Proč nás Kyrgyzové nechtějí ve své zemi

Pamatujete na Kyrgyzstán? Dlouhodobí čtenáři tohoto magazínu jistě zapátrají v paměti a vzpomenou na naše někdejší naše rozsáhlé ovládnutí této země Tulipánovou revolucí, která bývá někdy známější pod názvem Růžová. A právě tato skomírá ve chvíli, kdy Georgem Bushem proklamovaná „globální demokratická revoluce“ se měla stát vlnou budoucnosti. Takzvané barevné revoluce v Gruzii a na Ukrajině a odlehlé a opuštěné země centrální Asie jako Kyrgyzstán byly součástí Bushem proklamovaného  „ohně v mysli“– což je fráze, použitá z Dostojevského Běsů a které použil v jedné ze svých řečí za svého presidentství. V případě Kyrgyzstánu to ale vypadá na oheň, který se otočil proti nám.

Po vyčerpání všech zdrojů, zahrnujících americké dotace tulipánovým revolucionářům, a především „neziskovým organizacím“, které byly hlavním koněm Tulipánové revoluce a svržení režimu Askara Akayeva vláda Kyrgyzstánu nedávno oznámila, že jednostranně vypovídá kontrakt o přítomnosti US vojsk na základně Ganci v Biškeku. Ta je klíčovou stanicí pro zásobování amerických vojáků v Afghánistánu.

Západní noviny trvale informovaly o možných souvislostech s nedávnými schůzkami mezi představiteli Ruské federace a Kyrgyzstánu. Americká vláda a představitelé NATO za celým problémem samozřejmě vidí Rusy, ale ony důvody vypovězení smlouvy jsou mnohem prostší – neurvalé chování amerických vojáků. Například v roce 2006 v reakci na zavraždění kyrgyzského občana americkým vojákem demonstrovalo před americkou základnou na 1500 lidí.

Tento voják, Zachary Hatfield, střelil a usmrtil Alexandra Ivanova, 42 letého řidiče kamionu a otce dvou dětí. K incidentu došlo na „checkpointu  přes který Ivanov jel proto, aby dovezl dodávky paliva na Manas. Ivanov údajně ohrožoval Hatfielda nožem. Přitom deník USA Today informoval přímým svědectvím Ivanovova syna a dalších řidičů následovně:

„Často mi říkal, jak se američtí vojáci chovají drze, arogantně a zpupně. Já chci pouze jednu věc: aby byl viník potrestán. Moji kolegové si pracovníky americké základny také několikrát stěžoval . Yevgenyi Trai (další řidič) se rozhodl v nebezpečné oblasti využít cestu přes americký checkpoint proto, že tam hrozí nejmenší nebezpečí“, prohlásil Ivanovův syn.

„Američané byli neurvalí a mířili  na nás zbraněmi“, dodal Trai.

Jiné noviny mluvily o důvodu, že když se Hatfield přiblížil k bezpečnostnímu stanu, Ivanov mával zbraní, konkrétně nožem. Zůstává otevřenou otázkou, kdy vůbec Ivanov nůž vytáhl a zda vůbec představoval pro vojáka, vybaveného střelnou zbraní, hrozbu. Jsou zde některé náznaky, které potvrzují teorii, že Ivanov vytáhl svůj nůž až ve chvíli, když Hattfield spustil palbu. Podle Jamestown Foundation se v době střelby nacházel Ivanov cca 5-6 metrů od Hattfielda. A vdova po Ivanovovi se právem ptá, jak mohl být její zabitý muž hrozbou pro amerického vojáka, když se nůž našel dvacet metrů od místa incidentu.

Kyrgyzští vyšetřovatelé silně pochybují o Hatfieldově verzi a promptně vůči němu vznesli obviněni z vraždy. Přitom samozřejmě ignorovali fakt, že na Američany pracující na základně se vztahuje status, díky kterému mají vůči kyrgyzským úřadům imunitu. Je možné, že vědomí jeho imunity mělo na Hatfieldovo jednání vliv. Jeden kyrgyzský lidskoprávní aktivista událost komentoval s tím, že „Hatfield, vědom si vlastní ochrany diplomatickým statusem, zastřelil Ivanovova ve vzteku.“

Vdova po zavražděném kyrgyzském řidiči zřejmě dostane odškodnění ve výši 50 000 dolarů, což příliš neodpovídá výši odškodnění, které bychom museli vynaložit, kdybychom skutečně cítili plnou vinu na naší straně, ale aspoň něco. Co ale na působení USA v Kyrgyzstánu vrhá opravdu špatné světlo je to, že Ivanovova žena měla nejprve dostat pouhých tisíc dolarů. To dokazuje, jakou hodnotu má pro nás lidský život na dalekých hranicích našeho Amerického impéria.

