Autor: Antonín Líman

Když Japonci slyší Evropana hovořit plynně japonsky, ptají se: “A jak dlouho už žijete v Japonsku?” Já obvykle odpovídám: “Nežiji stále v Japonsku, ale žiji s Japonskem už pětačtyřicet let.” Protože mým oborem je moderní literatura, sleduji pozorně, jak se tato země a její život mění. A za těch pětačtyřicet let se změnilo hodně. Když jsem sem poprvé přijel v roce 1966, byla to ještě poměrně chudá země, kde tradiční zvyky jako citlivost vůči minulosti, civilní slušnost, šetrnost a japonský estetický minimalismus stále byly vžitými hodnotami. Ovšem pracovní tempo, absolutní dochvilnost, maximální zodpovědnost za svěřený úkol a celková výkonnost japonské společnosti, to vše působilo na člověka zvyklého na reálný socialismus jako surrealistická pohádka.

Přes nedávné problémy s ekonomickou přestavbou je Japonsko dosud relativně bohaté, a to ďábelské tempo se začalo nezadržitelně zpomalovat, i když se pořád ještě mluví o karóši neboli smrti z přepracování. Mladá generace je myšlenkově a kulturně blíž Americe než tradičnímu Japonsku, hollywoodský film je pro ni mnohem atraktivnější než divadlo kabuki či nó. Ne že by mladí lidé o kabuki zcela ztratili zájem, jeho barvitost a zvláštnost na ně ale působí stejně groteskně jako na mladé Američany. Když jsem jezdíval po Tokiu v 60. letech, mnoho lidí v podzemce či ve vlaku četlo ještě knihy a studenti nosili pod paží Sartra, Camuse a Marxe. Dnes “čtou” ve vlaku převážně mangu (kreslené seriály), komiksy anebo jen unaveně podřimují.

Generační střídání vkusu se nesmírně zrychlilo: před několika lety mladí lidé ještě četli romány jako Kuchyň od dcery slavného levicového filosofa Jošimota Rjúmeje, která si dala po americku catchy jméno Jošimoto Banana neboli Banánka Jošimoto. Tato autorka píše jednoduše a prostě jako pro málo zkušeného čtenáře (zná zřejmě své publikum) a soustřeďuje se na problémy typu “co kdo a kde jedl, zda nosí boty Gucci, anebo Baťa, kdo se s kým vyspal”, a promlouvá tak ke čtenáři, jemuž je konzumní způsob života nadevše. Murakami Haruki, jenž pro své romány často používá anglických titulů, například Hárudo bojrudo wandárando, což je doslovný fonetický přepis Hard Boiled Wonderland, je mnohem populárnější na Západě než v Japonsku. Jeho psaní je kosmopolitní a staví na hudební kultuře populární a rockové hudby; na každé stránce je řada jmen, která starší generaci říkají stejně málo, jako generaci amerických či japonských dvacetiletých říkají jména Anna Kareninová, Madame Bovaryová nebo Abatyše z Kastru. Vím, že to není populární a mladší universitní kolegové by mě za to vypískali, ale řekl bych, že Murakamiho psaní je fast food soudobé literatury. Chci-li například svým studentům v Kanadě přiblížit pojem kulturního “hrdiny” či “padoucha”, nemohu mluvit o Cidovi, Rolandovi, Quijotovi či Jagovi, ale o Darth Vaderovi, Obie van Canobiem a dalších postavách Star Wars. Stejně tak v Japonsku. Když jsem jednou v Respektu četl popuzující úvahu pana Bělohradského o tom, jak hamburgerový prostor u McDonalda osvobozuje mladého člověka od opresivní tíhy tradice a kulturních zvyků, byl bych rád panu Bělohradskému připomněl, že ho také osvobozuje od minulosti, od kultury a od jazyka jako takového. “Jak můžeš vůbec něčemu porozumět, když už neznáš řeč mrtvých,” jak krásně říká P. B. Shelley a myslí tím samozřejmě kulturní kontinuitu, schopnost stavět na odkazu předků a sdílet hloubku prožívání skutečnosti.

A znát odkaz minulosti, to je základní stavební kámen japonské historické zkušenosti: úcta k předkům, naslouchání jejich hlasům z “říše kořenů”, to je živná půda japonského divadla nó a v podstatě celého japonského písemnictví. Svět je neskonale víc než to, co vidíme a vnímáme svými omezenými smysly, než to, co nám o něm sdělují moderní mašinky. A nejen úcta k duším předků hodných a usmířených, ale i obava z tzv. muen botoke neboli duší zanedbaných, nemilovaných, a proto nebezpečných a destruktivních. Jak kult šintó, tak buddhismus vytvořily celou sérii rituálů, jejichž pomocí člověk komunikuje s dušemi předků, anebo uklidňuje a usmiřuje duše těch, jimž bylo ublíženo. Celý zájem předmoderní kultury se soustřeďuje na vytvoření jakési duchovní rovnováhy, harmonické vazby mezi minulostí a přítomností, mezi dušemi mrtvých a živých. Slovo musubi neboli spojení, vazba, mělo ve staré japonštině význam “sdílení životní energie”. Živou vzpomínkou, obětními dary, návštěvou hrobů (hakamairi) potomci doslova “oživovali” duše svých předků. V Černém dešti, slavném románu o atomové smršti v Hirošimě, říká Ibuse Masudži: Kdo uklidní hlasy těch několika set tisíc mrtvých. které tu duní z podzemí? Kdo kdy usmíří ty miliony usmýkaných a utrápených duší, které ubilo na svých jatkách strašné dvacáté století?

A tady někde se skrývá ten hrozný danajský dar, který mladí Japonci dostali od americké kultury: americký průkopník či budovatel raného státu, ať už seděl ve Washingtonu, nebo se trmácel v krytém voze po oregonské stezce na západ, si nemohl dovolit uznat duchovnost a jazyk mrtvých, po jejichž území toužil, mrtvých, kteří po té zemi chodili dávno před ním a nechali v ní popel a prach svých těl (a) i své kosti. Přijmout cokoli z identity “pohanů”, které bylo třeba smést z cesty vítězné civilizace, bylo pro Američany zcela nepřijatelné. Američan snadno cestuje z místa na místo, celá země je mu domovem, ale “hlasy z říše kořenů” mu znějí matně a nezávazně. Přesto i v těch nejlehčích hollywoodských duchařských slátaninách cítíme nedostatek skutečné komunikace mezi říší mrtvých a živých a v podstatě obrovský strach z tohoto nevyrovnaného a neusmířeného vztahu. Jinými slovy, Amerika vytvořila pro sebe a pro celý svět falešnou kulturu nesmrtelného mládí, jež smrt neuznává a odkládá jakékoliv vyrovnání s ní. Tuto idolizaci mládí (řečeno slovy pana Bělohradského, tento “osvobozující prostor”) přejali tedy Japonci od Ameriky; už je zcela osvobodil od jejich nádherného a jedinečného filmu a osvobozování od literární tradice úspěšně pokračuje. Srovnávám filmové zázraky jako Kurosawovo Žít, Sedm samurajů, Ozuův Tokijský příběh či Pozdní jaro se současnou televizní břečkou a je mi do pláče.

Může jednotlivec vůbec ještě udělat něco, co má smysl? Myslím, že na tuhle palčivou otázku odpověděl zatím nejlépe právě Kurosawa filmem Žít (Ikiru). Jeho hrdina ví zcela jistě, že do šesti měsíců musí zemřít. Zkouší noční život, pití, zábavy, ale nakonec jde a postaví se proti mafii, starostovi i svému celému dosavadnímu stylu života a prosadí malé dětské hřiště v centru Tokia. V tryzně na jeho pohřbu se jeho kolegové-úředníci zpijí do němoty a hulákají, že od zítřejšího dne bude všechno jinak a také oni udělají něco skutečného jako mrtvý Watanabe. Neudělají samozřejmě nic, a zdá se, že se vůbec nic nezměnilo. Až na to malinké hřiště v srdci Tokia.

Měl jsem to štěstí, že jsem poznal člověka z rodu pana Watanabeho. Jmenuje se Okamacu Jošihisa, bydlí v Kjótu a věří, že kniha je to nejcennější, co můžete druhému člověku dát. Tento odhodlaný muž udělal pro rozvoj japonských studií a pro japonskou kulturu v cizině víc než mnohé výzkumné ústavy plné puncovaných učenců. Poznal jsem ho poprvé před více než dvaceti lety, když přivezl do Torontské knihovny sbírku vzácných tisků. Nabízel universitě také hektarovou zahradu v srdci Kjóta a jako jedinou podmínku kladl závazek, že universita v té krásné staré zahradě postaví knihovnu a útulek pro hostující japanisty. Poměr hodnot byl asi takový, jako kdyby vám někdo nabízel velkého mercedese a prosil, abyste do něj koupili symbolického maskota nad volant. Štáb zmatených právníků, který věc posuzoval, nakonec usoudil, že v tom musí být nějaký háček, a tuto nesmírně štědrou nabídku odmítl. Jedno ze semínek, které vyrostlo v košatý strom, je stipendium pro nejlepší studenty japonštiny, jež pan Okamacu založil na University of British Columbia. V roce 1994 vyšla v češtině jeho autobiografie Rozsévání, kterou by měl číst každý, kdo má o Japonsko zájem. Je to nesmírně poctivě vypsaná životní zkušenost zajímavého a pracovitého self-mademana z generace tvořivých budovatelů japonského obchodu a průmyslu. Znám pana Okamacua a vím, že si ani nevymýšlí, ani si nelichotí. Má pouze ve svých dvaadevadesáti letech jasnou představu o tom, co chce udělat, a dělá přesně to, co říká. Nic víc, ale také nic méně. To už dnes zní jako neuvěřitelná pohádka.

V roce 1994, když jsem pobýval jako hostující profesor v kjótském výzkumném ústavu japonských studií, zmínil jsem se mu o neutěšeném stavu orientální knihovny Ústavu Dálného východu Karlovy university, a on se zeptal, kolik bychom asi potřebovali. Řekl jsem: “To víte, takových dvacet tisíc amerických dolarů by hodně pomohlo.” Pan Okamacu odpověděl: “Přijďte sem do té kavárny příští týden, uvidíme, co se dá dělat.” Když jsem tam za týden přišel, sáhl bez řečí do kapsy a podal mi obálku s dvaceti tisíci USD v hotovosti. “Nechcete na to potvrzenku?” ptal jsem se udiveně. “Ne, já vám věřím.” O něco později poslal pan Okamacu do Prahy na adresu Karlovy university velkou zásilku vzácných knih v ceně půl milionu jenů. Z těch dvaceti tisíc byly pořízeny nejen knihy, ale i krásné skříně, kde jsou uloženy. Jeho knihy od té doby slouží studentům japonštiny v Celetné, a mnohé z nich jistě v Praze zapustily kořínky. Nedávno jsem panu Okamacuovi napsal a poprosil ho, zda by se nechtěl stát sponzorem projektu Manjóšú. Na odpověď jsem nemusel dlouho čekat: odepsal, že většinu svého kapitálu už rozdal knihovnám a universitám, ale když se jedná o takový poklad japonského písemnictví, jako je Manjóšú, pošle příspěvek třeba ze své penze. I to zní v dnešním světě jako krásná pohádka. Pan Okamacu ví, že dobrá kniha je v našem světě to poslední, co k nám mluví pravdivě z “říše kořenů” a spojuje minulost s budoucností.

Z knihy A. Límana Kouzlo šerosvitu: Úvahy o japonské kultuře, vydané v Praze roku 2008 nakladatelstvím DharmaGaia ve spolupráci s Česko-japonskou společností. V současné době se údajně připravuje dotisk.

Autor: Radim Lhoták

Podobá se pravdě, že život čerpá svůj smysl z mnohem hlubšího zdroje, než by se dnes mohlo zdát. Život je podle všech jeho projevů síla, jejíž mohutnost nachází oporu ve vyšším kosmickém principu. Z toho vyplývá, že jde o fenomén věčný a nezničitelný. Slušelo by se proto dát poněkud nový smysl pojmu transcendentna, než bylo dosud zvykem. Je-li Život sám principem všeho jsoucna, musí být i jeho transcendentní zdroj bytostně životný, dynamický a proměnlivý.

