Bylo by však naivní myslet si, že lidé mohou žít tímto způsobem, s pohledem upřeným na obrazovku a myslí soustředěnou na sebe, bez toho, že by to ovlivnilo jejich schopnost navazovat mezilidské vztahy. Někdo může tvrdit, že jsme svědky nové formy závislosti. Neboť závislost vzniká, když na místo něčeho dobrého, ale nesnadného – v tomto případě přátelství – přichází bezplatná náhražka, již lze získat zapnutím vypínače. Ve skutečném životě přátelství zahrnuje riziko.

Odměna je velká: Pomoc v nouzi, radost v čase oslav. Ale náklady jsou také velké: Sebeobětování, odpovědnost, riziko obtíží a hněvu, a úsilí o získání důvěry. Proto mohu získat tvé přátelství jen tak, že vyhledávám tvou společnost. Musím mít účast na tvých slovech, gestech a řeči těla, získat důvěru osoby, která se v nich odhaluje, a to je riskantní podnik. Mohu se vyhnout riziku a přesto získat potěšení; ale nikdy nezískám přátelství nebo lásku. Když se k tobě vztahuji skrze obrazovku, je tu znatelný posun v důrazu. Teď mám prst na tlačítku. V kteroukoliv chvíli tě mohu vypnout. Jsi ve svém vlastním prostoru, ale nejsi opravdu volný v tom mém, protože závisíš na mém rozhodnutí tě v něm ponechat. Podržuji si rozhodující kontrolu a neriskuji v přátelství sebe sama, tak jako riskuji při setkání tváří v tvář. Samozřejmě, mohu zůstat přilepen k obrazovce. Ale není pochyb o tom, že je to stále jen obrazovka, nikoliv člověk skrytý za ní. Také ty neriskuješ; objevuješ se na obrazovce pouze tak, že si podržíš rozhodující kontrolu. To je něco, co o tobě vím. A vím, že víš, že vím. A ty jsi na tom stejně.

Vzniká setkání s omezeným rizikem, kdy si každý je vědom, že ten druhý je zásadně zatajen, suverénní ve svém nedobytném kyberhradu. Klikl jsem na tebe, jako jsem mohl kliknout na zprávu nebo na video. Jsi jedním z vystavených produktů; to tě však nedělá důvěryhodným objektem, k němuž je můj život přidružen.

Na YouTube můžete shlédnout film, v němž pár, který se nikdy nesetkal, předvádí svou nevěru v kyberprostoru, aniž by jevil známky viny vůči oběti, a hrdě dává najevo své narcistické emoce, jako by dosáhl nějakého morálního průlomu, když se ujistil, že v posteli skončily pouze avatary. Záleží na tom? Myslím že ano, protože důvěra, zodpovědnost a ochota riskovat jsou dispozice, na nichž závisí budoucnost společnosti. A tyto věci se učíme tím, že akceptujeme jejich skutečnou cenu. Nenaučíme se jim, jestliže si hrajeme s virtuálními náhražkami, o nic víc, než se naučíme odvaze hraním násilných počítačových her. Když si lidé přivyknou na život ve virtuálních světech, kde je vše dovoleno a za nic se neplatí, ctnosti jako odvaha a spravedlnost se ztratí, protože je nikdo nebude potřebovat. Bez těchto ctností však lidé nebudou schopni riskovat sami sebe v reálných vztazích a místo nich se ukryjí do narcistických snů.

Zdroj: Britské listy.

A my v návaznosti na George Orwella dodáváme: jeho světoznámá fikce 1984 dnes dostává zcela nový, takřka děsivý rozměr. Při pohledu na řadu uživatelů aplikace Facebook, kteří co minutu mění své “aktuální stavy” aby informovali “přátelskou obec” o tom, že jsou zrovna ve vlaku, konzumují v restauraci, cvičí, nebo sedí na záchodě, nelze nevyslovit obavu, že Velkého Bratra nebude potřeba, když jeho práci zvládneme každý sám. A dobrovolně.

Autor: Karel Kaiser

Čeští novináři jsou uraženi. Prezident Klaus podepsal tzv. „Bendův zákon“, který médiím zakazuje zveřejňovat odposlechy jakékoli kauzy do té doby, dokud nebude určitá kauza projednávána u soudu. Omezování svobody, ficoizace, lukašenkovské metody. To je jen stručný výčet toho, kam Česká republika po přijetí Bendova zákona údajně směřuje. Chudáci novináři. Ale ono je to jinak. To, že je někdo hlídací pes demokracie neznamená, že ho necháme kousat i slušné lidi. Novináři si začínají plést demokracii s mediokracií a „Bendův zákon“ je poprvé trochu klepe přes prsty. Bylo načase.

