

26. října 1963 upozornil senátor Umberto Terracini (vlivný člen židovské obce a Italské komunistické strany) ministerstvo vnitra a spravedlnosti na to, že v Padově byl údajně rozšiřován „nenávistný pamflet“ z dílny skupiny nesoucí název Gruppo di Ar, jehož autoři se neštítí ani těch nejodpornějších rasistických teorií italského nacismu a obhajují tak antidemokratickou ideologii, přičemž vznesl otázku, jestli bude použito příhodných prostředků k vypálení tohoto vředu a zastavení šíření infekce dříve, než se rozšíří dále a jeho text se stane předlohou k akci.

Tato již od samého prvopočátku stigmatizovaná skupina byla založena mladým platonikem a evoliánem s právnickým vzděláním, Giorgiem Fredou. Název skupiny, Ar, je vysoce symbolický, neboť v jazycích indoevropského původu představuje sémantický kořen znamenající vznešenost a aristokracii.

V roce 1964 Freda čelil trestnímu stíhání za sepsání pamfletu odsuzujícího sionistickou politiku v Palestině. Ukázalo se, že nebylo rozhodně posledním. Ve stejném roce vydalo Edizioni di Ar, jež založil právě Freda, svoji první knihu: „Esej o nerovnosti ras“ od Arthura de Gobineau. Následovaly některá méně známá díla Julia Evoly a práce Cornelia Codreana. Každý titul vyšel v nákladu 2000 výtisků.

Ve Fredově militantním odhodlání existovaly dvě konstanty: boj proti mezinárodnímu sionismu, včetně státu Izrael, o němž vždy tvrdil, že je jen špičkou ledovce, a buržoaznímu liberálnímu systému, ztělesněným americkým imperialismem na evropském území po roce 1945. Co se antisionismu týče, Freda byl prvním italským redaktorem podporujícím palestinské bojovníky, a to navzdory tomu, že pravice v čele s MSI (Movimento Sociale Italiano) velebila Izrael coby ochranný val Západu proti Arabům zotročeným Moskvou. Byl to on, kdo ve spolupráci s maoistickou skupinou Potere Operaio (Dělnická síla) zorganizoval v březnu 1969 v Padově první větší shromáždění na podporu palestinského hnutí odporu, jehož se zúčastnili i zástupci Arafatova Fatahu. Sionistická lobby mu to nikdy neodpustila. Freda se však nespokojil s pouhou verbální podporou, jak tomu bylo v případě mnohých renomovaných intelektuálů a tajně poskytl
časovače bomb údajnému zástupci Fatáhu.

Dezintegrace systému

Giorgio Freda byl však především mužem psaného textu. A jakého textu! „Dezintegrace systému“ byla sepsána v roce 1969, kdy byly v plném proudu studentské protesty. V Itálii tou dobou probíhal „plíživý květen“, stojící v kontrastu s náhlým revolučním vzepětím a pádem ve Francii. Freda byl přesvědčen o nezbytné potřebě radikálního svrhnutí buržoazního světa a věřil, že je k tomuto účelu třeba zkusit všeho, tudíž když se spousta mladých lidí snažila nadít studentskou revoltu opravdovým revolučním obsahem, chtěl ji uchopit a vyrvat ze spárů proponentů ortodoxního marxismu a sociálně demokratického reformismu. Právě pro tyto mladé lidi byla „Dezintegrace systému“ určena a ačkoli ji ani v nejmenším není možno považovat za Fredův osobní program, syntetizuje všeobecné požadavky celého národně revolučního tábora, od Giovane Europa (Thiriartova Jeune Europe – Mladá Evropa), po Lotta di Popolo (Boj lidu).

Tón celé statě je rozhodný a útočný. Freda byl prvním z Evolových žáků, který se neomezoval na učené komentáře k jeho dílům a tuto teorii se snažil přetavit v praxi, a to až do té míry, že na „Dezintegraci systému“ lze nahlížet jako na politické realizování teorie vytýčené v „Jízdě na tygru“, jež patří k posledním Evolovým dílům. Touto knihou poskytl baron Fredovi intelektuální podklad k přesvědčení, že s buržoazním systémem nelze dělat žádné kompromisy. Evola píše: „Jeden postoj je potřeba rázně odmítnout: stavět na pozůstatcích buržoazního světa a obhajovat je, coby baštu boje proti rozkladným proudům a nejnásilnějšímu rozvracečství poté, co jsme se ji pokusili vyztužit vyššími tradičnějšími hodnotami.“ K tomu navíc baron dodává: „Nejspíš bude prospěšné napomoci pádu skomírajícího světa včerejška a nikoli se naopak snažit o jeho podporu a umělé prodloužení jeho života. Tato jedna z možných taktik vedoucích k odvrácení finální krize, je dílem protichůdných sil, jež přeberou otěže dění. Riziko takového počínání je zřejmé: nikdo neví, kdo bude mít poslední slovo.“

Freda si ve svém díle rozhodně nebral servítky vůči idolům a hodnotám buržoazní společnosti. Samoúčelný řád a pořádek, posvátné soukromé vlastnictví, kapitalismus, morální konformismus, slepý rektální prosionismus a filoamerikanismus, stejně tak ovšem i Bůh, kněží, soudci a bankéři… Naprosto nikdo a nic neušlo jeho kritice. K panujícímu tržnímu modelu nabídl reálnou alternativu v podobě znovuuchopení tradiční doktríny státu stojícího v příkré opozici pseudoburžoazním hodnotám, přičemž nejpůsobivějším prvkem tohoto uceleného plánu má být zorganizování ekonomiky stojící na komunistickém základě – je tím myšlen spartský a elitářský komunismus, odvozený spíše od Platóna, než Karla Marxe. Freda, jakožto muž činu, byl znechucen pseudointelektuálními evoliány a guenónovci zamčenými ve svých věžích ze slonoviny. Pro některé evoliány nenacházel lichotivějších termínů nežli „sterilní apologeti rozprav o státu,“ „mistři konceptuálních gest,“ neboť v jeho očích představovali toliko jezdce na papírových tygrech. „K tomu, aby se historicky naplnila naše vize světa, potažmo státu, s ní musíme žít v souladu a nenechat nic náhodě,“ píše. Z tohoto úhlu pohledu je zřetelné, že jeho úmyslem bylo vstoupit do všech sektorů vyhrazených odpůrcům buržoazního světa, nevyjímaje ani krajní mimoparlamentní levici, jíž nabídl plán pro společnou strategii v boji proti Systému.V té době kontaktoval rozličné maoistické skupiny, jako například výše zmíněné Potere Operaio a marxisticko-leninistickou Komunistickou stranu Itálie.

Svůj manifest zakončuje těmito silnými slovy: „Pro politického vojáka čistota ospravedlňuje veškerou tvrdost, nestrannost veškerou lstivost, neboť neosobnost boje rozhání veškeré morální výčitky.“

Oběť demokracie

12. prosince 1969 explodovala v milánské Národní zemědělské bance na Piazza Fontana bomba, jež zabila 16 lidí a 87 jich zranila. Italská sekce ultralevicové Situacionistické internacionály vydala manifest nazvaný „Zapálení Reichstagu,“ v níž za skutečného pachatele označila panující režim. Situacionisté pořád dokola tvrdili, že bomba na Piazza Fontana nebyla ani anarchistická, ani fašistická.

Giorgio Freda stále pokračoval ve svém intelektuálním boji proti Systému. V rce 1970 v předmluvě k jednomu z Evolových textů poznamenal, že by v Itálii přivítal možnost pouliční občanské války. V dubnu 1971 publikovalo Edizioni di Ar jako vůbec první nakladatelství na apeninském poloostrově od roku 1945 Protokoly sionských mudrců. Téhož měsíce byl Freda uvězněn a obviněn z distribuce knih a dalších tištěných i psaných materiálů obsahujících propagandu navádějící k násilné změně režimu. Represivní mašinérie se rozjela na plné obrátky. Poprvé od pádu fašistického režimu úřady hodlaly uplatnit paragraf 270 (upravující spolčení za účelem rozvrácení republiky) italského trestního zákona, po Mussoliniově generálním prokurátorovi nesoucím název „Code Rocco.“ Nedlouho poté vydalo Edizioni di Ar sbírku palestinské bojové poezie s názvem „Nepřítel člověka,“ což mělo za následek vlnu nevole ze strany sionistů.

V červenci 1971 soudce překvalifikoval skutkovou podstatu Fredovy obžaloby na „vytváření propagandy volající po násilné změně politického, ekonomického a společenského uspořádání státu,“ k jejíž naplnění mělo dojít prostřednictvím „Dezintegrace systému“, v níž si pohrával s myšlenkou potřeby násilného svržení buržoazního demokratického státu a jeho nahrazení zřízením definovaným jako „lidový stát“. V Edizione di Ar se však represe nezalekli a v listopadu 1971 uveřejnili italský překlad „Mezinárodního Žida“ od Henryho Forda.

5. prosince 1971 byl Freda znovu uvězněn. Nebylo tomu tak již z důvodu ideozločinu, neboť tentokrát mu byl připisována rovnou celá organizace masakru na Piazza Fontana. Nepodařilo se jim chytit „anarchofašistu,“ tudíž se rozhodli podívat na zoubek „nazi maoistovi“. Obvinění vůči Fredovi bylo vzneseno na základě dvou údajných důkazů: koupě totožných časovačů s těmi, jež byly nalezeny v bance a příručních zavazadel, v němž byly umístěny. Freda skutečně ony časovače zakoupil, předal je však kapitánovi alžírských tajných služeb, jenž měl za úkol je předat Palestincům. Týdeník Candido přinesl informaci, že výrobce časovačů bomb shromáždil důkazy o tom, že těchto časovačů nebylo v Itálii prodáno 57, jak tvrdil soudce (sám Freda jich zakoupil 50), nýbrž stovky, navíc prý modely jím pořízené byly odlišné od těch použitých v rámci útoku. Mimoto obchodník z Boloni, který prodal čtyři cestovní zavazadla podobná těm, v nichž byly přenášeny bomby, uvedl, že si je od něj nekoupil Freda, nýbrž dva policisté… Soudce však samozřejmě tyto důkazy zbavující obžalovaného viny nezohlednil. V roce 1972 tedy začala Fredova osaměla pouť po italských věznicích: Padova, Milán, Terst, následně Řím, Bari, Brindisi a Cantazaro.

Ze strany pravice, zejména pak neofašistického MSI, byl nazýván „maoistickým zrádcem“ nebo „agentem komunistické Číny“, ze strany umírněné levice a sionistických kruhů zase „rasistickým fanatikem“, respektive „pomateným antisemitou“, některými ultralevicovými aktivisty, s nimiž dříve aktivně spolupracoval, byl ze strachu odmítnut, proto mu nezbylo, než přijmout nepříliš lichotivou nálepku „nazi-maoisty“, již pro něj vytvořila masmédia. Všechen tento povyk však měl pozitivní efekt v tom, že všech 1500 výtisků „Dezintegrace systému“ šlo velmi rychle na dračku. O několik let později Freda připustil, že jím byli více inspirováni extrémisté levicoví nežli pravicoví.

