Autor: Julius Evola

Na Cornelia Codreana, vůdce rumunské Železné gardy, si mezi různými představiteli hnutí národní obnovy, která vznikla v meziválečné době a které jsem měl příležitost poznat, vzpomínám jako na jednu z nejčistších, nejryzejších a nejšlechetnějších osobností. Bylo to na jaře 1936, kdy jsem se s ním setkal v Bukurešti během studijní cesty, které jsem v té době podnikal do různých evropských zemí. (a)

Corneliu Codreanu působil už svým zjevem. Velký a dobře rostlý ztělesňoval typ árijsko-římské rasy, která je zastoupena i v Rumunsku a pochází z římské kolonizace Dáků, ale také z místního obyvatelstva dávno tam usazených indogermánských kmenů. Jeho fyziognomie a řeč dávaly jistotu, že stojíte proti člověku, kterému je cizí jakákoli křivost, nepoctivost a nevěrnost i jakákoli zrada. To zakládalo jeho mimořádnou autoritu v prvé řadě. Jeho věrní se s ním, s jeho osobností, cítili svázáni silněji, než bylo jinak u politických stoupenců obvyklé. (b)

V oné době byla situace v Rumunsku mezi vládou krále a Železnou gardou mimořádně napjatá. Člověk doslova cítil atmosféru, z níž musela vzejít tragédie. Na italském velvyslanectví mi řekli, že není radno se do blízkosti Codreana vydávat; rumunské úřady cizince, který se s ním kontaktoval, ihned vykázaly. O tohle varování jsem se ale nestaral. (c)

Rumun, s nímž jsem byl ve spojení, protože se zajímal o mé tradicionalistické studie, převzal úlohu prostředníka. (d)

Krátce poté, co jsem vyjádřil přání se s Codreanem setkat, se v mém hotelovém pokoji diskrétně zjevili dva vyslanci. Přivedli mě k jejich Kapitánovi do takzvaného Zeleného domu. Legionáři ho vlastnoručně vystavěli na okraji Bukurešti, byl střediskem hnutí. (e)

Po absolvování toho, co je v Rumunsku zřejmě tradiční zvyklostí – podali mi talířek se sladkou marmeládou a sklenici vody – se objevil Codreanu, představil se, a od prvního slova mezi námi zavládlo sympatické porozumění. Věděl o mojí práci Rivolta contro il mondo moderno, která měla v celé střední Evropě značný ohlas, neboť dva roky předtím vyšla pod názvem Erhebung wider die moderne Welt i v německém překladu. Můj zájem dát politickému boji duchovní a tradicionální základnu právě v Codreanově případě usnadnil naše neobyčejné sblížení. Protože jsem neuměl rumunsky, zvolil k domluvě francouzštinu, přičemž se vyjadřoval velmi uvážlivě a přesně. (f)

Myšlenky a průběh tohoto rozhovoru si jasně pamatuji, především Codreanovu charakterizaci fašismu, národního socialismu a jeho vlastního hnutí. Řekl, že v každém organismu existují tři principy, a to forma, životní síla a duch. Hnutí národní obrody by se nemohlo vyvíjet, aby na jeden či druhý princip nekladlo důraz. Podle Codreana je tak ve fašismu formativní politickou ideou princip formy, což znamená prioritu státu. Zde je řídící silou dědictví Říma. Naopak v německém národním socialismu se přikládá zvláštní důležitost principu životní síly. Odtud pochází zájem o rasu. Mýtus rasy, vyznání krve a národně-rasové pospolitosti, stojí v národním socialismu ve středu pozornosti. Pro Železnou gardu má naopak ústřední význam duchovní složka, náboženské a asketické hodnoty, které jsou pro Codreana v úzkém vztahu. (g)

V rumunském národě je cosi zkaženého, řekl. Aby se lid opět ozdravil, je třeba hluboké obnovy vycházející z nitra jednotlivce a mířící proti všemu, co se podřizuje ziskuchtivosti, nízkým zájmům, politickému čachrářství a kšeftařství. Železná garda tak spíše než stranou chtěla být hnutím ve službě tohoto velkého úkolu. K vícekrát podniknutému pokusu konsolidovat demokraticky vedenou a monarchií kontrolovanou zemi neměli lidé důvěru. Když Codreanu začal mluvit o náboženské otázce, naznačil, že v zemi jako Rumunsko by byla historická situace příznivá, poněvadž řecko-ortodoxní křesťanství netrpí rozporem mezi univerzalismem církve a národní myšlenkou. Ortodoxní církev by proto jako národní instituce mohla být solidárním průvodcem a pomocníkem při obnově státu a národa ve smyslu národní revoluce. (h)

Proto také náboženské, a ještě více mystické a asketické hodnoty, tvořily organizační základ rumunské Železné gardy. Proto i příznačné jméno Legie archanděla Michaela, pod nímž se legionářské hnutí zpočátku objevilo. Velký význam v něm byl přisuzován nejen motlitbě, ale také půstu. Motlitbou Codreanu rozuměl niterné duševní soustředění a rozvinutí sil. Od vůdců v první řadě, ale i od každého jednotlivého člena Železné gardy byl očekáván dobrovolný, mravně přísný životní styl. Na veřejných zábavách a světských svátcích neměl legionář co pohledávat. Luxus a nákladný způsob života mu byly cizí. (ch)

À propos, kol mrtvých hrdinů legie existoval zvláštní kult. Rituál „Presente!“, známý i ve fašismu, se uplatnil v podobě, v níž se mnozí dokonce domnívali vidět znak magické invokace. Moţa a Marin, dva známí legionářští vůdci a osobní přátelé Codreana, oba padlí ve španělské občanské válce, byli jako mučedníci legie obzvlášť uctíváni. (i)

V dlouhém rozhovoru s Codreanem jsme mluvili také o mnoha jiných tématech. Nakonec mě sám v autě doprovázel zpět k mému hotelu. Byla to přímo veřejná manifestace; poukázal jsem již na varování, jehož se mi dostalo na italském velvyslanectví. Když jsem se zeptal, zda má Železná garda nějaký odznak, jeden mi ukázal a předal mi ho. Byl to oválný terč s černou mříží na zeleném poli. Dotazoval jsem se, jaký význam tento symbol asi má, načež se Codreanu omezil na v žertu míněnou poznámku: „Snad jsou to mříže vězení.“ (j)

Tato věta žel obsahovala smutné tušení. Codreanův konec je znám. Král, naslouchaje zlému našeptávání své židovské konkubíny Wolff-Lupescu a pseudodemokratické kamarily, která ji obklopovala, složené ze svobodozednářských a jiných živlů uvězněných ve skrytých silách, se rozhodl udělat s jemu nebezpečně se jevící Železnou gardou, která k sobě přitahovala stále větší část zdravého obyvatelstva, především mládeže, krátký proces. Přešel k masovému zatýkání a při této příležitosti se zmocnil i Codreana. Byl odstraněn stejnou metodou jako později Ettore Muti: šířily se lži, že byl zastřelen během pokusu o útěk. Ale král si tímto zavrženíhodným činem připravil i svůj vlastní pád. Následoval režim generála Antonesca, Codreanova vojenského napodobitele. Na konci druhé světové války bylo také Rumunsko vtaženo do vojenského zhroucení Osy a napochodovavší Rudá armáda tam vnutila komunistický režim. (k)

Avšak nemálo členů Železné gardy přežilo. V rudých žalářích a v západním exilu zůstali věrní idejím svého Kapitána. Jsou aktivní v různých militantních nacionalistických organizacích všude v Evropě, zvláště ve Španělsku. Ve Francii byli mezi těmi patrioty, kteří připravovali duchovní základnu pro vojenské hnutí. Je to také jejich zásluha, že mělo duchovní a tradicionální pečeť. Toto hnutí bylo žel prozrazeno a později de Gaullem brutálně potlačeno. Legionáři šli pak k OAS nebo k podobným organizacím. Odkaz Codreana žije a nadčasově bude žít dál! (l)

Zdroj: Meine Begegnung mit Codreanu (von Julius Evola), v: Junges Forum č. 4, Corneliu Codreanu und die Eiserne Garde, s. 31-34. Německý text je dostupný např.na stránkách Arctogaia.

Poznámky DP k jednotlivým odstavcům:

a) Rok 1936 je uveden chybně, ve skutečnosti setkání proběhlo někdy v březnu 1938, o měsíc později byl Codreanu zatčen a v listopadu zavražděn. Ve stejném roce navštívil Evola i tehdejší Československo.
b) „Antická písemná svědectví připodobňují Dáky k národům obývajícím severní oblasti Evropy, ke Skytům, Keltům a Germánům. Podle nich byli dáčtí mužové vysocí, urostlí, měli obvykle světlou pleť, modré oči a světlé, nazrzlé vlasy.“ (Hadrian Daicoviciu, Dákové, Praha 1973, s. 21). První indoevropské kmeny na dnešním rumunském území, jejichž jména známe, byly Kimmeriové (800 př. n. l.), Ilyrové, Skythové (po r. 600), Keltové (konec 4. století) a Thrákové, základ obyvatelstva v celé karpato-dunajské oblasti. Nezanedbatelný byl i vliv řecko-římský. Indoevropeizace Balkánu však začala mnohem dříve, určitě pak s příchodem lidí tzv. kurganové kultury v třetím tisíciletí př. n. l. Skutečnou ranou byla pro zdejší lid až několikasetletá turecká nadvláda, kdy celá oblast, nejen obrazně, potemněla. Codreanovi rodiče ovšem pocházeli z Německa a Polska!
c) Na trůně seděl od léta 1930 král Carol II. (1893-1953); bývá líčen jako typ degeneráta bez jakýchkoli morálních zábran. Často pobýval v ČSR, s níž bylo Rumunsko spojeno v obranném paktu Malá dohoda. Více např. M. Tejchman, Politika krále Carola v županu, v: Slovanský přehled, 1965, 3, s. 185 a násl.
d) Zde se pochopitelně nabízí otázka, zda oním nejmenovaným prostředníkem nebyl mladý Mircea Eliade. O jeho vztahu k Železné gardě píší Jiří Našinec v doslovu k Eliadovým Pamětem (Praha 2007) pod názvem Krátkozraký intelektuál mezi cholerou a morem (s. 539-549); Ivo T. Budil: Mircea Eliade a fenomén legionářského hnutí v Rumunsku, v: Totalitarismus 3, Plzeň 2007, s. 63-72; týž: Mircea Eliade a „věčný návrat fašismu“, v: LitN, č. 2/14. ledna 1998, s. 8-9; nezbytným korektivem je práce Claudia Muttiho: Mircea Eliade und die Eiserne Garde, Regin-Verlag 2009. Sám Eliade napsal o Železné gardě 12 článků, zde je jeden z nich – O svobodě.
e) Vedle Zeleného domu (=zelená je barva obnovy a legionářských košil) postavila Železná garda po celé zemi 160 budov! Více o tom v příštím článku.
f) Německý překlad Vzpoury proti modernímu světu vyšel v Německu v roce 1935. Kniha zde a v Rakousku, kde působili Othmar Spann a Karl Anton Rohan (Europäische Revue), měla tehdy údajně silnější ohlas než v Itálii.
g) Viz Evolův rozhovor s Codreanem.
h) Pravoslavná církev – jako instituce – však nechala Železnou gardu krátce nato na holičkách. Podobnou zkušenost ostatně udělala v 90. letech např. i Ruská národní unie A. Barkašova. I církve jednají v posledku jen ve vlastním zájmu…
ch) Vybraní příslušníci Železné gardy z tzv. „Komand smrti“ (Echipele mortii), kteří se zdravili pozdravem „Ať žije smrt!“, se do třiceti let věku nesměli ani ženit a mohli tudíž držet i celibát. Hlavní pravidla legionářského života, jakési „šestero přikázání“, však jsou: Kázeň, Pracovitost, Mlčenlivost, Sebevzdělání, Vzájemná pomoc a Čestnost.
i) K účasti Železné gardy na španělské misi viz Ettore Vernier, Falanga, Národní myšlenka, Praha 2008, s. 21-22. V září 1970 byl ve španělské Majadahondě odhalen pomník obou hrdinů.
j) Železná garda se stala vzorem i našim vlajkařům. V pracovně Jana Rysa v Myslíkově ulici v Praze prý visel velký obraz Codreana. A podobně jako Horia Sima, Codreanův nástupce v čele legionářů, byl vůdce Vlajky posléze Němci internován jako „čestný politický vězeň“ v koncentračním táboře. Po osvobození se nějaký čas rekreoval na Capri a v Římě, pak se však, přes varování Američanů, rozhodl vrátit do Prahy, aby zde „hájil sebe a své kamarády“, načež byl v červnu r. 1946 popraven. Není vyloučeno, že Rysův idealismus byl inspirován mučednickým osudem Kapitána…
k) Ettore Muti byl italský letec a válečný hrdina zabitý za nejasných okolností italskými četníky v době královy zrady na Mussolinim.
l) OAS čili Organisation de l´armée secrète (Organizace tajné armády) byla založena v zimě 1960-1961 na obranu francouzského Alžírska („Alžírsko je a zůstane francouzské!“). Ve znaku organizace byl keltský kříž. O jejím významu pro evropský aktivismus viz např. Frédéric Laurent, Černý orchestr, Praha 1982, s. 74-100.
V Rumunsku se část přeživších příslušníků Železné gardy přidala po válce ke komunistům (i odtud snad výrazné národní zabarvení tamní „cesty k socialismu“, vzpírající se úplnému diktátu Sovětského svazu), jiní proti nim naopak vedli dlouhou partyzánskou válku (poslední skupiny byly zničeny až v roce 1957!): je přitom třeba vzít v úvahu, že již koncem roku 1938 a v září 1939 bylo zlikvidováno takřka celé původní vedení a vybity hlavní kádry – z původních legionářů zbylo sotva několik set, načež se hnutí, aby rychle posílilo, až příliš otevřelo a po vyhlášení „Legionářského národního státu“ v září 1940 do něj vstoupila i řada vyložených prospěchářů.
Po pádu Ceauşescova režimu v r. 1989 uveřejnil Horia Sima ve španělském exilu Deklaraci legionářského hnutí. Když v roce 1993 zemřel, nebyl jmenován žádný nástupce a organizace legionářských veteránů zvaná nyní Nadace profesora George Manua byla vedena kolektivně. Dnes v odkazu legie pokračuje Noua Dreapta (Nová pravice).

