Autor: Radim Lhoták

Byli mocní vládci a lidé téměř nevěděli, že jsou.
Byli menší vládci a lidé je ctili a milovali.
Ještě menších vládců se lidé báli,
a ty docela maličké neměli rádi.

                                                                Lao-C’

Kdo má dobře vládnout, musí si být vědom své moci. Proto v minulosti byla udělována moc posvěcením. Duchovními či vyššími silami vyvolený vládce o svoji moc nebojuje ani o ní nedebatuje s lidmi, jimž má vládnout. Dobrý vládce získává osvědčení své moci časem. Čas dobré vlády mu dává sílu a jistotu, že nebude své moci násilím zbaven, tak v jeho žilách zraje vznešenost. Vládnout přísluší urozenému stavu člověka, jemuž moc přestala být cílem i prostředkem k dosažení bohatství, úcty druhých i sama k sobě. Spravedlivě vládnoucí muž má aristokratický cit pro míru v přikazování i v naslouchání. Mocný vládce nikdy nevzešel z nabytého bohatství, z plebejské vrstvy zbohatlíků, ale právě naopak. Jeho bohatství bylo plodem mocné vlády. Teprve z moci ušlechtilých pramení odpovědnost a řád, který přináší lidem pokoj a štěstí. Takový řád může vycházet z patricijské nadřazenosti, ze šlechtického nadhledu, nikdy z plebejské horlivosti a touhy po moci.

Friedrich Nietzsche napsal ve svém aforismu Budoucnost šlechty toto: Gesta urozeného světa vyjadřují, že v jeho údech se ustavičně odbývá půvabná hra vědomí moci. Člověk šlechtického mravu, muž či žena, se tedy nesvalí jakoby zcela vyčerpán do křesla, ubrání se tam, kde si každý dovolí trochu pohodlí, např. na železnici, a neopře se zády, nezdá se unaven,…,na vyzývavou řeč odpovídá zdrženlivě a s jasným vědomím, ne zděšeně, zdrceně, zahanbeně, bez dechu, po způsobu plebejce. Stejně jako umí zachovat zdání trvale přítomné fyzické síly, přeje si trvalou radostností a závazností zachovat i v trapných situacích dojem, že jeho duše a jeho duch dokážou čelit nebezpečím a překvapením….Tak dýchá vznešená kultura mocí, a i když ve svých mravech vyžaduje velmi často jenom zdání pocitu moci, přece díky dojmu, který tato hra budí u nevznešených, a díky působení tohoto dojmu, ustavičně roste skutečný pocit převahy. – Toto nepopiratelné štěstí vznešené kultury, které se buduje na pocitu převahy, začíná teď vystupovat na ještě vyšší stupeň, protože od nynějška, díky všem svobodným duchům, je všem urozeným a šlechticky vychovaným dovoleno vstoupit do řádu poznání a přijmout tam duchovní svěcení, neplatí už jejich zatracování, naučí-li se vyšším rytířským službám než dosud a vzhlédnou-li k ideálu vítězné moudrosti, jaký si nesměl ještě žádný věk vytyčit s tak dobrým svědomím jako věk, který se právě chystá přijít.  Nakonec: čím se má dále zabývat šlechta, když je den ode dne zřejmější, že je neslušné zabývat se politikou? –

S moudrými verši starověkého mudrce a s prozíravými slovy největšího filosofa moderní doby za zády je nanejvýš zapotřebí se zamyslet, kdo nám dnes vládne, co je to za moc nad námi, která nám káže demokracii jako nejlepší způsob vlády, jakého se lidstvo mohlo dočkat? Při pohledu na současné představitele moci je naprosto průkazné, že tyto politické figurky dosazené z lůna parlamentní demokracie žádnou moc nemají. Lépe řečeno, disponují sice mocenskými nástroji, ale vědomí moci jim chybí. Proto se tak hašteří, proto spolu bojují o každé lejno volebních preferencí, proto zpytují nálady davu volebními průzkumy a snaží se ho udržovat v nevědomosti, oni nevládnou, nýbrž drží se svých postů jako úředníci židlí. Zde se prokazuje jejich bezbřehá nekompetentnost, ztráta veškeré legitimity, jejich plebejská podřadnost a duchovní nouze bez nároku na propůjčené odznaky vládců.

Ve vládě moderního státu a v jeho parlamentech to vypadá jako v novodobé rodině. Kohouti a slepice soupeří v jednom rynku rovnostářského dobývání významu jedince i slova. Tahanice o to, kdo bude dnes vařit a kdo vynese smetí. Ani pomyšlení na vlastní smysl jejich vládnutí, komu vládnou a kam to se svojí vládou chtějí vlastně dotáhnout. Tak jako rovnoprávný spolek muže a ženy postrádá hlavu rodiny, tak moderní liberální stát postrádá suverénní moc, která by dala svému lidu spravedlivý řád v nerovnosti, postrádá odpovědné vládce, jimž by ležel na srdci osud národa, jeho budoucnost a směřování. Nedivme se, že se tak ohánějí demokracií a neviditelnou rukou trhu. Podle demokratické ústavy je přece veškerá moc v rukou lidu. Podle moderních ekonomických teorií je liberální trh sám od sebe vševědoucí.

Jakápak tedy odpovědnost za vládnutí? K čemu ideje a k harmonii vedoucí vnímavost politična? Komu mají naslouchat? Změti názorů zindividualizovaných a odcizených jedinců bez paměti, bez kultury, bez špetky porozumění tradicím a potřebám vzájemnosti? Jediné, čemu se ve své bezmoci naučili, je přehazovat vidlemi cizí peníze z jednoho účtu na druhý a potlačovat v zárodku každý záchvěv skutečné vůle k moci, jímž by si svědomí člověka, občanského sdružení či národní pospolitosti chtělo vydobýt svoje přirozená práva a místo na slunci. Jediné, co je může ohrozit, je duchovní zrání, spolčování ve jménu nezávislosti, soběstačnosti, ideové jednoty, národní identity a etnických preferencí, děsí je vůle ke skutečné svobodě člověka volající po vlastnictví půdy a země, po organickém soužití pod vedením starostlivých vládců bez lidského ponížení a otročení cizímu kapitálu.

Politik v parlamentu liberálního státu je vládce bez moci, nepatří ani k oněm nejmenším vládcům, které nemají lidé rádi. Lidé dnešními politiky pohrdají a cítí k nim odpor. Skutečná moc je skrytá, anonymní, zahalená mámivým třpytem peněz. Politik je loutka v rukách finančních kruhů, oligarchů bez portfeje, kapitálových magnátů, kteří sní o světovládě a vytvoření vlastní nadřazené rasy po vzoru pouštních sultánů. Tito politici nemají vlastnosti ani schopnosti aristokratů, jsou ustrašenými plebejci, pouze udržují profánní stav věcí s nastraženýma ušima, odkud na ně číhá nebezpečí, co si mohou dovolit říci a co ne, zpoceně a bez dechu napadají každý výrok, jímž by mohly být obviněni ze svévole, – tak bez myšlenky a vůle skutečně vládnout plní instrukce svých bohatých našeptávačů či výše postavených vzorů. Jedinou starostí, a zároveň noční můrou, je jim myšlenka na změnu, na aktivní odpor vzešlý z lůna lidu, na organizace sdružující významné skupiny lidí se společnou ideou a vůlí k moci. Vědomí moci druhých, to politika nejvíce zneklidňuje. Politická korektnost je mu bezduchým zátiším i ochranou. V duchu politické korektnosti je politik mechanickým správcem státního okrsku, žádné ideje se od něho neočekávají ani nepožadují. A proč taky? Duch současné politické korektnosti nesnese převahu nové ideologie, nic nesmí být vpravdě politické, nic nesmí mít myšlenku revoluční obrody, každý významný posun k novým hodnotám a ke změně mocenských poměrů musí být démonizován jako nepřítel demokracie a svobody.

Od dob římských císařů měla moc v Evropě apollinský rozměr božského poslání a rozvoje kultury. To nelze srovnávat s muslimským světem, kde moc přináší právo vlády nad životem a smrtí. Je těžké dnes pochopit, nakolik se zušlechťující úloha moci v západní kultuře vytratila z mysli lidí, jak mohla propadnout bezduché vládě vědotechniky a chamtivé plutokracie. Není důležité, jaké formy tato úloha moci nabude, zda suverénním a odpovědným vládcem bude monarcha, prezident, císař nebo republikánský vůdce.

Řečeno slovy Guillauma Faye: Suverenita, stejně jako funkce jí vykonávající, nemůže prostě pocházet z demokratického řízení: aby mohla zajistit kontinuitu národa, musí mít v sobě cosi posvátného. Suverénní funkce přejímá monopol politična ve funkci „velké politiky“. Obci a hospodářství přitom ukládá obecný rámec jednání, vodítko, aniž by je šikanovala nebo jim upírala odpovědnost. Státní moc, která vykonává suverenitu, musí nést odpovědnost za společenské uspořádání a občanskou disciplínu, individuální i skupinové svobody tím zůstávají zachovány. Bez právního řádu, který odpovídá zákonům života neexistují žádné svobody. Proto neexistují svobody bez autority. Svoboda se dnes rovná tomu, co se dříve nazývalo otroctvím, protože je zaměňována s principem chtění, který vede k zotročení.

Nejtěžší krizí západní civilizace je její krize moci. Od ní se odvíjí krize hodnot. Teprve na posledním stupni významu je krize ekonomická. Ubohý národ bez šlechty, nemá mu kdo vládnout. Nahoře ani dole. Ubohý lid, jemuž feministické egalitářství živé z liberální bezmoci sebralo otce. Co platí pro stát, platí i pro rodinu. Dobrý a laskavý otec rodiny si musí být vědom své moci. A jeho žena? Nejlepší odpovědí je opět citát čínského mudrce z knihy Taoismu:

Ženský element vítězí nad mužským svým klidem, který mu dává poloha dole.

                                                                                                            Lao-C’

Autor: Ondřej Šlechta

Česká média věnují tradičně prostor všemu možnému, jen ne podstatným věcem, hýbajícím světovým děním. V poslední době se zraky mnoha světových deníků a televizí obrací k Moldávii, kde vypukly ostré protesty vůči výsledkům voleb, ve kterých zvítězila komunistická strana, načež opozice, nehledě na fakt, že volby byly legální a podle všech pravidel, začala požadovat přepočítání výsledků voleb a posléze rovnou volby nové. Podle některých komentářů, jichž nebylo ušetřeno ani Česko, jsou v právu – háji ideály liberální společnosti. Máme tomu tedy rozumět tak, že zatímco komunistický demonstrant, rozbíjející výlohy v protestu vůči kapitalistické vládě zůstává výtržníkem a zločincem, liberální demokrat, dělající totéž, je omluven „morálním hlediskem“?

Liberální patos

Ti, tzv. liberální demokraté, kteří vystupují z pozice morální autority vůči legálně zvoleným vládám, kterým odpírají legitimitu proto, že nesplňují jejich subjektivní mravní měřítka, dokazují rozpornost svých tvrzení už jen tímto svým nadřazeným postojem. Liberalismus, produkt osvícenecké éry, stvořil především svět, ze kterého vytlačil legitimitu, která není podložena racionálním základem. Politický život však racionálními argumenty nelze vysvětlit zcela. Lidé zkrátka nejsou stroje a autoritu tedy nelze odvozovat z racionální kalkulace.

Co nám mnozí ale liberální demokraté nabízejí dnes? Hovoří o nelegitimnosti vlád, které nevládnou „liberálně“. Taková teze je z úst liberálů úsměvná, zvlášť ve chvíli, když si uvědomíme, že v čase monarchií bylo naprosto nemyslitelné, aby jedna monarchie odpírala legitimitu republice, nebo monarchii jiné pro to, že nesplňuje jí stanovené standardy vládnutí.

Autor v žádném případě nechce hájit komunistický režim v Moldávii. Domnívá se ale, že je zde potřeba striktně rozlišovat dvě věci. Jednu tvoří každé subjektivní „já“, které má vyprofilováno určitý subjektivní náhled na svět, zatímco druhou tvoří určité objektivní standardy, kterými se politika právě z důvodu mnohosti „subjektivních já“ řídí.

Jinými slovy, autor komunismus považuje subjektivně za špatný režim, zároveň však z velké části za zcela přežitý koncept, který do velké míry slouží pouze jako strašák pro zisk politického kapitálu těch sil, popisujících zejména současnou politickou realitu termíny studené války. Na druhou stranu ovšem zcela respektuje rozhodnutí moldavských voličů a domnívá se, že na základě přesvědčení radikální menšiny nelze zpochybňovat legitimitu vlády, která se k moci dostala zcela legální cestou. Legitimita režimu nesmí být odvozována z liberálního (a jiného) patosu, nýbrž právě z faktu, zda suverén moc „dobyl“ legální cestou a zda karty byly rozdány spravedlivě.

Nesmyslnost „liberální demokracie“

Rozpor v „liberální demokracii“ nalezneme už sémantickým rozborem obou slov. Pojem liberální demokracie jako takový je naprosto nevhodný, protože implikuje, že se jedná o demokracii, která je ještě něco „více“ než demokracie „obyčejná.“

Demokracie je zcela a jasně politický fenomén. Zřetelně definuje, že lid je zdrojem veškeré moci. Oproti tomu liberalismus, jehož poslední fázi lze bez přehánění nazvat „liberální ideologií“, nás odkazuje do světa ekonomických a etických mýtů. Liberalismus chápe sociální vazby výhradně na základě teorie racionální volby. Občanství pak redukuje na praktický užitek, vládu hodnotí prizmatem „výnosnosti“ a směřuje k ideálu jakési „vědecké správy“, která bude abstrahovat od všech iracionálních prvků a výhradně se soustředit na analýzu zisků a ztrát. Tím ale přiznává vlastní ne-političnost, protože politika jako esence právě předpokládá roli „nekalkulovatelného“ – tj. emocí, pudů a iracionálna.

Politika ovšem vychází také z toho, že cíle sociálního života jsou rozmanité. Demokratická politika ve shodě s liberalismem sice podporuje svobodu rozhodování, dostává se s ním však do konfliktu ve chvíli, kdy dochází na stanovení cílů. Politika esenciálně předpokládá pluralismus cílů – liberalismus nikoli. Liberalismus předpokládá podřízení politična soukromoprávní morálce, zatímco skutečná politika předpokládá především nastolení politické jednoty. Vše co bude v rozporu se svobodou jednotlivce, musí být odstraněno. Liberální politika se tak jeví jako rozpor sám o sobě, protože liberalismus může na všechny neliberální systémy vrhnout obvinění z neliberálnosti, prohlásit je za méněcenné (protože neliberální) a politickou jednotu ohrozit – například morálním ospravedlněním výtržníků, bojujících proti legálně zvolené komunistické vládě.

Jestliže „liberální demokraté“ dělají morální rozdíl mezi kupříkladu levicovými aktivisty rabujícími vládní čtvrtě a liberální mládeží, která demoluje centrum Kišiněva, tak vzhledem k tomu, že každá z těchto dvou jmenovaných stran se opírá o nějaké normativní požadavky legitimity, zdá se být postoj liberálních šiřitelů demokracie navýsost subjektivním. Jak chtějí obhájit tezi, že „liberální menšina“ má právo svrhnout legálně zvolený režim, který si třeba přeje většina občanů, protože je vždy morálně nadřazená? Nelze na jedné straně vyzdvihovat jedny radikální aktivisty a jiné odsuzovat a de-legitimizovat na základě nesouhlasu s jejich názory. To není politika, ale demagogická dojmologie.

Zůstaneme-li u konkrétního příkladu Moldávie, tak s vládou je podle všech průzkumů spokojená naprostá většina obyvatelstva, výjimku hraje početná radikální mládež z ulic Kišiněva. Co je pro liberály „menšinou“? Existuje nějaká početní hranice, do které se dá s „liberální menšinou“ relevantně počítat?  1000 lidí, 100, 50, nebo i jeden? Na to liberální šiřitel demokracie odpovědět nedokáže. Argument „morální nadřazenosti“ mu ovšem dovoluje vždy odmítnout vládu, se kterou není subjektivně nespokojen, jako objektivně nelegitimní.

