Lev Nikolajevič Gumiljov (1912 – 1992)
Ruský učenec, etnohistorik narodů Velké stepi, profesor etnologie na petrohradské univerzitě.

Byl synem slavných ruských básníků Nikolaje Gumiljova a Anny Achmatovové. V období třicátých až padesátých let byl stalinským režimem čtyřikrát poslán do GULAGu.

Už jeho první knihy (Objevení říše Chazarů a Hledání říše kněze Jana) vzbudily zájem nejen svou literární kvalitou, ale především díky tomu, že v nich Gumiljov prezentoval transversální metodu výzkumu (například získávání potřebných dat o historii států prostřednictvím dějin meteorologie).

Obě zmíněné knihy byly publikovány česky. V období totalitního režimu platily za příklad “jiné” vědy, opoziční vůči ideologizujícím výkladům tehdějších režimů východní Evropy.

Gumiljov je též autorem souborné knihy Etnogeneze a biosféra Země, připravné k tisku už roku 1979; administrátoři sovětských společenských věd však tehdy označili Gumiljovovy teorie za ideově nesprávné. Strojopis knihy byl pak masově šířen po SSSR v samizdatových kopiích.

Kniha Od Rusi k Rusku je poslední Gumiljovovou publikací (ze začátku 90. let). Dějiny Ruska nechápe Gumiljov jako kontinuální vývoj, nýbrž zcela novátorsky jako dva odlišné procesy: závěrečnou fázi východoslovanské etnogeneze, zakončenou rozpadem Kyjevské Rusi ve 12. století, a následně pak zcela novou etnogenezi Ruska od 13. století dodnes.

V rámci tématu sleduje Gumiljov širší, asijské i evropské souvislosti vývoje Ruska. Upozorňuje na multietnickou provázanost dějinných změn a na sektářské kořeny “antisystémových hnutí” (západní heretikové, opričnici Ivana Hrozného atd.).

Gumiljov vypracoval originální teorii dějinného vývoje, etnogenetickou teorii pasionarity. Podle Gumiljova dochází v dějinách k náhlým energetickým vzmachům nových společensko-kulturně-mocenských formací, které – pod iniciačním vlivem mezietnických a mezikulturních kontaktů – získávají dočasnou povahu celistvých a mocných “superetnosů” (Římská říše, islámský chalífát, raně středověká křesťanská Evropa, Čingischánova říše atp.).

Ve světě (Evropa, USA) je Gumiljov, prezentovaný jako “básník dějin”, díky svému originálnímu přínosu etnologii jednoznačně stavěn po bok například Claude Lévi-Straussovi: “To, co jsou pro Lévi-Strausse slova, to jsou pro Gumiljova události”, tvrdí jeden z etnologů.

I v prostoru Ruska a střední Asie mají dnes Gumiljovovy názory velkou váhu. V novém hlavním městě Kazachstánu Akmola byla roku 1996 založena prestižní mezinárodní Eurasijská univerzita L. N. Gumiljova.

O knize Od Rusi k Rusku

Kniha Od Rusi k Rusku je poslední Gumiljovovou publikací
(ze začátku 90. let). Dějiny Ruska nechápe Gumiljov jako kontinuální vývoj, nýbrž zcela novátorsky jako dva odlišné procesy: závěrečnou fázi východoslovanské etnogeneze, zakončenou rozpadem Kyjevské Rusi ve 12. století, a následně pak zcela novou etnogenezi Ruska od 13. století dodnes.
V rámci tématu sleduje Gumiljov širší, asijské i evropské souvislosti vývoje Ruska. Upozorňuje na multietnickou provázanost dějinných změn a na sektářské kořeny „antisystémových hnutí“ (západní heretikové, opričnici Ivana Hrozného atd.).

Gumiljov vypracoval originální teorii dějinného vývoje, etnogenetickou teorii pasionarity.
Podle Gumiljova dochází v dějinách k náhlým energetickým vzmachům nových společensko-kulturně-mocenských formací, které – pod iniciačním vlivem mezietnických a mezikulturních kontaktů – získávají dočasnou povahu celistvých a mocných “superetnosů” (Římská říše, islámský chalífát, raně středověká křesťanská Evropa, Čingischánova říše atp.).

Ve světě (Evropa, USA) je Gumiljov, prezentovaný jako „básník dějin“,
díky svému originálnímu přínosu etnologii jednoznačně stavěn po bok například Claude Lévi-Straussovi: „To, co jsou pro Lévi-Strausse slova, to jsou pro Gumiljova události“, tvrdí jeden z etnologů.
I v prostoru Ruska a střední Asie mají dnes Gumiljovovy názory velkou váhu. V novém hlavním městě Kazachstánu Akmola byla roku 1996 založena prestižní mezinárodní Eurasijská univerzita L. N. Gumiljova.

Celý život si Gumiljov zapisoval z dosažitelných pramenů všechna historická data:
postavy, bitvy, vraždy, národy. Starověk a středověk. Každá země, každý rok, dokonce měsíc; každá událost byla vepsána do těch-to řádek a sloupců, jako by šlo o statistický výčet světových i lokálních události. Díky tomuto kalendáriu vznikla na závěr jeho života velkolepá strhující práce Od Rusi k   Rusku: náčrt etnických dějin z   roku 1992, která popisuje historii všech státních útvarů, jež vznikly za posledních dva tisíce let na území dnešního Ruska. Čím víc Gumiljov uvažoval nad ruskými dějinami, tím víc si uvědomoval, že Rusové sami nejsou ani Evropané, ani Asiati. Sám rád opakoval: „Jsme odlišní, chodíme vlastními stezkami, tak tomu bylo v našich dějinách vždycky“. Pro nás je to dílo zajímavé a podnětné, neboť přináší ruský pohled na dějinný vztah ruských státních útvarů k Abendlandu, křesťanské civilizaci na Západě; k Říší středu, čínské civilizací na Východě; a k   Orientu, islámské civilizaci ve střední Asii. Čtenář tak sleduje dvě linie knihy: vlastní historický děj a pak snahu autora vnést do této masy dějinných událostí jakýsi řád spočívající na výkladu jeho teorie etnických dějin.

Ukázka z knihy:

V současné době lze v Rusku i jinde pozorovat nebývalý nárůst zájmu o dějiny. Čím je vyvolán? Na čem je založen? Říká se, že když lidé ztrácejí orientaci v problémech své současnosti, obracejí se k dějinám ve snaze najít v nich východisko z obtížných situací – „hledají poučné příklady“, jak se kdysi tvrdilo. Pokud je tomu tak, svědčí ovšem zájem o dějiny ještě o něčem dalším, a totiž o tom, že většina lidí chápe současnost a dějiny jako vzájemně odlišné a neslučitelné časové živly. Dějiny a současnost jsou pak jednoduše vrhány proti sobě: „Nás zajímá jenom současnost a nic jiného znát nepotřebujeme!“ – podobné soudy lze zaslechnout jak v rámci vědeckého sporu, tak při rozprávění u čaje, a dokonce i v hádce na trhu.

K tomu, abychom stavěli současnost a dějiny proti sobě, však opravdu existují určité důvody. Samotné slovo „dějiny“ evokuje význam „toho, co se dělo předtím“, či „toho, co není dnes“, takže historická věda je nemyslitelná bez záznamu změn, oddělujících „včerejšek“ od „dneška“. Množství a rozsah těchto změn mohou být nepatrné, avšak mimo ně dějiny neexistují. Když oproti tomu řekneme slovo „současnost“, máme vždy na mysli jistý navyklý a zdánlivě stabilní systém vzájemných vztahů, existujících uvnitř dané země a v jejím bezprostředním okolí. A právě tento navyklý, známý, téměř neměnný a srozumitelný stav bývá obyčejně stavěn proti dějinám jako čemusi nezjevnému, nespojitému, a tudíž nesrozumitelnému. Pak už to jde samo: pokud si z dnešního pohledu nedokážeme vysvětlit činy historických osobností, znamená to, že šlo o osoby nevzdělané, které podléhaly nesčetným společenským předsudkům, a vůbec žily bez vymožeností vědecko-technického pokroku. Tím hůř pro ně!

Málokdo si však uvědomuje, že byly doby, kdy i minulost byla současností. Obecně vnímaná neměnnost současnosti není tudíž nic než klam, protože současnost se od dějin vlastně v ničem neliší: celá ta vychvalovaná přítomnost je nakonec vlastně pouze okamžikem, který se vzápětí stává minulostí, přičemž vrátit dnešní ráno nelze o nic snáze než vrátit období punských či napoleonských válek. Paradoxně je tedy nakonec právě současnost iluzí, zatímco dějiny jsou reálné. Jsou pro ně typické změny epoch, kdy se náhle narušuje rovnováha národů a států: malé kmeny podnikají velká tažení, proti nimž jsou mohutné říše náhle zcela bezmocné; jedna kultura zaujímá místo druhé a včerejší bohové se proměňují v bezvýznamné modly. O pochopení dějinných zákonitostí usilovaly celé generace významných vědců, jejichž knihy dodnes nacházejí své čtenáře.

Dějiny se tedy skládají z neustálých změn a představují nekonečnou přestavbu zdánlivé stability. Pozorujeme-li pravidelně v určitém čase určitý prostor, vidíme pak cosi jako fotografický záběr relativně stabilního systému, sestávajícího z propojených objektů: geografických (krajina), sociálněpolitických (státy), ekonomických a etnických. Jakmile však začneme zkoumat nikoli jen jeden z těchto stavů, nýbrž celek, tedy proces, obraz se náhle ostře mění a začíná připomínat spíš dětský kaleidoskop než přísné kartografické vyobrazení se strohými popisky.

Podívejme se například na Eurasii začátkem 1. století n. l. Západní výběžek velkého eurasijského světadílu tehdy zabírala římská říše. Tento státní útvar, vzniklý z malého městečka založeného kmenem Latinů osm set let před naším letopočtem, do sebe postupně včlenil množství národů. Do celku římské říše se organicky zapojili kulturní Heléni, vystupující po velmi dlouhou dobu jako vcelku loajální poddaní této říše. Naproti tomu s Germány žijícími za Rýnem se Římané pustili do boje. Přestože pak jejich vítězní vojevůdci Germanicus a budoucí císař Tiberius dospěli v čele legií až k Labi, už v polovině 1. století n. l. se Římané myšlenky na podrobení Germánů vzdali.

Východně od Germánů sídlily slovanské kmeny. Římané je stejně jako Germány nazývali barbary, ve skutečnosti však šlo o docela odlišný národ, který se s Germány nijak nepřátelil.

Ještě dále na východ, v nekonečných stepích Černomoří a Kazachstánu, nacházíme tou dobou národ, který jen vzdáleně připomíná Evropany: jsou to Sarmaté. A na hranici s Čínou, na území dnešního Mongolska, kočoval národ Hunů.

Na východním okraji Eurasie se stejně jako na okraji západním rozkládala obrovská říše – říše Chan. Podobně jako Římané se považovali i Číňané za kulturní, civilizovaný národ obklopený barbarskými kmeny. Vzájemně na sebe Římané a Číňané prakticky nenarazili, avšak spojení mezi nimi přece jen existovalo. Nezřetelnou, ale pevnou nití spojující obě říše byla Velká hedvábná stezka. Po ní proudilo čínské hedvábí do Středomoří výměnou za zlato a luxusní zboží.

Římané se však s Číňany nesetkávali ani na Velké hedvábné stezce, protože ani jedni ani druzí necestovali v karavanách. Cestovali v nich Sogdové, (obyvatelé Střední Asie) a Židé, zkušení mezinárodní obchodníci. Pod jejich vedením překonávaly karavany obrovské prostory celého eurasijského kontinentu. Na jeho periferiích (v římských pevnostech a na Velké čínské zdi) zatím dnem i nocí chránily stráže klid „civilizovaných“ říší.

Položme si jednoduchou otázku: co vlastně tomuto harmonickému, statickému systému zabránilo, aby se dočkal našich časů? Proč dnes nevidíme ani Římany, ani Velkou hedvábnou stezku? – Prostě proto, že už koncem 1. a začátkem 2. století n. l. došlo k zásadní změně situace: do pohybu se daly mnohé národy, do té doby pokojně žijící v podmínkách, na které byly zvyklé.

Vyloděním Gótů (obyvatel Skandinávie) v ústí Visly začalo velké stěhování národů, které ve 4. století zapříčinilo rozpad celistvosti římské říše. Tehdy se dali do pohybu také Slované, kteří opustili prostor mezi Vislou a Tisou a nakonec osídlili území od Baltu na severu po Jadran a Balkán na jihu a od Labe na západě po Dněpr na východě.

Kmen Dáků, sídlící na území dnešního Rumunska, zahájil tehdy válku s Římem; k vítězství nad tímto národem museli Římané vyčerpávat po dobu dvaceti let potenciál celého Středomoří, sjednoceného vojenským a státnickým géniem Trajánovým. Z křesťanských komunit založených v Sýrii a Palestině vznikl tou dobou nový etnos – „ etnos v Kristu“. Donedávna pronásledované učení dokázali jeho nositelé nejen zachovat, nýbrž z něj dokonce učinili oficiální ideologii jedné z částí rozpadlé říše. Jako protiváha hynoucímu západnímu Římu – tzv. Hesperii – tehdy vznikl nový křesťanský státní útvar – byzantská říše.