Související články:

1. Corneliu Codreanu a Železná garda, část 1
2. Asketické Legionárstvo
3. Legionářské hnutí v Rumunsku, část 2

Autor: Julius Evola

Základní princip vlastní jakémukoliv ospravedlnění války je z pohledu lidské osobnosti „hrdinství“. Říká se, že válka dává příležitost k probuzení hrdiny, jenž spí uvnitř muže. Válka rozbíjí každodenní rutinu pohodlného života; skrze těžká utrpení, s přihlížením ke všudypřítomné smrti, válka mění vnímání života jako takového. Chvíle, kdy jedinec dosáhne života hrdiny, a i kdyby šlo o poslední moment jeho pozemského života, je nekonečněkrát hodnotnější na stupnici hodnot, než je táhlé přežívání strávené požíváním jednotvárných trivialit městského života. Právě možnosti povznést se nad život pasivního přežívání převyšují z duchovního hlediska veškerou destrukci a jiné negativní následky válek, které jsou zcela jednostranně a tendenčně zdůrazňovány pacifistickým materialismem. Válka přinutí jedince uvědomit si relativitu lidského života a tím také zákonitosti „více-než-života“. Díky tomu je válka vždy nositelkou protimaterialistických hodnot, tedy hodnot duchovních.

Již pouhá tato úvaha představuje neoddiskutovatelný přínos a poráží tak veškeré žvatlání humanitarismu, sentimentální brekot, všechny protesty šampionů „lidských práv“ a „internacionál“ hrdinů zpoza psacích stolů. Nicméně i přesto musí být zdůrazněno, že je třeba se ještě hlouběji vnořit do problému a podívat se, za jakých podmínek se nejvíce duchovní aspekt války projeví. Je třeba nastínit si „fenomenologii válečnického prožitku“, rozlišit rozdílné varianty a následně je seřadit v hierarchický žebříček, abychom poznali podmínky za kterých se dostaneme až na samotný vrchol válečnického prožitku.

K dosažení tohoto cíle je třeba připomenout doktrínu, kterou již pravidelný čtenář Dioramy zná. Mějme stále na mysli, že nejde o produkt nějaké lidmi vytvořené filosofie, ale o fakta vypozorovaná a poznaná z naprosté přirozenosti. Jde o doktrínu hierarchizované počtvernosti. Tato doktrína vykládá nedávnou historii jako postupný úpadek z vyšší pozice na pozici nižší, opět nižší, až na samotný spodní stupeň. Tato počtvernost – musí být ještě připomenuto – dala ve všech tradičních civilizacích vzniknout čtyřem různým kastám: otrokům, střední třídě buržoazie, válečnické aristokracii a nejvýše postavené kastě nositelů čisté duchovní autority. Zde „kasty“ neznamenají – jak je často mylně myšleno – něco umělého a vnuceného, nýbrž představují „prostor“ sdružující jedince se stejnou povahou, stejnými zájmy a posláním, se stejnými vrozenými předpoklady. Vlastní „pravda“, vlastní poslání, to rozčleňuje za přirozeného stavu kasty; v žádném případě tomu nemůže být naopak. Nejde o privilegia či výsadní způsob života na základě sociálního konstruktu, ať už více či méně umělého a proti veškeré přirozenosti násilně udržovaného. Neexistuje jedna univerzální cesta – způsob života – ale několik odlišených životních cest odpovídajících duchovní cestě, cestě životu vojáka, životu buržoazie a životu otroka. Na tomto základě byly vybudovány instituce tradičních civilizací, tedy alespoň v jejich autentických historických podobách. Kde jsou funkce ve společnosti rozděleny na základě tohoto členění, tam je – dle slov klasiky – řád secundum equum et bonum. ¹

Jelikož jde o hierarchizovaný řád, zahrnuje i přirozenou závislost jeho nižších stupňů na stupních vyšších – a spolu se závislostí zahrnuje také spolupráci. Úkolem nadřazeného je existovat a konat čistě na duchovních základech. Pouze za takovýchto podmínek podřízenosti a spolupráce můžeme mluvit o zdravém životě. Lze to objasnit pomocí přirovnání k lidskému organismu: ten je chorý v případě, že nějakou příčinou převezme primární řídící funkci jeho fyzická část (otroci) nebo jeho udržovací – vegetativní – část (buržoazie) nebo nekontrolovaná zvířecí vůle (válečníci). Vše je oproti tomu v pořádku, když duše individua představuje centrální a nejvyšší instanci, již jsou všechny ostatní části podřízené. Zároveň ale podřízení nemají částečně omezenou svou vlastní autonomii, žijí a spravují svá vlastní práva jakožto jedna část velkého celku.

Jelikož zde nemluvíme jen o nějaké zastaralé hierarchii, ale o „pravé“ hierarchii -což znamená, že výše postavené je skutečně nadřazené – je nezbytné představit si systém civilizace, která mé ve svém středu duchovní elitu. Představíme si také způsoby života otroka, buržoazie a válečníka odvozující svou existenci a její ospravedlnění z principu, jenž je zděděný od duchovní elity a jenž se zhmotňuje v materiálním konání těchto podřízených kast. Mohou však nastat i abnormální stavy, kdy dochází k posunu řídícího centra, kdy namísto duchovního principu se do popředí dostávají servilní principy kast buržoazie či válečníků. Nová vedoucí kasta zavádí novou hierarchii s novými podobami spolupráce. Každý takovýto pád je však více nepřirozený, zkreslený, všeobecně vzdálenější normálnosti než stav předchozí. Na konci tohoto úpadkového procesu začnou otroci v popředí pohlcovat a předělávat veškeré přeživší elementy společenské celistvosti.

V historii Západního světa můžeme docela dobře sledovat tento úpadkový proces na politické úrovni s kontinuitou až do naprosté současnosti. Sakrální aristokratické státní útvary byly vystřídány monarchistickými státy válečníků, ze značné části již sekularizovanými. Ty byly vzápětí vystřídány státy vedenými kapitalistickou oligarchií (měšťanstvo či obchodníci – buržoazie) až jsme nakonec svědky snah o socialistický, kolektivistický stát proletariátu, což vyvrcholilo ruským bolševismem (kasta otroků v čele).

Stejný proces způsobuje přechod z jednoho typu civilizace do druhého, se změnou jednoho smyslu života ve smysl jiný. V každé fázi, každý koncept, každý princip, každá instituce přebírá rozličný význam, reflektujíc tak pohled na svět aktuálně dominantní kasty.

Tento proces také platí pro válku. Navrátíme se tedy nyní k našemu původnímu problému, kterým je ustanovení si různých podob, jaké může bitva a smrt nabýt. Podoby války jsou různé, v závislosti na kastě, pod jejíž patronací je válka vedena. V cyklu první kasty je válka cestou duchovního naplnění, cestou hrdiny k zisku nesmrtelnosti (toto je pravý motiv „svaté války“). V cyklu válečnické aristokracie se bojuje o čest a moc nějakého knížete. Knížeti se přísahá dobrovolně, z vlastní vůle, věrnost, jelikož ta má spojitost s válčením, které poskytuje válečnické uspokojení jen z války samotné. S přechodem sil do rukou buržoazie dochází k hluboké proměně; v této chvíli se koncept národa materializuje a demokratizuje. Vytváří se proti-aristokratický, čistě materiální koncept vlasti. Válečník je při této příležitosti nahrazen vojákem – občanem, který již bojuje pouze pro obranu či zabrání kusu země; války jsou nicméně skrytě vedeny pro mocenské cíle nebo vycházejí z ekonomických a hospodářských důvodů. Nakonec, v posledním stupni úpadku, přechází moc do rukou otroků – již jsme si poukázali na příklad Bolševismu – a s nimi přichází nový důvod válek. Nejlépe to charakterizují slova Lenina: „Válka mezi národy je dětinská hra, která nás nezajímá. Při životě ji udržuje jen přežívající buržoazie střední třídy. Skutečná válka, naše válka, je světová revoluce ke zničení buržoazie a k triumfu proletariátu.“

Přihlédneme-li k předešlým informacím, je jasné, že slovo „hrdina“ je obecným jmenovatelem, jenž může pojmout velmi rozdílné typy a významy. Připravenost na smrt, na obětování vlastního života, to může být z technického a všeobecného úhlu pohledu společným předpokladem hrdiny. Dnes jde však také, poněkud neomaleně řečeno, o „kanónenfutr“. Zjevně tento úhel pohledu není tím, pod kterým by snad mohla válka představovat nějaké duchovní hodnoty, když jedince označuje za „potravu pro děla“ místo za osobnost (což bylo hlediskem v době Říma). Toto druhé hledisko je jediné – což musí být náležitě zdůrazněno – které poskytuje dvojitou vazbu mezi prostředky a cíli. Na jedné straně je jedinec prostředkem války s přihlédnutím k jejich materiálním cílům, zároveň ale na straně druhé je válka prostředkem cesty jedince k dosažení jeho duchovního naplnění skrze hrdinství. Vytvoří se tak syntéza energie a nejvyšší efektivity.

S těmito myšlenkami se nyní vraťme k dříve vyřčené myšlence, že ne každá válka poskytuje stejné možnosti. Nejde pouze o abstraktní analogie, ale o skutečné závislosti vztahů pro většinu lidí neviditelných: vztahy mezi kolektivním charakterem převažujícím v tom kterém cyklu a mezi tomuto charakteru odpovídajícím elementem v celku lidského jednotlivce. Ve věku obchodníků a otroků převládají síly, které jsou utvářeny fyzickou, instinktivní, „telurickou,“ na nízké úrovni fyzických potřeb založenou částí člověka. Oproti tomu v dobách válečníků a duchovních vůdců se projevují síly vzniklé z vůle charakteru, vědomě zvolené produševnělou osobností, osobností plně si uvědomující svůj nad-přirozený [supernatural] úkol. Je tedy zřejmé, že se u majority kolektivně probudí během války do té doby skryté transcendentní faktory. Jejich podoba bude víceméně závislá na příčinách v popředí při vypuknutí války. Heroický prožitek se u individua může dostavit v různých možnostech: přesněji řečeno, jsou tři základní možnosti.

V zásadě odpovídají třem možným podobám vztahu válečnické kasty vzhledem ke zrovna vládnoucí kastě. V normálním stavu jsou válečníci podřízeni duchovnímu principu. V tomto vztahu vede hrdinství k nadosobnímu víc-než-životu. Druhou možností je, že válečnický princip určí sám svou vlastní podobu a odmítne uznávat cokoliv sobě nadřazené. V tomto případě se heroický prožitek nachází na „tragickém“ základě: je nestoudný, utvrzený a bez záře. Osobnost trvá, dokonce posiluje, spolu s ní však posilují i její omezení vlastní naturalistickou, čistě lidskou povahou. Přesto však „hrdina“ vykazuje jisté známky velikosti a pro podřízené kasty – buržoazii a otroky – stále znamená překročení jejich vlastní malosti, tedy růst a tím i naplnění. Třetí případ zahrnuje degeneraci válečnického principu, jenž se dostává pod otěže mu podřízených elementů (kast pod ním). V takovýchto případech je heroický prožitek vázán téměř fatálně na rozvášnění, doslova na erupci vášní, instinktů, tedy podosobních, kolektivních, iracionálních sil. Kde tento stav nastane, tam je osobnost jedince ušlapávána a degenerována, jelikož může žít pouze pasivním způsobem, kdy je ve skutečnosti řízena fyzickými nezbytnostmi nebo sugestivními silami mýtů a uspokojujících impulzů. Jako příklad si můžeme uvést notoricky známé Remarqueovy ² příběhy, které reflektují pouze tuto poslední možnost; líčí osudy lidí vtažených do války lživým idealismem a posléze si uvědomujících, že skutečnost je jiná. Nestanou se z nich zbabělci ani dezertéři, ale jediné co je žene vpřed nejhrůznějšími zkouškami, jsou naprosto přízemní síly, impulsivní jednání na základě instinktů a reakcí, které potlačují lidskou osobnost, jež nezná žádné osvícení.

