Tag Archive | Nacionalismus

Mistrovství světa bez mistrů

Uganda Fotbal

Ugandská fotbalová reprezentace.

Autor: Alex Fontana

„Fotbal má dnes nesmírnou společenskou zodpovědnost, jíž musí naplnit.“ — Antidiskriminační sociolog a výzkumník „fotbalového chuligánství“ Gerd Dembowski

Nedávná série článků oslavující multikulturalismus a Mistrovství světa ve fotbale tvrdí, že etnicky rozmanité fotbalové týmy jsou lepší. 1] Člověk si nutně klade otázku: lepší v čem a pro koho?

Continue Reading

Posted in Kultura, Politika0 Comments

Nacionalistická dystopie na Ukrajině

Ťahnybok Nuland

Jeden z hlavních autorů Národního manifestu, ukrajinský „nacionalista“ Oleg Ťahnybok a Victoria „Fuck the EU!“ Nuland.

Autoři: Manuel Ochsenreiter, Dr. Nina Kouprianová

Zástupci nejvýznamnějších ukrajinských „nacionalistických“ skupin podepsali takzvaný Národní manifest 1] – spolehlivý plán na likvidaci zbytků ukrajinské státnosti, jíž se po Majdanu jen tak tak a s vynaložením všech sil daří držet hlavu nad hladinou.

Oleg Ťahnybok ze strany Svoboda si toto gesto nemůže dost vynachválit. Národní manifest, který podepsal společně s Andrijem Bileckým (Národní korpus /politické křídlo praporu Azov, pozn. DP/), Andrejem Tarasenkem (Pravý sektor), Stěpanem Bracjunem (Kongres ukrajinských nacionalistů), Bogdanem Červakem (Organizace ukrajinských nacionalistů) a Sergejem Mazurem (organizace C14 /známá pod názvem Sič/Січ), podle něj představuje „osudový okamžik.“

Manifest sám je směsicí 20 bodů shrnujících společné cíle ukrajinských „nacionalistů.“ Ve skutečnosti jde však o program směřující k naprosté likvidaci zbytků ukrajinské státnosti, kde se volně mísí nesmysly, megalomanie a bezbřehá nevědomost ohledně politických i hospodářských skutečností.

Continue Reading

Posted in Geopolitika, Historie, Politika

Občanská neposlušnost: příklad francouzského Alžírska


Jean Pax Méfret – Les barricades

Autor: Karel Veliký

V polovině 19. století se Alžírsko dostalo pod francouzskou nadvládu a do země začaly přicházet desetitisíce bílých kolonistů. Přibližně o sto let později proti nim arabské elity (s francouzským vzděláním!) začaly vést partyzánskou válku a v roce 1962 muselo přes milion bílých – během několika měsíců – zemi opustit, přestože zde mnoho rodin zakořenilo přes několik generací.  Nehodláme zde zkoumat jejich nárok na život v zemi, která byla získána vojenskou silou. Ani velebit moderní infrastrukturu, kterou této zemi Francouzi vnutili, jakkoli z ní dnešní Alžírsko stále těží. Chceme jen důrazně připomenout, že ani této sporné domoviny se evropské obyvatelstvo nevzdalo bez boje.

Continue Reading

Posted in Historie, Politika

Bitva o alternativní pravici: Atak ideologického autismu proti politice široké koalice

Pepe the Frog, ideologický vůdce alt pravice...

Žabák Pepe, ideologický vůdce alt pravice…

Autor: Lawrence Murray

Vzestup tzv. alt pravice v poslední době vyvolal také odpovídající nárůst kritiky a diskusi o obsahu i rozsahu pojmu. (Už jsme se dostali i na Wikipedii). Historii politické nálepky fenoménu naší dekády – „alternativní pravice“ – většina čtenářů nejspíš zná, a pokud ne, příliš na tom nesejde, chci se totiž spíše než jejími dějinami a kritikou zabývat jejími současnými základními pilíři.

Než se toho pustím, musím zdůraznit, že alt pravice je filozofie široké koalice (“big tent”). V ideálním případě tedy funguje jako intelektuální spojenectví mezi ostatními filozofiemi přijímajícími většinu nebo všechny její klíčové principy. Z toho důvodu je pro každý z těchto proudů kontraproduktivní vynakládat více času a úsilí na vzájemné útoky než na vnější odpůrce. Někdo mluví o zásadě „žádní nepřátelé napravo/na pravici,“ což znamená nepředhazovat schopné lidi, s nimiž se shodnete na zásadních postojích, napospas skutečnému protivníkovi. Jasné vymezení bitevní linie je zásadní, protože se jeho prostřednictvím sami stáváme vlastní morální autoritou a nepřenecháváme tuto úlohu třetí straně, která nesouhlasí s většinou či všemi našimi přesvědčeními, což je zásadní – a dost možná ten úplně nejzásadnější – problém mainstreamové „pravice.“

