Autor: François-Xavier Rochette

“Filosofický” relativismus bezpochyby představuje jednu z nejhorších chorob zachvacujících naši společnost. Mezi jeho charakteristické rysy patří jeho neurčitý charakter, pseudovědecká logika a nádech tolerance (představující největší hodnotu našeho postmoderního světa), všechny dohromady mu pak vtiskují rysy, jež jej zvýhodnují oproti konkurenčním filosofickým proudům.

Již od dob Montaigneho relativismus přitahuje mnohé myslitele odmítající myšlenku, že určitá civilizace či náboženství mohou být nadřazené ostatním. Během posledních šedesáti let toto relativistické paradigma prostoupilo všechny západní národy až do té míry, že jejich obyvatelé jsou jím tak zaslepeni, že již nejsou schopni bránit ani ty nejzákladnější pilíře vlastního myšlení a kultury.

Relativismus rozhodně není zárukou kulturní diverzity, naopak vybízí k sebenenávisti, xenofilii a radikálnímu individualismu, který bezprecedentně rozvrací naše starobylé národy. Dnešní relativismus operuje pomocí učených rozprav, jejichž účelem je legitimizovat slabost druhdy slavných a skvělých národů kráčejících po cestě svého absolutního zániku.

Článek François-Xavier Rochettea “Vaincre le relativisme?” vyšel v týdeníku Rivarol dne 6. března 2009. Přeloženo z anglického překladu Michaela O’Meary Relativism, který byl uveřejněn na stránkách Counter-Currents Publishing dne 29. července 2010.

Recenze Michaela O’Meary na knihu Charlese Lindholma a José Pedro Zúquetea The Struggle for the World: Liberation Movements for the 21st Century.

Globalizace, založena na celosvětové transnacionalizaci amerického kapitálu a celosvětovém vnucení amerických tržních vztahů, v kombinaci s novými technologiemi a otevřenými hranicemi, nejen změnila národní ekonomiky po celém světě, ale i podnítila vznik závratného množství levicových i pravicových opozičních hnutí. Ty, navzdory jejich odlišným ideologiím a cílům, usilují o obranu domorodých nebo tradičních identit před etnocidálními následky “tržní ekonomiky”.

Mezi velkým množstvím literatury o globalizaci a různých antiglobalistických hnutích je kniha Charlese Lindholma a José Pedro Zúquetea – The Struggle for the World (Zápas o svět) první, která pohlíží dále za konkrétní politické zatřídění. Zdůrazňuje to, co mají tyto [protichůdná] hnutí společného – spasitelský, identitární a populistický charakter.

Levicová a pravicová politika antiglobalistů, včetně “třetí pozice”, není v žádném případě opominuta. Je pouze podřízena tomu, co Lindholm a Zúquete chápou jako významnější – spasitelský – rozměr. V tomto duchu na ně odkazují jako na “hnutí úsvitu” (aurora movements). Hnutí, která přislibují osvobozující úsvit od nihilistické temnoty, která má původ v univerzalismu a neoliberálním tržním hospodářství.

Autoři se zaměřují na způsob, jakým si antiglobalisté představují spásu od domnělých zel neoliberalismu a zdržují se hodnocení morálnosti nebo validity různých hnutí, která studují. Namísto toho se snaží porozumět podobnostem, které je “sjednocují.”

Zdržují se také současného liberálního konsensu, který se drží názoru, že historie dosáhla svého konce a že velké ideologické střety minulosti uvolnily cestu řádu založenému pouze na technoekonomických zásadách, které jsou vlastní novému globálnímu tržnímu systému.

Na první pohled mají mexičtí Zapatisté, bin Ládinova Al-Káida, Nová pravice Alaina de Benoista, Severní liga Umberta Bossiho, současné režimy ve Venezuele a Bolívii a evropští zastánci “pomalého jídla” a “pomalého života” velice málo společného, snad jen kromě společného odporu vůči globálnímu “zázraku pokroku.”

Přesto však Lindholm a Zúquete (americkým antropolog a portugalský politolog) tvrdí, že mnoho antiglobalistických hnutí, obzvláště v Latinské Americe, Evropě a na Blízkém Východě “mají velmi mnoho společného – organizačně, ideologicky a zkušenostně,” ve svém boji, každé svým způsobem, aby zachránily svět který se nachází v troskách.

Od doby, kdy “[se] globální představivost stala dominantní, se začaly spojovat [globálně] i opoziční síly”. Lindholm a Zúquete prohlašují že antiglobalistická opozice přijala “velký narativ” založený na “společném etickém jádru a mentální mapě.” Pro “diskurzy, víry a motivy” džihádistů, bolívijských revolucionářů, evropských novopravičáků a life-style rebelů je společná překvapivá shoda v hledání způsobu jak zahájit úsvit nového věku – vyjádřeného opozicí k globálnímu liberalismu.

Pro všechny tyto antiglobalisty transnacionální mocenské elity (vedené Spojenými státy) přesunuly moc od národních států směrem k nadnárodním korporacím, odtrženým od vazeb k jakékoli kultuře nebo národu, jelikož prosazují “hyper-růst, vykořisťování přírodních zdrojů, privatizaci veřejných služeb, homogenizaci, konzumerismus, deregulaci, monopolizaci,” atd.

Následkem toho je pak světový pořádek (jehož “božstvy jsou peníze, trh a kapitál [jehož] kostelem je akciový trh a [jehož] svatyněmi jsou MMF a Světová banka”), který usiluje o převedení všeho na zboží stylem “okrádá naše životy o jejich smysl [a prodává] nám je zpět ve formě zboží.”

Jak jsou nejcennější transcendentní hodnoty nuceny ustoupit před zájmy kapitálu, tak globální systém “materializuje” svět – vyvolávajíc tak nespokojenost a odcizení, které aktivují antiglobalizační odpor.

Moc peněz a trhu, jak chápe tento antiglobalizační odpor, vede válečné tažení – taktiku “spálené země” – proti lidstvu – každá země, každý národ je okupován “americkým stylem života,” jehož buržoazní hodnoty aspirují na hodnoty univerzální.

***

Ve svém boji o záchranu světa prorokují antiglobalisté jak soudný den, tak i vzkříšení.

Na jednu stran jsou “armády noci” – temné síly globální homogenizace, odduchovnění a znehodnocení – vykresleny jako “zlo” – nebo v politickém pojetí, jako smrtelně nebezpečný nepřítel. Globalizace, prohlašují, narušuje rovnováhu mezi lidstvem, společností a přírodou, uráží člověka, zbavuje jeho svět smyslu a ponechává ho lhostejným k těm nejdůležitejším věcem.

V opozici globálnímu řádu ovládanému bezduchým trhem usilují tito antiglobalisté, jako protiopatření, překonat jeho individualismus, konzumerismus a mechanický racionalismus oživením předmoderních hodnot a institucí, které nabízí jako alternativu k vládnoucímu neoliberálnímu konsenzu.

Jak uvádí jedno zapatistické prohlášení: “Pokud není na tomto světě pro nás místa, pak musí být jiný svět vytvořen. … To co schází teprve přijde.”

Zároveň však antiglobalisté usilují o znovuoživení ohrožených lokálních nebo tradičních identit, dekonstrukcí modernistického útoku na místní kultury, který mašíruje pod vlajkou pokroku a osvícenství. V tomto ohledu upřednostňují jejich vlastní autenticitu a velebí alternativní, obvykle původní (indigenní) nebo tradiční společenské a duchovní formy, vycházejících ze starobylých pojetí, jež adaptují pro výzvy, které přináší budoucnost. I když se snaží o návrat konkrétních společenských ideálů, tyto místní povstalecké skupiny zastávají názor, že nezapojují jen domorodé Američany (Indiány), muslimy nebo Evropany, ale celé lidstvo – svět ve svém důsledku.

Autoři dochází k závěru že globalizace může zničit národní rozdíly, ale stejně tak to může učinit i odpor vůči ní. Základním principem antiglobalizačního odporu, jak se shodují, je “Nacionalisté všech zemí spojte se!” – abychom “spasili svět od zla globalizace.”

***

Pokud se rozhodneme akceptovat, společně s Lindholmem a Zúquetem, že významný počet antiglobalizačních hnutí sdílí podobný revolučně-utopický narativ, vyvstane pak otázka, co z těchto podobnosti může vyplývat.

Podle mého názoru se první aspekt týká globalismu jako ideologie – to znamená, že je chápán jako ideologie a ne nějaká historická nevyhnutelnost.

Jak poznamenává Carl Schmitt (mezi jinými), liberalismus je bytostně antipolitický. Stejně jako liberálové zkoušeli v padesátých letech dokázat, že dochází ke “konci ideologie,” tak i neoliberální globalisté se nás pokouší od dob pádu sovětského impéria přesvědčit, že jsme (podle Francise Fukuyamy), dosáhli konce historie, kdy “celosvětový ideologický zápas, který po nás vyžadoval smělost, odvahu, imaginaci a idealismus” se stal záležitostí minulosti a byl nahrazen technoekonomickým kalkulem liberálně-tržních společností, který chápou jako završení lidského vývoje.