Během příprav na válku, která nemá být pouze materiální nýbrž i duchovní, je nezbytné vzít v potaz vše předešle řečené bez jakýchkoliv úprav. Jen tak můžeme směřovat duše a energie k vyšším cílům, tedy k ideálům, na kterých se fašismus zakládá.

Fašismus se nám jeví jako opravná revoluce, navracející národ aristokratickému a duchovnímu konceptu jakožto protipól socialistického mezinárodního kolektivismu či demagogického ideálu národní demokracie. Fašismus dále pohrdá rozšířeným mýtem ekonomiky, který jen soustavně degeneruje„národ válečníků“. Tento mýtus značí první bod, který je třeba při nápravě řešit. Žebříček hodnot „obchodníků“ a „otroků“ musí být okamžitě znovu podřízen vyšším kastám. Dalším krokem bude produševnění vlastního válečnického principu. Budeme se snažit dosáhnout nejvyššího ze třech výše prezentovaných stavů. Takovéto vyšší duchovní hodnoty byly v popředí u všech velkých civilizací minulosti. Napovídá nám to o naprosté univerzální neměnnosti těchto principů, která je více než jen pilnou snahou národů. Rozvineme to dále v příštích článcích, ve kterých se zaměříme především na tradice vlastní starověkému a středověkému Římu.

Původně vydáno 25. května 1935 pod názvem Sulle forme dell’eroismo guerriero v „Il Regime Fascista: Diorama mensile.“ Český překlad pochází z knihy Metaphysics of War (kapitola The Forms of Warlike Heroism). Překlad převzat z webu Národní hrdost.

Poznámky:

1) Latinské: „v souladu s pravdou a právem“. Šlo o široce známé římské rčení.
2) Erich Maria Remarque (1898 – 1970) německý spisovatel, který sloužil v první světové válce. Mezi jeho nejznámější díla patří román Na západní frontě klid (1927), který popisuje hrůzy války z pohledu pacifisty.

Autor: Edouard Rix

„Nesnáším tuto knihu z celého svého srdce. Obdařila mě sice slávou, tou nicotnou věcičkou nazývající se věhlas, byla však rovněž zdrojem mých těžkostí. Strávil jsem kvůli ní mnoho měsíců za mřížemi a stal jsem se obětí mnoha banálních, leč ponižujících policejních perzekucí. Kvůli této knize mě zradili přátelé, nadělal jsem si nepřátele, zažil jsem mnoho zlé vůle, sobeckosti a lidské zkaženosti. Právě v tomto díle má svůj původ hloupá fáma, podle níž mám údajně být cynický a krutý, připomínající Machiaveliho v hávu kardinála de Retz.“ Ačkoli tato slova napsal Curzio Malaparte v předmluvě ke své slavné eseji „Technika státního převratu“ (Technique du coup d’état), mohla by stejně tak patřit i Giorgiu Fredovi, autorovi díla „Dezintegrace systému.“ Tato knížečka o šedesáti velmi hutně napsaných stranách totiž nahlodala základy buržoazního systému natolik, že její autor byl následně vystaven dlouhým létům soudních a mediálních perzekucí.

Edizioni di Ar

26. října 1963 upozornil senátor Umberto Terracini (vlivný člen židovské obce a Italské komunistické strany) ministerstvo vnitra a spravedlnosti na to, že v Padově byl údajně rozšiřován „nenávistný pamflet“ z dílny skupiny nesoucí název Gruppo di Ar, jehož autoři se neštítí ani těch nejodpornějších rasistických teorií italského nacismu a obhajují tak antidemokratickou ideologii, přičemž vznesl otázku, jestli bude použito příhodných prostředků k vypálení tohoto vředu a zastavení šíření infekce dříve, než se rozšíří dále a jeho text se stane předlohou k akci.

Tato již od samého prvopočátku stigmatizovaná skupina byla založena mladým platonikem a evoliánem s právnickým vzděláním, Giorgiem Fredou. Název skupiny, Ar, je vysoce symbolický, neboť v jazycích indoevropského původu představuje sémantický kořen znamenající vznešenost a aristokracii.

V roce 1964 Freda čelil trestnímu stíhání za sepsání pamfletu odsuzujícího sionistickou politiku v Palestině. Ukázalo se, že nebylo rozhodně posledním. Ve stejném roce vydalo Edizioni di Ar, jež založil právě Freda, svoji první knihu: „Esej o nerovnosti ras“ od Arthura de Gobineau. Následovaly některá méně známá díla Julia Evoly a práce Cornelia Codreana. Každý titul vyšel v nákladu 2000 výtisků.

Ve Fredově militantním odhodlání existovaly dvě konstanty: boj proti mezinárodnímu sionismu, včetně státu Izrael, o němž vždy tvrdil, že je jen špičkou ledovce, a buržoaznímu liberálnímu systému, ztělesněným americkým imperialismem na evropském území po roce 1945. Co se antisionismu týče, Freda byl prvním italským redaktorem podporujícím palestinské bojovníky, a to navzdory tomu, že pravice v čele s MSI (Movimento Sociale Italiano) velebila Izrael coby ochranný val Západu proti Arabům zotročeným Moskvou. Byl to on, kdo ve spolupráci s maoistickou skupinou Potere Operaio (Dělnická síla) zorganizoval v březnu 1969 v Padově první větší shromáždění na podporu palestinského hnutí odporu, jehož se zúčastnili i zástupci Arafatova Fatahu. Sionistická lobby mu to nikdy neodpustila. Freda se však nespokojil s pouhou verbální podporou, jak tomu bylo v případě mnohých renomovaných intelektuálů a tajně poskytl
časovače bomb údajnému zástupci Fatáhu.

Dezintegrace systému

Giorgio Freda byl však především mužem psaného textu. A jakého textu! „Dezintegrace systému“ byla sepsána v roce 1969, kdy byly v plném proudu studentské protesty. V Itálii tou dobou probíhal „plíživý květen“, stojící v kontrastu s náhlým revolučním vzepětím a pádem ve Francii. Freda byl přesvědčen o nezbytné potřebě radikálního svrhnutí buržoazního světa a věřil, že je k tomuto účelu třeba zkusit všeho, tudíž když se spousta mladých lidí snažila nadít studentskou revoltu opravdovým revolučním obsahem, chtěl ji uchopit a vyrvat ze spárů proponentů ortodoxního marxismu a sociálně demokratického reformismu. Právě pro tyto mladé lidi byla „Dezintegrace systému“ určena a ačkoli ji ani v nejmenším není možno považovat za Fredův osobní program, syntetizuje všeobecné požadavky celého národně revolučního tábora, od Giovane Europa (Thiriartova Jeune Europe – Mladá Evropa), po Lotta di Popolo (Boj lidu).

Tón celé statě je rozhodný a útočný. Freda byl prvním z Evolových žáků, který se neomezoval na učené komentáře k jeho dílům a tuto teorii se snažil přetavit v praxi, a to až do té míry, že na „Dezintegraci systému“ lze nahlížet jako na politické realizování teorie vytýčené v „Jízdě na tygru“, jež patří k posledním Evolovým dílům. Touto knihou poskytl baron Fredovi intelektuální podklad k přesvědčení, že s buržoazním systémem nelze dělat žádné kompromisy. Evola píše: „Jeden postoj je potřeba rázně odmítnout: stavět na pozůstatcích buržoazního světa a obhajovat je, coby baštu boje proti rozkladným proudům a nejnásilnějšímu rozvracečství poté, co jsme se ji pokusili vyztužit vyššími tradičnějšími hodnotami.“ K tomu navíc baron dodává: „Nejspíš bude prospěšné napomoci pádu skomírajícího světa včerejška a nikoli se naopak snažit o jeho podporu a umělé prodloužení jeho života. Tato jedna z možných taktik vedoucích k odvrácení finální krize, je dílem protichůdných sil, jež přeberou otěže dění. Riziko takového počínání je zřejmé: nikdo neví, kdo bude mít poslední slovo.“

Freda si ve svém díle rozhodně nebral servítky vůči idolům a hodnotám buržoazní společnosti. Samoúčelný řád a pořádek, posvátné soukromé vlastnictví, kapitalismus, morální konformismus, slepý rektální prosionismus a filoamerikanismus, stejně tak ovšem i Bůh, kněží, soudci a bankéři… Naprosto nikdo a nic neušlo jeho kritice. K panujícímu tržnímu modelu nabídl reálnou alternativu v podobě znovuuchopení tradiční doktríny státu stojícího v příkré opozici pseudoburžoazním hodnotám, přičemž nejpůsobivějším prvkem tohoto uceleného plánu má být zorganizování ekonomiky stojící na komunistickém základě – je tím myšlen spartský a elitářský komunismus, odvozený spíše od Platóna, než Karla Marxe. Freda, jakožto muž činu, byl znechucen pseudointelektuálními evoliány a guenónovci zamčenými ve svých věžích ze slonoviny. Pro některé evoliány nenacházel lichotivějších termínů nežli „sterilní apologeti rozprav o státu,“ „mistři konceptuálních gest,“ neboť v jeho očích představovali toliko jezdce na papírových tygrech. „K tomu, aby se historicky naplnila naše vize světa, potažmo státu, s ní musíme žít v souladu a nenechat nic náhodě,“ píše. Z tohoto úhlu pohledu je zřetelné, že jeho úmyslem bylo vstoupit do všech sektorů vyhrazených odpůrcům buržoazního světa, nevyjímaje ani krajní mimoparlamentní levici, jíž nabídl plán pro společnou strategii v boji proti Systému.V té době kontaktoval rozličné maoistické skupiny, jako například výše zmíněné Potere Operaio a marxisticko-leninistickou Komunistickou stranu Itálie.

Svůj manifest zakončuje těmito silnými slovy: „Pro politického vojáka čistota ospravedlňuje veškerou tvrdost, nestrannost veškerou lstivost, neboť neosobnost boje rozhání veškeré morální výčitky.“

Oběť demokracie

12. prosince 1969 explodovala v milánské Národní zemědělské bance na Piazza Fontana bomba, jež zabila 16 lidí a 87 jich zranila. Italská sekce ultralevicové Situacionistické internacionály vydala manifest nazvaný „Zapálení Reichstagu,“ v níž za skutečného pachatele označila panující režim. Situacionisté pořád dokola tvrdili, že bomba na Piazza Fontana nebyla ani anarchistická, ani fašistická.

Giorgio Freda stále pokračoval ve svém intelektuálním boji proti Systému. V rce 1970 v předmluvě k jednomu z Evolových textů poznamenal, že by v Itálii přivítal možnost pouliční občanské války. V dubnu 1971 publikovalo Edizioni di Ar jako vůbec první nakladatelství na apeninském poloostrově od roku 1945 Protokoly sionských mudrců. Téhož měsíce byl Freda uvězněn a obviněn z distribuce knih a dalších tištěných i psaných materiálů obsahujících propagandu navádějící k násilné změně režimu. Represivní mašinérie se rozjela na plné obrátky. Poprvé od pádu fašistického režimu úřady hodlaly uplatnit paragraf 270 (upravující spolčení za účelem rozvrácení republiky) italského trestního zákona, po Mussoliniově generálním prokurátorovi nesoucím název „Code Rocco.“ Nedlouho poté vydalo Edizioni di Ar sbírku palestinské bojové poezie s názvem „Nepřítel člověka,“ což mělo za následek vlnu nevole ze strany sionistů.

V červenci 1971 soudce překvalifikoval skutkovou podstatu Fredovy obžaloby na „vytváření propagandy volající po násilné změně politického, ekonomického a společenského uspořádání státu,“ k jejíž naplnění mělo dojít prostřednictvím „Dezintegrace systému“, v níž si pohrával s myšlenkou potřeby násilného svržení buržoazního demokratického státu a jeho nahrazení zřízením definovaným jako „lidový stát“. V Edizione di Ar se však represe nezalekli a v listopadu 1971 uveřejnili italský překlad „Mezinárodního Žida“ od Henryho Forda.