Než začneme plakat nad tím, jak budou úžasná česká masmédia omezována, neškodilo by si připomenout zda vůbec realita odpovídá postoji, do jakého se česká média snaží stylizovat. Česká média, a je to problém koneckonců celoevropský, ne-li celosvětový, nevytváří pluralitní mediální a informační prostředí, ale čím dál více se stávají poplatným generátorem nesmyslů a dezinformací, v tom horším samy usilují o konservaci prostředí a prosazování autorů a názorů s úzkou názorovou profilací. To je mediokracie.

Mediokracie, jak o ní hovoří encyklopedické slovníky, je nadvláda hromadných sdělovacíh prostředků, založených na výrobě informací a ostatních druhů zboží a služeb, jež soutěží s politiky a vzdělavateli o pozornost veřejnosti. Ano, z médií se pomalu ale jistě stává další moc. Přitom na poli, které by jim mělo být vlastní, ztrácí, nebo předvádí tristní výsledky. J.Y. Cousteau si prozíravě všiml, že mysl lidí je čím dál více zahlcována nesmyslnými informacemi v obrovském množství. Člověk se tak ztrácí a je snadnou obětí dezinformace a lži.

Moderní média neplní svou standardní úlohu a alarmují vůči čemukoli, co by narušilo jejich monopolistické tendence. Jsme informováni o výročích panenky Barbie, o přírůstcích v ZOO, vidíme každou autonehodu a máme kusé nebo informace o mezinárodní politice, bezpečnostní problematice etc. V tomto klimatu a s těmito zoufalými výstupy máme podporovat nárůst mediální moci a tleskat každé perverzi (horké kachně), narušení soukromí a pokusům suplovat práci orgánů činných v trestním řízení jako ryze demokratickému fenoménu. Média ovšem věc typicky překroutí. Alarmující tedy není nesmyslná vulgarizace (vyžívání se v příměrech typu „Rath Hitler), ale fakt, že by média neměla zasahovat do policejní práce.

Zákaz zveřejňování odposlechů nelze než vítat. Nechť je především řečeno jedno. Zákaz zveřejňování odposlechů novinářům přece nijak nesníží jejich akční dopad. Poukázání na populární scénky „Ivánku, kamaráde“ (které vznikly právě díky zveřejnění odposlechů zkorumpovaného fotbalového funkcionáře Ivana Horníka) jako protiargument nepostačí, jedná se o výjimečnou populární záležitost a jako takovou ji nelze brát za relevantní námitku.

Naopak je nutné zdůraznit následující body:

- Policejní odposlech vzniká pouze a výhradně na základě povolení od soudce

- Tento odposlech má policii pomoci, aby určité podezření proměnila v jistotu a v takovém případě adekvátně zakročila

- Zveřejníme-li takový záznam odposlechu předem, nejen, že můžeme zmařit průběh vyšetřování, ale musíme si uvědomit, že uveřejňujeme pouze kamínek z mozaiky. Jinými slovy, zveřejněním odposlechu díky síle médií vytváříme o konkrétním člověku nebo skupině obyvatel určité mínění, které se nemusí zakládat na pravdě, ale v případě soudem prokázané neviny poškozenou pověst těžko napravíme (vzpomeňme na lidové klišé „na každém šprochu, pravdy trochu)

- Hrál-li odposlech podstatnou úlohu při odhalení zločinu, použije jej žalobce při přelíčení. Od té chvíle je zveřejnění odposlechu naprosto legální.

Velká škoda, že namísto trucování novinářů-diletantů jako je Pavel Šafr a nudných mainstreamových komentátorů nezazněl silněji sympatický názor jistého mladého novináře, který se postavil na stranu presidenta a v kriticky vůči své branži poznamenal „jsme svoloč.“

Kampaň vyvolala poměrně velký zájem (např. na webu Odpor.org si výzvu k bojkotu přečetlo téměř 2000 lidí během necelých tří dnů), ale rovněž tak i stejně očekávanou kontroverzi. Zde stručně uvádíme názory pro a proti, které kampaň vyvolala:

1. Kampaň se nedostane k “masám”

Pokud bychom se měli řídit touto poraženeckou morálkou, tak můžeme rezignovat na vše, co se děje okolo nás. Nejlepší by bylo projít nějakým kombinovaným brainwashingem, stát se prázdnými nádobami a nechat do sebe nalít čistou, žádnými otázkami a pochybami nezkalenou idelogii “světlých zítřků” Nového světového řádu. Vyjádřeno v číslech – s výzvou k bojkotu se seznámilo řádově několik tisíc lidí během několika málo dní, což není rozhodně špatný výsledek, obzvláště když vezmeme do úvahy to, že ji publikovaly média stojící stranou hlavního masmediálního proudu. Nemáme (a ani nechceme mít) prostředky, jak přesně zjistit kolik lidí se nakonec kampaně zúčastní, ale i kdyby to bylo jen několik desítek jednotlivců, tak tato kampaň měla smysl a přinesla výsledek – několik desítek jednotlivců schopných nezávisle myslet a činit svobodná rozhodnutí.

“Ak to niekto berie ako placnutie do vody, v poriadku, ja to beriem ako povestnu kvapku v mori a z vela kvapiek bude velke more” Vasil Opatrný, Beo.sk

2. Ti, co se s bojkotem ztotožní, nic ve společnosti nezmění

Cílem kampaně není “změnit společnost”. Je nepopiratelným a smutným faktem, že velká část společnosti je indoktrinovaná “jedinými pravdami”, v lepším případě intelektuálně paralyzovaná a neschopná vlastního myšlení, takže snaha u těchto vrstev společnosti něco změnit je předem odsouzena k neúspěchu a vede jen k mrhání silami a prostředky. Cílem je ta část společnosti, kterou Nová třída ještě nestačila vykořenit a která je schopná být nositelem změny, respektive avantgardou návratu k tradicionalistické, převážně etnicky homogenní společnosti. Pád multikulturního imperialismu se blíží a tato kampaň je první kapkou v moři změn, které ho budou provázet.

3. Televizní společnosti si potřebují “vydělat”

Televizní společnosti si potřebují vydělat a ten kdo se snaží omezovat “byznys” je buď bolševik anebo nacionalista. Pokud někdo podřizuje celý svůj život mýtu neustálého pokroku a nadřazenosti materie nad duchem, tak to ještě neznamená, že tuto strnulou ortodoxii musí přijmout bez výhrady všichni a že nemohou vyjádřit svůj nesouhlas s manipulací sebe a své rodiny.

4. Když se chcete dívat na televizi, tak máte možnost volby

Technicky vzato, pokud vyjádříme spektrum názorů od jedné do sta, člověk má možnost výběru jedné ze sta možností. Jakmile však toto spektrum (např. pomocí tzv. antidiskriminačních zákonů) omezíme od jedné do padesáti a o této okleštěnosti se jaksi pozapomeneme zmínit, lidé budou mít (a mají!) stále pocit, že mají možnost stoprocentního výběru. Za ryku u “sportovních klání” (ve skutečnosti reklamního klání globálních koncernů) “národních” týmů (jejichž členy spojuje jen cár papíru zvaný pas a někdy ani to ne), za uslintaného voyeurského pokukování na ohavné “reality show”, kde se producíruje největší špína a spodina společnosti, za vyjeveného zírání na hollywoodské “trháky” (jak příznačné pojmenování – “továrna na sny”), plných subliminálních manipulativních impulsů

(obvyklá klišé “zlý běloch”, “rasistický křupan-alkoholik z venkova”, “černoch-intelektuál-právník-doktor v saku od armaniho”, “citlivý homosexuál, kterého všichni mají rádi”, “žena-šéfová, nejlépe elitních policistů”, “nelegální, avšak tvrdě a poctivě pracující, pečlivě se o rodinu starající (hlavně důraz na děti!), přistěhovalec” atd. Historické filmy radši vynechávám, vybočil bych z povolených 50%)

si vůbec neuvědomí, že ztratili nejen vládu nad “správou věcí veřejných”, ale i v případě probuzení (např. v dobách těžké ekonomické krize, nebo díky válkám, které už nejsou v televizi, ale ve kterých umírají jejich rodinní příslušníci) i o jakoukoli možnost, jak tuto vládu zpět získat.

Krátce řečeno, spoléhá-li člověk na televizi jako na hlavní zdroj informací, poučení a zábavy tak ztrácí vládu nad sebou samým, stává se otrokem moderní společnosti. Jaký je tedy závěr?

Převzato z webu Altermedia. Autor článku, Petr Dvořák, je redaktorem.