V Palestině zároveň vzniklo ohnisko odporu proti římské nadvládě. Po dvou povstáních, jež Římané krutě potlačili, opustil malý národ Židů svou historickou vlast. Avšak formování židovské diaspory a současné šíření křesťanství představovaly faktory, které se obrátily proti Římanům, neboť východní náboženství posilovala svůj vliv jak přímo v centru impéria, tak i v jeho provinciích.

V té době se ovšem zdroj římského neštěstí nacházel nejen na Blízkém, ale dokonce i na Dálném východě. Jedna větev národa Hunů opustila mongolské stepi a v důsledku bezprecedentní migrace se ocitla v Evropě. Už ve 4. století rozvrátili jejich potomci království Gótů a jen málo scházelo, aby zničili i samotné římské impérium.

Název: Od Rusi k Rusku
Autor: Lev Nikolajevič Gumiljov
Formát / stran: V2 matné lamino 130 x 200 mm, 352 stran
Datum vydání: 01.02.2012
Nakladatelství: Dauphin
ISBN: 978-80-7272-399-7
ISBN: 978-80-7272-350-8 (PDF)
EAN: 9788072723997
Překlad: Zdeněk Justoň

Knihu je možno zakoupit na stránkách nakladatelství Dauphin, v elektronickém formátu (PDF) v knihkupectví Kosmas.cz.

Biografie autora byla převzata ze stránek nakladatelství Dauphin, informace o knize a ukázka ze stránek Čítárny.cz.

Autor: Georgij Sidorov

Mnozí filosofové rádi mluví o záhadnosti ruské duše. Neobjasňují však, v čem tato záhadnost spočívá. Vysvětlení není totiž výsadou filosofů, nýbrž psychologů. Záhadnost ruské duše vyplývá z toho, že podle své původní přirozenosti je ruský člověk především tvůrce. Jemu přináleží budovat, zúrodňovat zemi, objevovat, odhalovat tajemství ve sféře vědy a umění. Zde je založena jeho spontánnost. Sám sebe nachází v trvalém tvůrčím procesu poznání vnější reality. Především proto na rozdíl od italských, britských či židovských kupců ruští kupci nikdy nezhanobili sami sebe mamonem, když jim nabyté prostředky sloužily pouze k tomu, aby se proměnili v průmyslníky. A to i přesto, že výnos z pouhého zprostředkování směny mnohokrát převyšoval zisk, jaký kupec mohl získat z výroby. Přirozeně lidé se západním způsobem myšlení nemohli pochopit tyto nenormální Rusy, kteří vždy upřednostňovali nelehkou tvůrčí cestu před snadným a výnosným obchodem.

Na západě jedinými národy, jež měli do určité míry pochopení pro ruskou duši, byli Němci a Skandinávci, přesněji poněmčení Slované, protože sami představovali etnikum předurčené k tvoření. Jestli však vlivem katolicismu a později protestantismu Němců bylo Dánům či Švédům dáno upadnout do anglosaského vleku, přeměnit se v krajně materialistické lidské bytosti, tak ruský člověk se vlivem západu transformoval do specifické podoby. V důsledku této transformace vznikl nový národně genetický psychotyp Rusů (1). Z Rusů se ve vleku západních demokratických hodnot stávají absolutně nestoudní kramáři, mrzké odnože natolik nízké a odporné ve svých žádostech a touze po obohacení, že západní pozorovatelé nevycházejí z úžasu při hodnocení toho, jak Rusové vydělávají peníze. Mimo to západ šokuje i pohled na ruské úředníky. Ruský úředník nehne prstem, dokud nedostane úplatek. A požaduje nemalé sumy! Ze státu si ruští úředníci udělali nástroj dobývání peněz z ruského národa. Korupce v Rusku podrazila základy státu i práva. V důsledku toho všeho se ruský národ ocitl na okraji propasti. Co že se to stalo se záhadnou ruskou duší? Proč je Rusko dnes terčem posměchu na celém světě?

Opravdu západní rusofóbní štváči nepředpokládali, že se tvůrčí duše ruského národa převrátí v takovou nechutnou hnilobu? Oni nepředpokládali, oni dobře věděli, že se tak stane. Otázka zní: Odkud? Vše je velice prosté. Nutno předeslat, že mnozí psychologové o níže uvedené technologii nevědí nic. Ukazuje se, že informační selhání přirozené genetické báze, jež se formovala v kolektivním duchu ruského národa několik desítek věků, přivedlo psychiku mnohých Rusů k nynějšímu duchovnímu úpadku. K oné eticko-mravní tragédii, která zcela narušila vědomí Rusů. Mluvíme tady o involučním a degenerativním procesu. Máme co do činění s bytostnou zkušeností duchovní smrti, zatímco člověk neztrácí schopnost logického úsudku, může zdravě myslet a soudit, po hříchu však ztělesňuje duchovní pustinu. Jak známo, tam kde není duše, není ani člověka. Proč se to přihodilo právě Rusům? Protože je západní manipulátoři za pomoci speciálních PSÍ technologií (2) obelstili, vrhli na druhou krajnost bytí, tam, kde dosud nikdy nebyli. A jejich genetický kód takový nápor nevydržel. Vše, co v něm bylo dobrého, rozpadlo se v prach, a místo toho začalo bujet to, čeho jsme nyní svědky. Západní nepřátelé triumfují, prý pokochejte se záhadnou ruskou duší. Ona je celá založena na krajním a tupém egoismu, chamtivosti, závisti a nenávisti k vlastnímu národu. Na celém světě právě ruští podnikatelé nazývají vlastní soukmenovce jak jinak, než otroky. A vůbec jim nedochází, že před nimi stojí lidé jedné krve a jednoho nelehkého osudu. Bezesporu přijetí západních hodnot zlomyslnými služebníky moci učinilo své a nyní před samotnými Rusy defilují vlastní lidé, kteří se staví k vlastnímu národu hůře než nepřátelé. Stejně škodlivý postoj je nutné připsat těm zabedněným patriotům, kteří za to, co se děje v Rusku, s úporností maniaků viní kdekoho jiného, jen ne samotné Rusy. Podle nich jsou na vině židé, zednáři či kavkazští muslimové a nikterak jim nedochází, že bez ztrát, které vnímáme u samotných Rusů, by Rusové nikdy neupadli pod vliv nějakých židů či národů z Kavkazu. Konání těch či oněch jsou pouhým doplňkem k tomu, jak nakládají samotní Rusové se svým národem. Patrioti jsou přesvědčeni, že v Rusku existuje prozápadní „pátá kolona“.  Ta je prý dobře finančně zajištěna a tradičně sestává z internacionálních intelektuálů, zednářů a konečně ze všudypřítomných židů. A není malá. Leč její základní masu netvoří zednáři či prozápadní intelektuálové, nýbrž pomatení Rusové: kramáři a penězoměnci. Přes veškerý smutek je to nutné přiznat.

Nadešel přesně takový zlom zdravé lidské psychiky, o němž mohl západ v minulosti jen snít. Nyní mu již zbývá jen sledovat, jak se Rusko rozvrací a rozprodává pod kladivem samotných Rusů, potomků těch, kteří celou dávnou historii byli tvůrci a vybudovali největší impérium v dějinách Země. Jaké štěstí potkalo zákulisní protivníky Rusů. To se nestává často, aby samotný národ přijal účast na ničení vlastní otčiny. Jak se to mohlo stát? Co za PSÍ technologie byly použity našimi nepřáteli, že valná část ruské elity, ale i významná část prostého národa ztratila rozum? Zdá se, že je vše až banálně prosté. Začátek celého procesu spočívá v přijetí křesťanství na Rusi. Čtenář se právem ptá: Ale vždyť je v Rusku křesťanské pravoslaví? Přiléhavá odpověď k tomu zní, že desatero proslulých přikázání nahradilo vědění o věčných zákonech veškerenstva. Ztráta těchto obecných zákonů přivedla v konečném důsledku ruskou duši k duchovnímu kolapsu. Vnitřní svět ruského národa se jevil západu podivným a záhadným především proto, že byl formován poznáním fundamentálních zákonů vesmíru. Nutně vzniká otázka: O jakých zákonech jde řeč?

První z nich: zákon věčnosti. Ten na východě nazývají zákonem inkarnace. Ježíš svého času hlásal takový zákon, ale v průběhu času jej církevní hodnostáři odstranili. Nahradili ho královstvím božím neboli věčným rájem. Jak známo, „svaté místo nezůstává prázdné“, proto namísto zákona inkarnace vznikl přímo protimluvný slogan – „žijeme jen jednou“. Jako následek takového psycho-kódu zjevilo se křivé přísloví: „jen na našem věku záleží“! Ještě přesněji: „po nás potopa“. Skutečně, jestliže žijeme jen jednou, potom nemá smysl starat se o ekosystémy, o zdroje ne pouze vlastní rodiny, ale celé planety. Lidé s takovou koncepcí jsou na Zemi pouhými hosty, nikoliv hospodáři. Budoucí pokolení ať se postarají o sebe samy, netřeba se jimi zabývat.

Další obecný zákon, který úspěšně upadl v zapomnění, je zákon nezávislosti vůle. Ten vyžaduje, aby nikdo vyspekulovanými zákony, ani despotický vládce či náboženství, nesvazoval vůli těm, kdo žijí v souladu se Stvořitelem. Tak přináleží tomu, kdo se řídí obecnými zákony vesmíru. V Rusku se církev i stát potýkaly se zákonem svobody vůle přes tisíc let. Nakonec zvítězily. Důkazem jejich vítězství je křest dětí. Odehrává se nezávisle na vůli křtěného, zpravidla v raném dětství, přičemž kněží zapomínají, že sám Ježíš přijal křest po třicítce v době, kdy se plně dotvořilo jeho uvědomění. Namísto tohoto zákona se v psychologii lidí usídlila křesťanská rétorika, ideologická hatlanina, coby veškerá boží síla. Jinými slovy, člověk je odsouzen k bytí zvířete bez vlastní vůle. Co je mu přikázáno nebo vnuceno mimovolními prostředky, to je také třeba. O nějaké svobodě vůle nemůže být ani řeč.

Jiný obecný zákon veškerenstva, který byl zavržen státem i církví, se nazývá zákon účinku. Východní filosofie ho označují zákonem karmy. Jeho podstata spočívá v rovnováze veškeré energie. Proto je také nazýván zákonem příčiny a následku či kauzálních vazeb. Jestliže člověk nebo celé etnikum provádí něco negativního, ve hmotném prostředí Země to může znamenat přivlastnění cizího majetku, zotročení, zabití a p., potom dříve nebo později zločinec ztratí tolik, kolik si přisvojil. A to neodvratně. Jednou čínský představitel taoismu Lao ‘C řekl: „ Ukaž mně zločince, který by dobře skončil, a já ho k sobě povolám jako učitele.“ Nutno být spravedlivý, Ježíš také upozornil své žáky na tento zákon, i když si ho zformuloval po svém: „Jak sám vyměřuješ, tak bude i tobě vyměřeno.“ (3) Církev se však postarala o to, aby na tento výrok nebyla soustředěna pozornost, čehož důsledkem je, že křesťané nechápou dobře zákon příčiny a následku. Jen z takového nepochopení lze vysvětlit, že z církve vyšly panské rytířské hodnosti a svatá inkvizice.

Rovněž velice důležitý a přesto zapomenutý zákon veškerenstva ukazuje člověku, že energie, kterou použil na vykonání dobra, se k němu nevrací ve stejném množství, v jakém ji vydal, ale navíc s úrokem, s vymezeným dodatečným potenciálem růstu. Jde přirozeně o univerzální zákon. Lze ho vysledovat prakticky ve všem. Uveďme příklad člověka zabývajícího se sportem. Na trénincích vydá sportovec masu energie, ta se mu vrací v podobě sportovních výsledků. Kromě toho se mu upevňují kosti, cévy a srdce. Kyselina mléčná v jeho svalech stimuluje činnost mozku. Při cvičení vznikají v imunitním systému buňky hubící rakovinový nádor. Lidová moudrost vyjádřila tento zákon velmi poeticky: „podané ruky nikdy neubývá“. To je důvod, proč ruští předrevoluční kupci při vědomí zákonu odplaty dbali o sponzorství. Co bylo možné v těch časech slyšet z úst lidu? „Dívky krásné, chlapci dobří, ale kupci čestní.“ Předrevoluční třída kupců sestávala převážně ze starověrců. Starověrci se ve svém středu navzdory žádostem nikonianské církve (4) nejen snažili uchovat vědomí o obecných zákonech veškerenstva, ale také se jimi řídili. Čím je tento vážný zákon nahrazen v dnešní době? Plytkou frází: „ber si od života, co můžeš.“ Nedávej, ale hrabej pod sebe, jako bys pouze to, co urveš, dokázal vzít s sebou na tento svět. Ve frázi „ber si od života, co můžeš“ je naplno skryt smysl sebezničení.

V zapomnění v současném světě upadl ještě jeden univerzální zákon veškerenstva. Máme na mysli zákon času. Ten mluví o tom, že každý člověk sledující pravověrný způsob života, je zavázán nahlížet pokud možno dopředu linii svého života v čase, spřádat své plány do budoucnosti tak, aby nikomu ani myšlenkou neuškodil. Problém je v tom, že myšlenkové formy mají schopnost se materializovat. Na to je třeba vždy pamatovat. Čím tento zákon nahradili? Idiotskou frází či kódem: „třeba žít tady a teď“, žádné plány do budoucna, žij jako rostlina. A to je z jejich pohledu správně. Samotní ti, kdo nám naočkovali tento satanismus, pořádají svoji strategii rozkladu světového společenství již tisíc let. Podle nich je to normální. Oni se považují za bohy a nás mají za zvířata.