Proces

Dlouhý proces s údajnými atentátníky na Piazza Fontana byl zahájen v lednu 1975 před porotním soudem v Cantazaru. V roli obviněných stáli anarchista Pietro Valpreda se svými jedenácti komplici a neofašista Giorgio Freda se svými dalšími dvanácti kolegy. Po vypršení vazební lhůty byl Freda v srpnu 1976 propuštěn, bylo mu však nakázáno domácí vězení. Důvody jeho obžaloby však zůstávaly neměnné. I přesto, že mu hrozil trest doživotního vězení, se však nevzdával a v roce 1977 v rozhovoru se svým kolegou Claudiem Muttim prohlásil, že ozbrojený boj je nejlepší formou opozice vůči italskému systému!

Freda byl bytostně přesvědčen, že kostky již byly vrženy a jeho odsouzení je neodvratné, proto neváhal a v říjnu 1978 se vydal na útěk. V létě 1979 byl dopaden v Kostarice, z níž nebyl vydán, nýbrž násilím odvlečen italskou politickou policií. Soudní fraška pokračovala. V prosinci 1984 byl v Bari zahájen již čtvrtý proces v záležitosti masakru na Piazza de Fontana. Po dlouhých šetnácti letech vyšetřování byl Freda nakonec zbaven obvinění ze spáchání masakru, byl však odsouzen za názorové trestné činy a tzv. “rozvratnické spolčení” k patnácti létům vězení.

I po svém propuštění byl Freda vděčným tématem pro média, neboť se stal zakladatelem Fronte Nazionale a v souvislosti s její činností byl v červenci 1993 znovu zatčen a odsouzen. Marná sláva, dobrá krev se neztratí!

Článek Edouarda Rixe vyšel původně v časopise Le Lansquenet, jaro 2003, č. 17. Překlad byl pořízen z anglické verze, která vyšla na stránkách Counter-Currents Publishing Giorgio Freda: The Unclassifiable Revolutionary dne 1. prosince 2011.

Čtvrté Fascikly navazují téměř na předchozí (viz Dobrovolníci za Evropu). Julius Evola se zamýšlí nad problémy pevného základu, hlubšího smyslu a organičnosti evropského sjednocení, které nutně „vyžaduje vyšší cit než prostý nacionální pud“. Poukazuje na v dějinách poměrně vzácné příklady evropské jednoty a z konzervativně-revolučních pozic určuje formu a předpoklady pro její obnovu a trvání. Vymezuje se přitom nejen vůči demoliberálním a neomarxistickým pojetím, ale i těm koncepcím, které vzešly z poválečného protisystémového milieu (Mosley, Yockey-Varange, Thiriart aj.). Klíčové pojmy jsou: Evropská akce, řád, vůdce, aristokracie, „paras“, „vnitřní detoxikace“, říše, synergie, supranacionální, jednota v mnohosti atd. Poznámky a vysvětlivky podávají i tentokrát vcelku široký, byť nutně stručný přehled „nacionálního evropanství“.

Jak dál?

Evolův text vznikal hluboko v době „studené války“. To přirozeně vybízí ke srovnání s dnešní situací: Sny o rozpadu komunistického bloku a znovusjednocení Německa se staly skutečností. Avšak ideové vakuum EHS, které navázalo na to, co se podařilo vytvořit do roku 1945 pouze v hospodářské rovině, bylo při zrodu a vývoji EU ve značné míře vyplněno názorovými proudy a silami kořenícími v různých formách trockismu.

Přistěhovalectví alogenních, podnícené druhdy kapitalistickými a imperialistickými zájmy, se tak pod nynějším „neotrockistickým“ dohledem mění v katastrofu přenárodnění našeho kontinentu. Křesťanské církve jim v tom asistují – z defenzivního postoje jakoby přešly na stranu svých někdejších nepřátel a čestné výjimky několika frakcí jsou bezmála na indexu. Americká vojenská přítomnost v Evropě pokračuje, byť kleště mezi Východem a Západem opět nahradila geopolitická linie Sever – Jih: vnější ohrožení Evropy teď přicházejí hlavně „zdola“. Tak by bylo možné pokračovat.

Otázka ovšem zní: Co z dosavadního sjednocování Evropy pod vlivem „liberálů“ (míněno především v americkém smyslu) je třeba chránit, co měnit a co ničit? Nacionalisté všech odstínů by se měli učit formulovat neukvapené, ostré odpovědi. Neboť formy minulosti pomáhají čelit budoucnosti!

Související články:

1. Třetí sešit Edice Fascikly: Dobrovolníci za Evropu

Kruh se uzavírá a prastarý mýtus – původně íránský, než jej převzali Židé – popisující v apokalyptických barvách “poslední soud,” nám nyní přikazuje následující: separaci “vyvoleného lidu” od těch, kdo na „konci světa“ – nutno dodat našeho světa, naší civilizace – nadobro zmizí.

Voláme po rozhodném, bezpodmínečném a uceleném návratu k nordické pohanské tradici. Skoncovali jsme se všemi kompromisy, každou slabostí a shovívavostí vůči všemu, co kdy v návaznosti na své semitsko-křesťanské kořeny nakazilo naši krev a myšlení. Bez návratu k této tradici neexistuje žádné osvobození, žádná opravdová obroda, ani přechod k pravým hodnotám ducha, moci, hierarchie a Impéria. Taková je pravda nepřipouštějící žádné pochybnosti. Anti-Evropa, anti-semitismus a anti-křesťanství, to je náš slogan. Podle nejsměšnějších a nejabsurdnějších bajek je pohanství synonymem pro materialismus a korupci, a zároveň exotické a anti-árijské náboženství vytvořené za účelem našeho úpadku je vykreslováno coby nejvýjimečnější syntéza všeho duchovního, jakoby celá věčná historie civilizací již byla dávno předurčena. Nemluvě o tom, jak je tato pověra stále pevně zakořeněna v současné “učených” názorech!

Nikoli! Živoucí a imanentní duch, jenž se projevuje moudrostí a silou nadčlověka, a slávou Králů a Vítězů nepodlehl semitské nákaze. Naše pohanství, naše tradice uprostřed rozlehlého moře národů, které jej roznesly ze Severu na Jih a ze Západu na Východ, jej poznaly. A kdokoli, kdo se dnes postaví proti evropské chorobě a evropskému náboženství, není jeho popíračem, nýbrž naopak upevňovatelem – jediným, kdo skutečně chápe pravý smysl upevňování.

Proto jsme dnes svědky obnovy nordické pohanské tradice a voláním po restauraci jejích hodnot v rámci pohanského imperialismu. Osoba mluvčího a ostatních, kteří se k němu přidají ve stejném duchovním rozpoložení – stranou stojící, citově apatičtí a nekompromisně aristokratičtí v tomto světě obchodníků, porobených a deviantů – zmizí tváří v tvář této jedinečné realitě, která jejich prostřednictvím promlouvá k nezlomené a neporažené Evropě, k těm, kteří stále nesložili zbraně, k těm, kterým bude patřit zítřek.

Podaří se nám pochopit, že se nejedná o záležitost slov, utopií nebo romantického blouznění, nýbrž o nejpozitivnější a nejmocnější realitu, jež čeká, kdy bude exhumována všehoschopnými jedinci pomocí aktivity, v porovnání s níž vše, co dnes pro široké masy znamená “reakce”, nebude naprosto ničím? Rozpoznáme, že mnohatisícové šiky se tísní v temnotě v očekávání těch, kteří se postarají o jejich osvobození?

Vyměnit naši tradici za kteroukoli z nových pseudotradic nebo jinou ze západních myšlenkových koncepcí, z nichž všechny jsou nevyléčitelně nakaženy semitským duchem, by bylo jednou z nejabsurdnějších chyb. Prastaré síly naší rasy nás dnes v této rozhodující fázi v historii Západu naposledy staví před dilema: věrnost nebo zrada. Naše obnova je pouhou nicneříkající frází, pokud nebude v prvé řadě postavena na “solární” obnově, obnově pohanské duchovnosti. Bylo by zcela zřetelným paradoxem se dovolávat obrany severské nebo římské tradice, aniž bychom nevedli v patrnosti ty síly, jež kdysi nemalou měrou přispěly k úpadku našich tradic – křísit ideál Impéria a nepovšimnout si, že semitsko-křesťanská vize světa, zbavena své masky, značí popření duchovních předpokladů pro Impérium. Bez ohledu na dílčí cíle, nahodilé zájmy, vášně a osobní či stranická pouta – kdo z těch, kteří jsou připraveni povstat na germánské a románské půdě, znovu pozvedne pochodeň nordické pohanské tradice?

Naléhavě voláme, musíme tak učinit. Nechceme ani pouze doufat, nebo rezignovat, ani podstoupit změny pod rouškou něčeho, co se za ně pouze samo považuje.

Takové jsou hodnoty, jež vyznáváme. Správné okolnosti a lidé se mohou objevit, jejich prostřednictvím pak budou nebo nebudou schopny vtisknout formu a obsah danému období i ve smyslu dočasných a pomíjivých věcí – to je však něčím, co nás vskutku nemusí až tak zajímat jako ty, jejichž pravda se zastaví před branami těchto možností.

Překlad kapitoly We Pagan Imperialists z knihy Julia Evoly Pagan Imperialism, který byl publikován na stránkách Gornahoor.

Autor: Robert Steuckers

“Překládal jsem z němčiny na žádost vydavatele Longanesiho… rozsáhlé a oslavované dílo Oswalda Spenglera Zánik Západu. Poskytlo mi to příležitost v úvodu specifikovat význam i hranice tohoto díla, jež si svého času vydobylo světovou slávu.” Těmito slovy uvádí Julius Evola ve své knize Pouť rumělky (str. 177) řadu kritických odstavců ke Spenglerovi.

Evola vzdává hold tomuto německému filosofovi za to, že odvrhl “progresivistické a historické fantazie” tím, že ukázal, že etapa, do níž vstoupila naše civilizace krátce po první světové válce, neznamenala vrchol, nýbrž zcela naopak “soumrak.” Evola v tom rozpoznal, že Spengler, zejména díky úspěchu své knihy, umožnil jít za obvyklou lineární a evoluční koncepci historie. Spengler popisuje protiklad mezi Kultur a Zivilisation, “přičemž ten první pojem pro něj znamená formu nebo fázi civilizace, která je kvalitativní, organická, diferenciovaná a vitální, kdežto ten druhý naznačuje formu civilizace, která je racionalistická, urbanistická, mechanická, beztvará, bezduchá” (str. 178).