Past

Liberální demokracie tradičně neumí rozlišit mezi legálním a legitimním a proto tyto pojmy směšuje. Výsledkem je zmíněný trend, kdy je za legitimní režim považován nikoli ten režim, který je „pouze“ výsledkem svobodných, nezmanipulovaných voleb a odrazem vůle voličů, nýbrž ten, který je v souladu s liberálními požadavky.

Šiřitelé demokracie pohřbívají liberalismus. Ukazuje se, že to, za co liberalismus v minulých desetiletích bojoval, tj. rovné volební právo a jeho rozšíření mezi pokud možno všechny vrstvy, je pošlapáno moralizátory, kteří vůli voličstva zpochybňují blíže nedefinovanými „liberálními principy“, které zůstávají paradoxně vně jednotlivce. Argumentace šiřitelů demokracie se zdá nanejvýš rozporná. Pokud říkají, že liberální demokracie má právo bránit se vůči antiliberálním silám, i kdyby si je většina voličů přála, pak argumentují v rovině neexistujících substancí – neexistuje liberální demokracie a většina, či menšina, ale pouze demokracie, v níž většina demokraticky prosadí svou politickou vizi na úkor menšiny za současném zachování jejích práv.

Je to smutný pohled, sami liberálové pohřbívají dílo liberalismu, když zpochybňují legální výsledky (svobodných – tedy liberálních!) voleb subjektivními morálními hledisky. Dílem struktur demokratismu liberalismus filosoficky z velké části dospěl na začátek – respektive provedl přesun na pozice těch, proti kterým ve jménu svobody jednotlivce bojoval. Politický systém by měl být takový, jaký si určí démos. S pojetím „liberální menšina“ má z pozice morálního suveréna právo svrhnout legálně zvolené (avšak neliberální) režimy negujeme uplynulých sto let demokratického vývoje a opouštíme sféru politična směrem k nepolitickému rozhodování na bázi zcela subjektivních kategorií.

Autor: Stanislav Máselník

Alain de Benoist je čelním představitelem francouzské Nouvelle Droite (Nové pravice), stejně jako jejím nejznámějším autorem v očích českého čtenáře. V mládí byl sympatizantem radikální pravice, s níž se názorově například shodoval v podpoře francouzskému Alžírsku. Od těchto dob své názory několikrát přehodnotil a od svých raných pozic se distancoval. Tento článek se věnuje jeho netradičnímu „anti-esenciálnímu“ vnímání lidské identity. Stěžejním dílem, ve kterém Alain de Benoist své názory na identitu shrnuje do komplexního celku, je článek „On Identity“, publikovaný v roce 2004 akademickým žurnálem Telos.

Alain de Benoist zde nejprve rozebírá, co to vůbec v dnešní moderní době znamená, když se tážeme po naší identitě. Jsme „Češi,“ jsme „Evropané“, jsme „levicoví ekologičtí aktivisté“? Jestli ano, co nás dělá tak specifickými od skupin-identit odlišných? Nebo jsme jen jedinci, konzumenti na trhu, ti kteří mohou nabalovat své já módními značkami dle libosti a tak získat svou ryze vlastní, neotřelou identitu? Nejprve je dle de Benoista jednoznačné, že podobné tázání po naší identitě je novým fenoménem. Jinými slovy, identita se stává problematickou pouze v posledních tři sta letech, tedy s nástupem Moderny. V tradičních společnostech – Antice i středověkém společenském řádu – samozřejmě každý svou identitu měl, nicméně tato identita se nelišila od společenské role, kterou jedinec ve společnosti zastával. Jinými slovy, identita postrádala subjektivní dimenzi, jelikož byla na jedince „uvalena“ zvenčí komunitou, do které jedinec náležel. Zde Alain de Benoist využívá terminologie kanadského filozofa a kommunitarianisty Charlese Taylor, když tuto skutečnost nazývá tím, že jedinec byl zasazen do kolektivně sdíleného „řetězce Bytí“ (antického pohanství, křesťanské kosmologie).

Moderna, inspirovaná introspektivním křesťanstvím majícím kořeny v učení sv. Augustýna, nicméně dle de Benoista tento vztah obrátila – to co je pro ni skutečné není svět jako celek, ale svět z pohledu našeho já, jakési „duše,“ jestliže si propujčíme křesťanskou terminologii. De Benoist tím navazuje na kommunitární kritiky liberalismu (zmíněný Charles Taylor, ale například i Alasdair MacIntyre a Michael Sandel), kteří sledují kořeny moderního atomicistního vnímání jedince právě k tomuto obratu. René Descartes tak dělil lidskou existenci na subjektivní (naše mysl) a objektivní (okolní svět, včetně našeho těla a smyslů) dimenze, z nichž pouze ta první je skutečně reálná, jelikož o její existenci nelze pochybovat (cogito ergo sum, myslím, tedy jsem). Důraz tedy od této chvíli bude kladen na jedince a „subjektivní“ proces, kterým tento jedinec v sobě internalizuje okolní svět. Komunita nebo okolí může být v tomto procesu jen škodlivé, jelikož na rozdíl od prosazování individuálního využití Rozumu může podporovat „neracionální“ a „neopodstatněné“ tradice, nebo snad dokonce mít na jedince morální požadavky.

Jak zmiňuje de Benoist, toto moderní vnímání identity člověka jako „nositele mysli“ nebo „Rozumu“, vedlo k radikální změně společenského řádu: autorita panovníka je od tohoto okamžiku neudržitelná („božské právo vládnout“ je vnímáno jako lež) a legitimní společenský řád lze založit pouze na společenské smlouvě uskutečněné mezi jednotlivci, jakožto nositeli Rozumu. V 17. století se tak do popředí politické teorie dostává skupina teoretiků přirozeného práva a společenské smlouvy (Hobbes, Grotius, Pufendorf, Locke).

Zmínění kommunitarianisté společně s de Benoistem tuto antropologii Moderny a liberalismu kritizují. Dle nich jedinec jako takový „neexistuje,“ jelikož je každý „někým.“ Od našich nejbližších dědíme jisté normy a hodnoty, ale i jazyk a zasazení do určitého historického kontextu. Tento kontext si nikdo z nás nevybral a nevybere. Jak říká Nietzsche ve svém pozdním díle Soumrak model:

„člověku jeho vlastnosti nikdo nikdy nedal – ani Bůh, ani společnost, ani jeho rodiče, ani jeho předci, ani on sám. (…) Nikdo není zodpovědný za existenci člověka jako takového, za to, že je takový a takový, nebo za to, že se ocitl v takových podmínkách nebo v takovém prostředí“.

Veškeré tyto danosti však budou tvořit základ našich budoucích životních voleb. Nelze proto mluvit o „racionálním jedinci“, jelikož to, čemu říkáme rozum je bez obsahu a musí být vždy nejprve naplněno konkrétními historickými podmínkami. Kommunitarianisté tak zmiňují, že jedinec si nikdy „nevybírá“ z neomezeného sortimentu možností, ale introspekcí poznává, co je pro něj důležitější a co méně, případně mu v tomto dialogu mohou pomoci jeho „důležití druzí“ (significant others). To pochopitelně nabízí jiný obraz lidské svobody nežli liberální snaha oddělit jedince co nejvíce od jeho blízkých komunit. Nebýt součástí žádné komunity definující mou identitu neznamená být svobodným od „iracionálních“ vlivů neslučitelných s Rozumem, ale naopak nemít základ pro volbu žádnou. Alain de Benoist tak cituje Janie Pélabay, která zmiňuje:

„Dobře užívat svobody znamená vyjádřit s co největší opravdovostí vlastní normativní identitu, jinými slovy, člověk je skutečně svobodným, jestliže jeho činy co nejpřesněji vyjadřují ty hodnoty, ke kterým se hlásí … Čím lépe člověk zná hodnoty, které definují jeho identitu, tím větší je jeho svoboda“.

Kommunitární kritika antropologie osvícenského liberalismu je nicméně záležitostí posledních dvou desítek let a do veřejného diskursu, obzvláště pak v zemích střední a východní Evropy, ještě rozhodně nepronikla. Do nedávna tak politickou teorii dominoval právě osvícenský liberalismus, který jakoukoliv politickou komunitu vnímal skrze hledítko společenské smlouvy, jejímž úkolem je co nejvíce prosadit zájem jednotlivce. (Jelikož však jedinec bez historického rámce neexistuje, staly se liberální státy terčem kritiky postkoloniálních myslitelů, kteří jej oprávněně obviňují z prosazování západního etnocentrismu pod rouškou „neutrality“.) Důsledkem je teorie „neutrálního státu“, který nesmí ve veřejné sféře prosazovat žádné partikulární zájmy a žádnou specifickou kulturní identitu, ale pouze zájem „racionálního jedince“ jako takového. Dle osvícenského liberalismu tak musí být veškeré kulturní odlišnosti delegovány do soukromého sektoru a stát a občanství se stávají prostorem abstraktních, vzájemně zaměnitelných jedinců.

Pokud je však člověk především bytost společenská, jak již tvrdila celá řada významných myslitelů od Aristotela, přes Rousseaua, až po Hegela, tak je pro něj „neutralita“ liberálního státu neudržitelná. Jak de Benoist ve svém článku „On Identity“ uvádí, v reakci na vymýcení veškerých specifických mediačních komunit (guildy, svobodná města, obchodní unie, regionální  identity), se v průběhu 19. století objevují společenské identity pod novými formami. Jsou to společenské třídy (a s nimi i třídní boj proletariátu proti buržoazii), ale i politické identity, které zažívají vzestup počátkem 20. století se zavedením všeobecného hlasovacího práva. Kolem identit třídních a ideologických se objevuje i identita více obsažnější – národ. Jak slavně uvedl Ernest Gellner, ten je založen na tvrzení, že „politická a národní komunita musí být jednotná“.

Z výše uvedených slov je patrné, že člověk historicky byl a je součástí identit značně rozlišných, které se navzájem překrývají a doplňují. Co více, význam identit samotných jako „národ“ se mění s časem. Zatímco v raném středověku byla Francie pouze sdružením odlišných regionálních principátů pod autoritou vladaře, s příchodem Velké francouzské revoluce byla rekoncipována jako „jedna a nerozdělitelná“ republika.

De Benoist se staví především proti takzvanému identitnímu „esencialismu“. Tedy proti tomu typu myšlení, které vidí komunity jako neměnné ahistorické bloky, jejichž identita je dána určitým identitním jádrem, které se nemění (tradice, hodnoty, institucionální zřízení). Jak říká de Benoist, v případě esencialismu je určitá identita vnímána pouze pod aspektem určitých subjektivně důležitých hodnot, které jsou domněle dané identitě připsány jako „esenciální“ a „jediné pravdivé“. Jinými slovy – Čechem nebo katolíkem lze být dle esencialismu jen jedním způsobem, který je historicky tím „jediným pravdivým“ (tedy dodržovat určitý způsob chování, která je prý symbolická pro „veškeré češství“, či veškeré katolictvo) a vše ostatní je deviantní a musí být z komunity uťato jako „neautentické“.

Ve skutečnosti jsou ale dle de Benoista mýty a legendy, na kterých se každá historická komunita zakládá, do značné míry imaginární – jsou „symbolickými prostředky“, které mají za účel zachovat současnou komunitu předáváním sdílených znalostí nebo společné víry. Navracet se k té „skutečné“ a „pravé“ historické identitě je nesmyslné, jelikož kolektivní paměť si z dějinného sousledu jinak bezvýznamných událostí nepamatuje ty hodnoty a události, které jsou pro národ ty „jediné“ či „skutečné“, ale jen ty které mají vztah k té identitě co má ona komunita již dnes a k jejím plánům do budoucna.

Jinými slovy, naše paměť je svou podstatou selektivní a pamatuje si jen tu verzi událostí, kterou si chce pamatovat. Historie dané identity nebo komunity je ale mnohem více spletitá a neprivileguje jasně žádnou specifickou sadu hodnot. Historicky tak nelze žádné komunitě určit tu „pravou esenci“, jelikož ta se neustále mění s místem a časem. Pokud se budeme snažit definovat identitu Evropy „esenciálně“, narazíme na problém její diversity. Evropa tak může být prezentována jako mající počátek ve starém Řecku, ale taktéž jako vznikající až s příchodem křesťanství. Staré Řecko tak může být v kolektivní paměti minimalizováno na Athény (a homérská epocha tak opomenuta) a křesťanství může a nemusí přiznat vliv pohanství. Proto je jakákoliv výprava za „pravými“ kořeny naší identity ošemetná. Jedna část naší historie pro nás může být důležitější než jiná, to ale nevypovídá nic o „pravdivosti“ jednotlivých historických kořenů jako takových. Jak de Benoist říká, jestliže

„je původ tím nejdůležitějším, jestliže nám předkové poskytují informace o nás samotných, proč nenalézt něco o původu Indoevropanů, jejichž předkové, dle definice, Indoevropany nebyli. Proč se nenavrátit zpět až k africkým hominidům, k Austrolopithecovi, k prvnímu prapředkovi všech primátů“?

Odpověď je jasná – takové kořeny pro nás nejsou důležité vzhledem k hodnotám, které zaujímáme dnes, a proto je z naší paměti automaticky vylučujeme. To ale neznamená, že nejsou součástí naší historie, a že v budoucnosti naše tradice na bázi historie jako celku nemůžeme přehodnotit. Identita je tedy v prvé řadě dána dialekticky – jsem členem té komunity a mé hodnoty ovlivňuje vědomě ta identita, se kterou se niterně identifikuji. To neznamená vybrat si členství jakékoliv identity nebo komunity, které chci, jak tvrdí osvícenský liberalismus se svou vizí „supermarketu s identitami“. Znamená to spíše uvědomit si, na bázi těch vztahů, tradic a hodnot, které formovali mé já, které z nich jsou pro mě v určitých směrech důležitější a které méně. Jak de Benoist uznává, to vede často ke konfliktu hodnot a střetům zájmů, jelikož nejsme členy komunity jedné (homogenní národ), ale členy komunit mnoha, které se navzájem doplňují a prolínají. Jak známo, pro de Benoista z toho vyplývá, že jedinou stabilní politickou komunitou dnes mohou být kontinentální celky, jako například Evropská unie, které by byly postaveny na politickém rozpoznání existence takových komunit.

Je však potřeba poznamenat, že pro de Benoista politické rozpoznání identity druhých není to samé jako jejich pozitivní ohodnocení. Rozpoznáním druhé identity neděláme nic jiného, než že uznáváme její existenci a unikátnost. Tedy jejich roli na formování bytí druhých. Politická a právní institucionalizace je tak uznáním, že lidská identita není jedna a homogenní, ale že se skládá z množství rozdílných vrstev. V žádném případě to neznamená morální ambivalenci, ale stejně tak ani morální universalismus (to, že jsou pro nás určité formy chování druhých identit a komunit „nesprávné“ nebo „deviantní“ nám nedává právo tyto identity potlačovat, jelikož tento názor je náš a ne názor „absolutní“ nebo „univerzální“). Můžeme a měly bychom tedy kritizovat chování těch, se kterými nesouhlasíme, ale nesmíme zapomínat, že tato kritika nevychází z jakési pozice absolutní, ale „pouze“ z našich historických zkušeností.

Shrnuto a podtrženo, ve svém přehodnocení moderního konceptu identity de Benoist postupuje dle následujících kroků. Nejprve kritizuje Modernu a její pojetí člověka jako bytosti odtržené od okolního světa a společenské interakce (homo rationalis). Proti této tezi pokládá kommunitární vizi člověka jako někoho, jehož bytí je nezbytně tvořeno existencí v rozlišných komunitách. Osvícenský liberalismus tuto společenskou přirozenost člověka popírá tím, že chce zbavit veřejnou sféru veškerých kulturních a specifických identit, ve jménu (existenciálně nemožného) zájmů „jedince jako takového“. Tím, že jsou veškeré identity odmrštěny do soukromého sektoru, jsou zbaveny možnosti se rozvíjet skrze dialog s identitami druhými a zachovávat sebe sama skrze politické prostředky. To se ukázalo již mnohokrát jako nemožné a zatímco jsme v průběhu 19. a 20. století viděli vzestup třídních, politických a národních identit, ve století 21. vidíme vzestup takzvaných identit postmoderních. Těmi jsou například komunity etnické, jazykové, hodnotové (nedávné celoevropské protesty proti izraelským útokům v Gaze jsou toho důkazem), ale i třeba sexuální. Abychom se vyhnuli nebezpečné fragmentaci společnosti, Alain de Benoist navrhuje do budoucna jediné možné řešení: zavrhnout koncepci „neutrálního státu“ a podpořit budování federální Evropy, která by nové společenské identity rozpoznala.