Jedním slovem, liberální “konečnost” znamená, že zde není pozitivní alternativa k status quo.

Hlučné argumenty a ideologie odpůrců liberalismu však již stačily tyto totalitní výmysly vyvrátit – jak i The Struggle for the World, respektovaná univerzitní publikace, dokazuje.

Druhý, související aspekt, se týká stále větších nejasností v rozdělování na levici a pravici. Tyto matoucí označení, udajně určující moderní politické protiklady, však nikdy neznamenaly mnoho (viz např. dílo francouzského politologa Marca Crapeze) spíše naopak, obvykle více věcí zatemnily, než vyjasnily.

Pokud akceptujeme ideologickou diverzitu antiglobalizačního hnutí, tak nám rozdělení na pravici a levici říká mnohem méně o hlavním politickém zápase naší přítomnosti, než kategorie jako “globalisté” a “antiglobalisté,” “liberálové” a “antiliberálové,” “kosmopolité” a “nacionalisté.”

Budoucí politické boje se proto tedy jeví stále méně a méně spojené se současnou orientací na pravolevou osu – a postupně více a více v intencích postmoderní dialektiky, ve kterých univerzalismus je v protikladu partikularismu.

Třetí pravděpodobný aspekte Lindholmovy/Zúquetovy argumentace se týká osudu liberalismu samotného. Většina novodobé historie je o souboji modernizujích sil liberalismu s konzervativními silami antiliberalismu. Poněvadž se globalistická agenda zmocnila vlády téměř po celém světě znamená to tedy, že “boj o svět” se převážně stal bojem proti liberalismu.

Když navíc vezmeme v potaz, že liberalismus (či chcete-li neoliberalismus) je ideologickou záštitou globálního systému, jenž přinejmenším od konce roku 2008 mele z posledního, není nelogické předpokládat, že osudy liberalismu a globalismu jsou navzájem spojeny, a že budeme v blízké době svědky nového přelomového období, v jehož průběhu zavedené liberální ideologie a systémy budou nuceny uvolnit cestu nově vznikajícím proudům.

Nejzávažnější dopad však dilema vzešlé z kontroverze Lindholma a Zuqúeta má na americké pravicové aktivisty. Pro evropské zastánce Nové pravice, islámské džihádisty a bolívijské revolucionáře nepředstavuje globalizace pouze formu liberalizace, nýbrž i “amerikanizace.”

Nelze však se však divit spravedlivému entuziasmu spočívajícímu v nahlížení na boj proti Americe jako na hlavní frontu celosvětového antiglobalizačního zápasu, neboť USA nereprezentuje pouze vůdčí liberalistický stát světa, ale i hlavního architekta současného globálního systému.

Současně se zde setkáváme s problémem, že sami rodilí Američané, tj. Evropané Nového světa padli za oběť tomu, co se dnes nazývá „amerikanismus“- ve formě nechráněných hranic, kolonizace ze zemí Třetího světa, deindustrializace, politické korektnosti, multikulturalismu, různých cizích náboženských věrouk, antikřesťanství, pokračující mediální kolonizace ducha a ostatních degradací charakteristických pro dnešní dobu.

Stojíme tedy před otázkou, zdali pravice hodna tohoto označení jednou pod svá křídla pojme ty z Američanů, jejichž cílem je bojovat proti „amerikanismu“ – a jeho stínovým armádám – ve jménu potlačeného antiliberálního impulsu, vyvěrajícího z evopského dědictví této země.

Článek Michaela O’Meary: Against the Armies of the Night: The Aurora Movements vyšel na stránkách Counter-Currents Publishing. Dřívější verze článku vyšla na stránkách Occidental Observer dne 16. června 2010.

Významný francouzský nacionalista a historik Dominique Venner hovoří o osobních imperativech bílého osvobození

Kdo je rebel? Rodí se jím člověk nebo se jím stává v průběhu života? Existují rozdílné typy rebelů?

Je možné mít rebelské postoje v intelektuální rovině a provokovat masy, aniž by člověk byl rebelem. Paul Morand (diplomat a romanopisec známý svým antisemitismem a kolaborací za vichistického režimu) je toho dobrým příkladem. Ve svém mládí byl nezkrotným duchem provázeným štěstěnou. Jeho romány se setkávaly s úspěchem. Nicméně v tom nebylo nic rebelského či alespoň vzdorného. Jen proto, že si mezi léty 1940-44 vybral cestu “národní revoluce”, následně vytrval ve svém odporu vůči poválečnému režimu a nesl si cejch outsidera, jej dnes známe jako rebelskou figuru, do níž se stylizoval ve svých Denících (Journals).

Dalším, byť lehce odlišným příkladem tohoto typu člověka je Ernst Jünger. Ačkoli je autorem inspirativní rebelské stati o studené válce, nikdy se ve skutečnosti rebelem nestal. V období nacionalismu byl nacionalistou, za třetí říše, stejně jako většina salónní společnosti, vyděděncem, přičemž byl spojován se zosnovateli atentátu na Hitlera, byť převážně z etických důvodů s tímto krokem nesouhlasil. Jeho příklon k okrajovým společenským proudům z něj učinilo „anarchu“, kterýžto pojem sám vynalezl a po roce 1932 byl jeho typickým reprezentantem. Anarcha není rebelem, nýbrž pozorovatelem, který na bahno pod ním shlíží z ptačí perspektivy.

Protikladem Moranda a Jüngera je irský básník Patrick Pearse, jehož je možno považovat za autentického rebela. Již coby dítě se cítil být přitahován dlouhou rebelskou historií romantických irských nacionalistů. Později se přidružil k organizaci Gaelic Revival, jenž připravila základy pro ozbrojené povstání, a jakožto zakládající člen původní IRA byl v roce 1916 skutečným vůdcem Velikonočního povstání v Dublinu, což bylo důvodem jeho zastřelení. Zemřel, aniž by věděl, že jeho oběť podnítí jiskru vedoucí k triumfu.

Čtvrtým a taktéž velice odlišným příkladem je Alexandr Solženicyn. Až do svého uvěznění v roce 1945 byl loajálním sovětským občanem, který jen zřídka kritizoval systém, v němž byl zrozen a jemuž ve válečném období odvedl svou povinnost v pozici důstojníka sovětského dělostřelectva. Jeho následné uvěznění, v jehož důsledku se seznámil s Gulagy a dalšími horory, k nimž docházelo po roce 1917, v něm podnítily absolutní obrat a donutily jej se postavit proti systému, jemuž kdysi slepě sloužil. V této době se stal rebelem, a to nejen proti komunistické, nýbrž i kapitalistické společnosti, nakolik obě z nich považoval za nepřátelské tradicím a vyšším formám života.

Důvody, které učinily rebela z Pearseho, nebyly totožné, jako ty, kvůli nimž se stal rebelem Solženicyn. Byl to šok z prožitých událostí doprovázený heroickým vnitřním bojem, jenž stál za rebelstvím druhého jmenovaného. Co měli oba společné, ačkoli se toho dobrali každý jinou cestou, byla neslučitelnost jejich existencí s vnějším světem, do něhož byli vrženi. To se dá považovat za první charakteristický rys rebelství. Tím druhým je odmítnutí fatalismu.

Jaký je rozdíl mezi rebelstvím, revoltou, disidentstvím a odbojem?

Revolta je spontánním procesem, vyprovokovaným nespravedlností, potupou nebo skandálem. Jelikož je dítětem okamžité zloby, málokdy přežije. Disidentství, stejně jako hereze, spočívá v přetrhání svazků s danou společností, ať se již jedná o politickou, sociální, náboženskou nebo intelektuální komunitu. Jeho motivy jsou mnohdy podmíněné okolnostmi a nemusí pokaždé zahrnovat nějakou formu boje. Odboj, když pomineme jeho mýtickou podobu, jíž nabyl v průběhu 2.světové války, značí něčí opozici (a může se jednat i oopozici pasivní) vůči určité politické síle nebo systému, nic víc. Být rebelem znamená něco jiného.

Jaká je tedy podstata onoho rebelství?

Rebel se staví proti čemukoliv, co považuje za nelegitimní, falešné nebo svatokrádežné. Rebel uznává jen své vlastní zákony, čímž se odlišuje od ostatních. Dále jej činí odlišným i jeho ochota vést boje, které se mohou ukázat jako naprosto marné. Když se staví proti určité moci, činí tak z důvodu, že zpochybňuje její legitimitu a zároveň se odvolává na jiné zdroje norem, například ducha a charakter.

Jaké historické či literální postavy byste považoval za archetyp rebela?

Jako první mi přišla na mysl Sofoklova Antigona. Spolu s ní totiž vstupujeme do světa posvátných morálních norem. Stala se totiž rebelkou díky své loajalitě. Vzepřela se Kreónovým nařízením z důvodu svého respektu k tradicím a božskému zákonu (pohřbívat mrtvé), jež právě Kreón porušil. Nezáleželo jí na Kreónových důvodech, jednoduše se dopustil svatokrádeže, proto se Antigona cítila v právu.

