Délský potápěč

Vidkun Quisling

Autor: Ragnar Skancke

Vidkun Quisling se o Rusko začal zajímat ještě na vysoké vojenské škole. Učil se kvůli tomu i rusky. Prvním výsledkem jeho studia byl spis, který sepsal pro norský generální štáb v letech 1912–1913, o vojensko-politických poměrech v zemi, v září 1905 tak překvapivě poražené Japonskem.

Není tudíž žádná náhoda, že počátkem r. 1918 tento štáb jmenoval nyní již kapitána Quislinga vojenským přidělencem v Petrohradu. Protože se však nepřehledná situace v revolucionizovaném sovětském Rusku stále zhoršovala, Norsko koncem roku svou ambasádu zase uzavřelo.

Zato otevřelo novou v Helsinkách, neboť ve Finsku, které po ruské revoluci vyhlásilo nezávislost, skončila nedlouhá občanská válka mezi bílými gardisty, podporovanými Německem, a rudými, podporovanými sovětským Ruskem, vítězstvím prvních.

Vedle funkce vojenského atašé zde kapitán působil po dva roky jako tajemník ambasády. Osvědčil se, takže když profesor Fridtjof Nansen, který proslul jako polárník a nyní se angažoval ve Společnosti národů, hledal spolupracovníka pro misi v Rusku, velvyslanec Quislinga vřele doporučil.

Continue Reading

Alexandr Solženicyn (11. prosince 1918, Kislovodsk – 3. srpna 2008, Moskva)

Autor: Miroslav Červenka

Letitou recenzi na Solženicynovu knihu Rossija v obvale z roku 1998, která o pouhý rok vyšla v českém překladu u nakladatelství Rybka Publishers a Práh, připomínáme coby další příspěvek k poznávání příčin nynější tragédie na Východě.

Kdo mě a mé názory blíže zná, ví, že nejsem zrovna vášnivým milovníkem Ruska, jež pro mne již od roku 1968 představovalo centrum všeho zla a mravního i ekonomického úpadku. Nikdy jsem rovněž neměl v lásce ruskou kulturu, a když jsem četl Jeden den Ivana Denisoviče i Souostroví Gulag, vnímal jsem je jako knihy ze vzdáleného ruského světa mající pouze okrajovou souvislost se situací u nás. To se však v žádném případě netýká autorovy poslední práce, jež se ke mně dostala až na několikeré doporučení mého dobrého známého, jemuž i touto cestou vřele děkuji, neboť kniha rozšířila a změnila můj dosavadní náhled a obzor.

Continue Reading

Stalin žije

Autor: Pavel Kamas

Aneb ruský „denacifikacní“ narativ

Válečná propaganda nabízí zajímavé perspektivy nejen při zpětném rozboru po skončení války samotné, ale ještě za jejího běhu. Jak známo, kremelská administrativa si za oficiální důvod pro svou „speciální vojenskou operaci“ na Ukrajině zvolila „denacifikaci“. Moc dobře věděla proč, a lépe zvolit nemohla. Jak směrem k vlastním lidem, tak ke světové veřejnosti.

Uchu ruského obyvatelstva, dodnes vychovávaného sovětsko-komunistickým dějepisem, nemůže nic lahodit lépe než „denacifikace“, upomínající běžného Rusa na takřka mýtické poslání boje za světové dobro z dob „velké vlastenecké války“, jak se sovětské účasti na Druhé světové válce v Rusku dodnes říká. Něčemu takovému by imaginární a dnes již otřepaný „boj proti terorismu“, jenž byl záminkou pro války v Čečensku, Gruzii a na Kavkaze, nemohl zdaleka konkurovat. Ruští propagandisté tak postulovali „nepřítele“, kterého „zná“ každý Rus už z obrázkových knížek ve školce, „ví“, že je to nejhorší zlo, a bojovat proti němu nemůže být nikdy špatně.