5. prosince 1971 byl Freda znovu uvězněn. Nebylo tomu tak již z důvodu ideozločinu, neboť tentokrát mu byl připisována rovnou celá organizace masakru na Piazza Fontana. Nepodařilo se jim chytit „anarchofašistu,“ tudíž se rozhodli podívat na zoubek „nazi maoistovi“. Obvinění vůči Fredovi bylo vzneseno na základě dvou údajných důkazů: koupě totožných časovačů s těmi, jež byly nalezeny v bance a příručních zavazadel, v němž byly umístěny. Freda skutečně ony časovače zakoupil, předal je však kapitánovi alžírských tajných služeb, jenž měl za úkol je předat Palestincům. Týdeník Candido přinesl informaci, že výrobce časovačů bomb shromáždil důkazy o tom, že těchto časovačů nebylo v Itálii prodáno 57, jak tvrdil soudce (sám Freda jich zakoupil 50), nýbrž stovky, navíc prý modely jím pořízené byly odlišné od těch použitých v rámci útoku. Mimoto obchodník z Boloni, který prodal čtyři cestovní zavazadla podobná těm, v nichž byly přenášeny bomby, uvedl, že si je od něj nekoupil Freda, nýbrž dva policisté… Soudce však samozřejmě tyto důkazy zbavující obžalovaného viny nezohlednil. V roce 1972 tedy začala Fredova osaměla pouť po italských věznicích: Padova, Milán, Terst, následně Řím, Bari, Brindisi a Cantazaro.

Ze strany pravice, zejména pak neofašistického MSI, byl nazýván „maoistickým zrádcem“ nebo „agentem komunistické Číny“, ze strany umírněné levice a sionistických kruhů zase „rasistickým fanatikem“, respektive „pomateným antisemitou“, některými ultralevicovými aktivisty, s nimiž dříve aktivně spolupracoval, byl ze strachu odmítnut, proto mu nezbylo, než přijmout nepříliš lichotivou nálepku „nazi-maoisty“, již pro něj vytvořila masmédia. Všechen tento povyk však měl pozitivní efekt v tom, že všech 1500 výtisků „Dezintegrace systému“ šlo velmi rychle na dračku. O několik let později Freda připustil, že jím byli více inspirováni extrémisté levicoví nežli pravicoví.

Proces

Dlouhý proces s údajnými atentátníky na Piazza Fontana byl zahájen v lednu 1975 před porotním soudem v Cantazaru. V roli obviněných stáli anarchista Pietro Valpreda se svými jedenácti komplici a neofašista Giorgio Freda se svými dalšími dvanácti kolegy. Po vypršení vazební lhůty byl Freda v srpnu 1976 propuštěn, bylo mu však nakázáno domácí vězení. Důvody jeho obžaloby však zůstávaly neměnné. I přesto, že mu hrozil trest doživotního vězení, se však nevzdával a v roce 1977 v rozhovoru se svým kolegou Claudiem Muttim prohlásil, že ozbrojený boj je nejlepší formou opozice vůči italskému systému!

Freda byl bytostně přesvědčen, že kostky již byly vrženy a jeho odsouzení je neodvratné, proto neváhal a v říjnu 1978 se vydal na útěk. V létě 1979 byl dopaden v Kostarice, z níž nebyl vydán, nýbrž násilím odvlečen italskou politickou policií. Soudní fraška pokračovala. V prosinci 1984 byl v Bari zahájen již čtvrtý proces v záležitosti masakru na Piazza de Fontana. Po dlouhých šetnácti letech vyšetřování byl Freda nakonec zbaven obvinění ze spáchání masakru, byl však odsouzen za názorové trestné činy a tzv. “rozvratnické spolčení” k patnácti létům vězení.

I po svém propuštění byl Freda vděčným tématem pro média, neboť se stal zakladatelem Fronte Nazionale a v souvislosti s její činností byl v červenci 1993 znovu zatčen a odsouzen. Marná sláva, dobrá krev se neztratí!

Článek Edouarda Rixe vyšel původně v časopise Le Lansquenet, jaro 2003, č. 17. Překlad byl pořízen z anglické verze, která vyšla na stránkách Counter-Currents Publishing Giorgio Freda: The Unclassifiable Revolutionary dne 1. prosince 2011.

Čtvrté Fascikly navazují téměř na předchozí (viz Dobrovolníci za Evropu). Julius Evola se zamýšlí nad problémy pevného základu, hlubšího smyslu a organičnosti evropského sjednocení, které nutně „vyžaduje vyšší cit než prostý nacionální pud“. Poukazuje na v dějinách poměrně vzácné příklady evropské jednoty a z konzervativně-revolučních pozic určuje formu a předpoklady pro její obnovu a trvání. Vymezuje se přitom nejen vůči demoliberálním a neomarxistickým pojetím, ale i těm koncepcím, které vzešly z poválečného protisystémového milieu (Mosley, Yockey-Varange, Thiriart aj.). Klíčové pojmy jsou: Evropská akce, řád, vůdce, aristokracie, „paras“, „vnitřní detoxikace“, říše, synergie, supranacionální, jednota v mnohosti atd. Poznámky a vysvětlivky podávají i tentokrát vcelku široký, byť nutně stručný přehled „nacionálního evropanství“.

Jak dál?

Evolův text vznikal hluboko v době „studené války“. To přirozeně vybízí ke srovnání s dnešní situací: Sny o rozpadu komunistického bloku a znovusjednocení Německa se staly skutečností. Avšak ideové vakuum EHS, které navázalo na to, co se podařilo vytvořit do roku 1945 pouze v hospodářské rovině, bylo při zrodu a vývoji EU ve značné míře vyplněno názorovými proudy a silami kořenícími v různých formách trockismu.

Přistěhovalectví alogenních, podnícené druhdy kapitalistickými a imperialistickými zájmy, se tak pod nynějším „neotrockistickým“ dohledem mění v katastrofu přenárodnění našeho kontinentu. Křesťanské církve jim v tom asistují – z defenzivního postoje jakoby přešly na stranu svých někdejších nepřátel a čestné výjimky několika frakcí jsou bezmála na indexu. Americká vojenská přítomnost v Evropě pokračuje, byť kleště mezi Východem a Západem opět nahradila geopolitická linie Sever – Jih: vnější ohrožení Evropy teď přicházejí hlavně „zdola“. Tak by bylo možné pokračovat.

Otázka ovšem zní: Co z dosavadního sjednocování Evropy pod vlivem „liberálů“ (míněno především v americkém smyslu) je třeba chránit, co měnit a co ničit? Nacionalisté všech odstínů by se měli učit formulovat neukvapené, ostré odpovědi. Neboť formy minulosti pomáhají čelit budoucnosti!

Související články:

1. Třetí sešit Edice Fascikly: Dobrovolníci za Evropu

Kruh se uzavírá a prastarý mýtus – původně íránský, než jej převzali Židé – popisující v apokalyptických barvách “poslední soud,” nám nyní přikazuje následující: separaci “vyvoleného lidu” od těch, kdo na „konci světa“ – nutno dodat našeho světa, naší civilizace – nadobro zmizí.

Voláme po rozhodném, bezpodmínečném a uceleném návratu k nordické pohanské tradici. Skoncovali jsme se všemi kompromisy, každou slabostí a shovívavostí vůči všemu, co kdy v návaznosti na své semitsko-křesťanské kořeny nakazilo naši krev a myšlení. Bez návratu k této tradici neexistuje žádné osvobození, žádná opravdová obroda, ani přechod k pravým hodnotám ducha, moci, hierarchie a Impéria. Taková je pravda nepřipouštějící žádné pochybnosti. Anti-Evropa, anti-semitismus a anti-křesťanství, to je náš slogan. Podle nejsměšnějších a nejabsurdnějších bajek je pohanství synonymem pro materialismus a korupci, a zároveň exotické a anti-árijské náboženství vytvořené za účelem našeho úpadku je vykreslováno coby nejvýjimečnější syntéza všeho duchovního, jakoby celá věčná historie civilizací již byla dávno předurčena. Nemluvě o tom, jak je tato pověra stále pevně zakořeněna v současné “učených” názorech!

Nikoli! Živoucí a imanentní duch, jenž se projevuje moudrostí a silou nadčlověka, a slávou Králů a Vítězů nepodlehl semitské nákaze. Naše pohanství, naše tradice uprostřed rozlehlého moře národů, které jej roznesly ze Severu na Jih a ze Západu na Východ, jej poznaly. A kdokoli, kdo se dnes postaví proti evropské chorobě a evropskému náboženství, není jeho popíračem, nýbrž naopak upevňovatelem – jediným, kdo skutečně chápe pravý smysl upevňování.

Proto jsme dnes svědky obnovy nordické pohanské tradice a voláním po restauraci jejích hodnot v rámci pohanského imperialismu. Osoba mluvčího a ostatních, kteří se k němu přidají ve stejném duchovním rozpoložení – stranou stojící, citově apatičtí a nekompromisně aristokratičtí v tomto světě obchodníků, porobených a deviantů – zmizí tváří v tvář této jedinečné realitě, která jejich prostřednictvím promlouvá k nezlomené a neporažené Evropě, k těm, kteří stále nesložili zbraně, k těm, kterým bude patřit zítřek.

Podaří se nám pochopit, že se nejedná o záležitost slov, utopií nebo romantického blouznění, nýbrž o nejpozitivnější a nejmocnější realitu, jež čeká, kdy bude exhumována všehoschopnými jedinci pomocí aktivity, v porovnání s níž vše, co dnes pro široké masy znamená “reakce”, nebude naprosto ničím? Rozpoznáme, že mnohatisícové šiky se tísní v temnotě v očekávání těch, kteří se postarají o jejich osvobození?

Vyměnit naši tradici za kteroukoli z nových pseudotradic nebo jinou ze západních myšlenkových koncepcí, z nichž všechny jsou nevyléčitelně nakaženy semitským duchem, by bylo jednou z nejabsurdnějších chyb. Prastaré síly naší rasy nás dnes v této rozhodující fázi v historii Západu naposledy staví před dilema: věrnost nebo zrada. Naše obnova je pouhou nicneříkající frází, pokud nebude v prvé řadě postavena na “solární” obnově, obnově pohanské duchovnosti. Bylo by zcela zřetelným paradoxem se dovolávat obrany severské nebo římské tradice, aniž bychom nevedli v patrnosti ty síly, jež kdysi nemalou měrou přispěly k úpadku našich tradic – křísit ideál Impéria a nepovšimnout si, že semitsko-křesťanská vize světa, zbavena své masky, značí popření duchovních předpokladů pro Impérium. Bez ohledu na dílčí cíle, nahodilé zájmy, vášně a osobní či stranická pouta – kdo z těch, kteří jsou připraveni povstat na germánské a románské půdě, znovu pozvedne pochodeň nordické pohanské tradice?

Naléhavě voláme, musíme tak učinit. Nechceme ani pouze doufat, nebo rezignovat, ani podstoupit změny pod rouškou něčeho, co se za ně pouze samo považuje.

Takové jsou hodnoty, jež vyznáváme. Správné okolnosti a lidé se mohou objevit, jejich prostřednictvím pak budou nebo nebudou schopny vtisknout formu a obsah danému období i ve smyslu dočasných a pomíjivých věcí – to je však něčím, co nás vskutku nemusí až tak zajímat jako ty, jejichž pravda se zastaví před branami těchto možností.

Překlad kapitoly We Pagan Imperialists z knihy Julia Evoly Pagan Imperialism, který byl publikován na stránkách Gornahoor.

Autor: Robert Steuckers

“Překládal jsem z němčiny na žádost vydavatele Longanesiho… rozsáhlé a oslavované dílo Oswalda Spenglera Zánik Západu. Poskytlo mi to příležitost v úvodu specifikovat význam i hranice tohoto díla, jež si svého času vydobylo světovou slávu.” Těmito slovy uvádí Julius Evola ve své knize Pouť rumělky (str. 177) řadu kritických odstavců ke Spenglerovi.

Evola vzdává hold tomuto německému filosofovi za to, že odvrhl “progresivistické a historické fantazie” tím, že ukázal, že etapa, do níž vstoupila naše civilizace krátce po první světové válce, neznamenala vrchol, nýbrž zcela naopak “soumrak.” Evola v tom rozpoznal, že Spengler, zejména díky úspěchu své knihy, umožnil jít za obvyklou lineární a evoluční koncepci historie. Spengler popisuje protiklad mezi Kultur a Zivilisation, “přičemž ten první pojem pro něj znamená formu nebo fázi civilizace, která je kvalitativní, organická, diferenciovaná a vitální, kdežto ten druhý naznačuje formu civilizace, která je racionalistická, urbanistická, mechanická, beztvará, bezduchá” (str. 178).

Evola obdivoval negativní charakteristiku, již Spengler připisuje pojmu Zivilisation, je však kritický k nedostatečné koherenci definice pojmu Kultur, neboť, jak říká, tento německý filosof zůstal vězněm jistých intelektuálních schémat vlastních moderně. “Zcela mu scházel onen odstín metafysického rozměru či transcendence, která reprezentuje esenci každé opravdové Kultur” (str. 179).