Transcendentno pod tíhou náboženských diskursů historické éry lidstva nabylo význam ideálna, jisté instance dokonalosti, předobrazu všech jsoucen vytvořeného absolutním duchem všemohoucího Boha. Odkud se však bere ona víra v dokonalý obraz světa zplozeného představivostí nejvyššího Stvořitele? Copak může sebelepší představa existence odolat tvůrčímu pokušení něco na ní změnit tak, aby byla v jistém směru lepší? O existenci světa v jeho totalitě to musí platit dvojnásobně. Nutnou podmínkou života je světlo, životadárná energie. Nejvyšším smyslem života je tvoření. Nejvyšším hybatelem tvoření je Duch, z jehož představivosti vznikají všechny životní formy. Teprve se vznikem životní formy lze myslet její kvalitu, nakolik je to forma dobrá. Měřítkem dobra všech životních forem je potom krása, lad a harmonie, neboli jak se tyto formy snoubí v životaschopném celku. Být schopen vnímat, utvářet a hájit životný celek – není snad toto hlavní úkol Ducha? Ne nadarmo byla našimi prapředky chápána schopnost člověka žít v harmonii s přírodou jako projev vyspělé úrovně lidského smyslu pro pravdu a duchovní rozměr lidské existence. Stejně tak byla chválena starostlivá účast jedince na lidském společenství coby životném celku, který ho převyšuje a který mu dává smysl existence.

Cesta k pravdě a k poznání pravého smyslu existence má mnoho společného se zkoumáním života v jeho samé podstatě a původu. Pravdu o životě však nelze spatřit, pokud se budeme zabývat pouze projevy jeho forem, jako to dělá například moderní věda. Pravé poznání lze nabýt z dotyku a souznění s duchem, jenž se za těmito formami skrývá. Teprve skrze duchovní zřetel lze odhalovat podstatu věcí v jejich skrytosti. Duchovní vhled, onen transcendentní rozměr poznání, ovšem vyžaduje vnitřní sílu, jíž poznávací subjekt dokáže vládnout. Slovansko-árijské Védy popisují devět stupňů duševních sil člověka, devět mocností duše, které v sobě musí člověk od narození postupně aktivovat, aby se utvořil k síle duchovnosti. Pokusme se nyní prozkoumat, co tyto stupně znamenají a jakým niterným zráním musí člověk projít, aby byl schopen duchovního zřetele a mohl tak dospět k pravé moudrosti.

Uveďme si nejprve duševní síly člověka v přehledné stupnici podle úrovně jejich vyspělosti:

1. Síla instinktu – Instinktivní (nejnižší) člověk.
2. Síla smyslu – Smyslový, sentimentální člověk.
3. Síla rozumu (intelektu) – Rozumný, intelektuální člověk.
4. Síla vůle – Volní člověk.
5. Síla mysli – Myslící člověk.
6. Síla slova – Tvořivý člověk.
7. Síla duše – Duševní člověk. Od duchovního se odlišuje jinou úrovní.
8. Síla umu a vůle – Zduchovnělý, umný člověk, který tvoří s pomocí Ducha.
9. Síla Ducha a víry – Duchovní člověk.

Síla instinktu

Instinkt představuje nejnižší duševní schopnost a zahrnuje i zvířecí pudy. Převahou instinktu v jednání člověka se z něho stává mírně zušlechtěné zvíře. V názoru lidí bývá instinkt často zaměňován s intuicí. Řekne-li někdo: „Vycítil jsem instinktem, jak se věci mají,“ je mnohem blíže pravdě, než když prohlásí: „Byl jsem veden intuicí.“  Ve většině případů, kdy lidé mluví o intuitivním jednání, jde právě o instinkt. Instinkt je buď vrozený (pudy), nebo nabytý zkušeností (podvědomí). Setká-li se člověk s nějakým novým jevem, pro nějž nenachází analogii, nezbývá mu nic jiného, než tento jev prozkoumat smysly a tak zjistit jeho účinek na vlastní bytost. Výsledný efekt jevu, jak je nakonec vnímán v pocitech, zda byl jeho účinek slastný či bolestný, milý či odpudivý, se následně zapíše do podvědomí jednice ve formě hodnotového soudu dobrý – špatný. Tak vzniká podvědomá zkušenost. Při každém dalším kontaktu se stejným či podobným jevem vrací instinkt okamžitou pocitovou reakci ve shodě s podvědomím. Instinktivní člověk potom obvykle jedná vstřícně či odmítavě podle této zautomatizované pocitové reakce. Není myslím nutné dlouze vysvětlovat, nakolik podvědomé jednání může být a často bývá zavádějící v případě, že automatický hodnotový soud byl uplatněn čistě na základě vnější podobnosti. Takovým způsobem například převážně reagují lidé při prvotním výběru svého partnera. Velice často se řídí pocitovým vnímáním typu člověka podle toho, jak ho mají zasunutý v podvědomí. Skutečnost, že se v novém případě jedná o úplně jiného člověka, je nikterak netrápí. Pokud onen „první dojem“ spojují s intuicí, coby vyšším vodítkem jejich rozhodování, hluboce se mýlí. Tomuto klamu nejčastěji podléhají ženy. Stejné pozadí mají i tak zvané energetické bloky, s nimiž pracují módní psychokinetické praktiky. Nejde o nic jiného, než o manipulaci podvědomím u lidí, pro něž instinkt je hlavní duševní silou řídící jejich jednání.

Síla smyslu

Pro spojení smyslu s duševními silami člověka je nutné pojem smyslu rozšířit za kategorii pouhých receptorů vnímání hmotné reality, k nimž patří známých pět smyslů reagujících na přímé podněty fyzikálního světa. Mít pro něco smysl má hlubší význam. Podle védské moudrosti našich pět smyslů představuje čtyři energetické kanály vnímání zprostředkující základní orientaci v čtyřrozměrném světě hmotného časoprostoru. Člověk byl však původně geneticky disponován více kanály vnímání, přičemž rozsah těchto schopností se liší podle rasové predispozice. Černá rasa má šest kanálů vnímání. Na druhé straně evolučně nejvyspělejší bílá rasa je původně schopna získávat informace o světě s využitím až 16 ti kanálů vnímání. Míšením ras se samozřejmě tyto schopnosti značně omezily. Naši slovanští prapředkové dbali o to, aby každý dospělý příslušník rodu měl otevřených minimálně osm kanálů vnímání. První čtyři kanály zprostředkované našimi pěti smysly fungují u každého zdravého člověka vždy. Další čtyři kanály je nutné rozvinout správnou výchovou, učením a vedením mládeže v duchu přirozené tradice a úcty k životním jistinám rodu.

Pátý kanál je duševní vnímání. Patří sem smysl pro vzájemnost, empatie a všechny emocionální vazby utvářející vnitřní celistvost společenství. Duševní vnímání je dnes vytlačeno odcizením, individualismem a v obecném smyslu politikou či politikařením v rámci totalitního státu, jímž se běžný občan uzavírá do klece přiznaných práv a přikázaných povinností.

Šestý kanál duchovního vnímání má pro nás již prakticky nepředstavitelný význam. Védská tradice zde mluví o schopnosti vnímat vyšší energetické hladiny universa a projevy života v jeho transcendentním založení. Je možné hovořit o vnímání nám skrytých souvislostí prvotní energie stvoření. Taková schopnost vnímání byla v naší historické době zcela přebita křesťanským náboženským učením likvidujícím v člověku prozíravost, samostatné myšlení a touhu po svobodném poznání. Po smrti všemohoucího Boha svým destrukčním dílem vše zpečetil přízemní a z duchovního hlediska primitivní ateismus.

Sedmý kanál v pořadí souvisí s vnímáním mnohorozměrné rodové paměti. Rod o sobě je vyšší bytost, která má vědomí o všech svých příslušnících. Každý jedinec jako součást rodu má možnost vnímat všechny pokrevní, duchovní a dědičné predispozice, poznávat tradice, získávat smysl pro rodovou kontinuitu a vědění cestou dědictví hodnot, společných obřadů, uctívání předků, aktivního podílu na společném díle a v neposlední řadě naslouchání radě moudrých stařešinů.

Osmým vyšším smyslem, jímž se završuje zdravý život a organické bytí celého rodu, je kanál vnímání harmonie s přírodou. Žít v souladu s přírodními zákony, jejími živly a přiměřeně užívat darů přírody, bez nichž žádná pozemská bytost nemůže dlouhodobě existovat, to by měl mít člověk zakotveno ve své duši jako ničím nezkalený cit pro samoregulaci, samoobnovu a vnější rovnováhu. Vše, čím člověk koná proti přírodě, škodí sobě samotnému. Pokud dnešní člověk ztratil smysl pro reflexi svého konání z reakcí samotné přírody, potom může již jen sám nad sebou udělat kříž a doufat ve vyšší síly, že se ho ve chvíli nejtěžší zastanou. Bez rozsáhlých ztrát na lidských životech a všeobecného utrpení se to však těžko obejde. Přitom zavírat oči před skutečností a jen se utíkat do blahosklonné nevědomosti nemůže trvat věčně.

Ostatních osm vyšších smyslů vnímání má cosi společného s aurou a moderní věda je shrnula pod jeden deklasující pojem paranormální. Nemá proto smysl je v tomto článku uvádět, vymykají se totiž běžné schopnosti chápání dnešních lidí.

Síla rozumu

Pro všechny racionalisty, logiky a zastánce realistického názoru mám špatnou zprávu, rozum jako duševní mohutnost je z celkových devíti teprve na třetím stupni duchovní a poznávací zralosti člověka. Bohužel tomuto stupni odpovídá i úroveň poznání naší slavné racionální a empirické vědy. Bytost disponující pouze rozumem, smysly a instinkty patří do ohroženého živočišného druhu rozumných zvířat. Ohroženého proto, že užívá rozum k ničení ostatních forem života ve svůj ničím neospravedlnitelný prospěch. To se mu musí nutně vymstít. Rozum, v řecké filosofii nazývaný Logós, je téma natolik v moderní době propírané, že nemá smysl se jím více zabývat.

Síla vůle

K tomu, aby mohl alespoň rozum převzít svoji řídící roli v jednání člověka, je nutná ještě síla vůle. Pouze volní člověk jedná podle rozumu. Naopak samotná vůle bez rozumu zjevně nenachází smysluplné uplatnění. Teprve vůle podložená rozumem dělá z lidského balíčku citů a prchavého sentimentu rozumného člověka. Rozum jako vlastnost vyšší organizace hmoty obdařené vůlí, taková je nakonec i definice pojmu homo sapiens a materialistické pojetí člověka moderní vědou i filosofií. Jakkoliv je z hlediska védské moudrosti rozumné jednání zcela nedostatečné k tomu, aby se člověk stal bytostí hodnou svého jména, to znamená duchovní bytostí, je nutno říct, že je dnes těch lidí, kteří jednají podle rozumu, jen velmi málo. Nezapomeňme ale dodat, že na tyto čtyři mohutnosti ponížený člověk se stal předlohou pro všechna duchovní zkoumání lidské přirozenosti především ze strany křesťanské duchovnosti. Je možné rovněž říci, že právě judaisticko-křesťanská náboženství omezila lidskou bytost na čtyřrozměrný plagiát člověka pod stigmatem jeho nekompatibility s reálným světem, z něhož má být věřící člověk teprve vykoupen pokáním a spasen jako těla zbavená ovce v božím království. Vše ostatní je v moci Boha všemohoucího, o jehož podstatě nemá nikdo s křesťanských ideologů ani ponětí, natož aby mohl prokázat jeho existenci.

Síla mysli

Podle východní filosofie mysl určuje celkový vnitřní stav člověka a ovládnutí mysli je podmínkou vnitřního klidu, čistoty a vyrovnanosti. S očištěnou myslí se člověk otevírá vyšším formám vnímání. To je smysl meditace. Zde dostatečně chápeme, nakolik síla mysli vyžaduje na nižším stupni rozvinutou sílu vůle. Bez dostatku vůle nelze ovládat ani mysl. Mysl však není totéž co rozum. Mysl může využívat rozumu. Na druhou stranu rozumný člověk ještě není bytost myslící. Mysl v sobě zahrnuje jiné formy inteligence, než poskytuje pouhý intelekt. Myšlenka sama o sobě nemusí být v souladu s rozumem, to však neznamená, že je nesmyslná či nesprávná. Rozum jako Logós, obzvláště v aristotelském významu toho slova, nemá sám o sobě poznávací schopnost, a už vůbec ne sílu platné erudice, smysluplné kreativity či tvořivosti. Popatřit myslí na dosud skryté formy existence a začít tušit hlubší souvislosti, na to sám rozum nestačí.