Pokud chtěl Kreml pro své „tažení na Západ“ získat sympatizanty i mimo Rusko, opět nemohl zvolit lépe: „Nacistický“ strašák je společným produktem obou (kapitalistických i komunistických) vítězů Druhé světové války, a proto účinkuje stejné dobře na obou „polokoulích“. Lhostejno, zda v nových postkomunistických či „starých“ západních zemích, také na Západě stačí často i velmi vzdělaným a inteligentním lidem zamávat před očima hákovým křížem, aby odložili ratio na noční stolek a spustil se v nich řetězec „antifašistických“ pavlovových reflexů. Kdo bojuje proti „fašismu“ a nacismu“ a dodá potřebné obrázky, má většinu „slušných lidí“ vždy na své straně.

Continue Reading

Jakov Sverdlov, významný židovský bolševický komisař v raných letech režimu – dokonce coby předseda Ústředního výkonného výboru de iure hlava státu – se prý vydatně zasloužil o popularitu nejen kožených bund, ale dokonce i kalhot. Tady ho máte po Leninově levici (na obrázku vpravo):

Autor: Karl Nemmersdorf

Ve své eseji „Ted Gold a Židé ze skupiny Weatherman“ (na webu TOO vyšla v září 2017) jsem při nástinu možné podoby ovládnutí Spojených států radikální skupinou Weatherman napsal: „(Byl by to) signál k návratu tajné policie, složené z Židů v kožených bundách a s nosy od koksu, kteří by podnikali zátahy na góje a následně je v zatuchlých kobkách znásilňovali, mučili a vraždili. Jednou už se to stalo se, vyhledejte si to.“ Tento pravda dosti drásavý historický odkaz jednoho z čtenářů, který se podepsal jako „Jim“, uvedl do jistých rozpaků. Napsal, ať už ironicky nebo vážně (ovšem zábavně): „Kde bych ty informace o Židech, kteří s nosy plnými kokainu znásilňovali hlava nehlava, mohl najít?“ S jistým zpožděním jsem se  rozhodl blíže podívat na nově dostupné důkazy pro jednotlivé části mého výroku: kožené kabáty, kokain, mučení, znásilňování a vraždění v „zatuchlých kobkách“. A pochopitelně i židovské čekisty.

Čeka

Když se bolševici počátkem listopadu 1917 chopili moci, která se řečeno s klasikem „válela v ulicích“, nijak se netajili svým záměrem vládnout za pomoci teroru a síly. Během několika málo týdnů tak vznikla úderná pěst permanentní revoluce, „Vsěrossijskaja čerezvyčajnaja komissija po borbě s kontrarevoljucijej i sabotažem pri Sovětě narodnych komissarov RSFSR, česky Všeruská mimořádná komise pro boj s kontrarevolucí a sabotáží při Radě lidových komisařů RSFSR, zkráceně Ve-Čeka nebo Čeka. Lenin do jejího čela postavil polského rudého fanatika Felixe Dzeržinského, který se obklopil houfy Lotyšů, Židů a ruských odpadlíků, s jejichž pomocí se jal týrat ruský národ. Z Čeky se v podstatě okamžitě stali pachatelé jedněch z nejhorších orgií masového vraždění v lidských dějinách a muži židovského původu, kteří si podobně jako další židovští levičáci zachovali svou židovskou identitu, v ní zanechali nepominutelnou stopu.