V našem čase neúčinkuje ani zákon míry. Vysmívají se mu i v zednářských lóžích, tam, kde ho znají a pamatují. Prostý lid na něj dávno zapomněl. Chápání míry všech věcí z něho bylo vykořeněno od časů Sergeje Radoněžského (5). Zeptej se kohokoliv na ulici, co je to přiměřenost, jak ji chápe? Neodpoví. V lepším případě prohlásí, že každý má své pojetí míry. A má pravdu. Přitom zákon míry všech věcí patří mezi nejdůležitější zákony veškerenstva.  Jasně definuje všechny druhy interakcí, jak v materiálním tak v informačním rozvrhu. Jeho narušení přivede každý systém ke kolapsu. Vnímáme například nepřípustnou akumulaci peněz u nemnohých. Myslíme na sociální systém světového společenství.  Nepřiměřeně bohatí jsou tak zvrácené mysli, že se tiše, bez stínu pochybnosti, snaží organizovat vraždy miliard lidí. Nechápou, že taková událost pohřbí i je samotné. V důsledku toho bude naše planeta vydána na milost kde koho, jenom ne lidí.

Jeden z fundamentálních zákonů, od něhož se odklonilo současné lidstvo, je zákon jednoty všech věcí. Neboli zákon spolupůsobení. Je možné ho také nazvat zákonem vesmírné lásky. Křesťané nám mohou namítnout, že křesťanské náboženství je náboženstvím lásky.  Jenomže proč se při takové všeobjímající křesťanské lásce nikomu na Zemi nedaří lépe? Na druhou stranu křesťané za svoji historii prolili moře lidské krve. A dosud ji prolévají. Řekněme to na rovinu, podivná láska našich křesťanů připomíná spíše lásku k násilí, ne však k přírodě a tím méně k člověku. Povolávat k lásce ještě neznamená chápat, co to láska je. Lidstvo dávno ztratilo představu o síle, která vytváří jednotu v mnohosti spojující podobné i rozdílné v jeden celek. Slovo láska je pro nás přijatelné pouze v sexuálním kontextu. „Pojďme se milovat“ říkáme si navzájem napodobujíce současné filmové degeneráty a nikomu nepřijde do hlavy, že láska není materialistické dění, nýbrž hluboký komplexní proces, který stojí nad všemi zákony vesmíru a řídí ho. Odtud i jímavé ruské jméno naší bohyně lásky – Lada. Lada vyjadřuje jednotu nebo vztah, přesněji souvztažnost všeho jsoucího. Nyní namísto toho, aby byl člověk myšlen jako neoddělitelná součást veškerenstva, svázaný silou lásky se vším jsoucím, je představován jako dobyvatel přírody a utlačovatel. Slogan: „člověk člověku vlkem“ se týká nejen vztahů mezi lidmi, ukazuje na něco významnějšího, co v žádném případě nelze odpustit.

Nebudeme se zabývat dalšími důležitými a člověkem zapomenutými zákony veškerenstva. Podstata věci je již zřejmá. Nyní se vraťme zpět k záhadné ruské duši a ruskému duchu. Duši jsme do jisté míry rozebrali, zůstává nám duch. Proč jmenovitě ruský duch, a ne německý nebo japonský? Na tuto otázku nedokáže v tomto čase odpovědět téměř nikdo. Přitom odpověď je tak prostá. Ruský duch byl a je vnitřní síla, která se utvářela v ruských lidech prostřednictvím národní védské tradice pro ochranu jejich duší. Duše, jak jsme vysvětlili výše, vychází z povědomí o širokých zákonech veškerenstva. Proces rozkladu ruského ducha a následku v podobě záhadné ruské duše byl započat křesťanským ničením prastaré védské tradice (6). Jak bylo již vysvětleno, stalo se tak záměnou obecných zákonů veškerenstva za Mojžíšovy zákony. Což vedlo k tomu, že se psychika ruského člověka ocitla ve zvláštní bezvýchodné pasti. Tak namísto pochopení věčnosti kněží tloukli lidem do hlavy, že žijeme jen jednou, zákon příčiny a následku byl nahrazen křesťanským pokáním: Očisti se a můžeš znovu hřešit. Zákon času zdegeneroval dogmatem, že je „třeba žít tady a teď“ a nepřemýšlet o budoucnosti. Zákon vyšší lásky a vesmírných spojení jednoduše zmizel atd.

Co zůstalo? Pouze materialistický rozvrh, peníze a věci – nic svatého, taková je realita. Všechno ostatní je iluze, ale v každém Rusovi zůstává v hlubině podvědomí síla, která se v legendách a příbězích nazývala ruským duchem. To je potenciál, který byl v průběhu tisíciletí svázán s tradiční ruskou kulturou. Je zcela jasné, že tato síla nedokázala zachránit moderní vykuchanou ruskou duši. Je uložena v podvědomí – hlubokém a genetickém. Nicméně to ona se vzbouřila proti majitelům pustých duší. Jmenovitě ona způsobila přerod k šílenství, do něhož upadla část ruské populace.

Proč? Je pochopitelné, že psychopati dlouho nevydrží. Zde platí zákon příčiny a následku. Kam to vede je známo – k brzké smrti. Křesťané se právem ptají: co je bytostně špatného na desateru přikázání? Copak je na „nezabiješ“, „nepokradeš“ něco špatného? Pro lidi, kteří neznají psychologii člověka, zní vše přijatelně. Je to tak. Problém je ale v tom, že naše podvědomí nepřijímá předponu „ne“ (7). Proto mu Mojžíšovy příkazy zní jako: zabij, ukradni, smilni atd. Existuje ale ještě jedna vážná nástraha pro naše vědomí. Od ní pochází i celý ruský marasmus, a týká se to všech. Z jedné strany Rusy ničí síla jejich bouřícího se podvědomí, jež se ve starověku nazývalo ruským duchem. Z druhé strany nabírají tíživou karmu ve vleku křesťanského mravního kodexu. Je možné namítnout, že mezi Rusy není tak mnoho věřících. Pravda, není jich mnoho. Dílo však spočívá v tom, že se zatvrzelí ateisté-křesťané liší od zatvrzelých ateistů-muslimů či židů. Jedni, druzí i třetí se stejnou měrou nacházejí v mezích své religiózní tradice. Z toho vyplývá, že v rámci nich se odvíjejí i významové znaky jejich jazyka.

Nuže na západě se plácají do stehen. Prý molodci jsou ti ruští chlapi. Svoji zemi roznesou na kopytech a na tomto světě se dlouho nezdrží, brzy se z Ruska stane pustina, i bez války. Jak nebýt smutný, když mají pravdu. Pokud Rusové nepochopí, co se s nimi stalo, jistě to tak dopadne. A musejí pochopit co nejdříve. Jinak může být pozdě.

K přežití je pro Rusy nutné vrátit se ke svým ztraceným kořenům. K vědění o obecných zákonech veškerenstva. A jestli se jim to podaří, spasí sami sebe i odumírající svět lidí na celé Zemi. Pokud se jim to nepodaří, zhyne celé světové společenství, a zhyne velice brzy.

Z ruského originálu То, что должен знать каждый русский
přeložil Radim Lhoták

Vysvětlivky k překladu:

(1) Namísto zájmena „my“ v originále skloňuji plurál Rusové. Nicméně předkládám ke zvážení, nakolik osud všech Slovanů lze ztotožnit s osudem samotných Rusů, našich dávných prapředků.
(2) Tajné PSÍ technologie dovolují v globálním měřítku kontrolovat lidské myšlení, vědomí a paměť, popřípadě dle požadavků globálních hráčů měnit i vzorce myšlení nejen člověka z ulice, ale i špičkových odborníků, vědců a umělců.
(3) V českém překladu bible je tento výrok traktován rovněž takto: „Přej a bude ti přáno. Dej a bude ti dáno“. Jde o pozitivní a poněkud zavádějící zákon kauzality. Nic na tom nemění fakt, že křesťané operují s božím trestem (srovnej „Boží mlýny melou…“). Problém je v popření reinkarnace, čili že za své špatné činy nemusíme nutně nést důsledky v tomto životě, ale v životě příštím, jímž jsme odsouzeni zakusit si důsledky svých negativních činů zpět v tomto světě. Podle Slovansko-árijských Véd ten, kdo žije podle Svědomí (srov. Svědomí = být s Védami), nastoupí zlatou cestu duchovního růstu a po smrti jeho duše inkarnuje do dimenzionálně vyšších sfér (světa PRAVI) a nemá povinnost si zopakovat školu života v tomto světě (ve světě JAVI).
(4) Nikonianská církev vznikla jako hereze pravoslaví pod ideovým vedením patriarchy Nikona v 17. století. Přinesla řadu změn do bohoslužebných zvyků a knih pravoslaví v souladu s novořeckými ohlasy Florentské katolické unie (1439), jejímž záměrem bylo sjednotit západní a východní křesťanské církve.
(5) Svatý Sergej Radoněžský, kněz a reformátor klášterů, jeden z nejuctívanějších ruských světců. Narodil se r. 1314 v Radoněži v severním Rusku a stal se mnichem a knězem. Zreformoval a založil přes 40 klášterů ve své vlasti, mezi nimi i známý klášter Nejsv. Trojice v Moskvě. Sergej Radoněžský žil celý život skromně, byl ve své době vyhledávaným rádcem a měl dar dodávání odvahy.
(6) Základem této tradice byly Slovansko-árijské Védy, o nichž se lze dočíst ve slovenském jazyce na internetové adrese www.vedy.sk
(7) Předpona „ne“ dává výrazům negativní význam. Védská moudrost vede člověka pozitivním směrem poznání, používá proto významová vyjádření, která mají vztah k pozitivní a budovatelské činnosti člověka. Z toho důvodu nezakazuje, ale doporučuje, neříká, co se nesmí, nýbrž co je třeba k tomu, aby člověk žil v souladu se zákony vesmíru a se svým svědomím.

Osudy jednoho z porevolučních ideových směrů ruské meziválečné emigrace

Historik Emil Voráček patří nejen mezi první české badatele, kteří systematicky věnovali práci významnému ruskému meziválečnému myšlenkovému proudu, který dnes znovu nabývá na síle a na významu, jakým eurasijství jistě je, ale mezi světové badatele, kteří tak učinili vůbec, neboť eurasijství zatím byla věnována pouze jedna ucelenější monografie.

Svou roli bezpochyby hrálo několik desítek let intelektuálního vakua, je pochopitelné, že v Sovětském svazu nemohl být věnován myšlenkovému proudu, který se zrodil v lůně post-říjnové emigrace takový prostor, jaký by si zasloužil. Avšak pád Železné opony a Sovětského svazu způsobil z hlediska eurasijství dvojí pozitivní dopad: jednak umožnil opětovný a otevřený zájem o vlastní minulost a za druhé celkové klima přálo opětovným diskusím nad pozicí Ruska a „ruské ideje“ vůbec.

Co si pod „eurasijstvím“ představit? V zásadě jde o myšlenkový směr, který byl sice bolševickou revolucí katalyzován, nicméně jeho duchovní počátky můžeme vysledovat již dříve a to u osob spisovatele Dostojevského a koncepcí historika a sociologa Nikolaje Jakovleviče Danilevského.

Za prazáklad euroasijské syntézy můžeme považovat teorie „russkoj idei“ 19. století, které pod vlivem okolností připisovali carskému Rusku jisté mesianistické poslání. Autoři těchto myšlenek, v jejichž dílech se často objevovaly teze o „třetím Římě“ v zásadě navazovali na „antizapadnickou“ tradici. To však neznamenalo, že „ruská cesta“ musí nutně znamenat vzájemné rozžehnání se západním světem. To ostatně netvrdil ani F. Dostojevskij, pro nějž ruská myšlenka „všelidství“ znamenala specifickou otevřenost a vnímavost ve vztahu k evropské kultuře. Izolacionistického a konfrontačního charakteru nabyla „ruská idea“ teprve v neoslavjanofilství – v panslavistických konstrukcích zmíněného Danilevského a nebyzantinských koncepcích K. Leontjeva. Až zde byl položen důraz na zvláštní ruský „kulturně-historický typ“, který je oddělen od západoevropského (Voráček 2004; 54).

Spíše než panslavistické koncepce Danilevského měla pro formulování eurasijské ideje význam jeho koncepce paralelně se rozvíjejících na sobě nezávislých kultur a odmítání úlohy „pokroku“, čímž jasně mířil vůči jedinému – proti kulturní hegemonii, snaze povyšovat jedny kultury nad jiné, ve finále tedy kulturu německo-románskou nad slovanský způsob života. Danilevského Všeslovanský svaz neměl usilovat o celosvětovou nadvládu, ale měl být nutnou a zároveň jedině možnou zárukou zachování kulturní plurality, jedinou obranou proti celosvětové nadvládě Evropy (Krejčí 2007, 2). Eurasijství se tak stalo jakýmsi vyjádřením nové ruské ideje, kterou tvůrci reagovali na podstatné změny mezinárodní situace a podmínek, jejichž dominantní konstantou byla bolševická revoluce.