Síla slova

Popsali jsme sílu mysli jako pronikavou energii působící za hranicí čistého rozumu. Mysl sama o sobě však ještě nemá sílu dát svým myšlenkám srozumitelný tvar. Není v pravdě uchopitelné myšlenky, dokud nedostane svůj sdělitelný obsah pomocí slova. Dokud se nevyslovíme, dokud své myšlenky nezformulujeme do jazykového výrazu, dotud nebyla síla mysli dostatečně uplatněna. Nelze myslet Něco, aby vše, čím se naše mysl projeví na venek, byla věta: „Cítím, že to mám.“ Nelze ani cokoliv popírat výrokem: „Já to cítím jinak.“ Cítit neznamená myslet. Kdo Něco jen cítí, a nedokáže to vyslovit, ať mlčí a naslouchá slovům moudrých a vzdělanějších. Pak se i jeho cítění změní pod převahou síly slova.

Galští kněží se nazývali Druidové. K tomu, aby se z učedníka stal uctívaný vykladač pravdy, musel se dotyčný naučit celé vědění Druidů nazpaměť. Trvalo mu to obvykle 20 let. Toto učení, tento zdánlivý dril nebyl samoúčelný. Pravda se stává věděním teprve tehdy, když může být vyslovena v ustáleném významu i smyslu. Teprve síla slova dělá z učení úcty hodnou moudrost, teprve síla slova získá své žáky k následování ve společném názoru a vojáky k obraně duchovního dědictví. Z téhož důvodu můžeme říci, že současné školství nikoho nevzdělává ani nevede k vědění či moudrosti, když se z jeho metod výuky odstranilo získávání znalostí, když se přestalo zkoušet, zda je žák schopen své znalosti jasně a zřetelně formulovat z vlastní mysli a paměti.

Na úrovni síly slova se rovněž začíná koncentrovat tvůrčí energie, zdá se, že bez schopnosti vládnout slovem nelze mluvit o skutečné tvořivosti. Člověk není tvůrčí, pokud neumí dát věcem tvar a pojmenovat ho, vyjádřit se o jeho smyslu. Setkání s tvůrčím člověkem přináší zcela novou zkušenost. Člověk tvořivý v pravém smyslu toho slova je odrazem nejhlubší podstaty života, jeho ryzího principu. Takový člověk vyžaduje a také si zaslouží otevřenost srdce a v jeho blízkosti se nachází tajemství pravé lásky. Na to by měl pamatovat každý, kdo k lásce hledá cestu.

Proti tomu jako smutný kontrast vystupuje současná orientace na bezduchou kreativitu, na výtvarnou činnost, design, umění iluze, všechny možné i nemožné výplody výtvarníků a návrhářů, šokující monstra architektů, novost a neotřelost za každou cenu, jde v takovém případě vůbec ještě o tvorbu?

Síla duše

Hle, jak vysoko musí být člověk, aby se mohl nazývat oduševnělý. Takový člověk ovládá mysl, aby vydala plody tvořivosti, takový člověk dává věcem tvar a smysl, slovy se vyjadřuje k jejich pravdivému obrazu, takový člověk žije duševním pohybem a soudím, že veškerý pohyb nižší úrovně, kam patří sport, hry, zájmové aktivity či návštěvy kulturních představení, ponechává na chvíle odpočinku, regenerace, péče o tělo a fyzické uvolnění. Takové aktivity, jimiž dnešní lidé vedle existenčního obstarávání vyplňují veškerý ostatní čas, nic podstatného nerozvíjí.

Podle védského vědění mají duši všechny objekty v přírodě, a patří k nim i bytosti nerostného charakteru. Vše z oblasti vnímatelného světa má totiž původ i základ v prapůvodní energii života. Princip našeho života, tvořivý a směřující k dokonalosti, vychází z prvotního impulsu světla. Duše je hybatelem tohoto principu a s pomocí světla poznání zraje ke kráse zušlechťováním na cestě evoluce od nižších k vyšším životním formám. Tak i smysl života lidského jedince je předurčen k tomu, aby rozvíjel svoji duši a dospěl tak postupně k vyšší formě duchovnosti. Síla duše je předstupněm Ducha, jímž se člověk hlásí k dosažení vyšších světů universa, ke svým božským praotcům. Rozvojem duchovních schopností se teprve člověk začíná dotýkat transcendentna, oné vyšší energetické hladiny bytí zaplněné mnohorozměrnými a pomocí základních smyslů nezjistitelnými bytostmi.

Síla umu a vůle

Rozvojem duševních schopností tvůrčího člověka v jeho volním zápase o vyšší hodnoty a poznávání pravdy se stává člověk umným. Naši slovanští předkové ho nazývali zduchovnělým. Um vyžaduje účast vůle, neboť umným se člověk nestává bez boje a snahy. Povšimněme si, z jakého podloží vyrůstá umění. Umělec musí být člověk umný, musí projít všemi sedmi stupni duševního vývoje, aby mohl tvořit pravé umění. Zde nacházíme kritérium hodnoty uměleckého díla. Pravé umění plodí dílo silou rozumu, silou mysli, silou slova a silou duše. Každý umělec hodný svého jména vládne všemi těmito silami, má rozvinuté všechny dostupné kanály vnímání. Mistrovské umělecké dílo je potom výsledkem hlubokého zápasu o smysl života, pravdu, dokonalost tvaru, nejjemnějších výrazových forem krásna, jinými slovy o význam estetična v jeho nejhlubším a mnohorozměrném obsahu.

Umný člověk je na prahu pravého vědění, síla umu a vůle ohlašuje vůdčí osobnost, k níž by se měly upínat oči ostatních lidí, pokud nechtějí upadnout do temnoty a otroctví. Na takovém stupni duchovního vývoje se nacházejí osvícení vládci, učitelé národů, všichni bojovníci za pravdu a mučedníci pravdy. Takových lidí je dnes, zdá se mi, strašlivě málo, a pokud existují, žijí na okraji zájmu společnosti. A to je děsivé.

Síla Ducha a víry

Síla Ducha je nejvyšší schopnost člověka, k níž dospěje pouze jedinec na duchovní cestě poznání. Poznáním jediné a nejvyšší pravdy dochází duchovní člověk k víře. Zde je nutné vysvětlit, že slovo víra má ve védské tradici zcela jiný význam, než se dnes chápe. Věřit něčemu, věřit v Boha, aniž to Něco bylo proniknuto hlubokým poznáním, to není víra v původním slova smyslu. Slovansko-árijské Védy mají slovo RA pro prvotní světlo zavádějící do kosmu princip pozitivní existence života. RA jako světlo poznání znamená nejvyšší zdroj vědění, nejvyšší pravdu o světě. Ví-RA potom znamená mít vědění o RA, směřovat k nejvyšší a jediné pravdě, k pravdě objektivní.

Z pozice síly ducha a víry je rodu darována kultura, což neznamená nic jiného, než kult RA. Rozhodným kritériem kulturního člověka je svědomí. Svědomí, původně být s Védami, žít podle jejich pravdy a přikázání, je forma odpovědnosti k rodu, jíž se reflektuje vůle světlých bohů dát svým lidským potomkům životní pravdu, sílu dobra a jistinu zachování čisté rasy se všemi jejich evolučně vyspělými schopnostmi proti temným silám vesmíru, proti silám zla a jejich parazitické existenci.

Typy duší podle Slovansko-árijských Véd.

Závěrem si ještě uveďme, do jakých kategorií podle duševní vyspělosti naši slovanští předci dělili lidské bytosti. Člověk je bytost řízená osmou a devátou úrovní duševních sil, přičemž zdroj těchto sil vychází z transcendentní podstaty. Vyšší božská bytost, s níž člověk navazuje transcendentní komunikaci, se nazývá As. As je bůh dříve žijící na zemi a zakladatel slovansko-árijského rodu. Asové jsou potom předlohy slovanských, ale například i helénských, bohů a jedná se o reálné bytosti, nikoliv absolutně dokonalé. Od slova As pochází rovněž název Asie, která je posledním domovem Rodu Asů Strany Asů (ve zkratce RASA), tedy našich prapředků.

Lidská bytost sedmimocná, tedy disponující sedmi úrovněmi duševních sil, se nazývá Lida. Trojmocné bytosti, jimiž je převážně zaplněna dnešní západní civilizace, mají v názvu Žit. Jedná se o rozumná zvířata bez vyšších duševních schopností.

Proti těmto kategoriím člověka transcendujícího na světlou stranu vesmíru (k nebeským sférám), kde vládne pozitivní životní princip, stojí podobné kategorie lidí cizího původu, které psychicky a mentálně odmítají duchovní vzestup, cestu ke světlu, a v jejichž názoru nenachází místo nic, co neodpovídá jejich subjektivní představě o životě. Lida tak má protějšek v názvu Nelida, Žit v názvu Nežit. Opak Člověka s vyššími schopnostmi, ovšem položenými na oltář hrabivosti, moci, ovládání, parazitismu a zotročování druhých lidí, kteří mu mají sloužit, se nazývá Běs. Typickými Běsy jsou dnes zástupci finančních a podnikatelských elit, právníci a politici. Kategorie Nelida a Nežit potom přísluší maniakům, zločincům a jejich skrytým ochráncům.

Autor: Radim Lhoták

Současný svět je plný rozporů a skrytých sil, o jejichž záměrech má prostý člověk sotva tušení. Informační kanály vibrující přetlakem rozporuplných názorů, indoktrinace, lží, dohadů, přeludů, desinformací, ale také zneklidňujících odhalení, kritických analýz, prozíravých tušení a ozvěny moudrosti našich dávných předků, to vše probouzí v lidech mnoho otázek a nejistých očekávání. Co mě ale zneklidňuje ze všeho nejvíce, je skutečnost, že nikde není vidět duchovní síla, která by poctivě hledala cestu pravdivého poznání a stala se oním důvěryhodným směrníkem hodným následování.

Nedivme se, celá historie lidstva posledního tisíciletí je poznamenána úsilím zcela opačným. Jak zatemnit pravdu, jak tuto pravdu relativizovat, jak vymazat lidem paměť, jak je uvést do říše iluzí a představ, v nichž skutečnost přestává existovat v poznatelné a všem přijatelné soustavě vědění. Cosi temného, silného a nelidského vládne naší myslí i našimi životy. Svět lidí postupně podléhá parazitickému způsobu existence, množící se kmeny sociálních parazitů všeho druhu přivádějí celá společenství živných kultur do stavu nouze, otroctví a zoufalého přežívání ve strachu, co bude zítra. Lidé se pod tlakem emocí probouzejí z konzumní letargie a ptají se, co se to vlastně děje? Kam se ten svět žene? Co s námi bude? Co bude s našimi dětmi? Nikdo jim ale neumí dát uspokojivou odpověď. Proč? Inu proto, že nikdo dnes nechce znát pravdu, jedinou pravdu, objektivní pravdu, a podle ní se začít chovat. Jako by všichni dali za pravdu poslední pravdě libertariánů: Není jediné pravdy, nic jako objektivní pravda neexistuje, nárok na vlastnictví pravdy je nejvyšší zvůle moci, jíž je třeba vymýtit. Důsledek takového postoje k pravdě je prostý: Reálná moc nabyla obludně devastujících kontur skrytých za ideami demokracie, liberalismu, rovnoprávnosti a vlády zákonů.