Jak byste charakterizoval nynější finanční krizi?

Tradičně se počítá s tím, že kapitalsmus se přiživuje na těchto krizích, které sám způsobuje. Jinak se teď bavíme o cyklických nebo také konjukturových krizích, což dokazují elementy seberegulace kapitalistického systému.  Pro jejich překonání se uvádějí do chodu  mechanické stabilizace. Momentálně přicházíme do styku se strukturovanou krizí, která je srovnatelná s ekonomickým kolapsem konce 19. století, Velkou hospodářskou depresí a naftovou krizí v roce 1973.

Současný kapitalismus se rozvíjel na základě anglosaského modelu, který chápal rozdíl mezi reálnou ekonomickou a finanční sférou tak, že se ve výsledku  objevily  “finanční bubliny”. Anglosaský model přivedl k nárůstu moci akcionáře, kteří se stali skutečnými vlastníky obrovských podniků, mezinárodních investničních fondů a Hedge fondů. Akcionáři chtěli získat maximální výnos v co nejkratším termínu. Proto bylo jejich cílem přemístit své podniky do rozvojových zemí, aby pozvolna zmenšili rozdíly mezd kvalifikovaných pracovních sil. Ve výsledku se růst kapitálu přestal shodovat s růstem pracovní mzdy.

Tímto dáváme dohromady základní charakteristiku současného rozvoje kapitalsimu, jeho hlavní výhody předcházející fordovskému modelu. V době fordismu pracující věděli, že růst produktivity automaticky povede ke zvýšení jejich pracovní mzdy. Právě tenkrát vznikla početná střední třída. Přitom pokud se člověk ocitl v této vrstvě, musel se hodně snažit, aby z ní vypadl… Dnes je tato situace jiná. Sledujeme pauperizaci nejen pracující třídy, ale i střední třídy. Přirozeným důsledkem toho se stalo snížení koupěschopnosti většiny obyvatel a zmenšení poptávky.

Co se týče podpory stabilní životní úrovně, byli lidé nuceni  brát trvale úvěry. Spotřeba byla podporována výhodnými podmínkami úvěrů, ale ne zvýšením koupěschopnosti.  A co je nejzajímavější, platební schopnost zájemců se ve výpočtu nepřijímala. Celková zadluženost amerických domácností ve výsledku převyšovala všechny normy. Finanční organizace splácely jedna druhé dluhové závazky svých klientů. Zformovaly se úvěrové trhy. Růst těchto trhů v podmínkách praktické nemožnosti vyhotovit úvěrové obligace, se ukázal jako jedna ze základních příčin krize. Každou chvíli musela tato pyramida spadnout, což se také letos na podzim stalo. Přitom bych zdůraznil, že konečné zhroucení finančního systému, podle slov analytiků, připadne na rok 2009.

Finanční krize vede ke zničení liberální ideologie, která v době vlády Regana a Thatcherové zformovala systém “deregulačního kapitalismu”. Fundamentálním principem této ideologie byla minimální investice státu do tržního mechanizmu. Dnes, kdy velké banky, korporace a pojistné fondy žádají stát o poskytnutí finanční pomoci, je tento princip velmi kritizován.

Jaké bude nové uspořádání světa, které vznikne po této krizi?

Když rozmýšlím nad novým světovým uspořádáním, napadá mě, že lidé zapomínají, že současné uspořádání ve světě není podstatné. To, co my vidíme teď, je světový chaos. V budoucnosti trh samozřejmě nezmizí. Tržní ekonomika dokázala svou platební schopnost a efektivnost. Nicméně musel mít tento trh určeny jisté hranice, byl čas ustoupit od idey seberegulace. A současná finanční krize to se vší evidentností demonstruje.

Kromě toho, je nezbytné rehabilitovat světovou politickou sféru. Ideologové současného liberalismu  přikádají význam pouze ekonomice a právnímu vědomí, založenému na morálních koncepcích lidských práv. Politice je v jejich systému priorit přidělena nezáviděníhodná role, která se fakticky omezuje jen na technické řízení – gouvernance.  Řízení lidských zdrojů se přirovnává k manipulaci s věcmi, kdy se ztrácí lidský rozměr sociálního a politického zařízení. Politika předpokládá možnost výběru, liberálové se vždy snaží o navázání jedinečného správného technického řešení.

Takový přístup protiřečí samotné podstatě politického procesu, který je zacílen na úspěch určený pro blaho celku. Liberální ekonomové to nemohou pochopit, jelikož věří v neviditelnou ruku trhu a snaží se pouze o osobní úspěchy. Nicméně je nutné pamatovat na to, že člověk je jak výrobce, tak i spotřebitel. Člověk je sociální tvor. A náležitost ke kolektivu, sakrální tradice, náboženství a duchovnost je pro něho přirozenou formou existence a tvoří smysl jeho života.

A poslední věc: politika přisuzuje demokratickou legitimnost moci, která paradoxně liberární systém nezabezpečuje. Vždyť nová vládnoucí třída tuto legitimnost neovládá. Občané jsou zbaveni možnosti zvolit si takové lidi, kteří pracují v mezinárodních centrech a ve vedoucích světových masmédiích. Tento popis naráží na světovou krizi systému, zastupitelskou demokracii, pro jejíž překonání je nezbytně nutné obrátit se ke koncepci ”demokratické spolupráce”.

Může současná krize vést k rozvinutí procesu globalizace?

Myslim si, že ne. Globalizace je probíhající skutečnost. Nicméně může mít různé formy. Dnes máme ekonomickou a technologickou unifikaci, poptávka proměnila planetu v jeden ohromný trh. Samozřejmě, existuje množství hráčů, kteří si nepřejí podílet se na procesu globalizace, kteří se snaží udržet si svou vlastní identitu. Bohužel však ve většině případů přijímají konvulsivní formy nesmyslného antiglobalismu a šovinistického nacionalismu. To platí i pro ideologii islámských radikálů.

Z toho pro nás vyplývá upustit od zažitého vzorce “celý svět proti džihádu”. Otázku je nutno položit jinak: Ubíráme se k jednopolární nebo mnohopolární globalizaci? Mnohopolární globalizace je jediný způsob, jak uchránit kulturní rozdíly a politickou svébytnost. V případě, že se v životě vyplatí koncepce mondialistů, nebude ve světě místo pro politiku.

Není pochyb, že vestfálský model se stává minulostí. Nacionální státy byli příliš veliké na to, aby uspokojili každodenní potřeby a příliš malé, aby odpověděly na výzvu planety. V posledních letech se vedou debaty o znovuzrození impérií. Imperialistický experiment může být skutečně využit. Vždyť tento politický model se mohl vypořádat s globálními problémy, a současně rozumět vážnosti vztahu k lokálním autonomiím. Proti němu má výhodu jakobínský státní model ve Francii, kde se v důsledku nadměrné centralizace mnohde zničil politický život.

Dnes musíme obnovit sociální vztahy uvnitř společnosti na lokální úrovni, které se zpřetrhaly v době modernismu a vytvořit velké geopolitické bloky, které by se přetvořily v póly regulující procesy globalizace na úrovni kontinentální.

Proč proti sebe stavíte pojmy “Západ” a “Evropa”?

Pojem Západ se zformoval v průběhu historie. V době antiky to bylo římské impérium, v klasickém období tímto pojmem nazývali evropskou civilizaci, která postupně rozšiřovala svoje hranice a ohrožovala svébytnost ostatních kultur a národů.  Za dob studené války se západem rozuměly všechny rozvinuté nekomunistické země včetně Japonska. Západ se vždycky snažil přimět ostatní svět na svou víru. Dnes Západ týrá ostatní národy vštěpováním amerického modelu rozvíjením ekonomického růstu.

Otázka je, jestli je současná Evropa zainteresovaná do záchrany západního atlantického světa. Podle mně je to umělecká integrace. Z geopolitického hlediska je Evropa kontinentální útvar, ale USA je námořní mocnost. A vzhledem k věčnému protikladu moře a souše, se jejich zájmy absolutně neshodují.

Jak hodnotíte  současný stav evropské integrace?

Já podporuji myšlenku jednotné Evropy, nicméně kategoricky nesouhlasím s tím, jak je momentálně realizována. Hlavní chyba je v tom, že evropské národy se spojují na základě trhu a ekonomie a naivně se domnívají, že vytvoří předpoklady pro politickou jednotu. Kromě toho, bruselská eurokracie nepovoluje státům Evropy účastnit se přijímání rozhodnutí o budoucnosti kontinentu.

Navržený projekt evropské konstituce je byrokratický dokument, který obsahuje okolo 1500 stran a nemá nic společného s opravdovou konstitucí. Dokonce se v něm nehovoří o tom, jaký mocenský institut bude  odpovídat za realizaci základních evropských zákonů. Jak jen se u státu vyskytla možnost vyjádřit svůj názor, vystoupil proti směšnému projetku eurokratů. Tak tomu bylo ve Francii a v Holandsku v roce 2005 a letos v Irsku.

A druhá chyba bruselských ideologů spočívá v tom, že  dali přednost fyzickému rozšíření Unie před upevněním své  politické jednoty. Do členské základny EU vstoupily v závislosti na Washingtonu země střední a východní Evropy, které byly zbaveny pocitu evropské zodpovědnosti. Důsledkem těchto chyb je to, že se instituce sjednocené Evropy fakticky paralyzovaly.

Zajímavé je, že to té doby něměli přesné představy o tom, proč se sjednocuje Starý svět. Jsou dvě možnosti. První – přeměnit Evropu v obrovskou zonu bez hranic, která se později integruje na celosvětový trh. Druhá – udělat z ní nezávislou mocnost s přesnými hranicemi, sjednocující civilizační a geopolitické faktory, vytvářející na kontinentu autonomní centrum moci.

Druhý scénář, přirozeně vyvolává nesouhlas v USA…

Po zániku Sovětského svazu byla vnější politika USA zaměřena na to, aby zabránila vzniku konkurenčního centra moci. Proto Spojené státy, které byly příznivě nakloněny vzniku zóny volného pohybu na evropském kontinentu, se postavily proti projektům politického a vojenského sjednocení EU. Nejednou naznačovali, že odsuzují myšlenku zřízení autonomního bezpečnostního systému v Evropě, která by položila otázku o privilegiu NATO. Zatím se Evropa bojí otevřeně vyhlásit svou nezávislost, ale zároveň si nepřeje, aby byla chápána jako americká kolonie.

Jsou Evropané schopni zavést víza Spojeným státům? V dnešní době je EU na druhém místě co do ekonomiky, je to hlavní tržní velmoc, která, co do počtu obyvatel, předčí USA. A má velké šance stát se nezávislým centrem moci. Zvlášť pokud se Rusko vrátí ke své roli velké mocnosti a bude připravena přijmout Evropu v rámci obecné kontinentální euroasijské tradice. Taková perspektiva pochopitelně děsí Američany. Ne náhodou se pokouší obklíčit Rusko, podporovat plamen opozice v okolních státech a využívat taktiku “barevných revolucí”.

Nakolik jsou podle vás oprávněné obavy Američanů?

Obnova státnosti v Rusku ještě není ukončena. Předešlý systém byl příliš křehký. A pokud by Putin odešel ze země, nikdo by nemohl zaručit, že by se stát ubíral stejným směrem. Obnovení ruské moci není závážné jen pro samotné Rusko, ale i pro jeho sousedy. Chtělo by to, aby se vrátila jeho úloha strategického a politického centra eurasijského kontinentu, a určovalo vliv v zóně svých tradičních zájmů. Zdá se, že  se USA pokusily vtrhnout do této zóny s nadějí, že se zhroutí, a američtí pěšáci, kteří slouží zájmům Washingtonu na postsovětském území, je zbaví vlády.

Nelze říct, že je vaše stanovisko v západních zemích oblíbené, zvláště pokud připomenu reakci na události v Gruzii…

Pokud mluvíte o americké reakci, tak ta byla zcela předvídatelná. Kavkazský konflikt v USA přijali jako výzvu konkurenční mocnosti. Zato evropská reakce je taková, že jde o nedorozumění. Nehledě na to, že Rusko, které pouze odpovědělo na gruzínskou agresi, bylo obviněno z rozpoutání války. V tisku byly publikovány směšné články, které srovnávaly ruskou operaci v Gruzii s vpádem sovětských tanků do Československa v roce 1968. Podle politků EU je nepřízeň vůči Moskvě přímo úměrná jejich orientaci na Washington. V obecném evropském mínění je přijetí Ruska příznivější: žádná nevraživost, nebezpečí ani antipatie.

Kdysi jste prohlásil, že pokud byste přijal křesťanství, tak pouze v jeho pravoslavné formě. Jak tento výběr vysvětlujete?

Nebudu se pouštět do teologických detailů. Prostě když srovnám tři základní směry křesťanské tradice, nejvíc se mi líbí pravoslaví. Od katolicismu mě odrazuje příliš racionální přístup, od protestantismu nepřítomnost kultu svatých a omezování sakrálních principů. Na pravoslaví mě přitahuje ta obřadová bohatost, víc než chudé a vědecké bohosoví. Navíc k tomu neodmyslitelně patří i historie Ruska, která mě vždy zajímala, a která je s pravoslavnou tradicí spjata. Ještě bych zdůraznil, že pravoslaví má řecké kořeny a ačkoli v oblasti práva vděčí Evropa za mnohé Římu, mně bylo Řecko vždycky bližší.

Rozhovor vedl Alexandr Těrentjev

Spor Ruska s Ukrajinou o ceny dodávek zemního plynu, který by ve finále mohl mít pro dvě třetiny Evropy, zmítané tuhými mrazy, nepříjemné důsledky, byl další ukázkou, jak se idea volného trhu prostě hodí do koše, když se nehodí politickému zájmu a vizím globálních mocenských kruhů.

Co na tom, že Ukrajina nechtěla platit Rusku standardní evropské ceny. Musíme Rusko za každou cenu vykreslit coby imperiálního agresora. Obrázek zimou zkroušeného bulharského děcka, které si zlý Ivan neostýchá brát jako rukojmí, se k tomu hodí velice. Tentokrát musí idea svobodných tržních cen stranou.

Pořád nás někdo hodlá přesvědčovat o přirozených a nadčasových zákonech mechanismu neviditelné ruky trhu?

Komu není lhostejná budoucnost a chápe problémy, která nás obklopují a které se nás dotýkají, musí napnout všechny síly k tomu, aby byla ideologická chimérická představa „přirozenosti“ nadvlády volné ruky trhu nad politikou byly vyvrácena. Nikoli role státu a sociální akcent v hospodářství, ale neregulovaná ekonomika spekulantů a obchodníků, obchodujících na papíře, nás dostala do současné krize.

Téměř všechnu zásadní výrobu jsme vyvezli do levnějších končin, tradiční podniky krachují. Důležitý je, samozřejmě, pouze zisk a rentabilnost. Stali jsme se obchodnickou společností. Fragmentizovanou societou chremastiků. Zajímá nás jen výsledek, odhodili jsme veškerou etiku, přestali zohledňovat faktory vzájemné ekonomické rozdílnosti, kulturních zvyklostí a odlišností jednotlivých krajů. Destruktivní ruka globálního kapitálu nám nahradila náboženství. Můžeme mít sice několik ipodů, obědvat v McDonald´s, koupit si luxusní vůz. Ale za jakou cenu? Enormní zadluženosti na několik desítek generací dopředu.

Přece jen stále existuje naděje. Nikoli léčba bankéřských přehmatů desítkami miliard z peněženek daňových poplatníků, ale reforma celého systému a dekonstrukce hodnot, na kterých současná obchodnická společnost stojí. Kapitalismus není samospásný. Volná ruka trhu není univerzální nástroj a státní role v ekonomice naprosto legitimní. Jména zapomenutých autorů pro nadcházející diskuse jsou nasnadě: Jacques Bainville, André Marchal, Ludwig Erhard, Ota Šik, Adam Müller, Joseph Stiglitz…

Za redakci vše dobré přeje…

Karel Kaiser

Novoroční analýza Délského potápěče

Rok 2008 byl v mnohém zásadní. Na rozdíl od domácích událostí, které se ke zklamání numerologů a milovníků historizujících podobností nenesly ve znamení žádné výrazněji dramatické události, která by potvrdila „osmičkovou“ tradici, okolní svět (byť bychom na světové události neměli nahlížet prizmatem my vs. okolí) doslova vřel.