Emil Voráček rozvíjí dějiny euroasijského myšlení postupně, od prazákladů, přes zásadní ideové koncepce a názorové střety přelomu 19./20. století, až po důležité období 20. let – tedy ruské porevoluční emigrace. Českého čtenáře možná zaujme fakt, že v době ruské emigrace a formování euroasijské ideologie ve dvacátých letech 20. století bylo jedním ze zásadních míst styků euroasijských intelektuálů a jim spřízněných myslitelů, právě v Praze a z tohoto důvodu pražské archivy dodnes představují velice cenný zdroj informací nejen o eurasijství, ale o vývoji ruského politického myšlení v tomto období vůbec. Patrně nejvýznamnější eurasijec „staré školy“, historik a přírodovědec Petr N. Savickij, autor „Euroasijské kroniky“, prožil léta 1921–45 a 1956–68 v Praze, kde také zemřel.

Střední Evropa vždy hrála v myšlenkách eurasijců důležitou úlohu a na rozdíl od dnešních zástupců tzv. „neo-eurasianismu“, za jehož archetypálního představitele snad nelze považovat nikoho jiného, než Alexandra Dugina nebyli intelektuálové euroasijské staré školy (vyjma Savického) orientováni na geopolitiku, nýbrž na kulturu a filosofii dějin. Styky ruských eurasijců s československým intelektuálním prostředím stojí ještě před solidnějším historiografickým zpracováním (stejně jako vztahy mezi eurasijci a tzv. německou konzervativní revolucí) a sám doktor Voráček připomíná, že jeho publikaci lze v tomto ohledu považovat za jakýsi první start v poznání problematiky eurasijství a on sám zde plánuje další práci a výzkum, stejně tak ale apeluje, či spíše doufá v to, že jeho publikace bude podnětným inspiračním zdrojem pro další badatele.

Drobnou výtku si snad pouze zaslouží závěrečná absence byť jen stručnějšího přehledu současné situace kolem euroasijských směrů, která vzhledem k tomu, že Emil Voráček závěr knihy doplnil zajímavými úvahami nad možnými eventualitami, které budoucnost euroasijským myšlenkovým koncepcím skýtá, mohla být akcentována. V každém případě jde o velice kvalitní knihu, která zaplňuje podstatnou mezeru v poznání (které tak vzhledem k některým aspektům současné zahraničně-politické a geopolitické situace přichází jako na zavolanou) a jistě by neměla chybět v žádné politologické a historické knihovně.

Anotace knihy Emila Voráčka byla původně publikována na Délském potápěči dne 4. října 2008.

Eurasijský kontinent v emigračním souostroví

Každý, kdo se alespoň zběžně setkal s problematikou ruské emigrace po roce 1917, ví, že meziválečné Československo (zvláště Praha) mělo v souostroví ruské emigrace své významné místo.

Stačí vzpomenout osobnosti spojené s naší zemí, jako je básnířka Marina Cvetajevová, byzantolog Nikolaj Kondakov či filosof Nikolaj Losskij. Významný podíl na pobytu řady špiček ruské vědy a kultury u nás měla Ruská akce Vincence Kramáře, stejně jako uvážlivá politika T. G. Masaryka, orientovaná na podporu nebolševické ruské elity s výhledem na možný zisk vlivu v její zemi. Naše věda během devadesátých let minulého století postupně zpracovávala některé aspekty dějin ruské emigrace a na tomto poli vznikla řada pozoruhodných prací (M. C. Putna, M. Zadražilová: Rusko mimo Rusko, N. Savický: Češi v Rusku, Rusové v Čechách, sborník Duchovní proudy ruské emigrace a některé další). Přesto stav českého zkoumání této problematiky ještě není možné považovat za uspokojivý a v budoucnu lze jistě očekávat další práce, zpřesňující a mapující další bílá místa.

Jedním z velkých témat je činnost skupiny eurasijců, které se věnuje publikace Emila Voráčka Eurasijství v ruském politickém myšlení. I tady je naše země jen jedním z ostrovů, kde příslušníci hnutí pobývali. V jejich případě však mělo Československo výsadní postavení: působila zde vůdčí osobnost eurasijství: Pjotr Nikolajevič Savickij.

Jak zkoumat oceán

Čím bylo toto hnutí pozoruhodné? Eurasijství vzniklo jako reakce na politický a kulturní zlom, který přinesla první světová válka a bolševická revoluce, kdy se zhroutily konstitučně-monarchistické jistoty staré Evropy. Evropa prožívala období okouzlení radikálními – levicovými i pravicovými – idejemi a demokracie se zdála mnohým intelektuálům být systémem slabým a bezbarvým. Eurasijství chtělo odpovědět na prastarou otázku, co je Rusko a kam kráčí, a to způsobem novým a neotřelým. Inspirováni teorií kulturně-historických typů Danilevského, vytvořili členové hnutí představu (nebo mýtus, chcete-li) Eurasie, „kontinentu-oceánu“, rozsáhlého a svébytného prostoru, kde přírodní podmínky tvoří jedinečnou syntézu s lidskou kulturou, která jej obývá. „Rusko není ani Evropa, ani Asie, nýbrž zvláštní kulturní svět, nacházející se mezi Asií a Evropou, který se historicky rozvíjel tu za spolupráce, jindy za boje i s Evropou i s Asií“ (G. Vernadskij). Eurasie má vlastní charakteristiku etnickou, kulturní, ekonomickou, náboženskou, a dokonce i lingvistickou. Její dějiny probíhají ve velkých cyklech a jsou imanentním procesem s vlastními zákonitostmi. Na tomto „kontinentu-oceánu“ se během dějin vyskytovala celá řada státních útvarů, ale sjednotit natolik pestrý, avšak jednotný prostor se podařilo jen mongolské říši a ruskému impériu. Sovětský svaz pak byl přes výhrady vůči bolševickému režimu příslušníky hnutí vnímán jako další ztělesnění jejich Eurasie. Příslušníci hnutí nebyli ani bolševiky, ani nacionalisty, byli však stoupenci kulturní autonomie až izolacionismu svého prostoru.

Eurasijství se od počátku formovalo jako diskusní prostor, kde své příspěvky ke studiu přinášeli přední představitelé hnutí. A nejednalo se o osobnosti druhořadé; kromě ekonoma a geografa Savického patřil k předním myslitelům světoznámý lingvista Nikolaj Trubeckoj, historik a kulturolog Georgij Vernadskij, budoucí teolog Georgij Florovskij, filosof Lev Karsavin a další. Někteří z nich (například poslední dva jmenovaní) patřili k hnutí jen po určité období jeho rozkvětu, jiní zůstali eurasijským myšlenkám věrni do konce života.

Eurasijci vyvíjeli velmi aktivní činnost: kromě publikování sborníků svých prací vydávali řadu časopisů, pořádali přednášky a diskusní večery. I v dnešní době se můžeme pozastavit nad metodologií, s jejíž pomocí se pokoušeli uchopit fenomén Eurasie, či spíše Ruska v širším kontextu. Právě metoda různých hledisek, snažících se o uchopení určitého časoprostorově vymezeného fenoménu, by mohla být dodnes inspirujícím přístupem nejen ke studiu Ruska, ale i takových areálů, jako je například Balkán, Indie nebo Čína. Eurasijci přicházeli s novými hledisky na vývoj kultur: všímali si kupříkladu jejich spojitosti s přírodními cykly a z nich vyplývajícího rytmického opakování jistých historických jevů, postulovali souvislost kultury s klimatickými a vegetačními pásy (protiklad „stepních“ a „lesních“ kultur) apod. Dalším inspirativním prvkem bylo objevování alternativních výkladů dějinných událostí či zdůrazňovaní faktorů dříve považovaných za marginální.

Eurasijský způsob nazírání měl však také své negativní stránky. Zjevná byla například jistá vykonstruovanost samotného předmětu studia: existence Eurasie se apriorně předpokládala a důkazy se dohledávaly až zpětně. Aby byl potvrzen eurasijský charakter Ruska, příslušníci hnutí potlačovali ve svých studiích vazby ruského kulturního okruhu na Evropu, a naopak uměle zdůrazňovali spjatost s Mongolskem či islámským světem. Izolacionismus ve vztahu k Evropě přinášel další problematické momenty: v oblasti náboženství bylo pravoslaví uměle oddělováno od západního křesťanského světa, v lingvistice docházelo k pokusům propojit slovanské jazyky s jazyky východními (tzv. eurasijský jazykový svaz) na úkor jejich vazeb s jazyky románskými a germánskými.

Vědecké píky a úchylky

Určitou distanci dnešní vědy k eurasijskému hnutí však zapříčinila jiná vlastnost tohoto hnutí, ve své době považovaná za přednost: hnutí bylo strukturované po vzoru politické strany. V době mezi dvěma světovými válkami, prodchnuté duchem stranictví a spolkařství, s velkou oblibou členských průkazek, sjezdů a platforem, se nejednalo o nic tak výjimečného. Eurasijské hnutí však sledovalo vysoký cíl: studium Eurasie-Ruska mělo vést nejen k pochopení tohoto prostoru, nýbrž k šíření vlastních představ a postupnému převzetí moci. Proto byla na území SSSR vedena propagační činnost, která však velkých úspěchů nedosáhla. Mnohem úspěšnější byla činnost sovětské rozvědky ve vlastním eurasijském hnutí, které bylo pečlivě sledováno a patrně i infiltrováno. Strach z této infiltrace přiváděl vedení hnutí k pokusům o různé „konspirační“ kroky. Vcelku byl vztah hnutí k sovětskému režimu sice odmítavý, avšak pragmatický. To ale nebránilo v likvidaci clamartské sekce hnutí, otevřeně hlásající probolševické pozice, a jejího prohlášení za „úchylku“. Obecně lze říci, že hnutí nebyly cizí některé ideje krajní levice (společné vlastnictví, centrální plánování), stejně jako krajní pravice (izolacionismus, sebestřednost, národní výlučnost).

Doba největšího rozkvětu eurasijství připadla na polovinu dvacátých let, v letech třicátých již hnutí spíše jen přežívalo. Svou roli zde jistě sehrála změna politické a duchovní atmosféry, kdy začalo být zřejmé, že sovětský režim je stabilnější, než se očekávalo, a šance na politický úspěch jsou u hnutí minimální. Také hlavní filosofická idea hnutí se začala vyčerpávat a mnozí z jeho aktérů nacházeli závažnější pole pro své působení. Eurasijství se však nevytratilo. Stejně jako nebyl nahodilý jeho vznik (hnutí mělo hluboké kořeny v ruském myšlení slavjanofilského a neoslavjanofilského typu), tak v dalším vývoji zcela nevymizely ani jeho myšlenky. Po druhé světové válce v USA úspěšně působil a propagoval eurasijské myšlenky G. Vernadskij, v Rusku eurasijství aplikoval a rozvíjel etnolog a historik Lev Gumiljov (některé jeho práce jsou přeložené i do češtiny). Gumiljovovy teoretické práce se staly mimořádně populárními na počátku devadesátých let, kdy došlo v postsovětském Rusku k oživení eurasijských idejí. Tehdy se objevily eurasijsky zaměřené organizace, vydávala se literatura a periodika. Přestože řada z těchto organizací existuje dodnes, jejich vliv je okrajový. O vlivu těchto myšlenek se hovoří v případě některých idejí populárních prakticky v celém politickém spektru současného Ruska, jako je multikulturalismus, Rusko jako zvláštní kulturní celek, odlišnost Ruska od euroamerické civilizace apod. Tyto ideje jsou však v Rusku tradiční přinejmenším od počátku XIX. století, mají dosti povšechný charakter a celou řadu analogií v jiných zemích, a proto je lze stěží považovat za čistě eurasijské. Je pozoruhodné, že nejvyššího slyšení se eurasijským idejím dostalo nikoli v Rusku, nýbrž v dnešním Kazachstánu, kde slouží ke konstituování státní ideje tohoto nového státu.

Kniha Eurasijství v ruském politickém myšlení může českému čtenáři podat o eurasijské problematice široký a rozvrstvený přehled. Je uvedena přehledem pramenů a historiografie zvoleného tématu, po níž se autor v následujících třech kapitolách věnuje kořenům a kontextům hnutí. Nejprve se zastavuje u ruského myšlení před rokem 1917, poté u myšlenkových proudů porevolučních, z nichž eurasijství vzniklo, a nakonec u vymezování vůči soudobému evropskému ideovému kontextu. Značnému prostoru, který je v práci udělen zdrojům a okolnostem fenoménu eurasijství, však neodpovídá rozsah věnovaný hnutí samému. Pojednání o něm začíná až v druhé polovině knihy. Myšlenkovému obsahu hnutí je v podstatě věnována jen kapitola Eurasijská syntéza, kdežto následující kapitola Eurasijství jako politické hnutí je již zdařilým popisem dějin eurasijské organizace. Poslední hlava se pak věnuje ohlasu hnutí a diskusi o něm. Z obsahového hlediska lze konstatovat, že autor se soustřeďuje spíše na popis vnějších událostí a okolností než na hlubší analýzu vlastních eurasijských konceptů. Čtenář může postrádat širší komentování základních myšlenkových motivů a rozbor textů koryfejů hnutí. Z hlediska kompozice se práce blíží sborníku článků, které byly jejím zdrojem. Mnohá fakta se nejednou opakují, ne vždy se však shodují: Berďajev je na s. 77 pojímán jako „liberální intelektuál“, kdežto na s. 96 jako „personalistický socialista“; několikrát se komentuje odchod Florovského od hnutí (např. s. 230, 252), opakovaně se definují některé pojmy atd. Lze tu vytknout i drobné nepřesnosti: Berďajev nestudoval v Německu (s. 69); nebyl ani liberálem, ani ortodoxním křesťanem (s. 96); většina autorů sborníku Věchi nepatřila mezi liberály (někteří se přimykali k neoslavjanofilskému hnutí a byli liberály za výše zmíněný sborník kritizováni); s Geršenzonem si z opačného rohu pokoje dopisoval nikoli Vladimir, nýbrž Vjačeslav Ivanov (s. 253); Vladimir Solovjov nemohl být zdrojem eurasijství, protože ostře kritizoval koncepty národní a kulturní výlučnosti (s. 247) atd. Přesto je třeba ocenit objektivitu a vyrovnanost, s níž si autor všímá kladných i záporných stránek složitého hnutí, včetně jeho kontroverzního politického zaměření. Kniha významně přispívá k mapování prostoru kulturního a myšlenkového života ruské emigrace, který se úzce dotýká i našich zemí. Jistě nebude na tomto poli příspěvkem posledním.