Jaké jsou tedy ústřední zásady široké koalice? Sám bych je vymezil následovně:

Continue Reading

Posted in Politika, Zprávy ze světa

„Několik poznámek k demokracii“ Cornelia Codreana

Corneliu Codreanu (1899-1938), zakladatel a vůdce Legie archanděla Michaela, také známé jako rumunská „Železná garda.“

Corneliu Codreanu (1899-1938), zakladatel a vůdce Legie archanděla Michaela, také známé jako rumunská „Železná garda.“

Při příležitosti Codreanuových nedožitých 117. narozenin přinášíme našim čtenářům jeho postřehy k demokracii v její moderní, liberální podobě. Redakce DP

V tomto článku zakladatel a vůdce rumunské Železné gardy Corneliu Codreanu útočí na nedostatky pluralistické a plutokratické „demokracie:“ její frakcionářství, sklony k rozkolu a pozvednutí Židů a dalších cizorodých prvků nad zájmy vlastního obyvatelstva a národa. Demokracii podle něj také schází stálost, skutečná autorita a příliš ochotně se podřizuje zájmům velkokapitálů a finančního sektoru. Vyzývá k vytvoření rumunského fašismu, který by sjednotil národ a zamezil židovskému vlivu.

Komentář autora knihy:

Méně drastická a vizionářská řešení obhajovaná fašisty byla pro východoevropské masy přijatelnější než návrhy komunistické. Na východě Evropy se mezi válkami rozvíjely různé formy fašismu, z nichž asi tou nejreprezentativnější je rumunská populistická varianta, vyznávaná Železnou gardou, která z útlaku rolníků vinila Židy a „požidovštělý“ vládnoucí establishment. Fašistický populismus zavrhoval demokratický proces a pro dosažení fašistické revoluce v Rumunsku se chtěl opřít o Volk. Následující úryvek ze spisů vůdce Železné gardy Cornelia Codreana je typickým projevem převládajícího smýšlení mezi rumunskými fašisty, kteří ve 30. letech požívali značné podpory na venkově, mezi dělníky z továren i intelektuály.

Continue Reading

Posted in Dějiny ideologií, Filosofie, Historie, Politika, Religionistika

Opeřený had: D. H. Lawrence a radikální tradicionalismus

Quetzalcoatl
Musíme se navrátit k vizi živoucího kosmu; musíme.
Nejstarší Pan je v nás a nelze jej popřít.

Kniha The Plumed Serpent (Opeřený had) je příběhem pohanské aztécké revoluce, která se v době Mexické revoluce (1911-17) šířila Mexikem. V knize vydané roku 1926 se setkáváme též s motivy antikapitalismu, antiamerikanismu, romantismu, nacionalismu a prvotních a tradičních rolí žen a mužů.

Její hlavní protagonistkou je čtyřicetiletá vdova po irském revolucionáři Kate Leslieová. Se svými odrostlými dětmi z prvního manželství si není příliš blízká a ve svém truchlení při hledání samoty a změny dočasně zakotví v Mexiku.

Zde se setkává s intelektuálem Donem Ramónem Carrascem, který se snaží v zemi vykořenit křesťanství a kapitalismus a nahradit je kultem aztéckého boha Quetzalcoatla („opeřený had“) a mexickým nacionalismem. Na jeho stranu se přidává i generál mexické armády Don Cipriano Viedma. Ramón se stará o vedení, poezii a propagandu, které pomáhají hnutí nastartovat, Cipriano pak o vojenské záležitosti.

Continue Reading

Posted in Historie, Kultura, Recenze, Religionistika, Zajímavé knižní tituly

Břímě jménem Hitler

Za to může Hitler!

Hitler tady, Hitler tam, všude kam se podívám!

Autor: Greg Johnson

Adolf Hitler se narodil 20. dubna 1889. Každoročně kolem dvacátého dubna zažívají nacionalistické weby nevyhnutelnou vzrušenou debatu o Hitlerovi a jeho odkazu. Debatující se zpravidla shluknou kolem dvou pozic, které lze zjednodušeně popsat jako: „Hitler je problém“ a „Hitler je řešení.“

Označit Hitlera za problém fakticky znamená odmítnout nepřijatelné břemeno viny za spoluúčast. Hitler se stal bezkonkurenčně nejvíce nenáviděnou postavou celé naší požidovštělé kultury. Nenávist k Hitlerovi popravdě zůstala posledním morálním hodnocením schvalovaným i moderními morálními relativisty. Máme povolen jediný pevný morální bod: Hitlera coby ztělesněné zlo, kdy všechna menší zla jsou zly proto, že jsou „jako Hitler“ – což v konečném důsledku znamená, že všichni běloši jsou zlí kvůli své spřízněnosti s Hitlerem.

