Na připomínku 115. výročí narození Ernsta Jüngera (29. března 1895 – 17. února 1998)

Autor: Franz Chocholatý Gröger

Vystřihejte se největšího nebezpečí, jaké existuje –dejme si pozor, aby se život pro nás nestal čímsi obyčejným. Nezáleží na tom, jakou materii je třeba ovládnout a jaké prostředky jsou k dispozici – ona teplota krve, která vchází do bezprostředního kontaktu, nesmí být ztracena. Nepřítel, který ji má, je pro nás cennější než přítel, jenž ji nepoznal. – Ernst Jünger.

Toto jest motto aristokrata zákopů, revolučního nacionalisty, tvůrce magické prózy se snovou inspirací, entomologa, věčného cestovatele, osobnosti konzervativní revoluce, který se narodil před sto patnácti lety. S jeho jménem je spojen boj za nové čili „pravé Německo”. A zrození dělníka z ducha války. Tam, kde „granáty hučí jak železní ptáci“ nemůže se člověk spoléhat na jistoty, není kam uniknout. Člověk se tak dostává do bezprostředního kontaktu s běžně nedostupnými projevy života. Pociťuje záchvěvy vyšší neosobní moci. Jeho život získává na kvalitě, že snáší stále větší bolest. Kdo neuhýbá bolesti, neutíká před základními projevy života do smluvně zajištěného bezpečí, ten má vůli podřídit se přesažným silám a hodnotám a udělat již krok, aby překonal typ občana a vrostl do celostní formy dělníka. Lidství zde vystupuje ve formě figury dělníka (Gestalt des Arbeiters). Dělníka, který ovládne planetu a svět změní ve Werkstattlandschaft (výrobní krajinu). „A naše víra spočívá v tom, že vzestup dělníka se co do významu shoduje s novým vzestupem Německa“. (1)

Ernst Jünger se narodil 29. března 1895 v Heidelbergu, jako nejstarší ze šesti dětí chemika Dr. Ernsta Jüngera (1868-1943) a Karoline roz. Lampl (1873-1950). Ernst Jünger vyrůstal v Dolním Sasku (Niedersachsen) – Hannover, Braunschweig, Wunstorf, Hameln – a od roku 1907 žil s rodinou v Rehburgu, kde navštěvoval se sourozenci Scharnhorst Realschule ve Wunstorfu. V této době se u něj objevuje slabost pro dobrodružné příběhy a lásku pro entomologii. Spolu s bratrem Georgem Friedrichem se v roce 1911 stává členem hnutí Wandervögel ve Wunstorfu. Tam začal psát své prvé verše, které vyšly v časopise hnutí Wandervögel. V listopadu 1913 utíká z domova do Francie a ve Verdunu se zavazuje k pětileté službě v Cizinecké legii. Dostává se do výcvikového tábora v Sidi Bel Abbes v Alžíru, odtud utíká s přítelem do Maroka, kde je zatčen a vracen k Legii. O šest týdnů později je propuštěn po intervenci otce a kvůli svému věku., Tehdy také poprvé navštívil Afriku, kterou barvitě popsal ve své knize Africké hry (Afrikanische Spiele), publikované v roce 1936. (2)

Dne 1. srpna 1914, krátce po vypuknutí první světové války se přihlásil jako dobrovolník k pěšáckému regimentu Generalfeldmarschall Prinz Albrecht von Preußen (Hann.) číslo 73. Po složení nouzové (válečné) maturity absolvuje vojenský výcvik a v prosinci je na frontě v Champagne a zde je 24. 4. 1915 zraněn. Na radu otce se vydá na cestu důstojnické kariéry (kadet) a 27. 11. 1915 je znovu na francouzské frontě jako poručík, kde si pro odvahu při akcích získává jméno. Během druhé bitvy na Sommě je zraněn a 16. 12. 1916 vyznamenán Železým křížem I. třídy. V roce 1917 ho najdeme na bojištích západní fronty v intenzivních zákopových bojích jako velitel průzkumných hlídek, za odvahu je 4. 12. 1917 vyznamenán Preußischer Hausorden von Hohenzollern, rytířským křížem s meči. V březnu 1918 přežil granátový útok a srpnu 1918 je zraněn u Cambrai a zbytek války prožil v nemocnici v Hannoveru , kde plně studuje Friedricha Nietzscheho, Arthura Schopenhauera, Ludovico Ariosto a Alfreda Kubina. Veterán od Sommy je 22. 9. 1918 oceněn nejvyšším pruským řádem Pour le Mérite (mimo to byl nositelem Železným křížem II. třídy a odznakem zraněných ve zlatě). Jüngerovy zkušenosti coby velitele průzkumných oddílů zraněného více než tucetkrát ho později vedly k popisu válečných zkušeností, které bezprostředně zachycuje jeho deníková kniha In Stahlgewittern (V ocelových bouřích, 1920). (3) Popisuje zde, jak se mnohokrát úspěšně vyhýbal smrti a zároveň tu odhaluje svou lásku k literatuře, zvláště k Tristramu Shandymu, kterého četl během pobytu v zákopech. Kromě zveřejněné In Stahlgewittern píše další díla o zkušenostech Velké války (Der Kampf als inneres Erlebnis (1922), Sturm (1923), Feuer und Blut (1925), Das Wäldchen 125 (1925), než se obrátil se k jiným tématům. (4) Na rozdíl od pozdějších prací s jejich více reflexní a systematickou koncepční strukturou, je In Stahlgewittern, strukturálně velmi jednoduše stavěny, jako zprávy o zkušenosti autora. Popisuje zápas z pohledu mladých dobrovolníků od prvních setkání na jaře roku 1915 v oblasti Champagne až po ty, které má jako důstojník pěchoty od zákopů Arrasu, přes bitvy u Somme, bitvy ve Flandrech, bitvy u Cambrai po německou jarní ofenzivu roku 1918. Bude cestovat často, často dobrovolně, ale zdánlivě více ho řídí zvědavost a touha po dobrodružství než smysl pro povinnost. Ve velmi nebezpečných situacích ho vede odhodlání přežít a často neuvěřitelné štěstí. Ve Feuer und Blut a Das Wäldchen 125 přebírá epizody z In Stahlgewittern, které rozvíjí podrobněji. Obě knihy se zabývají rozčarováním z válečné horečky roku 1914.

Po ukončení války se stále ještě zotavuje z průstřelu plic u Sapignies (za Velké války byl čtrnáctkrát zraněn) a přitom konfrontován s zhroucením svého světa, německá armáda byla poražena, bylo svrženo císařství. Po návratu ze západní fronty jej brzy zklamaly zjevné projevy dekadence v nově budované buržoazní Výmarské republice. Nová republika je deklarována jako politické násilí a nový stát byl nucen podepsat diktát z Versailles.

Středem jeho zájmu se stává práce Oswalda Spenglera Zánik Západu (Der Untergang des Abendlandes. Umrisse einer Morphologie der Weltgeschichte). (5) Naplněn deziluzí přidal se k elitnímu filozofickému hnutí konzervativní revoluce a brzy se stal jedním z jeho hlavních intelektuálních představitelů. Do 31. 8. 1923 slouží v Reichswehru jako poručík 16. pluku v Hannoveru a krátkou dobu je ve Freikorpsu Gerharda Roßbach jako styčný důstojník. V témže roce se pustil do studia filozofie a zoologie v Lipsku a Neapoli. V roce 1925 se oženil s Grethou von Jeinsen.

1925-1932

Na podzim 1925 se Jünger poprvé angažuje politicky – vstupuje do redakčního výboru časopisu Die Standarte, týdeníku nového nacionalismu, jehož šéfredaktorem je dávný frontový velitel a Jüngerův přítel Helmut Franke. Časopis Die Standarte – svázaný s veteránskou organizací Stahlhelm – má dát výraz „frontové nacionalistické mentalitě vojáků“. Když vláda Die Standarte v srpnu roku 1926 zakáže, Ernst Jünger společně s Wilhelmem Weissem začnou vydávat časopis Arminius, který vycházel týdně od 23.1.1926 do 11.9.1927, propagující nový nacionalismus. Jünger píše též do národně bolševického měsíčníku Widerstand. Zeitschrift für nationalrevolutionäre Politik, vydávaného v období 1926 až do zákazu v prosinci 1934 Ernstem Niekischem. Jünger ale, přes určitou fascinaci bolševismem, na národně bolševické pozice nikdy nepřejde. Dne 1. května 1926 se narodil v Lipsku jeho syn Ernst. Vojenský důchod a příjmy z vydaných knih mu umožňovaly cesty do Francie, na Baleáry a do Chorvatska, které se staly předmětem pozdějších knih. Jünger ukončil 26 května 1926 studium a zcela se věnuje psaní. V roce 1927 se Jünger stěhuje do Berlína a navazuje početné kontakty v kruzích berlínských národních revolucionářů a revolučních konzervativců, jako byli, vedle jeho bratra Friedricha Georga, Ernst von Salomen, Ernst Niekisch,Walter Stapel, Helmut Franke,Wener Lass, Hartmut Plass, Emil Mühsalm, Bertolt Brecht, Otto Strauss, Emil Toller, Carl Schmitt, Valerius Marc a také Joseph Goebbels, který ho chtěl získat pro národní socialismus. Jünger však v roce 1927 odmítl nabídnutý mandát NSDAP do Říšského sněmu, se slovy napsaní jednoho řádku je pro něj čímsi cennější než representovat 60000 pitomců v parlamentu. Národní socialisty považoval za pouhé kupce voličských hlasů, jimž vposled nejde o uskutečnění revoluční ideje. O Jüngera usilovali také němečtí komunisté a Karl Radek tvrdil, že získat někoho jako je Jünger by bylo cennější než všechny nové hlasy voličů najednou.

Jünger se stává redaktorem časopisu nacionalistické mládeže Der Vormarsch, neoficiálního tiskového orgánu organizace kapitána Hermanna Ehrhardta. V roce 1930 se Jünger znovu vrhá do víru politické aktivity – společně s Wernerem Lassem vydává časopis Die Kommenden s národně revolučním zaměřením. V červenci 1931 Jünger a Lass opouštějí redakci Die Kommenden. Lass brzy zakládá časopis Der Umsturz o rozhodném národně bolševickém charakteru, ale Jünger se k této iniciativě nepřipojí. Do roku 1933 napsal do těchto periodik a do Deutscher Volkstum, vydavaného Wilhelmem Stapelem, do Ja und Nein, Die Literarische Welt, Das Reich, Der Student, Der Tag asi 140 článků.(6) V dubnu 1928 Jünger předává vedení Der Vormarsch do rukou Friedricha Hielschera a věnuje se více času psaní knih.

V roce 1928 přitahuje Jüngera evropský surrealismus, který vytryskl v prvním vydání knihy Das abenteurliche Herz (Dobrodružné srdce) v roce 1928 a pak v celé síle v druhém přepracovaném vydání v roce 1938. Je poutí do světa čisté reflexe, do světa snů, představ a vizí, světa jazyka daného formou a stylem, do světa květin a hmyzu, do světa barev, vůní a zvuků. Je cestou do onoho nádherného, zázračného světa „magického realismu“. Jak napsal Jünger „každý řád nosí ve svém lůně sny, v nichž je stanoven jeho pád, a každý sen se rozvijí v květ krystalického pořádku“. (7) Znovu opouští kvůli psaní knih politickou činnost a publikuje dvě první základní politické práce: Die totale Mobilmachung (Totální mobilizace) v roce 1930 a Der Arbeiter: Herrschaft und Gestalt (Dělník) v roce 1932. (8) Ve studii Totální mobilizace snaží se určit skrytou povahu války, jenž je „největší a nejpůsobivější událostí této doby”. Válka je zkušeností se „skutečností”, je uskutečnění pracovního nasazení je událostí „kultického rázu”. Pojem „totální mobilizace” analyzuje odlišením oproti pojmu „částečné mobilizace” (partielle Mobilmachung). Tuto charakterizuje jako „všeobecnou” a spojuje ji s monarchistickým i občanským politickým řádem. Totální mobilizace ohlašuje panství dělníka, který překonává veškerá státní zřízení a společenské řády tím, co nazývá v Dělníkovi „organická konstrukce” (organische Konstruktion) vykazující rysy „absolutního režimu”. Na částečné mobilizaci se podílí lid, rozpočet a společenský duch, objem nákladů a výdajů je omezený, vypočitatelný, v částečné mobilizaci se odráží ještě určitý svérázný státní zájem dokumentovaný nadšením dobrovolníků nastupujících do válečných vojů. Částečná mobilizace má charakteristickou lokalizaci a týká se určité společenské roviny, sledujíc provinciální záměry. Totální mobilizace se týká neomezeností lokalizace, týká se všech zemí, všech společenských tříd. Branná služba „již není povinností a výsadou pouze vojáků z povolání, nýbrž se stává úkolem všech, kdo jsou schopni nést zbraň”. Totální mobilizace stírá jakékoli závazky, privilegia a vazby. Jejím smyslem totiž je „rostoucí přeměňování života v energii”. Válka uskutečňující totální mobilizaci, podle Jüngera nabývá charakteru „gigantického pracovního procesu”, ve kterém jde o „absolutní uchopení potenciální energie”. „Dělníci by se měli naučit vnímat jako vojáci. Honorář, žold, ale žádný plat! Žádný vztah mezi splatností a výkonem! Nýbrž nastavit individuum vždy podle jeho způsobu tak, aby mohlo podat maximální výkon, který je v jeho dosahu.

Mimo jiné zde říká: „V hlubinách kráteru měla tato válka smysl, jež neovládne žádné počtářské umění. Vytušilo jej nadšení dobrovolníků, v němž důrazně promluvil hlas německého dé­mona a v němž se znechucení ze starého světa spojilo s nevědomou touhou po novém životě. Kdo by si pomyslel, že synové materialistického pokolení budou tak horouc­ně vítat smrt? Takto se ohlašuje toliko život, jemuž někde bohatě přebývá a jenž nezná šetrnost žebráků. A tak, jako nemůže upřímně žitý život přinést nic jiného než zisk skutečného, hlubšího charakteru, nemůže být výsledkem této války nic jiného než to, že získáme hlubší Německo. To, že tomu tak je, potvrzuje neklid, znamení nového pokolení, který se nespokojí s žádnou ideou tohoto světa, ani obrazem mi­nulosti. Zde vládne plodná anarchie, jež se zrodila z prvků země a ohně a skrývá zárodek nové vlády. Zde se objevuje náznak nového zbrojení, které hodlá ukovat své zbraně z ryzejších, tvrdších kovů, jež jsou s to odolat jakémukoli odporu.

Němci vedli válku se ctižádostí, pro ně dosti lacinou, být dobrými Evropany. Pro­tože však válčila Evropa s Evropou – nemohl vyhrát nikdo jiný než Evropa. Tato Evropa, jejíž povrch nyní získal planetární rozměr, se nicméně stala tenkou politu­rou – co získala na prostoru, ztratila na přesvědčivosti. Povstanou z ní nové síly.

Hluboko pod místy, kde vše určuje dialektika válečných cílů, narazil Němec na silnější moc: na sebe sama. Tato válka tak pro něho zároveň a především byla pro­středkem k tomu, aby uskutečnil sám sebe. Z toho důvodu je nutné, aby nové zbro­jení, v němž se již dlouho nalézáme, bylo mobilizací Němce – a ničeho jiného“.

(9) Jünger shrnul v roce 1984 obsah svého díla Der Arbeiter: Herrschaft und Gestalt slovy “Kdo se drží figury dělníka jako velkého povolaného a vztahu­je na ni proměny světa jako na princip, který se proměňuje, jenž však není těmito proměnami zasažený, ten nalezne měřítko, které neklame. Bude vnímat, že existuje jistá moc, jež kráčí napříč katastrofami jako skrz ohnivé opony. Pořadí a uspíšení samotné proměny jsou příslibem jisté bytosti, pro niž technika znamená uskutečnění, nikoli však skuteč­nost. Cílem je zduchovnění Země.” (10) Jednotný prostor skrývající se za mnohostí je postava dělníka, znamenající určitý způsob bytí. Dělník ovládá stroje a přitom sám je prostředkem výkonu moci, která stojí nad ním. V postavě dělníka se ztrácí protiklad svobody a poslušnosti, protiklad individua a celku.

Zatímco na nejnižším stupni se celostní forma dělníka podobá slepé vůli, která se coby planetární funkce ujímá jednotlivce a podřizuje si jej, na druhém stupni jej staví jako nositele speciálního dělnického charakteru do různorodých plánovaných konstrukcí. Na posledním a nejvyšším stupni se však zjevuje jedinec tím, že stojí v bezprostředním vztahu k totálnímu pracovnímu charakteru.

Teprve s nástupem těchto jevů je možné státnické umění a vláda ve velkém stylu, to značí: světovláda. Částečně se tato vláda ohlašuje již účinností aktivního rázu, jenž mnohotvárně prolamuje hranice starých struktur. Aktivní typ však není schopen překročit hranice, jež určuje speciální pracovní charakter; ať už jako vědec, jako technik, jako voják nebo jako nacionalista potřebuje integraci, velení, jež čerpá přímo z pramene smyslu.

Teprve v reprezentantovi této mohutnosti se na vrcholu pyramidy protínají různo­rodé protiklady, jež se doplňují, a tím vytvářejí proměnlivé světlo, šerosvit, osobitý pro naši dobu. Těmito protiklady je staré a nové, moc a právo, krev a duch, válka a politika, přírodní věda a duchověda, technika a umění, vědění a náboženství.

„Je však třeba vědět, že neviditelný výsledek má větší význam než výsledek viditelný. Tento neviditelný výsledek spočívá v mobilizaci světa prostřednictvím postavy dělníka. Poprvé o sobě dává vědět zpětným úderem zbraní proti silám, jimž nebyla dána možnost, aby byly produktivně nasazeny. Tento projev ovšem naprosto nemá negativní povahu. Vyslovuje se v něm opatření metafyzického útoku, jehož neodo­latelná síla spočívá v tom, že sám napadený si sám a zdánlivě dobrovolně vybírá prostředky svého zániku. To neplatí pouze za války, nýbrž všude tam, kde se člověk dostává do styku se speciálním charakterem práce. Všude, kde člověka spoutává technika, je nezvratně postaven před rozhodnutí buď-anebo. Buď přijme osobité prostředky, osvojí si jejich jazyk, anebo zanikne. Postaví-li se k technice kladně, což je zásadní, udělá ze sebe nejen subjekt technic­kých postupů, ale současně i jejich objekt. Užití prostředků má za následek zcela určitý životní styl, jenž se vztahuje na velké právě tak jako na drobné záležitosti ži­vota.

Technika tedy v žádném případě není neutrální mocí, rezervoárem účinných či pohodlných prostředků, z něhož může dle libosti čerpat jakákoli z tradovaných sil. Právě za zdáním této neutrality se skrývá tajemná a svůdná logika, jíž se technika podbízí člověku. Tato logika nabývá na evidenci a neodolatelnosti do té míry, v níž se pracovní prostor stává totálním. V téže míře slábne i instinkt těch, kterých se to dotýká. Zatímco ve světové válce, jako ostatně v celém našem světě, se již zřetelně proje­vil trpný i činný stupeň typu, do viditelného pracovního prostoru poslední a nejvyšší reprezentant dosud nevstoupil. S tím souvisí, že světová válka nepřinesla žádná definitivní rozhodnutí – dosud nenastolila nedotknutelný řád, který by zaručoval jistotu“ (11) Rok 1931 je začátek korespondence s Martinem Heideggerem a Carlem Schmittem. Právě Heidegger byl Jüngerovými úvahami od počátku fascinován, byť je s ním nesdílel a byl vůči Jüngerovi vždy kritický. Srv. Heideggerův dopis E. Jüngerovi, který vešel ve známost pod titulem Zur Seinsfrage, Frankfurt a. M. 1977, jenž je odpovědí na Jüngerův příspěvek k Heideggerovým šedesátinám pod titulem Über die Linie, Frankfurt a. M. 1950. Podle Podle Heideggera Jüngerovo myšlení stojí plně na půdě Nietzschovy základní metafyzické pozice, kterou Heidegger charakterizuje jako vůli k moci (Wille zur Macht). (12)

Po uchopení moci v roce 1933 učinili nacisté (zejména ministr propagandy Joseph Goebbels) několik neúspěšných pokusů zapojit tohoto autora do svých mesiášských vizí. Jako oddaný nonkonformista odmítl Jünger během následujících let řadu výzev z různých míst nacistické hierarchie. Byly zde nepřehlédnutelné rozdíly v pohledu na svět od počátku. Zatímco Hitlera motivoval primitivní „sociální darwinismus“, Jünger byl intelektuální, aristokratický, metafyzický a romantický žák Moltkeho, který věřil, že „boj je zápolením morálních energií“. Mezi těmito výzvami se dvakrát objevila nabídka stát se předsedou Říšského sněmu a členství v Deutsche Akademie der Dichtung (nacionálně socialistické Německé akademii poezie). Jünger také odmítá členství v nově zřízené Preussische Akademie der Künste a odmítl i předsednictví nacistickému svazu spisovatelů Reichsverband Deutscher Schriftsteller a od roku 1938 měl zákaz publikační činnosti.

Vnitřní emigrace

V prosinci 1933 se přestěhoval do Goslar v pohoří Harz. Jünger, kterého obdivovali nacionalistické i socialistické skupinky stejně jako mnoho ostatních mladých lidí, musel v roce 1933 řešit dilema spočívající v tom, že jeho sen o silném autoritářském státě se náhle stal skutečností. Avšak skutečná mravní podstata nového režimu byla jasná mnoha současníkům. Zejména po krvavém Röhmově „puči“ z 30. června 1934, kdy Hitler nechal popravit mnoho svých bývalých „soudruhů“. V roce 1934 se mu narodil syn Alexander a v listopadu 1934 Jünger napsal svému bratrovi Friedrichovi Georgovi: „Revoluční fázi, ve které jsme se ocitli, můžeme přestát za pomoci silnějších sil, než jsou řečnické, literární nebo ideologické. Postaví nás to před zkoušku. Bude nutno vyložit karty na stůl. V hrůzných a matoucích podmínkách je myšlenka nebezpečná, protože je pravdivá a duše, které jsou postiženy pravdomluvností, představují zrcadlo, ve kterém se objeví nicota šedého světa. Logická myšlenka, vznešený čin, pouhá neúčast na základních aktech – to vše jsou dnes věci, které představují napřažené zbraně ostřejší tím víc, čím méně člověk odpovídá současné době“. O tři roky později se stěhoval do Überlingenu u Bodamského jezera, a konečně v roce 1939 odchází do Kirchhorstu v Dolním Sasku. Jünger i nadále hodně cestuje – do Norska v roce 1935, do Brazílie, Kanárské ostrovy a Maroko v roce 1936 (viz. Atlantische Fahrt z r. 1947), do Paříže v roce 1937 a na Rhodos v roce 1938. V Paříži se seznámil s Josephem Breitbachem, Julienem Greenem, André Gidem, Jeanem Schlumbergerem a Annette Kolbe.

Vnitřní emigrace byla pro Jünger odloučením od politického dění kolem něj. Jeho psaní se skládalo ze sbírky esejí Blätter und Steine z roku 1934 (13) s jizlivou kritikou rasismu, románu Afrikanische Spiele, (1936) (14), druhého revidovaného vydání Das abenteuerliche Herz (1938) a v roce 1939 konečně mimořádného románu Auf den Marmorklippen (Na mramorových útesech). (15) Bylo napsáno jen málo textů, kde je takto působivě předvedena síla a moc lidského ducha. Jüngerův mravní odpor proti hnutí, které ze svých rasových teorií učinilo základní složku svého náhledu na svět a vidělo nordickou rasu jako skutečné strážce evropského dědictví, byl pouze pokračováním jeho znechucení z hlavních trendů v této době. Kniha Na mra­morových útesech je výrazné svědectví jeho proměny po r. 1933. V myticky bezčasé krajině, která však byla okamžitě pochopena jako současné Německo, se ukazuje protiklad mezi teroristickými mravy žoldnéřského tábora a hledáním duchovní cesty, kterou v knize repre­zentuje mág Nigromontanus (= Heidegger). V hlubokých lesích kol Mariny začíná růst moc Nadlesního (=Hitler), děsného lovce lidí. Zlo z lesu postupně rozkládá prastarý řád a nakonec propukne otevřený boj, v němž se celý kraj vzplane v plamenech. Je zde také postava Braquermarta (= Goebbels) bloudícího pouští nihilismu. Kniha byla okamžitě pochopena jako symbolický protest proti současným poměrům v Německu.