Recenze Hanuše Nykla byla převzata z Literárních novin č.52/2004.

O autorovi

PhDr. Emil Voráček, DrSc. se narodil 18. 7. 1950 v Plzni. Po maturitě v roce 1969 studoval na Fakultě jaderné a fyzikálně inženýrské ČVUT; v roce 1970 byl přijat na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze, kde v letech 1970-1975 vystudoval obor dějepis – politická ekonomie. V roce 1976 složil rigorózní zkoušky a získal titul PhDr. (udělen roku 1976). V roce 1981 složil příslušné zkoušky a získal titul CSc. (uděleno 1981). Od roku 1975 pracoval v Československo-sovětském institutu ČSAV. Po jeho zrušení v lednu 1990 a po osobní atestaci získal místo v Ústavu dějin střední a východní Evropy ČSAV. Po zrušení tohoto ústavu v roce 1993 přešel do Historického ústavu AV ČR, kde pracuje dodnes. Je samostatným vědeckým pracovníkem oddělení obecných dějin 19. a 20. století. V prosinci 2001 obhájil titul DrSc. Je vedoucím pracovní skupiny výzkumu ruských dějin.

Zaměřuje se především na nejnovější dějiny Ruska, resp. Sovětského svazu ve 20. století. Svoji pozornost soustřeďuje na modernizaci ruské společnosti, na problematiku stalinismu, jeho mocenských mechanismů, institutů, a úlohy jednotlivých vrstev společnosti v komparativní perspektivě. Dalším ohniskem jeho badatelského zájmu jsou dějiny ruského politického a sociologického myšlení, historie česko-ruských a československo-sovětských vztahů a problémy transformace zemí bývalého sovětského bloku a jejich přechodu k demokratickému politickému systému. Zde věnuje pozornost zejména problematice společenské stability a občanské společnosti jako podstatného stabilizačního prvku.

Organizoval a referoval na řadě mezinárodních vědeckých konferencí, z nichž uvedme konferenci na téma „The Legacy of the Past as a Factor of the Transformation Process in Postcommunist Countries of Central Europe (Territory of Poland, Czech Republic, Slovák Republic, Hungary, former GDR)” konanou v Praze v roce 1993. E. VoráČek je editorem několika konferenčních sborníků (např. „Československo 1918-1938″, 1999; „TGM. Demokracie a evropanství”, 2001). Na VI. světovém kongresu výzkumu střední a východní Evropy (ICCEES) v Tampere na přelomu července a srpna 2000 referoval o stavu českého historického výzkumu Ruska.

Je autorem dvou monografií a více než stovky odborných studií. Vlednu 2001 byl zvolen předsedou Společnosti pro výzkum východní a střední Evropy v ČR (asociovaný člen ICCEES). Je členem redakční rady Slovanského přehledu a česko-ruské komise historiků a archivářů. Přednáší na Ústavu politologie FF UK v Praze, příležitostně pak zejména na Vysoké škole pedagogické v Hradci Králové a v Osteuropa Institut der Freie Universität Berlin, jakož i na Moskevské diplomatické akademii (MGIMO).

(Životopisné údaje jsou aktuální k r. 2004 – pozn. redakce DP)

Název: Eurasijství v ruském politickém myšlení
Podnázev: Osudy jednoho z porevolučních ideových směrů ruské meziválečné emigrace
Autor: Emil Voráček
Formát / stran: 352 stran, 21x13cm, česky, brožovaná vazba
Datum vydání: 2004 (1. vydání)
EAN: 9788086277349
ISBN: 80-86277-34-8
Nakladatel: SET OUT

Knihu je možno zakoupit ZDE.

O autorovi

Mgr. Zbyněk Vydra, Ph.D. (*1978 v Pardubicích) vystudoval historii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, doktorská studia absolvoval na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně. Působí na ústavu historických věd Fakulty filozofické Univerzity Pardubice, zabývá se evropskými dějinami 19. a 20. století. Specializuje se na moderní dějiny Ruska a dějiny antisemitismu. Publikoval monografii Židovská otázka v carském Rusku, 1881–1906 (Pardubice 2006) a řadu odborných studií.

Název: Život za cara? Krajní pravice v předrevolučním Rusku
Autor: Zbyněk Vydra
Formát / stran: 560 stran, 24x17cm, česky, vázaná vazba
Datum vydání: 2011 (1. vydání)
EAN: 9788087378083
ISBN: 978-80-87378-08-3
Nakladatel: Pavel Mervart
Edice: Russia Altera

Knihu je možno zakoupit ZDE.

Anotace knihy byla převzata ze stránek nakladatelství Pavel Mervart.

Americká velmocenská strategie se orientovala podle anglického vzoru už od 19. století. Z geopolitického hlediska stojí a padá ovládání světa s nadvládou nad euroasijským kontinentem, jehož střed zaujímá Rusko, které hraje klíčovou roli, neboť přirozeně uplatňuje přímý či nepřímý vliv ve značné části Eurasie. Z této perspektivy, rozvíjené Alfredem T. Mahanem (1840 – 1914) a Halfordem Mackinderem (1861 – 1941), je pochopitelné, proč bylo Rusko od samého počátku amerických velmocenských snah vnímáno jako velký geostrategický protihráč; a za druhé, proč stejné kruhy po více než století zkoušejí všechno možné, aby zabránily sbližování obou nejdůležitějších eurasijských mocí, totiž Ruska a Německa. Politicky stabilizovaná „eurasijská osa“ je podnes noční můrou americké geopolitiky, která je si dobře vědoma, že kombinace ruských surovinových zdrojů na jedné straně a německé technologie, organizace a kapitálu na druhé, by pro Západ znamenala víc než rovnocenného rivala.

Na tomto pozadí jasně vystupuje, co mozky „transatlantiků“ jako je Zbigniew Brzezinski, doyena amerického geopolitického myšlení, který je stále ještě politickým poradcem vlivného Centra pro strategická a mezinárodní studia (CSIS – Center for Strategic and International Studies), vlastně tíží. Iluze, že se Rusko po konci státního komunismu klopýtavě, ale bez odporu včlení do sféry západního kapitalismu a přenechá tak své zdroje a suroviny USA – nejlépe jako jakási obdoba rozvojových zemí – trvala jen krátce. Pod Putinem se obrovská říše začala rychle a s rostoucím úspěchem proti západní okupaci bránit. Začalo nové kolo „velké hry“. Rusko je obkličováno a jeho někdejší vlivové zóny poznamenány vývozem demokratury, v níž se zmocňování se národních majetků mimořádně daří, nebo destabilizací podporou islamistů ve zbrani (Pobaltí, Ukrajina, Bělorusko, Gruzie, Čečna, Afghánistán atd.).

Vybudování skutečně silné Evropy, která jako blok bude moci být soupeřem všem asijských molochům, islámskému světu všech odstínů a hlavně obou Amerik, tj. vybudování bloku s vlastní armádou a zahraniční politikou, energeticky nezávislého na „jižní“ ropě v angloamericko-muslimských rukou, je bez účasti Ruska prostě nemožné. Je třeba si přiznat, že v každém pokusu o započetí tohoto procesu je Česko spolu s Polskem předurčeno hrát rozkladnou roli v americké režii. S „radarem“ jsme to již zažili.

Víme ale také, jak britská destruktivní politika tzv. „evropské rovnováhy“ přispěla vrchovatě k dvěma světovým, bratrovražedným občanským válkám. Také křesťanské frakce již nesmí absurdně dělit naše národy, jako ještě na konci minulého století v Británii či zemích bývalé Jugoslávie. Kolektivní odpovědnost zdaleka přesahuje odpovědnost jednotlivců!

Zpracováno na základě informací v magazínu Euro-Kurier č. 4/2011, který vydává německé nakladatelství Grabert Verlag, Tübingen.

Související články:

1. Ruský návrat ke globální politice

Alexandr Bělov (1976) je předním aktivistou ruské nevládní krajní pravice, v minulosti byl dlouholetým předsedou Hnutí proti nelegální migraci (DPNI).

První otázka směřuje celkem logicky k původu organizace. Jak hnutí proti nelegání migraci vzniklo? Máte nějaké politické kořeny?

AB: Kořeny máme v organizaci Pamjať, která vznikla ještě v 80. letech. Jinak se samotným DPNI se to má tak. Před 6 lety (2003) jsme se shodli, že není potřeba odvrhávat národní tradice, abychom se mohli cítit členy západní křesťanské civilizace. Bylo vytvořeno Hnutí proti nelegální migraci. Migranty totiž vidíme jako největší hrozbu naší civilizace. Při tvorbě hnutí jsme hodně přihlíželi ke zkušenosti západních zemí . Hnutí bylo vždy poměrně decentralizované, neměli jsme nikdy jednoho šéfa. Nemáme za sebou silné finanční skupiny a taky odmítám tvrzení, která se na západě šíří, že nacionalisté jsou v Rusku řízeni FSB.

Naopak už od počátků byly naopak proti DPNI represivní akce. V Rusku jsme nechtěli vstoupit do opozičních kruhů, nevidíme v tom totiž moc smysl. Jde nám prostě a jednoduše o větší věci. Rusko je podle nás nyní periferií evropské civilizace, máme velmi neefektivní ekonomiku a systém státní administrativy. A mně je z toho smutno jako člověku, který má rád svoji zemi. A já utíkat nechci, chci aby moje děti vyrůstaly tady. A jsem připraven bít se se státní mocí o to, aby politika byla efektivní pro rozvoj ruského národa. A k tomu určitě nepatří nové železné opony, které se nyní, zdá se, opět chystají. Vytváří se obraz Západu jako nepřítele. My nejsme protizápadní hnutí, opravdu ne.

Velmi často se setkávám s tím, že jste označování různými ideovými nálepkami. Jaké máte vlastně základní ideologická východiska?

AB: Žurnalisté i političtí konkurenti mají silný zvyk dávat dehonestující nálepky. Nejsem přece nacistou, když volám po ochraně národních hodnot a kultury ruského lidu! Směšné pak je, když z nacismu někdo obviňuje Putina. My ho naopak vidíme jako neideologického pragmatického politika, který je ochoten Rusko kdykoliv prodat, přijde-li mu to výhodné.

Razíme ideologii „zdravého smyslu“. Tzn. nečinit to, co není dobré pro národ. Aby stát byl zodpovědný své historické úloze a aby se odpovídal národu a lidem a ne naopak. Jasně, že to může znít jako národní egoismus, jenže jinak to nemůže fungovat. Já třeba nechápu, proč Rusko, které má samo řadu problémů a celkem chudou – hlavně mimo velkoměstská centra – populaci, posílá miliardovou (většinou vojenskou) pomoc do Afriky, Latinské Ameriky. Já tomu prostě nerozumím. Stejně tak považuji za nesmysl, že USA plánují odstranit ruskou vládu, to jsou pouze žvásty. Hlavně proto, že všichni ti, kteří tímto hrozí, tak na západ vyvážejí všechna svá aktiva, všechny zisky z exploatace ruské země. To je přece absurdní. Vyvezli veškerý ruský rezervní fond. Peníze prostě mizí na západě, hlavně v USA, kde jsou kupovány nemovitosti, a tahle země že nás chce ovládnout? Směšné. A pokud ano, sami tomu přispívají a jsou tudíž zrádci. Krátce shrnuto, jsme nacionalisté, patrioté.

Máte nějaké přímé konkrétní historické ideové vzory? Třeba Stolypina?

AB: Hlásíme se k předrevolučnímu Rusku. Jednalo se o vládu, která na svoji dobu nadstandardně garantovala lidská práva, dbala o zájmy Ruska a jeho lidu. Dále nás ovlivnili američtí progresisté, ostatně naši ideologii bych národním progresismem nazval.

Já osobně jsem v posledních volbách pomáhal Borisi Fjodorovovi, bývalému ministru financí, který již bohužel nežije. Ten naplňoval moje představy a byl uznáván i na západě. Ano, hlásím se i ke Stolypinovi a Fjodorov měl šanci stát se druhým Stolypinem.

Jaké postoje zaujímáte k náboženství? Myslím tedy hlavně k pravoslaví?

AB: Mnoho sympatizantů DPNI je pravoslavných, ale v náboženských otázkách jsme liberální. Nicméně tradiční pravoslaví je součástí života většiny ruských nacionalistů. Klademe velký důraz na rodinu, na vztah mezi společností a státem, to jsou hodnoty pravoslaví. Menší skupina nacionalistů se hlásí k pohanským kultům.