Continue Reading

Anatolij Solonicyn jako Spisovatel ve Stalkerovi

Autor: Mark Gullick

Všichni studenti moskevské konzervatoře z Šostakovičovova ročníku byli zastřeleni. Do posledního, na Stalinův rozkaz. A když se ptali… čím tomuto osudu unikl, Stalin řekl: „Šostakovič um psát hudbu k filmům. Tu potřebujeme, protože potřebujeme film. Filmem totiž můžeme působit přímo na myšlení mas!“ — Jonathan Bowden, “Hans-Jürgen Syberberg: Leni Riefenstahl’s Heir”

Sovětské úřady mi plivly na duši. – Andrej Tarkovskij

Sovětský svaz byl lidstvu strašlivým prokletím, a jak tomu u takovýchto prokletí zpravidla bývá, mohou se s námi táhnout. Fanatická komunistická ideologie SSSR drtila ducha obyvatel země a desítky milionů z nich nakonec zavraždila. Co se jejího působení na kulturu týče, sotva nalezneme lepší a názornější příklad nihilismu než sovětské nakládání s umělci. Přesto tento neúspěšný lidský experiment vydal velké kulturní počiny, ovšem pravda spíš navzdory než díky sovětským úřadům. S tím jak se Británie i Amerika stále těsněji přibližují ovzduší všudypřítomné a vševidoucí cenzury, stále podobnější Sovětskému svazu, tak může být dosti poučné podívat se na jedno z těch děl a příběh jeho vzniku.

Continue Reading

Západ: Zhroutí se sám do sebe nebo padne pod náporem barbarů?

Autor: Giulio Meotti

„Bílá smrt“ je na postupu

Fernand Braudel ve své knize Grammaire des civilizations napsal, že Západu vtiskla podobu „stará Evropa“. Ameriku nazývá „Evropou-dcerou“ a Rusko „tou druhou Evropou“.

Mezi lety 1976 – 1991, tedy v posledních 16 letech sovětské vlády, se v Rusku narodilo o 11,4 milionu více lidí, než jich zemřelo, v počátečních šestnácti postkomunistických letech (1992 – 2007) naopak o 12,4 milionů více lidí zemřelo. Pak přišel Vladimir Putin a neblahý trend zvrátil: porodnost v Rusku se přiblížila míře potřebné k nahrazení obyvatelstva.

„Rusko dnes v porodnosti předstihlo některé evropské země,“ pochlubil se při každoročním televizním maratonu, během něhož zodpovídá otázky diváků, ruský prezident. „Porodnost se navíc zvyšuje tempem pro většinu evropských zemí nedosažitelným,“ dodal Putin. Naneštěstí má pravdu.

Continue Reading

Three Johns v londýnském Islingtonu

Autor: Martin Rosenbaum

V srpnu 1903 uspořádala skupinka zapálených, ale svárlivých politických aktivistů v Londýně konferenci plnou neshod.

Byli mezi i Vladimír Iljič Lenin, Lev Trockij a dalších asi 50 odhodlaných agitátorů usilujících o svržení autokratického režimu ruského carství. Přestože tehdy jejich půtky mohly působit banálně, zanechaly na chodu dějin velice znatelný otisk.

Continue Reading

Carl Schmitt

Autor: Alexandr Dugin

Velký prostor a Reich ve Schmittově chápání

Schmitt napsal své dílo v předvečer druhé světové války, kdy se pokoušel porozumět obrazu, který měl před sebou. Snažil se pragmaticky opodstatnit zahraniční politiku nacistického Německa. Chtěl pochopit politický obraz zahraniční politiky v teoretické rovině. Schmitt vyřešil oba tyto problémy v textu, jímž se zabýváme.

V Monroeově doktríně rozlišil dva vzdálené obsahy, které vzájemně postavil do kontrastu (tj. původní, pojící se na konkrétní velký prostor, a deformovaný, ideologicko-imperialistický versailleský typ). Kromě toho na původní verzi Monroeovy doktríny aplikoval vědecké pojmy „velký prostor“ a „řád velkých prostorů“, na jejichž základě navrhl vystavět systém mezinárodního práva.