1939-1944

Již po vypuknutí 2. světové války je Jünger povolán v srpnu 1939 do armády v hodnosti kapitána jako velitel pěší roty 19. pluku. Od listopadu 1939 do května 1940 byla jeho jednotka umístěná na Západním valu na francouzsko-německé hranici, nejprve v Greffern, pak v Iffezheimu. Již neměl sklony k hrdinství na bojišti a to nejméně pro nacisty. Ani při obsazování Francie mezi květnem a červencem 1940 se příliš nehrnul do skutečného boje. V roce 1941 byla jeho jednotka v Paříži a Jünger byl převeden na administrativní pozici v MBF generála Otto von Stülpnagela poté, co se seznámil s náčelníkem štábu plukovníkem Otto Speidelem. Štáb sídlil v hotelu Majestic. Pozice štábního důstojníka mu spolu s plynulou francouzštinou umožnila stýkat se s mnoha francouzskými intelektuály a vedla ho opět k vedení záznamů o válečných zkušenostech – později vydaných jako Pařížské deníky: 1941-44 (Pariser Tagebücher). Byl po většinu času v Paříži, kde jeho známosti zahrnovaly Sacha Guitry, Jeana Cocteau, Marcela Jouhandeau, Paula Leautard, Celine, Gastona Gallimard, Paula Morand, Banine, Georgesa Braque, Pablo Picasso, Henriho de Montherlant, Pierre Drieu La Rochelle, Florence Gould. Jüngerovi kritici jej kritizují za jeho práci na oddělení štábu – zvláště z této doby – ale Jünger vždy dělal ctnost německému aristokratovi prosazováním osobní svobody. V roce 1942 vydává Gärten und Straßen, deník zachycující období od 3.4.1939 do 24.7.1940, které brzy na to vychází francouzsky jako Jardins et Routes. Z té doby pochází kniha Strahlungen (1949) popisující prostředí odbojové skupiny Wehrmachtu a spory s nacistickou okupační správou. V roce 1942 pracuje na štábním oddělení vojenského velitele ve Francii, generála pěchoty Carl-Heinrich von Stülpnagela, pozdějšího člena odboje proti Hitlerovi, a ten ho vysílá na Kavkaz údajně proto, aby prošetřil morálku vojska před případným pokusem o atentát na Adolfa Hitlera. Později vznikly Kaukasische Aufzeichnungen . Vrací se do Paříže a zahajuje práci na Der Friede. Ein Wort an die Jugend Europas und an die Jugend der Welt (1942-1944), považova­nou za zahraničně-politický program německých důstojníků připravují­cích nezdařený atentát na Hitlera z 20. července 1944, která je tajně šířená. V roce 1943 vydává, přesto že má zákaz publikování, Myrdun. Briefe aus Norwegen. (16) Jünger byl v té době kapitánem a měl blízké kontakty s vojenským velitelem Francie Heinrichem von Stülpnagelem a také s generálem Hansem Speidelem a Erwinem Rommelem, kteří byli všichni spojeni s pokusem o atentát na Hitlera z 20. července 1944. Všichni, kdo byli zapojení do červencového atentátu na Hitlera, jsou zatčeni a popraveni. Na seznamu popravených najdeme zvučná jména pruského státu, neboť pomstychtivá hitlerovská justice popravila Yorska von Wartenburga, Helmutha von Moltke, Erwina von Witlebena, F.-D. von Schulenburga, Ulricha W. von Schwerina, Heinricha von Dohnu, Heinricha von Lehndorfa a mnoho dalších. 20. červenec 1944 byl poslední velký čin starého Pruska a jeho idejí, kdy se pruská šlechta odhodlala k povstání proti tyranům. Jüngerovi bylo umožněno v září opustit armádu v hodnosti kapitána. Ve skutečnosti sám Hitler osobně nařídil nepopravovat slavného spisovatele. Ten odešel po Kirchhorst v Dolním Sasku. V roce 1945, poté co Goebbels nařídil médiím nepublikovat nic od Jüngera či o něm (slavil právě padesátiny), byl povolán do Volkssturmu v Kirchhorstu, kde měl vést jednu jednotku do boje. To byl také jeho poslední návrat do armády (aby zamezil zbytečným ztrátám, zavedl svou jednotku k americkým liniím, kde se vzdala).

Jeho nejstarší syn Ernst se svým přítelem Jobstem Siedlerem byl odsouzen v roce 1944 k trestu devíti letům odnětí svobody za rozkládání branné moci, když kritizovali poměry ve škole jako pomocná obsluha vlaku. Na Jüngerovu přímluvu u admirála Dönitze byli poslaní na frontu v trestném oddílu. Ernest byl zabit 28. 11. 1944 v boji u Carrary v Toskánsku, což je tragickou ironií osudu místo Jüngerova románu Na mramorových útesech z roku 1939.

Po 1945

V poválečné době byly Jüngerovy knihy opět zakázány a zákaz se vztahoval také na jakoukoliv další publikační činnost v Německu. Jeho práce se objevují mimo Německo, Der Friede v Amsterdamu, v roce 1946, Atlantische Fahrt je vydán v roce 1947 v Londýně pro německé zajatce, Aus der goldenen Muschel v roce v 1948 v Curychu. Mimo to Jünger odmítl vyplnit denacifikační dotazník a nedělal nic pro to, aby se urychlilo zrušení zákazu. V roce 1949 vyšly válečné deníky Strahlungen a utopický, kvazi-sci-fi román Heliopolis. Heliopolis je další multirozměrný román líčící konflikt mezi guvernérem a Prokonsulem ve středomořské metropoli Heliopolis. V románu se odrážejí odkazy na údobí nacionálního socialismu, hladovějící vězni zadržováni guvernérem, oním tlustým a labužnickým velice podobným Göringovi, Pársové vyloučení ze země připomínají pronásledování Židů. (17)

V roce 1951 se Jünger přestěhoval do domu hraběte von Stauffenberga ve Wilflingenu, který byl příbuzným známého spiklence z roku 1944. Od 1949 do 1953 byl osobním tajemníkem Armin Mohlera a Jünger se v roce 1949 setkává s objevitelem LSD Albertem Hofmanem a oba experimentují s touto drogou, o čemž pak napsal v roce 1952 román Besuch auf Godenholm. (18)

V roce 1950 se vrací k esejistickým pracím. Mimo jiné napsal.:

1950: Über die Linie – Esej o překonání nihilismu.
1951: Der Waldgang. Esej o volbě jednotlivce k odporu proti despotické společnosti.
1953: Der gordische Knoten. Spekulativní esej na vztahy Východ-Západ.
1954: Das Sanduhrbuch. Esej o časovosti a modernosti.
1956: Rivarol. Překlad výběru z tvorby francouzského aforisty a protirevolučního myslitele, spolu s rozsáhlým esejistickým komentářem a Heideggerovým dopisem, týka­jící se jedné Rivarolovy myšlenky o čase.
1959: An der Zeitmauer.

Esej Chůze lesem (Der Waldgang) je podobenstvím o lese a lesním chodci, na kterém se autor snaží ukázat osud a úlohu těch, kteří se rozhodli vzdorovat despotickým totalitním systémům. I jediné ,,ne“ má ve volbách význam. ,,Ano“ zastupuje odevzdání se, ale ,,ne“ zastupuje svobodu a její obranu. Volič, který zvolil ,,ne“ na sebe přebírá velké riziko, protože k volbě ho pozval režim nedodržující pravidla. Slovo naplňuje svět, slovem je míněno ,,ne“, které nabývá velkého významu v nesvobodné společnosti. Volič, který zvolil ,,ne“ se stává lesním chodcem, protože se rozhodl opustit vyšlapanou cestu a tím ukázal svou odvahu, dokázal projevit vlastní mínění a opustit rámec většinového myšlení. V prostředí naší doby se prosazují dva typy: dělník a neznámý vojín. Dělník zosobňuje pokus ovládnout svět a rozkazovat mu. Neznámý vojín s sebou nese břímě sebeobětování a zároveň je sjednocujícím duchem národa. Vedle těchto dvou typů se objevuje typ třetí – lesní chodec, který se rozhodl pro odpor, chce se vzepřít mechanickému chápání (automatismu) a pasivnímu odevzdání se (fatalismu). Místem svobody je les, který je všude okolo nás, ale lesní chůze je schopen jen jeden člověk ze sta, protože jen několik jedinců je schopno vzdorovat režimu. Jeden ze sta znamená jeden hlas ,,ne“ proti stům hlasům ,,ano“. Lesní chodec je osamělý, protože v boji nelze čekat na církve, duchovní vůdce či knihy. Osamělost se stává pozitivním znamením, protože v osamělosti se stává člověk suverénem, pokud zná své postavení, osamělost posiluje. Bytí znamená duši a lidský domov, tedy bohatství, které nemůže být ukradeno ani zničeno. Bytí je jako pramen v poušti a tento pramen můžeme otevřít pomocí prostředníků. Takovým prostředníkem je lesní chodec mající sílu vzepřít se a bojovat za svobodu. (19)

Ve stejné době, Jünger také vydal povídku Die Eberjagd, (1952) a román Gläserne Bienen (Skleněné včely, 1957).

V r. 1959 zakládá s Mirceo Eliadem dvouměsíčník Antaios. Začal také ve větší míře cestovat. Jeho destinacemi jsou Egypt a Súdán (1962), Dálný východ (1965), Angola (1966). V roce 1960 zemřela jeho první žena Gretha a v roce 1962 se oženil s Liselotte Lothar (roz. Baeuerle). Jeho esejistické práce pokračovaly díly Der Weltstaat (1960), Typus, Name, Gestalt (1963) a Maxima–Minima, Adnoten zum »Arbeiter« (1983). Z dalších knih bych mohl uvést An der Zeitmauer, (1959) a Annäherungen. Drogen und Rausch (1970). V obou se plně uplatňuje jeho schopnost typologické­ho pohledu na fyziognomii dějin, resp. obrazové skutečnosti vůbec. Poslední kniha obsahuje mj. podrobné líčení vlastních zkušeností s jed­notlivými látkami, roztříděnými podle jejich geografického původu, včetně protokolů ze společných intoxikací s A. Hoffmannem, objevite­lem LSD. 20. 7 1977 umírá jeho bratr, významný německý básník a spisovatel Friedrich Georg Jünger. Do konce svého dlouhého života se věnoval literární tvorbě, v roce 1981 byl oceněn cenou Prix mondial Cino Del Duca. Po svých 70. narozeninách v roce 1965 začal psát deník Siebzig verweht I – V, který vedl do až do jara 1996. Běh desetiletí nakonec jakoby obměkčil bývalé odpůrce a 28.8. 1982 byl Jünger oceněn ve Frankfurtu nad Mohanem Goetheho cenou za literaturu. V rozhovoru, který při té příležitosti poskytl německému časopisu Der Spiegel, prohlásil „Má žena a já jsme loajální občané, ovšem žádní nadšenci, pro nás je Německá říše realitou. Mezi námi, žijeme přece v poměrech, kdy je všechno dovoleno“. (20)

Zúčastnil se slavnostního uctění památky mrtvých obou světových válek 22. září 1984 ve Verdunu s Helmutem Kohlem a Francoisem Mitterrandem. Dne 20.7.1993 ho navštívili v jeho domě ve Wilflingenu francouzský president Francois Mitterand a bývalý kancléř Helmut Kohl. Na oslavách 100. narozenin v Bad Saulgau byli přítomni spolkový president Roman Herzog, kancléř Helmut Kohl, ministerský předseda Erwin Teufel a mnoho pozvaných hostů. Dne 26. září 1996 Ernst Jünger konvertoval na římský katolicismus. Převedl své práce do archivu německé literatury v Marbach am Neckar, kde se svolením jeho vdovy jsou k dispozici rukopisy, strojopisy a originální deníky pro studium. Ernst Jünger zemřel v Riedlingenu, ležícím na Dunaji jižně od Švábských alp, 17. února 1998 ve věku nedožitých 103 let. Jeho pohřbu se zúčastnilo 2000 lidí, včetně Erwina Teufela, ministerského předsedy Bádenska-Württemberska, zástupce federální vlády v Bonnu a pěti generálů ozbrojených sil.

Poznámky:

(1) Jünger, Ernst, In Stahlgewittern, Berlin 1925, Jünger, Ernst , Über dem Schmerz 1934,
Urválek Aleš a kol., Dějiny německého a rakouského konzervativního myšlení, Nakladatelství Olomouc. 2009, s. 262
(2) Jünger, Ernst: Afrikanische Spiele, Stuttgart: Klett-Cotta 1978 (Bd. 15 der Sämtlichen Werke, Erzählende Schriften I) S. 75-245, ISBN 3-12-904251-2, ISBN 3-12-904751-4
(3) Jünger Ernst, In Stahlgewittern. Klett-Cotta, Stuttgart 2007, ISBN 978-3608952087
(4) Jünger Ernst, Der Kampf als inneres Erlebnis, E.S. Mittler & Sohn, Berlin 1922
Jünger Ernst Der Kampf als inneres Erlebnis, in: Sämtliche Werke, Band 7. Essays I, S. 9-103, Klett-Cotta, Stuttgard 1980, ISBN 3-608-93477-4
Jünger Ernst: Sturm Klett-Cotta Verlag, 1979 ISBN 9783129043615
(5) Spengler Oswald, Der Untergang des Abendlandes – Umrisse einer Morphologie der Weltgeschichte, Wien: Braumüller, 1918 (Band 1: Gestalt und Wirklichkeit), München: C. H. Beck, 1922(Band 2: Welthistorische Perspektiven)
Zánik Západu. Nárys morfologie světových dějin In: Urválek Aleš a kol., Dějiny německého a rakouského konzervativního myšlení, Nakladatelství Olomouc. 2009, S. 290-307-zkracený překlad
(6) Politická žurnalistika
Arminius – Časopis je v Bayerischen Staatsbibliothek (Signatur: Rar. 2276) jako mikroforma v Staatsbibliothek zu Berlin (Signatur: Rx 400/15) vorhanden.
(7) Jünger Ernst, Das abenteuerliche Herz. Aufzeichnungen bei Tag und Nacht, Berlin: Frundsberg-Verlag 1929, :
Jünger Ernst Das abenteuerliche Herz. Figuren u. Capriccios, Hamburg: Hanseat. Verl. Anst
Ernst Jünger: Sämtliche Werke in 18 Bänden, Band 9, Essays III: Das Abenteuerliche Herz, Stuttgart: Klett-Cotta 1979 ISBN 3-12-904191-5 a ISBN 3-12-904691-7
(8) Die totale Mobilmachung, in: Krieg und Krieger. Hg. Ernst Jünger. Junker und Dünnhaupt, Berlin 1930
Die totale Mobilmachung, in: Sämtliche Werke. Band 7. Essays I, S. 119-142, Klett-Cotta, Stuttgart 1980, ISBN 3-608-93477-4
Jünger Ernst, Der Arbeiter. Herrschaft und Gestalt. Klett-Cotta, Stuttgart 2007, ISBN 978-3608936049
(9) Novák Aleš, Dělník, nadčlověk, smrtelník. Tři podoby lidství ve filosofické antropologii, UK FHS Praha 2006 S.19-27
Jünger Ernst, Werke, sv.5 EssaysI. Beitrachtungen zur Zeiit, Stuttgard 1964 S. 147
Totální mobilizace in: Urválek Aleš a kol., Dějiny německého a rakouského konzervativního myšlení, Nakladatelství Olomouc. 2009 S. 324
(10) Jünger Ernst, Maxima-Minima, Adnoten zum Arbeiter, Cotta´s Bibliothek der Moderne Stuttgard 1983 978-3-608-95173-8 S.16
(11) Jünger Ernst, Werke., Sv. VI, Essay II, Arbeiter, Stuttgard 1964
Dělník, in: Urválek Aleš a kol., Dějiny německého a rakouského konzervativního myšlení, Nakladatelství Olomouc. 2009 S. 328,330
(12) Heidegger Martin, Zu Ernst Jünger, esamtausgabe, IV. Abteilung: Hinweise und Aufzeichnungen. Band 90, Vittorio Klostermann Verlag, Frankfurt am Main 2004, ISBN-10 3465033248, ISBN-13 9783465033240
(13) Jünger Ernst Blätter und Steine, Hamburg: Hanseatische Verlagsanstalt 1934
(14) Jünger Ernst, Afrikanische Spiele, Stuttgart: Klett-Cotta 1978, Bd. 15 der Sämtlichen Werke, Erzählende Schriften I) S. 75-245, ISBN 3-12-904251-2, ISBN 3-12-904751-4
(15) Jünger Ernst, Auf den Marmorklippen. Hanseatische Verlagsanstalt, Hamburg 1939/1941
Jünger Ernst, Auf den Marmorklippen, in: Sämtliche Werke. Band 15. Erzählungen, S. 247 – 351, Klett-Cotta, Stuttgart 1978, ISBN 3-608-93485-5
Jünger Ernst, Na mramorových útesech, Mladá fronta 1995 ISBN 80-204-0554-2
(16) Jünger Ernst, Gärten und Strassen: Aus d. Tagebüchern von 1939 u. 1940, Mittler, Berlin 1942
Jünger, Ernst, Myrdun : Briefe aus Norwegen , München : Deutscher Taschenbuchverlag, 1980. ISBN: 3423024119 s ilustracemi Alfreda Kubina
Sämtliche Werke, Band 2. Tagebücher II: Strahlungen I, Klett-Cotta Verlag,Stuttgard 1979, ISBN 3-12-904121-4
Strahlungen I (Gärten und Straßen – Das erste Pariser Tagebuch – Kaukasische Aufzeichnungen), dtv (Taschenbuch), München 1995, ISBN 3-423-10984-X
(17) Jünger, Ernst, Heliopolis. Rückblick auf eine Stadt. Tübingen 1949
Sämtliche Werke, Dritte Abteilung, Erzählende Schriften II, Band 16. Heliopolis, Stuttgard 1980
(18) Jünger, Ernst, Besuch auf Godenholm, Klostermann, Frankfurt 1952
Sämtliche Werke. Band 15. Erzählungen, S. 363 – 420, Klett-Cotta, Stuttgart 1978, ISBN 3-608-93485-5
(19) Jünger, Ernst, Der Waldgang, Klostermann, Frankfurt a.M. 1951
Der Waldgang, in: Sämtliche Werke. Band 7. Essays I, S. 281-375 Klett-Cotta, Stuttgart 1980, ISBN 3-608-93477-4
Jünger, Ernst,Chůze lesem, OIKOYMENH, Praha 1994 ISBN 80-85241-68-4
(20) Spiegel 16.8.1982 s. 154-163
Jünger Ernst, Přípitek se smrtí, in: Západ 2007, Národní myšlenka Praha 2007. S.41

Převzato ze stránek Náš směr.

Autor: Franz Chocholatý Gröger

Po volbách v lednu 1919 se ustanovila Výmarská republika nesoucí nadále název Deutsches Reich. Ústavodárné shromáždění (Weimarer Nationalversammlung) se sešlo ve Weimaru 6. února 1919 a 13.února 1919 ustanovená první vláda na čele s Philippem Heinrichem Scheidemannem. Versailleskou mírovou smlouvu, kterou bylo Německo nuceno 28. června 1919 podepsat, pociťovali téměř všichni Němci jako do nebe volající nespravedlnost, a to jednak kvůli postoupení území na úkor Německa, především ve prospěch nově vzniklého Polska, jednak kvůli materiálnímu zatížení ve formě reparací, ztrátě kolonií a vojenskému omezení, které bylo zdůvodněno válečnou vinou Německé říše a jeho spojenců. (1) Výmarská republika byla centralizovanou federací v čele s říšským kancléřem a říšským prezidentem. Kontinuita mezi císařskou říší a Výmarskou republikou tak byla ve skutečnosti značná. Svým způsobem žila dokonce instituce monarchy ve změněné formě dál. Úřad říšského prezidenta voleného lidem byl vybaven tak silnými pravomocemi, že už současníci hovořili o „nahrazení císaře“ nebo „náhradním císaři“.

Také po stránce etické nedošlo ke skoncování s Druhou říší. Naopak se vytvořila legenda o „ráně dýkou“ (podle které vedla k porážce Německa domácí zrada), ta přispěla k tomu, že byla podkopána legitimita první německé demokracie. Na „ideji roku 1914“, dědictví Druhé říše a na cestu ke Třetí říši se po roce 1918 odvolávaly hlavně síly politické pravice, které Německu připisovaly nové poslání. (2) Po všeobecných volbách roku 1920 již nebylo možné vytvořit fungující vládu s parlamentní podporou, která by mohla rozhodně provádět demokratickou politiku. Rovnováha sil byla tak nestabilní, že republika měla v průměru každých osm a půl měsíce novou vládu. Politická pravice byla rozdělena do různých proudů: na nacionální socialisty, německé nacionalisty, národní bolševiky Ernsta Niekische nebo “mladé nacionalisty”. Demokraticko-liberální éra byla rázně odmítnuta, byli přesvědčeni „o nutnosti národního státu, v němž všechny části dříve rozděleného státu do tříd, mají své místo”. Chtěli vytvořit nové Německo.

Jako parlamentní demokracie trvala Výmarská republika jen 11 let. Na konci března 1930 ztroskotala poslední většinová vláda, vedená sociálním demokratem Hermannem Müllerem, a to na sporu o změnách v pojištění v nezaměstnanosti. Na místo dosavadní Velké koalice nastoupil buržoazní menšinový kabinet vedený katolickým politikem Centra Heinrichem Brüningem, který vládl od léta 1930 pomocí nouzových nařízení říšského prezidenta, generála polního maršála Paula von Hindenburga. Říšský sněm měl od přechodu k prezidentskému systému nouzových nařízení jako zákonodárný orgán menší slovo než v konstituční monarchii císařské říše. Deparlamentarizace znamenala dalekosáhlé vyloučení voličů a právě to bylo vzpruhou pro pravicové a levicové protiparlamentní síly. Nejvíce z toho profitovali nacionální socialisté, kteří se začali prezentovat jako jediná lidová alternativa ke všem „marxistickým“ seskupením, jak bolševickým tak reformistickým. Byli nyní schopni apelovat na oboje – na rozšířený podvědomý odpor k parlamentní demokracii, která už skutečně padla, a na nárok lidu, stvrzený od dob Bismarcka ve formě všeobecného rovného volebního práva, které o jeho politický účinek připravily tři prezidentské vlády – Heinricha Brüninga (Zentrum) 30. 3. 1930 – 31. 5 1932, Franze von Papena (do 3. 6. 1932 Zentrum) 1. 6. 1932 – 1. 12. 1932 a Kurta von Schleichera (nestraník) 3. 12. 1932 – 28. 1. 1933.

O dalším osudu republiky rozhodly rozhovory v residenci Kurta von Schödera v Düsseldorfu a následující schůzka 17.1. mezi Hitlerem, von Papenem a předsedou Deutschnationale Volkspartei (DVNP), Alfredem Hugenbergem, která vedla ke jmenování Hitlera říšským kancléřem 30.1.1933. Vicekancléřem a vládním komisařem v Prusku byl jmenován Franz von Papen. Ve volbách 5.3.1933 získala NSDAP pouze 44% hlasů, SPD 18%, KPD 12%, Zentrum 11%, DVNP 8%. Nový říšský sněm byl vlastně zbaven pravomoci a to zákonem Gesetz zur Behebung der Not von Volk und Reich z 24.3.1933 s nímž získal Hitler plné moci k uskutečnění záměrů nacionálně socialistické revoluce. Začala nacifikace státního aparátu a unifikace země.

Po nacistickém převzetí moci snaží se Edgar Julius Jung přesvědčit von Papena, že je nutno vytlačit Hitlera z jeho pozic a že nese odpovědnost za to, že se Hitler dostal k moci. Na podzim roku 1933 píše esej „Sinndeutung der deutschen Revolution“, (4) kde revoluci dává pečeť konzervativní a rozhodl se jasně rozlišovat mezi nacionálně socialistickou a konservativní revolucí. Koriguje pojetí svobody – míru svobody nemá, kdo co přikazovat- a také mění vztah k celku – jedině co váže člověka ke společnosti, je jeho svědomí. Konservativní revoluce se musí oprostit od totalitního státu. V únoru 1934 píše poslední větší esej „Deutschland ohne Europa“ popisující proces jeho duchovní transformace. Dochází k závěru, že Německu hrozí sebevyloučení z Evropy, pokud vše co nyní se děje v Německu zůstane beze změny, pokud Německu zůstane vlastní brutalita, nelidskost a démonické zbožňování moci a bezpráví. Dochází k poznání, že západní humanitářství není liberální, ale křesťanské. Vynáší verdikt o Hitlerovi, říká, že „Dämonie der Macht” nutno obrátit zpět. (5)

.

Vše vrcholí v textu řeči, kterou připravuje pro Franze von Papena, která má být přednesena před velkým publikem a má vést ke kampani proti Hitlerovi za účasti konzervativních politiků, presidenta a armády. Dne 17. 6. 1934 pozdě odpoledne přednáší Franz von Papen ve zcela zaplněné velké posluchárně university v Marburgu 1934 tento projev:

„Události posledního půldruhého roku zasáhly celý německý národ a hluboce jej rozjitřily. Je to jako sen, že jsme se dostali z údolí plného rmutu, beznaděje, nená­visti a rozepří a opět jsme nalezli cestu ke společenství německého národa. Nesmírné napětí, v němž se nacházíme od srpnových dní roku 1914, polevilo, aby z něho po­vstala německá duše, před níž se odehrávají slavné, byť bolestné dějiny našeho ná­roda, od pověstí německých hrdinů až k verdunským zákopům, ba až k pouličním bojům dnešních dnů.

Tuto duši osvobodil neznámý voják světové války, jenž si se strhující energií a neotřesitelnou vírou podmanil srdce svých soudruhů z lidu. Se svým polním mar­šálem zaujal místo v čele národa, aby do knihy německého osudu vepsal novou stránku a obnovil duchovní jednotu. Tuto jednotu jsme zažili v opojení tisíců prů­vodů, vlajek a svátků, jimiž národ demonstroval svou snahu znovu nalézt sám sebe. Dnes, kdy nadšení ochladlo a houževnatá práce na tomto procesu se hlásí o své, je zřejmé, že očistný proces takovéhoto historického rozsahu zanechává odpad, jejž se poté musí zbavit. Tento odpad je patrný ve všech oblastech našeho života, v materi­álních i duševních. Zahraničí, jež nás pozoruje s nelibostí, ukazuje prstem na tento odpad a považuje jej za vážný signál rozkladu. (…)

17. března 1933 jsem ve Vratislavi poukázal na to, že se po válce rozvinulo kon­zervativně-revoluční hnutí, které se od národního socialismu zásadně lišilo pouze taktikou. Protože se německá revoluce stavěla proti demokratizaci a jejím neblahým důsledkům, odmítal nový konservativismus důsledně jakoukoli další demokratizaci a věřil, že je možné vyřadit pluralistické síly shora. Oproti tomu se národní socia­lismus zprvu vydal cestou důsledné demokracie, načež stanul před nelehkou otázkou, jak uskutečnit ideje bezpodmínečného vůdcovství, bezvýhradné autority, aristokra­tického principu výběru a organického uspořádání národa. Historie dala za pravdu národně socialistické taktice, což konzervativní státníky přimělo k tomu, aby na po­čátku roku 1933 začali spolupracovat s národně socialistickým hnutím. [… ]

Bolševismus proto není pravou revolucí 20. století, ale vzpourou otroků, která chce nastolit definitivní mechanizaci života. Pravá revoluce 20. století – jak jsem nastínil již ve své berlínské univerzitní přednášce, – je revolucí heroické osobnosti spjaté s Bohem proti neživoucí spoutanosti, proti potlačování božské jiskry, proti mechanizaci a kolektivizaci, která není než posledním projevem zvrhlosti měšťan­ského liberalismu. Kolektivismus je individualismus masy, které nejde o celek, ale už jen o sebe samu.