V poslední době jsem obdržel pozvání od mnoha občanských i politických iniciativ, abych se zúčastnil jejich seminářů a případně vstoupil do diskuse svými náměty a myšlenkami. Necítím se být vlastníkem objektivní pravdy. Objektivní pravda nám bude vždy do značné míry vzdálena a cesta k ní nevede myslí samotného, byť nezávislého a kriticky uvažujícího jedince. Cesta k pravdě musí být podepřena osvíceným společenským vědomím, zkušeností celého lidského rodu podstupujícího zápas za svobodu, lidskou důstojnost a duchovní ušlechtilost. Přesto se domnívám, že důvod, proč mé myšlenky a články oslovují mnoho rozdílných názorových skupin, spočívá v tom, že se v nich odráží cosi hlubšího a s pravdou rezonujícího. Podle našich slovanských prapředků se energetické centrum ducha člověka nachází v oblasti srdce. Proto ten, kdo se otevře svému srdci, začíná cítit, kam ho vede jeho touha, jaké jsou jeho kořeny, kde je uloženo dědictví moudrosti těch, kteří dosud zcela neztratili paměť rodu, společné krve, vyššího ducha, onoho vědění, jež vedlo naše předky k poznání dobra.

Slovansko-árijské Védy

Slovo vědění pochází od slova Védy. Ten, kdo hledá skutečnou pravdu, asi již tuší, že pramenem, z něhož je možné načerpat sílu společné cesty, zjistit to podstatné, co nás spojuje a co nám může navrátit lidskost po tisíciletích úpadku a evolučního regresu způsobeného míšením ras, mocí sivých andělů spásy a pokroku, nuže tímto pramenem jsou slovansko-árijské Védy. Tisíckrát zapomenuté, tisíckrát zničené v plamenech ohně, jenž v mnoha etapách vymývání mozků ve jménu pokory před kořistnickou mocí a všemohoucností jediného Boha zachvátil duchovní poklady starověkých knihoven společně s mnoha souvisejícími díly velevážených mudrců všech barev pleti. Přesto se pravda zničit nedá, nedá se vymýtit ohněm ani mečem, protože je uložena v nás samých, je uchována v našem srdci, a z něho se vždy vynoří síla nalézt či ochránit alespoň střípky vědění, které nakonec vynesou na povrch pravé poznání v celé jeho velikosti a zářivém světle pravých bohů, našich praotců.

Jak jsem řekl, dostávám pozvání ze všech možných směrů současného hnutí usilujícího o změny ve společnosti, a patří sem pravicově konzervativní hnutí D.O.S.T. , levicové hnutí CESTA, Strana pro reformu společnosti a ekonomickou reformu, Česká konference, hnutí Vyměníme politiky a další. Setkávám se s mnoha koncepty, jimiž má být napraven směr naší společnosti, moje články přebírají i křesťanská sdružení, jimž není lhostejný lidský úpadek ve všech sférách života, a která hledají nezaujaté odpovědi na naléhavé otázky doby. Pokud však mám být upřímný, v žádném z uvedených myšlenkových směrů bohužel nenacházím potřebný náboj, s jehož vibracemi by souznělo mé srdce, nikde nevidím sílu přesvědčení, jímž by se mohli získat lidé ve své většinové touze obrátit se tam, kde jim kyne v ústrety lepší příští. Jak tedy dál? Víme vůbec, co chceme?

Ztráta rodové paměti – cesta ponížení člověka

Nad naší budoucností stále visí velký otazník. Soudím, že k tomu, abychom se pohnuli vpřed, musíme se postupně vypořádat se všemi druhy parazitismu, který se rozmohl v současné civilizaci. Čím to bylo umožněno? Na jedné straně je to materialismus, vláda hmoty nad duchem, neomezená moc peněz v rukou plutokratů. Tato patologická moc nás zotročuje po stránce existenční. Stala se základním stimulem sociálního parazitismu, k němuž patří všechny formy vykořisťování člověka člověkem, ekonomika postavená na dluhu, ziskuchtivý kalkul podnikatelů, pro něž je člověk nákladovou položkou, formou disponibilní zásoby, na níž je třeba šetřit a eliminovat její lidský faktor, je to i myšlení politiků, jimž je občan obtížnou a neposlušnou zátěží při jejich snaze zajistit se u moci v souladu s veřejným míněním, je to i duch konkurence převažující nad smyslem pro spolupráci podpořený individualismem a mantrou samospasitelnosti volného trhu.

Na druhé straně jsme svědky postupného ponížení člověka na úroveň zvířete ujařmeného do bezmocného stáda otrockých duší. Duchovní a nakonec i evoluční regres člověka probíhá ve jménu liberálních idejí. Demokracie, rovnost, rovnoprávnost, základní lidská práva, právní stát, humanitární universalismus, multikulturalismus, to všechno jsou nástroje, jak člověka vyčlenit ze smysluplného kulturního, rodového a nakonec i národního kontextu, jak ho připravit o vědomí celku, sama sebe a tak ho v odcizení zbavit hlasu srdce, duchovní příslušnosti, vědomí sounáležitosti, rodové paměti, tradice i kolektivní zkušenosti.

Prvním a hlavním nepřítelem temných sil moderní doby bylo cítění člověka spojené v silný celek pod záštitou rodu, rasy, později obce a kolektivní svépomoci. Poslední jistotu svébytnosti ztratil člověk po té, co byl vykořeněn z rodového kontextu a přijal úděl příležitostného otroka zevlujícího bezbřehým světem stejně nezakotvených tuláků. Každý jedinec je unikátní a nezaměnitelná bytost, každý jedinec ví něco, co neví ten druhý. Ve své podstatě však nejde o individualitu, neboť jedinec není nositelem ničeho, co by se dalo nazvat kultem, obecným povědomím, objektivním věděním, jedinec není ani morální bytost, pokud nemá odpovědnost a vztah povinnosti k pospolitému celku. Jediným organickým celkem pro umístění jedince je rod, kmen, jinými slovy společenství sdílející jeden obraz krve i ducha. Rod je vyšší forma bytosti, rod ví vše, co vědí všichni jeho příslušníci, rod je skutečná individualita, která může nést atribut svobody a sdílet se všemi jednu hrdost, sílu, ušlechtilost, duchovní vyspělost a existenční nezávislost. Individualita jedince je určena individualitou rodu, ničím jiným. Rod předurčuje jedince schopnostmi, genetickými vlastnostmi, společnou zkušeností, prožitkem lidskosti a vposled i učením pravdy o smyslu života, dobrém mravu a dobrém jednání. Ztrátou smyslu pro rod a v důsledku i rodinu se z člověka stalo politováníhodné a všemi přírodními silami ohrožené zvíře shánějící potravu kde se dá. To je také účel všech útoků proti národnímu cítění lidí a zrůdných forem nacionalismu, jimiž se mělo navždy odrodit lidské srdce od svého původu i zdroje sebevědomí.

Bojkot voleb – naše NE parazitické moci

K tomu, aby se člověk pozvedl ze svého odcizení, aby našel vlastní kořeny a smysl, musí se nejdříve vymanit z kleští sociálních parazitů, kteří hubí v zárodku jeho zdravou mysl i schopnost svobodné existence. Dnes není namístě se ptát, jaké nové paradigma společnosti je to správné. Dnes není v srdcích lidí čitelné, jaké společenské poměry mezi lidmi jsou přirozené a dobré. A co není dáno v srdci člověka, individuální rozum nesjednotí, i kdyby byl sebegeniálnější. Jak se však sociálním parazitům postavit? Jelikož ryba páchne od hlavy, je třeba nejprve odstavit současné finanční elity od zdroje jejich moci. Oni jsou ti, kdo zaseli parazitickou infekci do celé společnosti. Je třeba přestat zacházet s jejich penězi a vytvořit si vlastní měnu nezávislou na současných soukromých bankách, a to i při vědomí všech rizik, které to může přinést, včetně možnosti, že se naše země stane terčem ze západu organizované podvratné činnosti případně spojeneckých leteckých úderů podobně jako dnes národy severní Afriky či nedávno jižních Slovanů.

Pokud bych měl dát návod, jak to udělat, s čistým svědomých odkážu čtenáře na koncept ekonomické reformy pod hlavičkou sdružení Společenská reforma o.s. Toto sdružení mělo původně v názvu ekonomickou reformu. Myslím si, že by u něho mělo zůstat, protože na hlubší společenské reformy není nyní vhodná doba. Otázka zní, jak takovou ekonomickou reformu a zavedení státního finančního systému na podporu správné funkce peněz a tržní směny provést. Bylo by jistě dobré, pokud by Strana pro ekonomickou reformu získala rozhodující mandát z voleb. Mám však obavu, že to se nemůže stát. Důvody si, myslím, není těžké domyslet. Co tedy s tím? Soudím, že je nyní na nás, abychom vyjádřili kolektivní odpor k současnému politickému systému, který podporuje moc bankovních plutokratů. Jak je možné, abychom vyměnili politiky a nezískali přitom jen nové tváře téže garnitury zkorumpovaných hráčů? Domnívám se, že jediná možnost je bojkot voleb. Jen tak můžeme zpochybnit mandát politických pokrytců natolik, aby byli nuceni se začít ptát nás, občanů, co vlastně chceme. Pak bude možné říci, přejeme si ekonomickou reformu, při níž nebudeme otročit finančnímu kapitálu. Tuto reformu není třeba vymýšlet, protože její promyšlený koncept již existuje, například z dílny páně Jiřího Schlimbacha.

Říkáte, že nikdo dnes lidi nepřesvědčí, aby jednotně podpořili bojkot voleb? Že stále zůstane velké množství lidí, kterým současný stav vyhovuje? Odpovídám možná, snad, ale tak to zkusme, alespoň si tak ověříme, kolik těch sociálních parazitů ve společnosti skutečně máme. Od toho se mohou odvíjet i další úvahy o nápravě věcí lidských.

Autor: Cologero

Ve svém díle Il mito del sangue (Mýtus krve) věnuje Julius Evola jednu důležitou kapitolu teoriím Hermanna Wirtha. Konkrétně se zajímá o Wirthovu tezi o polárním, či chcete-li hyberborejském původu nordické rasy, jíž byl on sám příznivě nakloněn. Svou disputaci zahajuje citátem Oswalda Menghina, rektora vídeňské univerzity: „Zkoumání prehistorie je, či přesněji řečeno by mělo být, jádrem duchovní bitvy naší doby. Nemyslím si, že se mýlím ve svém odhadu, že se věda o prehistorii stane vůdčí disciplínou budoucích generací.“

Naneštěstí se dnes radám profesora Menghina nedopřává příliš sluchu. Existuje pro to několik důvodů. Primárním důvodem je fakt, že jen velmi málo lidí si je vůbec vědomých, že probíhá nějaká duchovní bitva, navíc snad ještě méně z nich chápe, co se onou duchovní bitvou vůbec zamýšlí. Dále zde máme problém metodologie. Převažujícím názorem je ten, že jediným možným přístupem je užití vědeckých metod. Tyto metody sice zřejmě mohou vést k získání pár informací, avšak nenabízejí (a ani nikdy nemohou) náhled do nejvnitřnější podstaty či ducha prehistorie. Takovýto přístup by se tedy v rámci spirituální bitvy ukázal nepoužitelným.

Finálně se zde setkáváme s otázkou pragmatismu. Vzhledem k důrazu kladenému na falešnou doktrínu evoluce jen málokdo vidí nějaký smysl byť v pouhém nahlédnutí do prehistorické minulosti s účelem lepšího pochopení současnosti. Z tohoto úhlu pohledu se jedině budoucnost jeví jako smysluplná, zatímco minulost má být překonána nebo zapomenuta.

V této době ještě Evola nacházel důvody pro optimismus, když píše:

„V posledních letech, v mnoha kruzích, došlo k významnému impulsu po návratu k počátkům. Počátky se zde zjevují ve zvláštním, duchovním světle. Bude prokázáno, že v prapůvodních dobách, významy a symboly přežívaly v čistém stavu, a poté byly ztraceny, zatemněny anebo změněny. Prehistorický výzkum, pozvednutý z úrovně neživotného vědecko-archeologického nebo antropologického pozitivismu na úroveň duchovní syntézy, tedy slibuje otevřít nové horizonty pro skutečnou historii civilizace.“

Tomuto impulsu očividně došel dech. Namísto otevírání nových horizontů tu máme tři hlavní teorie o podstatě člověka, které limitují šíři našeho poznání o sobě samých. Jako první zde můžeme zmínit pohled biologický, podle něhož je člověk jakýmsi genetickým omylem, vytvořeným podle „zvířecího vzoru“, a nordická rasa pochází z Afriky. Jedinec není již nadále považován za duchovní bytost se svou vlastní Vůlí, nýbrž výslednicí rozličných elektrochemických procesů v mozku. Další teorií je návrat k polyteismu. Nejprve je v této souvislosti nutno poznamenat, že účelem studia prehistorie není návrat k formám minulosti, neboť ty nejsou nikoli náhodou doménou uplynulých časů. Zadruhé, jak zmiňuje Guénon, polyteismus je známka dekadence a veškerá opravdová původní tradice byla proto nutně monoteistická.