Je složité vybrat některý z dalších mnoha příkladů… Během americké války Severu proti Jihu označovali Yankeeové své konfederační protivníky za rebely („the rebs“). Mělo to dobrý propagandistický účinek, nicméně to nebyla pravda. Americká ústava výslovně přiznávala právo členského státu federace na odtržení. Ústavní pořádek byl na Jihu velmi respektován. Robert E. Lee se nikdy nepovažoval za rebela. Po své kapitulaci v roce 1865 se snažil spolupracovat na usmiřování Severu s Jihem. Ve stejném okamžiku se však objevili opravdoví rebelové, kteří pokračovali v boji proti okupační armádě Severu a jejich přisluhovačům.

Někteří z těchto rebelů se uchýlili k lupičství, jako například Jesse James. Jiní přenášeli tradici na své potomky prostřednictvím literárních příběhů. Jeden z nejkrásnějších románů Williama Faulknera, „Nepřemožení“ (The Unvanquished) vykresluje portrét mladé sympatizantky konfederace, Drusilly, jež nikdy nezapochybovala o oprávněnosti jižanského snažení a nelegitimitě vítězů.

Jak může být někdo dnes rebelem?

A jak by nemohl! Existovat znamená stavět se na odpor vůči všemu, co vás ohrožuje. Být rebelem neznamená nashromáždit celou knihovnu subverzivní literatury, snít o fantastických konspiracích nebo utéci před civilizací někam do kopců. Je nutné, abyste ze svého svědomí učinili svůj vlastní zákon. Abyste vše důležité našli sami v sobě a nikdy se „nevyléčili“ ze svého mladického elánu. Raději všechny ostatní postavit ke zdi, nežli zůstat lhostejným. Klidně vybrakovat všechny potřebné myšlenky a proměnit je ve vlastní zákon bez ohledu na to, jak vypadáme před okolím.

Naopak nikdy bych si nedovolil zpochybňovat zdánlivě ztracené boje. Vzpomeňme jen na Patricka Pearseho. Rovněž jsem zmiňoval Solženicyna, jenž zosobňuje magický meč, před nímž se, slovy Ernsta Jüngera, „třesou všichni tyranové.“ Právě v tomto ohledu je Složenicyn unikátní a nenapodobitelný. Za svou sílu nicméně vděči někomu mnohem méně známějšímu, než je on sám, což by nám mělo poskytnout důvod k zamyšlení. Ve svém díle Souostroví Gulag vypráví příběh svého „procitnutí“:

V roce 1945 se spolu s dalším tuctem spoluvězňů, jejichž obličeje byly znetvořeny a těla rozbita k nepoznání, nacházel v temnotách moskevské věznice Butyrki. Jeden z vězňů byl ovšem odlišného ražení. Jednalo se o starého bělogvardějského plukovníka Konstantina Jaseviče, jenž byl uvězněn pro své aktivity v občanské válce. Solženicyn podotknul, že plukovník nikdy nehovořil o své minulosti, nicméně z každého aspektu jeho osobnosti se jevilo být více než zřejmým, že boj pro něj nikdy neskončil. I přes chaos panující v myslích většiny spoluvězňů si udržoval střízlivý a věcný náhled na dění okolo sebe. Tato povahová stránka pomohla jeho tělu si uchovat slušné vzezření, pružnost a energii, jež bránila postupujícím létům, aby si vybrala svoji daň. Každé ráno se umýval ve studené vodě, zatímco ostatní vězni se utápěli ve špíně a vlastních nadávkách.

Zhruba o rok později poté, co byl přesunut do jiného moskevského vězení, se Solženicyn dozvěděl, že plukovník byl popraven. „Nahlížel skrze vězeňské zdi svýma věčně mladýma očima… Tato nezkrotná oddanost boji, který vedl, mu dodávala mnoho málo vídané síly.“

Když si vzpomenu na tento příběh, říkám si, že se z nás nikdy nestane nový Solženicyn, nicméně je v naší moci následovat příkladu starého bělogvardějského důstojníka.

Přeloženo z anglické verze rozhovoru, uveřejněné na stránkách The Occidental Quarterly.

Poznámka překladatele anglické verze:

Je dokladem nezměrného úpadku naší kultury, že ani jedna z takřka čtyřiceti knih Dominique Vennera nebyla přeložena do angličtiny. Venner není pouze talentovaným historikem, jenž se velmi podstatnou měrou podílel na tvorbě kapitol moderní historie, zejména pak evropské historie 20. století. Mimoto hrál totiž klíčovou roli v myšlenkovém vývoji evropské nové pravice a “europeizaci” kontinentálního nacionalismu. Je to právě jeho “rebelské srdce”, jež zapříčinilo jeho angažování se v těchto klíčových bitvách dnešní doby, mimo něj zde v této souvislosti hraje roli i Vennerův zájem o ruskou revoluci, německý fašismus, francouzský nacionální socialismus, americkou občanskou válku a obě světové války. Myšlenkový svět, jenž nalezneme v jeho díle, se v mnohém podobá tomu, který vykreslil Ernst von Salomon ve svém díle Die Geächteten – homérského eposu dnešní doby. Následující rozhovor se zabývá pojmy “rebel” a “rebelství.” Narozdíl od rasových konzervativců dominujících americkému bílému nacionalistickému hnutí si evropský nacionalismus v sobě udržel stopy svého revolučního dědictví – stojí tak v opozici nejen pouze cizím antinacionalistickým silám, nýbrž celé liberální modernistické subverzi jako celku, jejíž nejvýznačnějším reprezentantem jsou právě Spojené státy. Michael O’Meara

Autor: Dominique Venner

“Paměť je velmi zneužívaným slovem. Ve stejné pozici se ovšem nachází i slovo “láska,” což ovšem neznamená, že by nemohlo být používáno ve svém nejniternějším smyslu. Je to totiž právě síla “paměti,” přenášená v rámci rodinných struktur, jež pomáhá komunitě přežít i přes všechny pokusy o její destabilizaci. Právě dlouhodobá “paměť” Číňanů, Japonců, Židů a dalších národů jim umožnila překonat veškeré nesnáze,rizika a persekuce, které zdědili po svých předcích. Evropané však ke své vlastní nevýhodě byli z důvodu přetržení svých vazeb s historií této paměti zbaveni.

Toto přetržení mi vždy vstoupí do mysli pokaždé, když mě studenti žádají, abych hovořil o budoucnosti Evropy. Zejména proto, že vyslovení pojmu “Evropa” evokuje množství nejednoznačností. Některým se vybaví Evropská unie, ať již v pozitivním nebo negativním slova smyslu (třeba z toho důvodu, že není “mocností”). Abych se vyhnul zmatkům, vždy upřesním, že Evropa, o níž hovořím, není Evropou v jejím politickém slova smyslu.

Jsa veden Epiktétovým pravidlem rozlišování mezi “tím, co mohu a nemohu ovlivnit” vím, že je mým rozhodnutím založit svůj život na autentických evropských hodnotách, zatímco na výstupy reálné evropské politiky nemám žádný vliv. Taktéž mi je známo, že bez inspirujících idejí by nebylo ani na ní navazující akce (ať již v politickém nebo jiném slova smyslu).

Takováto životadárná myšlenka je zakořeněna ve vědomí evropské civilizace a svědomí překračujícím regiony a národy. Můžete být Bretoncem nebo Provensálcem, stále jste Francouzem a Evropanem, synem té stejné civilizace, jež od dob svého krystalizování v homérských eposech přečkala dlouhé věky. “Civilizace,” říká Fernand Braudel, “je kontinuita, která sice může podléhat hlubokým přerodům, jako například přijetí nového náboženství, avšak udržuje si staré hodnoty, které vtěluje do nových a uchovává si tím svou podstatu.” K uchování této dějinného pojítka jsme povinni setrvat, těmi, kým jsme.

Lidé ve své diverzitě existují pouze v celcích, jež je od sebe navzájem odlišují – klany, národy, kultury a civilizace, nikoli jejich živočišnost, která je univerzální veličinou. Sexualita je společná veškerému lidstvu, stejně jako potřeba jídla. Avšak láska a podobně tak i gastronomie jsou svébytnými v rámci té které civilizace, což je výsledkem dlouhého vědomého snažení. Láska v evropském pojetí je již zřetelná v homérských eposech, reprezentovaná výraznými osobnostními charaktery Heleny, Nausiky, Hektóra, Andromachy, Odyssea a Pénelopy. Tento druh lásky vyjadřovaný prostřednictvím zmíněných osobností je absolutně odlišný od toho, jenž můžeme nalézt u velkých asijských civilizací, jejichž rafinovanost a krása jsou prokazatelné.

Idea vytvořená z lásky není frivolnější než tragický smysl pro historii, charakterizující evropského ducha. Definuje civilizaci, jejího imanentního ducha a smysl života každého člověka ve stejném smyslu, jako myšlenková struktura dává formu něčí práci. Je jediným cílem práce vydělat peníze, jak věří v zámoří, nebo, mimo spravedlivého ohodnocení, se i seberealizovat v dobře odvedené práci, ať již se třeba jedná o ty nejtriviálnější činnosti, jako údržba domu? Tato myšlenka podněcovala v našich předcích touhu po tvorbě krásy jak i při nejvznešenějších, tak i nejpodřadnějších činnostech. Abychom si byli této myšlenky vědomi, musíme “paměti” dát její metafyzický smysl.