Argument „shoďme to na Hitlera“ vypadá asi takto: Kdyby Adolf Hitler nevyvolal 2. světovou válku, nevyvraždil šest milionů Židů a nepokusil se ovládnout celý svět, bělošský nacionalismus by požíval dobrého jména a dost možná i dosáhl hmatatelných politických výsledků. K diskreditaci rasového realismu, eugeniky, striktní imigrační politiky i nacionalismu v očích bělochů na celém světě došlo kvůli Hitlerovi. Má-li tedy bělošský nacionalismus mít sebemenší šanci změnit svět, musíme rituálně odsoudit a zavrhnout Hitlera a všechno, za co se stavěl – spolu s jeho moderními následovníky.

Považuji tento argument jak za morálně opovrženíhodný, tak i politicky naivní.

Continue Reading

Posted in Dějiny ideologií, Historie, Politika

Viktor Dyk o Češích…

Viktor Dyk. „Láska může být jen povrchní, ale nenávist je důsledná.“

Viktor Dyk. „Láska může být jen povrchní, ale nenávist je důsledná.“

…od muže, jenž věřil, že „k sebeobraně státu a zdravému jeho vývoji nestačí prostředky ústavní“ a že „ke kompromisům v politice možno a někdy nutno dojít, není však dobře od nich vycházet“. *

Kupředu jdeme, je-li vhodná chvíle,
vhodná-li chvíle, jdeme zase zpět.
Při kterémkoli tak nás vidím díle.
– Ne zlí, ne dobří. Něco uprostřed

Vábeni věčně vším, co pro nás cizí,
šumařit jdeme v chladný pro nás svět.
Na půli cesty tato náhle mizí.
– Ne své, ne cizí. Něco uprostřed.

Zvedneme ruku. Potom zase klesne.
Dnes oheň v nás. A zítra zase led.
Hrozí se dnes, a zítra sotva hlesne.
– Ne živí, mrtví ne. Tak něco uprostřed.
(Smutná píseň vesnického šprýmaře)

Sto let pryč a přesto jakoby Viktor Dyk psal včera. A pak že neexistuje národní charakter! Vždyť kolik našinců z venkova i Prahy dnes opět „šumaří ve světě“? A jak je to s tou cestou „zpátky do Evropy“? Jinde je básník ještě explicitnější:

Continue Reading

Posted in Historie, Kultura

Je Alain Soral nacista?

Alain Soral

Alain Soral

Autor: Guillaume Durocher

Běžným argumentem globalistického režimu proti evropským nacionalistům bývá jejich označení za protonacisty, jejichž ideologie nevyhnutelně povede k nové Osvětimi. Propaganda tuto asociaci servíruje s tak železnou pravidelností a vytrvalostí, že se reakce stala takřka pavlovovskou. Funguje i v případě, kdy se daný nacionalista necítí být příliš nakloněn nacismu, antisemitismu ani rasové ideologii. Právě tomuto čelí francouzská Front National.

Francouzský nacionalista Alain Soral se k této otázce postavil přímým a dosti jedinečným způsobem, když se označil za „francouzského národního socialistu.“ Četné významné postavy z řad politicko-mediálních elit toho okamžitě využily k další ostrakizaci a perzekuci „nacisty“ Sorala. Dokonce myslím na webu visí video (vybavuju si jej, ale nedokážu ho znovu najít), v němž provokativně prohlašuje: “Ce qui me fait bander, c’est Hitler.” (Což se dá přeložit jako: „Víte, z čeho se mi vážně postaví? Z Hitlera.“) Uvedl také Schutzstaffeln Heinricha Himmlera, spolu s ideální monarchií Charlese Maurrase a Islámskou republikou iránských ájatolláhů, coby příklad „transcendentní moci dědičné kasty – jak náboženské, tak vojenské,“ nezbytné účinné protiváhy globalistického kapitalismu.