Podtrhl, že v konceptu „velkého prostoru“ ani jedno ze slov vytvářejících tento pojem nemá kvantitativní (přírodovědecký) obsah – jejich obsah je kvalitativní, dějinný, a chcete-li, posvátný. „Velký“ odkazuje nejen na fyzický rozměr, ale i na úroveň vnitřní organizace, konsolidace, na usměrnění integrace expanze do sociálně-kulturní, civilizační, strategické a politické jednoty. Toto je význam, v němž uplatňujeme rozměr „velikosti“ velkých prostorů. Rozměr „prostoru“ je rovněž chápán nikoli jako abstraktní fyzická kategorie, nýbrž jako konkrétní krajinný útvar – lesy, pole, hory, řeky, pláně, pahorky – formující prostředí bytí národů a ras. Koncept velkého prostoru se v tomto smyslu přímo přibližuje pojmu „říše“ (německé das Reich znamená doslova „říše“, „císařství“, „carství“).

Continue Reading

13. srpna 1961 se uzavřely hranice mezi berlínskými zónami.

Autor: Nikolaj Starikov

Nikolaj Starikov je známý ruský intelektuál a nacionalistický historik.

Mnozí z vás už jistě slyšeli příběh o tom, jak v roce 1948 krvavý tyran Stalin nařídil blokádu Západního Berlína a jak se svobodomilným národům povedlo společným úsilím prorazit tuto blokádu leteckým mostem. Dnes si však povíme, co se stalo doopravdy.

Poté, co se Stalin nenechal zatáhnout do drakonické Brettonwoodské dohody a Churchill pronesl svůj slavný projev v americkém Fultonu, začal Západ vyvíjet nátlak na SSSR na všech frontách. Nejvhodnějším ohniskem těchto snah se pak ukázalo být poražené Německo.

Bezprostředně po porážce nacismu se Spojenci dohodli na rozdělení Německa na tři okupační zóny: ruskou, britskou a americkou. Země samotná však žádnými novými hranicemi rozdělena nebyla, pořád šlo o jednotné Německo, ovšem bez jakékoliv politické moci nad svým územím – tu vykonávaly orgány vojenské okupační správy. Podobným způsobem byl rozdělen také Berlín. Město sice dobyla výhradně sovětská armáda, Sovětský svaz však umožnil spojeneckým silám vstup do německého hlavního města. 5. června 1945 byla schválena Berlínská deklarace, jež vyhlásila převzetí vrchní autority nad Německem vítěznými mocnostmi, které přemohly nacisty. Později bylo na de Gaulleho naléhání také Francouzům umožněno „urvat“ si kus německého území: dostali ke správě Sársko a příslušnou část Berlína. Vznikly tak čtyři okupační zóny. 30. srpna téhož roku vznikl orgán pojmenovaný Kontrolní rada, jejímž prostřednictvím Spojenci vykonávali svrchovanou autoritu nad okupovaným územím. 1. ledna 1946 se začalo obchodovat mezi sovětskou a britskou zónou. Zpočátku šlo vše hladce, protože SSSR tehdy ještě „nestihl“ odmítnout dominanci dolaru Federálního rezervního systému. Jakmile byl však tento Rubikon překročen, začala se situace rychle přiostřovat.

Continue Reading

Miriam Gebhartová – Když přišli vojáci: znásilňování německých žen na konci 2. světové války (Deutsche Verlags-Anstalt, 2015)

Autorka: Emma Anderson

Německá historička Miriam Gebhardtová ve své nové knize tvrdí, že francouzští, britští a američtí vojáci na konci 2. světové války a po ní znásilnili až 860 tisíc německých obětí. Za 190 000 z těchto sexuálních útoků měli být zodpovědní Američané.

Kniha profesorky Gebhardtové Als die Soldaten kamen: Die Vergewaltigung deutscher Frauen am Ende des Zweiten Weltkriegs shrnuje výpovědi obětí, příběhy dětí narozených následkem znásilnění i výsledky jejího více než půldruhého roku trvajícího zkoumání rodných listů ze Západního Německa a Berlína.