Nezbytným požadavkem každého znovuzrození je tedy kultivovat naši “paměť,” předat ji v živé podobě našim dětem a přemítat o těžkých zkouškách, které na nás historie seslala. Tváří v tvář bezprecedentním katastrofám, jež na naše hlavy dopadly ve 20. století a nesmírné demoralizaci v jejich důsledku, najdeme ve znovuobjevení naší rasové “paměti” opět cestu, jak odpovědět na tyto hrozby, jež byly našim předkům, žijícím v ustáleném, dobře chráněném světě, neznámé.

Zdroj: anglický překlad Michaela O’Meary na stránkách The Occidental Quarterly.

Autor: Michael O’Meara

Loňského roku následovala jedna krize za druhou. Nejprve došlo ke krizi hypotéční, jejímž důsledkem byla krize platební, která vedla ke krizi bankovní, následně ke krizi zapříčiňující pád dolaru, poté ke kreditní krizi, geopolitické krizi, energetické krizi, krizi spotřební sebedůvěry, což vše rezultovalo v politickou krizi na nejvyšší státní úrovni, jejíž součástí je i krize smyslová, jež přivedla černocha k moci- černocha symbolizujícího absolutní popření původních hodnot, na jejichž základě byla kdysi budována americká identita, jinými slovy redefinování fundamentálních základů původního amerického bytí.

Žhavou otázkou je: jsou tyto kaskádovité krize “nahodilé” (tzn. vzniknuvší shodou okolností) nebo “strukturální” (vyplynuvší ze samotné podstaty systému)? Pokud platí druhá varianta, pak “americký systém,” jenž vládl světu od roku 1945 a vytýčil si za cíl konec evropského člověka, potenciálně čelí systémovému rozpadu, jehož důsledky jsou katastrofické. V případě, že se jedná o krizi víceméně náhodnou, je to dobrá zpráva, neboť není ničím jiným než zvýrazněním protibělošské podstaty tohoto systému, o níž většina bílých Američanů nemá ještě doposud ani ponětí.

Krize, a to si teď zdůrazněme, je vždy bodem obratu, “etapou v běhu událostí, která předurčuje směry budoucího vývoje ve všech ohledech, ať již v pozitivním či negativním smyslu.” Ačkoli většina komentátorů inklinuje ke kladení důrazu na ekonomické kořeny krize, takřka všichni z nich ovšem uznávají, že disponuje potenciálem na zničení systému. Odtud tedy plyne momentální posedlost Velkou hospodářskou krizí z roku 1933, anebo v radikálnějších kruzích tou sovětskou z roku 1985, jež přivedla Gorbačova k moci. Ovšem ať již je její podstata jakákoliv, což stejně ukáže jen čas, je pravděpodobné, že bude klást vzrůstající požadavky na prosperitu a bezpečnost bílé střední třídy, a z toho důvodu i vyzvedne myšlenku etnického státu, jíž preferují bílí nacionalisté. Úspěch konceptu bílého nacionalismu je vzhledem k nedostatkům v organizační struktuře a masové podpoře v reálném světě podmíněn právě podobnou krizí.

Jedinou jistotou při vstupu do nového roku zůstává, že se tato krize bude i nadále zhoršovat. Následkem hypotéčního krachu z prosince 2006 měla především dopad na Wall Street, komerční a investiční banky, pojišťovnické společnosti a různé vládou podporované podniky (jako například Fannie May a Freddie Mac). Tohoto roku se ovšem pravděpodobně přesune na “hlavní třídu” ve formě pádu maloobchodních firem a nezaměstnanosti. Automobilový a na něj navázaný průmysl bude taktéž těžce zasažen. Ve stejné době mnoho místních a některé státní vlády (například Kalifornie nebo Michigan) může zkolabovat z důvodu platební neschopnosti. S tvrzením, že “se jedná o největší ekonomickou krizi za posledních 70 let” většina souhlasí, ovšem nikdo přesně neví, jaké dopady bude mít. Všeprostupující nejistota, která ji obklopuje, ohrožuje kapitalistický systém, vládnoucí model globalizace a americké postavení ve světovém řádu, ji vskutku katapultuje do apokalyptických výšin.

1. Krize

Američané si navykli myslet, že jejich země je “světovou jedničkou,” aniž by mnoho věděli o zbytku světa. V porovnání s barevnými národy obývajícími země třetího světa může jistě Amerika působit jako ráj na zemi (a to i přesto, že většina bílých Američanů je osamělými izolovanými bytostmi postrádajícími špetku smyslu pro sebeurčení), avšak na druhou stranu v porovnání se západní a střední Evropou, Japonskem, Hong Kongem nebo některými dalšími zeměmi z řad asijských tygrů si vede bledě.

Velké průmyslové koncerny, které svého času učinily Ameriku vedoucí ekonomickou velmocí a poskytly pracujícím slušný životní standard, byly spolu s technologiemi a know-how, jež je učinily tak mocnými, přesunuty do zámoří. Obchodní deficit pak začal odpovídajícím způsobem narůstat až do té míry, že se USA ze země věřitelů stala zemí dlužníků. Zároveň došlo k zanedbání státní infrastruktury, zadluženost běžných domácností se stala stejně nezvládnutelnou jako státní dluh a v Americe vyvinutá technologie našla své uplatnění mnohem více v zahraničí než na domácí půdě.

V roce 2005 John Fallow, jeden z mála lidí předvídajících ekonomickou krizi, napsal: “Rok na soukromé univerzitě nyní stojí 83 000 dolarů, den v nemocnici 1350 dolarů, rok v pečovatelském domě 150 000 dolarů… Osmdesát procent veřejnosti bylo z finančních důvodů vyřazeno ze soutěže o budoucí příležitosti, což fakticky znamená, že jim bylo znemožněno se podílet na Americkém snu, jak jej nazývají naši ideologové.” Jiní mainstreamoví ideologové tvrdí, že USA již nadále “nemají kontrolu nad svými ekonomickými základy a v porovnání se zbytkem světa směřují po sestupné křivce.”

I Thomas Friedman, ropný globalistický posluhovač z New York Times si po své poslední cestě na Dálný východ postěžoval, že Amerika začíná být “vyčerpaná,” asi jako začaly být vyčerpány výdobytky stalinismu v Sovětském svazu let osmdesátých. Friedman i přesto dále oslavuje otevřenost a tvůrčí schopnost Američanů, aniž by si dodal, že neomezená imigrace z třetího světa nezměnila pouze složení obyvatelstva, nýbrž i její charakter, a diskriminační praktiky vůči bílým mužům postavené na nevyrovnaném daňovém zatížení, affirmative action ve vzdělávací oblasti, najímání pracovních sil a uzavírání smluv, zákonech proti svobodě slova a popření probíhajících procesů, jsou jen stěží známkou proklamované otevřenosti a kreativity.

Převažující mantra, jejímž cílem je vykreslit výše popsané záležitosti coby známky pokroku, praví “konzumujte!,” nikoli “produkujte!” Není tedy moc překvapivé, že základní složkou amerického vývozu je odpadková kultura vytvořená v Hollywoodu, jež je “kulturou” oslavující chování a hodnoty historicky vnímané jako patologické. Deindustrializace a “financializace” (převaha finanční ekonomiky nad skutečnou hodnotou statků a průmyslovou ekonomikou), jež z USA učinily čelní představitele nového postmoderního globálního trhu, viditelně současnou krizi zapříčiňují, ovšem jen málo prorežimních komentátorů vynaložilo nějakou snahu o jejich odhalení. Na nejzákladnější úrovni je možno poznamenat, že nově nabytá vzájemná závislost světového trhu stavějící na finanční směně znamená, že problémy v jednom sektoru ekonomiky nevyhnutelně způsobují potíže v dalším, nepokoje v jedné zemi se velmi pravděpodobně přenesou i do ostatních zemí a lokální krize v sobě nesou riziko na přetavení se v celosvětovou systémovou krizi. Když se tohle vše přidá k neodmyslitelné nestabilitě těchto kompromitujících závislostí na vnějších silách, zjistíme, že “ponziovská” dynamika amerického finančního sektoru je postavena na sebevědomých spekulacích, nikoli na tvorbě bohatství. K tomu, aby splatila úroky na nekonečných kreditních dluzích, se naše země neobejde bez půjček od cizinců, zejména pak Číňanů a Japonců, kteří se v rámci tohoto procesu stávají vlastníky rozsáhlých sektorů naší ekonomiky, zatímco američtí spekulanti nahromadili ohromné (a jak se ukázalo, i bezvýznamné) cifry bohatství ve virtuálním světě kyberprostoru.

Americký lidský potenciál je rovněž v úpadku. Ve statistikách gramotnosti se USA ocitají na chvostu statistik rozvinutého světa, její kdysi prestižní přírodovědné a technické univerzity jsou naplněny především cizinci, zatímco veřejné školství se čím dál tím méně stará o to, aby si žáci osvojili základy čtení a psaní, a namísto toho se zabývá rozdáváním antikoncepce čtrnáctiletým a zabránění používání zbraní ve školních prostorách.