Ironií osudu Soral v politické nesmýšlí rasově a o eugenice se vyjádřil s despektem. Proto můžeme bezpečně prohlásit, že není nacionálním socialistou – tato ideologie totiž nutně předpokládá uznání darwinovských evolučních zásad a jejich politickou aplikaci. Jak kdysi prohlásil Velitel George Lincoln Rockwell: „Nacionální socialismus je aplikací vědy v nejzákladnější rovině: nikoli pouze na neživé předměty a zvířata, ale i na lidstvo samotné… Nacionální socialismus je logickým nevyhnutelným produktem evoluce. Pokud věříte v evoluci, musíte se stát nacistou – když se nad tím skutečně a dlouze zamyslíte.“

Continue Reading

Posted in Politika

„Pospolitost“ a „společnost“: Sociologický náhled na rozklad moderní společnosti

Ferdinand Tönnies (1855 - 1936)

Ferdinand Tönnies (1855 – 1936)

Autor: Alain de Benoist

Mírové moderní společnosti, uznávající hodnotu jednotlivce, odedávna kladly důraz na rodinné vazby namísto zájmů jednotlivce. Přechod z loveckých tlup přes klanové a kmenové uspořádání až k národním státům probíhal mírumilovně jen tehdy, pokud nebyly narušeny základní vazby spojující jednotlivce s širší společností prostřednictvím vědomí společné historie, kultury a názorové spřízněnosti. Pocit „přináležitosti“ k národu na základě takových sdílených vazeb podporuje spolupráci, altruismus a úctu k ostatním členům národa. V moderní době byly tyto tradiční vazby oslabeny vzestupem masových společností a rapidním zrychlením globální komunikace, které s sebou přinesly prudké společenské změny a nové filosofie, které popíraly důležitost smyslu pro národní ráz a kladly důraz na individualismus a individuální cíle. Soudržnost společností byla v důsledku toho podlomena, poté nahrazena multikulturními a multietnickými společnosti a zdrcujícím pocitem ztráty identity v masové globální společnosti, za jejíž součást se – přinejmenším – lidé Západu počali považovat.

Prvním teoretikem, kdo tento proces rozpoznal a popsal ze sociologického hlediska, byl arabský učenec Ibn Chaldún (1332 – 1406), který kladl důraz na sklon masových městských společností ke zhroucení, když se z nich vytratila sociální solidarita, typická pro kmenové a národní společnosti. Íbn Chaldún viděl ostrý kontrast mezi morálkou nacionalistických a etnicky jednotných severoafrických Berberů a nesourodou směsicí, nazývající se Arabové, pod arabským vedením – kteří však postrádali jednotu a etnickou identitu relativně nepočetné skupiny skutečných Arabů, kteří vytvořili rozlehlou, arabsky mluvící říši. V pozdější době to byl německý sociolog a filozof Ferdinand Tönnies (1855 – 1936), který tuto myšlenku uvedl do moderní sociologie pomocí teorie Gemeinschaft (pospolitost) a Gesellschaft (společnost), kterou popsal ve své knize Gemeinschaft und Gesellschaft (Leipzig, 1887). Tato teorie popisuje, jak předmoderní kmenové a národní pospolitosti (Gemeinschaft) dosáhly harmonického soužití a spolupráce díky společné kultuře a sdílené genetické a kulturní identitě, v níž byli všichni členové této pospolitosti vychováni. To zabránilo velkým střetům ohledně základních sdílených hodnot, jelikož všichni sdíleli společný soubor zvyků a společný osud. Postupem času se začaly formovat větší multietnické a multikulturní společnosti, které Tönnies popsal jako spojené vazbami společenskými (Gesellschaft). Tyto společnosti nespojoval žádný soubor hodnot nebo historické identity a spolupráce byla udržována jen za účelem potřeby směny zboží a služeb. Ve zkratce, jejich existence se stala závislou na ekonomických vztazích a následkem rozdílnosti kulturních hodnot, nedostatku „rodinného pocitu“ a důrazu na ekonomickou směnu a ekonomické bohatství zde kdykoli hrozilo riziko narušení harmonie těchto společností bojem o bohatství nebo základní hodnoty. V politické oblasti vznikl liberalismus k oslavě osvobození jednotlivce od požadavků oddanosti národu a účasti na národním osudu. Následoval marxismus, jako výraz nespokojenosti pociťované méně úspěšnými v soupeření o podíl na bohatství a moci, které se staly prvořadými cíli jednotlivců ponechaných napospas moderní masové společnosti (Gesselschaft). Nacionalismus a jakýkoli smysl loajality k národu jako konkrétní etnické, názorově spřízněné jednotce byl rozložen jak liberály, tak marxisty.

Continue Reading

Posted in Dějiny ideologií, Filosofie, Historie

Vizionář Nietzsche

Nietzsche vizionář

Nietzsche vizionář

Autor: Keith Preston

Friedrich Nietzsche v 19. století prohlásil, že s následky krize západní civilizace – vyvolané svržením tradičního evropského řádu silami modernity a ztrátou víry, způsobenou popřením klasické teologie rozšířením obzorů lidského poznání – se budeme vypořádávat dvě století.

Ve druhé dekádě jedenadvacátého století se konfrontace této krize stává stále nevyhnutelnější. 1] Dnešní západní civilizace vykazuje příznaky stále pokročilejšího rozkladu a více než pět století trvající pozici západní Evropy a jejích koloniálních výhonků coby celosvětového mocenského centra stále výrazněji zastiňuje vzestup nových sil v podobě zemí jako Rusko, Čína, Indie a Brazílie.