Byli jsme svědky rozvinutí hluboké finanční krize, která přerostla v krizi celosvětovou a hospodářskou. Rok 2008 přinesl nezvratný důkaz, že neoliberální idea trvale udržitelného růstu narazila na svůj strop. Post-bipolární řád světa, který se měl nést ve znamení Pax Americana potvrdil své univerzalistické záměry protiprávním uznáním narkostátu Kosovo a flagrantním nezájmem o osud tamějších příslušníků srbského národa a také o vyšetření zločinů kosovské strany. Nesymetrický odpor „západního civilizovaného světa“ vůči ruskému zásahu proti Gruzii naopak potvrdil, že univerzalistická snaha Západu o export vlastních hodnot a politických systémů bude do budoucna sílit a hrozit skutečným návratem nové studené války.

Evropská unie v uběhlém roce nedokázala udělat minimální krok k nalezení vlastní smysluplné cestě a nadále tápe mezi centralistickou koncepcí a „atlantickou“ koncepcí Evropy národů, která činí ze starého kontinentu „zónu B“ a nadřazuje transatlantický, či euroatlantický zájem (se všemi důsledky z toho vyplývajícími) ideji Evropy samotné. Na druhou stranu si nešlo nepovšimnout posilování jednotlivých regionalistických tendencí (Vlámsko, sever Itálie), které do budoucna slibují podnětné perspektivy, zejména jako šance pro překonání euroatlantického globalismu.

Nezlepšila se ani situace na předním východě. Poté, co se uklidnil nepříznivý stav irácké operace, bijí Spojené státy na poplach a žádají přesunutí celých kontingentů vojsk pod úpatí kopců pohoří Hindúkuš. Ofenziva Tálibánu proti koaličním silám operace „Trvalá svoboda“ v Afghánistánu znamená velkou ránu pro celé Severoatlantické společenství a v roce 2009 bude jednu z největších výzev. Nepříznivý stav afghánské operace spojený se zájmem USA legálně zasahovat v sousedním Pákistánu v souvislosti s vyhrocením indicko-pákistánských vztahů, pravděpodobně omezí atlantické geopolitické strategie a samotnou sílu Spojených států, kterým již řada prognostiků předpovídá k roku 2025 postupný ústup z pozice světového hegemona. Bude potřeba brát čím dál větší ohledy na Rusko a vzhledem izraelským akcím v pásmu Gazy na konci roku bude zřejmě odložen i plán útoku na Írán.

Řada záležitostí tvoří očekávané kroky v pomyslné mozaice, část je výsledkem vždy nevyzpytatelné historie, ve které je nutno za jeden z podstatných faktorů nutno považovat i princip náhody. Téměř všechny podstatné problémy roku 2008 však ukázaly na jedno: hluboká Krize Západu pomalu spěje ke svému vyvrcholení.

1. Konec neoliberalismu

Problém současného kapitalismu není ve „špatnosti“ tržního principu, stejně jako problém socialismu nespočíval v existenci fenoménu státního dirigismu a vyplácení subvencí. Ekonomiku je nutno znovuuchopit v klasickém, aristotelském, smyslu slova. Jedná se o proměnlivou substanci, která musí reagovat vlastními vnitřními proměnami na vnější svět. Úkolem ekonomiky je přijatelný hospodářský rozvoj politického celku v podmínkách měnící se situace, ne odraz ideální představy o všemocné ruce trhu, nebo všemocném státu.

Stěžejní podobou současného „hyperkapitalismu”, tedy historicky třetí vývojové vlny kapitalismu, je naprostá nadvláda globalizovaných finančních trhů znamenající zvýšenou a výsadní moc držitelů kapitálu, kteří ve snaze neustále zvyšovat svůj zisk způsobují zvyšování kapitálových zisků na úkor skutečných zisků z práce. Tato „papírová“ ekonomika, na které je v současnosti Západ postaven, vede ke snížení kupní síly lidí a úbytku platební schopnosti dlužníků a majitelů hypoték.

Toto stálo za pověstnou americkou hypoteční krizí, která není příčinou dnešní hospodářské krize, ale pouhým jedním z důsledků. Spekulativní ekonomika a víra ve „všemocnou ruku trhu“ nadto vedla k přesunutí velké části západní výroby do asijských států, kterým při jejich pojetí ekonomiky není západní svět s to konkurovat. Většina států Západu dnes nemá v ruce žádný hmatatelný „národní kapitál“.

Řešení je v nedohlednu, zatímco francouzský prezident vehementně podporuje „vykolejení finančnictví“, stále se najdou tací, kteří naopak příčinu krize vidí v nedostatečné liberalizaci. Oba přístupy v žádném případě řešení nenabízí. Zatímco druhý postoj je až směšně scestný a jeví se nesmyslný ve chvíli, kdy si připomeneme slova Alana Greenspana, který sám přiznal, že se neoliberální ideologie a její zastánci „mýlili“ (!), sanace a razantní regulace státu slibuje pouze dočasné kosmetické upravení současného neutěšeného stavu.

Z čistě chirurgického hlediska byl jistě plán na sanaci amerických bank nutný. Do budoucna ovšem slibuje precedent. Jelikož sanuje viníky na úkor obětí, zavdává tím předpokladu, který banky v budoucnu povede ke stejně nezodpovědnému chování, jako dosud.

Podstata krize je jiná a podstatně jednodušší. Kořen tkví v samotném konzumním způsobu života a myšlence trvale udržitelného rozvoje, která se jeví slepou uličkou. Svět, který je objektivně konečný, nemůže mít nevyčerpatelné zdroje. Západní svět ztrácí zábrany, snaží se řídit politiku tržní logikou a převádí, jak poznamenal Martin Heidegger, své principy na tržní hodnoty.

Je možné, že kroky, které byly v minulých týdnech vykonány, byly schopné zabránit kompletnímu rozpadu finančního systému. Nicméně i v nejlepším ze všech případů tato ekonomická krize přetrvá a společně s recesí (či dokonce depresí) ve Spojených státech a silným zpomalením rozvoje v Evropě, způsobí vzestup nezaměstnanosti. V důsledku to povede ke značnému snížení tržeb, což se nevyhnutelně odrazí i na burzovním trhu. Politické důsledky na sebe nenechají dlouho čekat.

Finanční krize ovšem zakrývá další podstatný problém, který bude hrát číslo 2 (ne-li 1) v mezinárodní situaci roku 2009. Je jím boj o suroviny.

2. Geopolitická situace Východ-Západ

Navzdory vyhrocení mezinárodní situace během ruské-gruzínské války, nelze od roku 2009 očekávat zásadní střet Západu (USA) s Ruskem. To ovšem neznamená, že lokální konflikty v „hraničních“ a kritických oblastech (Ukrajina, Gruzie, Pobaltí) nelze očekávat. V roce 2009 vyprší nájemní smlouva ruské černomořské flotily v ukrajinském přístavu Sevastopol. Vzhledem k přetrvávajícím chladným vztahům mezi oběma státy (umocněným ukrajinským dluhem za zemní plyn) očekávejme, že smlouva s největší pravděpodobností prodloužena nebude.

V tu chvíli ovšem do hry vstoupí proruská východní část Ukrajiny a lze se domnívat, že by mohlo v souvislosti s nepokoji tamější prokremelské většiny obyvatelstva (ať budou vyvolány uměle, nebo budou spontánní) dojít k podobné situaci, jako v létě v Gruzii. Západ, především Spojené státy, budou oslabené situací v Afghánistánu a nový prezident Obama si nedovolí výraznější protiruskou akci. Pokud však Ukrajina smlouvu prodlouží, lze očekávat výrazné (byť dočasné) upevnění lokální situace, které však bude pouze zamrznutím celého konfliktu.

Případné neschválení projektu amerického radaru v České republice s největší pravděpodobností aktivizuje zájem některého z pobaltských států. Nelze zde v následujícím roce vyloučit opakování podobných střetů, jaké proběhly například mezi Rusy a Estonci před dvěma lety. Věc navíc komplikuje to, že v souvislosti se severní Evropou se vynořil konflikt zájmů na ostrůvku Rockall v severním Atlantiku (mezi, UK, Irskem, Islandem a Dánskem) a v Beaufortove moři (mezi Kanadou a USA). Dá se tak předpokládat, že proti Rusku nebude brzy stát žádna „atlantická“ fronta (snad jen vyjma tradičního spojence Velké Británie), ale státy s partikulárními zájmy. Tato problematika je natolik závažná, že ji rozebereme ve zvláštní analýze.

Rusko v příštím roce čeká ekonomický pokles jako většinu zemí Evropy, který však bude zpomalen a zmírněn existencí rezervního fondu a cen ropy, u nichž lze očekávat vzhledem k znovuotevření izraelsko-palestinského konfliktu opětovný nárůst. Zrovna tak dojde k posílení vazeb mezi Německem a Ruskou federací, zejména s ohledem na dokončení ropovodu Nord-Stream. Rusko-německé a rusko-francouzské vztahy se výrazným způsobem podepíší i na vývoji uvnitř EU jako celku.

3. Evropská unie

K radosti evropských centralistů lze v druhé polovině roku 2009 očekávat protlačení Lisabonské smlouvy. Ta bude mít zásadní dopad na fungování EU, ale na druhou stranu odstartuje sílící skepsi čím dál větší části obyvatel Evropy k samotným unijním praktikám, které se příliš vzdálily demokratické legitimitě.

Navzdory zdravé sílící skepsi, která bude akcentovat potřebnou diskusi a průhlednost evropských rozhodovacích procesů, může deziluze z EU naopak znamenat počátek jejího oslabování. Důležitou otázkou zůstává nejenom vztah EU a Ruska, ale zejména to, jak se postaví Česká republika ke svému předsednictví právě co do společné zahraniční politiky EU.

Na druhé straně bude sílit i regionalismus. Očekávejme zvyšování národnostních požadavků Basků, Vlámů, Valonů, Lombarďanů a dalších. Procesy postupných rozpadů vícenárodních států uvnitř EU ale nepovedou k poškození EU coby celku, nýbrž k pozitivnímu posunutí kýženým směrem – k federalizaci a regionalizaci, ústící v důsledné dodržování principu subsidiarity.

Další „evropskou“ událostí bude vysoce pravděpodobné znovusjednocení Kypru, pravděpodobně na bázi tzv. „
bi-communal federální republiky. Toto je evidentně v souvislosti s připravovaným členstvím Turecka, Chorvatska a Makedonie v EU. Jde nejspíš o to, že pokud by bylo jednou přijato Turecko do EU, tak by nevyřešený Kypr byl časovaná nálož mezi dvěma členskými státy NATO i EU. Vůdce kyperských Turků Ali Talat doslova říká – největší slabina EU leží v tomto regionu.

Ohledně plánů na členství Turecka v EU si v současné době rovněž nelze nevšimnout eventualit, které se otevírají v souvislosti s očekávaným konfliktem na východní Ukrajině. Jde o to, že Turecko kontroluje přístup do Černého moře, kde má (zatím stále) sídlo ruská černomořská flotila, což nahrává NATO ve snaze vojensky oslabit Rusko. Na druhou stranu, Turecko jako člen NATO bude pod velkým tlakem a nebude si chtít rozházet vztahy ani s USA (které v oblasti ztrácí vliv) ani s Ruskem.

4. Přední Východ a Afghánistán

V krajním případě může v roce 2009 začít úplné stahování koaličních vojsk z Iráku, neboť situace v Afghánistánu se natolik zhorší, že bude nutné přesunout obrovské síly právě pod Hindúkuš. I tak ovšem zůstává výsledek afghánské operace nejistý. V regionu lze očekávat zejména posílení Íránu, který v roce 2009 čekají prezidentské volby. Konzervativnímu íránskému křídlu, vzhledem k sílící opozici, výrazně nahrává situace v Afghánistánu a také v Izraeli. Apel na jednotu islámského světa a okolní situace posílí teokratické křídlo.

5. Dálný Východ

Problémem číslo 1 bude vývoj situace mezi Indií a Pákistánem. Tento konflikt bude mít v každém případě dalekosáhlé důsledky. Válka Indie s Pákistánem by rozhodně nehrála do karet USA a jejich plánům na protiteroristické útoky v Pákistánu a pravděpodobně posílila Rusko.

Zároveň bude pokračovat hospodářský růst Číny, spojený s masivní devastací životního prostředí. Čekejme výrazné ochlazení vztahů mezi Čínou a Ruskem vzhledem k dlouholetým hraničním územním sporům a také čínským problémům s islámskými separatistickými provinciemi, které by za určitých okolností mohly vést k prozatím nezávaznému koketování mezi Číňany a Američany.

Čekejme zásadní události v Barmě a také vzestup zemí jihovýchodní Asie.

6. Česko: srdce Evropy, nebo politická laboratoř?

Jistě nejdůležitější události, minimálně v prvním půlroce, bude české předsednictví EU. Současná atlantická orientace české vlády dává tušit, že se předsednictví povede minimálně ve vztahu k Rusku ve znamení konfrontačních kroků a na druhé straně ve snaze podpořit vše, co bude mít něco dočinění s upevňováním transatlantické vazby. Pozornost by rovněž měla být věnována spekulacím ohledně výrazného prohloubení dvoustranných česko-izraelských vztahů právě během předsednictví.

V každém případě ale díky atlantické orientaci české vlády čekejme posilování socialistů s komunisty a celkový obrat vnitropolitické situace doleva. Vzhledem k silnému odporu české veřejnosti k výstavbě amerického radaru zde nelze podcenit ani možnost, že radar bude skutečně prohlasován výměnou za Lisabon, což ale nezabrání pokračujícímu posilování levicových sil, které by po svém přesvědčivém koaličním vítězství mohly česko-americkou smlouvu potopit.

Nadále bude pokračovat ideový rozpad české pravice, která stojí před problémem ideového vyčerpání a vlastní neschopnosti nalézt kompromis mezi nutným přehodnocením některých doposud hlásaných hodnot a určitého nutného akcentu nadčasových vizí. Projekt „nové pravice“ Petra Macha skončí krachem, neboť má v plánu prosazovat principy, které ODS právě prohrály volby. Pokud dojde k paralelnímu založení další pravicové strany, tentokrát v okruhu Petra Havlíka (jak se spekuluje), může to „nová pravice“ zabalit okamžitě.

Výsledky výzkumu jsou opravdu skličující, i když v tomto momentě se sluší poznamenat: Tedy jak pro koho. Vezmeme-li v úvahu západní civilizaci a její orientaci na ekonomismus a obchodní prospěch, vyznívají závěry kladně: Čím je člověk hloupější, tím je obchodně zdatnější. A hloupých lidí je víc, než těch inteligentních. Inteligence trpí pocitem naprosté nedůležitosti vlastní osoby a velkým pochybováním o vlastních názorech. Naopak hloupost triumfuje bezmezným sebevědomím a schopností rychlého rozhodování bez úzkosti a pocitu nejistoty z jeho následků. Proto hloupost zakládá státy, z ní je živa každá vrchnost, vojevůdci, potměšilí rádci a soudci. Hlupák pojímá věci jednoduše a v tom tkví jeho síla i klam.

K čemu inteligence?

Pokud lze výše uvedené závěry brát jako obecně platné pro všechna společenství v celých dějinách lidstva, a svědectví našich předků, proroků či filosofů z historické éry to jen potvrzují, je nutné se ptát, kde je tedy místo a význam inteligence? Čím se uskutečňuje její dopad na celkovou kulturní úroveň národů, na kvalitu jejich života a prosperitu? Hodnota inteligence je veličina, jejíž vklad nemohou určovat sami lidé inteligentní, ale jde o potenciál, s nímž v dějinách zacházeli ku vlastnímu prospěchu lidé hloupí. Mírněji řečeno lidé méně inteligentní avšak nadaní uměním vládnout a schopností porozumět masám. Podstatné ovšem je, že přes zábrany myslitelů k vůdcovství a k rychlému kalkulu byla inteligence v minulosti vždy ceněna a ve spojení se vzděláním tvořila jakýsi zdroj moudrosti, k níž se lidé mocní i praktičtí obraceli pro radu, protože věděli, že moudrost a vědění ukazují cestu k dobru, k lepší a harmoničtější společnosti, v níž i moc nabývá větší jistoty a vyššího významu. Za to byli chytří a vzdělaní lidé patřičně oceňováni a byla jim prokazována čest jako představitelům duchovní elity společnosti.