O tom, jak v národě vzniká a roste nový pocit doby, většinou ví nejméně ten, kdo sám stojí na pomezí. Neulehčuje si to, chtěje pochopit jeho smysl. Z historie nic­méně víme, že revoluce je do jisté míry pouze politickou pečetí na listině vystavené dějinami. Nový člověk vyrostl díky době obratu; naproti tomu stát je zapotřebí utvá­řet lidským rozumem. Stát zřejmě rovněž formuje člověka, bylo by však iluzorní se domnívat, že je možné z pozice státu provést zásadní změnu v přístupu k lidským hodnotám. Stát tak pravda může napomoci určitému pojetí dějin a může se brát za jejich sjednocení. Nemůže však tato pojetí naporučit. Pochází přece ze světového názoru, jenž má svůj základ mimo stát. Rovněž se zakládá na exaktním zkoumání, jehož nerespektování se vždy vymstí. Když dnes uvažuji o problému dějinného vý­kladu pro současnost, vzpomínám s potěšením na otázku, kterou mi s oblibou kladl profesor dějepisu: “Jak by se vyvíjely německé dějiny, kdyby si Friedrich Veliký vzal Marii Terezii?“ (…)

Skutečná vláda nemůže pocházet z jednoho stavu nebo jedné třídy. Ovšem prin­cip národní suverenity doposud pokaždé do této třídní vlády vyústil. Antidemokra­tickou revoluci lze domyslet do důsledků pouze v případě, že skoncuje se zásadou národní suverenity a vrátí se k přirozené a Boží vládě. Nezaměňujme s tím ovšem případ, kdy je národ zbaven svých práv. Z demokracie může povstat anonymní tyranie, kdežto z opravdové odpovědné vlády nikdy nelze odvodit zrušení svobody národa. (…)

Vedle požadavku principu vlády, založené na vyšší odpovědnosti a nadosobní platnosti stojí ve vzájemné podmíněnosti nutnost založit nový sociální řád. S jeho nutností se vnitřně ztotožňují všechny evropské národy, které prošly ohromnými změnami industrializace, urbanizace, technizace a kapitalizace. To, že tuto touhu po novém sociálním řádu sdílí především fašismus a národní socialismus, není třeba zvlášť zdůrazňovat. Na druhé straně jsme si vědomi toho, jak je nesmírně složité masu, která ztratila vazbu na krev a půdu, proměnit v národ, neboť v liberální epoše zanikly zdravé stavovské vazby a hierarchie.

Národní socialismus tak klade zásadní důraz na to, aby se duše těchto mas nejprve získala pro národ a stát. To se děje ponejvíce prostřednictvím výchovy, disciplíny a propagandy. Národně socialistický systém tak nejprve plní úlohu, na niž byl parlamenta­rismus příliš slabý: znovu navázat bezprostřední kontakt s masami. Tak vzniklo cosi na způsob přímé demokracie, které se podařilo znovu získat masy, jež se od státu začína­ly odvracet. Za touto dobovou nutností však čeká mnohem větší revoluční cíl: založit sociální řád spočívající na obecně platných organických formách, nikoli jen na šikov­ném ovládání mas. Zatímco Francouzská revoluce vytvořila základní formy v parla­mentu a v obecném volebním právu, konzervativní revoluce musí usilovat o organic­ko-stavovské uspořádání, a tak proniknout k obecně platným principům.

Dominance jedné strany namísto systému vícero stran, jenž po právu zmizel, se mi z historického pohledu jeví jako přechodný stav oprávněný pouze do té doby, do­kud to bude vyžadovat upevnění přelomové doby a dokud nezačne fungovat nový osobní výběr.

Logika antiliberálního vývoje si žádá princip organického utváření politické vů­le, spočívající v dobrovolném přístupu všech částí národa. Pouze organické vazby překonávají strany a vytvářejí ono svobodné národní společenství, jež nutně stojí na konci této revoluce.(…)

Při tom, jak jsem rozvíjel tento cílový obraz německé revoluce, jsem se dostal do centra problematiky současné situace, které se, jak jsem poznamenal v úvodu, ne­hodlám vyhnout. Otázka, kterou jsem předestřel jako základní problém doby obratu, rozlišení na věřící a nevěřící, se dotýká sporu o pojetí státu. Stát se musí rozhodnout, zda chce být náboženský, nebo světský. Dějinná logika si žádá, aby po liberálním, světském státě z roku 1789 následoval nábožensky založený stát německé kontrarevoluce. (…)

Je sice samozřejmé, že nositelé revolučního principu zprvu obsazují i mocenské pozice. Je-li však revoluce dokončena, reprezentuje vláda toliko celek národa, nikdy není exponentem jednotlivých skupin; jinak by utváření národního společenství ztroskotalo. Přitom je třeba skoncovat s nesprávnými romantickými představami, které se nehodí do 20. století. Nelze se domnívat, že si po starořeckém vzoru zopa­kujeme rozdělení na Sparťany a Hélóty. Na konci tohoto vývoje neměli Sparťané na práci nic jiného než držet Hélóty zkrátka, čímž však zeslábla zahraničně politická moc Sparty. Ve státě opravdového národního společenství musí už konečně ustat vnitropolitické výzvy k boji. Bez výběru se pochopitelně neobejdeme. Princip při­rozeného vyčleňování a výběru nelze nahradit tím, že se někdo přihlásí k určité for­maci, pokud dosud není jasné, čím je tento krok motivován. Proto národní socialismus vždy bojoval o to, aby nahradil stranickou knížku tím, jak se ten či onen člověk osvědčil a jak je výkonný. Na druhé straně je šlechta nejen principem krve, ale i du­cha. Není proto možné sprovodit ducha ze světa tím, že jej prohlásíme za intelektu­álštinu.

A když si dnes někdy stěžujeme na 150% národní socialisty, pak se jedná o právě takové intelektuály bez zdravého základu, kteří světově proslulým vědcům upírají právo na existenci jen proto, že nemají stranickou knížku. Duch bytostně zakotvený v krvi je však charakterní, neúplatný, zavázaný poznání a svědomí. Jemu náleží za všech okolností obdiv národa, jenž hřeší proti stvoření a popírá sám sebe, pakliže se negativně staví k duchu. Střežme se toho, abychom lidi ducha vylučovali z národa, a mějme na paměti, že vše velké pochází z ducha, a to i v politice. Není třeba na­mítat, že lidem ducha se nedostává vitality, bez níž není možné vést národ. Skutečný duch má takovou sílu k životu, že je schopen se pro své přesvědčení obětovat. Zá­měna vitality za brutalitu by ukazovala na to, že jsme zbožštili násilí, což by pro národ bylo nebezpečné. Existují naveskrz liberální lidé, kteří nevysloví jedinou větu, aniž by přitom ne­zneužili slovo liberální. Nejhorší intelektuálštinou je však vláda hesla. Domnívají se, že skutečná humanita je liberální, a přitom je to květ anticko-křesťanské kultury. Svobodu mají za liberální pojem, přičemž ve skutečnosti je pragermánská. Brojí proti rovnosti před soudem, což se pranýřuje jako liberální zvrácenost, a přitom je ve skutečnosti nutným předpokladem každého spravedlivého rozsudku. Tito lidé po­tírají onen základ státu, kterému se odjakživa, nejen v liberálních dobách, říkalo spravedlnost. Jejich útoky se obracejí proti bezpečnosti a svobodě v oblasti soukro­mého života, které si německý člověk vybojoval po staletích nejtěžších bojů.

Rovněž věta “Dějiny dělají mužové” se často chápe nesprávně. Říšská vláda se tudíž po právu obrací proti falešnému kultu osobnosti, který je tím nejzazším po­přením prušáctví, jaké si jen lze představit. Velké muže nedělá propaganda, velikost získávají svými činy, za což sklízejí dějinné uznání. Na těchto zákonech nic nemění ani byzantismus. Kdo tedy mluví o prušáctví, měl by se nejprve upamatovat na skromnou a neosobní službu, a až na závěr, nebo raději vůbec ne, pomýšlet na od­měnu a uznání. [… ]

Problémy německé revoluce včetně svého postoje k nim jsem načrtl tak ostře proto, že dodnes neberou konce řeči o druhé vlně, která dokončí revoluci. Kdo si nezodpovědně pohrává s těmito myšlenkami, by neměl zapomínat, že po druhé vlně může snadno následovat vlna třetí, že zkrátka ten, kdo hrozí gilotinou, pod ní větši­nou končívá sám. Také není zřejmé, kam by tato druhá vlna měla vést. Hodně se mluví o nadcházející socializaci. Copak jsme zažili antimarxistickou revoluci proto, abychom uskutečnili marxistický program? Vždyť marxismus je vždy pokusem vy­řešit sociální otázku prostřednictvím kolektivizace vlastnictví. Bude snad díky tomu německý národ bohatší, zvětší se jeho národní důchod, bude se snad někomu dařit lépe než těm, kdo v této loupežné výpravě větří kořist? Jistěže máme sociální pro­blémy, vyvolané hospodářskými a populačně politickými procesy. Tyto problémy však zvládneme pouze tehdy, spojíme-li vlastnictví opět se zodpovědností, nikoli tím, že prohlásíme kolektivní nezodpovědnost za vládnoucí princip. Proto z ní nesmíme učinit princip plánovaného hospodářství, jež se bude čím dál více vzdalovat od vlast­ní iniciativy a zodpovědnosti. Kdo si dosud nepovšiml toho, že jakákoli podoba ko­lektivismu vede k nevymytitelné korupci, ten dosud kráčel světem se zavázanýma očima.

Žádný národ si nemůže dovolit věčné povstání zdola, chce-li obstát před dějina­mi. Každé hnutí musí jednou skončit, vždycky musí vzniknout pevná sociální struk­tura, scelená neovlivnitelným výkonem práva a nezpochybňovanou státní mocí. Věčná dynamika nic neutvoří. Není možné, aby se Německo vydalo na výpravu do neznáma, u níž nikdo neví, kdy skončí. Dějiny plynou samy od sebe, není nutné je neustále popohánět. Pokud by se německou revolucí měla prohnat druhá vlna nového života, pak nikoli v podobě sociální revoluce, ale jako tvůrčí dovršení započatého díla. Státník je tu pak od toho, aby vytvářel formy; jeho výlučnou starostí je stát a národ. Stát je výhradní mocí a posledním garantem toho, nač má každý občan státu nárok: na železnou spravedlnost. Stát proto natrvalo nesnese dualismus, a na otázce, zda se podaří uspokojivě vyřešit dualismus mezi stranou a státem, závisí úspěch ně­mecké revoluce a budoucnost našeho národa.

Žádná organizace ani sebehlasitější propaganda si nebude sama o sobě trvale schopna udržet důvěru. Z toho důvodu jsem vlnu propagandy proti takzvaným “kri­tikářům” pojal jinak, než tak činili mnozí ostatní. Neprovokoval jsem, zvláště pak mládež, ani nevyhrožoval bezbranným složkám národa, protože pouze otevřený dialog s národem může vzbudit důvěru a vyvolat ochotu k nasazení. Národ ví, že se od něho očekávají velké oběti. Unese je a bude Vůdce následovat s neotřesitelnou věrností, pakliže se bude moci podílet a nebude-li se každé kritické slovo okamžitě chápat jako zlomyslnost, nebudou-li zoufalí patrioti hned cejchováni jako nepřátelé státu. (…..)

Doba si žádá, abychom se v bratrské lásce a úctě před soudruhem z lidu semkli, nenarušovali dílo vážených mužů a umlčeli doktrinářské fanatiky. Vláda varuje ty, kteří nehodlají uznat, že Němci jsou jedním z mnoha národů ve středu Evropy, že skromné, tradované statky, jež jsme zachránili, musejí zůstat pohromadě, a my si nemůžeme dovolit lehko vážně ničit uchované hodnoty. Budeme-li zapírat velké kul­turní dědictví, znevažovat a zneuctí vat tisícileté dějiny našeho národa, tři tisíce let staré dějiny našeho kontinentu, pak promarníme poslední velkou šanci, kterou 20. století pro tentokrát nabídlo národu v srdci Evropy. Světové dějiny se dnes tvoří tam, kde se s úsměvem shlíží na nemocnou Evropu. Chce-li si Evropa uchovat svůj vůdčí nárok ve světě, nesmí už ztratit ani minutu, aby mohla všechny svoje síly vě­novat duchovnímu obrození a zapomněla na nicotné půtky.

Svět se ohromně proměňuje, vůdčí postavení může získat toliko národ, vědomý si zodpovědnosti a kázně. My Němci se můžeme vypracovat z bezmoci až k posta­vení, jež nám náleží, pakliže spojíme ducha s energií, moudrost se sílou a zkušenost s činorodostí. Dějiny nás očekávají, přijmou nás však pouze tehdy, budeme-li jich hodni.” (6)

Projev vzbudil velký zájem. Na konci zní dlouhotrvající potlesk, představitelé university tisknou von Papenovi ruce. Na projev vydává Joseph Goebbels ihned embargo a zakazuje plánovaný přenos tohoto projevu, který měl být vysílán večer. Redaktoři všech německých listů jsou upozorněni, že nesmí nic z tohoto projevu uveřejnit na svých stránkách. Jen Frankfurter Zeitung uveřejňuje některé statě ve svém odpoledním vydání. Tiskárna Germania však vytiskla plné znění projevu, které je doručeno zastupitelským úřadům a zahraničním zpravodajům. Von Paren a Jung jsou pod dohledem Gestapa. O projevu je informován Hitler a ten na to má projev na oslavách v Geře. Je to násilný projev a Hitler ho doprovází prudkými gesty. “Všichni ti trpaslíci”, křičí Hitler,”kteří si myslí, že mohou plivnout na naši myšlenku, budou smeteni naší společnou si­lou.” “Jak směšný je ten malý červ, (… ) co by se stalo, kdyby tito malí reptalové dosáhli své­ho cíle? Německo by se rozpadlo!” A s rukou sevřenou v pěst Hitler volá: “Tato sevřená pěst národa rozdrtí každé­ho, kdo se pokusí o sebemenší sabotáž.”

Na koho dopadne pěst, kterou v neděli 17. června pozvedl Hitler nejprve proti svému vice­kancléři, muži, který mu pomohl dostat se k moci, elegantní­mu kavaleristovi Franzi von Papenovi a protivníkovi Ernsta Röhma? (7) Dne 20. 6. vychází útočný článek Alfreda Rosenberga v Völkischer Beobachter: „Neuskutečnili jsme moderní revoluci, aby doba, která se přežila, mohla pod heslem „konzervativní revoluce“ restaurovat stát z doby před pěti sty léty.“ Téhož dne se setkává Hitler s von Papenem, který protestuje proti Goebbelsovým zákazům publikování jeho řeči z Marburgu. Hrozí odchodem z vlády. Dohodnou se, že půjdou do Neudecku k von Hinderburgovi. Hitler ho předejde. Zde hovoří s ministrem obrany generálem Wernerem von Blombergem, který chce vědět, zda platí dohoda z křižníku Deutschland o SA. Není možný žádný odklad, Hinderburgovo zdraví se zhoršuje, narůstá napětí v Německu a Franz von Papen, Carl Fedor Eduard Herbert von Bose, Edgar J. Jung, Erich Klausener a Kurt von Schleicher jednají s částí armády. Na stadionu v Hamburgu při derby diváci provolávají slávu von Papenovi. Hitler se musí rozhodnout zda von Papen nebo likvidace SA. Dostává zprávy o chystaném puči SA. Von Papen je ve Westfalsku, když se dozvídá a zatčení Egarda J. Junga v jeho bytě u Halensee 25.června a jede 27.června za Himmlerem a žádá vysvětlení zatčení Junga, Himmler mu sděluje, že se jedná toliko o šetření a že bude brzy propuštěn. V deníku Alfreda Rosenberga čteme: “Vůdce řekl, že Dr. Junga, autora neuvěřitelné Papenovy řeči (sic), nechal zatknout. – Právě se vice-k.[ancléř] nechá dotazovat, zda by ho Vůdce mohl přijmout. Hitler se směje: ´To přijde kvůli svému Dr. Jungovi!´ A nechává jej odmítnout“.

Je čtvrtek 28.června, všude jsou vlajky na půl žerdi, je den hanby a smutku , neboť v tento den bylo Německo přinuceno podepsat Versailleskou smlouvu. Z Bendlerstrasse jsou odeslány telefonické instrukce na štáby jednotlivých vojenských okruhů hovořící o hrozbě puče ze strany SA. V pátek vychází na titulní straně Völkischer Beobachter článek generála von Blomberga schvalující činy Führera a přisahající mu věrnost Reichswehru. Dopoledne odjíždí von Papen a jeho sekretář Fritz Günther von Tschirschky ke Göringovi a tam se dozvídají, že ten přebírá jeho pravomoci. Když se vracejí je budova vícekancléřství obsazena SS a von Papen je dán na tři dny do domácího vězení a von Tschirschky zatčen.

Začala Noc dlouhých nožů (Nacht der langen Messer) trvající do 1. července. V souvislosti s tzv.”Röhmovým pučem” bylo zavražděno celkem asi 200 osob, včetně Carla Fedora Eduarda Herberta von Bose, Ericha Klausenera, Gregora Strassera, Gustava Ritter von Kahr a generála Kurta von Schleichera. (8)

V noci z 30. června na 1. červenec 1934 byl Edgar Julius Jung zastřelen v souvislosti s těmito událostmi v lese nedaleko Oranienburgu. Jeho smrt je tragickým symbolem selhání ideologie, ale je také svědectvím o osobní statečnost Junga, vytrvale hledajícího nové pravdy. Pokusil se vyvolat nacionálně konzervativní povstání, podcenil však celkovou atmosféru mezi Němci a nacionálněsocialistickým režimem. Tento pokus o převzetí moci byl špatně načasován, vstoupil do plánu neúspěšného coup d’état vůdce SA Ernsta Röhma. Franz von Papen přestal být sice vicekancléřem, ale stal se velvyslancem v Rakousku, kde pomáhal hasit vraždy iniciované Hitlerem. Dne 3.července 1934 byl se zpětnou platnosti schválen zákon, který jednou větou ospravedlňoval to co se stalo: “Opatření uskutečněna k potření velezrádných a vlastizrádných útoků 30. června, 1. a 2. července jsou po právní stránce považována za obranu státu.” (9)

Poznámky:

(1) http://cs.wikipedia.org/wiki/V%C3%BDmarsk%C3%A1_republika
http://de.wikipedia.org/wiki/Weimarer_Republik
(2) Moeller Arthur van den Bruck, Das Dritte Reich,, Hamburg ,Berlin , Leipzig, 1923
Sebastian Maaß,: Kämpfer um ein drittes Reich, Arthur Moeller van den Bruck und sein Kreis. Kieler ideengeschichtliche Studien, Band 2, REGIN-VERLAG Preetz 2010
(3) Gesetz zur Behebung der Not von Volk und Reich
(4) Jung, Edgar Julius, Sinndeutung der deutschen Revolution. Oldenburg 1933
Jung, Edgar Julius, Sinndeutung der deutschen Revolution, Reihe Konservative Revolution, Bd. 1, Superbia Leipzig 2009
(5) Jung, Edgar Julius. Deutschland ohne Europa. Deutsche Rundschau 61, 1934 s.73-78
(6) „Rede des Vizekanzlers von Papen vor dem Universitätsbund in Marburg am 17. Juni 1934“ v červnu 1934 vydán v Verlag „Germania AG“ Berlin SW 68
Wortlaut der Marburger Rede in: Sebastian Maaß, Die andere deutsche Revolution, Edgar Julius Jung und die metaphysischen Grundlagen der Konservativen Revolution, Kieler ideengeschichtliche Studien (KIGS) 1, REGIN-VERLAG Preetz 2009
Jung, Edgar Julius, Marburská řeč německého vicekancléře Papena , in: Urválek Aleš a kol. Dějiny německého a rakouského konzervativního myšlení, Nakladatelství Olomouc 2009, S. 351-356, překlad krácen.
(7) Gallo Max, Noc dlouhých nožů, Sv.48, Edice Archiv, Mladá Fronta, Praha 1986, S.131-137
(8) Gallo Max, Noc dlouhých nožů, Sv.48, Edice Archiv, Mladá Fronta, Praha 1986, S.204-270, Výňatky z projevu kancléře Hitlera proneseného před Říšským sněmem v Krollově Opeře 13.7. 1934 ve 20.hodin -S.273-280
Hans-Günther Seraphim (Hrsg.): Das politische Tagebuch Alfred Rosenbergs. 1934/35 und 1939/40. Dokumentation; München 1964; S. 42
(9) Stern Josef Petr, Hitler, Vůdce a lid, Lidové noviny 1991 ISBN 80-7106-054-2 S.119-126,
S. 181 Die zur Niederschlagung hoch und Landesverräterischer Angriffe am 30. Juni, 1. Und 2. Juli (1934) vollzogenen Maßnahmen sind als Staatsnotwehr rechtens (Machtergreifung s, 963):
Schmitt Carl, Der Führer schützt das Recht, DJZ vom 1. August 1934, Heft 15, 39. Jahrgang.

Převzato ze stránek Náš směr.

Autor: Franz Chocholatý Gröger

Edgar Julius Jung se narodil 6. března 1894 v Ludwigshafenu. Na začátku první světové války vstoupil do císařské armády a v r. 1916 jako poručík v záloze a konečně jako stíhací pilot působil na západní frontě. Po válce vstoupil do Freikorps von Epp a podílel se na potlačení bavorské sovětské republiky na jaře roku 1919.

Jung pokračoval ve studiích práva v Heidelbergu a Würzburgu a v roce 1920 získal ve Würzburgu, titul Dr. jur. PhD. V roce 1922 složil advokátní zkoušky a poté pracoval jako právník v Zweibruecken ve Falcku (Pfalz). Ve stejném roce se oženil. Falc byla od prosince roku 1918 obsazená francouzskou armádou. Společně s Emmerlinge založil tajný „Rheinisch-Pfälzischer Kampfbund“, který si stanovil za cíl odstranění francouzské okupace.

Z Falce musel odejít a usazuje se v Mnichově. Zde spoluorganizuje likvidaci Franze Josefa Heinze, presidenta Autonome Pfalz. Na večer 9. ledna 1924 pod velením asi 20 mladých mužů, kteří překročili zmrzlý Rýn a ve Speyeru v jídelně hotelu Wittelsbacher Hof zabili Heinze, jeho zaměstnance Matthiase Nicholase a Fußhöllera, nezaujatého návštěvníka. V následné přestřelce zabili dva členy nacistické strany. Jung sám byl lehce zraněn při přestřelce a utekl z Falce do Mnichova. Ve stejném roce se snažil být zvolen za Deutsche Volkspartei při volbách do Reichstagu, ale neúspěšně. V roce 1925 byl zvolen do správní rady Deutscher Schutzbund, jejímž úkolem je podpora a péče o zahraniční Němectvo. Jung se přátelí s předsedou sdružení, Karlem C. von Loeschem. V Berlíně na Motzstraße sídlí Moeller van den Bruck a Heinrich von Gleichen, kteří založili Juni-Klub a později Herren-Klub, Jung byl členem obou sdružení. Podílel se také na činnosti „Volksdeutscher Klub” a 2. června 1926 je spoluzakladatel ” Jungakademischer Klub” v Mnichově, jehož cílem je dle Junga „vytvoření německého národa a jemu přiměřeného státu.” Jung se věnuje politickému psaní. Ve své knize Die Herrschaft der Minderwertigen. Ihr Zerfall und ihre Ablösung (později Die Herrschaft der Minderwertigen. Ihr Zerfall und ihre Ablösung durch Neues Reich) se pokouší o zúčtování s demokracií, parlamentarismem a liberalismem a nastiňuje svůj autoritářský světový názor (Weltanschauung) a odmítá rovnostářství. Vyvolává mýtus věčné Říše, jejíž základy vidí v duchu. Stal se v roce 1926 jedním z nejvýznamnějších mluvčích konzervativní revoluce. Věří, podobně jako Carl Schmitt, že pád liberálního parlamentarismu je nevyhnutelný. Postupem se stále více staví proti nacionálnímu socialismu.

V roce 1932 píše Deutschland und die konservative Revolution. Zde několik myšlenek z díla:

„První polovina 20. století likvi­duje kapitalistický, individuálně-kolektivistický, sekularizovaný svět, jenž je pozů­statkem novověkého vývoje. Vidíme tak proudy, jež se tento vývoj snaží završit: diktaturu proletariátu, totální masový stát proletářů, dokončení procesu vyvlastňování, který započal industrializací a byl korunován anonymizací a hromaděním kapitálu. (…) Rusko dnes pomocí masivního státního kapitalismu dohání nutnou a promeškanou industrializaci; pokračuje v biologicko-sociologickém utváření národů obývajících jeho prostor. Státní kapitalismus je pak raným stádiem ruského vývoje, ve střední Evropě nebo na Západě by byl pozdním stádiem, stádiem zániku.(…) Právě velká konzervativní protirevoluce zabrání rozkladu západního lidstva, neboť pod německým vedením založí nový řád, nový étos a novou západní jednotu (…)Třetí říše tedy nebude pokračovat ve velkém procesu sekularizace, můžeme si ji představit pouze jako ukončení tohoto procesu. Buď bude germánsko-křesťanská, nebo nebude vůbec. Odvrací se od národněstátních forem západní ražby, od chybně zúženého nacionalismu. Nový nacionalismus je nábožensko-kulturní pojem, proto­že usiluje o totalitu a nestrpí žádné omezení na to, co je čistě politické. Vytýká se nám, že klopýtáme kdesi stranou politických sil, že jsme romantici, kteří nevidí skutečnost a utíkají se ke snům o ideologii říše, jež směřuje zpět. Ovšem tvar a beztvarost jsou dva věčné sociální principy, tak jako se mikrokosmos a mak­rokosmos vzájemně vyvažují ve svém věčném souboji.(…) Nastala doba, kdy dochází k rozpadu, kdy se skuteč­nost liberálního pojetí světa mění v iluzi, kdy se ukázalo, že život nelze zvládnout pomocí abstrakce a rozumu. Svět vidíme takový, jaký je, protože sami nejsme pouze z tohoto světa, máme tušení o světě metafyzickém, jejž pociťujeme jako kosmický zákon. Proto přišla naše hodina: hodina německé revoluce.“ (1)

Zároveň dochází k rozčarování s průběhem nacionálně socialistické revoluce a odklonu od ní. Jung však nebyl spokojen pouze s poskytováním intelektuálních vodítek, měl v úmyslu i zasáhnout do politiky. Německý vicekancléř Franz von Papen, pro kterého Jung psal politické projevy, se jevil jako ideální zprostředkovatel Jungových idejí. Franz von Papen pronesl 17. června 1934 v Marburgu projev, který pocházel z Jungova pera. Bohužel podlehl iluzi o moci a ochotě konzervativců postoupit boj s nacionálněsocialistickou mocí. Přesné okolnosti konce Junga nejsou plně zjištěny: Fritz Gunther von Tschirschky uvádí ve svých pamětech, Jung byl opět krátce 30. června ve sklepě velitelství Gestapa v Prinz-Albert-Strasse a tam byl zabit. Hans – Günther Seraphin uvádí, že Jung byl zastřelen ve stejný den jako účastníci tzv. „Röhmputsch“ z propagandistického důvodu. Jiné zdroje naznačují, že Jung byl převeden do koncentračního tábora Oranienburg a v noci na 1. července byl zastřelen. To zpochybňuje Edmund Forschbach.