„Dnes, 70 let po válce, už dávno odpadly důvody pro podezřívání těch, kdo se zabývají Němci v pozici obětí zločinů“, řekla autorka a přednášející na univerzitě v Kostnici pro (zpravodajský online magazín) The Local.

„Možnost, že by tak někdo chtěl relativizovat zodpovědnost Němců za válku a holokaust, se stala bezpředmětnou.“

Gebhardtová podle svých slov dospěla k číslům v knize odhadem, že přinejmenším pět procent z tzv. „válečných dětí“, narozených v 50. letech neprovdaným Němkám, bylo počato při znásilnění.

Počítá s tím, že na každé narozené dítě došlo ke stovce znásilnění, přičemž mezi obětmi byli také muži a chlapci.

Continue Reading

Eduard Limonov (22. února 1943 – 17. března 2020)

„Не могу ответить на ваши вопросы. Времени нет, еду в клинику (Nemůžu odpovědět na vaše otázky, nemám čas, jedu do nemocnice),“ tak lakonicky zareagoval Eduard Limonov na naši skromnou žádost o rozhovor. Nezbylo nám tedy, než vybrat a přeložit některé odpovědi, které dal jinde a dříve…

*

Continue Reading

Posvátné monstrum: Eduard Limonov

Kdo je Eduard Limonov?

Básník, spisovatel, novinář a bojovník, „bratr ve zbrani“ několika tzv. „válečných zločinců“, politik, spoluzakladatel (s Alexandrem Duginem) a vůdce vládou zakázané Nacionálně-bolševické strany, ve vlasti mučedník opozice k „putinskému absolutismu“. Mistr Slova a provokace, Pán kontrastů a paradoxů.

„Můj zápisník přetéká otázkami (po šesti stranách jsem se musel přinutit zastavit), nejsem si ale jistý, odkud začít – vždyť Limonov zažil všechno“. Marc Bennetts

Continue Reading

Ruská revoluce a její Mojžíš na proletářské hoře Sinaj

Autor: Seth J. Frantzman

Sto let po nástupu bolševiků k moci pokračuje mezi historiky i laiky debata o výrazné židovské stopě v této přelomové události

9. dubna 1917 zastavil na nádraží ve švýcarském městečku Thayngen u hranic s Německem vlak. Seděla v něm i skupina 32 Rusů, kterým celníci zabavili čokoládu a cukr, protože cestující překročili zákonné limity na dovoz zboží. Vlak se poté pomalu přesunul na německou stranu hranice do Gottmadingenu, kde do něj přistoupila dvojice německých vojáků, oddělila ruskou ekipu od zbytku cestujících a přesunula je do kupé druhé a třetí třídy.

„Rusové“ tvořili značně rozmanitou skupinu, včetně deseti žen a dvou dětí. Jména některých z nich byla v dobových levicových a revolučních kruzích dobře známá, a tak cestovali pod falešným jménem. Byli tu třeba Karl Radek z dnes ukrajinského Lvova a Grigorij Zinovjev se ženou Zlatou, také z Ukrajiny. Dalšími cestujícími byli poloviční Armén Georgy Safarov a jeho choť, marxistická aktivista Sára „Olga“ Ravičová. 1] Grigorij Usijevič z Ukrajiny, doprovázený svou manželkou Elenou Usijevičovou (Konovou), jejíž matka z Ruska se jmenovala Chasja Grinbergová. 2] Temperamentní francouzská feministka Inessa Armandová si prozpěvovala a s Radkem, Ravičovou a Safarovem vykládala vtipy. Jejich halasení nakonec rozhněvalo vůdce celé skupiny natolik, že nakoukl do jejich kupé, aby je okřikl. Jmenoval se Vladimir Lenin a svou nepočetnou skupinu vedl v zapečetěném vlaku na týden trvající cestě na Finské nádraží v ruském Petrohradu. O půl roku později už Lenin a někteří z jeho spolupasažérů řídili nový stát, Ruskou socialistickou federativní sovětskou republiku.