Tato úcta k vyšší rozumové schopnosti a hledání pravdy v radě moudrých však skončila nástupem universálních křesťansko liberálních idejí rovnosti a svobody individua bez uvážení jeho etno-nacionalistického a kulturního kontextu. Aby mohlo být dosaženo ideálu rovnosti a svobody volby v podmínkách rovných příležitostí, musí být vzat za základ vzájemného přiblížení a vyrovnání rozdílů mezi lidmi ten nejnižší vzor člověka. Nízkost na úroveň ušlechtilého ducha nepovýšíš, z hlupáka mudrce neuděláš. Naopak z člověka inteligentního, všestranně vzdělaného a kritického lze udělat hlupáka velice snadno. Stačí poukázat na jeho existenční nouzi, označit ho za oběť vlastního neúspěchu, za zneuznaného génia a domýšlivce, který se jen předvádí a kritizuje společenské poměry pro vlastní zatrpklost. K tomu je ovšem třeba zajistit, aby byl neúspěšný, aby se jeho hodnota měřila názorem hlupáků, aby hloupost slavila úspěch jako lidská ctnost.

Zhloupnutí moderny

Blahoslavení chudí duchem hlásalo křesťanství, když rozehrálo vábivé struny rovnosti všech před Bohem, jimiž rozmnožovalo řady svých příznivců. Všechno vznešené, zvlášť obdařené inteligencí a nadřazené nižšímu druhu člověka je zlem hodným ponížení. Vše hloupé, pokorné a ubohé je blízké Bohu. Nejinak je tomu s liberálním hnutím a jeho ideálem rovnosti. Těžko se ubránit dojmu, že křesťanství prošlapalo cestu všem liberálním běsům, jimiž je postižena moderní doba: jakobinismus, nacismus, fašismus, komunismus, feminismus. Jeden základ rovnosti přetavený v dopuštění nízkosti, jeden osud směřující k vládě lůzy a konečnému otroctví ve spárech plutokracie.

Základním znakem liberalismu je ponižování státem řízené masy lidí na jednolité stádo jedinců odtržených od vlastních zdrojů existence i od rozhodování o svém osudu. K tomu, aby přijalo takový úděl a přitom věřilo v demokracii a individuální svobodu, je nutné skoncovat s kritickým myšlením. Toho je dosaženo systematickým vymýváním mozků tržně konzumními principy života, zamlčováním pravdy a přebarvováním historie na temný věk despotismu vyvolených a ponižování nevolnického lidu, vymýcením všech tradic připomínajících staré stavovské řády a podmínky hierarchické nerovnosti, včetně patriarchálního modelu rodiny zajišťujícího její funkci, potíráním všech aristokratických principů jako nástrojů zavádějících nespravedlivé pořádky založené na nerovnoprávnosti a vposled snižováním moudrosti předků na zastaralé a dobově omezené názory odrážející zaostalé společenské poměry, z nichž lidstvo povstalo zákonitým vývojem k lepší a dokonalejší éře moderního věku vědeckého pokroku, který jediný zajistí lidem hmotný blahobyt a individuální spravedlnost právního státu. Drzost a hloupá nabubřelost moderních myslitelů, jimž liberální systém poskytl zajištěnou existenci, jde tak daleko, že mluví o konci dějin, jako kdyby nic lepšího než liberálně demokratický systém už nemohlo existovat.

Pokud hlupák přece jen kritizuje, má na mysli čistě jen osobní prospěch, sám volá po rovných požitcích a srovnatelných příležitostech, žádá tytéž hmotné statky, jako má jeho soused, dožaduje se stále více osobních práv. Pojetí spravedlnosti u hlupáků má jediný receptor pro hodnocení spravedlivého soudu, a tím je trávicí systém. Proto ideálním místem pro hlupáky je konzumní společnost. V ní má hlupák pravdu i uznání své pravdy sám ze sebe, v ní se otázky dobrého či špatného trávení povyšují nad veškerou moudrost světa, v ní tupost vítězí, aniž by vyžadovala protivníka. Hloupost se promítá i do samotného jazyka, vše, co se vyjadřuje složitě, je v jádru podezřelé, namísto asociativního vyjádření skrytých konotací nastupuje řeč triviálních symbolů, holých vět a znaků (smajlíků). V konzumní společnosti jakákoliv moc nemá alternativu ani odpůrce dokud lidu slouží zdraví a má co trávit, dokud tržní soutěž udržuje stav boje všech proti všem, dokud jsou si všichni lidé cizinci a postrádají sociální rozměr ve smyslu skutečné solidarity a vzájemnosti.

Konec dějin

Zájmem současné moci je podporovat konzumní společnost a z poddaných udělat hlupáky. Proto současné státy ničí rodiny a připravují je o otce, aby předešly výchově dětí ke kolektivním a mužným hodnotám, proto školství studenty nevyučuje ničemu, co by jim pomohlo porozumět vlastnímu bytí, dát lidskému životu smysl a pochopit význam utváření kulturních systémů a hodnot. Obecné vzdělání, ideje a vědění jsou potírány, svět je mladé generaci předkládán jako hotová a ukončená věc, a to i přes jeho neustálou, leč pouze kvantitativní, změnu. Podmínkou předestřeného konce dějin je zánik kultury a ztráta člověka jeho vyloučením z veškerého sociálního i etického kontextu. V důsledku takový svět funguje jako efektivní výkrmna hovězích dojnic opřená o tržní intenzifikaci poskytované pastvy, v níž se vše redukuje na jediné podstatné: hmotné zabezpečení, státní dozor, dojivost a ukájení fyzických potřeb.

Minulost a její duchovní tradice jsou vykreslovány jako temné doby zápasu o zachování holé existence nuzáků proti krutosti vznešených vládců. Duchovní potenciál nového člověka se převádí na individuální a ničím nedotčenou kreativitu v hledání tržního uplatnění. Právo na vlastní názor, jakkoliv dětinský a udržovaný v mezích politické korektnosti, je povýšeno nad intelektuální rozhled a kritické myšlení. Čím toho člověk v obecném smyslu méně ví, tím je přizpůsobivější, manipulovatelnější, úspěšnější a v důsledku spokojenější. Čím je hloupější, tím lépe zapadá do soukolí tržních vztahů ve prospěch těch, kdo z nich nezřízeně bohatnou. Kapitalismus nežádá člověka všestranně vzdělaného, protože potřebuje jednorozměrný stroj vyčíslitelného výkonu. MIPS je zkratka pro ideálního zaměstnance moderní efektivní korporace a v překladu znamená Mladý Idiot Plný Síly.

Infantilita a feminizace

Vrcholem hlouposti globální tržní společnosti je infantilita. Preference vlastního názoru bez vědění orientovaného na úspěch v práci, fyzické žádosti, zábavu a hry vede tak daleko, že lidé považují za pozoruhodnou duši dítěte a jeho myšlenkovou nedotčenost. Názor dítěte je prostý všech předsudků, ideových zátěží a zkaženosti. Dětská duše je tabula rasa, bezstarostná a šťastná. Jako taková je proto na vrcholu moderní doby prohlášena za požehnanou. Soud dítěte je aktem ryzí kreativity myšlení, není veden ničím a překvapuje svojí novostí. Nevadí, že ona novost a neotřelost je pouhým výrazem hlouposti, která nebere v úvahu poznání a hlubší souvislosti nabyté zkušeností. Přesto se stává takové myšlení pro mnohé vzorem, protože je živoucí, nezatíženo pochybnostmi, ani sžíravým neklidem při hledání pravdy. Pojem pravdy je pro ně neznámá kategorie a dobré je vše, co člověka baví a naplňuje rozkoší.

Nejblíže k infantilnímu názoru mají ženy. Jejich orientace na bezprostřední potřeby života a empatii je blízká dětskému nazírání světa tak, jak se bezprostředně jeví v negativní zkušenosti a v interakci s nejbližšími lidmi či podněty, které jim skýtá praktický život. Myšlení se pro ně stává pouhým nástrojem k vyrovnání vlastních emocí s okolní realitou, k překlenutí vlastních frustrací, prázdnoty či stresových stavů. Jakmile je žena v pohodě, přestává myslet a začíná žít. Především pro ženy se hloupost stává ctností, zatímco moudrost založená na filosofii a vyšším smyslu poznání je jim výstřední exhibicí rozumu, taháním problémů tam, kde nejsou, nemístným problematizováním prosté skutečnosti nadutými muži, kteří se berou příliš vážně. Ženy a děti se bezpochyby příliš vážně neberou, dokonce ani nevidí důvod, proč by si tak měly komplikovat život. Více dobrot, požitků a radosti jim to určitě nepřinese. Společnost, která naslouchá ženám a dětem, je na nejlepší cestě k otroctví.

Proto celá známá historie s výjimkou posledních dvou století jednoznačně uznávala patriarchát a mužné hodnoty zakotvené ve společenském řádu jako záruku svobody. Západní liberální svět je ovšem pod vládou oligarchie, která nemá zájem na tom, aby se utužilo morální vědomí lidí něčím tak zavazujícím a stmelujícím, jako je patriarchát. Mohli by se totiž začít aktivizovat k odporu, přestat snášet svůj otrocký úděl. Oligarchie hraje na žádostivé struny ženských instinktů a malichernosti, které se ženám vyplácely právě v patriarchátu, v emancipované společnosti však působí rozkladně. Ženy pak ve své hlouposti, opuštěnosti a feministickém rozrušení vyžadují silný stát a represivní „antidiskriminační“ zákony, aby jim stát jako jediný velký patriarcha zajistil bezpečí a výživu jejich dětí, čímž přímo podporují totalitní mocenský systém ve prospěch buržoazní elity. Kdybych byl boháč, který si svými švindly nahrabal miliardy, určitě bych neuvažoval jinak.

Náznak řešení

Co by měl opravdu humánní stát udělat pro to, aby lidem vrátil kulturu a zapomenutý vzor ušlechtilosti, estetiky a morálky? Měly by se na státní náklady vytvořit filosofické školy postavené na tradičních duchovně paternalistických základech, které by se veřejně vyjadřovaly k otázkám doby a účinně kritizovaly každé rozhodnutí současných vlád a politiků. Tato kritika by měla být považována za směrodatnou a všichni veřejní činitelé by jí měli čelit účinnou polemikou či změnou svých postojů. Každý politik by měl povinně svoje názory konzultovat s touto duchovní elitou a předkládat veřejnosti její doporučení, včetně zdůvodnění dalšího postupu v případě, že s ním nesouhlasí. Takový politický systém by mohl fungovat na principu zastupitelské (nikoliv však stranické) demokracie, musel by ale zrušit volební právo žen.

Poznámka k závěru: Pokud jsem se zmínil o tradiční duchovnosti, měl jsem na mysli duchovnost pohanskou – její hluboké přírodní kořeny vytržené ze země křesťanstvím – a umístěnou do kontextu novodobého vývoje. Jen tak lze předejít úpadku lidskosti a rozemletí celého člověka v liberálním individualismu zženštilé civilizace a v nastupujícím otrokářském řádu ovládaném plutokracií.

Autor: Radim Lhoták

Není pochyb, žijeme v plutonské době destrukce, ocitáme se ve zničující fázi vlády hmoty nad duchem, v níž sama hmota přestala mít vnitřní soudržnost v souladu s kosmických řádem a přírodními zákony. Stojíme před samotnou smrtí hmoty v okamžiku, když Pluto ve znamení Štíra dospěl svého zenitu a jeho dosud skryté a nepovšimnuté funkce umožnily vznik věku temnoty. Nemýlíte se, mluvím tady o astrologii. Snad nebude přílišným prohřeškem proti racionálnímu zanícení moderny, když si ukážeme, jak právě astrologie dokáže vidět současný svět v nejhlubším proniknutí k jádru jeho problémů, kolik moudrosti a vědění věků tato dnes zavržená věda obsahuje. Ponechme stranou otázku, zda vědění astrologů je psáno ve hvězdách, či právě nejvzdělanější a nejinteligentnější mudrci minulosti vtiskli hvězdám svoje věčné poznání opřené o zákon souvislosti, podle kterého jsou všechny elementy ve vesmíru uspořádány v jeden celek, jehož vitální orgány jsou úzce propojeny a vzájemně se doplňují. V každém případě stojí za ukázku, jak astrologie vystihuje tento náš liberálně tržní svět spějící ke kataklyzmatu pod vládou plutokracie.

Věk Pluta

Podle astrologie právě prožíváme Věk Pluta, jehož východiskem může být obrozující věk Vodnáře, na který si ale budeme muset ještě počkat, dokud rozkladné síly destrukce nedokonají svoje dílo. Čím se tento Věk Pluta vyznačuje? Nacházíme se v neúprosném cyklu, v němž „jsou bohové mrtví“ vně i uvnitř člověka. Symbol a poezie nepatří do současného projevu člověka, nahradila je duchovní prázdnota a suchopárná řeč čísel kvantifikujících hmotu bez hlubších souvislostí i smyslu. Tato situace vyvolala krizi rozumu, když ustavičná kritika rozumářů a spekulantů namířená proti všem dřívějším tradicím a moudrosti otců uvolnila cestu iracionalismu, jeho zmatenému hledání záchytných bodů v nastalém chaosu, jeho zoufalým výstřelkům subjektivních úniků od světské reality a jejího pravdivého obrazu. Iracionalismus se stal výrazem myšlení postmoderního člověka, jeho rezignace na okolní svět a popření pravdy v její pravosti.

Symbolem zdravého věku civilizací předcházejících současné globální nadcivilizaci je podle astrologů párové postavení Raka a Kozoroha mezi dvanácti znameními zvěrokruhu. Rak v tomto postavení zaujímá podobu, která symbolicky znázorňuje mládí, mnohost, národ. Kozoroh symbolizuje zralost, stáří a osamělost. Představuje politickou moc, která se musí vykonávat „o samotě na hoře“, avšak ve prospěch všech. Nelze rozmlouvat z vědoucím božstvem na hoře, dokud člověk sám bez doprovodu nedosáhl vrcholu. Kozoroh, podporován svou planetou Saturnem a Skopcem (Marsem), jež se nacházejí na Východě, v ascendentu, sjednocuje moc a vědění.

Charakter současné civilizace je převráceným obrazem tohoto tradičního schématu. Věk Pluta žije ve znamení inverze zmíněných astrologických znamení a charakterizuje úpadek, v němž se všechny věci řítí v sestupném oblouku. Tento strmý pád se vyznačuje zrychlením, které na sebe občas bere podobu falešného a klamného vzhledu expanze. Jde však pouze o „labutí píseň“ moderní doby a jejího „pokroku“. Člověk si myslí, že tvoří, a přitom prudce ničí přírodu, chová se jako umírající, který si neuvědomuje závažnost svého stavu, a proto trvá na tom, že vstane z postele přesně v okamžiku, kdy ho opouštějí síly. Věk Pluta se vyznačuje naprostým převrácením tradičních hodnot starověku.

Převrácení všech hodnot

Převrácení tradičních hodnot zvláště v poslední etapě západní civilizace se jednoduše projevuje v protikladu těchto hodnot. Je to stejný protiklad, jaký vidíme u vzestupu či sestupu, dne a noci, v konstrukci a destrukci. O jaké hodnoty jde? Starověk vyznával tyto hodnoty Kozoroha: Stabilita, jednota, vláda jedince, udělení moci posvěcením, potvrzení moci časem, zbraně v rukou jedné kasty, hierarchické uspořádání, kontinuita tradice, stálost, uctívání, pravda, spolehlivost. Současnost pod vlivem inverze znamení Raka vyjadřuje jejich pravý opak: Nestabilita, mnohotvárnost, vláda lidu, udělení moci hlasováním, ztráta moci vlivem času, zbraně v rukou všech, boj tříd, stálá revoluce, změna a pomíjivost, povstání, lži, nespolehlivost.