Taktéž masová imigrace ze zemí Třetího světa hrozí učinit demografickou většinu Evropanů v jejich tradičních domovinách minulostí už kolem poloviny tohoto století. Rovnostářský étos, základ sebelegitimizující ideologie západní vládnoucí vrstvy, se stává s každou další dekádou absurdnějším ve svých projevech a tyranštějším ve své praxi.

Continue Reading

Posted in Dějiny ideologií, Filosofie, Historie

Evropská revoluce Drieu La Rochelleho

Autor: Michael O’Meara

„Doba malé politiky minula: již příští století přinese boj o vládu na Zemi – nutnost velké politiky.“

—Nietzsche, Mimo dobro a zlo, §208 (Aurora,1998)

V noci na 15. března 1945, na útěku před novým Američany dosazeným pařížským režimem, spolykal Pierre Drieu La Rochelle smrtelnou dávku gardenalu.

Sebevražda toho skvělého normanského spisovatele, který volil smrt před porážkou, nemohla jeho renomé prakticky pošpinit.

Jak píše historik Pierre Nora ve své předmluvě k Drieuho Deníkům 1939-1945 z roku 1992:

„Pro poválečnou generaci (se stal)… romantickým hrdinou nietzscheovského rozměru, legendárním nonkonformistou, fašistou bez rukou od krve, intelektuálem, který zaplatil nejvyšší cenu za věrnost svým ideálům až do hořkého konce. Jeho postava nabyla mytických rozměrů.“ 1]

Mytických rozměrů, snad – ale je to právě Drieu – revoluční mučedník, pro spásu Evropu zavrhující pravo-levé dělení, který k nám promlouvá i dnes.

Skutečně jen nemnoho autorů jeho doby se tak silně a jasně pustilo do křížku se zásadními otázkami Evropy. Ve svém semi-autobiografickém románu Gilles (1939), 2] napsal, že člověk existuje jedině v boji: „Žádná myšlenka, žádný cit není skutečný, pokud jej neprověří zkouška smrti.“

Revoluční evropanství jeho myšlení na nás dodnes působí nejen proto, že jeho témata řeší i náš svět, ale i proto, že jeho nesmlouvavá „zkouška smrti“ jim dodává jistou nadčasovost.

Continue Reading

Posted in Historie, Kultura, Politika

Všechno, co jste kdy chtěli vědět o Alainu Soralovi (ale báli jste se zeptat), část 3

Plakát Egalité et Réconciliation - Chceme francouzského Cháveze! Dělnická levice a tradiční pravice, jednotně v boji proti imperialismu!

Plakát Egalité et Réconciliation – Chceme francouzského Cháveze! Dělnická levice a tradiční pravice, jednotně v boji proti imperialismu!

Autor: Guillaume Durocher

Jaké má Alain Soral vztahy se zahraničními nacionalisty?

Sorala lze označit za stoupence pannacionalismu a přítele všech odpůrců „Impéria“. Dříve se označil za „alternacionalistu“, v odkazu na trasnárodní levicové „alterglobalisty.“ Jinak řečeno: „Nacionalisté všech zemí, spojte se!“

Konkrétněji pak za svému srdci nejbližší označil Soral Chavézovu socialistickou, křesťanskou, protirasistickou a protiimperialistickou odrůdu nacionalismu. V muslimském světě podpořil Soral Írán (zejména boj Mahmúda Ahmadínežáda proti izraelskému kolonialismu a cenzuře historického výzkumu), Sýrii a Libanon (především muslimsko-křesťanské národní smíření, dosažené mezi generálem Michelem Aounem a Hizballáhem). Coby předního odpůrce „Impéria“ podpořil i Rusko Vladimira Putina.

Alain Soral se staví proti rozličným pravicovým sionistickým nacionalistům včetně Wildersovy strany a EDL.

Pokud se podíváme do světa intelektuálů, knihu Comprendre l’Empire  přeložil do ruštiny a vydal Alexandr Dugin, který očividně vnímá Sorala jako důležitou postavu – ten na oplátku propaguje jeho dílo ve Francii. Udržuje dobré vztahy s italskou Casa Pound – v některých oblastech zřejmě E&R nejpodobnějším zahraničním hnutím. Přesto však zůstává Soralův vliv nepřekvapivě nejsilnější ve frankofonních částech světa: Belgii, Quebecu, Maghrebu a frankofonní části černé Afriky.