Ruské obecně nacionalistické hnutí, tedy nejen DPNI, není určitě jednotné. V jejich středu najdeme národní bolševiky i neonacisty. Jaké jsou mezi těmito křídly vztahy?

AB: Jsme síťová struktura a máme mezi sebou lidi různých odstínů. Ovšem já osobně se snažím velmi agitovat pro to, aby uvnitř hnutí nebyly zbytečné spory. Už jen proto, že máme společného nepřítele a tak jako tak nám všem hrozí vězení. Nemůžeme tak tratit energii na vnitřní spory, když musíme oslovovat populaci, v čemž nám Kreml brání. Jinak je mezi námi hodně idealistů, lidí ochotných oběti, a to i doslova oběti na životech. Takové lidi je potřeba lákat k politice, delegovat je do politických funkcí. Idealisty a ne současné politiky, což jsou lidé bez principů. Včera byli komunisty, pak byli v NDR (Náš dům Rusko), a teď jsou v Jednotě.

Na západě často směšují ruský nacionalismus se stalinismem. Mohl by si tady ono směšování nějakým způsobem vysvětlit?

AB: Drtivá většina reaguje na stalinismus negativně. Ale samozřejmě těžko se odděluje Stalinova osoba od vítězství ve II. světové válce. Ale koho jsme my osvobodili? Stalin byl jako Hitler a nemůžeme tedy hovořit o osvobození ale porobení zemí střední a východní Evropy. Není to sice vina pouze ruského národa, ale problém je, že jsme bolševické vůdce nikdy nepostavili před soud a nejsme sto se se zátěží vlastní minulosti vyrovnat. Proto já osobně plně chápu protiruské nálady, které nacházíme v Polsku, v Pobaltí či na západní Ukrajině. Chápu, že ruské vojáky vidí jako okupanty. Neměli bychom se bát pravdy. Může to vztahy jenom zlepšit, když přiznáme Katyň, napadení Finska, zachvácení Pobaltí. Ostatně ale na druhou stranu, a to bych prosil o pochopení – kolonizační procesy v britském impériu byly snad něžnější? Bylo na ně jen méně vidět, protože byly v zámoří. Měli bychom se z historie poučit a budovat lepší vztahy se sousedy. Sovětský systém, to byla nemoc. A nejen ruská. Ten ovšem tou nemocí trpěl hodně. Nejen že ji roznášel, ale hodně jí i trpěl. V lágrech, vězeních, na frontách. Národ poztrácel elity, desetimilióny obyčejných lidí. To je početně víc, než několik pokolení Vás, Čechů. Ohromné číslo. Naše tragédie je v tomto ještě větší, my jsme v tom žili ne 40, ale 70 let.

Jaké jsou vůbec postoje ruských nacionalistů k nacismu – ideologii, kterou ruský národ ohromně strádal? Ostatně o nacizaci či spíše fašizaci (byť to jsou dvě různé věci) Ruska se obecně hodně píše či mluví.

AB: Ovšemže jsou to dvě různé věci, to si často chytrolíni v novinách pletou. Jasně, že jsou v Rusku nacisté, tedy neonacisté. Mimochodem skupiny, které nahlížely na Hitlera jako na osvoboditele, existovaly už za dob SSSR. A mluvím teď o Rusku, ne Ukrajině či Pobaltí. Mnozí Rusové ostatně na straně wehrmachtu bojovali. Statisíce, ne li miliony. A uvědomme si, že většina z nich nepatřila k fanatikům vypalujícím vesnice. Viděli v tom druhou občanskou válku, možnost odstranit bolševismus. A to říkám jako potomek veteránů Velké vlastenecké války na straně SSSR. Babička měla 11 bratrů a jen dva se vrátili. Mmch. je zajímavé, že většina filmů o válce v době SSSR, třeba v 70. letech, ukazovala německá vojska v lepším světle než sovětská. A i když prohrávali, alespoň vypadali nohem lépe než Sověti. Kulturní, disciplinovaní, hezčí… Sověti byli špinaví a opilí…Já osobně si myslím, že to byla jakási skrytá propaganda nacionálního socialismu. Navíc pro mladé lidi je vnější faktor velmi důležitý. I když jsem možná už hodně paranoidní (smích).

A co se ještě týče šíření národního socialismu v Rusku, nesmíme zapomínat, že Hitler není jediným teoretikem a praktikem národního socialismu. Nacionální socialismus se realizuje v Číně, Libyi. Také je scestná myšlenka, že když Hitler vedl svůj režim bestiálně, tak odmítneme paušálně vše, co přinesl. To nebudeme stavět dálnice proto, že to dělal Hitler? Měli bychom se z historie učit a dívat se na ni neideologicky. Např. migrace. Není snad jediné země na světě, která by mohla říci, že jí přinesla imigrace hlavně pozitiva. Prostě tomu tak není. Víme, že krásné ideje, kam patří i multikulturalismus, nefungují. Prostě z dějin bychom se měli učit a ne opět experimentovat. Myslím, že Rusko by další experiment nemuselo vydržet, marxismus stačil.

Takže považuješ multikulturalismus za stejný nesmysl jako třídní společnost?

AB: Naprosto. Je to ideál, kterého nikdy nedosáhneš, jedině opět terorem, a to také jen částečně.

V tomto ohlednu nemohu nepoložit další otázku. Jsou ruští nacionalisté rasisté?

AB: Pro ruského mužika je rasista americký plantážník. Nebo člen Ku Klux Klanu. Ale je mezi Rusy určitě spousta lidí, kteří si myslí, že vzájemné soužití ras nepřináší nic dobrého. A že černá rasa má řekněme menší zkušenosti s vytvářením státnosti. Viz např. JAR. Tam je to srovnání ukázkové. Nebo v Zimbabwe. Dokonce i celá řada černochů teskní po vládě bělochů, mnozí velmi zchudli, zvýšila se kriminalita. A nejen bílí, ale i bohatší černoši odcházejí. A americká zkušenost je do Evropy nepřenositelná. Bylo to pusté území, vyčištěná od místní domorodé populace. A i přes následný melting pot dodnes USA plně jako multikulturní společnost nefungují. Mít rád jinou rasu či kuturu je samozřejmě možné, ale je to lepší na dálku.

Jakou rasu, národ či kulturní entitu DPNI vidí jako největší hrozbu Ruské federaci?

AB: Biologickou hrozbu představují Číňané. Jsou to nositelé infekce tolerance. To jeprosím medicínský termín. Tolerantní je takový organismus, který s infekcí nebojuje. A dříve či později umírá. Na to doplatila římská říše, nikoli Barbaři se stali Římany, ale naopak Řím rozvrátili. V Rusku hrozí obdobný proces. Opět bychom se měli učit z dějin. Nadto Rusko vymírá a nejen Rusové, ale např. i Židé. Prostě tak, státy jsou výtvory jednotlivých národů, až na výjimky. A proto by ty národy měly mít na své státy exklusivní právo. Migrace ho narušuje. To je snad také ještě pochopitelné, že se někdo sune někam, kde mu bude dobře a pokud možno bez přílišné námahy, ale není pochopitelné, proč je upíráno právo národů své státy bránit. Je prostě jasné, že by se měly dodržovat zákony vyplývající z tradice daného státu, a komu se to nelíbí, tak ať sem prostě nejezdí. Je jasné, že se požaduje, aby člověk uměl úřední jazyk dané země. Že si stát hlídá svoje teritorium a nedopouští formování nějakých stínových států nebo pseudostátů. A stát se musí starat hlavně o svůj základ a tím jsou v případě Ruska Rusové. Nebude li Rusů, nebude Rusko. Rozpadne se na malé a navzájem se nesnášející státy. Adygové nemají rádi Gruzíny. Čečenci mají problémy s Dagestánci, Inguši s Osetíny.

A jak byste chtěli řešit problémy s „imigranty“ z oblastí, které jsou součástí Ruské federace. Tzn. jsou tp Vaši občané, z Vaší (imperiální) vůle, rusky umí a logicky využívají práva svobody pohybu uvnitř své země.

AB: To je klasický problém imperiální mocnosti. Být impériem má i svá negativa, to je zřejmé. On anglický způsob impéria je efektivnější. Ovládli kulturu, kapitál a ustanovili svůj jazyk jako hlavní. Velmi chytrá a efektivní cesta. Podobně k tomu začala přistupovat Čína. V Rusku je to již velmi vlivný činitel. Čínští občané mají dokonce výhody, které jiným národům nebývají udělovány. Třeba když něco provedou, často se z toho vyvléknou po intervenci jejich ambasády. Čili rovnost před zákonem zde neplatí. Mně jako Rusovi je z toho na nic.

Dalším problémem je tedy onen severní Kavkaz. Jednak je to dáno tím, že to není zase tak dávno, kdy byl k Rusku připojen a nezavršil se proces rusifikace oblasti. A jednak je tam málo Rusů. V Tatarstánu je jich více než 50%. V Čečensku ani ne procento. V oblasti tudíž nejsou evropské civilizační normy, vládne tam zvykové právo.

Tady si Rusko musí poctivě položit otázku, jestli je pro něj výhodné severní Kavkaz držet. Není pro Rusko jednodušší a hlavně výhodnější to území prostě pustit? Navíc je velmi pravděpodobné, že brzy ono samo bude chtít zpět, protože reálná existence samostatného Čečenska nemluvě o Ingušsku je ze všech objektivních úhlů pohledu takřka nemožná.

Tak jasně, že udržovat tam moc a vliv jen tak pro parádu a pro naplňování Kadyrovovy pokladničky výhodné není. Ale má to své vojenské a ekonomické aspekty. Stejně jako třeba přítomnost USA v Afghánistánu, které navíc ještě svými konkrétními kroky zabezpečují narkotika pro Evropu. Severní Kavkaz je třeba evropeizovat a rusifikovat, jinak tam bude stále silný islamismus, wahhábismus nebo i panturkismus. Rusové budou odjíždět a utíkat a my tu oblast ztratíme. Pokud to vyléčit nepůjde, budeme muset ten nemocný kousek odřezat. Kreml s tím nedělá nic smysluplného. Dále živí místní klany, dále se tam denně vraždí, mládež tam podléhá wahhábistické ideologii. Je tam stále aktivní turecká rozvědka atd.

Několikrát jsi použil slovo evropský. To mne velmi zaujalo, protože je to velké téma staletých debat o ruské identitě, o roli Ruska ve světě a civilizaci jakožto eurasijského obra, který se navíc kdysi nacházel dokonce na třech kontinentech. Považuješ se za Evropana, Asiata nebo si dokonce myslíš, že Rusko je samo o sobě civilizací?

AB: Já jsem se nikdy za Asiata nepovažoval, ani nepovažuju. A většina Rusů, tedy etnických Rusů, i těch, kteří žijí v Asii, se považuje za Evropany. Nečteme japonské nebo čínské spisovatele, ale evropské – Shakespeara, Byrona, Dumase a další. Samozřejmě ale asijské vlivy u Rusů jsou, a to většinou negativní – nepotismus, klientelismus, to jsou asijské hodnoty, které sem byly importovány ze střední Asie a Kavkazu. A třeba i Rusy, kteří tam žili a vrátili se. Schéma voleb, které se používá nyní v Rsuku, má kořeny v Turkmenistánu či Ázerbájdžánu. V některých regionech měla Jednota více než 100%. Směšné, nenormální, absurdní. Rusko se podobá východní despocii. Oni milují iluze. Iluze svobodných voleb. Iluze vzdělání. Oni nestojí o vzdělání, ale o diplom. Kavkazani sem přijíždějí jako premianti, ale reálně neumí nic. Jazykové znalosti mají minimální, krom ruštiny a své rodné řeči neumí žádnou a často neumí ani pořádně rusky nebo naopak, měli-li ruskou školu, neumí pořádně svůj jazyk. Ale já jsem „doktor“, vážený muž, to je jejich cíl. Tady jsou výjimkou většinou Arméni, to jsou skutečně často velmi talentovaní lidé.

Teď nedávno jsem viděl seznam studentů přijatých na Akademii MVD v Pitěru. Většinou to byli Ázerbájdžánci. K čemu Rusku budou takoví náčelníci milice? USA a Anglie si většinou vybíraly z národnostních menšin nebo kolonizovaných národů ty nejlepší, aby nesli jejich civilizační misi. I když i to se často vymklo z rukou – příkladem budiž pařížský student Pol Pot. Rusko to tak nedělá. Vezmeme samé blbce, hlavně když mají peníze. A ruští specialisté utíkají, 40000 ročně! Co taky, učí-li se s nevzdělanci, kteří vyhrožují učiteli nožem.

Jste hodně zaměřeni proti Kavkazanům. Vidíte či vnímáte nějaké rozdíly mezi severními a jižními Kavkazany? Nebo resp. mezi křesťanskými a muslimskými?

AB: Tak určitě ano. Arméni a Gruzíni mají dlouho kulturní tradici, která je nám jednak bližší a jednak je mnohem delší než naše. To je velmi důležitá věc. Hlavně písemnictví, kterým mohli předávat znalosti. Jiné národy Kavkazu učili své děti místo písma ovládat šavli a loupit u sousedních národů. A v tomto stupni rozvoje vstoupily do civilizované společnosti. Jinak je to celé postavené na hlavu. Z Gruzínů udělali nepřátele. Proč? Ruský národ s nimi nemá problém. A Čečenci? Kadyrov je v Kremlu jak doma. Přitom Rusové mají s Čečenci problém. Co se války v Jižní Osetii týče, jsem si jist, že byla vyprovokována ruskými zpravodajskými službami.