Poznámka:

(1) Jung, Edgar Julius, Německo a konzervativní revoluce, in: Urválek Aleš a kol. Dějiny německého a rakouského konzervativního myšlení, Nakladatelství Olomouc 2009, S. 347-350 překlad krácen.

Dílo:

1925 In eigener Sache. In: Münchener Neueste Nachrichten (dále MNN) z 20.3.1925
1927 Die Herrschaft der Minderwertigen. Ihr Zerfall und ihre Ablösung. Berlin 1927
1929 Die Herrschaft der Minderwertigen. Ihr Zerfall und ihre Ablösung durch Neues Reich, 2. Auflage [d.i. Neufassung] Berlin 1929/30
1930 Volkserhaltung. In: Deutsche Rundschau ( dále DR) März 1930, S. 185-196
Die Erschießung des Heinz-Orbis in Speyer. In MNN vom 23. 11. 1930
Die Tragik der Kriegsgeneration, In: Süddt. Monatshefte 27, S.511-534
1931 Die Bedeutung des Faschismus für Europa, DR 58, Juni S.178-186
Aufstand der Rechten. in: DR 58, November 1931, S. 81-86
Föderalismus aus Weltanschauung. München 1931
1932 Revolutionäre Außenpolitik, DR 59, Febr.1932, S. 86-92
Neubelebung von Weimar? In: DR 59, Mai 1932, S. 153-162.
Deutschland und die konservative Revolution. In: Deutsche über Deutschland.
Die Stimme des unbekannten Politikers. München 1932, S. 369-383.
Das eigenständige Volk, DR 59, Oktober 1932 , S.1 -8
Deutsche Unzulänglichkeiten. In: DR 59 November 1932, S. 81-86
1933 Verlustbilanz der Rechten, BR 60 Januar 1933, S. 1-6
Einsatz der Nation. In: DR. 60 März 1933. S. 155-160
Sinndeutung der deutschen Revolution. Oldenburg 1933
Die christliche Revolution. In: DR. September 1933, S. 142-147. Denkschrift Jungs an Papen, verfasst im April 1934 (?). Abschrift beim Institut für Zeitgeschichte München, Photokopienarchiv 98/2375/59
Die geistige Krise des jungen Deutschland. Berlin ohne Jahrgang.
1934 Deutschland ohne Europa In: DR 61 Febr. 1934, S. 73-78
Rede des Vizekanzlers von Papen vor dem Universitätsbund in Marburg am 17. Juni 1934 Verlag Germania AG, Berlin SW

Literatura:

Forschbach Edmund, Edgar J. Jung, ein konservativer Revolutionär 30. Juni 1934, Neske, Pfullingen 1984 ISBN 3788502673
Gallo Max, Noc dlouhých nožů,Sv.48, Edice Archiv, Mladá Fronta, Praha 1986
Jaecker Tobias, Antidemokratisches Denken in der Weimarer Republik, Edgar Jung und die Konservative Revolution, Freie Universität Berlin, Friedrich-Meinecke-Institut für Geschichtswissenschaften SS 1998
Maaß Sebastian, Die andere deutsche Revolution, Edgar Julius Jung und die metaphysischen Grundlagen der Konservativen Revolution, Kieler ideengeschichtliche Studien, Band 1 REGIN-VERLAG 2009 ISBN: 978-3-941247-20-8
Maaß Sebastian, Kämpfer um ein drittes Reich, Arthur Moeller van den Bruck und sein Kreis. Kieler ideengeschichtliche Studien, Band 2 REGIN-VERLAG 2010
Stern Josef Petr, Hitler, Vůdce a lid, Lidové noviny 1991 ISBN 80-7106-054-2
Urválek Aleš a kol., Dějiny německého a rakouského konzervativního myšlení, Nakladatelství Olomouc 2009, ISBN 978-80-7182-252-3

Převzato ze stránek Náš směr.

Související články:

1. Marburská řeč německého vicekancléře von Papena z 17.června 1934

Další ukázka z knihy je k dispozici na stránkách vydavatelství. Knihu je možné objednat v internetovém obchodě Neoluxor.cz.

Několik postřehů k německé konzervativní revoluci

Autor: Aleš Urválek

V českém prostředí není mnoho témat, jimž se dlouhodobě věnuje tak malá pozornost, jako německému konzervativismu. Až na pár výjimek u nás chybí nejen publikace souborného charakteru, ale i rozsáhlejší studie. Německý konzervativismus se vesměs považuje za okrajový, pro naše myšlenkové klima druhořadý, ba bezvýznamný jev.

A přitom se jedná, jak odhalí byť jen letmý pohled za hranice našich západních sousedů, o dost podnětné téma, které má navíc úzkou vazbu i na to, co se odehrávalo a jak se myslelo u nás. Přesah německého konzervativismu do našich “luhů a hájů” je nepopiratelný: bez hlubší znalosti tohoto myšlenkového proudu nebudeme s to v plné šíři postihnout nejednu problematickou a nebezpečnou stránku německé zahraniční politiky. Kupříkladu už od 60. let 19. století hrálo české území velkou roli v německých konzervativních plánech na kolonizaci střední Evropy. Bez vhledu do klíčových myšlenkových topoi německého konzervativního myšlení krom toho nelze v plném rozsahu pochopit světonázorovou orientaci (sudeto)německého obyvatelstva, žijícího na našem území, pro něž byly německé konzervativní ideje jedním z určujících intelektuálních vodítek.

V Německu není o zásadním významu konzervativního myšlení nejpozději od 60. let minulého století pochyb. Právě v této době nebývale vzrostl zájem o toto rozsáhlé, namnoze kontroverzní téma; a zejména generace 60. let důrazně kladla konzervativní myšlení do úzké souvislosti s nacismem tím, že upozorňovala na neblahou roli konzervativismu v období výmarské republiky. Konzervativci se z tohoto pohledu podíleli na demontáži křehké demokracie výmarské republiky, a tím připravovali – ať už vědomě nebo proti své vůli – půdu k tomu, aby mohl nacismus oslovit co nejvíce občanů.

Zúžení německého konzervativismu na roli duchovního předchůdce nacismu je s přihlédnutím k (novo)levicovému zaměření západoněmeckých “osmašedesátníků” pochopitelné, nicméně neoprávněné. Konzervativismus je mnohem širší a podnětnější duchovní proud, který se v Evropě – a tedy i v Německu – vyvíjel od konce 18. století jako přínosná, ba nezbytná reakce na mnohé jednostrannosti liberálního myšlení. Jeho specifická pozice v kontextu německého společensko politického myšlení je nicméně dána tím, že německý konzervativismus si již od svého počátku na konci 18. století dlouhodobě udržoval nejen antimodernistický, ale především antidemokratický základ. Postupem doby, zejména pak ve druhé polovině 19. století, jej upevňoval a prohluboval do té míry, v níž se prolínal s myšlenkami vysloveně pravicového, národovecky fundovaného nacionalismu. Tento vývoj vcelku přirozeně vyústil v bytostně antizápadní konzervativní “ideje roku 1914″ a po 1. světové válce kulminoval v hnutí takzvané “konzervativní revoluce”. Na konzervativní revoluci, jejíž stěžejní rysy zde chceme nastínit, je patrné, nakolik se mezi světovými válkami konzervativní antimodernistická tradice protnula s neochotou tehdejších konzervativců jakkoli přistoupit na stávající politickou a duchovní realitu výmarské republiky.

Přitažlivost abnormality

Z mnoha pokusů o popis duchovní atmosféry, jež na konci 1. světové války zavládla v Německu, je vzhledem k tehdejší podobě konzervativního diskurzu asi nejpřiléhavější sentence H. Lübbeho, podle nějž se období konzervativní revoluce (1918 – 1932) vyznačovalo tím, že normální kultura byla stále méně samozřejmá, takže dramaticky klesala možnost se jakkoli a čímkoli znemožnit.[2] Mnohé tehdejší konzervativní texty vskutku profitují z proklamované nesamozřejmosti doby, jejich autoři se jen zřídkakdy podrobují přísným vědeckým nárokům a omezením a raději vytvářejí velkolepé, byť nijak nedoložené a ničím neověřitelné konstrukce, vesměs postavené na figuře analogie.

Při četbě některých z nich dnešní čtenář nezřídka zapochybuje, zda své myšlenkové konstrukce mohli jejich autoři vůbec myslet vážně. Pokud se za výmarské republiky obecně nedostávalo rozvahy, chyběla umírněnost, schopnost nacházet rozumný střed, nemůžeme tyto vlastnosti hledat ani v konzervativních textech. Vyznačovala-li se společenská a politická situace nestálostí, eskalací napětí, nesnášenlivostí, vyostřením protikladů, radikalizací postojů a brutalizací, v podstatě ustavičnou občanskou válkou,[3] pak se na tomto stavu nemalou měrou podílela i tehdejší konzervativní elita. Vědomě přispívala k radikalizaci společenského a politického života (proslulá Schmittova dichotomie “přítel – nepřítel”[4]), podporovala hodnoty, které znesnadňovaly “normalizaci” společenské reality, takže v konečném úhrnu soustavně zpochybňovala stávající politický řád společnosti.

V očích tehdejších konzervativců se však bez ustání znemožňovali právě ti, kteří nastolili tento “normální” stav a obhajovali ho: “západním bludem” pomatení otcové výmarské republiky, levicoví protagonisté “bezduché” listopadové revoluce 1918, postrádající jakékoli nadšení, zanícení a naději,[5] a všichni údajní zrádci pravého Německa, kteří spolupracovali s vítěznými mocnostmi a přijali mírovou smlouvu z Versailles. S rolí úhlavního nepřítele mohl v konzervativních textech počítat každý, kdo se v letech 1918-1932 smířil s realitou, protože tím zradil konzervativní přesvědčení, neboli sebe a národ.

Prvním prubířským kamenem byl z konzervativního pohledu postoj, jaký ten či onen člověk zaujal na konci války a jak se stavěl k událostem z let 1918 a 1919 v Německu. Z jednotlivých verzí konce války, z toho, jak se konzervativně ladění intelektuálové stavěli k neoddiskutovatelným historickým faktům, zda je přijímali nebo odmítali, lze složit obrázek, který vystihuje základní rysy konzervativního postoje, platné nejen pro konec války, ale i pro vztah k listopadové revoluci a k nově založené výmarské republice.

Vnější nepřátelé, proti nimž se bojovalo na frontě 1. světové války, se po založení výmarské republiky stali vnitřními nepřáteli uvnitř státu a národa. Revoluce roku 1918 pak byla nahlížena jako revoluce zrádců a nepřátel národa, protože navazovala na zhoubné dědictví západních ideálů roku 1789. Vyústění války, listopadová revoluce a založení výmarské republiky; tyto tři události opět otočily kolem dějin směrem, pro nějž neměli němečtí konzervativci nikdy pochopení.

Dějinami německého konzervativního myšlení se vine jako nit představa, že “viditelné” dějiny se odehrávají v přímé závislosti na pravých, metafyzických, skrytých dějinách (ras, národních charakterů, bytostí, principů), jejichž odhalením lze dějinám diktovat, k jakému cíli, smyslu, účelu budou zákonitě směřovat. Koneckonců, ani “ideje roku 1914″, tedy německá, přesněji řečeno pruská odpověď na “ideje 1789″, nebyly ničím jiným než snahou převést sekundární vnější realitu 1. světové války na principiální střet mezi idejemi let 1789 a 1914, a tím předem určit, k jakému konci válka směřuje. V jejím průběhu, kdy opadalo nadšení a ze sváteční události se stávala každodenní zákopová rutina, mnozí ztráceli iluze o tom, že válka má očistný a ozdravný charakter.

Ne tak konzervativci, kteří trvali na svém, ať už se kolem nich dělo cokoli. Vesměs se naopak zatvrdili ve svém postoji nebo jej mírně modifikovali, buď tak, že dočasné krveprolití je nezbytně nutné pro budoucnost,[6] nebo v tom smyslu, aby udrželi krok s novými, masovými a strojovými podmínkami válčení. Pokud se konzervativní perspektiva s postupem války vůbec proměnila, pak snad tím, že ideál snivého a šlechetného rytíře (v terminologii E. Jüngera řečeno: válečník – žoldnéř) ze srpna 1914, obdařeného německými ctnostmi (statečnost, oddanost, poslušnost) a dychtícího po čestném boji muže proti muži, vystřídala ideálem chladnokrevného, vytrvalého, dlouhým bojem zoceleného válečníka, jenž byl schopen unést nadlidskou odpovědnost a bravurně ovládal nejmodernější techniku (Jüngerův válečník – dělník).

Zásadní je, že i nadále zůstala neotřesena víra ve všemoc dějinného určení, které, ať už zváno osudem nebo dějinným účelem, mělo nezvratně rozhodnout o vyústění válečného konfliktu. Makroskopická, přesněji řečeno celoplanetární perspektiva degradovala válečný konflikt dosud nebývalého rozsahu včetně otázky porážky či vítězství na efemérní, druhořadou záležitost, na malý střípek ve věčném boji mezi liberalismem a socialismem (konzervativismem), či mezi národy reprezentujícími tyto principy.

Samotné uzavření příměří po posledním neúspěšném útoku Němců na francouzské pozice nemohlo na této perspektivě nic změnit. Někdy se dokonce hovoří o tom, že období mezi uzavřením příměří a podepsáním (z pohledu Němců) potupné mírové smlouvy ve Versailles ještě více nahrávalo nejroztodivnějším vizím, v nichž si Němci stále mohli dělat velké naděje[7] ohledně budoucnosti evropského a koneckonců i svého politického uspořádání. Ač byli na frontě poraženi, poválečný chaos se z jejich pohledu jevil i jako šance revolučně se vypořádat se zbytky nenáviděného vilémovského systému a na nových základech uskutečnit svou konzervativní vizi Německa. Právě v tomto mezidobí bylo kupříkladu možné, aby se A. Moeller van den Bruck, jeden z duchovních vůdců tehdejších německých mladokonzervativců, zcela vážně obrátil na amerického prezidenta Wilsona s výzvou, aby Američané, dle Moellerova soudu praví němečtí spojenci, kteří si ve válce jen omylem “spletli stranu”, podporovali Německo tak, aby mohlo dál přirozeně vzkvétat.

Těmto bláhovými nadějím, na nichž je patrné, jak málo byli konzervativci ochotni brát v potaz reálnou politickou situaci a tvrdošíjně lpěli na hlubších zákonitostech, které předcházejí a předurčují veškeré dění ve světě, učinila přítrž až mírová smlouva, kterou byli Němci nuceni podepsat ve Versailles. Konzervativci se sice nevzdali zcela svých nadějí, ale už nemohli vážně doufat, že by na podobné návrhy někdo přistoupil. Smlouva je vyvedla z omylu, že po válce bude možno bojovat za německý národ spolu s vládní garniturou. Pokud se po čas listopadové revoluce 1918 konzervativci takříkajíc identifikovali s “německou věcí” proto, aby zachránili národ před socialistickou anarchií Republiky rad či jinými levicovými experimenty, nyní byli nuceni postavit se do příkré opozice vůči národu. Veškeré pravicové národní hnutí, jež původně bránilo tomu, aby se monarchie zhroutila v chaosu levicové anarchie, se po Versailleské smlouvě odvrátilo od vládní garnitury nového republikánského státu, neboť představitelé výmarské republiky z jeho pohledu hanebně zradili nosné myšlenky a ideje německého národa. V takových případech pak často zaznívala ostřejší slova: třeba pro O. Spenglera byla listopadová revoluce 1918 “nejnesmyslnějším činem německých dějin”, “revolucí hlouposti”, po níž následovalo založení výmarské republiky, “revoluce sprostoty”.[8] Události spjaté s revolucí 1918 a se založením republiky 1919 představovaly ve Spenglerově organologické perspektivě “vřed na německém těle”, sama republika nebyla státem, ale pouhou “firmou”, resp. “ruinou monarchie, která sama rezignovala”.[9] Opovržení a hluboká nenávist promlouvají rovněž z hodnocení G. Quabba, vcelku neznámého konzervativce, jehož kniha Tar a Ri. Variace na konzervativní téma[10] představuje ucelenou, byť nepříliš reprezentativní podobu tehdejšího německého liberálně zabarveného konzervativismu. Zde se republika označuje jako “dcera děvky”, z níž, ať udělá cokoli šlechetného, už nikdy nebude moci být “dáma”, stejně tak se republika “nikdy nedokáže zbavit poskvrny svého založení”.[11]

Prohraná válka, zahanbující mírová smlouva, zrádci, jež ji podepsali a na jejím základě, bez niterného pocitu nutnosti, jaksi z rozpaků, improvizovaně[12] a nechtěně[13] vybudovali demokratické zřízení nenáviděného, tj. západního střihu. To vše splynulo konzervativcům do jednoho obrazu, jenž v nich vyvolával pocity zrady, zneuznání, promarněné šance. Jejich další reakce, počínaje rokem 1918, tudíž nepramenily ze střízlivých úvah, z reálného posouzení věcí, ale odrážel se v nich mnohem více překvapený údiv, že dějiny daly za pravdu někomu jinému. To doprovázel trucovitý, dětinský vzdor, pocit uskřinutosti, odhodlání stůj co stůj dokázat svou pravdu, prosadit ji třebas za cenu násilí.

U některých z nich, zejména u O. Spenglera, se transformovala dětinská umíněnost do heroického fatalismu, který přikazoval vytrvat, i kdyby situace byla bezvýchodná. Právě to, že dějiny dávají fatálně za pravdu protivníkům, bylo pro Spenglera paradoxně dostatečným důvodem, aby člověk dál trval na svém, nezradil sebe sama. Za dané situace měli konzervativci za nevyhnutelné vyhlásit otevřenou válku výmarské republice, jejímu zřízení, jejím mechanismům, představitelům, a koneckonců i jejímu dějinnému optimismu. K tomu by pravda došlo tak jako tak, nicméně specifičnost konzervativního nepřátelství vůči rodící se výmarské demokracii je dána právě výchozí situací, která z ideového souboje učinila nesmiřitelnou válku, ve srovnání s dřívějšími podobami německého konzervativismu mnohem vyhrocenější, agresivnější, militarističtější, v jistém smyslu slova revolučnější. K tomu, aby si revoluční konzervativismus vybudoval myšlenkovou základnu, z níž by mohl úspěšně podrývat výmarskou republiku, bylo nejprve třeba nahradit oficiální příběh o zrození demokratického státu z trosek poražené a přežité německé monarchie příběhem novým: o Německu, které ve skutečnosti neprohrálo a místo toho, aby svého principiálního vítězství dokázalo využít, jej osudově nepochopilo a zcela se podrobilo těm, kteří vyhráli jen zdánlivě, zatímco ve skutečnosti byli dějinami odsouzeni k věčné porážce.

Prohra jako výraz skutečného vítězství

Vzhledem k uvedeným skutečnostem je nasnadě, že i samotné válečné vyústění a jeho interpretaci zasazovali konzervativci do kontextu širších dějinných zákonitostí. Museli najít pro německou porážku přijatelný smysl, ospravedlnění a zdůvodnění německého vojenského a politického fiaska. Výsledkem byl i v tomto případě vzpurný a naivní postoj, který porážku vždy přisuzoval druhým. Přestože Německo válku prohrálo, čtenář konzervativních textů získá přesně opačný dojem. O porážce Německa, o prohře konzervativců a jejich ideologie v nich není zmínka, snad jen o dočasné prohře, kterou lze jakoby mávnutím proutku přetavit ve vítězství, případně o tom, že za německou porážku nesou vinu zrádci a konspirátoři ve vlastních řadách, tedy ti, kteří na “domácí frontě” zradili německé, rozuměj konzervativní ideály.

Naproti tomu vítězné mocnosti vpravdě nemají co slavit, jejich zdánlivé vítězství svědčí pouze o tom, že zásadní bitvu prohrály. Škála konzervativních interpretací výsledků a důsledků války je sice široká, nicméně neustále opakuje jeden a týž vzorec: neochotu přistoupit na fakt, že se dějiny vydaly jinam, než jim konzervativci předurčili. V tomto smyslu ukazují konzervativní postoje katastrofální konec války nejen jako tragédii hrdinství a odvahy, ale hlavně, jak poznamenal E. Troeltsch, “tragédii německé umíněnosti, německého vzdoru, německé neznalosti světa a uváznutí v teoretickém bludu”.[14]

Troeltschovi jeho nadhled umožnil, aby věci pojmenoval nezaujatě. Německá konzervativní pravice promarnila dle jeho soudu na konci války příležitost, aby se zbavila svého odvěkého doktrinářského antidemokratismu.[15] V opačném případě se mohla přiblížit demokratickému konzervativismu západoevropského střihu. Konzervativci ale nebyli ochotni vzdát se vlastní pravdy, Troeltschův střízlivý postoj by odsoudili jako poválečnou zradu německé věci, ba co víc, zpětně by jej ocejchovali jako typický projev chování, jenž poválečnému Německu vůbec neprospěl. Konzervativní interpretace válečného vyústění kombinují dvojí postup: na jedné straně zpětné hledání nikoli příčin neúspěchu, ale viníků, a na druhé straně vyvození důsledků pro poválečný vývoj. Obé se řídí několika zásadami, které ve formě tezí shrnul Kurt Lenk: Národ je tak dlouho neporažen, dokud se cítí být neporazitelný. Národ nikdy není ztracen, pokud se cítí být neporazitelný. Jsou-li vítězové slepí a nedokáží rozpoznat, že válka byla výrazem rozsáhlé světodějné krize, pak právě ti, kteří válku prohráli, jsou s to porážku přetavit ve vítězství, protože dokáží nahlédnout pravdivé historické souvislosti.[16]

Konzervativci nepokládali za nutné řešit otázku, jak lze z pouhého faktu porážky vyvodit vlastní výlučný přístup k dějinným souvislostem. Ti navenek neúspěšní jsou v konzervativním diskurzu vždy do jisté míry privilegovaní k hlubším vhledům do skrytých zákonitostí; zde navíc, zdá se, vůbec nejde o to, kdo vyhrál nebo prohrál, ale kdo je schopen se na dějinná fakta podívat ze správného úhlu, neboť ten, kdo se dívá ze správného úhlu na minulost, uvidí ve správném světle i budoucnost. Jednou z variant “správného” úhlu pohledu, který dovoloval vidět poválečnou budoucnost potenciálně otevřenou, neodsouzenou k potupným podmínkám míru z Versailles, byla tzv. “legenda o dýce vražené do zad” (Dolchstoßlegende).

Vyznívá tak, že porážka nic neznamená, vše je dosud otevřené, protože Němci nikdy na bojišti neprohráli, za porážku mohou jen političtí zrádci (sociální demokraté, socialisté, Židé), kteří Německo zaprodali nepřátelským principům a přistoupili na příměří. Tato legenda, pro pravicovou mentalitu v období výmarské republiky zcela zásadní, úspěšně hrála na strunu konzervativně antidemokratických stereotypů. Nepřátelství vůči modernistickým idejím roku 1789 ztotožňovala s bojem proti Západu jako takovému, nadto aktivovala resentimenty vůči světu politiky handlujícího o míru, jejž Němci dlouhodobě pokládali za sekundární oproti světu války, kde lze bezezbytku uplatnit tvrdé německé ctnosti.

Mír se pak nutně jevil jako nepochopitelná zrada všeho, kvůli čemu se Německo roku 1914 pustilo do války; “ideje roku 1914″ coby svátek, v němž se Němci jednotně semknuli a současně hierarchicky uspořádali nikoli podle západního, ale podle svého konzervativního vzoru, byly dle této legendy roku 1918 zrazeny, protože renegáti německého národa využili konec války k tomu, aby vydali Německo všanc “idejím roku 1789″ a těm, kteří je hodlali uplatnit na celou Evropu.

Nepoměr mezi tím, že Němci válku shodou nešťastných okolností nakonec politicky prohráli, ačkoli ji vojensky podle všeho nemohli prohrát,[17] překonávali konzervativci pomocí trojí myšlenkové figury. První by se dala nazvat figurou “podmíněné porážky”. Stanovuje podmínky, za nichž by Němci nikdy nemohli prohrát, pakliže by jim dostáli. Variací je nespočet: Nejčastěji se uvažovalo v tom duchu, že Němci přestali být dostatečně sami sebou, rezignovali na svou osobitost (Selbstaufagbe), před kulturou dali osudově přednost civilizaci, jakési prodloužené ruce vítězných mocností, nechali se, ať už dobrovolně nebo z donucení, svést tím, co jim není vlastní (liberalismem, pacifismem, humanismem, vlnou demokratismu, idejemi roku 1789),[18] a tím v konečném důsledku sami připravili západní nepřátele o silného protivníka.

Kupříkladu A. Moeller van den Bruck přičítal vinu za porážku císaři, který sedl na lep “liberálním polovičatostem”, jež v konečném důsledku vedly ke zhroucení Německa. S oblibou se operovalo s příměrem, který německou porážku kladl do souvislosti s tím, že se Němci prohřešili proti své národní duši, proti národnímu poslání, že zradili sami sebe, protože ze dne na den zavrhli svůj osobitý a nesnadno uchopitelný protizápadní charakter a bezmyšlenkovitě přijali výhodné a laciné principy Západu. Toto přesvědčení doprovázela úvaha, podle níž je “neočekávaný” výsledek války dán tím, že válečné strany nepochopily své dějinné určení a poslání, resp. pochopily je nesprávně. Teoretickou výztuž této úvaze dal A. Moeller van den Bruck, který ve své knize Právo mladých národů[19] rozdělil národy světa na staré a mladé, kterým přisoudil dějinně zaručenou budoucnost, zatímco staré poslal na smetiště dějin. Tímto měřítkem poté posuzoval realitu 1. světové války a postavil tak celou válečnou konstelaci na hlavu. Nejen že se Německo, coby jeden z mladých národů, ocitlo mezi poraženými neprávem, ale jako stejně “protiprávní” se ukázalo postavení USA a Ruska,[20] rovněž mladých národů, které nepochopily, co od nich dějiny žádají a nesmyslně se postavily po bok Anglie, Francie a dalších starých národů. Rovnice “kdyby Němci udělali to a to, nikdy by nemohli prohrát” stojí konečně i v pozadí úvah E. Jüngera, který porážku Německa přičítal na vrub tomu, že Němci neprovedli, resp. neudrželi po celou válku totální válečnou, hospodářskou i sociální mobilizaci svého života, jak jim ji on sám zpětně i s vzhledem k budoucnosti ordinoval už od počátku 30. let 20. století.