Nedivím se, že nás v Kyrgyzstánu nechtějí.

Straníci Obamovy administrativy věří v novou podobu diplomatických vztahů Ameriky se světem, ve skutečnosti ale můžeme čekat pouze výjimky, potvrzující pravidlo naší zahraniční politiky. Na druhou stranu zde přeci jen existuje určitý důvod, proč alespoň v malý dopad proklamované změny věřit. Okovaná americká bota v zemích, kde máme základny, nebyly nikdy moc nenápadná a vztahy s tamějšími obyvateli jsou dnes opravdu špatné: tkví to v tom, co předvádíme. Od Okinawy po Biškek, jsou americké základny generátory násilností, prostituce a ničení životního prostředí. Americké základny jsou pro hostitelské země pohroma, a to vůbec nemluvím například množství dětí bez otce, které jsou dalšími veřejnými „produkty.“

Tato „nezměna“ v kurzu naší zahraniční politiky byla potvrzena zprávou, že se americká vláda nyní nachází uprostřed horečných jednání s Uzbekistánem ohledně povolení znovuotevřít naší starou základnu na jeho území. Uzbecká vláda, pokud si pamatujete, s námi vypověděla smlouvu, když americká vláda kritizovala tamějšího vůdce, Islama Karimova, který má na svědomí čin, známý jako „Andižánský masakr“ Dokonce i Bushova administrativa se od Karimova poté, co jeho komunistickými praktikami se řídíci policejní složky začaly vraždit , distancovala. Ne tak ovšem „liberální“ Obamova administrativa. A kde je ta změna? Kruci, proč nejít zpátky do Uzbekistánu, když jsme stejně zaplatili zálohu?

S tím, jak je prezident Obama připraven zahájit afghánský zákrok, plánuje zároveň „porozhlédnout se v sousedství“: pod tím si netřeba představovat nic menšího, než záměr vybudovat okruh základen kolem bitevního pole – Pákistánu a Afghánistánu – k podpoře rozsáhlých a rozrůstajících se vojenských operací. To ovšem jen zvýší nestabilitu regionu, vyprovokuje střet s Ruskem a rozšíří počet možných teroristických cílů, stejně jako řadu prudkých reakcí v hostitelských zemích, čehož je mimo jiné důkazem Kyrgyzstán. Pro USA zbývá jediná možná cesta. Barevná. Bývalý president Akayev na sebe přivodil hněv USA za své hrozby odvolání povolení pro naší základnu a krátce na to byl sesazen Tulipánovou revolucí, za kterou stála Amerika. Základna zůstala.

Může se historie opakovat? Možná. Nejsem ale si jistý, jestli náhodou Americe nedošly pro tvorbu dalších revolucí barvy. V každém případě nepochybuji, že se pokusí alespoň zatahat na nitky a že na něco takového pomýšlí. Možná, že už se šijí nové uniformy.

Idea světové vlády získá, a já to předpokládám, v následujících letech novou krev do svých žil. Posílena bude zejména díky současné hospodářské krizi, ruinující světovou ekonomiku. Budou nám namlouvat, že problém je globální a že potřebujeme „světovládu“, která bude obchod globálně regulovat (v našem vlastním zájmu, přirozeně). A vskutku, již můžeme slyšet volání po „jednom světě“, to nám dokázal Gideon Rachman ve Financial Times, který prohlásil:

“Nikdy jsem nevěřil v ty schizofrenní povídačky o tajném komplotu uvnitř OSN, který chce převzít vládu nad USA. Nikdy jsem nevěřil na černé helikoptéry nad Montanou. Ale nyní, poprvé v mém životě, myslím, že zformování něčeho, jako je „světová vláda“by mohlo být docela přijatelné.”

Paranoické šílence musíme ignorovat a naopak se k myšlence světové vlády postavit věcně, takový projekt by mohl zahrnovat více než spolupráci mezi národy“, jásá Rachman.