Continue Reading

Posted in Politika

Všechno, co jste kdy chtěli vědět o Alainu Soralovi (ale báli jste se zeptat), část 2

Alain Soral společně s Jean-Marie Le Penem a Bruno Gollnischem, Lyon 2007

Alain Soral společně s Jean-Marie Le Penem a Bruno Gollnischem, Lyon 2007

Autor: Guillaume Durocher

Odkud vzešel Alain Soral aneb od „svádění“ k sociálnímu konzervatismu

Alain Soral se narodil 2. října 1958 a prožil podle všech zdrojů mizerné dětství, kdy musel snášet bití od svého otce, volným pádem směřujícího déclassé, který byl odsouzen za podvod a přišel o veškerý majetek. V roce 1976 odešel do Paříže a vykonával příležitostné práce. I když neměl ani maturitu, našel místo v kulturně-mediálně-reklamním světě díky své sestře Agnes Soralové, která si jako začínající herečka vytvořila síť kontaktů v mondénním světě pařížského showbusinessu a komerční kultury (např. marketingu).

Alain evidentně tuto práci nenáviděl a považoval ji za nesmyslnou, morálně pochybnou a za velice nudnou. Podle všeho jej poháněl pocit silného ponížení, kdy byl z buržoy nuceně obrácen na proletáře (podle jeho vlastních slov měl následkem toho „dvojité vědomí“ proletáře a buržoy), pronikavý intelekt, silně vyvinutá citlivost na nuance okolního života, ctižádostivost a touha být milován. Ty z vás, kteří sledují osudy Roissy/Heartiste a Roosh V, možná zaujme, že mladý Soral coby dragueur de rue („pouliční balič“) prý svedl přes 800 žen, s obzvláštní chutí pak mladé, narcisistní ženy z buržoazní třídy coby „třídní boj“ svého druhu.

Jonathana Bowdena, který zdůrazňoval spojení mezi uměním a radikální, disidentskou politikou, by asi nepřekvapilo, že prvotním Soralovým zájmem bylo umění, které studoval na pařížské vysoké škole beaux-arts. Přečetl spoustu politické literatury, hlavně marxistické, včetně Michela Clouscarda, Luciena Goldmanna, Györgyho Lukácse a dalších. Později o tom ve třetí osobě napsal: „Alain Soral, bývalý dragueur de rue, který miloval knihy stejně jako dívky  – tolik, že se mezi nimi nedokázal rozhodnout.“ Jasný exemplář „ušlechtilého divocha“…

Continue Reading

Posted in Politika

Určení nepřítele

Jak vyhlašují kolaboranti vlastního zániku, ani v ČR „imigrační klid nepotrvá věčně“

Jak vyhlašují kolaboranti vlastního zániku, ani v ČR „imigrační klid nepotrvá věčně“

Autor: Karel Veliký

Vymezení identityrozhodnutí o tom, zda jinakost cizince znamená v konkrétně existujícím konfliktu negaci vlastního způsobu existence, a zda se proto proti ní vystupuje nebo bojuje, aby byl zachován bytostně vlastní způsob života.“ — Carl Schmitt

Evropa dnes zažívá hroznou invazi. Není to poprvé. V minulosti utočili Hunové (zastavila je římsko-germánská vojska na Katalaunských polích), Arabové a Avaři (odrazili je Karel Martel a Karel Veliký), Tataři (Rusové je porazili na Kulikovském poli), Turci (byli „evropským vojskem“ zahnáni od Vídně). Je tu ale jeden zásadní rozdíl! Před nepřítelem se buď prchá, nebo se s ním bojuje. Je ale dnes kam utéct? Rasově a národně cítící bílí lidé se z velkoměst utíkají do vnitřní emigrace, popř. je opouštějí, doslova „vyklízejí pole“. Ti další zatím dělají, že „nevidí“ – anebo opravdu „nevidí“, ať už jen pod tlakem každodenního „provozu“ či podvratné propagandy (řečičky o toleranci, obohacování atd., však to známe), a tedy z apatie či naivity, které xenofilové rádi vydávají právě za „toleranci“.

Ano, s nepřítelem se buď bojuje, nebo se před ním utíká, to ale pod podmínkou, že se obecně ví, kdo je Nepřítel, že se na něj může ukázat, že je možné ho veřejně pojmenovat. Nuže, mediální obřízka dělá vše pro to, aby „eliminovala“ národní a rasový instinkt občanů napadených zemí. Zprvu plíživý vpád alogenních se přitom v posledních 10–20 letech změnil v otevřenou kolonizaci. Vratká koexistence s cizorodými davy je v jimi postižených státech možná jen díky trvající institucionální převaze (správa a řízení společnosti) domorodých obyvatel; Česko dík své geografické poloze a historii (bez zámořských výbojů, zato s železnou oponou) zatím stojí stranou tohoto vývoje, ale jak vyhlašují kolaboranti vlastního zániku, ani tady „imigrační klid nepotrvá věčně“. V Africe a Asii jsou miliony těch, kteří se už chystají na cestu…

Continue Reading

Posted in Analýzy, Historie, Politika, Texty

Přijatelný nepřítel

fenqingAutor: James Lawrence

V Číně žijící Evropan si jednoduše nemůže nepovšimnout tamějšího intenzivního nacionalismu – zejména v porovnání se směsicí strachu, opovržení a lhostejnosti, která ve vztahu k národnímu cítění převládá na Západě.