A samozřejmě nejhorším náhledem je negativistické ukňourané chvástání Alaina de Benoista, jenž nevidí nic jiného než dekadenci a nákazu, a to nikoli pouze ve vztahu k současnému stavu západního člověka, nýbrž i ve vztahu k minulosti. Namísto rozeznání prapůvodní jednoty přichází s ideou plurality rozličných navzájem nepříbuzných národů a myšlenek. Porovnejte to například s velikou a inspirující vizí Donoso Cortése, prezentovanou v článku O rozkvětu evropské civilizace, jež sjednocuje nejskvělejší civilizace Západu a promítá je do současnosti. Není divu, že Evola měl o Cortésovi tak vysoké mínění.

Článek The Science of Prehistory vyšel na stránkách Gornahoor dne 28. června 2010.

Související články:

1. Ultima Thule: Julius Evola a Herman Wirth

Autor: Edouard Rix

Za co vlastně bojujeme? Každý politický voják si tuto otázku jednou bude nucen položit. Ačkoli to možná někomu může připadnout protikladné, obvykle odvětíme, že bojujeme ve jménu Tradice a Revoluce.

Tradice

Nejprve je třeba zdůraznit, že Tradice nemůže být zaměňována s nejrůznějšími zvyky a obyčeji. Tradice v sobě obsahuje souhrn znalostí vyššího řádu v návaznosti na Bytí a jeho odraz ve světě, jež nám byly zanechány generacemi našich předků. Neoperuje s tím, co probíhá v místě a v čase, nýbrž s věčnými hodnotami. Může se vyskytovat v různých formách, ovšem ve své podstatě má jediný základ. Neměla by být směšována s konkrétními náboženskými tradicemi, neboť zahrnuje celou škálu lidských aktivit na poli politickém, ekonomickém, sociálním, atd.

Inspirován Josephem de Maistrem, Fabrem d’Olivetem a zvláště pak René Guénonem, hovoří Julius Evola o “prvotní Tradici”, jež by z historického hlediska měla být odvoditelná z jednoho konkrétního zdroje nesčetných konkrétních tradic. Odkazuje tím na “hyperborejskou tradici”, která má svůj původ na dálném Severu v době, kdy započínal současný civilizační cyklus, s důrazem na indoevropské kultury.

Z Evolova úhlu pohledu se “dá hovořit o tradiční civilizaci nebo společnosti v případě, kdy je řízena principy transcendujícími vše, co se dá považovat za humánní a individuální, přičemž tyto jsou orientovány směrem vzhůru.” Základy tradiční civilizace tedy představují metafyzické vývody. Jsou charakterizovány prostřednictvím akceptace řádu nadřazeného všemu lidskému a nahodilému, přítomností autority elit, odvozujících z této transcendentní platformy principy nezbytné k vytvoření hierarchicky orientované společenské organizace, jež si prorazí cestu ke znalostem vyššího druhu a vtiskne životu vertikální orientaci.

Moderní svět je podle Evoly v rozporu se světem Tradice, jehož odraz byl přítomen ve všech velkých civilizacích Západu i Východu, jež byly prosty naší ignorace čehokoli, co přesahuje člověka, a rovněž tak i naší všeobecné desakralizace, materialismu a mísení kast a ras.

Revoluce

Co se tohoto pojmu týče, musí být posuzován s ohledem na svůj někdejší dvojí význam. Ve své současné podobě, jak ji obvykle vnímáme, revoluce představuje náhlou a násilnou změnu řízení státu. Jejími perfektními příklady budiž Velká francouzská revoluce a Ruská revoluce z roku 1917. Ve svém původním smyslu ovšem revoluce nezosobňuje subverzi a revoltu, leč naopak návrat k počátečnímu bodu a prvotnímu pohybu okolo určité osy. Použijeme-li astronomického příměru, “revoluce hvězdy” označuje pohyb okolo vlastní osy, otáčení okolo centra, jež zabraňuje odstředivým silám, aby ji odnesly do nekonečnosti vesmíru.

Dnes se ovšem nacházíme na konci cyklu. Spolu s úpadkem kast – postupným klesáním autority v rámci Tradiční hierarchie čtyř stavů – se moc přesouvá od posvátných králů směrem k aristokratickým válečníkům, následně k obchodníkům a nakonec k masám. Žijeme v Železném věku, Indo-árijské Kalijuze, Temném věku úpadku charakterizovaném vládou kvantity, čísel, masovosti, a bezuzdnou honbou za produkcí, ziskem a materiálním bohatstvím.

Revolucí dneška by tedy mělo být usilování o návrat naší evropské civilizace k jejímu počátečnímu bodu v souladu s hodnotami a principy Tradice, k němuž lze dospět slovy Franca ‘Giorgia’ Fredy “prostřednictvím dezintegrace současného systému,” který představuje antitezi tradičního světa, o nějž usilujeme.

Článek Eduarda Rixe: Tradition et Révolution byl přeložen z anglické verze, která vyšla na stránkách Counter-Currents Publishing. Jeho původní, francouzská verze vyšla v časopise Le Lansquenet č. 16/podzim 2002. Online je k dispozici na stránkách Euro-Synergies.

Protistranou netolerovatelná antiteze této utopické budoucnosti je společnost založená na tradici, ctící zvyklosti, vyznávající mužné zábavy jako lov nebo býčí zápasy a sloužící Bohu, nikoli mamonu. Jedinci svobodného ducha se zbraní za pasem milující divočinu, jež se nenechali zahnat do některého z úhledných směrovek opatřených parků, vyznávající křesťanství po vzoru svých předků, respektující zvířata coby božské tvory, jimž nicméně neudělují lidský status, jsou sociálním inženýrům plánujícím naši budoucnost trnem v oku. Musí být proto jednoduše eliminováni, přičemž užiteční idioti z řad politicky korektních parlamentních shromáždění jsou nejhorlivějšími vykonavateli této čistky.

Úryvek z článku Geralda Warnera: Decent British revulsion towards bullfighting, in the land of the lunchtime abortion, který vyšel v novinách The Daily Telegraph dne 30. července 2010.

Setkáváme se zde se dvěma neslučitelnými a nesmiřitelnými náhledy na svět.

Anti-tradice

Staví na názoru, že lidé se vyvinuli ze zvířat, a proto v rámci lidské společnosti probíhá kontinuální proces evoluce a pokroku směrem k vyšším intelektuálním a morálním stádiím.

Tradice

Ta naopak pracuje s tezí, že veškeré lidstvo se kdysi nacházelo ve své ideální podobě, či chcete-li “zlatém věku”, ovšem z důvodu špatných rozhodnutí se dostalo do spirály úpadku, a pouze nějaká událost kataklyzmatického rázu může zapříčinit obnovení stavu někdejší dokonalosti.

Syntéza

Neexistuje žádný vědecký důkaz evoluce nebo pokroku. Jestliže se nám zdá, že jsme svědky určitých změn, pokroku nebo evoluce, jejich etiologie spočívá v něčem jiném. Každou ideu nebo hnutí dává do pohybu jakási prvotní hnací síla, jež přivodí její zhmotnění. V průběhu času se nicméně tento prvotní impuls má tendence deformovat a každá organizace nebo hnutí tím pádem upadá, a to mnohdy až do bodu, kdy se změní ve svůj absolutní opak. Děje se tak z důvodu všeobecně nevědomého stavu lidstva. Přesto je však v některých klíčových momentech tohoto procesu možné (přičemž čas je veličina kvalitativní, nikoli kvantitativní), že nějaký další vědomý impuls může tento vývoj posunout zpět. Může se však tak stát jedině prostřednictvím jednání uvědomělé elity.

Článek Two Incompatible and Irreconcilable Worldviews vyšel dne 12. září 2010 na stránkách Gornahoor.net.

Diskuse ke článku zde.

Jaký byl Evolův [*] přístup k náboženství, přesněji v jakých náboženstvích spatřoval ducha Tradice?

Může se to zdát zvláštní, ale Evola se nikdy nezajímal o to, co se obecně nazývá „náboženství“. Vždy se hlavně zajímal o uskutečnění potenciálu vlastního Já a v budování (nebo uchování) společností, které jsou schopné umožnit sebezdokonalování těm, kteří o něj nejvíce usilují. Z toho vyplývá, že taková náboženství, která zlehčují osobní snahy jedince za účelem poskytnutí všeobecného duchovního jmenovatele, jsou nepřátelská jeho záměru. Evola jasně určil křesťanství jako náboženství, které zneschopňuje potenciál několika „vyšších lidí“, aby nerozlobila většinu tvořenou ovcemi. Ale to samé platí na podoby mahájánového buddhismu a více nebo méně pro všechna náboženství kali jugy, současného věku temna.

Na druhou stranu primordiální Tradice může působit na téměř všechna současná náboženství, pokud se nesoustředíme na dogmata, ale raději na to, jak ztělesňují bojového ducha. Křesťanské rytířstvo se nehledě na velké rozdíly ve své náboženské mytologii příliš neliší od bojovníků džihádu nebo samurajů.

V jedné věci si byl zralý Evola jistý – oživení „pohanství“ jako náboženství je nemožné. Proto musíme kultivovat hyperborejské hodnoty buď mimo náboženskou sféru, nebo musíme posílit tyto včleněné hodnoty v existujících náboženstvích. V Evropě je to hlavně křesťanství. Je zajímavé, že politickým a náboženským hnutím, které uskutečnilo nejvíce z Evolových ideálů, byla Legie archanděla Michaela v Rumunsku.

Jaké byly ve skutečnosti vztahy mezi Evolou a italským fašismem? Jaký byl Evolův názor na národně revoluční hnutí a hnutí nové pravice vzrůstající v poválečném světě?

Na to není jednoduchá odpověď, protože co do míry Evolovy účasti v „realpolitice“ se mnoho věcí neví a nebo si na pohled navzájem odporují. Jeho odstup od fašismu jakožto partajnického hnutí byl vždy velký. Evola nikdy nebyl členem strany ani žádného vlivného kroužku, ale měl rozličné kontakty a příznivce. Se zřetelem na ideologii lze odpovědět snadněji. Evola odmítal liberalismus Západu stejně jako komunismus. A věřil ve zmrtvýchvstání ideálů Římské říše. Po rozchodu se svým učitelem Arturem Reghinim, což byl svobodný zednář pokoušející se budovat „pohanský imperialismus“, navázal Evola styk s Guidem de Giorgio, nejvlivnější osobou v pozadí časopisu La Torre, který Evola po krátkou dobu vydával. Když byl časopis La Torre donucen skončit, snažil se Evola sledovat stejnou linii pod záštitou jiných časopisů.

Toto následné pojetí může být považováno za méně agitativní a hlubší než Reghiniho a může být označeno za jakousi podobu „fašismu ducha“. Spojuje duchovno starověkého Říma s moderním fašistickým státem, jež byl víceméně neplánovaně ovlivněn okolnostmi svého vzniku a osobností Duceho a dalších. Fašistický stát, jež byl ale vždy státem moderním, měl být transformován směrem k tradičnímu duchovnímu státu a jeho úloze – kterou představuje osa a fasces. Pojetí „pohanského imperialismu“ bylo založeno na síle a do jisté míry také na ideji posvátna.

Stejná otázka pro poválečnou dobu: Jak může být tradiční společnost vybudována moderními prostředky? To je jediné kritérium hodnocení národně-revolučních hnutí a hnutí nové pravice. To vidíme například v Evolově hodnocení „Imperia“ Francise Parkera Yockeye, které můžeme vyložit jako program pro většinu hnutí „nového eurasijského řádu“. Evola píše, že Yockey, navzdory své bystrosti, nedovede dobře rozlišovat mezi kulturou a civilizací (rozdíl definoval Oswald Spengler) a pokouší se vybudovat říši na základech civilizace. Evoliánská alternativa – řád založený na metafyzickém a kulturním principu – se na území poválečné Evropy neobjevil a Evola si udržel od všech politických hnutí kritický odstup. Kromě toho je třeba vědět, že Evola byl na rozdíl od těchto hnutí z principu monarchista a nikdy se nebyl smířil s demokracií.