Evola obdivoval negativní charakteristiku, již Spengler připisuje pojmu Zivilisation, je však kritický k nedostatečné koherenci definice pojmu Kultur, neboť, jak říká, tento německý filosof zůstal vězněm jistých intelektuálních schémat vlastních moderně. “Zcela mu scházel onen odstín metafysického rozměru či transcendence, která reprezentuje esenci každé opravdové Kultur” (str. 179).

Evola také vyčítá Spenglerovi pluralismus. Pro autora Zániku Západu je civilizací celá řada, jsou odlišné a nepřetržitě srovnává jednu s druhou, každou pojímá jako uzavřenou jednotku. Pro Evolu platí tento koncept pouze tehdy, pokud jde o vnější a epizodické aspekty různých civilizací. Naopak, jak pokračuje, je nutné rozlišovat kromě plurality forem civilizací i civilizace (nebo fáze civilizace) “moderního” typu v protikladu k civilizacím (nebo fázím civilizace) “tradičního” typu. Pluralita existuje jenom na povrchu; vespod je zásadní protiklad mezi moderností a tradicí.

Evola poté kritizuje Spenglera za to, že je ovlivněn německým pozdně romantickými vitalistickými a “iracionálními” myšlenkovými proudy, jež získaly svůj nejkomplexnější a nejradikálnější výraz v díle Ludwiga Klagese. Zhodnocení života je marností, vysvětluje Evola, není-li život osvícen opravdovým pochopením původu světa. Pohroužení do existencialismu, do života, jak to požadoval Klages, Bäumler nebo Krieck, může vypadat jako nebezpečný a iniciovat regresivní proces (lze si povšimnout, že tato Evolova kritika se odlišuje od německé interpretace přesně podle těch samých kritérií, jež jsme přednesli, když jsme mluvili o přijetí Bachofenova díla).

Evola se domnívá, že tento vitalismus nutí Spenglera říkat o buddhismu, taoismu, stoicismu a řecko-římské civilizaci (kterou Spengler chápe pouze jako civilizaci “tělesnosti”) “věci, nad nimiž se musí člověk červenat.” A konečně Evola nepřijímá Spenglerovo hodnocení “faustovského člověka,” postavy, jež se zrodila ve věku objevů, v renesanci a humanismu; podle této dočasné determinace je faustovský člověk unášen spíše k horizontále než k vertikále. Co se týče autokratismu, politického fenomenu v době davů, sdílí Evola tentýž negativní postoj jako Spengler.

Stránky věnované Spenglerovi v Pouti rumělky jsou tedy docela kritické; Evola dokonce činí závěr, že vliv Spenglera na jeho myšlení byl nulový. Tento názor však nesdílí analytik Spenglerova a Evolova díla Attilio Cucchi (v článku “Evola, Tradizione e Spengler,” Orion, č. 89, 1992). Cucchi má zato, že Spengler Evolu ovlivnil, zejména svojí kritikou konceptu “Západu”: tvrzením, že západní civilizace není civilizací, je tu jenom jedna jediná civilizace, Spengler to relativizuje, a Guénon se proti tomu ohrazuje. Evola, pozorný čtenář jak Spenglera, tak i Guénona, mohl spojit prvky kritiky Spenglera a Guénona. Spengler prohlašuje, že faustovská západní kultura, jejíž počátek se datuje do desátého století, začala upadat, až se zvrhla v Zivilisation, která zmrazila, nechala vyschnout a strávila svoji vnitřní energii. Amerika je už v posledním stádiu venkova zbavené a technologické Zivilisation.

Na základě Spenglerovy kritiky Zivilisation pak Evola později rozvinul svoji kritiku bolševismu a amerikanismu: pokud je Zivilisation pro Spenglera soumrakem, je Amerika pro Guénona extrémní podobou Západu, tj. bezbožností dohnanou až k samému vrcholu. Evola bezpochyby Spenglerovy a Guénonovy argumenty spojuje, třebaže vposledku Guénonovy prvky dominují, zejména kolem roku 1957, kdy Longanesi vydal Zánik Západu s předmluvou od Evoly. Na druhé straně Spenglerovu kritika politického autokratismu nacházíme téměř doslovně v Evolových knihách Il Fascismo. Saggio di una Analisi Critica dal Punto di Vista della Destra a Člověk mezi ruinami.

Dr. H. T. Hansen, autor úvodu německého vydání Člověk mezi ruinami (Menschen inmitten von Ruinen [Tübingen: Hohenrain, 1991] – vyšlo i v anglickém překladu – pozn. vyd.), potvrzuje Cucchiho názory: řadu Spenglerových idejí je možno najít v knize Člověk mezi ruinami, zejména ideu, že stát je niternou podobou národa, “bytí ve formě”; idea, že úpadek lze změřit do té míry, v jaké se faustovský člověk stal otrokem svých kreací; stroj jej dohnal na cestu, z níž se nikdy nemůže vrátit a nikdy mu nedovolí spočinout. Horečnost a úprk do budoucnosti jsou charakteristickými znaky moderního světa (pro Spenglera “faustovského”), jejž Guénon i Evola se stejnou rozhodností odsoudili.

V knize Hodina rozhodnutí (1933) Spengler kritizuje autokratismus (ve skutečnosti Hitlerův národní socialismus) jakožto produkt demokratického titanismu. Evola napsal k italskému překladu tohoto díla předmluvu až po velmi pečlivém prostudování. Koneckonců, tento “pruský styl,” zdůrazňovaný Spenglerem, koresponduje podle Hansena s Evolovou ideou “aristokratického životního řádu, uspořádaného hierarchicky podle úctyhodnosti.” Že velká politika nutně předstihuje ekonomiku, vidíme u obou autorů. Takže vliv Spenglera na Evolu nebyl nulový, bez ohledu na to, co říká Evola v Pouti rumělky.

Článek Roberta Steuckerse: Evola & Spengler vyšel původně v časopise Nouvelles de Synergies européennes, no. 21, 1996. Anglický překlad Grega Johnsona vyšel na stránkách Counter-Currents Publishing. Překlad do češtiny Okultura.cz.

Související články:

1. Aktivní neosobnost heroického realisty: Julius Evola – otec moderní okultury

Autor: Julius Evola

Automobil rýchlo opúšťa komickú panorámu, ktorá predstavuje centrum Bukurešti: nevysoké mrakodrapy a najmodernejšie budovy, prevažne funkčného typu, s výkladmi a obchodmi, zanechávajú dojem akejsi zmesi parížskeho a amerického štýlu. Jediným exotickým prvkom sú časté baranice na meštiakoch a trhovníkoch. Míňame Severnú stanicu a vezieme sa prašnou provinciálnou cestou, ktorá vedie spočiatku vpravo, potom sa prudko stáča doľava; nakoniec vychádzame na poľnú cestu a ocitáme sa pred osamelo stojacim domom uprostred polí: je to Zelený Dom, rezidencia hlavy rumunskej Železnej Gardy.

“Vlastnými rukami sme ho postavili,” poznamenávajú s miernou hrdosťou sprevádzajúci nás legionári. Intelektuáli i remeselníci sa spojili aby postavili rezidenciu svojho vodcu, čo sa pre nich stalo takmer symbolickým a obradným aktom. Budova je postavená v rumunskom štýle, z oboch strán rozšírená portikom pripomína kláštor. Vchádzame a vystupujeme na prvé poschodie. Naproti nám prichádza vysoký, urastený mladý muž športovej postavy, s výrazom budiacim dojem šľachetnosti, otvorenosti a sily. Je to Corneliu Codreanu, vodca Železnej Gardy osobne. Pravý ario-románsky typ, podľa všetkého potomok starého ario-italického sveta. V jeho šedomodrých očiach sa zračí tvrdosť a rozvaha vlastné vodcom a súčasne celá jeho osoba žiari idealizmom, energiou, vnútorným svetom a ľudským porozumením. I štýl jeho rozhovoru je charakteristický: skôr než odvetí zahĺbi sa v seba, vzdiali sa, potom odrazu prehovorí, vyjadrujúc svoje myšlienky s takmer geometrickou presnosťou zreteľnými a krátkymi vetami.

“Po všetkých tých novinároch rôznych farieb a národností,” hovorí Codreanu, “prvý krát, k svojej spokojnosti, vidím niekoho koho zaujíma predovšetkým duša, duchovné jadro môjho hnutia. Ale našiel som patričný spôsob, akým tých novinárov uspokojiť a povedať im aj niečo viac, ako im ukázať tvorivý nacionalizmus. Človek sa skladá z organizmu, to je organizovanej formy, životných síl a ďalej duše. To isté možno povedať i o národe. Preto je národná štruktúra štátu, hoci aj skutočne obnovuje všetky tri zložky, podriadená u každého hnutia v prvom rade jednej z nich (v závislosti od skúsenosti a dedičstva). Podľa môjho názoru, v fašistickom hnutí prevláda zložka štátu zodpovedajúca organizovanej forme. V tom sa prejavuje formujúca moc starovekéha Ríma, vládcu práva a politickej organizácie, ktorého priamymi následníkmi sú Taliani. V národnom socializme je na prvé miesto vyzdvihnuté to, čo je zviazané s životnými silami: rasa, rasový inštinkt, národno-etnická zložka. V rumunskom legionárskom hnutí sa dôraz kladie predovšetkým na to, čo v organizme zodpovedá duši: na duchovnú a náboženskú stránku. Odtiaľ pramení charakteristika rozličných nacionalistických hnutí, hoci v konečnom výsledku musia zahrnúť všetky tri zložky, neignorujúc ani jednu z nich. Osobitý charakter nášho hnutia je podmienený našim starovekým dedičstvom. Už Herodotus nazýval našich predkov nesmrteľnými Dákmi. Oni už pred prijatím kresťanstva verili v nesmrteľnosť a nepominuteľnosť duše, čo svedčí o ich sklone k duchovnosti. Rímska kolonizácia k tomu pridala rímsky duch organizácie a formy. Všetky nasledujúce storočia boli v znamení rozkladu a vyústili v bezvýznamnosť nášho národa, no tak ako v chorom a uštvanom koni možno rozpoznať ušľachtilú rasu, tak i v rumunskom národe možno odhaliť skryté elementy toho dvojakého dedičstva. Toto dedičstvo,” pokračuje Codreanu, “sa snaží prebudiť legionárske hnutie. Vychádza z ducha, chce vytvoriť duchovne nového človeka. Ak bude táto úloha prostredníctvom hnutia zrealizovaná, prebudí sa i druhé dedičstvo, to je rímska formujúca politická sila. Teda, duša a náboženstvo sú pre nás východiskovým bodom, a konštruktívny nacionalizmus je náším cieľom, to znamená, prostým následkom. Súčasne asketická a heroická etika Železnej Gardy spočíva v spojení oboch týchto zložiek.”

Pýtame sa Codreana nakoľko je jeho hnutie duchovne zviazané s pravoslávnym náboženstvom.