Continue Reading

O kladech reálného socialismu: z post-trockistické perspektivy

Autor: Karel Veliký

Když novinář Stanislav Budín, vlastním jménem Bencion Bať, jeden z četných aktérů „invaze beze zbraní“, čelil na jaře osmašedesátého výtkám řady „pokrokových cizinců“, kritizujících dvacet let budování socialismu v ČSSR (za procesy, za policejní režim = nedostatek svobody, nedůstojné poručníkování = ovzduší, v němž se prý „nedá dýchat“, za polovičaté rehabilitace atd.), tvrdil, že režimu se přece jen podařila věc, kterou by nám oni všichni – z kapitalistických i rozvojových zemí – měli závidět: totiž „že jsme odstranili parazitní třídy zbohatlíků, že nemáme u nás ‚zlatou mládež‘, že není u nás pro nikoho ‚sladký život‘, že jsme vytvořili egalitářskou společnost, že ministr či generál v podstatě žije stejně jako kvalifikovaný dělník či technik, že našim vládnoucím politikům lze vyčítat leccos, nikdo jim však nemůže upřít, že žijí takřka asketickým životem“. I když zároveň přiznával, že „jsme v té askesi a puritánství snad leccos přehnali a že rovnostářská tendence způsobila republice hospodářské potíže“, trval nicméně důsledně na tom, že právě toto je velkou vymožeností socialismu, o které lidé žijící v kapitalismu, kde „se ‚sladký život‘ stal rakovinou rozežírající morálku celé společnosti“, mohou jen snít.

Continue Reading

Sovětský svaz a antisionismus (karikatura „Strom agrese“ a jeho kořeny)

Příznivci tzv. „krajní pravice“ obvykle bezmála přísahají, že dnešní Sovětský svaz se nachází v právě tak pevném područí vládnoucí menšiny židovských komisařů, jako během desetiletky následující po bolševickém převratu roku 1917. Všechno kvílení Židovstva o „sovětském antisemitismu“ i vlažná sovětská podpora arabských nepřátel Izraele jsou pak vnímány jako prohnaná finta, která má obelstít gójský Západ a předestřít před ním falešný obraz stavu věcí za Železnou oponou.

Takřka všichni ostatní – od „zodpovědných konzervativců“ přes Meanyho odboráře z AFL-CIO až po ty, za něž myslí New York Times či The Washington Post – pak podobně neotřesitelně věří, že SSSR vládnou fanatičtí antisemité, kteří vystavují sovětské občany židovského vyznání zvláště ostré perzekuci.

Zpochybňovat první článek víry znamená čelit obviněním z přijímání pomyslných či skutečných šekelů, zatímco vymezení se proti druhému vede k takřka reflexivní obžalobě z antisemitismu.

Ve skutečnosti ani jeden postulát neodpovídá realitě, jak uvidíme níže. Než pochopíme skutečnou situaci Židů v současném Sovětském svazu, musíme nejprve porozumět, jak se tato situace vyvinula a následně během posledních desetiletí proměnila. Pro začátek však bude nejlepší zahledět se ještě o poznání dále do minulosti.

Východoevropští Židé vzešli ze dvou hlavních zdrojů. Jedním z nich – a pro Židy v Rusku podstatně důležitější – byl tatarský kmen Chazarů, který ve 2. století n. l. emigroval z Asie na severní a severozápadní pobřeží Kaspického moře. V 8. století většina národa – po vzoru svého krále Bulana, ovlivněného cestujícím židovským obchodníkem – hromadně konvertovala k judaismu.

Continue Reading

Michail Vasiljevič Něstěrov – Myslitel (portrét Ivana Iljina), 1921

Úvodní část eseje.