Jak byste definoval základní myšlenky Evolovy filosofie historie?

Jeho názory byly v tomto ohledu podobné těm, které zastával u náboženství. Evolu nezajímá historie jako taková. Zajímá se o spojení s nezměnitelnými principy, věčným Bytím. Historie je proces setrvalého ztrácení tohoto pojmu. Historie se rodí a je poháněna třemi faktory: nejzásadnější je dekadence těch, kteří by měli být strážci kontaktu s věčným Bytím. Selhávají v okamžiku, kdy přijímají exoterní pohled namísto vnitřního sebeuskutečnění a iniciace. Dále jsou zde nepřátelé stávajícího řádu – ti vyloučení z důvodu svého původu či svých přirozených schopností v oblasti materialistického hospodářství (které tradiční společnosti přísně omezují). Tito lidé jsou utlačováni a jsou podhoubím vzpoury. Oba procesy – dekadence a vzpoura – vrcholí, když je tradiční iniciační společnost obrácena vzhůru nohama a uvykne směřování ke zničení tradičního řádu namísto jeho obrany.

To se například podle Evoly stalo se svobodným zednářstvím. Tady vstupuje do děje další důležitý činitel: tyto společnosti jsou v zásadě nástroji nadpřirozených duchovních sil. Evola toto téma příliš neodhalil, ale v zásadě měl podobný názor jako Corneliu Codreanu (zakladatel zmiňované Legie Archanděla Michaela) – nejdůležitější bitvy jsou vybojovány na nebesích a ne na zemi. Ačkoliv v názoru na skutečnou povahu těchto „nebes“ by se jejich názory asi lišily.

Jakým způsobem Evola ovlivnil světový názor současných politických a intelektuálních iniciativ v Evropě?

Jeho vliv byl vždy obrovský z hlediska kvality. Z hlediska kvantity si důležitost Evolových myšlenek pro porozumění osudu Evropy uvědomilo pouze několik jednotlivců. V posledních letech jeho vliv značně stoupá, což přináší nebezpečí, že se rozpustí do nemastné, neslané ideologie. Tisíc silně odhodlaných mužů je více než zástupy donekonečna diskutující o jeho odkazu. Velice důležité bylo „objevení“ Evoly ve východní Evropě. Vzhledem k tomu, že kapitalismus vede postkomunistické země ke katastrofě, může dojít ke zdravé radikalizaci – radikalizaci mysli též. Podobná „tabula rasa“ na západě chybí, Evola je přirovnáván k tomu či onomu a inspiruje množství kulturních a politických iniciativ. Ale s jakým cílem? Mohu jen doufat, že zdravé jádro zastánců Tradice najde cestu k organizaci podobné „Řádu Železné koruny“, který Evola nastínil – ne jako dogma, ale jako návrh – aby jako elita byli schopni přežít naprosté civilizační znekulturnění a vzkřísit řád.

Mohl byste představit našim čtenářům svou činnost a největší úspěchy vydavatelství Kšátrija?

To je prosté. V roce 1994 jsem začal publikovat články o Juliu Evolovi v různých kulturních a politických časopisech. Ty byly později pomocí internetu shromažďovány s podtitulem Kšátrija. Vznikla celá řada mezinárodních kontaktů. Navíc, v roce 1998 vyšel časopis v tištěné podobě v německém jazyce. Následuje další výtisk, lepší co do kvality a designu. Vzniká iniciativa utužit spojení se čtenáři. Jméno „Kšátrija“ odkazuje samozřejmě na osobnost Julia Evoly, ale také mělo vyjadřovat, že ani já jako vydavatel ani moji spolupracovníci nejsme jako jednotlivci ničím – a že ani Evola, navzdory svým zásluhám o tradici, není tak důležitý jako idea, kterou se pokusil vytvořit: idea duchovního válečníka. V tomto smyslu „odosobnění [1] ve jménu Tradice“ – je konečným cílem vydavatelství Kšátrija vytvoření neviditelného řádu nositelů a strážců evropského znovuzrození.

Vídeňský rodák Martin Schwarz je stoupencem eurasijského hnutí prof. Claudia Muttiho v Rakousku, zakladatelem časopisu Kšátrija – tradice a metafyzika [*], věnovaného dílu italského spisovatele Julia Evoly a islámské tradici; provozuje mimo jiné nakladatelství Eiserne Krone [*] navazující na stejnojmenný časopis [*]

Poznámky překladu:

[1] Evola v díle Cesta samuraje shrnul vnitřní proměnu válečníka (kšátrije) do čtyř stupňů: stát se pánem vnějších vlivů a podnětů (askeze); uplatnit vlastní autoritu proti tělu – vytrvalost (výcvik); ovládnutí žádostí a pocitů (vnitřní rovnováha); odosobnění (odloučení Já)

Rozhovor poprvé vyšel v polském časopise Odala, do angličtiny pro stránky Rose Noire jej přeložil Ulf Herder. Český překlad poskytla redakce stránek Slavonie.org.

Autor: Radim Lhoták

Zákon: Slovo nejvyššího významu přímo stvořené k tomu, aby bylo vytesáno do kamene. Hle, zde na této kamenné desce je vepsán nesmazatelný výraz pravdy o tom, co je dobré a spravedlivé. Není druhého místa pro text, v němž slova zasluhují vážit s vyšší distancí a nadhledem, než desky nesoucí sílu zákona z vůle věčné přírody a boží prozřetelnosti. Není váženější bytosti nad zákonodárce, a pokud jím byl v minulosti člověk, byly mu přisuzovány božské schopnosti nahlédnutí nejvyššího řádu světa a ctnosti vystopované z esence samotné boží podstaty. Jediný přirozený Zákon pro lidi je sumou neposkvrněné tradice a zkušenosti předků, jež přivedli svůj lid k vítězství a blaženosti.

Nyní považme, z jakých zdrojů vyrůstají zákony moderní doby, s jakými zákonodárci a podle jakých předloh „tepají“ své sbírky zákonů moderní státy: Orgán zákonodárné síly tvoří sbor zkorumpovaných, chamtivých a řevnivostí opařených politiků, návrhy zákonů předkládají horlivé hlavy patolízalů moci a bezduchých křiklounů z lidu. Zákon je ztělesněním vyššího principu a nesluší se do něho zasahovat lidem nízkým. Alespoň tak chápali zákon generace našich dávných předků. Tito naši otcové rovněž věděli, že pravda a spravedlnost vždy utrpí přemírou slov, jimiž je předkládána a velebena.

Spravedlnost mimo zákon

Tak se v éře vlády rozumu a povrchní vědy zjevil zákon jako nezdolatelná hora pravidel, v římském právu dokonce veršovaných, ze kterých se postupně vytratil smysl toho, co je vlastní spravedlivému nazírání světa a obvykle se označuje právem přirozeným. Odklon od úcty k zákonu jako k vyšší instanci spravedlivého soudu a kosmologické jednoty, nahlížené více intuicí proroka než rozumem vědce, vedl vývoj práva k nastolení ústavního pořádku podle představ blouznivců o funkčním člověku, jenž se stal objektem zkoumání, žel jen z omezeného a konceptuálního pohledu jeho subjektivního účelu a zaměření. V řeckém pojmosloví se takový řád nazývá „taxis“ a postupem historie lidského pokroku se stále více vzdaluje řádu universálnímu, neměnnému a nadčasovému, který trvá a skládá podstatu všeho, co se nazývá „kosmos“.

Kdyby Platón věděl, jaký účinek na budoucí generace budou mít ideje jeho učitele, onoho lstivého a neporazitelného ironika Sokrata, patrně by nikdy nenapsal svoje díla Ústava a Zákony. Nová éra vlády lidí nad vlastním osudem zrodila lidské individuum v holé nedotčenosti vším, co určuje jeho identitu i smysl života a co z něho dělá vyspělého člověka. Namísto dualismu boží a světské podstaty, jin a jang, principů světla a temnoty nastolila dualismus subjektu a objektu, jednorozměrné vnímání individuálního já proti zbytku světa: ego a ti ostatní s jejich neutuchajícími protivy a překážkami vyvolávajícími úzkost a strach na cestě jedince za osobním prospěchem. Konečný výraz tomuto dualismu vtiskla moderní doba svojí subjektivistickou filosofií individualismu a souborem práv jedince v kontextu morálně vyprázdněného celku. Výsledkem je boj každého s každým a život na úkor celku. Lidské individuum je postava čistě komická a z původního dionýsovského dramatu obsazeného tragickými hrdiny bojujícími za ušlechtilost a vyšší smysl existence člověka i celého lidského pokolení se stala komedie del l’arte.

Fikce právního státu

Nejtrapnějším omylem moderny je idea právního státu. Jakže, šroubované verbální konstrukce pravidel soužití a předpisů pro lidského jednání mají sami o sobě zajistit dobrou víru lidí v jejich budoucí očekávání? V čem tkví dobrá míra lidského usilování o šťastný život a harmonii lidské pospolitosti? V občanské poslušnosti a v chování podle litery zákona? S dohledem policie a soudců nad jeho dodržováním? Je snad právo moderního státu universálním učením o tom, co je dobré pro lidský život a jaký úděl člověka je ten spravedlivý? A kdo je dárcem takového učení nejvyšší váhy a pravdy? Snad ne ti naši politici a jejich nohsledi z řad stranických garnitur?

Kdyby právní řád moderního státu byl učením, nemohl by nikdy být prosazován násilím represivních orgánů. Násilím nikoho o ničem nepřesvědčíš. Pokud tedy zákon není sám naukou, podle jakého učení postupují sami zákonodárci, když nám diktují způsob chování a předepsanými pravidly zasahují do všech sfér našeho života? Výrazem jaké absolutní ideje dobra pro všechny je kodex právního státu, v němž právo z vůle zákonodárců je nadřazeno všem živým tvorům na zemi?

Nejrozporněji vyvstává idea právního státu s jedním pojetím práva a spravedlnosti pro všechny v podmínkách nových multikulturních států. Vědomí spravedlnosti je dáno kulturou společenství a jeho nazíráním hodnot. Každá kultura má své představy o tom, jaký řád ve společnosti je pro ni dobrý a vede k posílení jejích vitálních zdrojů. Tak se dnes v moderních státech mísí například právní vědomí muslimských etnik s tradičním právem církevním proti konstruktivistickému právu moderní společnosti. Postup od národních států k vyšším státním celkům navíc pokládá otázku decentralizace moci na regionální či komunální úroveň a principu subsidiarity. Je zcela legitimní uvažovat o tom, nakolik má být jednotné kontinentální právo platné na všech úrovních života.

Kde je psáno, že nově vznikající lokální společenství, komunity, obce či rodové klany nemají právo na vlastní pojetí spravedlnosti a vnitřního řádu? Lze bez předsudků dokonce tvrdit, že možnost vlastního konstituování pravidel soužití je přímo podmínkou svobodného vzniku takových nezávislých uskupení, v nichž například pojetí rodiny, práv k dětem a ke společnému majetku mohou být značně odlišné od současné představy o právech a povinnostech genetických rodičů a právech jedince k individuálnímu vlastnictví. Návrat od individualismu ke kolektivnímu chápání lidské existence může být v budoucnosti klíčovým momentem přeměny západní společnosti. Nakonec již dnes jsme svědky toho, jak absurdní dopady má legislativní smršť Evropské unie v kulturně a geopoliticky odlišných zemích Evropy. Dovolím si tvrdit, že přehodnocení funkce právního státu bude mít zásadní význam při budoucím konstituování společné Evropy.