Geopoliticky je situace ještě horší, jelikož ostatní země svého někdejšího samolibého školitele poučují, jak se vypořádat se zpackanými kroky minulosti a regiony tradičně podřízené americkému vlivu (například Latinská Amerika) neochvějně prosazují vlastní autonomii. Co je ovšem nejdůležitější, dolar ztrácí svoji pozici světového platidla, což znamená žádné další kreditní karty nebo cesty zadarmo.

V té souvislosti se jak američtí, tak i zahraniční akademici, z nichž někteří mají velmi vysoký akademický kredit, shodují v předpovědích, že ekonomický a morální kolaps způsobí občanskou válku a z ní rezultující rozpad USA. Taktéž je nutno mít na paměti hrozby ze strany některých bývalých Bushových důstojníků o “tajném převratu,” vyšší státní pozice totiž v čím dál vyšší míře spadají pod armádní kontrolu. Co započalo v Iráku a Afghánistánu, kde se armáda stala koloniálním správcem, nyní viditelně přichází domů. Armáda v rozporu s ústavou plánuje rozmístit 20 000 vojáků po celé zemi, aby čelili případným “občanským nepokojům.”

Ačkoli armádní “plíživá mise” započala za vlády George Bushe, Obama již do svého kabinetu jmenoval tři vysoce postavené důstojníky, navíc slíbil, že neudělá škrty v astronomickém rozpočtu Pentagonu a rozšíří armádní řady amerického pozemního vojska o 100 000 mužů.

Pentagon se rovněž podle aktuální publikace US Army War College připravuje na svou vlastní “přeměnu” za předpokladu, že krize vyprovokuje společenské boje, jež budou muset být zkroceny na domácí půdě. Nejvýznamnější je zde ovšem předpoklad početných režimních autorit, že krize vyústí v násilný třídní boj, vojenskou diktaturu, nebo i sociální revoluci. Americký systém, jenž musí být za vzniknuvší situaci shledán zodpovědným, “učinil z nenasytného byznysem vedeného státu vtělení nejopečovávanějších lidských hodnot.” Narozdíl od evropských národních států konce 19. a začátku 20. století, americký systém není a nikdy nebyl systémem národního státu oddaného obraně národa a jeho blahu, jeho nejhlavnější funkce naopak vždy tkvěla v obraně těch praktik liberální demokracie, které usnadňovaly tržní transakce. Nemaje žádného pouta k zárodečnému bílému národu, který do roku 1965 tvořil základ amerického lidu, mají vládní elity volné ruce v prosazování přístupů upřednostňujících jejich specifické institucionální nebo dominantní ekonomické zájmy, zatímco preferování bílé menšiny je k vidění pouze zřídka, a to vždy pouze pod hrozbou reakce voličstva. Ještě skandálnější však je, že tento systém ve své opravdu liberální podobě “privatizuje zisk a socializuje ztráty,” daňoví poplatníci z řad střední třídy tak tudíž budou nést následky nezodpovědné politiky miliardářských finančních špiček.

Vzdálený původ tohoto amerického systému může být vystopován v liberálních principech zrozených v roce 1789. Nověji byly jeho základy položeny architekty státu národní bezpečnosti a od něho neoddělitelné studené války. Když v průběhu sedmdesátých let poválečný systém dospěl do krize, jeho sociálně-demokratické komponenty, které prosazovaly síť sociální pomoci a regulaci důležitých průmyslových odvětví a komunálních služeb, byly hozeny přes palubu ve prospěch volnotržního fundamentalismu a neoliberální Reaganovy administrativy, pak dostaly novou injekci “globalistické revoluce” vedené Clintonovou administrativou.

Když globalisté dospěli k odstranění národních bariér zabraňujících volnému pohybu kapitálu, zboží a pracovních sil (což mezi jiným znamená, že budou odstraněny hranice a další “zastaralé” překážky spočívající v zakořeněném smyslu pro národní zájmy a identity), zaměřili se na kompletní deregulaci finančních praktik stavějíce na kapitalistické fikci tvrdící, že trh je samořiditelný. Zároveň globalizace amerického kapitálu přeťala všechna zbývající pojítka s americkým národem a jeho kulturou.

Pošetilost a hloupost tohoto systému, jehož následky budou spláceny v podobě odsouzení k veřejné chudobě, nabyla za panování právě odešlé Bushovy administrativy fantaskních, a jak se též ukazuje i nesnesitelných dimenzí. Byla to právě neoliberální globalistická dogmata, jež se ideologicky stala nedílnou součástí amerického systému a každou otázku redukovala na záležitost individuálního osobního zájmu, což za vlády Bushovy neokonzervativní kabaly vyústilo v bezmeznou nicotnost personifikovanou v židovsko-evangelické “komunitě založené na víře,” podle níž cokoliv, co americký stát učiní, je správné a USA bude v konečném důsledku vždy vítězem, a v kontrastu s věroukou tradičních křesťanů i víru,že lze dát rovnítko mezi USA a Božský záměr na Zemi. Následkem toho nebyl Washington po osm let schopen rozlišit mezi fakty a fantazií.

Byla zahájena válka, jež stojí šedesát miliard dolarů ročně, která pravděpodobně kromě izraelských zájmů postrádala jakékoli strategické cíle a byla vedena pouze na základě neokonzervativních halucinací (neexistující zbraně veřejného ničení). Poté, co vláda vstoupila do tohoto divadla iluzí, její rozsáhlá armádní mašinérie uvázla v blátě v boji s lehce vyzbrojenými povstalci (kteří pak následně byli podplaceni obrovskou sumou dolarů v rámci tzv. “puče“), lži a podvody se staly základním stavebním kamenem americké politiky, nekompetentní jedinci a pleticháři schopni padnout na kolena před vládnoucí iluzorní ideologií hrají prim, miliardy dolarů v podobě půjček a humanitárních pomocí kdesi záhadně zmizely. Ti, kteří si dovolili zpochybnit vládní cíle a praktiky byli rázem považování za neamerické elementy, zatímco tradiční svobody byly revidovány nebo rovnou zrušeny, cizincům, ať již ze špičky či suterénu společenského žebříčku, byla přitom dovolena celá řádka věcí, diktátem v oblasti americké zahraniční politiky počínaje, umožněním Mexičanům konfrontovat americkou suverenitu v ulicích konče.

Když byl prezident George Bush před nedávnem dotázán, kdo by podle jeho názoru měl nést zodpovědnost za současnou ekonomickou krizi, jeho odpověď zněla, že neexistuje žádná taková osoba nebo skupina. “Celý systém začal být opojen sám sebou,“ vysvětlil. Svou odpovědí tak lépe než většina politických komentátorů jmenoval skutečného viníka. Co už však ovšem nezmínil, je, že tento systém nebyl jen tak dočasně společensky unaven, ve skutečnosti byl zlitý pod obraz od samotného začátku. A stejně jako silný piják ve stavu otupělosti mysli si také destabilizující, dekonstrukční a neuspořádaná moc amerického systému v posledních šedesáti letech-i přes své bohatství a prosperitu vyfabrikované pro vybrané-si koleduje o nejmasivnější civilizační kocovinu v historii.

2. Osudový muž

Není lepšího příkladu krachu amerického systému stavějícího na liberálních ideologických abstrakcích a jistých dobře míněných, avšak iluzorních principech, než prezidentské období George W. Bushe. Skutečnost, že tento třetiřadý jedinec postrádající porozumění nejzákladnějších věcí včetně anglického syntaxu, byl dotlačen ke kormidlu nejmocnějšího státu v historii, svědčí více než o čemkoliv jiném o nezměrné systémové korupci. Ačkoli byl odlišný od svého předchůdce, požitkářského floutka s morálkou toulavé kočky, byl taktéž příkladem systémem vyžadovaného charakteru. Bushova průměrnost, absence vizionářství, jeho malá postava, tyto všechny vlastnosti si ve svém důsledku vybraly otřesnou daň, a to jak na národu, tak i na státu. Jeho prezidentství, jak si povšimlo i mnoho republikánských komentátorů, je zodpovědné za promrhání obrovské moci a legitimity, jež USA nabyly u zrodu sovětského kolapsu.

Programová volba Obamy byla specificky předurčena k restauraci alespoň části podílu na moci ztraceného Bushovou neokonzervativní administrativou. V nejvyšších patrech amerického establishmentu (což je patrno spíše v poznámkách a narážkách) se v posledních dvou nebo třech letech stalo zřejmým, že znovuuchopení americké moci a prestiže bude vyžadovat změnu politického kurzu nebývalých rozměrů. Hillary, jež předtím figurovala coby hlavní vládní kandidát, byla hozena přes palubu, jednoduše proto, že byla až příliš spřízněna s vládnoucími kruhy, než aby zosobňovala jeden z nejsignifikantnějších zvratů v americké politice.