Autor: Timothy Snyder

„Politika je umění určení nepřítele a jeho zneškodnění.“

—Ivan Iljin, 1948

Začátek 2. světové války tak už Iljin sledoval z bezpečí švýcarského útočiště poblíž Curychu. Byla to nejistá doba pro komunisty i jejich nepřátele, protože konflikt vypukl nedlouho po uzavření dohody Sovětského svazu s Německem, známé jako Molotov-Ribentropův pakt. Jeho tajný protokol, kterým si obě velmoci rozdělili území na východě Evropy, fakticky zakládal spojenectví, kterému chybělo snad už jen toto pojmenování. V září 1939 napadly nacistické Německo a Sovětský svaz Polsko a jejich armády se brzy setkaly v jeho středu. Iljin věřil, že aliance dlouho nevydrží a Stalin Hitlera zradí. V roce 1941 však došlo k opaku a německá branná moc zahájila invazi do Sovětského svazu. I přes své výhrady vůči nacistům psal Iljin o německém útoku jako o „zúčtování s bolševismem“. Po sovětském triumfu u Stalingradu v únoru 1943, kdy bylo jasné, že Německo válku nejspíš prohraje, však Iljin znovu otočil. Válku začal nově vykládat – a v pozdějších letech se toho držel – jako jeden z dlouhé řady západních útoků na ruskou ctnost.

Continue Reading

Ivan Iljin

Autor: Timothy Snyder

„Má modlitba je jako meč. A můj meč je jako modlitba.“

—Ivan Iljin, 1927

Rus pohlédl Satanovi zpříma do očí, posadil Boha na psychoanalytický gauč a pochopil, že jeho národ může spasit svět. Zmučený Bůh se Rusovi jal vyprávět příběh svého neúspěchu: Na počátku bylo Slovo, dokonalé a ryzí, a to Slovo byl Bůh. Pak se však Bůh dopustil mladické chyby. Stvořil svět, aby sám sebe dovršil, ale namísto toho se pošpinil a před svou hanbou se pokusil skrýt. Bůh – a ne Adam – se tak dopustil prvotního hříchu, když do světa vpustil nedokonalost. Jakmile se na světě objevili lidé, začali chápat fakta a zažívat pocity, které nebylo možné složit k obrazu toho, co Bůh zamýšlel. Každá další myšlenka nebo vášeň tak jen prohlubovala Satanovo sevření našeho světa.

A tak Rus, filozof, chápe dějiny jako katastrofu. Od stvoření světa nedošlo k ničemu, co by za něco stálo. Svět se stal smyslu zbavenou změtí úlomků. Čím usilovněji se mu lidé snažili porozumět, tím hlouběji zabředal do bažiny hříchu. Moderní společnost se svým pluralismem a občanskou společností pak rány světa jen dále drásá a drží tak Boha v jeho vyhnanství. Jeho jedinou nadějí proto zůstává spravedlivý národ, který bude následovat Vůdce do politické totality, a tak začne s opravou světa, která snad může božské spasit. A jelikož je jednotící princip Slova jediným dobrem v kosmu, cokoliv podniknuté k dosažení jeho návratu musí být ospravedlnitelné.

Continue Reading

Alexandr Dugin

První část fascinujícího rozhovoru Paula Robinsona s Alexandrem Duginem, ikonou ruské konzervativní filozofie a zakladatelem Čtvrté politické teorie. Rozhovor proběhl 31. srpna 2017 v Moskvě.

Paul Robinson (PR): Pracuji na knize o ruském konzervatismu, a také proto jsem chtěl pořídit rozhovor s vámi, známým ruským konzervativcem. Na Západě se dnes často mluví o ruském „obratu ke konzervatismu“. Skutečně podle vás k něčemu takovému dochází?