Druhá figura má charakter Pyrrhova vítězství. Relativizuje vítězství mocností Dohody poukazem na skutečnost, že toto vítězství je v podstatě nicotné, neboť jen stvrzuje přetrvávající pochybnost západních idejí. Válkou z tohoto pohledu pouze kulminovala krize západních hodnot, dějiny ji vyhrotily do mezní podoby válečné exploze a měly směřovat k tomu, aby západní hodnoty pozbyly věrohodnost, ztratily celoevropskou platnost a jejich místo mohly zaujmout německé konzervativní hodnoty, zocelené a očištěné válečnou vřavou a krvavou lázní, znovuzrozené. Tím, že válka dopadla proti duchu této domnělé zákonitosti, krize západních hodnot neskončila, naopak se prohloubila a napříště bude ještě silněji postihovat celou Evropu. Vítězové války budou vůči ní ještě bezbrannější, ještě méně odolní, neboť ve své vítězoslavné zaslepenosti zapomenou na to, že válka byla pouze vyvrcholením celkové krize jejich obrazu světa. Jedinými skutečnými vítězi tak budou ti, kteří válku prohrají, protože si i díky porážce lépe uvědomí, že směr, kterým se ubírají vítězové, nevede ven z krize, ale naopak do naprosté záhuby. Právě poražení si z války odnesou správné ponaučení, jelikož pouze jim se během války zostřily schopnosti, jak rozpoznat její skutečný dějinný význam.

Konečně třetí figura je založena na myšlence prospěšnosti, ba nezbytnosti porážky. Zde se především zdůrazňuje, nakolik byla porážka podmínkou dalšího zdravého vývoje. Právě vítězství by Němcům a Německu zabránilo v tom, aby mohli zůstat sami sebou, případně aby mohli bojovat o takovou formu státního uspořádání, která jim to umožní. Válka se v této zvrácené podobě chápe jako dějinná zkouška, v níž obstojí jen ten, kdo válku prohraje proto, aby na sobě mohl dál pracovat. Tímto úkolem do budoucna je národ. Němci jím přísně vzato buď nejsou, tudíž, chtějí-li se jím stát podle svých, nikoli podle západních představ, musí válku prohrát. Anebo jím již jsou, a pak musí válku prohrát, aby jím být nepřestali.[21]

Zřetelně tento postoj demonstruje známé motto pozdější Schauweckerovy knihy Vzmach národa,[22] jež zní: “Museli jsme prohrát válku, abychom získali národ”. Toto je další ze zdrojů neochoty konzervativců přijmout za svůj národ, jenž vzešel z prohrané války, především státní uspořádání, v němž se tento národ utvářel. V návaznosti na starou konzervativní představu státu (státního uspořádání), který musí jednak nutně odpovídat osobitým potřebám národa a jednak dává národu možnost podílet se na státu, se tehdejší konzervativci domnívali, že vítězství ve válce by německému národu opět přisoudilo nevyhovující, tj. západní státní formu. Naopak porážka mu dovoluje napřít síly k vybudování jiného, lepšího národa, s nímž se ztotožní většina. Výmarská republika, založená o několik měsíců později, však zcela zklamala jejich očekávání. Její vůle byla na hony vzdálena vůli konzervativců; tato republika, jak vystihl A. Moeller, mohla chtít pouze to, “co chtěli naši nepřátelé. To byl osud, jejž si na sebe sama přivolala”.[23]

Vláda, jak se vyjádřil jiný konzervativec z Moellerova okruhu, “je fakticky už jen pouhým exekutorem vůle našich nepřátel”.[24] Konzervativci svou vůli tedy nenasměrovali na stávající Německo, ale na jiné, jak sami říkali, “tajné Německo”. Volání po jiném, “tajném Německu” (das geheime Deutschland), jež bylo již dříve přirozenou součástí slovníku elitářských apolitických básníků moderny, zejména pak členů kruhu S. Georga, zde získalo o něco konkrétnější podobu.

Boj za jiné čili “pravé Německo”

Ohledně přesného vymezení “jiného Německa” nepanovala shoda. Konzervativní vize, krom toho, že se nerady drží “přízemního” světa pojmů a jejich empirické ověřitelnosti, zpravidla mnohem pečlivěji formulují, čím nejsou a za žádnou cenu být nesmí, nežli to, čím jsou a o co přesně usilují. Pováleční konzervativci v prvé řadě věděli, co nechtějí, a od tohoto odmítavého, nezřídka až zhrzeného postoje se odvíjely předkládané vize. Myšlenkový půdorys jejich úvah lze s jistým zjednodušením demonstrovat pomocí mozaiky citátů z Moellerova díla Třetí říše.

Oč méně bylo konzervativcům po chuti formulovat konkrétní kroky, o to větší důraz kladli na vážnost svého úkolu do budoucna. Být konzervativní dnes nenáleží těm, kteří se zhlížejí v minulosti, naopak, konzervativní postoj spočívá v tom, “najít německému národu jeho budoucí podobu”.[25] Zákaz ohlížet se zpět má jedinou, zato výsostnou výjimku. Pohled vpřed je silně určován šancí promarněnou ve válce. “Ztratili jsme svět, který nám měla zpřístupnit válka.”[26] Ač se tento svět zdá být ztracen, válka jej zpřístupňuje, přesněji řečeno má jej zpřístupňovat i poté, co skončila. Protože tato touha či vize vyrůstá z pocitu nenaplnění, získává revoluční charakter; jako bezpodmínečně nutná se jeví revoluce člověka. Cestu ke ztracenému světu, jejž je třeba znovu vybojovat, totiž ukazují nemnozí “šťastlivci”, představitelé “nového pokolení”, kteří “opět napraví, co jsme pokazili”.[27]

O těch, kteří k tomuto pokolení nenáleží, se Moeller rozepisuje zeširoka: ti, kdo “ještě dnes mluví o naplnění, myslí na porozumění a uznávají smlouvu z Versailles”,[28] kdežto ti šťastní, jež mu náležejí již dnes, jsou revoluční proto, že to tak “dopředu cítí, jsou duševně spjati s touto vizí, náležejí k tomuto osudu”.[29]

Ještě důrazněji je třeba se vymezit vůči těm, kteří se krátce po válce pokusili o revoluci. I zde vyrůstá sebedefinice z negativní definice druhé strany. “Německou revoluci provedli liberálové, nikoli revoluční lidé […] Nebyla dílem fanatiků, ale oportunistů. Byla to pacifistická revoluce.”[30] Tato revoluce byla osudným omylem, v lepším případě intermezzem či předehrou ke druhé fázi, jak plyne z Moellerova vymezení, ke skutečné konzervativní revoluci. Revoluční konzervativismus, tedy na první pohled až zarážející spojení revoluce a konzervativismu, je u Moellera výslednicí dvou prvků: za prvé nepřímé návaznosti na falešné revolucionáře z roku 1918, liberály, oportunisty a pacifisty, kterým je zapotřebí vyrvat revoluci z rukou a pokračovat v ní ve fanaticky revolučním, militaristickém a antiliberálním duchu. Za druhé vědomí, že hodnoty, které konzervativismu stojí za uchování, nejsou k dispozici, ale je teprve třeba si je – revolučním činem – vyvzdorovat na nepříznivé, ba nesnesitelné duchovní situaci výmarské republiky. Má-li získat konzervativismus smysl a dějinné oprávnění, musí se rozpomenout na to, že být konzervativní znamená vytvářet věci, jež se vyplatí uchovávat. O konzervativismus jakož i o hodnoty, které by měl chránit, je “neustále třeba bojovat”.[31]

Boj za jiné Německo, jímž se vyjadřuje přesvědčení mnoha tehdejších konzervativně laděných intelektuálů, v sobě tudíž nese ponaučení, jež těmto lidem přinesla válka a první poválečné roky. Z Moellerova určení lze s trochou nadsázky odvodit nemalou část idejí, postojů a přesvědčení, které bývají, byť ne vždy a všude, označovány termínem “konzervativní revoluce”. Pro první přiblížení k tomuto vnitřně různorodému myšlenkovému spektru postačí rozvést Moellerovy poznámky.

Vítězné mocnosti poválečnému Německu jeho “návrat do mírové Evropy” příliš neulehčily. Na atmosféře výmarské republiky se neblaze podepsal fakt, že Německo bylo nakonec označeno za hlavního viníka (článek 231), jeho státní pokladna byla roku 1921 zatížena nadměrnými reparacemi (132 miliard zlatých marek) a – kromě kolonií – bylo na Západě i na Východě zbaveno velkého území. Z hlediska konzervativní revoluce měla největší význam demilitarizace Německa; Němci vracející se z fronty vesměs nebyli na život v míru vůbec připraveni. Odmítali se zařadit do občanské společnosti, do civilního života, a raději se dál oddávali nenaplněnému snu o vyšším, posvátném smyslu války; i nadále žili podle hodnotového kodexu, jejž si osvojili ve válce. Velice rychle se z jejich řad rekrutovali členové nejrůznějších paramilitaristických skupin, spolků a sdružení (Stahlhelm, SA, “Rotfrontkämpferbund, Jungdeutsche Orden, Wiking, Schwarze Reichswehr, Wehrwolf, Reichsflagge a řada dalších), jejichž pracovní náplň sahala od pravicových pučů, přes potírání levicových povstání, pouliční střety až po tzv. fémové vraždy, tedy úkladné vraždy názorových protivníků.

Ačkoli do rejstříku osobností spjatých s konzervativní revolucí fémové vraždy až na vzácné výjimky[32] nepatřily, přesto konzervativní revoluce rovněž do jisté míry “prodlužovala” válku do současnosti. V celkovém úhrnu se snažila rozvíjet její duchovní dědictví, nacházela oporu v jejích měřítcích, v některých případech – u tzv. vojáckého nacionalismu – ji pokládala za jedinou hodnotu, jež dává životu smysl. Řečeno slovy E. Jüngera, nejznámějšího konzervativního “aristokrata zákopů”: “Válka, matka všech věcí, je i naší matkou; ukovala nás, zocelila a otesala do naší dnešní podoby.”[33]

Válka tudíž zůstala osou poválečných dní; v duchu konzervativní revoluce se radikální obnova člověka, národa, společnosti i duchovní atmosféry odehrávala v souladu s tím, na co se založilo za války. Ideálem, jejž bylo třeba zpětně vydobýt, aby vůbec bylo co konzervovat, byl až modelově vojácký typ antiobčanské ražby (u Jüngera zprvu voják, posléze takzvaný dělník), charakterově pevný člověk prodchnutý bojovým duchem, schopný vázat se k celku, ba obětovat se za něho, a na vyšší rovině jednolitý národ vedený nikoli zvolenou, nýbrž vyvolenou, nezpochybnitelně vůdčí osobností, a společenství, jež nezná třídní, ale pouze hodnotové a kvalitativní rozdíly.

Není bez zajímavosti, že oslava války i po jejím skončení do jisté míry souvisí také s kultem mládí, v konzervativní revoluci tolik oblíbeným (srov. Moellerovo i Borchardtovo vyzvedávání “mladých národů”, zdůrazňování “mladokonzervativní” ražby konzervativních revolucionářů, obecné sympatie s mládežnickým hnutím apod.). Právě mládeži byla často adresována prorocká slova o velkých úkolech konzervativní revoluce, protože mladí se zdáli být k těmto úkolů predisponováni potud, že, obdobně jako vojáci, zatím nepoznali jinou víru než tu, která se zrodila za války. Poněvadž mládež nezažila opovrženíhodnou předválečnou dobu, v níž dominoval liberalismus, individualismus a humanismus, a protože se zformovala a socializovala teprve ve válce, vkládaly se do ní naděje, že bude s to úspěšně čelit zhoubnému působení výmarské demokracie.

Vírou v nové síly mládí konzervativci oponovali výmarskému anachronismu, který z jejich pohledu pouze oživoval principy, jejichž nepatřičnost jasně prokázala 1. světová válka. Po jejím skončení by si Němci měli jasně uvědomit, že sázka na “měkké”, nadto německému duchu cizí hodnoty roku 1789 jen prodlouží německou duchovní i politickou agonii. V této situaci raději vsadili na “tvrdé” hodnoty, na silného, heroicky statečného člověka, na nekompromisního vůdce, jenž národ stmelí doslova mytickou (či magickou) silou svého suverénního rozhodnutí.

Vrátíme-li se k Moellerovu vymezení, pak vedle antipacifistických tendencí určovaly podobu konzervativního boje za budoucí formu německého národa i tendence antiliberální a antioportunistické. Vědomý anti-postoj, pro německý konzervativismus věru žádné novum, se opět promítal do šablonovitých dichotomií. Proti stávajícím etablujícím se hodnotám výmarské republiky se vyzdvihovaly mladokonzervativní hodnoty “jiného Německa”. Jen stěží bychom našli hodnotu nebo princip, k nimž by neexistovala konzervativní alternativa. Naproti liberálně demokratické snaze o alespoň dočasnou shodu, názorový kompromis, zkrátka řešení, výhodné pro obě strany, vyhrocovali revoluční konzervativci všechny zásadní spory; struktura, určující veškeré názorové střety, nemá partnerský, ale v návaznosti na již zmíněnou Schmittovu myšlenku nepřátelský charakter. Není možné ani správné se rozumně dohodnout, neboť druhá strana automaticky přejímá roli nepřítele.

Cokoli, co je postaveno na domluvě, na právních úkonech, zavání “handlováním”, případně “planým teoretizováním”, a je pro konzervativismus nepřípustné. Vytrácejí se principy diskuse a veřejnosti, více váží aktivismus, jenž se nezatěžuje skrupulemi, rozhoduje absolutní víra v suverénní činy a v jednání, ospravedlněné silou vlastní vůle. Společenské smluvní vztahy, v konzervativním diskurzu od počátku hanobeny jako neoprávněný, protože racionálně umělý zásah do světa věčných zákonů, ustupují víře v iracionální autoritu a bezvýhradnou poslušnost. Oportunistům z listopadu 1918 a všem liberálům a demokratům chyběl tolik žádaný chladně nekompromisní a neústupný postoj, který nerozdrolí žádná diskuse, nedostávalo se jim vůle tvořit ani ochoty prosadit rozhodnutí založené na neúprosných zásadách vlastní vůle. Kvůli tomu si uzavírali cestu k bezprostřednímu, nezredukovanému bytí, proto prohlubovali krizi německého ducha, strhávali jej v rozporu s jeho hrdinskou podstatou k podpoře materialistických a utilitaristicko individualistických hodnot, které rozkládají pojivo společenských vazeb.

Nepopiratelnou absenci těchto vazeb ve věku kapitalistické industriální společnosti se snažili konzervativci kompenzovat příklonem k jinému typu lidského sdružení, k tzv. společenství (Gemeinschaft), jež má být opět integrující silou. Určující definice tohoto společenství jsou zpravidla vágní, mnohem ostřeji je vykresleno to, vůči čemu se takto chápané společenství vymezuje.

V tomto ohledu má základní konzervativní intence zabránit, aby společnost a principy jejího fungování jakkoli zasahovaly do sféry vládnutí. To, co bychom dnes označili za občanskou společnost, je přísně odděleno od státu, přesněji řečeno od výkonu moci.[34] Ta náleží jednotlivcům či principům, které svým založením přesahují sféru občanské společnosti, nejsou omezováni a ovlivňováni jejími antagonismy, jsou z ní takříkajíc revolučně vysvobozeni.

Tento přesah může být chápán různě. Na rovině politických seskupení se projevuje konzervativním odporem k tradičním politickým stranám a příklonem k jinak definovaným stranám – např. k Moellerově proslulé nepolitické “třetí straně” -, přesněji k politickým spolkům a hnutím. Ta se na rozdíl od politických stran neřídí mechanickými a formalizovanými principy hlasování, ale drží pohromadě mnohem hodnotnějším společném prožitkem celku, jejž mají neustále na paměti. I proto jsou zpravidla strukturována v duchu hierarchických vztahů (vůdce a jeho následovníci); vůdce je na rozdíl od masy s to artikulovat jednotnou a nezlomnou vůli státu a národa, jíž masa sama od sebe nikdy neporozumí. Národ se tudíž s vůdcem dobrovolně a zcela svobodně ztotožní, podřídí se mu ve jménu celku. Vůdce ovšem nevzejde z mechanického součtu jednotlivých – masově manipulovatelných – vůlí (hlasů), ani ze složitě vyjednaného kompromisu, ale přirozenou cestou nezpochybnitelného vyvolení. Ústy toho nejschopnějšího a charismatického jedince, jenž je schopen na rozdíl od většiny občanů intuitivně nazřít pravou vůli národa, zkrátka promlouvá celek, podstata, cíl či poslání národa, nikoli partikulární zájmy jednotlivců, stran či jiných, třeba finančních uskupení.

Na jiné úrovni má odklon od principů občanské společnosti podobu tzv. nepolitického ovládnutí politiky. Politickým principům, chápaným v liberálně demokratickém duchu, se nadřadí sféra nepolitického vidění světa, určená pro úzký kruh zasvěcených, kteří bývají obdařeni výjimečnými schopnostmi a vlastnostmi. “Politizace nepolitiky” poté spočívá ve vyřazení liberálních demokratických principů, které jsou poplatné toliko mase. Na to, co konkrétně zaujme pozici této nepolitiky, dávají konzervativci odlišné, byť co do základní tendence podobné odpovědi. Nepolitika může být v konzervativním duchu stylizována do podoby apriorně pozitivních hodnot (úcta k organickému růstu, nedůvěra k racionálním zásahům, k politické instrumentalizaci skutečnosti), které – v podstatě ztotožněny s konzervativními principy – nastolí duchovní předpoklady toho, aby Německo, pod vedením duchovní konzervativní umělecké elity, dostálo svému protizápadnímu, bytostně kulturnímu a hrdinskému charakteru (např. T. Mann).

Podobně definovaná elita, obohacená navíc o složku přísné mravnosti a formy, určovala již před válkou představy kruhu S. Georga; i zde šel antimodernismus ruku v ruce s vírou v neomezenou autoritu duchovního vůdce. Jeho charismatická moc se do značné míry legitimovala výlučnou vazbou na životadárné síly velké minulosti, z nichž čerpala oprávnění vytvářet elitářsky pojaté vize budoucí říše, “jiného” či “tajného Německa”.[35]

Jiní myslitelé se snažili dát nepolitice hmatatelnější podobu společenského uspořádání; třeba intelektuálové z okruhu O. Spanna, rakouského teoretika státu a práva, hodlali skloubit nepolitickou politiku s principy universalismu a stavovského státu. C. Schmitt a mnozí další ztotožnili s nepolitickým principem stát. Počínaje Schmittovým slavným spisem o Pozici dnešního parlamentarismu z hlediska dějin ducha[36] mezi takto smýšlejícími stále silněji zaznívaly hlasy, jež absolutně odmítaly parlamentní demokracii a nepolitice (chápané velice široce jako vše, co se neřídí principy demokratického parlamentarismu) ukládaly revoluční úkoly: tím nejdůležitějším bylo oslabit, nejlépe trvale vyřadit demokratické struktury a principy a nahradit je něčím adekvátnějším moderní době, nejčastěji diktaturou.

Zejména na počátku 30. let se na této vlně ocitli všichni konzervativní revolucionáři, kteří se v ústavně parlamentní krizi přiklonili k vojensko-konzervativním prezidentským vládám (Brüning, Papen, Schleicher) a otevřeně je podporovali. Vedle W. Stapela a C. Schmitta to byl zejména E. J. Jung, Papenův “ghost-writter”a autor jeho proslulé, vůči nacistům nesmírně kritické Marburské řeči německého vicekancléře Papena ze 17. 6. 1934,[37] po níž jej v noci na 1.července téhož roku nacistické komando bez váhání popravilo v lese poblíž Oranienburgu. Ač se konzervativci postupem doby stále více upínali k naději, že prezidentské vlády dokáží udržet na uzdě vzmáhající se nacisty, nakonec převážila snaha, kterou sdíleli s nacisty: oslabit a postupně zcela vyřadit z provozu parlamentní a demokratické mechanismy vlády.

Prezidentské vlády nakonec nacistům nezabránily v ničem, zato během nich vzrostla role mimoústavních rozhodnutí a zeslábla, ba minimalizovala se pozice parlamentu. Vzrostla váha rozhodnutí postavených na nekompromisní a suverénní vůli jedince, prezidenta, takzvaného “strážce ústavy”,[38] jenž autoritativně přebírá exekutivu i legislativu. Naopak se snížila váha rozhodnutí, která vznikají na základě většinového konsensu. V tomto směru se konzervativní strategie “politizace nepolitiky” nemalou měrou podílela na nobilizaci myšlenky diktatury, která poté, co se diktatury chopili nacisti, odstavila konzervativce od moci, zbavila je vlivu a mnohé na základě diktátorského rozhodnutí, bez možnosti obhajoby, popravila. Ve chvíli, kdy byla dokončena dlouhodobá demontáž výmarské republiky, tak někteří konzervativci zaplatili životem za to, čemu sami napomohli. Po roce 1934 zůstalo již jen na zásadovosti a osobní statečnosti jednotlivých konzervativců, nakolik se od nacistů buď distancují, nebo jim budou k dispozici, aby mohli ospravedlňovat jejich nekalé praktiky jako nevyhnutelnou, nezadatelnou povinnost “vůdce chránit právo” (C. Schmitt);[39] Schmitt, v tomto ohledu extrémní případ kolaborujícího konzervativce, touto povinností dokonce omlouval bestiální vyvraždění špiček SA a duchovní konzervativní elity na přelomu června a července 1934, jež postihlo jeho někdejší souputníky i přátele.

Poznámky:

[1] Text je ukázkou z připravované obsáhlé publikace Dějiny německého konzervativismu, která vyjde kolem poloviny roku 2009 v Nakladatelství Olomouc. Editorem, autorem a překladatelem části textů je Aleš Urválek, na publikaci se dále autorsky a překladatelsky podíleli Břetislav Horyna, Roman Kopřiva a Zdeněk Mareček. Kniha prostřednictvím autorských studií a překladů primárních textů pokrývá dějinné období od předrevolučního konzervativismu pol.18. století až po filozofický a politický neokonzervativismus druhé poloviny 20.století a představuje významný badatelský počin v oblasti dějin filozofických a politických idejí. Ukázka vychází s laskavým svolením Aleše Urválka a Nakladatelství Olomouc. (tato poznámka se vztahuje k publikaci článku v Pro-Fil, č. 2 který vyšel 12. 2. 2008 – pozn. DP)
[2] “Unter Bedingungen fortgeschrittener Geltungsschwäche von Selbstverständlichkeiten einer Normalkultur […] nimmt die Menge der Möglichkeiten, sich unmöglich zu machen, dramatisch ab.” H. Lübbe: “Historisch-politische Exaltationen. Spengler wiedergelesen”, in: Spengler heute, (ed.): P. Ch. Lüdz, München 1980, s. 10.
[3] Jak píše A. Mohler, v prvních pěti letech své existence čelila výmarská republika osmnácti povstáním extrémní levice a třem pučům extrémní pravice. Viz A. Mohler: Die Konservative Revolution in Deutschland 1918-1932. Ein Handbuch, Darmstadt 19722, s. 41 a n.
[4] Srov. C. Schmitt: Pojem politična, Brno – Praha 2007, s. 26 a n. Dichotomii přítel – nepřítel nalezneme u konzervativců nejrůznějšího zaměření, tedy nejen u Schmitta, ale třeba i u W. Stapela, konzervativního teologa nacionalismu. Ten ve své programové knize Křesťanský státník píše: “[…] každý pozemský stát se musí vyznačovat třemi věcmi: za prvé vládou (dominatio), za druhé rozlišením na přítele a nepřítele (discretio), za třetí posvěceným, nezpochybnitelným zákonem, jehož porušení by se rovnalo odpadnutí (nomos).” W. Stapel: Der christliche Staatsmann. Eine Theologie des Nationalismus, Hamburg 1932, s. 166.
[5] V záznamu ze dne 9. 11 1918 si Moeller van den Bruck při pohledu na berlínské revolucionáře posteskl: “Revoluce bez nadšení”. Cit dle: F. Stern: Kulturpessimismus als politische Gefahr. Eine Analyse nationaler Ideologie in Deutschland, Berlin, Stuttgart, Wien 1963, s. 267.
[6] “Celé pokolení muselo jít cestou oběti, zasvěceno krvavé setbě. My, kteří jsme přežili, dbáme, aby se z ní urodilo, obáváme se, aby vzešla. Dětem však přejeme úrodu.” E. J. Jung: Die Herrschaft der Minderwertigen. Ihr Zerfall und ihre Ablösung durch ein Neues Reich, Berlin 19303, s. 18.
[7] O takzvané “vysněné zemi periody vojenského příměří” hovoří v návaznosti na E. Troeltsche zejména K. von Klemperer. V tomto období vedlo vědomí katastrofy současně k zoufalství i k velkým nadějím. Porážka se mohla jevit jako prokletí i jako požehnání. Srov. týž: Konservative Bewegungen zwischen Kaiserreich und Nationalsozialismus, München 1962, s. 87. Novější práce relativizují výlučnost tohoto krátkého období s poukazem na to, že vzhledem k základním tendencím konzervativního myšlení toto období ničím výjimečné nebylo. Srov. např. R. von dem Bussche: Konservatismus in der Weimarer Republik: die Politisierung des Unpolitischen, Heidelberg 1998, s. 4.
[8] O. Spengler: Die Revolution ist nicht zu Ende, Oldenburg 1924, s. 15-16.
[9] Cit. dle R. von dem Bussche: Konservatismus in der Weimarer Republik: die Politisierung des Unpolitischen, Heidelberg 1998, s. 138.
[10] G. Quabbe: Tar a Ri. Variationen über ein konservatives Thema, Topenstedt 2007, obnovené vydání prvního vydání z roku 1927.
[11] Tamtéž, s. 21.
[12] Srov. K. Sontheimer: Antidemokratisches Denken in der Weimarer Republik. Die politischen Ideen des deutschen Nationalismus zwischen 1918 und 1933, München 1978, s. 21.
[13] “Národ nechtěl revoluci. Ale provedl ji.” Moeller van den Bruck: Das dritte Reich, Hamburg, Berlin, Leipzig 19313 (1923) s. 14.
[14] Cit dle H. Lübbe: Politische Philosophie in Deutschland, Basel, Stuttgart 1963, s. 234.
[15] Tamtéž.
[16] Viz K. Lenk: Deutscher Konservativismus, Frankfurt/M. 1989, s. 159.
[17] Mezi konzervativci najdeme tuto myšlenku zejména v Moellerově opusu Třetí říše, pro mladokonzervativní generaci naprosto stěžejním textu. Moeller se zde snaží vyburcovat Němce k tomu, aby pomocí konzervativní revoluci zpět získali to, co ztratili prohranou válkou. Podaří-li se jim to, pak údajně přijdou na kloub tomu, proč politicky prohráli válku, kterou přece vojensky vyhráli. Srov. Moeller van den Bruck: Das dritte Reich, Hamburg, Berlin, Leipzig 19313 (1923), s. 2.
[18] Výstižně to vyjadřuje E. Jünger ve stati Totální mobilizace: “Nadšení, s nímž tajná armáda a tajný generální štáb, jež v Německu stály na straně pokroku, přivítaly zhroucení […] bylo nejlepším spojencem západních armád, které brzy nato překročily Rýn, bylo jejich trojským koněm.” Ernst Jünger: Die Totale Mobilmachung, in: E. Jünger: Werke, sv. 5., Essays I. Betrachtungen zur Zeit, Stuttgart 1964, s. 140.
[19] Moeller van den Bruck: Das Recht der jungen Völker, München 1919.
[20] I pro E. J. Junga se Rusko octlo na nesprávné straně barikády. Jung, který interpretoval válku jako střet národů zaslepených individualismem s národy, jež usilují o organické uspořádání, to nicméně přičítal zejména neschopnému vedení Ruska. Srov. E. J. Jung: Die Herrschaft der Minderwertigen…, s. 67.
[21] Z toho plyne, že vítěz války automaticky přejímá západní hodnoty, což by pro Německo bylo osudné. Jen na okraj: absurdita tohoto uvažování a naprostá neochota jakkoli reagovat na “princip reality” se ve vší nahotě projevuje ve Spenglerově Zániku Západu. Základní konstrukci o konečné, úpadkové civilizační fázi Západu Spengler formuloval s nezvratným vědomím, že Německo vyhraje válku. Jeho vítězství mělo paradoxně stvrdit, ba zpečetit zánik Západu. Jakmile Spengler dopsal a vydal první díl, Německo proti očekávání válku prohrálo; druhý díl, na němž Spengler pracoval počátkem 20. let, by tedy podle všeho měl revidovat negativní vyznění prvního dílu a vyhradit Německu jistou naději, že právě ono by se mohlo jako poražená mocnost ubránit dějinnému fatalismu. K ničemu takovému se však Spengler neodhodlal. Ať už Německo vyhrálo nebo prohrálo, dějiny jsou dle jeho soudu v už tak vzdálené fázi, že na jejich negativním vyznění nemohla nic změnit ani německá porážka.
[22] F. Schauwecker: Aufbruch der Nation, Berlin 1930.
[23] Moeller van den Bruck: Das dritte Reich…, s. 130.
[24] Cit. dle F. Stern: Kulturpessimismus als politische Gefahr. Eine Analyse nationaler Ideologie in Deutschland, Berlin, Stuttgart, Wien 1963, s. 276.
[25] Moeller van den Bruck: Das dritte Reich…, s. 282.
[26] Tamtéž, s. 25.
[27] Tamtéž, s. 9.
[28] Tamtéž.
[29] Tamtéž.
[30] Tamtéž, s. 247.
[31] Moeller van den Bruck: Das dritte Reich…, s. 269.
[32] Snad s výjimkou E. Salomona, jenž se podílel na zavraždění W. Rathenaua.
[33] E. Jünger: Der Kampf als inneres Erlebnis. Werke, sv. 5., Essays I Betrachtungen zur Zeit, Stuttgart 1964, s. 14.
[34] Nejpropracovanější podobu tyto úvahy měly patrně u C. Schmitta. Např. v českém překladu knihy Pojem politična, (Begriff des Politischen, 1927, rozš. vyd. 1932) se píše: “Rovnice státní = politické se naproti tomu stává nesprávnou a zavádějící ve stejné míře, v jaké se stát a společnost navzájem prolínají, v jaké se veškeré dosud státní záležitosti stávají záležitostmi společenskými, a naopak veškeré záležitosti dosud “jen” společenské záležitostmi státními, jak k tomu nutně dochází v demokraticky organizovaném společenství.” C. Schmitt: Pojem politična, Brno – Praha 2007, s. 23.
[35] V českém prostředí srov. např. J. Stromšík: “Konzervatismus a “konzervativní revoluce” v Německu”, Literární noviny 14, 10. 4. 1996, s. 3 a 9.
[36] C. Schmitt: Die geistesgeschichtliche Lage des heutigen Parlamentarismus, Berlin 19968 (1923).
[37] Papen tuto přednášku proslovil 17. 6. 1934, její autor E. J. Jung byl brzy poté zatčen a v noci z 30. 6 na 1. 7. 1934 zavražděn v lese u Oranienburku. Přeloženo podle: Der Prozess gegen die Hauptkriegsverbrecher vor dem Internationalen Militärgerichtshof. Nürnberg 14. 11. 1945 – 1. 10. 1946. Amtlicher Text. Deutsche Ausgabe, Band XL [Dokument Papen 11], Nürnberg 1949, s. 544-558.
[38] Toto pojetí rozpracoval C. Schmitt v knize Der Hüter der Verfassung, 1931.
[39] Nechvalně proslulá stať, v níž Schmitt zdůvodňoval nezbytnost potlačení tzv. Röhmova puče, v souvislosti s nímž byly postříleni i mnozí čelní konzervativci, se jmenuje Vůdce chrání právo (Der Führer schützt das Recht).

Dějiny německého a rakouského konzervativního myšlení

Autor: Urválek, Aleš a kolektiv
Nakladatelství: Olomouc
Rozsah: 480 stran
Formát: 165×235 mm, tuhá vazba
ISBN 978-80-7182-252-3

Obsah

1. Vymezení předmětu a počátky německého a rakouského konzervativního myšlení
2. Vídeňský pozdně romantický kruh
3. Konzervativní myšlení od 30. let 19. století
4. 1900–1918
5. Obnovit status quo ante: hermann ullmann a recepce německého konzervativismu u německých autorů z českých zemí
6. 1918–1945
7. Filosofický a politický neokonzervativismus po roce 1945
8. Geneze a kontext recepce Hofmannsthalovy řeči Písemnictví jako duchovní prostor národa

Objednávejte zde.

Edgar Julius Jung a metafyzické základy konzervativní revoluce

Edgar J. Jung (1894–1934) byl na přelomu let 1920-1930 vůdčí postavou “mladokonzervativců” v konzervativně revolučním hnutí v Německu. Jung ve své obsáhlé práci Die Herrschaft der Minderwertigen (Vláda lůzy) z let 1927/1930 nastínil svůj autoritářský světový názor (Weltanschauung) a radikálně odmítl demokracii a rovnostářství. Namísto toho Jung vyvolává mýtus věčné Říše, jejíž základy však nevidí jako nacisté v krvi, ale v duchu.

Jung však nebyl spokojen pouze s poskytováním intelektuálních vodítek, měl v úmyslu i zasáhnout do politiky. Německý vicekancléř Franz von Papen, pro kterého Jung psal politické projevy se jevil jako ideální zprostředkovatel Jungových idejí. Franz von Papen pronesl 17. června 1934 v Marburgu projev, který pocházel z Jungova pera. Takzvaný “marburský projev” útočil na německou vládu a měl za cíl vyvolat nacionálně konzervativní povstání. Jung však podcenil celkovou atmosféru mezi Němci a nacionálněsocialistickým režimem. Navíc jeho pokus o převzetí moci byl špatně načasován, neboť se kryl s neúspěšným coup d’état vůdce SA Ernsta Röhma.

Jung byl zatčen a 1. července 1934 bylo jeho tělo nalezeno v blízkosti města Oranienburg u Berlína. S Edgarem J. Jungem odešla jedna z význačných osobností konzervativní revoluce.

Autor této odborné knihy Sebastian Maaß vysledovává Jungův ideový vývoj a zaměřuje se na jeho radikální weltanschauung a myšlenky, které byly zformulovány především v jeho knize Die Herrschaft der Minderwertigen. Jungovo myšlenkové dílo je pečlivě vykresleno s důrazem na detail a posuzováno z nelevicového hlediska. Kniha má téměř 300 dodatečných poznámek a přiloha obsahuje úplný text slavného “marburského projevu.”

Dr. Karlheinz Weißmann ve své předmluvě zdůrazňuje význam tohoto pečlivého badatelského díla pro porozumění konzervativně revolučnímu hnutí.

Obsah knihy

Předmluva Dr. Karlheinze Weissmanna

1. Úvod

2. Ideologická východiska

2.1. Jungovo nietzschovství
2.2. Univerzalistické učení Othmara Spanna
2.3. Nový středověk
2.4. Říšská myšlenka
2.5. Konstrukce sociálního mýtu u Georgese Sorela
2.6. Leopold Ziegler

3. Životopisná část

3.1. Domov a služba v armádě
3.2. Soukromý život a politický aktivismus
3.3. Návrat na scénu v podobě konzervativního publicisty
3.4. Odpor proti nacionálnímu socialismu

4. První vydání knihy Herrschaft der Minderwertigen

5. Druhé vydání knihy Herrschaft der Minderwertigen

5.1. Duchovně-filozofická část knihy

5.1.1. Základy a stanovení cíle
5.1.2. První světová válka jako předzvěst nové doby
5.1.3. Filozofické jádr
5.1.4. Lid, rasa a Říše

5.2. Prakticko-politická část knihy

5.2.1. Základy a stanovení cíle
5.2.2. Stát, společnost a masa
5.2.3. Kritika politického stranictví
5.2.4. “Skutečná pospolitost”
5.2.5. Vedení v organickém státovědě
5.2.6. Budování organické státovědy
5.2.7. Právo a zákon
5.2.8. Kultura a umění
5.2.9. Hospodářství
5.2.10. Mezi lidovou politikou a “rasovou hygienou”
5.2.11. Zahraniční politika

6. Jungova pozdní publicistická tvorba

6.1. O smyslu německé revoluce (Die Sinndeutung der deutschen Revolution)
6.2. Marburský projev (Die Marburger Rede)

7. Závěrečná poznámka

8. Příloha: Úplné znění projevu v Marburgu

9. Seznam literatury

9.1. Pomocná literatura
9.2. Prameny
9.3. Pozůstalost v bavorském státním archivu (Bayerischen Hauptstaatsarchiv)

10. Seznam zkratek

11. Jmenný a věcný rejstřík

O autorovi

Sebastian Maaß M.A. (nar. 1981) vystudoval politologii, historii a pedagogiku na univerzitách v Kostnici a Tübingenu.

Jiná německá revoluce
Edgar Julius Jung a metafyzické základy konzervativní revoluce

Počet stran: 160
Vydavatel: Regin Verlag
Jazyk: Německy
Formát: 14,5 x 22,5 cm, brožovaná vazba
ISBN: 978-3-941247-20-8

Knihu je možné objednat na stránkách vydavatelství Regin Verlag.

Související články:

1. The Other German Revolution
2. Marburská řeč německého vicekancléře von Papena z 17.června 1934

Edgar Julius Jung and metaphysical foundations of the Conservative Revolution

Edgar J. Jung (1894–1934) was the mastermind of the „Young Conservatives“ in the Conservative Revolutionary movement in Germany in the late 1920s and early 1930s. Jung’s voluminous work, The Rule of the Inferior (1927/30), in which he outlines his autoritarian weltanschauung, is a radical rejection of democracy and egalitarianism. Instead, Jung evokes the myth of the eternal Reich, the foundations of which he sees not in blood, like the Nazis, but in spirit.

But Jung was not content with giving intellectual guidelines. Quite the contrary, he intended to interfere in politics. Franz von Papen, the German vice-chancellor, for whom Jung wrote political speeches, seemed to be an ideal mouthpiece for Jung’s ideas. In Marburg, on June 17th, 1934 von Papen gave a speech which was of Jung’s making. The so-called “Marburg Speech“ attacked the German government and was meant to break loose a national conservative uprising.

But Jung had underestimated the general well-esteem among the German people of the NS government, and, moreover, bad timing made Jung’s attempt to take over power coincide with the Röhm-Putsch, the failed coup d’état of SA leader Ernst Röhm.

Jung was arrested, and on July 1st, 1934 his body was found shot near Berlin. With Edgar J. Jung one of the outstanding protagonists of the Conservative Revolutionary school of thought was dead.

In this scholarly study in German, the author, Sebastian Maass, traces Jung’s way and puts focus on his radical weltanschauung and thought, as laid down particularly in The Rule of the Inferior. Jung’s intellectual work is portrayed in detail and carefully judged in a non-leftist way. The book has nearly 300 footnotes and the appendix contains the complete text of the infamous “Marburg Speech.“

In his preface, Dr. Karlheinz Weissmann stresses the importance of this thoroughly researched work for the understanding of the Conservative Revolutionary movement.

Die andere deutsche Revolution
Edgar Julius Jung und die metaphysischen Grundlagen der Konservativen Revolution

Author: Sebastian Maass
Paperback: 160 pages
Publisher: Regin Verlag
Language: German
Product Dimensions: 14,5 x 22,5 cm
ISBN: 978-3-941247-20-8

The book is available through Regin Verlag website.

Související články:

1. Jiná německá revoluce

Autor: Ian B. Warren

V důsledku katastrofální porážky Německa a jeho spojenců ve 2. světové válce se dostala vyčerpaná Evropa pod vládu Spojenců – především Spojených států a sovětského Ruska. Pochopitelně všechny společensko-politické systémy poražených států – obzvláště Hitlerova Třetí říše – byly kompletně zdiskreditovány.

Tyto události rovněž zdiskreditovaly konzervativní intelektuální tradici, která do jisté míry zapříčinila vzestup nacionálního socialismu a umožnila Hitlerovi příchod k moci v roce 1933. V intelektuálním klimatu, který převažoval po roce 1945, byly konzervativní názory většinou ostouzeny a potlačovány jako “reakční” nebo “fašistické” a snahy bránit nebo znovuoživovat starobylou evropskou konzervativní intelektuální tradici čelily obrovskému odporu.

Ti, kdo vzdorovali převládajícímu “duchu doby” a zastávali názor, že skutečné “pravicové” tradici musí být přiznáno patřičně důležité místo intelektuálním a politickém životě Evropy, riskovali obvinění ze snah o “rehabilitaci” nebo “očištění” nacismu. Obzvláště Němci byli snadným cílem těchto obvinění, které bylo téměř nemožné vyvrátit.

Jedním z nejprominentnějších spisovatelů v německy mluvících zemích Evropy, který se zhostil tohoto nevděčného úkolu byl Armin Mohler. Jak podotknul německý historik Ernst Nolte, tento úkol byl naštěstí pro Mohlera jednodušší, protože byl původem ze země která zůstala během 2. světové války neutrální.

Armin Mohler se narodil 12. dubna 1920 ve švýcarské Basileji. Pracoval čtyři roky jako tajemník významného německého spisovatele Ernsta Jüngera. Poté žil osm let v Paříži, kde psal o vývoji ve Francii pro různé německé noviny, včetně vlivného hamburského týdeniku Die Zeit.

V jeho skvělých pracech, včetně dvanácti knih, Dr. Mohler promlouval k miliónům Evropanů, kteří v rámci odporu k převládajícímu intelektuálně-politickému řádu hledali porozumění, ne-li přímo uvědomění intelektuálního dědictví evropské “staré pravice”.

Mohlerova reputace “mluvčího” konzervativních intelektuálů a jako mostu mezi generacemi je založena z větší části na vlivu jeho detailní historické studie Die Konservative Revolution in Deutschland 1918-1932 (Konzervativní revoluce v Německu 1918-1932). Kniha vychází z jeho doktorské disertační práci na basilejské univerzitě. Poprvé byla publikována v roce 1950, poté pak vyšly revidované edice v roce 1972 a 1989. 1

V této studii Mohler prohlašoval, že německá tradice Reich (Říše) v Mitteleuropa (střední Evropě) spojuje dvě důležité, avšak protichůdné koncepce. Jedna vidí oblast střední Evropy jako různorodé a decentralizované společenství kulturně a politicky odlišných národů a národností. Druhá, téměř mýtická představa, zdůrazňuje kulturní a duchovní jednotu Reich a Mitteleuropa.

Hlavní proud radikálního, nebo revolučně konzervativního myšlení je vyjádřen tak různorodými osobami jako např. ruským spisovatelem Fjodorem Michajlovičem Dostojevským, italským sociologem Vilfredem Paretem, americkým básníkem a společenským kritikem Ezrou Poundem, americkým sociologem Thorsteinem Veblenem a anglickým spisovatelem Gilbertem Keithem Chestertonem. 2 Toto intelektuální hnutí vzniklo na konci 19. století a největší rozkvět zažívalo zejména v letech 1920-1930. Občas také nazývané “organickou revolucí,” toto hnutí usilovalo o záchranu historického odkazu a dědictví západo- a středoevropské kultury a zároveň o uchování “co největší [kulturní a národní] různorodosti na co nejmenším prostoru.” 3 V Německu hrála ve dvacátých letech důležitou roli v tomto celoevropském fenoménu společnost Thule (Thule-Gesellschaft), jako určitý salón radikálně konzervativních intelektuálních myšlenek. Kladla důraz na ideu völkisch (lidového nebo nacionalistického) pluralismu, podtrhujíc jedinečné zdroje a přesto však společné kořeny evropské kultury, vyčleňujíc ji zvlášť od ostatních oblastí a geopolitických uskupení na celém světě. 4

Podle Mohlerova názoru byla dvanáctiletá existence Třetí říše (1933-1945) dočasnou úchylkou od tradičního konzervativního myšlení. Ve tuto dobu byla konzervativní revoluce “pokladnicí ze které nacionální socialismus [vytahoval] svoje idelogické zbraně.” 5 Fašismus v Itálii a nacionální socialismus v Německu byly podle Mohlerova soudu příklady “zneužití” klíčových teoretických principů revolučně konzervativních myšlenek. Zatímco některé hlavní osobnosti, jako někdejší Hitlerův kolega Otto Strasser, volily po roce 1933 emigraci z Německa, ti kteří se rozhodli zůstat podle Mohlera, “doufali v přeměnu nacionálního socialismu zevnitř, nebo proměnu sebe v předvoj druhé revoluce.” 6

Po vydání jeho knihy o konzervativní revoluci v roce 1950 Mohler začal zkoumat tak rozdílná témata jako například Charles de Gaulla a Pátou republiku ve Francii, 7 nebo Technokratické hnutí v období velké hospodářské krize ve Spojených státech. 8 V roce 1964 byl Mohler jmenován ředitelem prestižní nadace Carla Friedricha von Siemense (Carl Friedrich von Siemens Stiftung), čelního institutu na podporu akademického výzkumu a bádání v Německu. V roce 1967 začal přednášet politickou vědu v rámci několikaleté stáže na univerzitě v rakouském Innsbrucku. Ve stejný rok udělil Konrad Adenauer Mohlerovi za jeho publikační činnost vůbec první Adenauerovu cenu.

Během sedmdesátých a osmdesátých let byl Mohler častým přispěvatelem do akademického časopisu Criticon, jehož vydavatel Caspar von Schrenck-Notzing byl blízkým přítelem Mohlera a hlavním propagátorem jeho díla. V roce 1985 vydal Mohler sborník k 25. výročí nadace Siemens. Sborník obsahoval příspěvky z díla Oswalda Spenglera, Carla Schmitta, Konrada Lorenze, Hellmuta Diwalda, H.J. Eysencka a Juliana Freunda.

Rok co rok se politikové, učitelé a většina masmédií věnují připomínání důležité “kolektivní odpovědnosti” Němců, aby odčinili jejich “tíživou” minulost. Tato zdánlivě nekonečná kampaň se téměř stala národní posedlostí. Podle Mohlerova názoru to vše vytvořilo v Německu určitý druh národní neurózy.

Mohler se ve svém psaní obsáhle věnoval jednomu specificky německému fenoménu, známému jako “vyrovnání s minulostí” nebo “překonání minulosti” (“Vergangenheits bewältigung”). S tímto vysoce emocionálním tématem se Mohler vypořádal v knize poprvé vydané v roce 1968 a příznačně pojmenované Vergangenheits bewältigung. Později byla znovuvydáná v revidované edici v roce 1980. 9 O dva roky později se začal věnovat tématu německé identity. 10

V roce 1989 se Mohler opět odvážně pustil do problematiky obtížného německého vyrovnávání s dědictvím Třetí říše v díle, které patří mezi jeho nejprovokativnější, v knize Der Nasenring. 11

Se znovusjednocením Německa v roce 1989, kolapsem sovětského bloku, koncem studenoválečného soupeření mezi Spojenými státy a Sovětským svazem a stažením amerických a sovětských vojenských sil z Evropy, nevyhnutelně vyvstal signál k přezkoumání závažných problémů týkajících se německé identity a úlohy Německa v Evropě. Rovněž to byl impuls pro nové zamyšlení nad tím, jak konkrétně by se Němci měli vypořádat s tíživým dědictvím Třetí říše a druhé světové války.

Měnící se společensko-politická realita v Německu, Evropě a ve světě dala nový význam názorům, které rozvíjel a pěstoval Armin Mohler a okruh jeho stejně smýšlejících “revolučních konzervativců.”

Poznámky

1) Mohlerovo nejvýznamější dílo Die Konservative Revolution in Deutschland 1918-1932 bylo poprvé vydáno v roce 1950 nakladatelstvím Friedrich Vorwerk Verlag ve Stuttgartu. Druhé (1972) a třetí (1989) vydání vyšlo v Darmstadtu. Třetí, revidované vydání bylo vydáno jako dvoudílná publikace (715 stran), s novou přílohou.
2) Viz například: Ezra Pound, Impact: Essays on Ignorance and the Decline of American Civilization (Chicago: H. Regnery, 1960); Thorstein Veblen, The Theory of the Leisure Class, 1899 (česky: Teorie zahálčivé třídy, Praha, Sociologické nakladatelství, 1999).
3) Citát pochází z článku Milana Kundery, “A Kidnapped West or Culture Bows Out”, Granta, 11 (1984) [Hlavním tématem tohoto čísla byl Milan Kundera, výtisk lze objednat na stránkách Granta.com - pozn. překladatel]. Ve své vlivné práci Mitteleuropa, poprvé publikované v roce 1915, popularizoval Friedrich Naumann koncept středoevropského společenství národů, kterému by dominovalo Němeko, nezávislé na ruské nebo britské hegemonii. Naumann byl liberální německý politik a evangelický teolog, který usiloval o získání podpory dělnické třídy pomocí programu kombinujícího křesťanský socialismus a silnou centrální vládu.
4) Jak zdůraznil jeden německý intelektuál, “Obnova Mitteleuropa je především protest proti rozdělení kontinentu, proti hegemonii Američanů a Rusů, proti totalitarismu ideologií.” Peter Bender, “Mitteleuropa – Mode, Modell oder Motiv?,” Die Neue Gesselschaft / Frankfurter Hefte, 34 (duben 1987), str. 297. Souhrnný přehled diskuse nad kontroverzí konceptu Mitteleuropa viz Hans-Georg Betz, “Mitteleuropa and Post-Modern European Idenitity,” v The New German Critique, jaro/léto 1990, č. 50, strana 173-192.
5) Mohler, Die Konservative Revolution (třetí vydání, Darmstadt, 1989), str. 13.
6) Mohler, Die Konservative Revolution (třetí vydání, Darmstadt, 1989), str. 6.
7) Armin Mohler, Die fünfte Republik: Was steht hinter de Gaulle? Mnichov, Piper, 1963.
8) Technokratické hnutí (Technocracy movement) vzniklo ve Spojených státech a bylo aktivní především v třicátých letech. Kladlo důraz na technické inovace jako základ pro organizaci společnosti. Mimojiné zastávalo názor, že společensko-ekonomická problematika je příliš komplikovaná na to, aby byla pochopena a řízena politiky. Namísto toho by podle technokratů měla být společnost vedena vyškolenými odborníky, zejména inženýry a vědci. Odmítalo marxistickou teorii “třídního boje” a usilovalo o jednotu mezi dělníky, obzvláště v průmyslovém středu (heartland) Spojených států. Většina popularity technokratického hnutí plynula z všeobecného hlubokého zklamání nad evidentním selháním společensko-politického řádu během mezinárodní hospodářské krize známé jako Velká hospodářská krize (Great Depression) v letech 1930-1940. Viz Armin Mohler, “Howard Scott und die ‘Technocracy’: Zur Geschihte der technokratischen Bewegung, II,” Standorte in Zeitstrom, Athenäum Verlag, 1974.
9) Armin Mohler, Vergangenheits bewältigung, první vydání: Seewald, 1968. Druhé, revidované vydání: Krefeld, Sinus Verlag, 1968. Třetí vydání Sinus Verlag, 1980. Mohler tuto knihu věnoval Hellmutu Diwaldovi.
10) Caspar von Schrenck-Notzing a Armin Mohler, Deutsche Identität, Krefeld, Sinus Verlag, 1982. Tato kniha přináší názory několika veedoucích osobností konzervativního hnutí na obnovu německé národní identity. Viz také kniha Caspar von Schrenck-Notzinga, Charakterwäsche: Die Politik der amerikanischen Umerziehung in Deutschland (Praní charakterů: americká politika reedukace v Německu). Kniha poprvé vyšla v roce 1965, znovuvydána 1993 v rozsahu 336 stran.
11) Armin Mohler, Der Nasenring: Im Dickicht der Vergangenheits bewältigung. Essen: Heitz & Höffkes, 1989. Revidované a rozšířené vydání vyšlo v roce 1991 u Verlag Langen Müller v Mnichově.

Článek je úvodem k rozhovoru prof. Iana B. Warrena s Arminem Mohlerem, který vyšel v časopise The Journal of Historical Review č. 5/1994. Z důvodu rozsahu bude rozhovor publikován separátně.