Evola také vyčítá Spenglerovi pluralismus. Pro autora Zániku Západu je civilizací celá řada, jsou odlišné a nepřetržitě srovnává jednu s druhou, každou pojímá jako uzavřenou jednotku. Pro Evolu platí tento koncept pouze tehdy, pokud jde o vnější a epizodické aspekty různých civilizací. Naopak, jak pokračuje, je nutné rozlišovat kromě plurality forem civilizací i civilizace (nebo fáze civilizace) “moderního” typu v protikladu k civilizacím (nebo fázím civilizace) “tradičního” typu. Pluralita existuje jenom na povrchu; vespod je zásadní protiklad mezi moderností a tradicí.

Evola poté kritizuje Spenglera za to, že je ovlivněn německým pozdně romantickými vitalistickými a “iracionálními” myšlenkovými proudy, jež získaly svůj nejkomplexnější a nejradikálnější výraz v díle Ludwiga Klagese. Zhodnocení života je marností, vysvětluje Evola, není-li život osvícen opravdovým pochopením původu světa. Pohroužení do existencialismu, do života, jak to požadoval Klages, Bäumler nebo Krieck, může vypadat jako nebezpečný a iniciovat regresivní proces (lze si povšimnout, že tato Evolova kritika se odlišuje od německé interpretace přesně podle těch samých kritérií, jež jsme přednesli, když jsme mluvili o přijetí Bachofenova díla).

Evola se domnívá, že tento vitalismus nutí Spenglera říkat o buddhismu, taoismu, stoicismu a řecko-římské civilizaci (kterou Spengler chápe pouze jako civilizaci “tělesnosti”) “věci, nad nimiž se musí člověk červenat.” A konečně Evola nepřijímá Spenglerovo hodnocení “faustovského člověka,” postavy, jež se zrodila ve věku objevů, v renesanci a humanismu; podle této dočasné determinace je faustovský člověk unášen spíše k horizontále než k vertikále. Co se týče autokratismu, politického fenomenu v době davů, sdílí Evola tentýž negativní postoj jako Spengler.

Stránky věnované Spenglerovi v Pouti rumělky jsou tedy docela kritické; Evola dokonce činí závěr, že vliv Spenglera na jeho myšlení byl nulový. Tento názor však nesdílí analytik Spenglerova a Evolova díla Attilio Cucchi (v článku “Evola, Tradizione e Spengler,” Orion, č. 89, 1992). Cucchi má zato, že Spengler Evolu ovlivnil, zejména svojí kritikou konceptu “Západu”: tvrzením, že západní civilizace není civilizací, je tu jenom jedna jediná civilizace, Spengler to relativizuje, a Guénon se proti tomu ohrazuje. Evola, pozorný čtenář jak Spenglera, tak i Guénona, mohl spojit prvky kritiky Spenglera a Guénona. Spengler prohlašuje, že faustovská západní kultura, jejíž počátek se datuje do desátého století, začala upadat, až se zvrhla v Zivilisation, která zmrazila, nechala vyschnout a strávila svoji vnitřní energii. Amerika je už v posledním stádiu venkova zbavené a technologické Zivilisation.

Na základě Spenglerovy kritiky Zivilisation pak Evola později rozvinul svoji kritiku bolševismu a amerikanismu: pokud je Zivilisation pro Spenglera soumrakem, je Amerika pro Guénona extrémní podobou Západu, tj. bezbožností dohnanou až k samému vrcholu. Evola bezpochyby Spenglerovy a Guénonovy argumenty spojuje, třebaže vposledku Guénonovy prvky dominují, zejména kolem roku 1957, kdy Longanesi vydal Zánik Západu s předmluvou od Evoly. Na druhé straně Spenglerovu kritika politického autokratismu nacházíme téměř doslovně v Evolových knihách Il Fascismo. Saggio di una Analisi Critica dal Punto di Vista della Destra a Člověk mezi ruinami.

Dr. H. T. Hansen, autor úvodu německého vydání Člověk mezi ruinami (Menschen inmitten von Ruinen [Tübingen: Hohenrain, 1991] – vyšlo i v anglickém překladu – pozn. vyd.), potvrzuje Cucchiho názory: řadu Spenglerových idejí je možno najít v knize Člověk mezi ruinami, zejména ideu, že stát je niternou podobou národa, “bytí ve formě”; idea, že úpadek lze změřit do té míry, v jaké se faustovský člověk stal otrokem svých kreací; stroj jej dohnal na cestu, z níž se nikdy nemůže vrátit a nikdy mu nedovolí spočinout. Horečnost a úprk do budoucnosti jsou charakteristickými znaky moderního světa (pro Spenglera “faustovského”), jejž Guénon i Evola se stejnou rozhodností odsoudili.

V knize Hodina rozhodnutí (1933) Spengler kritizuje autokratismus (ve skutečnosti Hitlerův národní socialismus) jakožto produkt demokratického titanismu. Evola napsal k italskému překladu tohoto díla předmluvu až po velmi pečlivém prostudování. Koneckonců, tento “pruský styl,” zdůrazňovaný Spenglerem, koresponduje podle Hansena s Evolovou ideou “aristokratického životního řádu, uspořádaného hierarchicky podle úctyhodnosti.” Že velká politika nutně předstihuje ekonomiku, vidíme u obou autorů. Takže vliv Spenglera na Evolu nebyl nulový, bez ohledu na to, co říká Evola v Pouti rumělky.

Článek Roberta Steuckerse: Evola & Spengler vyšel původně v časopise Nouvelles de Synergies européennes, no. 21, 1996. Anglický překlad Grega Johnsona vyšel na stránkách Counter-Currents Publishing. Překlad do češtiny Okultura.cz.

Související články:

1. Aktivní neosobnost heroického realisty: Julius Evola – otec moderní okultury

Autor: Julius Evola

Automobil rýchlo opúšťa komickú panorámu, ktorá predstavuje centrum Bukurešti: nevysoké mrakodrapy a najmodernejšie budovy, prevažne funkčného typu, s výkladmi a obchodmi, zanechávajú dojem akejsi zmesi parížskeho a amerického štýlu. Jediným exotickým prvkom sú časté baranice na meštiakoch a trhovníkoch. Míňame Severnú stanicu a vezieme sa prašnou provinciálnou cestou, ktorá vedie spočiatku vpravo, potom sa prudko stáča doľava; nakoniec vychádzame na poľnú cestu a ocitáme sa pred osamelo stojacim domom uprostred polí: je to Zelený Dom, rezidencia hlavy rumunskej Železnej Gardy.

“Vlastnými rukami sme ho postavili,” poznamenávajú s miernou hrdosťou sprevádzajúci nás legionári. Intelektuáli i remeselníci sa spojili aby postavili rezidenciu svojho vodcu, čo sa pre nich stalo takmer symbolickým a obradným aktom. Budova je postavená v rumunskom štýle, z oboch strán rozšírená portikom pripomína kláštor. Vchádzame a vystupujeme na prvé poschodie. Naproti nám prichádza vysoký, urastený mladý muž športovej postavy, s výrazom budiacim dojem šľachetnosti, otvorenosti a sily. Je to Corneliu Codreanu, vodca Železnej Gardy osobne. Pravý ario-románsky typ, podľa všetkého potomok starého ario-italického sveta. V jeho šedomodrých očiach sa zračí tvrdosť a rozvaha vlastné vodcom a súčasne celá jeho osoba žiari idealizmom, energiou, vnútorným svetom a ľudským porozumením. I štýl jeho rozhovoru je charakteristický: skôr než odvetí zahĺbi sa v seba, vzdiali sa, potom odrazu prehovorí, vyjadrujúc svoje myšlienky s takmer geometrickou presnosťou zreteľnými a krátkymi vetami.

“Po všetkých tých novinároch rôznych farieb a národností,” hovorí Codreanu, “prvý krát, k svojej spokojnosti, vidím niekoho koho zaujíma predovšetkým duša, duchovné jadro môjho hnutia. Ale našiel som patričný spôsob, akým tých novinárov uspokojiť a povedať im aj niečo viac, ako im ukázať tvorivý nacionalizmus. Človek sa skladá z organizmu, to je organizovanej formy, životných síl a ďalej duše. To isté možno povedať i o národe. Preto je národná štruktúra štátu, hoci aj skutočne obnovuje všetky tri zložky, podriadená u každého hnutia v prvom rade jednej z nich (v závislosti od skúsenosti a dedičstva). Podľa môjho názoru, v fašistickom hnutí prevláda zložka štátu zodpovedajúca organizovanej forme. V tom sa prejavuje formujúca moc starovekéha Ríma, vládcu práva a politickej organizácie, ktorého priamymi následníkmi sú Taliani. V národnom socializme je na prvé miesto vyzdvihnuté to, čo je zviazané s životnými silami: rasa, rasový inštinkt, národno-etnická zložka. V rumunskom legionárskom hnutí sa dôraz kladie predovšetkým na to, čo v organizme zodpovedá duši: na duchovnú a náboženskú stránku. Odtiaľ pramení charakteristika rozličných nacionalistických hnutí, hoci v konečnom výsledku musia zahrnúť všetky tri zložky, neignorujúc ani jednu z nich. Osobitý charakter nášho hnutia je podmienený našim starovekým dedičstvom. Už Herodotus nazýval našich predkov nesmrteľnými Dákmi. Oni už pred prijatím kresťanstva verili v nesmrteľnosť a nepominuteľnosť duše, čo svedčí o ich sklone k duchovnosti. Rímska kolonizácia k tomu pridala rímsky duch organizácie a formy. Všetky nasledujúce storočia boli v znamení rozkladu a vyústili v bezvýznamnosť nášho národa, no tak ako v chorom a uštvanom koni možno rozpoznať ušľachtilú rasu, tak i v rumunskom národe možno odhaliť skryté elementy toho dvojakého dedičstva. Toto dedičstvo,” pokračuje Codreanu, “sa snaží prebudiť legionárske hnutie. Vychádza z ducha, chce vytvoriť duchovne nového človeka. Ak bude táto úloha prostredníctvom hnutia zrealizovaná, prebudí sa i druhé dedičstvo, to je rímska formujúca politická sila. Teda, duša a náboženstvo sú pre nás východiskovým bodom, a konštruktívny nacionalizmus je náším cieľom, to znamená, prostým následkom. Súčasne asketická a heroická etika Železnej Gardy spočíva v spojení oboch týchto zložiek.”

Pýtame sa Codreana nakoľko je jeho hnutie duchovne zviazané s pravoslávnym náboženstvom.

On odpovedá: “Vcelku sa snažíme oživiť, formou národného povedomia a priameho prežívania to, čo je v náboženstve až príliš často mumifikované a stalo sa iba tradicionalizmom ospalého duchovenstva. Nachádzame sa v priaznivých podmienkach, nakoľko nášmu národnému náboženstvu je cudzí dualizmus medzi vierou a politikou a je nám schopné zebezpečiť etické i duchovné elementy nevyhnutné k usporiadaniu nášho hnutia. Práve z nášho náboženstva čerpá Železná Garda svoju kľúčovú myšlienku – všeobjímajúcu ideu. Je to cesta pozitívneho prekonania ako internacionalizmu, tak i akéhokoľvek abstraktného racionalistického univerzalizmu. Všeobjímajúca idea je myšlienkou spoločnosti, chápanej ako organická jednota, živý organizmus, ako spoločný život nie iba s našim národom, no i s Bohom a našimi mŕtvymi. Uskutočnenie tejto myšlienky v podobe aktívnej skúsenosti je ústredným bodom nášho hnutia; politika, strana, kultúra a ostatné sú pre nás len následkami a postrannými záležitosťami. Musíme oživiť túto centrálnu realitu a tým obnoviť Rumuna, čo v budúcnosti umožní rekonštrukciu národa i štátu. Osobitým prvkom je to, že pre nás prítomnosť mŕtvych v zjednotenom národe nieje abstrakciou, ale realitou; naši mŕtvi to sú, predovšetkým, naši hrdinovia. Nemôžeme sa od nich oddelovať, oni sú sily, oslobodivšie sa od ľudskej podmienenosti, prenikajú a podporujú náš vyšší život. Legionári sa pravidelne schádzajú v neveľkých skupinách nazývaných hniezda. Tieto schôdze sú sprevádzané osobitými obradmi. Každá schôdza sa začína obrátením sa ku všetkým našim padlým kamarátom, na ktoré zhromaždení odpovedajú zborovým S nami! (Prezent!). Nieje to pre nás obyčajná ceremónia alebo alegória, ale skutočné obrátenie sa k duchom našich predkov. Rozlišujeme jednotlivca, národ a transcendentálnu duchovnosť,” pokračuje Codreanu, “a v heroickom sebaobetovaní vidíme to, čo vedie od jedného k druhému, až do vyššej jednoty. Zavrhujeme všetky formy princípu hrubého materiálneho prospechu: nie iba na úrovni jednotlivca, no i na úrovni národa. Okrem národa uznávame večné a nemenné princípy, v mene ktorých je potrebné byť pripraveným bojovať a umierať. Tak napríklad, pravda a česť sú metafyzické princípy, ktoré staviame vyššie než samotný národ.”