Alexander Dugin (AD): Nelehká otázka. V prvé řadě je vůbec k obratu ke konzervatismu nejprve potřeba držet se modernizační linie. A právě tady začínají problémy. Napsal jsem knihu Archeomoderna, kde popisuji, jak carská i sovětská modernizace ruské společnosti proběhly jen neúplně a zůstalo při nich zachováno jisté konzervativní, archaické jádro. Mnoho moderně působících jevů, jako např. bolševismus, také mělo odlišnou sémantiku. Při bližším pohledu už tak moderní a soudobé nebyly. Marxismus nepochybně je moderní a progresivní ideologie, došlo k jeho přijetí, a tím i svržení staršího konzervativního systému. Takto se to odehrálo – přinejmenším tedy na úrovni formálních deklarací.

Důslednější rozbor sovětské společnosti však ukazuje, že sovětské období vlastně bylo archaičtější než to carské. Řada lidí, která nastoupila na vysoké pozice, zastávala starobylé přesvědčení, staré slovanské eschatologické náboženství, velice sektářské, a to z velké části překrylo hermeneutický nátěr komunismu. Nejbystřejší jsou zde zřejmě postřehy izraelsko-sovětského disidenta Michaila Agurského, autora knihy Národní bolševismus, kde ukazuje, že bolševismus i celé sovětské období nebyly tím, čím se zdály být a že v základech komunistické éry nenajdeme jen modernizaci, ale také archaismus.

Continue Reading

Vratislav Effenberger – Republiku a varlata (Torst, 2012)

Autor: Vratislav Effenberger

Ať to zní jakkoliv kacířsky, 21. srpen přišel jako rána z milosti, uštědřená této neobroditelné obrodě. Teprve tento tvrdý náraz o pozemskou realitu mohl ve své absurdnosti vytvořit neméně absurdní situaci jakési „národní“ jednoty, založené na sjednocujícím postoji proti okupantům. Konečně zde byl integrační model, o jehož konkrétní naléhavosti nebylo možné pochybovat. Byl však, stejně jako integrační model „obrodného procesu“, pouze negativistický, a proto bezperspektivní.

Tím se stával zároveň nereálný, fiktivní a mohl být dočasně prodlužován jen rozpačitostí postupu, který Moskva zvolila pro likvidaci „československého jara“ se zřetelem k současným zájmům své zahraniční politiky. Ukázalo se však, že opatrnost Moskvy byla přehnaná. V okamžiku, kdy president Johnson odejel na svou farmu, aby tak potvrdil zájem USA na trvání Jaltské dohody, měla volné ruce.

Nic nestálo v cestě tomu, aby po inscenaci incidentu a po nezbytném masakru byla dosazena nová špičková garnitura stranické hierarchie a aby noví vládci vzápětí ukázali přívětivější tvář, která by vyčerpanému obyvatelstvu dodala opět pocit jistoty.

Continue Reading

Okupace Československa 1968 byla některými protestujícími přirovnávána k válce ve Vietnamu

Autor: Ladislav Malý

Každý, kdo se o událostech v naší zemi před padesáti lety zajímá – asi tak jako já – přečetl jistě o těchto pro Čechy a Slováky tragických časech mnoho knih, úvah, esejů… V mé „trošce do mlýna“ bych chtěl veřejnost seznámit se svými názory na tehdejší, ale i dnešní dobu, s nimiž jistě mnozí souhlasit nebudou – ale to je v pořádku.

Autor těchto slov, tehdy jako mladík, se aktivně zúčastnil odboje proti sovětským okupantům. Psaním protiokupačních hesel na zdi domů, rozdáváním letáků, plivání na okupační vojáky nebo házením prázdných lahví na okupační tanky a jinými podobnými akcemi jsme tehdy dávali najevo svůj hněv a nenávist proti okupantům, ale i proti komunismu jako takovému. Všechno ovšem bylo marné, marné bylo naše počínání… Tehdy jsem poprvé pocítil, jak kruté jsou zmařené naděje národa, a jak bezmocnost dokáže bolet; účinná obrana proti tomu nebyla možná; tenkrát na mne tvrdě dopadlo to, čemu bolševici říkají poznaná nutnost.

Continue Reading