Z toho důvodu nemá být nástup černého rytíře, jemuž byly poskytnuty finanční prostředky, poradci a dostatek mediálního šílenství, na trůn, vnímán jako nějaká nahodilost, nýbrž jako zásah božské moci. Obama nijak nezklamal své manipulátory, a proto se také stal ideálním kandidátem: byl nezkušený, nevýrazný a disponoval viditelnými “populistickým” kreditem, aby se zalíbil elektorátu, majícího po krk neokonzervativní mánie Buhovy vládnoucí kliky. Přirozeně si oblíbil neúnavnou rétoriku burcujících, avšak vágních slibů, nade vše ale vyčníval schopností s podmanit bílou mládež vychovanou MTV a feministkami ovlivněné bělošky, které na jeho kampaň pohlížely jako na jakési opakování Velkého probuzení (kdy “rasismus” nahradil kalvinistický koncept hříchu), jež pobláznilo dřívější generace Američanů. Rovněž samozřejmě mohl počítat s hlasy stovek miliónů nebělochů, kteří v současné době okupují naše země. Proto tedy prominentní britský historik Niall Ferguson (přezdívaný “Leni Riefenstahlová Bushova nového imperiálního pořádku”) mohl poté, co volební formality dospěly ke svému konci, prohlásit, že americké vůdčí postavení ve světě je opět realitou.”

Může se ovšem ukázat, že Obama bude posledním prezidentem Spojených států. Těm, jimž stojí za to se dívat kolem sebe, se zdá, že skandály a podvody se ukrývají všude pod jeho médii vykonstruovanou image. Jeho minulost byla proto pečlivě vymazána z veřejných záznamů, je totiž i možné, že není rozeným Američanem , a proto též ani ústavně způsobilým k výkonu prezidentské funkce. Tohle krytí ovšem nevydrží věčně. Křiklavý protibělošský rasismus jeho ženy a mnoha dalších černošských spojenců, stejně jako jeho pochybné napojení na zkorumpovanou chicagskou “Dalyho mašinérii” a skandály opředeného guvernéra z Illinois Blagojeviche, jednou vystoupí na povrch. V neposlední řadě, ze samotné ekonomické podstaty věci, pravděpodobně nebude ani schopný zajistit hmotné statky pro černé masy, jež ho vnímají jako nějakého kultovního mesiáše, což bude bezpochyby zdrojem dalších nepokojů. Především je ovšem neohrabaný ve směru k Židům, jejichž bohatství a moc kontroluje Demokratickou stranu ještě více než neokonzervativci ovládané Republikány, a jejichž zájmy budou bez diskuzí stát na čele priorit jeho administrativy. Propast oddělující vládnoucí elity a bílou střední třídu obávající se dalších sociálních experimentů se může prohloubit a stát se nepřeklenutelnou, když se černoši, Židé a rasově neuvědomělí běloši spojí ve svém křížovém tažení za “změnou” Ameriky.

K Obamově neúspěchu však nedojde z důvodu rozehnání kouřové clony obklopující jeho vyfabrikovanou osobnost. Je zde totiž hlubší strukturální problém konfrontující tuto první post-americkou vládu USA. Jak podotýká William Lind, “jádro naší reformační neschopnosti tkví v krizi samotného státu. Reforma ohrožuje výdělky a moc Nové třídy, která kontroluje stát a zároveň je jím i živena.” Ačkoli za nového režimu by mělo dojít ke státnímu rozmachu, neboť budou do systému napumpovány nové peníze k řešení krize a rozjedou se nové projekty zaměřené na vykořenění rasismu bílých Američanů, protinárodní hybná síla amerického Systému vedoucí války proti silám historie, kultury a přirozenosti takřka jistě zůstane nedotčena, stejně jako parazitní ekonomický systém, jež je pro elity, které ho udržují při životě, natolik klíčový, že nebude reformován. Pokud je krize je nahodilá a krátkodobá, nemusí to samozřejmě až tak vadit, pokud se ovšem jedná o problém strukturální, znamená to kolaps pořádku a autority, potažmo státní legitimity.

Kontrolovaná média si (samozřejmě k potěše neskromného Afričana) dala záležet a vykreslila Obamu jako osudového muže, druhého Franklina Delana Roosevelta nebo Abrahama Lincolna, který nás přes údolí stínů dovede do zaslíbené země, což je ostře v kontrastu s výše zmíněnými vyhlídkami nadcházejících “změn” a nejistot. Může se to možná stát, ovšem jen z toho důvodu, že dnes je možné všechno. Přikláním se ale k názoru Phillippe Grasseta, jenž na stránkách dedefensa.org tvrdí, že náš postmoderní globální věk destabilizující a narušující vše, co pro nás mělo nějakou hodnotu, není formován našimi domnělými vůdci, nýbrž gradující silou dějinných událostí, jejichž “maistriánské dopady” jednoduše zametou se všemi, jež se je snaží kontrolovat.

Následně se může ukázat, že osudový muž je ve skutečnosti mužem manipulovaným osudem. Když vezmeme v potaz, že reprezentuje popření evropské podstaty americké existence, bylo by stejně tak příhodné, kdyby předsedal demisi neúspěšného experimentu nesoucího název “Spojené státy americké,” jež by tak otevřela cestu k založení nového, organičtěji zhmotněného výrazu evropské Ameriky.

3. Ostří nože

Příchodem nového roku čelí bílí Američané zase jednou ohrožení jejich stylu života, stejně jako tomu bylo v roce 1776. Upadli do systému, který nemá nárok kontrolovat disgenické ekonomické síly, jež sám uvedl v pohyb, režimu, v němž vládnou nekompetentní osoby, zloději a kosmopolité, a který nebere v potaz zájmy těch, nad nimiž vykonává moc, vyjadřuje pohrdání nad historií, kulturou a tradicemi většiny, odmítá dodržovat zákony a chránit hranice, je ovlivněn zahraničními lobby, neúnavně napadá křesťanství, schvaluje “zákony z nenávisti” a omezuje svobodu slova k umlčení bělochů oponujících jeho protinárodní politice.

Tento režim nicméně není nějakou moderní variantou úplatkářské monarchie starého známého Jiřího III., nýbrž americkým systémem založeným na stejných moderních liberálních principech, jež inspirovaly komunistický systém. V obou systémech je totiž nejdůležitější primát “rozumu,” chápaného většinou v kvantitativních ekonomických termínech. Liberalistický rozum tedy nevěří naprosto v nic, jelikož víra (mající kořeny v náboženství, kultuře, tradici a kmenových zvyklostech) stojí vůči němu v opozici. Takovéto v ekonomice zakotvené systémy “svrchované bezvýznamnosti” mohou proto jednoduše fungovat do té doby, kdy produkují hmotné statky, jakmile se však začínají rozpadat a stávat se nefunkčními, ztrácí veškerou legitimitu.

Zhuruba před šesti lety zastával “Yggdrasill,” jeden z prvních průkopníků myšlenek bílého nacionalismu názor, že Spojené státy půjdou pravděpodobně cestou bývalého Sovětského svazu, pokud by jejich systém finančních odměn a trestů přestal mít užitek pro bílou většinu. I přesto, že americké elity nemají nejmenšího zájmu o blaho bezpečí bílé většiny, tato většina si vždy přála být podplácena po celou dobu, kdy jí elty podstrkovaly materiální výhody za účelem zajištění si jejich loajality. Dnes však vstupujeme do doby, kdy schopnost zabezpečit potřeby může rapidně poklesnout.

Z tohoto důvodu věřím, že jedině katastrofa větších rozměrů zapříčiní, že Američané rezignují na oddanost současnému systému a na elity, které jej kontrolují, začnou pohlížet jako na opravdové nepřátele. Takováto ztráta loajality státním složkám po pádu virtuální reality, jež je alfou i omegou amerického systému, zapříčiní spíše než rasové probuzení porozumění, jak přežít v nepřejícné realitě, což však nic nemění na tom, že možnost zrodu bílého nacionálního hnutí se urychlí v okamžiku, kdy běloši odvrhnou status quo.

Naše role coby nacionalistů by měla proto být subverzivní a revoluční, nikoli konzervativní, neboť na existujícím antibělošském nacionalismu není nic vhodného k zachování. Namísto toho potřebujeme zrodit ducha, který bude stát v opozici jejím základům, definuje Ameriku jako nově zrozenou evropskou civilizaci a vytvoří novou Deklaraci nezávislosti.

“Ale naše počty jsou tak nízké,” budou mnozí namítat. V tom to ovšem vězí, neboť “historie není tvořena většinou, která volí, ale menšinami, které bojují.” Velký belgický revolucionář Jean Thiriart jednou podotknul, že muž ovládající umění řeznického nože dokáže z pětitunové velryby udělat plátky steaku. Nožem je myšlena revoluční skupinka, velrybou absolutně slabá společnost zaměstnaná ekonomickými záležitostmi a oddána požitkářství. Takováto společnost je nesmírně zranitelná vůči akci odhodlané a odhodlané politické menšiny, zejména pak v časech krize.

Kde mohou být dnes tyto menšiny nalezeny? Každá generace Evropanů vyprodukovala muže připravené na hrdinský život, když se naskytne příležitost, objeví se znovu. Je důležité si při vstupu do roku krize pamatovat, že budoucnost patří nám, ovšem pod podmínkou, že o ni máme zájem!