On odpovedá: “Vcelku sa snažíme oživiť, formou národného povedomia a priameho prežívania to, čo je v náboženstve až príliš často mumifikované a stalo sa iba tradicionalizmom ospalého duchovenstva. Nachádzame sa v priaznivých podmienkach, nakoľko nášmu národnému náboženstvu je cudzí dualizmus medzi vierou a politikou a je nám schopné zebezpečiť etické i duchovné elementy nevyhnutné k usporiadaniu nášho hnutia. Práve z nášho náboženstva čerpá Železná Garda svoju kľúčovú myšlienku – všeobjímajúcu ideu. Je to cesta pozitívneho prekonania ako internacionalizmu, tak i akéhokoľvek abstraktného racionalistického univerzalizmu. Všeobjímajúca idea je myšlienkou spoločnosti, chápanej ako organická jednota, živý organizmus, ako spoločný život nie iba s našim národom, no i s Bohom a našimi mŕtvymi. Uskutočnenie tejto myšlienky v podobe aktívnej skúsenosti je ústredným bodom nášho hnutia; politika, strana, kultúra a ostatné sú pre nás len následkami a postrannými záležitosťami. Musíme oživiť túto centrálnu realitu a tým obnoviť Rumuna, čo v budúcnosti umožní rekonštrukciu národa i štátu. Osobitým prvkom je to, že pre nás prítomnosť mŕtvych v zjednotenom národe nieje abstrakciou, ale realitou; naši mŕtvi to sú, predovšetkým, naši hrdinovia. Nemôžeme sa od nich oddelovať, oni sú sily, oslobodivšie sa od ľudskej podmienenosti, prenikajú a podporujú náš vyšší život. Legionári sa pravidelne schádzajú v neveľkých skupinách nazývaných hniezda. Tieto schôdze sú sprevádzané osobitými obradmi. Každá schôdza sa začína obrátením sa ku všetkým našim padlým kamarátom, na ktoré zhromaždení odpovedajú zborovým S nami! (Prezent!). Nieje to pre nás obyčajná ceremónia alebo alegória, ale skutočné obrátenie sa k duchom našich predkov. Rozlišujeme jednotlivca, národ a transcendentálnu duchovnosť,” pokračuje Codreanu, “a v heroickom sebaobetovaní vidíme to, čo vedie od jedného k druhému, až do vyššej jednoty. Zavrhujeme všetky formy princípu hrubého materiálneho prospechu: nie iba na úrovni jednotlivca, no i na úrovni národa. Okrem národa uznávame večné a nemenné princípy, v mene ktorých je potrebné byť pripraveným bojovať a umierať. Tak napríklad, pravda a česť sú metafyzické princípy, ktoré staviame vyššie než samotný národ.”

Je nám známe, že asketizmus Železnej Gardy nieje iba abstrakciou, ale úplne konkrétnou a praktizovanou činnosťou. Napríklad sa zachováva pôst: tri dni do týždňa asi 800 000 ľudí drží takzvaný čierny pôst; zdržiavajú sa jedla, alkoholu i tabaku. Tiež modlitba predstavuje dôležitú súčasť hnutia. Ba čo viac, pre vybraný zbor, nesúci mená dvoch legionárskych vodcov padlých v Španielsku – Mota a Marin, platí pravidlo celibátu. Žiadame Codreana aby nám objasnil zmysel podobných obmedzení.

Po chvíľke zamyslenia sa nám hovorí: “Sú dva aspekty, pre vyjasnenie ktorých je nutné vziať do pozornosti dualizmus človeka, ktorý sa skladá z prírodného materialistického elementu a duchovného. Keď prevláda prvý nad druhým je to peklo. Akákoľvek ich rovnováha je dočasná a náhodná. Iba plná moc ducha nad telom je normálnou podmienkou a predpokladom akejkoľve skutočnej sily, pravého heroizmu. Postíme sa pretože to napomáha zachovaniu podobných podmienok, oslabuje telesné putá, priaznivo vplýva na sebaoslobodenie a samoutvrdenie čistej vôle. Keď k tomu pridávame modlitbu, žiadame vyššie sily aby sa nám naklonili a neviditeľne nám pomohli. To vedie k druhému aspektu: je mylné myslieť si, že v boji rozhodujú iba materiálne a čisto ľudské sily; naopak, boja sa zúčastňujú i nevidené duchovné sily, aspoň tak účinné ako tie prvé. Uvedomujeme si prínos a význam týchto síl. Preto dávame legionárskemu hnutiu zreteľne asketický charakter. V starých rytierskych rádoch tiež dodržiavali zásadu celibátu. Zdôrazňujem však, že tá sa u nás týka iba údernej brigády, čo vyplýva z čisto praktických dôvodov; veď tomu, kto sa plne posväcuje boju a nemá sa báť smrti, je lepšie nemať rodinné záväzky. Nakoniec, v tom zbore ostávajú iba do tridsiatich rokov. No v každom prípade, uplatnenie princípu ostáva nemenné: z jednej strany existujú tí ktorí nepoznajú nič okrem života a úsilia o blahobyt, prosperitu, bohatstvo, prepych; z druhej tí ktorí poznajú viac než život – slávu i víťazstvo v boji, ako vonkajšom tak i vnútornom. Železná Garda patrí k tej druhej skupine. A jej vojenský asketizmus sa završuje posledným pravidlom: sľubom chudoby, ktorého sa drží celá elita hnutia. Predpisuje sa jej zrieknutie sa prepychu, jalového trávenia času, takzvaných svetských zábav – to znamená že je povolaná k skutočnej premene života.”

Rozhovor Juliusa Evolu s hlavou Železnej Gardy, Il Regime Fascista, 22. marca 1938.

Slovenský překlad byl převzat ze stránek Integra!: Asketické Legionárstvo.

Související články:

1. Legionarismo ascetico. Colloquio col capo delle “Guardie di Ferro”

Autore: Julius Evola

Rapidamente la nostra auto lascia dietro di se quella curiosa cosa che è la Bucarest del centro: un insieme di piccoli grattacieli e di edifici modernissimi, prevalentemente di tipo “funzionale”, con mostre e magazzini fra la parigina e l’americana, l’unico elemento esotico essendo i frequenti cappelli di astrakan degli agenti e dei borghesi. Raggiungiamo la stazione del Nord, imbocchiamo una polverosa strada provinciale costeggiata da piccoli edifici del tipo della vecchia Vienna, che con rigorosa rettilineità raggiunge la campagna. Dopo una buona mezz’ora, l’automobile svolta improvvisamente a sinistra, prende una via campestre, si arresta di fronte ad un edificio quasi isolato fra i campi: è la cosiddetta “Casa Verde”, residenza del Capo delle “Guardie di Ferro” romene.

“L’abbiamo costruita con le nostre stesse mani” ci dicono con un certo orgoglio i legionari che ci accompagnano. Intellettuali e artigiani si sono associati per costruire la residenza del loro capo, quasi nel significato di un simbolo e di un rito. Lo stile della costruzione è romeno: ai due lati, essa si prolunga con una specie di portico, tanto da dar quasi l’impressione di un chiostro. Entriamo, raggiungiamo il primo piano. Ci viene incontro un giovane alto e slanciato, in vestito sportivo, con un volto aperto, il quale dà immediatamente una impressione di nobiltà, di forza e di lealtà. E’ appunto Cornelio Codreanu, capo della Guardia di Ferro. Il tipo è caratteristicamente ariano-romano: sembra una riapparizione dell’antico mondo ario-italico. Mentre i suoi occhi grigio-azzurri esprimono la durezza e la fredda volontà propria ai Capi, nell’insieme dell’espressione vi è simultaneamente una singolare nota di idealità, di interiorità, di forza, di umana comprensione. Anche il suo modo di conversare è caratteristico: prima di rispondere, egli sembra assorbirsi, allontanarsi, poi, ad un tratto, comincia a parlare, esprimendosi con precisione quasi geometrica, in frasi bene articolate ed organiche.

“Dopo tutta una falange di giornalisti, di ogni nazione e colore, che altro non sapevano rivolgermi se non domande della politica più legata al momento, è la prima volta, e con soddisfazione” dice Codreanu “che viene da me qualcuno che si interessa, prima di tutto, all’anima, al nucleo spirituale del mio movimento. Per quei giornalisti avevo trovato una formula per soddisfarli e per dire poco più che nulla, cioè: nazionalismo costruttivo.

“L’uomo si compone di un organismo, cioè di una forma organizzata, poi di forze vitali, poi di un’anima. Lo stesso può dirsi per un popolo. E la costruzione nazionale di uno Stato, benché riprenda naturalmente tutti e tre gli elementi, pure, per ragioni di varia qualificazione e varia eredità, può soprattutto prendere le mosse da uno particolare di essi.

“Secondo me, nel movimento fascista predomina l’elemento Stato, che equivale a quello della forma organizzata. Qui parla la potenza formatrice dell’antica Roma, maestra del diritto e dell’organizzazione politica, della quale d’Italiano è il più puro erede. Nel nazionalsocialismo viene invece in risalto quanto si connette alle forze vitali; la razza, l’istinto di razza, l’elemento etnico-nazionale. Nel movimento legionario romeno l’accento cade soprattutto su quel che, in un organismo, corrisponde all’elemento anima: sull’aspetto spirituale e religioso.

“Da ciò sorge la caratteristica dei vari movimenti nazionali, per quanto essi, alla fine, comprendano tutti e tre questi elementi, e non ne trascurino nessuno. Il carattere specifico del nostro movimento ci viene da una remota eredità. Già Erodoto chiamava i nostri progenitori: “I Daci immortali”. I nostri antenati getotraci avevano per fede, già prima del cristianesimo, l’immortalità e l’indistruttibilità dell’anima, ciò che prova il loro orientamento verso la spiritualità. La colonizzazione romana ha aggiunto a questo elemento lo spirito romano di organizzazione e di forma. Tutti i secoli successivi hanno fatto miserabile e disgregato il nostro popolo: ma come anche in un cavallo malato e frustro si può riconoscere la nobiltà della sua razza, così anche in ciò che ieri e oggi è il popolo romeno si possono riconoscere gli elementi latenti di questa doppia eredità.

“Ed è questa eredità che il movimento legionario vuole destare” continua Codreanu. “Esso parte dallo spirito: vuole creare un uomo spiritualmente nuovo. Realizzato come “movimento” questo compito, ci attende il risveglio della seconda eredità, cioè della forza romana politicamente formatrice. Così lo spirito e la religione sono per noi il punto di partenza, il “nazionalismo costruttivo” è il punto di arrivo e quasi una conseguenza. A congiungere l’un punto con l’altro sta l’etica ascetica e simultaneamente eroica della “Guardia di Ferro””.