A dále:

„Vyšší entita s charakteristikami státu, podpíraná zákony je dnes již Evropská unie. Ta ustanovila kontinentální vládu pro 27 států, to by mohlo být modelem. EU má Nejvyšší soud, tisíce stran zákonů, rozsáhlou administrativu a schopnost vyslat vlastní vojenské kapacity.“

„Mohl by evropský model sloužit jako vzor pro budoucí vládu globální? Jsou zde tři důvody myslet si, že to možné je.“

Číslo jedna je globálnost „uvažování o krizi“ čehož se naše mezinárodní elity uchopily jako logického odůvodnění vzrůstu vlastní moci. Konkrétně se jedná o „globální oteplování“ a globální „válku proti teroru.“ Uvozovky jsou Rachmanovým dílem, nicméně já pochybuji, že zde měl na mysli jakoukoli ironii. Jeho postoj je jasný. Za prvé, strategií je klást důraz na nevojenská „soft“ řešení, k tomu může sloužit právě zmíněné a módní globální oteplování. Díky tomu se snadno může zamaskovat snaha silou ovládnout konkrétní geopolitickou oblast. Globální vláda obchodu také znamená, že nově se rodící světový stát může vyhlašovat jurisdikci nad celým světem. A v tom by nemělo být místo pro skrytí, ani pro zločince nebo disidenty, ani pro žádná lokální sídla, kam dlouhá ruka státu nemůže dosáhnout.

Vojenská část světového státu by mohla být menší. Zpráva MDI (Managing Global Insecurity project) na němž participuje řada úředníků Obamovy administrativy jako John Podesta a šéf Brookings Institution Strob Talbotta, má některé rozhodné nápady. Rachman koneckonců souhlasně uvádí:

„Zpráva MGI navrhuje zřídit na půdě OSN vysokého komisaře pro terorismus, navrhuje uzavřít legálně závaznou dohodu o klimatických změnách pod hlavičkou OSN a navrhuje vytvoření padesátitisícové armády OSN. Jednotlivé země by přispěly svými vojáky, o vyslání armády by rozhodovalo OSN.“

„Naštěstí” pokračuje Rachman, „jedinými skutečnými odpůrci je pár tupých ignorantů, se svými cinty, kteří jakmile slyší o světovládě, skřípou zuby a tasí své zbraně. Bohužel, takto problém vnímá daleko více lidí a zpráva MGI by tak měla používat konejšivější jazyk.”

Běžní lidé tomu příliš nerozumí, ale naše samolibé elity, které nás přivedly na okraj ekonomické a kulturní propasti, vědí, co je nejlepší. Oni přece nevedou lidi k tomu, aby se „tvrdohlavě“, jak píše Rachman, drželi svých „národních mytologií“ a „tradičních pospolitostí.“ Proto zpráva MGI hovoří spíše o „zodpovědné suverenitě“ a nikoli o „sdílené“, kterážto formulace je využívaná častěji v EU. A která už také naznačuje něco o možné globální vládě (koneckonců takový pojem zní uchu běžného člověka rozhodně lépe, než „světovláda“).

Ale mnozí evropští pozorovatelé se domnívají, že vědí, oč jde. Poradce prezidenta Nicolase Sarkozyho Jacques Attali tvrdí, že globální vedení je pouze eufemismem pro globální vládu. Sám se domnívá, že jakákoliv forma globální vlády by neměla být uspěchaná. Attali se domnívá, že jádro mezinárodní finanční krize spočívá ve faktu, že máme globální finanční trhy a nemáme globální zákony.

Jestli ctění pánové Sarkozy a Attali mají skutečně něco za lubem (a vše nasvědčuje tomu, že ano), američtí daňoví poplatníci se mohou těšit na den, kdy například budou povoláni k tomu, aby poplatili francouzské banky a zachránili jejich sklerotickou ekonomiku, kde jsou odbory tak silné, že víceméně nikdo nikoho nikdy nepropustí. Rachman se totiž zapomíná zmínit, samozřejmě, že tento zjevený světový stát nebude mít zkrátka kde brát a bude tak přirozeně tíhnout k jedinému možnému zisku – zpoplatnění skrze daně. Alespoň nebude muset nikoho cpát do černých helikoptér, vše přijde později…

Australský historik Geoffrey Blainey řekl: „překročili jsme bod, za kterým je světová vláda možná, snad během příštích století, nebo později.“ Rachman naopak stále ještě věří, že přijde dříve, věří tomu díky „změně v politickém klimatu“ a nemyslí tím nic jiného, než výsledky amerických prezidentských voleb.

Naneštěstí pro Rachmana a podobné je zde v cestě tohoto Velkého skoku směrem ke „sdílené suverenitě“ několik překážek. Rachman popisuje dvě hlavní: „nedostatek vůle našich vůdců, kteří vědí, co je nejlepší“ a jejich zainteresovanost ve snahách o znovuzvolení, kterou nadřazují budování super-státu.