Základní aspekty převracení hodnot v éře liberální plutokracie lze vyjádřit takto:

1. Hierarchie se staví proti většině. Zatímco dříve se za nejdůležitější hodnotu považovala kvalita, dnes vládne zákon množství (kvantity). Většina dokáže potlačit pravdu už svým počtem. Moudrost je ve stínu názoru, neboť je více těch, kteří myslí, než těch, kteří vědí. Kromě toho názor, který dnes vládne, ve skutečnosti ani neexistuje, neboť názory většiny z temnoty řídí „páni jeskyně“, jak nás učil Platon.

2. Dochází k popření vyšší inteligence (boha) jako principu veškeré hierarchie.

3. Upovídanost se rozplývá v nekonečných chvalozpěvech na svobodu a rovnost, aniž by si někdo uvědomil, že čím více se o něčem mluví, tím více se to postrádá, a proto se o tom mluví nejasně. Nikdo není větším otrokem, nikdo se více „neliší“ než ten, kdo přísahá, že je svobodný či stejný, jako ostatní. Žijeme ve světě otroků všech představitelných zel, které přináší lidská chamtivost a neuměřenost.

4. Sdělovací prostředky nic nesdělují. Technologické přesycení způsobilo ztrátu vědomí, cíl i smysl veškerého pokroku a konečné selhání industriální společnosti.

5. Ustavičná nespokojenost brání lidem zaujmout odpovídající místo v rámci společnosti. Lidé tak nemohou uskutečňovat svoji přirozenou odpovědnost a ztrácejí podíl na stavu věcí.

6. Výsledkem pokroku je nestabilita, nedostatečná kontinuita jakéhokoliv díla, protože je zřejmé, že brzká změna ho stejně smete. Nepřetržitá změna se odráží v permanentní revoluci. Tato nestabilita vzniká přirozeně z nadvlády většiny a z jejího názoru. Masy ve své nejednotnosti vyžadují, aby se s nimi někdo periodicky radil, vnímal jejich nálady, a jelikož jsou „ženského rodu“, často mění své názory, a tím směřují k chaosu a k anarchii, neboť ony se cítí být tím, kdo vládne a má na svou vládu právo.

7. Nastává všeobecný úpadek mravů v základní morálce, v jazyku, v uměleckém cítění i v chování. Totéž se děje na úrovni států. Již Platon vysvětluje, že stát v krizi lze poznat na základě velkého počtu lékařů a právníků. A Lao Tse učí, že říše, které umírají, mají mnoho zákonů.

Převrácení hodnot nastolilo všechny negativní aspekty Pluta, a proto se ocitáme před narůstajícím násilím, smyslností, zkažeností. Mládež se bouří a odmítá všechna tradičně uznávaná pravidla, aniž by věděla, kam má jít. Na denním pořádku jsou protesty, korupce, strany, které přerozdělují, třídní a globální zájmy postavené nad zájmy národa. A musíme zdůraznit i nejtypičtější a nejnebezpečnější plutonický aspekt: Znečištění: na fyzické, psychologické a intelektuální úrovni. To, co bylo dole, přechází nahoru, nevědomé je viditelné, a zde člověk ztrácí veškerou schopnost volby a rozhodování. Je to učení úst a pohlaví, v němž dochází k potlačování inteligence a lidství. Od okamžiku, kdy se lež chopila otěží života, se vše překrucuje, obrací, a další lži se objevují jako odpověď na dřívější podvod. Dnes se dobývají světy tak, že se jednoduše slibuje „více“. Více hojnosti, více „Pluta“, více bohatství. Avšak s nádechem smrti, neboť jediné bohatství pochází z jiných pramenů, než jsou ty hmotné. Velký klam vede ke ztrátě slova a rozumu. Nový Babylon násilí a chaosu bude vládnout, dokud se znovu neobjeví čisté a původní hodnoty, které zahájí nový věk a novou vládu.

Zdroj: Prof. Delia Steinberg Guzmán – Nová Akropolis

Liberální mření

Nikdy v historii neměl pojem svoboda tak špatný zvuk, jako má dnes. Nikdy nebyl nesen ústy tak bezpáteřních chamtivců a patolízalů moci, jako dnes. Nikdy nebylo slyšet tolik zženštilých vyvolávačů neřesti a obmyslné pop-kultury, jako dnes. Nikdy nebyl normou civilizovaného člověka plebejsky podřadný odpor ke všemu duchovnímu, vzdělanému a zbožnému tak, jako dnes. Nikdy nebyla úcta k pravdě a lidským ctnostem věcí posměchu, jako tomu je v dnešním západním světě zrajícím na univerzálních hodnotách svobody a demokracie. Jsme svědky morálního výprodeje člověka, zchytralosti zevlounů a lovců konzumních požitků. Z obrazovek televizorů na nás zprava i zleva civí cynický škleb politických tlustokožců, kteří ztratili poslední špetku svědomí i dobré míry ve splétání pavoučí sítě zákonů, jimiž se nás snaží znehybnit v ohradě politické korektnosti a individualisticky bezzubé lhostejnosti ke všemu, co nese označení věc veřejná. To vše ve jménu liberální demokracie a trhu otrocké práce, jako výdobytek moderní doby a jejího pokroku.

Liberální stát volného trhu a směny lidské důstojnosti za příděly hmotných požitků představuje nejděsivější a nejrozkladnější podvod na touze člověka po svobodě v celých dějinách lidstva. Jeho dopad je tak zničující, že moderní člověk dokonce ztratil představu o tom, co to znamená být svobodný, žít nezávisle na cizí moci a dobývat si svůj chléb ze země, která je jeho domovem i vlastnictvím. Vědomí lidí o vlastním právu na svobodnou existenci bylo potlačeno tak zrůdným způsobem, že dnešní vazal moderního státu si svoji vlastní bídu a sklíčenost vykládá jako osobní selhání hodné sebeupálení. Namísto doutnajícího odporu nastoupilo sebemrskačství, namísto duchovní útěchy kněze se rozléhá vřískot kariérou posedlých nevěstek rovnoprávnosti bičujících své mátožné muže výčitkami a pohrdáním za to, že dost neuspokojili žádosti jejich i jejich dětí. Syn ponižuje svého otce a žádá mzdu za svůj marnotratný život, matka za podpory soudů vydírá jeho otce přikázanými alimenty.

Buďme poctiví alespoň ve chvíli smrti a netvařme se, že umíráme v blahobytu a sociálním smíru. Žádnou potupu nevyváží vybrané sousto cukrářského umění, žádný žalář neusmíří porobenou duši nápojem podávaným ve zlaté číši. Svobodu jsme nadobro ztratili. A nejen svobodu, ztratili jsme i sami sebe. Co přinesl světu liberalismus? Abychom si dokázali odpovědět, je třeba se ohlédnout zpět, osvěžit paměť a dopřát sluchu dobám, kdy člověku svoboda byla vším, kdy muž raději volil smrt, než život v otroctví. Byly to doby vlády aristokracie a moci bohů, země řízené hlavami panovníků, patricijských rodů, kteří za své dobro i zlo přinášené státu ručili toutéž hlavou, s níž kráčeli do boje za svým předsevzetím. Liberalismus z nich učinil kupce, nectné mamonáře skrývající se za zády lidsky podřadných loutek, těch politiků a stranických zastupitelů, kteří nám dnes určují existenční meze a sociální příděly.

Tažení proti řádu a tradici

Liberálně společenský ne-řád volného trhu ve svém vítězném tažení proti řádům a tradicím starého světa jednou pro vždy určil za majitele nového světa kořistnickou třídu zbohatlíků, jimž nic lidského není svaté. Liberální hospodářství otevřelo cestu bezohledným spekulantům, aby vyvlastnili půdu svobodných rolníků, aby zlikvidovali umění a živnosti nezávislých řemeslníků. Tak vznikl proletariát, ona armáda ubohých námezdních dělníků, jejichž neslýchaný otrocký úděl bylo třeba učinit snesitelný. Liberalismem nadřazení oligarchové proto uzavřeli dohodu s duchovní elitou, aby nevolníkům pod mocí jejich neomezeného soukromého kapitálu, bezzemkům a nemajetné chudině namluvili, že jsou pracující třídou, z jejíchž přičinlivosti rozkvete lepší pokrokový svět bez fyzické dřiny a starosti o hmotné prostředky jejich potomků. Stačí jen, aby byli solidární k sobě navzájem a nesnažili se ničit soukromý majetek svých bohatých chlebodárců. Tak vznikl moderní sociální stát. Stát, jehož vrcholná forma globálního korporativismu a nadnárodního kapitálu učinila oligarchy vlastníky nejen výrobních zdrojů, ale i celých zemí, jejich přírodního bohatství a duší lidí, kteří v nich přebývají.

Pokrytectví a lstivost mocných tohoto světa jde tak daleko, že v době, kdy žijící generace západního světa již ztratila paměť o svobodném duchu svých předků, neváhají manipulovat vědomí lidí tezemi, že liberální demokracie je to nejlepší, co dosud lidstvo vymyslelo, že svoboda člověka je garantována listinou základních práv jednotlivce a jeho svobodou slova, jako kdyby v minulosti opravdu svobodný člověk měřil vlastní svobodu psaným výnosem o tom, co je jeho právo a co ne, jako kdyby v minulosti svobodný muž vážil slova podle toho, co je mu dovoleno říci a co ne. Ach, jaká je ta naše svoboda! Nemáme vůbec nic z toho, co člověka činí svobodným. Nemáme vlastní půdu ani zem, která by byla našim výlučným domovem a vlastnictvím. Nemáme rodiny ani klany, pro něž by byl náš život stejně drahý, jako statečnost a čest jejich otců. Většina z nás nemá vlastní keř ani strom, z něhož bychom si mohli volně utrhnout plod, nemáme čistý pramen vody, z něhož bychom mohli napojit žíznivé tělo bez mrzkého poplatku. Zdarma a svobodně nevykonáme ani vlastní tělesnou potřebu. Jako občané liberálního státu jsme povinni tomuto státu odvádět daně a sociální pojistné za to, že vůbec dýcháme. Za všechno musíme platit penězi, a na to, abychom peníze dostali, musíme otročit v námezdních zaměstnaneckých poměrech, v nichž máme cizí mocí předepsáno, kdy musíme pracovat, kdy máme vyměřen čas na odpočinek a jaký je náš nárok na přiměřené požitky z odvedené práce.

Komunismus jako zrcadlo liberalismu

Mírou veškeré hodnoty se stalo mínění lidu, zdání otrockých duší zmanipulovaných sdělovacími prostředky, reklamou a tržní nabídkou. Tento lid již přestal vychovávat své potomky k morálce a lidské hodnotě, přestal je učit tradicím, kultivovanosti, cti a vědění o tom, jaký život člověka je svobodný a jaký ne. Pouze zženštilá mysl propadlá subjektivní zaujatosti, marnivosti, individualistické ctižádosti a honbě za požitky chválí liberální stát za výživu sebe i svých dětí, za jeho příděly sociální péče a opičí starostlivost o potomky, za vymezení rovných a zákonem daných práv žen proti mužům, jako kdyby dříve rodina byla kolbištěm, v němž se řeší postavení otce, matky, rodičů a dětí rozhodčí mocí veřejného práva jako na rynku. Bůh suď, jak hluboko jsme to klesli, když dítě, žena i sexuální deviant volají po rovnoprávnosti. Jediné, v čem jsme si rovni, je právě a jen ten náš otrocký úděl.

Když už mluvíme o rovnosti, s níž liberalismus získal podporu nejnižších vrstev, tak jako komunismus, který je jen vypjatým extrémem liberální nabubřelosti: Rovnost mezi lidmi, aby mělo vůbec smysl o ní mluvit, musí být nadiktována a udržována represivní mocí. Bez násilí a diktátu vyšší moci nemůže být dosaženo rovného postavení mezi lidmi, nikde, nikdy a v ničem. Rovnoprávnost všech se všemi vyžaduje kladivo na srážení vyčnívajících hlav. Skutečná rovnost v právech a v nárocích cti bývala výsadou vznešeného stavu. Leč není pochyb, liberální stát baží po rovném údělu svých otroků a je pro ni ochoten učinit vše, aby společenské líhně lidských zdrojů ve službě oligarchů oplývaly poddajností a smírem, aby matky rodily požehnané disponibilní zásoby pro budoucnost, nejlépe bez odbojného vlivu otců. Základní metodou nastolení takových rovnostářských poměrů je atomizace společnosti, zničení rodinných svazků, potření otcovské moci a podpora lidského odcizení ústící v beznadějnou osamělost individualizovaných jedinců.

Jak je ten náš liberálně tržní svět technologicky vypiplaný, a přitom úplně k ničemu. Nemá smysl, abych tady mluvil o duchovním rozměru lidského bytí, o kultuře a lidské zkušenosti nesené věděním otců a jejich pamětlivým vedením. Nemá smysl, abych tady mluvil o lásce a lidskosti. Nikdo by mě stejně neposlouchal. Otrok není hoden takové ušlechtilosti, otrok nemá nárok na lásku, protože milovat dokáže jen člověk hrdý a svobodný. Je neskonale smutné, že lidská paměť je tak krátká a dokáže tam, kde je potlačeno dějinné chápání, vidět přítomný stav jako nutný, pokud může uspokojit přízemní potřeby a sklony člověka. Stačily pouhé tři generace vystavené lžím a potlačování kulturní tradice, aby liberální ideologie všeho druhu učinily z národa nekulturní stádo zvířat, z rodiny zápasnický rynk mužů a žen, ze svobody otrocký úděl, bez chápání souvislostí a myšlenky na změnu.

Nevím, zda se ještě dočkám nového vzedmutí mysli, čerstvého proudu rozhánějícího stojaté vrstvy zkaženého vzduchu v této naší duchaprázdné kotlině. Pokud se ale přece jenom takový pohyb najde, bude muset být ryze konzervativní, duchovně více než sublimní, aby dokázal vstřebat nejhlouběji ponořené a lidskou nabubřelostí zakopané prameny moudrosti, posvátné texty mudrců ukrytých na věčnosti, ztracená mystéria vyššího vědění těkajícího z trosek dávných a zapomenutých dómů smíření, z utichlé řeči druidů, z útržků legend zavátých za Héraklovy sloupy, z kázání pohanských kněží, z věštných znamení starověkých bohů, z posvátných lesních zákoutí a prostranství, kde se již dlouho schází pouze divoká zvěř, aby naplnila nitro živoucí energií přírody a věčným poznáním, jaké člověku moderní doby beznadějně uniká.

Lze říci, že v současnosti existují dvě významnější moderní teorie o prvotním formování politické společnosti Západu. Přesto, že se pokoušejí vysvětlovat prehistorickou, a tudíž temnou minulost, můžeme říci, že obě jsou v přijatelném souladu s naším poznáním o zmíněné době. První hypotéza tvrdí, že za dávných časů nebyla rozlišována funkce krále a nejvyššího kněze. Král (náčelník atd.) byl posvátnou postavou přímo hovořící s božstvy nebo v některých dobách vystupoval jako bůh sám. Známky tohoto uspořádání lze najít od Číny až po pobřežní oblasti Malbar v Indii, stejně tak tomu nasvědčuje i postavení Velkého Inky v dávném Peru. Druhou teorii, která není tak rozšířená v akademických kruzích, ale která nachází též své příznivce, navrhl George Dumezil. Na základě výzkumů indoevropských dokumentů (archeologie, ságy, jazykověda) ukazuje, že původní ”kmenové uspořádání“ v oblastech dnešní Evropy mělo trojčlennou skladbu: vedle vrstvy tvořené králem a bojovníky zde byl kněžský stav a třetí skupinu představovali řemeslníci, rolníci a kupci, tedy ti, které dnes nazýváme občanskou společností.

Ale i v případě, že akceptujeme první hypotézu, historie nám sama ukazuje, že královská a kněžská funkce musejí být rozděleny (viz Egypt, Mezopotamie, Řecko). Mějme na paměti, že oba dva stavy měly své nezastupitelné úkoly ve společnosti, kde královská autorita byla zdrojem a nejvyšším vykonavatelem moci a kde se kněžský stav těšil vážnosti nejméně ze tří důvodů. Kněží vedle bohoslužeb a míru s bohy zabezpečovali fungování a rozvoj společnosti provozováním vědy (astronomie, zavlažování), jako úředníci a písaři zajišťovali chod královského dvora a ze stejného titulu vybírali daně, dohlíželi na zásoby potravin a plánovali veřejné stavby.