Chiediamo a Codreanu in che rapporto stia la spiritualità del suo movimento con la religione cristiano-ortodossa. La risposta è: “In genere, noi tendiamo a vivificare nella forma di una coscienza nazionale e di una esperienza vissuta ciò che, in questa religione, molto spesso si è mummificato ed è diventato il tradizionalismo di un clero sonnolento. Noi poi ci troviamo in una condizione felice per il fatto che alla nostra religione, articolata nazionalmente, è estraneo il dualismo tra fede e politica ed essa può fornirci elementi etici e spirituali senza imporsi come una entità comunque politica. Dalla nostra religione il movimento delle Guardie di Ferro riprende poi un’idea fondamentale: quella della ecumenicità. Questo è il superamento positivo di ogni internazionalismo e di ogni universalismo astratto e razionalistico. L’idea ecumenica è quella di una societas come unità di vita, come organismo vivo, come un vivere insieme non solo col nostro popolo, ma anche con i nostri morti e con Dio. L’attuazione di una simile idea in forma di esperienza effettiva è il centro del nostro movimento; politica, partito, cultura, ecc. per noi non sono che conseguenze e derivazioni. Noi dobbiamo rivivificare questa realtà centrale, e rinnovare per tal via l’uomo romeno, per poi procedere e costruire anche la nazione e lo Stato. Un punto particolare è che, per noi, la presenza dei morti nella nazione ecumenica non è astratta, ma reale: dei nostri morti e soprattutto dei nostri eroi. Noi non possiamo separarci da essi; essi, come forze divenute libere dalla condizione umana, compenetrano e sostengono la nostra vita più alta. I legionari si radunano periodicamente in piccoli gruppi, chiamati “nidi” [cuib, n.d.c.]. Queste adunanze seguono riti speciali. Quello con cui si apre ogni riunione è l’appello a tutti i nostri compagni caduti, al quale i convenuti rispondono con “Presente”. Ma ciò per noi non è una pura cerimonia e una allegoria, bensì una evocazione reale.

“Noi distinguiamo l’individuo, la nazione e la spiritualità trascendente” continua Codreanu “e nella dedizione eroica consideriamo ciò che porta dall’uno all’altro di tali elementi, fino ad una superiore unità. Noi neghiamo in ogni sua forma il principio dell’utilità bruta e materialistica: non solo sul piano del singolo, ma anche su quello della nazione. Di là dalla nazione noi riconosciamo dei principi eterni ed immutabili, in nome dei quali si deve esser pronti a combattere, a morire e a tutto subordinare almeno con la stessa decisione in nome del nostro diritto di vivere e di difendere la nostra vita. La verità e l’onore sono, per esempio, dei principi metafisici, che noi poniamo più in alto della nostra stessa nazione”.

Noi abbiamo saputo che il carattere ascetico del movimento delle Guardie di Ferro non è generico, ma anche concreto e, per dir così, praticante. Ad esempio, vige la regola del digiuno: tre giorni alla settimana circa 800.000 uomini praticano il cosiddetto “digiuno nero”, cioè l’astinenza da ogni specie di cibo, da bevande, da tabacco. Del pari, la preghiera ha nel movimento una parte importante. In più, per il corpo scelto di assalto che porta il nome dei due capi legionari caduti in Spagna, Mosa e Marin, vige la regola del celibato. Chiediamo al Codreanu che ci indichi il senso preciso di tutto ciò. Egli sembra concentrarsi un momento, poi risponde: “Vi sono due aspetti, per chiarire i quali bisogna tener presente il dualismo dell’essere umano, composto di un elemento materiale naturalistico e di un elemento spirituale. Quando il primo domina il secondo, è l’”inferno”. Ogni equilibrio fra i due è cosa precaria e contingente. Solo il dominio assoluto dello spirito sul corpo è la condizione normale e il presupposto di ogni vera forza, di ogni vero eroismo. Il digiuno viene da noi praticato perché propizia una tale condizione, allenta i vincoli corporei, propizia l’autoliberarsi e l’autoaffermarsi della pura volontà. E quando a ciò si aggiunge la preghiera, noi chiediamo che forze dall’alto si uniscano alle nostre e ci sostengano invisibilmente. Il che conduce al secondo aspetto: è una superstizione pensare che in ogni combattimento solo le forze materiali e semplicemente umane siano decisive; in esso entrano invece in giuoco anche delle forze invisibili, spirituali, almeno altrettanto efficaci quanto le prime. Noi siamo coscienti della positività e dell’importanza di tali forze. Per questo diamo al movimento legionario un preciso carattere ascetico. Anche negli antichi ordini cavallereschi vigeva il principio della castità. Rilevo tuttavia che esso da noi è ristretto al Corpo di Assalto, anche sulla base di una giustificazione pratica, cioè che chi deve votarsi interamente alla lotta e non deve temere la morte è bene non abbia gli impedimenti della famiglia. Del resto, in quel corpo si resta solo fino ai 30 anni compiuti. Ma, in ogni caso, resta sempre una apposizione di principio: vi sono da un lato coloro che conoscono solo la “vita” e che quindi non cercano che la prosperità, la ricchezza, il benessere, l’opulenza; dall’altro lato vi sono coloro che aspirano a qualcosa più che la vita, alla gloria e alla vittoria in una lotta interiore quanto esteriore. Le Guardie di Ferro appartengono a questa seconda schiera. E il loro ascetismo guerriero si completa con una ultima norma: col voto di povertà a cui è tenuta l’élite dei capi del movimento, con i precetti di rinuncia al lusso, ai vuoti divertimenti, agli svaghi cosiddetti mondani, insomma con l’invito ad un vero cambiamento di vita che noi facciamo ad ogni legionario”.

* * *

Tratto da Il Regime Fascista del 22 marzo 1938.

Risorsa Centro Studi La Runa: Legionarismo ascetico. Colloquio col capo delle “Guardie di Ferro”, 1 gennaio 2000.

Související články:

1. Asketické Legionárstvo

Autor: San

V detailní a přínosné předmluvě Milana Nakonečného vyznívají filosofická díla italského barona Julia Evoly – v duchu kulturního pesimismu – jako ožehavá a konfliktní, pro mnohé pokud ne rovnou konfliktní a pohoršující, pak přinejmenším „extrémní“ a „nestandardní.“ My se však už tuhé potravy bát nemusíme, mlíčku jsme odrostli, takže nám jeho aristokratismus, tradicionalismus a antiintelektualismus připadne co hutný hodokvas. Evola ovšem patří i k otcům okultury, neboť jeho rozsáhlé dílo zahrnuje mj. pojednání o umění, filosofii kultury, západním i východním esoterismu a politice.

Julius Evola se narodil v Římě roku 1898 v patricijské katolické rodině sicilského původu a prožil, vychováván jezuity, velmi bouřlivé mládí od básnických, malířských a dadaistických počátků přes zabývání se východní mystikou, hermetismem a dokonce i přes experimentování s drogami a magií až k novopohanskému tradicionalismu a politickému extremismu.

Jaký byl rok 1898? Nejvyšší soud Spojených států pomohl v případu Holden vs. Hardy prosadit zákon státu Utah omezující počet pracovních hodin horníků, tavičů a dělníků v rudném průmyslu, čímž se osvědčil jako legitimní politická síla. V Polsku narozená Marie (Marja) Curie-Sklodowská, 31-letá vědkyně v oblasti fyziky a chemie, se svým manželem Pierrem, 39 let, objevila a izolovala radium, první významný radioaktivní prvek (už dříve téhož roku spolu objevili vysoce radioaktivní a nestabilní prvek, který nazvali polonium, pojmenovaný na počest její vlasti – Polska). Wilhelm Wien objevil, že katodové paprsky jsou tvořeny rychle se pohybujícími záporně nabitými částicemi (elektrony). V roce 1898 zkoumal tzv. kanálové paprsky, které jsou složené z kladně nabitých částic. Wien pozoroval a měřil vychýlení těchto paprsků v elektromagnetickém poli. V Basileji umírá Johann Jakob Balmer, který v roce 1885 našel empirický vztah pro vlnové délky čar (tzv. Balmerova řada) a odvodil jednoduchý matematický vztah mezi frekvencemi světla emitovanými vodíkem (na jeho práci navázal v roce 1913 Niels Bohr). První uvedení orchestrální suity Pelléas and Mélisande Gabriela Fauré podle hry Maurice Maeterlincka (1893). Henry James píše svůj román Utažení šroubu (The Turn of the Screw, 1898), horrorový příběh o vychovatelce, která propadne iluzi, že její svěřence pronásledují duchové. Francouzský novelista a básník Pierre Loüys (28 let) vydal knihu La Femme et le Pantin (1898, Žena a tahací panák, Žena a loutka) a tento román posloužil jako předloha filmu Luise Buñuela Tajemný předmět touhy (Cet obscur objet du désir, 1977).

Temperament a současně hluboká kultivovanost nedovolila Evolovi dokončit vysokoškolské vzdělání a oženit se. Byl silně ovlivněn dílem Reného Guénona a krizi moderního světa (1927, česky Krize moderního světa, 2002) a Spenglerovým dílem Zánik Západu (1918 a 1922, česky 2010). Západ pro něj představuje „… rod vzrušených žvanilů, kteří pijí existenci a pobíhají za ní a chválí ‚praxi,‘ protože mají strach z mlčení a kontemplace.“ Jeho předválečné dílo nutně muselo vzbudit pozornost italského fašismu a potom i německého nacismu. Po jistou dobu byl Evola ideovým fašistou, a v jistém smyslu i nacistou, i když nikdy nebyl členem italské fašistické strany. Důvěru nacistů ztratil, když proti jejich biologické teorii rasismu položil teorii kulturního rasismu: vyvolenou rasu netvoří primárně fyzické, ale duchovní znaky; hodnota rasy není v krvi, ale v duchu, a proto lze ve všech rasách najít vynikající jedince. Nacisté mu nakonec zakázali přednáškové turné po Německu a pro své rozpory s hlavním ideologem fašismu G. Gentilem ztratil i důvěru fašistů. Ostatně soud nad ním po jeho zatčení v roce 1951 vynesl osvobozující rozsudek – Evola byl zbaven obvinění z vychvalování fašismu.

Svůj kulturní pesimismus po válce dovršil dalšími dvěma knihami: Lidé v ruinách (1953) a Jezdit na tygru (1961). „Ruiny“ zde znamenají ruiny duchovních tradic, zdevastovaných válkou a „pokrokem“; nejvýraznějším symptomem úpadku Západu je dominance ekonomiky a techniky a s ní spojené utilitární myšlení, „útok peněz na duchovní život,“ venezianismus, kterému chybí „vnitřní hloubka“ a z něhož se vytratila olympská mužnost.“

Evolovi byl ideově blízký Mircea Eliade, s nímž se několikrát setkal a udržoval s ním korespondenci, básník Gottfried Benn, blízkým přítelem mu byl Tristan Tzara, později Giovanni Papini a Filippo Tommaso Marinetti, futurista a představitel „intelektuálního fašismu,“ kromě blízkých přátel, s nimiž založil hermetickou skupinu Ur, jež se zabývala zkoumáním alchymických a magických praktik. Evolovými oblíbenci byli ti, které překládal do italštiny: mystikové J. Böhme, Eckhart, J. van Ruysbroeck, mytolog J. J. Bachofen, G. Meyrink, O. Spengler, O. Weininger, M. Eliade, R. Guénon, Ernst Jünger, D. T. Suzuki a řada dalších.