Další otázka, kterou bychom si asi měli jako Slované položit. Na kolik je ruský nacionalismus panslovanským či slavjanofilským? V ČR je v podstatě mrtvý,resp. jako doktrína marginální a definitivně ho zabil v širší společnosti rok 1968.

AB: Panslavismus je živý jako postimperiální symbol, to bezpochyby, ale jinak je třeba říci, že krom jazyka nás nic nesjednocuje. Náboženství různá, byť tedy křesťanská. Turecká hrozba už neexistuje, germánská vlastně taky ne. Bez vnější hrozby je ta idea mrtvá. Rusko samo není absolutně schopno být pro slovanské národy alternativou. Slované jsou navíc jazyková a nikoli rasová skupina. Mezi Němci a Turky najdete více podobností než mezi Rusy a Bulhary…

Tak Bulhaři jsou ostatně turkotatarský kmen, který se slavonizoval později… Jasně… I třeba Srbové jsou jiní, jiná fyziognomie. Dokonce i mezi novým ruským etnosem Ukrajinci (upřímně řečeno mnozí Rusové, já mezi ně patřím též, považují Ukrajince za Rusy) jsou rysy bližší Němcům než třeba jižním Slovanům. A důležité je, že panslavismus je nevýhodný i pro naše geopolitické protivníky. Ti mají navíc pravdu, že Rusko není nijak významným hráčem světové politiky. To je jen hra na efekt, jsme maximálně regionální velmocí, a to ještě s velkými problémy. Ale spíše jsme pustý geopolitický prostor, o který se rvou jiní. Západ, islámský svět a Čína. Kdo ten prostor ovládne, ten bude ovládat celé lidstvo a to na hodně dlouho.

Jestli v tom budou hrát roli Slované? Tak měli by! S Čínou a islámským světem nemají Rusové budoucnost. Takže zbývá západ…

Jestli tomu rozumím, ty nejsi protizápadní.

AB: Spousta mladých Rusů není a já taky ne. Staří nacionalisté ano,ti žijí v studenoválečnickém myšlení. Západ nás chce okupovat..Vždyť už tomu tak je, všechny peníze jsou v USA. Karty drží v rukou USA. To je už holý fakt. Sláva bohu, že nejsou v Číně.

Jak se k vám vlastně staví současná vládnoucí klika?

AB: Tak chovají se jako samoděržaví, jako samovládci. Nesouhlasíš li, jsi perzekvován. Já mám teď rok a půl podmínku.

Za co?

Bez jakékoliv sebechvály, jsem jeden z mála, kteří mohou v Rusku tzv. destabilizovat situaci. Někam přijedu, nikdo mne nebude znát osobně, ale za 10 dní budu mít za sebou 10 000 lidí, kteří mne budou poslouchat. Takové mám jméno mezi nacionalisty. Proto se mne také vláda bojí a perzekvuje mne.

Podmínka je pro mne v jistém smyslu slova horší než vězení. Jsem stále v nejistotě. A navíc vězení by moji autoritu zvedlo.

Takže podporu mezi populací nemáte malou… Je dostatečná?

AB: To ano, ale ne všichni si na sebe vezmou zodpovědnost. Já ano.

Jaký máte přístup k médiím?

AB: K tiskovým solidní. Ke zbytku žádný, ale to nejsme výjimkou. Existuje seznam lidí,které je zakázáno ukazovat v televizi. Já jsem tam též. Používáme internet. Naše stránka má návštěvnost přes 5000 originálních přístupů denně. Stránky Jednoty něco přes 200…Nejdůležitější je pro nás neosobní kontakt.

V jaké míře máte navázány mezinárodní kontakty? Třeba v ČR?

AB: Tak s Čechy poměrně slabé, ale hodně jsme v kontaktu s organizacemi v Německu, Francii a USA. VČR máme nějaké kontakty, ale partnera jsme si ještě nevybrali. Jsme v kontaktu s Dělnickou stranou. V Německu spolupracujeme s NPD (Národní demokraté) a v Anglii také s Národní stranou. Spolupracujeme i s Řeky (Zlatý východ) a s lepenisty ve Francii, i když tam se teď rozpadají.

Co je Váš konkrétní cíl? Politická moc? Nemyslím cíl ideologický, ale konkrétní, reálný.

AB: Stranický život je v Rusku virtuální. Je to fikce. Parlament je fikcí. Vše se rozhoduje v Kremlu. Snad KPRF se může nazývat strana. My jsme chtěli založit stranu Veliké Rusko loni, 70000 podpisů jsme měli, podali jsme žádost o registraci. Nebyla přijata. Já chci širokou koalici a mít velké cíle. A minimalizovat cíle jednotlivců, protože ty často boří jinak nadějné dílo. První cíl je jak jako tak dostat se do parlamentu, byť je zatím fikcí. Prezident, to je utopie, navíc ho stejně vybírají ve Washingtonu. Prostě to tak je, to není nic proti západu. Nyní musíme hlavně přežít, udržet si vliv na populaci a snažit se dobýt poslaneckých lavic.

Díky za rozhovor!

Autor: Oskar Krejčí

Velkým problémem debat o radaru a Rusku je falešná historičnost. V ní jsou fakta nahrazena analogiemi a místo hledání zákonitostí nastupují emotivní stereotypy. Projevilo se to také v diskusi nad článkem Karla Pacnera „Mám strach o naši zemi” (Reflex č. 39/2009), kde lze zachytit dvě takovéto pasti. Není to ovšem případ jen této diskuse, zejména v poslední době, po americkém odstoupení od radarových” plánů v Česku se to projevilo ve slovech pravicových politiků a žurnalistů.

Strach z Ruska vyrůstá dílem z jednostranně zobecněné generační zkušenosti, dílem z vize věčné imperiální ambice Ruska. To vše pak je propojováno s představou, že Rusko stále sleduje linii bolševické zahraniční politiky.Bývaly doby, kdy se celá Evropa třásla před francouzskými vojsky. Dnes tento pocit nesdílí nikdo. Též obavy z Německa mizí jak díky dlouhodobě rozvážné politice této země, tak i v důsledku odchodu generací, které měly s německým imperialismem ty nejhorší zkušenosti. Obdobně to bude s Ruskem.

RUSOFOBIE

Tvrzení, že Rusko po příchodu Vladimira Putina do Kremlu provádí politiku směřující ke světovládě, je prostě nesmysl. To v diskusi ukazuje i Rudolf Kučera. Nejde pouze o fakt, že světovládné ambice Ruska nelze zachytit v žádném oficiálním dokumentu. Rusko bude mít ještě řadu let starosti samo se sebou – s demografickým propadem, modernizací ekonomiky a sociální struktury, hodnotovou krizí společnosti. O stavu armády nemluvě. To, že se snaží mít výhodné postavení v tzv. blízkém zahraničí – což je výraz, jenž se používá pro země bývalého Sovětského svazu, nikoliv pro střední Evropu – , souvisí jak s bezpečnostní tematikou, tak i s přítomností ruských menšin v těchto nových státech, ale i propojeností ekonomiky v bývalém SSSR.

Problémem Evropy 21. století pravděpodobně nebude dovoz velkého množství ropy a plynu z Ruska, ale to, že tyto dodávky nebudou stačit. Skutečnost, že díky příjmům z vývozu bude Rusko posilovat své postavení na Západě, není důsledek imperiální politiky, ale logiky chování kapitálu. Budou se tak chovat i jiní – ze vzdálenějšího západu a východu, ale i jihu. Konkurenti ruských firem ovšem budou ještě dlouho démonizovat Rusko a motat obchod s geopolitikou.

GEOPOLITICKÉ STEREOTYPY

Ty se projevují především ve fikci, že po Obamově rozhodnutí vzniká ve střední Evropě mocenské vakuum, že existuje věčný nepřítel v podobě Ruska (případně Německa), že Írán nemá jiné starosti než připravovat muslimskou invazi do Evropy či USA.

V Česku žádné mocenské vakuum nevzniká. I bez radaru bude Bezpečnostní informační služba nadále spolupracovat se západními zpravodajskými službami a pěstovat protiruské nálady. Čeští generálové budou upevňovat družbu s Bruselem a Washingtonem. A čeští diplomaté budou nadále hlasovat spolu se svými západními velkými bratry. Na tom nic nezmění ani případné vítězství Jiřího Paroubka ve volbách.

Představa o tom, že Rusko má utkvělé nutkání ovládnout Česko, je právě tak častá jako směšná. Hodnota našeho území je z geopolitického hlediska velmi malá. Na několik měsíců vzrostla, protože zde měla být rozmístěna část systému strategické obrany USA – kterou lze ovšem umístit i jinde a jinak. Ten, kdo se diví, že velmoci mění vztah k dohodám, když se změní situace, nepochopil nic z dějin a zákonitostí mezinárodní politiky.

ZMĚNĚNÁ SITUACE

Po vítězství ve studené válce převládal v USA názor, že po celé 21. století lze udržet americkou hegemonii. Ukázalo se ale, že moc USA nestačí na takové pojetí hegemonie, jež prosazovala vláda George Bushe ml. I zpravodajské služby USA dospěly k závěru, že budoucí svět bude multipolární.

Bude to svět, kde naše západní, liberální či křesťanská civilizace – k níž patří i Rusko – ztratí postavení, které měla po 15. století. V diskusi to naznačil Hynek Fajmon. Má-li nějaká civilizace přežít, musí na jednu ženu připadnout 2,1 dítěte – a v Evropské unii to loni bylo 1,5 dítěte. Úspěšný si musí udržet ekonomickou dynamiku – a meziroční pokles ekonomiky Česka byl v druhém čtvrtletí – 5,5 % HDP, zatímco Čína zaznamenala růst + 7,1. Ti, kdo s takovou bohorovností pohrdají vstřícnými gesty Moskvy, by si měli přečíst knihu Patricka Buchanana Smrt Západu, v níž tento bojovný americký konzervativec volá po spojenectví s Ruskem.

Pokles specifické váhy Západu včetně Ruska je tak prudký, že prostý pud sebezáchovy by nás měl odnaučit pěstovat nenávist a házet bomby. Měl by nás vést k jednání i s Íránem. Na dlouhé cestě budoucností budeme mnohem úspěšnější, když pochopíme, že kooperace je nadějnější způsob zajištění našich zájmů než hysterické vize věčných a nepřekonatelných konfliktů.

Související články:

1. Ruský návrat ke globální politice

Autor: Rudolf Kučera

K textu Karla Pacnera “Mám strach o naši zemi” bych chtěl úvodem říci, že ho mám také, ale z jiných důvodů. Hlavní OHROŽENÍ VIDÍM V AKTUÁLNÍM STAVU NAŠÍ POLITICKÉ ELITY, která už není schopna se na ničem dohodnout.

Ve svém boji o moc bez pravidel a slušnosti už dokonce začala ignorovat ústavu a obcházet ji. Neslýchaná kritika Ústavního soudu pak dostala až bolševický charakter. Dostali jsme se v tom nejen hluboko pod úroveň západních liberálních demokracií, ale i například Jihoafrické republiky, kde je Ústavní soud hlavní zárukou vlády práva.

V naší zemi bychom měli budovat demokratický právní stát, ale namísto toho se utápíme v zoufalém hledání momentálních většin, protože demokracii chápeme jen jako vládu většiny, jež by si mohla dovolit, co se jí zlíbí, a všechny ostatní takzvaně převálcovat. V tom se neliší Jiří Paroubek od Mirka Topolánka. I z tohoto důvodu je Pacnerovo označení předsedy druhé největší parlamentní strany za “zemského škůdce” zcela nepřijatelné.

A do toho všeho Rusko, jež se vytahuje na scénu jako velká aktuální hrozba, kdykoli se některým zdá, že je to politicky využitelné. Karel Pacner přitom pokaždé vystupuje jako jeden z prvních.

Když byli vypovězeni ruští diplomaté, objevilo se vysvětlení, že pátrali po informacích o radaru, ačkoli i průměrně informovaný člověk v této věci, jako jsem například já, již delší dobu předpokládal, že radar skončil. Připadá mně trapné dělat z Rusů idioty a připadá mě to navíc nebezpečné, protože se tím odvádí pozornost od toho, kde jsou ruské služby skutečně nebezpečné, a to je získávání ekonomických informací v zájmu dalšího rozšiřování ruského vlivu nejen u nás, ale i v celé Evropě.

Pacnerův text má epickou šíři a je působivý. Ovšem jenom do té doby, než si uvědomíme, že není podložen žádnou analýzou a znalostmi příslušných reálií a pracuje hlavně s populárními výklady a mnohdy i mýty.

Energetická vazba Evropy a Ruska je například vydávána za detektivku a téměř plánované spiknutí. Ve skutečnosti se dá vyložit i jinak: Rusko nutně potřebuje vysoké odběry plynu a nafty v Evropě, protože evropské státy spolehlivě a dobře platí. Současně Rusko sleduje vybudování plynovodů do Číny.