Je nám známe, že asketizmus Železnej Gardy nieje iba abstrakciou, ale úplne konkrétnou a praktizovanou činnosťou. Napríklad sa zachováva pôst: tri dni do týždňa asi 800 000 ľudí drží takzvaný čierny pôst; zdržiavajú sa jedla, alkoholu i tabaku. Tiež modlitba predstavuje dôležitú súčasť hnutia. Ba čo viac, pre vybraný zbor, nesúci mená dvoch legionárskych vodcov padlých v Španielsku – Mota a Marin, platí pravidlo celibátu. Žiadame Codreana aby nám objasnil zmysel podobných obmedzení.

Po chvíľke zamyslenia sa nám hovorí: “Sú dva aspekty, pre vyjasnenie ktorých je nutné vziať do pozornosti dualizmus človeka, ktorý sa skladá z prírodného materialistického elementu a duchovného. Keď prevláda prvý nad druhým je to peklo. Akákoľvek ich rovnováha je dočasná a náhodná. Iba plná moc ducha nad telom je normálnou podmienkou a predpokladom akejkoľve skutočnej sily, pravého heroizmu. Postíme sa pretože to napomáha zachovaniu podobných podmienok, oslabuje telesné putá, priaznivo vplýva na sebaoslobodenie a samoutvrdenie čistej vôle. Keď k tomu pridávame modlitbu, žiadame vyššie sily aby sa nám naklonili a neviditeľne nám pomohli. To vedie k druhému aspektu: je mylné myslieť si, že v boji rozhodujú iba materiálne a čisto ľudské sily; naopak, boja sa zúčastňujú i nevidené duchovné sily, aspoň tak účinné ako tie prvé. Uvedomujeme si prínos a význam týchto síl. Preto dávame legionárskemu hnutiu zreteľne asketický charakter. V starých rytierskych rádoch tiež dodržiavali zásadu celibátu. Zdôrazňujem však, že tá sa u nás týka iba údernej brigády, čo vyplýva z čisto praktických dôvodov; veď tomu, kto sa plne posväcuje boju a nemá sa báť smrti, je lepšie nemať rodinné záväzky. Nakoniec, v tom zbore ostávajú iba do tridsiatich rokov. No v každom prípade, uplatnenie princípu ostáva nemenné: z jednej strany existujú tí ktorí nepoznajú nič okrem života a úsilia o blahobyt, prosperitu, bohatstvo, prepych; z druhej tí ktorí poznajú viac než život – slávu i víťazstvo v boji, ako vonkajšom tak i vnútornom. Železná Garda patrí k tej druhej skupine. A jej vojenský asketizmus sa završuje posledným pravidlom: sľubom chudoby, ktorého sa drží celá elita hnutia. Predpisuje sa jej zrieknutie sa prepychu, jalového trávenia času, takzvaných svetských zábav – to znamená že je povolaná k skutočnej premene života.”

Rozhovor Juliusa Evolu s hlavou Železnej Gardy, Il Regime Fascista, 22. marca 1938.

Slovenský překlad byl převzat ze stránek Integra!: Asketické Legionárstvo.

Související články:

1. Legionarismo ascetico. Colloquio col capo delle “Guardie di Ferro”
2. Julius Evola: Mé setkání s Codreanem

Autore: Julius Evola

Rapidamente la nostra auto lascia dietro di se quella curiosa cosa che è la Bucarest del centro: un insieme di piccoli grattacieli e di edifici modernissimi, prevalentemente di tipo “funzionale”, con mostre e magazzini fra la parigina e l’americana, l’unico elemento esotico essendo i frequenti cappelli di astrakan degli agenti e dei borghesi. Raggiungiamo la stazione del Nord, imbocchiamo una polverosa strada provinciale costeggiata da piccoli edifici del tipo della vecchia Vienna, che con rigorosa rettilineità raggiunge la campagna. Dopo una buona mezz’ora, l’automobile svolta improvvisamente a sinistra, prende una via campestre, si arresta di fronte ad un edificio quasi isolato fra i campi: è la cosiddetta “Casa Verde”, residenza del Capo delle “Guardie di Ferro” romene.

“L’abbiamo costruita con le nostre stesse mani” ci dicono con un certo orgoglio i legionari che ci accompagnano. Intellettuali e artigiani si sono associati per costruire la residenza del loro capo, quasi nel significato di un simbolo e di un rito. Lo stile della costruzione è romeno: ai due lati, essa si prolunga con una specie di portico, tanto da dar quasi l’impressione di un chiostro. Entriamo, raggiungiamo il primo piano. Ci viene incontro un giovane alto e slanciato, in vestito sportivo, con un volto aperto, il quale dà immediatamente una impressione di nobiltà, di forza e di lealtà. E’ appunto Cornelio Codreanu, capo della Guardia di Ferro. Il tipo è caratteristicamente ariano-romano: sembra una riapparizione dell’antico mondo ario-italico. Mentre i suoi occhi grigio-azzurri esprimono la durezza e la fredda volontà propria ai Capi, nell’insieme dell’espressione vi è simultaneamente una singolare nota di idealità, di interiorità, di forza, di umana comprensione. Anche il suo modo di conversare è caratteristico: prima di rispondere, egli sembra assorbirsi, allontanarsi, poi, ad un tratto, comincia a parlare, esprimendosi con precisione quasi geometrica, in frasi bene articolate ed organiche.

“Dopo tutta una falange di giornalisti, di ogni nazione e colore, che altro non sapevano rivolgermi se non domande della politica più legata al momento, è la prima volta, e con soddisfazione” dice Codreanu “che viene da me qualcuno che si interessa, prima di tutto, all’anima, al nucleo spirituale del mio movimento. Per quei giornalisti avevo trovato una formula per soddisfarli e per dire poco più che nulla, cioè: nazionalismo costruttivo.

“L’uomo si compone di un organismo, cioè di una forma organizzata, poi di forze vitali, poi di un’anima. Lo stesso può dirsi per un popolo. E la costruzione nazionale di uno Stato, benché riprenda naturalmente tutti e tre gli elementi, pure, per ragioni di varia qualificazione e varia eredità, può soprattutto prendere le mosse da uno particolare di essi.

“Secondo me, nel movimento fascista predomina l’elemento Stato, che equivale a quello della forma organizzata. Qui parla la potenza formatrice dell’antica Roma, maestra del diritto e dell’organizzazione politica, della quale d’Italiano è il più puro erede. Nel nazionalsocialismo viene invece in risalto quanto si connette alle forze vitali; la razza, l’istinto di razza, l’elemento etnico-nazionale. Nel movimento legionario romeno l’accento cade soprattutto su quel che, in un organismo, corrisponde all’elemento anima: sull’aspetto spirituale e religioso.

“Da ciò sorge la caratteristica dei vari movimenti nazionali, per quanto essi, alla fine, comprendano tutti e tre questi elementi, e non ne trascurino nessuno. Il carattere specifico del nostro movimento ci viene da una remota eredità. Già Erodoto chiamava i nostri progenitori: “I Daci immortali”. I nostri antenati getotraci avevano per fede, già prima del cristianesimo, l’immortalità e l’indistruttibilità dell’anima, ciò che prova il loro orientamento verso la spiritualità. La colonizzazione romana ha aggiunto a questo elemento lo spirito romano di organizzazione e di forma. Tutti i secoli successivi hanno fatto miserabile e disgregato il nostro popolo: ma come anche in un cavallo malato e frustro si può riconoscere la nobiltà della sua razza, così anche in ciò che ieri e oggi è il popolo romeno si possono riconoscere gli elementi latenti di questa doppia eredità.

“Ed è questa eredità che il movimento legionario vuole destare” continua Codreanu. “Esso parte dallo spirito: vuole creare un uomo spiritualmente nuovo. Realizzato come “movimento” questo compito, ci attende il risveglio della seconda eredità, cioè della forza romana politicamente formatrice. Così lo spirito e la religione sono per noi il punto di partenza, il “nazionalismo costruttivo” è il punto di arrivo e quasi una conseguenza. A congiungere l’un punto con l’altro sta l’etica ascetica e simultaneamente eroica della “Guardia di Ferro””.

Chiediamo a Codreanu in che rapporto stia la spiritualità del suo movimento con la religione cristiano-ortodossa. La risposta è: “In genere, noi tendiamo a vivificare nella forma di una coscienza nazionale e di una esperienza vissuta ciò che, in questa religione, molto spesso si è mummificato ed è diventato il tradizionalismo di un clero sonnolento. Noi poi ci troviamo in una condizione felice per il fatto che alla nostra religione, articolata nazionalmente, è estraneo il dualismo tra fede e politica ed essa può fornirci elementi etici e spirituali senza imporsi come una entità comunque politica. Dalla nostra religione il movimento delle Guardie di Ferro riprende poi un’idea fondamentale: quella della ecumenicità. Questo è il superamento positivo di ogni internazionalismo e di ogni universalismo astratto e razionalistico. L’idea ecumenica è quella di una societas come unità di vita, come organismo vivo, come un vivere insieme non solo col nostro popolo, ma anche con i nostri morti e con Dio. L’attuazione di una simile idea in forma di esperienza effettiva è il centro del nostro movimento; politica, partito, cultura, ecc. per noi non sono che conseguenze e derivazioni. Noi dobbiamo rivivificare questa realtà centrale, e rinnovare per tal via l’uomo romeno, per poi procedere e costruire anche la nazione e lo Stato. Un punto particolare è che, per noi, la presenza dei morti nella nazione ecumenica non è astratta, ma reale: dei nostri morti e soprattutto dei nostri eroi. Noi non possiamo separarci da essi; essi, come forze divenute libere dalla condizione umana, compenetrano e sostengono la nostra vita più alta. I legionari si radunano periodicamente in piccoli gruppi, chiamati “nidi” [cuib, n.d.c.]. Queste adunanze seguono riti speciali. Quello con cui si apre ogni riunione è l’appello a tutti i nostri compagni caduti, al quale i convenuti rispondono con “Presente”. Ma ciò per noi non è una pura cerimonia e una allegoria, bensì una evocazione reale.

“Noi distinguiamo l’individuo, la nazione e la spiritualità trascendente” continua Codreanu “e nella dedizione eroica consideriamo ciò che porta dall’uno all’altro di tali elementi, fino ad una superiore unità. Noi neghiamo in ogni sua forma il principio dell’utilità bruta e materialistica: non solo sul piano del singolo, ma anche su quello della nazione. Di là dalla nazione noi riconosciamo dei principi eterni ed immutabili, in nome dei quali si deve esser pronti a combattere, a morire e a tutto subordinare almeno con la stessa decisione in nome del nostro diritto di vivere e di difendere la nostra vita. La verità e l’onore sono, per esempio, dei principi metafisici, che noi poniamo più in alto della nostra stessa nazione”.

Noi abbiamo saputo che il carattere ascetico del movimento delle Guardie di Ferro non è generico, ma anche concreto e, per dir così, praticante. Ad esempio, vige la regola del digiuno: tre giorni alla settimana circa 800.000 uomini praticano il cosiddetto “digiuno nero”, cioè l’astinenza da ogni specie di cibo, da bevande, da tabacco. Del pari, la preghiera ha nel movimento una parte importante. In più, per il corpo scelto di assalto che porta il nome dei due capi legionari caduti in Spagna, Mosa e Marin, vige la regola del celibato. Chiediamo al Codreanu che ci indichi il senso preciso di tutto ciò. Egli sembra concentrarsi un momento, poi risponde: “Vi sono due aspetti, per chiarire i quali bisogna tener presente il dualismo dell’essere umano, composto di un elemento materiale naturalistico e di un elemento spirituale. Quando il primo domina il secondo, è l’”inferno”. Ogni equilibrio fra i due è cosa precaria e contingente. Solo il dominio assoluto dello spirito sul corpo è la condizione normale e il presupposto di ogni vera forza, di ogni vero eroismo. Il digiuno viene da noi praticato perché propizia una tale condizione, allenta i vincoli corporei, propizia l’autoliberarsi e l’autoaffermarsi della pura volontà. E quando a ciò si aggiunge la preghiera, noi chiediamo che forze dall’alto si uniscano alle nostre e ci sostengano invisibilmente. Il che conduce al secondo aspetto: è una superstizione pensare che in ogni combattimento solo le forze materiali e semplicemente umane siano decisive; in esso entrano invece in giuoco anche delle forze invisibili, spirituali, almeno altrettanto efficaci quanto le prime. Noi siamo coscienti della positività e dell’importanza di tali forze. Per questo diamo al movimento legionario un preciso carattere ascetico. Anche negli antichi ordini cavallereschi vigeva il principio della castità. Rilevo tuttavia che esso da noi è ristretto al Corpo di Assalto, anche sulla base di una giustificazione pratica, cioè che chi deve votarsi interamente alla lotta e non deve temere la morte è bene non abbia gli impedimenti della famiglia. Del resto, in quel corpo si resta solo fino ai 30 anni compiuti. Ma, in ogni caso, resta sempre una apposizione di principio: vi sono da un lato coloro che conoscono solo la “vita” e che quindi non cercano che la prosperità, la ricchezza, il benessere, l’opulenza; dall’altro lato vi sono coloro che aspirano a qualcosa più che la vita, alla gloria e alla vittoria in una lotta interiore quanto esteriore. Le Guardie di Ferro appartengono a questa seconda schiera. E il loro ascetismo guerriero si completa con una ultima norma: col voto di povertà a cui è tenuta l’élite dei capi del movimento, con i precetti di rinuncia al lusso, ai vuoti divertimenti, agli svaghi cosiddetti mondani, insomma con l’invito ad un vero cambiamento di vita che noi facciamo ad ogni legionario”.