V epoše přechodu je jízda na tygru jedinou možností, jak se vymanit z područí jalovosti. Řečeno bez příkras: věk železný, věk Technae, kali-yugy, temný věk (A. Crowley) – jemu je vlastní klima rozkladu, přechod k nespoutanému a chaotickému stavu individuálních i kolektivních sil, materiálních, psychických i duchovních, které byly v předcházejících obdobích různým způsobem vázány zákonem daným shora a působením (bytostí) vyššího řádu (srv. R. Steiner). Jejím symbolem je indická bohyně Kálí, která v předchozích obdobích „spala,“ byla tedy v těchto svých aspektech přítomna latentně, nyní je však zcela bdělá a činná. Další poukazem na tuto dobu může být odkaz na vládu Vodnáře, jehož atribut, voda, předznamenává „návrat všeho k tekutému, beztvarému stavu.“

„Poušť roste,“ není tu žádná jiná civilizace, která by nám mohla sloužit jako opora[1], musíme sami čelit svým problémům. Inu, kromě obce nebeské jiných přátel nemáme.

Tam, kde jde o velmi citlivé jedince, vznikají existenční traumata a stavy, jež jsou nazývány „stavy přízračné existence,“ „degradace objektivní reality,“ „existenciální odcizení.“ Typický je příklad Rimbauda, Lautréamonta (jehož Maldoror říká, že „přišel k životu jako ke zranění a zakázal sebevraždě, aby ránu vyléčila“). Existovaly osamělé individualistické osobnosti, jako Jack London a také raný Ernst Jünger. Henry Miller píše o fenoménu ztělesněném a halasícím, syrovém projevu úzkosti, zuřivého zoufalství a nekonečné hrůzy, které se rozkládají za řítící se fasádou“ (Obratník raka). Je zde pocit tabula rasa, kosmického ticha, ničeho, celé jedné epochy, jež byla smetena, mluví „prorok, který vidí konec jistého světa právě v okamžiku, kdy tento svět vzkvétá a září v apogeu své velikosti a své morové nákazy.“ Vzorem je „tučný optimismus měšťáka, tahle disciplína průměrného, normálního, tuctového člověka“ (P. van den Bosch). Ale přece „Duch je život, který sám řeže do života“ (F. Nietzsche). Nietzsche sám píše, že měl „pocit, že žije nebezpečně, a to neustále.“ … „Mám pocit, že vlastně žiji vysoce riskantním životem – jsem jeden z těch strojů, které mohou vyletět do vzduchu.“

Je však třeba poznamenat, že ani v samotné křesťanské oblasti nechyběly na okraji johanitské mystiky zmínky o jakési budoucí epoše vyšší svobody, takzvaném „třetím věku,“ věku Ducha, který vystřídá věk Otce a Syna. Podle učení Merežkovského se „v prvním carství Otce, Starém Zákoně, ukázala moc Boží jako pravda; v druhém carství Syna, Novém Zákoně, ukázala se pravda jako láska; v třetím a posledním carství Ducha, v Přicházejícím Zákoně, ukáže se láska jako svoboda.“ Slovy známého paradoxu Comte de Fénixe, umístěného do úvodu Knihy Zákona Aleistera Crowleyho: „Absolutní vláda státu bude funkcí absolutní svobody každé individuální vůle.“

Ke spojení s Bohem je nutno překlenout „dvě propasti“. Člověk je rozštěpen na „ducha“ a „tělo“. V přicházejícím „království Třetího Zákona“ se uskuteční vyšší jednota: „Tělo“ se stane svatým[2] a splyne s „duchem“ – spojí se „horní propast“ s „dolní“[3], a tak zmizí věčná antinomie: Kristus a Antikrist, Osiris a Set.

Pro románovou trilogii Kristus a Antikrist formuluje myšlenku „třetí říše,“ tedy říši kultury založené na původním křesťanství, říši Ducha Svatého. Merežkovskij nazývá sebe a své současníky „žreky zavržených bohů“ a tuší příchod básníků nových, které nadšeně vítá: „Nechť nastoupí noví proroci! Nechť přijdou větší pěvci, ještě neznámí světu! Tobě, božský básníku, odevzdáme svou lyru!“[4]

Ve stejné myšlenkové linii pokračovali ti, kdož si říkali „Bratři svobodného Ducha,“ když proklamovali „anomii,“ osvobození od zákona, od dobra i zla, kam může v zásadě vyústit i filosofie mistra Eckharta, pokud se jí dobře rozumí.

V oblasti názoru na svět se tudíž jedná o koncepci reality, osvobozenou od kategorií dobra a zla, jejíž základ však není naturalistický či panteistický, ale metafysický. Bytí nezná dobro ani zlo, stejně jako je nezná velký zákon věcí a Absolutno. Teistická teodicea vnímá myšlenku „velké ekonomie,“ v níž je obsaženo i zlo a není to nic jiného, než zvláštní aspekt vyššího řádu, přesahujícího malé lidské kategorie jednotlivce a kolektivu jednotlivců.

„Jiný svět“ je jiná realita, je to jiná dimenze reality, kde to, co je reálné, získává, aniž by bylo negováno, absolutní význam v nepostižitelné nahotě čistého bytí. Takový je tudíž v epoše rozkladu esenciální základ představy života, vhodného pro člověka ponechaného sobě samému, který musí prokázat svou sílu. Být v centru či se dostat do centra sebe sama, konstatovat či objevit nejvyšší identitu se sebou, je nezbytnou podmínkou. Pocítit v sobě dimenzi transcendentna a ukotvit se v ní jako dveřní závěs, který zůstává pevný, i když se dveře otevírají a zavírají ve větru (metafora mistra Eckharta). Od tohoto okamžiku se každé „vzývání“ a každá modlitba stávají existenciálně nemožnými.

Konečně i existenciální důsledky katastrofických kolektivních zkušeností, jakými jsou totální války se vším jejich chladným ničením, působí „odlidštění,“ redukují stále více to, co mělo včera svou váhu jako odlišné, „osobní,“ subjektivní, libovolné, intimní.

Výjimečným způsobem osvětlil tyto procesy Jünger ve svém spise Der Arbeiter. Tvrdí, že v současném světě zaujme místo jedince „typ.“ Dojde k celkovému ochuzení individuálních rysů a způsobu života jednotlivců, k rozpadu „kulturních,“ humanistických a osobních hodnot. Připomíná vám to Musilova Muže bez vlastností? Výsledkem bude tudíž sériový prázdný člověk, jakýsi Pan Teste (1929) Paula Valéryho, ten, který odpovídá standardizaci, ploché uniformitě, tomu, co je „maskou“ v negativním smyslu tohoto slova, bezvýznamným libovolně násobitelným produktem. Tedy to, co dnes běžně vídáme.

Zdá se, jakoby Evola přesně předvídal, kam západní civilizace – my dnes s ní – spěje. Tento proces, výklad a východisko předkládá v kapitole Rozklad jedince. Jedinec jako bojovník může čelit pouze tím, že přejde do nové formy existence, pokud nechce být nejen fyzicky, ale hlavně duchovně zlomen. Tuto novou formu charakterizují dva elementy: v prvé řadě krajní střízlivost a objektivita (A. Crowley: „Pochybuj, i když pochybuješ.“) a dále schopnost jednat a udržet se na nohou, čerpaná z hlubinných sil, jež přesahují kategorie „jedince“ (přimknutí se k vznešeným egregorům), ideály, „hodnoty“ a cíle buržoasní společnosti. Zde je podstatné přirozené snoubení života s rizikem, k němuž dochází za hranicemi pudu sebezáchovy, přičemž uvažujeme také o situacích, kdy samotné eventuální fyzické zničení (srv. mors justi a eroto comatose nebo Liber Jugorum) je paralelní s dosažením absolutního smyslu existence a kdy se tak uskuteční „absolutní osobnost.“ V tomto případě můžeme hovořit o mezní formě jízdy na tygru. Anonymní akce, jež se odehrávaly na samotných hranicích fyzického života, jsou symbolem tohoto stylu. Jünger dospěl ke zjištění, že prostřednictvím procesů tohoto druhu mají často tendenci se formovat a vyčleňovat lidé určitého nového typu. Lze je rozeznat nejen podle chování, ale už i podle fyzických rysů, podle „masky.“ Tento moderní typ má destrukci v sobě, nelze jej již chápat v rámci pojmu „jedinec,“ jsou mu zcela cizí hodnoty „humanismu.“ Viděli jste takto hauptsturmführera Amona Götha ve scéně filmu Schindlerův seznam, kde z balkonu své vily v Płaszówě střílel z pušky?

Tváře mužů a žen, jež skutečně nabývají charakteru masek, „kovových masek u mužů, kosmetických masek u žen,“ gesta a výraz, v nichž se stále více objevuje něco jako „abstraktní krutost,“ a to stejným tempem, jakým se rozšiřuje prostor, který v dnešním světě zabírá to vše, co je spojeno s technikou, číslem a geometrií, a vše, co se týká objektivních souvislostí. Tak před námi defilují všichni superhrdinové s maskami – Iron Man, Batman, Spiderman, X-Men, ale i starší postavy jako Maska červené smrti.

Člověk má tendenci stát se bytostí bez tváře (srv. Čapkovu postavu Princezny z Krakatitu), anonymním příkladem kolektivní průměrnosti. Jak kultura vytváří strojové, anti-humánní umění, tak také společnost produkuje utilitářskou, instituční ne-entitu, depersonalizovaného pomocníka makrostroje.“[5]

To, co převažuje a určuje směr vývoje, jsou a stále více budou pasivní destrukční procesy, které mohou vést pouze ke vzniku odpudivé uniformizace, „typizace“ bez hlubinné dimenze a jakékoli „metafysiky,“ definované na nižší úrovni existence, než je úroveň jedince a osobnosti, již sama o sobě problematická. Klasickými příklady na toto téma se staly knihy a filmy jako 1984 G. Orwella a 451° Fahrenheita Raye Bradburyho a Françoise Truffauta.