Spor o podstatu a kořeny environmentalismu

Autor: Ondřej Šlechta

Ekologická témata často štěpí politickou debatu na dvě nesmiřitelné poloviny, jejichž reprezentanti se ztotožňují tu s pravicovým, tu s levicovým světonázorem. Ochranářství přírody, jak si následně pokusíme ukázat, nemusí být nutně spjato s moderním rozdělením politiky, byť je na druhou stranu se samotným problémem modernity spjato téměř nerozlučně. V minulosti můžeme najít nejen revoluční environmentální názory (tak jak je dnes známe z vystupování lidí jako Daniela Cohn-Bendita, nebo organizací typu Nesehnutí), ale i reakční (kde se dostáváme na velmi tenkou plochu koketování s rasistickými teoriemi). Především je ale nutno vzít v potaz, že ochranářství přírody má co dočinění s „konzervací“, tedy uchováním něčeho co je nám drahé a co samou svou podstatou volá po ochraně a péči. A jak koneckonců upozorňují mnozí významní konzervativní autoři dneška, ty politické síly, považující se za „pravicové“, či „konzervativní“ dnes ekologické problémy trestuhodně pomíjejí.

Přitažlivost „putujících duší“ Wandervögel, jejichž smělé víkendové výlety za přírodou daly vzniknout celonárodnímu německému romantickému hnutí středostavovské mládeže se silným antiburžoazním a pohanským nábojem, byla svého času unikátní. Začalo se formovat první masové hnutí, které lze dnešní terminologií popsat jako „ekologické“ (někteří autoři dokonce pro Wandervögel používají výrazu „pravicoví hippies“). Pomyslný zelený prapor antiurbanismu, ochrany fauny a flóry, odporu proti technice a snaha o znovunalezení rovnováhy mezi člověkem a přírodou vskutku nepozvedli radikálové s kořeny v osmašedesátém. Dokonce ani „zelení“ politici, kteří létají ze střední Evropy na severní pól tryskáčem zkontrolovat stav tajících ker, či aktivisté, prosazující přesun vyřazených nezávadných ropných plošiny do norských fjordů, kde si jejich likvidace vyžaduje nepoměrně větší náklady a je větší zátěží pro ekosystém, než jejich potopení do oceánu. Kořeny „zeleného“ myšlení lze překvapivě nalézt především v antiosvícenecké (kontra)revoluci, nechápané ovšem výlučně v intencích politických „kontras“ jako byl Joseph de Maistre, nebo Louis de Bonald.

Environmentalismus, ochranářství životního prostředí, které kupříkladu britský konzervativní filosof Roger Scruton etymologicky chápe jako odvozeninu ze slov „conservare“, popř. „conservation“ (uchovávat, konzervovat), a tedy jako jeden z principů konzervativní politiky, se stal po druhé světové válce téměř výlučně záležitostí post-materialistické levice. Vina ohledně toho, proč pravicové síly vyklidily toto pole své realizace svým ideovým protivníkům, ovšem neleží výlučně na oné většině „konzervativních“ stran, které poválečný vývoj zasvětily ideálům volného trhu na úkor témat kulturních a společenských, ale především na temném nacistickém dědictví, které si řadu ve své době revolučních ekologických principů přisvojilo ve snaze vědecky obhájit vize rasové čistoty a ospravedlnit vlastní mocenskou expanzi.

Podstata sporu

Za všechna knižní díla, dramaticky odsuzující konzervativní tendence v ekologii poukazem na „protiosvícenské anti-humanitářství“, zmiňme studii německých sociálních ekologů Janet Biehlové a Petera Staudenmaiera Ekofašismus (1).  Autoři, blízcí koncepcím teoretika anarchismu a kontrakultury Murraye Bookchina, ve svém díle vedou problematickou spojovací linii mezi romantismem, německými völkisch spolky a nacistickou Třetí říší. Určitá nepopiratelná afinita mezi například sympatizanty hnutí Wandervögel a v té době se objevujícími nacisty, je ovšem generalizována v generalizující hodnotící soud, přisuzující veškerému antimodernistickému zpochybnění kultu rozumu, nebo vnímání člověka jako součásti přírody zápornou hodnotu předehry fašistických hrůz. Autoři ovšem zcela opomněli romantickou tradici, se kterou je spojené znechucení z osvícenecké iluze pokroku v celé Evropě a rozhodně nelze jen pro to některým romantickým autorům přisuzovat předznamenání fašismu.

Staudenmaier a Biehlová rovněž těžko mohou popřít především vlastní ideologickou motivaci, jejich počin se termíny „reakční“, „zpátečnický“ a „pokrokový“ jen hemží. Avšak jak zdůraznila již Hannah Arendtová, kteráněkteré teorie, mající sklon vidět v totalitních systémech znovuožití „archaických“ vzorů chování, nacismus rozhodně není vyústěním výhradně iracionalistických tendencí (byť ty na jeho zrodu bezesporu podíl mají, ovšem přisuzovat jim generický kód koncentračních táborů má stejnou logiku, jako spatřovat gulag a 100 milionů obětí komunismu již v Marxově Kapitálu). Staudenmaier a Biehlová tak podobně jako někteří další „sociální ekologové“, a „tmavozelení“ (z českého prostředí zmiňme například filipiku Hnědí a Zelení. Vzájemný boj, ale i prorůstání, šéfredaktora listu „Romano Hangos“ Pavla Pečinky), pro které je spojení ekologie s pravicí svatokrádež, zavánějící hnědou totalitou, se tak ukazují ve svých vývodech navýsost omylní a tendenční. Jejich teze o spojenectví ekologického antimodernismu a antiracionalismu s fašistickým dědictvím navíc vyvrací i „ideologicky souputnická“ Frankfurtská škola.

Zejména Theodor Adorno upozorňuje na to, že přednostní postavení techniky, ovládnutí světa člověkem a panství občanské subjektivity, nelze oddělit od pochopení systému trestaneckých a tedy i nacistických koncentračních táborů. Nacismus není vzpourou proti moderně, ale jejím zvráceným vyústěním. V tomto názoru jej podporuje i představitel francouzské „nové pravice“ Alain de Benoist, který připomíná, že za některými nacisty akcentovaným ruralismem se ve skutečnosti skrývala pouhá politická vábnička nejednotné nacistické ideologie. Za zdánlivým archaismem, tvrdí De Benoist, se Hitlerův režim zasazoval o modernizaci Německa. „Stejně jako komunismus masově zaváděl metody taylorismu a fordismu – ovšem s tím rozdílem, že Sovětský svaz nikdy nepřekonal nedostatek, kdežto německá společnost již v Třetí říši znala začátky masového konzumu (!) – racionalizovala výrobu, propůjčila technice přednostní postavení (…) navzdory heslu „Blut und Boden“ nacismus výrazně přispěl k likvidaci německého selského stavu (…) a zatímco opěvoval ctnosti ženy v domácnosti („Kinder, Kirche, Küche“) poslal ji ve velkém množství do těžkého průmyslu.“ (2)

Současné environmentální hnutí kontrolují především pragmatické frakce tzv. „tmavozelených“ (viz například vítězství Bursíkova křídla v české Straně Zelených), zdůrazňující (a někdy na úkor skutečného zeleného programu) myšlenky tzv. filosofie osvobození, multikulturalismu a podpory demokracie, kteří se ale někdy dostávají překvapivě k nalezení styčných bodů s liberální pravicí(podpora amerického radaru ze strany bursíkovského křídla a pod jeho vlivem participace na Topolánkově vládě, salonní antikomunismus „zeleného“ senátora Štětiny atp.). Environmentální hlasy na pravici zůstávají roztříštěné a netvoří ucelený tábor.

Nezbývá tedy, než si položit otázku jak to, že pravice tak rychle vyklidila pole ekologické problematiky? Předně je nutné si uvědomit, že na poválečné krizi pravice, po jejímž překonání se vytrácí akcent na některá typicky konzervativní témata, se podepsaly především dva faktory. Zdiskreditování některých konzervativních elit spoluprací s nacistickým, popř. fašistickými režimy a poválečná ekonomická devastace Evropy, v jejímž světle byl vzestup socialistického tábora, umocněného vojenským vítězstvím SSSR, logický.

Celkem jiná situace byla pochopitelně v USA, kde pravice ztrácela především proto, že byla až příliš vytížena bojem se sovětským nepřítelem. V této situaci řešily pravicové síly dominantní pozici levice možná až velkým důrazem na liberální alternativu k socialistickému zřízení a protikomunistickou rétorikou. O několik let později, v době nástupu kontrakultury, byla řada témat (včetně ekologie) prakticky opuštěna a otevřen prostor k tomu, aby osmašedesátníci dokázali společnosti unavené otřepanou bipolární rétorikou a válečnými konflikty (které vesměs pravice podporovala) nabídnout na svou dobu pozoruhodně pestrý svět alternativy ke světu démonizovaného protivníka, který si zcela zbytečně nechal řadu zajímavých oblastí vlastní politické realizace zcizit.

Děti slunce

Ten, kdo čeká, že po vyslovení názvu „reakční ekologie“ bude následovat plejáda explicitních tradičně konzervativních a politicky radikálních myslitelů, bude nejspíš zklamán. Ekologické myšlení má hluboké kořeny a ne vždy bezprostředně souviselo s tím, co dnes chápeme jako „pravicovou“ politiku. Naopak, často mělo co dočinění s vysloveně antikřesťanskými transfiguracemi a postoji. Reakční ekologická antimoderna nezřídka akcentovala fenomény, související s „liberalizací“, často dokonce s komunitarismem (stejná práva ženám, zvířatům, otevřenost ve věci sexuality), byť nebyla ovlivněna antropologií toho liberalismu, který chápeme jako politickou ideologii.

Mluvíme-li o kořenech environmentálního, popř. ekologického myšlení (v tom smyslu, jak jej v roce 1867 definoval Ernst Haeckel, a sice jako myšlení, založené na zdůraznění interakcí mezi organismy a jejich životním prostředím), nutně se dostáváme do doby definitivního upevnění křesťanství v Evropě. Je to křesťanství, které je mnoha autory obviňováno z rozvrácení harmonie mezi člověkem a přírodou (3).  Dobře nám poslouží neblahý příklad evangelizace prostoru budoucího Německa. Výpravy vůči Sasům lze (nehledě na množství povražděných, odmítajících přijmout křest) považovat za první v jistém smyslu ekologickou katastrofu – výpravy mnichů, šířících evangelium, spojené s kácením posvátných hájů a ničením svatyní, zanechaly na tváři tehdejší střední Evropy nesmazatelnou stopu. O obrození teutonského ducha a zejména nalezení harmonického vztahu člověka k přírodě pak o několik staletí později usiloval křesťanský mystik mistr Eckhart. Za jisté předznamenání pozdějších romantizujících spolků 19. století usilujících o opětovné sepjetí s přírodou také můžeme považovat různé tzv. středověké „heretiky“, zejména Adamity, kteří „návrat k přirozenosti“ leckdy dováděli k „dokonalosti“ praktikováním úplné nahoty. Sám vrcholný středověk navíc přinesl tehdy v jistém smyslu „převratné“ myšlenky – zejména co se týče představ Viléma z Conches, který chápal přírodu jako entitu, oproštěnou od jakéhokoli duchovního principu (což okamžitě ústilo v představu, že lidské tělo je stvořeno přírodou a až následně do něj Bůh vdechne život). Rovněž by neměli zůstat opomenuti představitelé italské renesance, Marsillio Ficino a především Nicolló Machiavelli.

V roce 1796 překvapil dílem Die Kunst das menschenlishce Leben zu verlängern Christoph Wilhelm Hufeland, který zde poprvé použil výrazu „makrobiotický“ ve vztahu k výživě. Hufeland byl prvním, kdo se pokusil konceptualizovat vztažení se člověka k živé přírodě problematikou osobního chování a jednání – co se týče stravy a životního stylu. Ale až Johann Wolfgang Goethe provedl první novověký pokus o setření vzájemných hranic mezi přírodou a člověkem. Goethe, přítel Herderův, člen kulturní skupiny Sturm und Drang, bojující proti „faleši civilizace“, stoupenec naturfilosofie a vynikající literát, byl mimo jiné biologem. Zabýval se osteologií a botanikou a téměř padesát let před zformulováním Darwinovy teorie interpretoval součásti květu jako metamorfované listy a rostliny jako metamorfózy protorostlin.

Druhá polovina 19. století je bohatá na celou řadu osobností, volajících po znovunalezení harmonie mezi člověkem a přírodním okolím. Především se dostáváme do doby, kdy se Evropa mohutně industrializuje, což vyvolává nejen sociální otřesy a poltické změny, ale i proměny krajiny a životního prostoru. Často se zapomíná, proč démonizovaná völkisch a antimodernistická hnutí odmítla industrializaci a průmyslový vývoj. Nikoli z vrozeného zpátečnictví, ale v obranné reakci na hypertrofovaný urbánní progres – zatímco ještě v roce 1870 byla německá populace ze dvou třetin rurální, kolem roku 1900 již byly dvě třetiny Německa plně urbanizovány. V Británii dokonce na postupující průmyslovou revoluci reagovali ruku v ruce toryové spolu s radikály. Odpor k rozvíjejícímu se průmyslovému zemědělství spojoval socialisty jako byl H.J. Massingham, torye jako byla lady Eve Balfourová a excentriky typu Rolfa Gardinera (4).

Počátky zmasovění životního stylu na konci 19. století vedou mnohé non-konformisty k odmítnutí civilizačních výdobytků a snaze jít vlastní cestou. Ernst Moritz Arndt už v roce 1815, tedy na samém počátku industrializace Evropy, publikoval stať O ochraně lesů a péči o ně, za několik let na něj navázal Wilhelm Heinrich Riedl spisem Pole a les, kde vyzýval k boji za „práva divočiny.“ Začíná se také houfně objevovat vegetariánství, ale též nudismus (v roce 1904 se tomuto fenoménu v samostatném díle věnoval Richard Ungewitter) a kritika chemizace lidské hygieny. V roce 1860 publikoval bývalý pruský ministr Eduard Baltzer knihu Die naturliche Lebensweise („reforma života“), na svých sympoziích velebil vegetariánství a „přírodní životní styl“. Jeho přítel, malíř Karl Wilhelm Diefenbach reflektoval „životní reformu“ ve svých dílech. Spolu se svými dvěma žáky – Hugo Höpnerem (známého pod přezdívkou Fidus) a Gusto Gräserem se stali reprezentanty tzv. psychedelického umění, jehož velkým fanouškem byl například Hermann Hesse.

¨V roce 1895 se objevuje mládežnické hnutí Wandervögel, které zakládá Hermann Hoffmann. Zprvu malá skupinka, pořádající výlety do přírody, jak bylo v úvodu zmíněno, se brzy rozroste do počtů několika desítek sympatizantů, považujících se za „tažné ptáky.“ Typický příslušník Wandervögel – věkově mezi 14-20 lety, se zajímal o životní prostředí, faunu a floru, preferoval dobrodružné přežívání v drsných podmínkách před civilizací, studoval myšlenky východních učení a velebil „pohanská“ božstva. „Putující duše“ se staly fenoménem zejména díky své typické charakteristice – to když desítky tyrolských čapek houfně procházely krajinou a prozpěvovaly tradiční lidové písně.

Dvacáté století: tradicionalismus i kontrakultura

Hnutí Wandervögel bylo významně ovlivněno filosofem Ludwigem Klagesem. Ten vydal své fenomenální dílo „Člověk a země“ u příležitosti legendárního míšeňského shromáždění Wandervögel v roce 1913. Klagesova esej, která se v Německu dočkala v 80. letech svého znovuvydání, je dodnes považována za dílo, které předjímalo řadu témat současného ekologického hnutí. Klages v něm zachycuje problém mizení jednotlivých živočišných druhů, narušení globální rovnováhy ekosystémů, odlesnění, zkázu domorodých kultur, růst měst a rostoucí odcizení člověka a přírody. Razantně zde odmítl křesťanství jako „strůjce iluze pokroku“, stejně jako kapitalismus a hypertrofii materiální spotřeby. Klages odvrhl kult rozumu, jehož převaha podle něj vede k „barbarským politickým následkům.“

Do podobných snah se zapojil i filosof  Martin Heidegger. Jeho oslava „autentického bytí“ a nelítostná kritika moderní technologie ho rovněž řadí k předchůdcům současného ekologického myšlení. Nutno zdůraznit, že inspiroval především hlubinné ekology (5).  Do této skupiny můžeme zařadit i kontroverzního italského filosofa Julia Evolu, který současnou kulturu Západu s jeho technicismem a materialismem považoval za úpadkovou formu liberalismu. Podobně jako v případě Klagese, i Martin Heidegger musel zejména po druhé světové válce čelit obviněním ze sympatií k nacismu (které skutečně choval a dokonce byl po určitý čas členem NSDAP) a podezření, že jeho myšlenky byly ovlivněny vpravdě antihumanistickými, až misantropickými pohnutkami. Samotný nacionální socialismus se vývody lidí jako Riehl, Haeckel a Klages bezesporu inspiroval. Zůstává rovněž nepopiratelným faktem, že mnozí antimodernisté 19. století a stoupenci völkisch hnutí byli leckdy upřímnými šovinisty a antisemity a houfně vstupovali do NSDAP.

Zatímco antimodernistická revolta vůči průmyslovému světu a racionalismu byla skeptická až nepřátelská k antropocentrismu, k lidstvu jako k celku, k přílišnému nadhodnocení „lidské esence“ na úkor přírody a ostatního živočišstva, nacistický pohled tyto tendence převrátil ve snaze ospravedlnit dominanci árijské rasy ve světě. Bez ohledu na to, že znečišťujícím průmyslníkem a bezohledným likvidátorem lesů mohl být stejně tak Němec jako Žid, nebo Slovan, byli právě Germáni v očích nacistů nositeli „vyšší kultury“ a jejich expanze předzvěstí nového splynutí člověka s přírodou. Je známo, že Heinrich Himmler a Adolf Hitler byli přísnými vegetariány, Hitler ve svých vizionářských snech dokonce spřádal plány na budoucí využití bioplynu z fekálií coby obnovitelného zdroje energie. Nacionální socialisté na druhou stranu ale také předpověděli využití vody, větru, nebo přílivových vln ve smyslu energie budoucnosti.

„Zelení“ nacisté jako Alfred Rosenberg, Walter Darré, nebo Fritz Todt si libovali v homeopatické medicíně a přírodním mysticismu, kdy nezřídka přirovnávali ekosystémy k árijské rase (například Darré v knihách označoval Židy za „plevel“) a plánovali budoucí „ekologické“ využití východních teritorií (Heinrich Himmler v roce 1942 vydal dekret “Jak zacházet se zemí ve východních teritoriích”).

Padesátá léta přinesla zcela nový fenomén: kontrakulturu, která byla nesena především na bedrech literárních děl tzv. „beat generation.“ Kontrakultura rezolutně odmítla stávající kulturu Západu, založenou na liberalismu (podobně jako v případě Evoly, nebo Heideggera!), konzervativní mravy (zejména ve vztahu k sexu) a prudérní morálku. Při bližším prozkoumání tohoto fenoménu zjistíme, že pozdější jev zvaný „hippies“ má překvapivě i alternativní výklad svého vzniku. Gordon Kennedy ve své studii Children of the Sonne v časopise TYR dokonce tvrdí, že typický zjev hippies (neoholení, s dlouhými vlasy) má kořeny v Tacitově popisu „přírodního člověka“, tedy Teutona (!) z prastarých evropských hvozdů.

Hnutí hippies, jakkoli se v 70. letech naplno utopilo v laciném pacifismu a užívání drog, má kořeny v generací „beatniků“, kteří byli silně inspirováni některými zásadními autory německé „anti-modernistické“ školy (především Nietzschem). Tak například Hermann Hesse se svým obdivem k jungiánské psychologii, východním filosofiím a esoterismu, silně oslovil Jacka Kerouacka. Inspirace přírodní filosofií a deziluzí z moderní doby se naplno projevila v Kerouackově románu On the Road („Na cestě“). V tomto také autor vypráví příhodu ze setkání s „přírodními muži“, tzv. Nature boys (6).  Fenomén „nature boys“ má kořeny v roce 1948 v Kalifornii a jednalo se vůbec o první případ na Západě, kdy skupina lidí plně převzala filosofii Naturmensch. Nature boys lze dodnes potkat například v lokalitě kaňonu Topanga.

Panoptikum a realismus

Svého času nezůstalo v 90. letech ohledně sporu mezi „reakční“ a „tmavozelenou“ ekologií ušetřeno ani Česko. V roce 1999, brzy po vydání studie Staudenmaiera a Biehlové ji kritizoval ekologický publicista Jakub Kašpar, který ji vytýkal přílišnou generalizaci, zjednodušení a stavěl se odmítavě k myšlence, že by ekologické hnutí mohlo být ovládnuto „mysticisty a newagisty.“ (7)

Známým je ale případ Roberta Gruzovského, který byl v 90. letech členem SPR-RSČ a po jejím ústupu z Parlamentu vstoupil do Strany zelených. Vyskytly se i případy, jako například při volbách v roce 1997, kdy leták brněnské SZ volal po snížení trestní odpovědnosti a povinné práci vězňů. V roce 2002 kandidovala znojemská zelená kandidátka spolu s lidmi z okruhu podnikatele Petra Dušejovského ve snaze „zamezit kapsářskému řádění a skončit s ústupky vůči nepřizpůsobivým.“ Člen brněnské SZ Jan Tauš, vynálezce v oblasti větrných elektráren a soukromý detektiv, vystupující též jako Občanský ochránce lidských práv, adresoval členům SZ v červenci 2003 tuto výzvu: „Všechny Romy, kteří mají vstoupit do brněnské SZ je nutno prověřit, vyžádat si jejich trestní rejstříky, zjistit, zda mají stálé bydliště, zda nejsou stíhání soudem, atd., stejně jako by to mělo tak být u všech členů SZ (8).

Příznačná je i „aféra Pucherna“ z roku 2002. Václav Pucherna byl tehdy jako náměstek primátora pro životní prostředí v Ústí nad Labem nejvýše postaveným funkcionářem „staré“ SZ, v parlamentních volbách 2002 kandidoval za SZ na 1. místě v Ústeckém kraji. Před komunálními volbami na podzim 2002 ústecká koalice Puchernovy SZ a Bloku demokratických stran (ODA, ČSNS, KAN, Cesta změny, Naděje) navrhovala přestěhování některých, nájem neplatících obyvatel s asociálním chováním. Šlo především o Romy ze známé Matiční ulice a čtvrti Předlice. Vystěhování se mělo týkat podle lídra koaliční kandidátky Pucherny hlučných neplatičů, spojených s podsvětím. Nově vybudované sídliště z obytných buněk za městem měla střežit policie. „Termín ghetto odmítám, já bych to nazval spíš slumem“ (9) , prohlašoval Pucherna. Signifikantní byla reakce Ondřeje Lišky, reprezentanta „tmavozeleného křídla“, který požadoval Puchernovo okamžité vyloučení, poukazem na „zásadní rozpor základům politiky SZ.“

Co se týče anti-modernistických vlivů, inspirovaných Theodorem Adornem, či Erichem Frommem (dílo Mít, nebo být?), současná Strana Zelených se zdá být po někdejším bursíkovsko-liškovském převratu nasměrována na cestu pragmatismu a středovosti. Navíc alternativa Demokratické strany zelených po otevřeném vyznání její přední představitelky vůči sociální demokracii je zřejmě dopředu posmrtnou záležitostí. Koneckonců, nová levice se v českém prostředí nikdy nekonstituovala a přes jisté náznaky byla pohlcena konformismem a vyústila buď v „neotrockistickou“ pózu (P.Uhl) nebo humanitářství a podpis Projektu pro Nové Americké Století (V. Havel) Výjimkám patří čest, takovou je například Václav Bělohradský.

V každém případě zůstaly otevřeně rasistické nebo „reakční“ názory uvnitř SZ dočasnou okrajovou anomálií a konzervativní spektrum v Česku výraznější cestu k environmentálnímu myšlení zatím nenalezlo. Výjimku může tvořit ekolog Bedřich Moldan z ODS, který nedávno vydal knihu Přeplněná planeta, kde označuje fenomén globálního oteplování za vysoce rizikový jev současnosti (srv. například s názory Václava Klause).

Environmentalismus vycházející primárně z koncepcí Ernsta Haeckla, popř. z hlubinné ekologie a nezdůrazňující postojů sociálně-emancipačních hnutí je v Evropě (odhlédneme-li od aktuální „zelené“ módní vlny mnoha nacionálních socialistů)  zastupován hojně Novou pravicí. Její autoři, jako například Alain de Benoist, se na problematiku ochrany životního prostředí dívají celostně. Podle de Benoista se problematika ochrany životního prostředí musí zabývat především „otázkou hranic.“ „Od jaké míry znečištění a ničení ekosystémů začne být život na Zemi nesnesitelný? Od kterého momentu bude možné pokračovat bez toho, abychom počítali s „přírodními zdroji“? (…) Je možné, aby ve světě, který je konečný, existoval nekonečný materiální rozvoj?“ (10)   V manifestu „Nová pravice v roce 2000“ v kapitole „Proti démonii techniky“ prohlašují Charles Champetier a Alain de Benoist, že „proti ekonomické pýše (l´hubris) a technickému prometheismu stavíme smysl pro míru a hledání souladu“, podobně přemýšlí i reprezentant italské nové pravice, Marco Tarchi, který prohlašuje, že „s odvoláním na celou řadu společných zájmů – sociální spravedlnost, vztahu člověka a přírody, obranu práva národů na sebeurčení (…) – cítím, že mám blíže k nějaké přijatelné levici, než ke všem pravicím, jež až dodnes existovaly.“ Patrně nejvíce kontroverzní, až extrémní současný proud radikálního environmentálního myšlení představuje finský misantrop, bývalý rektor Helsinské Univerzity a vášnivý rybář Pentti Linkola. Linkola podporuje deindustrializaci, obviňuje lidstvo z genocidy životního prostředí, odmítá vlastnit automobil, stejně jako vodovody a obdivuje eugeniku a speciálně nacistickou a stalinistickou genocidií politiku, jejichž strůjce chválí za „rozumný boj s přelidněním.“

Nejvíce při zemi tak pravděpodobně zůstává Roger Scruton, který, jak už bylo nastíněno v úvodu, představuje svébytný příklad konzervativního environmentalismu dneška. Scruton zůstává realistou a i když kritizuje mýtus volného trhu, připomíná, že svobodné podnikání sice potřebujeme, ale zároveň také vládu práva, které jej omezuje. Scruton pokračuje, „každému konzervativci je zřejmé, že naše bezohledná snaha dosáhnout osobního uspokojení podkopává jak společenský řád, tak životní prostředí na zemi.“  Vzorem by nám měl být Edmund Burke se svou koncepcí „konzervativní smlouvy“ mezi mrtvými, živými a ještě nenarozenými. Výstižně si všímá, že „obhajovat pomalé jídlo, pomalou dopravu a nízkou spotřebu energie ve společnosti, závislé na rychlém občerstvení, turistice, luxusním zboží a produkci odpadků nepřinese žádné volební hlasy.“ Je pravda, že vinou nerealistických romantických snílků, toužících po návratu k primitivismu, je dnes téma ochrany životního prostředí prezentováno jako téma „nostalgických cvoků.“ V kontrastu s „uhlíkovým byznysem“ (Al Gore) si ale také Scruton všímá, že globální vize moderních environmentalistů mají na ekosystémy podobně destruující vliv, jako bezohledná volnotržní honba za růstem a ziskem. Britský konzervativec nás nabádá, abychom environmentální otázky řešili na úrovni komunit, popřípadě jednotlivých států. Zkrátka je lepší, lapidárně řečeno, zamést vlastní dvorek a zahrádku, než nabízet okázalá globální zdanění, regulace a restrikce. Jak sympatické.