Když se tak objeví záběry z bezpečnostních kamer, na nichž se opilý západní turista pokouší napadnout Číňanku, zvedne se napříč čínským internetovým prostorem vlna rozhořčení a vláda podnikne opatření proti cizincům. Postavme proti tomu pro srovnání reakci britského establishmentu na skutečné případy znásilňování anglických dívek pakistánskými gangy: jeho hlavní starostí bylo vyhnout se byť jen stínu podezření z „rasismu“ ze strany soukmenovců pachatelů. Podobně smutných a znepokojivých případů by šlo snést celou řadu a z téměř všech oblastí národního života.

Zatímco čínský stát za hranicemi neúnavně hájí národní zájmy – a když jsou tyto snahy zhaceny, často cynicky vyvolává veřejné rozhořčení mezi svým obyvatelstvem – Amerika a některé evropské země plýtvají krví i penězi v zahraničních válkách za humanitární abstrakce. Kde jsou absolventi elitních čínských univerzit snad ještě silněji nacionalisticky smýšlející než řadový občan, je pro nepříliš bystré majitele diplomu ze západních fakult sociálních věd odznakem „třídní“ příslušnosti a známkou prestiže plivnout si na „zabedněný“ patriotismus nižších vrstev.

Continue Reading

Posted in Historie, Politika

Čtvrtý stav: Dějiny a význam střední třídy

Autor: Alexandr Dugin

Věda a ideologie: Problém metody

Žádný z termínů, kterých užíváme ve společenských a politických diskusích nebo analýzách, není ideologicky neutrální. Mimo kontext ideologie tato slova ztrácejí význam. Také není možné jednoznačně určit postoj člověka k nim, neboť obsah jakéhokoliv výrazu je určován kontextem a sémantickými strukturami –  operačním systémem svého druhu. Pokud žijeme ve společnosti s jasně definovanou dominantní ideologií, věci se jeví dostatečně zřetelně.

Význam slov vyvěrá přímo z ideologické matrice, která je ustanovena prostřednictvím výchovy, vzdělávání a předpisů a podporována ideologicky aktivním státním aparátem. Stát formuje jazyk, definuje rozsah a obsah diskurzu a nastavuje – nejčastěji represivními opatřeními v nejširším slova smyslu – hranice a morální nádech základního souboru politických a sociologických konceptů a termínů.

Pokud bychom žili ve společnosti ovládané komunistickou ideologií, koncepty jako „buržoazie“, „fašismus“, „kapitalismus“, „spekulace“ atd. by získaly nejenom negativní konotace, ale také specifický význam, s nímž by kapitalisté, fašisté a spekulanti zásadně nesouhlasili. Tento nesouhlas by se neomezoval pouze na význam, ale i na samotný smysl slov. Způsob, jakým komunista nahlíží na fašistu nebo kapitalista na fašistu, může opačné straně připadat jako zkreslení, či dokonce karikatura. Tento mechanismus pochopitelně funguje i opačně: fašismus připadá fašistovi přirozený a komunismus od základů odporný.

Continue Reading

Posted in Dějiny ideologií, Ekonomie, Filosofie, Historie, Politika

Nacionalismus a třídní boj

Jiný svět je možný

Jiný svět je možný

Autor: Eugène Montsalvat

V současnosti se pravice nachází v revoluční situaci. Všechny mocenské mechanismy byly uzurpovány nepřátelskou elitou. Hospodářství, vláda i akademické prostředí se dostaly plně pod kontrolu korporátních internacionalistů nebo radikálních multikulturalistů.

Ve své ekonomické dimenzi směřuje kapitál proti zájmům nacionalistů, tradičně nábožensky založených lidí a dělníků. Kapitál je mezinárodní, běžní lidé jsou vlastenečtí. Kapitalista nezná vlast. Může se přestěhovat do jakékoli lokace, která mu bude vyhovovat a přesunout své bohatství s sebou. Nemá potřebu udržovat loajalitu k jakémukoli národu. Jak poznamenává Alain Soral v eseji „Třídní boj uvnitř socialismu“: „Internacionalismus je […] hlavní charakteristickou vlastností mobilních elit a nomádských manipulátorů, kteří dělají svoje obchody  na jiné – domněle vyšší – úrovni než obyčejní lidé, kteří jsou díky svým činnostem (praxis) poměrně imobilní a zakořenění.“ 1]

Proto je válka mezi třídami také válkou kulturní. Kulturní globalizace a ekonomická globalizace jdou ruku v ruce. Jediný kapitál má z obojího prospěch. Vytváří se bitevní linie: liberální, kapitalističtí internacionalisté proti konzervativním, populistickým nacionalistům. Ti se zjevně teprve musí zorganizovat do míry, do níž už dávno jsou organizovaní její protivníci.