Mezní formě rozkladu poznání odpovídá Einsteinova teorie relativity, kdy laik věří, že se hovoří o relativitě, že tato nová fyzikální teorie zničila veškerou jistotu a téměř uzákonila pirandellovské „je to tak, když myslíte.“ Za rozvahu stojí i otázka, zda nepředjala i samotné koncentrační tábory a holokaust (nacismus jako vrchol relativity?) tím, že zrelativizovala vše, dokonce i magii. Aleister Crowley v knize Vize & Hlas parafrázuje klasický hermetický axiom až ke vtipu, když jej doplňuje otázkou: „A co je nahoře a co je dole?“

Julius Evola podněcuje dnes i proto, že se nebál vstoupit na pole vědy a vztáhnout k ní své teorie. „Pokud jde o kvantovou teorii,“ říká, „zdá se nám, že se dostáváme do světa kabaly. Kvanta záření netvoří spojitou sérii, po trojce přirozeně následuje čtyřka, pětka atd. Tady ale musí po trojce skočit na jiné číslo, ale stalo se toho ještě mnohem víc.“ Došlo k jinému paradoxu, a sice že bylo nutno se vzdát experimentálního ověřování. „Místo“ a „impuls“ spolu funkčně souvisí a získat jisté hodnoty znamenalo nahradit experiment takzvanou „vlnovou funkcí.“ Toto je z intelektuálního hlediska zákulisí atomové éry, jež byla paradoxně zahájena paralelně s likvidací jakéhokoli poznání ve vlastním slova smyslu. Heisenberg to explicitně připustil v jedné své knize: jedná se o formální vědění, uzavřené v sobě, maximálně exaktní ve svých praktických důsledcích, ale nelze zde už mluvit o poznání „reality.“ Pro moderní vědu není, jak říká, „již předmětem výzkumu objekt o sobě, ale příroda v závislosti na problémech, jež člověk řeší,“ pročež logickým závěrem je, že v takové vědě „člověk potkává jen sám sebe“ (sic!).

Prohlásili-li jsme Evolu za otce moderní okultury, pak nelze minout kapitolu Moderní hudba a jazz. Zaujmou tu kritické šlehy k počátkům elektronické hudby, když zmiňuje dnes již klasického Johna Cage. Podobně jako nacisté jde proti jazzu, ale vidí za ním devalvovaný magický rituál. „Polymetrická struktura, vypracovaná takovým způsobem, že statické akcenty, které vyznačují rytmus, jsou ve stálé závislosti na extatických akcentech, takže speciální rytmické konfigurace vytvářejí napětí, jež má ‚živit nepřetržitou extázi.‘“ Stejná struktura se v podstatě zachovala v celé tzv. „synkopované“ jazzové hudbě. Jsou to jakási zastavení, která mají tendenci uvolňovat energii či vyvolat impuls. V afrických rituálech byly touto technikou naočkovány do těl tanečníků určité bytosti, nazývané oriša u Jorubů nebo loa a vúdú z Haiti, které nahrazovaly tanečníkovu osobnost a „osedlaly“ jej.

Závěrem pár obzvláštních myšlenek. Je znám Nietzschův výrok: „Nikoliv pro budoucnost musíš sázet, nýbrž směrem vzhůru. Pouze takto můžeš mít užitek ze zahrady manželství.“ To se vztahovalo k myšlence, že člověk o sobě je pouhou tranzitivní formou, jejímž úkolem je pouze připravovat zrození „nadčlověka,“ být připraven se tomu obětovat a ustoupit stranou v okamžiku, kdy k tomu dojde. Manželství tedy nemá soužit k „horizontální“ reprodukci, k reprodukci dopředu, k prostému bezduchému plození, ale k reprodukci logogenetické, „vertikální,“ směrem vzhůru, a tak přispět k pozdvižení vlastní linie.

Nedostatek idejí vede Západ k tzv. „druhé religiozitě“ (viz stejnojmenná kapitola), o níž Evola píše v reakci na (právě i česky vydané) dílo Zánik Západu – Obrysy morfologie světových dějin Oswalda Spenglera. Obzvláště tam, kde se nejedná o pouhé duševní stavy a o teorie, tam, kde je morbidní zájem o senzaci a okultismus provázen evokačními praktikami a otevíráním podzemních vrstev lidské psychiky, jako je tomu v případě spiritismu a dokonce i psychoanalýzy, lze, podle Guénona, hovořit o „škvírách ve velké zdi,“ tedy o nebezpečných trhlinách v oné ochranné hradbě, která přece jenom v každodenním životě chrání každého normálního jedince, jenž si zachoval střízlivou mysl, před působením reálných temných sil, skrytých za fasádou světa smyslů a pod prahem uvědomělých a formulovaných lidských myšlenek. Z tohoto hlediska představuje tudíž neospiritualismus dokonce větší nebezpečí než materialismus či pozitivismus, které alespoň svou primitivností a intelektuální krátkozrakostí posiluje onen sice omezující, ale současně ochranný val. A vzpomeňte varování H. P. Lovecrafta v samotném úvodu Volání Cthulhu.

Knihu doprovází pár interview s Juliem Evolou, nejzajímavější je to anonymní z časopisu Ordine Nuovo z roku 1964, zejména pak samotný jeho závěr: „… Není nutné říkat, že pokud by existoval pro takový celek vůdce, jemuž bych mohl připsat vyšší autoritu, neváhal bych jej uposlechnout.“

Právě tak i doslov Massima Libardiho uvádí řadu pozoruhodných detailů z Evolova života. Jedním z nich je zpráva o neuskutečněné sebevraždě, aby v roce 1921 „vyléčila ránu uštědřenou životem.“ Evola se odvrací od svého uměleckého období a počíná se to filosofické. V roce 1934 odjel do Německa studovat vývoj Hitlerovy revoluce, ale Hitler a jeho hnutí jej zklamalo, protože v něm chyběl duchovní základ a tudíž síla nutná k realizaci skutečné obnovy evropského ducha. Na druhé straně jej však přitahuje radikálnost nacistických vizí a považuje každopádně nacismus za formu vzkříšení tradice v současných historických podmínkách. Zvláštní je, že Libardi přes osvobozující rozsudek, jímž byl Evola zbaven obvinění z vychvalování fašismu, píše, že „byl také spolupracovníkem německých tajných služeb a jeho vztah k nacismu je ještě složitější, než může být na tomto místě vyloženo.“ Evola viděl společnost jako „hluboce nerovnoprávně budovaný organismus, organizovaný do uzavřených kast, založených na duchovním chování a nikoli na biologickém srovnávání.“

Byl rovněž autorem první studie, ještě před C. G. Jungem, která interpretovala alchymii symbolickým způsobem.

V posledním roce války žil Evola ve Vídni, kde pracoval jako výzkumník SS Ahnenerbe, a „pro pouhou výzvu osudu“ se odvážil procházky během bombardování, které město postihlo. „Tato věc nebyla bez souvislosti s normou, jíž jsem se již delší čas řídil, a sice nevyhýbat se nebezpečím, ale naopak je vyhledávat ve smyslu mlčenlivého zpytování osudu.“ Byl odmrštěn tlakovou vlnou a zranění míchy mu způsobilo trvalé ochrnutí dolních končetin. Teprve v roce 1948 byl prostřednictvím Mezinárodního červeného kříže převezen nejprve do Bologne a pak v roce 1951 do Říma. V posledních letech žil z penze válečného invalidy, překládal a psal články. Julius Evola zůstává z mnoha důvodů zakázaným filosofem a charakterizuje ho „osamělost, hereze, odlišnost, neorganičnost a autonomie uvnitř fašistické kultury.“

Zemřel svobodný a bezdětný 11. června 1974 v Římě a jeho popel byl uložen do otvoru v ledovci Mt. Rosa.

Poznámky:

[1] H.R.Z: Osa – pilíř – mez – hranice. Revue HORUS, Solstitium Aestatis 1991. Horus, Brno 1991.[2] Srv. článek Timothy O’Neill: Plamen ve svaté hoře. Poznámky ke svatosti těla, teorii emanací a západní cestě těla. Revue HORUS. Horus, Brno 1995.
[2] Srv. článek Timothy O’Neill: Plamen ve svaté hoře. Poznámky ke svatosti těla, teorii emanací a západní cestě těla. Revue HORUS. Horus, Brno 1995.
[3] Viz úvahy kabalistů o spojení Horní svatyně s Dolní svatyní.
[4] Úryvek z eseje Okultura – Historický nástin z připravované knihy San: Okultura.
[5] Úryvek z eseje O automobilové kultuře aneb Eros ex machina. Svatá Technae z připravované knihy San: Okultura.

Julius Evola: Jezdit na tygru. Základní orientace v epoše rozkladu
308 stran, nakladatelství Triton, Praha 2009, vydání první, vázané
ISBN 978-80-7387-259-5

Článek Aktivní neosobnost heroického realisty: Julius Evola – otec moderní okultury vyšel původně na stránkách Okultura.cz. Knihu Julia Evoly: Jezdit na tygru je možné objednat v knihkupectví Alembiq.

Související články:

1. Evola & Spengler

Autor: Cologero

Ve svém díle Il mito del sangue (Mýtus krve) věnuje Julius Evola jednu důležitou kapitolu teoriím Hermanna Wirtha. Konkrétně se zajímá o Wirthovu tezi o polárním, či chcete-li hyberborejském původu nordické rasy, jíž byl on sám příznivě nakloněn. Svou disputaci zahajuje citátem Oswalda Menghina, rektora vídeňské univerzity: „Zkoumání prehistorie je, či přesněji řečeno by mělo být, jádrem duchovní bitvy naší doby. Nemyslím si, že se mýlím ve svém odhadu, že se věda o prehistorii stane vůdčí disciplínou budoucích generací.“

Naneštěstí se dnes radám profesora Menghina nedopřává příliš sluchu. Existuje pro to několik důvodů. Primárním důvodem je fakt, že jen velmi málo lidí si je vůbec vědomých, že probíhá nějaká duchovní bitva, navíc snad ještě méně z nich chápe, co se onou duchovní bitvou vůbec zamýšlí. Dále zde máme problém metodologie. Převažujícím názorem je ten, že jediným možným přístupem je užití vědeckých metod. Tyto metody sice zřejmě mohou vést k získání pár informací, avšak nenabízejí (a ani nikdy nemohou) náhled do nejvnitřnější podstaty či ducha prehistorie. Takovýto přístup by se tedy v rámci spirituální bitvy ukázal nepoužitelným.

Finálně se zde setkáváme s otázkou pragmatismu. Vzhledem k důrazu kladenému na falešnou doktrínu evoluce jen málokdo vidí nějaký smysl byť v pouhém nahlédnutí do prehistorické minulosti s účelem lepšího pochopení současnosti. Z tohoto úhlu pohledu se jedině budoucnost jeví jako smysluplná, zatímco minulost má být překonána nebo zapomenuta.