* * *

Tratto da Il Regime Fascista del 22 marzo 1938.

Risorsa Centro Studi La Runa: Legionarismo ascetico. Colloquio col capo delle “Guardie di Ferro”, 1 gennaio 2000.

Související články:

1. Asketické Legionárstvo

Autor: San

V detailní a přínosné předmluvě Milana Nakonečného vyznívají filosofická díla italského barona Julia Evoly – v duchu kulturního pesimismu – jako ožehavá a konfliktní, pro mnohé pokud ne rovnou konfliktní a pohoršující, pak přinejmenším „extrémní“ a „nestandardní.“ My se však už tuhé potravy bát nemusíme, mlíčku jsme odrostli, takže nám jeho aristokratismus, tradicionalismus a antiintelektualismus připadne co hutný hodokvas. Evola ovšem patří i k otcům okultury, neboť jeho rozsáhlé dílo zahrnuje mj. pojednání o umění, filosofii kultury, západním i východním esoterismu a politice.

Julius Evola se narodil v Římě roku 1898 v patricijské katolické rodině sicilského původu a prožil, vychováván jezuity, velmi bouřlivé mládí od básnických, malířských a dadaistických počátků přes zabývání se východní mystikou, hermetismem a dokonce i přes experimentování s drogami a magií až k novopohanskému tradicionalismu a politickému extremismu.

Jaký byl rok 1898? Nejvyšší soud Spojených států pomohl v případu Holden vs. Hardy prosadit zákon státu Utah omezující počet pracovních hodin horníků, tavičů a dělníků v rudném průmyslu, čímž se osvědčil jako legitimní politická síla. V Polsku narozená Marie (Marja) Curie-Sklodowská, 31-letá vědkyně v oblasti fyziky a chemie, se svým manželem Pierrem, 39 let, objevila a izolovala radium, první významný radioaktivní prvek (už dříve téhož roku spolu objevili vysoce radioaktivní a nestabilní prvek, který nazvali polonium, pojmenovaný na počest její vlasti – Polska). Wilhelm Wien objevil, že katodové paprsky jsou tvořeny rychle se pohybujícími záporně nabitými částicemi (elektrony). V roce 1898 zkoumal tzv. kanálové paprsky, které jsou složené z kladně nabitých částic. Wien pozoroval a měřil vychýlení těchto paprsků v elektromagnetickém poli. V Basileji umírá Johann Jakob Balmer, který v roce 1885 našel empirický vztah pro vlnové délky čar (tzv. Balmerova řada) a odvodil jednoduchý matematický vztah mezi frekvencemi světla emitovanými vodíkem (na jeho práci navázal v roce 1913 Niels Bohr). První uvedení orchestrální suity Pelléas and Mélisande Gabriela Fauré podle hry Maurice Maeterlincka (1893). Henry James píše svůj román Utažení šroubu (The Turn of the Screw, 1898), horrorový příběh o vychovatelce, která propadne iluzi, že její svěřence pronásledují duchové. Francouzský novelista a básník Pierre Loüys (28 let) vydal knihu La Femme et le Pantin (1898, Žena a tahací panák, Žena a loutka) a tento román posloužil jako předloha filmu Luise Buñuela Tajemný předmět touhy (Cet obscur objet du désir, 1977).

Temperament a současně hluboká kultivovanost nedovolila Evolovi dokončit vysokoškolské vzdělání a oženit se. Byl silně ovlivněn dílem Reného Guénona a krizi moderního světa (1927, česky Krize moderního světa, 2002) a Spenglerovým dílem Zánik Západu (1918 a 1922, česky 2010). Západ pro něj představuje „… rod vzrušených žvanilů, kteří pijí existenci a pobíhají za ní a chválí ‚praxi,‘ protože mají strach z mlčení a kontemplace.“ Jeho předválečné dílo nutně muselo vzbudit pozornost italského fašismu a potom i německého nacismu. Po jistou dobu byl Evola ideovým fašistou, a v jistém smyslu i nacistou, i když nikdy nebyl členem italské fašistické strany. Důvěru nacistů ztratil, když proti jejich biologické teorii rasismu položil teorii kulturního rasismu: vyvolenou rasu netvoří primárně fyzické, ale duchovní znaky; hodnota rasy není v krvi, ale v duchu, a proto lze ve všech rasách najít vynikající jedince. Nacisté mu nakonec zakázali přednáškové turné po Německu a pro své rozpory s hlavním ideologem fašismu G. Gentilem ztratil i důvěru fašistů. Ostatně soud nad ním po jeho zatčení v roce 1951 vynesl osvobozující rozsudek – Evola byl zbaven obvinění z vychvalování fašismu.

Svůj kulturní pesimismus po válce dovršil dalšími dvěma knihami: Lidé v ruinách (1953) a Jezdit na tygru (1961). „Ruiny“ zde znamenají ruiny duchovních tradic, zdevastovaných válkou a „pokrokem“; nejvýraznějším symptomem úpadku Západu je dominance ekonomiky a techniky a s ní spojené utilitární myšlení, „útok peněz na duchovní život,“ venezianismus, kterému chybí „vnitřní hloubka“ a z něhož se vytratila olympská mužnost.“

Evolovi byl ideově blízký Mircea Eliade, s nímž se několikrát setkal a udržoval s ním korespondenci, básník Gottfried Benn, blízkým přítelem mu byl Tristan Tzara, později Giovanni Papini a Filippo Tommaso Marinetti, futurista a představitel „intelektuálního fašismu,“ kromě blízkých přátel, s nimiž založil hermetickou skupinu Ur, jež se zabývala zkoumáním alchymických a magických praktik. Evolovými oblíbenci byli ti, které překládal do italštiny: mystikové J. Böhme, Eckhart, J. van Ruysbroeck, mytolog J. J. Bachofen, G. Meyrink, O. Spengler, O. Weininger, M. Eliade, R. Guénon, Ernst Jünger, D. T. Suzuki a řada dalších.

V epoše přechodu je jízda na tygru jedinou možností, jak se vymanit z područí jalovosti. Řečeno bez příkras: věk železný, věk Technae, kali-yugy, temný věk (A. Crowley) – jemu je vlastní klima rozkladu, přechod k nespoutanému a chaotickému stavu individuálních i kolektivních sil, materiálních, psychických i duchovních, které byly v předcházejících obdobích různým způsobem vázány zákonem daným shora a působením (bytostí) vyššího řádu (srv. R. Steiner). Jejím symbolem je indická bohyně Kálí, která v předchozích obdobích „spala,“ byla tedy v těchto svých aspektech přítomna latentně, nyní je však zcela bdělá a činná. Další poukazem na tuto dobu může být odkaz na vládu Vodnáře, jehož atribut, voda, předznamenává „návrat všeho k tekutému, beztvarému stavu.“

„Poušť roste,“ není tu žádná jiná civilizace, která by nám mohla sloužit jako opora[1], musíme sami čelit svým problémům. Inu, kromě obce nebeské jiných přátel nemáme.

Tam, kde jde o velmi citlivé jedince, vznikají existenční traumata a stavy, jež jsou nazývány „stavy přízračné existence,“ „degradace objektivní reality,“ „existenciální odcizení.“ Typický je příklad Rimbauda, Lautréamonta (jehož Maldoror říká, že „přišel k životu jako ke zranění a zakázal sebevraždě, aby ránu vyléčila“). Existovaly osamělé individualistické osobnosti, jako Jack London a také raný Ernst Jünger. Henry Miller píše o fenoménu ztělesněném a halasícím, syrovém projevu úzkosti, zuřivého zoufalství a nekonečné hrůzy, které se rozkládají za řítící se fasádou“ (Obratník raka). Je zde pocit tabula rasa, kosmického ticha, ničeho, celé jedné epochy, jež byla smetena, mluví „prorok, který vidí konec jistého světa právě v okamžiku, kdy tento svět vzkvétá a září v apogeu své velikosti a své morové nákazy.“ Vzorem je „tučný optimismus měšťáka, tahle disciplína průměrného, normálního, tuctového člověka“ (P. van den Bosch). Ale přece „Duch je život, který sám řeže do života“ (F. Nietzsche). Nietzsche sám píše, že měl „pocit, že žije nebezpečně, a to neustále.“ … „Mám pocit, že vlastně žiji vysoce riskantním životem – jsem jeden z těch strojů, které mohou vyletět do vzduchu.“

Je však třeba poznamenat, že ani v samotné křesťanské oblasti nechyběly na okraji johanitské mystiky zmínky o jakési budoucí epoše vyšší svobody, takzvaném „třetím věku,“ věku Ducha, který vystřídá věk Otce a Syna. Podle učení Merežkovského se „v prvním carství Otce, Starém Zákoně, ukázala moc Boží jako pravda; v druhém carství Syna, Novém Zákoně, ukázala se pravda jako láska; v třetím a posledním carství Ducha, v Přicházejícím Zákoně, ukáže se láska jako svoboda.“ Slovy známého paradoxu Comte de Fénixe, umístěného do úvodu Knihy Zákona Aleistera Crowleyho: „Absolutní vláda státu bude funkcí absolutní svobody každé individuální vůle.“

Ke spojení s Bohem je nutno překlenout „dvě propasti“. Člověk je rozštěpen na „ducha“ a „tělo“. V přicházejícím „království Třetího Zákona“ se uskuteční vyšší jednota: „Tělo“ se stane svatým[2] a splyne s „duchem“ – spojí se „horní propast“ s „dolní“[3], a tak zmizí věčná antinomie: Kristus a Antikrist, Osiris a Set.

Pro románovou trilogii Kristus a Antikrist formuluje myšlenku „třetí říše,“ tedy říši kultury založené na původním křesťanství, říši Ducha Svatého. Merežkovskij nazývá sebe a své současníky „žreky zavržených bohů“ a tuší příchod básníků nových, které nadšeně vítá: „Nechť nastoupí noví proroci! Nechť přijdou větší pěvci, ještě neznámí světu! Tobě, božský básníku, odevzdáme svou lyru!“[4]

Ve stejné myšlenkové linii pokračovali ti, kdož si říkali „Bratři svobodného Ducha,“ když proklamovali „anomii,“ osvobození od zákona, od dobra i zla, kam může v zásadě vyústit i filosofie mistra Eckharta, pokud se jí dobře rozumí.

V oblasti názoru na svět se tudíž jedná o koncepci reality, osvobozenou od kategorií dobra a zla, jejíž základ však není naturalistický či panteistický, ale metafysický. Bytí nezná dobro ani zlo, stejně jako je nezná velký zákon věcí a Absolutno. Teistická teodicea vnímá myšlenku „velké ekonomie,“ v níž je obsaženo i zlo a není to nic jiného, než zvláštní aspekt vyššího řádu, přesahujícího malé lidské kategorie jednotlivce a kolektivu jednotlivců.

„Jiný svět“ je jiná realita, je to jiná dimenze reality, kde to, co je reálné, získává, aniž by bylo negováno, absolutní význam v nepostižitelné nahotě čistého bytí. Takový je tudíž v epoše rozkladu esenciální základ představy života, vhodného pro člověka ponechaného sobě samému, který musí prokázat svou sílu. Být v centru či se dostat do centra sebe sama, konstatovat či objevit nejvyšší identitu se sebou, je nezbytnou podmínkou. Pocítit v sobě dimenzi transcendentna a ukotvit se v ní jako dveřní závěs, který zůstává pevný, i když se dveře otevírají a zavírají ve větru (metafora mistra Eckharta). Od tohoto okamžiku se každé „vzývání“ a každá modlitba stávají existenciálně nemožnými.

Konečně i existenciální důsledky katastrofických kolektivních zkušeností, jakými jsou totální války se vším jejich chladným ničením, působí „odlidštění,“ redukují stále více to, co mělo včera svou váhu jako odlišné, „osobní,“ subjektivní, libovolné, intimní.