Recenze Michaela O’Meary na knihu Dominique Vennera Histoire et tradition des européennes: 30 000 ans d’identité (Historie a tradice Evropanů: 30 000 let identity).

I. Rasa krve a rasa ducha

My, nacionalisté ve Spojených státech si zakládáme na otázce rasy, argumentujíce tím, že rasa poukazuje na významné rozdíly mezi lidskými druhy, že tyto druhy mají různé způsoby chování a sociálního rozvrstvení a že současné nebezpečí pro přežití bílé rasy je osudovým problémem, kterému náš lid čelí. Naproti tomu v Evropě usilují naše protějšky o poněkud jinou strategii. Evropští nacionalisté ve svém boji proti multikulturním proti-bílým silám, přistěhovalectví z Třetího světa, feminismu a globalizaci nedávají důraz na rasu per se, ale spíše na obranu jejich kulturního a historického dědictví.

Tento důraz na identitu může být vysvětlen absencí Prvního ústavního dodatku a z toho důvodu i svobody zkoumat rasové otázky otevřeně. Myslím si však, že zde je zajímavější důvod pro tyto transatlantické rozdíly: a to ten, že evropští nacionalisté nedefinují rasu jednoduše jen jako záležitost krve, ale také jako záležitost duchovní – jako historický a kulturní jev. Tento názor implicitně předpokládá, že tělo je neoddělitelné od ducha, který ho oživuje, že biologický rozdíl, jako odlišná vitalita, je jen další formou duševní rozdílnosti a že smysl těchto odlišností (dávajících člověku duchovní bytí, a ne jenom tělesné) je možné nejlépe vidět spíše v rámci kulturních a historických vztahů, než v rámci biologické vědy 19. století. Rasa pak může být potřebným organickým substrátem pro všeechny historicky a kulturně odlišné národy, ale její biologické vlastnosti, jakkoli primární, jsou jen formou a ne obsahem jejího duchovního vyjádření. Tudíž, zatím co my, Američané hledáme psychologické, sociologické, konspirační anebo politické vysvětlení rasově sebedestruktivního chování našich lidí, Evropané se zaměřují na ztrátu jejich kultury a tradic – a identity, kterou definují.

Tyto rozdíly svědčí nejen o strategických rozdílech mezi americkým a evropským nacionalismem, ale také o větším civilizačním odloučení, které odděluje Ameriku od Evropy – a z tohoto důvodu i jejich různé historické vývojové směry. Toto je obzvláště patrné na skutečnosti, že Evropané všech politických zaměření jsou v současnosti angažováni v epochálním projektu – politicky sjednocené Evropě – který jim dává naději na dominanci v budoucnosti. Je zde navíc i skutečná debata o tom, jak by tento evropský projekt měl být realizován, obzvláště ve Francii, kde je vůle k moci nejrozvinutější. Nová třída, která ovládá Evropskou unii, jak se dalo očekávat, preferuje liberální, ekonomické a kvantitativní principy, které vedou bílé lidi všude jen ke zkáze, v duchu vidí Evropu jako multirasovou civilizaci založenou na volném trhu, nechráněných hranicích a etnocidálním humanitarismu. Proti ní stojí různé protisystémové strany odmítající liberálně-demokratický řád, založený na vládě peněz vnucený Evropě po roce 1945, společně se stovkami novopravicových, krajně pravicových, revolučně-nacionalistických a revolučně konzervativních sdružení, tvořících pravicové, mimoparlamentní křídlo, které vytváří široký komplex přesvědčivých protiargumentů, a to nejen na základě rasových pojmů. Narozdíl od tvůrců Nového světa, mají tito antiliberálové tisíciletí dlouhou tradici evropské rasy a kultury, která skýtá podporu jejich opozici.

Kniha Dominique Vennera Histoire et tradition des européennes: 30 000 ans d’identité (Historie a tradice Evropanů: 30 000 let identity) je součástí této širší debaty o Evropě. Jen málo žijících autorů je lépe kvalifikováno k tomu, aby mluvilo za západního bílého člověka, než Venner. Po pět desetiletí, jak na stránkách, tak i na bojových polích, k tomuto získával právo tak činit. Jeho první bojovou arénou ve službách evropského zájmu bylo francouzské Alžírsko, kde sloužil jako elitní výsadkář. Později, v šedesátých letech, poté co zjistil že se kosmopolitní síly mezinárodního kapitálu zmocnily všech mocenských pozic, zahájil boj na další frontě – hrál důležitou úlohu v desetiletí, kdy probíhaly krajně pravicové kampaně. Kromě toho, že poznal více než jedno francouzské vězení, pomáhal rovněž odstartovat metapolitickou kariéru “evropské nové pravice” (nazývané též “nová kultura”), která se od té doby stala hlavním ideologickým oponentem židovsko-liberálních sil, spojených s “le parti Americain”. Avšak co více, než jen odvaha a osobní integrita “pod palbou”, Venner je i oblíbenec Múz, napsal více než čtyřicet knih a bezpočet článků na nejrozličnější evropská témata.

V knize Histoire et tradition des européennes: 30 000 ans d’identité se tento vzdělaný Evropan vrací ke vzdálené historii jeho lidu, aby zodpověděl velké otázky, které klade nejistá budoucnost.

II. Nihilismus

Píše před příchodem nového milénia, Venner poznamenává, že Evropané poprvé v historii již více nedominují zemi svých otců, že ztratili kontrolu svých hranic, institucí a vůli reprodukovat sami sebe jako lid. Charakterizuje současnou dobu jako kulturní chaos a rasový masochismus. Žádný radostný osud, tato temná doba kulminuje po dlouhé době duchovních otřesů, ve kterých byli Evropané vytrženi ze svých kořenů a přinuceni vidět se jen ve špatném světle, včetně popírání sebe sama. Ztrátu významu a smyslu, podporovanou těmito otřesy, ve kterých tradiční formy identity uvolnily cestu těm falešným. nazývá Venner “nihilismem”.

Pro Nietzscheho, nejznámějšího propagátora tohoto termínu, je nihilismus výsledkem smrti Boha, která podkopala křesťanskou víru a zanechala svět beze smyslu a významu. Venner to vidí v poněkud širším smyslu, jmenovitě ne jen prostě ve ztrátě náboženské víry, ale ve ztrátě kuturního dědictví obecně, a tuto ztrátu jako hlavní zdroj nihilismu. V tomto smyslu nihilismus podvrací transcendentní odkaz , který dříve určoval směr, kterým se Západ ubíral. Ponechal moderního člověka v duchovně prázdném světě materiálních požitků a vědeckých jistot, lhostejného ke “všem vyšším hodnotám života a osobnosti”. Zaměřujíc svoji pozornost na fyzickou podstatu lidské existence, nihilismus podporuje podmínky, které postrádají smysl, formu a řád a z tohoto důvodu je jedinec zbavený těchto norem, které nám mohou pomáhat při zdolávání velkých zkoušek naší doby. Obzvláště hrozivý důsledek této ztráty vyššího smyslu je civilizační krize, ve které přežití naší rasy se stává záležitostí, ke které je většina lidí apatická. Venner vysledovává kořeny nihilismu do počátků Spenglerovy “faustovské civilizace”, které počaly poměrně nenápadně když sv. Tomáš Akvinský zavedl Aristotelovu logiku do křesťanské teologie a tím upřednostnil vliv racionality. Protože křesťanství stojí na tom, že je zde jediná pravda a jediná duchovní autorita (Církev), rozum v tomto tomistickém přeformulování byl učiněn základním prostředkem k poznání božské podstaty. Jakmile se stal křesťanský Bůh závislý na rozumu, tak riskoval své případné zpochybnění. Toto zpochybnění přišlo s Descartem, zakladatelem moderní filozofie, který změnil rozum v čistě instrumentální a spekulativní nástroj, Karteziánství redukovalo, v rámci vědy, techniky a průmyslu, všechno na mechanickou příčinnost, spojilo rozum s všemocností přírody, s vírou v pokrok (brzy nahrazenou vírou v Prozřetelnost) a nakonec s vládou peněz.

Venner tvrdí, že suchý matematický rozum, bez ohledu na to, jak je technicky účinný, není náhradou za transcendentní odkaz . Duchovně prázdný svět ovládaný rozumem je svět zbavený smyslu a významu. Průběžná mechanizace lidského života a kvantitativní, ekonomické zájmy které jsou všemu nadřazeny ve skutečnosti předpokládají vykořenění těchto mezigeneračních historických, tradičních a kulturních vazeb, které udávaly charakter všem tradičním náboženským systémům. A jakmile tyto vazby uvolní cestu racionalistickým, anti-organickým tezím, tak také jejich význam odliší Evropany od ostatních členů lidského společenství. V tomto duchu, svět zrozený z nihilismu si bere jako ideál abstraktní, uniformované a kávově zbarvené lidstvo, lhostejné k před-racionalistickým životním formám, založeným na evropském organickém dědictví.