EUROASIJSTVÍ

A tady jsme u jednoho z podstatných mýtů na české mediální a politické scéně, že si totiž Rusko brousí zuby na Evropu a chce ji ovládnout, prý jinak, ale podobně jako za Stalinových dob. Sleduji pravidelně geopolitické diskuse v Rusku a musím konstatovat, že převažující pojetí je euroasijství, Rusko je orientováno na svoje mocenské postavení v Asii a má v tomto ohledu hlavně před sebou Čínu. To je ta velmoc, se kterou bude politicky a mocensky soupeřit. S Evropou ne, Evropa je hlavně zdrojem bohatství, a kdo by se jí chtěl zmocnit vojensky nebo ovládnout politicky, zničil by sám sebe technologicky a ekonomicky. Stalinovy děsivě bezohledné velmocenské plány byly proto odloženy do vojenského muzea.

Vím, že žádám mnoho od autora zaměřeného tak jednostranně, jako je Karel Pacner, ale přesto prosím, aby si představil, že v Rusku snad neexistuje nikdo, kdo by si přál návrat stalinského totalitního režimu. Opakované poukazy na Stalinovo jméno souvisejí hlavně s úpornou snahou připomínat obávanou velmocenskou minulost.

Rusko však může přežít v dnešním světě jen jako světový obchodní partner, vývozce surovin a zbraní, jako investor, jako hráč v globalizované ekonomice. A také jako vojenská mocnost, jíž je třeba se bát, protože má stále rozsáhlý arzenál jaderných zbraní, vyvíjí nové zbraňové systémy a má vliv ve většině klíčových regionů světa.

SLABINA RADARU

Slabinu radaru představovalo od samého počátku to, že byl pouze bilaterální záležitostí a byl z jisté části zaměřen proti Rusku. Nyní se nová protiraketová obrana změní v záležitost NATO, dostane širší rozměr a změní se její orientace na skutečná ohrožení. Odstoupení od radaru proto není velká porážka Spojených států v Evropě, je to hlavně krok, jenž vycházel z reálného odhadu jejich možností v dnešním světě. Patří k začátku hledání nových cest k obraně amerických zájmů ve světě.

Staří Řekové říkali: Hic Rhodos hic salta, což by pro nás mohlo znamenat nový a intenzívnější přístup ke skutečnosti, že jsme poprvé v našich dějinách členy dvou nejmocnějších evropských uskupení, Evropské unie a NATO, která jsou garanty naší politické a bezpečnostní suverenity.

Autor je vysokoškolský pedagog a vydavatel revue Střední Evropa.

Vyšlo v časopise Reflex.

Související články:

1. Ruská, nebo evropská cesta?

O.: Pane Dugine, jak nahlížíte na Evropskou unii, co se týče jejího postavení ve světě?

A.D.: Myslím, že Evropa je předurčena k tomu, aby ve světě zastávala významnou geopolitickou úlohu, a co více, Evropská unie by mohla sloužit jako positivní činitel, jelikož evropskou integraci lze vnímat jako vůli evropských národů k překonání omezeností národních-států. Pokud zhod-notíme geopolitickou situaci, můžeme prohlásit, že ve světě neustálých změn dostává koncept suverenity nový obsah. Ani velké státy jako Francie nebo Německo již nemohou zcela zajistit a udržovat svou suverenitu a riskují, že se v krátkém či střednědobém měřítku stanou americkými satelity. Jednotná Evropa, za předpokladu, že by chtěla, by však mocným geopolitickým aktérem být mohla. Nicméně, upřímně, současná EU nemá vůli k obraně svých vlastních geopolitických zájmů a namísto toho sleduje pouze svůj okamžitý ekonomický zisk.

O.: Jakým směrem by dle Vašeho názoru bylo potřeba směřovat vztahy mezi EU a Ruskem?

A.D.: Nejprve je potřeba uvědomit si, že Evropané a Rusové jsou přirozenými spojenci, protože Rusko je kontinentálním státem a stejně jako Evropa má tak ve své podstatě kontinentální identitu. Proto jsou Evropané a Rusové v multipolárním světě ideálními partnery; Rusko dispo-nuje obrovskými zásobami surovin a naopak Evropa ovládá nejnovější technologie, je obdařena výkonným ekonomickým systémem a má druhou nejsilnější ekonomiku na světě. To je i důvod proč věřím, že pokud se Rusko a EU na základě svých společných zájmů spojí dohromady, budou obě strany moci dosáhnout svých cílů. A to by oslabilo Spojené státy.

O.: Je to i důvod, proč se Spojené státy snaží rozštěpit Evropu na Evropu „starou“ a „novou“?

A.D.: Přesně tak. Spojené státy se na východní Evropy snaží vytvořit „jednotnou frontu“. Chtějí z ní vytvořit strategický prostor, který by oddělil Rusko od Evropy, a zároveň hodlají celé toto území ovládnout. Většina východoevropských zemí dnes již neslouží evropských zájmům, ale naopak zájmům Spojených států. To co dělají baltské země, Ukrajina, Polsko, a dokonce i Česká republika, zabraňuje vzniku rusko-evropské aliance. Tyto země jsou sice členy EU, ale nejsou „evropské“ v geopolitickém a strategickém slova smyslu: schází jim evropské myšlení, jsou ho zcela zbaveni, a tím ničí rodící se Evropu. Zde je i důvod, proč Rusko a Evropa musejí spolupra-covat a rozvažovat pouze nad tím, co je v jejich společných zájmech, bez ohledu na odlišná sta-noviska, které mohou zaujímat vůči jiným otázkám.

O.: Jak se v Rusku díváte na plánované připojení Turecka k Evropské unii?

A.D.: Tento projekt je „ďábelský“ z toho důvodu, že škodí do stejné míry Evropě jako Turecku. Udržuji již po nějakou dobu velmi dobré vztahy s několika vysoce postavenými osobnostmi v Turecku a všechny si myslí, že vstup jejich země do EU by zničilo tureckou identitu. Američané ve skutečnosti podporují turecký vstup do EU kvůli tomu, aby oslabili Evropu a zničili Turecko. My, Rusové, máme v současnosti s Tureckem dobré vztahy a úzce s ním spolupracujeme, jelikož to slouží našim společným zájmům, ale o potencionálním vstupu Turecku do EU si nemyslíme nic dobrého.

Vyšlo v magazínu “zur Zeit”, Vídeň, č. 7/2009 a ve francouzském překladu na serveru Euro-Synergies. Český překlad: Stanislav Máselník.

Související články:

1. Strach z Ruska? Ano, ale …

Autor: Stanislav Kliment

Tento týdne navštívil Gruzii zvláštní vyslanec NATO pro Kavkaz a střední Asii a předtím pracovník amerického ministerstva zahraničních věcí Robert Simmons. Návštěva se uskutečnila ve chvíli, kdy na gruzínském území probíhají cvičení NATO. Je třeba připomenout, že se konají necelý rok poté, kdy jiné cvičení plynule přešlo do Saakašviliho útoku proti Jižní Osetii. Není se tedy i z tohoto pohledu co divit, že ruské vedení považuje vojenské hrátky na svém kavkazském podbřišku za nebezpečnou provokaci. Robert Simmons navíc jistě nepřispěl ke vzájemnému pochopení mezi Ruskem a NATO autoritativním výrokem, že Gruzie se stane členem NATO.

Bylo by jistě zajímavé vědět, koho v té chvíli ovšem Robert Simmons, bývalý zaměstnanec amerického ministerstva zahraničních věcí reprezentoval. Požadavky Gruzie – a také Ukrajiny – na členství v NATO totiž podporují hlavně USA a některé země východní – postsovětské, ve starých dobách studené války setrvávající, tudíž „staré” – Evropy. Zejména Francie a Německo – v protikladu tedy jako zástupci „nové Evropy” – potom již na summitu NATO v Bukurešti v loňském roce svoji skepsi dali najevo tím, že zabránili přijetí obou zemí do Akčního plánu členství NATO (MAP).

Nešlo jistě o nějaký momentální odpor. Také před letošním výročním summitem ve Štrasburku a Kehlu na slova nového washingtonského vánku Baracka Obamy, že NATO musí dát jasný signál, že “ty země, které se chtějí stát členy, se jimi také stát mohou”, reagoval Berlín a Paříž vše oddalující námitkou, že nejsou dosud na členství připraveny. Najít argumenty pro takové tvrzení A. Merkelové a N. Sarkozyho není ani příliš obtížné. Dokonce se dá říct, že od summitu v Bukurešti se ještě prohloubily.

Gruzie mezitím napadla Jižní Osetii – a o odpovědnosti Saakašviliho za rozpoutání války už dnes nemluví jen Václav Klaus. Dobře to má zanalyzované i samotné NATO. Což už ví nejen politické špičky, ale také většina lidí v západní Evropě, protože ne všude jsou sdělovací prostředky jen nástrojem propagandy. Rychlá prohra ukázala potom nejen neschopnost armádního velení, ale také neztotožnění řadových vojáků s politikou režimu. Pravdu ovšem řečeno, stav gruzínské armády je dobrou zprávou nejen pro definitivně osamostatněnou Jižní Osetii a Abcházii, ale i další sousedy. Jako argument v neposlední řadě je možné uvést deficit demokracie, svobody, dodržování lidských práv – tedy hodnot, kterými se NATO zaštiťuje – v podání Saakašviliho režimu.

Jen pár slov o Ukrajině, protože je zatím vždy zmiňována v otázce členství v řadě s Gruzií. Bohužel, při vších sympatiích, ukrajinská situace dnes v mnohém připomíná tragédii, byť jí nechybí ani prvky komedie. Politická reprezentace, zosobněná prezidentem Juščenkem a premiérkou Timošenkovou, nahradila „oranžové” spojenectví za vyložené nepřátelství, pro které nezbývá čas na řešení problémů země, která co chvíli stojí před bankrotem. Není vyloučeno, alespoň takové scénáře nebo jen úvahy se objevují, že země se může rozdělit dokonce na více částí než jen Levobřežní a Pravobřežní Ukrajinu. A že také územní požadavky si mohou vynutit některé sousední země, jako např. Rumunsko, členský stát NATO, které před několika dny ukrajinský ministr obrany Jurij Jechanurov označil vedle Ruska za protivníka své země.

Merkelová i Sarkozy, na rozdíl od rusofóbů z ideových důvodů nebo poplatnosti americké politice, jasně vidí rizika připojení Gruzie a Ukrajiny k Severoatlantické smlouvě. V obou případech se stále jedná o země, které – bohužel – mají vedle jiných i problémy dokonce i s plněním funkcí, které by z nich měly dělat stát. Jistě se nejedná o stabilizované a podle západních principů fungující země. A zde jsme u otázky, zda jejich členstvím v NATO dojde ke kvalitativnímu posunu.

Opak je spíše pravdou, protože připomeneme-li si jen M. Saakašviliho, musí pro něj být slova Roberta Simmonse jen potvrzením správnosti jeho politiky, která nejen Bůh ví proč může být zajímavá pro Washington, ale už ne pro Gruzínce, jak to ukazují již několik týdnů trvající akce za jeho odstoupení. Bylo by velmi dobré vědět, koho vlastně Simmons v Tbilisi zastupoval, zda NATO nebo americký State Department. Nebylo by to poprvé, kdy totiž NATO upřednostní americké zájmy, stane se jejich nástrojem a Evropě je přidělena karta Černého Petra. A když to nejde prosadit na summitech “spojenecky”, udělá se to prostřednictvím Simmonse.

Rozhodně ovšem je vyjádření o vstupu Gruzie do NATO v rozporu se zájmy České republiky, jejíž bezpečnost může být zajištěna jen dodržováním spojeneckých závazků. Rozšiřováním NATO o nestabilní a nevypočitatelné státy však nepochybně dochází k rozmělňování dikce V. článku Severoatlantické smlouvy. Závazek členských států NATO pomoci není ani nyní definován striktně, jak je často interpretováno, ale dává možnost úvahy, co bude považováno za nutné. Z postojů řady evropských politiků je zřejmé, že právě z obavy ze zatažení do nesmyslných konfliktů, ať již přímo válečných nebo jen politických, se Gruzie v NATO obávají a že ani nejde o ustupování Rusku, jak je jim někdy prvoplánově přičítáno.

Upozadění myšlenky společné obrany a pomoci je nebezpečné a my přeci víme proč. V pro nás kritické chvíli – nebuďme ukolébaní, že ji na horizontu nevidíme – se mohou opakovat kroky ne nepodobné vyhlášení války Velkou Británií a Francií Německu po napadení Polska, nemluvě o Neville Chamberlainovi, který z Mnichova přivezl své zemi mír na náš úkor. Ale protože každá historická analogie kulhá, je třeba připomenout, že na rozdíl od Saakašviliho Gruzie tehdejší Československo na nikoho nezaútočilo. Dnešní neochota krvácet pro jednoho šílence je sice pochopitelná, ale důsledkem bude neochota pomáhat i ve chvílích skutečné potřeby

Takovéto obavy a odmítnutí členství v NATO nejsou hozením Gruzie (nebo Ukrajiny) přes palubu NATO. Je to spíše vyjádření požadavku na stabilizaci poměrů a přijetí hodnot, kterými se členské státy NATO řídí a přinejmenším zaříkají. Než se tak stane, bude členství Gruzie nebezpečím pro celé NATO a tedy i pro Českou republiku. NATO je příliš vážná organizace, aby se stala nástrojem psychicky nevyrovnaného Michaila Saakašviliho a abychom také nakonec do Gruzie (k již dodaným zbraním) posílali bojovat ještě české vojáky. Navíc s vědomím, že ani trochu by se tam nebojovalo o Prahu.

Zdroj: Res Publica