Výjimečným způsobem osvětlil tyto procesy Jünger ve svém spise Der Arbeiter. Tvrdí, že v současném světě zaujme místo jedince „typ.“ Dojde k celkovému ochuzení individuálních rysů a způsobu života jednotlivců, k rozpadu „kulturních,“ humanistických a osobních hodnot. Připomíná vám to Musilova Muže bez vlastností? Výsledkem bude tudíž sériový prázdný člověk, jakýsi Pan Teste (1929) Paula Valéryho, ten, který odpovídá standardizaci, ploché uniformitě, tomu, co je „maskou“ v negativním smyslu tohoto slova, bezvýznamným libovolně násobitelným produktem. Tedy to, co dnes běžně vídáme.

Zdá se, jakoby Evola přesně předvídal, kam západní civilizace – my dnes s ní – spěje. Tento proces, výklad a východisko předkládá v kapitole Rozklad jedince. Jedinec jako bojovník může čelit pouze tím, že přejde do nové formy existence, pokud nechce být nejen fyzicky, ale hlavně duchovně zlomen. Tuto novou formu charakterizují dva elementy: v prvé řadě krajní střízlivost a objektivita (A. Crowley: „Pochybuj, i když pochybuješ.“) a dále schopnost jednat a udržet se na nohou, čerpaná z hlubinných sil, jež přesahují kategorie „jedince“ (přimknutí se k vznešeným egregorům), ideály, „hodnoty“ a cíle buržoasní společnosti. Zde je podstatné přirozené snoubení života s rizikem, k němuž dochází za hranicemi pudu sebezáchovy, přičemž uvažujeme také o situacích, kdy samotné eventuální fyzické zničení (srv. mors justi a eroto comatose nebo Liber Jugorum) je paralelní s dosažením absolutního smyslu existence a kdy se tak uskuteční „absolutní osobnost.“ V tomto případě můžeme hovořit o mezní formě jízdy na tygru. Anonymní akce, jež se odehrávaly na samotných hranicích fyzického života, jsou symbolem tohoto stylu. Jünger dospěl ke zjištění, že prostřednictvím procesů tohoto druhu mají často tendenci se formovat a vyčleňovat lidé určitého nového typu. Lze je rozeznat nejen podle chování, ale už i podle fyzických rysů, podle „masky.“ Tento moderní typ má destrukci v sobě, nelze jej již chápat v rámci pojmu „jedinec,“ jsou mu zcela cizí hodnoty „humanismu.“ Viděli jste takto hauptsturmführera Amona Götha ve scéně filmu Schindlerův seznam, kde z balkonu své vily v Płaszówě střílel z pušky?

Tváře mužů a žen, jež skutečně nabývají charakteru masek, „kovových masek u mužů, kosmetických masek u žen,“ gesta a výraz, v nichž se stále více objevuje něco jako „abstraktní krutost,“ a to stejným tempem, jakým se rozšiřuje prostor, který v dnešním světě zabírá to vše, co je spojeno s technikou, číslem a geometrií, a vše, co se týká objektivních souvislostí. Tak před námi defilují všichni superhrdinové s maskami – Iron Man, Batman, Spiderman, X-Men, ale i starší postavy jako Maska červené smrti.

Člověk má tendenci stát se bytostí bez tváře (srv. Čapkovu postavu Princezny z Krakatitu), anonymním příkladem kolektivní průměrnosti. Jak kultura vytváří strojové, anti-humánní umění, tak také společnost produkuje utilitářskou, instituční ne-entitu, depersonalizovaného pomocníka makrostroje.“[5]

To, co převažuje a určuje směr vývoje, jsou a stále více budou pasivní destrukční procesy, které mohou vést pouze ke vzniku odpudivé uniformizace, „typizace“ bez hlubinné dimenze a jakékoli „metafysiky,“ definované na nižší úrovni existence, než je úroveň jedince a osobnosti, již sama o sobě problematická. Klasickými příklady na toto téma se staly knihy a filmy jako 1984 G. Orwella a 451° Fahrenheita Raye Bradburyho a Françoise Truffauta.

Mezní formě rozkladu poznání odpovídá Einsteinova teorie relativity, kdy laik věří, že se hovoří o relativitě, že tato nová fyzikální teorie zničila veškerou jistotu a téměř uzákonila pirandellovské „je to tak, když myslíte.“ Za rozvahu stojí i otázka, zda nepředjala i samotné koncentrační tábory a holokaust (nacismus jako vrchol relativity?) tím, že zrelativizovala vše, dokonce i magii. Aleister Crowley v knize Vize & Hlas parafrázuje klasický hermetický axiom až ke vtipu, když jej doplňuje otázkou: „A co je nahoře a co je dole?“

Julius Evola podněcuje dnes i proto, že se nebál vstoupit na pole vědy a vztáhnout k ní své teorie. „Pokud jde o kvantovou teorii,“ říká, „zdá se nám, že se dostáváme do světa kabaly. Kvanta záření netvoří spojitou sérii, po trojce přirozeně následuje čtyřka, pětka atd. Tady ale musí po trojce skočit na jiné číslo, ale stalo se toho ještě mnohem víc.“ Došlo k jinému paradoxu, a sice že bylo nutno se vzdát experimentálního ověřování. „Místo“ a „impuls“ spolu funkčně souvisí a získat jisté hodnoty znamenalo nahradit experiment takzvanou „vlnovou funkcí.“ Toto je z intelektuálního hlediska zákulisí atomové éry, jež byla paradoxně zahájena paralelně s likvidací jakéhokoli poznání ve vlastním slova smyslu. Heisenberg to explicitně připustil v jedné své knize: jedná se o formální vědění, uzavřené v sobě, maximálně exaktní ve svých praktických důsledcích, ale nelze zde už mluvit o poznání „reality.“ Pro moderní vědu není, jak říká, „již předmětem výzkumu objekt o sobě, ale příroda v závislosti na problémech, jež člověk řeší,“ pročež logickým závěrem je, že v takové vědě „člověk potkává jen sám sebe“ (sic!).

Prohlásili-li jsme Evolu za otce moderní okultury, pak nelze minout kapitolu Moderní hudba a jazz. Zaujmou tu kritické šlehy k počátkům elektronické hudby, když zmiňuje dnes již klasického Johna Cage. Podobně jako nacisté jde proti jazzu, ale vidí za ním devalvovaný magický rituál. „Polymetrická struktura, vypracovaná takovým způsobem, že statické akcenty, které vyznačují rytmus, jsou ve stálé závislosti na extatických akcentech, takže speciální rytmické konfigurace vytvářejí napětí, jež má ‚živit nepřetržitou extázi.‘“ Stejná struktura se v podstatě zachovala v celé tzv. „synkopované“ jazzové hudbě. Jsou to jakási zastavení, která mají tendenci uvolňovat energii či vyvolat impuls. V afrických rituálech byly touto technikou naočkovány do těl tanečníků určité bytosti, nazývané oriša u Jorubů nebo loa a vúdú z Haiti, které nahrazovaly tanečníkovu osobnost a „osedlaly“ jej.

Závěrem pár obzvláštních myšlenek. Je znám Nietzschův výrok: „Nikoliv pro budoucnost musíš sázet, nýbrž směrem vzhůru. Pouze takto můžeš mít užitek ze zahrady manželství.“ To se vztahovalo k myšlence, že člověk o sobě je pouhou tranzitivní formou, jejímž úkolem je pouze připravovat zrození „nadčlověka,“ být připraven se tomu obětovat a ustoupit stranou v okamžiku, kdy k tomu dojde. Manželství tedy nemá soužit k „horizontální“ reprodukci, k reprodukci dopředu, k prostému bezduchému plození, ale k reprodukci logogenetické, „vertikální,“ směrem vzhůru, a tak přispět k pozdvižení vlastní linie.

Nedostatek idejí vede Západ k tzv. „druhé religiozitě“ (viz stejnojmenná kapitola), o níž Evola píše v reakci na (právě i česky vydané) dílo Zánik Západu – Obrysy morfologie světových dějin Oswalda Spenglera. Obzvláště tam, kde se nejedná o pouhé duševní stavy a o teorie, tam, kde je morbidní zájem o senzaci a okultismus provázen evokačními praktikami a otevíráním podzemních vrstev lidské psychiky, jako je tomu v případě spiritismu a dokonce i psychoanalýzy, lze, podle Guénona, hovořit o „škvírách ve velké zdi,“ tedy o nebezpečných trhlinách v oné ochranné hradbě, která přece jenom v každodenním životě chrání každého normálního jedince, jenž si zachoval střízlivou mysl, před působením reálných temných sil, skrytých za fasádou světa smyslů a pod prahem uvědomělých a formulovaných lidských myšlenek. Z tohoto hlediska představuje tudíž neospiritualismus dokonce větší nebezpečí než materialismus či pozitivismus, které alespoň svou primitivností a intelektuální krátkozrakostí posiluje onen sice omezující, ale současně ochranný val. A vzpomeňte varování H. P. Lovecrafta v samotném úvodu Volání Cthulhu.

Knihu doprovází pár interview s Juliem Evolou, nejzajímavější je to anonymní z časopisu Ordine Nuovo z roku 1964, zejména pak samotný jeho závěr: „… Není nutné říkat, že pokud by existoval pro takový celek vůdce, jemuž bych mohl připsat vyšší autoritu, neváhal bych jej uposlechnout.“

Právě tak i doslov Massima Libardiho uvádí řadu pozoruhodných detailů z Evolova života. Jedním z nich je zpráva o neuskutečněné sebevraždě, aby v roce 1921 „vyléčila ránu uštědřenou životem.“ Evola se odvrací od svého uměleckého období a počíná se to filosofické. V roce 1934 odjel do Německa studovat vývoj Hitlerovy revoluce, ale Hitler a jeho hnutí jej zklamalo, protože v něm chyběl duchovní základ a tudíž síla nutná k realizaci skutečné obnovy evropského ducha. Na druhé straně jej však přitahuje radikálnost nacistických vizí a považuje každopádně nacismus za formu vzkříšení tradice v současných historických podmínkách. Zvláštní je, že Libardi přes osvobozující rozsudek, jímž byl Evola zbaven obvinění z vychvalování fašismu, píše, že „byl také spolupracovníkem německých tajných služeb a jeho vztah k nacismu je ještě složitější, než může být na tomto místě vyloženo.“ Evola viděl společnost jako „hluboce nerovnoprávně budovaný organismus, organizovaný do uzavřených kast, založených na duchovním chování a nikoli na biologickém srovnávání.“

Byl rovněž autorem první studie, ještě před C. G. Jungem, která interpretovala alchymii symbolickým způsobem.

V posledním roce války žil Evola ve Vídni, kde pracoval jako výzkumník SS Ahnenerbe, a „pro pouhou výzvu osudu“ se odvážil procházky během bombardování, které město postihlo. „Tato věc nebyla bez souvislosti s normou, jíž jsem se již delší čas řídil, a sice nevyhýbat se nebezpečím, ale naopak je vyhledávat ve smyslu mlčenlivého zpytování osudu.“ Byl odmrštěn tlakovou vlnou a zranění míchy mu způsobilo trvalé ochrnutí dolních končetin. Teprve v roce 1948 byl prostřednictvím Mezinárodního červeného kříže převezen nejprve do Bologne a pak v roce 1951 do Říma. V posledních letech žil z penze válečného invalidy, překládal a psal články. Julius Evola zůstává z mnoha důvodů zakázaným filosofem a charakterizuje ho „osamělost, hereze, odlišnost, neorganičnost a autonomie uvnitř fašistické kultury.“

Zemřel svobodný a bezdětný 11. června 1974 v Římě a jeho popel byl uložen do otvoru v ledovci Mt. Rosa.

Poznámky:

[1] H.R.Z: Osa – pilíř – mez – hranice. Revue HORUS, Solstitium Aestatis 1991. Horus, Brno 1991.[2] Srv. článek Timothy O’Neill: Plamen ve svaté hoře. Poznámky ke svatosti těla, teorii emanací a západní cestě těla. Revue HORUS. Horus, Brno 1995.
[2] Srv. článek Timothy O’Neill: Plamen ve svaté hoře. Poznámky ke svatosti těla, teorii emanací a západní cestě těla. Revue HORUS. Horus, Brno 1995.
[3] Viz úvahy kabalistů o spojení Horní svatyně s Dolní svatyní.
[4] Úryvek z eseje Okultura – Historický nástin z připravované knihy San: Okultura.
[5] Úryvek z eseje O automobilové kultuře aneb Eros ex machina. Svatá Technae z připravované knihy San: Okultura.

Julius Evola: Jezdit na tygru. Základní orientace v epoše rozkladu
308 stran, nakladatelství Triton, Praha 2009, vydání první, vázané
ISBN 978-80-7387-259-5

Článek Aktivní neosobnost heroického realisty: Julius Evola – otec moderní okultury vyšel původně na stránkách Okultura.cz. Knihu Julia Evoly: Jezdit na tygru je možné objednat v knihkupectví Alembiq.

Související články:

1. Evola & Spengler