Čím větší je sterilita stále více vzrůstajícího nihilismu, tím více, jak tvrdí Venner, je potřeba se znovunapojit na prvotní zdroje evropského bytí. To je nicméně možné jen skrze výzkum a studium těchto zdrojů, které byly z velké části vykořeněny z evropského života. Venner nepožaduje v odkrývání těchto základních zdrojů evropské historie a tradice úplný návrat zpět jejich původu (který je každopádně nemožný), ale spíše hermeneutické zkoumání jejich tvořivé, hybné síly. Z tohoto pohledu Homérova Iliada, napsaná před třemi tisíci lety, má stále schopnost nám dodat sílu, protože vyjadřuje něco primordiálního v naší rasové duši a spojuje nás s těmi, kterými jsme byli na úsvitu naší historie a kterými můžeme být v nebezpečích, které jsou před námi. Vždy když se Evropané znovunapojí na tyto primordiální zdroje, tak tímto učiní krok vstříc uvědomění si vlastní identity – a osudu – který je typicky jim vlastní.

III. Tradice

Když Venner mluví o tradici, tak neodkazuje na běžné rituály a praktiky, které studují antropologové, nebo že by akceptoval utilitární přístup Edmunda Burka a Russela Kirka, kteří o ní pojednávají jako o akumulované moudrosti předešlých věků, anebo nakonec, že by ji viděl jako nadčasovou myšlenkovou soustavu, která je základem všech světových náboženství, jako to viděli René Guénon a Julius Evola. Tradice v jeho pojetí je to, co je neměnné a večně se nověrodící v lidové historické zkušenosti a proto zakořeněné v lidovém primordiálním základu. Neměla by být zaměňována s tradicemi nebo zvyky, které nám odkázala minulost, místo toho by měla být chápána jako pevný základ specifické historické společnosti, vytvářející systémový základ – kulturní konstrukci – jejího ducha a vitality.

Z tohoto hlediska se Evropa nezrodila podpisem smlouvy o volném trhu ve 20. století, nýbrž z tisíciletých tradic. Nikde to není jasněji vidět, než v tématech, které spojují Iliadu, středověké eposy, norské ságy a dokonce i básnictví arménských Maherů, kde můžeme narazit na tu stejnou válečnickou etiku, která považuje statečnost jako nejvyyší zkoušku lidského charakteru, na stejné aristokratické pojmy služby a věrnosti, stejné rytířské kodexy, jejichž jejichž pravidla jsou zasvěceny kráse, spravedlnosti a harmonii, stejnému vzdoru nespravedlivé moci a plebejským názorům. Především však ale v nich můžeme najít stejnou metafyzickou vzpouru proti neprobádaným oblasten lidského bytí. Z těchto árijských ¹⁾ témat Venner vyvozuje evropské dědictví, které dává Evropě její podobu.

I slovo samotné – Evropa – je téměř tři tisíce let staré, vytvořené Řeky aby se odlišili od lidí v Africe a Asii. Nebylo náhodné, že helénská Evropa byla utvářena – mýticky v Homérovi, historicky v řecko-perských válkách – v opozici vůči Asii. Kořeny evropské tradice však sahají dále, za Řeky, dokonce i za Indoevropany, kteří zformovali jazykové a kulturní vazby svého lidu. Začalo to před 30 000 lety, na úsvitu kromaňonského člověka, jehož kulturní obraznost, je vyjádřena pozoruhodnými jeskynními malbami v jeskyni Chauvet (Francie) anebo jeskyni Kapová (Ukrajina), na území rozkládajícím se od oblasti Pyrenejí až po Ural, kde – po dobu téměř 20 000 let, než začala doba ledová – kde nabral zárodek evropské civilizace formu tak, jak splývala rasa a kultura v unikátní a skvělou synergii. Každá následující éra, která přešla, přinesla změnu a přidala ji do tohoto dědictví tradice – každá éra, kromě té současné nihilistické, ve které dominují liberálové a vetřelci.

IV. Historie

Darwin mohl mít pravdu, ve svém vysvětlení evolučního vývoje druhů, ale Venner tvrdí, že historie funguje bez ohledu na zoologické a vědecké zákony. Historie jako taková, je spíše než lineární pokrok spirálou, bez začátku a konce, s cykly úpadku a znovuzrození s nekonečným vývojem. Žádný jednotlivý determinismus nebo kauzalita nemůže rozumovým poznáním pochopit celou komplexnost těchto různorodých směrů. Ani žádné převládající příčiny je nemohou vysvětlit. Je tedy proto dáno, že v historii působí velké množství determinant, z nichž každá má otevřený konec a jejíž smysl a směr určuje historický činitel, lidská svoboda tak znovunabývá svůj smysl. Historie už nemůže být dále chápána jako předem daná teleologie, jako “vědecká” nebo ideologická bible, se svým redukujícím determinismem. To znamená, že v historickém vývoji není nic nevyhnutelného – tento vývoj může kdykoli nabrat úplně nový směr. Venner se ptá – jak by vypadala současnost, kdyby Hitler nepřežil bitvu u Yppres nebo kdyby Lee triumfoval u Gettysburgu? Ve skutečnosti žádné velké události v minulosti neodpovídaly nezbytnosti, tato nezbytnost byla vždy vytvořena aposteriori.

Podle Vennera může tradice v nynější podobě vstupovat do nekonečných kombinací se silami štěstěny (jejichž klasickým symbolem je žena s kolem osudu) a virté (římské vyjadření vlastností jako jsou osobní vůle, odvaha a energie) aby následně vytvořila specifický historický výsledek. Lenin, Hitler, Mussolini – stejně jako Alexandr Veliký, Gaius Julius Caesar a Arminius před nimi – nebo Fridrich II. Štaufský, Petr I. Veliký, Napoleon Bonaparte – virté těchto lidí byla světového historického významu. Bez jejich zásahů, v oblasti tvořené tradicí minulosti a silami změn, mohla historie nabrat jiný směr. To naznačuje, že historie je trvale otevřená. Otevřená v tom smyslu, že její vývoj je neustále ovlivňován vědomými lidskými zásahy. Smysl historie tedy nelze nalézt v anonymních současných formách a jejich náhodných pohybech, ale v myšlenkách lidí, kteří ji je vnutili. Je to především odvaha, neboli virtú, která má nejvýznamější úlohu při tvorbě dějin.

Podle Vennerova názoru je možné si představit evropskou historii jako válečníka třímajícího meč, symbol jeho vůle. Odvaha/virté tohoto bojovníka je stvrzována pokaždé, kdy zavádí jeho kosmos (řád) do světa, jehož jediný řád poté je ten, který mu sám dal. Historie pak tedy není strnulý determinismus, ale divadlo vůle, v jehož jevišti stojí a na němž působí velikáni našeho lidu. Ať už jako intelektuální disciplína nebo individuální akt vůle, je těžké nepředstavit si historii jako evropskou vynikající uměleckou činnost.

V. Na obranu toho, kým jsme

Stejně jako historie, život nemá začátek ani konec, bytí je věčný zápas, překonávání překážek, boj, ve kterém je aktérova vůle rozhodující. Zatímco tento boj nevyhnutelně končí smrtí a zničením, z překonávání těžkých úkolů pramení veškerá naše velikost. Řekové vstoupili do historie tím, že odmítli být otroky. Pozvednutím jejich meče proti asiatskému nepříteli si vydobyli právo být tím, kým byli.

Musíme tedy – jako antické Řecko povstalo v boji proti Peršanům, Římané proti Kartágincům, středověká a ranně novověká Evropa napřed proti Arabům, poté proti tureckému islámu – stát na našich hranicích s mečem v ruce, abychom si vydobyli právo na to být sebou samými. Pokud bychom měli zvýraznit jedno téma, jímž je prodchnut Vennerův přístup k evropské historii a tradicím, jednalo by se o tezi, že Evropané překonali nekonečné nástrahy ohrožující jejich existenci pouze z toho důvodu, že jim čelili s mečem v ruce – přímo a s uvědoměním si, že mimoto, že se jednalo o součást jejich životních podmínek, to byla jedna z cest, jíž si dokazovali, že jsou hodni svého osudu. Evropané, jak Venner zakončuje, se musí dívat do své historie a tradic – obzvláště na čest, hrdinství a dědictví, které učinil Homér nesmrtelnými – aby znovuobjevili sami sebe. Jinak je všechny síly, co usilují o potlačení jejich ducha a zničení jejich krve, smetou stranou. Nabízí se tedy otázka – kdo zvítězí v etnocidální bitvě mezi vládnoucím nihilismem a lidmi evropského původu? Z Vennerovy vyjímečné knihy, ve které se autor postupně obrací z popisu dramatických událostí na naše longue durée (dlouhodobé procesy epochálních změn – pozn. překl.), jsme vedeni k tomu, abychom uvěřili, že tato otázka bude zodpovězena v náš prospěch pouze tehdy, pokud zůstaneme věrni tomu, čím jsme, odkazu našich předků a tomu, co Francis Parker Yockey v ponurých letech po konci 2. světové války nazýval nadřazeností ducha.

¹⁾ Pojem árijci zavedl v roce 1853 indolog Max Müller do anglického a evropského úzu jako rasovo-etnickou skupinu (viz též Indoevropané), zdroj: http://cs.wikipedia.org/wiki/Árjové