Trojčlenné dělení společnosti podle materiální, vojenské a duchovní funkce zaznamenáváme v průběhu celé známé historie v každé části světa, což svědčí o tom, že tato struktura je vhodná k popisu nejen v indoevropských a středněvýchodních oblastech. Hlavní myšlenka je kompatibilní s mnoha variacemi, jako jsou například kmenový náčelník a šaman, farao a třída kněží, římský konzul a kněžské kolegium, stejně jako judští králové a levité nebo křesťanští králové a katolická církev. Účelem tohoto článku však není zkoumání těchto jednotlivých skupin a jejich vzájemných vztahů, i když taková studie by byla v mnohém velmi užitečná. Důležité však je zmínit se v tomto kontextu o funkci třetí skupiny tzv. nižších stavů, tedy rolníků, řemeslníků, horníků, námořníků, drobných živnostníků, účastníků karavan, pastýřů, obchodníků a bankéřů. Pokud historie naznačuje, že král a bojovníci na jedné straně a kněžský úřad na druhé byli chápáni jako dvě rozdílné instituce, třetí zmíněná skupina jako instituce nikdy chápána nebyla. Byla totiž natolik vnitřně a funkčně různorodá, že byla považována pouze za jakýsi ”servisní sektor“. A přesto, že bez této skupiny by se život a chod celé společnosti zastavil, nebyla nikdy považována za samostatnou politickou entitu s vlastní specifickou politickou vahou. Naopak, kdykoliv se tento servisní sektor, tato občanská společnost nebo její části pokoušely o vlastní organizaci do jednotného celku nebo nátlakové skupiny s určitým prosazovaným zájmem, zbývající dvě společenské instituce se obrátily proti anebo přinejmenším deklarovaly závislost servisního sektoru na vyšší autoritě a vykonavateli moci.

Toto tripartitní uspořádání však rozhodně nebylo statické. V západním světě a v kultuře, ze které je západní svět politicky a intelektuálně formován, je jeho charakteristickým rysem dynamismus. Výše zmíněné uspořádání však lze úspěšně aplikovat i na ne-západní civilizace. Pouze s tou výjimkou, že tam (tedy v říších Středního východu, v afrických kmenech, předkolumbovské Americe nebo asijských stepích) tento tripartitní systém byl rigidní a zůstal nezměněn zejména ve vztahu ke třetí třídě nebo občanské společnosti. Toto nás vede k závěru, že to byla dynamičnost západní (zejména křesťanské) společnosti, která umožnila těmto historickým hercům – královskému paláci, chrámu a občanské společnosti – aby naplnili své role a tak vytvořili historii v západním slova smyslu. Důvody pro tento vývoj je možno hledat právě v rozdílných rolích krále a papeže, v oddělení světské a duchovní síly, které je patrné i v historii některých národů. V Judském království se vedle levitů objevují proroci, kteří nepřestávají kritizovat vladaře za jeho morálku a politiku. Řecký král je pověřen zastáváním kněžské funkce při obětování – technicky se jedná o přenos moci, o kterém víme pouze to, že politický vůdce, snad tyran, soustředil veškerou moc do svých rukou a pro kněžskou vrstvu ponechal pouze její stín. Stejně tak v Římě se v průběhu historie odděluje úřad nejvyššího kněze od politické moci, i když v cézariánském světě se náboženské atributy spojují i s nově posvěcenou osobou císaře.

Hovoříme nyní o rozlišení mezi postavením krále a kněze a právě jsme viděli, že tomu tak bylo v Judsku, Řecku a Římě, zatímco například v Egyptě zůstával kněžský úřad po dlouhou a značně konfliktní historii podřízen faraónovi. Do středu pozornosti se však toto rozlišení dostává až poté, co Ježíš Kristus pronáší: ”Dávejte tedy, co je císařovo, císaři, a co je Boží, Bohu“ (Mt 22,21). Tím rozťal gordický uzel a my můžeme tvrdit, že těmito slovy začíná také ”moderní“ historie. Je zřejmé, že tato slova v sobě nesou mnohem více než pouze náboženský obsah a že pro politický problém legitimní vlády se tím nachází tak dlouho očekávané řešení. Dochází k posvěcení vládnoucí moci, ale všimněme si významných rozdílů mezi režimem, který kontroluje myšlení, vědomí a činy svých občanů, na jedné straně a uspořádáním, ve kterém v tomto úsilí soupeří dvě srovnatelně silné instituce, na straně druhé. (O tom, jak liberalismus a totalitarismus reagují na toto permanentní dilema Západu, se zmíníme níže).

Herci jsou na scéně, zkoumejme tedy jejich vzájemné vztahy v západní křesťanské historii. Kristova slova nehovoří o tom, kdo by měl vládnout v praktickém řádu. Konstantinovo propojení státu a církve nastoluje nový problém. Měla by snad církev být vděčná za často spornou snahu vládců, jejichž cílem byla obnova zdraví říše dávkami životaschopné a dynamické víry? Nebo měla církev formulovat nový vztah, jak se o to pokoušel například papež Gelasius I. v doktríně Dva meče, tedy uznání dvou oddělených, navzájem však spolupracujících oblastí, duchovní a světské, papeže a vládce, avšak s papežskou nadvládou, protože papež byl zodpovědný též za spásu duše světského vládce. Můžeme konstatovat, že biskup Ambrož z Milána praktikoval Gelasiovu doktrínu už sto let předtím, než byla vyhlášena, když stál před císařem Theodosiem a zakazoval mu přístup do chrámu kvůli masakru, který císař nařídil v Soluni.

Úlohou Ambrože, Gelasia i následujících papežů byla pozorná ochrana církevní nezávislosti, protože stát projevoval tendence k zasahování do církevních záležitostí, jak se to naplno projeví během reformace o tisíc let později. Východořímská říše měla též důvod být nespokojena s církví, protože mnoho jejich vedoucích představitelů příliš neoce“ovalo imperiální zájmy nepřátelského okolí, kde z jedné strany svíraly říši smrtícím stiskem germánské kmeny a z druhé strany Islám. Rovnováha v Gelasiově duchu byla dočasně nastolena v roce 800, kdy se na scéně objevuje nová postava, francký král Karel Veliký. Jeho korunovace papežem Lvem III. v Římě oslabila papežskou závislost na vládci v Konstantinopoli, ale na druhé straně připravila celou řadu nových konfliktů mezi církví a evropskými králi, konfliktů, které trvaly až do Napoleonovy vlády a které přetrvávají až do dnešních dnů.

Naším záměrem v tomto okamžiku není oplakávat tyto konflikty, ale poukázat na to, že přes jejich existenci zde základní spolupráce mezi církví a státem stále pokračovala, protože jejich společné zájmy byly přinejmenším stejně důležité jako rozpory, místní šarvátky a nikoli ojediněle i války. Kristova slova mohou být vykládána i jiným způsobem a stát zde může namítat, že jako instituce je mnohem starší než církev, že svou moc (podle učení svatého Pavla) odvozuje přímo od Boha a že v každém národě může být pouze jedna výkonná moc. Od 11. století začínají králové a vládci naslouchat právníkům obeznámeným s římským (pohanským) právem, které bylo starší než právo církevní. Ti obhajují královu světskou moc proti papežským a biskupským tezím. (Podle některých historiků dokonce tito z římského práva vycházející právníci položili základy humanisticky orientovaného renesančního pohanství). Avšak musíme poznamenat, že tyto konflikty opět nebyly zásadní překážkou pro vzájemnou spolupráci, protože jak církev, tak i stát potřebovaly v každém věku společnou základnu těch, kdo se stavěli proti ztrátě morálky, disciplíny a občanských ctností, tedy lidí s normálními náklonnostmi.

Stále zde hovoříme o občanské společnosti. Můžeme v určitém přiblížení konstatovat, že zatímco muži církve i státní administrativy byli vystaveni pokušení zejména s ohledem na jejich sepětí s mocí, členové občanské společnosti byli spíše vystaveni pokušení, jež přinášel jejich každodenní život. Přes určitou nedotknutelnost světských i církevních institucí se světské záležitosti točily kolem hmotných zájmů a peněz a to s sebou přinášelo též nemalou možnost zneužití. Řekneme-li to zjednodušeně, stát ani církev nikdy nedávaly přílišnou váhu tomu, co se odehrávalo na veřejných fórech a tržištích, kde se mísily tisíce různorodých zájmů se ziskuchtivostí a touhou po nesmrtelnosti. Nadčasovým důsledkem tohoto faktu bylo (a stále je, jak uvádějí papežské encykliky) důsledné setrvávání na výsadním postavení církve a státu v občanské společnosti. Tyto dvě instituce vnášejí do společnosti jasná pravidla a strukturu, občanská společnost ze své podstaty nemůže být nazývána institucí a její ambice vždy přesahovaly daná omezení toho kterého věku. V ne-západním tradičním světě nebylo dovoleno tato omezení překračovat, proto občanská společnost zůstávala v úplné závislosti na vůli a rozhodnutích dvou zmíněných institucí. V západním světě obdařily stát a církev občanskou společnost značným stupněm nezávislosti a svobody, a tato svoboda se zvětšovala s postupným posunem obchodu z malých tržišť, ovládaných syrskými a židovskými obchodníky, k obchodování ve velkém, tak jak se provádělo v italských a vlámských přístavech (Antverpy, Benátky, Janov) od 11. století.

Není třeba zdůrazňovat, že členové občanské společnosti byli věřící (nebo víru předstírající) křesťané a stejně tak loajální občané jako příslušníci dvou institucí stojících v čele. A je pouze známkou univerzality církve a státu, že v tomto obecném prostředí spolupracovali na zakládání ”buržoazních“ institucí, jako jsou cechy a sdružení, ať již tomu bylo za účelem sdružování řemeslníků, nebo výuky. Cechy řezníků, pekařů i výrobců svíček se svými kaplany patřily do církevního společenství, jako tomu bylo například i u univerzitních cechů v Paříži, Oxfordu nebo Boloni. Stát a církev držely nad profesním životem občanů svou (podle okolnosti někdy lehkou, jindy těžší, avšak nikdy despotickou) ruku a tím pomáhaly vytvářet určitou rovnováhu, jejíž absenci dnes tak bolestivě pociťujeme. Tím samozřejmě nechceme zastírat ani řadu nedostatků takto udržované rovnováhy. Od jedenáctého do patnáctého století a v následujícím období pak v ještě větší míře pozorujeme neuvěřitelný rozmach občanské společnosti, jaký by byl v jiných civilizacích naprosto nemyslitelný. Mírou tohoto vývoje je její zvýraznění a samozřejmě i růst její síly. Občanská společnost chytře využívala konfliktů mezi církví a státem a stavěla se na stranu krále, který se potýkal se svými vlastními nepřáteli, jimiž byli anti-buržoazně smýšlející feudálové a podobně ladění biskupové. Královští právníci bezpečně profitující ve stínu panovníkovy moci stáli většinou na buržoazních pozicích, stejně jako administrativa, která se snažila ochromovat moc šlechty, kde jen to bylo možné. Rostoucí buržoazní moc je i dnes patrná v každém ze starých evropských měst a jejich architektury. Hned vedle nádherných kostelů (v Praze, Florencii, Gentu) lze nalézt honosné radnice a soukromé paláce stavěné s úmyslem soutěžit (v Bruselu, Brugách, Frankfurtu) se šlechtickými rodinnými zámky, feudálními pevnostmi nebo dokonce s královskými a episkopálními rezidencemi. A co můžeme říci o stavebnictví, platí stejnou měrou i o mnoha odvětvích umění, které je možno nazývat ”uměním buržoazním“ nebo ”uměním třetího stavu“. Měšťan i dvořan si nechávají malovat portréty, tesat své podobizny do kamene, kupují si nádherné modlitební knihy a nechávají si vypravovat velkolepé pohřby v katedrálách, na které sami významně přispívají.

Toto jsou pouze vnější projevy rostoucí moci a bohatství. Ve výčtu můžeme pokračovat dále rozsáhlou sítí obchodu, průmyslu a bank, které zvyšují vliv měšťanů na politiku. Půjčují peníze jak papežskému dvoru, tak panovníkovi, financují obrovské zámořské projekty a vysílají celé flotily přinášející vysoké zisky. Podporují kláštery, vydávání knih, ale i nová náboženská hnutí. Ve čtrnáctém století, tedy v době, kdy církev prochází řadou konfliktů s rostoucí královskou mocí, se dokonce objevují i náznaky formulované ideologie. Když nakonec královská moc v těchto konfliktech vítězí, měšťané se staví na její stranu. V pracích Marsilia z Padovy, považovaného za žáka nominalistického filozofa Williama Ockhama, lze nalézt velmi odvážné nové myšlenky o měšťanské moci, které přes svou zahalenost do rétoriky víry a dogmatu byly na svou dobu, tedy v polovině čtrnáctého století, převratné. Tyto myšlenky ovliv“ují situaci významně ve prospěch měšťanstva, které vstupuje jako partner do poradních shromáždění, na úkor církve zvětšuje svou imperiální sílu a úlohu papeže degraduje na roli imperiálního služebníka. Gelasiova doktrína byla zapomenuta velmi rychle. Ideologie občanské společnosti měla stále ještě daleko k tomu, aby byla přesně formulována, přesto je však patrné, jak důležitou roli hrála v tehdy stále ještě křesťanské Evropě, která byla alespo“ formálně sjednocena ve víře. Toto je důležitý moment pro šestnácté a sedmnácté století. Jak církev, tak i stát měly přesně formulovanou a hluboce pod loženou ideologii. Především to byla obdivuhodná osvěta při hlásání víry a křesťanského dogmatu, práva a morálky, která v sobě asimilovala to nejlepší z řecké filozofie a římského práva. Nemusíme zde zacházet do detailů. Na základech římského práva, starých kmenových zvycích a starověké filozofii spočíval i stát. Další podrobnosti jsou opět zpracovány v nesmírném množství původní literatury o státnictví, právu, finančních politikách a ”moudrosti národů“.

Vznikající buržoazie však byla postavena do nepříznivé pozice, kdy se nemohla opřít o vlastní politickou teorii, kdy nebyla ještě schopna posoudit svou sílu, případně přesněji vymezit své zájmy. Politická filozofie dob předcházejících se podobnými záležitostmi buť vůbec nezabývala, nebo je označovala za smýšlení, které je státu a církvi cizí. Aristotelés ve své Politice také vychází z pojmu domácího hospodářství, ale to pouze proto, aby dokázal, že život polis se musí řídit určitými pravidly a předpoklady. V politické literatuře té doby (Machiavelli, Jean Bodin, angličtí právníci), ve které nelze nalézt ani zmínku o zájmech buržoazie, se dočtete o tom, že nový Vladař se postaví do čela společnosti vystavené za účelem společného blaha. Pouze okrajové zmínky o zájmech buržoazie nalezneme u některých autorů, kteří však skrývají své výchozí pozice zahalujíce je do humanistického rubáše. Pouze protestantismus produkuje politickou literaturu, kde jsou otevřeně diskutovány zájmy a ideologie občanské společnosti. Ale i v tomto případě je třeba oddělit novou politickou doktrínu od filozofických předpokladů, jako tomu bylo například u Hobbese nebo Spinozy.

Celkově tedy můžeme u občanské společnosti zaznamenat potřebu získání nezastupitelného nástroje, prise de conscience, tedy formulace vlastního ideologického programu; za druhé potřebu vyrovnat se se svými historickými rivaly státem a církví; a za třetí do té doby zcela neznámou a neočekávanou potřebu získání nadvlády. Poslední čtyři století se z tohoto pohledu jeví jako postupné přebírání politické moci občanskou společností, které odsuzuje ostatní historické subjekty do role pasivního komparsu. Jinými slovy, moderní historie západních národů je tedy historií nárůstu hegemonické pozice občanské společnosti.

