Délský potápěč

U příležitosti vydání stejnojmenné knížky Anny Kareninové připomínáme Célina ukázkou ze Školy mrtvol, která sice u nás vyšla již v roce 1939 péčí nakladatelství František Strnad (edice Meteor), ovšem, jak autorka po srovnání konstatuje, tento překlad „není úplný a vynechává četné nepohodlné pasáže“. Naštěstí Jaroslav Zaorálek, kongeniální překladatel Cesty do hlubin noci a Smrti na úvěr, ještě o něco dříve připravil pro nakladatelství Borový, v jehož Knihovně nové Evropy Célinovy romány vycházely, dvacet sedm stran obvyklé „ochutnávky“! A z tohoto „nesrovnatelně lepšího“ převodu, který dle Kareninové uchoval mistrovu (sebe)ironii – byť je i „poněkud lidovější než proletářsky městský Céline“ a dokonce se snaží otupit ostří jeho „řešení“ – pak v Peroutkově Přítomnosti z 29. prosince 1938 rozsáhle cituje někdejší zaměstnanec z Borového propagace Zdeněk Richter: aby se, jak sám píše, „s tímto zjevem, jehož věhlas v Československu pomáhal šířit, pokusil vyrovnat – a smířit“…

„Ale poslyšte, Ferdinande, kdy už jednou necháte tohoto holedbavého, strojeného tónu? Těch stylových úskočností, vypočítaných jenom na efekt? Kam si to šinete takhle od rohu k rohu? To se jakživ nedostanete k řeči o vážných věcech! Zkraťte trochu to své camrání! Mluvte věcně! Co vlastně chcete?

Co chci? Chci, aby se udělal spolek s Německem, a to ihned, a nikoli nějaký společek neduživý, který by byl každému jenom pro smích, nikoli jenom společek dočasný, jenom tak na oko, z nouze ctnost! Kdepak! Nic takového!… Spolek opravdový, pevný, kolosální, z pevného zdiva! Na život a na smrt! Mluvím přece jasně!

Ani mě nenapadá zatajovat své city, své záliby. Jsem přesvědčen, že bez takového spolku s Německem zařveme, jsme ztraceni, že je to jediné možné řešení. Jsme, oni i my, národové chudí, chudí surovinami, bohatí jenom chutí do pranice. Jak tak stojíme proti sobě nepřátelsky, jenom se navzájem vraždíme. Dokud budeme nesjednoceni a nepřátelští, dotud budeme ubohými otroky těch prevítů, těch zednářských provokatérů, vojáky židů, jatečným dobytkem židů. Kdežto spojíme-li se, budeme spolu ovládat Evropu. To jistě stojí za pokus. Židáci z nás dostanou takový špundus, že prásknou do bot. Ani nebude třeba mazat je, postačí sirka, zapálená pod jejich šlapami. …a ráno se probudíme jako z tísnivého snu: budou v trapu! … Navěky!

Read the full story

Autor: Richard Grenier

Byl to nádherný mýtus. Francie, poražená na bitevním poli, ale nezlomená duchem, podstoupila vznešený boj v hnutí odporu proti nacistické bestii a hrála největší roli ve svém vlastním osvobození. Francie zápolila s německým dobyvatelem jako jeden muž, zasazovala mu smrtelné rány, až nakonec francouzská Druhá ozbrojená divize dobyla Normandii a obnovila v zemi svobodu. Liberté, Egalité, Fraternité. Vztyčte trikolóru! Ať zazní zvon svobody!

Rok za rokem odpadávaly z této fikce jednotlivé části. Ale teprve teď, když většina aktivních účastníků zmizela ze scény, se Francie začala vyrovnávat se svou válečnou historií.

Ještě v posledních dnech svého života trval socialistický president Francois Mitterrand na tom, že Francie nemá naprosto žádnou odpovědnost za akce nelegitimního režimu ve Vichy – loutkové vlády, kterou Francouzi ustavili v jižní Francii po porážce roku 1940. Mitterrand udělil Francii rozhřešení za všechny hříchy vichystické vlády, jejímž byl sám vyznamenaným úředníkem. Vichy nebyla Francie. Skutečná Francie neměla nic společného se 774.721 židy, které vichystický režim za války deportoval a z nichž ani jeden nepřežil. Ale francouzská situace se lišila od ostatních Německem okupovaných zemí. Její Třetí republika se v roce 1940 legálním a demokratickým hlasováním sama zrušila a vytvořila místo sebe Pétainův a Lavalův “Francouzský stát”, formálně neutrální a suverénní.

Read the full story