Poznámky:

1) BIEHLOVÁ J., STAUDENMAIER P.: Ekofašismus. Poučení z německé zkušenosti, Olomouc 1999.

2) DE BENOIST A.: Totalitarismus – komunismus a nacionální socialismus – jiná moderna 1917-1989, Brno 2009 – v tisku.

3) KENNEDY G.: Children of the Sonne: Wandervögel, Reformers, Hippies, Greens, Naturmenschen and Ferals, in: TYR – Myth, Culture, Tradition 3, Atlanta 2007, s. 197.

4) SCRUTON R.: Ochrana přírody jako konzervativní téma, in: Bulletin OI č. 208, Praha 2008, s. 3.

5) Hlubinná ekologie je přesvědčení, že příroda tu není proto, aby sloužila lidem, nábrž naopak. Člověk je chápán jako součást přírody, jinými slovy – jedním druhem mezi jinými.

6) Fenomén „nature boys“ má kořeny v roce 1948 v Kalifornii a jednalo se vůbec o první případ na Západě, kdy skupina lidí plně převzala filosofii Naturmensch. Nature boys lze dodnes potkat například v lokalitě kaňonu Topanga.

7) KAŠPAR J.: Hrozí nám zelení fašisté?, dostupné www na: < http://www.ekolist.cz/recenze.shtml?x=2017958>.

8) PEČINKA P.: Hnědí a zelení. Vzájemný boj, ale i prorůstání, dostupné www na: < http://www.blisty.cz/art/36578.html>.

9) Tamtéž.

10) CHAMPETIER CH, DE BENOIST A. : Manifest. Nová pravice v roce 2000, s. 19.

Zdroje:

•    BIEHLOVÁ J., STAUDENMAIER P.: Ekofašismus. Poučení z německé zkušenosti, Olomouc 1999.

•    CHAMPETIER CH, DE BENOIST A. : Manifest. Nová pravice v roce 2000.

•    DE BENOIST A.: Totalitarismus – komunismus a nacionální socialismus – jiná moderna 1917-1989, Brno 2009 – v tisku.

•    KAŠPAR J.: Hrozí nám zelení fašisté?, dostupné www na: < http://www.ekolist.cz/recenze.shtml?x=2017958>

•    KENNEDY G.: Children of the Sonne: Wandervögel, Reformers, Hippies, Greens, Naturmenschen and Ferals, in: TYR – Myth, Culture, Tradition 3, Atlanta 2007.

•    MILZA P.: Evropa v černých košilích, Praha 2005.

•    PEČINKA P.: Hnědí a zelení. Vzájemný boj, ale i prorůstání, dostupné www na: < http://www.blisty.cz/art/36578.html>

•    SCRUTON R.: Ochrana přírody jako konzervativní téma, in: Bulletin OI č. 208, Praha 2008.

Vychází v Revue Kontexty 4/2009.

Autor: Karel Veliký

Jako mnozí jiní konzervativci a tradicionalisté, zdaleka ne jen katolicky (tj. univerzalisticky) orientovaní, si Rohan uvědomoval, že Evropa, navíc po pádu tří starých (monarchistických) říší někdejší Svaté aliance, Ruska, Německa a Rakousko–Uherska, nemůže čelit novým imperiálním velmocím, USA a SSSR, rozdělena do vzájemně nevražících států a státečků.

Zde je nutno upozornit, že Rohanova evropská idea byla postavena úplně jinak, než dodnes relativně známá vize jiného aristokrata s vazbou na Čechy, japonského původu (narodil se v Tokiu, ale mládí prožil na zámku v Poběžovicích) Richarda Ejiro (česky Mikuláš) Coudenhove–Kalergiho. Ten se roku 1923 stal zakladatelem a prezidentem Panevropské unie v Ženevě (!), jejímž cílem bylo vytvoření demoliberálního svazu evropských států, Panevropy (bez Ruska a Velké Británie), a která od počátku usilovala přímo o politické sjednocení (Coudenhove– Kalergi měl již připravenu hymnu, vlajku atd.).

Karl Anton princ Rohan se narodil 9. ledna 1898 na zámku Albrechtsberg v Dolním Rakousku. Počátky jeho rodu spřízněného s původními vládci Bretaně sahají až do 12. století. Po Velké francouzské revoluci získala jedna linie Rohanů rakouský inkolát a český knížecí stav a roku 1820 se usídlila na Sychrově, v Praze pak vlastnila palác v Karmelitské ulici (č. 8/386, dnes ministerstvo školství). Mladý princ vyrůstal střídavě jak v Albrechtsbergu, tak na Sychrově a v Praze, kde navštěvoval malostranské gymnázium a německou univerzitu. Absolvoval jezdeckou důstojnickou školu a v první světové válce bojoval jako dobrovolník na ruské frontě (1916–1918). Po návratu dokončil studium práv, převzal matčino albrechtsbergské pozemkové dědictví a začal se angažovat za spojení intelektuálních
elit evropských národů.(1)

Jako mnozí jiní konzervativci a tradicionalisté, zdaleka ne jen katolicky (tj. univerzalisticky) orientovaní, si již tehdy uvědomoval, že Evropa, navíc po pádu tří starých (monarchistických) říší někdejší Svaté aliance, Ruska, Německa a Rakousko–Uherska, nemůže
čelit novým imperiálním velmocím, USA a SSSR, rozdělena do vzájemně nevražících států a státečků. Zde je nutno upozornit, že Rohanova evropská idea byla postavena úplně jinak, než dodnes relativně známá vize jiného aristokrata s vazbou na Čechy, japonského míšence (narodil se v Tokiu, ale mládí prožil na zámku v Poběžovicích) Richarda Ejiro (česky Mikuláš) Coudenhove–Kalergiho. Ten se roku 1923 stal zakladatelem a prezidentem Panevropské unie v Ženevě (!), jejímž cílem bylo vytvoření demoliberálního svazu evropských států, Panevropy (bez Ruska a Velké Británie), a která od počátku usilovala přímo o politické sjednocení (Coudenhove– Kalergi měl již připravenu hymnu, vlajku atd.).

Rohan uvažoval více metapoliticky, chtěl nejprve navodit duchovní „atmosféru“ a pak teprve činit konkrétní kroky v zájmu jednotné Evropy, chápané ovšem nikoli jako jednotný trh, ale jako „společná konzervativní fronta proti bolševismu a liberalismu“.

Ve Vídni r. 1922 nejprve založil německou základnu Evropského kulturního svazu (Europäischen Kulturbund), který se logicky snažil především o kontakty s Francií. Počátkem roku 1923 skutečně vznikl francouzský výbor („Comité“) vídeňského „Kulturbundu“, který se koncem roku 1924 v Paříži konečně transformoval do „Fédération des Unions intellectuelles“ (něm. pod názvem „Verand für kulturelle Zusammenarbeit“). Kongresy této instituce, které se v následujících deseti letech konaly v různých evropských centrech a na nichž se setkávali zástupci četných národních poboček, vzbuzovaly nemalý zájem kulturní veřejnosti. Od roku 1926 také existovala „evropská novinářská služba“ („Europress“).

Jako tiskový orgán a platforma sloužila svazu Evropská revue (Europäische Revue), jejíž první číslo vyšlo pod Rohanovým vedením ještě roku 1925. Armin Mohler, autor knihy Konzervativní revoluce (Die Konservative Revolution), považuje tuto revui za jedno vůbec z nejprestižnějších meziválečných periodik, ačkoli její náklad nikdy nepřesáhl 2 tisíce kusů.

Díky princovu společenskému postavení, jeho obratnosti a stykům, byl tento měsíčník „mladé Evropy“ nejen bohatě fundován (zdánlivě paradoxně velkokapitalisty: Lilly von Mallinckrodt–Schnitzler, IG–Farben, Robert Bosch, Otto Wolff, Mayrisch–ARBED,
Ch. Hayet), ale od počátku v něm publikovali přední intelektuálové, umělci, spisovatelé, průmyslníci, vědci a myslitelé své doby, muži tak rozdílní jako Hans Blüher, Robert Bosch, Le Corbusier, Benedetto Croce, Winston Churchill, Julius Evola, Gonzague de Reynold, Ernst Hemingway, Hugo von Hoffmansthal, Aldous Huxley, Carl G. Jung, Hermann hrabě Keyserling, Thomas Mann, Henry de Montherlant, Ortega y Gasset, Luigi Pirandello, Rainer Maria Rilke, Carl Schmitt, Werner Sombart, Paul Valéry, Herbert G. Wells… A to je výčet jen částečně reprezentativní.

Nová scholastika?

„Reakční“ neboli tradicionalistickou složkou jeho představ byly katolicismus a říšský federalismus kombinovaný s teritoriálním vlastenectvím („Reich und Heimat“ jako „jednota v mnohosti“). V tomto směru historiografie hodně dluží srovnání K. A. Rohana s jinou velkou osobností rakouské konzervativní revoluce, Othmarem Spannem, který svůj „opravdový stát“ (Der wahre Staat, 1921) koncipoval podle zásad tomismu a aristotelismu. Alfred Rosenberg později spannovství komentoval jako„novou scholastiku“. Rohanův „Kulturbund“ se také těšil přímé podpoře Ignaze Seipela (1876 – 1932), předsedy rakouské Křesťansko–sociální strany a spolkového kancléře republiky. Seipel, katolický prelát a teolog, však ve Vídni podporoval i Panevropu Coudenhove–Kalergiho. Oba modely totiž představovaly především alternativu k Versaillské smlouvě, která vedla jen k další bratrovražedné válce a k další hospodářské konjunktuře USA na účet Evropy. Vídeň (vzpomeňme Vídeňský kongres!) se v Seipelově představě měla stát opozicí Ženevy, tj. Společnosti národů Woodrowa Wilsona, za nímž stály síly, které měly s Evropou vlastní plány (viz Céline a jeho drama Církev), a které nakonec přispěly k jejímu definitivnímu oslabení a rozdělení mezi USA a SSSR. Také na přilnutí Otty von Habsburka k Panevropě lze jistě nahlížet i z tohoto – protiversaillského – úhlu.

Přestože si Karl Anton Rohan získával jméno i jako „nezřídka velmi výstižně formulující politický spisovatel“ (mj. Europa, 1923; Die Aufgabe unserer Generation, 1926), podle Mohlera tkví jeho hlavní význam a přínos právě ve vydávání Evropské revue. „Dění“ na jejích stránkách patří jistě k tomu nejpozoruhodnějšímu a dnes zároveň i k nejopomíjenějšímu v intelektuálním dědictví Evropy první poloviny 20. století. Za pravicovou ji lze ovšem označit jen s výhradami, byla otevřena všem, včetně zástupců sovětského Ruska.2

Záměrná nevyhraněnost revue kontrastovala s pevnou pozicí jejího vůdce: politicky patřil princ k těm mladým konzervativcům, kteří na jedné traně obdivovali italský fašismus s jeho korporativismem, dynamikou a obnovou autority státu (a dokonce akcentovali některé antiliberální rysy státu bolševického), na druhé straně v něm však spatřovali pouhý předstupeň (vadil hlavně přísný centralismus a absence posvátna) možného nového řádu, který měl mít každopádně centrum v Německu. (3) Proti Hitlerovi přirozeně podporovali von Papena.

Po roce 1933 se však stará pluralita odporu proti demoliberálnímu Výmaru zhroutila a vytvářela se nová, v níž K. A. Rohan a jemu podobní „konzervativní revolucionáři“ – pokud se nepřipojili k těm, kteří si přívlastek „revoluční“ napříště vyhradili jen pro sebe – zaujímali nanejvýš okrajová postavení. (4) Nejprve skončil „Verband für kulturelle Zusammenarbeit“
(1934), o dva roky později převzalo financování Evropské revue sídlící v Berlíně z větší části Goebbelsovo ministerstvo a jako zavedený titul ji použilo k propagování vlastní myšlenky Nové Evropy. On sám se rozhodl z vedení ER, která byla s konečnou platností zastavena až r. 1944, odejít (1936) a jeho kniha Schicksalsstunde Europas (1937) byla oficialitou přijata spíše s rozpaky. Princ sice s nadšením uvítal anšlus (5) a dokonce oportunně vstoupil do NSDAP (1938), ale jako zastánce tzv. „podunajského prostoru“ i autonomie a svébytnosti Rakouska na principu federalismu nemohl nadále ani jako politik, ani jako publicista hrát žádnou úlohu. Do konce roku 1945 působil ve zpravodajské službě.

Po válce se Karl Anton Rohan na dlouhou dobu odmlčel. Teprve roku 1954 vydal rekapitulační knihu Heimat Europa, která byla v tisku označena za „nanejvýš aktuální“. Do své smrti 17. března 1975 v Salzburgu pak dále publikoval články a knihy na kulturně politická témata. V roce 1974 obdržel – jako neochvějný zastánce organických identit – kulturní cenu sudetoněmeckého Landsmannschaftu. Vztah k Čechám a především k Čechům samotným shrnul na stránkách čtvrtletníku Sudetenland (článek Tschechen und Deutsche) z roku 1968, ale odráží se také v Evropské revui, kde pravidelně dával prostor řadě českých a slovanských autorů (od Karla Čapka přes Annu M. Tilschovou k Edvardu Benešovi, od Zdeňka Kalisty k Otokaru Fischerovi). (6) V knihovně zámku Sychrov, který až do konce války vlastnil Karlův starší bratr Alain, dodnes uchovávají vzácný autograf knihy Das Geistliche Probleme Evropas, jakož i většinu jeho předválečných prací. Syn Albert (nar. 1936) působil v diplomatických službách Rakouska a Evropské unie a v 90. letech vedl jednání o mírovém řešení konfliktu v Kosovu.

Dnes je Karl Anton Rohan historiky považován za vůdčí postavu „katolické konzervativní revoluce“, „autoritářského federalistu“ na „třetí cestě mezi internacionalismem a nacionalismem“, který proti parlamentarismu stavěl stavovství a proti plebejskému pokrytectví demokratury otevřeně přiznanou hierarchii v čele s novou aristokracií (včetně technokratické!). Jako by ztělesňoval přístup, který formuloval jiný šlechtic, Giuseppe Tomasi di Lampedusa, když v románu Gepard vložil jedné z postav, mladému vikomtu Tancredimu, jenž se přidává ke Garibaldiho revoluci, do úst větu: „Jestli chceme, aby všechno zůstalo stejné, musíme všechno změnit.“

Poznámky:

1) Vedle osobního „frontového prožitku“, po kterém následoval „konec starých časů“, na něho měly zásadní vliv práce Hugo von Hofmannsthala (Die Idee Europa, 1917), Maxe Schelera (Vom Umsturz der Werte, 1919) a Carla Schmitta (Die Diktatur, 1921). K Hofmannsthalovi v této souvislosti viz Claudio Magris: Habsburský mýtus, s. 222 (2001).
Osobně Rohana ovlivnili např. Alfred Weber, bratr Maxe Webera a profesor na pražské, později heidelberské univerzitě, ale také Josef Redlich, ministr financí z bohatého židovského rodu a rádce „posledního císaře“ Karla I.

2) Za všechny alespoň Anatolij Vasiljevič Lunačarskij (1875–1933), filosof, literární kritik a posléze „komisař osvěty“ SSSR. Evropská revue byla zpočátku vedena jako „politicky nezávislý orgán“, takže zde publikovali konzervativní revolucionáři, fašisté, ale také liberálové a socialisté, včetně sovětských. Koncem 30. let, kdy do ER napsal článek Heinrich Himmler (i když jen pod pseudonymem), to již neplatilo…

3) Německu jako dědici antického Říma ve Svaté říši římské národa německého. Ještě starší germánská říše Karla Velikého spojovala tuto tradici s dnešní Francií. Německo–francouzské smíření bylo jedním z hlavních ideálů Evropské revue (Pierre Viénot, Anette Kolb). Její pravidelný přispěvatel Alfred Fabre–Luce později napsal přesvědčivou knihu o hluboké sounáležitosti obou zemí na pozadí dějin (Anthologie de la nouvelle Europe, 1942).

4) Kdo neemigroval fyzicky, stáhl se do emigrace vnitřní (jako „národní revolucionář“ Ernst Jünger). Mnozí byli likvidováni (jako Edgar Julius Jung, přední osobnost „mladých
konzervativců“, tajemník von Papenův.), jiní uvězněni (jako Ernst Niekisch, vůdce „národních bolševiků“). Každopádně charakteristika K.A. Rohana jako muže, který se pokoušel v Rakousku (Grundlagen des Nationalsozialismus, 1936) „spojit katolicismus s nacionálním socialismem“ á la Alois Hudal, představuje hrubé zjednodušení.

5) Na rozdíl od Otty von Habsburga, který již tehdy sympatizoval s Panevropou. Habsburg dokonce vyzval k vojenskému odporu a v letech 1939 až 1942 bylo uvězněno tisíce monarchistů. Otto svoji restauraci Rakouska v rámci podunajské federace nespojoval s Německou říší, už vůbec ne s nacionálně socialistickou.

6) I po Rohanově rezignaci, ba za války, se v ER objevovali čeští autoři, opakovaně např. Otokar Březina, z politických spisovatelů ministr Emanuel Moravec. Naproti tomu na jména našich známých aristokratů–vlajkařů (Karel VI. Schwarzenberg, Jindřich Thun–Hohenstein) jsem (alespoň zatím) nenarazil. Z jiných slovanských zemí byli tištěni například Nikolaj Berďajev, Lev Šestov, D. S. Merežkovskij, Polák Stefan Žeromski, Bulhar Janko Janev a další.

Bibliografie prací K.A. Rohana:

• Das geistige Problem Europas von heute. Wien 1922.
• Europa. Streiflichter. Leipzig 1923.
• Die Aufgabe unserer Generation. Streitfragen der Gegenwart. Köln 1926.
• Moskau. Ein Skizzenbuch aus Sowjetrussland. Karlsruhe 1927.
• Umbruch der Zeit. 1923–1930 Gesammelte Aufsätze. Berlin 1930.
• Schicksalsstunde Europas. Erkenntnisse und Bekentnisse, Wirklichkeiten und Möglichkeiten. Graz 1937.
• Heimat Europa. Erinnerungen und Erfahrungen. Düsseldorf 1954.
• Besuch in Ronchamp. Nürnberg 1958.
• Der Deutsche in der Welt von heute. Frankfurt/M. 1960.
• Mensch und Musse. Probleme der Freizeitgestaltung. München 1961.
• Heisse Eisen. Deutschland, Europa, der Westen. Nürnber 1963.
• Volk und Staat. Göttingen 1964.
• Die Deutschen und die Welt. Wie sehen die Andersen Völker die Deutschen? Wien 1969.
• Österreichisch, deutsch, europäisch. 9 metapolit. Aufsätze. Bodensee 1973.

Literatura:

• Cour d´honneur 2. 1998.
• Mašek, Petr: Modrá krev. Praha 1999.
• Mohler, Armin: Die Konservative Revolution in Deutschland
  1918–1932. Graz 2005 (VI. vydání). Neue Deutsche Biographie sv. 21. Berlin 2003.
• Schrenck–Notzing, Caspar: Lexikon des Konservatismus. Graz 1996, s. 463–465.

Vyšlo v Národní myšlence 2/2009.

Pomluvy vůči časopisu Wiederstand jsou cíleny tak, aby jejich zpětný účinek dopadal na dělnické masy – údajně pěstuje „nacionalistické zpátečnictví“ v podvědomí pracující třídy a pomáhá tak vítězství společenské reakce a buržoazie. Co jiného jsme mohli čekat? Reference o nás jsou vytvářeny s absolutní jistotou na základě terminologických podobností, třebaže jejich tvůrci nenabídli žádný důkaz těchto svých tvrzení.

My, říkají o nás, jsme si měli vypůjčit termíny, běžně používané reakcí. To ovšem není pravda, i kdyby určité terminologické podobnosti byly aktuální, nemohou být využity, neboť nám nejde o nic jiného, než o životní potřeby německého národa. Ovšem, předpokládáme, že ti, kteří rozdíl v terminologických nuancích pochopili, teď usilují o to, abychom pochopeni nebyli a nadále mlží. Oni nechtějí poznat skutečnou podstatu těch tendencí, dávajících charakter našemu stanovisku. Jsme plně zakořeněni na vitálních, revolučních pozicích a cítíme se všemi pracujícími Německa – jejich potřeby a jejich pudy jsou i našimi.

My nechceme svést národ na scestí, nechceme jej zradit; jsme jedno tělo, jedna krev, naše myšlenky, pocity a touhy vychází z pozadí jeho bytí a aktuálních potřeb. To podstatné co nás trápí a hluboce poznamenává naše životy každý den je břemeno nečestných a nespravedlivých válečných reparací, způsobených listopadovou katastrofou. Nyní před Němci stojí velká výzva; musíme naplnit právo národního sebeurčení a zachovat naší pracující třídu. To pochopí pouze ti, kdo jsou více, než pouzí pisálci. Ti jsou totiž zaneprázdněni svými teoretickými články.

Jsme zcela ospravedlněni hovořit za německé pracující. Národ je utlačený a závislý, otročí pro cizí a žije doslova z ruky do huby. Žijeme v historickém momentu, kdy Dělník, zosobnění práce jako takové, má navíc nacionální misi, kterou musí splnit: bojuje proti absolutnímu sociálnímu útlaku vítězných států Versailleské smlouvy, povstává proti řetězům, kterými byl náš národ spoután. Odlišuje se tak od sociální demokracie, která se povýšila do role „osvoboditele pracující třídy“, ale přitom nic nedělá proti společenským důsledkům politiky souhlasu s požadavky Versailles? Sociální demokrat nevěří, že dělnická třída se dnes stává zápalným knotem vědomím rovnocennosti mezi sociálním a národním bojem, a která se tak stane podstatnou, vehementní a živoucí progresivní silou, že žádný stranický funkcionář nebude schopný ji kontrolovat a žádný vykořeněný pisálek nad ní teoretizovat.

Proto tedy to ticho při otázce národní výzvy! Proto, chce-li dělnický odpor svrhnout jařmo sociálního útlaku, musí se bezpodmínečně zahalit do národních barev, jinak bude dělník neustále snášet sociální jařmo a spoutávání sebe sama. Odmítáme všechna balamucení pracující třídy – to je to, co nás charakterizuje. Nikdo nás nemůže obvinit z toho, že děláme cokoli proti existenci pracujících jako takových a proti jejich bytí!

Dělníkova voboda je přesně to, co my chceme, ať si pánové Briand s Chamberlainem klidně svými nosy. Pro nás, na rozdíl od mnoha sociálně-demokratických spisovatelů, je svoboda německého dělníka více než vlastní prospěch a úlitby od Brianda s Chamberlainem. Aktivizovat a volat do boje a přitom být zaopatřeni těmito pány, to skutečně není podstata socialismu a něco takového se nám z duše protiví.

To je proč máme daleko k tomu, být nacionálními socialisty v běžném slova smyslu. Oni jsou podobně jako sociální demokraté, vedeni téměř výlučně omezeným pohledem domácí politiky. Oni příliš myslí na „popravu listopadových zločinců“, v jejich úmyslech příliš převládá nenávist, pomsta a odveta. Tito lidé nemyslí na to, jak se sjednotit s cílem politického zesílení německého národa. My jsme méně destruktivní a méně negativističtí. Přijímáme všechno, co zvyšuje sílu a prestiž Německa a jeho obyvatel, naše jednání je silně podřízeno otázce, jak bychom se mohli dostat opět na mocenský vrchol. Ti, kdož chtějí věšet „listopadové zločince“, potom budou nepochybně chtít nechat Francouze jít. Oni budou sotva mít dostačující sílu k tomu, později v Porúří nastolit spravedlnost a dát každému, co si zaslouží.

O autorovi:

Ernst Niekisch vou kariéru začal jako komunistický vůdce Bavorské republiky rad z let 1918-1919, jež však byla poražena jednotkami Freikorps. Niekisch byl zklamán absencí historické vize u vůdčího bolševického tria v revolučním Mnichově (Lewin, Levine, Axelrod). Rozvinul eurasijskou vizi postavenou na alianci mezi Sovětským svazem, Německem, Indií a Čínou. Ideální osobou, jež měla být lidským motorem této aliance, se měl stát rolník jakožto protiklad k západnímu měšťákovi; zde je patrná určitá paralela s Mao Ce Tungem. V denících, jež Niekisch vydával lze rovněž vypozorovat německé tendence podporovat protibritská či protifrancouzska hnutí v koloniích. (Irsko proti Anglii, Vlámsko proti frankofonnímu zbytku Belgie, indičtí nacionalisté proti Británii,atd.)

Niekisch byl sice antisemita a podporoval zavedení totalitního státu, režim Adolfa Hitlera však byl pro něj málo socialistický a inspiraci hledal spíše u Stalina. Po nějaké době strávené v ilegalitě byl roku 1937 zatčen a v soudním procesu odsouzen za “velezradu” k doživotnímu trestu. Na svobodu se dostal až v roce 1945, úplně slepý. Po válce se stal ortodoxním marxistou a až do roku 1953 vyučoval sociologii na Humboldtově univerzitě ve Východním Německu. Po rozdrcení dělnických nepokojů odešel do Západního Berlína, kde také zemřel. (Metapedia CZ)

Zpracováno s pomocí sborníku The Weimar Republic Sourcebook