Rachman pokračuje:

„Ale tento problém rovněž ukazuje na fakt, proč cesta ke globální vládě bude pomalá. Dokonce i v EU, mající vlastní unijní zákony, myšlenka na společnou vládu zůstává nepopulární. Evropská unie utrpěla řadu ponižujících porážek v referendech, kdykoliv o plánech na těsnější unii mohli voliči rozhodovat. Celkově lze říci, že nejrychleji postupovala Unie tehdy, kdy dalekosáhlé dohody byly rozhodnuty na úrovní politiků a technokratů a následně protlačeny bez přímé spoluúčastí voličů. Mezinárodní vlády mají tendenci být efektivní, jen budou-li anti-demokratické.“

O tom, co znamená světovláda se v podstatě nemluví. V EU se často konají referenda v zemích, kde nedopadla podle „plánu“ a tak se hlasování opakuje tolikrát, dokud není dosaženo správného výsledku. Více efektní způsob, je voliče prostě přehlídnout. Obávám se, že to je motivující faktor stojící za tzv. „novým multilateralismem“, který energizuje zahraniční politiku Obamovy administrativy.

A co když bude spousta lidí proti? Jistě můžeme čekat válku „světového státu“ proti rebelujícím provinciím. A co když bohatší země budou proti placení „světové daně“? Všechno závisí na tom, zda skrovně plánované jednotky budou mít dostatečnou sílu. Jedna cesta k docílení patřičné akceschopnosti a efektivity by také mohl být globální odvod. Přemýšlejte, jak by to asi prodávali: Služba, Sdílená služba! Vyšlete své děti sloužit za rozšíření mezinárodního míru, namísto drahých studií, které si stejně nemůžete dovolit! Ti somálští piráti potřebují drezúru – spolu s kýmkoli kdo hlásá podvodné chiméry „suverenity“ a rozbíjí ideu všeobjímajícího světového státu!

V takovém světě, který je, jak často říkají právnící, nyní poprvé za celou dobu existence trochu přijatelný – jediné zbývající prostory lidské svobody, mimo stát, jsou lokální entity, které přirozeně odporují inherentním nedemokratickým a autoritářským strukturám globálního státu. Tyto stále více směřují k samostatnosti a soběstačnosti.

Nacionalismus se často mýlí díky svému militarismu, také proměnou sebe sama v centralizující politickou autoritu, avšak reálné národy, v opozici teritoriím vyznačeným na mapách, jsou etnické, náboženské a zeměpisné celky loajální sami k sobě a formující přirozené záruky mezi lidmi. Nastupující světový stát je přirozeně takovému systému nepřátelský. Preferuje společenskou smlouvu mezi homogenizovanými masami a dělá pokud možno vše proti jakýmkoli regionalismům.

Hranice svobody budou v této globalistické budoucnosti prosazovány novými regionalisty, quebeckými secesionisty, kaskadskými aktivisty, separatisty z Vermontu, nebo obyvateli východní Ukrajiny, kteří se budou snažit jít vlastními cestami. Gigantismus bohužel není fantazie a co je na tom všem fatální, my, na rozdíl od tvůrců SSSR, míříme k jeho naplnění.

Konzervativní aktivistka Rose Wilder Lane vyprávěla příběh o cestě do Ruska a o příhodě, když potkala rolníka, který neměl komunisty příliš v lásce. Rose byla ohromená. Jak mohl nevidět, že Revoluce byla jeho revolucí? Hádala se s ním, ale on nebyl nic z toho:

„On jen smutně potřásl hlavou. „Je to příliš velké“, řekl. „Příliš velké. Přitom na vrcholu je to tak malé. Nebude to nikdy dobře pracovat. V Moskvě jsou pouze lidé a lidé nejsou Bůh.“ Člověk má pouze lidskou hlavu a ani jedna stovka hlav dohromady neudělá velkou hlavu. Ne. Pouze Bůh může znát Rusko.“

Moje odpověď globalistům – kteří nyní říkají, že pouze plánovaná světová ekonomika nás může zachránit od velké katastrofy finančního univerza – je ta, že pouze Bůh může pochopit celý svět. Kdo ví, kolik strastí nás si ještě jako oběti tohoto „vznešeného experimentu“ vytrpíme?

Socialističtí ekonomové a keynesiánci dlouho snili o Světové centrální bance, která by by efektivně regulovala světovou ekononiku. Jak se Greenspanův bailout bortí a všechny efekty jdou vniveč, výše zmíněné návrhy nabývají konkrétnější podoby Toto bude forma pro solidní základ světového státu a pokud se takový objeví, vše zbývající – jako třeba stálá armáda, bude brzy následovat.

Z originálu Beware the New Globalism přeložil Ondřej Šlechta.