Právní řád bez řádu

Žádný funkční řád nelze lidem vnutit zákony. Společnost je podrobena řádu, pokud většina lidí ctí jeho smysl a dobro, které z něho pochází. Právní řád má být pouhým odrazem tradičního pořádku ukotveného ve vědomí lidí a podloženého morálními zásadami, jimiž se řídí jejich jednání. Zákony představují soubor přijatých společenských konvencí, zvyků a zásad mezilidského styku, které nabyly platnosti ze samotné praxe prověřené časem, zkušeností a tradicí. Žádný zákonný pořádek nemůže mít pozitivní účinek, pokud k němu lidé nedospěli vlastním poznáním o tom, co přivedlo jejich společenství k úspěchu a životní prosperitě. Zákony nemohou být výsledkem spekulativní činnosti lidského rozumu, nýbrž je nutné je vyčíst z obecného mínění lidí a způsobu, jakým jsou uskutečňována vzájemná očekávání mezi lidmi při jejich potřebě vzájemnosti a spolupráce. Právní kodex, pokud je vůbec zapsán, musí zachycovat tato očekávání v co možno nejabstraktnější podobě, aby našel platnost ve většině rozličných případů, které se od sebe nutně liší ve svém konkrétním a věcném obsahu. Institut spravedlivého soudu v konkrétních případech je věcí soudce a jeho schopnosti nalézt odpovídající morální a duchovní soulad s pojetím spravedlnosti tak, jak je obsažen ve společenském vědomí. Cokoliv jiného je diktát totalitní moci zbavující lidi vlastní vůle a svobody.

Současný právní stát proto není nic jiného, než pustá tyranida moci nad otrockým stádem občanů, jimž bylo odejmuto právo na duchovní sebeurčení, morální jednotu a svobodnou existenci. Právní stát je diktatura politické zvůle bez odpovědných soudců a jejich spravedlivého soudu. Co se dnes nazývá justicí, je houf drábů, výběrčích daní a organizace donucovacích prostředků směřujících k poslušnosti moderních nevolníků tržně liberálního kombajnu kosícího lidské hlavy podle představ plutokracie, jak má vypadat pořádek na vsi.

Břišní slabost zákonodárců

Realita v zákonodárství moderního státu je však ještě mnohem horší, než by se podle výše uvedeného mohlo zdát. Pokud by parlamentní sbory konaly přesně podle zájmu oligarchů, jednalo by se o diktaturu se zjevným nepřítelem i směrem jeho usilování. Bohužel zákonodárné sbory často vymýšlejí nové a nové zákony jen proto, aby naplnily formální obsah svého poslání a důvod k obsazení parlamentních křesel se všemi výhodami, které to přináší. Tak nebývalá kreativita hlupáků a právních vandalů se podepisuje na již tak neproniknutelném kruhu falše a justičního teroru, jakému jsme v běžném životě vystaveni. Vyžeňme poslance z teplých síní parlamentu na ulici, do terénu, jen ať nemají prostor ani čas z nudy vymýšlet další zákony. O to volněji a bezpečněji se nám bude zítra dýchat. Skutečný a dobrý vládce nepotřebuje nutně ke své činnosti zákony, leda jako formální potvrzení svého majestátu při vedení svých pověřenců ve státní správě.

Smysl právního dualismu

Ke zpochybnění právních řádů demokratických států kontinentální Evropy si stačí uvědomit pravý význam teze o právním dualismu, na kterém jsou tyto řády postaveny. Dualistické pojetí práva soukromého a veřejného říká, že soukromé právo slouží zájmům individua, kdežto veřejné právo slouží zájmům celku. Jsme tedy u jádra individualistického rozpolcení člověka moderní doby v dualismu subjektu a objektu, u zvráceného zcizení individua na pochybné „já o sobě“ a z pozice takto uměle vytvořeného ego nahlíženého světa všech ostatních.

Co znamená ono jáství bez celku, co znamená celek bez jednotlivců spojených vzájemností ve sledování společné cesty? Jak je možné nahlížet tyto kategorie odděleně? Odpověď je prostá: Dualismus individua a celku má smysl pouze tehdy, pokud oním celkem je totalitní moc vládnoucí stádu izolovaných kusů, jejichž svobody i práva jsou touto mocí zásadně omezeny ve prospěch nadřazených elit. Toť obraz liberálně demokratického státu, toť ono falešné náboženství postavené na dogmatu svobody jedince bez jeho bytostného zakotvení v celku, jenž se mu nutně jeví cizí a vzdálený. Pro skutečně svobodnou a zdravou obec platí, že přirozenost jedince a přirozenost celku tvoří nedělitelnou jednotu, co je dobré pro jedince, je dobré i pro celek. Přirozené ustrojení individuální lidské bytosti v hierarchii směřující od hlavy k patě se nutně přenáší na stejné hierarchické ustrojení obce a blízké společnosti. To, co platí nahoře, platí ve stejné míře i dole a naopak. Svobodná společnost nepotřebuje mocné universální zákony, ale pouze a jen spravedlivé muže-soudce s citem pro místní nálady a potřeby.

Pryč s justicí

Největší úlevou pro všechny by asi bylo, a to říkám bez přílišné nadsázky, kdyby nějaký osvícený vládce dokázal vyhodit všechny novodobé sbírky zákonů na smetiště dějin a zrušit celou justici. Tam, kde universální právo a rovnoprávnost postrádají oporu v božím zákoně nadřazeném lidské zvůli, je společnost mnohem svobodnější a bezpečnější bez všech represivních zákonů. Jeden demokraticky ustanovený soudce z lidu je víc, než stohy právních textů. Nad odvolací řízení vyšších soudních instancí potom vyniká autorita odpovědného samovládce. Spory prostých lidí dokáže vyřešit stará Blažková lépe než úplatný soudní úředník a absolvent právního učiliště pomatený tezemi o právním státě a jeho zákonem organizované moci.

Ať jdou poslanci sami soudit pře občanů, jen ať se nám proboha nesnaží přikazovat, co nesmíme a co musíme dělat, jen ať se nám přestanou plést do života. K tomu, aby nám sebrali polovinu výtěžku z naší práce na daně a vlastní blahobyt, stačí jeden jediný předpis o jediné větě. Otázka zní, zda jim to takto spolkneme. K ochraně nás prostých lidí před násilím a zločinem žádné zákony nepotřebují, to dokázala a zajišťovala každá moc minulosti jen za dohodnuté dávky svých daňových poplatníků, a zahraniční politiku si stejně dělají podle toho, se kterým z tajných agentů velkých mocností jsou jedna ruka. Vše ostatní je věcí svobodné smlouvy mezi osobami, kterým jde o společnou věc, a nikomu dalšímu nepřísluší posuzovat její obsah ani právní platnost. Je na smluvních stranách samotných, aby smlouva vyjadřovala dostatečně jasně a průkazně vůli všech zúčastněných osob pro případ sporu, který dokáže rozhodnout každý poctivý, nestranný a spravedlivý muž.

Recenze Michaela O’Meary na knihu Dominique Vennera Histoire et tradition des européennes: 30 000 ans d’identité (Historie a tradice Evropanů: 30 000 let identity).

I. Rasa krve a rasa ducha

My, nacionalisté ve Spojených státech si zakládáme na otázce rasy, argumentujíce tím, že rasa poukazuje na významné rozdíly mezi lidskými druhy, že tyto druhy mají různé způsoby chování a sociálního rozvrstvení a že současné nebezpečí pro přežití bílé rasy je osudovým problémem, kterému náš lid čelí. Naproti tomu v Evropě usilují naše protějšky o poněkud jinou strategii. Evropští nacionalisté ve svém boji proti multikulturním proti-bílým silám, přistěhovalectví z Třetího světa, feminismu a globalizaci nedávají důraz na rasu per se, ale spíše na obranu jejich kulturního a historického dědictví.

Tento důraz na identitu může být vysvětlen absencí Prvního ústavního dodatku a z toho důvodu i svobody zkoumat rasové otázky otevřeně. Myslím si však, že zde je zajímavější důvod pro tyto transatlantické rozdíly: a to ten, že evropští nacionalisté nedefinují rasu jednoduše jen jako záležitost krve, ale také jako záležitost duchovní – jako historický a kulturní jev. Tento názor implicitně předpokládá, že tělo je neoddělitelné od ducha, který ho oživuje, že biologický rozdíl, jako odlišná vitalita, je jen další formou duševní rozdílnosti a že smysl těchto odlišností (dávajících člověku duchovní bytí, a ne jenom tělesné) je možné nejlépe vidět spíše v rámci kulturních a historických vztahů, než v rámci biologické vědy 19. století. Rasa pak může být potřebným organickým substrátem pro všeechny historicky a kulturně odlišné národy, ale její biologické vlastnosti, jakkoli primární, jsou jen formou a ne obsahem jejího duchovního vyjádření. Tudíž, zatím co my, Američané hledáme psychologické, sociologické, konspirační anebo politické vysvětlení rasově sebedestruktivního chování našich lidí, Evropané se zaměřují na ztrátu jejich kultury a tradic – a identity, kterou definují.

Tyto rozdíly svědčí nejen o strategických rozdílech mezi americkým a evropským nacionalismem, ale také o větším civilizačním odloučení, které odděluje Ameriku od Evropy – a z tohoto důvodu i jejich různé historické vývojové směry. Toto je obzvláště patrné na skutečnosti, že Evropané všech politických zaměření jsou v současnosti angažováni v epochálním projektu – politicky sjednocené Evropě – který jim dává naději na dominanci v budoucnosti. Je zde navíc i skutečná debata o tom, jak by tento evropský projekt měl být realizován, obzvláště ve Francii, kde je vůle k moci nejrozvinutější. Nová třída, která ovládá Evropskou unii, jak se dalo očekávat, preferuje liberální, ekonomické a kvantitativní principy, které vedou bílé lidi všude jen ke zkáze, v duchu vidí Evropu jako multirasovou civilizaci založenou na volném trhu, nechráněných hranicích a etnocidálním humanitarismu. Proti ní stojí různé protisystémové strany odmítající liberálně-demokratický řád, založený na vládě peněz vnucený Evropě po roce 1945, společně se stovkami novopravicových, krajně pravicových, revolučně-nacionalistických a revolučně konzervativních sdružení, tvořících pravicové, mimoparlamentní křídlo, které vytváří široký komplex přesvědčivých protiargumentů, a to nejen na základě rasových pojmů. Narozdíl od tvůrců Nového světa, mají tito antiliberálové tisíciletí dlouhou tradici evropské rasy a kultury, která skýtá podporu jejich opozici.

Kniha Dominique Vennera Histoire et tradition des européennes: 30 000 ans d’identité (Historie a tradice Evropanů: 30 000 let identity) je součástí této širší debaty o Evropě. Jen málo žijících autorů je lépe kvalifikováno k tomu, aby mluvilo za západního bílého člověka, než Venner. Po pět desetiletí, jak na stránkách, tak i na bojových polích, k tomuto získával právo tak činit. Jeho první bojovou arénou ve službách evropského zájmu bylo francouzské Alžírsko, kde sloužil jako elitní výsadkář. Později, v šedesátých letech, poté co zjistil že se kosmopolitní síly mezinárodního kapitálu zmocnily všech mocenských pozic, zahájil boj na další frontě – hrál důležitou úlohu v desetiletí, kdy probíhaly krajně pravicové kampaně. Kromě toho, že poznal více než jedno francouzské vězení, pomáhal rovněž odstartovat metapolitickou kariéru “evropské nové pravice” (nazývané též “nová kultura”), která se od té doby stala hlavním ideologickým oponentem židovsko-liberálních sil, spojených s “le parti Americain”. Avšak co více, než jen odvaha a osobní integrita “pod palbou”, Venner je i oblíbenec Múz, napsal více než čtyřicet knih a bezpočet článků na nejrozličnější evropská témata.

V knize Histoire et tradition des européennes: 30 000 ans d’identité se tento vzdělaný Evropan vrací ke vzdálené historii jeho lidu, aby zodpověděl velké otázky, které klade nejistá budoucnost.

II. Nihilismus

Píše před příchodem nového milénia, Venner poznamenává, že Evropané poprvé v historii již více nedominují zemi svých otců, že ztratili kontrolu svých hranic, institucí a vůli reprodukovat sami sebe jako lid. Charakterizuje současnou dobu jako kulturní chaos a rasový masochismus. Žádný radostný osud, tato temná doba kulminuje po dlouhé době duchovních otřesů, ve kterých byli Evropané vytrženi ze svých kořenů a přinuceni vidět se jen ve špatném světle, včetně popírání sebe sama. Ztrátu významu a smyslu, podporovanou těmito otřesy, ve kterých tradiční formy identity uvolnily cestu těm falešným. nazývá Venner “nihilismem”.