Tato práce si nečiní nárok na převyprávění dějin tak, jak se opravdu staly, v Rankeově pojetí historiografie. Netvrdíme, že známe všechny jednotlivé detaily ovliv“ující průběh událostí. Každý den se objevují nové vědní obory pomáhající objasnit historii: archeologie, antropologie, výzkum mýtů, náboženství, starých technologií a podobně. Proto v této práci navrhujeme následující hypotézu. Zdá se, že pokud seřadíte historické fenomény podle určitého pořádku, dal by se z těchto informací vytěžit nový pohled na přítomnost. Tripartitní rozdělení společnosti tyto fenomény popisuje racionálním a věrohodným způsobem. Existují samozřejmě i odpůrci této teorie. Antropolog Pierre Clastres, který studoval původní brazilské obyvatelstvo, tvrdí, že to byl kmen jako celek (v našich termínech občanská společnost), kdo rozhodoval o veřejných záležitostech, přenášel svá rozhodnutí na náčelníka a vysílal do války bojovníky, kteří tvořili skupinu naprosto nezávislou na náčelníkovi (pro nás královi). Nemusíme zdůraz“ovat, že tento popis je přímým opakem toho, co lze nalézt například v Íliadě.

Od Marxe a předcházejících myslitelů se dovídáme, že sociální třídy si uvědomují sebe samy, své zájmy, svou jednotu a sílu a stavějí se do ofensivy proti druhým třídám, které podle jejich mínění brzdí jejich vlastní vývoj. Marx nalezl a pojmenoval souvislost mezi sebeuvědoměním určité třídy a ekonomickým systémem v určitém stupni vývoje. Toto je však pouze jeden z možných pohledů, i když bezesporu vystihuje určitou část sociální dynamiky. My naopak tvrdíme, že sebeuvědomění určité široké skupiny (např. občanské společnosti) se rozvíjí v důsledku literatury, v důsledku psychologických reakcí, jakými je na příklad pokora vyšších tříd – snaha napodobovat (mimesis), ale i v důsledku moci vyhledávající bohatství a mnoha dalších faktorů. Mezi těmito jednotlivými faktory jsou vztahy závisti a odporu a dlouhá tradice nadřízenosti a podřízenosti. Bylo tedy pochopitelné, že občanská společnost zaznamenávala reformací způsobené rozštěpení církve, následnou křehkost panovníkova ”duchovního“ povolání a samozřejmě i nástup vědy a průmyslu a interpretovala tyto epocho-tvorné události jako vlastní úspěch a ve prospěch své budoucí nadvlády. Nebyl to výsledek rozumového rozhodnutí zvrátit historii, protože největší masy lidí jsou ve své podstatě konzervativní a nejsou schopny vidět dopředu věci, které stojí proti jejich zvykům a návykům jejich myšlení. Určitá neklamná znamení o probíhajících změnách byla původně zahalena ve filozofii, ale nakonec se ukázala být jedinečným útočným nástrojem při destrukci nepřátelských pozic církve a státu. Uveďme některé z nich. Jestliže zjišťujeme, že Bůh je vázán vědeckými zákony, proč tedy panovník není? Pokud je bible pouhým morálně poučným příběhem (Spinoza), proč tedy trvat na tom, že morální společnost nemůže existovat bez náboženské nadstavby, zvláště když nově objevené lidské civilizace žijí normálním životem bez církve, ať je to v Číně, nebo v pralesích Brazílie. (Toto pozorování bylo založeno na neznalosti faktu, že každá lidská společnost má náboženství, i když mnohdy velmi odlišné od křesťanství.) Pokud zde jsou tak zásadní rozdíly v organizaci kolektivní existence, proč tedy nevzhlížet k “přírodnímu člověku” (ušlechtilému divochovi), který musí žít v ctnosti, protože nebyl dotčen civilizací a institucemi. Jinými slovy zde existuje i druhá možnost. Možnost nového světa bez králů a šlechticů, duchovních a náboženských autorit, svět založený na jednoduchých občanských ctnostech.

Tato a další znamení posílila sebevědomí občanské společnosti a přiměla filozofy jako byl Mandeville, Montesquieu, Adam Smith a další myslitele sedmnáctého a osmnáctého století k systematizaci těchto myšlenek. Ty se pak staly vedoucí ideologií moderního pokroku, ospravedlněním víry v něj a vědomou vizí toho, že občanská společnost je schopna vymanit se z okovů svírajících její přirozený dynamismus, kterými ji spoutaly dvě zbývající parazitující instituce. Centrální myšlenkou a palivem pro tento sociální motor byla vize vítězství nad církví a státem a jejich neutralizace (radikálové říkají zrušení) umožněná jejich rozdělením. Jak bylo později výslovně řečeno, aliance mezi trůnem a oltářem musí být ukončena.

To, o čem psali buržoazní filozofové teoreticky, dařilo se občanské společnosti postupně realizovat ve své politice a konkrétních událostech. Ne nějakým konspirativním hnutím, historie totiž není sérií spiknutí (tak se to může jevit pouze tomu, kdo se odmítá zamyslet nad evidentními fakty), ale systémem teoretických a praktických předpokladů, tedy způsobem, jakým lidé tvoří historii. Ve zkratce můžeme zmínit například hugenoty, volnomyšlenkáře a neo-evropské materialisty, kteří se shodli na tom, že starý režim je prohnilý, i když spolu jinak málokdy souhlasili. Jeden z nových vedoucích moralistů hugenotského původu Mandeville píše o změně soukromých neřestí na veřejně prospěšné společenské jednání. Montesquieu a Kant věřili, že buržoazní průmysl je protiváhou královské moci a že finančně střízlivá a protiválečně zaměřená buržoazní republika ve státě může nastolit veřejný pořádek a mír mezi národy. Adam Smith v obavách před ekonomickou soutěží, kterou předpověděl a teoreticky zdůvodnil, doporučuje nutnost morálních postojů a vnitřní sebekontroly proti životu ve zbytečném nadbytku. V odmítání klasického křesťanského učení o sociální povaze člověka zakládá Thomas Hobbes svou filozofii na lidské obavě z druhých a veřejný pořádek zakládá na sociální dohodě jednotlivých vlastníků, garantované královým náboženstvím, ať je to již náboženství Stuartovců, nebo Cromwellovo. Pierre Bayle, Spinoza, Locke i Lessing věřili v ”přírodní náboženství“, ve směs dogmatu, liturgie a mýtu, kterou by mohl i sdílet všichni lidé, v jakousi racionální víru. To vše jsou projevy toho, co nazýváme buržoazní ideologií, co bylo sumarizováno, systematizováno a rozšiřováno mysliteli, propagátory, politiky a často i kazateli a kněžími, jakožto mluvčími nového morálního řádu.

Zdá se, že vývoj událostí potvrdil správnost tezí těchto nových teoretiků. Za Olivera Cromwella v letech 1640-1660 i za Robespierra o dvě století později dochází k zásadním transformacím, v obou případech ve prospěch měšťanů, lidí bohatých a průmyslové třídy. I když nešlo o úplné vítězství, protože po každém z nich dochází k obnově královské moci, jak po Cromwellovi, tak i za Napoleona jsou měšťanské zájmy obecně akceptovány a měšťanský názor začíná ve zmíněných oblastech převažovat jako ekonomická struktura. Aktivuje obchod, průmysl, školství, politické reformy a vypojuje náboženství ze života státu a ze stále větších oblastí občanské společnosti. Stát, bez svého sice poněkud obtížného, avšak nepostradatelného spojence, kterého měl v náboženství, začíná ztrácet pevné základy. Částečně proto, že se stává zcela světským, částečně také proto, že je nyní vyzýván k tomu, aby činil rozhodnutí, avšak nyní již bez autority a moci, v prostředí, které náboženství nahrazuje ideologiemi. A stejně tak se i církev, bez svého sice poněkud obtížného, nicméně nepostradatelného spojence, státu, dostává na úrove“ pouhé nátlakové skupiny uvnitř občanské společnosti a ztrácí jakékoliv útočiště proti nové hegemonii, která podepsala podobnou ”sociální dohodu“ se stovkami dalších zájmových skupin.

Takže lze konstatovat, že občanská společnost dostala svou historickou šanci tím, že neutralizovala své dva odvěké nepřátele, a svou ideologii – liberalismus, případně socialismus nebo jejich různé kombinace – prosadila do centra nového státu. Oddělení státu a církve se stalo všeobecně akceptovaným občanským dogmatem zastřešujícím sociální kontrakt a občanské náboženství. Jsou to zejména konzervativci (ale jsou snad tito odlišní od vemlouvavých liberálů, kteří obhajují status quo, pokud jim ovšem toto vyhovuje?), kdo si stěžují na moc státu. Přesto bychom se divili, kdyby celá řada politováníhodných jevů od potratů, přebujelé sexuality, drogové závislosti, přes brutální sexuální násilí, proti kterým stát pod tlakem vytváří zákony, nebyla vynálezem a vrtochem občanské společnosti. Lorenz von Stein napsal: ”První praktická aplikace nadvlády kapitálu (občanské společnosti) nad státními orgány je vznik institucí, jimiž občanská společnost kontroluje stát, to znamená parlamentu“. Toto je pro nás varováním: to, co je státem vyhlášeno za zákon, může být vystaveno tlaku vyvíjenému občanskou společností, ale ne naopak.

Církev je samozřejmě kontrolována ještě mnohem přísněji. V naší době zatím ani stát, ani občanská společnost nedosahují přesvědčivého vítězství nad druhou stranou. Mezi státními orgány a zpola soukromými byrokraciemi a korporacemi občanské společnosti je možno vidět určitou směs soupeření a spolupráce – tak, jak tomu bylo mezi církví a státem za středověku. Ale v současné době zde není žádná taková spolupráce a rivalita mezi občanskou společností a církví. Církev byla jemně, ale bez jakékoliv pochybnosti upozorněna, že je parazitickou organizací, mýty zplozenou institucí a že zde existují další takové mýty, od etnického humanismu, přes psychoanalýzu, mezigalaktickou komunikaci, až po sektářství, které mají na zemi stejné místo jako ona. Církev se chová podle těchto tichých instrukcí a přijímá v tomto procesu ”ochranné zbarvení“. Staví se za náboženský pluralismus, své misijní poslání převádí na výchovnou funkci, demokratizuje se, její členové splývají s profesionály občanské společnosti, přijímajíce jejich zvyky.

Všimněme si ještě jedné skutečnosti. Přestože žádná ze státních nebo církevních ceremoniálních zvyklostí nepřechází do ideologie, zvyků a mentality občanské společnosti, mění se naopak způsob oblékání, který byl vždy nedílným způsobem vyjádření důležitosti postavení. Lidé se podřizují módě a přizpůsobují i své zevnějšky nepsaným pravidlům, která jsou odrazem převažujících tendencí ve společnosti. Proto není náhodným faktem, že současně s nástupem nadvlády občanské společnosti odkládají hlavy s tátů (včetně králů) své vojenské uniformy, vnější znaky jejich příslušnosti ke třídě válečníků, a objevují se dokonce i na oficiálních portrétech v civilním oděvu. V tomto je následují i bolševičtí vládci, kteří mění dělnickou čepici a pracovní oděv za oblek s kravatou.

Poslední krok v přiblížení se k buržoaznímu liberalismu byl učiněn duchovními katolické církve, když Řím oficiálně podepsal ”sociální kontrakt“ v dokumentech Druhého vatikánského koncilu. Šlo samozřejmě o symbolický akt, ale každý symbol je jen vyjádřením hlubší faktu, v tomto případě změn v loajalitě a funkci.

Jak jsme již konstatovali dříve, nedocházelo k oficiálnímu přenosu moci ze strany státu nebo církve na občanskou společnost, i když k určitému přenosu moci a ceremonie neoddiskutovatelně došlo při popravách Karla I. a Ludvíka XVI. Také nedošlo k žádnému oficiálnímu vyhlášení ze strany občanské společnosti ohledně vlastní moci a suverenity. Došlo však k tomu, že občanská společnost si po tisíciletích své existence vybrala do svého nejlepšího arzenálu liberalismus a jeho pomocí vyhrála celou válku. To neznamená, že by ze své podstaty nezbytně musela směřovat k liberalismu. V budoucnosti se snad můžeme v různých geografických oblastech dočkat i jiné varianty. Ale v případě, kterým se zabýváme, tedy v případě posledních čtyř století v severozápadní Evropě (a i ve Spojených státech), byl liberalismus jednoznačně vítěznou ideologií, organizačním principem občanské společnosti a moderní komunity. Budoucnost je samozřejmě neznámá. Jistě může opět nastat i situace tak typická pro západní společnost, tedy tripartitní uspořádání státu, církve a občanské společnosti, kdy nadvládu získá jedna ze stran, která ji ztratila v průběhu historie. První známkou ideologické zkostnatělosti je totiž domněnka vítěze, že jeho vítězství je stálé a neměné. Západní historie je však dlouhou a názornou ukázkou, že tomu tak není. V současnosti existuje řada autorů (Francis Fukuyama, Michael Novak, George Gilder), kteří se snaží dogmatizovat přítomný stav věcí a stavět budoucí programy na tomto, podle nich nelineárním vývoji. Více liberalismu, permanentní celosvětová soutěž, minimalizace státu, navždy oslabená církev a tak dále. Vše, co můžeme tvrdit, je, že nic z toho není jisté. Toto století bylo naopak svědkem gigantického úsilí zničit liberální společnost a její ideologii. Marxistický pokus může být interpretován také jako snaha vrátit se k před-liberálním pořádkům, ne však ve prospěch původních aktérů, ale ve prospěch nové politické entity, Strany. Strana si přivlastnila veškerou moc státu a církve, avšak ne ve formě starého náboženství, ale jako ideologii. V určitém smyslu lze v totalitní Straně vidět jakousi novou karikaturu sjednocení oltáře a trůnu. Toto logicky vedlo k absorpci občanské společnosti všemocnou Stranou. Všemocnou, protože se zmoc“uje moci patřící všem třem zmíněným institucím. Tváří v tvář marxismu se liberální ideologie pokouší obnovit celou občanskou společnost, z čehož plyne, že odsouvá stát a církev do ústraní. Přesněji řečeno: částečně je absorbuje. Stát se stává ekonomickým nástrojem této obnovené a ještě mocnější občanské společnosti a církvi se dostává varování vždy, když její aktivity kolidují s náboženstvím/ideologií občanské společnosti, jako je tomu například v otázce rodiny, výchovy, potratů či étosu společnosti.

Marxismus a liberalismus tedy v tomto trojstranném uspořádání institucí, které je vlastní Západu, usilují o obsazení podobné oblasti. Oba jsou vyjádřením hegemonických aspirací a prosperují z oslabování struktur státu a církve, oba mají společnou snahu obsadit celé území a sjednotit je pod vlastní filozofickou a politickou nadvládou. Je však velmi pravděpodobné, že v dlouhodobém rozvrhu se neprosadí. Pro Západ je typická pluralita institucionální moci a tato situace předpokládá funkční diferenciaci a rotaci hegemonie. Ideálem by měla být rovnováha mezi státem, církví a občanskou společností, ta ale zůstává pouze v teoretické rovině a nelze ji přenést do reality. Avšak takovéto ideály jsou užitečné, neboť slouží jako měřítko věcí, pokud se tyto ubírají špatným směrem. Člověk, tedy přinejmenším západní, potřebuje život podrobit určité moci, disciplíně a loajalitě, kterou spojujeme se státem. Také potřebujeme morální pravidla omezení, která jsou spojována s náboženstvím a institucí církve. A potřebujeme také onu širokou oblast materiálních a intelektuálních vztahů, které poskytuje občanská společnost – ne pouze materiální produkty, ale i vzdělání, tisk, svobodu shromažďování nebo veřejnou debatu. Člověk však sám sobě nenařídí zákony, to dokáže pouze stát; nelze být morálně nezávislý mimo náboženství; stejně jako nelze provádět obchod a další aktivity bez přispění a schválení občanské společnosti.

Na závěr můžeme tedy konstatovat, že jedinec není tak silný a nezávislý, jak ho staví liberalismus, a na druhé straně kolektivita není tak silná, jednotná a k zítřku hledící, jak by si to přál marxismus. Ideální uspořádání ukazuje kamsi do historické rovnováhy pojednané na předcházejících stránkách. Současně však ukazuje též na nebezpečí, které vyvstává s nastolením nadvlády pouze jedné ze zmíněných institucí.

Převzato z časopisu Distance 0. číslo/1997.