Continue Reading

Posted in Dějiny ideologií, Historie, Politika

Legionářské hnutí v Rumunsku, část 3

Autoři: Alexander E. Ronnett, Faust Bradescu

Státní převrat 21. ledna 1941

Jedním z nejneobyklejších obvinění vznášejících se nad legionářskou minulostí je to, že již po čtyřech a půl měsících od ustavení národního legionářského státu se legionářské hnutí pokusilo vyprovokovat povstání, jehož motivy jsou jen těžko uchopitelné a Antonescova vláda se vždy vyhýbala jejich zdůvodnění. V důsledku neslavných lednových dnů roku 1941 bylo množství čelních představitelů legionářského hnutí odsouzeno k tvrdým trestům v pracovních táborech v délce 25 let, jež však neměly přímou souvislost s onou známou „rebelií.“ Je tomu tak proto, že v řadách „vítězů“ panoval bolestivý neklid, neboť ti moc dobře věděli, že legionářské hnutí bylo ve skutečnosti obětí celé této hry.

V prvé řadě je třeba ozřejmit jednu věc: povstání z 21. ledna 1941 nebylo připravováno ani vyprovokováno legionářským hnutím. To pro podobné jednání nemělo žádný hodnověrný motiv, a to z následujích důvodů:

Continue Reading

Posted in Dějiny ideologií, Historie

Julius Evola: Mé setkání s Codreanem

Autor: Julius Evola

Na Cornelia Codreana, vůdce rumunské Železné gardy, si mezi různými představiteli hnutí národní obnovy, která vznikla v meziválečné době a které jsem měl příležitost poznat, vzpomínám jako na jednu z nejčistších, nejryzejších a nejšlechetnějších osobností. Bylo to na jaře 1936, kdy jsem se s ním setkal v Bukurešti během studijní cesty, které jsem v té době podnikal do různých evropských zemí. (a)

Corneliu Codreanu působil už svým zjevem. Velký a dobře rostlý ztělesňoval typ árijsko-římské rasy, která je zastoupena i v Rumunsku a pochází z římské kolonizace Dáků, ale také z místního obyvatelstva dávno tam usazených indogermánských kmenů. Jeho fyziognomie a řeč dávaly jistotu, že stojíte proti člověku, kterému je cizí jakákoli křivost, nepoctivost a nevěrnost i jakákoli zrada. To zakládalo jeho mimořádnou autoritu v prvé řadě. Jeho věrní se s ním, s jeho osobností, cítili svázáni silněji, než bylo jinak u politických stoupenců obvyklé. (b)

V oné době byla situace v Rumunsku mezi vládou krále a Železnou gardou mimořádně napjatá. Člověk doslova cítil atmosféru, z níž musela vzejít tragédie. Na italském velvyslanectví mi řekli, že není radno se do blízkosti Codreana vydávat; rumunské úřady cizince, který se s ním kontaktoval, ihned vykázaly. O tohle varování jsem se ale nestaral. (c)

Continue Reading

Posted in Dějiny ideologií, Historie, Politika

Knižní báze

Knihytisky.org - Knižní báze Délského potápěče

Video

Myšlenka dne

„Naše dva významné deníky jsou v rukou jednoho zahraničního majitele. (...) Představuju si to, jako když herec má v každé ruce jednu loutku: jednou hraje proti druhé, simuluje drama. Hra dopadne, jak on ví a chce. (...) Do jedněch z těch dvojích novin pravidelně píšu. (...) Takže jsem jako svobodný. (...) Protože mi na těch novinách záleží, snažím se myslet a jednat s nimi. Moje psaní zatím bylo pro principála přijatelné: sloužím mu. Ale toto, co tu teď píšu, bych do jeho novin nepsal: bylo by to, myslím, v nich moje poslední slovo. Celou tu dobu od Převratu se divím tomu, že si naše společnost nedokáže udržet nějaké nezávislé noviny, jež by nebyly v ničím majetku. (...) Čtenáři se ptají: proč nemůžeme mít jedny noviny chytré, elegantní, prázdné banalit, vulgarit a reklamy, a tenčí? (...) Protože vás není dost.“


Ludvík Vaculík

Tweets

Archív