V této době ještě Evola nacházel důvody pro optimismus, když píše:

„V posledních letech, v mnoha kruzích, došlo k významnému impulsu po návratu k počátkům. Počátky se zde zjevují ve zvláštním, duchovním světle. Bude prokázáno, že v prapůvodních dobách, významy a symboly přežívaly v čistém stavu, a poté byly ztraceny, zatemněny anebo změněny. Prehistorický výzkum, pozvednutý z úrovně neživotného vědecko-archeologického nebo antropologického pozitivismu na úroveň duchovní syntézy, tedy slibuje otevřít nové horizonty pro skutečnou historii civilizace.“

Tomuto impulsu očividně došel dech. Namísto otevírání nových horizontů tu máme tři hlavní teorie o podstatě člověka, které limitují šíři našeho poznání o sobě samých. Jako první zde můžeme zmínit pohled biologický, podle něhož je člověk jakýmsi genetickým omylem, vytvořeným podle „zvířecího vzoru“, a nordická rasa pochází z Afriky. Jedinec není již nadále považován za duchovní bytost se svou vlastní Vůlí, nýbrž výslednicí rozličných elektrochemických procesů v mozku. Další teorií je návrat k polyteismu. Nejprve je v této souvislosti nutno poznamenat, že účelem studia prehistorie není návrat k formám minulosti, neboť ty nejsou nikoli náhodou doménou uplynulých časů. Zadruhé, jak zmiňuje Guénon, polyteismus je známka dekadence a veškerá opravdová původní tradice byla proto nutně monoteistická.

A samozřejmě nejhorším náhledem je negativistické ukňourané chvástání Alaina de Benoista, jenž nevidí nic jiného než dekadenci a nákazu, a to nikoli pouze ve vztahu k současnému stavu západního člověka, nýbrž i ve vztahu k minulosti. Namísto rozeznání prapůvodní jednoty přichází s ideou plurality rozličných navzájem nepříbuzných národů a myšlenek. Porovnejte to například s velikou a inspirující vizí Donoso Cortése, prezentovanou v článku O rozkvětu evropské civilizace, jež sjednocuje nejskvělejší civilizace Západu a promítá je do současnosti. Není divu, že Evola měl o Cortésovi tak vysoké mínění.

Článek The Science of Prehistory vyšel na stránkách Gornahoor dne 28. června 2010.

Související články:

1. Ultima Thule: Julius Evola a Herman Wirth

Jaký byl Evolův [*] přístup k náboženství, přesněji v jakých náboženstvích spatřoval ducha Tradice?

Může se to zdát zvláštní, ale Evola se nikdy nezajímal o to, co se obecně nazývá „náboženství“. Vždy se hlavně zajímal o uskutečnění potenciálu vlastního Já a v budování (nebo uchování) společností, které jsou schopné umožnit sebezdokonalování těm, kteří o něj nejvíce usilují. Z toho vyplývá, že taková náboženství, která zlehčují osobní snahy jedince za účelem poskytnutí všeobecného duchovního jmenovatele, jsou nepřátelská jeho záměru. Evola jasně určil křesťanství jako náboženství, které zneschopňuje potenciál několika „vyšších lidí“, aby nerozlobila většinu tvořenou ovcemi. Ale to samé platí na podoby mahájánového buddhismu a více nebo méně pro všechna náboženství kali jugy, současného věku temna.

Na druhou stranu primordiální Tradice může působit na téměř všechna současná náboženství, pokud se nesoustředíme na dogmata, ale raději na to, jak ztělesňují bojového ducha. Křesťanské rytířstvo se nehledě na velké rozdíly ve své náboženské mytologii příliš neliší od bojovníků džihádu nebo samurajů.

V jedné věci si byl zralý Evola jistý – oživení „pohanství“ jako náboženství je nemožné. Proto musíme kultivovat hyperborejské hodnoty buď mimo náboženskou sféru, nebo musíme posílit tyto včleněné hodnoty v existujících náboženstvích. V Evropě je to hlavně křesťanství. Je zajímavé, že politickým a náboženským hnutím, které uskutečnilo nejvíce z Evolových ideálů, byla Legie archanděla Michaela v Rumunsku.

Jaké byly ve skutečnosti vztahy mezi Evolou a italským fašismem? Jaký byl Evolův názor na národně revoluční hnutí a hnutí nové pravice vzrůstající v poválečném světě?

Na to není jednoduchá odpověď, protože co do míry Evolovy účasti v „realpolitice“ se mnoho věcí neví a nebo si na pohled navzájem odporují. Jeho odstup od fašismu jakožto partajnického hnutí byl vždy velký. Evola nikdy nebyl členem strany ani žádného vlivného kroužku, ale měl rozličné kontakty a příznivce. Se zřetelem na ideologii lze odpovědět snadněji. Evola odmítal liberalismus Západu stejně jako komunismus. A věřil ve zmrtvýchvstání ideálů Římské říše. Po rozchodu se svým učitelem Arturem Reghinim, což byl svobodný zednář pokoušející se budovat „pohanský imperialismus“, navázal Evola styk s Guidem de Giorgio, nejvlivnější osobou v pozadí časopisu La Torre, který Evola po krátkou dobu vydával. Když byl časopis La Torre donucen skončit, snažil se Evola sledovat stejnou linii pod záštitou jiných časopisů.

Toto následné pojetí může být považováno za méně agitativní a hlubší než Reghiniho a může být označeno za jakousi podobu „fašismu ducha“. Spojuje duchovno starověkého Říma s moderním fašistickým státem, jež byl víceméně neplánovaně ovlivněn okolnostmi svého vzniku a osobností Duceho a dalších. Fašistický stát, jež byl ale vždy státem moderním, měl být transformován směrem k tradičnímu duchovnímu státu a jeho úloze – kterou představuje osa a fasces. Pojetí „pohanského imperialismu“ bylo založeno na síle a do jisté míry také na ideji posvátna.

Stejná otázka pro poválečnou dobu: Jak může být tradiční společnost vybudována moderními prostředky? To je jediné kritérium hodnocení národně-revolučních hnutí a hnutí nové pravice. To vidíme například v Evolově hodnocení „Imperia“ Francise Parkera Yockeye, které můžeme vyložit jako program pro většinu hnutí „nového eurasijského řádu“. Evola píše, že Yockey, navzdory své bystrosti, nedovede dobře rozlišovat mezi kulturou a civilizací (rozdíl definoval Oswald Spengler) a pokouší se vybudovat říši na základech civilizace. Evoliánská alternativa – řád založený na metafyzickém a kulturním principu – se na území poválečné Evropy neobjevil a Evola si udržel od všech politických hnutí kritický odstup. Kromě toho je třeba vědět, že Evola byl na rozdíl od těchto hnutí z principu monarchista a nikdy se nebyl smířil s demokracií.

Jak byste definoval základní myšlenky Evolovy filosofie historie?

Jeho názory byly v tomto ohledu podobné těm, které zastával u náboženství. Evolu nezajímá historie jako taková. Zajímá se o spojení s nezměnitelnými principy, věčným Bytím. Historie je proces setrvalého ztrácení tohoto pojmu. Historie se rodí a je poháněna třemi faktory: nejzásadnější je dekadence těch, kteří by měli být strážci kontaktu s věčným Bytím. Selhávají v okamžiku, kdy přijímají exoterní pohled namísto vnitřního sebeuskutečnění a iniciace. Dále jsou zde nepřátelé stávajícího řádu – ti vyloučení z důvodu svého původu či svých přirozených schopností v oblasti materialistického hospodářství (které tradiční společnosti přísně omezují). Tito lidé jsou utlačováni a jsou podhoubím vzpoury. Oba procesy – dekadence a vzpoura – vrcholí, když je tradiční iniciační společnost obrácena vzhůru nohama a uvykne směřování ke zničení tradičního řádu namísto jeho obrany.

To se například podle Evoly stalo se svobodným zednářstvím. Tady vstupuje do děje další důležitý činitel: tyto společnosti jsou v zásadě nástroji nadpřirozených duchovních sil. Evola toto téma příliš neodhalil, ale v zásadě měl podobný názor jako Corneliu Codreanu (zakladatel zmiňované Legie Archanděla Michaela) – nejdůležitější bitvy jsou vybojovány na nebesích a ne na zemi. Ačkoliv v názoru na skutečnou povahu těchto „nebes“ by se jejich názory asi lišily.

Jakým způsobem Evola ovlivnil světový názor současných politických a intelektuálních iniciativ v Evropě?

Jeho vliv byl vždy obrovský z hlediska kvality. Z hlediska kvantity si důležitost Evolových myšlenek pro porozumění osudu Evropy uvědomilo pouze několik jednotlivců. V posledních letech jeho vliv značně stoupá, což přináší nebezpečí, že se rozpustí do nemastné, neslané ideologie. Tisíc silně odhodlaných mužů je více než zástupy donekonečna diskutující o jeho odkazu. Velice důležité bylo „objevení“ Evoly ve východní Evropě. Vzhledem k tomu, že kapitalismus vede postkomunistické země ke katastrofě, může dojít ke zdravé radikalizaci – radikalizaci mysli též. Podobná „tabula rasa“ na západě chybí, Evola je přirovnáván k tomu či onomu a inspiruje množství kulturních a politických iniciativ. Ale s jakým cílem? Mohu jen doufat, že zdravé jádro zastánců Tradice najde cestu k organizaci podobné „Řádu Železné koruny“, který Evola nastínil – ne jako dogma, ale jako návrh – aby jako elita byli schopni přežít naprosté civilizační znekulturnění a vzkřísit řád.

Mohl byste představit našim čtenářům svou činnost a největší úspěchy vydavatelství Kšátrija?

To je prosté. V roce 1994 jsem začal publikovat články o Juliu Evolovi v různých kulturních a politických časopisech. Ty byly později pomocí internetu shromažďovány s podtitulem Kšátrija. Vznikla celá řada mezinárodních kontaktů. Navíc, v roce 1998 vyšel časopis v tištěné podobě v německém jazyce. Následuje další výtisk, lepší co do kvality a designu. Vzniká iniciativa utužit spojení se čtenáři. Jméno „Kšátrija“ odkazuje samozřejmě na osobnost Julia Evoly, ale také mělo vyjadřovat, že ani já jako vydavatel ani moji spolupracovníci nejsme jako jednotlivci ničím – a že ani Evola, navzdory svým zásluhám o tradici, není tak důležitý jako idea, kterou se pokusil vytvořit: idea duchovního válečníka. V tomto smyslu „odosobnění [1] ve jménu Tradice“ – je konečným cílem vydavatelství Kšátrija vytvoření neviditelného řádu nositelů a strážců evropského znovuzrození.

Vídeňský rodák Martin Schwarz je stoupencem eurasijského hnutí prof. Claudia Muttiho v Rakousku, zakladatelem časopisu Kšátrija – tradice a metafyzika [*], věnovaného dílu italského spisovatele Julia Evoly a islámské tradici; provozuje mimo jiné nakladatelství Eiserne Krone [*] navazující na stejnojmenný časopis [*]

Poznámky překladu:

[1] Evola v díle Cesta samuraje shrnul vnitřní proměnu válečníka (kšátrije) do čtyř stupňů: stát se pánem vnějších vlivů a podnětů (askeze); uplatnit vlastní autoritu proti tělu – vytrvalost (výcvik); ovládnutí žádostí a pocitů (vnitřní rovnováha); odosobnění (odloučení Já)

Rozhovor poprvé vyšel v polském časopise Odala, do angličtiny pro stránky Rose Noire jej přeložil Ulf Herder. Český překlad poskytla redakce stránek Slavonie.org.