Pro Nietzscheho, nejznámějšího propagátora tohoto termínu, je nihilismus výsledkem smrti Boha, která podkopala křesťanskou víru a zanechala svět beze smyslu a významu. Venner to vidí v poněkud širším smyslu, jmenovitě ne jen prostě ve ztrátě náboženské víry, ale ve ztrátě kuturního dědictví obecně, a tuto ztrátu jako hlavní zdroj nihilismu. V tomto smyslu nihilismus podvrací transcendentní odkaz , který dříve určoval směr, kterým se Západ ubíral. Ponechal moderního člověka v duchovně prázdném světě materiálních požitků a vědeckých jistot, lhostejného ke “všem vyšším hodnotám života a osobnosti”. Zaměřujíc svoji pozornost na fyzickou podstatu lidské existence, nihilismus podporuje podmínky, které postrádají smysl, formu a řád a z tohoto důvodu je jedinec zbavený těchto norem, které nám mohou pomáhat při zdolávání velkých zkoušek naší doby. Obzvláště hrozivý důsledek této ztráty vyššího smyslu je civilizační krize, ve které přežití naší rasy se stává záležitostí, ke které je většina lidí apatická. Venner vysledovává kořeny nihilismu do počátků Spenglerovy “faustovské civilizace”, které počaly poměrně nenápadně když sv. Tomáš Akvinský zavedl Aristotelovu logiku do křesťanské teologie a tím upřednostnil vliv racionality. Protože křesťanství stojí na tom, že je zde jediná pravda a jediná duchovní autorita (Církev), rozum v tomto tomistickém přeformulování byl učiněn základním prostředkem k poznání božské podstaty. Jakmile se stal křesťanský Bůh závislý na rozumu, tak riskoval své případné zpochybnění. Toto zpochybnění přišlo s Descartem, zakladatelem moderní filozofie, který změnil rozum v čistě instrumentální a spekulativní nástroj, Karteziánství redukovalo, v rámci vědy, techniky a průmyslu, všechno na mechanickou příčinnost, spojilo rozum s všemocností přírody, s vírou v pokrok (brzy nahrazenou vírou v Prozřetelnost) a nakonec s vládou peněz.

Venner tvrdí, že suchý matematický rozum, bez ohledu na to, jak je technicky účinný, není náhradou za transcendentní odkaz . Duchovně prázdný svět ovládaný rozumem je svět zbavený smyslu a významu. Průběžná mechanizace lidského života a kvantitativní, ekonomické zájmy které jsou všemu nadřazeny ve skutečnosti předpokládají vykořenění těchto mezigeneračních historických, tradičních a kulturních vazeb, které udávaly charakter všem tradičním náboženským systémům. A jakmile tyto vazby uvolní cestu racionalistickým, anti-organickým tezím, tak také jejich význam odliší Evropany od ostatních členů lidského společenství. V tomto duchu, svět zrozený z nihilismu si bere jako ideál abstraktní, uniformované a kávově zbarvené lidstvo, lhostejné k před-racionalistickým životním formám, založeným na evropském organickém dědictví.

Čím větší je sterilita stále více vzrůstajícího nihilismu, tím více, jak tvrdí Venner, je potřeba se znovunapojit na prvotní zdroje evropského bytí. To je nicméně možné jen skrze výzkum a studium těchto zdrojů, které byly z velké části vykořeněny z evropského života. Venner nepožaduje v odkrývání těchto základních zdrojů evropské historie a tradice úplný návrat zpět jejich původu (který je každopádně nemožný), ale spíše hermeneutické zkoumání jejich tvořivé, hybné síly. Z tohoto pohledu Homérova Iliada, napsaná před třemi tisíci lety, má stále schopnost nám dodat sílu, protože vyjadřuje něco primordiálního v naší rasové duši a spojuje nás s těmi, kterými jsme byli na úsvitu naší historie a kterými můžeme být v nebezpečích, které jsou před námi. Vždy když se Evropané znovunapojí na tyto primordiální zdroje, tak tímto učiní krok vstříc uvědomění si vlastní identity – a osudu – který je typicky jim vlastní.

III. Tradice

Když Venner mluví o tradici, tak neodkazuje na běžné rituály a praktiky, které studují antropologové, nebo že by akceptoval utilitární přístup Edmunda Burka a Russela Kirka, kteří o ní pojednávají jako o akumulované moudrosti předešlých věků, anebo nakonec, že by ji viděl jako nadčasovou myšlenkovou soustavu, která je základem všech světových náboženství, jako to viděli René Guénon a Julius Evola. Tradice v jeho pojetí je to, co je neměnné a večně se nověrodící v lidové historické zkušenosti a proto zakořeněné v lidovém primordiálním základu. Neměla by být zaměňována s tradicemi nebo zvyky, které nám odkázala minulost, místo toho by měla být chápána jako pevný základ specifické historické společnosti, vytvářející systémový základ – kulturní konstrukci – jejího ducha a vitality.

Z tohoto hlediska se Evropa nezrodila podpisem smlouvy o volném trhu ve 20. století, nýbrž z tisíciletých tradic. Nikde to není jasněji vidět, než v tématech, které spojují Iliadu, středověké eposy, norské ságy a dokonce i básnictví arménských Maherů, kde můžeme narazit na tu stejnou válečnickou etiku, která považuje statečnost jako nejvyyší zkoušku lidského charakteru, na stejné aristokratické pojmy služby a věrnosti, stejné rytířské kodexy, jejichž jejichž pravidla jsou zasvěceny kráse, spravedlnosti a harmonii, stejnému vzdoru nespravedlivé moci a plebejským názorům. Především však ale v nich můžeme najít stejnou metafyzickou vzpouru proti neprobádaným oblasten lidského bytí. Z těchto árijských ¹⁾ témat Venner vyvozuje evropské dědictví, které dává Evropě její podobu.

I slovo samotné – Evropa – je téměř tři tisíce let staré, vytvořené Řeky aby se odlišili od lidí v Africe a Asii. Nebylo náhodné, že helénská Evropa byla utvářena – mýticky v Homérovi, historicky v řecko-perských válkách – v opozici vůči Asii. Kořeny evropské tradice však sahají dále, za Řeky, dokonce i za Indoevropany, kteří zformovali jazykové a kulturní vazby svého lidu. Začalo to před 30 000 lety, na úsvitu kromaňonského člověka, jehož kulturní obraznost, je vyjádřena pozoruhodnými jeskynními malbami v jeskyni Chauvet (Francie) anebo jeskyni Kapová (Ukrajina), na území rozkládajícím se od oblasti Pyrenejí až po Ural, kde – po dobu téměř 20 000 let, než začala doba ledová – kde nabral zárodek evropské civilizace formu tak, jak splývala rasa a kultura v unikátní a skvělou synergii. Každá následující éra, která přešla, přinesla změnu a přidala ji do tohoto dědictví tradice – každá éra, kromě té současné nihilistické, ve které dominují liberálové a vetřelci.

IV. Historie

Darwin mohl mít pravdu, ve svém vysvětlení evolučního vývoje druhů, ale Venner tvrdí, že historie funguje bez ohledu na zoologické a vědecké zákony. Historie jako taková, je spíše než lineární pokrok spirálou, bez začátku a konce, s cykly úpadku a znovuzrození s nekonečným vývojem. Žádný jednotlivý determinismus nebo kauzalita nemůže rozumovým poznáním pochopit celou komplexnost těchto různorodých směrů. Ani žádné převládající příčiny je nemohou vysvětlit. Je tedy proto dáno, že v historii působí velké množství determinant, z nichž každá má otevřený konec a jejíž smysl a směr určuje historický činitel, lidská svoboda tak znovunabývá svůj smysl. Historie už nemůže být dále chápána jako předem daná teleologie, jako “vědecká” nebo ideologická bible, se svým redukujícím determinismem. To znamená, že v historickém vývoji není nic nevyhnutelného – tento vývoj může kdykoli nabrat úplně nový směr. Venner se ptá – jak by vypadala současnost, kdyby Hitler nepřežil bitvu u Yppres nebo kdyby Lee triumfoval u Gettysburgu? Ve skutečnosti žádné velké události v minulosti neodpovídaly nezbytnosti, tato nezbytnost byla vždy vytvořena aposteriori.

Podle Vennera může tradice v nynější podobě vstupovat do nekonečných kombinací se silami štěstěny (jejichž klasickým symbolem je žena s kolem osudu) a virté (římské vyjadření vlastností jako jsou osobní vůle, odvaha a energie) aby následně vytvořila specifický historický výsledek. Lenin, Hitler, Mussolini – stejně jako Alexandr Veliký, Gaius Julius Caesar a Arminius před nimi – nebo Fridrich II. Štaufský, Petr I. Veliký, Napoleon Bonaparte – virté těchto lidí byla světového historického významu. Bez jejich zásahů, v oblasti tvořené tradicí minulosti a silami změn, mohla historie nabrat jiný směr. To naznačuje, že historie je trvale otevřená. Otevřená v tom smyslu, že její vývoj je neustále ovlivňován vědomými lidskými zásahy. Smysl historie tedy nelze nalézt v anonymních současných formách a jejich náhodných pohybech, ale v myšlenkách lidí, kteří ji je vnutili. Je to především odvaha, neboli virtú, která má nejvýznamější úlohu při tvorbě dějin.

Podle Vennerova názoru je možné si představit evropskou historii jako válečníka třímajícího meč, symbol jeho vůle. Odvaha/virté tohoto bojovníka je stvrzována pokaždé, kdy zavádí jeho kosmos (řád) do světa, jehož jediný řád poté je ten, který mu sám dal. Historie pak tedy není strnulý determinismus, ale divadlo vůle, v jehož jevišti stojí a na němž působí velikáni našeho lidu. Ať už jako intelektuální disciplína nebo individuální akt vůle, je těžké nepředstavit si historii jako evropskou vynikající uměleckou činnost.

V. Na obranu toho, kým jsme

Stejně jako historie, život nemá začátek ani konec, bytí je věčný zápas, překonávání překážek, boj, ve kterém je aktérova vůle rozhodující. Zatímco tento boj nevyhnutelně končí smrtí a zničením, z překonávání těžkých úkolů pramení veškerá naše velikost. Řekové vstoupili do historie tím, že odmítli být otroky. Pozvednutím jejich meče proti asiatskému nepříteli si vydobyli právo být tím, kým byli.

Musíme tedy – jako antické Řecko povstalo v boji proti Peršanům, Římané proti Kartágincům, středověká a ranně novověká Evropa napřed proti Arabům, poté proti tureckému islámu – stát na našich hranicích s mečem v ruce, abychom si vydobyli právo na to být sebou samými. Pokud bychom měli zvýraznit jedno téma, jímž je prodchnut Vennerův přístup k evropské historii a tradicím, jednalo by se o tezi, že Evropané překonali nekonečné nástrahy ohrožující jejich existenci pouze z toho důvodu, že jim čelili s mečem v ruce – přímo a s uvědoměním si, že mimoto, že se jednalo o součást jejich životních podmínek, to byla jedna z cest, jíž si dokazovali, že jsou hodni svého osudu. Evropané, jak Venner zakončuje, se musí dívat do své historie a tradic – obzvláště na čest, hrdinství a dědictví, které učinil Homér nesmrtelnými – aby znovuobjevili sami sebe. Jinak je všechny síly, co usilují o potlačení jejich ducha a zničení jejich krve, smetou stranou. Nabízí se tedy otázka – kdo zvítězí v etnocidální bitvě mezi vládnoucím nihilismem a lidmi evropského původu? Z Vennerovy vyjímečné knihy, ve které se autor postupně obrací z popisu dramatických událostí na naše longue durée (dlouhodobé procesy epochálních změn – pozn. překl.), jsme vedeni k tomu, abychom uvěřili, že tato otázka bude zodpovězena v náš prospěch pouze tehdy, pokud zůstaneme věrni tomu, čím jsme, odkazu našich předků a tomu, co Francis Parker Yockey v ponurých letech po konci 2. světové války nazýval nadřazeností ducha.

¹⁾ Pojem árijci zavedl v roce 1853 indolog Max Müller do anglického a evropského úzu jako rasovo-etnickou skupinu (viz též Indoevropané), zdroj: http://cs.wikipedia.org/wiki/Árjové